Když zvoní v noci telefon, nikdy to nevěstí nic dobrého. Přinejmenším je pak člověk okolnostmi či úpornou snahou volajícího nucen vstát z postele v hodinách, kdy každý slušný člověk spí, a vydat se do chladivé tmy, aby tam řešil něco, co mohlo počkat do rána.
„Jde o vraždu,“ opakoval ten hlas v telefonu. Představil se, jménu jsem příliš neporozuměl, zato na hodnost kladl ve své řeči velký důraz. Policejní seržant.
„Nejsem detektiv a nevím, co bych tam byl platný.“ Pak jsem se zarazil. „Koho vlastně zavraždili?“
„Obětí je jistý Cyril Pachman.“
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem zavrtěl hlavou. To v telefonu patrně nemohlo být vidět.
„Toho pána neznám. Nikdy jsem o něm neslyšel. Nejsem detektiv, jsem robotik. Nikam nejedu.“
„Už jsem pro vás poslal vůz,“ nedal si pokoj ten seržant. „Tahle vražda spadá, ač je to absurdní, do vašeho oboru, pane Holme.“
„Nerozumím,“ ještě jsem odolával.
„Vrahem je totiž robot.“
„Blbost,“ reagoval jsem spontánně.
O dvacet minut později už jsem byl na místě zločinu.
* * *
Na první pohled nebylo možné usvědčit seržanta ze lži. Na místě činu se skutečně vyskytoval robot.
Celý prostor náměstí Bratří Synků byl vymezen policejními páskami, opodál postávalo jen pár zvědavců. Vypadalo to, že v chladné a sychravé noci se ani lidem příliš nechtělo shromažďovat se na místě činu, ostatně viděli by jen člověka přikrytého plachtou, opodál stojícího robota a několik policajtů, vykonávajících rutinní činnosti.
Jenže pak se ukázalo, že mezi lidmi se šířily informace rychleji než světelnou poštou, a každý si rozmyslel postávat poblíž rozzuřeného a velmi nebezpečného robota. Když zabil jednou, může to udělat i podruhé. Hlídá ho sice dvojice policajtů se samopaly, ale ti mají naděláno v kalhotách. Lidi robotům nevěří, a tím spíš, když jeden z nich zabil člověka.
„Pojďte blíž, Holme,“ zaslechl jsem známý hlas.
No ovšem, inspektor Spark. Nikdo jiný neměl takový smysl pro humor, aby mě nechal zavolat v noci. Věci se mají tak, že jednou už jsem se dal na dráhu soudního znalce v oboru robotiky, a tak teď musím vystrčit nos ven, i když se mi to vůbec nelíbí.
„Mohu vidět oběť?“ zeptal jsem se.
„Zajímavé, robotik a zajímá se o člověka. Proč se nezačnete zabývat vrahem?“
„Ten počká, jak vidím, stojí tady bez hnutí, ale oběť se chystáte naložit na nosítka a odvézt. Myslím, že mám právo vědět, koho vlastně zabili.“
„Ten robot je ale nebezpečný,“ řekl nejistě inspektor.
„Nevypadá na to. Stojí bez hnutí a trpělivě čeká.“
„Ale on střílel. Nemůžete mu aspoň zakázat další střelbu?“
„Mluvili jste s ním?“
„Nikdo se neodvážil.“
„Ještě že tak. Radši bych to neriskoval, inspektore. Nevhodně formulovaný příkaz může způsobit nečekané následky. Ten robot je ve stavu deprese. Ostatně zdá se mi, že ani nemá čím střílet.“
Přešel jsem k zakrytému tělu.
Inspektor dal pokyn a jeden z uniformovaných strážníků odkryl tvář mrtvého. Ležel naznak, se zavřenýma očima. Pilný policajt kolem jeho těla nastříkal bílým sprejem obrys. Nebožtíkovi nebylo víc než čtyřicet, nijak nepřetékal tukem. Hladká, oholená tvář, tenké rty. Čelo mu hyzdila červená skvrna, což nade všechny pochyby bylo místo, kudy do hlavy vnikla střela. Nechtěl jsem se dívat na to, jak vypadá zátylek oběti.
„Cyril Pachman, 38 let, svobodný, bankovní úředník. Potíže se zákonem nikdy neměl.“
Pokýval jsem hlavou.
„Znáte ho, Holme?“
„Měl bych ho znát?“
„Tady se ptám já.“
Možná mi ta tvář něco říkala, ale v té chvíli jsem si nemohl vzpomenout. Tak jsem prostě odpověděl, že ne.
Strážník opět zakryl mrtvého plachtou.
Inspektor netrpělivě ukazoval na robota. Tak jsem šel dělat svou práci. Policisté v uniformách zase začali rejdit kolem mrtvoly. Fotografovali terén, měřili vzdálenosti, počítali úhly dopadu a odrazu, a vůbec dělali vše, co se má na každém slušném místě zločinu dělat. Jen inspektor Spark postával vedle s rukama v kapsách pláště a na pohled se zdálo, že se nudí. Znal jsem toho člověka, a dobře jsem věděl, že jeho smysly jsou ve střehu. Pozoroval mě jako tygr králíka. Jako kdybych já měl být prvním podezřelým.
Přijeli havrani. Jistě, tyhle smutné práce teď dělají roboti.
„Strážník H29-60,“ postavil se jeden z nich do pozoru před inspektorem.
Sledoval jsem, jak inspektor v náhlé panice ustoupil o krok zpět. Ale ne, inspektore, roboti nevraždí, to byste měl vědět.
„Pokud jste hotovi, pane inspektore, můžeme odvézt oběť.“
Inspektor vyslal kontrolní pohled ke svým mužům.
„Jsme hotový, šéfe. Můžou jet.“
Speciálně programovaní roboti s upraveným prvním zákonem. Jinak by tuhle práci nemohli dělat. Nedělalo jim potíže manipulovat s lidským tělem. Byli přesvědčeni, že se už jedná jen o materiál, a nijak jim nevadilo, že tomu člověku předtím někdo krutě ublížil. Bez jakýchkoli diskusí dokázali posbírat i kusy rozervaných těl, odsávali z ulice krev a další nechutné pozůstatky děsivých zločinů. Teď to měli jednoduché. Položili mrtvého na nosítka; manipulovali tělem tak lehce, jako kdyby nic nevážilo. Pak nosítka zasunuli do vozu, nastoupili a odjeli.
Já jsem tady měl před sebou robota, který to vše nezúčastněně sledoval. Tohle ovšem bylo zvláštní. Tomuto robotu by přece mělo vadit, že tady zabili člověka, tento robot zažil stresující situaci, dokonce takovou, že by měl u něj nastat roblok. A co hůř, podle toho, co říkal komisař, měl tento robot vraždit. Tak jsem se dal do práce. Tady mohu udělat jen předběžný výslech. Pak si toho robota vezmu do dílny a prozkoumám jeho mysl tak, jako kdybych ji rozdrtil na prášek.
„Jsem člověk. Jmenuji se Pavel Holm, a jsem pověřen poli-cejním vyšetřováním. Jsi povinen odpovědět na každou mou otázku. Mé příkazy mají přednost před všemi ostatními, i před těmi, které ti zadal tvůj majitel. Rozuměl jsi?“
Až do tohoto okamžiku se robot nehýbal. Sledoval jsem během své řeči jeho reakce, pevně jsem doufal, že budou přirozené, a že zaznamenám nastupující roblok. Nic takového se ale nestalo.
„Rozuměl jsem, pane Holme.“
Reagoval přirozeně. Problém byl v tom, že tak reagovat neměl.
„Identifikuj se,“ nařídil jsem.
„Endor X92, model D135, kompletní verze.“ Jistě, to jsem si mohl přečíst na identifikačním štítku.
„Máš i jiné jméno?“
„Ano, pane Holme. Říkají mi Harbist.“
„Co to je za jméno?“
„Prý po vzdáleném pradědečkovi. Můj pán po něm kdysi dědil a takto mu chtěl projevit vděčnost.“
Zajímavé logické pochody tvého pána, řekl jsem si.
„Kdo je tvým majitelem?“
Čekal jsem, že se bude chtít z otázky vykroutit, ale odpověděl přímo a zjevně pravdivě.
„Zoltán Werner. Javorová 24.“
„Znáš pana Cyrila Pachmana?“
„Znám, pane.“
„Zabil jsi pana Pachmana?“
Robotem ta otázka zjevně otřásla. Dobře jsem viděl, že mu způsobila potíže. Jako kdyby se snažil mluvit, ale jeho mimické svaly, napodobující podobné svaly lidské, zachvátila na okamžik křeč.
„Nemohu zabít člověka, pane Holme.“
Jinou odpověď jsem čekat nemohl. Kdybych se takto přímo vyptával dál, riskoval bych teď roblok. Přesto robot snesl pohled na zavražděného Pachmana, nevadilo mu, že se kolem něho vedou řeči o vraždě, nevadilo mu, že policisté vyšetřují. Ale jen jsem se zmínil o tom, že to udělal robot, reagoval tak, jak by se podle prvního zákona dalo očekávat.
„Kam se poděla zbraň?“ zeptal jsem se inspektora Sparka, který se zájmem sledoval můj rozhovor s robotem.
„Jeden z mých mužů… je neobyčejně odvážný… Tu pistoli sebral. Odnesli si ji balistikové.“
„Kde byla ta pistole, když si ji ten odvážný člověk vzal?“
„Robot ji držel v ruce. Musel mu říct, aby mu ji podal.“
„A robot?“
„Bez slova uposlechl.“
„Mluvil ještě někdo jiný s robotem?“
„Ne.“
„Musím vás pochválit, inspektore. Odvedli jste dobrou práci.“
„Nečekám od vás pochvaly, ale výsledky.“
„Nemohu se ho dál vyptávat zde, inspektore. Hrozí roblok.“
„Co je to ten roblok?“
„Robotická blokáda. Vzhledem k účinnosti prvního zákona nese nelibě, když se v jeho přítomnosti hovoří o smrti člověka, a pokud bych na něj naléhal, může totálně zkolabovat. A pak už bychom se nedověděli vůbec nic. Jak víte, že robot Střílel?“
„Viděli ho dva svědkové. Robot držel v ruce zbraň.“
„A je jisté, že je to stejná zbraň, z jaké byl zastřelena oběť?“
„Co si to vymýšlíte za podivné dedukce?“
„Podívejte, inspektore, robot nemůže zabít člověka, to je naprosto vyloučeno. Jsem přesvědčen, že i kdyby robot z té zbraně střílel, tak jen slepými náboji, nebo tak, aby střela nikoho neohrozila, a to by musel dostat mimořádně dobře formulované příkazy. Proto je víc než jisté, že toho muže zastřelil někdo jiný, musel se tady někde v okolí skrývat. Pokud by výstřely vyšly ve stejnou chvíli, mohlo se svědkům zdát, že Pachmana zastřelil robot.“
„Máte to mistrně sesumírováno. Holme. Budete bránit roboty do konce věků. A co když se ukáže, že robot toho muže skutečně zastřelil?“
„Nevím, jak by to vůbec mohl dokázat.“
„Vždyť si všimněte, jak ten robot cynicky čumí. Hraje si na neviňátko, a přitom je to vražedná mašina.“
„Vy nemáte roboty rád, že, inspektore.“
„Neříkám, že jsem z nich odvázaný.“
„A přesto policie používá roboty při vyšetřováni.“
„Při vyšetřování nikdy, Holme. Ukázalo se, že robot jako vyšetřující orgán selhával. To ten zatracený první zákon. Ztráceli jsme mnoho materiálu.“
„Vždyť ti havrani, co si odvezli tělo, byli roboti,“ namítl jsem.
„Ale jistě. Tupí, jednoúčeloví, s upraveným prvním zákonem. Ale vyšetřující robot nemůže mít upravený první zákon, musí to být špičkový stroj nejvyšší kategorie, s plně funkčním mozkem typu AA. A tak se jich policie vzdala.“
„Jste rád? Přišel byste o práci.“
„Blbost. Ale takhle je to lepší. Tak co uděláte s tím zmetkem?“
„Potřebuji ho mít v dílně. Rozhovor s ním musím vést dlouhé hodiny, a potřebuji přitom jeho mozek testovat. Senzory rozpoznají, zda hrozí roblok.“
„Já bych ho nejraději zlikvidoval na místě.“
„To by nebylo nejlepší, inspektore. Pokud by robot opravdu střílel, pak je nade všechny pochyby, že jeho mozek upravil člověk, který je skutečným vrahem. Robot odpovídá tak, jak mu vrah nařídil, aby odpovídal. Musím tu bariéru prolomit.“
„Robot nepůjde nikam do žádné dílny. Zůstane na policii až do konce vyšetřování a pak, doufám, bude sešrotován.“
„Nemohu s tím souhlasit, inspektore. Já ho vyšetřovat u vás někde na strážnici nemohu.“
„Říkám, že ho odvezeme na strážnici. A pokud ho budete chtít vyšetřovat“
„Kvůli tomu jste mě povolal, ne?“
„Tak ho odvezeme k vám, a vyšetřování proběhne pod dozorem mých lidí. I v zájmu vaší-ochrany. Kdyby robot začal vyvádět, mohou ho hned zlikvidovat. Máme na to prostředky.“
„Ovšem, ty těžké robotí pušky, které s oblibou používají lovci robotů. Používají je i tam, kde by stačila dvě slova. Nepotěšil jste mě, inspektore, ale…“
Už jsem nedopověděl. Jakási mocná síla mě srazila k zemi. Zabolelo to, protože jsem si vyrazil dech. Cítil jsem, jak mě zavalila těžká kovová masa. Něco cinklo, pak ještě jednou. Uslyšel jsem suché lupnutí, a potom tři suché rány následující rychle za sebou. Brzy nám ty rány vrátila několikanásobná ozvěna, odrážející se od tichých stěn činžovních domů za chladné podzimní noci.
„Pusť mě,“ nařídil jsem.
„Ještě nemohu, pane,“ řekl robot Harbist, který mě takřka celého kryl svým tělem.
Neviděl jsem, co se děje, jen jsem slyšel rozhořčené rozkazy inspektora Sparka.
„Střílel tamhle z okna! Čtyři chlapi, běžte si pro něj!“
„Povídám, pusť mě,“ nařizoval jsem robotovi. „Ten střelec už dávno utekl.“
Přesto trvalo ještě přinejmenším deset vteřin, než se robot uvolil vstát, pomohlo až to, když jsem mu řekl, že mě svým tělem udusí.
Vstal a bedlivě se rozhlížel.
Nebylo nejmenší pochyby, že mi ten robot zachránil život. Jedna střela prosvištěla kolem mne, dvě se odrazily od jeho trupu.
„Víš, kde jsou ty odražené střely?“ ptal jsem se.
„Lituji, pane, když jsem vás chránil, nemohl jsem dráhu kulek sledovat. Odraz by se dal vypočítat, ale“
„Ale je tady velký rozptyl a ještě větší míra nejistoty. Nech toho, Harbiste, a děkuji ti.“
„Udělal jsem to pro vás rád, pane,“ odpověděl robot. Něco jsem v jeho hlase vycítil. Nezdálo se, že by byl navyklý na to, že mu lidé děkují.
Obrátil jsem se ke komisaři. Schovával se za jedním z aut, pro případ, že by střelec znovu spustil svůj ohňostroj.
„Musím vám říct, inspektore, že ten robot nemohl v žádném případě vraždit. Dobře jste viděl, co udělal, když ten střelec namířil na mne.“
„No, to se ještě uvidí,“ odsekl inspektor. Jeho negativním vztahem k robotům hned tak něco neotřese.
* * *
Podezřelého robota mi přivezli ve dvě hodiny odpoledne, tak, jak jsme se s inspektorem dohodli. Spark s ním poslal dva těžkooděnec; měli pušky pohotově, jak jsem předpokládal. Robot je však poslouchal na slovo a postavil se přesně na určené místo.
„Můžete si odložit, pánové,“ řekl jsem těm dvěma strážcům. Reagovali na to tak, že sejmuli přilby, zůstali však stát v plném střehu každý v jednom rohu.
„Ten robot není nebezpečný,“ vysvětloval jsem.
„Tak to běžte říct inspektoru Sparkovi. Řádil jako tajfun a dal nám nejméně dvacet rozkazů. Při každém nečekaném pohybu střílet.“
„To byste to přeháněli.“
„Tady vám Spark posílá ty protokoly,“ řekl jeden strážník a podával mi složku. Uvítal jsem to. Než se pustím do robota, budu vědět skoro tolik co policie. Aspoň se budu mít od čeho odrážet.
„A ještě něco máme,“ pochlubil se druhý strážný.
„Co by to mělo být?“
„To mrtvé tělo se ztratilo.“
Pozvedl jsem obočí.
„Vždyť je odváželi policejní roboti.“
„No právě. Skuteční policejní roboti tam přijeli s pohřebákem deset minut potom, co jste odešel. Ti, co odvezli tělo, byli nějací podvodníci. Nikdo neví, kam vlastně tu mrtvolu odvezli.“
„Robot nemůže být podvodník, pamatujte si to. Ale – na co by kdo potřeboval mrtvé tělo?“ zamýšlel jsem se nahlas.
„To nevím,“ odsekl strážník. „Ale nepřejte si slyšet, co na to říkal starej.“
Tak to jsem si představit dovedl.
Záhady se nám vrší, takové případy nemám rád. Myslel jsem si, že to pro mne výslechem robota dnes skončí, a jak se zdá, ono to teprve začne. Nechtěl bych být teď v kůži inspektora Sparka. Nechat si ukrást mrtvolu před nosem, to příliš neposlouží jeho pověsti svědomitého policisty. A tak to odnesou jiní, a já budu první na ráně.
Napřed jsem se začetl do těch protokolů. Měly by mapovat pohyb robota, kterému říkali Harbist, během včerejšího dne. Inspektor Spark byl pečlivý. Navštívil rodinu pana Wernera a vyzpovídal kdekoho.
Zoltán. Werner byl nějaké středně velké zvíře u filmu. Ale zas ne tak velké zvíře, aby z toho měl velký příjem. Spark uvedl jen jméno zaměstnavatele, kterým byla filmová společnost, o jeho funkci ve výslechu nezavadil. Wernerovi bylo kolem čtyřicítky, a z protokolu nebylo zřejmé, zda mu roste pleš nebo začíná tloustnout. Přiložená fotografie ho zaznamenala patrně o pět let mladšího.
Měl atraktivní manželku, která jako kdyby nestárla s ním. Být Wernerem, tak bych nechodil do práce a vytrvale si hlídal svou ženu. Z fotografie na mne hledělo stvoření, které by před patnácti lety mohlo být přinejmenším Miss Universe. Roky byly trochu znát, přibývající kila ne. Decentní líčení, drobné šperky. Laškovný úsměv odhaloval zuby, nepochybně sloužící jako reklama na zubní pastu.
Robot Harbist byl jediným mechanickým sluhou v této nepříliš movité rodině. Pan Werner měl doma robota vlastně jen proto, aby na něj neukazovali prstem, jak je chudý a ubohý. Rodinu doplňovaly ještě dvě děti. Všichni čtyři shodně vypověděli, že včera odpoledne proběhla oslava narozenin paní domu; diskrétně před protokolem zatajili věk oslavenkyně. Pozvali si několik hostů, každý z nich se tím okamžikem stával podezřelým.
Zarazilo mě nejvíc jméno Cyril Pachman, podlé výpovědí všech byl v bytě Wernerových přítomen asi od 20 do 21 hodin. Jeho mrtvé tělo našli o čtyři hodiny později ležet s prostřelenou hlavou na mokrém asfaltu na náměstí Bratří Synků.
Dále byly na oslavě přítomny dvě přítelkyně paní Wernerové, a to paní Cibulková a slečna Ziková. Kromě nich pozvali manžele Balatkovy a manžele Sobotovy. Po určitou dobu byla na oslavě přítomna i tchyně pana Wernera, paní Richterová.
Pohyb robota nikdo přesně nesledoval, ví se jen, že působil jako číšník u stolu, pendloval tedy mezi kuchyní a salonem, připravoval nápoje a servíroval obložené mísy. Všichni ho brali jako rekvizitu a nikdo si ničeho zvláštního nevšiml. Nikdo mu také nedíval příkazy, který by nesouvisely s jeho hlavní činností; tedy – nikdo se k něčemu takovému aspoň nepřiznal. Ale neprokázalo se, že by robot od včerejšího poledne opustil byt. Naposledy odešel na ulici dopoledne, aby převzal od servisní služby objednané zboží. Byly to převážně potravinou nápoje, aby se hosté na oslavě cítili dobře a nepostávali s prázdným žaludkem.
Rozhodně si nikdo nevšiml, že by si někdo s robotem dlouho vyprávěl.
Oslava skončila po desáté hodině, hosté se rozešli, nikdo ale neví, kdy přesně odešel pan Pachman. Robota nechali v bytě samotného, podle vzhledu bytu se dalo usoudit, že pečlivě sklidil a umyl nádobí, udělal pořádek v salonu i přilehlých místnostech. Podle odhadu mu to vše mohlo trvat asi dvě hodiny. Co dělal robot potom, nikdo neví, protože rodina šla spát.
Velice všechny překvapilo, když ráno zjistili, že na stole není snídaně a že robot zmizel. O tom, co se stalo, všechny informoval kolem deváté hodiny inspektor Spark, který také osobně vyslechl všechny přítomné na oslavě.
Je to hezké, velmi hezké, říkám si. Spousta podezřelých, ale žádný výsledek. Nikdo nemá motiv, a nikdo z nich není odborníkem v robotíce. Běžný člověk umí dávat robotovi běžné příkazy. Aby robot vykonal něco speciálního, je třeba, aby člověk prošel speciálním kursem. Roboti si někdy mohli vysvětlovat zadané příkazy trochu jinak, než člověk zamýšlel. Například na slova: „Ukliď ten bordel,“ může robot z bytu neočekávaně zmizet a hledat nejbližší nevěstinec.
Rozhodně však nikdo z přítomných neumí přesvědčit robota, aby začal vraždit. Soudím, že to neumí nikdo na světě.
Tak, teď je to na mně, říkám si. Ostatně nic jiného jsem nečekal. Mezi těmi, co se sešli na oslavě, celkem logicky nemohl být nikdo podezřelý. S jedinou výjimkou. A tou byl sám zavražděný.
Je možné, že by tímto složitým způsobem spáchal Pachman sebevraždu? Nemá to logiku.
Tak jsem se pustil do robota. Od toho okamžiku, co ho tam přivedli ti dva strážníci, stál bez hnutí na vymezeném místě.
Přímo jsem z něj cítil, že není v pořádku. Něco se s ním dělo. K tomu, abych to poznal, jsem ani nemusel robota připojovat na diagnostiku. Natolik se v robotech vyznám, že mi to bylo naprosto jasné.
„Je ti tady nepříjemně, hochu?“
„Není mi v této místnosti dobře.“
„Mohu ti říkat hochu, Harbiste?“
„Ano, pane, na to oslovení uslyším.“
„Co ti tady vadí, hochu?“
„Jste v nebezpečí, a já vás nemohu dost dobře ochránit.“
„V jakém nebezpečí?“
„Jsou zde dvě těžké pěchotní zbraně, a i kdybych vás zakryl svým tělem, mohly by vás výstřely zranit.“
„Ti strážníci sem nepřišli s úmyslem mi ublížit, hochu. Jsou to představitelé zákona.“
„Ano, to vím, ale já se v přítomnosti těch zbraní necítím dobře. Nevím, jestli budu schopen odpovídat na vaše otázky.“
„Víte, pánově,“ obrátil jsem se ke strážníkům, „byl bych nejradši, kdybyste šli na pivo.“
„No šéfe, uznejte, to by; asi nešlo.“
„Tak aspoň odložte ty pušky, jinak neručím za výsledky. Snad jste to slyšeli.“
„To jsou vždycky roboti tak posraný? Tenhle včera Střílel.“
„A ještě bych vás prosil, abyste se mi nepletli do vyšetřování robota,“ řekl jsem ostře. „Každá nevhodně pronesená poznámka může vyšetřování negativně ovlivnit.“
„To mi poser hlavu,“ řekl jeden ze strážníků, ale zbraně odložili.
„Je to tak lepší?“ ptal jsem se robota.
„Ano, pane, už se cítím lépe. Teď už vám nehrozí takové nebezpečí.“
„Připojím tě teď na diagnostické přístroje, hochu,“ vysvětloval jsem robotovi, jako kdyby to bylo dítě.
„Ano, pane, to znám, je to stejné jako při běžné údržbě.“
„Ano, dalo by se to tak říct. Rozhodně ti ty přístroje nemohou uškodit.“
„Mně by to nevadilo, pane. Nařizujete to vy, a vaše příkazy musím splnit.“
„Tak je to správné, ale přesto ti říkám, že ti připojení nijak nemůže ublížit.“
Bylo důležité, aby si to robot uvědomoval.
„Vy se s ním serete jako s miminem,“ prohodil jeden strážník.
„Kdyby bylo po mým, tak bych ho poslal rovnou na demontáž.“
„Tak teď už toho mám dost!“ vykřikl jsem a zavolal jsem inspektora Sparka.
„Inspektore, jestli těm dvěma poskokům, co jste poslal s robotem, nenařídíte, aby se sebrali, odešli ven a tam počkali, až skončím, tak já právě teď skončím spolupráci s vámi.“
„Jsou tam kvůli vaší bezpečnosti, kdyby robot začal vyvádět.“
„Robot vyvádí už z toho, že musí být ve stejné místnosti, kde jsou zbraně, inspektore. Nedostanu z něj kloudnou odpověď, a vaši strážníci jsou neukáznění a kecají mi do toho. Každá nevhodně pronesená věta může robota zablokovat. Divím se, že se vám to nestalo už na strážnici! Nemějte strach, robot mi nic neudělá.“
„Bylo by to proti předpisům. Vzteklý robot a…“
„Není to spíš tak, že ty dva jste sem nasadil jako špiony? Copak mi nevěříte?“
„Tak mi jednoho dejte k telefonu.“
Strážník popadl mobil chlupatou prackou, ohlásil se, chvíli kýval moudře hlavou a sypal ze sebe samé ano, ano. Pak mi podal mobil zpátky.
„Tak my jdeme ven, šéfe. Kdy se máme vrátit?“
„V šest večer,“ odpověděl jsem. Aby nebyli tak naštvaní, tak jsem jim každému dal tři pětky na pivo.
* * *
Konečně jsem s robotem zůstal o samotě. Rozevřel jsem kryt na jeho hrudi a připojil jsem čidla diagnostických strojů. Nemusel jsem mu ani nařizovat, aby se nepohyboval. Tuto proceduru znal. A kdyby náhodou musel někoho jít v rámci prvního zákona zachraňovat, pak by mu bylo zcela lhostejné, co jsem mu nařídil a jestli mi utrhne všechny dráty.
Mlčky jsem déle než hodinu proměřoval všechny jeho systémy, za tu dobu se mi nahromadily terabajty dat. Harbist stál bez hnutí a mlčky strpěl tu proceduru. Nevím, jak bych se cítil já, kdyby mi někdo ke střevům, žaludku, plicím, játrům a zejména mozku připíchl dráty a nařídil mi stát bez hnutí. Vždy jsem se v podobných okamžicích snažil vcítit do pozice robota, ale nešlo to. On byl robot, já člověk. On byl věc, já živý organismus. Ale on mluvil a myslel, a proto jsem k němu musel přistupovat jinak než k nějakému obyčejnému televizoru, i když takový přístroj je taky prošpikován elektronikou, a když na to přijde, tak taky mluví.
Měl jsem ten zvyk, že jsem robotům v dílně vždy vysvětlil, co s nimi budu dělat a k jakému účelu moje činnost slouží. Trochu jsem se styděl, protože jsem Harbistovi neřekl úplně všechno. Ale on zase nebyl tak úplně běžný robot, měl spáchat závažný trestný čin. A já byl vlastně jeho advokát a snažil jsem se ho z toho průšvihu Vytáhnout. A nejen jeho, ale vůbec všechny ostatní roboty.
Čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc jsem nabýval přesvědčení, že se tady vůbec nejedná o vraždu pana Pachmana, ale vraždu robotů. A to všech. Pokud roboti začnou vraždit, nepřátelé robotů začnou mít navrch, vzniknou další nátlakové skupiny, další neziskové organizace získají prostředky pro šíření štvavých lží, a odsud není daleko do vlády a do parlamentu. A pak zbude jen krůček k nesmyslnému zákazu používání robotů. Zákon, vynucený fanatiky, nařídí všechny roboty rozmontovat na součástky a zničit, zastaví se i výroba a následně výzkum.
Nepodstatná je i skutečnost, že jistý Pavel Holm přijde o živobytí.
Zatím roboti úmyslně nikoho nezabili, a není známo příliš případů, kdy by došlo ke smrtelné nehodě za účasti robota. Vždy se po takové nehodě zdvihne vlna protestů a odporu. Říkal jsem jim vždy, že automobily zabijí ročně stovky lidí, a nikdo nevolá po zákazu automobilů.
Není nic horšího než společenské předsudky, a není nic horšího než zfanatizovaný dav. A to nemluvím ani o hlasu odborů, které jsou plně přesvědčeny, že roboti berou lidem práci. Blbost! Tenhle robot, co tady stojí přede mnou a trpělivě snáší mé testování, je obyčejný sluha. Kdo z lidí, co tak vykřikují, že nemají práci, by šel dělat domů k Wernerovým sluhu? A skoro zadarmo?
Roboti se používají zásadně na práce, které nemůže vykonávat člověk, a díky jim se produktivita práce zvedla… Ale ne, teď není třeba dělat agitaci, teď je třeba uhájit pozice robotů, a to proti všem.
„Tak, hochu, hotovo,“ řekl jsem a odpojil jsem robota od přístrojů. „Teď si trochu popovídáme.“
„Jak si přejete, pane Holme,“ odpověděl robot, a mně to v uších znělo přímo laskavě.
„Můžeš mi říct, kdo je tvým pánem?“
„Zoltán Werner. Javorová 24.“
Ano, tak to mělo být. Zdá se, že je plně funkční.
„Jmenuješ se Endor X92, model D135. Souhlasí to?“
„Ano, pane Holme.“
Dalších deset minut bylo pro nezasvěceného vrcholně nezajímavých. Mé otázky vůbec nesměřovaly k tomu, co se odehrálo včera. Jen jsem se snažil odhalit diskusí o obecných tématech, zda robot není nějak psychicky narušen, a zda někdo nezasáhl do jeho center hlouběji, než by bylo zdrávo. Měl jsem podezření na virus, ale ten by se mi už ohlásil při diagnostice, nebo byl výborně zamaskován. Poptával jsem se ho na členy rodiny a zjišťoval jsem, kdo ho při práci řídí a jaké příkazy mu dává. Měl hlavní denní plán činnosti, který dodržoval automaticky, a kromě toho dostával denně asi deset jednorázových příkazů. Tu a tam dostal příkaz, aby něco zatajil, obvykle od staršího syna. Robot se neměl zmiňovat o tom, že hoch odešel v noci z bytu, a měl také utajit některé jeho návštěvy. Běžné pubertální problémy. Ale šestnáctiletý chlapec to dělal tak primitivně, že jsem to z robota snadno vytáhl. Na rodiče to ale stačilo. Robot doznal, že u otázek, které dávaly protikladné odpovědi, obvykle stál na straně toho, kdo zadal první příkaz.
Pokud mu chlapec řekl, aby něco neřekl, na nepřímou otázku otce, zda k takové události došlo, odpověděl, že ne.
Kdyby se například otec zeptal: „Přivedl si dnes syn někoho?“ odpověď robota zněla, že nikoho neviděl. Robot nelhal, jen se domluvil se synem, že prostě odejde do jiné místnosti, aby se s návštěvou nesetkal. Kdyby se tatík vyptával dál, určitě by se dověděl pravdu.
Zaznamenal jsem jen, že mladý pán se jmenoval Jiří a byl studentem klasického gymnázia. Nemyslel jsem, že by byl nějak zvlášť důležitý, přestože se zdálo, že robotovi vládne v rodině on a nikoli hlava rodiny.
Jenže to byla běžná robotí hra, v mnoha rodinách to bylo podobné. Kolikrát už takto robot dokázal utajit milence nebo milenku před druhou polovinou manželského páru!
Je to krásné, roboti nejsou schopni lži. Mohou lhát jen tehdy, když jim to člověk nařídí, a to přesně formulovanými příkazy.
Jenže tenhle robot mi lhal. Položil jsem mu deset otázek týkajících se pana Pachmana. Odpověď byla vždy zřejmá a jasná. Zdálo se mi, že robot má radost z toho, že mi odpovídá pravdivě, a přitom skutečnost byla jiná. On pana Pachmana neviděl.
„A byl pan Pachman přítomen na oslavě?“
„Já jsem pana Pachmana neviděl.“
„Někteří lidé tvrdí, že pan Pachman na oslavě byl a že s ním hovořili.“
„Je to možné, pane Holme, oslava probíhala v několika místnostech,“
„To bys tedy pana Pachmana musel vidět, kdyby tam byl?“
„Není to jisté, pane. Mohu vám předložit přesné schéma svého pohybu v každé sekundě včerejšího odpoledne. Vždy se mohlo stát, že bych se s nějakou osobou nesetkal, i kdyby byla v bytě přítomna.“
„To by se ale před tebou pan Pachman musel skrývat záměrně.“
„Je to možné, pane.“
„Napadá tě nějaký důvod, proč by to dělal?“
„Ne, pane.“
„Je možné, že mi na rozkaz pana Pachmana lžeš o přítomnosti pana Pachmana?“
„Není to možné.“
„Dal ti pan Pachman příkaz, abys na přímý dotaz lhal o jeho přítomnosti?“
„Pan Pachman mi včera nedal žádný příkaz.“
„Dal ti někdo jiný příkaz týkající se pana Pachmana?“
„Ne.“:
Nikam to nevedlo. Nerozuměl jsem tomu. Dostal jsem robota přesně mířenými příkazy k samé podstatě problému. Za normálních okolností bych z něj musel vytáhnout, jakým složitým předivem příkazů mu někdo uložil zatajit něčí přítomnost. Tady jsem narazil na zeď. Skoro jsem byl ochoten uvěřit, že ten robot mluví pravdu a lžou mi lidé. Viděli ho tam všichni, jen starší syn Jiří prohlásil, že pana Pachmana neviděl, a mladší syn řekl, že ho nezná, ale že tam bylo víc lidí, které nikdy neviděl, jenže ty dva jsem zatím nebral vážně. Zdálo se mi, že si z inspektora Sparka trochu utahovali, a že oslava bylo to poslední, co je zajímalo.
Kolem vlastní vraždy jsem chodil po špičkách. Necítil jsem se pořád jistý v kramflecích, abych se ho přímo poptal na ty okamžiky, které v principu musely být pro každého robota děsivé. Dalo se čekat, že robot mi o střelbě neřekne vůbec nic, ale on mi neřekl vůbec nic o tom’, jak se na místo činu dostal. Bylo to asi patnáct minut pěšky od bytu Wernerových. Robot se tam v případě potřeby mohl dostat mnohem rychleji. Ale robot mi na otázky týkající se jeho přesunu na místo vraždy odpovídal velice neutrálně. Nakonec to vypadalo, že neví, jak se tam dostal, ale odpovídal nepřirozeně.
Rozhodl jsem se, že si v tomto směru promyslím taktiku a vyslechnu robota zítra. Nechtěl jsem riskovat roblok.
„Ale dobře si pamatuješ okamžiky, kdy po mně někdo Střílel?“
Byla o tvrdá otázka, a pracoval tady naplno první zákon. Robot neváhal a chránil mě svým tělem. –
„Ano, pane, to si pamatuji. Bylo to velmi nebezpečné, ty střely vás mohly zranit.“
Nemluvil o smrti – proč? Vždyť mě střelec mohl zabít. Mám otázku upřesnit? Mám se ho zeptat přímo? Neodvážil jsem se. Napadlo mě něco jiného.
„Viděl jsi, kde stál střelec?“
„Ano, pane, v okně domu vzdáleného asi 26 metrů. Homérova 15.“
„Ve kterém poschodí?“
„V mezipatře mezi třetím a čtvrtým patrem.“
Takže chodba. Střelec tam nebydlel, jen si ten dům vybral jako stanoviště. V noci nic neriskoval, ale musel se do domu nějak dostat. Nevěděl jsem, jestli inspektor vyšetřoval také tuto střelbu, možná tam toho člověka někdo viděl.
„Čím ten muž Střílel?“
„Byla to kulovnice, pane.“
„Jaké značky a jaké ráže?“
„Lituji, pane, na tu dálku jsem nebyl tyto detaily schopen rozpoznat.“
Kdybych ho v tomto směru vyslýchal dál, vylučovací metodou bychom mohli dospět k cíli. Podle zbraně bychom mohli vyhledat jejího majitele. Ale já jsem to zkusil jinak:
„Poznal jsi toho člověka, co po mně Střílel?“
„Ano, pane Holme. Byl to Cyril Pachman.“
Dost dlouho trvalo, než jsem tu odpověď strávil. Až to robotovi bylo divné a sám mě oslovil:
„Není vám něco, pane?“
„Ne, děkuji, Harbiste. Je to dobré.“
Musel jsem hned zavolat inspektora Sparka a zeptat se ho, zda na jméno pana Pachmana je registrována nějaká zbraň. Reagoval bystře:
„Mám to tady, kulovnice Remington 700 VTR. Opakovací.“
„Tak tu zbraň najděte. Právě tuhle pušku držel v ruce střelec, co mě chtěl zabít, pokud se na ten incident pamatujete.“
„Dobrá práce, Holme,“ poznamenal Spark.
Už toho na robota bylo v té chvíli příliš, ale ještě jsem mu musel položit několik otázek. Inspektora Sparka to možná ani nenapadlo, protože robota nebylo možné připustit jako svědka. Ale mně Harbist ochotně řekl, jakou registrační značku měl vůz, který odvezl Pachmanovo tělo, a také identifikační čísla robotů, kteří ho naložili a odvezli neznámo kam. Auto mohlo být kradené, a patrně také bylo, ale roboti se zamaskovat jen tak nedají. Od identifikačního čísla vede nit vždy k majiteli a k tomu, kdo robotovi ten příkaz dal.
Kdybych to měl řídit já, tak bych poslal lidskou osádku, ale lidi někdy moc mluví, a pak, byli by velice nápadní, protože v této sféře už skutečně mnoho lidí nepracuje.
Pak jsem robota propustil. Odvedli si ho ti dva Strážci.
Byl už večer, a já toho měl taky dost. Dlouhé tři hodiny jsem se vybavoval s robotem, a musel jsem být soustředěný na každé slovo. Je tu něco, co mi robot neřekl, nebo mi to řekl jinak, než jsem si představoval. Harbist z toho neměl radost, byl zjevně nešťastný, že mi nemůže vyhovět. Ale nemohl jsem to hrát na první zákon, přesvědčovat ho, že mi ublíží, když mi bude lhát. Proti podobné taktice měli v sobě roboti vložený obranný systém, takto nelze prvního zákona zneužívat. Robot byl skutečně schopen rozpoznat, zda mi hrozí nebezpečí nebo ne. A hrát to na psychickou újmu? Ano, snad by to šlo, ale musím s ním postupovat pomalu.
Když jsem si připravoval večeři, napadlo mě, že já sám vlastně žádného robota nemám, aby mi posloužil tak dobře jako Harbist své rodině. Ostatně, ti na tom jsou teď stejně, protože jejich robot je ve vazbě, a tatínek Werner z toho jistě šediví, protože jsem nepochyboval, že ho inspektor Spark brzy obviní. Nikdo jiný neměl k robotovi tak dobrý přístup a s Pachmanem se znal. Měli spolu nějaké neshody? Byli to obchodní společníci? Nevím, a ani jsem to neměl vědět, to měl na starosti inspektor Spark. Já měl vyšetřovat robota.
Celé to nemělo hlavu ani patu. Když to stručně shrneme, tak víme, že robot Harbist včera večer zastřelil pana Pachmana. A o hodinu později prokazatelně mrtvý pan Pachman střílí po soudním znalci Holmovi. Nemusel jsem být příliš inteligentní, abych přišel na to, že to celé je nesmysl. Ale tak se to pravděpodobně stalo.
Hodinu potom, co jsem robota poslal pryč, mi zvonil mobil. Šklebila se na mne unylá tvář inspektora Sparka. Ani mě nepustil ke slovu.
„Víte, Holme, být na vašem místě, přistupoval bych k problému odpovědněji,“ ohodnotil mou zprávu.
„Co tím chcete říct?“
„Víte, prověřoval jsem si na několika místech, kdo by mohl zařídit, aby robot zavraždil člověka. Všeobecně se mi dostalo odpovědi, že to není možné, ale pokud by to někdo dokázal, pak to můžete být jedině vy.“
„Tak to pánům kolegům pěkně děkuji,“ odtušil jsem. „Přijdete mě zatknout hned, inspektore, nebo mě necháte, abych se vyspal?“
„Zítra vám znovu přivezeme toho robota. Proklepnete ho ještě jednou, a tentokrát už ne v rukavičkách. Vyrazíte z něho všechno. A pokud nejste v tom namočený až po uši. Pak si vás vezmu do parády já, abych vám ukázal, jak má vypadat výslech.“
„To je od policie vskutku milá pozornost,“ řekl jsem. Napadlo mě, že by neuškodilo, kdybych si mohl osobně popovídat se všemi, kteří byli na té oslavě, ale inspektor Spark mi to nepovolil. „Od výslechů lidí mám své muže, vy se starejte o roboty,“ odsekl.
Vztekle jsem ukončil hovor. Pátrání sklouzlo nežádoucím směrem, ale se Sparkem si člověk obvykle užije dost legrace.
Ale přesto mi na té oslavě několik věcí nesedělo. Tak jsem aspoň prostudoval osobní profily všech zúčastněných. Policie nemusí vědět, že jsem si pročetl všechny protokoly. Mají mít lepší zabezpečení.
Zpozorněl jsem, když jsem se dočetl, že šestnáctiletý Jiří Werner má jako koníčka programování, a dokonce měl opletačky s policií kvůli hackingu. Během studia pracoval externě jako poradce filmového studia pro práci s roboty. Vida, tohle mi Spark neřekl.
* * *
Jenže Spark mi volal hned ráno.
„Abyste si nestěžoval, Holme, že nejste informován, tak právě jsme vytáhli z Vltavy tělo nebohého pana Pachmana.“
Tiše jsem hvízdl.
„Ti falešní funebráci to pěkně odbyli,“ poznamenal jsem. „Nepřipadá vám to taky tak?“
Takhle to opravdu vypadalo, že chtěli, aby se tělo našlo, jinak by je schovali tak, že by ho žádný inspektor Spark nenašel ani za sto let.
„Nevím. To snad není důležité.“
„Mohl bych toho mrtvého vidět?“
„Potřebujete to k něčemu?“
„Nevím,“ řekl jsem po pravdě, „ale rád bych měl jistotu, že mi nic neuteče.“
„Myslím, že nejlepší by bylo ukázat tu mrtvolu taky tomu robotovi, aby viděl, co spáchal,“ řekl sarkasticky Spark.
„Inspektore, to snad nemyslíte vážně. Mé rozhovory s ním teprve začaly, a vy ho chcete odrovnat. Chcete snad najít vraha.“
„Už ho znám.“
„A kdo to je?“
„No přece ten robot, Holme. Vy snad víte o někom jiném?“
„Inspektore, berte robotiku aspoň trochu vážně. Pokud ten robot opravdu toho člověka zastřelil, tak jedině proto, že mu to někdo mistrně formulovaným příkazem nařídil. Pokud se to doopravdy stalo, pak to znamená, že konstrukce robotů má mezery. Tady nejde o tuhle vraždu, tady jde o to, aby se to nemohlo stát nikdy příště. To všechno má velmi široké pozadí. Kdybyste to tímto způsobem zjednodušil, brzy by mohl být svět plný vraždících robotů a vrazi by se nám jen smáli.“
„Vy na to máte svůj názor, já taky. Asi se neshodneme.“ Další diskuse byla zbytečná.
Nechodím na ta místa rád. Je tam chladno, páchne tam desinfekce a ještě něco, o čem se nechci vyjadřovat jako o pachu smrti. Naštěstí sem nemusím chodit příliš často, mé pudy daleko lépe uspokojují vrakoviště robotů. Tam se cítím jako doma, i když je mi přitom dost smutno nad osudem nešťastných strojů.
Zřízenec nebyl dvakrát ochotný a vůbec nechtěl spolupracovat, když jsem mu však řekl, že sem příště přijdu s oficiálním příkazem a pak po něm budu žádat náhradu za ztrátu času, vytáhl z regálu jednu zásuvku a odkryl zakrytou tvář. Nehybná a promodralá, jako vždy. Co jiného může člověk čekat. „Nechcete ho, doufám, vidět celého?“ skuhral ten chlap. Škoda, že se tady nesmějí zaměstnávat roboti, řekl jsem si. Ti by byli ochotnější.
„Ne, to mi stačí.“ Podruhé v životě jsem se díval do tváře Cyrila Pachmana. Nikdy předtím jsem ho neviděl živého. Nevýrazná tvář člověka, který se neživil manuální prací. Věk kolem čtyřicítky, vlasy pečlivě přistřižené. Lehce pootevřená ústa odhalovala zdravé zuby. Pod čelem, nyní poškozeným nemilosrdnou tíhou olova, mozek, který by mi toho mohl mnoho sdělit, kdyby už dávno neodumřel.
Tak tohle je člověk, kterého měl zastřelit robot Harbist. Tohle je člověk, který chtěl hodinu po vraždě zastřelit mne. Něco tady nesouhlasí, to je zřejmé. Ale je to mrtvola jak náleží.
Anebo ne?
Holme, co je ti pořád divné. Jistě, pořád máš před očima mrtvou tvář, kterou jsi viděl v oranžovém světle výbojek té vražedné noci. Je to stejná tvář? Je, určitě ano. Totožnost jistě potvrdily otisky prstů a dosvědčili ji lidé, kteří Pachmana znali. Inspektor Spark dělá svou práci dobře.
Ale – je to týž člověk, který tam ležel na mokrém asfaltu? „Inspektore,“ řekl jsem do mobilu, když se mi Spark nevrle ohlásil. „Mohl byste sem přijít a vzít s sebou fotografii mrtvého Pachmana, kterou jste pořídili na místě činu?“
Remcal, že se mu pletu do řemesla a tahám ho zbytečně do pitevny, ale za deset minut přiklusal. Už mi tam byla pěkná zima.
Podíval jsem se na tu fotografii. Tušení mě nezklamalo. „Tak mi Vysvětlete, inspektore, jak se mohla rána na čele během jednoho dne posunout o dobré tři centimetry.“
„Cože?“ vzkypěl inspektor. Pak to uviděl taky. Na první pohled stejné zranění, ale otvor vstřelu byl přece jen víc posunutý nad pravé obočí než na fotografii.
„To znamená…“ řekl poněkud pobledlý inspektor Spark, „že na místě činu ležel mrtvý někdo jiný. Že by byl Pachman z dvojčat?“
„Možné to je, ale vy to jistě prověříte.“
Ani slovo díků za to, že jsem ho upozornil na jeden důležitý fakt.
„Když tak budete pátrat, možná, že vám dobře posloužím ještě něčím.“ Podal jsem mu dva lístky. „Tady máte číslo vozu, který odvezl mrtvolu z místa činu. A tady jsou evidenční čísla robotů, kteří ho odvezli. Až ty roboty najdete, prosím vás, nedávejte je do šrotu, mohli by nám říct mnoho zajímavých věcí.“ Nepoděkoval, strčil lístky do kapsy a odešel. Slyšel jsem, jak si pro sebe mumlá:
„To jsem blázen…“
* * *
Ale události se začaly kolem mne valit jako lavina, kterou nešlo zastavit. Čekal jsem, až mi odpoledne přivedou robota Harbista, abych si s ním mohl zase vyprávět. Jenže když nikdo nešel, nezbylo mi než znovu zavolat Sparka.
Chtěl jsem mu vyčinit, že neplní sliby, ale ukázalo se, že je to jinak.
„Víte, Holme, ten robot už tu není.“
„Nerozumím vám, co tím myslíte? Odešel, někdo si ho odvezl?“
Nic jiného mě nenapadlo. Když může robotovi někdo nařídit, aby střílel, tak mu taky může nařídit, aby opustil policejní služebnu.
„Drželi jsme ho za betonovou zdí, na oknech mříže, že by zadržely tank. Jenže to bylo málo.“
„Jak to myslíte?“
„Někdo sem propašoval pekelný stroj. Před polednem to bouchlo. Barák se málem sesypal.“
„A robot?“ ptal jsem se s obavami.
„Odskákal to naplno.“
„Tak mi sem přivezte, co z něj zbylo.“
„To nepůjde, je na sračku.“
„To nevadí, zatím na něj nesahejte. Vezmu si tam aspoň jednu součástku. Nemusí být poškozená.“
„Kterou, prosím vás? Ještě nikdy v životě jsem neviděl takovou spoušť.“
„Odvezu si mozek, Spárků. Mohl přežít, a pokud ne, některé jeho části nemusí být poškozeny, nevím, co vám kdo kdy říkal o robotech, ale i mrtvý mozek má nesmazatelnou paměť. Potřebuju ji. A jak to vypadá, máme co dělat s profesionály. Tohle není akce amatérů, kteří se chtěli pomstít na robotovi. Víte, kdo tam tu výbušninu donesl?“
„Ještě se to zkoumá, ale nemáme přečtené všechny záznamy z kamer. Vše ale nasvědčuje tomu, že se tady pohyboval cizí robot.“
Chtěl jsem inspektorovi říct, že tam mají pěkný bordel, ale pak jsem to spolkl. Těžko uhlídat celou budovu, kde se denně pohybují tisíce lidí a desítky robotů.
* * *
O dvě hodiny později jsem se měl dovědět, že už našli oba roboty, kteří odvezli mrtvého Pachmana z místa činu. Leželi v zapadlé uličce, nereagovali na příkazy a jejich mozek byl dokonale vymazaný. Totální roblok. Oba roboti byli ukradeni z výrobního skladu, jak ukázalo vyšetřování. Nechal jsem si poslat jejich mozky, ale tady jsem si velkou naději nedělal. Ten, kdo zlikvidoval jejich osobnost, byl profesionál, a věděl, jak to udělat, aby se nikdo nic nemohl dovědět.
Pane Pachmane, to, co se kolem vás děje, vysoce převyšuje váš význam a společenské postavení. Co jste vlastně byl za člověka? S jakými lidmi jste se stýkal? Komu jste byl tak nepohodlný? A opravdu jste po mně střílel?
Jak se dalo čekat, brzy se podařilo najít i dodávku, která odvezla Pachmanovo tělo. Byla ukradená, jen ji někdo polepil policejními znaky. Inspektore, naletěl jste podvodníkům, ale v dané situaci by tak asi dopadl každý.
A pak našli další mrtvolu.
* * *
K tomu mrtvému mě inspektor Spark pouštěl ochotněji, a měl na tváři lišácký úsměv. Nerozuměl jsem mu až do chvíle, kdy jsem se na mrtvého pořádně podíval. Trvalo mi to tři, možná čtyři vteřiny, než jsem nabyl jistoty, že tím mrtvým není člověk.
Tentokrát mě inspektor Spark nevedl k mrazicím boxům, ale do jakéhosi skladu. Pravda, to tělo tam umístili docela pietně a přikryli je bílým prostěradlem, ale to jen proto, aby svým vnějším vzhledem nedráždilo přítomné. Podoba s člověkem byla dokonalá.
Měl jsem před sebou robota oblečeného v lidských šatech, které už uschly, protože i tohle tělo vytáhli z Vltavy. Na rozdíl od lidské mrtvoly neplavalo, ale uvázlo nedaleko Císařské louky na dně. Rybářům se pranic nelíbilo, že se jim tam o něco zasekávají háčky. A když uviděli, co se povaluje na dně, tak zavolali policii.
„Můžete mi říct, co to znamená, Holme?“
Inspektor to řekl tak, jako kdybych já zavinil, že toho robota v lidské podobě někdo utopil ve Vltavě.
„Mě by spíš zajímalo, jestli ten robot není funkční, pane inspektore.“
„To těžko, když mu někdo prostřelil mozek.“
„Z čeho tak Usuzujete?“
Inspektor ukázal na vstřel na čele. Ta díra byla na správném místě, přesně tam, kde jsme ji viděli předvčírem večer.
„Proč si myslíte, že má robot mozek v hlavě?“
Inspektor zalapal po vzduchu. Ostatně, většina lidí je pevně přesvědčena, že roboti jsou anatomicky uspořádáni stejně jako lidé. Ve skutečnosti robot hlavu vůbec nepotřebuje, má ji jen proto, aby se svým vzhledem podobal člověku, a jak jsme mohli vidět na tomto případu, někdy i k nerozeznání. V hlavě měl pouze kontaktní čidla, maskovaná jako oči a uši. Mozek se ukrýval v trupu, kde se dal mnohem lépe chránit. Tak jsem to Sparkovi řekl.
„V tom případě ho tahle střela nemohla vůbec zničit,“ namítl Spark.
„Taky ho nezničila,“ souhlasil jsem. „Zásah do hlavy může robota poškodit nebo oslepit, ale on nepotřebuje oči, aby se mohl bezpečně pohybovat. Disponuje i jinými orgány.“
„Počkejte, nedělejte mi teď přednášku z robotiky. Chci vědět, jak tenhle robot…“ Teď zaváhal a nenacházel vhodná slova.
„Ano, chcete říct, že zahynul. Lepší je užívat pojmu nenávratné poškození.“
To už jsem ale rozepínal robotovi sako i košili. Protože roboti nekrvácejí, na oděvu jsem našel jen dva nepatrné otvory, které při zběžné prohlídce mohly policistům uniknout, tím spíš, že viděli tu hlubokou ránu v hlavě. Našel jsem další vstřel přímo na trupu, tam, kde by člověk měl srdce.
„Zásah byl přesný,“ řekl jsem inspektorovi. „Mozek by měl být u tohoto modelu zde.“
Šikovným hmatem, který inspektorovi zůstal na věky utajen, jsem rozevřel robotí trup. Viděl jsem, že střela z pistole napáchala rozsáhlé škody a skutečně pronikla do mozku.
„Trefil to přesně,“ podotkl jsem. „Je vidět, že se v anatomii robotů vyznal.“
Ostatně nebylo divu, střílel totiž robot. Robot mohl střílet, protože dobře věděl, že terčem není člověk. Záhada se vysvětlila, a první zákon zde nikdo neporušil. Jeden robot zabil druhého.
Ovšem zůstávají otázky, proč to udělal a kdo mu to nařídil.
„Kdybychom včera nevylovili z Vltavy tu skutečnou mrtvolu, tak je případ vyřešen. Předal bych to pojišťovně,“ málem si odplivl Spark.
„Raději si poopravte časové rozvrhy,“ řekl jsem. „V době, kdy jsme vyšetřovali vraždu tohoto robota, tak po mně někdo střílel. A Harbist, totiž ten robot Endor X92, model D135, mi řekl, že po mně střílel pan Pachman.“
„Cože?“
„Jistě, dřív jsem se tím nezabýval, protože jsem měl za to, že mrtvý Pachman ležel na ulici. Ale jak je vidět, pan Pachman byl ještě v půl třetí ráno vesele naživu, a to dokonce natolik, že se aktivně účastnil vyšetřováni,“ a s vděkem jsem si připomněl Harbistův statečný čin, kterým mi zachránil život.
„To by znamenalo, že zničení tohoto robota,“ inspektor ukazoval na nehybné tělo na stole, „organizoval sám Pachman. To je pěkná blbost,“ vrtěl hlavou.
„Víte, vůbec není jisté, že po mně střílel Pachman,“ pokusil jsem se vše domýšlet. „Robot ho viděl z pěkné dálky, stačilo si vzít na obličej Pachmanovu masku. Mohl také robota donutit, aby o tom střelci lhal. Když ho donutil střílet, mohl ho snadno přesvědčit, že střílel někdo jiný. Sehrál tady s námi někdo podivnou hru, inspektore. Na jejím konci ale je mrtvola. Když dovolíte, vzal bych si toho robota k sobě do dílny.“
„Myslíte, že dokážete něco najít?“
„Nevím, v mozku je průstřel a válel se hezkých pár hodin pod vodou. Ale je docela možné, že se tam něco dá objevit. Vy byste ale mohl zjistit, jak tento robot, věrná kopie jistého Cyrila Pachmana, mohla vzniknout. Není to levná záležitost. Určitě ji nevyrobili proto, aby ji někdo utopil rozstřílenou ve Vltavě. To nás mělo jen svést ze stopy. Myslím, že se ten zničený robot nikdy neměl najít.“
„Čtete moc detektivek, Holme.“
„A proč ne. Důkazy máte tady. Někdo chtěl zabít Pachmana. Vyrobil tedy jeho dvojníka, robota, nařídil jinému robotovi, aby ho zničil. A když měla policie mrtvolu, tak ji nechal ukrást, aby na její místo pohodil skutečnou lidskou mrtvolu. Nenašli jste to lidské tělo podezřele brzy a podezřele snadno?“
„Možná na tom něco je. Ale proč by to dělal?“
„Protože od první chvíle všichni vědí, kdo je vrahem. Přece ten robot. Tím je případ uzavřen. I jeho další kroky mají logiku. Musel mrtvolu odvézt z místa činu dřív, než někdo pozná, že jde o robota. Já bych to možná poznal, kdyby po mně nikdo nestřílel. To mi natolik vadilo, že jsem se radši vypařil, tím spíš, že jste mě k tomu mrtvému nepouštěl příliš ochotně. Pak bylo třeba zničit ty dva pohřebáky, a nakonec, jak se ukázalo, i robota střelce. Možná byste měl zjistit, v kolik hodin skutečného Pachmana zabili.“
„To si buďte jist, Holme, na tom už se pracuje.“
Trochu jsem se zamyslel.
„Víte, Spárků, tak mě napadá – proč po mně ten člověk Střílel?“
* * *
Tak jsem měl práci, o jakou jsem vůbec nestál. Tři zničené robotí mozky.
Mrtvého robota Pachmana mi přivezli během dvou hodin. Prohlédl jsem velmi podrobně celé to tělo. Bylo docela funkční a bylo by škoda je zničit, kdyby už neposloužilo k tak odpornému účelu. Vyjmul jsem mozek a napojil jsem na něj diagnostické přístroje. Vyšetření mohlo trvat dobře čtyřiadvacet hodin. Moc jsem nevěřil, že by se tam našla nějaká data, a pokud ano, že by byla užitečná. Komunikace s mozkem nebyla možná, robot skutečně fyzicky přestal existovat. Střela z pistole, kterou jsem ostatně uvnitř mozku objevil, prošla přímo centrem.
Přivezli mi také nevelký kontejner. V něm byly bez ladu a skladu naházené zbytky robota Harbista, ale toho jsem si zatím odložil jako rezervu. V jeho případě jsem měl přece jen lepší možnosti.
Včera, když ke mně Harbista přivezli poprvé, jsem si udělal věrnou kopii jeho paměti, a podařilo se mi stáhnout i část motorické paměti, takže jsem s touto kopií mohl v omezené míře komunikovat. Takto, když budu mít štěstí, dokážu zjistit, co mi robot vzhledem k příkazům, které dostal, utajil.
Ale nemohu se na věc vrhnout jen tak hr. I tady hrozí nebezpečí, že způsobím roblok, a tak jsem se pojistil. Zálohoval jsem si paměť ještě jednou.
Trvalo to asi hodinu, přece jen se jednalo o nesmírné množství dat. Měl jsem čas chvíli se zamyslet.
Na stole se mi válely tři robotí mozky, z nichž jeden v sobě mohl nést cenné informace. I ty dva mozky robotů, kteří si hráli na falešné policisty, mohou být důležité. Všechny tři mě mohou dovést k vrahovi. Nezdálo se, že by vrah byl úplný amatér, přikazovat dokázal, ale aby dokonale zničil vzpomínky v paměti mozku, na to určitě neměl. Utopit mozek v řece nestačí, mnohem lepší bylo v tomto ohledu hodit jej do ohně nebo ještě lépe do roztaveného železa.
Jak jsem byl netrpělivý, tak jsem odložil kopírování mozku robota Pachmana na pozdější dobu. Byla to chyba, která zdržela vyšetřování o několik dní.
Zatím jsem se dal do rozhovoru s Harbistem. Jistě, už to nebyl on, jeho tělo zaniklo, ale jeho mozek virtuálně existoval.
Tenhle Harbist si nemohl pamatovat nic z toho původního výslechu. Proto jsem zopakoval původní otázky, ale teď už jsem mohl přitvrdit.
„Proč mi říkáš, že na oslavě pan Pachman nebyl? Všichni lidé ho tam viděli.“
„Je to možné, pane Holme, oslava probíhala ve všech místnostech.“
„To bys tedy pana Pachmana musel vidět, kdyby tam byl?“
„Není to jisté, pane. Mohu vám předložit přesné schéma svého pohybu v každé sekundě včerejšího odpoledne. Vždy se mohlo stát, že bych se s nějakou osobou nesetkal, i kdyby byla přítomna.“
„To by se ale před tebou pan Pachman musel skrývat záměrně.“
„Je to možné, pane.“
„Napadá tě nějaký důvod, proč by to dělal?“
„Ne, pane.“
„Je možné, že mi na rozkaz pana Pachmana lžeš o přítomnosti pana Pachmana?“
„Není to možné.“
„Dal ti pan Pachman příkaz, abys na přímý dotaz lhal o jeho přítomnosti?“
„Pan Pachman mi včera nedal žádný příkaz.“
„Dal ti někdo jiný příkaz týkající se pana Pachmana?“
„Ne.“
Bylo to podezřelé, protože mi robot odpovídal na otázky přesně stejnými slovy jako předevčírem. To by se nemělo stát, protože tomuto okamžiku předcházely jiné události. Odpovědi byly naučené a robot měl přikázáno, aby Odpovídal takto.
„Proč jsi mi neřekl, že na oslavě byl robot, který se podobal panu Pachmanovi?“
Jako kdyby to v paměti robota zajiskřilo. Na chvíli zaváhal. Dnes poprvé.
„Nikdo se mě na to neptal.“
Jistě, tady má pravdu, já jsem se ho celou dobu vyptával na pana Pachmana. Za normálních okolností mi to však měl říct. „Mluvil jsi s tím robotem?“
„Ne, pane.“
Tady mi určitě nelhal, ale nepochybuji, že spolu do kontaktu vešli.
„Není to tak, že jste se na této oslavě domluvili, kdy a kde se později setkáte?“
„Všichni svědkové vám, pane Holme, potvrdí, že jsme spolu nemluvili.“
„Vyhýbáš se odpovědi, Harbiste. Toho, že jste byli v kontaktu, si lidé vůbec nemuseli všimnout. Vám robotům stačí k tomu, abyste se dohodli, i jen setina sekundy. Dovedete si předávat navzájem informace velice rychle.“
Robot znejistěl. Nesměl lhát, a měl zakázáno mluvit pravdu. „Tak dobře, nebudu trvat na odpovědi. Je to totéž, jako kdybys řekl ano.“
„Ale já jsem to neřekl,“ snažil se stále zastírat fakta robot. „Necháme to být. Vrátíme se k tomu okamžiku, kdy ses objevil na místě zločinu. Snad se upamatuješ, bylo to předevčírem ráno. Ve čtvrt na tři.“
„Nevím, pane,“ odpověděl robot. Nebylo mu dobře.
„Kde jsi vzal pistoli?“ zeptal jsem se přímo.
„Měl jsem pistoli,“ přiznal.
„Proč jsi střílel proti tomu člověku?“
„Nebyl to člověk, byl to robot.“
„Jak jsi věděl, že je to robot?“
„Řekl mi to.“
„Kdy ti to řekl?“
„Těsně předtím, než jsem začal střílet.“
„Proč jsi Střílel?“
„Proto, abych ho zničil.“
„Proč jsi vystřelil šestkrát, když stačil jeden výstřel?“
„Nezasáhl jsem.“
„Proč jsi nezasáhl, ty se přece nemůžeš minout cíle?“
„Příliš se podobal člověku.“
Vida, to mě nenapadlo. Přece jen v tom kritickém okamžiku zafungoval první zákon.
„Kolikátou ranou jsi jej zasáhl?“
„Pátou…“
Před každou odpovědí byla delší a delší časová prodleva.
„Proč jsi tedy vystřelil ještě šestý náboj?“
„Aby bylo vidět vstřel na čele.“
Jistě, robot Pachman už byl zničen, ale aby stav věcí oklamal policii, musel zde být zásah do čela.
„Proč ses potom nezabil, jak ti nařídili?“
„Už… jsem neměl… náboje…“
Teď jsem musel zastavit. Kdybych se přímo zeptal, kdo mu to všechno nařídil, mohl by totálně zkolabovat. To jsem nechtěl.
„Zatím si odpočiň, Harbiste. Popovídáme si později.“
Chvíli zaváhal.
„Děkuji, pane.“
Vzal jsem do ruky mozek robota Pachmana. Diagnostický stroj mi ukázal, že tady je moje snažení marné. Musel jsem mozek rozebrat na součástky, vytáhnout jednotlivé paměťové bloky a pokusit se je obnovit.
Byla to práce na dlouhé hodiny.
To zatím počká. Podařilo se mi však z toho mozku vytáhnout výrobní číslo. Byl to rovněž typ Endor. Patrně byl dříve součástí běžného robota, někdo pak při konstrukci napodobeniny lidského těla tento mozek použil.
Nebylo úplně běžné, aby se vyráběli roboti věrně podobní člověku. Vzhledem k veřejnému mínění to bylo vlastně zakázáno, ale v některých případech se to tolerovalo.
Čím se vlastně zabýval ten Pachman? Mám to v protokolech.
Vida, občas pracoval jako statista ve filmových ateliérech…
Hodil jsem konstrukční číslo mozku do vyhledávače. Tady jsem nepotřeboval policii, v robotím světě jsem se dokázal orientovat i bez ní. Brzy jsem znal jméno člověka, který robota s tímto mozkem koupil.
Napadaly mě zajímavé souvislosti.
Zavolal jsem mu a on svolil k rozmluvě. Nezdálo se ale, že by s tím souhlasil nějak ochotně.
* * *
Panu Alexeji Balatkovi nebylo víc než pětatřicet, byl vysoký, štíhlý, na první pohled seladon. Hleděl na mne spatra nejen proto, že byl o půl hlavy vyšší, ale i proto, že jsem ho zastihl na lešení. Nebyl líný vylézt do té výšky a tam něco objasňoval osvětlovačům.
Dole mezi kulisami postávalo několik herců, desítka statistů a dva koně. Ještě nedávno tady občas pracoval i pan Pachman. Teď už se režisér Balatka musí obejít bez něj.
Než pan režisér slezl dolů, podrobně jsem si prohlédl všechny statisty. Jestli mě zrak nemýlil, tak to všichni byli lidé, ale to zvláštní přítmí mohlo klamat.
Balatka slezl, přátelsky na mne kývl, požádal mě o trpělivost, protože chtěl ještě jednou stočit ten záběr.
Sledoval jsem, jak se herci i statisté na place snaží, a přitom jsem přemýšlel, jak je možné, že velký režisér Balatka byl pozván na oslavu k bezvýznamnému úředníkovi, kterého snad ani nemohl znát jménem. Nu což, úředník pana režiséra pozvat mohl, ale divné bylo, že přišel. Nebo snad pana režiséra pozvala atraktivní paní Wernerová? Nejspíš to bylo tak, že paní domu zvala paní Balatkovou, a manžel vyrazil s ní. Zatím se nezdálo, že by tyto vztahy byly důležité. Ať si je vyřeší policie.
Uplynulo deset minut a pan režisér se mi začal věnovat. Odvedl si mne do jakéhosi neuklizeného kamrlíku, což byl jeho režisérský kabinet, a omluvil se mi, že během rozhovoru bude obědvat.
„Mám opravdu málo času, pane Holme,“ říkal a přežvykoval sousto. Jeho zdravé zuby právě zpracovávaly bagetu se šunkou. „Víte, ukradli nám robota, mám za chvíli jednání s pojišťovnou.“
„Nebyl to ten robot, co se tak věrně podobal nebohému panu Bachmanovi?“
„Právě ten. Proč vás to zajímá?“
„Policie mě pověřila vyšetřováním úlohy robotů v této smutné události. Zdá se, že ten robot se namočil do vraždy pana Pachmana.“
„To snad ne… Roboti přece nemohou vraždit.“
„Jistě, nemohou. Ostatně, jsou v tom namočeni dva roboti, druhým je ten, který vás obsluhoval na oslavě narozenin paní Pachmanové.“
„Harbist?“
„Ano, Harbist. Policie na něj chtěla svést vraždu pana Pachmana, pak se ale ukázalo, že zničil jen toho ukradeného robota.“
„Robot kradl?“,
„To ještě nevím, ale chtěl bych se vás zeptat, pane Balatko, k čemu jste toho robota tak potřebovali.“
„Víte, pane Holme, někdy v nebezpečných scénách používáme roboty namísto lidí. Kvůli jedné drsné scéně jsme nutně potřebovali dvojníka pana Pachmana.“
„A v čem spočívala drsnost té scény?“
„Víte, lidi dneska neoblafnete počítačovými triky. Když se má v záběru odehrávat násilná smrt, musí to být reálné. Ač pan Pachman neměl ve filmu právě velkou roli, dostalo se mu té cti, že měl zahynout. Výstřelem do čela. Když to sehraje herec, padá k zemi nepřirozeně. Vždy se stará, aby si neublížil. Padá dlouho a vybírá si místo, kam si lehnout. Nejradši bych vždycky takového herce zabil doopravdy, aby šlo k zemi bezvládné tělo. Střelná rána, to je náraz bucharem, není možné, aby potenciální mrtvý ještě deset vteřin stál, jak vidíme ve starých westernech. Dalším problémem je krev, která se má v detailu tváře objevit. Řešíme to tak, že na místo vstřelu umístíme sáček s červenou barvou, hned pod kůži. Pak se na místě objeví tolik krve, kolik je potřeba.
Jenže uznáte, že herce na scéně zabíjet nemůžeme. Proto vytváříme jejich primitivní dvojníky. Robot má stejnou hmotnost i stejné fyziologické parametry jako člověk. Když jej zasáhneme, kam potřebujeme, tak okamžitě vypíná vědomí. Reaguje tak, jak by reagoval skutečný mrtvý.“
„Nemusí to být jednoduché,“ podotkl jsem. „Je tady třetí zákon. Robot nemusí reagovat přirozeně, pokud ví, že mu hrozí zánik.“
„Jistě, ale máme to výborně ošetřeno. Robota je třeba na situaci připravit a vysvětlit mu, že nehrozí žádné nebezpečí, a pokud ano, pak je tady ještě druhý zákon, který je silnější. Robotovi to prostě nařídíme, a on poslechne. Nesmíme ale používat roboty s vyšší mentální úrovní, ti uvažují v tomto směru mnohem dokonaleji a snaží se zániku vyhnout, jak je to jen možné. Už se nám stalo, že robot ze scény zbaběle utekl.“
„Rozumím,“ řekl jsem s pochopením. „Příkaz musí být formulován velmi specificky. Většinou to dokáže jen odborník.“
„Máte pravdu, někdy je to práce pro vraha. Zaměstnáváme jednoho mladíka na půl úvazku, ten to s roboty dovede. Ale tentokrát to nebylo zapotřebí.“
„Proč myslíte?“
„Protože dvojník pana Pachmana neměl zemřít. Střela ho zasáhla do čela, což sice robota poškodí, ale neznamená to jeho konec. Mozek je pak použitelný v dalších scénách.“
Vida, pan Balatka má slušné znalosti. Ví, kde mají roboti mozek…
„Abych vás nezdržoval. Kdy jste naposledy použili toho dvojníka pana Pachmana?“
„Toho dne, kdy se konala oslava u Wernerových. Podařilo se nám ho zabít kolem jedenácté. Záběr se podařil, dělali jsme to třemi kamerami. Tím taky skončil natáčecí den pro pana Pachmana. Musel jsem ho z ateliérů doslova vyhnat, aby se nám náhodou nepřimotal do některého z následujících záběrů. Kdybych věděl, jak to dopadne“
Balatka pokrčil rameny.
„A co se dělo dál s tím robotem?“
„Dva chlapi ho odnesli do skladu, už jsme ho samozřejmě taky nepotřebovali. A pak druhý den ráno mi volal jeden zřízenec, že ten robot zmizel. Slyšel jsem, že ho našli ve Vltavě…“
Pan Spark by si měl pohlídat své podřízené, aby nešířili informace dřív, než bylo potřeba. Ale jak znám novináře, ti by tu informaci vylovili, i kdyby se ji policie desetkrát snažila utajit.
* * *
Zapípal mi mobil. Byl to havarijní signál. Znamenalo to, že se něco děje v mém domě. Omluvil jsem se panu Balatkovi, vyběhl ven, usedl za volant a hnal se přes půl Prahy.
Už z dálky jsem viděl sloup ohně a dva hasičské vozy.
Když jsem přijel blíž, pochopil jsem, že nejen z těch tří mozků, ale i z Harbistovy kopie nezůstalo vůbec nic.
Holme, tys někde naťukl něco pěkně ožehavého. Dnes byla na řadě tvoje dílna, a když si nedáš pokoj, příště se pustí do tebe.
Marně jsem se rozhlížel, jestli tady není inspektor Spark, ale toho nějaká drobná nehoda nezajímala. Byl si jist, že už mu v ničem nepomohu. Pachmana zabil robot, případ byl pro něj vyřešen. To, že svět robotů je mimo jeho mentální schopnosti, mu nevadilo.
Ale Holma tohle v klidu nenechá. Jsem přesvědčen, že mám k vyřešení záhady mnohem blíž než Spark. Když mu řeknu, co vím, slíže všechnu smetánku on. Ale já mám ještě jednu pěkně žhavou stopu. Tak po ní půjdu, i kdyby po mně stříleli. Ostatně, nebylo by to v tomhle případě poprvé.
Když Spark nepřišel, zašel jsem za ním.
„Takže jsme hotovi, Holme,“ řekl. „Případ skončil. Zorganizoval jste zničení všech mozků, abyste mi mohl říct, že jste nic nedokázal. Z mrtvého robota ani myšlenku nevyrazíš, tohle nám říkali už ve škole.“
„Je to trochu jinak, inspektore. Vyrazil jsem z nich toho dost. Kdyby má dílna shořela o den později, mohl jsem mít pohromadě i důkazy. Takhle mám jen teorii, a proto potřebuji konfrontovat svědky. Nebojte se, budou to lidé. Pomohu vám případ vyřešit, vraha zatknete sám, já nestojím o žádnou publicitu. Platí?“
„Jak si to představujete?“
„Svoláte mi několik lidí, třeba zítra dopoledne na policejní stanici.“
Chvíli se cukal, ale nakonec se zeptal:
„Kdo by to měl být?“
Nadiktoval jsem mu krátký seznam.
* * *
Přespal jsem v hotelu, zatím jsem neměl náladu najednání s pojišťovnou a na shánění nové dílny. Zbylo mi jen to, co jsem měl na sobě a pár tisíc eur na účtu. Na to všechno bude čas, až vyřeším tuhle zatrápenou vraždu a očistím pověst robota.
V devět hodin ráno se v kanceláři inspektora Sparka sešli režisér Balatka, pan Zoltán Werner a jeho syn Jiří. Robot tu nebyl žádný. Zlí lidé se postarali, aby všichni roboti, co s tím zločinem měli něco společného, zmizeli. Nemám rád lidi, kteří ubližují robotům, Poslední svědek událostí, nešťastný pan Pachman, ležel dole v lednici a čekal, až skončí vyšetřování, aby jeho tělo mohl sežehnout žár pece v krematoriu.
Zoltán Werner působil jako smutný muž, Jiří Werner sršel drzým pohledem a režisér Balatka opovrhoval všemi přítomnými.
„Necháme dlouhých úvodů. Tuhle akci nechal svolat pan Holm, aby se vyjasnila likvidace několika robotů. Proto nechal svolat právě vás.“
„V deset hodin máme postsynchrony,“ zaťukal režisér Balatka významně na náramkové hodinky.
Ignoroval jsem tu poznámku a spustil jsem:
„V uplynulých dnech došlo k likvidaci několika robotů. Dokonce došlo k události, po níž byli lidé ochotni věřit, že robot zabil člověka. Díky předvídavosti policie se podařilo předejít nepokojům.“
Nikdy neuškodí policajty pochválit, pravda byla taková, že odpůrci robotů ještě nestačili nic zorganizovat.
„Jeden robot byl zničen střelbou na náměstí Bratří Synků, druhý byl zničen přímo na policejním ředitelství. Další tři roboti byli zlikvidováni, když někdo zapálil mou dílnu. Došlo k velké materiální škodě, ale s tím by se vypořádaly pojišťovny, kdyby přitom také nezemřel člověk. Všeobecně se má stále za to, že pana Pachmana zastřelil robot Endor X92, model DI35, kterého koupil zde přítomný pan Zoltán Werner a který asi dva roky bez závad sloužil v jeho domácnosti.“
Pan Werner přikývl na znamení souhlasu.
„Druhý robot, který je zapojen do akce, vznikl ve filmových ateliérech jako dvojník pana Pachmana. Zde přítomný pan režisér Balatka použil tohoto robota při natáčení filmu. Robot byl zničen, přesto ho někdo ze skladu ukradl a pak ho policie našla pohozeného ve Vltavě.“
Pan Balatka přikývl a naznačil, abych si pospíšil.
„Takže tady máme vraždícího robota Harbista, tedy… Endor X92, model D135. Zabil pana Pachmana. Tím se prokázalo, že roboti jsou lidem nebezpeční, a lobbisté opět budou v parlamentu prosazovat zákon o likvidaci robotů. Toho robota pak někdo zničil. Vše vypadá, že to byla pomsta lidí, kteří nenávidí roboty. Je jich dost i mezi policisty, a nenávist může dojít tak daleko, že se nezastaví před ničím.“
Tady by měl přikývnout inspektor Spark, ale neudělal to.
„Víte, ono to je trochu jinak. Robot nevraždil, a robota nenechali zničit fanatici. Vše bylo součástí promyšlené akce. Začala už dopoledne před vraždou, ve filmových ateliérech, v okamžiku, kdy robot Pachman zahynul dobře mířenou střelou do čela.
Pan Balatka mi tvrdil, že dvojníka pana Pachmana, tedy robota, během natáčení nezabili. Jen ho zasáhli do hlavy. Viděl jsem ty záběry, byly dokonalé. Člověku neznalému věci by se z tak dokonale natočené smrti málem udělalo špatně. Robot byl zasažen výstřelem z pistole do čela. Skutečným výstřelem, pane Balatko, to byl opravdu realistický film. Vystříkla krev a robot se skácel tak, jak padají mrtví. Robot svou roli sehrál dokonale, padl, a pak už nevstal. Dva zřízenci ho odnesli do skladu. Odsud pak záhadně zmizel.
Jenže zásahem do hlavy robota sice poškodíte, ale nezničíte. Robot Pachman tedy měl vstát a odejít po vlastních. A to se nestalo.
Tady jste udělal chybu, pane režisére. Vy jste totiž nezastřelili na place robota, byl tam chudák nešťastný pan Pachman, který netušil nic zlého a napochodoval před ústí smrtící zbraně. Z placu nemohl odejít po vlastních proto, že ho výstřel zabil. Zřízenci neodnesli mrtvého robota, ale mrtvého člověka. Neměli ani tušení, že to není robot. Podobaje dokonalá. Zamkli tělo do skladu, odkud pak za záhadných okolností zmizelo. Nebyly to žádné záhadné okolnosti. Když se všichni rozběhli po skončení natáčení, pan Pachman naložil tělo pana Pachmana do své dodávky a pak je hodil v noci do Vltavy, ale tak, aby se brzy našlo. A bylo důležité, aby se našlo.“
„Co to tady žvaníte, Holme?“ zrudl Balatka. „To je naprostý nesmysl! Vždyť pana Pachmana všichni viděli na oslavě narozenin paní Wernerové.“
„Ale ovšem, viděli tam robota. Podle svědků se tam pan Pachman ukázal mezi osmou a devátou, s nikým moc nemluvil. A jak jsem si tak pročítal protokoly, přímo z nich bilo do očí, že se vůbec nezajímal o občerstvení. Zeptal jsem se paní Balatkové, zda na oslavu pozvala pana Pachmana. Řekla mi, že sice toho pána zná, ale ne natolik dobře, aby ho zvala. Myslela si, že ho pozval manžel. Tak jsem se na totéž zeptal pana Wernera. Odpověď byla shodná. Ani on ho nepozval.“
„Tak to vidíte, Holme. Kdyby to byl robot, nepůjde přece do rodiny, do které ho nikdo nepozval.“
„Jenže on ho tam někdo pozval, pane Balatko. Říkal jste mi, že zaměstnáváte mladého muže, který dokáže komunikovat s roboty. Jinak by se vám těžko podařilo prolomit třetí zákon. Jak se jmenuje ten mladý muž?“
Balatka znejistěl, a pak odpověděl. Tato skutečnost se utajit nedala, mladíka měli na výplatní pásce.
„Je to Jiří Werner.“
„Ano, myslel jsem si to. Jiří Werner pozval robota pana Pachmana na oslavu a přesvědčil ho, aby hrál roli člověka. On to také musel být, Jedo vymyslel a sehrál tu scénku s vraždícím robotem na náměstí Bratří Synků. Vy byste to nedokázal, ale ten mladý muž ano. Když jsem s ním mluvil, zjistil jsem, že má skutečně skvělé znalosti robotiky. Chodí na klasické gymnázium, což je pro něj ztráta času. Dávno měl studovat na elektrotechnice. Ale to je věc rodičů, to sem nebudeme zatahovat.“
„Chcete tím říct, že vrahem pana Pachmana je mladý Werner?“ skočil mi do řeči inspektor Spark.
„Ale vůbec ne. Toho jen lákalo uspořádat takové krásné divadlo. Robot vraždí člověka, není to krásné? Dokázal to bez chyby. Přesvědčil oba roboty, řekl jim přesně co, kdy a kde mají dělat. Byly to příkazy člověka. Jenže to vše dělal na pokyn toho, kdo si to všechno vymyslel, kdo to potřeboval. Vymyslel jste to vy, pane Balatko. Pan Pachman byl v té době dávno mrtev.“
„Nesmysl!“ odtušil Balatka. „Vždyť po vás ještě na náměstí Bratří Synků Střílel.“
„Odkud to víte, pane Balatko? Odkud víte, že tam po mně někdo střílel? Odkud to víte, když jste tam nebyl?“
„Vždyť je to všeobecně známo.“
„Není to známo, pane Balatko. Policie vede toho muže jako neznámého střelce, který jí unikl. Ale viděl vás tam někdo, kdo vás na tu dálku poznal. Jenže jeho identifikace nebyla přesná. Měl jste ale na hlavě masku pana Pachmana, takže ten dotyčný svědek vás identifikoval jako pana Pachmana. Prozradil mi to robot Harbist.“
„Svědectví robota neplatí!“
„Nepotřebujeme, aby svědčil. Vy už jste se usvědčil sám, pane Balatko.“
„Holme, počkejte, přibrzděte,“ skočil mi do řeči opět inspektor Spark. „Proč by vrah chtěl zabít vás?“
„Ale on mě nechtěl zabít. Vůbec mu nešlo o mne. Bylo třeba zničit robota Harbista. Robot stál tak, že na něj nebylo z místa, kde střelec stál, vůbec vidět. Proto střelec začal střílet po mně, ale tak, aby mě nezasáhl. Nestál o to mít na krku další vraždu. Sám robot mi to řekl. Formuloval svůj výrok takto: ‚Bylo to velmi nebezpečné, ty střely vás mohly zranit.’ Ano, řekl zranit a ne – zabít. Střely mi nelétaly kolem hlavy, ale kolem nohou. Robot to poznal. Přesto mi však vyrazil na pomoc. Tím se dostal na světlo. Dostal dva zásahy, ke smůle toho střelce, pane Balatko, ty výstřely robota nezlikvidovaly.“
„Holme, máte bujnou fantazii. Já jsem přece nemohl zabít Pachmana. Brzy ráno jsem odjel do Ostravy a vrátil jsem se až druhý den. Na celou dobu mám alibi, dokonce od policie. Platil jsem pokutu a…“
„Jistěže, toto alibi je průkazné. Skutečně jste byl mimo Prahu. Ale chyba je v určení času smrti pana Pachmana. On totiž zemřel už dopoledne před tím, než se na náměstí Bratří Synků odehrál ten ohňostroj. Zemřel v ateliérech, pane Balatko. Před zraky všech.
Vy tvrdíte, že jste tam při náročné scéně zastřelili robota, dvojníka pana Pachmana. Je to jinak, pane Balatko. To vy jste zařídil, aby nic netušící statista zastřelil skutečného člověka. On byl přesvědčen, že má, podle domluvy, proti sobě robota. Proto s nejčistším svědomím střílel. Ale vy jste na scénu poslal pana Pachmana. Chudák nic netuše sehrál svou poslední roli naprosto perfektně. Dokonce o tom existuje dokonalý záznam. Váš film.“
„Byla to nehoda,“ zasípěl Balatka. „On tam neměl být…“
Vida, nevydržel. Teď ho potřebuji jen dorazit.
„Nebyla to nehoda“, páně Balatko. Kdyby to byla nehoda, tak byste hned zavolal policii a nechal ji vyšetřit. Jenže tady se jednalo o vraždu, a bylo „nebezpečné zavolat policii, Kriminalisté na to mohli přijít. Vymyslel jste plán. Byl složitý, možná až zbytečně složitý. Myslím, že byste udělal lépe, kdybyste to sehrál na nehodu. Ale Vy jste měl, pane Balatko, ze svého činu děsivý strach. Chtěl jste jej zahladit, zničit důkazy, zničit vše, co by svědčilo proti vám. A tak jste nechával jednu stopu za druhou. V robotích mozcích.
Plán zpočátku fungoval. Všechny okolnosti hrály pro vás. Důležité pro vás bylo, aby se utajila doba smrti pana Pachmana. Všichni jsme byli slepí a mysleli jsme si, že Pachman zemřel až druhý den ráno při té přestřelce na náměstí Bratří Synků, tím spíš, že ho všichni večer viděli na oslavě. Ale to už byl dávno mrtev. Když si nikdo z přítomných na natáčení té záměny nevšiml, tak jste, pane Balatko, pochopil, že jste vyhrál. Mrtvolu odnesli do skladu a zapomněli na ni. Pana Pachmana jste domů poslat nemohl, protože už nebyl naživu. Robotu Pachmanovi jste nařídil, aby se vůbec neukazoval, patrně jste ho poslal z ateliérů pryč. Zařídil jste ale, aby se mu dostalo pozvání na oslavu u Wernerových. Byl tam jen krátce, někdo mohl poznat, že je to robot. A pak jste za pomoci mladého Wernera zařídil tu přestřelku v ulicích, do níž jste zatáhl nešťastného Harbista. Nechal jste ukrást mrtvé tělo robota a hodil jste skutečnou mrtvolu do Vltavy. Už tehdy jste se pokusil zničit Harbista, což se vám nepodařilo. Ale ta střelba byla navíc. Lepší nápad měl mladý pan Werner. Ten věděl, že by to nemuselo jen tak projít. Proto umístil do těla robota nálož, která explodovala, když robot setrvával ve vazbě, dá-li se tak říct jeho pobytu na policejním ředitelství.“
„Já jsem nevěděl, že jde o vraždu!“ vyskočil mladý Werner, který tam do té chvíle seděl jako putička. Teď už to nevydržel. „Platil mi za to, že ovlivním roboty. Řekl, že to potřebuje do filmu. Mělo to být živé natáčení skrytou kamerou, i ten výbuch na policii. Nemohlo mě napadnout, že v tu chvíli bude robot tam, kde je spousta lidí. Nenapadlo mě, že je to všechny může zabít. Tu nálož mi dal on,“ ukázal na režiséra, který v tom okamžiku sršel blesky. „Řekl, že je to jen dělbuch, a zatím to málem shodilo budovu.“
„Posaďte se, pane Wernere,“ řekl Spark a zatlačil mladého Wernera do židle. „Na vás dojde potom. Pokračujte, pane Holme.“
Mlčky jsem inspektorovi poděkoval, že mi vrátil slovo.
„Pak bylo ještě třeba zničit oba roboty, kteří odnesli mrtvé tělo robota Pachmana, a pro jistotu i ostatní robotí mozky, které byly zapojeny do celé akce. Nevím, kdo to zařídil, jestli pan Balatka nebo Jiří Werner. Ale příznačné je, že k výbuchu v mé dílně došlo v době, kdy jsem byl u pana Balatky.“
„S tím nemám už nic společného,“ vzlykl Jiří Werner.
Inspektor ho podruhé napomenul.
„Největší chybou byla skutečnost, že se podařilo najít zabitého robota Pachmana. Tady vrahové udělali chybu. Robot vůbec nevěděl, oč jde. Přišel v noci na místo činu, jak mu nařídili, a taky mu nařídili stát nehybně. Ale zapůsobil třetí zákon, v tom okamžiku silnější než drahý. Robot se bránil. Inspektore, prosím, pusťte ten záznam.“
Projektor se rozběhl. Viděli jsme záznam z bezpečnostní kamery na náměstí Bratří Synků. Ze tmy se vynořily dvě postavy. Robot, který vypadal jako člověk, a proti němu robot stroj. Stroj třímal pistoli. Šest výstřelů se rozlehlo náměstím.
„Vidíte?“ řekl jsem. „Čtyřikrát se Pachmanovi podařilo střelám vyhnout, popáté to už nestihl. Ne že by tu střelu neviděl, ale ty byly vypáleny tak, že ho jedna prostě musela zasáhnout. Ne do hlavy, pane Balatko. Do srdce, tam mají roboti mozek. Teprve poslední rána šla do čela. Tak, jak to bylo naplánováno.
Střílející robot měl jiné příkazy. Měl zabít robota. Musel tedy střílet na hruď. Navíc měl nařízeno poté vypálit ještě jeden výstřel přímo do čela. Jenže vrah tady nepočítal s přirozenou reakcí robota. Robot Pachman nestál bez hnutí, třetí zákon na okamžik převládl. Zasáhl ho až pátý výstřel. Šestý šel podle plánu do čela. Ale robot Harbist… tedy Endor X92, model DI35 měl ještě nařízeno, aby posledním výstřelem zničil sám sebe. A to se nepodařilo, protože zbraň byla už prázdná. Další příkazy robot nedostal, proto zůstal stát na místě činu.
Musím říct, že to byl od vraha mistrovský kousek. Musel přesvědčit robota, aby střílel na někoho, kdo vypadá jako člověk. A to není jednoduché, víte dobře, že roboti jsou vybaveni prvním zákonem, který jim brání ublížit člověku. Robot musel mít naprostou jistotu, že nestřílí na člověka. Proto bylo třeba, aby se Harbist setkal s robotem Pachmanem. Proto bylo třeba, aby si vyměnili informace, tudíž aby se znali. Proto bylo třeba přivést robota Pachmana na oslavu. I tak se stalo, že robot Harbist o tom, co dělá, trochu pochyboval. Snad i proto se mu nepodařilo robota Pachmana zlikvidovat prvním výstřelem.
Nedovedete si představit, co se odehrává v mozku robota, který ví, že se po něm střílí,“ pokračoval jsem v monologu. „Je to strašlivá panika, dovolím si říct, že mu to dokonce musí působit bolest. Robot Pachman trpěl, protože nechápal, kdo a proč mu usiluje o život. Nebyl to člověk, pane Balatko. Ten by sebou asi praštil o zem, což by zase zmátlo střílejícího robota. Takhle to dopadlo tak, jak jste si představoval.“
„Byla to nehoda,“ rudl Balatka. „Nevěděl jsem, že tam Pachman přijde místo robota.“
„Ale věděl. Pokud by nebyl po ruce jiný důkaz než ten film, pak tu budou bankovní výpisy. Jistě nám vysvětlíte, proč z vašeho účtu mizely desetitisíce a objevovaly se na účtu pana Pachmana.“
„Platil jsem mu v hotovosti, a…“
Zmlkl. Pochopil, že v tomto okamžiku prohrál.
„Budu k vám milosrdný, pane Balatko. Nebudu se ptát, co na vás Pachman věděl, že vás vydíral, a že jste tak ochotně platil. To brzy setře čas, ale smrt člověka, ta se neodpouští. A já bych s chutí dodal, že i smrt robota. Ale zákon stále roboty považuje za věc.“
Inspektor Spark vstal. Na rukou režiséra Balatky zaklapla pouta.
„Tak mě aspoň nechte dokončit ten film, mělo to být vyvrcholení mé kariéry…“
„Film, ve kterém je zaznamenaná skutečná smrt?“ zeptal se ostře Spark.
Vrah sklopil hlavu.
„A co bude s mým synem?“ zeptal se mne pan Werner.
„Myslím, že nevěděl, oč se vlastně jedná, pane Wernere. Netušil, že pomáhá vrahovi. Na samotné smrti pana Pachmana nemá podíl. Ostatně, myslím, že měl štěstí. Vrahové nemají rádi svědky. Kdyby vyšetřování trvalo déle, možná by se Balatka odhodlal vašeho syna odstranit.“
Podíval se na mne prázdným pohledem. To vše pro něj byl neuvěřitelný šok. Přišel o robota, ukázalo se, že jeho syn pomáhal při zločinu vraždy, a teď pochopil, že mu šlo i o život.
„Kdyby bylo potřeba, pozvěte si mne jako znalce, pane Wernere. Dosvědčím, že to tak mohlo být. Váš syn toho spáchal dost, ale dá se věřit, že skutečně nevěděl, že je zapleten do vraždy. Snad vyvázne s podmínkou. Víte, asi by k tomu nedošlo, kdyby své znalosti robotiky mohl realizovat jinak než takto potajmu. Chtěl se ukázat před světem, chtěl prezentovat své znalosti robotiky. Zcela nerozvážně se předvedl jako vládce robotů, vládce nad třemi zákony. Neprolomil je, ale málem otřásl světem robotiky. Má úžasné schopnosti, může z něj být skvělý robotik. Opravdu ho necháte na klasickém gymnáziu?“
Pan Werner pokrčil rameny a beze slova odešel. Nepoděkoval, ale ani mi nevynadal. Tak to chodí.
Vrátil jsem se do hotelu. Tenhle případ mě stál hodně. Přišel jsem o střechu nad hlavou i o všechny přístroje. Pojišťovna mi to nikdy nemůže nahradit.
Neztratil jsem však víru v roboty. Robot nemůže vraždit. Vědí to všichni robotici, ale tenhle případ robotům nepomohl.
Tlak na jejich likvidaci bude stále silnější, i kdyby se stokrát prokázalo, že vraždit mohou jen lidé.