I
„Pšššt! Jenom klid. Všechno bude v pořádku,“ prohlásil profesor informačních technologií Kamil Nekvapil, sotva vstoupil do třídy.
Žáci v bílých košilích a pestrých vázankách se radostně usmáli – na sebe, na něho.
Přečetl pokyny k maturitní práci. Rozdal potřebné dokumenty. Na bílou tabuli napsal černým fixem čas zahájení a ukončení. Úsměvy žáků se o něco rozšířily, protože jim tři minuty přidal. A pak stál před tabulí a především kontroloval, aby nikdo nikoho nerušil.
V téhle chvíli si vždycky s odporem vzpomněl na kolegu, který žákům neoznámil, že už mají začít psát do záznamových archů – tohle se jemu stát nemohlo, nikdy…
Jeden po druhém odevzdávali vypracované úkoly a každý na odchodu řekl: „Na shledanou, pane profesore.“
Poslední žák odešel.
Zdvihl oči k protější zdi plné barevných obrázků aut a nahých dívek.
Tohle dává tomu všemu, co pro ně dělám, smysl.
Kdyby tak pozorní, vnímaví a slušní byli i v mých hodinách.
S obálkami pro maturitního komisaře v rukou otevřel dveře třídy.
Exploze hukotu a řevu – přestávka.
Vyšel na chodbu.
„Kamča Kvapča!“ ozvalo se za jeho zády.
A on to zaslechl: za ta léta se naučil vnímat sebetišší drzost v sebesilnějším hluku.
Tohle na údělu kantora nenávidím.
Školní chodby jsou dlouhé – tu přezdívku (potupnou, hnusnou) uslyší ještě několikrát.
Cítil, jak zběsile mu buší srdce, prožíval fyzickou újmu, byl si jistý, že až ulehne do postele, neusne, a pokud usne, první probuzení ho udrží v bdělosti, neboť se mu vybaví šeptavý hlas za zády…
Chodba končí skleněnými dveřmi.
Dnes na nich byla přilepena bílou lepicí hmotou připomínající žvýkačku čtvrtka papíru.
Ach ne, pomyslel si.
Ale ano. Papír umístěný na výšku rámoval decentní černý okraj. Četl jméno, nedožitý věk. Dopravní nehoda, samozřejmě, protože téměř každý žák SOU a SOŠ zemědělské techniky (on sám říká téhle škole „sousoší zet“) dojíždí motocyklem, automobilem.
Tohle skličuje – a děsí.
Ondřej Kajetán?
Jasně, 3B.
V letošním školním roce už tady na bílých, černě rámovaných a čtverkách četl dvě jména: Břetislav Dostál, Michael Vít.
II
Vnímá pevnost a hladkost dívčí pokožky pod bříšky pravého ukazováku a prostředníku.
„Jen dvěma prsty…,“ zamumlá příjemný alt. „Přitlačit…“
Opatrně tlačí na to jediné správné místo.
„A-a-a-…,“ S hlavou zakloněnou, což je důsledek tlaku jeho prstů, připojí dívka zastřené: „Tááák.“ Po chvíli procedí mezi zuby: „Sledujte hrudník.“
Hrudník sleduje periferním viděním od chvíle, kdy se jí dotkl.
„Lapavé vdechy?“
Určitě nemá podprsenku.
„A teď – dýchá?“ dýchne mu do dlaně další otázku.
„Ano.“
„Dlanííí!“
Položí levou dlaň na hrudní kost. Cítí, jak se to hebké a měkké dotýká jeho ruky z obou stran: kloubu palce i malíkové hrany dlaně.
„Na-bři-cho!“ vyrazí ze sebe koutkem úst.
Rozpomene se, přesune dlaň níž. Tričko se dívce vyhrnulo, takže část dlaně se teď dotýká pevné, ploché a (ve srovnám s teplotou jeho ruky) na omak příjemně osvěžující oblasti kolem roztomilého závrtu pupíku. Pas je tak útlý, že ho rukou zakryje; malíček se ocitne jen kousínek od okraje zelených plátěných kalhot, od okraje horního lemu černých kalhotek.
Pod dlaní ucítí vstřícný pohyb.
„Dýchá,“ řekne a ztopoří se mu penis.
„Výborně! Další.“
Instruktorka BOZP se bez pomoci rukou zázračně zvedne z žíněnky, aby se před dalším účastníkem školení na ni zase skácela jako hadrová panenka stižená mozkovou mrtvicí.
Zážitkový kurz první pomoci, který si sám zaplatil, je u konce. Čeká ho cesta domů: autobus MHD, vlak IDS, autobus ČAD.
Občas si prsty pravé ruky přejede po malíkové hraně levé dlaně a kloubu levého palce, aby zaostřil vzpomínky.
V domě, který obývá sám – nějak se to tak v jeho životě semlelo, že sám –, usedne za monitor počítače.
Google, který ho „má přečteného“ z dotazů a navštěvovaných stránek, si musí myslet, že jeho počítač právě teď používá někdo cizí, protože vyhledává jen videosekvence tematicky spojené klíčovými slovy paramedic porn.
Oko kamery ve středu „břevna“ monitorového rámu je přelepeno leukoplastí, takže ani všemocný oblak – cloud – neví, co právě provádí.
Vášnivě masturbuje (způsobem, který si osvojil za časů studií).
Později odpočívá ve vaně obklopený vzdouvajícími se polštáři krémové koupelové pěny – bez jediné myšlenky. Pak jedna přijde. Znepokojí ho. Ztratí se.
Když si kartáčem drhne záda, ťa myšlenka se vrátí. Má podobu instruktorčina hlasu: „Resuscitaci musíme zahájit do tří minut.“
Kartáč se zastaví.
Jaká je pravděpodobnost, že se octnu včas na místě nehody některého našeho žáka?
Nepočítá ji: není matematik – uvažuje jinak.
III
Právě scházel ze schodů na technický úsek, kam ho zavolala Pěnice devět, když zaslechl její hlas: „Nekvapil má konečně babu.“
Převzal od ní velkou krabici.
Říkávalo se tomu Andula, pomyslel si.
„Little Anne,“ četl nahlas nápis na krabici.
Takže Andula je to pořád.
Vystoupal do prvního patra, k ředitelně.
Na jeho klepání nikdo nereagoval. Otevřel; sekretariát zel pustotou; zato v kanceláři ředitele bylo živo: za stolem seděl Kondor jedenáct a kloval do notebooku.
Kamil Nekvapil zaklepal na otevřené dveře.
Kondor jedenáct vzhlédl. „Ahoj, Kamile. Pojď dál. Co to neseš?“
„Ahoj, Ondro. To je ta resuscitační panna.“
Ředitel vstal, trochu se hrbil, naklonil lysou hlavu na dlouhém krku na stranu a zamžoural na něho jedním okem nad zobanovitým nosem. „Deset tisíc a cosi s dé pé há!?“
„Nácvik povedu v každé hodině IT.“
„Jen aby to pomohlo…“
„Podle Krajského ředitelství policie byli svědky smrtelných nehod vždycky spolužáci.“
Kondor jedenáct mávl rukou jako perutí, pohybem, který používáme, slyšíme-li nějaký argument už posté.
„Prvního, kdo zachrání spolužákovi život, musíme odměnit. Víš, Ondro, chce to něco bombastickýho. Zavoláme televizi…“
„Jen aby to pomohlo…“
„Pošlu ti návrh co nejdřív. Mailem. Ahoj.“
Když od ředitele odcházel, sekretariát už prázdný nebyl. Pozdravil novou sekretářku Pandu osmdesát sedm. Usmála se na něho.
Pozorně se na ni zahleděl a pomyslel si: Každému, kdo k nám přijde, řeknu, aby si zvolil nějaké bezpečné heslo do systému. A když se zeptají, jaké heslo je bezpečné, řeknu: Vyberte si třeba nějaké zvíře a k tomu číslici. A oni si něco zvolí. A buď hned, nebo časem se tomu zvířeti začnou podobat.
IV
Konec května. Na začátku druhé vyučovací hodiny vedl pravidelný nácvik první pomoci s využitím „Little Anne“. Ozvalo se zaťukání na dveře. Pan Škoda z recepce mu vzkazoval, aby šel okamžitě k řediteli.
Kondor jedenáct přečetl strohý úřední popis nehody, při níž včera zemřel jeden ze žáků sousoší zet: „V uvedeném místě z dosud nezjištěných příčin vjel na pravou krajnici, do pravého příkopu a tam narazil do stromu. Při dopravní nehodě řidič motocyklu utrpěl smrtelné zranění.“
„Spolujezdec?“ zareagoval Kamil.
„Byl sám.“
„Jméno?“
„Patrik Tesař.“
Patrik se podílel hned na několika studentských projektech. Na informatiku to byl talent.
Kdyby se ho někdo zeptal, jak proběhl zbytek pracovního dne, nevěděl by, co odpovědět. V autobuse plném lidí a vlhkých pachů seděl u okna, na které s chřestěním dopadal drobný deštík. V duchu si přeříkával jména žáků, která za těch sedm let, co v sousoší zet učí, četl na smutečních oznámeních na chodbových dveřích.
S trhnutím otevřel oči. Z okna zahlédl novodvorská boží muka. Vystoupil na poslední chvíli.
Ještě nikdy jsem v autobuse nezaspal.
Doma usedl za monitor počítače.
Byl nejen profesorem IT, ale také správcem sítě a počítačových systémů, tedy i toho docházkového, který minulý rok propojili s kamerovým bezpečnostním systémem instalovaným v důsledku tragédie v Železném Brodě.
Nalogoval se do informačního systému školy. Vyhledal fotografii Patrika Tesaře. Obsah databáze prozradil, kdy byl Patrik ve škole naposledy. Chytré datové úložiště, v němž spí záznamy pořízené kamerami den po dni, mu poskytlo obrazový materiál. Vytvořil z něho smyčku:
Patrik vychází ze třídy. Opustí chodbu. Po chvíli se objeví v obraze znovu. V levé ruce drží pizzu, na níž se sulcovitě natřásá jasně červený kečup. Ukousne, žvýká; pravá ruka sjede do kapsy kalhot, vytáhne tablet.
Tady je jeho podoba v pohybu.
Profesor pomyslel na další stopy Patrikova života: Úložiště mobilních operátorů si pamatují hlas; fejsbuk a mobily známých nezapomínají jeho textové zprávy, fotografie, videa.
Když mně bylo jako jemu (co jako jemu, když mně bylo třicet), zůstaly po člověku jen vzpomínky pozůstalých a několik žloutnoucích fotek a dopisů.
Pohled na monitor. PRÁVĚ TEĎ Patrik Tesař vychází ze třídy.
Nechal se archivem kamerových záznamů přenést i do jiných dnů v minulosti.
Na té motorce byl sám.
Na chodbě je taky vždycky sám.
Žáci s vynikajícím prospěchem jsou divní.
Vtom se ozval tlumený výkřik choromyslného (následovaný ještě nepříčetnějším smíchem), kterým Ozzy Osbourne zve cestující do šíleného vlaku.
Úvod pecky Crazy Train používal jako oznámení příchodu zprávy. Jenže kde je chytrý telefon? Konečně se v jeho očích odrazilo namodralé světlo displeje. Zprávu mu poslala jedna z kamer, která detekovala ve škole pohyb.
Kamera číslo tři je v prvním podlaží. Snímá chodbu s učebnami IT a záchodem.
Přes program TeamViewer nahlédl na obrazovku PC ve svém kabinetu. Každé kameře je na ní vyhrazeno jedno okno, které zobrazuje dění v určité části školy v čase…
Cože?
Časový údaj v levém horním rohu ukazoval 23:52:25 (26… 27… 28…).
Zase jsem usnul?
Navíc, něco v jeho pracovně nebylo v pořádku.
Ale co?
Ticho! To je ono! Vždycky tu přece hraje rádio.
Myší aktivoval Radiožumál.
Zkoumal, co vidí třetí kamera v reálu školních prostor ponořených do tmy (kamery nepotřebují, aby na chodbě bylo rozžato: používají infračervené přisvícení).
Nahlédl v nasnímaném záznamu do minulosti pěti minut.
V chodbě k učebnám IT – k učebnám číslo dvanáct a třináct – se určitě nikdo nenacházel, a to ani v době, kdy kamera spustila poplach.
Hudbu v rádiu vystřídal časový signál – půlnoc.
Čas duchů, napadlo ho. Ještě pořád se díval na obrazovku, když zazněl výkřik. Ozzyho výkřik, samozřejmě.
Tak tenhle notifikační zvuk změním. Postačí, když se ozve cinknutí.
Zprávu tentokrát poslal e-learningový systém Moodle; sestávala pouze ze dvou slov: „Pane profesore.“ –
Když si přečetl jméno odesilatele, pomyslel si pobouřeně: Hloupý vtip. A přece spustil internetový prohlížeč, a přece se přihlásil do e-learningového systému školy. V levém pruhu klikl na Sestavy, následně na Protokoly. Ve čtvrtém sloupci protokolu činností za uplynulou hodinu figurovala jména právě přihlášených.
Bylo mezi nimi jméno Ondřeje Kajetána.
A také Břetislava Dostála a Michaela Víta a PATRIKA TESAŘE a dalších… mrtvých.
A všichni se přihlásili těsně po půlnoci.
Jejich IP adresy odpovídají vnitřním adresám školní LAN.
Zíral do černi noci za záclonami, za skly oken.
Těch jmen bylo dvanáct.
Právě tolik, kolik je minimální počet žáků ve třídě IT.
Roztáhl prsty nad klávesnicí. Třásly se.
Ale uvědomoval si, že věří – přesněji, že chce věřit neuvěřitelnému.
Moodle umožňuje poslat zprávu všem momentálně přihlášeným uživatelům. Ta jeho zněla: „Co si přejete?“
„Učit se. Cokoliv. Jen konečně poznat něco nového.“
Vytvořil nový kurz. Nad jeho názvem rozvažovat nemusel: vést výuku programování a algoritmizace bylo jeho snem od vysoké školy. Připravené materiály (nejstarší vytvořil někdy v devadesátých letech) využil jako test, zda opravdu nejde o hloupý – a pro něj tak krutý – žert.
Do kurzu přidal soubor s výkladem o základech programování, k tomu řešené příklady z knihy Programovací jazyk C od Kernighana a Ritchieho a nakonec domácí cvičení.
Řešení úkolů přicházela postupně celý zbytek noci. Každé uvádělo oslovení: „Pane profesore,“ každé bylo originální, s drobnými chybami, typickými pro úplné začátečníky.
Nad ránem si položil zásadní otázku: Je možné, že učím – mrtvé?
Při ranní cestě autobusem do školy znovu procházel na obrazovce chytrého telefonu řešení úloh. Nemohl si nevšimnout, že do každého se promítá jedinečná osobnost řešitele.
Je to možné.
Jenže… jak?
V
Třídní sraz devítky po pětačtyřiceti letech se konal v salonku restaurace Myslivna.
Přetrpěl dotazy (od mužské části osazenstva doprovázené chápavým úsměvem): „Proč ty ses vlastně neoženil?“
Když přistoupil k Daně, se kterou seděl v osmičce a devítce v lavici, aby se s ní pozdravil, vykřikla: „Proboha a tohle je zase kdo?!“
A pak se posadil a smutně konstatoval, že Pavel, v posledních dvou třech ročnících základky nejlepší kamarád, zase nepřišel.
Upíjel pivo. V duchu komentoval vyprávění spolužáků: –
Takhle to nebylo.
Tys byl ten, kdo žaloval.
Víte hovno, nejkrásnější byla Anděla a té jste se posmívali. Jenže ta už nikdy nikam nepřijde.
Něco způsobilo, že si ji vybavil naprosto ostře (černé obtažené manšestráky a khaki košile). Připomněl si i punčocháče se spoustou ok a světle žluté kalhotky s bílým lemem.
Na položenou otázku rychle odpověděl: „Ne, nic, asi mi vadí ten kouř.“
Výbuch smíchu a inspirace pro zbytek společnosti: hrnuli se ven na cigaretu.
A otevřenými dveřmi do salonku vplul Pavel s natočenou dvanáctkou v ruce. O střízlivost už zcela očividně přišel někde jinde.
Potřásli si rukama, vyměnili několik vět… a kuřáci byli zpátky.
Řev: „Pavééél!“
Pavlem zacloumala vítací a líbací smršť. Ještě půl hodiny potom s ním chtěl každý prohodit slovo.
Probíhaly objednávky jídla a Pavel se usadil na volnou židli vedle Kamila Nekvapila.
Následoval relativní klid, v jehož průběhu nebývalé bílý, pravidelný a kompletní chrup spolužáků zpracovával dančí, vepřové, kuřecí, krůtí řízky, sýr nebo žampiony v trojobalu s přílohou, jejímž základem byly různé úpravy rostliny zvané lilek brambor.
„Pavle!?“
„Hm-m?“
„Zajímá mě tvůj názor na tohleto. Když uvážíš všechny ty stisknutý klávesy, hovory, maily, fotky, videa, audia, online aktivity…“
„Fotopasti!“ vyrazil ze sebe Olin, lesní inženýr. Následné cukání ramen prozrazovalo, že se sám pro sebe něčemu chechtá.
„Jasně, fotopasti. Prostě všechny ty naše prošlapaný informační cesty plný digitálních stop… O každým z nás je všude možně uložený obrovský množství informace. Co když to množství je…“ Kamil Nekvapil přešel do spikleneckého šepotu. „… nadkritický?“
Pavel chápavě přikývl tak hluboce, až narazil spodním rtem do okraje pozdviženého půllitru.
„A teď poslouchej dobře. Mohly by všechny tyhle informace ve formě paralelně existujících, decentralizovaných dat způsobit zrod elektronických druhých?“
„Cóóó-o?“ vyrazil ze sebe děkan Fakulty informatiky a poprvé se podíval Kamilovi přímo do očí.
„Ti e-druzí by pak žili paralelní život v rámci elektronických systémů. A když se jejich vzor ze světa vytratí, prostě pokračují.“
Jeho posluchač uhlazeně škytl.
„Primitivní národy věřily,“ pokračoval Kamil, „že fotografie krade duši. Bylo by možný, aby součinnost obrovskýho množství informačních technologií zajišťovala pravý opak – její nepřetržitý trvání?“
Pavlovy zorničky se ještě o něco přiblížily. „Kurzweil odhaduje, že někdy v půlce století budeme mít k dispozici takový výpočetní výkon a velikost paměti a nástroje skenování mozku na takové úrovni, že dokážeme nahrát mozek do počítače. To by možná byl zrod těch… jaks to říkal… e-druhých, nesmrtelných, nepřetržitě trvajících. Ale pouhým kumulováním informací se kvantita v kvalitu nepromění a ty yobibajty dat nezačnou jen tak z ničeho nic myslet, žít.“ Pavel pokrčil rameny, stáhl koutky úst, zavrtěl hlavou.
Sraz byl u konce.
Kamil Nekvapil seděl sám na lavičce u cesty nad přehradou. Čekal na taxík.
Zahleděl se do pichlavých hvězd. Chvíli se pokoušel navodit pocit svědivého šílenství, který provází marná snaha představit si nekonečno…
Nic. Tohle se daří, jen když je vám osm, možná devět.
Sáhl do náprsní kapsy pro chytrý telefon. Byla tu jiná záhada, která se vymykala běžnému lidskému chápání.
Skláněl se nad obrazovkou a znovu a znovu otevíral vypracované úkoly.
Kdokoliv píše o posmrtném životě, utrousí zmínku o tenkosti závoje oddělujícího živé a mrtvé. Podle toho, co vidím tady, ho pokročilá informační technologie poodhrnula.
VI
Nespokojeně pohlédl na zápěstí, na ciferník hodinek, který vyhlížel téměř stejně jako hodiny na chodbě.
Teď mělo zvonit.
Zazvonilo; třicetiminutová služba na chodbě skončila.
Ještě naposledy někdo za jeho zády zašeptal tu hnusnou přezdívku.
Následující hodinu měl volnou.
Zamířil do kanceláře.
Už ode dveří viděl kolegu Adama – tělocvik, základy ekologie a biologie –, jak pojídá z misky vietnamskou instantní polévku a na monitoru počítače sleduje lvy systematicky ubíjející starého pakoně.
Nejprve se zahleděl na tělocvikářovy husté, tmavé, lesknoucí se vlasy. Uvědomil si, že každá barva vlasů u muže mu připadá nepřirozená, s výjimkou šedé a té, které se obvykle říká pepř a sůl.
K ději na monitoru v duchu poznamenal: Nesejde na prospěchu, chování – přisadí si každý, když jsou ve smečce. Kurvy.
Adam se k němu otočil, s cucavým zvukem nasál spirálovité nudle, až se mu vířivě zamrskaly před obličejem. Ať už z Kamilovy tváře vyčetl cokoliv, zareagoval smířlivým: „Příroda. Je to tak nastavený.“
Zvíře krvácelo. Konečně svůj boj vzdalo, padlo pod tíhou žlutých bestií. Kamera diváky nešetřila: ukazovala krev hrnoucí se po tmavé srsti kopytnatce.
Ta přezdívka je především KOUSAVÁ a ZRAŇUJÍCÍ.
Definitivně odtrhl zrak od hodování dravců a učitele TV a ZEB. S myšlenkou: Ještěže mám svou půlnoční třídu, usedl za stůl a dal se do práce. Předělával přípravy pro denní studium: nahrazoval formu výuky předvedení-vysvětlení-zopakování formou samo studium-samostatná práce.
Sotva přípravu na nejbližší hodinu dokončil, vrhl se na studium eseje EWD-316 nizozemského informatika a nositele Turingovy ceny Edsgera Wybeho Dijkstry, který svá pojednání značil iniciálami a pořadovým číslem jedna až třináct set osmnáct. Tři sta šestnáctka nesla titul Krátký úvod do umění programování. Čerpal z ní náplň příští lekce kurzu Programování a algoritmizace.
Pracoval intenzivně. Občas se opřel o opěradlo židle, zhluboka vydechl.
Predátoři jsou daleko, starý pakůň radostně potřásá hřívou a mává oháňkou.
Ano, opravdu se cítil šťastný.
Ke zlepšení nálady přispívala i tato skutečnost: ačkoli život pedagoga sestává z řetízků dní na obou koncích orámovaných závorkami tu delšího, tu kratšího volna, půlnoční třída pokračovala ve výuce o sobotách a nedělích, i přes prázdniny.
Jen… Byl tu stín, cílová čára položená před ním v budoucnosti, ve stále bližší budoucnosti.
Ač je odchod do důchodu právem, nikoliv povinností, Kondor jedenáct vedl sousoší zet tak, že žádný profesor zmítaný bouřlivými ataky vetchosti nemohl být vymeten při jarním úklidu ze zaprášeného kouta, do něhož zalezl v očekávání posledního zvonění.
VII
… a zelený je strom života.
Jak prakticky využít to málo, co už jeho žáci umějí?
Hledal aplikace, které by zaujaly, s příklady programů, jejichž zdrojový text nebude dlouhý, a následek spuštění těchto programů ohromí…
Narazil na knihu Niteshe Dhanjaniho, uznávaného bezpečnostního experta v oboru zneužíti internetu věcí (právě takhle svou knihu nazval) i s příklady programů.
Internet věcí představuje síť vestavěných zařízení propojených prostřednictvím internetu, která spolu vzájemně interagují bez účasti člověka – od světla řízeného na dálku až po automobil.
Kamil se od Dhanjaniho učil, jak je ovládnout, aby tuhle znalost předal jiným.
Z práce na tvorbě výukových materiálů ho zničehonic vytrhla myšlenka: Přece tohle nemůžu prožívat jenom já.
Na stránkách moodle.org našel údaj o více než sedmdesáti sedmi tisících aktivních instalacích e-learningového systému Moodle s celkovým počtem sto milionů uživatelů na celém světě.
Tohle se nemůže dít jenom mně už proto, že existuje nějaký takový vědecký princip…
Stačilo pět minut googlování. Princip, podle něhož není žádný pozorovatel význačný, se nazývá Koperníkův.
Když žádný… tak ani já ne.
Z následující myšlenky ho zamrazilo: Nejsem-li výjimečný, nejsem-li sám, kdo se s něčím takovým setkal, pak tu není jen internet věcí, ale taky internet duchů.
VIII
Ten den skončil denní výuku před obědem. Čekala ho služba na chodbě a hned potom cesta domů.
Tentokrát se během jeho služby stalo něco zvláštního: zazvonění ukončilo přestávku; dveře tříd vtahovaly hlasy žáků, utlumovaly je.
Mířil ven z chodby, když za sebou, někde blízko za sebou, těsně za zády, uslyšel PŘEZDÍVKU.
Okamžitě se otočil.
Na konci chodby u okna stál tělocvikář Adam obrácený tváří k němu, polohlasem telefonoval. Nikdo další tu nebyl.
Ale musel vidět toho, kdo se vyklonil ze třídy.
Počkal, až Adam hovor ukončí, až k němu dojde, a pak se ho koutkem úst šeptavě otázal: „Po zazvonění ještě někdo strčil hlavu do chodby, že? Kdo?“
Adam nikoho neviděl.
No jasně. To tak, aby sis nadělal nepřátele. Chceš zůstat oblíbený s těmi svými kliky a se silovým trojbojem a s tou… košandou!
Vběhl do prázdné kanceláře; vrátil se v kamerovém záznamu do času zvonění…
Dveře se zavírají…
Žádné z nich se do příchodu profesora neotevřou.
A Adam to nebyl: přísahal bych, že ten hlas, šepot, zazněl jen kousínek za mnou.
Asi z toho blázním.
Ale ta kamera na chodbě je VĚC. Jedna z věcí zapojených do sítě, do internetu. Bylo by těžké ji ovládnout? Vymazat určitou postavu, objeví-li se v obraze?
Zase se mu vybavil ten syčivý šepot za zády.
Jak dlouho mi tak říkají?
Odpověděl si, a pak ho napadlo: Vycítili, jak mi to vadí – nikdy s tím nepřestanou.
Zavalily ho roztrpčenost s hanbou a se zklamáním ze sebe sama.
Na tyhle pocity, které párají útroby a vlévají do nich mýdlovou vodu, znal Kamil Nekvapil jen jediný lék. S myšlenkami na náplň dnešní půlnoční lekce opustil školu, došel k přechodu pro chodce.
Při přecházení silnice periferně zahlédl, jak se na něj řítí obrovská bílá masa. V úleku strnul.
Pištění pneumatik; ohlušující zvuk klaksonu; jen kousek od jeho levého boku trčí předek dodávky ozdobený logem Volkswagenu.
Z vozidla k němu sálalo teplo; cítil pach velké hromady kovu.
Za předním tónovaným sklem rozpoznal dvě siluety.
Když ho pak vůz pomalu objížděl, z kabiny se ozývalo pleskání dlaní do skla okna a tlumené skandování: „Kam-ča Kvapča!“
Profesor se ani nepohnul. „Jeďte opatrně.“
Konečně byl VW pryč. Se srdcem třepetajícím se v hrudi přešel na zastávku autobusu. Mrholilo. Vytáhl deštník, ale autobus zrovna přijel. A pak se díval z okna, které pokrývaly čůrečky vody, aniž by vnímal, co se tam venku děje.
V jednom okamžiku ale upoutalo jeho pozornost něco vlevo před nimi – něco bílého… Autobus míjel velký bílý vůz s pomačkanou karoserií, který ležel na boku v poli vedle silnice.
Škubl sebou, prudce otočil hlavu, celé tělo. Vstal, aniž si to uvědomoval, ohlížel se.
„Zastavte!“ vykřikl.
V jeho hlavě se rozezněl vysoký tón.
Přeběhl ke dveřím. Křičel a autobus jel dál. Konečně zastávka. Vyrazil ven. Teď pršelo. A déšť byl ledový. Nevnímal ho. Běžel, a když se mu nedostávalo dechu, šel, co mohl nejrychleji.
S bodnutím u srdce rozpoznal znak na chladiči havarovaného vozu.
Vyděsil ho neskutečně zesílený zvuk sirén. Obrovská, žlutá, zběsile blikající sanitka zastavila poblíž převráceného Volkswagenu.
Znovu ohlušující siréna – to přijel hasičský vůz.
Najednou tu bylo plno oranžových a černých vest, bund a overalů se svítícími žlutými pruhy.
„Jsem jejich profesor,“ řekl dívce v oranžovém, která po něm střelila pohledem.
Kolem proběhli záchranáři s rachotícími nosítky.
„Jan Vodička, první ročník nástavby.“
„O tohohle budeme muset hodně bojovat,“ řekla. „Tamten vypadá hůř, ale je na tom líp.“
Podíval se, kam ukazovala.
„Václav Fránek, Vodičkův spolužák.“
Záchranářka jména a příjmení slabikovala do mobilu. Přehlušovala ji siréna právě dorazivšího policejního vozu.
Zase chřestila nosítka.
„Nezavazejte tady!“ obořil se na profesora vysoký policista.
Kamil Nekvapil zpozorněl. Sluch vycvičený vnímáním šeptaných drzostí během vyučování i mimo ně cosi zachytil. A teď znovu. Otočil hlavu směrem, odkud k němu ty zvuky přicházely.
„Vy to neslyšíte?“ zeptal se policisty.
Práskly dveře. Zapraskaly pneumatiky na štěrku. Sanitka se pomalu rozjela a její vytí přehlušilo všechno.
Neslyší…
Profesor se vracel po silnici směrem do Blanska. Nejprve rychlou chůzí, ale brzo se rozběhl.
Běžel, co mohl nejrychleji. Nyní slyšel jen svoje srdce. Přitahoval ho osamělý strom na kraji vozovky.
Pravidlo číslo jedna: rozhlédni se, zaznělo v jeho mysli. To instruktorka BOZP nahoře bez a s černými kalhotkami si vypůjčila jeho vnitřní hlas.
Poslechl, nahlédl do příkopu – do porostu kopřivy a bolševníku máčeného lijavcem. Aniž překročil svodidla, v předklonu odhrnul velké zelené listy…
Instruktorka tentokrát pronesla: Pozornost věnujeme nejprve těm s masivním krvácením.
„Pšššt! Jenom klid,“ řekl. „Všechno bude v pořádku.“
IX
Opravoval cvičení (neznal lepší motivační prostředek než co nejrychleji opravený úkol), právě když hlásili na Radiožurnálu ve zprávách vysílaných v každou celou hodinu:
„Dopravní nehoda u obce Nové Dvory, o které jsme dnes informovali, se bohužel změnila v tragédii. Nehodu s největší pravděpodobností zavinil řidič vozidla značky Volkswagen Transportér, který nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky. Nejdříve dostal smyk a narazil bokem vozidla do stromu. Náraz vůz odmrštil do protisměru. Vozidlo následně sjelo z vozovky, a poté se několikrát otočilo přes střechu. Řidič i spolujezdec byli s vážnými a mnohočetnými zraněními převezeni do nemocnice. Bohužel až ve večerních hodinách vyplynulo z výpovědi řidiče, že spolujezdci byli dva. Jeden z nich z vozidla při prvním nárazu vypadl tak nešťastně, že ušel pozornosti policie i záchranářů, nebyla mu poskytnuta včasná pomoc a svým zraněním proto podlehl.“
Nahlédl do protokolu e-leaningového systému.
Od 00:00:00 měla půlnoční třída nového žáka.
X
Den za dnem naplňoval až do ranních hodin měrou vrchovatou bod z kodexu učitele: „Budu usilovat o to, aby mnou garantovaný vzdělávací program i s celým svým obsahem vedl k co nejlepším výsledkům žáků.“ Od jisté události totiž pociťoval osobní odpovědnost za výsledky studentů v kurzu Programování a algoritmizace.
Učební látku nyní čerpal z monumentálního díla Úvod do algoritmů od Thomase H. Corrnena a kolektivu.
Vedlejší efekt? Profesor Kamil Nekvapil spával v autobuse i cestou do školy; nejméně jednou za den zapískaly pneumatiky po jeho levé ruce a následoval příval nadávek…
A pak přišel den, kdy se to stalo.
Toho rána zamkl branku a rozešel se po chodníku na pravé straně silnice navazující na Novodvorskou alej, směrem ke křižovatce se zastávkou autobusu. Hlavu měl plnou problematiky výpočetní složitosti algoritmů pro nalezení k-tého nejmenšího z n prvků. V hlavě mu vířila jména Hoare, Knuth, Wirth, Floyd, Rivest…
Cílem připravované lekce nebylo jen ukázat jednotlivé algoritmy, ale představit i formální aparát, který umožní explicitně porovnat jejich složitost.
Nadechl se svěžího ranního vzduchu; na mysli mu vytanul citát, jehož autorem nebyl nikdo jiný než sám velký Dykstra: „Učit nic netušící mládež efektivně využívat formální metody je jednou z radostí života.“
Něco ho donutilo otočit se k aleji vedoucí k nedaleké zřícenině hradu.
Seběhlo se to příliš rychle.
Rozhodně se nestačil leknout.
Z automobilu, který se na něj – po chodníku! – řítil, ucítil pach horkého kovu. Rozpoznal logo na chladiči.
Následoval náraz.
Zíral do bílého nebe. Slyšel: „Kurva, samořídící auto. Doprdele samý počítače. Deset let dělám každýmu vola, abych na to měl, a teď tohle. Já se z toho poseru.“
Souvislá běloba nebe se rozpadla do změti barevných pixelů. Potemněla.
Octl se ve tmě.
Tma zřídla, jako když někdo poodhrne závoj.
Zela před ním jeskyně. Od stěn, které pokrývaly černé pavučiny a temně zelená plíseň, k němu přicházel dech páchnoucího tepla.
Srdce se sevřelo hrůzou.
Absolutní absence elektroniky.
Protiklad informační technologie.
A přece zase ne:
Zdálky zeď – zblízka rozmazaná textura, nehezký shluk velkých pixelů, zubaté přechody linií.
Jako ve staré hře pro PC, ve Wolfsteinovi 3D.
Zablikalo namodralé světlo obrazovek – vykrojilo ze tmy tiché siluety.
Žaludek se vrátil na svoje místo, srdce se ztišilo.
Byl si jistý, že se ocitl ve třídě, i když všechno kolem vypadalo jinak než v učebně číslo dvanáct.
Všechno jinak, a přece – mění to něco?
Nic.
A najednou si uvědomil, že překonal, co překonal, nechal za sebou v nesmírné dálce tu cílovou čáru, které se tolik bál.
Usmál se na svoje žáky.
Tohle už je napořád.
Jeden z nich k němu zdvihne obličej, tedy spíš trosky, které z obličeje zbývají. V té hroudě masa, na níž stojí pableskující krev jako kečup na pizze, rozpozná žákovu podobu.
A Patrik Tesař mu vmete do tváře bublavě a vítězoslavně tu kousavou a zraňující přezdívku.