1.
Klára udělá tři opatrné kroky k pultu s mikrofonem. Snaží se mezi záplavou obličejů v sále najít známé tváře. Rodiny, se kterými v posledním týdnu dlouhé hodiny hovořila, ale splynuly s davem. Klára vidí vrásčitého muže s širokým indiánským nosem a kostkovanou kšiltovkou vraženou hluboko do čela. Připadá jí povědomý, ale v sále jsou stovky vrásčitých mužů s širokým nosem a stejnou čepicí. Vidí rozložitou dívku s odbarvenými vlasy, které jí neladí se snědou mestickou kůží, ale když pohlédne do jiného místa sálu, spatří naprosto stejné vlasy, stejný odstín kůže, stejný nepřátelský výraz ve tváři. Vidí spoustu dětí, malých i odrostlejších, které jsou jindy plné života. Teď ale ne. Mlčky stojí s pohledy upřenými k pódiu. Není nic nepřirozenějšího, napadne Kláru, než montevidejské děti bez pohybu a křiku.
Pokusí se o vlídný úsměv a předkloní se k mikrofonu. „Dobrý večer, všichni.“ Měla říci raději přátelé než všichni, napadne ji okamžitě. Ale slova už se nedají vzít zpět.
„Se spoustou z vás už jsem se spřátelila v předchozím týdnu,“ říká a přitom cítí, že to není tak úplně pravda, „těm ostatním bych se chtěla představit teď. Mé jméno je major Klára Čermáková a jsem tu jako PR důstojník mírových složek Evropského společenství. V první řadě bych vám všem ráda poděkovala, že jste přišli.“
Dav stále mlčí, ale emoční bariéra nesouhlasu, kterou Klára cítí mezi sebou a sálem, se už zdvihá nad přípustnou mez. Poděkovala jim, že přišli, to ano. Nedodala ale, že ví, že řada z nich je tady proti své vůli, někteří byli do sálu nahnáni pod pohrůžkou násilí.
„Sešli jsme se tu, abychom společně vyřešili nastalou situaci. Takže doufám, že mi pomůžete a že nakonec dojdeme k nějakému kompromisu…“
Ze sálu se ozve výkřik, ale Klára mu neporozumí. Nervózně zdvihne pohled k davu.
Odezvou na výkřik je jen krátký smích několika desítek hlasů. Zdá se tedy, že nic závažného nepřeslechla.
„Vím, že řada z vás špatně snáší přítomnost našich jednotek v budově muzea a ve městě vůbec. To je naprosto pochopitelné. Neradi bychom ale, abyste si naši přítomnost zde vysvětlovali jako akt nepřátelství. Naopak, dnes bych vás ráda přesvědčila, že jde především o vaši bezpečnost.“
Tentokrát žádný projev nesouhlasu, jen nepřátelské ticho. Kromě bezprostřední blízkosti pódia je sál potemnělý, několik nerozbitých světel u stropu nedokáže dostatečně ozářit jeho zadní část. I v jejich chvějícím se světle však Klára dokáže přečíst gigantický nápis, lemující na protější stěně stropní klenbu: Museo Nuevo de Montevideo. Jako snad každý člověk na Zemi znala Klára tuto budovu i pod jiným jménem. Museo a los conquistadores del espacio, muzeum dobyvatelů vesmíru. Největší budova světa. Památník triumfu člověka nad nepředstavitelnou rozlehlostí mezihvězdného prostoru.
„Vím dobře,“ pokračuje Klára, „že jste během posledních tří let našli v muzeu nový domov. Že vám budova poskytla nejen útočiště před tragédií, která postihla celou vaši zemi a celý kontinent, ale že vám také navrátila právo důstojně žít, vychovávat svoje děti, starat se o své nemocné a staré, setkávat se při bohoslužbách. Právě proto, abyste se žádné z těchto výsad nemuseli opět vzdát, je třeba, abyste si zároveň uvědomili, jaká rizika život zde přináší. Dnes ráno zmizelo beze stopy další dítě, sedmiletá holčička. Co se ještě musí stát, abyste se na celou věc začali dívat z jiného pohledu?“
Klára si uvědomí, že příliš zvýšila hlas. Omluvně se usměje, ale ve vzdálenějších částech sálu si toho sotva někdo povšimne.
„Vím, že máte svoji hrdost. Tato budova ztělesňuje ohromné úspěchy, kterých váš národ dosáhl ve vědě a technice, a proto je pro vás pochopitelně ještě těžší vyrovnat se s přítomností cizích vojáků a humanitárních pracovníků na její půdě.“
„Správně! Přesně tak!“ ozve se několikrát z davu. Klára si jen není jistá, jestli jsou to vlastně výkřiky souhlasné, nebo nepřátelské. V davu rezonuje historická paměť budovy, něco, proti čemu nemá ani Klára, ani kordon ozbrojenců střežících pódium žádnou protizbraň. Každý druhý v davu může na svých dlaních ukázat mozoly pamatující stavbu muzea. Na Klářiných rukou takové mozoly chybí.
V průběhu dvacátého prvního století se po několika neúspěšných pokusech o zřízení stálé základny na Marsu z vesmírného programu Spojených států zcela vytratily plány na lety k objektům vzdálenějším než Měsíc. Zanedlouho následovaly Ameriku v tomto ohledu Rusko, Evropa a nakonec i Čína. Ekonomické zájmy velmocí jim velely zaměřit se na vytěžování strategicky významných lunárních hornin a cokoliv za hranicí oběžné dráhy Měsíce se zdálo být nelukrativním a zbytečně vzdáleným. Státy Latinské Ameriky v té době procházely bolestivým obdobím. Panamazonská konfederace se nerodila lehce, kontinentem zmítaly občanské války, ale postupným zpřetrháním nitek, kterými po staletí řídily ekonomiku většiny zemí v oblasti Spojené státy, zahrnutím bohatství kokainových magnátů do konfederačních rozpočtů a nakonec i odhalením nových ložisek uranu a aktiniových rud v podhůří And se podařilo situaci postupně stabilizovat. Na počátku dvaadvacátého století měla konfederace dostatečně silnou a výkonnou ekonomiku, aby mohla financovat svůj vlastní vesmírný program. Perspektiva těžby na Měsíci však již v té době byla nulová. Každý čtvereční metr měsíčního povrchu už byl bedlivě prozkoumán a všechna významná naleziště si dávno rozdělily ostatní velmoci. Panamazonská vláda tak vše vsadila na jedinou kartu. Na Montevidejské univerzitě koncentrovala nejlepší mozky kontinentu a neváhala ani nabídnout neuvěřitelné částky ne jednotlivcům, ale celým výzkumným týmům z Evropy, Japonska a Severní Ameriky, aby je přiměla k intenzivní spolupráci s nově vznikajícím kosmickým centrem. Cíl centra byl jednoznačný a stejně jednoznačně vyvolával na tvářích odborné veřejnosti pohrdavý úsměv – vyvinout technologii pro cestování nadsvětelnými rychlostmi a vyslat nejprve automatickou sondu a vzápětí i loď s lidskou posádkou k jinému solárnímu systému. Čím větším terčem posměchu se však stal tento program v zahraničí, tím více se k němu upínali obyvatelé samotné konfederace. Kluci prohánějící se po brazilských plážích najednou přestali toužit po kariérách fotbalistů nebo tanečníků. Omámeni společným snem o vzdálených končinách vesmíru se hlásili do vojenských akademií, biflovali fyziku a matematiku, zaplavili domácí i zahraniční univerzity přihláškami do všech oborů, které jim poskytovaly alespoň mizivou šanci přiblížit se montevidejskému týmu. Podpora od prostých lidí dokázala prolomit všechny překážky, které ekonomická a sociální situace v konfederaci před projekt stavěla. Pořádaly se veřejné sbírky na zahraniční stipendia zvláště talentovaných studentů, rozšiřující se kampus univerzity stavěli dobrovolníci za minimální mzdu, lidé o cestách do vesmíru mluvili na ulicích, v kavárnách, na internetových diskuzích. Když v univizním vysílání vystoupil někdo z vědců montevidejského týmu, lhostejno zda fyzik, matematik, lékař nebo jen tiskový mluvčí, hltaly miliony obyvatel konfederace každé jeho slovo.
A pak se to stalo. Sondy Loro 1 a Loro 2 se o hyperprostor jenom lehce otřely. Sonda Loro 3 už dokázala vytvořit gravitační vír, v jehož středu vzniklo tenké časoprostorové vlákno hledající si cestu pětidimenzionálním vesmírem, při sestupu do něj však nepřečkala vražedný gradient tíhového zrychlení a roztříštila se až na kvarkovou úroveň. Sondy Loro 4 a Loro 5 do hyperprostoru vstoupily, ale nedokázaly se vrátit zpět. A když se konečně na orbitě Marsu zjevila sonda Loro 6, která klouzala po smyčce vlákna celé tři sekundy pseudoobjektivního času a za tu dobu dokázala navštívit solární systémy vzdálené stovky světelných let, vypukl ve všech městech mezi jižní hranicí Spojených států a Ohňovou zemí několikatýdenní karneval. Čtyřicet let od založení vesmírného centra v Montevideu se Panamazonská konfederace stala kosmickou velmocí. Ostatní země se jen těžko vzpamatovávaly ze šoku. Konfederační vláda se nechtěla o revoluční technologii s nikým dělit, všechny žádosti o společný výzkum byly striktně zamítnuty. To vyvolalo ve zbytku světa nejrůznější spekulace, otevřeně se mluvilo o tom, že hyperprostorové cesty by mohly být ve skutečnosti jednou obrovskou fabulací. Jako konečnou odpověď na tyto dohady vyslala konfederace po vlákně gigantickou sondu Loro 7, uzpůsobenou nejen pro pořizování snímků, ale i pro sběr materiálu. Tak začal věk zběsilého rabování vesmíru, věk výstavby montevidejského muzea, který dosáhl svého vrcholu v okamžiku, kdy pilotovaná loď Loro 11 narazila v planetárním systému jedné z hvězd Persea na inteligentní život…
Výhled ze severní terasy hlavní budovy univerzity nahání strach. Vítr ženoucí se z nekonečných uruguayských plání k deltě Rio Plata vhání do očí jemný, mastný popílek. Na obzoru se mísí bouřková mračna se sloupy kouře z hořící pampy. Na moře odtud vidět není, pohled na mrtvou krajinu tak neoživuje mozaika nejroztodivnějších plavidel, kterou nelze přehlédnout z jižních teras. Stovky zoufalých rodin z Buenos Aires ležícího na protilehlém břehu delty se každý den snaží získat azyl v některé ze zón v Montevideu, kontrolovaných evropskými nebo čínskými jednotkami, ale pobřežní hlídky jich většinu bez milosti vracejí zpět. Záliv zvrásněný pravidelnými hřebínky nízkých vln a zakalený bahnitou vodou řeky je relativně bezpečný, rozhodně bezpečnější než pevnina.
Dva muži sedící na terase v křeslech ze syntetického ratanu si navzájem nemohou být méně podobni. Jeden z nich je vysoký, ale shrbený, a přestože vypadá zbídačeně, vyzařuje z něj jistá vnitřní síla. Přes obličej se mu táhne čerstvý šrám, v koutku úst má zaschlou krev. V několikadenním strništi na jeho tvářích se ztrácí dříve pečlivě udržovaná bradka. Na sobě má rozpadající se černý oblek, který ho viditelně dost nechrání před ledovým větrem, a tak si dlouhými, opuchlými prsty přidržuje klopy saka těsně pod krkem.
Jeho protějšek je malý, ale rozložitý Číňan v nažehlené, perfektně padnoucí uniformě. Působí energicky, ale beztvárně; široký štítek důstojnické čapky a řada pestrobarevných vyznamenání na hrudi odvádí pozornost od jeho obličeje. Vše na něm působí arogantně a pedantský zároveň – naleštěné polobotky, bílé rukavice, pečlivě uvázaná kravata.
„Věřte mi, že já sám bych to takhle nechtěl,“ lže Číňan vysokému muži do očí. „Ale nejjednodušší řešení bývají často ta nejefektivnější.“
Nejjednodušším řešením je pro čínskou protektorátní správu zřejmě násilí, prolétne myslí vysokého muže.
„Řekněte mi ale,“ oponuje Číňanovi, „jak mám tedy vaše nadřízené přesvědčit, že nic nesabotujeme, ničemu nebráníme, že opravdu děláme vše, co je v našich silách.“
Číňan přehodí nohu přes nohu.
„Výsledky,“ odpoví stroze. „Jenom výsledky zajímají generálku v Pekingu. Žádné výmluvy, žádná vysvětlení.“
Tváře vysokého muže jako by se ještě více propadly, když se posmutněle usměje.
„Výsledky ale vyžadují píli. A trpělivost. Je to, jako kdybychom se snažili učit tančit někoho, kdo ještě neumí ani chodit. Bez urážky.“
Již pátý týden se torzo katedry teoretické fyziky snaží zasvětit vybraný tým vojenských expertů čínské protektorátní správy do principu nadsvětelných letů. Již pátý týden naráží vysoký muž a hrstka jeho bývalých kolegů na nepřekonatelnou bariéru nepochopení. Po celá desetiletí úpěnlivě tajila Montevidejská univerzita klíčové výstupy svého výzkumu. A za tu dobu se mezi vývojáři nové technologie a zbytkem světové odborné veřejnosti vytvořil propastný rozdíl v samotném chápání časoprostoru a jeho zákonitostí. Univerzita sama už dávno nedisponuje dostatečnými prostředky ani dostatečnou pracovní silou k vyslání dalších lodí do hyperprostoru. Čína má prostředků dost, ale odmítá je investovat do ruin univerzitního centra. Je posedlá myšlenkou na svůj vlastní mezihvězdný program, a tak je značně netrpělivá. Došlo už na obvinění ze sabotáže, na vyhrožování a nakonec i na bití.
Právě kvůli tomu si bývalý vedoucí katedry vyžádal setkání s velícím důstojníkem vojenského protektorátu. A tak tu spolu sedí na terase univerzity, vdechují prach umírajícího města a nemají si co říct.
Muži se rozdělí nejdříve do desetičlenných skupin, později do dvojic. Nakonec zůstane Raúl sám, ale neustále slyší hlasy a kroky ostatních, protože jednotlivé chodby suterénu muzea jsou od sebe odděleny jen tenkou přepážkou panelů s exponáty.
„Enriqueto!“ volá jako všichni ostatní, ale stejně jako všem ostatním je i jemu odpovědí jen bzučení klimatizace. Chodbou se čas od času prožene skupinka kybernetických pavouků čistících koberce, vitríny a exponáty. Automatický systém údržby muzea funguje stále bezchybně a muže pátrající po ztraceném děvčátku považuje za návštěvníky, které je třeba co nejméně vyrušovat při prohlídce.
Chodba, kterou se vydal Raúl, je tematicky zaměřena na nižší formy mimozemského života. Začíná fotografiemi a mikroskopickými snímky. Priony, viry, bakterie, jednobuněčné organismy, rostliny. Jak ale Raúl postupuje dál, začínají se v měkkém pološeru muzejního světla objevovat podivnější a podivnější stvoření. Někdy pouze na fotografiích, jindy skutečná, zalitá do průzračné pryskyřice nebo nehmotně se vznášející v konzervačních roztocích. Po dalších pár krocích Raúla zarazí syčivé zvuky. V jedné z vitrín udržují automatické stroje při životě lalokovitou bytost – vhánějí jí do vnitřních měchýřů tekutinu a stimulují tkáně drobnými elektrickými impulzy. Na přilehlém panelu pak zobrazují údaje o jednotlivých tělesných funkcích.
Raúlovi je čtyřicet a polovinu života prožil v muzeu. Sedmnáct let jako placený hlídač v nablýskané uniformě, jeden z tisícovky vyvolených, tři roky jako člen prazvláštní domobrany, nesourodé armády složené z bývalých zaměstnanců, prvních usedlíků a těch, co měli nejostřejší lokty. Starají se o pořádek, ale také sami o sebe. Mají autoritu, to je pravda, ale ta autorita je podmíněna spíše pistolí za opaskem než odznakem na rameni. Za těch dvacet let však Raúl vstoupil do této části muzea možná pětkrát. Oddělení mimozemského života bývalo návštěvnicky nejvděčnější a práci tam dostali jen hlídači s významnou protekcí, mezi které Raúl nepatřil. Když se pak budova muzea stala útočištěm uprchlíků z vnějšího zdecimovaného světa, koncentrovala se domobrana kolem oddělení mimozemských technologií, které bylo pro fungování budovy nezbytně důležité. Proto se tu Raúl cítí tak nesvůj. Kolem něj se v akváriích s tekutým čpavkem prohánějí hejna kryoplanktonu, ve vitrínách se střídají konzervované exempláře s těmi udržovanými při životě. Conquistadores del espacio nikdy přesně nezjistili, která z forem perseanského života je ta inteligentní. V mimozemských lodích, které vybrakovali, se jich nacházely tisíce. Od prvoků přes drobná zvířata až po obrovské, strukturou lodi prorostlé organismy, které pohyby své svaloviny zajišťovaly cirkulaci provozních tekutin a přivádění paliva do motorů.
„Enriqueto!“ zavolá Raúl ještě jednou, ale nespouští oči z exponátů kolem sebe. Najednou znehybí. Monotónní hučení automatických pump a cvakání relé naruší drobný šelest. Raúl, přestože k tomu nemá žádný důvod, položí ruku na pouzdro s pistolí. „Enriqueto?“
Napodruhé už je jasné, co slyší. Tlumený, přerývaný dětský pláč.
Raúl přidá do kroku a po pár metrech dívenku spatří. Sedí na zemi, schoulená do klubíčka u jednoho z panelů. Na něm jsou ve stavu na pomezí života a smrti udržovány dvě mimozemské bytosti vzdáleně připomínající pozemské rejnoky. Protáhlé hřbety jim pokrývají řady vejčitých očí skrytých za vrásčitými, ořasenými víčky. Bytosti, podle proporcí zřejmě dospělý jedinec a mládě, jsou většinou svých těl ponořeny v nějaké tekutině, pouze hřbetní pásy s řadami očí jim čnějí ven.
„Není ti nic?“ zeptá se opatrně Raúl a poklekne k děvčátku. To pevně sevře rty a zavrtí hlavou.
„Co tady děláš, prosím tě? Všichni tě hledají.“ Raúl se snaží, aby jeho slova nezněla vyčítavě.
„Já tady hlídám,“ odpoví děvčátko hrdě a otře si pěstí slzy. „Já jsem tady s ním,“ dodá a ukáže prstem na exponát za sebou.
Raúl přemýšlí, jestli má Enriquetu rovnou popadnout pod rameny a odnést. Zná dobře děti, které vyrůstají v muzeu. Jsou nepolapitelné, jako přízraky. Znají všechny tajné spojky mezi chodbami, větrací a servisní šachty. „To mi musíš vysvětlit…“
„To je přece el niño de las estrellas, dítě z hvězd,“ vykládá holčička a přitom si Raúla nedůvěřivě prohlíží. „My se tady u něj střídáme a hlídáme ho, aby mu vojáci neublížili. Je to náš kamarád, a i když tu má maminku, tak se sám bojí. Proto tu u něj pořád někdo z nás je a povídá mu. Akorát teď, když jsou všichni ve velkém sále a jednají tam s vojáky, jsem tady zůstala celý den sama a nikdo mě nepřišel vystřídat…“
Holčička opět natahuje do pláče. Raúl ji pomalu, opatrně vezme do náruče. Je vyčerpaná a ani se nebrání.
Raúl se zdvihne. „Mám ji!“ volá na kolegy v paralelních chodbách. Zašmátrá v kapse bundy po vysílačce. V tu chvíli si ale všimne změny na panelu, u kterého děvčátko našel. El niño de las estrellas už nespí. Hledí na něj desítkami hlubokých, zoufalých očí. A jak Raúl pomalými kroky s děvčátkem v náručí od exponátu couvá, všechny ty oči ho sledují.
Klára cítí, jak jí pod uniformou mezi lopatkami stéká tenký pramínek potu. Klimatizace sálu běží naplno, ale přesto nedokáže odvést žár tisíců těl. Přesně jak Klára očekávala, nepřipomíná veřejná diskuze s obyvateli muzea ani vzdáleně konstruktivní debatu.
„Chcete nám vzít to, čeho jsme dosáhli vlastním odhodláním, vlastní pílí, vám všem navzdory!“ křičí rozvášněná starší žena. A další vyjádření jsou podobná: Nepotřebujeme vaši pomoc, nám je tu dobře, žádné nebezpečí nehrozí, táhněte, odkud jste přišli. Drtivá většina davu ale dál zarytě mlčí a odmítá se debaty zúčastnit.
Na několika místech nad řadami hlav dokonce nehybně trčí transparenty. Okupanti, stojí na nich.
V soukromí jí řada lidí dokázala sdělit svoje obavy ze života v budově muzea, na veřejnosti však nikdo z nich nechce před svými krajany projevit slabost.
Ani já nebudu slabá, rozhodne se Klára. Její úkol je jasný. Nikdo z jejích nadřízených nevěří, že by snad mohla obyvatele muzea o něčem přesvědčit. Ani ona sama v to nevěří. Cílem tohoto setkání je jen demonstrovat nevoli Uraguayců k jakékoliv spolupráci a ospravedlnit tak násilné obsazení muzea. Unijní jednotky zatím obsadily pouze administrativní budovu a část jižního křídla. Strategicky důležité oddělení mimozemských technologií střeží zarputilá domobrana využívající centrálně ovládaný systém masivních protipožárních dveří a dalších bezpečnostních prvků budovy, k jejichž ovládání nemá evropský kontingent přístup. Jiné řešení než silové neexistuje.
O tom nerozhodla Klára, nerozhodli o tom ani stratégové v Bruselu, rozhodla o tom kdysi dávno (vlastně to ani tak dávno není, ale zdá se to být) sama Panamazonská konfederace. Opilá vlastním úspěchem, rozhodla se světu demonstrovat svoji sílu. Vystavěla budovu pro největší expozici světa, přestala investovat peníze do výzkumu dovezených materiálů, zajímala se jen o jejich hromadění. Když inteligentní bytosti, kterým se začalo říkat Perseané, nijak nereagovaly na pokusy o kontakt, trpělivě snášely přítomnost pozemských lodí na jejich planetách a naopak se plaše klidily z cesty, sebrali dobyvatelé vesmíru odvahu k odnášení cennějších a cennějších trofejí. Přístroje produkující teplo a elektřinu zdánlivě bez vyčerpatelného zdroje, umělecké artefakty, celé budovy, živé organismy. Panovalo přesvědčení, že Zemi od Perseanů žádné nebezpečí nehrozí. Byli tak neskutečně daleko, že pokud také neovládali technologii mezihvězdných letů, což se nezdálo být pravděpodobné, nepředstavovali naprosto žádnou hrozbu. To, co se přihodilo při návratu lodi Loro 34 z dalšího dobyvatelského nájezdu v červenci roku 2161, bylo nejprve mylně považováno za nešťastnou náhodu. Loď nalezla na jedné z planet pozoruhodný objekt tvořený pyramidou z nestejně velkých koulí proměnlivých barev. Zdálo se, že objekt oplývá inteligencí, ať už přirozenou nebo umělou, protože koule reagovaly na přítomnost astronautů a měnily svoji prostorovou konfiguraci, když se s nimi posádka Lora 34 pokusila komunikovat. Po několikadenních sporech se nakonec posádka rozhodla naložit objekt na palubu a odvézt na Zemi. Při přistávacím manévru se ve výšce padesáti kilometrů nad amazonskou džunglí Loro 34 přestala hlásit montevidejskému centru. Neznámá síla rozervala trup lodi vejpůl a vypustila z jeho útrob dvanáct jasným plamenem zářících koulí, které po balistických křivkách klesaly k různým částem kontinentu. Tam, kde dopadly, převracely toky konfigurační entropie, a měnily tak svět k nepoznání. Veškerou neuspořádanost nutily k samoorganizaci a synergii, veškerý chaos převáděly v řád. Členitá krajina Brazilské vysočiny se změnila v geometricky uspořádanou soustavu náhorních plošin, monzunové lijáky se koncentrovaly do jediného místa, mořský příboj začal srovnávat pobřeží do optimálních křivek. Nejděsivější byl ale dopad na živé organismy. Ekosystém amazonské džungle tvořený desetitisíci druhů rostlin a živočichů se měnil v jednu nekonečnou masu zcela identických bytostí, tvořících pravidelnou mozaiku v dokonale nivelovaném terénu nového světa. Ani rostliny, ani zvířata, ani lidé. Nic z toho a zároveň všechno.
Ve větší vzdálenosti od zdrojů převrácených entropických toků byly projevy synergie slabší, ale stále fatální. Z opuštěných měst se stala nekonečná bludiště k nerozeznání stejných domů, řeky se napřímily v korytech a začaly se zařezávat hluboko do krajiny. Ptáci se shlukovali do gigantických hejn, která při přeletu zakryla na několik dní celou oblohu a za sebou zanechávala zbídačenou pustinu. Všechny stromy vykvetly na jaře v ten samý okamžik a na podzim jim stejně tak v tentýž okamžik opadalo listí. Biosystematická rovnováha se zbortila jako domeček z karet. Čas a prostor se převrácením směru růstu entropie pokřivily. Kontinent utrpěl šrámy sahající daleko do minulosti; o tom svědčily výsledky pokřivených geomorfologických procesů, znetvořená lidská sídla i vývoj nových druhů popírajících zákonitosti evoluce.
Trvalo přes dva roky, než síla mimozemské zbraně polevila a entropické toky v zasažených oblastech se začaly vracet k normálu. Ze dvou miliard obyvatel Panamazonské konfederace přežilo jen několik desítek milionů v severním Mexiku a na jih od obratníku Kozoroha. Světové velmoci řešily nej ožehavější situaci v novověkých dějinách. Bylo zřejmé, že konfederace zoufale potřebuje humanitární i materiální pomoc, ale pozměněný kontinent naháněl spíše hrůzu, než aby lákal k investicím a znovuosídlení. Spojené státy měly dost vlastních starostí s přílivem uprchlíků z Mexika, Ruskem právě zmítala občanská válka. O pomoc jižní části konfederace se tak musely podělit Evropa s Čínou, mezi kterými se okamžitě rozhořel snadno očekávatelný spor, pod čí pravomoc připadne vesmírné středisko v Montevideu. Nakonec byla uzavřena křehká dohoda: univerzitní kampus bude pod čínskou správou, budova muzea se všemi sbírkami pod evropskou. Městem se táhla demarkační linie, na jejíž střežení dohlíželo více ozbrojenců než na bezpečnost celého kontinentu.
Proto teď Klára stojí před nepřátelským davem a ví, že nedokáže nic změnit. Budova muzea poskytla přístřeší stovkám rodin z celé Uruguaye a západní části Argentiny. Mimozemské artefakty zajišťovaly neustálý příjem elektrické energie a tepla, budova byla dokonale zabezpečena proti rabování pouličními bandami. Z kohoutků stále tekla nanomechanicky čištěná pitná voda, na ošetřovnách byly k dispozici zásoby alespoň základních léků a zdravotnického materiálu. Lidé si na život mezi exponáty navykli. Budova jim dávala pocit, že netrpí nadarmo.
„Ano, to všechno vám teď chceme vzít,“ snaží se mezi řádky říct Klára. „Ale není to naše chyba. To musíte chápat.“
Ale dav v sále to neslyší. Nebo slyší a nechápe.
„Když už jste si na mne našel trochu vašeho drahocenného času,“ řekne po chvíli mlčení vysoký muž, „využiji toho k tomu, abych se vám svěřil s jistou svojí… obavou.“
„Svěřte se,“ odpoví Číňan.
Vysoký muž si klopy saka přitáhne ještě těsněji ke krku. „Mám strach, že možná vašim lidem nebudeme moci předat naše znalosti nikdy, tedy alespoň ne úplně. Perseané sice nebyli schopni cestovat ke hvězdám, ale jinak jejich technická vyspělost překonávala tu naši o několik řádů. Tam, kde my jsme toužili expandovat, rozšiřovat to stávající, oni se zaměřili na vnitřní strukturu své civilizace. Z těch málo poznatků, co o nich máme, lze usuzovat, že pro Perseany je nejvyšší hodnotou diverzita, různorodost. Jejich lodi přetékaly nejrůznějšími formami života specializovanými na různé činnosti. Proč by jedna z nich měla být vyspělejší než jiná? Co když perseanskou civilizaci vybudovaly všechny ty formy společně? Ta jejich zbraň, ať už pracovala na jakémkoliv principu, nebyla zaměřena proti našim životům ani proti našemu majetku. Jejím cílem byla likvidace diverzity.“
Číňan mlčí, jeho pohled je upřený na vzdálený severní horizont.
„Panamazonská konfederace,“ pokračuje vysoký muž, „byla jako nejmladší světová velmoc snad posledním ostrůvkem různorodosti na této planetě. Na kosmickém programu se podíleli lidé z nejrůznějších dílů rozlehlého kontinentu, z dramaticky rozdílných sociálních poměrů a s dramaticky rozdílnými ambicemi. Jenom ona se dokázala nadchnout pro nadsvětelné lety a svého snu se nevzdala navzdory posměchu zbytku světa. Vaši muži mají to nejlepši exaktní vzdělání, jsou pracovití, horliví, chytří. Ale nedokáží se navzájem doplňovat. Nejsou dostatečně různorodí, ani odbornými zájmy, ani ambicemi, ani osobnostmi. V Číně, jako v jedné z nejstarších světových civilizací, už univerzalismus dávno zvítězil nad diverzifikací. Ale nejen tam. Všechny severoamerické technické univerzity jsou už dávno jen naprosto identickými prosperujícími firmami na technologie, studijní programy po celé Evropě už jsou téměř sto let naprosto unifikovány. Všichni jedí totéž, oblékají se stejně, přemýšlejí nad stejnými problémy. To není globalizace, to je ztráta diverzity. Museli jsme podniknout nejodvážnější čin v dějinách moderní lidské civilizace, museli jsme cestovat tisíce světelných let daleko, abychom se dozvěděli, že se lidstvo stalo příliš uniformním, aby nebylo odsouzeno ke stagnaci a zániku? To je to, čeho se obávám.“
Číňan vstane, aby naznačil, že se rozhovor chýlí ke konci.
„Výmluvy,“ řekne trpce, „jenom výmluvy. Ničeho jiného jsem se od vás nedočkal.“
