1.
„Spatně, špatně! Všechno je to úplně špatně!“
Tamara s Romanem byli po tříhodinovém jednání úplně vyčerpaní. Usilovně se snažili šéfovi Pratomu vysvětlit, jak by si představovali novou kampaň zlepšující image jeho společnosti a postoje veřejnosti k atomové energii, ale on reagoval jen netrpělivým podupáváním nohou a pocukáváním obočí, kontroloval třikrát za minutu svůj iPhone, něco do něj vyťukával, ale když se odmlčeli, vždycky vyštěkl: „Poslouchám vás!“, načež začal třeba dávat interkomem instrukce své sekretářce. Ta přes zasklenou stěnu ředitelství Pratomu, sídlícího v revitalizované budově prasečáku, působila trochu jako exponát v ZOO. Jako ryba otevírající a zavírající tlamku. Tamara se ohlédla po svém a Romanově odrazu v prosklené stěně – oba tu seděli naproti šéfovi trochu přikrčeně, a zároveň se k němu snaživě natahovali přes stůl, jak se obhajovali a marně, bez úspěchu se mu snažili vsugerovat, že jejich práce je dobrá, co dobrá, vynikající, je to trefa, bingo, nic lepšího nemůže vůbec dostat. Celý příspěvek