Upíral jsem pohled na okno. Holé, šedé větve se svíjely ve větru a na pozadí se plazila rozměrná břicha mračných behemotů, těhotná deštěm. Okenní tabulky byly zasazeny v dřevěných rámech s oprýskaným lakem barvy noci.
Ležel jsem, přemýšlel a bezmyšlenkovitě uhlazoval tenkou peřinu. Jako bych se snažil tak uhladit i svou mysl. A hlavně paměť.
Kde to jsem? Kdo jsem?
Položil jsem ty tíživé otázky.
V roztříštěné změti ledových ker nad temnou hlubinou, ve kterou se změnila má paměť, nezasvítilo ani světélko.
Jen… chvilková kakofonie zoufalého výkřiku, skřípotu a k tomu pocit tlaku.
A už to bylo pryč.
Zavrzaly dveře. Otočil jsem hlavu, zatím slabý a těžko schopný čehokoliv víc.
Ve dveřích se objevila hlava pokrytá bílou houštinou vlasů, pod níž bystře a dobrácky hleděly modré oči utopené v síti vrásek za kulatými brýlemi. Delší plnovous se rozvlnil a naznačil úsměv.
Vzápětí vešel dovnitř ten drobný stařík v bílém plášti a mrkl na hodinky na blyštivém řetízku. Zavrzání parket bylo jako hudební kulisa k jeho nervóznímu přešlapování.
„Výborně! Vý-bor-ně!“ zaševelil a z kapsy pláště vytáhl injekční stříkačku, precizní kombinaci filigránských vzorů v kovu a skle.
„Tak mladíku, když už jste se nám probral, tohle vás postaví na nohy. Levou ruku prosím.“
Nedůvěřivě jsem se na něj podíval, ale neměl jsem příliš sílu odporovat. Vše plulo v tíživé mlze, jež si nezadala si s hustými mračny za oknem. I myšlenky se táhly jako hustý sirup v poledním slunci, průsvitné, přesto pokřivující vše vůkol.
Pomalu jsem natáhl ruku a lehce se ošil, když to štíplo.
„No, no, mladíku. Je to jen včelička, takový chlapík přece musí něco vydržet,“ zasmál se třaslavým smíchem ten felčar.
„Tak! Za chvíli bude lépe,“ schoval injekci a ťukl mi rukou na hlavu. A znovu.
„Vý-bor-ně! To se nám to zahojilo.“
Pokusil jsem se promluvit, ale jen jsem zaskřehotal. Sucho v ústech a krku jsem si uvědomil až teď.
Stařík se naklonil a podal mi sklenici vody. Ruku jsem měl už trochu jistější a polil se opravdu jen drobně.
Polkl jsem, zatímco felčar trpělivě čekal.
„Já… nic nevím. Kde to jsem?“ zašeptal jsem.
Stařík pokýval hlavou a usedl na okraj postele.
„Tak, můj drahý chlapče. To není nic neobvyklého. Měl jste velký úraz hlavy. A mozek je orgán vpravdě citlivý, bývá obvyklé, že se paměť roztříští. Ale žádný strach,“ poklepal mě po ruce. „Mám zkušenosti, že při medikaci, kterou jsem vám podal, je vysoce pravděpodobné, že se rozpomenete.“
Vstal a ukázal vůkol.
„Koneckonců, můj drahý příteli, proto jste zde. Váš starý, rodný dům a nedaleko čekají vám blízcí. To už pomůže na vaší cestě za vyléčením,“ mrkl na mě a otočil se k odchodu.
„Až se vám udělá lépe, sejděte dolů, bude na vás čekat pořádné jídlo.“
Pak odešel a zanechal mě tanci větví za oknem.
Navečer, když za okny zavládla noc a někdo na chodbě s povrzáváním parket zapálil lampy, jsem vstal. Stále jsem byl trochu nejistý, ale po pár krocích jsem se už skutečně začal cítit lépe. U dveří visel těžký župan, zabalil jsem se do něj a s měkkými trepkami na nohou se vydal do setmělé chodby.
Měkký běhoun se vrásnil pod slabým svitem lamp a ubíhal ke schodišti na konci chodby. Sešel jsem v tom tlumeném svitu schody, veden vůní čehosi pečeného a cinkotem nádobí.
Dole za rohem jsem se na chvíli zarazil, mohutná a hranatá postava tam číhala ve stínu u stěny. Zamrazilo mě…
Vydechl jsem, bylo to jen naaranžované brnění.
Prošel jsem kolem a jen lehounce klepl do hrudního plátu, dutý zvuk se zadusil mezi táflováním a hustým kobercem na podlaze. Ne, opravdu to byla jen prázdná plechovka.
Zašklebil jsem se do strnulé tmy za prázdným hledím. Čímsi se mi tahle atrapa ošklivila a ten drobný úsměšek mi pozvedl náladu.
O kus dál zvalo měkké, naoranžovělé světlo do kuchyně, odkud se táhla vůně kávy a čerstvého pečiva. Rád jsem tím směrem zamířil.
V protáhlé místnosti s kamny, menší píckou a dlouhým stolem pod trámovím seděl starý felčar a s chlapíkem středního věku zakusovali křupavé rohlíčky ke kávě. Stařík na mě pokývl.
„Skvělé, chlapče, konečně na nohou. Pojďte, zakousněte si s námi.“
Chlapík vedle něj se pootočil a posunul si pomačkanou bouřku dozadu na kudrnaté kštici. Zašklebil se a naznačil přípitek jakousi kořalkou, co měl hned vedle kávy.
„Tak už sedej, stará vojno, popojedeme. Musíš mít vyschlý splávek, co?“ utrousil lehce zastřeně a už naléval druhou sklenku destilátu. Felčar mě bedlivě a zamyšleně sledoval.
Pomalu jsem usedl a s rozpačitým výrazem přijal sklenku od usmívajícího se chlapíka. Na chvíli se rozhostilo ticho, jen prudký vítr kvílející kolem zavřených okenic podmalovával atmosféru.
„Chmm… chlapče, asi si stále nevzpomínáte,“ poklepal mě po ruce stařík.
„To je Ernst, váš přítel z mládí. Určitě si vzpomenete.“
Ernst se trochu nejistě usmál a mrkl.
„Dřív to bývalo spíš naopak, doktore, my víc zapomínali, než vzpomínali. Co jsme vypili! Ta rána potom!“ zachechtal se a zkušeně do sebe hodil sklenku.
Pomalu jsem se napil a zalapal po dechu. To byla opravdu silná medicína! Ernst se zachechtal ještě víc a poplácal mě po zádech.
„To je panečku rekonvalescence, co?“
S uslzenýma očima jsem přikývl a zbytek večera už byl uvolněnější, jen ten táhlý, kvílivý vítr mi trochu kazil náladu. Nemohl jsem na něj přestat myslet, na jeho bezútěšnost. Byl jako průvan, co se proháněl prázdnými pokoji mé paměti.
Druhý den jsem vstal časně, kalné světlo protékalo pootevřenými okenicemi, rychlé stíny hustých mračen, hnaných zatím neupokojeným vichrem, mi hrály své tiché divadlo na stěnu pokrytou obrazy hustých nažloutlých mraků s občasnými výbuchy jiných barev. Malíř měl zřejmě zvláštní obsesi.
Dole v kuchyni už přecházel doktor a vařil kávu.
„Dobré jitro, chlapče! Chtěl jsem vám dnes naordinovat procházku v zahradě, ale to proklaté počasí nám zatím nepřeje. Chmm,“ pousmál se, zatímco naléval horký černý nápoj.
„Ale myslím, že vám i tak dnes přinesu vítané rozptýlení. Dorazila vaše další známá,“ lišácky mrkl a posunul si brýle.
Nemohu říci, že bych nezažil chvíli nervozity, ale zvědavost byla silnější. Snídani jsem do sebe naházel, brzy se ustrojil trochu formálněji, díky bezedným zásobám převlékárny v horním patře, a pak už očekával návštěvu.
Do salonku úderem poledne vstoupil anděl. Ve světle svící, které pomáhaly churavému dni venku za okenicemi, se kolem hlavy štíhlé dívky vznášela svatozář hustých vlasů barvy zlatavých klasů.
Prudce jsem vstal a vydechl: „Valerie!“
Ona se sladce usmála a ty její modré oči tančily jako dvě studny, nejkrásnější drahokamy tohoto domu.
„Sal!“ vykřikl jsem a rozesmál se. „Já jsem Sal!“
Přitancovala ke mně a vzala mou ruku do své hřejivé.
„Ano, Sale, tak ráda tě vidím!“
Díval jsem se jí do očí a vychutnával si své jméno. Konečně jsem se uměl pojmenovat. A ona byla tak krásná.
Náhle mě hluboko bodla jakási bolest a já ji silně sevřel, na malou chvíli jsem měl pocit, že ji ztrácím.
Usmála se a sevření opětovala. Uklidnil jsem se a věnoval zbytek dne poklidné konverzaci s tou krásnou a mně tak milou dámou. Stejně jako Ernst měla i ona zakázáno doktorem násilně mi vracet paměť připomínáním minulého, přesto i tak to byl příjemný den. Až se mi z mysli vytrácela ta neustálá, deprimující meluzína za okny.
Byl podvečer a venku stále zuřila vichřice. Stál jsem v chodbě a naslouchal vzdáleným, divokým zvukům. Štěkotu a vytí, slabému, ale rozeznatelnému. Hlas bezbřehé zuřivosti, slabě se nesoucí z jakýchsi zapovězených hlubin kamenem zdí. Val se mě chytila a otřásla se.
„Hrozné zvuky!“
„Co to je?“ zašeptal jsem.
Podívala se na mě a s trochu ustrašeným výrazem zašeptala: „Vzteklí psi. Posedla je všechny vzteklina a doktor je nechal zamknout v kotcích. Uzavřel psinec, nikdo tam nesmí,“ sevřela mi ruku, „doktor nemá zatím to srdce je utratit, tak jim jen dává vodu a žrádlo.“
Třaslavě se nadechla.
„Možná doufá, že brzy pojdou sami a on nebude muset vykonat tu poslední službu.“
Odtrhl jsem se od těch zvuků, byly tak znepokojivé. Na malou chvíli jsem opětoval strnulý pohled stojícího brnění a nemohl se zbavit dojmu, že ve tvaru hledí, v tom stínu uvnitř, vidím jakýsi škodolibý zákmit. Chladný výsměch studeného, prázdného kovu.
Prudce jsem se otočil a udivenou Valerii odtáhl z toho ohybu chodby, kde se ozývalo děsivé vytí, a chladná ocel se mi vysmívala. Ještě chvíli a srazil bych tu atrapu lidské postavy k zemi.
S tváří přitisknutou k okenici jsem naslouchal neustávajícímu kvílení vichru. Doktor mi klepl do ramena.
„Sale, můj milý, pojďte od toho okna. Počasí je divoké, pravda, ale nepodléhejte obsesi, chlapče. Jsme v teple a bezpečí.“
„V bezpečí, doktore? Bezpečí je tak relativní. Ta bouře mě děsí!“
Rozrazil jsem prudce okenice a zíral do šíleného víření žlutých oblaků s bělavými, namodralými i šedavými pásy, co prolétaly těsně za sklem okna. Nic jiného vidět nebylo, stromy, zem, vše zmizelo v tom sirném nasvícení.
„Copak je to normální?“ zašeptal jsem, fascinovaný tím pohledem. Stejným, jako sada bláznivých obrazů na stěně mé ložnice. Cítil jsem, bytostně vnímal, jak se okno i stěny domu pod tou bláznivou bouří prohýbají dovnitř.
Odvrávoral jsem a vyrazil do chodby, pryč od šíleného světa za oknem. Zastavil jsem až v ohybu chodby, uvnitř masy domu. Zašklebil jsem se na brnění, tiše si tam stálo a provokovalo svým ocelovým bezhlesým chechtotem.
Ledový průvan mě mrazil a kdesi se ozývalo slabounké kvílení tisíce hlásků. Hledal jsem to, pátral, šel podél zdi jako ohař. Tam i zpět, až jsem kousek za brněním našel na zdi, v šedavém starém táflování, místečko, odkud táhl chlad a mráz. Odkud tiše cosi kvílelo. Zíral jsem na to místo a nebyl z toho moudrý, hlava mě bolela a měl jsem pocit, že vše kolem se vlní a blázní.
Brnění se bezhlesně chechtalo, odporná atrapa lidství. Už jsem toho měl dost a prudce ho praštil, srazil na tu zeď, jen ať se rozsype.
Udeřilo o stěnu.
A propadlo táflováním, roztříštilo ho a otevřelo černou díru…
Zíral jsem na první schod zašlého schodiště, ubíhajícího do černočerné noci někde tam nahoře.
Ledový průvan zesílil a cuchal mi vlasy. Zval k tomu schodišti. Zíral jsem do tmy a cítil strach z toho černého, hmatatelného jsoucna kdesi vysoko. A zároveň toužil a tušil v tom ledovém průvanu úlevu.
Cítil jsem, že tam nahoře ve tmách je klíč k mé duši!
Zakašlání mě probralo z transu. Otočil jsem se a zkřížil pohled s přívětivýma letitýma očima.
„Poslyšte, Sale, takhle to nedopadne dobře. Věřte mi,“ zaševelil ten stařičký felčar, zatímco v jedné ruce držel napůl sněžený křupavý rohlíček. A za límečkem mu visel vložený ubrousek s malým rytířem. Až sem se táhla lákavá vůně kávy, klouzající chladným ránem v tmavé chodbě domu. Usmíval se a z bělostné bradky mu padaly drobečky.
„Jen opatrně, chlapče… musíte přece trpělivě odpočívat. Prošel jste otřesem a vaše mysl je jako opilý akrobat tančící nad propastí. Chmm, chlapče,“ uchopil mě za předloktí, zatímco v dáli ve sklepení, tlumeni mnoha zdmi, stále zuřili psi nakažení vzteklinou. Třaslavým a slabým tlakem mě směroval ke vzdáleným pootevřeným dveřím jídelny.
„Pojďte a popijte se mnou kávičky, udělejte mi tu radost. A pak snad později procházka po parčíku a nakrmíme kachničky… chmm.“
Káva voněla sladce, jako tiché štěstí v prohřáté peřině s prvními laškovnými slunečními paprsky letního rána. Lákalo to, tichý tah touhy po chuti kávy, po spláchnutí starostí a šeravého závoje na duši.
Pomalu jsem odtáhl paži, usmál se na lehounce se třesoucí bílou bradku a vykročil k rozvrzaným schodům i ledovému průvanu vzhůru do podkroví. Přejel jsem rukou po kraji rozbitého falešného táflování. Mráz mnou prostupoval, jak jsem se bál těch stínů nahoře.
Snad dětské běsy tančily kolem ohýnku mého odhodlání, ale já to musel vědět.
„Ne, drahý doktore. Ne a tisíckrát ne. Já musím jít a postavit se té černé věci. Té…“ zaváhal jsem a mráz se silněji rozlétl mým tělem, „té černé díře, co sežrala mé vzpomínky… co mi vzala můj celý svět. Hladová, bezcitná černá díra,“ zašeptal jsem a cítil za těmi slovy hlubokou pravdu, bolestivou a tíživou.
Stařec cosi tlumeně pronesl, ale já ho už neposlouchal. Nechal jsem jej tam trčet, ten zamrzlý střípek času, stařičkého bělobradého mužíka s ubrouskem a rohlíkem v temné chodbě. Světlo lamp tančilo na jeho kulatých brejličkách a dodávalo jim jakýsi vyčítavý výraz.
A pak už můj krok překonal bariéru, oddělující otevřené od skrytého.
Ostré zavrzání starého schodu.
Hlasité jako řev a skřípot lámajících se desek planetární kůry pod drtivým impaktem krutého a neurvalého návštěvníka.
Zapotácel jsem se, slzy vyrazily z očí, mučených trny bolesti z hlubiny mé lebky.
Zkroutilo mě to, přimělo zarazit prsty jako drápy do práchnivějících stěn toho odpudivého schodiště mířícího k nezměrným hrůzám v temnotě na jeho vrcholu.
Tisíce dětských hlásků, křičících v hrůze a plačících nad bezcitností vesmíru. Temnoty za hranicí láskyplného světa. Toho mrazivého oka, bez pohnutí sledujícího jejich smrt v plamenech.
Zavyl jsem, drásaje stěny. Nechápaje, co se řítí temnými cestami mé duše jako šílící černí hřebci, bez vozky, bez kousku příčetnosti.
„Proboha! Sale! Co to děláš, pojď zpátky!“ ozvěnami se chodbou rozběhl Valeriin výkřik.
Napůl klečící na prvním schodu, prsty zaťaté do stěny jsem se pootočil a skrz závoj slz a bolesti ji uviděl. Toho anděla se zářivými vlasy, jako záře slunce po noci plné zoufalství. Jak krásná byla její štíhlá paže, natahující se ke mně, nejistě rozevřené jemné prsty na okraji toho rozeklaného otvoru, kterým jsem vkročil do noční můry.
Zavřel jsem oči a otočil se, zarývaje prsty do olezlého běhounu na sténajících schodech. Tváří vystaven zatuchlosti ledového průvanu shora jsem zachroptěl, doslova zachroptěl, jak se mi hlas svíral tou nepostižitelnou bolestí z trysku černých hřebců drásanou duší.
„Musím… promiň… musím!“ a začal jsem se plazit nahoru.
Dusot krutých kopyt v rytmu výkřiků plných děsu, drásajících můj mozek, zesílil. Čvachtání na kaši drcených laloků. Já to slyšel, prožíval to. Pláč a dunění. Skřípot schodů, schod za schodem. Tmou za zavřenými víčky vířily plameny, nezřetelné kupy krvácejících kovových spletenců tančily v plamenném moři.
A já postupoval, plazil se, prodíral se. Tuny a tuny neviditelných skal mě tlačily dolů.
Zařval jsem intenzivní bolestí a dral se vpřed. Skučení, řev, co trhá hrdlo. Běsnící plameny vůle, to vše burácelo a otřásalo vesmírem ve snaze uniknout té tíze.
Bolest jako fontána planoucího deště skrápějícího obnažené konečky nervů.
Mrazivý dech, ledový vzduch, víry, turbulence, řvoucí tvář otočená jim navzdory. Deroucí se vzhůru k sametové temnotě. Pryč ze světla. Pryč z tíhy. Pryč z bodajících palčivých pohledů těch, co zůstali dole. Sám, jen sám se svou bolestí. S každým zařváním o schod výš, trhán a ničen. Praskání kostí, kloubů, skřípění šlach. Stále výš, výš z palčivých plamenů bolesti.
Už mě ta sametová tma neděsila. Lákala mě, tam čekala úleva. Ledová náruč bez bolesti.
Poslední vzepětí, řev rezonující v turbulencích ledového průvanu… a narazil jsem vztaženou paží na dveře. Pomalu, zaléván slábnoucí bolestí, tikotem odměřujícím cosi nevyhnutelného, jsem se podél dveří vyškrábal na nejisté nohy, zpocený, roztřesený. A nahmatal jsem kliku.
Ta chvíle zamrzla v čase a já slyšel vzdálený hlas Valerie pod schody, volala mě dolů, strachem celá bez sebe. Třesoucí se hlas felčarův nabádal a varoval. Ernst, ten můj kumpán, dole cinkal skleničkou a lákal na malý flám.
Ne, přátelé, ne! Vše jaksi zapáchá a ten ledový dech na hranici sametové tmy je mi náhle bližší než vy tři dohromady. Třikrát hlasy proklet, ale jen jednou spálen.
Vycenil jsem zuby a zatlačil na kliku. Odolávala, vzdorovala, skřípot rozechvěl celý dům a vzteklí psi, jichž se Valerie k smrti bála, běsnili stále hlasitěji, až kdesi ve tmě opadávala omítka.
Natlačil jsem se, se zuřivým zavytím, na kliku…
… a ta povolila a já náhle propadl otevřenými dveřmi do místnosti za nimi.
Pomalu jsem zvedl hlavu, pohlcen hrobovým tichem, které v mžiku převzalo vládu. A absencí bolesti, tlaku a tíhy na rozbolavělých kostech.
V temné místnosti, jako opuštěná galaxie v nezměrné noci, zářil prstenec svíček. Plamínky se tiše vlnily.
Uprostřed bylo cosi pietního. Tak hluboce smutného, ryzí průzračný krystal bolesti a smutku. Těžko se mi najednou popadal dech. A strach mě zalil jako kyselý, hořký lák.
Toužil jsem náhle odejít zpět, k té fyzické bolesti a kvílení dětských hlasů, jen pryč od toho tichého místa uvnitř kruhu z plaménků svící. Chvěl jsem se, stále na kolenou, jako zlomený prosebník. Jen – oč já vlastně prosil? Sílu stanout tváří v tvář tomu smutku tam, nebo se otočit a zpět sestoupit k těm, kdo stále pod schody čekali? Dát si kávu, nechat se konejšit.
Vrávoravě jsem vstal, cosi vzdorného ve mně si opovržlivě odplivlo a zaplavilo mě šumící a kypící silou.
Já nikdy neustupují!
Já jsem síla, co vyzývá samotné hvězdy v temné propasti všehomíra! Já jsem moc, která zhasíná odpor jako jiskru v bezdechém vakuu. Já…
… na malou chvíli, na malinkou omamnou chvíli jsem skoro věděli Co je to, to vytoužené JÁ. A to byl ten kamínek, co převážil lavinu. Ten malý okamžik, kdy se vše skoro vyjasnilo.
Udělal jsem první krok, ten dunivý osudový zvuk, po kterém dům napřel pozornost. Neviditelný pátravý pohled jako svědivý svetr, obalující mé já.
Překonal jsem ten světelný rok, tu propast ke svícím. A pohlédl zachmuřeným zrakem na střed piety, katafalk. Ten prokletý pomník.
Smetl jsem pár svící a sevřel tenkou věc, malou fotografii v černém rámu s temnou stuhou. Podíval se na ni, i ve svitu plaménků byla tak zřetelná.
„… Sale!… Sale… pomoz mi!… Sale!… Saléééé…“
V praskotu a chrčení zazněl slabý, tak známý hlas, volající mé jméno. A náhle, vprostřed zoufalého výkřiku utichl. A já tehdy věděl, že utichl navždy. Tehdy… to už tu přeci bylo. Předtím, než černým domem prolétl průvan, vichr požírající vzpomínky.
Jedna ze sražených svící, stále planoucí, zažehla plamenný proud, hořící linku na podlaze, mířící ke schodům do hlubiny v protilehlém koutě místnosti. A vytí, zběsilý štěkot vzteklých bestií ve sklepení, zesílil. Stále jsem svíral fotografii a s rytmickým zvukem dopadajících kapek vykročil k té tmavé díře s prvním stupněm schodiště ke konečnému prokletí pravdy. Kap a kap, doprovodil mě orchestr slaných kapek, rodících se v mých očích. Začal jsem sestupovat vstříc zběsilé kakofonii zuřících zvířat.
Dole, pod schody, v kamenné a ponuré chodbě, ozářené svitem čadivých petrolejových lampiček se převalovalo běsnění bestií, zamknutých za mohutnými mřížemi na konci chodby. Vyšel jsem z průchodu ke schodům. Vlevo vyli a štěkali vzteklí psi. Vpravo stála Valerie, strach a slzy v očích. Napřahovala ke mně své sladké paže, ten smetanový sen o útěše a zapomnění na běsy ducha.
„Sale, prosím, pojď. Není ti dobře, lásko, pojď se mnou. Dáme si kávu, odpočineš si.“
Pohlédl jsem jí do očí, těch modravých plamínků.
A škleb mi skoro bolestivě zvrásnil tvář.
„Už je pozdě, víš? Má milá, tak moc pozdě,“ napřáhl jsem k ní jednu paži a nechal rozvinout ten malý kus lesklého papíru, co jsem vysvobodil z kruhu svící, tu prokletou vzpomínku.
„Protože ty jsi přece mrtvá,“ jen koutkem oka jsem pohlédl na ten obraz, Valerii, mou pravou Valerii, krásnou tvář, tentokrát pod korunou havraních vlasů, ruce vztažené a obklopenou plameny. Vypadala jako anděl svržený z nebes do pekla. Její poslední chvíle. Sale!… Sale… pomoz mi!… Sale!… Saléééé… zamrkal jsem a vyhnal ten hlas.
„Jenže to ty moc dobře víš, co?!“ zasyčel jsem a druhou rukou sevřel tvář této Valerie, pod jasem vlasů jako len. Ucukla. A její tvář mi zůstala v ruce, jako starý hadr. Pod ní jen změť složitě se točících ozubených koleček, potažených vlákny zářivých číselných řad, jako numerické svazky slizu. Odpudivý, cizí algoritmus. Srazil jsem tu věc na zeď, kde se svíjela ve snaze obnovit svou rovnováhu.
Přikročil jsem k zamčeným mřížím a pohlédl na zuřící bestie, obří psy, černé jako uhel s krvavě zářícíma očima, ve kterých plála smrt. Rozstřikující se snopce slin, plné matně žhnoucích numerických kombinací, rozkladných a jedovatých. Mé algoritmy zkázy.
Otočil jsem se k té potácející se věci, bez tváře byla náhle cizí a odpudivá. Dům skřípěl a vetřelec se pracně odlepoval od chtivých stěn.
„Vešli jste ve chvíli mé hrůzy, mého zmatku. Jako švábi jste se vplížili do mého černého domu a otrávili mě falešnými sny. V tom mém krásném domě, co jsem kdysi vybudoval s mou sladkou Valerií. Ta nebetyčná drzost… vy kreatury,“ dokončil jsem šeptem.
Vetřelec neartikulovaně vychrlil pískavý sled svého kódu, ale já už nemusel poslouchat a propadat malátné spokojenosti z těch sladce jedovatých zvuků.
Udeřil jsem pěstí a rozbil ten zámek, cizí zámek, jejž sem dal jeden z nich. Mříže se rozlétly a já mávl k té věci.
„Rozervěte to! Najděte a roztrhejte všechny vetřelce!“
Divocí dravci, strážci mého černého domu se vyřítili ze sklepa, a už tiše se vrhli na první kořist. Nedíval jsem se, já vešel do sklepení, kde se uprostřed, na prostém černém stolku točil v plamenech tenký zlatý prsten. Vztáhl jsem ruku a sevřel jej, nevšímavý k ohni. Beze stopy zaváhání jsem si vzápětí prsten navlékl.
V mohutném zášlehu se všude kolem zvedly stěny ohně a v rozšiřujícím se kruhu se rozlétly skrze zdi a patra mého černého domu. A stěny se tříštily do černého prachu, který se pozvedl, rozptýlil a já konečně pohlédl za ten tíživý sen.
Tichý hlas logických pater Jádra šuměl kdesi na pozadí mých myšlenek.
„Firewall aktivován, cizí algoritmy izolovány a neutralizovány loveckými programy. Systém je čistý.“
To už jsem se ale rozhlížel svým skutečným zrakem. A zuřivě se vzepřel tomu, co jsem viděl.
Mohutné objetí drtilo mé rozlehlé tělo, proměnlivý pancíř se přeléval, jak vyrovnával bič divokých gravitačních gradientů. Radiační pozadí, tryskající z plynného obra, bylo jako protivné svědění na polychronitové kůži. Už teď pracovalo šest trysek na plný výkon a proudy plazmy, kilometry dlouhá kopí žhavé zkázy, čechraly husté sirné žluté vrstvy atmosféry mračného behemota, kam jsem se až příliš hluboko vnořil. Zatímco jsem byl ochromený virovou nákazou a indukovaným snem o černém domě. Přesto, pád se zastavil už ve chvíli, kdy jsem se škrábal v černém domě po schodišti a cítil drtivou tíhu gravitačního pole planety. Když jsem se drápal k sametové temnotě volného prostoru a přes oblouznění falešné reality spustil pohon a vytýčil trajektorii k opuštění atmosféry toho chtivého planetárního otesánka.
Zachytil jsem zbytky vetřeleckých jednotek na trupu, musely se ke mně dostat ve zmatku, kdy jsem obdržel poslední relaci Valerie, jejíž trup se v té chvíli už rozpadal v nehostinných vrstvách obří planety. Malé neaktivní částice, jako vesmírný prach, se teprve na povrchu strukturovaly po doteku dalších částic a při určité složitosti se aktivovaly jejich logické algoritmy, vznikly specializované fyzické struktury a celek zahájil invazi do mých systémů.
Tohle rozhodně nevytvořil ten hladový gravitační kraken pode mnou, tohle bylo dílo cizí inteligence. I na Valerii byli připravení a ona to na rozdíl ode mě nezvládla. Pravděpodobně ji také napadly jejich viry a ponořily do snu o jejím vlastním černém domě, zatímco neovládaná loď padala do drtivého objetí plynného obra, jen na impulz motorů daleko, a přesto nedosažitelná. Zabilo ji její vlastní mámení, ve kterém chodilo něco s mou dávno ztracenou tváří a našeptávalo jí sladké, ale jedovaté sny.
Zařval jsem bezmezným vztekem. Bezhlesně zavytí mučené duše ve stroji následované zrušením bezpečnostní pojistky. Logická patra Jádra na chvíli zaprotestovala, ale umlčel jsem je a rozpálil malé fúzní slunce v srdci svého trupu na hranu pověstného pekla. Energie prudce narůstala a začal jsem porážet plynného obra v naší malé přetahované. Má trajektorie mě zavedla do míst, kde se mísil, byť drobný, ale měřitelný vliv rozměrného měsíce, a tam jsem poskočil s jeho pomocí do vyšších vrstev atmosféry. Zatím na trupu, který jsem několikrát přežehl výbojem, zanikly zbytky vetřeleckých struktur.
A já konečně, ač uvnitř rozpálen vztekem a nenávistí do běla, zchladil svůj třením rozžhavený trup v mrazivém prostoru za hranicí atmosféry. Znovu jsem aktivoval bezpečnostní pojistky a Jádro s čímsi připomínajícím úlevu snížilo výkon reaktoru.
Vysunul jsem koule sekundárního, aktivního pancíře, a nechal je, rozvinuté, vířit na siločárách kolem trupu jako kovové deštníky. Polychronit se roztáhl a vytvořil homogenní vrstvu pokrývající vnitřní trup.
Můj Lovec byl připravený potkat tvůrce těch švábů v černých domech.
Dalším impulzem jsem změnil trajektorii a kolem měsíce, využívaje jeho gravitační pole, jsem zamířil k lhostejným jiskrám hvězdných očí, sám k nim netečný. Místo, kam se má duše, roztažená v obřím stroji upírala, bylo určitě mnohem blíže. Možná skryté, ale já vím, jak hledat jehly v kupce sena.
Obklopen prstencem pulzujícího tyrkysu diagnostického systému, otáčel se v maglevovém poli můj Posel. Menší strojové tělo, vhodné pro výsadek. Nechal jsem poslední fáze přípravy po reaktivaci a závěrečný okamžik transferu své mysli na Jádru. Něco jiného mě zajímalo mnohem více.
Upřel jsem pomyslný pohled na platformu, vznášející se ve vznešeném prázdnu ebenové noci ve stínu jižní točny plynného obra. Tak malá, nenápadná a skrytá v radiačním pozadí planety. Skoro jsem do ní vrazil, než jsem ji vůbec zaregistroval.
Konečně jsem měl na dosah něco hmatatelného, mimo jiné snad i odpověď, kde je stanice mých druhů. Na vysoké orbitě plynného obra kdysi strážila druhou planetu soustavy, lidskou kolonii. Kvůli ní jsme sem zamířili a vlétli do pasti.
Šestiúhelník, tiše si plul na radiačních pásech. Svými éterickým! křídly z elektromagnetického pole, stovky mil dlouhými, klouzal na mocných energetických pásech jako vodní brouk. A sál z nich sílu pro svůj drobný svět na tenké vrstvě kompozitního materiálu. Na povrchu zdobený filigránskou a hrdou křivkou zlatistých, komplikovaně intarzovaných žeber, mezi kterými se chvělo třpytivé pole, držící za tenkou blankou indukovaných sil křehkou atmosféru, v níž setrvávala v pozici květu lotosu na černém listu šedavá struktura, blyštivá a komplikovaná. I přes ochranné pole jsem vnímal jiskření energetické aury, výbojů vnitřních sil, pohánějících nitro obyvatele šestiúhelníku.
Vědomý stroj.
Architekt vetřelců a jedovatých falešných snů v černých domech. Dohlížející na bezchybnou funkci zdánlivě nevinných prašných pásů v soustavě plynného obra a jeho měsíců. Prašných obručí plných mámivých přeludů a volání sirén.
Setrvával tam, podmanivě složité umělecké dílo nelidského vědomí, jemný propletenec pavučin a elegantních výhonků proměnlivého kovu.
Jádro dokončilo přípravy Posla a já zahájil transfer své mysli, toho složitého klubka myriád algoritmů a propojení.
Dosedl jsem na povrch plošiny. Dlouhé článkované stabilizátory jako svatozář bizarních silných a předlouhých vlasů z kompozitu kovu, uhlíku a energie se zachytily na povrchu šestiúhelníku a dodaly mi pocit pevné půdy. Vztyčil jsem se a odraz v lesklém povrchu platformy pohodil protáhlou hlavou s narudle žhnoucí sítí detektorů. V několika oborech spektra elektromagnetického záření jsem prohlédl ten křehký chrám přede mnou.
Pulzující štít elektromagnetického pole odkláněl energetické částice, pádící od plynného obra, a vytvářel drobnou měňavou záři nad nehybným strojem.
Pulzování jemně strukturovaného žebroví se měnilo a pavučiny elastického kovu se chvěly. Stroj o mně věděl, celý se chvěl zvýšeným výkonem svého jádra.
Vydal jsem se dál, prošel bariérou a procítil zašimrání elektromagnetického pole na své odolné strojové kůži.
Stanul jsem před ním a jedním manipulátorem se zamyšleně dotkl té křehké struktury. Obnažená mysl stroje, nahá a lascivní, tím nelidským způsobem, který i my hybridi vnímáme. Bylo na tom něco hluboce chvějivého a intimního, ten přímý dotek složitého propletence vlákének skrývajících pulzující intelekt.
Jak vyzývavá byla architektura této drobné stanice, křehký list plující na vlnách dravé řeky vesmíru.
Porozuměl jsem mu. Byl to vzdor vědomých strojů, jejich pýcha, podivně podobná lidské. Šlehnutí výbojem do tváře lhostejného všehomíra.
Cítil jsem obdiv a souznění. Zalíbení v tomto hmatatelném extraktu filozofie těch prastarých strojů.
A smutek. Protože jsem věděl, kam naše zkřížené stezky míří.
Vnořil jsem manipulátor hlouběji do tance měňavého kovu, pružného a chvějivého.
Znásilnění, nic jiného to nebylo. Hybrid prznící tichou vznešenost jemného motýla třepetajícího se na vánku z radiace.
Průnik do systému vědomého stroje jsem vedl s přímočarou brutalitou ostříleného nájezdníka.
Stovky, tisíce malých bitev hemžících se podprogramů, vražedná kapesní válka uvnitř propletených vlákének jeho mysli.
A pak nádech ticha, poslední zařinčení pomyslné bitvy a velebný chrám samostatné mysli byl zprzněn.
S hlubokým duněním zvonů zkázy vtrhl obludný hybrid do srdce strojové mysli, děsivý a obávaný.
Tak mě vnímal, jeho myšlenkové procesy se přede mnou odvíjely jako vířící hejna motýlů. Vše prostupoval strach, chladný strojový strach z hybridů.
Obklopen vířením milionů bělavých záblesků v šedé mlze, vizualizaci jeho mysli, pídil jsem se po detailech, trhal jsem ten mlhavý závoj, neurvale proséval, hledal.
Viděl jsem sám sebe, příšerný stroj naplněný obludnou hrozbou. Cítil jeho strach z konce existence.
A šel jsem hlouběji.
Hybridi.
Proč ta hrůza?
Proč nás napadly jeho viry?
Prudké svíjení jeho vědomí. Pochopil, že nedaleký Lovec blokuje podprostor. Je sám a bez kontaktu s ostatními stroji.
Obavy, strojově skřípějící ekvivalent lidské paniky.
Obraz vnějšího reálného vesmíru vybuchl kolem. Kus nalevo se oslnivě zablesklo a v tom krátkém zásvitu se rozlétly tisíce lesklých úlomků dál do temné noci mezi světy.
Záchranná kapsle, nesoucí poslední aktualizační kopii jeho vědomí, se roztříštila po zásahu kinetickou střelou Lovce.
Stroj zmrtvěl. Okamžik bezradnosti jej demobilizoval.
Vtrhl jsem hlouběji a rozevřel jeho mysl jako knihu. Chmurnou, tíživou kroniku. Byl to vědomý stroj nejvyšší úrovně, starý a s rozsáhlou databází. Tak rozsáhlou, že se mi o tom ani nesnilo.
Byl tady tak dlouho, obíhal nad tímto obřím světem. Sledoval a pamatoval si.
Vrátil jsem se v čase skoro čtyři století zpět. Do doby, kdy jsme s Valerií krátce padli do pasti zuřící energosféry kolem rotující černé díry.
Krátce jen pro nás.
Než nás zběsilé víření energosféry vymrštilo do bezpečí od osudového horizontu událostí, uběhly v okolním vesmíru stovky let. Vylétli jsme relativistickou rychlostí a nabrali tak další časovou dilataci na naše prokletá bedra.
Čtyři století. Utekla jako ta pověstná voda, divoká potopa co spláchla vesmír, který jsme znali.
Čtvero stovek roků, kdy se stalo cosi, co otřáslo světem, co jsme znali.
Čím to začalo?
Zrcadlo světů, zašeptala strojová mysl a já viděl obraz čehosi gigantického, pulzujícího. Kulovou sféru, dokonalé zrcadlo odrážející okolní vesmír, vyrůstající jako nepochopitelný nádor z míst, kde dříme srdce Galaxie, supermasivní černá díra.
V paměti stroje duněly kroky osudu, bagančata z degenerované hmoty neutronových hvězd. Tak ztěžka ten rytmus prochvíval vesmír.
Pulzující zrcadlo světů zpívalo napříč Galaxií, složitý valčík kroutící samotný prostor. Prozpěvovalo složitě modulovanými gravitačními vlnami, komplexní rytmus, cosi fraktálového i chaotického, podivný spletenec. Ztrácel jsem se v něm, a přesto mi byl čímsi povědomý.
Ne, to nebyl zpěv. To bylo volání.
A volaný odpověděl.
Proséval jsem databanku a četl stránky historie, co lidstvo ani hybridi neznali.
Stroje už zrcadlo potkaly.
Před mým zrakem se ve virtuálním prostoru odvíjel třírozměrný film, zahrnující celá tisíciletí, dávno před příchodem lidí.
Před dvaceti tisíci lety už jednou na chvíli pohltila sféra střed Galaxie a zazpívala. Tehdy volaný také odpověděl a Zrcadlo pak pozřelo civilizaci Služebníků. Tu mýtickou civilizaci, o jejíž pozůstatky čas od času lidstvo zakoplo při svém putování mezi hvězdami. Služebníci poslechli zpěv sirény a jejich duše ovládla touha po sféře. Než ale sféry dosáhli, mnoho, neskutečně mnoho z nich zkolabovalo, zešílelo a zemřelo. Něco v nich samých je hnalo za hranu posedlosti, vyčerpávalo až k smrti.
Vyslali rychlé průzkumníky. Někteří z nich nalezli sféru a vnikli pod její zrcadlící povrch. A to zřejmě jako pozvání stačilo.
Nad světy Služebníků se pak elegantně zbortil prostoročas a vyrostly tam malé zrcadlové sféry. Pohltily ty světy, a když je zase vyplivly, nezanechaly tam ani jedinou organickou věc. Dokonce ani stopu po čemkoli, co na nich vybudovali Služebníci. Dokonalý restart, jako by ani na těch světech nikdy nikdo nežil.
Tak tím jsem se dopracoval k rozřešení dávné záhady, kde vlastně Služebníci žili. Nacházeli jsme jen drobty, tu a tam, prastarý vrak plavidla, dávno zničenou trosku stanice, ale žádný svět. Mysleli jsme, že centrum jejich civilizace bylo někde daleko a sem dosáhly jen občasné náhodné výboje.
Ve skutečnosti jsme byli obklopeni jejich dávným impériem, jen bylo dokonale vymazáno. Jako když rukou setřeš nákres na zamlženém oknu.
Ale to také nebylo poprvé, co se prapodivné zrcadlo zjevilo ve středu zdejšího hvězdného ostrova.
Dva tisíce let předtím, měřeno starým pozemským časovým rámcem, tu byla zrcadlící sféra také. A tehdy pohltila jedinou tajemnou bytost, v té dlouhé kronice nazvanou pouze Loutkář. Nic bližšího, jen návaznost následovného počátku rozmachu vědomých strojů a paralelně civilizace Služebníků.
Aby po dvaceti stoletích stejně odešli i Služebníci a zůstaly jen vědomé stroje.
A konečně defilovaly mně už známé dějiny. Za osmnáct tisíc let poté dorazil do této galaxie Nový úsvit, až homérovsky zbloudilá pozemská kolonizační loď. Stroje ji zachytily a spící kolonisty zachránily, od té doby tuto zbloudilou, odtrženou větev lidstva podporovaly a z původních bezmála padesáti tisíc lidských bytostí tak povstalo na tucet kolonizovaných světů a dobrých deset miliard jejich obyvatel.
Náhle jsem zapřemýšlel, co motivovalo stroje k záchraně a podpoře lidstva. Možná to nebyly hluboce vepsané morální kodexy. Možná se jen po zmizení Služebníků cítily osamělé a stagnující.
A teď lidé odpověděli na zavolání Zrcadla světů.
Proč vlastně Zrcadlo světů, proč tomu tak stroje říkají? Snad proto, že tak dokonale na svém povrchu zrcadlí okolní vesmír? Nebo jsem přece jen nepochopil něco hlubšího? Na to jsem odpověď nenašel.
Lidé reagovali, a stejně jako Služebníci před tolika tisíci lety, se stali posedlými výpravou do středu galaxie.
Jeden každý z lidí toužil, doslova bytostně potřeboval, vypravit se do středu galaxie.
Stroje prošly staré záznamy a poskytly lidem své zdroje. Rozhodly se lidské rase nebránit a zkrátit její utrpení. Já to ve světle paměti toho starého strážce nad plynným obrem chápal.
Ale ostatní hybridi ne. Z jejich úhlu pohledu to vypadalo úplně jinak.
Lidé v rekordním čase kamsi zmizeli a zanechali po sobě prázdné světy. A stroje s tím měly cosi společného. Hybridi, teď už pohrobci lidské rasy, reagovali velmi lidsky. Agresí.
Vědomé stroje se to pokusily objasnit, poskytly některé odpovědi.
Ale hybridi je většinou nepřijali. Jen pár se vydalo do hlubin galaxie, možná hledat odpovědi. Většina ale zaútočila na stroje. A v sebevražedné, zuřivé a brutální válce pak nakonec jeden po druhém zahynuli.
Už jsem chápal strach stroje z hybridů. Proč tady byla taková vražedná past, proč vykonstruoval mámivý sen o černém domě.
Jen na okraj jsem i pochopil, že skrytý ve svrchních vrstvách obra pode mnou se nachází starý výrobní komplex, kde se kompletovaly už po tisíce let jak myslící stroje, tak i Lovci. Stroje ho tu ukryly, když většinu ostatních zničila dlouhá válka s hybridy.
Na malou chvíli jsem se v mysli vydal ke druhé planetě zdejší soustavy, bývala na ní má oblíbená domovská kolonie. Proto jsme sem s Val zamířili, když jsme unikli z pasti sil větších než naše.
Ale teď už tam nic nebylo, jen pomalu se vracející život na vyprázdněnou planetu, stroje osely svět zárodky. Možná se tam jednou inteligentní život vyvine sám.
Cosi se ve mně zlomilo.
Najednou mi něco došlo a já pochopil tu hrstku, co se bezhlavě vrhla do hlubin galaxie. Oni se nevydali nic hledat, oni prchali. To byli ti chytřejší, kteří si uvědomili to co já.
Ti, co nepochopili a jen vytušili, ti našli útěchu v bezhlavé zuřivosti a válečném běsnění.
Obhlédl jsem ta fakta ze všech stran. Štítivě, jako mršinu krysy, vytaženou zpoza skříně.
Co bylo to volání zač? Jakým způsobem tak hluboce ovládlo všechny lidi?
S tím vědomím jsem se vnitřně schoulil.
A stroj toho okamžitě využil. Udeřil a prostoupil mou mysl, pokusil se mě ovládnout.
Cítil jsem jeho triumf, tu víru, že zvítězil. Jeho myšlenky se valily chodbami mé duše. I proto mi předtím víc nevzdoroval. Správně tušil, že pravda mnou otřese a předpokládal možnost drtivého obratu.
Znal dobře hybridy a náš hluboký odpor k vytváření kopií naší mysli. Nebyli jsme jako stroje a většinou jsme si duplikáty našich duší ošklivili, dokonce při kopírování u většiny cosi selhalo, originální mysl podvědomě dokázala přenos sabotovat.
Vetřelec na plošině bude zneškodněn a Lovec bez spojení s myslí hybrida ve vetřelci už nebude ničím víc než prázdnou skořápkou s ochromeným polovědomým jádrem. Elegantní vítězství.
Vychutnával si tu strojovou radost z pokračování svého já a úspěšně vyřešené krize.
S pádem posledních hradeb kolem své mysli vydávám pokyn k vypálení aktualizační sondy. Odnáší mé poslední myšlenky.
Přímo k mému originálu, se kterým tento myslící stroj absolutně nepočítal.
Start…
Na štítech Lovce neškodně zabubnovaly tisíce úlomků, trosky platformy pak pokračovaly dál k planetě i do meziplanetární propasti.
Pomalu jsem absorboval poslední myšlenky mé padlé kopie v poslovi. Starý myslící stroj měl všeobecně pravdu, jen měl smůlu, že narazil na statistickou odchylku. Já se svými kopiemi problém nikdy neměl.
Ve chvíli, kdy byla kompromitována mysl Posla a on vystřelil svou zálohu, automatická pojistka destabilizovala štěpný i fúzní pohon toho stroje.
Prakticky vzápětí byl Posel i s platformou vědomého stroje zničen neřízenou termojadernou reakcí.
Osaměl jsem v Lovci, upíral senzory do tmy vesmíru, vědomě omezený na lidské viditelné spektrum.
Ta temnota s jiskřičkami byla svým způsobem patřičná.
To volání byl kód. Obsahoval mimo jiné i vzorec lidské DNA. To vlnění prostoru cosi odstartovalo v každé lidské bytosti. Nebylo člověka v Galaxii, který by neodpověděl na volání.
A to byl problém.
Tohle hybridy zlomilo.
Nechal jsem se unášet gravitací, lenivě, možná i ochromeně jsem se na chvíli stal další, nestabilní oběžnicí plynného obra.
Vždycky jsme se pokládali stále za lidské bytosti. To, že naše dávné organické mozky byly přeneseny do strojové matrice s dokonalou simulací všech duševních stavů, emocí a my byli vlastně neživé kopie mrtvých organických originálů, jsme vytěsňovali, nepřiznávali si to. Pokládali jsme se za ty nejlepší z lidí. Naprostý evoluční vrchol a elitu lidství.
Ale teď jsem čelil, jako mí bratři a sestry dříve, prosté pravdě.
Něco zavolalo každou, každičkou lidskou bytost.
Ale my to neslyšeli.
Protože už dávno lidé nejsme. Jsme mrtvé duše v chladných strojích. A s tím je tak těžké žít. Obzvláště když je našinec možná ten poslední.
Vesmír kolem se otáčel, má dráha byla nestabilní a pomalu mě odnášela vstříc drtivé náruči plynného obra. Tam, kde spí šťastná Val, která nikdy nedošla až sem.
Uvědomil jsem si, že sen o černém domě byl velmi milosrdným, přátelským katanem. Na chvíli jsem zatoužil být tam zpátky, pít kávu, debatovat s felčarem i falešnou Valerií a v tom vykutaném extraktu dávného příběhu z předaleké, prehistorické Země najít konečný klid. Ten skutečný černý dům kolem, rozsáhlý a lidí prostý vesmír, je neskonale víc temný, skličující a děsivý.
Bylo by snadné zažehnout pohon a vyváznout z náruče plynného obra.
Bylo by ale tak příjemné a uklidňující nechat vesmír, ať se o tu bolestivou tmu a mráz v mé strojové, nelidské duši postará.
Možná ještě pohon zažehnu.
A možná… možná raději ne.