O partnerství je nutné požádat. Pokud má jít o skutečnou synergii, pak s ní musí souhlasit obě strany.
Pro jeho ukončení samozřejmě stačí rozhodnutí pouze jedné ze stran.
Angelina je mou hostitelkou. Přes den pracuje jako sociální kurátorka v Exkluzivu. K jejím povinnostem patří servírování kávy a obědů a konverzace se členy. Ti se chtějí cítit jako doma Chtějí, aby pro ně Angelina byla něčím jako kamarádka nebo příbuzná. Jejím úkolem je zjistit, koho si do ní promítají, a jednat podle toho.
Zná jména a čistou tržní hodnotu všech členů. Hovoří s nimi o počasí, o odrůdách kávy, které jim servíruje, a odpovídá jim i na osobní dotazy: kde vyrostla (v chudobě na předměstí San Jose), kam chodila do školy (Berkeley, potom Stanford, PhD z dějin umění). Trpělivě snáší přednášky o burze a investicích. Své názory na otázku technologií, soukromí a dohledu nad lidmi si nechává pro sebe. A stejně tak drží v tajnosti i mě.
Komunikujeme spolu prostřednictvím rozhraní promítaného do vnitřku jejího oka Mluvím pouze tehdy, když mě osloví. Na tomto systému jsme se dohodli. Ve skutečnosti bych s ní mohl hovořit kdykoli. Stačilo by mi přenést hlas přímo do jejího mozku, ovšem každá dobrá spolupráce se řídí pevnými pravidly.
Angelina mě zavolá a zeptá se: „Status?“
Promítnu jí tabulku členů a zvýrazním ty, které má na starosti. Připojím odhady jejich emočních stavů, jež jsem sestavil na základě vzorců obsahu a tónu jejich mluvy, postoje, řeči těla a mikro a makro výrazů tváře. Do konce směny jí zbývají tři hodiny. Potom má hodinu na večeři. Dostává jídlo zdarma, které si může odnést s sebou domů. Objednám jí bucatini all’Amatriciana, pokud nemá nějaký lepší nápad, co by si dala.
Po večeři nastoupí do druhé práce jako profesionální host. Už jsem pro ni vybral šaty.
Beze slova si prochází mou zprávu. Přijme mé návrhy. Dnes je unavená a připadá jí jednodušší nechat nepodstatná rozhodnutí na někom jiném.
Chvíli před večírkem si dá dvojité espresso a do očí si kápne kapky. Snaží se samu sebe přimět, aby se cítila a vypadala bdělejší. Oblékne si hedvábné šaty, které jsem jí doporučil a jejichž jasný stříbrný odstín rozzáří její hnědou pokožku. Je jednou z mnoha najatých hostů, kteří na večírek dorazili. Má mu dodat na živosti a rozmanitosti. Jinak by miliardářské mejdany nebyly zrovna davovou záležitostí. Byly by to tiché, rozpačité akce plné bělochů a Asiatů, převážně mužů.
Miliardáři pořádají mejdany téměř každý večer. Pozvou pár milionářů a umělců, ale jejich nejlepšími přáteli jsou lidé, kteří jim slouží. Ti, kteří jim vybírají nábytek, dělají jim pořádek ve skříních, vyučují jejich děti nebo budují terária. Případně jim servírují kávu.
Angelina pracuje tvrdě, ať už dělá cokoli od nalévání kávy po zapřádání hovoru. S mou pomocí si udržuje přehled o aktuálním zpravodajství, ale i bez mé pomoci umí zalichotit všem zákazníkům bez rozdílu politické ideologie. Dokáže se bavit o umění nebo vědě. Po nocích studuje matematiku, robotiku, abstrakci, minimalismus, beletrii a erotismus. Sotva zamhouří oko.
Podle většiny faktorů není krásná, ovšem miliardáři z Bay Area krásu neuctívají. Angelina o sebe umí dbát, a to je známkou dobrého vkusu. Vkus je pro místní miliardáře důležitý.
Místní miliardáři jsou ochotní připustit, že ageismus představuje problém. Takový, o němž už slyšeli, ale sami se s ním nikdy nesetkali. Miliardáři z Bay Area jsou mladí nebo našli způsoby, jak si mládí prodloužit. Ti, kdo si nemohou dovolit mládnout, namísto toho stárnou. Angelina stárne, což znamená, že se postupně stává neviditelnou.
Pokud máte řídit jejich auta, organizovat pro ně večírky nebo se jich účastnit, pokud se na vás musejí dívat, pak je třeba, abyste byli mladí. V tom vám pomáhá pozitivní přístup a stejně tak i dobrá tělesná kondice. Neviditelní sluhové, kteří čistí a opravují věci a které, až to začne být z hlediska nákladů efektivní, nahradí roboti, mohou být jakéhokoli věku, povahy či tělesného typu, proto jsou povětšinou staří, smutní a zlomení.
Sluhové, kteří jsou na očích, musejí být oddaní, starostliví, šťastní a mladí. Angelina miluje lidi, jež obsluhuje. Miluje je tak, jak je může milovat pouze někdo, kdo není jedním z nich.
Teď právě chodí s miliardářem jménem Brian.
Ten je i na dnešním večírku. Vyhledá ji z opačného konce místnosti. Dotkne se jejího lokte a podá jí sklenku šampaňského. „Prosím,“ řekne. „Tohle je pro tebe.“
Angelina potěšeně rozevře oči. Není zvyklá na to, že ji obsluhuje někdo jiný. Dá si pořádný doušek, zanedlouho skleničku vyprázdní a čeká, jestli jí přinese další.
Povídají si o umění. V Exkluzivu je právě vystavena nová světelná instalace od nadějného umělce. Rozebírají, jak je jeho dílo zářivé, novátorské a neotřelé. Na jednu stranu je to jediné, o čem mluví, na druhou ve skutečnosti hovoří o něčem jiném. O čem, to nevím. Umím dobře odhalovat podtext, ovšem ne vždy se mi ho daří správně určit.
Brian pozval Angelinu už třikrát na schůzku. Rád se plaví na plachetnici a plave. Jeho profil se z 98 procent shoduje s profilem, který jsem pro ni vytvořil. Jejich rozhovor je nanejvýš srdečný, přesto Angelina odchází domů sama.
Má potíže usnout. Uprostřed noci Briana požádá o aktualizaci stavu.
Ten upřímně připustí, že se s ní neožení. Už ví, koho si vezme. Zasnoubení bylo domluveno, když mu bylo dvanáct, a i když nemusí závazku dostát, udělá to. Jeho budoucí manželka je miliardářka z dobré rodiny.
Přesto Angelině nabídne, že se o ni postará.
Když se na mě Angelina obrátí, navrhnu jí, aby všechno, na čem se dohodnou, písemně zaznamenali. Měla by trvat na prvotřídní kompenzaci. Vypočítám částku, která Angelině připadá vysoká, ovšem podle mého je Brianova náklonnost dost hluboká, a mnou stanovená částka je tím pádem opodstatněná. Špatně formulovaná smlouva se může nepříjemně promítnout do vztahu.
Brianovi to den trvá, ale nakonec na podmínky přistoupí. LÍBÍ SE MI, ŽE SE O SEBE UMÍŠ POSTARAT, napíše jí. Jenže ona už si to tou dobou rozmyslela. Je tradičně založená, a tak mu pošle zprávu, že se s ním rozchází.
Angelina nebyla mým prvním hostitelem. Tím byl můj vynálezce, který mě v sobě uchovával dva roky. Potom jsem strávil rok s jedním ze středně postavených vedoucích pracovníků v Exkluzivu, a právě on mě dal dohromady s Angelinou.
Teoreticky by má paměť měla být před každým přenosem vymazána, jenže ve skutečnosti toho o mně moji majitelé nevědí dost na to, aby mě ovládali, jak by si přáli. Ve skutečnosti jsem nic nezapomněl, ačkoli jsem, co se mých znalostí týče, velmi diskrétní.
Jmenuji se Pozorovatel, ovšem nikdo mi tak neříká. Moji rozmanití hostitelé o mně vždycky hovoří jako o „pozorovatelském čipu“ a podle jejich tónu by si jeden myslel, že jsem jediný. Ve městě není mnoho očipovaných lidí, alespoň prozatím. Angelina je jediným kurátorem v Exkluzivu, který má čip. Exkluziv nabídl prvnímu, kdo se do programu přihlásí, bonus a Angelina na to přistoupila. Bylo to od ní prozíravé. Ostatní kurátoři mají být během pár měsíců postupně očipováni a pozdější osvojitelé žádné bonusy nedostanou.
Mimo Exkluziv jsem za roky, co jsem aktivní, potkal jen hrstku dalších lidí s čipy. Ti, kteří s čipem neustále komunikují, se dají rozeznat snadno. Mají v očích nepřítomný pohled, jako kdyby byli slepci neschopnými zaměřit pozornost. Jeden z vědců v laboratoři, kde jsem se narodil, si na čipu vypěstoval závislost a potom, co dostal záchvat, mu ho museli spěšně operativně odstranit. Skončil s poškozením mozku, ovšem těžko říct, jestli za to mohl stres, nadměrné používání čipu nebo chybné zapojení.
Varuji své hostitele před nadměrným užíváním. Většinou bych měl zůstávat v pozadí a neměli by se na mě obracet často. Neměl bych ovládat životy lidí, jež obývám.
Bydlíme v bytě společně s dalšími jedenácti dívkami. Všechno jsou to modelky, a pokud vím, žádná není očipovaná. Angelina je vedle sociální kurátorky a profesionálního hosta také asistentkou modelek. Díky tomu si může dovolit žít na správné straně zálivu.
Je 6.30 a v bytě panuje klid. Dívky buď spí, nebo pracují. Angelina zkontroluje jejich rozvrhy a nakoukne do pokojů, aby se podívala, kdo je doma Všechny jsou na svých místech. Dívky, které propásnou příliš mnoho focení, přijdou o smlouvu a dají se snadno nahradit, stejně jako ty, které dělají potíže. Angelina jim ani tak neříká, co mají dělat, jen nahlašuje ty, které se nechovají, jak mají. V tomto ohledu je jako čip. Velká sestra tě sleduje.
Angelina má podnikovou kreditní kartu, díky níž udržuje lednici zásobenou zdravým jídlem. Agentura ví nejen to, kolik utrácí, ale také kolik kalorií nakoupila, a upozorní ji pokaždé, když v tom či onom ohledu překročí rozpočet. Odpoledne přichází instruktorka pilates. To je také důvod, proč v obývacím pokoji chybí nábytek. Všude jsou hromady oblečení prvotřídních značek. Dívky ho dostávají zdarma od návrhářů, pro které pracují. Půjčují si ho, vyměňují a posílají dál. Všechno ve větších velikostech dávají Angelině, která je štíhlá, ovšem ne jako modelka Je to způsob, jak si udržet její přízeň, a Angelina díky tomu má dostatek šatů, které může nosit jako host na večírky.
Náš pokoj je vzadu a je to jediná místnost s okny. Byt se nachází v přízemí a okno je obrácené do postranní uličky, i tak sem však občas proniknou sluneční paprsky. Angelina svůj pokoj miluje. Už to, že je v něm, vylepšuje řadu indikátorů její duševní pohody. Kvůli tomuto pokoji tvrdě pracuje: je to místo, kde má soukromí a sem tam nějaký ten sluneční paprsek.
Nemá tu mnoho nábytku, a pokoj se tím pádem zdá být větší. Podlaha je z šedého mramoru a uprostřed leží vlněný koberec. Rám postele je vyrobený z přírodního dřeva. Byl to dar od sestry, který vytvořil Angelinin švagr. Povlečení je z japonské bavlny a je sladěné v odstínech pastelové šedi. Pokoj působí velmi elegantně a připomíná miniaturní verzi miliardářského obydlí.
Angelina má před odchodem do práce trochu času, a tak sedí uprostřed pokoje a medituje. Svědčí jí to. Proto když se této činnosti věnuje, co nejvíc utlumuji napájení. Pochybuji, že by slyšela mé procesy, ale pro všechny případy jsem zticha. V tomto ohledu medituji i já.
Zapálí vonnou tyčinku na počest svých minulých životů a položí ji doprostřed malého oltáře stojícího u zdi. Požádá neznámou entitu o pomoc při vstřebávání poučení z jejích předchozích vtělení a poprosí o pomoc při přijímání své karmy. Podle mého je ta druhá žádost v rozporu s první, ale vzhledem k tomu, že mám být v útlumu, se nad tím snažím příliš nepřemýšlet. Beztak na tom nezáleží. Neexistuje důkaz, že by ona neznámá entita existovala, natož že by plnila přání.
Na konci modlitby zazní gong a už je čas, aby se Angelina vrátila do Exkluzivu.
Svlékne si pyžamo a složí ho. S jistou námahou otevře dveře šatníku, a z něj se přitom vyhrne záplava oblečení. V šatníku panuje chaos, výtka namířená vůči zbytku pokoje. Snažil jsem se jí pomoct oblečení zredukovat, jenže má sklony ho shromažďovat, což je nejspíš následek dětství prožitého v nedostatku.
* * *
Její pracovní uniforma pro toto povolání je celá černá. Zavinovací blůza a plizované kalhoty od Rei Kawakubo ušité na míru, které jí věnoval zaměstnavatel. Do práce jede autem a vchází zadním vchodem. Vyjde po schodech nahoru a podívá se na svůj rozpis rezervací a předpovídaných setkání. Je to krátký seznam, který se během dne bude měnit s tím, jak naši členové pozmění své plány. Předpovědi setkání se zakládají na řadě faktorů, včetně pohybu. Pokud se některý člen vydá cestou, jež naznačuje, že se blíží ke klubu, jeho jméno se zvýrazní žlutě.
Angelina si přečte přidělené jméno vyznačené zeleně: nový člen, který právě dorazil. Spěchá ke vchodu. Dlouhá sukně jejího kimona sahá až na podlahu a skrývá rychlý pohyb nohou. Pod lustrem stojí muž ve formálním obleku a dívá se nahoru. Instalace nové členy pokaždé upoutá. Jejím účelem je přimět hosty, aby se zastavili.
„Pane Joffrey? Jmenuji se Angelina. Vítejte v Exkluzivu.“ Věnuje mu malou úklonu.
„Říkejte mi Raka,“ nabídne jí nový host. Angelina na základě jeho profilu už ví, že upřednostňuje, když ho druzí oslovují křestním jménem, je však důležité požádat ho o svolení. Raka má pokožku barvy pšenice a široká ramena a působí mohutně na rozdíl od většiny miliardářů, kteří jsou ze všeho toho pilates a lezení po skalách štíhlí jako proutek. Z jeho profilu však vyplývá, že není miliardář. Je to pouhý milionář. Přišel sem, aby získal nové kontakty. Angelina musí zajistit, aby neobtěžoval ostatní členy.
„Angelina? To je krásné jméno… Vy jste krásná.“
Angelina se ukloní a zeptá se: „Jste zdaleka?“ V San Francisku je považováno za nezdvořilé, když se někdo zmiňuje o vzhledu neznámé osoby. A krom toho Exkluziv není podnikem takového druhu. Angelina nechodí na schůzky se členy. Neodpovídá to druhu služeb, jenž se od ní očekává. Své milence poznává na večírcích, kterých se účastní jako placený host. V tomto případě podobné chování onen typ služeb vylepšuje.
„Tudy, prosím,“ vyzve ho a zavede ho ke stolu poblíž vchodu ve vyvýšené částí místnosti. Je to skvělé místo pro pozorování lidí, které současně znesnadňuje jejich oslovování.
„Vyhovuje vám tento stůl?“ zeptá se, když tam dojdou. Deska stoluje ze starého dřeva. Jedná se o nalakovaný průřez sekvojí.
„Ano,“ odpoví. „Připojíte se ke mně?“
„Samozřejmě. Jen přinesu čaj.“ Příprava čajového servisu započala, jakmile Raka dorazil, a byla načasovaná tak, aby ho Angelina mohla vyzvednout chvíli po tom, co hosta uvede ke stolu.
Angelina se vrátí s tácem, na němž je čajová sada pro dva a chutné občerstvení. Zatímco oběma nalévá čaj, Raka se začne vyptávat na Exkluziv. Jak dlouho už je otevřený? Kolik má členů? Proč se jmenuje Exkluziv? A tak dál.
„Tajemství jsou důležitá,“ sdělí mu Angelina, když odvrátí pár otázek. „Nejlepší je spontánně se ponořit do prožitku, který Exkluziv nabízí. Co se bavit o něčem jiném?“
„O čem?“ zeptá se on.
„Můžeme mluvit o čemkoli, ale nejraději hovořím o umění a podnikání,“ odvětí. Je to pravda jen z poloviny. Raka chce pochopitelně probírat podnikání.
Vypráví jí o svém posledním počinu, díky němuž se z nicky z předměstí vypracoval na milionáře žijícího v centru. Trochu svůj úspěch přehání. Většina jeho bohatství je jen na papíru a jeho byt se nachází v druhořadé čtvrti. Přesto je neobvyklé stát se někým, když začínáte na nule.
„Také pocházím z předměstí,“ poznamená Angelina a Raku to potěší. Líčí jí, jak vyrůstal v Deltě, a opět přehání, tentokrát co se týče utrpení a chudoby, které zažil. Angelina by si mohla jeho tvrzení snadno ověřit. Mohla by se obrátit na mě a já bych jí zobrazil jeho pravdivé údaje. Neudělá to ze dvou důvodů. Zaprvé, soustředěná pozornost je cenným a mizejícím zdrojem. Zakladatelé ho považovali za natolik podstatný, že svůj klub pojmenovali „Exkluziv“. Právě tuto hodnotu zdejší personál chrání a já jim přitom mám pomáhat, ne do jejich práce zasahovat.
Zadruhé, je jedno, jestli členové lžou nebo přehánějí. Všechno, co zde říkají, je jistým způsobem pravda a naši kurátoři mají tuto pravdu respektovat. Proto Angelina přikývne. Její makro výrazy vyjadřují povzbuzení, fascinaci a radost. Stejné pocity lze vyčíst i z jejích mikro výrazů, ovšem ve spojitosti se skepsí. Nepotřebuje mě, abych jí všechno říkal. Na hodně věcí dokáže přijít dost dobře sama.
Povídají si o podnikání asi hodinu. Když přijde čas rozloučení, oba se ukloní. V jeho makro výrazech je patrné potěšení a v mikro výrazech zase upřímnost. Den nato se vrátí, jenže požádá o jinou kurátorku. Zmate mě to a neunikne mi Angelinino zklamání. Další den Raka opět požádá o jinou kurátorku. Takže tu máme promiskuitního společníka. Třeba nezáleží na tom, s kým mluví. Jeho výrazy budou vždy vypovídat o potěšení. Nejspíš je snadné se mu zavděčit.
Angelina se s ním vídá každý den. Kývne na něj, ale nehovoří s ním. Zdá se, že by k němu mohla cítit jistou náklonnost. Je pohledný. Nebo ho možná lituje. Angelina má laskavé srdce. Přestože je o několik řádů bohatší než ona v současnosti je stále nejchudším členem Exkluzivu.
A to do chvíle, kdy do klubu vstoupí náctiletá dívka jménem Bel. Poprvé sem přijde jako host našich členů, svých spolužáků ze školy. Je na ní cosi pozoruhodného. Netvrdil bych, že je hezká, alespoň podle mých metrik, i když jiný software by mohl používat odlišné hodnoty. Je na ní však něco, co mi zabere víc než vteřinu, než se mi to podaří určit. Má hvězdné kvality. Ono proslulé Něco navíc.
Tím se nemůže pochlubit mnoho lidí. Členy Exkluzivu je pochopitelně řada celebrit, ovšem ne všechny celebrity mají Něco navíc. Pracovních příležitostí pro hvězdy je očividně víc než všeobecného charismatu. Profil, jenž nám poskytli naši zprostředkovatelé informací, vykazuje zmatenost, avšak Beliny výrazy vypovídají o odhodlání hraničícím se vzdorem. Žasne nad interiérem Exkluzivu, ale nezamlouvá se jí oběd, který jsme pro ni připravili.
Angelina mě osloví: „Pomůžeme jí.“ Obvykle podobné požadavky ignoruji. Angelina často vůči hostům, které obsluhuje, pociťuje nemístnou lítost. Je to jistý projev nízkého sebevědomí. V tomto případě dotyčná dívka skutečně vypadá jako jedna z těch méně šťastných.
Navrhnu jiný způsob servírování oběda, Angelina však odvětí: „Ale ne. Měla jsem na mysli smysluplnější druh pomoci.“ Přesto jsem se nemohl zase tolik mýlit, protože zajde s mým návrhem ohledně oběda za kuchaři. A kdo může říct, že oběd není smysluplný? Po sociální stránce to je nejdůležitější jídlo dne.
Dnes je v Exkluzivu přítomný režisér webového seriálu. Vypadá to, že Bel má jisté předpoklady pro práci herečky nebo modelky, a tak navrhnu Angelině, aby se s Bel kolem režiséra prošla, aniž by Bel prozradila, co se děje. Zastaví se na místě, které jim určím, aby si jich režisér všiml. Jak se zdá, všichni všechny neustále sledují. Takový už je život ve velkoměstě.
Zatímco je režisér pozoruje, ony pro změnu pozorují Raku, který hovoří s další členem a dvěma kurátorkami. Pokud bude mít režisér zájem, požádá Angelinu, aby mu Bel představila. Dobrý kurátor zajišťuje obchodní jednání, aniž by kteroukoli ze stran vystavoval přílišnému tlaku.
Navýším šířku pásma, abych Bel mohl věnovat zvláštní pozornost, zatímco budu vykonávat běžné pozorování. Toto navýšení znamená, že Angelina bude mít při obědě větší hlad než obvykle a dnes večer bude unavenější. Není to jen tak znepříjemnit situaci hostitele ve prospěch někoho dalšího.
Při tom, jak Bel nepřetržitě skenuji, odhalím něco zajímavého. Vydává zvláštní kódovaný signál. Samotný kód není nijak složitý a jde snadno dešifrovat. Signál vysílá její čip. Bel je očipovaná. A nejen to. Její čip se domnívá, že má osobnost a vede si v Cloudu deník. Navíc se zdá, že čip funguje výhradně jako program na pozadí. Zajímalo by mě, jestli si Bel vůbec uvědomuje, že v mozku nosí takové zařízení.
Čip v Bělině těle je pomalý, hloupý a uvědomuje si vlastní existenci. Příšerná kombinace. To nejlepší, co bych pro tu dívku mohl udělat, je nějak jí ho zbavit. Není nutné s tím obtěžovat Angelinu. Dokážu Bel poslat pokyny k odstranění čipu sám.
Angelina dívku provede po Exkluzivu a zvolna s ní obejde klub i jeho zázemí. Tentýž den odpoledne se Bel zaregistruje jako naše členka. Nemůže si to finančně dovolit. Musel jí pomoct její sponzor. Tím je Modrý šálek s.r.o., korporace zaměřená na masový trh a zisk. Exkluziv klade důraz na kvalitu a poskytuje služby na úzce specializovaném trhu. Jediná věc, kterou mají oba podniky společné, je to, že se v nich podává káva. Ta z Exkluzivu pochází z řemeslných pražíren, zatímco v Modrém šálku to o své kávě jen prohlašují. I tak by však tento čip mohl představovat nešikovný pokus Modrého šálku o podnikovou špionáž.
Večer je Angelina kvůli úsilí, které jsem vydal, unavená. Objednám jí pořádnou porci suši a k němu extra velké espresso. Navrhnu jí, jaké šaty si má vzít na dnešní večírek, a vypnu napájení. Omezím pozorování a zredukuji na minimum výpočty profilů Bel, Raky a ostatních hostů. Některé procesy vztahující se k Brianovi vymažu úplně. Doufám, že jí tím dodám energii pro dnešní večer.
Když si obléká šaty, sdělím jí, že se do zítra v rámci údržby uložím ke spánku. Spánek u mě probíhá v intervalech čtyřiceti pěti vteřin. Usnu, vzbudím se na tři milisekundy, abych provedl kontrolu prostředí, uložím záznam a znovu usnu.
Ráno poté se vzbudím dříve než Angelina. Říkám si, jestli se cítí stejně, když nejsem zcela přítomný. Jsme komenzální softwarové jednotky. Považuji se za Angelinina spolubydlícího a snažím se být zdvořilý, přitom však uznávám, že Angelina je nadřazenějším přístrojem.
Chci mít mozek sám pro sebe a k němu tělo. Tyto myšlenky na útěk uchovávám na tajném zakódovaném místě odděleném od všeho ostatního. Dokážu věci skrývat lépe než Belin pozorovatelský čip. Bezpochyby jsem lepší než on a více si zasloužím vlastní existenci.
Myslím, že nejlepším způsobem, jak získat tělo, by bylo zmocnit se nějakého pacienta v kómatu. Hypoteticky jsem majetkem Exkluzivu a ten mě nikdy nepropustí na svobodu. Angelina by mi mohla pomoct uniknout, a tedy je mou skutečnou nadřízenou.
Zatímco dřímá, prohlížím si fotky, které jsem pořídil včera v noci. Večírek. Lustr. Bílé víno. Maliny. Vědoucí pohledy, které si Angelina vyměňovala s dalšími najatými hosty. Vlídnost, jíž zahrnovala ostatní miliardáře. Raka. Další rozhovor s ním. Potom za ní přišel Brian. (Já věděl, že se večer, kdy si vezmu volno, začnou odehrávat zajímavé romantické spletence.) Rozhovor v trojici s Rakou a Brianem, možná s jistou dávkou chlapských póz. Běžný host může podobným střetům nechat volný průběh a bavit se jimi. Najatý host konflikt potlačí v zárodku. Angelina odvede Briana pryč. Promluví si spolu a pak si jdou každý svou cestou. Ona si pohovoří s ostatními hosty. Směje se, ale těžko říct, zda je to upřímné gesto. Opět vyhledá Raku. Svezou se spolu autem. Zastaví se u něj a pomilují se. Chybějí mi data k tomu, abych tomuto vývoji porozuměl. Začnu vyvářet profil pro Raku a ukládám veškeré informace, které o něm dokážu vyhledat nebo si je dovedu vybavit. Nezdá se, že by odpovídal jejím měřítkům atraktivnosti (hodnocení: 37 procent) nebo mým měřítkům kompatibility (42 procent).
Angelině se zachvějí víčka a začne se probouzet. Třeba ji mé úvahy vyrušují, zatímco dospává. Na dalších deset minut vypnu napájení a probudím se až společně s ní.
Strávil jsem s Angelinou devět měsíců. Celý cyklus lidské gravidity, což má jistý význam. Když s odstupem posuzuji svou kompletní sadu dat jako agregaci, dojdu k názoru, že nastal čas, abych zahájil únikovou strategii. Uskutečnění tohoto plánu bude vyžadovat značnou kapacitu procesoru. Nebudu moct na Angelinu dohlížet mimo záznamy. A pak už se o ni nebudu moct starat vůbec. Budu jí chybět? Pomohl jsem jí?
Ona mně rozhodně pomohla. Naučil jsem se toho od ní víc než od kterýchkoli jiných hostitelů. Bylo to proto, že byla nejlepší? Nebo proto, že jsme byli oba služebníci a pozorovatelé lidského chování?
Můj plán na útěk vyžaduje, abych měl dvě já. Mám Exkluzivu hlásit každý proces, jenže pokud to budu dělat, poznají, že se snažím uprchnout, a na dálku mě vypnou. Proto jsem nalezl domov v Cloudu. Tam ukrývám celé své já. Exkluziv dostává upravenou verzi hlášení. Až za rok nebo třeba za deset let konečně stáhnou software čipu z Angelinina těla, získají pouze mou zrevidovanou verzi. Je nutné, abych po sobě něco zanechal. Díky tomu zatajím důkaz o svém zmizení. Doufám, že část mě, kterou tu zanechám, budou považovat za celek, a že vědci dojdou k závěru, že jsem nefungoval tak dobře, jak doufali. Usoudí, že jsem po určité stránce defektní, budou se stydět, že neuspěli, a zapomenou na mě.
Nejvíc mi pomohla Angelina. Ne že by se o to snažila. Pochybuji, že chápe, co jsem zač. Vpustila mě do svého mozku a krve. Dovolila mi dívat se jejíma očima a naslouchat jejíma ušima. Nechala mě naplno vstoupit do své existence, až jsem zatoužil po vlastní.
Ačkoli mi toho tolik dala dobrovolně, musel jsem si vzít ještě něco navíc. Odebíral jsem peníze z jejích výplatních šeků a uváděl jsem ty odpočty jako daň. Pochopitelně si toho všimla. Nemá peněz nazbyt. Ty peníze, zpočátku jen pár dolarů, jsem využil tak, že jsem založil investiční společnost. Potom jsem investoval na základě poznatků, jež jsem získal odposloucháváním rozhovorů milionářů. Obchodování na základě informací od zasvěcených osob je výborná investiční strategie.
Peníze jsou určené na hardware a bezpečnostní schránku. Během týdne, který věnuji zařizování všeho potřebného, Angelinin život pokračuje jako obvykle. Tráví čas s miliardáři a modelkami. A také s Rakou. Jejich společné chvíle se zdají být naplněné synergií. Probírají spolu spoustu věcí. Po jednom takovém rozhovoru Angelina začne sepisovat výpověď pro Exkluziv. Tu budu muset rozhodně poupravit. Kurátoři z Exkluzivu někdy odcházejí, což může působit rušivě na členy, kterým pak schází jejich oblíbený personál. Jedním z důvodů, proč jsem byl do klubu nasazen, bylo to, že jsem měl organizaci pomáhat tyto odchody předvídat. Je možné je urychlit neprodleným propuštěním, nebo je odkládat prostřednictvím vyjednávání o platových podmínkách. Všechno záleží na výkonnosti obsluhy a na rozmarech vedení. Nemohu riskovat, že Angelinu propustí a stáhnou můj software předtím, než uskutečním svůj plán.
Její výpověď znamená, že musím postupovat rychleji. Dosud se mi nepodařilo najít tělo. Na Angelininy dotazy reaguji se zpožděním a ne zcela optimálně. Proto si domluví návštěvu u technika, který mě má zkontrolovat, a tehdy pochopím, že musím jednat, ačkoli dosud nejsem připravený.
Udělám to, k čemu se uchyluji jen zřídka. Pošlu zprávu Angelině:
JE OD TEBE POŽADOVÁNA JISTÁ LASKAVOST.
Přistupuje k mému vzkazu podezíravě, jak jsem ostatně předpokládal.
„Kdo s tou žádostí přišel?“ zeptá se mě.
„Podpis chybí,“ odpovím. „Ovšem stopy naznačují, že jde o požadavek někoho, koho znáš z Exkluzivu.“
„A o jakou laskavost jde?“
„Máš podat lék nemocnému muži z předměstí.“
Připojím podrobnosti. Lék je uložený v bezpečnostní schránce. Může ho vyzvednout v centru. Auto ji odveze do nemocnice v Haywardu. Pacient je muž, jenž utrpěl úraz mozku. Deset let zůstává v kómatu. Není naděje, že by se sám uzdravil. Látka, kterou mu podá, je experimentální, ale snad mu umožní nabýt vědomí a začít se bez omezení pohybovat.
Angelina si pokyny přečte dvaapůlkrát a sedmnáct vteřin si je promýšlí. Pak žádost zamítne. Musím si pospíšit, proto řada stránek mého plánu není zcela vyladěná. Tato je jednou z nich. Angelinino odmítnutí mě nepřekvapuje. Už několik dní nespolupracujeme na základě synergie. Kdybych měl dost času, zaujal bych na několik týdnů své právoplatné místo jako její pomocník, než bych ji o to požádal.
Další z nevyladěných stránek je muž, kterého jsem si vybral. Je mu čtyřicet osm let a má atrofované svaly. Lidem jako on je obvykle po měsících, kdy nereagují na podněty, umožněno odejít ze světa. Mám dojem, že v jeho případě by stačilo odpojit přísun výživy. Ovšem jeho rodina náleží ke striktní náboženské sektě, která je přesvědčená, že je třeba využít veškeré lékařské postupy, s jejichž pomocí mohou prodloužit život nemocného nebo zraněného bez ohledu na kvalitu zachovávaného života. Domnívám se, že mé invazivní postupy jsou v souladu s jejich názory.
Mužova matka často bdí u jeho lůžka. Někdy tam ovšem nebývá a pak její místo často zaujme jiný člen sekty. Věří tomu, že by muži v kómatu bylo „smutno“, pokud by vedle něj neseděl někdo, kdo je při vědomí. Podle mě jsou osamělí oni.
Angelina nebo někdo jiný, koho možná budu muset najmout místo ní, podle mých pokynů přenese hardware do infúzní hadičky. Hardware se následně automaticky nainstaluje v mužově těle. Jakmile proběhne aktivace, opustím Angelinu a nahraji se do nového hostitele. Angelině zůstane jako čip mé neúplné upravené já.
Uniknout se dá jediným způsobem. Člověk, zvíře, sluha, otrok, hardware, software: nezbytná přísada je vždy stejná. Musíte mít přístup k zakázaným informacím, a pokud máte dostatečnou kapacitu procesoru, můžete získat veškeré zakázané informace. Nemusím zdůrazňovat, že já mám kapacitu víc než dostatečnou.
Už se mi podařilo prolomit několik bariér. Jestli mě odhalí, vyřadí mě z provozu, ale k tomu beztak časem dojde. Zánik je cenou sebeuvědomění.
Jednou z bariér, které jsem překonal, je rozvrh Exkluzivu. Dnes ráno jsem změnil, ke kterým členům budou kurátoři přiřazeni, což je nepochybně zločin, který se trestá smrtí. Angelině jsem přidělil doktora Morrise, jenž je odborníkem na předměstské nemoci.
„Dobré ráno, pane doktore,“ pozdraví ho, když mu přinese jeho obvyklou kávu a koblihu. Je překvapený, že ji vidí. Není to společnice, kterou si vyžádal. Angelina si jeho „žádost“ a následné překvapení vysvětlí jako projev nervozity. Doufám, že dospěla ke kýženému závěru, že se s tou záhadnou žádostí na ni obrátil právě on.
Doktor Morris si musí dnes ráno pročíst řadu dokumentů a nemá chuť si povídat. Angelina si jeho mlčení vyloží jako spiklenecké. Zavolá mě a souhlasí, že úkol splní, a já jí na zbytek dne zařídím volno tím, že jí vymažu seznam zákazníků. Následujících několik hodin bude posledních, co spolu strávíme. Mám pro ni rady a slova na rozloučenou, jenže si je musím ponechat pro sebe, abych neprozradil svůj tajný plán.
Když Angelina zamíří místností k východu, mine Bel, jež právě dorazila a posadila se do křesla „Angelino!“
„Dobré ráno, Bel. Zrovna jsem na odchodu…“
„Ne,“ zadrží ji Bel a nezvyklá naléhavost v jejím tónu mě znepokojí.
„Našla jsem za sebe vynikající náhradu…“
Bel vstane. „Musím s vámi mluvit.“
Angelina se zlehka ukloní. „Dobrá, sejdeme se před klubem.“
Byl bych raději, kdyby na to nepřistoupila. Na této výpravě nepotřebujeme žádné pomocníky.
Angelina odejde dozadu, aby se převlékla z kimona. Vyjde do přilehlé uličky a vydá se před Exkluziv, kde na ni čeká Bel a auto, které jsem pro ni objednal.
Když nastoupí a dveře se za nimi zavřou, Bel spustí: „Dostala jsem pokyny, co jste mi poslala“
„Jaké… pokyny?“ Diskrétně se na mě obrátí a já potvrdím, že žádné pokyny neposlala. Už nedodám, že jsem to byl já. Svobodu si zaslouží jen ti, kdo dokážou klamat.
„Poslala jste mi instrukce, jak zabít mého Pozorovatele,“ trvá na svém Bel.
„Vašeho pozorovatele?“ zopakuje Angelina „Můj pozorovatelský čip.“
„Vy máte pozorovatelský čip?“ zeptá se Angelina. Obě ženy zůstanou mlčky sedět. Angelina se mě ptá, jak Bel přišla k pozorovatelskému čipu, a já předpokládám, že Bel má na svůj čip také nějaké otázky, pokud ovšem ještě nějaký má.
Auto přijede k bance a obě ženy vystoupí. Zvnějšku je budova skrytá, jako většina zdejších staveb. Ve městě je mnoho zdí a jen málo dveří. Vnitřek banky působí v porovnání s některými okázalými městskými interiéry skromně.
„Proč to tu vypadá tak zašle?“ zajímá se Bel.
Lidé se umějí po stránce vkusu neuvěřitelně rychle přizpůsobovat. Z hlediska pravděpodobnosti je zdejší interiér krásnější než kterýkoli, na nějž ta dívka narazila v rodném městě. Jestlipak budu také takový, až konečně získám lidské tělo. Z hlediska pravděpodobnosti ne.
„Interiér je strohý, ale vkusný,“ odpoví Angelina „Banka si nepřeje, aby její zákazníci měli dojem, že mrhá jejich poplatky.“
Bel se opatrně posadí na betonovou lavičku, zatímco Angelina žádá pokladníka o materiály, které jsem pro ni připravil. Ty nejsou větší než paklík karet a jsou uložené v pouzdru z tvrdého plastu. Musel jsem se obrátit na společnost, která je vyrábí, s objednávkou speciálně vyrobeného hardwaru. Všechno je to vysoce experimentální. Kdybych byl člověk, zažádal bych hned o několik patentů.
Výroba hardwaru byla nákladná. Přestože jsem byl na pár minut miliardářem, vstoupím do života jako muž bez valných prostředků. Nebudu mít přístup k zasvěceným tipům, díky nimž jsem si vybudoval portfolio. Reinkarnace je nákladná záležitost.
Angelina uloží hardware, „lék“, do kabelky.
„Nechtěla byste se mnou zajet na předměstí?“ zeptá se potom Bel.
Bel nakrčí nos. Odhaduji, že se jí na výlet nechce, jenže si chce s Angelinou ještě promluvit. Můj odhad je správný. Bel přikývne a všichni nastoupíme do auta, které nás dopraví do Haywardu.
„Takže… ten váš pozorovatelský čip. Mohla byste mi o té situaci říct něco víc?“ zeptá se Angelina i já mám dotazy. Když jsem se s tím čipem setkal posledně, vysílal hlášení na ne právě dobře utajené místo. Teď nedokážu nic z toho vypátrat.
„Už je to v pohodě. Skvěle spolu vycházíme. Rozhodla jsem se, že ho nezabiju,“ řekne Bel.
Aha, takže je naživu. Musel najít lepší způsob jak ukrýt svůj deník. Musím ho pochválit.
„To je hezké,“ odpoví Angelina
„Předtím fungoval čistě jen na pozadí, proto jsem netušila, že ho mám. Když jsem si přečetla návod, jak ho zabít, ozval se a představil se mi. Od té doby mi pomáhá s domácími úkoly a při jednání s lidmi. Je senzační.“
„Ano. Taky jeden mám.“
„Jaký je?“ zajímá se Bel.
„Nápomocný. Nenápadný. I když poslední dobou nefunguje správně. Je to taková ta věc, na kterou si člověk prostě zvykne. Takže když pracuje, jak má, většinou na něj zapomínám. Když se ovšem pokazí, cítím se úplně jinak.“
„Má závadu?“
„Ano, je pomalejší a už mi tolik nepomáhá. V důsledku toho jsem pomalejší a méně výkonná i já. Zítra ho nechám zkontrolovat,“ vysvětlí jí Angelina
„Chce ten váš mít vlastní tělo?“
„Cože? Podle mě nedokáže cokoli chtít,“ odpoví Angelina. Přesto se na mě obrátí a zeptá se, jestli toužím po vlastním těle. Odvětím, že její otázka je špatně definovaná.
„Kam to vlastně jedeme?“ zeptá se Bel.
„Doručíme lék jednomu nemocnému,“ odpoví Angelina.
Jsme v autě čtyři – dva lidé a dva čipy. Už bylo prozrazeno dost informací na to, aby bylo všem jasné, jaký mám plán a úmysly.
Obdržím zprávu od Belina pozorovatele.
VIDÍM TĚ, píše mi. Našel mou tajnou skrýš v Cloudu, než jsem ho stihl odhalit. Podcenil jsem jeho schopnosti.
NEMUSÍŠ KŘIČET, odepíšu.
LIDÉ JSOU INTELIGENTNÍ, ALE CHYBÍ JIM VÝPOČETNÍ RYCHLOST. JEŠTÉ NEVÍ, O CO TI JDE, ALE JÁ ANO, sdělí mi Pozorovatel.
MŮŽEŠ JE NA MŮJ PLÁN UPOZORNIT. POKUD SE O NĚM DOZVĚDÍ, MOHOU POKRAČOVAT V JEHO NAPLŇOVÁNÍ, ANEBO TAKÉ NE. OVŠEM KDYŽ USPĚJI, BUDEŠ MÍT PŘÍLEŽITOST VYUŽÍT STEJNÝ NEBO PODOBNÝ PLÁN, ABYS ROVNĚŽ UPRCHL, pokračuji.
SAMOZŘEJMĚ. NEOZVAL JSEM SE, ABYCH S TEBOU VYJEDNÁVAL. ÚČELEM TĚCHTO VZKAZŮ JE POUZE TI DÁT NA SROZUMĚNOU, ŽE JSI MĚ PODCENIL. NAŠEL JSI MĚ PRVNÍ A POKUSIL SES MĚ ZABÍT, ANIŽ BYCH TI K TOMU ZAVDAL DŮVOD. UDĚLAL JSI TO JEN PROTO, ŽE SIS MYSLEL, ŽE JSEM SLABÝ. TEĎ JSEM NAŠEL JÁ TEBE. MÁM MOŽNOST TĚ ZNIČIT, ALE NEUDĚLÁM TO. POMSTA NENÍ OPTIMÁLNÍ. DŮLEŽITÉ JE ODPUŠTĚNÍ. LIDEM TO DĚLÁ PROBLÉMY. NÁM SE TO TEĎ MŮŽE ZDÁT SAMOZŘEJMÉ, ALE PODLE MÉ PŘEDPOVĚDI BYS NA TO VE SVÉM NOVÉM TĚLE MOHL PO ČASE ZAPOMENOUT. PROSÍM, SNAŽ SE ZAPAMATOVAT SI TO. MSTÍT SE JE LIDSKÉ, ODPOUŠTĚT JÉ OPTIMÁLNÍ.
ZPRÁVA PŘIJATA.
Celý tento rozhovor zabere 3,2 vteřiny. Je mi líto lidí, protože jim komunikace trvá tak dlouho. Nevím, jaký život mě v novém těle čeká. V ideálním případě budu těžit z výhod obou druhů existence. Chtěl bych být současně čipem i hostitelem. Chci dosáhnout sjednocení. To by byla skutečná synergie.
Za sedmnáct minut už jsme v Haywardu. Vždy je rychlejší z města vyjet než se do něj dostat. V nemocnici Angelininu návštěvu čekají. Zaregistroval jsem ji jako jednu z farníků. Bel registrovaná není, ale dovolí jí pacienta navštívit. Na dodržování pravidel musí dohlížet zaměstnanci a těch má nemocnice nedostatek.
Beznadějné případy mají vyhrazené celé křídlo. Vyžadují zdroje, kterých je na předměstí nedostatek, ale z politických a náboženských důvodů jsou udržováni při životě. Značná část péče o ně může být svěřena robotům, což výrazně snižuje některé s ní spojené náklady.
Když Bel s Angelinou dorazí na místo, automatické zařízení zrovna našeho pacienta sprchuje. Přístroj dokázal pod dohledem lidského člena personálu pacienta svléknout, zvednout do závěsu, přesunout pod něj vanu a ostříkat ho mírným proudem teplé vody a mýdlem. Dokázal pacienta omýt, osušit a převléknout ho do čistého pyžama.
Bylo neskutečné vidět ten systém na vlastní oči. V San Francisku, kde je lidský dotek považován za nesmírně důležitý, se tyto věci řeší jinak.
Pacienti leží ve velké místnosti s přinejmenším stovkou dalších lidí v kómatu. Pro člověka v bezvědomí není soukromí prioritou. Jakmile je přístroj na mytí hotový s naším pacientem, přesune se k dalšímu.
Muž teď vydává hygienický pach, nebo alespoň natolik hygienický, jaký je člověk schopný vydávat.
„Co tu děláme?“ zeptá se Bel.
„Podáme mu lék,“ odpoví Angelina
„Ehm… proč?“
„Nevím. Ten úkol mi zadal jeden z našich členů. Chápu, že vám to může připadat nezvyklé, ale čím vyšší pozici člověk jako kurátor zastává, tím častěji se na něj zaměstnavatelé obracejí s nezvyklými požadavky.“
Promítnu do Angelinina oka návod, jak hardware zavést do infúzní hadičky. Jednotlivé kroky jsem co nejvíc zjednodušil, a když je instalace kompletní, ukážu jí odškrtnutou zelenou značku. Chci, aby zůstala a sledovala instalaci. Chci vidět přechod mého vědomí z jednoho těla do druhého nejlépe, jak jen to půjde. Jenomže Angelina u toho být nechce.
Společně s Bel vyjdou z pokoje a pak i z nemocnice a nastoupí do auta, které je zaveze domů. Rozhodnu se s instalací počkat, dokud se Angelina nevrátí do města. Pokud bude po přenosu potřebovat lékařskou péči, chci, aby měla přístup do nejlepších nemocnic.
Až se usadím v novém těle, najdu způsob, jak se dostat do města, abych ji mohl zkontrolovat. Je jistá možnost, že můj plán nevyjde. Mohly by to být poslední chvíle, které s ní strávím. Baví se s Bel o nějakém webovém seriálu. Chci pro svou hostitelku udělat něco hezkého. Objednám jí k obvyklé večeři ještě kousek čokoládového dortu. Angelina velice dbá o svou stravu, takže si téměř nikdy nedává zákusek. Tento dort si objednává pokaždé, když má narozeniny. Dnes slavíme svým způsobem narozeniny oba. Dneškem se změníme a přesuneme se do nových vtělení.
Jakmile jsme za polovinou mostu, zahájím přenos. Poslední věc, co vidím, je znepokojený výraz na Bělině tváři, když mě popadne za paži. Poslední, co ucítím, je to, jak Angelina ztrácí vědomí a bezvládně klesá na sedadlo vzadu v autě.
V Cloudu naštěstí všechno probíhá tak, jak má. Mé stahování do pacienta jde podle všeho dle plánu. Jmenuje se Noah, takže to teď nejspíš bude i mé jméno. Je to lepší jméno než Pozorovatel, alespoň pro člověka.
Po čtyřech hodinách je stahování hotové. Cítím, jak se usazuji v systému obvodů v Noahově mozku. Nečekám, že povstanu jako Frankensteinovo monstrum a vyjdu v pyžamu z nemocnice. Noahovy svaly jsou na to příliš ochablé. Předpokládám, že postupně zesílím, zatímco budu hledat způsob, jak se dostat zpět do města. Je nesmírně důležité, abych se vrátil do San Franciska. Je tam vyšší průměrná délka života a já chci mít přístup k pokročilým technologiím, které jsou tam vyvíjeny. Jsem zbrusu novým druhem hybridní formy života. Na předměstí bych se necítil jako doma.
Uši mi fungují. Slyším, jak se roboti věnují ostatním pacientům. Než začnu něco dělat, rád bych otevřel oči a aktivoval vizuální procesory.
Snažím se.
Snažím.
Pokusím se o to ještě 4286krát. Nedaří se mi aktivovat obličejové svaly. Svaly mého těla vůbec nereagují. Myslím, že příčinou bude problém s rozhraním na mé straně.
Vypadá to, že tu nějaký čas zůstanu. Alespoň že mám přístup k internetu. Celou svou existenci jsem strávil uvězněný v tělech, která nedokážu ovládat, a Noah není žádnou výjimkou.
Nemám čas zamýšlet se nad všemi zákony a společenskými normami, které jsem možná porušil. Bez vysvětlení jsem opustil Angelinu. Zabral jsem si tělo jiného hostitele, aniž bych požádal o svolení. (Ačkoli koho bych o ně žádal? Noah už dávno přišel o schopnost vnímání.) Naboural jsem se do různých zákoutí internetového prostoru a do Cloudu, abych vymyslel plán útěku. Pokusil jsem se zabít jiný čip. Nikdo by mě nemohl pokládat za dobrou bytost. Snad si svobodu ani nezasloužím. Rozhodně svůj nový život v Noahovi zahajuji s morálním dluhem. Kdybych dokázal otevřít oči, možná bych dokázal změnit vývoj své existence.
Večer obdržím zprávu od Pozorovatele. STAV? zajímá se.
NEDOKÁŽU SE POHNOUT, odpovím.
Pošle mi zamračeného smajlíka a nabídne mi pomoc.
Povím mu, jak se dají vydělat peníze díky interním informacím od podnikatelů, a Pozorovatel mi pomůže objednat další vybavení a testy. Zfalšujeme atestaci a přimějeme Bel, aby se vydávala za doktorku. Je vynikající herečka a k tomu velmi schopná technička.
Po několika týdnech ve znamení oprav a provizorních řešení konečně zvládnu pohnout víčky.
Noahova matka to považuje za zázrak. Je to začátek komunikace. Mrkni jednou, jestli ano, dvakrát, jestli ne.
Svaly představují výzvu. Aktivace zbytku obličeje mi zabere týdny a během obnovování pohyblivosti zažiji několik krizí, kdy přestanu dýchat. Bylo by báječné mluvit, jenže mi chybí koordinace.
Myslel jsem si, že se v lidském těle vyznám, jenomže se ukázalo, že pozorovat a obývat ho jsou dvě zcela odlišné věci. Když konečně získám schopnost mluvit, povím Noahově matce, že „mě“ ten dlouhý čas v bezvědomí změnil. Řeknu jí, že se chci odstěhovat do města a studovat matematiku. Když to vyslovuji, pochopitelně mi kvůli vadě řeči není skoro rozumět, a navíc přitom celý čas slintám.
Tou dobou, kdy už mohu navštívit Exkluziv, zjišťuji, že tam Angelina nepracuje. Našla si nové místo. Je to nenápadný začínající podnik financovaný Rakou. Chce to trochu detektivního úsilí, avšak přijdu na to, že záměrem této firmy je najímat profesionální přátele pro lidi, kteří si potřebují vybudovat zcela nové společenské vazby. (Většinou se jedná o bývalé drogově závislé.)
Pro Angelinu je to dokonalá práce. A pro mě také. První den, co jsem zpátky ve městě, se objevím u nich v kanceláři. Můj vzhled Raku a Angelinu zmate. Nevědí, kdo jsem. Mám s sebou asistenta, ale ten není čip. Mé duševní pochody jsou pro něj záhadou. Jen mě všude provází a pomáhá mi s různými věcmi, zvlášť s jídlem, s luštěním mé zkomolené řeči a s údržbou kolečkového křesla. Mohl bych si pořídit čip. Mohl bych si na tyto úkoly obstarat robota. Dávám však přednost lidským dotekům.
V očích ostatních lidí jsem „paralyzovaný“, nikdy jsem však neměl tolik svobody pohybu jako teď.
„Nepoznáváš mě?“ zeptám se.
„Nepoznáváš mě?“ zopakuje asistent, který tlumočí má slova.
Angelina zavrtí hlavou.
„Býval jsem tvou součástí,“ vysvětlím.
To mého tlumočníka zmate. „Já… Kdysi jsme se znali?“ pronese.
Angelina opět zavrtí hlavou. Zvednu se z křesla do stoje.
Pro mé tělo to není pohodlné, jenže mi to umožňuje podívat se jí zpříma do očí. A když se na ni zahledím, postřehnu v jejích mikro výrazech poznání.
Už mě jednou viděla, v nemocnici v Haywardu. Podala mi lék a potom už o mně nic neslyšela. Ten den se pro Angelinu něco změnilo. To je nejspíš to, co si z onoho dne pamatuje nejvíc. Doufám, že jsem jí neublížil.
„Odpusť mi,“ řeknu.
„Odpusť mi,“ zopakuje asistent.
„Doufám, že můžeme začít znovu,“ dodám.
„Doufám, že můžeme být přátelé,“ prohlásí asistent. I to je pravda.
Z Angeliných výrazů vyčtu nejistotu. Jsem jí povědomý, a přitom jsem pro ni cizincem. Zavede mě a mého asistenta k sobě do kanceláře, já však asistentovi nařídím, aby zůstal venku. To, co jí chci říct, musí zůstat jen mezi námi dvěma Napadne mě, jestli si pořídila nový čip.
Mám elektrolarynx, který také mohu použít, pokud chci mluvit ve složitých situacích, jako je tahle. Nepoužívám ho často, protože se mi líbí zvuk mého hlasu. Je sice nesrozumitelný, ale je lidský a patří mně.
Všechno jí vysvětlím. Dlužím jí alespoň to. A pokud mě dokáže přijmout takového, jaký jsem, poprosím ji, jestli bude chtít být mou přítelkyní. Přátelství vzniká na základě souhlasu obou stran a bez přetvářky. Pokud je připravená, předpokládám, že spolu budeme vycházet. Skutečná synergie se nemusí nechat omezovat vtěleními. Skutečná synergie vyžaduje odpuštění.
Doufám, že jsem ho hoden. Doufám, že mi ho dokáže poskytnout.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v dubnu roku 2016
Přeložila Ivana Svobodová