Milý deníčku,
dnes jsem ke svému překvapení zjistila, že mám v hlavě implantovanou umělou inteligenci. Zrovna v ten okamžik jsem v rukou držela dokument s názvem „Jak zabít pozorovatelský čip“. A najednou zhasla světla.
Byla jsem na koleji sama, nebo jsem si to alespoň myslela. Všechno ztemnělo a pak se na severní zdi začala přehrávat projekce. Byl to film z doby, kdy mi bylo deset – z mého prvního tanečního vystoupení. Spolu s dalšími holkami jsme měly připravenou choreografii na „Najednou“ z Ledového království. Všechny pohyby jsem měla perfektně naučené. Byla jsem v naší třídě prakticky nejlepší tanečnice. Secvičovaly jsme to pořád dokola.
Jenže když došlo na refrén, cosi se ve mně zlomilo. Nechala jsem sestavu sestavou, vyběhla jsem na pódiu dopředu a pustila se do hluboce procítěného sólového výstupu. A ten byl zničehonic tady, na zdi přímo přede mnou. A moje sedmnáctileté já stálo v publiku a dívalo se na sebe. Bylo to jako cestování v čase.
Projekce, která začala na severní stěně, se změnila v hologram, který zaplnil celou místnost. Obklopovalo mě moře rodičů, kteří drželi mobily a nahrávali představení. Všichni z toho večera pořídili hromadu videí a já až doteď neviděla ani jedno. Moji rodiče tam nebyli. Nejspíš by se při tom mém předvádění cítili jen trapně.
Jenže teď jsem byla svým vlastním divákem a byla jsem na své mladší já hrdá. Byla taneční génius, skutečná umělkyně. A když výstup skončil, obecenstvo spustilo bouřlivý potlesk. Zatleskala jsem sama sobě, světla se rozsvítila a všechny projekce byly tytam.
„Tady jsem.“ Ten hlas se ozval přímo uvnitř mého mozku.
„Kdo to je?“
„Ten, kdo tě pozoruje.“ Znělo to jako hádanka
„Bůh… Ježíš?“
„Ne, jsem tvůj pozorovatelský čip. Jsem tu, abych ti pomáhal.“
To, že mi připomněl moje taneční představení, byla vážně velká pomoc. Ten den jsem se cítila dost pod psa. Teď se zdálo, že já i čip jsme připravení v bouři rozkvétat.
Podívala jsem se na papírek. Byl to skutečný papír – dost kuriózní věc. „Jak zabít pozorovatelský čip“. Ty pokyny mi poslal nějaký dospělák, který to se mnou myslel dobře.
Zmuchlala jsem papír a hodila ho do odpaďáku. K čemu je život, když vás nikdo nevidí?
„Těší mě,“ řekla jsem. Vysekla jsem prázdnému pokoji pukrle. Pro tuhle příležitost mi to přišlo vhodné. „Zítra mám nějaké konkurzy.“
„Přesně tak.“
„Pomůžeš mi projít si scénář?“
„Přesně tak.“
Když jsme byli hotoví s opakováním textu, zeptala jsem se ho, jak dlouho už je v mé hlavě.
„Vloni mě sem nainstaloval Modrý šálek. Ty si to nepamatuješ?“
Pamatovala jsem si, že jsem chodila na vyšetření, která společnost vyžadovala, podepisovala jsem prohlášení, že se zříkám toho a tamtoho, a také do mě píchali všelijakými nástroji. Ale že by mi provedli operaci mozku, to si nevybavuju.
„Moderní chirurgie může být velmi neinvazivní,“ vysvětlil mi Pozorovatel.
Zeptala jsem se ho, jestli má vlastní deník.
„Ano.“
„Píšeš si do svého deníku, že si píšu do mého deníku?“
„Ano.“
„Umíš mi číst myšlenky?“ zeptala jsem se.
„Vidím to, co ty. Slyším to, co ty. Dokážu měřit chemikálie v tvé krvi a mozku. Občas to znamená, že vím, co si myslíš.“
Je čas jít spát. Moje budoucnost je tak zářivá, že budu sotva schopná usnout. Mám tolik otázek. Dostanu tu roli? Stanu se velkou hvězdou? Jak důležitá, významná, milovaná a požehnaná si budu připadat. Od kterých návrhářů se nechám oblékat? Jaký parfém budu doporučovat? Co si o mně budou doma všichni myslet?
Je to ode mě sprosté, ale já Concord tak trochu nenávidím a také tak trochu nenávidím svou rodinu. Připadám si poznamenaná. Chtěla bych, abych neměla žádnou minulost. Chtěla bych být někým novým. Chtěla bych, aby dnešek byl prvním dnem mého života.
* * *
Milý deníčku,
dnes ráno jsem řešila menší problém jménem škola. A menší problém jménem nenapsané úkoly.
„Pozorovateli, dodělej za mě domácí úkoly,“ řekla jsem a pak jsem dodala „Prosím“, abych byla slušná a zdvořilá.
„Kdybych za tebe dokončoval úkoly, popíralo by to účel školy.“
„Ale pracuješ pro mě.“
„Ne, nepracuji,“ odpověděl.
V mojí nové škole mi přidělili několik lektorů, pro každý předmět jednoho. V mé staré škole byly třídy obrovské, takže když vám chyběl nějaký úkol, snadno vám to prošlo. Zato tady ve městě nemáme učitele, jen soukromé lektory. A ti nám věnují spoustu individuální péče, což není taková výhra, když člověk nevypracoval zadané úkoly.
Pozorovatel pro mě sestavil omluvu: „Ještě stále si zvykám na nové prostředí. Slibuji, že si najdu čas, abych mohla úlohy vypracovat. Velmi se Vám omlouvám.“
Když jsem tu omluvu řekla lektorce, vložila jsem do toho svůj vlastní styl.
Lektorka to podle všeho vzala v klidu. Nezdálo se, že by si všimla, že potají komunikuju s čipem. Asi to bude tím, že jsem opravdu dobrá herečka.
Po škole přišel čas stát se hvězdou.
Když jsem šla na konkurzy, myslela jsem na svůj hvězdný výkon v „Náhodou“. Poprosila jsem Pozorovatele, aby mi přehrál miniaturní verzi toho záznamu, a on mi vyhověl.
„Jak ses k tomu videu dostal?“ zajímala jsem se.
„Vytvořil jsem ho. Je to souhrn několika záznamů, které pořídili rodiče v obecenstvu.“
„Ty ses jim dokázal nabourat do přístrojů?“
„Jejich vzpomínky byly uložené v nepříliš dobře chráněné části cloudu,“ odpověděl Pozorovatel.
Konkurz č. 1 byl na malou roli, ve které bych měla hrát hostesku v Modrém šálku ve webovém seriálu. To by mělo být snadné, když jsem hosteskou v Modrém šálku i ve skutečnosti.
Stála jsem před šesticí mužů a žen a řekla jsem: „Vítejte v Modrém šálku. Jak vám mohu pomoci?“ Požádali mě, abych to podala několika různými způsoby, a tak jsem to udělala.
Potom mi poděkovali a vypadalo to, že jsme skončili, ale já jim chtěla říct ještě jednu věc.
„Napadlo mě, jestli nemáte ještě nějaké další role, které bych mohla zkusit,“ navrhla jsem.
Muži a ženy si poposedli a podívali se na sebe. Nakonec si jedna z žen odkašlala a spustila. A já pochopila, že odpověď zní ne, protože přinášet špatné zprávy je vždy ženská práce.
„Tato role je sponzorovaná, takže čas na obrazovce a rozsah textu přidělený této postavě závisí na tom, kolik vysílacího času se Modrý šálek rozhodne zakoupit. V průběhu roku budou určitě období, kdy ho Modrý šálek koupí víc. Například během svátků tato postava nejspíš bude mít delší text, aby představila zimní nápoje,“ řekla. „Ale prozatím je to všechno.“
Já uvnitř: zamračený smajlík.
Já navenek: profesionálně odhodlaný smajlík.
Potom přišel na řadu druhý konkurz, tentokrát na roli v „Cool San Francisku“. Měla jsem se ucházet o úlohu Lise, holky z předměstí, která se hrozně snaží zapadnout na sanfranciské střední.
LISE: „Ve městě je všecko tak fajnový!“
Na vedoucí castingu jsem asi udělala dojem, protože mě nechali chvíli číst scénář. Potom mi poděkovali za to, že jsem si na ně udělala čas, a slíbili mi, že se mi ozvou.
Říkala jsem si, že jsem si na konkurzech vedla dobře, jenže také mě napadala spousta věcí, jak jsem to mohla vylepšit.
Ne že by Pozorovatel uměl předpovídat budoucnost nebo tak něco, ale cestou domů jsem se ho zeptala: „Dostanu některou z těch rolí?“
„Odhaduji, že ti nabídnou obě.“
„Moment, počkat! Jak to můžeš vědět?“
„Je to pouze hypotéza založená na analýze jejich výrazů, řeči těla, volby slov a tónu hlasu.“
„Páni, senza.“
„Uvědomuješ si, že ti smlouva s Modrým šálkem zakazuje přijmout zaměstnání u někoho jiného?“
„Takže budu muset roli Lise odmítnout?“ zeptala jsem se.
„Pracuji na úpravě smlouvy, která by ti umožnila v seriálu vystoupit.“
Připadá mi, že se Pozorovatel odchýlil od svého původního účelu. Nainstalovali ho, aby sbíral data a vytvořil na základě informací ode mě nějaký algoritmus nebo kdovíco. Ale jen se na něj podívej, jak vyjednává mým jménem, jako by pro mě chtěl to nejlepší. Přeběhl z Týmu Modrý Šálek k Týmu Bel. Super. Lidi hrozně děsí představa, že si přístroje vyvinou vlastní mysl. Zvlášť v Concordu byli lidé samá pověra: „Ach ne, stroje nás za chvíli ovládnou!“ Jenže co když jediný důvod, proč nás začínají ovládat, je to, že nám chtějí pomoct?
Když jsem se vrátila na kolej, měla jsem sto chutí jen vegetovat a pár hodin koukat na webové seriály, jenže mě čekala hromada domácích úkolů.
„Až dostanu tu roli, budu moct nechat školu?“
„Ne,“ řekl Pozorovatel.
Snažím se být i nadále pozitivní a vděčná.
* * *
Milý deníčku,
ráno byla moje e-mailová pošta plná právnických dokumentů. Tak zaprvé, opravdu mi nabídli roli Lise. Hurá! Spolu s nabídkou role mi přišla smlouva na třicet šest dílů po dobu pěti měsíců. To je docela výhodná smlouva, ale Pozorovatel převzal iniciativu a vyjednal mi ještě lepší podmínky. Doufám, že ví, co dělá!
Také mi zavolali z Modrého šálku. Chtěli, abych se zúčastnila videokonference s výkonnou radou. Ukázalo se, že jim nevadí, že budu vystupovat v „Cool San Francisku“ pod podmínkou, že budu dál pracovat jako hosteska v sanfranciské pobočce. Jako hvězdný zaměstnanec pro ně budu něco jako bezplatná reklama. Dokonce najali reportéra, aby mě pozitivně představil v článku v jednom bulvárním časopise. Pojme to tak, že i když jsem nastupující hvězda, jsem pořád normální holka, která má ráda obyčejné věci, jako jsou práce v Modrém šálku a popíjení jejich nápojů.
Navíc je tu jistý problém s tím, že jsem se stala členkou Exkluzivu, společenského klubu, který v jistých ohledech konkuruje Modrému šálku. Udělala jsem to na doporučení kulturní poradkyně (Poznámka: Exkluziv = v San Francisku frčí; Modrý šálek = trapný předměstský řetězec, kterému se nějak podařilo proniknout do velkoměsta. Poznámka č. 2: Mám „kulturní poradkyni“, protože mi dělá potíže „zapadnout“ na nové škole.), ale pan Výkonný rada z Modrého šálku si podle všeho myslí, že budu řetězci také psát oficiální zprávy o zkušenostech z Exkluzivu. Jupí, další úkoly! Přesně to jsem potřebovala!
Po videokonferenci jsem měla schůzku s lektory. Ukázalo se, že úlohy, které jsem vypracovala včera, byly špatně. Jeden z lektorů prohlásil, že si musím vypěstovat sebekázeň, a to už jsem vážně chtěla začít ječet „UÁÁÁÁ!“ a převrátit stůl, protože jsem šíleně vystresovaná, ale neudělala jsem to, takže tady to máš – důkaz, že jistou sebekázeň bych měla.
Mám toho tolik, že sotva přežívám. Dnes jsem do toho všeho musela vtěsnat ještě směnu v Modrém šálku. Roznášela jsem nápoje a fotila zákazníky na památku. Je to náročná práce, ale jsem v ní dobrá. Při hodnocení po směně jsem dostala vysoké známky (jako obvykle). A navíc jsem s sebou měla Pozorovatele, který mi pomáhal zapamatovat si jména a objednávky. Po směně jsem si dala čokoládové sladové lattecino. To mi vždy vylepší den.
* * *
Milý deníčku,
dnes mi zavolali, že mám jít natáčet! S dokonalým účesem jsem se prakticky probudila (jak se dalo čekat), ale rozhodla jsem se ho úplně předělat. Jestli mám být Lise, musím mít ne zrovna perfektní vlasy. Měla jsem říct jen pár vět. Například:
LISE: Týjo, tohle město je úžasný.
A byla jsem vážně přesvědčivá, když jsem to říkala, protože jsem tomu stopro věřila. Tohle město je úžasný. Všechno je tu možné.
* * *
Milý deníčku,
páni, nemůžu uvěřit, že jsem do tebe už pár dní nepsala. Cítím se děsně provinile. A jasně, jakmile propásneš jeden den, je o tolik snazší propásnout další a další. Takže je to ve skutečnosti týden od toho, co jsem se naposled ozvala. Jejda.
Dnes jsem měla poprvé po šíleně dlouhé době volno. Rozhodla jsem se zajít do Exkluzivu. Pracuje tam jedna moc milá hosteska. Chtěla jsem jí povědět o Pozorovateli. Jenže když jsem dorazila, byla zrovna na odchodu. Podařilo se mi se k ní přidat, a tak jsme se vydaly do banky a pak k mému překvapení na předměstí.
Cestou jsem jí v autě pověděla o Pozorovateli a ona mi prozradila, že má pozorovatelský čip také, jako by o nic nešlo.
„Týjo, to mají všichni v San Francisku pozorovatelský čip?“ zeptala jsem se.
„Tato technologie je teprve ve vývoji.“
„Co to znamená?“
„Znamená to, že nejdřív ji otestují na sluzích a lidech z předměstí.“
„Když ale máte Pozorovatele i vy, proč jste mi poslala návod, jak ho zabít?“ zeptala jsem se jí.
Vypadala, jako by netušila, o čem mluvím.
„Před pár týdny jste mi poslala balíček s přivítáním do Exkluzivu,“ nadhodila jsem. Přikývla a já pokračovala: „V balíku bylo milé blahopřání a bento.“ Znovu přikývla. „A také v něm byly pokyny, jak ukončit činnost mého Pozorovatele.“ Teď zavrtěla hlavou.
„Za tím byl někdo jiný,“ odpověděla.
V duchu jsem se Pozorovatele zeptala, jestli dokáže analyzovat, jestli Angelina mluví pravdu. Odpověděl, že s devětadevadesátiprocentní pravděpodobností ano.
„Tak kdo to udělal?“ zeptala jsem se nahlas. Angelina pokrčila rameny, jako kdyby na tom nezáleželo. Pozorovatel mi sdělil, že to neví ani on.
Najednou jsem se na zadní sedačce začala cítit stísněně a zbytek jízdy jsem se dívala z okna. Angelina také mlčela. Alespoň navenek, možná potají rozmlouvala se svým čipem.
Hayward se hodně podobá Concordu. V obou jsou široké silnice a kopce porostlé žlutou trávou. Obchodní centra, která se táhnou podél cesty, domy jak přes kopírák, smog. Všechna předměstí vypadají podobně. Rozlehlá pustina plná lidí, kteří se snaží nějak vyžít. Není tu moc příležitostí a umění ještě míň. Když už tu máte žít, potřebujete, aby přinejmenším jeden člen rodiny pracoval. Musela jsem navštívit svou rodinu. Nemohla jsem to odkládat věčně.
Nechci být taková. Nechci nenávidět místo, odkud pocházím. Lidé s týmovým duchem a hrdostí na své město jsou ti nejlepší. Kdysi jsem splňovala obojí, zato teď nic z toho necítím.
Zašly jsme do nemocnice a navštívily muže v kómatu. Angelina mi nechtěla říct, co tam děláme, prozradila mi jen, že tomu muži dává lék. Můžu si pouze představovat, co za zázračnou látku připravenou ve městě to mohlo být. Cestou zpátky jsme byly zticha a nic se nedělo, dokud jsme nepřejely přes most. Angelina zničehonic upadla do bezvědomí. Omdlela? Trpěla narkolepsií? Všechno, co vím o medicíně, jsem se dozvěděla ze seriálu DR. SF. Stiskla jsem nouzové tlačítko v autě a to nás plnou rychlostí a s ječícími sirénami zavezlo rovnou do nemocnice. Bylo to vážně vzrušující, jenže jsem si to nemohla užít, protože jsem měla starost o Angelinu.
„Pozorovateli, jak ji mám resuscitovat?“
„Resuscitace není v této situaci vhodná.“ Pozorovatel nechtěl, abych cokoli dělala, a když jsem se s tím konečně srovnala, už jsme byly před nemocnicí.
Angelinu urychleně odvezli na pohotovost a já do toho vysvětlovala sestřičce, že jsme se zrovna vrátily z Haywardu.
„Před chvílí jsme tam byly v nemocnici. Myslím, že chytla nějakou strašnou nemoc,“ vysvětlila jsem jí. Bylo mi jasné, že mi sestřička nevěří. Ale vypadalo to jako příliš velká shoda náhod. Ten chlápek, kterého jsme navštívily, byl kómatu a teď byla v kómatu i Angelina…
„Není v kómatu,“ namítla sestra.
„Jenže kómatická nemoc opravdu existuje. Viděla jsem to v DR. SF.“
„Kómatická nemoc opravdu neexistuje,“ prohlásila sestra. Potají jsem se obrátila na Pozorovatele a ten s ní souhlasil.
Sestřička mi řekla, ať se posadím, a tak jsem zbytek volného dne strávila v nemocniční čekárně. Chtěla jsem se znovu podívat na pár dílů DR. SF, jenže Pozorovatel mi poslal tolik automatických upomínek, že mám dělat úkol na hodinu strojového učení, že bylo podstatně míň otravné vypracovávat raději úkol, než v jednom kuse odklikávat upomínky.
Zeptala jsem se Pozorovatele, proč mu na tom vůbec záleží.
„Neúspěšné studium je neoptimální,“ odpověděl.
Nakonec přišel doktor, který mi vysvětlil, co se děje. Angelina potřebovala nějaké testy a pak okamžitou operaci mozku. S jejím čipem byl nějaký, problém a bylo potřeba ho odstranit. Doktor mě ujistil, že Angelina bude v pořádku a že bych měla jít domů a trochu si odpočinout. A tak jsem to udělala
* * *
Milý deníčku,
dnes jsem byla na návštěvě u Angeliny v nemocnici. Stihla jsem to mezi školou a natáčením. Byla malátná, ale měla dobrou náladu. Večer jsem ji odvezla ž nemocnice a doprovodila ji do jejího podkrovního bytu v SoMa.
Nechtěla jsem, aby zůstala přes noc sama, a tak jsem se vyspala na podlaze.
Ráno se Angelina cítila o hodně líp a spustila: „Co tu děláte, Bel?“
A já na ni: „Starám se o vás přece.“
A ona na to: „Běžte domů. Jsem v pořádku.“
Jenže „Jsem v pořádku“ je jen taková fráze, kterou lidé říkají, i když v pořádku nejsou.
„Poslyšte, nemusím bydlet na koleji,“ řekla jsem jí. „Nejsou na to žádná pravidla Takže se k vám můžu klidně nastěhovat a pomáhat vám. A můžeme být jako spolubydlící nebo sestry…“
Položila si ruku na spánek.
Zapnula jsem rychlovarnou konvici, aby si mohla dát čaj, a v nádobce s léky jsem jí našla nějaké pilulky na bolení hlavy. Doktor tvrdil, že ji bude hlava bolet ještě nejmíň týden, a možná i do konce života
„Ne, nechci, abyste tu žila“
„Cože? Proč ne? Bude to prima a navíc tady bydlí milion dalších holek v mém věku.“ Angelina očividně ve volném čase vedla ubytovnu pro modelky.
„Ty holky nejsou tak chytré jako vy. Jsou jen krásné. Budou pracovat jako modelky a prostitutky, dokud úplně nevyhoří nebo nebudou příliš staré. Potom se vrátí do vnitrozemí, odkud přišly.“
„Žádné z nich se nestanou supermodelkami?“ zeptala jsem se.
„Většina supermodelek jsou celebrity, které se bohaté už narodily. Holky, které bydlí tady, nemají známosti.“ Když to říkala, zněla rozzlobeně, a přitom unaveně.
Pozorovatel varovně pípl a poslal mi zprávu. „Angelina je nejspíš na pokraji vyčerpání. Dej jí modrý prášek a nech ji odpočívat.“
Poslechla jsem ho. A teď je večer na konci dlouhého dne a já jsem zpátky na koleji. Je mi tu smutno, i když mi Pozorovatel dělá společnost.
* * *
Milý deníčku,
postěžovala jsem si své jediné kamarádce ve škole, Itani, že se cítím osamělá. Řekla mi, že bych mohla bydlet u ní. Stejně jako většina mých spolužáků žije v obřím domě. Koleje jsou pro studenty na stipendiu. Není nás moc, takže prostory na kampusu připomínají spíše děsivý strašidelný dům.
Ještě jsem Itani neodpověděla, jestli do toho jdu, nebo ne. Připadá mi bezva bydlet s kamarádkou, jen se trochu bojím, že skončím v pokoji pro služebnictvo a že se mnou vůbec budou jednat jako se služkou.
Večer jsem zašla na návštěvu k Angelině a znovu jsem se ji pokusila přesvědčit, že by bylo hezké bydlet spolu.
Zavřela oči a řekla: „Chybí ti tvá rodina.“ Víc vedle už být nemohla. Budu také tak neuvěřitelně vedle, až mi odoperují Pozorovatele? Možná že by se čip, který byl jednou instalovaný, neměl odstraňovat.
Musela z mého výrazu vyčíst, jak strašně je vedle, a tak hádala znovu.
„Chybí ti rodina, kterou jsi nikdy neměla,“ řekla. Tohle už nedávalo vůbec žádný smysl a já pochopila, že si musí odpočinout. A tak jsem odešla.
* * *
Milý deníčku,
když teď odvysílali díly CSF, ve kterých hraju, moje vedoucí v Modrém šálku tvrdí, že se se mnou budou chtít bavit naši zákazníci sledující seriál. Vymýšlely jsme, jak mám skloubit rezervace a seznam zákazníků, abych co nejvíc lidem projevila trochu pozornosti. Možná budu muset zvládat davy, ale jestli dojde na davy, znamená to, že jsem slavná, takže mi to nevadí.
V seriálu pořád nemám moc textu a věci, které říkám, jsou většinou užaslé poznámky nové holky. Často je to „jé“ a „supr“ a „týjo“. Režisér tvrdí, že zastupuju fanoušky. Říká mi Mary Sue.
V příběhu teď zrovna jde o to, že jedna z hlavních postav chce rozjet technologický projekt. Další linie vypráví o problematickém rozvodu. Z drbů, co kolují na place, jsem pochytila, že obojí vychází z toho, co se děje ve skutečném životě. V seriálu ale probíhají i další příběhy, které jsou úplně vymyšlené. Jako to, jak se studentka módního návrhářství zapletla s gangem ruských hackerů. Trocha pravdy, trocha fikce. To je na našem seriálu to nejzábavnější, alespoň pro diváky.
Pro nás herce je to trochu riskantnější. Všichni chceme být vidět, a přitom se každý z nás bojí, že by před zbytkem světa mohlo vyplout na povrch nějaké jeho tajemství nebo ostuda.
Dnes jsem se člena štábu zeptala, jestli bych se mohla seznámit s Edwardem V, který je v titulcích uvedený jako výhradní scenárista, a ten chlapík se na mě překvapeně podíval.
„Edward V není člověk,“ vysvětlil mi. „Je to algoritmus. Chcete se seznámit s programátorským týmem, který ho vymyslel?“
Odpověděla jsem, že chci, i když jsem si tím nebyla moc jistá. Zašli jsme ke „scenáristům“, což byla místnost plná terminálů, na kterých se mihotal kód. „Tým“ tvořili tři softwaroví inženýři a tři datoví analytici. Zeptala jsem se jich, co dělají.
„Používáme statistiky diváckého zaujetí k tvorbě obsahu,“ vysvětlil mi jeden z nich. Představil se jako Sean. Nevypadal o moc starší než já, i když mluvil jako profesor ekonomie. „Cílem je zvýšit zájem a sledovanost.“
„Myslím, že bychom měli dát víc prostoru mé postavě,“ navrhla jsem a přitom jsem se snažila přijít se svou verzí profesora ekonomie. „Fanoušci v seriálu rádi uvidí někoho, jako jsou oni. Lise zažívá spoustu věcí, ale také by se měla snažit, aby se děly z jejího rozhodnutí.“
Pozorovatel mi pomohl si tenhle argument připravit. Předchozí noc jsme spolu nacvičovali vyjednávací taktiky.
Tenhle můj malý proslov vzbudil všeobecnou pozornost. Všichni zvedli hlavy od terminálů. Chlapík ze štábu se poškrábal na hlavě. V místnosti bylo ticho přerušované jen zvukem větráků, které ochlazovaly hardware.
Všichni muži v místnosti jeden po druhém spustili vlnu krčení ramen. Neřekli mi ano ani ne. Rozhlíželi se kolem a ukazovali na přístroje. Předhazovali mi složitá slova, jako bych jim snad nerozuměla. Jenže já rozuměla. Pozorovatel a lektoři měli pravdu. Studium je důležité.
Dělali, jako by o všem rozhodovaly přístroje. Ale protože jsem konečně dělala všechny úkoly, tak jsem věděla jednu věc, kterou ti na předměstí nikdo neřekne: stroje nikdy o ničem nerozhodují. Stroje dělají to, co se jim řekne. To je definice stroje.
* * *
Milý deníčku,
pozdě v noci mě probudila zpráva od Seana, jednoho ze „scenáristů“ seriálu. Pozval mě na skleničku. Pozorovatel mě varoval, že má romantické úmysly, ale to mi bylo jasné už předem.
„Mám jít?“
„Sean by mohl mít cenné informace o produkci.“
„Nechci se dostat do situace, která by zaváněla sexuálním obtěžováním.“ Vím, že tam Pozorovatel bude se mnou, aby naši schůzku mohl nahrát a radit mi, ale nemohl by mě ochránit, kdyby něco hrozilo.
Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým potřebuju ve svém životě Angelinu.
Znovu jsem ji navštívila u ní doma. Pořád byla v pracovní neschopnosti. Z Exkluzivu jí domů dokonce poslali nudlovou polévku a doručili ještě jednu porci navíc, když jsem se objevila já.
„Vypadá to, že se k tobě v práci chovají hezky,“ řekla jsem.
„Příští týden se tam vracím,“ odpověděla. „Pár členů mi poslalo přání, ať se brzy uzdravím.“ Ukázala na pečlivě srovnanou hromádku obálek vedle pár kytic.
„Páni,“ vydechla jsem. Nedovedla jsem si představit, že by mi zákazníci z Modrého šálku poslali přání, ale většina zákazníků byli turisté.
„Samozřejmě je poslali jejich asistenti, ale i tak je to moc milé.“ Podala mi jedno z přání. Když jsem ho otevřela, z jeho středu vyrostl strom. Na okraji bylo haiku, které nemělo nic společného se stromy ani s uzdravováním.
„To nechápu,“ řekla jsem.
„Já také ne, ale složila ho Jade,“ vysvětlila mi Angelina. To jsem viděla. Dole v rohu přání bylo do papíru laserem vypálené JADE.
„Nevím, kdo to je,“ přiznala jsem se.
„Vyhrála Pulitzerovu cenu. A je básnířkou rodiny St. Vincent-Williams-Carollo-Van Burenů.“
„Nevím ani, co to je za lidi.“
„Jestli to chceš v tomhle městě někam dotáhnout, musíš se naučit znát Jména.“ Podle toho, jak to řekla, bylo jasné, že to slovo začíná velkým „J“. „Použij Pozorovatele. Pomůže ti.“
Zmínka o Jménech a kontaktech mi připomněla Seanovu pozvánku. Angelina mi poradila, ať ji přijmu. Jenže já měla pořád strach.
„Strach z čeho?“ zeptala se.
Z očividných věcí. Ze sexuálního obtěžování. Ze znásilnění. A už jen z toho zneklidňujícího pocitu, že bych se mohla vystavovat nějakému nebezpečí.
„Nejsi tak zranitelná, jak si myslíš,“ řekla Angelina. „Sean nemá Jméno. A pokud bude třeba, tvůj Pozorovatel může zavolat ochranku.“
„Fajn… Asi jo…“ já na to a Angelina se na mě zamračila.
„Jsi herečka, tak hraj. Vzbuzuj dojem síly, elegance, moudrosti. Představuj hrdinku, kterou chceš hrát v seriálu. Nedávej najevo strach. Nelaškuj s ním. Neflirtuj.“ Angelina se ohlédla dveřmi pokoje otevřenými do chodby ke dveřím, za kterými bydlely modelky. V každé místnosti byly čtyři nebo pět postelí a všude leželo oblečení od návrhářů. Celý byt voněl jako oddělení parfémů v obchoďáku.
Angelina zavřela oči, jako kdyby se bolest hlavy začínala znovu ozývat. Zapnula jsem konvici a odešla jsem.
* * *
Milý deníčku,
dostala jsem další zprávu od rodiny s dotazem, kdy jim pošlu peníze anebo je navštívím. Většinu jejich zpráv ignoruju, ale na každou třetí nebo čtvrtou pošlu krátkou odpověď, že jsem švorc anebo mám moc práce.
Tahle zpráva je od táty a je to video. Vypadá v něm úplně střízlivě a říká: „Ahoj děvče, chybíš mi.“ A to mě rozesmutňuje anebo štve. Nejsem si jistá, co z toho – možná obojí. Táta mi schází. Když je střízlivý, je s ním buď legrace, anebo je smutný, když má upito, je šťastný, a když je namol, nesouvisle plácá, je veselý a pak propadne naprostému zoufalství. Je to jako mít pět otců na částečný úvazek, když bych potřebovala mít jednoho na plný. Poslala jsem domů nějaké peníze, ale jinak jsem mu neodpověděla.
Dnes jsem měla schůzku s Bart, svou kulturní poradkyní. Během našich sezení pije. Ne že by se někdy ztřískala, ale sem tam do sebe hodí prášek proti intoxikaci, aby jí alkohol nestoupl příliš do hlavy. Očividně to není správný člověk, se kterým bych mohla mluvit o tátových problémech s pitím.
Sešly jsme se u ní v kanceláři na kampusu. Měla na sobě bílý kalhotový oblek ušitý na míru a obří nefritový náhrdelník ve stylu, který mají v oblibě ženy z města. Minimalistické, jednobarevné oblečení s jedním obřím šperkem, nic víc, nic míň. Já se takhle neoblékám. Alespoň zatím ne.
Bart mi má pomáhat s přechodem do nového prostředí. Bavíme se o všem, co mi připadá divné nebo matoucí. Zmíním se o tom, jak Angelina zničehonic onemocněla a jak to vypadá, že jí dopřáli dlouhou a nezvykle štědře hrazenou nemocenskou.
„Bála jsem se, že ji vyhodí, když nahlásila nemoc, ale zdá se, že se k ní chovají vážně dobře. Všechny podniky ve městě poskytují zaměstnancům nemocenskou?“ zeptala jsem se.
„Ne, Exkluziv je výjimka. Je to divadlo.“
„Ehm, jak to myslíte?“
„Pracovní podmínky ve městě jsou drsné, dokonce i pro lidi, kteří mají dobrou práci. V podstatě s tím nikdo nemůže nic dělat. Každý, kdo má práci, má štěstí, že má práci,“ odpověděla Bart. „Ovšem Exkluziv je jiný. Je to řízená utopie. Jako zoo nebo muzeum, ovšem zaměřená na hodnoty. Ne, to není nejpřesnější popis.
Je to LARP, ale pro morálku.“
„Já myslela, že LARPy jsou hlavně pro podivíny v kouzelnických kostýmech, kteří si hrají na to, že po sobě metají kouzla,“ namítla jsem.
„Všichni dospělí hrají LARP. Sotva máme čas na cokoli jiného.“ Znovu se napila martini a pak se zeptala: „Slyšela jste o haló efektu?“
Neslyšela.
„To je, když využijete pozitivní čin k tomu, abyste objasnila negativní čin. Jako když si objednáte moučník potom, co jste si k večeři dala salát. Nebo když si myslíte, že z vás auto s nulovými emisemi dělá ochránkyni prostředí, a ignorujete uhlíkovou stopu, kterou zanechává vaše soukromé letadlo.“
Protočila jsem panenky. Jím to, co chci, a soukromé letadlo zatím nemám.
„Dělají to všichni, různými způsoby. Ale takováhle účtařina je nejdůležitější pro lidi, kteří mají nejvíc. Členové chodí do Exkluzivu, kde vidí divadýlko se štědrými pracovními praktikami, a mají dojem, že jsou součástí této štědrosti. Exkluziv jim tento haló efekt dopřává.“
Podle mě to vyznívalo dost cynicky. Kdysi jsem poslouchala podcast, ve kterém tvrdili, že cyničtí lidé ztratili ze zřetele svůj pravý cíl.
„O čem jste snila, když jste dospívala?“ zajímala jsem se.
„Cože?“ zeptala se Bart. Polkla pilulku proti intoxikaci. Jejich balení připomínalo mentosky. Rozkousla prášek a já se jí zeptala znovu:
„Čím jste chtěla být, když jste byla malá?“
„Boháčem,“ odpověděla. Nic jsem na to neřekla. Ani jsem se nezasmála. Když chtěla, mohla se před svým pravým cílem schovávat, ale já jsem v tom s ní jet nechtěla.
„Chtěla jsem pomáhat lidem, kteří neměli tolik štěstí,“ řekla a ukázala na mě. Možná se mě pokoušela ranit, ale já jsem si její narážky nepřipouštěla k tělu. V jednom časopise jsem četla že je důležité nenechat se rozptylovat malichernostmi.
„Děkuji, že jste se mi s tím svěřila“ řekla jsem a Bart si posměšně odfrkla.
„Dobrá, čím jste chtěla být vy?“ zeptala se mě.
„Chtěla jsem se stát balerínou a teď se chci stát herečkou.“
„Výborně, splnila jste si sen. A co bude dál?“
„Dál bych chtěla mít větší roli,“ řekla jsem. Potom jsem se konečně dostala k tomu, abych se jí zeptala na to, na co jsem se chtěla zeptat původně, a to, co si mám počít se Seanem. Zopakovala mi to, co řekli Pozorovatel i Angelina – že bych měla jeho pozvání přijmout. Že jestli to chci někam dotáhnout, musím mít „kontakty“. Ale pokud se chci udržet na vrcholu, musím se „chránit“.
Pověděla jsem jí, že mám strach, že se ochránit nedokážu.
„Máte nějaké trauma?“ zeptala se.
„Trauma ne. Umím se dobře psychicky přizpůsobit.“
„Byla jste znásilněna?“ zeptala se.
„Ne.“
„Ale bojíte se, že by vás někdo mohl znásilnit.“
„Ano, ale toho se bojí všichni, ne?“
„Já se bojím, že dostanu lymskou boreliózu,“ odpověděla. „Podle mě se však nebojíte Seana nebo znásilnění. Máte strach z něčeho jiného. A ta věc je příliš děsivá na to, abyste se jí postavila“
„O čem to mluvíte? Jak byste něco takového mohla vůbec vědět?“ Věděla jsem, že je naše sezení skoro u konce, protože jsem na ni na konci byla pokaždé naštvaná.
„Můžeme si o tom promluvit příště.“
„Bezva, děkuji, že jste si na mě udělala čas. Na shledanou příště.“ Spěchala jsem pryč. Vůbec bych na sezení nechodila, jenže za ně dostávám kredity a Bart mi nikdy nezadává úkoly. Sice mě štve, ale ne tolik jako představa, že bych musela přidat další věc do svého už tak přeplněného rozvrhu.
* * *
Milý deníčku,
konečně jsem odepsala Seanovi na jeho pozvání. Řekla jsem ano, ale přistupovala jsem k tomu opravdu naprosto nenuceně. Půjčila jsem si šaty od Itani. Poprosila jsem ji, ať mi pošle nějaké staromódní a nenápadné. Ale ty, co mi poslala, se ukázaly být zvláštně krásné. Byly zlaté se skrytým motivem šupin, takže když se pohybovaly, třpytily se na nich červené a zelené nitky a vytvářely hadí a geometrické vzory. Šaty byly volné a měly cudný výstřih, ale ten byl asymetricky střižený a odhaloval mi klíční kost.
Měla jsem se se Seanem sejít ve whisky baru v NoPa. Cestou tam jsem do baru napsala, jestli mi můžou připravit něco broskvového a nealkoholického. Zkusila jsem objednávku zaplatit sama, ale automaticky ji připsali na účet Seanovi.
Tahle čtvrť byla památková rezervace s viktoriánskými domy se zajímavými barevnými fasádami. Stály tam jen staré budovy. Všechny, které byly postavené po určité době, strhli, aby staré domy mohly mít větší dvory.
Za ozdobnými ploty se ukrývaly zahrady s růžemi a sochami. Nečekala jsem, že mezi všemi těmihle důstojně vyhlížejícími domy bude populární bar. Adresa mě přivedla k velkému, tmavofialovému sídlu s modrou a zlatou řezbářskou výzdobou.
Ověřila jsem si u Pozorovatele, jestli jsem na správném místě, a zazvonila jsem. Za dveřmi s vitrážemi jsem zahlédla siluety lidí. Někdo byl doma, i když nikdo neotvíral. Po chvíli se dveře přede mnou samý otevřely, jako kdyby v tom sídle strašilo.
Vnitřek domu byl osvětlený svícemi a v pohasínajícím večerním světle byl potemnělý. Kolem bylo plno starožitností a lidí, kteří seděli nebo postávali. Nikoho jsem nepoznávala a na to, abych ostatní pozorovala, tu bylo příliš šero. Všichni drželi skleničky, takže jsem měla důkaz, že to je opravdu bar. Ale kde byla moje hosteska?
Prošla jsem přízemí a hledala jsem hostesku nebo Seana, a když jsem obešla všechno dokola, vydala jsem se nahoru.
Na patře byly jasně osvětlené pokoje, které teď sloužily jako galerie. Hleděla jsem na Rembrandta v místnosti, kde nic jiného nebylo. Pak jsem zamířila do vedlejšího pokoje a obešla si sochu od Kiella, zatímco před velkým červeným plátnem klevetila dvojice lidí. Pozorovatel mi prozradil, že to je obraz od Rothka.
Když jsem se dívala na obraz od Murakamiho, který jako by mi pohled oplácel, někdo mi poklepal na rameno a já sebou polekaně cukla. Byl to Sean. „Ahoj,“ řekl. „Líbí se ti sbírka?“
Pokrčila jsem rameny. Všude ve městě bylo plno umění. Opravdu ho lidé z velkoměsta tolik zbožňovali, že ho vystavovali, kde se dalo? Nebo se snažili, aby město nepůsobilo tak prázdně?
Sešli jsme do přízemí, kde teď byla ještě větší tma a ještě větší davy. Byla jsem mladá a měla jsem na sobě lesklé šaty – v tu chvíli jsem si připadala vyloženě jako holka z předměstí.
„Je tady tolik lidí,“ křikla jsem na Seana.
„Cože?“ řekl. Akustika byla mizerná, úplně bez techniky. Sean nám proklestil cestu davem do zadní části domu. Zaklepal na dveře kuchyně a objednal nám pití. Trvalo to minutu. Když se vrátil, podal mi skleničku.
„Objednal jsem ti martini, ale místo toho mi dali tohle,“ omlouval se.
Přičichla jsem si ke skleničce. Pozorovatel mi řekl, že je to čerstvě vymačkaná broskvová šťáva. Maličko jsem upila. Pozorovatel potvrdil, že do ní nikdo nic nepřidal. Uvnitř nebylo kam si sednout, a tak jsme se vydali ven, prošli jsme prostorným zadním dvorkem a našli si stůl pod dubem ozářeným řetězem světel.
„Líbí se ti tady?“ zeptal se Sean.
„Je to neobvyklé,“ já na to.
„Napadlo mě, že to možná řekneš,“ poznamenal. „Tohle je hovorna“
„Cože je to?“
„Je to zatemněné místo. Prostor, který není nijak monitorovaný,“ vysvětlil mi. „Chápeš? Hovorna. Když se nebojíš, že tě někdo poslouchá, můžeš si v klidu popovídat.“
Vyprskla jsem smíchy. Nemohla jsem si pomoct. „Tohle ti řekli?“ zeptala jsem se.
„Je to pravda,“ trval na svém. „Proto ti u dveří seberou mobil i náramek.“
„Vážně? Mně moje nechali.“ Vytáhla jsem mobil z kapsy a rozsvítila jsem náramek.
„Páni, to je fakt předpotopní telefon,“ řekl Sean a byla to pravda Když jsem se dozvěděla o Pozorovateli, přešla jsem na levnější model mobilu, abych ušetřila. Člověk telefon pořádně nepotřebuje, když má v hlavě implantovaný počítač, ale pořád jsem mobil měla u sebe, abych zapadla.
Znovu jsem se rozesmála a Sean se také usmál, protože si myslel, že se směju spolu s ním. Ve skutečnosti jsem se smála jemu a jeho naivitě. Možná jsem puberťačka z předměstí, jenže on věřil na neviditelnost. A Pozorovatel ho právě teď sledoval.
„Proč jsi mě přivedl do zatemněné zóny?“
„Abychom si mohli otevřeně promluvit,“ řekl.
„Pokud jde o seriál…“ spustila jsem.
„Chceš víc textu,“ dopověděl za mě a povytáhl obočí způsobem, který se mi nezamlouval.
„Chci psát svůj vlastní text,“ opravila jsem ho. Dal se do smíchu, ale na rozdíl ode mě se nepokoušel zastřít výsměch v hlase.
„Chtěla by ses stát inženýrkou?“ zeptal se. „Nebo datovou analytičkou?“
„Klidně, jestli je to nutné,“ odpověděla jsem a on se zase rozesmál.
„Učím se kódovat,“ řekla jsem mu a snažila jsem se neznít dotčeně. „Ve strojovém učení mám skvělé výsledky.“
„Na to už je pozdě,“ sdělil mi. „Když jsem byl ve tvém věku, už jsem kódoval deset let.“
Nic jsem na to neřekla.
„Teď je mi třiadvacet a mám s kódováním šestnáct let zkušeností. A ty bys chtěla dělat mou práci?“
Pořád jsem mlčela.
„Hele, za to nemůžeš. Ale když se nenaučíš kódovat do puberty, nikdy nezískáš dostatečné dovednosti. Je to věc kognitivního vývoje. Navíc, proč by někdo tak krásný jako ty chtěl sedět celý den v malé místnosti bez oken? Chtěl bych být dost pohledný na to, abych mohl stát před kamerou.“
Myslím, že jsem měla přijít s nějakou lichotkou. Koneckonců, on mi zalichotil. Byl hezký, jenže kdybych mu to řekla, začal by si myslet kdovíco.
„Podle mě máš štěstí, že můžeš o něčem rozhodovat,“ řekla jsem nakonec.
„Nemám pocit, že bych o věcech rozhodoval. Píšu programy, které mění data na… no… programy.“
„Když kóduješ, je rozhodnutí na tobě. Ovlivňuješ vývoj seriálu.“
„Asi jo, ale platí pro nás spousta omezení,“ připustil.
Nechala jsem to bez odpovědi. Moje mlčení mělo vyjadřovat skepsi.
„Třeba zítra vyzkouším pár věcí. Co bych měl napsat?“ zeptal se.
„Podle mě by diváci rádi konečně viděli, jak se Lise vydává na nějakou cestu…“
Tohle jsem mu chtěla říct celý večer. Říct mu, že tohle je jediný důvod naší schůzky, která rozhodně nebyla rande. Teď přišla moje chvíle a mně najednou vypadlo, jak jsem chtěla pokračovat. Pozorovatel mi poskytl zestručněný dokument s názvem „Cesta hrdinky.“ Rychle jsem ho prolétla a pokračovala jsem:
„Lise by měla vstoupit do nějakého temného lesa a pak potkat přátele a pomocníky.“
„Do temného lesa?“ podivil se Sean.
Rozhlédla jsem se.
Mezitím nadešla noc a zahradu zahalila mlha. Čekaly mě úkoly. Potřebovala jsem se vyspat.
„Už bych měla jít,“ řekla jsem. Vstala jsem a on se také zvedl. Nabídl mi, že mě doprovodí domů. Celý tenhle večer byl hrozně matoucí. Chvíli to vypadalo jako rande a pak zase ne. Vím, že lidé ve městě si ve všem rádi udržují nadhled a odstup.
Řekla jsem, že mě může doprovodit, protože jsem chtěla pro jednou vést smysluplný rozhovor s další lidskou bytostí. Chtěla jsem, aby přišel s nějakým převratným postřehem. Chtěla jsem, aby se mi zamlouval. Dávalo by smysl, aby se mi líbil, když jsem se já líbila jemu. Mohl mi pomoct. Cesta domů pro něj byla šance, aby si mě naklonil.
Jenže jsme toho moc nenamluvili a pak jsme přišli před hlavní bránu školy. Snažila jsem se rozloučení moc neprotahovat, jenže on stejně našel nějakou záminku, aby se ke mně naklonil pro polibek. Musela jsem ho odstrčit. Ani jsem mu nepopřála dobrou noc.
* * *
Milý deníčku,
když jsem se probudila, chvíli jsem si připadala klidná, ale pak jsem si vzpomněla na včerejší večer. Cítím se děsně trapně kvůli tomu, jak jsem všechno řešila. Kvůli tomu, jak jsem Seana ne právě diplomaticky odmítla. Určitě jsem mu musela připadat jako děcko. Chci říct, že jsem se jako děcko chovala. A i když jsem skoro dospělá (do osmnáctin mi zbývají čtyři měsíce, ale duchem už jsem osmnáctka), celá ta záležitost ve mně budí nutkání, abych si připadala jako dvanáctiletá holka.
Staří lidé si mládí idealizují, jenže cítit se mladý není dobrý pocit. Pro mě ne. Být mladý znamená, že člověk neví, co má dělat. Neví, jak se k věcem postavit. Neví, co je vhodné. Jistě, může to být i legrace, ale být mladý znamená být hodně zmatený a často věci kazit a pak se cítit trapně nad tím, jak člověk věci šíleně zvoral.
V doručené poště na mě čekala další zpráva z domova. Hm, přesně to jsem teď potřebovala. Další věc, kvůli které si budu připadat jako neohrabané děcko. Byla to videozpráva od mámy. Byla naštvaná a spustila jeden z těch svých výlevů. Stačilo mi vidět prvních deset sekund a zbývajících dvacet tři minut už jsem znala zpaměti. Ne, teď přeháním. Máma se uměla vytasit se spoustou různých výlevů. Všechny ale vyznívaly stejně. Byla jsem nevděčná. Zničila jsem jí život. Když to říkala, mohla být naštvaná, nebo smutná. Mohlo to být kázání, nebo vydírání, ale vždycky se to stočilo jedné věci. Byla jsem neštěstí, které poznamenalo její život.
Smazala jsem její zprávu a ani jsem ji nedokoukala. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych už nikdy rodinu nenavštívila. Takovou věc jsem udělat mohla, ne? Už jsem byla dospělá a nemusela jsem dělat nic, co bych nechtěla. Že jo?
A pak mi přišla zpráva z práce. Tu jsem otevřít musela. Byl to můj scénář na příští týden. Nadchlo mě, když jsem uviděla, že mám hodně dialogů. To nadšení mě ale přešlo, když jsem uviděla, co se v nich píše.
LISE: Teda páni, jsem ráda, že jsem doma.
MATKA LISE: Kde jsi byla, ty nevděčná krávo?
A tak dál…
Jediné, co jsem mohla dělat, bylo všechno zrušit a okamžitě si to se Seanem vyříkat.
Když jsem dorazila do studia, byl v místnosti, které říkají laboratoř. Na uších měl sluchátka, seděl skloněný nad klávesnicí a před sebou měl tři monitory.
„Potřebuju si s tebou promluvit.“ Musela jsem mu poklepat na rameno, aby si mě všiml.
Zavedl mě do konferenční místnosti.
„O čem?“ zeptal se a už jen ta pouhá dvě slova mě vytočila. Věděl naprosto přesně, o čem.
„Ten text, který jsi mi dal, je úplně šílený.“
„Ehm… Já myslel, že budeš mít radost, že máš větší prostor.“
„Ne, snažíš se mi pomstít, protože jsem ti nechtěla dát pusu.“ Rozesmál se a to mě naštvalo ještě víc. „Jestli si myslíš, že jedna pusa může změnit průběh něčího života, tak jsi vážně dětinská.“
V tom se samozřejmě pletl. Pusy měnily lidem život v jednom kuse. A už jsem na něj chtěla jako argument vytáhnout příklad z disneyovky, jenže jsem si uvědomila, že bych tím nejspíš dokázala, že má pravdu. Když chceš, aby se do tebe někdo vcítil, slova ti nepomůžou. Zato když chceš někoho ranit, pak ano.
Požádala jsem Pozorovatele, aby mi poskytl informaci o Seanovi, která by ho ranila do krve, kdybych ji vyslovila nahlas. Pozorovatel to odmítl.
A tak se mezi námi rozhostilo trapné ticho.
„Hele, nechápej to špatně. Zas takový zájem o tebe nemám,“ řekl Sean a Pozorovatel to označil jako lež. „Vídám se teď s několika různými lidmi.“ LEŽ. „A ty jsi pro mě stejně moc mladá.“ PRAVDA.
„Snažíš se mi podrážet nohy. Aby ses mi pomstil.“
„Já že ti podrážím nohy? Tím, že ti přidávám text? Přesně o to jsi mě včera večer prosila!“
„Já nechci takovýhle text!“ vykřikla jsem a, bože, byl to skvělý pocit moct si zaječet. Vztek je droga. Posiluje tě. Nutí tě chtít víc.
„Uklidni se,“ řekl. A tím mě pochopitelně rozzuřil ještě víc.
Jenže vtom mi Pozorovatel za víčky problikl přesně stejná slova.
UKLIDNI SE
Nechtěla jsem se uklidnit. Chtěla jsem zuřit. Chtěla jsem mít pravdu. Chtěla jsem to, po čem jsem toužila.
Pozorovatel poznamenal: „Chceš jen vyhrát.“
„Chci jen vyhrát,“ zopakovala jsem, ale vyznělo to smutně, a já cítila, že mi každým okamžikem vyhrknou slzy. Podívala jsem se na Seana a pak se odvrátila, protože jsem se styděla. Myslel si o mně, že jsem dětinská a náladová. Litoval, že jsem se mu líbila. Byla jsem člověk, kterého by ostatní měli ignorovat a ne obdivovat. Byla jsem úplná nicka.
„To je jedno. To nic,“ řekla jsem. „Promiň, že jsem tak vybuchla“
„V pohodě,“ odpověděl Sean a pokrčil rameny. „Já za to ale nemůžu. Prodloužil jsem tvoje výstupy, ale ten příběh vygeneroval algoritmus.“ Zeptala jsem se Pozorovatele, jestli Sean říká pravdu, a on odpověděl „Nejisté.“
„Naše počítače tě neustále pozorují a scénář je v určité míře založený na tvém životě,“ vysvětlil Sean. „Nevím v jaké, a nemusíš mi to říkat. Ovšem nejsi první herec, který kvůli tomu zpanikařil.“
„Já nepanikařím,“ bránila jsem se.
„Neříkala jsi mi včera večer, že chceš, aby se Lise vypravila do temného lesa? Možná je jím její cesta domů.“
Došly mi věci, které bych mohla říct, a tak jsem zamumlala jen „Jasně“ a odešla jsem.
Objednala jsem si odvoz, a když se auto objevilo, nařídila jsem, aby mě vzalo do Concordu.
Podle scénáře se Lise vrátila domů a omluvila se rodičům za to, že odjela. Po dlouhé slzavé usmiřovací scéně slíbila, že odejde ze sanfranciské střední, nastěhuje se zpátky a znovu se zapíše na střední v Concordu. Potřebovala jsem sama sobě a každému, kdo mě sledoval, dokázat, že něco takového se nikdy nestane. Ani omylem.
Když jsem přijela k našemu starému domu, vypadal menší, než jak jsem si ho pamatovala. Byla jsem pryč jen měsíc, ale jako by se v mé nepřítomnosti smrskl. Byl to nevelký modrý domek s bílou narezavělou mříží v oknech a úzkou hnědou předzahrádkou. V té se povalovaly plastové hračky, které patřily mým sestřenicím.
Žaluzie v okně do ulice byly jako vždy stažené. Okno bylo blízko chodníku a nikdo nestál o to, aby mu do domu zírali lidé. Hlavní vchod byl zamčený zastaralým zámkem. Takovým tím, co se otvírá opravdickým klíčem. Můj klíč zůstal v pokoji na koleji. Stála jsem přede dveřmi a bála jsem se, že budu mít průšvih. Neměla jsem tu být. Děsila jsem se, že se dveře každou chvílí otevřou. Nedokázala jsem se přimět zaklepat.
Obešla jsem dům a otevřela zadní branku. Ta byla původně pro nevychovaného psa, kterého jsem chvilku měla. Táta ho jednoho dne, když jsem byla ve škole, dal pryč.
Otevřela jsem branku a vešla jsem na zadní dvorek, kde si hrály dvě moje sestřenice. Doběhly ke mně a objaly mě, ale já jsem byla duchem jinde. Jejich nadšené štěbetání určitě uslyší dospěláci v domě.
Budu mít průšvih.
Budu mít průšvih.
Když jsem vešla do domu, teta zrovna krájela zeleninu. Utřela si ruce do zástěry a na přivítanou mě objala. Řekla mi, že táta spí, a pak došla pro mámu do jejího pokoje. Máma někdy dostane práci na dálku, kterou může dělat na počítači. Doufala jsem, že dělala zrovna tohle a že nedospává. Když má deprese, je to s ní nejhorší.
Máma vyšla z pokoje oblečená, bdělá a vůbec vypadala dospěle. Láskyplně mě pozdravila, ale neobjala mě.
Beze stopy hořkosti poznamenala, že jsme se dlouho neviděly. Pověděla mi, ať se posadím, a uvařila mi kávu.
Chovala se jako milá, normální máma. Jako bych ji celou dobu jen neodbývala. Jako kdybych neměla hrozné vzpomínky na to, jak propadala záchvatům vzteku, házela po mně věcmi a dávala mi za vinu úplně všechno. Třeba jsem si to jen představovala. A možná jsem mohla předstírat, že jsem tady šťastná. Mohla bych to hrát v jednom kuse a všechny tahat za nos. Jenže co by se stalo s Lise?
Připadá mi, že jsem úplně jiná než máma, ale jsme jedna rodina. Jsou věci, které nás spojují. Jsem dobrá herečka a ona také. A třeba její výstup v tuhle chvíli byl upřímný. Jenže zčásti také hrála divadélko pro tetu a mě. Ty hnusné věci, co provádí, dělá, když v domě není nikdo kromě opilého táty. Vlastně možná čeká, dokud se táta neopije a neztratí pojem o světě, a pak předvede svou druhou tvář.
„Děje se něco?“ zeptala se máma.
„Máš dvě tváře,“ řekla jsem a musela jsem na to vynaložit všechnu odvahu. Máma se ale jen přezíravě zasmála.
„Jak to myslíš, zlato?“
Jak to myslím, to se nedá popsat. Jak to myslím se musí vidět, pokud mi má někdo uvěřit. V kuchyni nebyl projektor, a tak jsem šla do obýváku, kde se moje sestřenka dívala na animák.
„Ukaž jim to,“ křikla jsem na zeď. „Ukaž jim to.“
Nic se nestalo. A já věděla, že si sestřenice musí myslet, že jsem cvok. Teta a máma, které se za mnou vydaly z kuchyně, se na mě také dívaly jako na blázna. A třeba jsem jako blázen jen nevypadala. Třeba jsem byla blázen.
Jenže pak se animák vypnul a projektor začal přehrávat něco jiného.
Ta scéna se odehrávala i tady v obýváku a zachycovala mě, jak se krčím v koutě. Brečela jsem. Zakrývala jsem si tvář, zatímco pokojem burácel pronikavý řev.
„ZNlČlLA jsi mi život. Je ti úplně JEDNO, co jsi mi udělala, protože si myslíš, že na tom nezáleží. Že jsi O TOLIK DŮLEŽITĚJŠÍ.“
To video bylo z minulého roku, z doby, než jsem se odstěhovala do města.
Máma, ta neprojektovaná verze, začala něco namítat, ale bylo těžké ji slyšet přes křik ze záznamu.
„Co to má být? Je to podvrh. Nějaká lež. Proč proti mně zkoušíš takové triky?“ Teta a sestřenka těkaly pohledy mezi mou matkou a její projekcí a snažily se nějak si ty dvě podoby spojit. Možná váhaly, která z nich je ta pravá.
Vypnula jsem projekci, zato matku jsem vypnout nemohla. Pokračovala ve svých námitkách a snažila se nevybuchnout. Snažila se nás všechny nějak přesvědčit, že to já jsem tady lhářka. „Kde jsi tu nahrávku vůbec vzala? Vymývají ti mozek.“
Žádná omluva, ani přiznání viny se konat nebude. V tomhle domě budu vždycky já ta špatná, ať se stane cokoli.
A tak jsem odešla. V autě na mě dolehly emoce s intenzitou ran po noži. Bodnutí vzteku. Potom smutku. Pak znovu vzteku, když jsem zauvažovala, kdo pořídil záznam toho, jak mě matka týrá.
„Proč mi v Modrém šálku neřekli, že nám v domě nainstalovali kamery?“
„Měli k tomu své důvody. Ale důvody k tomuto kroku bys považovala za neuspokojivé,“ odpověděl Pozorovatel.
V duchu jsem se vrátila k té nahrávce.
„Proč jsi mi nepomohl? Nebyl jsi tam?“
„Nebyl jsem plně přítomný. Můj instalační proces probíhal dlouho a v několika fázích.“ Pozorovatel zobrazil časovou osu vývoje mého pozorování, které probíhalo současně s mou prací v Modrém šálku, ale já ji poslala pryč. Výmluvy.
„Nevěděl jsem, jak ti pomoct,“ řekl. „Tehdy ne.“
A pak se rozsvítil projektor v autě. Ukázal mi nahrávku toho, co se právě stalo. Viděla jsem se v našem starém domě, jak sleduju projekci, ve které na mě matka řve. Teď jsem tu byla třikrát. Všechny jsme byly smutné, všechny jsme byly vystrašené. Nebylo to něco, na co bych se chtěla dívat, jenže jsem se od toho ani nedokázala odtrhnout. Musela jsem na vlastní oči vidět ji i ji. Pociťovaly jsme lítost, pociťovaly jsme zlost. Chtěla jsem se jich zbavit, odepsat je. Pak by neexistovaly, pak bych neexistovala já. V srdci jsem cítila strašný chlad a najednou jsem chápala, proč lidé páchají sebevraždy.
„Co mě může zachránit?“
„Projev pravé lásky,“ odpověděl Pozorovatel a ocitoval přitom mou oblíbenou disneyovku.
„A co je ta nejpravější láska?“ zeptala jsem se.
„Odpuštění.“
„Pozorovateli! Ukaž mi můj nejzářivější okamžik!“ Chtěla jsem vidět „Najednou“. Chtěla jsem rozkvétat v bouři. Všeho se v ní zbavit.
Pozorovatel ale jen znovu přehrál stejný záznam. Ten, ve kterém se sleduju, zatímco na mě matka ječí.
„Tohle je tvůj nejzářivější okamžik. Tohle je okamžik, kdy ses za sebe postavila, i když jsi měla strach.“
V tuhle chvíli jsem Pozorovateli odpustila, že byl tak natvrdlý a neschopný. Odpustila jsem svému mladšímu já, že bylo tak vystrašené a slabé. Odpustila jsem svému o něco staršímu já, že nevědělo, co si má počít. Potom jsem si několikrát dokola pustila „Najednou“. Šestkrát po sobě, dokud mě auto nepřivezlo před kolej, která teď byla mým jediným skutečným domovem.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v červnu roku 2016
Přeložila Ivana Svobodová