Tlustými stěnami iglů vytrvale pronikaly slabé vibrace – vibrace, které tam nepatřily. Jayne to rozeznala i ve spánku. Bojové reflexy, vytříbené během desetiletí strávených na stráži proti útokům Rudé, s věkem nezeslábly. Prudce otevřela oči. Zatajila dech. Vibrace prostupovaly stěnami, rámem postele, matrací, slyšitelné i přes Carlyino chraplavé oddechování.
V duchu si připomněla, že Rudá je daleko, daleko odsud. Že se nemůže odpoutat od Země, kde pronikla do každičkého aspektu života jako neúnavný, vše ovlivňující tok informací, hlídající myšlenky i činy miliard bytostí, aby směřovaly po cestách vedoucích k jejím, lidstvu neznámým cílům. Jayne nedovedla posoudit, zdali je Rudá živá nebo vědomá, a neměla názor ani na ryzost jejích záměrů. Chtěla jen, aby se Rudá držela dál od Ulitových měst. Většinu svého dlouhého života Jayne obětovala nepolevující obraně jejich rostoucí unie, svazu roztroušených orbitálních osad, které se rozhodly udržet si na Rudé nezávislost. Teprve na odpočinku objevila nové příležitosti, jak se realizovat.
Před necelými čtyřiadvaceti hodinami přistál její čtyřčlenný tým na Callisto, nejvzdálenějším z Galileových měsíců Jupitera a zároveň jediném, který se nachází až za pásy smrtící radiace plynného obra. Ještě před nimi na měsíc dorazil raft se stavební technikou a pracovní četou čítající deset malých robotů, kteří pro ně s předstihem smontovali prostorné iglů, aby se mohly rovnou zabydlet. Úkolem jejího týmu bylo postavit tu prototyp stanice na těžbu ledu, který by Ulitovým městům umožnil další růst.
Ty vibrace možná způsobují nějaké nově započaté práce na stavbě odpalovací rampy. Nejspíš to tak bude. Jenomže „nejspíš“ na vysvětlenou nestačí. Opatrně, aby nevzbudila Carly, která si do postele zalezla teprve před hodinou, vyklouzla Jayne zpod společné přikrývky. Členky týmu pracovaly v navzájem fázově posunutých dvanáctihodinových směnách a Jayne, která si vzala hned první šichtu, by už stejně za chvíli vstávala.
Vzduchová membrána, která zevnitř vystýlala stěny a strop, zareagovala na její pohyb a osvětlila prostor zastřeným šedým přísvitem. Jayne se beze spěchu postavila na spánkem strnulé nohy. Po sto letech existence byla hubená, šlachovitá a zimomřivá, a tak si na spodní vrstvu termoprádla natáhla ještě jedny volné termokalhoty a svetr ze stejného materiálu, navlékla si tenké rukavice a obula se do pohodlných přezůvek – k vrstvám, které je v iglů chránily před mrazivým vzduchoprázdnem venku, si tak dopřála ještě jednu navíc!
Věděla s naprostou jistotou, že v systému Jupitera jsou samý. Rudá tu ani být nemůže – zpoždění toku informací vlivem rychlosti světla jí nedovolí expandovat dál od Země – a žádná jiná expedice se takhle daleko už roky nevypravila. Tohle podnikají na vlastní pěst. Kdyby se něco zvrtlo, nikdo jim nepomůže – nakonec právě proto tenhle projekt svěřili jim. Jsou jedna jako druhá schopné, zkušené – a zralé na odpis.
Ložnice byla od zbytku iglů neprodyšně uzavřena přechodovou membránou. Jayne se membrány dotkla. I přes rukavici cítila, jak je rovná a tvrdá, ale když po ní přejela prsty, poddajně se rozestoupila v úhledných vlnách hladkých jako sklo.
Tlusté kvádry prastarého ledu, z nichž byly postaveny stěny a strop iglů, stínily vnitřek před kosmickým zářením, ale teprve vzduchová membrána ho činila obyvatelným. Polointeligentní, téměř jakoby živá tkáň zevnitř vystýlala všechny místnosti, udržovala v prostorách tlak a produkovala teplo a čerstvý vzduch. Při protržení se dovedla sama zacelit, a díky tomu, že byla pohyblivá, si dokázala poradit i s rozsáhlým poškozením.
Jayne prošla elastickým vstupním panelem do ústřední sekce, kde byly po obou stranách sprchy a toalety. Před ní dál napravo byl otevřený přechod do odpočívárny s pohodlným nafukovacím nábytkem, se zásobami jídla a ohřívací troubou. Nalevo byl vstup do velína, kde se střídaly v práci. Jayne odtamtud uslyšela přicházet Beritin hlas. Slovům nerozuměla, ale Beritin pronikavý, rozzlobený tón potvrzoval, že její tušení bylo správné – něco se podělalo.
Potlačila nutkání okamžitě běžet do velína. Věk a zkušenost ji naučily dbát za všech okolností na základní potřeby, takže si nejdřív odskočila na záchod, a teprve když vyřídila, co musela, rozběhla se poklusem za roh.
Berit ji zaslechla přicházet a nasupeně ji pozdravila. Bylo jí devětadevadesát – její věk prozrazovala průsvitně tenká hnědá pokožka, varhánky vrásek u přísných očí a řídnoucí sněhově bílé vlasy. Stejně jako Jayne strávila většinu života vojenskou službou u obranných složek a tak jako ona měla to výjimečné štěstí, že se dožila odchodu na odpočinek. Absolvovaly spolu víc akcí, než si jedna nebo druhá chtěly připouštět. „Co tě vzbudilo?“ vyjela na ni Berit.
„Tušení, že jsme v maléru. Proč jsem ve tvém hlase zaslechla nelibost?“
„Protože se mi to nelíbí.“
„Jde o roboty. Něco do nich vjelo a nechtějí poslouchat,“ uvedla Jayne trochu víc do obrazu Lorelei, aniž by se k ní otočila od trojrozměrného modelu stanice. Lorelei byla jejich civilní strojní inženýr, drobná, jemná žena, ve svých sto třech letech dokonce starší než Jayne.
„Rudá si na nás došlápla i tady,“ dodala s fatalistickým přesvědčením Berit.
Jayne se k nim připojila a ve třech se sklonily nad model. „Jak?“
Lorelei k ní vzhlédla hlubokýma modrýma očima, zářícíma ze záhybů zdrsnělé tmavé pokožky. Oslnivě bílé vlasy, navzdory létům pořád husté, měla spletené do silného copu, který jí spadal přes jedno rameno. Otevřela pusu, aby něco řekla – když vtom se po celém iglů hlasitě rozječela siréna. Jayne zalehlo v uších. Přechodová membrána se kvapem uzavřela a neprodyšně izolovala velín od zbytku stanice. Umlčela i sirénu, ale Jayne pořád tlumeně slyšela kvílení unikajícího vzduchu.
„Skafandry!“ zařvala. „Fofrem! Padejte!“
Skafandry visely na stěně u východu. Jayne k nim stačila udělat sotva dva kroky, když kvílení náhle ustalo, ukončené slabým lupnutím. Masivní ledové kvádry o sebe zaskřípaly. Iglů se otřáslo. Do hajzlu, ulevila si v duchu Jayne, popadla dva skafandry a hodila je Berit a Lorelei. Do hajzlu. Jestli ta střecha spadne…
Když tuhle misi získaly, byl to pro ně důvod k oslavě. Přestože ji dostaly právě proto, že je riskantní a že už mají svůj věk. Jakmile vývojáři z Ulitových měst zjistili, jak minimalizovat ničivý dopad stáří na organismus, střední délka plnohodnotného, zdravého života se protáhla na víc než století. Pořád však hrozilo riziko akutního selhání orgánů – že člověku praskne cévka na mozku, zkolabuje srdeční komora nebo mu vysadí už příliš chatrné plíce. Bylo holým faktem, že ani jedné z nich už moc času nezbývá. Jestli během mise přijdou o život, ztráty nebudou větší než hrstka neprožitých let. Mezitím se však můžou procházet po jednom z Jupiterových měsíců a pokusit se zařídit, aby díky nim byla Ulitová města do budoucna o trochu lépe zabezpečená.
A jestli se tomu dá nějak zabránit, tak Jayne se postará, aby ta pitomá střecha nespadla.
Sundala třetí skafandr, vlezla si do něj a přitáhla k sobě okraje, aby se mohly uzavřít.
Skafandr byl jen jinou formou vzduchové membrány, upravené tak, aby se ovinula okolo těla. Byl téměř všude na palec silný a napájel se tenkými, elastickými články uloženými v oblasti zad. Robotické ruce z uhlíkových vláken na koncích rukávů věrně kopírovaly každé hnutí Jayniných prstů, takže ty její mohly zůstat v teple a v bezpečí uvnitř.
Jayne natáhla robotickou ruku a zachytila ochranné hledí helmy dřív, než se stihlo uzavřít. Lorelei a Berit se ještě soukaly do svých skafandrů. „Lorelei, ty tady zůstaň a srovnej roboty do latě. Berit, ty běž ven zjistit, co se to ksakru stalo. Já jdu pro Carly.“
Aniž by čekala na odpověď, pustila hledí, které se jí ihned rozvinulo přes obličej, uzavřelo se, vytvarovalo a ztuhlo.
Přechod do ústřední sekce byl zavřený, ale zeleně svítící kontrolka signalizovala, že tlak na druhé straně je v pořádku. Jayne se jím protáhla i s náhradním skafandrem pro Carly a přechod se za ní opět uzavřel.
Rychlým pohledem zkontrolovala, že všechny přechody jsou zavřené. U vstupu do velína, odpočívárny a ke sprchám svítily kontrolky zeleně. Jen u ložnice výstražně blikala červená.
Jayne si skousla vnitřní stranu rtu. Připomněla si Carlyinu dobrosrdečnou a veselou povahu. „Berit –?“
„Jsem na cestě ven,“ ohlásila se Berit do vysílačky ve skafandru. Vzápětí vyrazila krátký sten, v němž zazněla bolest ostrá jako střepiny ledu. „Už taky vidím, na co se díváš.“
„Jdu dovnitř.“ Jayne přejela prsty po zavřené přechodové membráně. Z ústřední sekce to odsálo vzduch a skafandr na ní ztuhl, takže se na moment nemohla hýbat. Pak se křížově propojené buňky přizpůsobily změně tlaku a senzory znovu začaly detekovat její pohyby, kopírované skafandrem, který zároveň ztrojnásoboval její fyzickou sílu. Kdyby se ale někdy úplně vybil, Jayne by v něm zůstala zaživa uvězněná jako v diamantové rakvi.
Pořád v ruce svírala Carlyin skafandr, i když už to k ničemu nebylo.
Přechod se otevřel. Ložnice byla slabě nasvícená nezvyklým světlem. Jejich stanice bylá na straně odvrácené od Jupitera a Slunce bylo příliš daleko, než aby to mělo vliv, avšak nepravidelným, na tři stopy širokým otvorem proraženým ve stropním ledovém kvádru sem pronikalo něco z bledého třpytu hvězd. Nestačilo to, aby Jayne rozeznávala detaily, ale její hledí se pohotově přepnulo na noční vidění. Sotva se tak stalo, Berit ve vysílačce hlasitě vydechla. „Krucinál, Carly. Do prdele práce! Snažila se dostat k přechodu!“
Carly ležela na podlaze tváří k zemi; nohy a boky měla rozdrcené a uvězněné pod ledem, který se zřítil ze stropu. Její osud se zpečetil ve chvíli, kdy se Jayne rozhodla, že ji nechá spát – kdežto Jayne se vrtkavé štěstí pořád drželo.
Jayne se přinutila odtrhnout pohled od mrtvého těla. Podívala se ke stropu. Pod otvorem v ledovém příkrovu zela v membráně trhlina. Rozervané okraje se svíjely, naslepo se pokoušely navzájem nahmatat a postupně se stále více odlupovaly od stropu a stěn. Budou se odchlipovat tak dlouho, dokud na sebe znovu nedosáhnou, a pak opět srostou a zmenšený prostor neprodyšně uzavřou. Než se Jayne stačila lépe rozhlédnout, koutkem oka postřehla pohyb – na pozadí hvězd se venku, hned u kraje otvoru, rýsovala silueta robota.
Všech deset robotů na jejich stanici patřilo ke stejnému modelu. Jejich základ tvořil pevný krunýř ve tvaru disku o průměru sedacího polštáře. Disk spočíval na trojici teleskopických, dokonale pružných nohou a ke každé jeho polovině byla připojena pracovní ruka. Horní polovina disku přitom byla otočná, takže ruce k sobě mohly zaujmout libovolný požadovaný úhel. Nejběžnější však bylo, že se jednoduše spojily do jednoho ramene, které tak disponovalo větší silou. V základní pozici měli roboti nohy vysunuté na maximum, takže člověku sahali zhruba do pasu. Obvod krunýře i nohy měli v pravidelných rozestupech osázené zářivými kotoučky studeného modrého světla.
Robot, kterého Jayne zahlédla na střeše, měl u kraje otvoru nasazený vrták – mechanické zařízení bez vlastní inteligence. Válec vrtáku nehybně čekal, zatímco robot kolem něj přecházel sem a tam. Budilo to dojem, jako by se nemohl rozhodnout. Jayne při tom pohledu naskočila husí kůže. Takhle by se roboti chovat neměli. Přemýšlela, jaký pokyn ho vůbec přivedl na střechu.
„Lorelei?“
„Příjem,“ zašeptala Lorelei zdušené.
„Řekni mi, že ten robot je na střeše, aby ji opravil.“
„Nemám tušení, co má za lubem. Nedokážu to zjistit. Dostal nějaké nové instrukce. Nemůžu z něj nic vydolovat, ani mu zadat nové pokyny. Mezi sebou roboti komunikují, ale se mnou ne.“
Roboti byli vybavení omezenou umělou inteligencí. Byli učenliví, ale neměli nic, co by i jen vzdáleně připomínalo vědomí. A přece – tyhle nové instrukce u nich vyvolávaly chování, které nepříjemně připomínalo volní akt.
Jayne se dívala, jak robot bleskurychlé spouští jednu ruku někam pod břicho. Hodil do otvoru váleček velký jako prst a zase ruku rychle vytáhl. Předmět zvolna propadl dovnitř, několikrát se odrazil od hromady zříceného ledu a skončil na podlaze. Trhavý kolík, uvědomila si Jayne. Trhavé kolíky byly malé nálože, které roboti používali při těžbě zdejšího povrchového ledu tvrdého jako žula.
„K zemi!“ zařvala do vysílačky Berit. Jayne na nic nečekala a těsně předtím, než kolík s oslňujícím zábleskem vybuchl, se vrhla pod postel. Podlaha nadskočila, a sotva se žhavá vlna přehnala prostorem, Jayne se znovu vykutálela ven. S posilovačem svalů se hbitě postavila zpátky na nohy.
Do mělkého kráteru se jako sníh snášely šupinky ledu a vločky zmrzlé krve a přikrývaly zmrzlou rudou kaši, v kterou se proměnilo Carlyino tělo.
„Lorelei,“ zeptala se Jayne ledově klidným hlasem, „pokusil se mě ten robot právě vyhodit do povětří?“
Ale Lorelei měla jiné starosti. Vzrušením sotva dýchala. „Zrovna jsem našla záznam přenosu z přistávacího modulu. Došlo k němu těsně předtím, než se tu všecko podělalo“
„O čem to mluvíš? Přistávací modul je prázdný. Stojí vypnutý venku před vchodem.“
„Teď je zapnutý,“ opravila ji přeskakujícím hlasem Lorelei. „Přivezly jsme si špiona. Tohle je válka, Jayne“
„To vím taky, krucinál!“
„- a my jsme právě dostaly zásah! Něco, co s námi přiletělo v modulu, nakrmilo roboty vlastními instrukcemi a změnilo přístupový kód. Bůhví, k čemu jsou teď naprogramovaní“
„K čemu asi. Aby sabotovali naši misi,“ zavrčela do vysílačky Berit. „Rudá nechce, aby Ulitová města dál rostla. Měly jsme to předvídat.“
Jayne sledovala, jak robot natahuje ruku a odepíná úvaz, který ho poutal k vrtáku. Vtom se objevil další robot a bez váhání skočil do ložnice otvorem, který se výbuchem značně rozšířil. Snášel se dolů s netečností náměsíčníka, a ještě než dopadl na zem, z hořáku v mechanické ruce mu vyšlehl šestipalcový jazyk úzce zaměřeného modrého plamene. Jayne couvla. Teleskopické nohy se pod robotem zhouply, aby ztlumily náraz, a hned se zhouply podruhé – robot po ní skočil.
Ve vysílačce se ozvaly varovné výkřiky, avšak Jayne pohotově uhnula. Robot ji minul, ale sotva dopadl, otočil krunýř, vysunul ruku a pokusil se ji zasáhnout plamenem. Naštěstí byl konstruovaný na stavbu a ne do boje. Jayne byla mrštnější.
Vyhnula se plameni, vrhla se na robota a přistála mu na krunýři. Robotovi pod její vahou poněkud překvapivě povolily nohy a zhroutil se na podlahu. Jayne ho tam přidržela a robotickýma rukama si odtáhla plamen hořáku od tváře. S podporou skafandru se robotovi vyrovnala silou a k jejímu úžasu s ní po pár vteřinách přestal bojovat. Plamen hořáku zhasl.
„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.
„Řekla bych, že si přivolal jeřáb, ať z něho tu zátěž sundá,“ odpověděla do vysílačky Lorelei. „To by byla logická odezva vzhledem k základní instrukci, podle které robot musí chránit sám sebe před poškozením. A teď ho vypni.“
„Jak?“ –
„Na krunýři má ovládací panel. Hlavně nepřesouvej těžiště. Najdeš to po hmatu.“
Jayne se zamračila. Oběma robotickýma rukama pořád držela pracovní paži robota, teď ale jednu z nich opatrně uvolnila. Karbonové prsty klouzaly po povrchu krunýře a skafandr vjemy věrně přenášel do jejích vlastních prstů. Jayne našla panel, odklopila víko a vklouzla rukou dovnitř.
„Vždyť je tady spousta tlačítek! Co s tím mám dělat?“
„Najdi dvě spodní rohová tlačítka a prostřední tlačítko nahoře. Zmáčkni všechny naráz a přidrž je.“
Jayne poslechla. Teprve když robot ztichl, došlo jí, že celou dobu vydával tiché hučení.
„A je to,“ konstatovala chmurně Lorelei. „Jednoho máme z krku. Teď ještě dalších devět.“
Ale Jayne se to nezdálo. Světélka na robotových nohou a na krunýři pořád zářila „Proč ta světla pořád svítí, Lorelei?“
„Mají vlastní napájení. Už jsi někdy zkoušela najít potmě nečinného robota?“
Jayne si odfrkla „Takže to je celé? Prostě je vypneme? To teda bude“
„Lorelei!“ vykřikla do vysílačky Berit téměř bez sebe zděšením. „Padej pryč! Hned! Máš nad sebou roboty. Vrtají do střechy. Jayne –“
„Už mizím.“
Nejdřív ale sebrala vypnutému robotovi hořák a uřízla s ním pět stop dlouhý kus tvrdého plastu ze zkroucených trosek postelového rámu. Ocel by byla lepší, ale aspoň má v ruce něco s větším dosahem než plamen hořáku.
Roztržená membrána už se mezitím notný kus sloupala ze stěn ložnice, a jak se volné okraje snažily propojit, zmítala se teď kolem Jayne. Jayne udělala obří krok a stoupla si k ni. Pak vysokým obloukem prohodila dírou po výbuchu plastovou tyč a s mocnou podporou skafandru se zlehka vyhoupla za ní.
Při nízké gravitaci Callisto doslova vystřelila ven, ale karbonovými prsty se včas zachytila okraje ledu a přitáhla se na střechu.
Ledové kvádry na stavbu iglů byly vylámány zpod vrstvy prašného regolitu. Různorodé nečistoty zbarvovaly led strakatě šedým nádechem, takže se pod hvězdami posetou oblohou blyštěl jen matně. Okolní krajina však byla ještě temnější. Zrnitá šedá pláň se táhla do dáli až k nízkým horám s příkrými úbočími, které obepínaly horizont. Jejich černé siluety se ježily na pozadí hvězd a oblé vrcholky, slabě se třpytící jinovatkou, budily dojem, jako by se nořily do mlhy.
Staveniště bylo od iglů půl míle daleko. Na rovném prostranství se tam do výšky tyčila jejich vlastní malá hora z ocelových nosníků. Roboti měli být na stavbě a hloubit základy odpalovací rampy, ale Jayne neviděla, že by se tam něco hýbalo. Zato blíž k iglů, kde na ohnutých nohách dřepěl přistávací modul, lesklý, jako by byl obalený zlatým staniolem, Jayne zahlédla dva bloumající roboty. Otočila se a rozhlédla se po ploché střeše.
Díra po výbuchu byla jen kousek od jednoho okraje. Na volné ploše za ní Berit naháněla prchajícího robota. Další robot kroužil nad velínem, kde se do ledu zakusovaly hned tři vrtáky. Každý do nebe posílal sloup ledových vloček jiskřících ve svitu hvězd. Jayne si uměla představit jednoduchou logiku robotů: vrták vyvrtá otvor do ledu – do otvoru se hodí trhavý kolík – těžká ledová izolace se rozletí na kusy.
Na střeše byl ještě třetí robot, ten, který prve hodil do ložnice trhavý kolík. Teď rychlými přískoky obíhal díru a mířil k ní, ale neměl hořák a svoji nálož už odpálil. Jayne usoudila, že je neškodný, a vyrazila mu naproti.
Robot postřehl její pohyb a zaváhal.
Zato Jayne neváhala. Dvěma dlouhými skoky byla u něho a vrhla se na něj stejně jako na prvního robota – tenhle robot však její záměr předvídal. Zhoupl se na pružných nohách a uskočil z dosahu. Jayne sebou plácla na břicho a několik stop svištivě klouzala podél díry k okraji střechy, než se vzpamatovala a zaryla se karbonovými prsty do ledového povrchu – právě včas, aby nepřepadla dolů.
Ve vysílačce se ozvala udýchaná Berit. „Představ si, Jaynie, že oni už ten manévr prokoukli. Vůbec mě k sobě nepustí.“
„Tak dík, že mi to říkáš,“ zaúpěla Jayne a postavila se na nohy.
Robot nehybně postával pár kroků od ní.
„Vypadá bezradně,“ zamumlala Jayne. Třeba neví, co dál. Možná ty nové instrukce nepokrývají všechny alternativy pro případ, že se první pokus o vraždu nezdařil.
Na rozdíl od robota si Jayne uměla poradit sama.
Hlavou jí probleskla vidina Carlyina roztrhaného těla. Vrátila se k díře po výbuchu a popadla odloženou vrtací jednotku. Zařízení mohlo vážit tolik co ona, ale na Callisto panovala nízká gravitace a Jayne měla napájený skafandr s posilovačem. Nebyl pro ni problém zamířit robotovi na krunýř a mrsknout po něm vrtákem.
Robot zatáhl teleskopické nohy a skrčil se. Zvládl to s omračující rychlostí, takže rotující vrták ho neškodně minul a pokračoval po započaté trajektorii pryč ze střechy iglů, kamsi do dálav nad šedou pláň. Hm. Takže s házením věcí moc nepochodí. Shýbla se pro odloženou plastovou tyč, rozhodnutá, že tomu dá šanci. Když se narovnala, zjistila, že na střechu nad velínem mezitím zdola vyskočili dva další roboti.
Pěkně jednoho po druhém, Jaynie, napomenula se, máchla tyčí nad hlavou a tvrdě s ní udeřila robota přes krunýř. Tyč se přerazila vedví. Robot to neodnesl ani škrábnutím. Jayne znechuceně švihla zbylým pahýlem o led. Tak tenhle nápad taky nevyšel – a teď mají na střeše čtyři roboty místo dvou.
Vrtáky navíc pokračovaly v práci, i když je nikdo nehlídal – nořily se do ledu čím dál hlouběji. Jayne k nim přesunula pozornost. Přece nenechá roboty vyhodit do povětří další část iglů. Ani omylem. Odrazila se a dlouhými skoky vyrazila okolo díry k nejbližšímu vrtáku. Jakmile se k němu dostala, pokropil ji proud odletujících ledových vloček.
Vrták jí sahal do půli stehen. Štíhlý válec byl tak rozpálený, že se vločky v jeho blízkosti měnily v páru. Jayne ho sevřela robotickou rukou a škubla s ním – jenže zařízení bylo přišroubované do ledu. Sehnula se k němu a pátrala po ovládacím panelu, ale bezvýsledně.
„Lorelei? Jsi ještě živá?“
„Zatím jo.“
„Jak vypnu vrták?“
„Nevypneš, jestli teda neznáš přístupový kód pro změnu instrukcí.“
„To nevadí. Kryj mi záda, Berit.“ Jayne zapnula hořák, který prve sebrala robotovi, a začala řezat. Odřízla první šroub a vrták se začal třást. Odřízla druhý šroub. Vrták začal poskakovat. A pak se vypnul. No vida. Že by bezpečnostní pojistka?
Zbylé dva vrtáky pracovaly dál, ale s Berit na stráži uřezala Jayne šrouby i jim. Jakmile začaly ztrácet stabilitu, okamžitě se vypnuly.
„Hezky,“ zhodnotila to Berit. „Ale pořád nás čeká vyřídit devět nepřátelských robotů.“ Stála pár kroků od Jayne a vrhala se po každém robotovi, který se k ní odvážil přiblížit.
„Lorelei? Kde vlastně jsi?“ zeptala se Jayne.
„V přistávacím modulu.“
Jayne sklouzla očima dolů, kde se na regolitu blyštěla zlatá kupole. Vstup do modulu byl zavřený. „Dobře. Zůstaň tam. My s Berit zajdeme na stavbu, nabereme tam nálože, možná vezmeme i jeden nebo dva armovací pruty a pošleme ty posluhovače Rudé do šrotu.“
„Jayne! To ne!“ vykřikla Lorelei. „Nesmíte robotům nic udělat!“
„Ha,“ vyrazila Berit. „Tak tos měla vidět, jak po jednom z nich mrskla vrtákem.“
„Cože?!“ rozlítila se Lorelei. „My ty roboty potřebujeme, Jayne! Všechny do posledního, jinak se tahle mise nepodaří.“
„Vždyť už jsme o ně přišli!“ zařvala na ni Jayne. Lomcovala s ní touha popadnout robotickýma rukama ocelový prut a vyzkoušet, co takový krunýř vydrží, možná jednoho z těch plecháčů otevřít a pořádně se mu podívat na zoubek. „Carly je mrtvá, zatraceně, a my si musíme přiznat, že tahle mise se nepodařila!“
„Carly je mrtvá,“ přisvědčila Lorelei. Mluvila nyní tiše a naléhavě. „Ale my jsme pořád tady a Ulitová města pořád čekají na každý krystal vody, který jim dokážeme poslat. Jenže bez robotů, kteří by postavili odpalovací rampu, jim nepošleme ani jedinou kapku. A já odsud neodletím, dokud ta rampa nebude hotová.“
„Do hajzlu, Lorelei! Expert přes roboty jsi tady ty a sama jsi řekla, že tě ignorují a že jejich nastavení prostě nemůžeš změnit –“
„Taky že nemůžu – dokud je vy dvě nevypnete! Musíte každého z nich ručně vypnout, stejně jako toho v ložnici.“ Lorelei znovu ztišila hlas a uklidnila se. „Pak jim obnovím tovární nastavení. Sice si nebudou pamatovat, co mají postavit a jak, ale to je zvládneme naučit.“
Jayne se otočila na Berit. Hledí její helmy se ve slabém světle neproniknutelně černalo, ale jak se na to tváří, prozradil její uštěpačný tón. „Slyšelas, Jaynie? První přikázání v téhle malé bitvě zní: ‘Neublížíš’. Takže mi ten hořák radši dej, dokud si to nezapíšeš za uši.“
* * *
Lorelei navrhovala, aby uzavřely plástev.
Roboti byli biomechaničtí hybridi a přibližně každých dvanáct hodin se v plástvi potřebovali dobít a doplnit si zásobní látky. Plástev byla ledová jeskyně hned u staveniště, sloužila jako sklad palivových článků a živin.
Jayne ale nebylo po chuti, že by měly nechat po střeše pobíhat čtyři roboty, zvlášť když tři z nich u sebe pořád mají trhavé kolíky. Proč je vlastně nepoužijí? Možná neví jak. Když nemají k dispozici vyvrtaný otvor, kam by nálož umístili, anebo díru po výbuchu, do které by ji hodili, jejich jednoduché algoritmy selhávají.
Jenže roboti se rychle učí. Viděli, jak Jayne jednoho z nich složila, a teď před ní a Berit utíkají. Přitom však stačí, aby se k nim obrátily zády, a roboti se zas začnou přibližovat, s hořáky a pilami v rukou jako tlupa mechanických zombíků.
„Hele,“ napadlo Jayne. „Budu dělat, jako že jdu pryč. A jestli se některý z nich za mnou pustí, vpadneš mu do zad a přihraješ mi ho.“
Berit přikývla. „Tak běž.“
Jayne se loudavým tempem vydala přes střechu.
„Jdou po tobě všichni čtyři,“ sykla Berit.
Jayne se nenamáhala otočit, aby se podívala. Místo toho si zapnula datový tok z Belitiny helmy a sledovala, jak ji roboti povážlivě rychle dohánějí. Byli od ní ještě osm metrů, sedm, šest. Jeden se hnal v čele, v závěsu za ním spěchali další dva. Čtvrtý zůstával mírně pozadu. Berit se držela pár kroků za nimi.
„Já si beru toho, co je ke mně nejblíž,“ ohlásila Jayne.
„Dobře. Já sejmu toho loudala.“
„Tři dva jedna – teď!“
Jayne se obrátila a skočila. Robot také skočil, jenže nebyl dost rychlý. Srazili se nad zemí. Jayne mu přeletěla přes záda, ale stihla zatnout prsty do jeho krunýře a strhla ho s sebou na zem. Vyškrábala se na něho a ruku s hořákem mu nohou přimáčkla k zemi. Jakmile se plamen dotkl ledu, vyvalila se pára a hned se měnila v sníh. Robot pod její vahou znehybněl. Jayne odklopila víko ovládacího panelu a karbonovými prsty praštila do trojice kláves. Tentokrát však byla příliš udýchaná, než aby slyšela, jak to v robotovi hučí, takže ani nemohla říct, jestli to přestalo. „Je vypnutý?“ sípěla. „Vypnul se?“
„Hni sebou!“ zařvala Berit.
Jayne spatřila, jak se jí k tváři prudce blíží oslepující modré světlo z dalšího hořáku. Odkulila se stranou. Do předloktí se jí zakousl žhavý žár. Skafandr jí pomohl zpátky na nohy.
Teď už před ní šermovaly dva hořáky. Uskočila dozadu a oba zbylí roboti vyrazili za ní, v jedné ruce hořák, ve druhé pilu. Předloktí ji bolelo, jako by ho drtili ve svěráku.
Letmo si zasažené místo prohlédla. Hořák jí do skafandru udělal podlouhlý zářez, ale neprořízl ho úplně. Přitáhla spálené okraje k sobě, aby se zdravá tkáň mohla snáze spojit a opět srůst. Pak znovu uskočila před blížícími se roboty. S nelibostí si uvědomila, že se při svých výpadech naučili spolupracovat – nebylo pochyb, že zúročili čerstvou lekci koordinovaného útoku, který jim s Berit předvedly.
„Dobrý, Jaynie?“ ujišťovala se Berit.
„Zatím jo.“
Oba dva roboti dál pronásledovali Jayne a zkoušeli na ni společně útočit hořáky, dokud Berit jednoho nesrazila zezadu k zemi. Otevřela panel, vyřadila robota z provozu a v řádu sekund byla zase na nohou. Jayne si zatím dál hrála na honěnou s posledním robotem.
Nad hořáky, které zůstaly ležet na ledu, se zvedaly sloupy sněhu. Jayne mezi nimi kličkovala, aby odvedla robotovu pozornost od Berit, která stála bez hnutí a doufala, že si jí nevšimne. Jayne proběhla těsně kolem ní. Robot udělal to samé. Berit udeřila. Chvíli poté se ve vysílačce ozval její přerývaný dech. „Tak. A už jenom pět.“
Jayne na střeše oběhla cvičné kolečko, aby vypnula a posbírala hořáky dřív, než se tajícím ledem proboří k membráně: „Hotovo. A teď se postaráme o plástev.“
Berit ještě pořád lapala po dechu. „Doufám, že to nebudu muset zase oddřít jenom já.“
„A já si říkala, kdovíjak nejsem velkorysá, když dělám návnadu,“ ušklíbla se Jayne.
* * *
Seskočily spolu ze střechy. Ze zlatem se blyštícího modulu jim vyšla naproti Lorelei. Mávala na ně jakýmsi obdélníkovým štítkem. Byl sotva dva palce dlouhý a tenký jako papír. „Zapni hořák,“ požádala.
Jayne jí vyhověla. Úzký plamen probodl temnotu jako modrá jehlice. „Tak tohle je ten záškodník? Tohle robotům přepsalo instrukce? A víc jich tam nebylo?“
„Víc jsem jich nenašla.“ Lorelei štítek položila na zem a poodstoupila. „Spal to.“
Jayne poslechla, pak ještě spálený štítek rozdrtila botou a zbytky znovu sežehla plamenem.
* * *
Po prašném regolitu se společně vydaly na stavbu. Jayne na vzdálenost několika set metrů postřehla hlouček bledých světel.
„Roboti,“ ukázala. Nebýt svítících kroužků na jejich nohách a krunýřích, mohli by se roboti nenápadně přikrást až k nim. „Ti se byli určitě dobít v plástvi.“
„Houby,“ zakabonila se Berit. „Já bych řekla, že spíš dávali pozor, aby se něco přiučili.“
Lorelei se zastavila. „To nechápu. Na co mají armovací pruty?“
Světla na nohách robotů ve tmě blikala, jak rychle postupovali prachem, a za pár vteřin už i Jayne spatřila, na co Berit s Lorelei naráží. Tři roboti byli ozbrojeni dlouhými ocelovými pruty ze stavby.
„Sakra, Jayne!“ rozčílila se Berit. „Museli tě vidět, jak jsi toho robota praštila tyčí.“
Lorelei se otočila. Jayne jí neviděla do tváře, ale v jejím hlase bylo znát zděšení. „Tys praštila robota? Řekla jsem ti, že“
„To bylo předtím, než jsi to řekla.“
„Udělalas mu něco?“
„Bohužel ne,“ ušklíbla se Jayne. „Měla jsem jenom kus plastu. To s tou ocelí je jejich vlastní zlepšovák.“
„Teď už se k nim nebudeme moct přiblížit,“ upozornila Berit.
Roboti byli sotva sto metrů daleko a rychle se blížili.
„Mohly bychom je zkusit odlákat,“ navrhla nejistě Lorelei. „Vyrazíme odsud po ledu pryč a půjdeme pořád dál, dokud jim nedojde šťáva.“
„Jestli zrovna vylezli z plástve, tak mají dvanáct hodin. Naše skafandry tak dlouho nevydrží. A krom toho nehodlám riskovat, že vyhodí do povětří zbytek iglů.“
„Tak co uděláme?“
Jayne se dotkla švu v místě zahojené trhliny na svém předloktí. Skafandr je jen jinou formou vzduchové membrány. Bez napájení membrána ztuhne a bude tvrdá jako diamant. „Musíme roboty zneškodnit, ale tak, abychom je nepoškodily.“
„Bravo,“ okomentovala to s rostoucí netrpělivostí Berit. „A to provedeme jak?“
„Vraťme se k iglů. Něco mě napadlo.“
* * *
Jayne je odvedla zpátky na střechu. Ve skafandrech bylo snadné se odrazit a vyskočit nahoru.
„Tuhle bitvu můžeme prohrát dvěma způsoby,“ připomněla Jayne. „Když roboti zlikvidují nás, nebo když my zlikvidujeme je – ale jestli na to přijde a bude jasné, že prohrajeme tak jako tak, slibme si, že prohrajeme tím druhým způsobem. Platí?“
„My přece vyhrajeme,“ prohlásila nepřesvědčivě Lorelei. Berit to po ní pateticky zopakovala.
Jayne pokrčila rameny. „No dobře. Tak pojďme vyhrát.“
Dírou po výbuchu skočila do zničené ložnice.
Za tu dobu, co byla venku, se roztrhané okraje membrány spojily a srostly jen pár stop nad podlahou. Jakmile se rána zacelila, elastická membrána ztvrdla a vytvořila hladký, oblý povrch, na kterém Jayne právě přistála. Dopadla na nohy a snažila se to ubrzdit, ale stejně klouzala, dokud nenarazila na obnaženou ledovou stěnu.
Hlavou jí blesklo, že ani ne před hodinou tohle ještě byla místnost, kde spala, schoulená pod dekou vyhřátou teplem, které vydechovala Carly.
„Nejsme tu na zájezdě,“ zkusila ji jemně popohnat Berit.
„Zmlkni, holčičko. Nepleť se do práce dospělým.“
Jayne zapnula hořák, zapřela se o stěnu, sehnula se a začala řezat.
Při prvním doteku plamene se membrána prohnula dovnitř a odtáhla se od zdroje žáru. Jayne se předklonila níž a řezala dál, tak dlouho, až plamen pomalu; pomaličku tkáň rozřízl. Zmenšený vnitřní prostor pod membránou začal okamžitě vyrovnávat tlak, takže škvírou na vteřinu vytryskl gejzír ledových vloček. Pak membrána směrem od krajů začala měknout a pružnět, až se z ní znovu stala elastická, vlnící se tkanina, pokoušející se zacelit trhlinu.
Jayne to však nedovolila. Vrazila do otvoru nohu a kopnutím ho rozšířila. Lorelei jí přiskočila na pomoc a odvinovala okraje tkáně, zatímco Jayne z ní odřezávala čím dál větší kus a znovu tak odkrývala pohled na trosky ložnice.
Berit stála na střeše, sledovala blížící se roboty a odpočítávala čas do jejich příchodu. „Máte tak dvacet vteřin. Deset. Už jsou tu! První zrovna skočil na střechu.“
Jayne podala hořák Lorelei. „Připrav se, uděláš poslední řez. Ale počkej s tím, dokud ti neřeknu!“
Nemohla v té tmě vidět, jak se Lorelei za hledím helmy tváří, ale hořák si od ní vzala jistýma rukama.
* * *
S cípem membrány v prstech robotické ruky Jayne proskočila dírou zpátky nahoru. Všech pět zbývajících robotů už bylo na střeše. Berit stála nahoře čelem k nim, s dírou za zády.
Tkáň se v Jaynině sevření kroutila, svíjela se jí okolo paže. Jayne se až doteď robotů nebála – ne doopravdy. Chápala, že jsou nebezpeční. Po tom výbuchu v ložnici jí došlo, že ona, Berit i Lorelei tu můžou kdykoli umřít tak jako Carly, ale roboti je přepadli tak nečekaně, že ještě neměla čas se bát. Až teď.
Tři z pěti robotů svírali deset stop dlouhé armovací pruty a zbylí dva nesli v rozpojených rukách hořáky a vrtáky. Jayne se zmocnilo ošklivé podezření, že ty vrtáky s sebou nemají proto, aby s nimi vrtali.
„Bacha!“ vykřikla, když se jeden z nich rozpřáhl a hodil vrtákem po Berit.
Berit padla naplocho k zemi. Vrták nad ní přeletěl a zmizel do tmy. Roboti se začali sunout blíž.
„Vstávej!“ zaryčela Jayne. Roboti se k Berit hrnuli jako tlupa mechanických zombíků vyzbrojená holemi, ohněm a kamením. „Hni sebou, Berit!“
„Přestaň mě komandovat a dělej svou práci!“ vypěnila Berit, pořád ještě vleže, s tváří u země.
„Tak dobře!“ Jayne pořádně zaškubala membránou. „Lorelei! Přeřízni to a vyskoč!“
Berit čekala ještě vteřinu, než se k ní roboti dostali na délku prutů, pak udělala přemet vzad a přistála na nohou. Překvapení roboti zpomalili. Berit jim ukázala záda a rozběhla se pryč. Horda zombíků vyrazila za ní, přesně ve chvíli, kdy Lorelei vykřikla: „Skáču!“
Vynořila se z díry s druhým cípem membrány v robotické ruce. Teď z ní měly celý odstřižený kus. Tkáň, oddělená od napájecího zdroje, za pár vteřin ztvrdne na kámen. Jayne už cítila, jak jí tuhne v ruce. Připravila se, s vědomím, že mají jednu jedinou šanci.
Mezi dírou po výbuchu a okrajem střechy byl jen úzký pruh pevného povrchu. Berit po něm rychle přeběhla. Aby roboti mohli projít za ní, shlukli se k sobě blíž, přesně jak Jayne doufala.
„Drž to pořádně,“ křikla na Lorelei. „Jdu na to. – Teď!“
S membránou sevřenou v obou rukách začala ustupovat od hloučku robotů. Lorelei pevně držela druhý konec. Tkáň se mezi nimi napjala jako šedivá, chvějící se zástěna. Lorelei byla schovaná za ní, zatímco Jayne se naopak držela robotům na očích, aby je přilákala. Konečně se za ní pustili. Přeběhli kolem Lorelei, ta za nimi membránu zatočila do tvaru podkovy a odřízla jim zpáteční cestu.
Teď nastal kritický okamžik. Podaří se jim uzavřít kolem robotů celý kruh? Jayne pro jistotu ještě vteřinu čekala, pak se obrátila na patě a upalovala těsně při kraji střechy nazpátek. Roboti se otočili, aby jí zatarasili cestu, membrána se před nimi vzdula a Jayne se kolem nich protáhla. Teď už jí k Lorelei zbývalo udělat sotva krok.
„Tahej pořádně!“ zařvala.
Od hordy zombíků přilétl rotující armovací prut. Jayne pocítila bodnutí zrady – házet pruty je neučila! Sehnula se, ale ne dost. Prut ji zasáhl do ramene. Jayne upadla a klouzala po ledu, ale membránu nepustila. Svírala ji v karbonových prstech dál i ve chvíli, kdy přeletěla přes okraj střechy.
* * *
Jayne se zavrtěla. V první chvíli nemohla pochopit, co dělá v odpočívárně a proč leží na pohovce až po bradu zachumlaná v přikrývkách. Vedle ní seděla v nafukovacím křesle Berit a přísněji pozorovala. Jayne měla v krku tak sucho, že musela několikrát polknout, než se mohla zeptat: „Co se sakra stalo?“
Berit se zabořila hlouběji do křesla a přimhouřila oči. „Spadla jsi ze střechy. Což nebylo součástí plánu, jestli si vzpomínáš.“
Jayne zasténala. Začínala se jí vracet paměť. „Kde je Lorelei?“
„Jsem tady, Jayne!“ Lorelein vlídný hlas přicházel z velína.
„Popravdě řečeno,“ pokračovala Berit, „ten tvůj pád nás nejspíš zachránil. Dokud jsi nespadla, membrána se pořád nechtěla natáhnout dost, aby se konce spojily. Lorelei skočila za tebou, stáhla s sebou i roboty, a než se dole vzpamatovali, membrána kolem nich ztvrdla a uvěznila je. Teda až na jednoho. Jeden unikl, ale o toho jsem se postarala já. Složila jsem ho a vypnula.“
„A ty ostatní?“
„Postupně jsme je vyřezaly ven a odstavily. Lorelei jim obnovila tovární nastavení a teď do nich nahrává základní stavební instrukce.“
„Takže jsme zase měly štěstí?“
„Zase jsme měly štěstí. Rudá nás nedostala ani tentokrát. A ty sis vedla dobře, Jayne, musím tě pochválit – neublížilas ani jednomu nepříteli.“
„Tak to abychom ještě pár let zůstaly naživu,“ ušklíbla se Jayne. „Protože příště si to vynahradíme.“
Poprvé vydáno v online magazínu Lightspeed v květnu roku 2012
Přeložila Jitka Cardová