Tu noc, kdy zastřelil mladého losa, se Kosonen pokusil složit u táborového ohně báseň.
Byl konec dubna a na zemi stále ještě ležel sníh. Kosonen už ale večery trávil raději venku, na kládě u ohně na mýtince, kde stála jeho chata. Otso byl pod širým nebem klidnější a Kosonen dával medvědově společnosti přednost před samotou. Zvíře teď zrovna hlasitě chrápalo na haldě jedlových větví.
Z jeho schnoucí srsti se linula vlhká vůně, v níž byl slabě cítit losí trus.
Kosonen vytáhl z kapsy zápisník v měkké vazbě a špačka tužky. Zběžně jej prolistoval; většina stránek byla nepopsaná. Slova mu unikala a dostihnout je bylo těžší než dostihnout losa. Až na tohohle, který byl mladý a neopatrný. Starý los by si člověka s medvědem nikdy tak blízko k tělu nepustil.
Začal první prázdnou stránku pokrývat slovy, pevně svíraje tužku.
Paroží. Safírové paroží – Kdepak. Zmrzlé plameny. Kořeny stromů. Rozcestí osudu. Musí přece existovat slova schopná zachytit ten okamžik, kdy ho do ramene udeřil zpětný náraz kuše a ozval se zvuk šipky vrážející do masa. Ale bylo to jako snažit se chytit na dlaň vločku. Sotva rozeznal její krystalickou strukturu, už roztávala.
Zavřel zápisník a div že jím nemrštil do ohně, ale nakonec si to rozmyslel a zasunul jej zpět do kapsy. Nemá smysl plýtvat kvalitním papírem. Navíc už mu stejně dochází poslední role toaletního papíru v kadibudce.
„Kosonen už zase přemýšlí o slovech,“ zavrčel Otso. „Kosonen by měl víc pít. Pak nepotřebovat slova. Jen spánek.“
Kosonen se zadíval na medvěda. „Myslíš si kdovíjak nejsi chytrý, viď?“ Poklepal na kuši. „Možná bys měl začít losy střílet ty.“
„Otso umět vyčmuchat, Kosonen střílet. Oba umět pít.“ Otso rozkošnicky zívl, přičemž odhalil řady zažloutlých zubů. Pak se převalil na bok a z tlamy se mu vydral spokojený vzdech. „Otso si brzy zase přihne.“
Možná měl medvěd pravdu. Možná se potřeboval jen opít. Být básníkem je k ničemu; ti tam nahoře, na obloze, už stejně sepsali všechny básně, co jich na světě je. Nejspíš je pěstovali v nějakých básnických zahradách nebo měli nějaká zvláštní místa, kde se můžete vtělit do slov.
Ale o to přece nešlo. Ta slova musela vyjít z něj, z umolousaného vousáče žijícího v lese, jemuž za záchod sloužila díra v zemi. Jasná slova z temné hmoty, o tom přece celá poezie je.
Aspoň ta dobrá určitě.
Čekala ho ještě spousta práce. Veverky málem přes noc rozebraly zámek, potvory jedny prašivé. Taky dveře do sklepa potřebovaly vyztužit. Ale to mohlo počkat do zítřka.
Zrovna se chystal otevřít láhev vodky z Otsovy tajné skrýše ve sněhu, když se Marja snesla z nebes jako déšť.
* * *
Ten déšť byl nečekaný a studený jako vědro vody, kterou se poléváte v sauně. Dešťové kapky však nedopadly na zem a místo toho obklopily Kosonena. Pod jeho pohledem se pak začaly měnit a spojovat, až vytvořily postavu ženy s tenkými kostmi a svaly z vodní tříště. Vypadala jako skleněná socha. Malá ňadra tvořily dokonalé polokoule, pohlaví rovnostranný stříbrný trojúhelník. Její tvář mu však byla povědomá – malý nosík, vysoké lícní kosti a dobře prořízlá pusa.
Marja.
Otso byl vmžiku na nohou a stanul Kosonenovi po boku. „Špatný pach, pach bohů,“ zavrčel. „Otso kousne.“ Dešťová žena se na něj zvědavě zahleděla.
„Otso,“ pokáral jej Kosonen přísně. Chytil medvěda za drsnou srst na krku a ucítil, jak se obrovské svaly napjaly. „Otso je Kosonenův přítel. Musí Kosonena poslouchat. Teď není čas na kousání. Je čas jít spát. Kosonen bude mluvit s bohy.“ Pak postavil láhev vodky do sněhu medvědovi přímo před čenich.
Otso láhev očichal a přední tlapou z ní seškrábal tající sníh.
„Otso půjde,“ promluvil nakonec. „Kosonen zakřičí, kdyby bůh kousal. Pak se Otso vrátí.“ Načež zručně uchopil láhev tlamou a odklusal svou klátivou medvědí chůzí do lesa.
„Ahoj,“ řekla dešťová žena.
„Nazdar,“ opáčil Kosonen ostražitě. Přemítal, jestli je vůbec skutečná. Bohové nákazy byli velice záludní. Jeden z nich mu mohl Marjinu podobu vytáhnout z mysli. Zahleděl se na kuši, v níž nebyla natažená tětiva, a pokusil se zvážit své šance: diamantová bohyně proti básníkovi z lesa, který není zrovna ve formě. Moc velkou naději neměl.
„Tvůj pes mě asi nemá příliš v lásce,“ řekla ta věc, co vypadala jako Marja. Usadila se na kládě a komíhala třpytivýma nohama ve vzduchu sem a tam, jak to Marja vždycky dělávala v sauně. Kosonen, jemuž se v hrdle vzpříčilo něco ostrého, došel k závěru, že to musí být ona.
Zakašlal. „Je to medvěd, ne pes. Pes by začal štěkat. Otso rovnou kouše. Není v tom nic osobního, je už prostě takový. Paranoidní starý mrzout.“
„Taky jsem jednoho takového znávala.“
„Já přece nejsem paranoidní.“ Kosonen si přidřepl a pokusil se rozdmýchat oheň. „V lese se člověk naučí být opatrný.“
Marja se rozhlédla. „Myslela jsem, že jsme vám, co jste se tu rozhodli zůstat, dali víc vybavení. Vypadá to tu dost… primitivně.“
„Taky že jo. Měli jsme spoustu udělátek,“ odpověděl Kosonen. „Ale nebyla odolná proti nákaze. Sám jsem používal samozaměřovací pušku předtím, než jsem si pořídil tohle,“ poklepal na svou kuši, „ale nakazila se. Tak jsem ji utloukl kamenem a hodil do bažiny. Mám své lyže, pár nástrojů a tohle.“ Zaťukal si na spánek. „Zatím mi to stačí. Takže děkuju pěkně.“
Navršil hromádku klestí pod trojici polínek a plameny se během několika okamžiků znovu rozhořely. Za ty tři roky si už osvojil alespoň základní dovednosti pro přežití v divočině. Marjina pleť vypadala v měkké záři ohně skoro lidsky a tak se uvelebil na Otsově hromadě jedlových větví a pozoroval ji. Nějakou chvíli ani jeden z nich nepromluvil.
„A jak se máš ty?“ zeptal se. „Máš pořád co dělat?“
Marja se usmála. „Tvá žena vyrostla. Už je z ní velká holka. Ani nechtěj vědět jak velká.“
„Takže to nejsi ty? S kým to vlastně mluvím?“
„Jsem i nejsem. Jsem sice kompozitka, ale věrná. Něco jako překlad. Tomu bys nerozuměl.“
Kosonen dal do hrnku trochu sněhu na roztáni. „No dobře, tak jsem neandrtálec. To uznávám. Ale rozumím tomu, žes přišla, protože něco potřebuješ. Takže přejděme k věci, perkele,“ zakončil nadávkou.
Marja se zhluboka nadechla. „Něco jsme ztratili. Něco důležitého. Nového. Říkali jsme tomu jiskra. Spadlo to do města.“
„Já myslel, že máte ode všeho kopie.“
„Kvantové informace. To na tom bylo to nové, kromě jiného. A ty se kopírovat nedají.“
„Tak to máte blbý.“
Mezi Maijinými obočími naskočila vráska. Kosonen si ji vybavil z těch tisíců hádek, jež spolu svedli, a polkl.
„Jestli se mnou chceš mluvit tímhle tónem, prosím,“ odpověděla. „Já myslela, že budeš rád, že mě zase vidíš. Nemusela jsem sem chodit – mohli klidně poslat Mickey Mouše. Ale já tě chtěla vidět. Velká Marja tě chtěla vidět. Dobře, tak ses rozhodl žít takhle, jako nějaký tragický hrdina bloumající po lesích. Tvoje volba. Ale mohl bys mě vyslechnout. Tolik mi ještě dlužíš.“
Kosonen mlčel.
„Chápu,“ pronesla Marja. „Pořád ještě mi dáváš za vinu Esu.“
Měla pravdu. Byla to ona, kdo mu dal pod stromeček ten první stroj. Chlapec potřebuje to nejlepší, co mu můžeme nabídnout, řekla. Svět se mění. Nesmíme dopustit, aby zaostal. Uděláme z něj malého bůžka, stejného, jako je sousedovic kluk.
„Asi bych z toho neměl vinit tebe,“ nadhodil Kosonen. „Ty jsi jen… kompozitka. Nebylas u toho.“
„Ale byla,“ odvětila Marja tiše. „Pamatuju si to. Lépe, než si to ty pamatuješ teď. Taky umím lépe zapomínat a odpouštět. To tys nikdy neuměl. Jen jsi… psal básně. My ostatní jsme se přes to přenesli a zachránili jsme svět.“
„Skvělá práce,“ opáčil Kosonen. Rozhrábl oheň klackem a do vzduchu se spolu s dýmem vznesl oblak jisker.
Zvedla se. „Už toho mám dost,“ prohlásila. „Odcházím. Uvidíme se za sto let.“ Ochladilo se a kolem Marji se objevila svatozář, která se v záři ohně lehce tetelila.
Kosonen zavřel oči a pevně stiskl zuby. Čekal deset vteřin a pak oči otevřel. Marja tam pořád stála a bezmocně na něj upírala zrak. Nedokázal potlačit úsměv. Nikdy neodešla, aniž by neměla poslední slovo.
„Promiň,“ řekl Kosonen. „Už je to dlouho. Žiju v lese s medvědem a to člověku taky na náladě nepřidá.“
„Mně přijde, že ses vůbec nezměnil.“
„No dobře,“ uznal Kosonen a uhladil rukou větve vedle sebe. „Posaď se. Zkusíme to znovu. Uvařím kávu.“
Marja se posadila a svým nahým ramenem se dotkla jeho. Byla nezvykle teplá, skoro až teplejší než oheň.
„Ohnivá zeď nás do města nepustí,“ začala. „Už mezi sebou nemáme nikoho… dost lidského. Proběhla sice debata, jestli nemáme někoho takového stvořit, ale… ta se potáhne ještě sto let.“ Povzdechla si. „U nás v nebi se rádi hádáme.“
Kosonen se zašklebil. „Tak to se tam musíš cítit jako doma.“ Ujistil se, že se vráska nevrátila, a pokračoval. „Takže potřebuješ poslíčka.“
„Potřebujeme pomoc.“
Kosonen se zadíval do ohně. Plameny už skomíraly a jen olizovaly zčernalé dřevo. V oharcích se vždycky objevila nějaká nová barva. Anebo je jen vždycky zase zapomněl.
Dotkl se Marjiny ruky. Na omak byla jako mýdlová bublina, na samé hranici propustnosti. Ale neodtáhla ji.
„No dobře,“ prohlásil. „Ale není to jen ze staré známosti, abys věděla.“
„Dáme ti cokoliv, oč si řekneš.“
„Nežádám moc,“ odpověděl Kosonen. „Jen slova.“
* * *
Sluneční paprsky se třpytily na kantohanki, sněhu se zmrzlým povrchem, který unesl muže na lyžích i medvěda. Kosonen ztěžka oddechoval. Držet krok s Otsem nebyla ani při jízdě z kopce žádná hračka. V tomhle počasí nicméně bylo na lyžování, na klouzání přes modravé stíny stromů při bezmála nulovém tření, kdy pod vámi syčí sníh, něco povznášejícího.
Příliš dlouho jsem vysedával, pomyslel si. Měl jsem si už dávno někam vyrazit a ne čekat, až mě o to někdo požádá.
K železniční trati, strohé průrvě vymýcené v lesním porostu, jíž procházely dvě kovové kolejnice na štěrkovém podloží, dojeli odpoledne, když už se slunce klonilo k západu. Kosonen si odepnul lyže a zapíchl je do sněhu.
„Mrzí mě, že nemůžeš jít se mnou,“ oslovil Otsua. „Ale město by tě nepustilo dál.“
„Otso ne medvěd z města,“ odvětilo zvíře. „Otso počká na Kosonena. Kosonen lapí nebeského brouka a vrátí se. Pak se napijeme.“
Neohrabaně medvěda poškrábal v hrubé srsti na krku a ten ho šťouchl čenichem do břicha s takovou silou, až Kosonen málem upadl. Pak si odfrkl, otočil se a odšoural se do lesa. Kosonen se za ním díval, dokud nezmizel mezi zasněženými stromy.
Stálo ho to tři bolestivé pokusy s prsty vraženými do krku, než z něj vyšlo nanozrnko, které dostal od Maiji. Po dávení mu v ústech zůstala hořká pachuť. Spolknout je byla jediná možnost, jak tu křehkou věc ochránit před nákazou. Otřel je sněhem, tu průsvitnou, kluzkou a teplou kuličku o velikosti vlašského ořechu. Připomínala mu hračky, jaké se daly v době jeho mládí koupit v automatu na mince v každém supermarketu – plastová vajíčka s překvapením.
Opatrně je položil na koleje, otřel si ze rtů zbytky zvratků a vypláchl si ústa vodou. Pak se na ně zahleděl. Marja věděla, že návody k použití ze zásady nečte, a tak mu ani žádný nedala.
„Udělej mi vlak,“ rozkázal.
Nic se nestalo. Třeba mi to čte myšlenky, blesklo mu hlavou, a představil si vlak, starou parní lokomotivu valící se se supěním vpřed. Pořád nic, nepočítaje odraz tmavnoucí oblohy na čirém povrchu zrnka. Že ona to vždycky musela tak řešit Marja nedokázala někomu dát dárek, aniž by předtím celé dny nedumala o jeho významu. Jak tam tak nehybně stál, dolehl na něj i přes kožich z vlčí kůže jarní pozůstatek zimního chladu, a tak začal poskakovat na místě a mnout si ruce.
S tím pohybem se zrodil i nápad. Zamračil se, zadíval se na zrnko a vytáhl z kapsy zápisník. Třeba je na čase vyzkoušet Maijin další dar – nebo zálohu, jak je libo. Sotva však stihl napsat úvodní verše, když se v jeho mysli vzepjala slova jako zvířata probuzená z dřímoty. Zaklapl zápisník, odkašlal si a promluvil, tyto koleje zbrousila kola jež zaznamenala jména všech cestujících do oceli a mil řekl, je jen dobře, že ty roky strávily i naše maso a zbavily nás tíže aby nás koleje unesly a dopravily nás do města ve vlaku ze skla a slov.
Veršovánka, pomyslel si pohrdavě, ale to nebylo důležité. Radost ze slov se mu vlila do žil jako vodka. Škoda jen, že to nezabralo…
Zrnko se rozostřilo a explodovalo v kouli rozpálenou do běla. Zbytkové teplo se přelilo přes Kosonenovu tvář. Žhnoucí chapadla se s tápáním protáhla kolem něj, aby mohla vysát uhlík a kov z kolejnic a stromů. Tančila jako elektrické oblouky svářeček, rýsujíce do vzduchu linie a povrchy.
A najednou tam stál vlak.
Byl průsvitný, se stěnami tenkými jako papír a křehkými koly jako vyfoukanými ze skla, skica parní lokomotivy s jedním vagonem z kresleného filmu, uvnitř vybavený pavučinkovými sedadly, přesně takový, jaký si jej představoval.
Nastoupil do něj, očekávaje, že se křehká struktura pod jeho vahou rozkolísá, ale ukázalo se, že je pevná jako skála. Nanozrnko leželo nevinně na podlaze, jako by se nic nestalo. Opatrně je zvedl, odnesl ven a zahrabal do sněhu v místě, které označovaly zapíchnuté lyže a hůlky. Pak vzal do ruky batoh, vrátil se do vlaku a uvelebil se do jednoho z křesel lehoučkých jako pápěří. Vlak se dal sám od sebe do ladného pohybu. Kosonenovi se zdálo, že koleje pod ním šeptají, ale nedokázal rozeznat slova.
Díval se, jak kolem ubíhá tmavnoucí les. Na jeho údy ztěžka dolehlo celodenní putování. Vzpomínka na sníh pod lyžemi splynula s pohybem vlaku a Kosonen ve chvilce usnul.
* * *
Když se probudil, byla už tma. Na obzoru žhnul jantarový svit ohnivé zdi jako bouřkový mrak.
Vlak mezitím zrychlil. Z temného hvozdu za okny se stala rozmazaná šmouha a šepot kolejí se proměnil v tichou staccatovou píseň. Kosonen polkl, když vlak překonal zbývající vzdálenost během několika minut. Ohnivá zeď vyrostla do podoby mlžné kupole zářící žlutavým vnitřním světlem a město bylo vidět jako nezřetelná silueta pod ní. Budovy působily dojmem, že se pohybují jako obří stínové loutky.
A to už se zeď tyčila přímo před vlakem v podobě planoucí zástěny, neprostupné hradby z jantaru a soumraku, která přehrazovala trať. Kosonen sevřel křehký rám sedadla, až mu zbělely klouby. „Zpomal!“ vykřikl, ale vlak ho neslyšel a narazil plnou parou do ohnivé zdi, až pasažérovi zachrastilo v kostech. Následoval záblesk a pak Kosonena něco zvedlo ze sedadla.
Měl pocit, že se topí, ale místo vody se vznášel v nekonečném moři jantarového světla, až na to světlo úplně prázdném. Svědila ho kůže a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že nedýchá.
A pak se ozval přísný hlas.
Zde nemají lidé co dělat řekl. Zavřeno. Zákaz vstupu. Vrať se.
„Mám tu poslání,“ odpověděl Kosonen. Jeho hlas se v tom světle nesl bez ozvěny. „Od tvých stvořitelů. Přikazují ti, abys mě pustila dál.“
Zavřel oči a před ním se zhmotnil Marjin třetí dar, jímž nebyla slova, ale číslice. Nikdy neměl moc dobrou paměť, ale Marjin dotyk byl jako pero napuštěné kyselinou, jehož tahy se mu vypálily do mozku. Odříkal nekonečnou řadu číslic jednu po druhé.
Smíš vstoupit, oznámila ohnivá zeď. Ale jen to, co je lidské, odsud smí opět odejít.
Vzápětí tu znovu byl vlak a rychlý pohyb, ostré a skutečné jako ozdoba vystřižená z papíru. Vrátil se i soumračný svit ohnivé zdi, ale místo lesa se kolem tratě táhly tmavé budovy, které na něj zíraly slepými okny.
Kosonena svědily ruce. Byly čisté, stejně jako jeho oděv; špína z nich zmizela do posledního smítka. Kůži měl zarudlou a rozbolavělou, jako kdyby právě vylezl ze sauny.
Potom vlak konečně zpomalil, zastavil ve ztemnělém ústí nádraží, a Kosonen se ocitl ve městě.
* * *
Město tvořila dýchající a bzučící džungle kovu, betonu a kovu. Ve vzduchu byl cítit ozon. Průčelí budov v okolí nádraží vypadala skoro tak, jak si je pamatoval, ale něco mu na nich nesedělo. Koutkem oka viděl, jak se hýbou a převalují ve spánku jako zvířata s kůží z kamene. Nikde žádné stopy života, nepočítaje shluk holubů, kteří poskakovali nahoru a dolů po schodech a dívali se na něj safírovýma očima.
Přijel autobus plný beztvářných lidí, kteří vypadali jako figuríny používané při nárazových testech a seděli nepřirozeně klidně. Kosonen se do něj rozhodl raději nenastupovat a místo toho zamířil přes prostranství k hlavní nákupní třídě. Někde s hledáním té jiskry začít musí. Bude zářit, řekla mu Marja. Nemůžeš ji přehlédnout.
Na parkovišti uviděl něco, co vypadalo jako autovrak ležící na boku, s kapotou pomačkanou jako odhozená plechovka od piva a pokrytou bílým holubím trusem. Ale když kolem něj Kosonen procházel, motor se rozeřval a kryt motoru se odklopil.
Zevnitř vystřelil syčící chumel chapadel a začal se po něm sápat.
Podařilo se mu vyvinout poměrně slušnou rychlost, než se autopříšera postavila na kola. Na protějším konci prostranství začínaly úzké uličky, jimiž určitě neprojede. Utíkal, v břiše studené závaží, nohy kmitající jako písty.
Kuše ho bolestivě tloukla do zad, kde ji měl připevněnou, zatímco se zoufale snažil ji přetáhnout přes hlavu.
Nestvůra ho povýšeně předjela a otočila se. Pak se vyřítila přímo proti němu. Chapadla se z planoucí tlamy jejího motoru rozvinula do hotového vějíře hadů.
Kosonen na druhý pokus založil šipku do kuše a vystřelil. Ucítil dloubnutí zpětného nárazu, ale šipka se neškodně odrazila od čelního skla nestvůry. Zřejmě ji však vyvedla z míry natolik, že Kosonen stihl uskočit. Vrhl se k zemi, dopadl s bolestivým zaduněním na chodník a převalil se.
„Pomozte mi někdo, perkele,“ zanadával bezmocně a vyškrábal se na nohy, lapaje po dechu, zatímco nestvůra pomalu couvala a z jejího motoru se linulo vrčení. Ucítil zápach spálené gumy smísený s vůní ozonu. Třeba ji přeperu, prolétla mu hlavou šílená myšlenka, když rozpřahoval ruce, odhodlán už dál neutíkat. Ještě jednu báseň…
Náhle před nestvůrou něco přistálo ve víru křídel. Holub. Kosonen i oživlé auto se na něj udiveně zadívali. Holub zavrkal a vybuchl.
Tlaková vlna mu zalomcovala ušními bubínky a ve svitu bělostné ohnivé koule celý svět na okamžik zčernal. Kosonena to znovu odhodilo na zem, kde skončil na jedné hromadě s batohem. Byl celý rozbolavělý a v uších mu zvonilo. O deset metrů dál ležel doutnající, k nepoznání zdeformovaný vrak autopříšery.
Vedle Kosonena ozobával další holub něco, co vypadalo jako kousky kovu. Pak zvedl hlavu a upřel na něj svá safírová očka, v nichž se odrážely plameny. Poté vzlétl, zanechávaje po sobě drobnou bílou hromádku trusu.
* * *
Hlavní nákupní třída byla opuštěná. Kosonen postupoval obezřetně pro případ, že by se objevila další oživlá auta, a držel se poblíž úzkých uliček a vchodů. Záře ohnivé zdi byla mezi budovami slabší a v oknech tančila podivná světélka.
Kosonen si uvědomil, že má hlad. Od poledne nejedl a putování i boj si na něm vybraly svou daň. Našel si liduprázdnou kavárnu na rohu ulice, která vypadala bezpečně, vybalil svůj malý přenosný vařič a ohřál si vodu. Veškerý proviant, který dokázal poshánět, sestával převážně z plechovek polévky a sušeného losího masa, ale kručící žaludek nehodlal protestovat. Vůně jídla otupila Koronenovu ostražitost.
„Tohle je můj podnik,“ ozval se něčí hlas. Kosonen leknutím vyskočil a sáhl po kuši.
Ve dveřích stála shrbená skřeti postava oblečená v cárech. Zcuchanými vlasy a plnovousem orámovaná tvář příchozího se leskla potem a špínou. Porézní pokožku měl posetou drobnými safírovými výrůstky připomínajícími jizvičky po neštovicích. Kosonen si myslel, že život v lesích ho vůči lidským pachům učinil naprosto imunním, ale kolem neznámého se vznášel nahořklý odér potu a zvětralé pálenky, z něhož mu bylo na zvracení.
Neznámý vešel dovnitř a usadil se naproti Kosonenovi. „Ale to nevadí,“ pokračoval přívětivě. „Poslední dobou tu moc návštěv nemívám, ale se sousedy přece musíme udržovat dobré vztahy. Saatana, není to náhodou instantní polévka?“
„Klidně si dejte se mnou,“ vybídl ho Kosonen zdráhavé. Za ty roky už potkal pár dalších, co se tu rozhodli zůstat, ale obvykle se jim vyhýbal – každý z nich měl vlastní důvody, proč neodešel do nebe, a jen pramálo společného s ostatními.
„Díky. Tomu říkám dobré sousedské vztahy. Mimochodem, já jsem Pera.“ Skřet natáhl ruku.
Kosonen jí opatrně potřásl, vnímaje zvláštní zubaté výstupky pod Peřovou kůží. Bylo to jako stisknout rukavici naplněnou drceným sklem. „Kosonen. Ty tu bydlíš?“
„Kdepak, tady v centru ne. Chodím sem jenom vykrádat domy. Jenže ty jsou teď pěkně mazané a nechtějí pustit chlup. Už ani polévka se nedá sehnat. Včera mě málem sežral obchodní dům Stockmann. Nežije se tu snadno.“ Pera potřásl hlavou. „Ale pořád lepší než venku.“ V očích měl vychytralý výraz. Zůstáváš tady, protože chceš, říkal si v duchu Kosonen, nebo protože tě zeď už nepustí ven?
„A bohů nákazy se nebojíš?“ zeptal se nahlas a podal jednu z ohřátých plechovek Perovi, který ji jedním hltem vyprázdnil. K ostatním pachům se přidala vůně zeleninové polévky.
„Těch už se bát nemusíme. Všichni pomřeli.“
Kosonen se udiveně zahleděl na Peru. „Jak to víš?“
„Holubi mi to řekli.“
„Holubi?“
Pera opatrně vytáhl něco z kapsy svého rozedraného kabátu. Byl to holub. Měl safírový zobák i oči a peří s modravým nádechem. Zazmítal se v mužově sevření a rozepjal křídla.
„Moji malí kamarádi,“ prohlásil Pera. „Myslím, že už jsi měl tu čest.“
„Ano,“ přitakal Kosonen. „To tys poslal holuba, co vyhodil do povětří to oživlé auto?“
„Sousedi si přece mají pomáhat, ne? To nestojí za řeč. A ta polévka byla moc dobrá.“
„A co říkali o bozích nákazy?“
Pera se zašklebil, předváděje kolozubý škleb. „Když je to tu uvěznilo, začali mezi sebou bojovat. Protože nebylo dost moci pro všechny, chápeš? Takže se strhla rvačka o vůdcovství, jako v Highlanderovi. Holubi mi občas nosí obrázky. Hnus. Exploze. Nanouři pojídající lidi. Ale nakonec to zabalili všichni do posledního. Teď je to můj píseček.“
Tak Esa už to má taky za sebou – Kosonena překvapilo, s jakou naléhavostí se v něm i teď ozval pocit ztráty. Takhle je to lepší. Polkl. Nejdřív ale dodělám tu práci. Na truchlení teď není čas. Budu na to myslet, až se vrátím domů. Napíšu o tom báseň. A řeknu to Marje.
„Dobrá tedy,“ promluvil Kosonen. „Taky jsem právě na lovu. Myslíš, že by mi tvoji… kamarádi mohli pomoct? Hledám jednu svítivou věc. Když mi pomůžeš, dám ti všechnu polévku, kterou mám. I losí maso. A potom přinesu další. Co ty na to?“
„Holubi najdou všechno,“ odvětil Pera a olízl si rty.
* * *
Holubář byl v bludišti města zjevně jako doma a proplétal se jím v doprovodu svých groteskních ptáků. Každou chvíli mu některý z nich přistál na rameni a otřel se mu zobákem o ucho, jako by mu chtěl něco pošeptat.
„Měli bychom si pospíšit,“ poznamenal Pera. „V noci to není tak zlé, ale přes den domy mládnou a dostávají všelijaké nápady.“
Kosonen už dávno ztratil orientaci. Plán města se změnil od doby, kdy tu byl naposled, ještě za starých lidských časů. Přinejlepším byl schopen odhadnout, že míří ke katedrále v historickém jádru, ale ani tím si nebyl moc jistý. Jak tak kráčel změněnými ulicemi, připadalo mu, že se spíš prodírá žilami nějakého obrovského zvířete, spletitého a nepřehledného. Některé budovy byly pokryté něčím, co vypadalo jako černý povlak a vlnilo se to jako ropa. Jiné srostly do organicky vyhlížejících struktur z cihel a betonu, jež přehrazovaly ulice a rozrušovaly terén.
„Není to daleko,“ sliboval Pera. „Už si toho všimli. Prý to svítí jako vydlabaná dýně.“ Zahihňal se. Jak postupovali dál, jantarový svit ohnivé zdi viditelně sílil a s ním i její žár, takže Kosonen byl nucen vysvléct svůj starý pletený svetr z Pohjanmaa.
Minuli kancelářskou budovu, která se proměnila ve spící tvář s bezpohlavními rysy soch z Velikonočního ostrova. V téhle čtvrti už bylo víc živo a vyskytovala se tu zvířata se safírovýma očima, štíhlé kočky, jež na ně shlížely z okenních říms. Kosonen zahlédl lišku, jak přebíhá přes ulici; zvíře po nich vrhlo vědoucí pohled a vzápětí zmizelo v kanalizační šachtě.
Pak zahnuli za roh kolem výkladní skříně, v níž tančili muži bez tváří navlečení do šatů, které byly v módě před deseti lety, a spatřili katedrálu.
Ta se rozrostla do gigantických rozměrů, takže převyšovala všechny okolní budovy – obří mraveniště tvořené tmavočervenými cihlami a šestiúhelníkovými portály. Budova bzučela životem. Na jejích zdech hřadovaly kočky se safírovýma očima jako nějaké uhlazené chrliče a kolem chrámových věží kroužila početná hejna holubů. Otevřenými masivními dveřmi běhala sem a tam hejna krys s azurovými ocasy jako armády táhnoucí do boje. A všude se to jen hemžilo hmyzem, hustými černými mračny hmyzu připomínajícími jedovatý dech obrů, jejichž bzučení se šířilo vzduchem s intenzitou vrtačky.
‚Jumalauta,“ zaklel Kosonen. „Sem to spadlo?“
„Vlastně ne. Ale měl jsem tě sem přivést,“ odpověděl Pera.
„Cože?“
„Promiň. Lhal jsem ti. Opravdu to bylo jako v Highlanderovi – přežil jen jeden. A chce se s tebou setkat.“
Kosonen se nevěřícně zadíval na Peru, jemuž se na ramenou a pažích usadili holubi jako třepotavý šedivý plášť. Jejich ostré spáry se sevřely na mužově rozedraném oděvu, vlasech i kůži a jejich křídla začala zběsile tlouct. Přímo před Kosonenovýma očima se pak Pera vznesl do vzduchu.
„Nic ve zlém. Prostě mi nabídl víc. Díky za tu polévku,“ zavolal ještě. Za chvilku už z něj byl jen černý hadr povlávající vysoko ve vzduchu.
Země se zatřásla. Kosonen padl na kolena. Oči oken lemujících ulici zaplály jasným, zlovolným svitem.
Pokusil se utéct. Nedoběhl daleko, než ho dostihly prsty velkoměsta – holubi a bzučící hmyzí roj, který ho pokryl od hlavy k patě. Hlavu mu obsypal tucet zpotvořených krys, takže vnímal i bzukot jejich setrvačníkových srdíček. Pod něčím ostrým zakřupala kost. Bolest se rozhořela jako lesní požár a Kosonen vykřikl.
Město promluvilo. Jeho hlasem byla bouře pronášející slova, která vzešla z otřesů půdy a vzdechů budov. Pomalá slova, slova vykřesaná z kamene.
Tati, řeklo.
* * *
Bolest odezněla. Kosonen uslyšel konejšivý zvuk vln a tvář mu ovanul teplý závan větru. Otevřel oči.
„Ahoj, tati,“ řekl Esa.
Seděli na molu u chaty, zabalení v ručnících, kůži rozpálenou ze sauny. Byl večer a ve vzduchu se vznášel náznak chladu, ta nevtíravá připomínka pomíjivosti, která je pro finské léto typická. Nad modravými vrcholky stromů stálo slunce. Hladina jezera byla klidná a plná proměnlivých odrazů.
„Myslel jsem si,“ pokračoval Esa, „že se ti tu bude líbit.“
Esa byl přesně takový, jak si ho Kosonen pamatoval, pobledlý hubeňour, kterému byla vidět žebra, s dlouhými pažemi zkříženými na kolenou a pramínky mokrých vlasů, jež mu padaly do čela. Jeho oči však byly očima města, temnými zřítelnicemi z kovu a kamene.
„Líbí se mi tu,“ odpověděl Kosonen. „Ale nemůžu tu zůstat.“
„Proč ne?“
„Mám ještě něco na práci.“
„Vždyť jsme se neviděli celé věky. Sauna je ještě teplá a v jezeře se chladí pivo. Nač ten spěch?“
„Správně bych se tě měl bát,“ řekl Kosonen. „Zabíjels lidi. Předtím, než tě dali sem.“
„Nevíš, jaké to je,“ namítl Esa. „Nákaza udělá všechno, co chceš. Dá ti věci, o nichž jsi ani netušil, že je chceš. Svět pod jejím dotykem změkne. A někdy ho tím můžeš i rozklížit. Sotva tě napadne nějaká myšlenka, už se něco rozbije. Tomu prostě nezabráníš.“
Chlapec zavřel oči. „Ty přece taky něco chceš. Já to dobře vím. Proto jsi sem vlastně přišel, ne? Chceš zpět ta svá drahocenná slova.“
Kosonen mlčel.
„Mámin poslíček, vittu. No tak ti spravili mozek, vypláchli z něj chlast, abys mohl zase psát. Jsi rád? Jednu chvíli jsem si myslel, žes přišel kvůli mně. Ale tak to nikdy nefungovalo, viď?“
„Nevěděl jsem, že…“
„Vidím ti do hlavy, abys věděl,“ přerušil ho Esa. „Hrabu se ti prstem v mozku. Stačí jediná myšlenka a moji brouci tě sežerou, takže už odsud nikdy neodejdeš. Strávíš se synáčkem zbytek věčnosti. Co ty na to?“
Opět se dostavil ten starý pocit viny. „Když ses narodil, pořád jsme si o tebe dělali starosti,“ řekl Kosonen. „Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší.“
A přitom to vypadalo tak přirozeně. Jak si chlapec začal hrát se strojem, který uměl vyrábět jiné stroje. Jak věci začaly měnit tvar, když jste jim to v duchu přikázali. Jak se Esa usmíval, když Kosonenovi ukazoval mluvící hvězdici vyrobenou strojem.
„A pak jsem to jednoho dne trochu nezvládl.“
„Už si vzpomínám,“ přitakal Kosonen. Vrátil se domů pozdě, jako obvykle. Esa byl diamantový strom a rostl si ve svém pokoji. Všude kolem něj byly hvězdice, které požíraly stěny i podlahu a množily se. A to byl teprve začátek. „Tak do toho. Nech si mě tady. Teď jsi na řadě ty, abys ze mě udělal, co chceš. Nebo to celé skoncoval. Zasloužím si to.“
Esa se tiše zasmál. „A proč bych měl starému pánovi něco takového dělat?“ Povzdechl si. „Taky už jsem starý, víš. Ukážu ti to.“ Zlehka se dotkl Kosonenova ramene a Kosonen se stal městem. Pokožku měl z kamene a betonu, póry plné boží nákazy. Jeho obličejem byly ulice a budovy, které se měnily a přeskupovaly s každou myšlenkou a emocí. Jeho nervovou soustavou byla optická a diamantová vlákna. Jeho rukama byla zpotvořená zvířata. Ohnivá zeď se táhla všude kolem něj, byla na obloze i v chladném skalním podloží, nehmotná a přitom neoblomná, svírala ho ze všech stran, brala mu energii, aby nemohl myslet moc rychle. Stále však mohl snít, spřádat nitě ze snů a představ, vytvářet světy ze svých vlastních vzpomínek i ze vzpomínek nižších božstev, která pohltil, aby se stal městem. Zpíval o svých snech na rádiových vlnách, nedbaje, zda je ohnivá zeď pustí ven nebo ne, stále hlasitěji…
„Tumáš,“ ozval se zdálky Esa. „Dej si pivo.“
Kosonen ucítil v ruce studenou láhev a napil se. Snové pivo bylo silné a opravdové. Chuť sladu ho přivedla zpět. Zhluboka se nadechl a nechal ze sebe město smýt imitací letního večera.
„Proto jsi mě sem přivedl? Abys mi ukázal tohle?“ zeptal se.
„Kdepak,“ rozesmál se Esa. Jeho kamenné oči dostaly znenadání mladistvý výraz. „Jen jsem ti chtěl představit svou přítelkyni.“
* * *
Kvantová dívka měla zlaté vlasy a oči tvořené světlem. Měla mnoho tváří zároveň, jako hinduistická bohyně. Přiblížila se k molu půvabnými krůčky. Esová letní krajina v její přítomnosti dostávala trhliny; v její pokožce se rýsovaly linie zlomu, jimiž probleskovaly nadpozemské barvy.
„To je Sáde,“ představil ji Esa.
Pohlédla na Kosonena a promluvila. Vyšel z ní shluk slov, která se vzájemně překrývala, všechny možné pozdravy naráz.
„Těší mě,“ odpověděl Kosonen.
„Aspoň něco se jim tam nahoře povedlo, když vyrobili ji,“ prohodil Esa. „Žije v mnoha světech současně, myslí v qubitech. A v tomhle světě chce zůstat. Se mnou.“ Pohladil ji po rameni. „Když uslyšela mé písně, utekla z domova.“
„Marja mi tvrdila, že spadla,“ podotkl Kosonen. „Že se něco pokazilo.“
„Řekla ti jen to, co jí přikázali, aby ti řekla. Nelíbí se jim, když se věci nevyvíjejí podle plánu.“
Sade vydala zvuk podobný cinknutí skleněného zvonu.
„Ohnivá zeď na nás pořád tlačí,“ pokračoval Esa. „Kvůli tomu ji postavili. Aby nás věznila tak dlouho, dokud neumřeme. Sade sem nepatří, je to tu pro ni moc stísněné. Proto ji odvedeš domů, než bude pozdě.“ Usmál se. „Radši ty než někdo jiný.“
„To není fér,“ namítl Kosonen. Zamžoural na Sade. Zářila tak jasně, že se na ni nedalo dívat přímo. Ale co já s tím můžu dělat? Jsem jen kus masa. Masa a slov.
Ta myšlenka byla jako borovicová šiška, hrabá na omak, ale uvnitř se ukrýval zárodek něčeho jiného.
„Myslím, že ve vás dvou je skryta báseň,“ řekl.
* * *
Kosonen seděl opět ve vlaku a díval se, jak za okny ubíhá město. Bylo časně zrána. Vycházející slunce obdařilo město novými barvami – fialovými stíny a zlatými odstíny žhnoucích uhlíků. Spánky mu tepaly únavou a bolelo ho celé tělo. Mysl mu tížila slova básně.
Nad kupolí ohnivé zdi byla vidět obří diamantová hvězdice, bezpilotní vznášedlo nebeského národa, který město sledoval jako natažená ruka.
Přišli se podívat, co se stane, pomyslel si. Hned to zjistí.
Tentokrát přivítal ohnivou zeď jako přítele a nechal se ovanout její chvějivou září. Odněkud z hlubin se opět vynořil ten hlídač s přísným hlasem. Nepromluvil, ale Kosonen vnímal jeho přítomnost, pátravý pohled hledající vše, co nepatřilo do světa tam venku.
Kosonen mu všechno odevzdal.
Ten okamžik, kdy poprvé pochopil, že svěřil papíru něco opravdového. To zklamání, když zjistil, jak málo znamená básník v nevelkém státečku a že haldy levně vydaných výtisků jeho první sbírky jen chytají prach v zapadlých knihkupectvích. Žárlivost, kterou pocítil, když Marja přivedla na svět Esu a jak ve srovnání s tím zbledla všechna slova, která přivedl na svět on. Stopy losa ve sněhu i pohled v jeho očích, když umíral.
Ucítil, jak mu spokojený hlídač uvolňuje cestu.
A pak byl zase venku. Vlak vyjel rovnou do skutečného, nefalšovaného rozbřesku. Ohlédl se a uviděl, jak se z hvězdice snáší ohnivý déšť. Město v geometrických vzorech křižovaly zářivé světelné sloupy, které ho nutily zavírat oči, a za nimi zůstávala jen do běla rozpálená plazma.
Kosonen zavřel oči a pevně svíral báseň, zatímco město hořelo.
* * *
Nanozrnko pak Kosonen zasadil v lese. Do napůl zmrzlé rašeliny pod starým pařezem vyhrabal hlubokou díru holýma rukama. Pak se posadil, odložil čapku, vylovil z kapsy zápisník a začal číst nahlas. Tužkou naškrábaná slova se v jeho mysli jasně rozsvěcela a po chvíli už se na ně ani nemusel dívat.
Báseň z těch slov povstávala jako kolos z mořských hlubin, nejdřív jen konečkem ploutve, aby se vzápětí vynořila nad hladinou ve výtrysku glosolálie zvící hory. Byl to proud syčících slov a fonémů, nekonečné zaříkávání, jež mu drásalo hrdlo. A s ním ho zaplavily i kvantové informace z mikrotubulů v jeho neuronech, kde teď žila jasnooká dívka, a trhané impulzy ze synapsí, v nichž se ukrýval jeho syn.
Báseň přerostla v řev. Vytrval, dokud mu hlas nezeslábl do pouhého sykotu. Ten už slyšelo jen nanozrnko, ale to úplně stačilo. V rašelině se něco pohnulo.
Když báseň konečně dospěla k závěru, byl už večer. Kosonen otevřel oči a první, na co mu padl zrak, byly safírové parohy třpytící se v posledních paprscích slunce.
Hleděli na něj dva mladí losi. Jeden byl menší, ladnější a v jeho velkých hnědých očích bylo možné rozeznat náznak slunečního svitu. Ten druhý byl mladý a kostnatý, ale své pučící paroží stavěl pyšně na odiv. Jeho zrak se proťal s Kosonenovým a ten v jeho očích spatřil stíny města. Nebo možná odraz na hladině letního jezera.
Pak se otočili a odběhli do lesa, tiší, hbití a svobodní.
* * *
Kosonen zrovna otvíral dveře do sklepa, když se déšť přihnal znovu, tentokrát jako sotva znatelné mrholení. Kapičky ve vzduchu utvořily Marjinu tvář a na okamžik měl pocit, že na něj mrkla. Pak se déšť rozplynul ve vodní tříšť a byl tentam. Kosonen zaklínil dveře, aby se nezavřely.
Ze stromů jej zvědavě pozorovaly veverky.
„Poslužte si, panstvo,“ oslovil je Kosonen. „Snad s tím přes zimu vystačíte. Já už to nebudu potřebovat.“
Otso a Kosonen vyrazili na cestu v poledne a zamířili na sever. Kosonenovy lyže bez odporu klouzaly po tajícím sněhu, zatímco medvěd táhl saně naložené věcmi. Když je od chaty dělil slušný kus cesty, zvíře se zastavilo u čerstvé stopy a zavětřilo.
„Los,“ zavrčelo. „Otso hladový. Kosonen zastřelí losa. Potřebuje maso na cestu. Kosonen nepřinesl dost chlastu.“
Kosonen potřásl hlavou.
„Myslím, že se radši naučím rybařit,“ odpověděl.
Poprvé vydáno v časopise Subterranean Press na jaře 2010
Přeložila Daniela Orlando
