„Sešli jsme se zde, abychom uctili památku Patrika Vašíčka.“
Nikdy jsem neměl rád tyhle pohřební kecy. Na jeden život jsem jich slyšel už dost. Neznám moc úchylnějších prací, než je kdákání na pohřbech. Všechna ta falešná účast mě nutí zvracet stejně jako příliš tučné jídlo. Navíc na tohle slova nikdy nestačí, vlastně jsou úplně zbytečná.
Nijak nezmenší utrpení mojí dcery, která před pár dny přišla o dítě. Nijak neutiší zármutek Patrikových kamarádů, co stojí v druhé řadě. Jeden dokonce usedavě brečí. Zezadu i svým ochabujícím zrakem vidím, jak se mu třesou ramena a jeho vzlyky občas přehluší i tu pitomou řeč. Nesnáším ubrečené chlapy, ale tady je to vlastně v pořádku. I já bych měl brečet. Vždyť Patrika jsem měl rád a co víc, on měl rád mě. Nevím, jestli to můžu říct o kterémkoliv dalším ze svých vnuků.
Ostatně, kdo by měl rád chlápka, který se od příliš brzkého pohřbu svojí manželky stáhl do sebe a na lidi kolem sebe spíš vrčí, než aby je podaroval vlídným slovem? A zase jsme u pohřbu. Jak já je nenávidím.
Obtloustlá bába, asi o deset let mladší než jsem já, konečně sklapla. Masa lidí se pohnula a jeden po druhém teď kondolují mojí Anežce, dvěma starším Patrikovým bratrům a rodičům jejich zesnulého otce. Měl bych tam stát také, ale raději se držím vzadu.
Stejně si mě najde můj nejstarší syn Karel, chytí mě svou tlapou kolem ramen a smutně se usměje.
„Upřímnou soustrast, táto,“ prohlásí a já mu tu upřímnost i věřím. „Vím, že jsi měl Patrika rád.“
Na rozdíl od mýho kluka už naštěstí nedodá. Karel podělal výchovu tak, že by za to měl jít sedět. Dával rodině příliš mnoho peněz a příliš málo času. To je prej dnes normální.
„Jo. To měl. Dík.“
Na víc se nezmůžu a Karel víc nečeká.
Během pohřební hostiny, nebo rautu, nebo jak se dnes ta zasraná sešlost s jídlem nazývá, sedím kousek od Anežky, ale nikdo se mnou nemluví. To je dobře. Aspoň koukám po hostech, lovím v paměti, co jsou vlastně zač, občas na to musím přijít podle toho, s kým a jak se baví. Případně jakou řečí. Patrik dělal něco na počítačích v Americe a prý mu to šlo. Kolegové, kteří přijeli uctít jeho památku až do daleké a exotické České republiky, ostatně vypadají na to, že celé dny tráví ohnutí nad nějakou blikající krabicí, natož aby měli v životě holku.
Lidi se tu chovají divně. Když spolu mluví, jsou prkennější než laťkový plot. Jsou odtažití, často na sebe hledí rozzlobeně nebo přímo nepřátelsky, mnozí vypadají neskutečně smutně. Až moc i na pohřební hostinu.
Jsem možná starý a žiju jako jezevec, ale i já jsem postřehl, jak spolu lidé na ulici, v autobuse nebo v obchodech jednají čím dál hůř. Ne že by se k sobě předtím chovali nějak krásně, ale ještě se to zhoršilo, byť bych donedávna nevěřil, že to jde. Jsou zbytečně podráždění, neochotní pomoci i se sebemenší hloupostí, nebo až příliš melancholičtí. Dokonce jsem kvůli tomu přemýšlel, že se po patnácti letech podívám na televizi. Karel mi jednu dal ke kterýmsi narozeninám, snad šedesátým pátým. Plochou černou mrchu s rozlohou menšího kuchyňského stolu. Nadšeně mi ji zapojil a celou dobu ji vychvaloval, jak je úžasná. Když jsem se zeptal, jestli ji vyrobili u nás, nebo aspoň v Evropě, jen se zasmál. Zatracená Asie.
Ozve se močový měchýř, už pár let je těžké držet ho na uzdě, vstávám a mířím na záchod. Sotva vylezu ven, osloví mě nějaký kluk.
„Pan Strnad?“
Zní to spíš jako pchan Stvnad, ale chápu, o co mu jde.
„Jes,“ odpovím, ale neusměju se.
„Patrick gave me an envelope to pass it to you.“
To jsem si zavařil. On si snad myslí, že umím anglicky. Tvářím se jako nechápavý stařec. Ani se nemusím snažit.
„Thoto je pvo vas.“
Koukám na něj a dojde mi, s kým mluvím. Je to jeden z Patrikových kolegů, ten, co tak vzlykal během obřadu. Má křehkou a teď i strašně smutnou tvář, natupírované vlasy a já si všimnu, že používá šminky, asi bude teplej.
Američan vytáhne papírovou obálku a podá mi ji. Přijímám ji oběma rukama. Třesou se. Na obálce je velkými písmeny napsané: DĚDOVI.
„Fenk jů.“
Domů jsem se vrátil dlouho po půlnoci. Zůstal jsem na hostině, dokud jsme nezbyli s Anežkou jen my dva. Potřeboval jsem s ní být o samotě a ona nejspíš potřebovala totéž. Pud ochraňovat tatínkovu holčičku vás nepřejde, ani když se blíží kamarád Alzheimer.
Sotva jsem za sebou zavřel a zul se, vydraly se slzy konečně ven. Plakal jsem dlouho a usedavě. Seděl jsem v křesle, ani nerozsvítil. Trvalo hodiny, než jsem usnul.
Vzbudil jsem se kolem poledne. Pořád jsem měl na sobě ten odporný smuteční oblek. Než jsem si ho ale svlékl, vzpomněl jsem si na Patrikův dopis. Třesoucími se prsty jsem ho vytáhl z náprsní kapsy. Podíval jsem se na něj a rozbrečel jsem se znovu. Odložil jsem obálku na stůl, abych ji nepromáčel.
Otevřel jsem ji až na třetí pokus pomocí příborového nože. Opatrně jsem rozložil papír, který skrývala, a začetl se do Patrikova poselství ze záhrobí:
Ahoj, dědo.
Když tohle čteš, jsem mrtvý. Nejspíš mě už i pohřbili. Jen doufám, že to mamince nezlomilo srdce. Chtěl jsem ti naposledy poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal. Bez tebe bych nejspíš umřel ještě dřív. Tak děkuju.
Je mi líto, že už si spolu nikdy nesedneme nad učebnici, nebudeme hrát naše hry, ani ti nebudu pomáhat s počítačem, který dokážeš polámat, sotva se k němu posadíš. Mimochodem, podívej se taky někdy na mail, když jsem ti ho založil.
Ve Státech jsem vydělal spoustu peněz. Řídil jsem se tvojí radou a pracoval hlavou a za to, že ta hlava fungovala, můžeš i ty. Chci se s tebou proto podělit o svoje výdělky. Většinu jsem odkázal mamince, ale trochu mám i pro tebe. Mělo by to být tady v té obálce. Něco mi říká, že se ti to bude hodit.
Měl jsem tě moc rád, dědo.
Sbohem,
Páťa
Ty v rychlosti napsané znaky mě zasáhly víc než kdysi kamion, který poslal do šrotu moji spolehlivou škodovku. Neunesl jsem záplavu citu a znovu se rozbrečel. Už potřetí. Mám pocit, že tolik slz jsem neprolil ani po smrti mojí Laďky, ale možná si to špatně pamatuju.
Jakmile jsem se dal zase do kupy, probudil se můj mozek. Jsem sice starý dědek, ale pořád mi to jakž takž myslí. Ten dopis nebyl jen na rozloučenou. Kdo ostatně v sedmadvaceti píše rozlučkové psaní pro víc než sedmdesátiletého staříka. Možná někdo, kdo ví, že brzy zemře. Jenže Patrika srazilo auto na přechodu.
Znovu jsem si nasadil brýle na čtení, popadl dopis oběma rukama a zabodl do něj pohled. Předtím jsem ho četl srdcem, nyní hlavou. Možná za to mohla nastupující senilita, možná touha být užitečný, možná paranoia, ale začal jsem v jeho slovech vidět něco víc.
Patrik chtěl, abych věděl, že cítil blízkost konce. Chtěl, abych dostal část jeho peněz a něco s nimi udělal, chtěl, abych se podíval na elektronickou poštu a chtěl se rozloučit.
Nejprve jsem prohlédl obsah obálky. Opravdu skrývala ještě šek, kterého jsem si před tím nevšiml. Částka na něm napsaná mě ohromila, jenže potom jsem pochopil, že není v korunách, ale v dolarech a nevěřícně jsem na ni hleděl. Neznal jsem poměr mezi korunou a dolarem, ale nepochyboval jsem o tom, že dolar je pořád mnohokrát více. Jak ten kluk přišel k takovým nehorázným penězům? Ještě jednou jsem si šek pořádně prohlédl, dokonce mě napadlo, že číslice na něm napsaná má nějaký hlubší význam, ale ať jsem ji jakkoliv rozkládal, odmocňoval nebo kombinoval jejích šest číslic, nic mi neříkala. Jenže to číslo bylo zvláštní už tím, že nekončilo nulou. Hodil jsem to na chvíli za hlavu.
Mimochodem, podívej se taky někdy na mail.
To se ti to píše, pacholku. Jenže já tu krabici nesnáším, možná se jí i bojím, když vidím, kolik mladých, ale i starochů, jako jsem já, je na ní a jejích pobratimech závislých. Prý ulehčuje život. Rozhodně se díky ní dají vydělat nekřesťanské peníze, jak jsem se před chvílí dozvěděl. Stiskl jsem tlačítko a okamžitě se probudilo modré a červené světlo. Kupodivu jsem nebyl nedočkavý, nechal jsem počítač, ať se probudí ze zimního spánku, a odšoural se do kuchyně připravit si pozdní snídani. Čím jste starší, tím méně cítíte hlad a žízeň, ale na Patrikově rozloučení jsem skoro nejedl a předtím vlastně také ne.
Po jídle a nezbytném umytí nádobí jsem položil svoji kostnatou zadnici na složenou deku na otočné židli a oživil oranžovou ikonu nadepsanou Inter ňiet. Patrikův smysl pro humor mě pronásledoval i ze záhrobí.
Chvilku jsem hleděl do obrazovky a vzpomínal, co mání vlastně udělat. Pak jsem zase vstal. Nepamatoval jsem si ani jméno svojí poštovní schránky, ani heslo k ní, dokonce ani adresu té stránky, kde byla. Naštěstí jsem pořádkumilovný člověk, podle mých známých až moc, a netrvalo dlouho, než jsem v kartotéce našel lístek s potřebnými údaji.
Zabralo mi spoustu času vše namačkat na klávesnici s tak zoufale malými tlačítky. Jindy bych se vztekal, nejspíš hlasitě nadával, možná i od toho krámu na chvíli odešel. Tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a tak jsem odhodlaně mazal a zase přepisoval to, co jsem naťukal špatně, dokud se mi nepovedlo zadat vše správně. Už se moc nepotím, ale než jsem se dostal do své pošty, vyrašilo mi na čele pár slaných kapek.
V prvním okamžiku mě ohromilo množství tučně vyznačených, tedy nepřečtených zpráv. I když jsem měl na nose své nejlepší brýle, nedokázal jsem přečíst, od koho jsou. Tak prťavé mi to písmo připadalo. Naštěstí jsem si pamatoval, co mě Patrik naučil. Podržel jsem klávesu nejvíc vlevo a nejvíc dole a otáčel kolečkem myši. Nejdřív jsem to zmenšil tak, že bych to přečetl jen s elektronickým mikroskopem. Polilo mě horko při představě, že to takto zůstane navždy a já se nikdy nedozvím, proč mě můj zemřelý vnuk nabádal, ať se sem vypravím. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl a zkusil to znovu. Chvíli trvalo, než jsem byl s velikostí písma spokojený, ale dokázal jsem to.
Ukazatel nahoře hlásil sto padesát osm nepřečtených zpráv. Představil jsem si takto naditou poštovní schránku. Brzy se ukázalo, že mnohé jsou jen nějaké pitomé reklamy a na ty jsem se vykašlal. Škoda, že se sem nedá nalepit to, co je na mé skutečné schránce: „Neházejte mi sem letáky, sakra!“
Původně tam místo sakra stálo prosím. Lidé ale dnes na prosby moc nedají a sakra snížilo množství zbytečného papíru, který bych musel vybírat, o necelých třicet procent. Ne, nejsem důchodce, jehož koníčkem je důkladné zkoumání letáků a celodenní objíždění města hromadnou dopravou za levnějším mlékem a párky.
Trvalo by mi menší věčnost, než bych je všechny označil a vymazal, tak jsem je nechal být. Našel jsem zprávu od Patvas@patvas.com. Čekal jsem dopis, ale kromě jedné přílohy zde nic nebylo. Klikl jsem na přílohu a otevřel se obrázek, ze kterého by spousta lidí mého věku dostala infarkt. Na fotce bylo zrcadlo a v něm dva nazí muži. První stál bokem k zrcadlu, doširoka se usmíval, v napřažené paži držel mobilní telefon, kterým právě v ten okamžik fotku pořizoval. Druhý klečel před ním, oběma rukama držel stojícího za zadek a v puse měl jeho ztopořený pyj.
Tohle nebylo nic pro mě, chtěl jsem to vztekle vypnout, ale potom jsem si uvědomil, že mi tuhle teploušskou fotku s divnou zlatohnědou patinou poslal můj vnuk. Potlačil jsem znechucení a podíval se na ni znovu. Poznal jsem zubícího se fotografa, přestože při našem jediném setkání se tvářil docela jinak. Ubrečený a Patrikovou smrtí zničený kolega měl pořád nepřirozeně narůžovělé rty a modré stíny kolem očí. Jeho klečící milenec byl Patrik. Nemám až tak moc proti homoušům, ale přece jen jako každý otec a děd chci, aby moji potomci pokračovali v rodové linii a nestrkali ho nějakému jinému chlapovi do zadnice. Šok mě ale rychle přešel, vždyť už na tom vůbec nezáleželo.
Proč by Patrik chtěl, abych viděl něco takového? Je přece spousta lepších způsobů, jak svého prarodiče informovat, že na pravnoučata může zapomenout. Můj nejmladší vnuk se nebál radikálních řešení, ale tohle by nikdy neudělal. Nebo ano?
Vstal jsem a šel si do spíže pro pivo, to nejsilnější. Než jsem zase sedl k počítači, měl jsem už polovinu v sobě. Podíval jsem se na další nereklamní poštu a udělalo se mi špatně. Našel jsem dopis od někdejšího spolužáka a dobrého kamaráda, kde mi hrubě nadával a vyhrožoval. V jiném mi zase jeden z mých synů vyčítal špatnou výchovu a to, že jsem mu zničil celý život. Další byla velmi vulgární a přímočará nabídka k sexu od mojí bývalé kolegyně. Všechny ty lidi jsem osobně dobře znal a jejich bolest, vztek nebo oplzlost mě hluboce zasáhly. Žaludek s pivem a pozdní snídaní se bouřil, hruď se mi stahovala, jako by mě někdo nacpal do obřího svěráku. Dýchal jsem zhluboka a modlil se, aby to přešlo. Emoční vypětí posledního týdne mě tedy konečně dostihlo. Zrak se mi zamlžil a viděl jsem jedině podlahu s odrbaným kobercem. Problesklo mi hlavou, jak dlouho asi bude trvat, než mě tu najdou.
Zabralo to jen chvíli, ale ten stav mi přišel jako malá věčnost. Nemělo smysl dál trpět, a tak jsem si dal přestávku s knihou. Na stolku u postele ležel Dostojevský, ale já potřeboval něco milejšího, a tak jsem sáhl po foglarovce.
Než moje památeční nástěnné hodiny z první republiky odbily půlnoc, prošel jsem na etapy veškerou svoji elektronickou poštu. Urážek, výčitek a nechutností všeho druhu v ní bylo víc, než jsem vůbec považoval za možné.
Něco se stalo se světem, napadlo mě druhý den ráno. Nechápal jsem co, ale musel jsem tomu přijít na kloub. Navíc mi v hlavě blikal pomyslný majáček upozorňující na to, že jsem včera přehlédl cosi podstatného. Po nezbytném ranním cvičení, které jsem včera zanedbal, a snídani jsem usedl ke svému deníku. Psal jsem si deník asi od deseti let, ale čím více se vzdalovalo datum mého narození, tím více jsem ho využíval i jako nákupní seznam, záznamník úkolů, telefonních čísel nebo čehokoliv, co jsem nechtěl zapomenout.
Sesumíroval jsem do něj své myšlenky a vytyčil si několik cílů. Předně jsem chtěl vědět, jestli se opravdu něco přihodilo lidem kolem mě, zatímco jsem žil ve své noře, nebo jestli je to jen můj pochybný dojem.
Televizi jsem zapínat nehodlal, informace z ní stejně obvykle stály za starou belu, tak proč se namáhat. Můj mozek degeneroval dostatečně i bez přispění té krabice na výrobu tupců. Většina současných lidí by se vydala hledat na internet, ale ne v mém stáří. Já byl rád, když jsem se naučil vypínat počítač jiným způsobem než přerušením přívodu elektřiny. Zbývala knihovna nebo archivy. Zprávy, po kterých jsem dychtil, nemohly být staré. Navíc koncentrace důchodců, povážlivě zvýšená v zimních měsících, kdy šetří na vytápění, je v knihovnách přece jen nižší.
Milá knihovnice středního věku mě dokonce ani neodkázala na on-line rezervační systém, vyslechla si beze spěchu moji žádost a pomohla mi s veškerým papírováním. Usadil jsem se k prázdnému stolu a po chvíli mi mladík, zdaleka ne tak příjemný, naopak se tvářil jako zplesnivělá kyselá okurka, přinesl stohy vyvázaných novinových výtisků. S potěšením jsem si všiml, jak pod tou vahou funěl.
Ponořil jsem se do archivních výtisků a brzy objevil to, co jsem hledal. Přibližně před půl rokem se lidi už opravdu zbláznili. Noviny nejprve psaly o únicích a zveřejňování osobních korespondencí politiků či tajných informací jednotlivých vlád. Poté se vyrojily spory skrze e-maily, esemesky, zprávy na sociálních sítích, jen nevím, jak taková síť vypadá, chaty, to asi nemyslely to, co si já vybavím pod pojmem chata, a další různé elektronické věci, jimž ani zbla nerozumím. Poslední dva měsíce se stránky novin hemžily především články, komentáři či úvahami o celosvětovém fenoménu prolamování počítačové bezpečnosti. V pár z nich zmínili událost, která se odehrála asi před devíti měsíci, a tak jsem zalistoval hlouběji do minulosti. V té době noviny referovaly především o oslabení a porážce jakési obrovské fanatické islámské teroristické organizace díky nabourání jejích počítačů, prozrazení jmen a míst pobytu jejích spolupracovníků, obchodních kontaktů, zamrznutí finančních účtů a tak dále.
Novináři nevěděli, kdo pád teroristů zapříčinil, ale obvykle se za strůjce označovala jakási celosvětová anonymní hackerská skupina. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co to ten hacker je, ale stejně to nemělo význam. Ti počítačoví kujóni totiž jakékoliv zásluhy odmítli.
Četba mě pohltila a přišlo mi to jako chvíle, než se zase objevil ten zkyslý mladík. Nejdřív jen tak postával kus ode mě, pak si jakože důležitě odkašlal. Dělal jsem, že ho nevidím. Nezdvořáci mi za pozornost nestojí.
„Pane,“ oslovil mě konečně, „budem zavírat.“
Zvedl jsem hlavu a čekal na další slova, která však knihovník nepovažoval za nutná.
„Prostě byste už měl jít,“ dodal nakonec.
„Můžete mi to tu nechat do zítra?“ požádal jsem ho, zatímco jsem vstával. „Ráno se vrátím.“
„To nemůžu. Musím to uklidit.“
Jasně dával najevo, jak je nadšený.
V přízemí stály automaty, a tak jsem si koupil kávu a sušenky. Vrátný, asi o dvacet let mladší než já, se na mě mračil, ale vůbec mi nepřipomínal, že už měl zavřít hlavní vchod.
Sedl jsem si na lavičku před knihovnu, občerstvil se a přemýšlel, co dělat dál. Necítil jsem se unavený, spíš ztuhlý dlouhým sezením. Potřeboval jsem se hýbat, a tak jsem se rozhodl projít se. Kousek od knihovny se rozprostíral park a já využil jeho příjemné prostředí k úvahám.
Lidé se k sobě začali přes počítače chovat ještě hůř než ve skutečném životě. Hrubé, oplzlé, ubližující e-maily dostával podle novin snad každý, kdo používal elektronickou poštu. Navíc internet zaplavily miliardy ponižujících, intimních a záštiplných fotek a videí. Mnohé páry dokonce čelily zveřejnění jejich choulostivých obrázků či filmečků. Ostatně jeden takový jsem dostal i já. Polila mě hrůza při představě, že se Patrik se svým milencem natáčeli a někdo by to poslal mně nebo Anežce.
Všemu jsem nerozuměl, ty články obsahovaly příliš mnoho novodobých výrazů, ale už jsem pochopil, proč se na sebe lidé tak dívají, proč jsou tak odtažití.
„Hele, nech mě bejt!“
Ten hlas mě měl odradit. Rozzlobená žena komusi spílala. Muž mluvil tišeji, slovům jsem nerozuměl, ale znělo to výhrůžně. Každý rozumný důchodce by se otočil na patě a upaloval želví rychlostí pryč. Já moc rozumný nejsem ani v pokročilém věku.
Snažil jsem se pohybovat tiše a nenápadně. Moje artritidou načaté klouby se mi sice bolestně vysmívaly, ale zvládl jsem se připlížit až k hádající se dvojici. Spor se vyhrotil a muž popadl mladou ženu za obě zápěstí.
„Pusť mě, šmejde zasraná!“
Dáma sice nedbala na svůj slovník, ale její protivník se nechoval nijak lépe.
„Drž hubu, kurvo!“
Zkusila ho kopnout do slabin, ale on jí smýkl a vyťal jí políček, až padla k zemi.
„Ty, hajzle!“
„Sis to zasloužila. Chceš další?“
„Hej! Přestaňte!“ zakřičel jsem, co mi namáhané plíce dovolily, a vystoupil do světla.
„Nepleť se do toho, dědku!“
„To tě rodiče neučili, chlapečku, že muž ženě neubližuje?“
Příliš dlouhá věta, sotva jsem ji udýchal.
„Naser si!“
Žena po něm skočila, ale on ji setřásl a ještě jednou udeřil.
Šel jsem po něm, ne moc rychle, ale na sebe až až. Hůlka, kterou jsem jinak nosil spíš pro parádu, se teď náramně hodila. Rozmáchl jsem se a on se jen zasmál.
„Di do prdele, dědo.“
Dubové dřevo zasvištělo vzduchem a moje špacírka skončila neškodně v jeho dlani. Zazubil se na mě jako vůdce vlčí smečky na přestárlého berana.
Nesmál se dlouho. Sprejem v druhé ruce, které si vůbec nevšímal, jsem mu stříkl přímo do očí. Pepřový sprej odvedl dobrou práci. Nezdvořák ještě stihl zaklít, ale potom se mu oči zaplavily slzami. Bolestí křivil obličej, hlasitě štkal a z jeho tváří se vytratil pigment, který se naopak soustředil do křiklavě rudého pruhu kolem očí.
„Mizíme!“
Žena, spíš dívka, mě popadla za kabát a táhla pryč.
„Bobo po vás půjde,“ oznámila mi, když jsme konečně na můj popud skončili s úprkem na zastávce tramvaje.
Tak oni se nejen jako dacani chovají, proběhlo mi hlavou, oni se tak i pojmenovávají.
„Jak mě najde?“ opáčil jsem s jistou dávkou ironie.
„To asi nenajde,“ usmála se.
Teprve teď jsem měl možnost si ji prohlédnout. Stmívalo se a ubývající slunce jí přidalo ruměnec, který ji zkrášloval i přes nevkusně krátký sestřih, kovový kroužek ve rtu a tetování čouhající nad lemem krátkého trička.
Rebelka, feťačka nebo ekoložka. Možná všechno dohromady. Marně jsem přemýšlel, co z toho je horší.
Přijela tramvaj a nastoupili jsme spolu. Vplula na jedinou volnou sedačku a udělala to tak nenuceně, až se zdálo, že je to součástí její přirozenosti. Podívala se na mě, pak otevřela ústa. Asi si uvědomila, co provedla, a rychle vstala.
„Sem si tam sedla, aby vám to někdo nezabral.“
Všechna moje vnoučata musela být starší než ona.
„Děkuji,“ usmál jsem se na ni, když jsem se posadil.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Já děkuju vám.“ To to trvalo. „Bobo by mě opravdu seřezal.“
Měl jsem sto chutí zjistit, o co šlo, ale netýkalo se mě to.
Vystoupili jsme zase spolu.
„Bydlí tady někde vaši rodiče?“ zeptal jsem se, i když jsem z jejího chování poznal odpověď už dávno.
„Já s nima nejsem.“ Holčině mohlo být osmnáct nebo devatenáct. „Bydlela jsem u přítele.“
Pochopil jsem, že už nebydlí.
„Co se stalo?“
„Nacákal jste mu pepřák do ksichtu.“
„To mě mrzí.“
„Nemusí. Je to kretén.“
„Tak kde budete?“
„Si něco najdu.“
Zněla trochu podrážděně, že se vyptávám, ale zároveň jsem z jejího hlasu vnímal strach.
„A máte kde spát?“
Neodpověděla mi.
„Tak já už půjdu,“ prohlásila překotně. „Nashle.“
Ani rozloučit se neuměla pořádně.
„Počkejte,“ zavolal jsem na ni, když byla už dobrých deset kroků daleko. Vytáhl jsem z náprsní kapsy peněženku a zašátral v ní. Moje hotovost by ale na přespání v hotelu nestačila.
„Nechci od vás prachy,“ oznámila mi hrdě i trochu uraženě.
„Tak nechcete přespat u mě?“
Ten dotaz nás zaskočil oba. Existuje hloupější čin, než když si starý člověk přivede domů zvlčelé mládě? Asi jsem byl pořád naměkko z Patrikovy smrti.
V noci jsem stěží zamhouřil oči. Hlavou se mi honily tisíce neodbytných myšlenek, ale v bdělém stavu mě držel především pocit, že jsem si domů dobrovolně přivedl možného lupiče. Tolik lidí se snaží zneužít slabosti, fyzické i mentální, starých lidí a já se mám před nimi posledních patnáct let neustále na pozoru. Celé to ale skončí tím, že si takovou harpyji domů pozvu.
Dívčina vizáž ve mně moc důvěry nevzbuzovala, její chování ale působilo mnohem lepším dojmem. Zdráhala se, vymlouvala, ale aspoň se nechala pozvat na večeři. Přispělo k tomu i zakručení jejího, podle obvodu pasu nevelkého, žaludku.
Vzbudil jsem se ještě před svítáním. Jak říkám, staří lidé moc spánku neužijí. Nadešel čas zjistit, co všechno mi chybí.
Rozsvítil jsem na chodbě a její boty, připomínající vojenskou obuv, stály u dveří. Překvapením jsem zdvihl obočí.
Umyl jsem se, nasnídal, a když se konečně vzbudila, lil jsem do sebe v kuchyni už třetí kávu nad Hochy od Bobří řeky. V obývacím pokoji se za okrasným sklem dveří míhala její štíhlá postava. Náhle se zastavila a v ruce cosi držela. Celý obraz sice rozmazalo Vroubkované sklo, ale poznal jsem naprosto zřetelně, co drží v rukou. Toho jsem se bál ještě víc než vykradení.
Vtrhl jsem do pokoje. Vylekala se natolik, že upustila Patrikův dopis na zem. Stála tam jen v rudém spodním prádle, které prosvítalo pod tenkým bílým tričkem bez rukávů. Sklopil jsem zrak, ale vztek mě nepřešel.
„Jak se opovažujete!“
„Já nechtěla čmuchat,“ vymlouvala se, namísto aby se slušně omluvila. „Ta obálka ležela na stole u gauče.“
Řekla to, jako by ji umístění obálky ospravedlňovalo. Chvíli jsem jen stál ve dveřích a nevěděl, co víc říct.
„Oblečte se a pojďte se nasnídat,“ ukončil jsem trapnou chvíli a zavřel za sebou.
Musel jsem ji pobízet, aby jedlá. Nevím, jestli si hlídala tu svoji kostnatou figuru, nebo jí bylo trapné přespávat a jíst u starého chlápka. Způsob, jakým spořádala všechno, co jsem před ni postavil, ji ale usvědčoval z neukojitelného hladu. Mohla vážit o třicet kilo méně než já, ale snědla toho pětkrát tolik.
Rozhodl jsem se využít ji, ještě než odejde, a zeptal jsem se jí na vše, co jsem včera zjistil v knihovně. Nejprve se ohromně divila, že je na světě ještě někdo, kdo o tom neví první i poslední. Slušně mi ale na vše odpověděla, někdy až příliš podrobně, když popisovala, co vše se přihodilo jí a jejím přátelům.
„Tři holky u nás na škole kvůli tomu spáchaly sebevraždu, hromada dalších skončila na psychině. Pár kluků si dávalo do držky, sotva se potkali.“
„Sebevraždy?“ divil jsem se nahlas. „Kvůli čemusi na počítači?“
„Jo. Si myslely, že už je nemilujou jejich kluci, na FB dostávaly tuny zpráv, jak sou trapný a tak.“
Nezeptal jsem se, co je to FB, jen jsem si říkal, že se lidská společnost sakra posunula od doby, co jsem se o ni přestal zajímat. Dívka se rozpovídala a já při jejím brebentění uvažoval, proč Patrik chtěl, abych o tom všem věděl.
„Jak se vlastně jmenujete?“ vybafl jsem na ni v jednu chvíli ne zrovna zdvořile.
„Alžběta,“ odpověděla se sklopenou hlavou.
„Takže Bětka?“
„Klidně Bětka.“
To jméno nejspíš zrovna nemilovala, ale aspoň po mně nechtěla, abych jí říkal Betty.
Když jsme se kolem deváté loučili, ještě jednou mi poděkovala. Usmál jsem se na ni, možná proto si troufla trochu víc.
„Vím, že sem děsná, ale nemůžu si pomoct. Proč jsou v tom dopise pod některejma písmenkama tečky?“
Vytřeštil jsem na ni oči a v tu chvíli jsem pochopil, že jsem opravdu něco přehlédl.
„Na shledanou.“
Zabouchl jsem jí dveře před nosem a jako v transu spěchal do obývacího pokoje. Nasadil jsem si svoje nejlepší brýle na čtení a zblízka si prohlédl Patrikovo písmo. Kdybych je nehledal, nikdy bych si těch teček nevšiml. Můj vnuk nepočítal s tím, jak moc se mi zhoršil zrak. Šel jsem si pro lupu, papír a pero a pustil se do práce. Za čtvrt hodiny jsem měl řadu písmen, která dohromady nedávala smysl. Ten pacholek nehodlal s šifrovacími hrami skončit ani po svém skonu. Nemohl jsem mu to zazlívat, naučil jsem ho to. Naštěstí použil jednu z našich oblíbených šifer.
Stačilo posunout písmena abecedně o dvě místa dopředu a potom vše číst ob dvě.
ZA VŠE MŮŽE HEGEMON
Nerozuměl jsem tomu. Věta sice dávala smysl, nepochyboval jsem, že jsem ji rozluštil správně, ale přesto mi její znění nic neříkalo. Prostě záhada.
Několik dní jsem strávil procházením novinových článků v knihovně. O Hegemonovi jsem se ale nic nedozvěděl. Dokonce jsem ze zoufalství požádal tu milou knihovnici, aby mi pomohla vyhledat to na internetu.
„Google vám to najde,“ prohlásila sebevědomě a za půl minuty se mnou byla hotová.
Poctivě jsem klikal na všechny zobrazené odkazy. Vysvětlení pojmu ani články o kapele, jejíž hudba se podle názvů skladeb zabývala jen zabíjením a destrukcí, mi nijak nepomohly. Za chvíli mě z civění na obrazovku bolela hlava, přestože mi knihovnice zvětšila písmo aspoň dvakrát oproti původní velikosti.
Ať jsem zkoušel cokoliv, nedokázal jsem se pohnout z místa. Lomcoval mnou vztek, ale naštěstí mě neopanoval natolik, abych přestal uvažovat. Rozhodl jsem se nechat Hegemona být a zaměřit se na jinou otázku.
Proč si kluk, který měl celý život před sebou, myslel, že může brzy zemřít?
O vnukově smrti jsem věděl velmi málo. Patrika srazil terénní automobil, když přecházel silnici. To mi řekla plačící Anežka, když mi tu strašlivou zprávu volala. Nevyptával jsem se. Bohatě to stačilo.
Ani teď jsem neměl srdce jít za svojí jedinou dcerou a vyzvídat. Pochyboval jsem, že by mi řekla něco nového. Jenže kdo mohl vědět víc?
Možná ten teplej kluk z fotky.
Rychle jsem zaplašil nechutnou vzpomínku. Bohužel mi ten nápad nijak nepomohl. Nejenže jsem nevěděl, kde mladík žije, ani bych se s ním nedomluvil. Anglicky jsem se nikdy neučil a ten pacholek nejspíš nemluví ani německy, ani rusky.
Pořád jsem stál na bodu nula a nešlo se pohnout z místa. To i Sisyfos měl lepší vyhlídky.
„Pane! Hej, pane!“
Procházel jsem zrovna podchodem, když na mě kdosi zavolal. Další nabízeč, nebo šmejd, jak se jim teď říkalo, si vyhlédl oběť v podobě starého dědka. Neměl jsem zájem ani o nový tarif, nemám ponětí, co to je, ale často mi to vnucují, ani mobil, natož pak o epesní důchodky či speciální berly pro nemohoucí staříky.
„Pane Strako, počkejte!“
Ten někdo znal moje jméno, byť si popletl ptáky. Chtěl jsem se zastavit, ale to už stála přede mnou.
„Já nekradu, Bětko. Já jsem Strnad.“
„Promiňte.“ Zahanbeně sklopila hlavu; „Nechtěla jsem vás urazit.“
„Neurazila jste mě,“ usmál jsem se na ni. „Jen jste si spletla pěvce.“
Vrátila mi úsměv, ale v jejím podání vypadal o dost líp. Dokonce i kroužek v puse zmizel a zbyla po něm jen malá dírka ve rtu.
„Ráda vás vidím.“
Nelhala a mě to překvapilo. Pravda z ní ale vyzařovala tak jasně, že jsem to nemohl přehlédnout. Vážněji těšilo, že mě potkala.
„Jak jde život?“ zeptal jsem se způsobem, který mi přišel vhodný k člověku jejího věku.
Pokračovali jsme v chůzi a ona mi vyprávěla, co od našeho posledního setkání dělala. Vrátila se k matce. Podle jejích trochu obhroublých slov spolu stále příliš nevycházejí, hlavně kvůli otčímovi, ale Bětka zatím seká dobrotu.
„Taky sem slíbila, že půjdu na vejšku,“ prohlásila trochu otráveně.
„Výborně,“ pochválil jsem ji, byť mně vysokoškolské vzdělání chybělo. „Co chcete studovat?“
„Anglistiku.“
„To jako anglický jazyk?“
„Jo. Docela mi to de a na střední sme měli dobrýho angličtináře. Hlavně bych odsud chtěla jednou vypadnout a jet do Států.“
Taky jsem chtěl kdysi do Ameriky, ale v té době to bylo pro živel nepodporující lidově-demokratické zřízení takřka nemožné.
Něco mě napadlo.
„Bětko, umíte psát e-maily?“
„To umí snad každej, ne?“ odpověděla udiveně.
„A zvládla byste to anglicky?“
„Jasně.“
Poprosil jsem ji, ať se u mě druhý den staví. Dopoledne měla brigádu v supermarketu, ale slíbila, že přijde odpoledne.
Zvonek mě zastihl v nabručené náladě. Zlobil jsem se na sebe i na celý svět a měl jsem sto chutí zakřičet, že ať u dveří stojí kdokoliv, má sejít vycpat. Pak mi došlo, kdo asi čeká na chodbě, a s povzdechem jsem se vydal otevřít.
Ještě než jsem vzal za kliku, uslyšel jsem hlasy. Trochu mě to zmátlo.
Před vchodem do mého bytu opravdu stála Bětka, ale na schodech s ní klábosila bába Preisová. I když se hrbila na druhém schodu, pořád se ta malá čarodějnice musela při debatě s dívčinou zaklánět.
„Dobrý den, pane Strnade,“ pozdravila mě moje sousedka až příliš sladce. „To máte ale pohlednou návštěvu.“
Polib si šos, drbno stará, chtěl jsem říct, ale místo toho jsem zabručel na pozdrav.
„Kdopak to je?“ nenechala se odbýt druhá nejstarší obyvatelka našeho činžáku.
„Vnučka,“ zalhal jsem, byť to dělám jen výjimečně. Ostatně jsem netvrdil, že moje.
„Aha.“
„Můžu dovnitř, dědo?“
Bětka okamžitě pochopila svoji roli.
„Jen pojď dál, Bětuško.“
Dívka se zdvořile rozloučila s mistryní okresu v balkonovém tlachání a já za ní zavřel dveře.
„Baba šťouravá,“ ulevil jsem si v rozporu s bontonem.
Bětka se při pohledu na moji nerudnou tvář mile usmívala. Nabídl jsem jí něco k pití, zdvořile odmítla.
„Bohužel jsem vás sem vytáhl zbytečně,“ začal jsem náš rozhovor. „Omlouvám se.“
„Ste chtěl napsat nějakej e-mail, že jo?“ zeptala se bez špetky ostychu.
„Ano, ale nepodařilo se mi sehnat adresu.“
Volal jsem dvěma dalším ze svých vnuků, dokonce jsem otravoval i Anežku. Nikdo ale nevěděl, jak kontaktovat Patrikova přítele.
„Neznáte jméno?“ nevzdávala se Alžběta.
„K čemu by nám bylo?“
„Bych ho třeba našla na netu a taky jeho e-mail.“
„To jde?“ podivil jsem se.
„Jasně.“
„Jenže to jméno nemám.“
„Tak co o něm víte?“
Budoucí vysokoškolačce zazářily oči, asi jako Sherlocku Holmesovi po nabídnutí naprosto neřešitelného případu. Začala mě vyslýchat a nasadila hluboce přemýšlivý výraz.
„Tohle nám moc nepomůže,“ vydechla zklamaně, jakmile jsem jí prozradil to málo, co jsem o Patrikovu partnerovi věděl.
Nehodlala to ale vzdát. Postupně ze mě vytáhla Patrikovo jméno, profesi i bydliště. Tedy alespoň město. Dokázala to tak jemně a obratně, že jsem si teprve u dveří uvědomil, že jsem jí řekl víc, než jsem kdy chtěl.
Druhý den odpoledne na mě zase někdo zvonil. Tentokrát jsem návštěvu nečekal a nejprve jsem ji zkontroloval kukátkem. Bětka na mě zběsile mávala, ať ji pustím dovnitř.
„Myslím, že mě zmerčila vaše oblíbená sousedka,“ řekla mi, sotva vklouzla dovnitř. „Něco pro vás mám.“ Pustil jsem ji do obýváku. „Jaký máte heslo na wifinu?“
„Na co?“
Už si mohla zvyknout, že patřím do doby kamenné.
„Můžu?“ ukázala na můj počítač.
„Poslužte si.“
Chvíli si s něčím hrála, raději jsem šel nalít jí minerálku.
„Je to hrozně zajímavý,“ informovala mě, hned jak doklikala. Nevěděl jsem, o čem hovoří, ale počkal jsem. „Váš vnuk…“
„Nikdy jsem neřekl, že to byl můj vnuk.“
Ticho, které nastalo, si hustotou nezadalo s Rákosníčkovou mlhou. Znovu jsme narazili na dopis, který nepatřil jí a který si, naprosto neomluvitelně, přečetla.
„Omluvám se. Ještě jednou,“ dodala. „Ale chci vám pomoct. Vy jste mě zachránil, ani nevíte jak moc. Ten pošuk by mně klidně zlámal hnáty. Když se napil, byl hnusnej a hrozně agresivní.“
Kromě Patrika a Anežky jsem do svého života v posledních letech nikoho nevpustil. Teď jsem se rozhodl otevřít se holce, kterou jsem viděl počtvrté v životě a rozhodně nepatřila ke spořádané mládeži, jakou jsem měl rád. Lépe řečeno, jaká mi tak moc nevadila.
Chvíli jsem se na ni upřeně díval. Vydržela to a pohled mi vracela. Potom jsem přešel ke kabinetu s písemnostmi, přinesl z něj Patrikův dopis a podal jí ho. Pomalu ho ode mě vzala a znovu si ho přečetla. To gesto z ní udělalo mého spolupachatele, byť jsem ještě nevěděl v jakém zločinu.
Když psaní odložila, tvářila se sklesle. Po mém pobídnutí, ať ukáže, co pro mě má, se ale energicky otočila k obrazovce.
„Hledala jsem toho vašeho Patrika. Bohužel lidí tohohle jména je hodně, ale přes jeho diplomku a profil na stránkách vysoké školy jsem se prokousala dál.“
„Vy jste četla jeho závěrečnou diplomovou práci?“
„Ani omylem,“ zavrtěla rychle hlavou. „Vždyť jsem nerozuměla ani nadpisu. Přes e-mail a nějaký jeho spolužáky jsem našla i jeho facebookový stránky, i když se na nich jmenoval trochu jinak. Zaměřila jsem se na jeho kamarády, kteří nejsou z České republiky. A víte, co bylo zajímavý?“
Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl. Ztrácel jsem se v jejím energickém vyprávění, jak se čím dál víc zabývala věcmi naprosto nepochopitelnými pro moji generaci.
„Nemám ponětí.“
„Nikdo z nich se ani slovíčkem nezmiňoval o práci.“
„A?“
„Váš vnuk nejspíš dělal něco hrozně tajnýho, jeho nečeští kámoši taky.“
„To jste zjistila přes jakési jejich stránky?“
Trochu provinile sklopila hlavu.
„Víte, on měl na FB strašně snadný heslo, tak jsem se dostala na jeho profil.“
„Povězte mi o tom.“
Patrik odmalička luštil šifry, vysokoškolská matematika mu přišla jako hra na pískovišti a inteligencí převyšoval kohokoliv, kdo se kdy do naší rodiny narodil. Nemohl jsem uvěřit, že by se nějaká dívčina s maturitou prokousala přes jím připravenou ochranu.
„Měl tam takovou vtipnou otázku.“
„A ta zněla?“
„Znáš heslo?“
„–.“
„Ne,“ odpověděl jsem a pousmál se.
Vyvalila na mě oči.
„To je správná odpověď.“
„Stejnou věc má Umberto Eco v jedné ze svých knih.“
„Já četla jen Jméno růže,“ pokrčila Bětka rameny, „a tam Vilém z Baskervillu rozhodně nic nehackoval.“
„Objevila jste ještě něco?“
„Myslím, že jo. Jeden z jeho amerických kamarádů, jakýsi Rus, postoval na svý stránky odkaz na zajímavej článek.“ V duchu jsem se zasmál. Americký kamarád Rus, to mi po většinu života znělo stejně jako býložravý mazlíček piraňa. „Nedal k tomu žádnej komentář, jen smajla.“ Asi ji brzy požádám, ať mluví česky. „Jake jsi novinář psal o místě na Floridě, kam americká vláda zve ty nejlepší mladý programátory, matematiky a počítačový mágy z celýho světa. Podle článku tam potom špiclujou lidi, narušují internetový stránky, který se vládě nelíbí, vyrábějí superpočítač, ničí životy a tak.“
„No a?“
„Já si myslím, že na tom místě pracoval váš Patrik.“
Zvedl jsem prst, posadil jsem se do křesla a nějakou dobu přemýšlel.
„Můžete mi ten článek přečíst?“
Vůbec se nevzpouzela a za chvíli spustila. Překládala z angličtiny bez větších pauz či zdlouhavých vysvětlení. Ať se chovala jakkoliv, anglicky uměla velmi dobře.
„Našla jsem i e-maily těch některých kolegů,“ pochlubila se, když skončila se čtením. „Pochybuju ale, že by nám něco prozradili, kdybysme jim napsali.“
„To asi ne,“ přikývl jsem.
„Ledaže bysme tam zaletěli a dostali to z nich,“ zasmála se Bětka hořce.
„To by šlo,“ uklouzlo mi, aniž bych nad tím nějak přemýšlel.
„Bezva!“ Čekal bych překvapení, ne nadšení. „Vzal byste mě s sebou, že jo?“
„Vy chcete jet se mnou do Ameriky?“
„Jo,“ culila se jako děvčátko s novou panenkou.
„Co vaši rodiče, váš život?“
„Rodičům něco nakecám a žít můžu i ve Státech. Jenže nemám ani floka,“ posteskla si.
„Já mám floků spoustu.“
Na peníze z šeku jsem stále nesáhl. Můj důchod mi bohatě stačil k prostému životu i k tomu, abych každý měsíc uložil pár tisíc. Cena letenek moje konto zdaleka nepoložila, málem jsem se ale složil já.
„Nikdy jsem neletěl,“ prozradil jsem Bětce před letištěm v Ruzyni.
„Já taky ne,“ zazubila se na mě, neskonale šťastná. „Není to vzrušující?“
„Není.“
Moji poznámku přešla jako nic, možná ji ani neslyšela. Odlétala s neznámým dědkem do cizí země, ale nemohla se dočkat. O mě se pro změnu pokoušel infarkt.
Letovou halou, odbavením a všemi dalšími procedurami mě provedla, jako by se tu narodila. Když jsem se zeptal, jak je možné, že tomu tak rozumí, odpověděla jen:
„Internet.“
Ať s tím jdou do háje.
Usadili jsme se do čekárny, kde seděli lidé, kteří měli každou chvíli odlétat. Alžběta si do uší vrazila drobná sluchátka končící v mobilu, zavřela oči a blaženě se usmívala. Ani si nevšimla, že jsem se skácel k zemi.
Neomdlel jsem, ale stejně si nevybavuji nic až do chvíle, kdy mě měl v péči letištní lékař.
„Už je vám lépe?“
„Ano. Děkuji.“
„Jste zbytečně nervózní, pane Strnade. Létání je úplně bezpečné.“ Mluvil se mnou školometsky, jako by mi bylo pět let a ne patnáctkrát tolik. „Doporučím aerolinkám, ať vám vrátí peníze a pošlu vás na chvilku na pozorování do nemocnice.“
„Ale já musím do Ameriky.“
Přibližně třicetiletý cucák jen pokrčil rameny.
„Já se o dědečka postarám,“ ozvala se za mnou Bětka.
„Už se cítím mnohem lépe,“ tvrdil jsem nevěřícímu lékaři. „Asi to byla jen chvilková slabost.“
„V nemocnici to pro vás bude lepší,“ zkusil to muž v bílém plášti.
„Stejně bych utekl na reverz.“
Doktor si jen povzdechl.
„Tady mi podepište, že jsem vás seznámil s vaším zdravotním stavem a doporučil, jak máte postupovat dále. Nařídit vám bohužel nic nemohu.“
„To bych ani nezkoušela,“ varovala ho Bětka a znělo to jako vtip smíchaný s výhrůžkou.
Měli jsme štěstí. V dalším letu na Floridu se našla volná místa a dvě dokonce hned vedle sebe. Letuška a stevard nás seznámili s hromadou blbostí, které jsem nezapomněl jen z toho důvodu, že jsem si je nezapamatoval. Bětka se mě dovolila, jestli může sedět u okna, a vše spojené s letem doslova hltala.
„Super,“ prohlásila, když jsme vzlétali.
Měl jsem pocit, jako by se někdo snažil vysát mi mozek ušima.
Nabídla mi žvýkačky, prý že pomáhají proti zalehnutí uší a bolení hlavy. Chvíli jsem žvýkal a četl, ale písmena mi najednou nedávala pražádný smysl. Nakonec jsem to vzdal, vylovil z příručního zavazadla tašku s léky a hodil do sebe pilule na spaní. Snažím se brát je co nejméně, ale teď jsem na své předsevzetí zvysoka kašlal.
„Vstávat! Vstávat a cvičit!“
„Cože?“
Budil jsem se pomalu a ztěžka. Očím chvíli trvalo, než zaostřily na tvář vznášející se nade mnou. Tělnatý černovlasý stevard se na mě zubil tím nejmilejším úsměvem, jakého je muž ve středních letech schopen. Ani to nepůsobilo uměle, dokonalý profík.
„Zaspal jste přelet nad půlkou zeměkoule,“ smála se Bětka.
„Kde jsou ostatní cestující?“ vypravil jsem ze sebe. Na chvíli jsem se cítil jako v podivném snu.
„Už venku a my bychom se k nim měli přidat.“
Odmítl jsem stevardovo nabídnuté rámě, ztěžka vstal, chytil svůj příruční kufřík a vypotácel jsem se ven.
„Sakra, tady je horko,“ ulevil jsem si, sotva jsem vlezl do tunelu spojujícího letadlo s letištěm.
„To prý na Floridě bývá.“
Bětčino veselí prostě nemohlo moje bručení nijak umenšit.
V hale se ale vytratilo jako pára nad hrncem. Oproti mé představě letištního ruchu lidé postávali po celé obrovské rozloze haly, pomalu přecházeli z jednoho místa na druhé a takřka nemluvili. Viděli jsme i hloučky postav všemožných velikostí, stáří i barev kůže opírat se jeden o druhého a usedavě plakat. Bětka se na okamžik zastavila před velkou obrazovkou a to, co si na ní přečetla, ji donutilo zadržet dech a přiložit si ruce k ústům.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše.
„Cestou sem se v moři zřítilo letadlo. Nepíšou tu počet obětí, ale musely jich být stovky.“
Sklopil jsem nešťastně hlavu.
„Byl to let z Prahy,“ dodala Bětka s knedlíkem v krku. „Ten náš.“
K motelu, levnému a zároveň slušnému, který moje mladá společnice vybrala a rezervovala on-line, jsme dorazili taxíkem až navečer. Oba jsme byli skleslí a mluvili jen málo. Bětka vzdychala nad mobilem, kterému se vybila baterie.
„Ještěže mamka ani brácha nevědí, kam jsem letěla. Třeba se nebudou bát.“
Vyzvedli jsme klíče od dvou sousedících pokojů a poděkovali. Tlustá ženská za pultem nám nevěnovala pozornost, protože v televizi sledovala reportáž o pádu letadla. Popřáli jsme si s Bětkou dobrou noc, ale oba jsme věděli, že se nám nebude spát snadno. Zdaleka za to nemohl jen časový posun.
Vše jsme naplánovali už v České republice a ani jeden z nás neměl to ráno povídavou. Dopoledne jsme strávili v motelu, po obědě, který mi mimochodem ani trochu nechutnal, jsme nasedli do taxíku a předali řidiči adresu Patrikova floridského bytu.
Náš první plán stál a padal s předpokladem, že Patrik nebydlel sám. Druhý plán počítal s pobíháním po městě a naháněním Patrikových kolegů bůhvíkde.
Do domu jsme se vetřeli podloudně, ale vyšlo nám to. Bětka zazvonila, cosi prohlásila anglicky do mluvítka a důvěřivá osoba na druhém konci spustila bzučák.
„Amíci nejsou tak podezíraví jak Češi,“ mrkla na mě spokojeně.
Už na zvoncích jsme našli Patrikovo příjmení spolu s jedním dalším, taky jsme podle čísla bytu odhadli, v jakém patře bydlel. Na naše zvonění však nikdo neodpovídal.
„Nepůjdeme se projít?“ navrhla Bětka.
„Počkáme,“ rozhodl jsem a ona neprotestovala. Vytáhla mobil a posadila se na schody. Potom však nepotřebný telefon bez energie s drobným zaklením schovala. Nabíječku sice měla, ale redukci k americkým zásuvkám ne.
„Měla jsem bráchovi sebrat noťas,“ postěžovala si trpce.
„Nikoliv. Měla jste si vzít knihu.“
Opřel jsem se o zeď a ze saka vytáhl kapesní vydání Starce a moře.
Trvalo asi půl hodiny, než k nám po schodech dolehly měkké kroky. Seděli jsme směrem do patra, a tak si nás příchozí nevšiml. Poznal jsem ho hned, podle účesu i barvy vlasů. Kývl jsem na Bětku.
„Hello,“ pozdravila jeho vzdalující se záda jako první.
„Helou,“ zopakoval jsem po ní.
Patrikův spolubydlící se překvapeně otočil. Podíval se na dívku, potom na mě.
„Pchan Stvnad?“
„Jes.“
Tentokrát naše komunikace probíhala mnohem obsáhleji. S tlumočníkem jsme se nemuseli domlouvat rukama nohama a mohli jsme si vyměnit i dlouhá souvětí. Jen to trvalo.
„Ta bariéra je hrozná,“ vypadlo z Bětky nešťastně po asi půlhodině tlumočení.
„Jazyková?“
Únava ji zbavila ostražitosti i zdvořilosti:
„Věková.“
Hořce jsem se usmál. Už jsem pochopil, že bychom se s Juanem, tak se totiž Patrikův přítel jmenoval, ztěžka domlouvali, i kdybych spíkoval jak Shakespeare, nebo on obráběl češtinu jako Karel Čapek. Pro mě ztělesňoval člověka moderní doby. Muž, který se nestyděl za svoji menšinovou sexuální orientaci, maloval se jako marnivá puberťačka a počítačům rozuměl víc než většině lidí. Ještě když stál pod plakátem chlápka v modrém triku s dlouhým rukávem, černými vlasy sestřiženými podle hrnce, nelidsky špičatýma ušima a zdravícího zdviženou dlaní s prsty poskládanými tak, že mezera mezi prostředníkem a prsteníkem tvořila véčko, přišel mi ten obraz dokonalý. Neměl jsem šanci pochopit ho ani za tisíc let.
Jestli on byl jako mikročip, já měl blíž k pěstnímu klínu.
Přestal jsem se snažit o zdvořilostní či jakoukoliv jinou komunikaci a věnoval jsem se interiéru příbytku, v němž donedávna žil můj vnuk. Našel jsem fotku z práce, na které se Patrik a Juan zubili s pěticí dalších individuí, i několik fotografií jen jich dvou.
Štíhlý mladý muž se náhle přestal bavit s Bětkou a vykročil ke mně. Otevřel jedny dveře a pokynul mi, ať vstoupím. Anglicky mi prozradil, co je to za místnost a Bětka začala překládat, ale zarazil jsem ji:
„Já vím.“
Hlas mi náhle ochraptěl.
Vstoupil jsem do Patrikova pokoje, kterému dominoval stůl s několika notebooky a na něm tři fotografie v rámečcích. Patrik s bratrem a tátou na dovolené, ještě jako malí kluci, Patrik objímající Anežku a nakonec se mnou, těsně po jeho slavnostní promoci. Držel mě kolem ramen a zubil se, jako by mu patřil celý svět. Vypadal jsem vedle něj i přes svou výšku jako zmoklý vrabčák.
Bětka ve dveřích cosi zašeptala anglicky. Odešla s Juanem a zavřeli za sebou dveře, abych mohl plakat.
Bavili se spolu v obývacím pokoji. Dívka měla v rozhovoru jasně navrch, často skákala staršímu muži do řeči a mluvila mnohem víc a hlasitěji než on. Ve chvíli, kdy se odmlčeli, jsem vpochodoval dovnitř.
Stesk se proměnil ve vztek.
„Kolik jsi mu toho řekla?“ zeptal jsem se Bětky, sotva si mě všimla.
„Všechno, co vím. Pořád ale mele, že to není možné.“ Juan nedokázal uvěřit, že někdo Patrika zavraždil. „Potřeboval by proplesknout,“ postěžovala si moje společnice.
Ani mně předtím nevěnoval moc pozornosti.
„Řekni mu, že jsem viděl tu fotku.“
Zvedla obočí, možná vypadala i uraženě, že jsem ji do žádné záležitosti s fotkou nezasvětil.
„Ptá se jakou fotku.“
„Tu před zrcadlem s ním a Patrikem.“
„Oh, no!“
Tomu jsem rozuměl dokonale. Křehký hostitel se svalil na pohovku a zakryl si oči. Rozhodně mi ale věnoval pozornost.
„Zeptej se ho, jestli neví, kdo je Hegemon.“
Zase ten pohled, stěžující si na fakt, že jsem se jí nesvěřil úplně se vším.
Jestli Juana moje předchozí věta zdrtila, nynější ho takřka zabila.
Cosi blekotal Španělsky a Bětka jen krčila rameny.
„Get out!“
Napřímil se a snažil se vypadat hrozivě. V upnutém poloprůsvitném tričku, díky kterému bych mu spočítal každé žebro, a s namalovaným obličejem se nemohl rovnat chlapovi, který absolvoval vojnu Československé lidově demokratické republiky a párkrát si za protirežimní řeči poseděl v chládku.
„Říká nám, abychom vypadli.“
Nemusela mi to překládat. Juan se postavil přede mě se semknutými rty a ukazovákem na konci napřažené ruky zamířil na dveře.
Jednu jsem mu ubalil.
Facka ho poslala k zemi, ze které se nezvedl. S vytřeštěnýma očima na mě zíral a nevzmohl se na slovo. V jeho laním pohledu se mísily výčitky s obavami, co mu ten šílený dědek z druhé strany zeměkoule provede.
„Vstávej!“
„Get up!“
„Miloval jsi Patrika?“
„Did you love Patrik?“
Přikývl.
„Tak mi pomoz dostat jeho vraha.“
Zdrželi jsme se déle než hodinu. Zase jsem viděl Juana plakat, ale nevyčítal jsem mu to. Zaprvé jsem jen několik minut před tím sám bulel jako želva, zadruhé jsem se pustil do citového vydírání, za které by se nestyděli ani verbíři Svědků Jehovových.
Moc užitečného nám však neřekl. Spíš mluvil o tom, jak moc mu můj vnuk chybí. Aspoň něco jsme měli společného.
Poprosil nás, ať přijdeme zítra ve tři hodiny odpoledne. Prý nám toho řekne víc.
Druhý den nás Juan zavedl do obývacího pokoje, kde čekalo pět dalších mladých mužů. Nejprve mě napadlo, že si křehký homosexuál pozval kamarády, kteří mi dají za včerejší facku pořádně do těla. Až na jednoho však nevypadali zrovna atleticky a jejich obličeje mi byly povědomé. Nejen z fotky, kterou jsem si prohlížel, potkali jsme se i osobně. Zatímco se představovali, došlo mi, odkud je znám. Z Patrikova pohřbu, jak jinak.
„Switch off your phones and all other electronic devices,“ poručil všem svalovec s ruským přízvukem.
Jeho společníci na něj vykulili oči a neholený tlouštík v umaštěném triku začal něco namítat. Rusák se na něj zakabonil, vousáč sklopil zrak a vytahal z kapes šest lesklých krabiček pro mě neznámého účelu.
„Máme si vypnout mobily a další elektronická zařízení,“ instruovala mě Bětka.
Mírně jsem se pousmál, sklonil hlavu na bok a pohledem jsem jí dal najevo, že se mě to netýká.
„No jo. Jen překládám.“
Atlet položil svůj vypnutý telefon na stůl a ostatní se k němu beze slov připojili. Na nízkém skleněném stolku se za okamžik skvěla výstavka moderních technologií.
Nastala chvíle ticha, během které se všechny oči stočily ke mně.
Náš hostitel něco řekl Bětce a ta to oznámila mně:
„Ještě všichni nevědí, o co jde. Juan chce, abyste jim to prozradil.“
Na řečnění mě nikdy neužilo, vlastně už pár let jsem nesnášel takřka jakoukoliv komunikaci s druhem Homo ani trochu sapiens. Teď na má slova napjatě čekalo sedm lidí, jejichž věkový průměr byl třikrát nižší, než kolik bylo mně.
Snažil jsem se mluvit stručně a jasně. Pověděl jsem jim o Patrikově dopisu i o šifře, která se v něm skrývala, i o šeku.
„Shit! Thaťs impossible. Thaťs the most fucking ridiculous bullshit I’ve ever heard.“
Bledý mladík s nepřirozeně světlými vlasy explodoval hněvem.
„Musím to překládat doslovně?“ zeptala se Bětka.
„Není třeba. Nevěří mi, že?“
„Přesně tak.“
Rus, ostatní ho oslovovali Arťom, se snažil svého kolegu s tragickým nedostatkem pigmentu zklidnit.
„I believe him,“ ozval se náhle další muž s dlouhými slámovými vlasy staženými do ohonu.
„Tenhle vám věří,“ informovala mě Bětka.
Poprvé v životě se mi zalíbil někdo, kdo si pletl lidské vlasy s koňskými žíněmi.
Rozproudila se živá debata, do které jsem nemohl zasáhnout. Bětka se zoufale snažila sledovat její tok a překládat, ale nestíhala.
„Mluví moc rychle,“ postěžovala si mi rovnou do ucha, aby přehlušila jejich dohadování. „Používají hromadu ajťáckých výrazů, tak jim nerozumím, ale jde o něco tajnýho.“
„Jak tajného?“
Jen pokrčila rameny.
Ohon a Bělouš se do sebe zostra pustili. Rus se je snažil uklidnit, ale ani trochu se mu to nedařilo.
„Pažalsta, Arťome,“ oslovil jsem ho a na chvíli zavládlo ticho.
S uspokojením jsem si všiml, jak všichni žasli nad mojí jazykovou vybaveností, a to jsem ani nevěděl, jestli jsem to vyslovil správně.
Vzal jsem si mladého sportovce bokem a chvíli s ním rusky rozmlouval. Diskuze se rozhořela znovu, ale zatímco předtím plála jako rudý požár socialistické revoluce, teď se proměnila v kontrolovaný skautský táborák.
Arťom mi toho bez svolení ostatních nechtěl moc prozradit, ale přiznal, že všichni vědí, co je Hegemon. Taky si povzdechl, že v hádkách je vždy stmeloval Patrik.
Nečekaně to vzal do rukou Juan. Postavil se před ostatní a důležitě zvedl ukazovák. Ignorovali ho. Zkusil zakřičet, ale moc to neuměl. Strčil jsem si malíček a ukazovák levé ruky do úst a zapískal jsem. Už jsem v životě vydal i hlasitější zvuky, ale stačilo to. Mně taky. Zatočila se mi hlava, nedostávalo se mi vzduchu a musel jsem si rychle sednout. Naštěstí ke mně přiskočila Bětka a pomohla mi.
Patrikův přítel využil okamžiku ticha a něco sdělil ostatním.
„Co říkal?“ zeptal jsem se Bětky.
Nechtělo se jí moc odpovídat.
„Prý Patrika převezli do nemocnice a mohli ho zachránit.“ Na chvíli se odmlčela. „Jenže jim z neznámého důvodu vypověděly službu přístroje.“
Juan navrhl hlasovat, byť neoznámil o čem. Na moji stranu se kromě Arťoma, Juana a Ohona postavil i poslední z kolegů – maličký tichý Asiat. Proti hlasovali jen Bělouš a Žrout.
Bledý muž ještě všechny varoval, že za to můžou jít doživotně sedět, ale když mu nabídli, ať odejde, pronesl jen:
„Unus pro omnibus, omnes pro uno.“
Bětka zkameněla.
„Tři mušketýři,“ poradil jsem jí.
Plácla se do čela, až se k ní všichni otočili.
Slova se ujal Arťom. Mluvil anglicky i rusky. Jeho sdělení mě šokovalo, byť Bětka nehnula brvou.
„To dává smysl,“ prohlásila, když skončil.
Mně nedávalo smysl vůbec nic.
Hegemon byl jakýsi superpočítač, na kterém vláda Spojených států pracovala už několik desítek let. Patrik a ostatní se na tomto projektu podíleli a starali se vlastně ani nevím o co. Před necelým rokem prezident tajným výnosem povolil užití Hegemona proti terorismu, což mělo za následek zničení té islámské skupiny, o které jsem četl v knihovně. Borec s culíkem, který občas Arťomovi skočil do řeči, prohlásil, že nepochybuje o tom, že je Hegemon zodpovědný i za IT Armageddon.
Musel jsem se zeptat Bětky, co má na mysli. Šlo o celé to štvaní lidí proti sobě přes internet. Jak Ohon dodal, za poslední půlrok se jen počet sebevražd na celém světě zdvacetinásobil, řada států je na pokraji válečného konfliktu a mezilidské vztahy jsou nejhorší v dějinách lidstva.
Připadal jsem si jako medvěd brtník, který se vzbudí ze zimního spánku v Austrálii místo v Beskydech. Svět se zbláznil a mně musel zemřít vnuk, abych si toho všiml.
Pobledlý mladík vyskočil z křesla a jal se ostatní o něčem přesvědčovat.
„Tvrdí, že je to hloupost. Hegemona vytvořili, aby bojoval proti nepřátelům lidí.“
„A kdo je největším nepřítelem člověka?“ zeptal jsem se Bětky. „Přelož jim to.“
Ani jeden z nich se nezeptal na odpověď, všichni ji znali.
„Jenže jak by nějaký, byť sebeinteligentnější, počítač zabil člověka na přechodu?“
Bětka svoji vlastní otázku přeložila a Arťom jí to vysvětlil.
„Hlavní schopností Hegemona je, že umí ovládnout jiné počítače. Stačí, když jsou připojené k internetu, a může jejich kapacitu, nebo i nepatrný zlomek té kapacity, tak aby si toho nikdo nevšiml, využít k prosazení vlastních záměrů.“
V tu chvíli mi to došlo. Řidič, který do Patrika narazil terénním autem, se u soudu hájil tím, že jel na zelenou. Několik svědků jeho verzi potvrdilo, další tvrdili, že zelenou měl Patrik přecházející se sluchátky na uších.
„Jsou semafory řízené počítači?“ zeptal jsem se rusky, abych se ujistil.
„Stejně jako přístroje v nemocnici,“ potvrdil mi Arťom.
Bětka zalapala po dechu.
„Naše letadlo,“ podívala se na mě.
Jen jsem kývl hlavou.
„Řekni jim to.“
Seděli jsme spolu až do půlnoci. Na konci dne už nikdo z nás nepochyboval, že za vším stojí umělá inteligence, kterou pomáhal tvořit i můj Patrik. Bohužel se tato inteligence rozhodla vyhladit lidstvo, či alespoň snížit jeho populaci na planetě Zemi. Nejvíce se nás ale dotýkal fakt, že o nás, mně a Bětce, Hegemon věděl. Pravděpodobně mě zmerčil už ve chvíli, kdy jsem jeho jméno pracně nadatloval do vyhledávače v knihovně. Možná nás ale považoval za mrtvé. To záleželo na tom, jestli se naše jména ještě někdy objevila v počítači. V motelu naštěstí používali velkou papírovou knihu návštěv.
„A já kráva chtěla koupit redukci na zástrčku a dát na Facebook fotky,“ láteřila Bětka. Vzápětí se zarazila a zvážněla. „Takže nesmíme udělat na síti vůbec nic, abychom na sebe neupozornili? To nemůžu ani zapnout mobil, natož skočit na web?“
„To není problém,“ odbyl jsem ji.
„Pro vás.“
Na chvíli mi připadala jako drogově závislá uvažující o odvykací kůře.
„To nevydržím.“
Tázavě jsem se na ni podíval.
„Moji kamarádi, seriály, hudba,“ vypočítávala tiše. „Vždyť já bez telefonu ani nikam netrefím. Mám tam hodiny, diář, kalkulačku, budík. Už přes dvacet čtyři hodin jsem s nikým nečetovala.“ Znělo to jako ta největší tragédie v dějinách lidstva.
Ještě ke všemu nám Juan vysvětlil, že budeme muset zůstat u něj. Prý není bezpečné, abychom kamkoliv chodili.
Několik dalších dní jsme náležitě protrpěli. Nikdo z nás o tom nemluvil, ale soužití homosexuála na prahu třicítky, divoké holky s čerstvým maturitním vysvědčením a chlapa mého věku může fungovat tak akorát v amerických filmech, nikoliv však v amerických bytech.
Dostali jsme jasné instrukce, co můžeme a nemůžeme dělat. Nemohli jsme takřka nic. Chodit ven, zapínat elektrické přístroje, v žádném případě televizi a už vůbec ne počítač, nebo se jen přiblížit k oknům. Druhého dne nás Ohon odvezl do motelu vyzvednout věci, ale tím veškeré cestování skončilo.
Bětka to nesla o dost hůř než já. Mně stačila moje nevelká zásoba knih a hlavně deník, ke kterému jsem se uchyloval pořád víc a víc. Mladá dívka si sice půjčovala Juanovy a Patrikovy knihy, ale přestože uměla anglicky, jimi čtená literatura ji nebavila.
Za tři dny se zastavil Arťom, jen aby nám oznámil, že zatím nepřišli na žádný způsob, jak Hegemona zastavit. Otrávená Bětka se s ním pustila do hádky. Přestože jsem jim nerozuměl, měl jsem jasno, o co jde. Dívka se nudila. Nevím proč, ale říkal jsem si, co by asi dělala v zákopech první světové, nebo schovaná při náletech ve sklepě. Ne že bych něco z toho zažil.
Zoufalý Rus se otočil ke mně a svojí mateřštinou mi vysvětloval, proč nás takto omezují. Asi doufal, že jsem schopný přivést Bětku k rozumu. Podle jeho slov Hegemon umí ovládat nejen jiné počítače, ale jejich prostřednictvím i kamery, televize, mobilní telefony a já nevím co ještě. Dokáže zjistit, že se v Juanově bytě spotřebovává elektřina nebo zapíná televize, i když je mladý Španěl v práci. Prostě totalitu, kterou v Orwellově 1984 zajišťoval celý rozvětvený aparát, strčila do kapsy jedna složitější krabice elektronek.
„Já myslím, že o ní neví,“ promluvil jsem rusky a ukázal na brunátnou dívku. „Vše o Hegemonovi jsem hledal v knihovně já –“
„Kupovali jste spolu letenky,“ oponoval mi Arťom.
„Na moje jméno.“
„Ale pro dvě osoby.“
„Stejně si myslí, že jsme mrtví.“
„Hegemon si nikdy nemyslí, vždy kalkuluje.“
Na chvíli jsme zmlkli. Bětka nás probodávala pohledem, moc dobře chápala, že hovoříme o ní.
„Analýza kamerových záznamů a rozpoznávání obličeje jsou docela náročné na paměť,“ přemýšlel ajťák, to slovo jsem se naučil před lety od Patrika, nahlas. „Když bude chodit ven, platit jen hotově a nebude kontaktovat rodinu a známé, tak je to přijatelné riziko.“
„Řekni jí to ty,“ usmál jsem se na něj unaveně.
Jen obrátil oči v sloup.
O několik dní později jsme večer seděli s Juanem v obývacím pokoji a dívali se na počasí. Snažil jsem se chytat angličtinu, ale hlasatelé mluvili příliš rychle. Obrázky na obrazovce však hovořily jasně. Blížil se hurikán. Jemný obličej Patrikova přítele zbledl při záběrech na spoušť, kterou způsobila obdobná bouře před několika lety. Prý jí říkali Matthew. Ta blížící se měla jméno Patrick.
„That’s terrible,“ uklouzlo Juanovi ze rtů.
„Dets grejt,“ oponoval jsem mu svojí nově nabytou slovní zásobou a usmál jsem se.
Sedm statečných mladých lidí sedělo kolem mě a poslouchalo návrh plánu. Bětka překládala, jak nejlépe dokázala a přitom občas okřikla Ohona, Bělouše nebo Žrouta, kteří mě zkoušeli přerušit. Arťom napjatě poslouchal, Juan se jako vždy tvářil nešťastně a štíhlý nevysoký Asiat, přejmenoval jsem si ho na Nindžu, nehnul ani brvou.
Jakmile jsem domluvil, strhla se bouře dohadování.
„Dobrá zpráva je,“ naklonila se ke mně Bětka, „že se všichni konečně shodli na nutnosti zastavit Hegemona. Zdá se, že si prověřovali to, co jsme jim říkali.“
„A špatná zpráva?“
„Všichni si myslí, že je to totální bláznovství, i když asi jediná možnost.“
„I on?“ ukázal jsem na Nindžu.
„I on.“
„Asi jsme schopní dostat se až k Hegemonovi,“ oznámil mi Arťom po dvou hodinách hádání. „Lars,“ loupl okem po Běloušovi, „má nejvyšší bezpečnostní prověrku a výjimečně vyměňuje na Hegemonovi součástky. Yen,“ Asiat při vyslovení svého jména vstal a napůl vážně, napůl ironicky se uklonil, „dokáže proklouznout k záložnímu zdroji elektřiny a vyřadit ho. Nikdo z nás ale nebude do povětří vyhazovat elektrické sloupy nebo vykopávat kabely a na hurikán nemůžeme spoléhat.“
„Leave that to me.“
Bětčina věta vyrazila všem mladíkům dech.
Na smluvenou konspirační schůzku jsme vyrazili ve čtyřech. Bětka nás vedla. Chtěla jít sama, ale nedovolili jsme jí to. Nejvíce protestovali Arťom a Bělouš, já jsem se přidal také a díky mému pokročilému věku si omladina nedovolila být netaktní a nechat mě doma. Úplně přitom zapomněli na preventivní opatření týkající se mého nevystrkování nosu z Juanova bytu.
Dívka si hrála na tajemnou a naše dotazy odbývala tvrzením, že se na místě setkáme s někým, kdo nám dokáže pomoci. Představoval jsem si zakouřený bar plný pankáčů a samozřejmě jsem se na hony mýlil. Vešli jsme do místa vonícího bylinami, orientálním kořením a dalšími, mně neznámými věcmi.
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se Bětky.
„V tibetské čajce.“
„Čajka?“
Pravděpodobně neměla na mysli slovenský výraz pro racka.
„No přece čajovna.“
Spojil jsem si toto slovo s kavárnou a tak nějak si odvodil, o co asi jde.
„Hey, Beth!“
Zpoza rohu vyšel usmívající se mladík. Jakmile spatřil Bětčin doprovod, ústa se mu stáhla do úzké linky. Se zájmem jsem si ho prohlížel, byl totiž prvním skutečným indiánem, kterého jsem potkal. Četl jsem o nich desítky knih, ale stejně jsem si je až do čtyřiceti představoval jako Francouze s důlkem v bradě na skále v bývalé Jugoslávii. Teď jeden takový stál kousek ode mě a očividně se znal s mojí mladou tlumočnicí.
Bětka nás rychle představila a vysvětlila mu, že si nutně musíme promluvit.
Toby měl ke gentlemanskému náčelníkovi Apačů na hony daleko. Nejenže jeho jméno neznělo zrovna indiánsky, ale v každé druhé větě používal sprostá slova a vyklubal se z něj vrchní floridský revoluční anarchista. Bětka to sice řekla jinak, ale člověk, do kterého v mládí cpali marxismus-leninismus, ho prokoukl už ve třetí větě. Bělouš se na něj díval obzvláště nevraživě.
Ti dva si poměrně brzy vjeli do black and white vlasů. Naštěstí Arťom měl větší svaly než oba dohromady a můj stařecký povel zařvaný v češtině je oba šokoval, stejně jako zbytek osazenstva čajky. Neznali sice slovo „sedni“, ale uposlechli ho.
Od té chvíle se už nehádali, jen dohadovali. Neuměl jsem jejich řeč a možná bych nerozuměl jejich slovům, i kdyby mluvili česky. Raději jsem upíjel svůj silně oslazený čaj a přemítal, v čem má být lepší než obyčejný šípkový z pytlíku.
Dohodli se. Arťom s Indiánem si dokonce opatrně podali ruce. Bělouš se tvářil nespokojeně, ale mlčel, Bětka přemýšlela.
Plánování jsem nechal na mladších. Moje staré pomalé závity stačily akorát tak na šílený sebevražedný nápad. Jeho provedení bych už nevymyslel.
„Hey! What are you doing here? Patrick is comming!“
Chlap řval jako pominutý, aby překřičel skučící vítr.
„I know!“ hulákal Žrout sedící za volantem. „I left something in my office and a fucking huricane is at my heels!“
Celý jejich geniální nápad, jak dostat mě, Arťoma, Ohona, Juana i Nindžu dovnitř spočíval v přesvědčení, že ani sebesvědomitější strážní nebudou prohledávat auto s cyklónem za zadkem.
„Just go and bé quick!“
„Thanks, man!“
Vůz vjel do areálu.
V podzemní garáži jsme rychle vyskákali z auta kříženého s tankem, já na to potřeboval jen tolik času, co mí čtyři další spoluspiklenci dohromady. Žrout se ani nerozloučil, pneumatiky zakvílely a řítil se pryč.
Mladíci se na sebe podívali, kývli a rozprchli se. Bětka mi plán vysvětlovala, ale zapamatoval jsem si jen dílčí věci. Lars, který se dobrovolně přihlásil o dnešní krizovou službu, zajišťoval, že kamery oslepnou, alarmy si dají šlofíka a ty správné dveře se odemknou. Ohon se vloupá do čísi pracovny a zničí zálohu. Trochu jsem se chechtal, když mi to Bětka vykládala. Nemohl jsem z mysli vypudit naštvaného vlasatce rozbíjejícího okénko na vratné lahve. Nindža se vměstná do větrací šachty a proleze až do místnosti s náhradním zdrojem elektřiny, který sabotuje. Juan a Arťom projdou až k samotnému superpočítači a dokonají jeho zkázu prostředky, které mi neozřejmili. Mezitím se Beth a Toby se svým protiestablishmenťáckým – to slovo používá Bětka, nikdy bych ho nedokázal vyslovit, ale aspoň si ho můžu myslet – komandem pokácí za asistence trhavin několik sloupů elektrického vedení a dokonce přeruší kabely ukryté v zemi. „Štípnem pár bagříků a vono to půjde,“ prohlásila asi dvacetiletá žába sebejistě, když jsem se zdvořile podivil.
Jak jste jistě poznali, mělo to jeden zásadní nedostatek – mě. Omladina se všemožně pokoušela přesvědčit mě, ať zůstanu u Juana, ale nikdo z nich se nemusel v životě potýkat se senilním paličákem. Jeden po druhém to vzdávali, až nakonec kývli na to, že půjdu s nimi.
Jakmile jsme se vydali za Hegemonem, začal jsem svého rozhodnutí litovat. Arťom se vpředu pohyboval s grácií pantera, Juan méně obratně dělal spojku se mnou a já za nimi funěl, seč mi chabé síly stačily, jakože nestačily. Oba mladí muži se to snažili skrýt, ale viděl jsem na nich nervozitu z toho, jak se vše díky mojí přítomnosti táhne.
Nevím, co jsem si myslel. Že poháněn pomstou a bohulibou chutí zachránit lidstvo omládnu o třicet let a poběžím jako Zátopek? Toho jsem připomínal jen výrazem ve tváři, nikoliv sportovním výkonem.
Arťom měl na uchu malý přijímač a občas se naštěstí zastavil někde u dveří nebo na křižovatce a čekal na pokyny od Larse. Běloušovi to, bohužel, nikdy netrvalo dostatečně dlouho na to, abych stihl popadnout dech.
„Power’s out,“ pošeptal mi Juan s povzbudivým úsměvem při jedné nechutně krátké zastávce.
Nerozuměl jsem mu, ale ukázal na jedno ze světel a přejel si prstem přes útlý krk. Bětka a její divocí kamarádi splnili svůj úkol, zbývalo ještě, aby Nindža vyřadil záložní zdroj.
Překvapilo mě, že jsme nenarazili na stráže a ani jednou jsme se nemuseli skrývat. Vztek matičky přírody byl asi natolik významný, že se místní zbrojnoši neobtěžovali vartovat.
Nepočítal jsem ani chodby, ani schodiště, to by mě patrně zabilo, ale přesto jsem nějak věděl, že jsme pět pater pod úrovní země. Ocitli jsme se před obrovskými kovovými vraty. Jako všude, i na nich se skvěl anglický nápis, stejně jako kdekoliv jinde mi to bylo ukradené. Když jsem se došoural za neustále se ohlížejícím Juanem, Arťom už stál u malé krabičky s tlačítky a zoufale lámal sepjatýma rukama, jako by se freneticky modlil.
Na displeji krabice svítilo cosi červeně, jakmile to Juan spatřil, posadil se na zem a odevzdaně opřel hlavu o zeď. Náhle se Arťom začal přes krám v uchu hádat s Larsem. Použil přitom několik ruských velmi vulgárních výrazů.
Oslovil jsem ho jeho mateřštinou.
„Omlouvám se vám,“ hlesl tiše a sklesle. „To je konec.“ Zdrtilo ho to mnohem víc než mě. Ostatně jeho slibná kariéra právě narazila na ledovec, zatímco ta moje ani nevyplula na moře. „Za těmi dveřmi je Hegemon. Nevíte, kolik dalo práce dostat se až sem. Tady už stačilo jen zadat správný kód a stáli bychom u něj.“
„Jaký kód?“ zeptal jsem se spíš ze stařecké zvědavosti, než že bych v sobě živil naději, že na něco přijdu. Taky jsou kódy moje malé hobby.
„Jednoduchý, číselný, šestimístný,“ pokrčil Rus rameny. „Yen se naboural do systému bezpečnosti a ukradl všechny kódy na celý týden. Měl to být tento. Stoprocentně jsem ho zadal správně.“
„Jednoduchý, číselný, šestimístný,“ zopakoval jsem, zatímco se mi moje hlava snažila něco sdělit.
Přistoupil jsem k ovladači dveří, Juan vyskočil jako vyplašený cvrček, sotva jsem na krabici s tlačítky vztáhl ruku. Cosi na mě vyštěkl Španělsky.
„Co to děláte?“ zhrozil se Arťom.
„Možná ten kód znám.“
Přeložil to Juanovi a oba na mě zírali.
„How?“ hlesl štíhlý homosexuál.
„Od Patrika,“ odpověděl jsem česky.
„Jestli se vám to nepovede,“ varoval mě Arťom, „okamžitě se o nás dozvědí tady i ve Washingtonu D.C. Systém nepovoluje více než dva pokusy.“
„Máme co ztratit?“
Jen zavrtěl hlavou.
Patrikův šek jsem zastrčil do deníku a ten teď ležel v jeho americkém pokoji, částku na něm jsem však nevypudil z hlavy od první chvíle, kdy jsem se na ni podíval.
Arťom dlouze stlačil jeden z knoflíků a na mě zasvítilo šest zelených čar čekajících na vyplnění. Ani se mi netřásla ruka, když jsem numera jedno po druhém zadával.
Vycítil jsem napětí svých spolupachatelů a zvedl jsem hlavu, ještě než jsem dopsal řadu. Vyděšeně civěli směrem do chodby, z níž jsme přišli. Pak jsem zaslechl kroky, které museli oba mladíci registrovat už dávno. Juan se na nás mírně usmál a vyrazil.
Neprchal, naopak sprintoval rovnou do náruče těm, kteří se blížili. Zahnul za roh a kdosi na něj zavolal. Zvuk nohou zesílil a jeho frekvence zrychlila. Poznal jsem, že běží do schodů.
Rychle jsem přidal poslední číslici, aby Juanova oběť nepřišla vniveč, a vrata se otevřela.
Vzápětí vypadla elektřina.
Arťom pohotově rozsvítil baterku a vstoupil dovnitř. Následoval jsem ho, byť ve mně v tu chvíli byla jen malá dušička. Nevěděl jsem, co čekat, tak mě ani nepřekvapilo, že náš nepřítel, vrah Patrika a nejdůmyslnější stroj na světě, vypadal jako jedna dlouhá stříbřitě lesklá skříň zabírající všechny stěny kolem nás. Světlo baterky se nepříjemně odráželo, ale můj ruský spoluspiklence z ní jakýmsi způsobem vyrobil lampu vydávající nepříliš intenzivní jas a položil ji na zem.
„Wow,“ uniklo mu tiše.
Všude kolem nás se odrážely naše postavy. Hegemon neměl hrany, vyrobili jej do kruhu a nevšiml jsem si jediného záhybu či prolákliny, která by prozrazovala, že se do něj lze jakkoliv dostat.
„Co teď?“ zeptal jsem se rusky.
Mladík mě nevnímal, dal jsem mu tedy herdu do zad. Vzpamatoval se, jako by se vytrhl z transu. Z batohu vytahal balíčky plastické trhaviny se zapojenou rozbuškou.
„Semtex?“ zeptal jsem se, zda se nejedná o jeden z nejslavnějších českých vynálezů.
Pokrčil rameny a jal se mi vysvětlovat, že si teprve před pár dny nastudoval, jak s tím zacházet. S lítostí v hlase poznamenal, že by nikdy něco takového nepoužil, kdyby je napadla jiná možnost, jak Hegemona vyřadit z provozu. Jakmile prý odpálí jeho hlavní část, budou ostatní schopni smazat jeho data a zálohy.
– Tomu jsem moc nerozuměl, ale i tak jsem mu přizvukoval v jeho mateřštině.
„Hands up!“ štěkl náhle kdosi za námi. Ve dveřích se rýsovala silueta muže s vestou plnou rádoby drsných serepetiček a pistolí v rukou. „Fucking russian hackera!“
Arťom mu chtěl něco vysvětlit, ale ozbrojenec na něj zařval a namířil zbraň. Postoupil jsem o krok k němu a vzápětí hleděl do ústí hlavně. V očích se mu při pohledu na mě mihlo překvapení.
„Step away, old man!“ zavrčel, jako bych mu za víc nestál.
Vztáhl jsem levou ruku a on se na mě usmál pln pohrdání. Mohlo mu být kolem třiceti, krátké rukávy služební košile jen zvýrazňovaly obrovité osvalená paže. Na svůj věk rychle jsem od pasu tasil pepřový sprej. Zasáhl jsem ho spíš do úst než do očí, ale stačilo to. Arťom se vrhl po jeho ozbrojené paži a výstřel, který rezonoval mezi kovovými stěnami superpočítače, zasáhl jen strop. Svalovec mladého ajťáka takřka odstrčil, jenže to nestihl, než jsem mu vstříkl štědrou dávku spreje do očí.
Zápas trval jen chvíli a na jeho konci Arťom svíral mužovu pistoli.
Než jsem se zaradoval z vítězství, rozlehl se chodbou dusot mnoha nohou.
„Uběgaj!“ poručil jsem Arťomovi a zvedl jsem ze země bombu.
Už jsem se s podobnými setkal. Nikdy bych nevěřil, že mi pyrotechnický výcvik bude k něčemu jinému než se nechat buzerovat od chlápků majících IQ nižší než množství listů v jejich rudé knížce. Jediným dloubnutím palce jsem uvedl ten vynález zkázy do pohotovostního režimu.
Arťom na mě zakřičel něco o časovači a třech minutách. Podle množství trhaviny nemohla udělat nic o moc horšího než rozmetat tuhle místnost. Usmál jsem se na něj a spustil to.
„Na shledanou,“ pronesl mladý Rus obstojnou češtinou, pomohl na nohy americkému sekuriťákovi, přehodil si jeho medvědí paži kolem krku a utíkal, jak nejrychleji to s takovou přítěží šlo.
Ještě než zahnul za roh, obstoupilo ho pět ozbrojenců. Křičeli na něj anglicky a on jim to vracel. Cosi zařval, ukázal směrem ke mně. Zamával jsem jim ciferníkem, na kterém zběsile ubíhaly drahocenné vteřiny.
V hlavě mi v tu chvíli zahalekal mladoučký Kája Gott, vyhrožující, že dá dělovou ránu.
Osaměl jsem. Zvuk vzdalujících se kroků dozníval a já si ve světle umělé svítilny prohlížel svého nepřítele. Na stříbrných dokonale vyleštěných plochách se odrážel obraz velice starého muže. Vypadal unaveně, až strhané, ale přesto se pousmál, jako by právě dosáhl malého vítězství.
Na ciferníku svítilo posledních dvacet sekund. Devatenáct, osmnáct, sedmnáct…
Před očima mi neběžel celý život, jen jsem vzpomínal na ty, které jsem v něm nejvíce miloval. S Patrikem a Laďkou se třeba brzy setkám, Anežce ale zlomím už tolikrát raněné srdce.
Snad se alespoň dozví, co se vlastně stalo.
Nebolelo to.
Anežka Vašíčková, rozená Strnadová, stála u hrobu svého otce. Přesně před rokem se starý muž připletl do cesty tornádu, které smetlo stovky domů a kromě něj připravilo o život i třináct dalších nešťastníků. Rozmarem osudu zemřel v daleké Floridě, přestože do té doby necestoval dál než do Řecka.
Anežka si naposledy povzdechla a se sklopenou hlavou se vydala k odchodu. V životě ztratila už příliš mnoho těch, které milovala. Matka i manžel jí zemřeli příliš brzy a minulý rok ji připravil i o jediného syna a otce. Pohroužená do smutku se podvědomě vyhnula osobě v dlouhém kabátu, která jí zastoupila cestu. Ani nevzhlédla, aby se na ni podívala.
„Paní Strnadová?“ oslovila ji neznámá dívčím hlasem.
Anežka zvedla hlavu a spatřila asi dvacetiletou ženu. Dlouhé vlasy se jí vlnily kolem pohledné tváře a ostýchavě se usmívala.
„Jsem Vašíčková. Strnadová jsem byla před svatbou.“
„Aspoň jsem si nespletla pěvce,“ řekla neznámá spíš sama pro sebe. „To mi mělo dojít.“
„Co vám mělo dojít?“ podivila se Anežka.
„Že máte shodné příjmení se synem a ne s otcem,“ přispěchala dívka s odpovědí.
„Vy jste znala mého syna?“
„Ano,“ mladá žena se zarazila s otevřenou pusou. „Vlastně ani ne. Spíš vašeho otce,“ opravila se. „Něco mi pro vás nechal.“
Anežka nedokázala skrýt překvapení, když dívka z tašky, v jakých se nosí notebooky, vyňala knihu ukrytou v mikrotenovém sáčku.
„Děkuji,“ špitla Anežka, když od ní převzala svazek, na kterém neviděla ani jméno autora, ani název díla.
„Na shledanou,“ rozloučila se štíhlá žena a chvatným krokem se vzdalovala.
Anežka se rychle vzpamatovala.
„Stůjte!“ vykřikla na ni a neznámá ji poslechla. „Dlužíte mi vysvětlení.“
Anežka objala vyšší ženu kolem ramen. Už věděla, jakou knihu od ní dostala. Znala tátův zvyk psát si deník a její syn a otec nebyli v rodině jediní, komu to myslelo.
„To opravdu dlužím,“ přiznala Bětka. „Ale bude to na dlouho.“
„Nikam nespěchám.“