K dovršení konce světa bude ještě zapotřebí nějaký ten čas – a čas, jak si Susannah všímala, na svém úkolu pracoval s veškerou neuspěchanou pečlivostí mistra mučitele, který může zařídit smrt rychlou nebo pomalou, ale v každém případě to provede tak, aby oběť nesnesitelně trpěla.
Z toho nebylo cesty ven.
Ale i při tom dlouhém a pomalém spění do záhuby bylo pořád na čem pracovat, i kdyby jen na gestech na rozloučenou. Susannah Li-Langfordová strávila posledních sedmnáct let života pilováním vlastního zářezu do věčnosti a šest a půl roku to ještě potrvá, než bude Martský obelisk hotový. Teprve pak, až i poslední kachel zapadne na své místo na pyramidální špičce obelisku, jí přestane na všem záležet.
Do té doby se ale musí udržovat v kondici. A proto také byla nyní venku a ve svých osmdesáti letech si rázně vykračovala po stezce podél útesu nad stále se rozpínajícím Tichým oceánem, rozhodnutá nenechat se od své každodenní zdravotní vycházky odradit ani ostrým větrem, ani mrznoucí mlhou, kterou před sebou hnal. Mlha přinášela sotva symbolickou vláhu, jíž nemohla nijak prospět suchem stiženému lesu na pobřeží, zároveň však přes den snižovala teploty natolik, že rybářské plošiny při úpatí útesu zely prázdnotou a ponechávaly tak Susannah napospas osamělým kontemplacím o zániku lidského světa.
Takhle to vypadat nemělo. Když byla malá, slibovali jim, že se to rozhodne bleskově – lehnou si tváří dolů, hlavou od výbuchu, přikryjí se a přijde jaderné vyhlazení. A nebude-li úplné, nastane alespoň romantická nihilistická anarchie, v níž se zbylí lidé budou tahat se zbraněmi, chodit v kožešinách a na potkání bojovat o život.
Ale ani na to nedošlo.
Poměry se prostě jen zhoršovaly čím dál víc, až to lidé nakonec vzdali. Nevzdali to všichni a nevzdali to najednou – nenastala žádná konkrétní událost, která by se dala označit za počátek konce –, ve vzduchu však viselo vědomí, že dějiny nabraly nevyhnutelný směr. S průměrnými teplotami oceánů se zvedaly i hladiny moři. Pobřežní města a nízko položené přímořské státy smetly hurikány. Zemědělství zápolilo s ustavičným střídáním sucha, záplav a extrémních teplotních výkyvů. A všechno se ještě zhoršovalo dlouhým sledem přírodních katastrof – ničivých zemětřesení, sesuvů půdy, vln tsunami a sopečných erupcí. Chyběla už jen srážka s nějakým velkým meteoritem, a tu by Susannah jedině uvítala. Hroutil se systém zdravotní péče – antibiotika ztrácela proti rezistentním bakteriím účinnost a chirurgii pomalu odzvánělo.
A jako by toho pustošení nebylo dost, jako rakovinné metastáze se rozbujely války a terorismus.
My lidé jsme tak podivuhodný živočišný druh, pomyslela si Susannah. Jako jedinci jsme odvážní, tvořiví, velkorysí – ale ve velkých počtech pokaždé neomylně selžeme.
Docházelo k sabotážím reaktorů, k otravám vodních nádrží, k úmyslnému šíření infekcí a ke stovkám dalších, menších ohavností. V Jihočínském moři byly ve válce o rybí hejna použity jaderné zbraně. Ale ani ti nejzavilejší, všehoschopní katani nedokázali rozpoutat tak impozantní pohromu, aby rovnou zničili celý svět. Mistr mučitel se nenechal popohánět.
Lidstvo už se dávno ocitlo za bodem obratu, jeho budoucnost byla spočtená. Civilizace s bídou přežívala na šťastnějších místech planety, kde ještě dosluhovala infrastruktura z lepších dob. Na jednom takovém místě, poblíž práchnivějících sutin Seattlu, žila Susannah. Měla zajištěný přísun skleníkových potravin, k dispozici jí byla místní síť a satelitní připojení – o všechno se staral její mecenáš, Nathaniel Sánchez, muž, který z vlastní kapsy platil celý Martský obelisk.
Susannah na uchu tiše píplo tělísko pro příjem zvukového signálu. Zpráva od Natea, pomyslela si. Kromě něj už na světě nikoho neměla a veřejné dění nesledovala, protože už to nemělo smysl.
Prstem chráněným teplou rukavicí poklepala na komunikační náramek a dala tak své osobní UI signál, aby zprávu přečetla. V uchu se jí rozezněl umělý, androgynní hlas: „Odesilatel: Operační středisko Martský obelisk. Obsah zprávy: Zjištěna anomálie. Činnost všech strojů automaticky pozastavena. Vyžadována autorizace.“
Jen pár neškodných slov, v jejichž podtextu však visela tíha pohromy.
Tíha, kterou Susannah moc dobře znala.
Několik vteřin zůstala nehybně stát ve větru a valící se mlze. Za celých sedmnáct let, co projekt běžel, se stavba zastavila jen párkrát kvůli údržbě, a to se vždy jednalo o pečlivě naplánované přestávky. Zvedla komunikátor ke rtům a požádala UI o upřesnění. „Jaká anomálie, Alix? Lze ji specifikovat?“
„Lze ji specifikovat jako základnové vozidlo Red Oasis.“
Záklaďák Red Oasis? To bylo absurdní. Nemožné.
Red Oasis, založená před jednadvaceti roky, byla první a zároveň nejúspěšnější ze všech čtyř kolonií na Marsu. Přetrvala všechny ostatní, ale před devíti měsíci obyvatelé Red Oasis podlehli epidemii „infekčního astmatu“ – jak znělo pozemské jméno pro nemoc, která se vyvinula jinde, a tím éra života na Marsu přece jen definitivně skončila.
Od té doby bylo na rádiových vlnách ticho. Jediný pohyb na planetě obstarával vítr a stroje, které se ještě nerozbily, ovládané prostřednictvím UL
„Kde se to vozidlo nachází?“ zeptala se Susannah.
„Sedmnáct kilometrů severozápadně od obelisku.“
Tak blízko?!
Jak to? Red Oasis byla vzdálená více než pět tisíc kilometrů. Jak by UI mohla odvézt záklaďák tak daleko? A kdo by jí k tomu dal pokyn?
Základnová vozidla nebyla stavěná k překonávání velkých vzdáleností. Byly to objemné, pomalé a těžkopádné terénní pásáky, konstruované k tomu, aby z místa přistání převezly potřebnou techniku na místo určené k založení budoucí kolonie – stavební práce se měly zahájit (a ideálně také dokončit) dlouho před příletem lidských obyvatel. Záklaďáky se pohybovaly maximální rychlostí patnáct kilometrů za hodinu, takže i když Susannah započetla prodlevu v důsledku rychlosti světla, vyšlo jí, že svým UI ovládajícím stavební stroje stihne udělit nové instrukce včas.
Prudce se probrala z ustrnutí a znovu se rozešla svým rázným tempem – a pak se přiměla jít ještě o trochu rychleji.
* * *
Nathaniel Sánchez už na ni čekal. Když se vrátila, našla ho na přední verandě svojí chalupy, jak se po ní belhá sem a tam. Jako relikvie z dávných dob stál na štěrkové příjezdové cestě zaparkovaný jeho bezvadně udržovaný elektromobil. Nateovi bylo čtyřiaosmdesát a byl hubený jako lunt, ale v elektrickém teple kabátu, automaticky regulovaném podle počasí, mu i v mrazivém větru bylo příjemně. Susannah na něho netrpělivě zamávala. „Víš dobře, žes mohl klidně počkat uvnitř. Doufala jsem, že nám zatím uvaříš kafe.“
Nate jí podržel dveře. K mnoha jeho přednostem, které na něm Susannah obdivovala, patřilo i to, že si stále potrpěl na galantní způsoby, jež mu před osmdesáti lety vštípila jeho matka. A také to, že se na něj mohla spolehnout. Projekt Martského obelisku Nateovi patřil se vším všudy, úplně celý – vlastnil všechno od technického vybavení na Marsu přes satelitní účty až po tu chalupu, v níž Susannah nejspíš stráví zbytek života –, a přece za všech okolností dodržoval svůj prvotní slib, že jí nikdy nebude zasahovat do stavebních návrhů ani do procesu realizace.
„Nepovedlo se mi mluvit s nikým od Red Oasis,“ oznámil jí stařecky vetchým hlasem. „Možná už se celý realizační tým rozpadl.“
Susannah si sedla na starou židli, kterou měla stát u dveří, a zula si pohorky. „A nabídli už práva na Red Oasis k prodeji?“
„Ne.“ Nate se jednou rukou přidržoval dveří a balancoval, zatímco se opatrně vyzouval z dřeváků. „Kdyby to udělali, koupil bych je.“
„A co soukromý převod?“
„To brzy zjistíme.“ Podal jí ruku a pomohl jí vstát. „Moji lidé už se na to dívají.“
Susannah jen tak v ponožkách přecupitala po dřevěné podlaze a ručně tkaných kobercích obývák, ale na prahu martského sálu zaváhala a otočila se na Natea. Základnová vozidla byla sice plně robotická, ale kabina se dala natlakovat, aby ji mohli používat i lidé, a byla vybavená tak, že v případě nouze by se v ní dva pasažéři udrželi při životě řadu dní. „Je šance, že by nějací kolonisté z Red Oasis byli pořád naživu?“ zeptala se.
Nate se přes ni natáhl, aby jí otevřel dveře. V unavené tváři se mu usadil zachmuřený výraz. „Nemyslím si. Žádná rozpoznatelná aktivita a na rádiových vlnách devět měsíců ticho? V tom záklaďáku nikdo nesedí, Susannah, a z toho, že míří k obelisku, nekouká nic dobrého. Zvlášť když nám jeho příjezd nikdo nehlásil. Až moji lidé zjistí, kdo mu udílí pokyny, pošleme ho nazpátek, ale ty mezitím udělej všechno potřebné, aby naše stroje byly v bezpečí.“
Martský obelisk Natea zajímal od samého počátku, ale postupem let, kdy tolik jeho jiných ambicí zůstalo nenaplněných, ho začal brát mnohem víc za vlastní. Začal v něm spatřovat svůj osobní pomník a sebe viděl jako Ozymandia, jehož kolosální dílo bylo odsouzeno ke zkáze, přestože obelisku nijak nehrozilo, že se skácí do pouštních písků a rozpadne, ani za Nateova života, ani nikdy později.
* * *
„Co pro tebe můžu udělat, Susannah?“ zeptal se jí tenkrát před sedmnácti lety.
Jako skalní obdivovatel jejích architektonických skvostů ji vyhledal, když se v Los Angeles zhroutily Holliday Towers, její nejslavnější dílo – dvojice vznosných skleněných věží, z nichž jedna byla osmdesát čtyři a druhá sto čtyři pater vysoká, propojených vysoko na nebi ladnými mosty. Když Hollywood zasáhlo zemětřesení, věže, které byly navrženy tak, aby otřesy vydržely, zůstaly stát, a zatímco se kolem značně část města bortila, uvnitř nich byli lidé v bezpečí. Po zemětřesení však vypukly rozsáhlé požáry, a těm už věže vzdorovat nemohly.
„Pověz mi, o čem sníš, Susannah. Co bys ještě chtěla postavit.“
Nathaniel se narodil do zlaté kolébky a v první půli života se mu podařilo rodinné jmění ještě rozmnožit. Nikdy sice nepatřil mezi nejbohatší světové magnáty, ale i tak si mohl dovolit realizovat všemožné extravagantní nápady.
A přece pro něho žádost, s níž se na něj Susannah obrátila, byla skoro jako z jiného světa. Vlastně úplně.
„Kup mi práva na Destiny.“
„Na tu na Marsu?“ přeptal se podezíravě, jako by si nebyl jistý, jestli si z něj neutahuje.
„Na tu na Marsu,“ potvrdila mu Susannah.
Destiny byla posledním pokusem o kolonizaci Rudé planety. Ze Země vyslali robotizovaný předvoj, který úspěšně přistál, ale pak došly peníze a kolonisté už nikdy odletět neměli. Stroje trčely na Marsu a nebyly k ničemu.
Susannah popsala Nateovi svoji představu Martského obelisku. Třpytivou, zářivě bílou věž, charakteristicky zbarvenou podle vláknitých kachlů, z nichž ji plánovala vystavět. Vyrůstala by osamoceně z krajinné vyvýšeniny, vzpínala by se vzhůru čím dál štíhlejší a pronikala řídkou atmosférou, dokud by nedosáhla konstrukčních limitů diktovaných nosností vláknitých kachlů, planetární gravitací a zuřivou nenechavostí neviditelných prstů martských větrných bouří. Susannah provedla výpočty erozivní síly lokálních větrných jevů a došla k závěru, že obelisk by na Marsu stál i za sto tisíc let a skoro jistě o mnoho déle. Vydržel by déle než všechny pozemské stavby. Přetrval by nejen déle než ona a její rod, ale než veškerá lidská pokolení. Stál by tam ještě dlouhé věky poté, co poslední zástupce lidstva odejde za holubem stěhovavým, za velrybou a pravlkem. Živelně se měnící Země časem pohltí veškeré známky lidské existence, ale tam na mrtvé Rudé planetě by obelisk trval dál a – snad ještě s hrstkou titěrných vraků kosmických robotů bezcílně putujících mezihvězdným prostorem – by sloužil jako poslední důkaz, že lidé vůbec existovali.
Nate pozorně poslouchal, když mu vysvětlovala, jak by se celá věc dala uskutečnit a kolik času by to vyžadovalo. Nenechal se ničím odradit a bez váhání souhlasil, že projekt podpoří.
Práva na kolonizační techniku Destiny držela holdingová společnost, která je nabyla v konkurzním řízení. Nathaniel několikrát zdůraznil, že žádné další cesty na Mars už se konat nebudou, protože už nikdo nesežene dostatek prostředků, aby se o takový podnik mohl pokusit, a vbrzku mohl Destiny odkoupit za nepatrný zlomek původní investice.
V době, kdy Susannah obdržela ovládací kódy, základnové vozidlo stálo pořád ještě na místě přistání s nevybaleným nákladem. S výstavbou kolonie se nikdy ani nezačalo. Podle prvního pokynu, který Susannah UI udělila, záklaďák odjel na tři sta kilometrů vzdálené místo, jež si vybrala pro svůj obelisk – na temeno nejvyššího, zvolna stoupajícího kopce v jednom mírně zvlněném pohoří.
Jakmile tam záklaďák dorazil, nechala z něj vyložit kompletní stavební jednotku robotických strojů – minibuldozer, minirypadlo, chodítko ve tvaru šestinohého brouka určené k přenášení hotových kachlů a jednoho synta. Synt byla zkrácenina pro syntetického člověka, ač ve skutečnosti šlo o pouhou tyčkovitou kostru s pohyblivýma nohama, rukama a prsty schopnými základní manipulace s předměty.
Stavební jednotka zahrnovala i pojízdnou továrnu na pásech, která sice pomalu, ale nepřetržitě produkovala zásobu vláknitých kachlů. K výrobě používala surový materiál z povrchu Marsu a částice z atmosféry. Zatímco továrna pracovala na počáteční várce kachlů, Susannah připravila základy a do roka začala se stavbou.
Martský obelisk se stal její životní vášní, smyslem jejího života poté, co ji život o každý jiný smysl připravil. Někteří lidé to považovali za neužitečné bláznovství. Susannah se s nimi nehádala – k čemu je dobrý památník, který v reálu nikdy nikdo nespatří? Jiní obelisk vnímali jako svébytné graffiti, osobní značku. Byl jsem zde, Fantomas. A ještě další v něm viděli náhrobní kámen, a i těm dávala Susannah za pravdu.
Ona sama tomu prostě říkala lepší-než-nic.
* * *
Martský sál byla kruhová přístavba, kterou Nathaniel nechal připojit k zadní části chalupy už v době, kdy Susannah obelisk teprve projektovala. Když se zavřely dveře, místnost se proměnila v kruhový promítací sál s třistašedesátistupňovým flexiplátnem sahajícím od podlahy až ke stropu. Uprostřed trůnila otočná pohovka s vysokým opěradlem, z níž se dal pohodlně sledovat celý panoramatický kruh sestavený ze záběrů, které se ve vysokém rozlišení přenášely ze stavební parcely.
Člověk měl v sále dojem, jako by byl přímo na Destiny, přičemž nikterak nevadilo, že každý načervenalý záběr je vlastně pouhým statickým snímkem, protože na mrtvé planetě se změny odehrávaly tak pomalu, že projekce fotografií prokazovala stejně dobrou službu jako živé video.
Alespoň doposud.
Jakmile Susannah vstoupila do sálu, ihned v jedné nížině na severozápadě zaregistrovala nápadnou, jasně oranžovou skvrnu. Nathaniel si jí také všiml, ukázal na ni a chystal se něco říct, ale Susannah ho mávnutím ruky umlčela a začala si celou scenerii beze spěchu prohlížet, aby se přesvědčila, jestli se nezměnilo ještě něco dalšího.
Nejprve přehlédla dlouhý svah řídce posetý kameny a rozrytý stopami po kolech. Jasně barevné měřicí tyče na něm vyznačovaly vzdálenosti od obelisku – dvě stě padesát metrů žlutá, pět set růžová, jeden kilometr zelená a dva blankytně modrá.
Modrá tyč stála u paty nízkého hřebene, který téměř zakrýval hranatou, světle zelenou továrnu na kachle. Vyčníval z ní jen jeden horní roh, víc toho vidět nebylo, ale továrna jela jako vždy naplno – zpracovávala surovou rudu, kterou hloubilo rypadlo v jámě za hřebenem a převážel buldozer. Jak se pomalu posouvala na pásech, zůstávaly za ní řádky hlušiny a pokaždé po několika minutách vyprodukovala jeden nový vláknitý kachel.
Na sousedním záběru byl široký pruh prázdné krajiny, v níž jedinou známkou lidského zásahu byly jen další stopy od pneumatik, táhnoucí se až k růžovému obzoru. A ještě dál, přímo naproti dveřím a virtuálně jen asi dvacet metrů od ní, stálo základnové vozidlo Destiny. Bylo stejné konstrukce jako přijíždějící záklaďák Red Oasis – na prachem pokrytých pásech seděl obří válec nákladního kontejneru a vpředu byla kabina s temnými zaprášenými okny, jejíž stísněný obytný vnitřek se nikdy nedočkal využití. Z kontejneru nechala Susannah už dávno vyložit, co potřebovala, a všechno ostatní zůstalo netknuté. Už více než šestnáct let se jejich záklaďák nehnul z místa a s výjimkou přírodních živlů si ho nikdo nevšímal.
Susannah po něm přejela očima, pak sklouzla pohledem po netečné pustině dalšího povlovně se svažujícího úbočí a nakonec spočinula zrakem na obelisku.
Bělostně třpytivá čtyřboká věž, sahající už do výše sto sedmdesáti metrů, osaměle vyrůstala z nejvyššího vrcholku v krajině a ladně se zužovala do špičky na pozadí prázdné martské oblohy. Zvenčí byly stěny dokonale hladké a nijak nezdobené, z vnitřní strany se pak až na vrchol, který se s každou várkou kachlů denně zvyšoval, šplhalo úzké, strmé schodiště. Po stupních, na něž nikdy nevkročí lidská noha, vylézalo každých pár hodin šestinohá brouci chodítko s čerstvým nákladem kachlů v přepravním košíku. Momentálně Susannah brouka neviděla, ale systém jí hlásil jeho pozici uvnitř věže, na šedesáti procentech cesty nahoru. Tam už na ně čekal synt, jehož bezhlavé torzo bylo přes rozestavěný okraj obelisku sotva patrné, připravený usadit robotickýma rukama přinesené kachle na místo.
Až potud bylo všechno tak, jak to mělo být.
Susannah se jednou rukou přidržela zádového opěradla pohovky a konečně zaměřila pozornost na oranžovou skvrnu narušitelského vozidla.
„Alix, jak je záklaďák Red Oasis daleko?“
Tentýž androgynní hlas, který jí prve mluvil do ucha, se nyní rozlehl sálem ze zvukové aparatury. „Dvanáct kilometrů.“
Za dvacet minut, které Susannah potřebovala k návratu z vycházky, záklaďák urazil pět kilometrů. A přitom byl ve skutečnosti ještě o dost blíž. Země a Mars právě vstupovaly do konjunkce se Sluncem, kdy se ocitnou na jeho opačných stranách, v největším vzájemném odloučení. Se zpožděním v důsledku rychlosti světla to znamenalo, že i tenhle nejnovější snímek je už devatenáct minut starý. Jestli Susannah chtěla nějak zasáhnout, zbývaly jí poslední minuty.
Opřela se dlaní o područku pohovky a s jistým půvabem se zvolna usadila. „Alix, obrazovku,“ požádala.
V područce se odkryl vestavěný panel a z něj se před Susannah vyklopil otočný displej s dotykovým rozhraním.
Možná že požár, který pohltil Holliday Towers, byl nedílnou součástí všeobecného pekla, které po hollywoodském zemětřesení zavládlo. Susannah ale byla jiného mínění. Její věže zůstaly uprostřed zkázy stát jako symbol odporu – což mohlo vysvětlovat, proč musely být zničeny. I Martský obelisk se stal symbolem a byl už dlouho terčem útoků jak v médiích, tak i ze strany několika původních investorů Destiny, kteří žádali, aby na místě přistání zůstalo všechno nedotčené a připravené k využití pro budoucí kolonizační výpravu – jejíž vyslání už si nemohl nikdo dovolit.
„Nastartuj náš záklaďák,“ požádal rozčileně Nate. „Bez něj se v nejhorším dokážeme obejít. Když ho rozjedeš a vrazíš s ním z boku do záklaďáku Red Oasis, třeba se ti podaří shodit ho z pásů.“
Susannah se zamračila. Jak sestavovala sadu instrukcí, prsty jí po displeji jen kmitaly. „To je až ta úplně poslední možnost, Nate. A nejsem si jistá, že to vůbec jde. V tréninkových modulech paměťového jádra mají UI zabudovány bezpečnostní protokoly, které by tomu mohly zabránit.“
Naťukala odeslat a nová sada instrukcí se vydala na svou devatenáctiminutovou pouť. Potom zvedla oči k Nateovi. „Nařídila jsem všem UI, ať stáhnou veškerou stavební techniku a vyklidí pole. Nemůžeme riskovat, že se stroje poškodí nebo že nad nimi někdo cizí převezme kontrolu.“
Nate zasmušile přitakal. „Souhlasím – ale synt a brouk jsou ve věži.“
„Tam budou zatím v bezpečí. Ale přesunu tam náš záklaďák – jestli vůbec nastartuje. Po sedmnácti letech taky nemusí.“
„To je fakt.“
„Kdyby někdo chtěl náš projekt sabotovat, stačí, aby jednoduše zaparkoval záklaďák Red Oasis před obeliskem a zablokoval přístup ke schodům. Když se brouk nedostane dovnitř ani ven, jsme nahraní. Proto pošlu náš záklaďák, aby tam zaparkoval jako první.“
Nate zalétl pohledem k obelisku a zamyšleně přikývl. „Dobrá. Rozumím.“
„Nejlepší řešení by bylo, kdyby se ti povedlo zjistit, kdo za tím je – kdo nám sem ten záklaďák poslal – a přesvědčit je, ať ho pošlou pryč. Když se to nepodaří, přivedu synta a zkusím ho přimět, aby nad ním převzal kontrolu manuálně.“
„Možná, že ti z Red Oasis mají taky synta.“
„Já vím.“
Možná mají i trhaviny – ničit je o tolik snazší než vytvářet –, pomyslela si Susannah, ale nahlas to neřekla. Nechtěla, aby se Nate začal zajímat, jaké trhaviny má k dispozici Destiny. „Nemáme žádnou možnost zjistit, co mají v plánu,“ posteskla si místo toho. „Můžeme tu jen sedět a čekat, co se bude dít.“
Nate se vztekle praštil pěstí do dlaně. „Devatenáct minut! Dvakrát devatenáct minut, než se něco dozvíme!“
„Třeba si to UI vyřeší mezi sebou,“ prohodila lakonicky Susannah. Vzápětí ale sama propadla záchvatu zoufalství. „Podívej, co se z nás stalo! Stavíme pomník, který nikdo nikdy neuvidí. Náš svět umírá a my se tu pereme o trosky. Kam až nás ta naše pýcha přivedla?“ Ale tohle nebylo fér. „Moje pýcha,“ opravila se.
Nate byl stařičký muž, v jehož zbrázděné tváři zanechal dlouhý, citově vypjatý život spousty stop. V tak složité mapě nebylo vždycky snadné číst, co se v něm právě odehrává. Susannah měla dojem, že v ní zahlédla výraz ublíženosti, ale než si to mohla potvrdit, Nate stočil pohled stranou, jako by ho chtěl skrýt.
„Nate?“ oslovila ho nejistě.
„Ten obelisk je přece důležitý,“ pronesl naléhavě s očima upřenýma na štíhlou věž. „Je to umění a je to památka – a to je přece důležitá věc.“
Jistěže. Ale jen proto, že to je to poslední, co se ještě dá udělat.
„Pojď do kuchyně,“ vybídla ho Susannah. „Uvařím kafe.“
* * *
Ještě seděli u kuchyňského stolu, když Nateovi zazvonil tablet. Přijal hovor, vyslechl si od svého člověka stručné hlášení a odmítavě zavrtěl hlavou. „To nemůže být pravda. To ne. Určitě v tom vězí něco jiného. Pátrejte dál.“
Hodnou chvíli pak zamračeně civěl do stolu, dokud se mu Susannah nepřipomněla. „Tak co?“
„To byl Davidson, můj vrchní vyšetřovatel. Vypátral hlavního akcionáře Red Oasis, jenže se od něj dozvěděl, že práva na kolonizační techniku nikdy prodána ani zobchodována nebyla – a že to ani nejde, protože mají prakticky nulovou hodnotu. Komunikační systémy jsou prý nefunkční.“ Nate se zakabonil ještě víc. „Chtějí, abychom věřili, že s UI na Red Oasis nejsou v žádném kontaktu.“
Susannah se na něho podívala. „Ale jestli je to tak“
„Není.“
„To, že si nepřeješ, aby to tak bylo, nic neznamená.“ Susannah vstala od stolu.
„Susannah“
„Nehodlám si nic namlouvat, Nate. Jestli ten záklaďák neřídí UI, pak to musí být někdo z kolonie, někdo, kdo zůstal naživu – a to úplně mění situaci.“
* * *
Susannah se vrátila do martského sálu, sedla si na pohovku a sledovala příjezd cizího vozidla. Obraz se obnovoval jednou za čtyři minuty, když zpoza Slunce připutovala čerstvá data. Vždycky, když k tomu došlo, poskočil záklaďák o kus blíž. Nyní se objevil těsně před nejvzdálenějším prstencem měřicích tyčí, necelé dva kilometry od obelisku – dost blízko na to, aby za ním Susannah spatřila slabou stopu zvířeného prachu, která scéně propůjčovala falešný dojem pohybu.
A pak, osmatřicet minut poté, co odeslala svoji sadu instrukcí, přijala od UI z Destiny potvrzení o jejím přijetí.
Rozbušilo se jí srdce. Cokoli, co mohlo po jejích rozkazech následovat, už se na Marsu stalo. Stavební stroje se buď stáhly nebo ne, základnové vozidlo nastartovalo nebo selhalo, přesunulo se a zablokovalo vchod do věže nebo to neudělalo. Susannah se to každopádně nedozví dřív, než pozemský čas dohoní zpoždění, které data z Marsu cestou nabrala.
Otevřely se dveře.
Do sálu se přišoural Nate.
Susannah se ani neobtěžovala ptát, jestli Davidson zjistil něco nového. Z Nateovy zachmuřené tváře vyčetla, že se připravuje na nejhorší možnost.
Ale jaká možnost byla podle Natea nejhorší?
Zatímco si ztěžka sedal vedle ní, na rty se jí vloudil opatrný úsměv.
Nejhorší možnost byla, že někdo přežil.
Žádný div, že je lidstvo odsouzeno ke zkáze.
* * *
Uběhly čtyři minuty.
Obraz se obnovil.
Kamera s třistašedesátistupňovým záběrem, umístěná na ocelové tyči zapuštěné hluboko do skály, jim dovolila nahlédnout, že na Destiny se všechno od základu změnilo. Jejich záklaďák se poprvé po sedmnácti letech přesunul. Teď stál zaparkovaný u věže, přesně podle Susannina pokynu. Otočila se, aby zjistila, jestli za hřebenem neuvidí vyčuhovat zelený roh továrny – ale nic tam nebylo.
„Všechno je, jak jsem požadovala.“
Vozidlo Red Oasis poskočilo k zeleným tyčím.
„Určitě ho řídí UI,“ trval si na svém Nate.
„Za chvíli uvidíme.“
Ale Nate zavrtěl hlavou. „S devatenáctiminutovým zpožděním. Jenže pravda je dávno zřejmá z rádiového mlčení. Je to UI.“
* * *
Další čtyři minuty uběhly v tichu.
Když se obraz znovu aktualizoval, oba záklaďáky stály proti sobě, čumák na čumák.
* * *
Uběhly další čtyři minuty.
Scéna se nezměnila.
Další čtyři minuty.
Žádná změna.
Čtyři minuty.
Posunul se jen úhel, pod nímž na scénu dopadalo sluneční světlo.
Čtyři minuty.
U vozidel nyní stála postava v oranžovém skafandru a vzhlížela k obelisku.
* * *
Jednou, ještě před obeliskem, když byl ještě naživu Shaun, přišli k nim domů dva námořní důstojníci v slavnostních uniformách a úředním tónem jim oznámili, že jejich dcera – kterou Susannah porodila, odkojila a s velikou péčí vychovala – je pryč, že její budoucnost byla odstřelena při raketovém náletu v Jihočínském moři.
„Musíme se vzchopit a žít dál,“ naléhal časem Shaun.
A taky že se vzchopili.
Odvážně. Vzdorně.
Jen pár let nato propukla na Havaji cíleně vyvolaná epidemie, která zdecimovala tamní obyvatelstvo a uvrhla celý stát do trvalé karantény. V nastalých zmatcích se ztratilo jejich druhé dítě – syn, který zmizel i se svou mladou manželkou. Jeden mučivý den za druhým marně čekali na zprávy, a jak jejich naděje pohasínala, Shaun jí doslova stárl před očima. Když potom zhasla úplně, nezbylo mu nic, co by ho ještě udrželo naživu.
To Susannah byla z jiného těsta. Chladný vztek a zuřivá lítost ji připoutaly ke světu. Chtěla je vyjádřit svým posledním tvůrčím aktem před koncem světa – Martským obeliskem.
Nyní však pochopila, že její dílo zůstane nedokončené.
* * *
„Je to synt,“ opakoval Nate. „Musí to být synt.“
UI ho vzápětí vyvedla z omylu. „Příchozí textová zpráva,“ ohlásila.
„Přečti ji,“ pokynula jí Susannah.
Alix poslechla a svým bezvýrazným hlasem zprávu přečetla. „Odesilatel: Tory Eastmanová, obyvatelka Red Oasis. Text zprávy je přepisem zvukové stopy. – Je tam někdo? Slyší mě někdo? Jsem Tory Eastmanová. Uprchla jsem z Red Oasis. Mám s sebou syna a dceru, tříletá dvojčata. Jsme na cestě už devatenáct dní. Jsme poslední, kdo přežili.“
Ta slova v Susannah vyvolala tak silný záchvat paniky, že musela zavřít oči, aby překonala pocit závrati. Umělý hlas sice nedokázal zprostředkovat emoce, ale Susannah v něm přesto slyšela mučivé utrpení té druhé matky:
„Kolonie byla při boji s nákazou poškozena. Co zbylo, jsem neměla jak opravit. Komunikační systémy jsou nefunkční. Tak jsem se vydala sem. Urazili jsme pět tisíc kilometrů. Potřebuju, co tady máte. Potřebuju to všechno. Vaše skladové zásoby, stroje, ovládací kódy, stavební materiál. Musím svým dětem postavit nový domov. Prosím vás. Je tam někdo? Nebo mluvím s UI? Je vůbec na Zemi ještě někdo naživu? Prosím odpovězte. Dejte mi ovládací kódy. Budu čekat.“
Uplynula spousta vteřin – a ještě víc odbilo splašených úderů srdce –, ale Nate ani Susannah pořád nepromluvili. Susannah toužila něco říct. Zoufale hledala slova, a když je nemohla najít, udiveně uvažovala, jestli je to důsledek šoku, anebo ji ranila mrtvice.
Nateovi se vrátila řeč jako prvnímu. „Je to falešná zpráva, která tě má rozhodit, Susannah. Vědí, co sis prožila, na co jsi přecitlivělá. Chtějí využít tvého zármutku a zničit náš projekt.“
Susannah dlouze vydechla. S výdechem jako by z ní odešla i část toho ochromujícího děsu. „My lidé jsme neuvěřitelní,“ pronesla zamyšleně, „v tom, jak dokážeme sami sebe donekonečna obelhávat.“
Nate zavrtěl hlavou. „Susannah, kdybych si myslel, že na tom může něco být –“
Zvedla ruku, aby ho zarazila. „Ovládací kódy nevydám. Ještě ne. Jestli máš pravdu a ta zpráva je falešná, tak z toho vycouvám. Ale jestli je pravá, tak ti tři už ve svém záklaďáku úplně vyčerpali pohotovostní rezervy. Když se přestěhují do našeho, udrží se naživu dalších pár dní – ale co nejdřív budou potřebovat skutečné obydlí.“
„Postavit jim soběstačný příbytek by trvalo měsíce.“
„Vůbec ne. Měsíce by trvalo vyrobit na něj dostatek kachlů – jenže těch přece máme obrovskou zásobu.“
„Všechny, co máme, jsou na obelisku.“
„Jo.“
Nate se na ni ohromeně podíval, neschopný slova.
„Klid, Nate. To přejde.“
„Ty to chceš vzdát.“
„Jestli pro ty tři můžeme něco udělat, aby přežili, tak to udělat musíme – a jejich záchrana se stane projektem, díky němuž se na nás nezapomene.“
„I když nezůstane nikdo, kdo by vzpomínal?“
Susannah pevně stiskla rty, zadívala se na obelisk a chvíli uvažovala. „I tak,“ přikývla nakonec.
Protože dobře znala muka čekání, nejdřív ze všeho poslala na Destiny potvrzení, že Toryinu zprávu přijali. Pak poslala syntovi a broučímu chodítku instrukce, aby obnovili svou činnost, ale v opačném gardu – synt začne snímat kachle z vrcholku obelisku a brouk je bude odnášet dolů.
* * *
Uběhla hodina, během níž si Susannah s vděčnou Tory Eastmanovou vyměnila další kolečko zpráv a začala podle martských norem stavět typizovaný příbytek. Pak vstala, aby si protáhla nohy a ulevila močovému měchýři. Překvapilo ji, když zjistila, že Nate je pořád ještě v obývacím pokoji. Stál u štítového okna a vyhlížel ven, do mlhy, která do lesa nikdy nepřinesla dost vláhy.
„Zůstanou napořád sami,“ promluvil, aniž by se k ní otočil. „Další mise už nejsou v plánu. Na Mars už nikdy nikdo nepřiletí.“
„To jí říkat nebudu.“
Ohlédl se na ni přes rameno. „Vážně jsi rozhodnutá obětovat obelisk? Ještě včera pro tebe byl vším, a teď se ho klidně vzdáš?“
„Tory Eastmanová přejela čtvrtinu obvodu celé planety, Nate. Napadlo tě někdy, že je něco takového možné?“
„Ne,“ připustil hořce a odvrátil se zpátky k oknu. „Ne. Něco takového by možné být nemělo.“
„Měli bychom se z toho poučit. Chováme se, jako bychom věděli, co bude zítra, ale tak to není. Nikdy nemůžeme vědět, co bude – a dokud to nezkusíme, tak ani nezjistíme, co všechno bychom mohli dokázat.“
* * *
Když vyšla z koupelny, Nate seděl na staré rozviklané židli u dveří. S ohnutými zády a řídkými bílými vlasy vypadal velice staře a velice křehce. „Susannah –“
„Já se nechci hádat, Nate“
„Poslouchej chvilku. Nechtěl jsem ti nic říkat, protože, no zkrátka už sis toho vytrpěla dost a někdy může být pozdě i na dobré zprávy.“
„Co to žvaníš?“ vyjela na něj podrážděně Susannah, protože si byla jistá, že Nate jenom zkouší, jak by ji zviklal.
„Havaj zůstává v karanténě, protože virus může latentně přežít celé–“
Susannah v duchu odhadla, kam tím míří. „Roky, já vím. Ale jestli mi tu hodláš vykládat, že Tory a její děti pořád můžou umřít na nemoc, která zplundrovala Red Oasis“
„To sice můžou,“ přerušil ji trpce, „ale o tom jsem mluvit nechtěl.“
„Tak o čem?“
„Tak poslouchej, a já ti to povím. Necháš mě mluvit?“
„No jo, jo. Tak dělej.“
„Před pár týdny se objevily zprávy, že nejnovější antivirotika zabrala. Havaj sice v karanténě ještě několik let zůstane, ale virus je podle všeho pryč. Vymýtili ho. Už přes půl roku se nevyskytl žádný nový případ nákazy.“ ‚
Susannah cítila, jak jí ochably ruce. Nohy jí ztěžkly tak, že se sotva dovlekla ke starožitnému ušáku, aby se posadila. „Vymýtili ho? Jak to můžou vědět?“
„Z krevních testů. A výsledky výzkumu se prý dají aplikovat i na další nákazy. Co se stalo na Havaji, už se nikdy nemusí opakovat.“
Že by skutečný pokrok? Nebo jen další záludné zdržení na té úmorné cestě do záhuby?
„To ale není všechno, Susannah.“
Ten klesající tón, kterým to řekl, zněl jako varování. Její unavené srdce se znovu rozbušilo.
„Chtělas, abych všechno vyřizoval za tebe,“ připomněl jí. „A taky abych sledoval veškeré zprávy. Tak jsem to dělal.“
„Až dodneška?“
„Až dodneška,“ přikývl se sklopeným zrakem, jako by se děsil toho, co se jí chystá prozradit. „Měl jsem ti to říct dřív.“
„Ale nechtěl jsi riskovat, že by se přerušily práce na obelisku?“
„Říkalas, že nechceš nic vědět,“ pokrčil rameny. „Vzal jsem tě za slovo.“
„Nate, mohl bys to už konečně vyklopit?!“
„Máš vnučku, Susannah.“
V duchu si ta slova opakovala, jednou, podruhé. Pořád to nedávalo smysl.
„Testy DNA to potvrdily,“ pokračoval Nate. „Narodila se šest měsíců po smrti svého otce.“
„To ne.“ Susannah se zdráhala tomu uvěřit. Bylo to příliš riskantní. „Vždyť přece umřeli oba dva. Dosvědčila to celá řada lidí, co přežili.
Všechny mrtvé úředně identifikovali.“
„Tvoje snacha žila dost dlouho, aby stihla porodit.“
Susannah pocítila sevření na hrudi. „Nechápu. Chceš říct, že to dítě je pořád naživu?“
„Přesně tak.“
V Susannah se zvedla horká vlna vzteku na všechno, čím si musela projít. „A jak dlouho to víš? Jak dlouho to přede mnou tajíš?“
„Dva měsíce. Promiň, ale –“
Ale měli jsme svoje priority. Náhrobní kámen. Martské bláznovství.
Zírala do země, příliš užaslá, než aby mohla být šťastná. Anebo možná jen zapomněla, jak štěstí prožívat. „Měls mi to říct.“
„Já vím.“
„A já – já se neměla takhle odstřihnout od světa. Je mi to líto.“
„To ale není všechno,“ hlesl Nate opatrně, jako by se bál, kolik toho Susannah unese.
„Co ještě?!“ vyhrkla s náhlou jistotou, že je to jenom další krutá hra, kterou s ní hraje mistr mučitel, aby z ní vyždímal ještě víc bolesti. „Teď mi povíš, že moje vnučka je nemocná? Že umírá? Nebo možná že zešílela?“
„Ne,“ odmítl Nate mírně. „Nic takového. Je zdravá – a má zdravou dvouletou dceru.“ Po těch slovech vstal a položil stařeckou dlaň na kliku u dveří. „Poslal jsem ti její kontaktní údaje. Kdybys potřebovala někoho na pomoc s tou stavbou, dej vědět.“
Byl to přítel a Susannah se ho pokusila utěšit. „Mrzí mě to, Nate. Kdyby existovala jiná možnost“
„Jenomže neexistuje. Je nabíledni, jak to dopadne. Rozebereš celý obelisk a ta žena, ta Tory Eastmanová, pak bude žít ještě rok nebo dva. Potom se rozbijí stroje, ona tam umře a my už nedokážeme obelisk znovu postavit. Pak umřeme i my a po nás celý zbytek světa…“
„To nemůžeme vědět, Nate. Nemáme jistotu.“
Nate zavrtěl hlavou. „Vypadá to jako naděje, ale je to jen další trik. Osud nás ustavičně podvádí. Nutí nás, abychom potlačili svou hrdost, odešli pokoření, se založenýma rukama. A jiná možnost neexistuje, protože je správné to udělat.“
Otevřel dveře. Na pár vteřin, než za sebou zas zavřel, vtrhl dovnitř vítr. Susannah ještě slyšela klapot Nateových dřeváků, jak přecházel verandu, a o minutu později už na štěrkové cestě zaskřípaly pneumatiky.
Má vnučku. Vnučku, která vyrostla bez rodičů, v karanténní zóně, bez naděje na opravdovou budoucnost, a přece zůstala zdravá, a dokonce už má sama dvouletou dceru.
A na Marsu je Tory Eastmanová, která nechala za zády zničenou kolonii a překonala neuvěřitelnou vzdálenost navzdory zoufalství a pochybám, protože věděla, že člověk musí udělat všechno, co může, dokud se nevydá ze všech sil.
Susannah na to někdy během těch temných let zapomněla.
Hodnou chvíli seděla bez hnutí, v tichu tak hlubokém, že mohla naslouchat tlukotu vlastního srdce.
Vypadá to jako naděje.
Opravdu to tak vypadalo a Susannah moc dobře věděla, jak je to věrolomné a že každá naděje je možná jen návnadou mistra mučitele, která otevírá dveře zoufalství.
„Jenže to tak být nemusí,“ zašeptala do ticha prázdné místnosti. „Ještě jsem neskončila. Ještě ne.“
Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com v červnu roku 2017
Přeložila Jitka Cardová