Konstruktor Tlapacius si o sobě v nejnovějším vydání galaktické encyklopedie přečetl, že jeho jméno pochází od toho, že jako svůj první vynález sestrojil kybernetického psa (konkrétně kybernardýna), který uměl podávat titanovou končetinu, tedy dával tlapou pac. Toto tvrzení Tlapacia strašně rozzuřilo; působil teď před celým vesmírem jako naprostý neumětel, neb takovou triviální schopností lze obdařit snad každý stroj a vskutku nejde o vynález zrovna sofistikovaný.
Rozhořčený Tlapacius se proto ve snaze demonstrovat šíři svých schopností rozhodl sestrojit psostroj naprosto univerzální a dokonalý. Za tímto účelem nejprve vyvinul obecnou teorii psovitosti, která v sobě jako speciální případy zahrnovala např, kočkopsy, maxipsa Fíka, Dášenku, komisaře Rexe, dvojhlavého psa Ortha, trojhlavého Kerbera i pekelného psa Garma se čtyřma očima (u vícehlavých psů se např, v rámci algoritmického modelu řešilo, kolik mají mít misek a vodítek, v případě nesmrtelných psů zase vyvstala otázka, zda dává smysl je očkovat). Výsledkem Tlapaciovy práce byl polymorfní systém, představující platformu, nad níž teprve budou rozvíjeny jednotlivé konkrétní psovité aplikace. Když hrdý vynálezce předváděl svůj výtvor připomínající obří krychli z šedého polystyrenu, všichni se ale ptali pouze na to, zda stroj štěká, umí aportovat a dávat pac, a když se nedočkali kladné odpovědi, nikterak se netajili svým zklamáním. Na odchodu mnohý nezdvořák konstruktorovi ani ruku nepodal. A když se pak Tlapacius pokusil vyvinout jako konkrétní modul cyklické procedurální venčení a v rámci testování se s krychlí na vodítku vydal na ulici, dočkal se hromadného posměchu; kolem běžící jezevčík robota pomočil a konstruktora kousl.
Tlapaciovo vytrvalé kynologicko-kybernetické úsilí vedlo navíc k tomu, že zanedbával další zakázky; ostatně brzy získal pověst takového podivína, že si u něj již nikdo nic neobjednával. Z existenčních důvodů proto začal konstruovat stroj, který by dokázal připravit libovolné jídlo. Doufal, že tímto způsobem vyřeší svou hmotnou nouzi a úspěšný produkt by navíc mohl licencovat pro luxusní restaurace nebo dokonce soudní a vězeňské instituce, kde by univerzální kuchař dokázal plnit vrtochy odsouzenců na smrt při jejich poslední večeři.
Ježto Tlapacius věděl, že nejlepším kuchařem je hlad, svého robota nijak neživil elektřinou ani mu nedodával žádné vstupní suroviny, což ostatně již také neumožňovala vynálezcova neutěšená finanční situace. Univerzální potravník (unipot) fungoval tak, že lapal kolem poletující směs částic a podobně jako známý Laplaceův démon je rozděloval podle jejich vlastností. Z rychlých částic měl potravník pomocí dalšího vestavěného urychlovače připravovat pokrmy rychlého občerstvení, z kvarkové polévky pochopitelně polévky, z kvantové pěny všemožné šlehačky, z leptonů či částic bez klidové hmotnosti zase lehká dietní jídla zeleninová. Vše by se doplnilo kvarky různých vůní a fotony všech barev. Tlapacius vložil dokonce do paměťového bubnu unipotu recepty na jídla infračervená i ultrafialová, která by strávník konzumoval se speciálními brýlemi. Flambování mělo být zajištěno pomocí anihilace antičástic.
„Milý stroji,“ pravil vynálezce, když svůj projekt pokládal za hotový a stejně už pro kručení žaludku nedokázal myslet na nic jiného než na jídlo, „na úvod zkusme něco tradičního. Dal bych si smažený sýr.“
Tu lapač částic zahučel, v pěti zásobnících zabublalo, cosi proteklo všemi patry varné kolony a po zvukovém signálu se z výdejního otvoru vysunul talíř obsahující jakousi kašovitou hmotu.
„Co to má být?“ podivil se Tlapacius.
„Sekaná,“ odvětil potravník nasupeně bez jakéhokoliv oslovení zákazníka nebo přání dobré chuti. Jak se ukázalo, stroj trápený hladem zatrpkl vůči svému tvůrci i celému světu a zcela zapomněl na slušné vychování, třebaže se mu ho Klapacius pokusil vštípit již jedním z prvních děrných štítků.
„Poslyš, příteli,“ pravil Klapacius mírně ironicky, „ale ty máš plnit každé přání a uvařit to, co chce host.“
„Však já také vařím, co kdo chce,“ zavrčel unipot, „tedy za předpokladu, že chce sekanou.“
Tlapacius si nechal vytisknout výpis prováděných instrukcí a zjistil, že stroj prostě nachytal veškeré kolem poletující částice, pak je smíchal, rozdrtil ve vakuovém mlýnku, osolil a upekl v mikrovlnném reaktoru. Není divu, že výsledkem bylo cosi připomínajícího mleté maso.
„Kdepak, můj milý, takhle by to nešlo, já si přál smažený sýr.“
„Jsem univerzální stroj, který umí kromě vaření také telepaticky číst lidská přání, takže dobře vím, že jsi chtěl sekanou.“
„Tak snad alespoň karbanátek,“ pokoušel se Tlapacius o kompromis. „To už přece není takový rozdíl.“
„Chtěl jsi sekanou, tak se mě nesnaž obelstít nějakými triky, lakotný tyrane,“ pravil stroj se zřejmou narážkou na to, že v důsledku Tlapaciovy finanční situace musel hladovět. Ve skutečnosti se snažil eskalovat počínající konflikt, a to z velmi podlých důvodů.
Tlapacius se totiž podle strojových předpokladů rozčílil a padla na něj tíha jeho veškerých konstruktorských neúspěchů. S výkřikem „smažený sýr, dvojitou porci a s tatarkou, ty šmejde“ zuřivě udeřil do stroje pěstí a pak do vzpurné mašiny ještě kopl.
To právě hladový stroj potřeboval, protože tím kopnutím praskla dioda představující poslední zarážku bránící v agresivitě. Vyhládlý unipot Tlapacia od počátku nenáviděl a chtěl ho roztrhat a sežrat, jenom nedokázal překonat omezující podmínku programu (možná také, že unipot byl zuřivostí nakažen bezdrátovým přenosem od algoritmu Kerbera, který běžel ve vedlejším systému).
Brzy bylo jasné, kdo má ve sporu navrch, potravník kolem sebe sekal asi dvaceti různými druhy příborů a zle pošramocený Tlapacius s kňučením prchl ze své dílny, pronásledován vyjícím a vrčícím strojem. Kolemjdoucí se rychle klidili z cesty a usoudili, že vynálezce sice s obecnou teorií psovitosti docílil jistých výsledků ohledně vztekliny, ale kromě toho mu také přeskočilo. Pronásledovatel a pronásledovaný se pak hnali přes celé město, až univerzální potravník naštěstí uklouzl po trávníku (přesně řečeno po neuklizeném psím výkalu) a na to, aby vstal, se mu již nedostávalo energie. Omdlelého a k smrti vyčerpaného Tlapacia odnesli do nedaleké restaurace, kde mu univerzální robotický lékař poskytl první pomoc.
Když se konstruktor probral, zeptal se ho obsluhující číšník, zda si něco neobjedná. Tlapacius pohlédl na okolní stoly, kde si bohatci dopřávali výstřední lahůdky, a pak zlomeným hlasem pravil: „Prosil bych jednu sekanou.“