1
Gulbul, původem z marsovského městostátu Masqul, si vzala další proteinovou tyčinku, obal odhodila na zem a s chutí se do té dobroty zakousla. Tady, v uprchlickém táboře „Naděje“ na Zemi, bylo všeho dost. Jídlo i peníze tu rozdávali příslušníci dobročinných organizací, změkčilí muži, kteří nenosili zbraně, a pomužštělé ženy bez cudných brýlí, které nestydatě ukazovaly své oči každému na potkání. Gulbul jimi opovrhovala. Ona sama patřila k vyvoleným, kteří uctívají Tvář z Marsu, již v dávných dobách vytvořil sám Všemocný jako pečeť své přítomnosti ve Sluneční soustavě.
Zpočátku, ještě než se vydala na Zemi, vůbec nechápala, proč by pozemšťané měli někomu z Marsu pomáhat. Ale kazatel Šarkum jí vše vysvětlil. Všemocný prostě zatemnil myšlení nevěřících a oni teď budou sloužit vyvoleným a pracovat tak na své vlastní zkáze. A opravdu to tak fungovalo. Když Gulbul odříkala pozemskému psychologovi v táboře naučenou historku o tom, jak utíká před válkou a jak byla na Marsu pronásledována, protože její sexuální preference je menšinová, pozemšťan se přímo tetelil touhou jí pomáhat a všechno za ni zařizovat. Gulbul to přišlo až směšné. Na Marsu se sice válčilo, a lidé tam byli z různých důvodů pronásledováni, ale tak to tam prostě chodilo od nepaměti. Jednotlivé městostáty mezi sebou vedly války takřka neustále, v poušti číhali Nezávislí kyborgové, vždy připraveni k nájezdům a drancování, a občas se z nebe snesla eskadra válečných robotů vyslaných vesmírným habitatem Texas, aby vymazala z mapy ten či onen městostát, který zrovna netancoval tak, jak Texasané pískali. Gulbul to přišlo normální, nic jiného nikdy nezažila. Pozemšťané kvůli tomu však hrozně vyváděli, neustále mluvili o „humanitě“ a „lidských právech“, což marťanští uprchlíci vůbec nechápali, protože nevěděli, co si pod těmito pojmy mají vůbec představit.
Ale když jim pozemšťané nutili peníze, proč by je nevzali? Nechat se vydržovat na Zemi bylo mnohem jednodušší než pracovat nebo bojovat na Marsu. Gulbul se takový život náramně zamlouval. Neměla žádné povinnosti a všichni kolem ní skákali jako kolem první ženy nějakého marsovského náčelníka. Po pár měsících ji dokonce pustili z tábora, dali jí pěkný byt v moderním obytném komplexu a začali jí vyplácet pravidelnou měsíční podporu. Celé dny se jen povalovala a nakupovala. Pak se však jednoho dne u dveří jejího bytu objevil kazatel Šarkum a řekl jí, že je čas, aby začala zajišťovat své místo po boku Všemocného.
„Přišel den,“ začal své kázání Šarkum, „kdy je třeba udeřit ve jménu Všemocného! On je mírou všech věcí a trestá a odměňuje dle svého uvážení! On dává a On bere! On rozhoduje o životě i smrti! Dnešní den je dnem trestu! Nevěřící dnes půjdou městem v průvodu, oslavujíce zvrhlost a rouhání! Sodomité i Gomorité, nactiutrhači a nemravníci, padlé ženy i zvrácení muži, ti všichni potáhnou ulicemi a budou vystavovat svou hanbu na odiv všem! Avšak Všemocný je ztrestá! A jako svůj nástroj, jako svůj Bič Zkázy si vybral tebe, Gulbul, cudnou ženu čisté krve!“
„Nic si nepřeji tak vroucně, jako stát se mučednicí ve službách Všemocného,“ odvětila Gulbul a hluboce se kazateli poklonila.
„Taková je vůle Všemocného!“ pravil Šarkum a požehnal jí.
Pak už šlo všechno rychle. Šarkum povolal své dva učedníky, kteří přinesli speciální roztok, který měla Gulbul vypít. Po tom, co se vmísí do průvodu nevěřících, bude stačit, ab se napila obyčejné vody, a dojde k obrovské explozi, jež uvrhne mnoho Sodomitů i Gomoritů do ohně Pekelného! Jednoduché a účinné!
2
A tak se i stalo. Gulbul vyšla z domu a zamířila do centra města. Již z dálky slyšela ohavnou, kvílivou hudbu a výkřiky nevěřících rouhačů, které zněly jako řev pekelných démonů. Když narazila na průvod, hrůzou a hnusem se celá otřásla. Děsivě vymaškaření nevěřící táhli hlavní ulicí města a vyli jako houf zatracenců. Polonahé pomalované postavy nesly pestrobarevné vlajky a transparenty s agitačními hesly. Požadujíce „rovnost“, „svobodu“ a podobné vymyšlenosti, poskakovaly ulicí, bučely, kvičely a troubily na trumpety. Gulbul z nich okamžitě rozbolela hlava. Takový rachot a řev nezažila, ani když jednoho dne na Marsu zaútočili Nezávislí kyborgové na předměstské kopule Masqulu a masakrovali obyvatele laserpaly a mačetami.
Ta vzpomínka jí zatvrdila srdce. Kyborgové jsou nevěřící. I ti šílenci zde jsou nevěřící. Všemocný je srazí do prachu a utopí v jejich vlastní krvi! S touto myšlenkou, která jí stále dokola zněla v hlavě, vytáhla z kapsy láhev s vodou a dala si pořádný doušek.
Najednou vše pozemské zmizelo a obklopilo ji oslnivé, bílé světlo. Věděla, že kdesi v tom světle je ukryt Všemocný.
Byla zvědavá, co uvidí, až se s ním setká tváří v tvář…