Za trochu lásky
šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou
a šel bych bosý…
Jaroslav Vrchlický
Když mi starosta řekl, že budu jednat s buddhistickým mnichem, přestavoval jsem si ledacos, ale rozhodně ne podsaditého muže navlečeného do montérek a mluvícího hanáckým dialektem. Celý příspěvek
Černé mraky byly tak husté, že připomínaly strop temné jeskyně. Táhly se od obzoru k obzoru a nepropustily k povrchu ani jeden jediný sluneční paprsek. Celé to tady dole připomínalo podsvětí, říši mrtvých, ve které neměli co dělat. Přesto se sem dolů vydali, aby ukořistili co možná nejvíce použitelného materiálu. Pomalu procházeli zdevastovanou krajinou a přes hledí skafandrů pozorovali smrt, která se nacházela všude okolo. Dříve bylo toto místo kolébkou života, nyní se stalo jeho rakví. Prázdný pustý svět, který někteří nazývali zkázou, zmarem či zklamáním. Nikdo už o něm nemluvil jako o domovu. Celý příspěvek
Na ulice Delf se snášel soumrak. Vlastně, uvědomil si Peliniděs, je to spíš tma jako v pytli, a tohle rozhodně není kout města, kde chcete, aby vás zastihla noc. Proč sem vůbec lezl?
Večery trávil obvykle na západním cípu svaté cesty Apollónova posvátného okrsku, odkud byl krásný výhled na olivové háje a posvátný pramen Kastalii, kde mohl sledovat západ slunce nad pohořím Giona a zasněžený štít Parnásu na východě – anebo na kterémkoliv jiném z tisíců míst nabízejících turistům, již zde svým počtem dávno předčili starousedlíky, možnost okusit tu pravou atmosféru Pupku světa. Celý příspěvek
Matka všech bouří zuřila čtyři dny.
Přišla z nitra Černého hvozdu. Temné mraky obklíčily Kozí hrádek, zemi bičovaly proudy vody a hromobití neustávalo. Blesk zapálil v podhradí jednu střechu a městečko jen o vlásek uniklo zkáze červeného kohouta.
Kroupy ubily bezpočet dobytka, srazily ze střechy tvrze několik břidlicových tašek a poničily úrodu na polích. Divoká říčka Bělava, která Kozí hrádek obtékala, se vylila ze břehů a zatopila přístavní čtvrť. Zaplavila i městskou šatlavu, v níž utonuli dva opilci a jeden zloděj koní. Celý příspěvek
Do lípy na Hromáku mlátí pořád.
„Nechceš se tam jít schovat před bouřkou, hošánku?“ pochechtává se mi Serža a ukazuje k Hromovému kopci.
„Schovej ten prst, nebo ti ho ukousnu, blbe,“ sekne po něm Jarochlast.
Hromový kopec je prokletý a v jeho blízkosti to nikdo nebude zpochybňovat. Jsme od něj sotva kilometr vzdušnou čarou a v dálce se blýská. Tady je to samý keř, ostrůvky nedomrlých stromů a kamení, neúrodná půda vhodná leda k pasení ovcí. Až skoro před vesnicí začíná kryt hustého lesa. Celý příspěvek
Zážeh.
Tessina hlava se s trhnutím vtiskla do opěrky a rty se jí shrnuly ze zubů. Náraz sklepl z vnitřní strany helmy vy sráženou vlhkost, která jí orosila tvář. Někde za ní zaúpěl Loránd, vmáčknutý do svého sedadla.
A za ním, za dvěma sty tepajícími metry kovu a deuteria, rozevřel největší protoimpulzní motor v dějinách lidstva svůj chřtán a rozeřval se na hvězdy. Celý příspěvek
Celé dopoledne drobně pršelo. Mizerná viditelnost. Gery si poposedl na zídce, která studila. S chladem jako by mu starodávným pršipláštěm pronikala do těla i temnota kamene. Žádná zeď kolem obyčejné zahrady nemá právo vypadat takhle hřbitovně… Pokoušel se zaostřit na obrysy přízraků. Mrholení by bylo lepší; mrholení tak jemné, že samo sebe skoro považuje za mlhu. Takové tady zažil jenom jednou. To je uviděl poprvé; mlžnaté, rozmazané, průsvitné, ale jednoznačně lidské postavy. Rozběhl se k nim a snažil se upoutat jejich pozornost, dokonce se jich pokoušel dotknout… Když to potom vyprávěl Anně, vrtěla nad tím hlavou. Celý příspěvek
První fotografie ukazuje začátek vystoupení Létajících Vanegerů. Živá pyramida kráčí po drátě ve výšce 65 stop v čele s Waltrandem Scherrem. Tváře ostatních mužů (dolní patro: Carl Vaneger, Kurt Vaneger, Rudi Avedon; horní patro: Richard Avedon, Jean-Paul Atget) jsou nezřetelné. O to ostřeji vyniká obličej malé Janet Vanegerové balancující na židli na vrcholu pyramidy. Celý příspěvek
Zvířata vás nenávidí.
Při práci v zoo si na to zvyknete. Časem se to možná naučíte i respektovat.
Bell se trmácel po cestičce a tlačil před sebou kolečko, pod khaki uniformou byl už celý zpocený. Mžoural do jasného slunečního dne a cestou do kopce se rozhlížel po exponátech: kozy a jejich podbízivost, bláznivé nadržené opice, těžkopádní binturongové – ti všichni se přesunuli do přední části svých výběhů, jen co ho zahlédli. Celý příspěvek
Příběh, který budeme vyprávět, začíná tam, kde by mohl jiný končit. Byl by to příběh Alexe, který v hlubinách virtuálu, kde loví obživu, zatoulané entity a zdivočelé programy, potkal Glorii, ztratil hlavu a našel lásku, zdolal mnohé překážky a odolal řadě nebezpečenství, aby ji vyvedl ven, do světa lidí, kde se stala jeho ženou. Obdivovali bychom se virtstopařově odhodlanosti a vytrvalosti, drželi palce nepravděpodobné lásce dvou tak rozdílných bytostí a nakonec dospěli k dojemnému konci. Ten příběh by končil svatbou a byl by to šťastný konec. Ovšem na konci každého příběhu číhá příběh další a čeká na svoji šanci. Budeme tedy vypravovat o manželství Alexe, pražského virtstopaře, a Glorie, která dřív než ženou z masa a kostí byla kusem kódu, programem žijícím v neprobádaném, neskutečném světě, a která se kvůli lásce vzdala všeho, co měla a co znala. Celý příspěvek
Keď bol hladný, vábil raky. Vlastne to neboli skutočné raky, ale podobali sa na raky a prichádzali, keď zavolal. Bez štipky súcitu lámal ich panciere, do úst zachytával vytekajúcu hemolymfu a napokon vyberal mäkké ružovkasté mäso. Zvyšky hádzal naspäť, odkiaľ prichádzali – vedel, že kým dopadnú na improvizovaný cintorín pod dierou v ľade, drobné živočíchy hrubú prácu jeho prstov dovedú do dokonalosti. Vrstva vybielených vonkajších kostier preňho symbolizovala jednoduchosť zabíjania v živočíšnej ríši. Len hlad a nasýtenie. Žiadny pocit viny… Celý příspěvek
Dnes v noci se mi opět zdálo o ženě se světlými vlasy. Snažila se mi sdělit něco důležitého, ale já si po probuzení pamatuji vždy jen její plavé vlasy, nic víc. Ty vlasy jsou jasné jako sluneční záře, dlouhé jako vodopád a rovné jako stromy, co rostou na Planině. A ještě si pamatuji její oči, jsou průzračné a modré jako Tůň nedaleko Močálů. Celý příspěvek
Už potisící zvedám ruku a stírám jemný radioaktivní popel ze svého průzoru. Droboučké částečky zanechávají na poškrábaném plexiskle téméř neznatelné šmouhy.
Na integrovaném displeji se míhají čísla. Třicet osm sekund, čtyři desetiny a setiny blikající tak rychle, že je lidské oko nemá šanci rozlišit. Celý příspěvek
Nestává se tak často, aby jeden Čech naštval několik vlád a několik vážených vědeckých institucí najednou. Ale stalo se.
Dá se to snad srovnat jedině s letitým incidentem, kdy si Češi rafinovaným trikem a obratným jednáním v Evropském parlamentu a Radě bezpečnosti OSN zajistili výhradní práva dodávat na Saharu písek těžený v Třeboňské pánvi. Vzhledem k tomu, že obrovská pole tamních solárních elektráren vyráběla dostatek energie k pohonu gigantických odsolovacích stanic na mořskou vodu i k nepřetržitému provozu obřích čerpadel, která zavlažovala bývalou poušť, bylo pro unii Libye, Maroka a Nigeru mnohem levnější importovat pro místní betonárky i na cestičky v parcích a zahradách kvalitní písek ze středu Evropy, než se k jeho zásobám prokopávat tlustou vrstvou saharské bujné vegetace. Celý příspěvek
Osoby:
Publius Maxentius Varrus: muž, který je ohromen nanotechnologiemi.
Veronika: dívka, která je pro každou špatnost.
Trenton: člen hlídky MTPI, tentokrát si bere s sebou do minulosti dámskou společnost.
Stich: pštrosovitý úředník, projevující byrokratické sklony.
Salvatore: archeolog, který se při výkopech ničemu nediví.
Pastor: věrozvěst, který si pro hlásání víry nevybral správnou dobu.
Horatius: edil v Pompejích, má pochopení pro úplatky.
Lucilla: velmi náruživá dáma.
Quintus: eroticky založený pán. Celý příspěvek
Právě padal krvavý déšť, když ohlásili poplach.
Ačkoli místo exploze leželo nedaleko od města, cesta terénními transportéry stála za to. Museli jsme se spoléhat především na radary vozidel; čelní skla byla za pár minut nepoužitelná i navzdory stěračům, vibracím a ochranným chemikáliím. Ty křápy jsou přes deset let staré a za tu dobu se zdejší deště zhoršily víc, než předpovídali i největší pesimisté. Aspoň už ale skoro ustaly děsivé prachové bouře, které jsem zažil jako děcko. Vítr fičel a kvílel, tornáda se proháněla planinami a ničila, co jsme pracně vybudovali, a ostrá zrnka písku odsuzovala k jistému konci každého člověka i přístroje zůstávající nechráněné venku. Celý příspěvek
Stříbřitělesklý halmochron se po krátkém ostrém smyku napasoval do kmene mohutné borovice. Metalický lak na boční kapotě utrpěl citelné šrámy a stroj v jediném okamžiku ztratil ladnou eleganci, jako vydesignovanou kreativními tvůrci ze studia Future Systems. Z borovice spadla hrst jehličí a šest šišek. Vodivá pletiva v kmeni stromu zůstala neporušena – mohutná borka zafungovala jako přirozený airbag. Celý příspěvek
Adele se každé ráno chystá na cestu do práce jako válečník do bitvy. Napřed se pomodlí, jak ke křesťanskému pánubohu svých irských předků, tak k orišům svých afrických předků – k těm druhým má o něco dál, ale pracuje na tom. Pak následuje bylinková koupel, ve které nechybí sušená čekanka a pimentovník, je to směs, kterou dostala od prodavačky v místním bylinkářství. (Nijak zvlášť Španělsky neumí, ale na tom taky pracuje. Slovo pro dnešek je suerte.) Pak, když voní zhruba jako káva a dýňový koláč, začne vrstvit brnění: plaketu svátého Kryštofa, kterou jí poslala její matka jako ochranu na cestách. Sponu do vlasů, kterou měla na sobě, když se rozešla s Larrym, což považuje za nejlepší rozhodnutí svého života. Když to vypadá na obzvlášť nebezpečný den, bere si i kalhotky, ve kterých prožila svůj první samonavozený postlanyovský orgasmus. Po tom všem praní po veřejných prádelnách jsou trošku odrbané, ale víceméně v pořádku. (Teď už je pere v ruce, v Perwollu, a suší ve vodorovné poloze.) Celý příspěvek
Je osm hodin ráno. Sedím v kuchyni a ospale popíjím první dnešní šálek kávy. Roztržitě přitom uvažuji, jak se asi dnes dostanu do práce a jestli se tam dostanu včas. A taky jestli to bude pořád stejná práce jako včera. Tahle poslední mi vydržela bez zásadních změn už skoro dva měsíce. Jak mi ale připomněla včerejší příhoda s pozdním příchodem, v mém světě nic netrvá věčně a na nic se nelze spolehnout. Celý příspěvek
Když bylo po všem, vylovili ji z moře.
Dokonce ještě když ji tahali do záchranného člunu, říkala: „Ne, ne, my bysme to zvládli.“
K tělu si tiskla ruku, kterou jí zlomil Kapitán. Celý příspěvek
