K ostrovu Meridian zbývalo ještě třicet minut cesty, ale Kallikulam Rámasvámí Iyer si už tolikrát protáhl krk, zakroutil rameny, zakroužil rukama a zavrtěl prsty u nohou, aby rozhýbal ztuhlé klouby, že by to vystačilo na celý tenhle a ještě příští život.
Byl unavený. Bylo mu dvaaosmdesát let a uvolňoval své staré bráhmínské klouby během příliš mnoha náročných hodin, ale těch několik posledních dní patřilo k nejhorším: třináctihodinový let z Bombaje do Sydney s třídenním pobytem v Singapuru, potom čtyřhodinový let letadlem ve tvaru bumerangu ze Sydney na fidžijské letiště Nadi a odtud dvouhodinová plavba katamaránovým trajektem na Meridian. Daleko.
Rámasvámí zavrtěl hlavou. Proč se Ganga rozhodla usadit tak daleko? Jeho dcera byla vždycky zvláštní, tahle dívka s bystrýma očima, kterou vypiplali od hořčičného semínka přes culíky a první školní brašnu k první menstruaci, jejich divoká dcera, jež jim tolik svírala srdce, svírala, až přísahali, že ji už nebudou mít rádi, což byly samozřejmě všechno jenom řeči, jak by dosvědčila jeho manželka. Nesedí snad nyní v břiše ryby a necestuje do země kanibalů právě kvůli jejich holčičce s bystrýma očima, kterou před pouhými sedmatřiceti roky počali jako hořčičné semínko nepatrné jako mravenčí pšouk?
„Přemýšlejte v angličtině,“ radila jeho žena „Tamilština vám jenom ztíží přizpůsobení.“
Jen si poslechněme anglickou královnu! Kdo byl řádný student, madam? A kdo dvakrát neudělal zkoušku šestého stupně?
Člunem se převalila vlna smíchu. Ten opakovaný smích ho začínal rozčilovat. Čemu se smějí? A proč je to legrační? Cestující na vedlejším sedadle, indická dívka štíhlá jako gepard, jež poslední půlhodinu gestikulovala stříbrnými náprstky, zvedla hlavu, rychle zamrkala a usmála se. Také vypadala unaveně. Co tady dělá sama, tak daleko od domova a manžela?
Znovu se ponořil do myšlenek. Mohla zůstat. V Indii byla pro Hindy spousta pracovních příležitostí. Dokonce i práce v Evropě by byla přijatelná. Ale jižní Pacifik! Meridian byl tak nový, že ani nebyl uveden v jeho Rand McNallyho Světovém almanachu pro rok 1995. Kdo to mohl předvídat, když v roce 1962 odjížděl z Kallikulamu, sotva devatenáctiletý a s devadesáti rupiemi v kapse, když opouštěl rodiče, oblečený v jejich nejlepším naškrobeném oděvu a nechal je navždy za sebou na železniční stanici Thrichedur, kdo mohl předvídat tu poslední migraci o třiatřicet let později do země bez slonů, do země bez předků, kdo to mohl předvídat?
„Přestaňte bít na tenhle buben, pane,“ napomenula ho Páru. „Padněte na kolena a děkujte svému Krišna-bhagavanovi, že máte tak skvělou dceru. Teď jste v její péči. Takže hlavu vzhůru a připravujte se na příští vtělení.“
Vy? Co se stalo s „my“? Jeho manželka Páru byla o deset let mladší. Podle vší logiky měla v tomhle člunu sedět ona, ne on. Jenže samozřejmě těch více než šedesát let onoho „my“ skončilo v Elektrickém krematoriu Sión v Bombaji.
Protáhl si krk. Ne. To bylo jenom vypořádání se s koncem. Konec přišel s nákupním seznamem. Páru ho poslala nakoupit zeleninu, a když se vrátil, vrátil se do světa bez… Ne, nemělo smysl zaobírat se tím dnem. Dnes byl první den začátku zbytku jeho života.
Odevzdaně seděl, zatímco kolem znovu propukl smích. Dívka se také smála. Musela vycítit, že si ji prohlíží, protože k němu otočila hlavu. Oči měla mléčně zakalené jako bílé, mrtvé korály, které viděl v okolí Fidži. Soucit v něm zápasil s odporem. O, Bože, co má ta dívka s očními víčky? Proč je ohrnuje nahoru? Skoro jako ještěrka Chudák děvče. Rámasvámí rychle odvrátil hlavu. I na Západě jsou tedy handicapovaní lidé. Jenže vždyť i sama Země je teď handicapovaná, na dně a rozbitá.
Lidé si mohou říkat, co chtějí, pomyslel si Rámasvámí, ale osud je slepý. Proč by jinak tahle krásná dívka byla slepá, proč by jinak musela opustit Indii a proč by se jinak jeho poslední rozhovor s manželkou týkal brambor, lilků a kokosových ořechů, a ať si, proboha, prosím, prosím, důkladně prohlédne rajčata, než je koupí, protože posledně přinesl přezrálá a prakticky shnilá. Mohl být o čemkoliv a také byl.
Netížilo ho, že jeho žena zemřela. Byla stále skleslejší, vyčerpanější. Už ji nic nezajímalo, dokonce ani jejich hádky, její urážky přestaly být urážkami a začaly připomínat pokyny člověka, který se chystá na nesmírně dlouhou cestu. Už byla unavená, jeho Páru, jeho žena po šedesát let a sedm životů, unavená čekáním, až Ganga vyřídí papíry a cestovní kredity, „abych vás přivedla domů, ama. Mám vás ráda, vydržte, prosím, ano?“ Cože, byl snad jeho dům méně domovem? Nestaral se snad o svou ženu? Paru chtěla odejít a jeho už unavovala snaha vytrvat za oba. Nevadilo mu to. Ale neodešla s prázdnýma rukama. Odnesla s sebou jeho vzpomínky. To mu vadilo.
Znamenalo to, že si musí vybavovat fakta a už se nemůže spoléhat na zavolání „Paru!“ a na to, že přijde odpověď. Například jak se jmenovala škola, kterou ve čtyřicátých létech navštěvoval. Mluvili spolu poprvé v kantýně firmy Esso, nebo to bylo onoho monzunového dne, kdy jí nabídl deštník? Jak se jmenoval jeho poslední šéf v Esso rok předtím, než se z firmy stala Hindustan Petroleum? Živě si toho chlapíka pamatoval. Hlavně jeho smích. Ten chlap se smál mohutným hýkáním čirého zla a odhaloval přitom kaleidoskop bílého, červeného, žlutého a olověného lesku a pár špičáků zaostřených desítkami let nenasytného masožroutství. Ale jak se jen jmenoval?
Ozvalo se nějaké hlášení, ale tomuto přízvuku nerozuměl. Bylo zřejmé, že jsou skoro na místě. Obřími okny se daly zahlédnout kousky a úseky obzoru. Lidé měli plné ruce práce se sbíráním věcí; několik jich na sebe navzájem pilně mrkalo. Možná se v tomto koutě světa takhle loučili. To mrkání mu připomínalo mravence na rozsypaném cukru. Katamarán s drcnutím a trhnutím přirazil k molu.
„Jsme na místě,“ řekla jeho spolucestující. „Můžeme se odpoutat.“
„Já vím,“ řekl Rámasvámí s úsměvem a zamrkal. „Rád bych, vy byste také ráda, ale té přezce se nějak nechce.“
„Já se na to podívám. Cesta byla dlouhá, co?“
A než stačil něco říci, sehnula se a jala se zápasit s bezpečnostním pásem. Vlasy se jí leskly, jako by byly obalené sklem. Nemohl si pomoci, aby se nedotkl jednoho pramenu, a ona na něj pohlédla „Opatrně. Kovový povlak ještě není úplně zafixovaný.“
„Jste vdaná?“ zeptal se.
Zamračila se a neodpověděla „Už je to!“ Rozepnula pás. „Pojďte, apa. Zavolám Áliji a dám jí vědět, že jsme přijeli.“
Apa? Ano, samozřejmě. Tohle je Ganga, jeho dcera Jak ji mohl nepoznat? Ano, ty vlasy v tom hrály svou roli. Ale přesto. Co je to s ním? Byl tím výpadkem paměti tak užaslý, že zapomněl být zděšený.
„Jsem v pořádku,“ prohlásil, rozzuřený na Páru. Všechno to byla její chyba. Z ran jeho nedávné ztráty začala znovu prýštit lítost.
* * *
Už tady kdysi byl, cizinec v cizí zemi. V roce 1962 vystoupil na třetím nástupišti Victoriina nádraží v Bombaji s pachem sazí v nose, smotkem ložního prádla a hliníkovým kufrem plným dobrých rad. Přežil ten první nezvyklý den a druhý a třetí, až uplynulo celé roční období a on se stal součástí té podivnosti, s níž se setkal onoho prvního dne. Na pracovních cestách občas vystupoval z vlaku na tomhle nástupišti, na tamtom nástupišti, z téhle vesnice, z tamté vesnice, jezdil všude možně, nejezdil nikam.
Proč mu tedy toto přemístění připadá tolik jiné, jako by něco takového podstupoval poprvé? Možná se na podivnost prostě nedá zvyknout. Zejména když podivnost nespočívá v divech daného místa, ale v jeho běžných maličkostech.
S divy se člověk dokázal vyrovnat, protože všechny působily známým dojmem. Budovy, které si spolu údajně povídaly o energii, o politice a o životě. Nebo například „bubliny“. To byla auta s kapotou, která se se zvyšující se rychlostí rozechvěla a změnila tvar na kapkovitý. Dcera se mu pokoušela vysvětlit, jak to všechno funguje: elektronické řízení, gyroskopické blablabla, Gándhího bederní rouška a nefalšované čisté přepuštěné máslo ghí. Kdo ví, jak to funguje? Viděl na ní, že také nemá tušení. Ale byly to jenom vynálezy.
Totéž platilo o mžurce. Byl to zkrátka dalekohled spojený se sluchátky a mikrofonem. S mžurkou člověk viděl, co viděli jiní lidé, a slyšel, co slyšeli jiní lidé, za předpokladu, že také nosili mžurku. Ta využívala „mrkací membránu“ a byla samozřejmě bezdrátová. Bezdrátovost byla prostě nezbytná. Jeho samotného kdysi odpoledne napadlo něco podobného, a proto ho to příliš nepřekvapovalo.
Ne, podivnost spočívá v jiných věcech, ve věcech kdysi známých. Spočívá v Ganze. Měla tolik přátel. Odjakživa to slovo nesnášel: přítel. Omlouvalo všechno a nevysvětlovalo nic.
Jedna přítelkyně – Álija – byla podle všeho trvalý host. Jiná „přítelkyně“ žila prakticky jako zvíře; ležela schoulená na pohovce, neúnavně kmitala vyhublýma rukama s náprstky – Ganga tvrdila, že přemýšlí o matematice čehosi obecně relativního – vstávala jen k jídlu a vyjídala zásoby přímo z ledničky, přičemž stála na jedné noze jako plameňák a ostražitě po něm pokukovala, jako by očekávala, že ji napadne. Bylo tam mnoho dalších, samé ženy s navymýšlenými jmény, Torní, Rex, Láce, Sharon, a jeden, jenom jeden muž s ostrým árijským nosem, vysokým čelem a dívčím jménem. Rámasvámí se ho zeptal, proč.
„Protože jsem dívka,“ odpověděl muž.
Večeře byla jako zlý sen: všude kolem maso a víno, rozvařená rýže, nedovařená zelenina (chrupala!), gumový jogurt a chladné kovové lžíce. Když poprvé jedl rukou – důkladně prsty promíchal rýži s podmáslím, přičemž si vychutnával každé čvachtnutí, a nakonec si olízal prsty – nemohl si nevšimnout dlouhých mlčenlivých pohledů, rychlého mrkání, vysokého smíchu Plameňáka, ani toho nejbolestivějšího ze všeho, Ganžina polekaného výrazu. Jako by nevěděla. Jako by sama kdysi nejídávala po způsobu tamilských bráhmínů, po jeho způsobu, správným způsobem. Jako by zapomněla.
Měl pokoj na konci chodby v přízemí, stranou od zbytku domu. Dívky se zdržovaly většinou v patře, zřídkakdy scházely dolů, a když s ním promluvily, pak jenom proto, aby mu kladly hloupé otázky o slavnostech, o kastovním systému a o hinduismu. Musel se hlídat, co odpoví. Jinak následovalo:
„To je nesmysl,“ spustila Ganga a svraštila obočí. „Když se podíváte na fakta…“
Fakta byla taková: bráhmanismus je špatný. Západ je dobrý. Všechno, co řekl on, byla pověra. Všechno, co řekla ona, byla věda. To bylo v pořádku. On měl svá přesvědčení, ona také svá. Ona svá přesvědčení nazývala „fakty“ a to bylo také v pořádku. Jestli je ale věda všemocná, proč se Ganga kořila bohu Evoluce? Evoluce tuhle, Evoluce támhle. To děvče vědělo hodně, ale nechápalo nic. Jak se říká, schopnost mluvit o chobotu z člověka nedělá slona.
Ale ze všeho nejméně snesitelné bylo ticho. Tolik obchůzek po domě, tolik kradmých nahlédnutí do ložnic pootevřenými dveřmi, tolik prohlídek jejich pošty proti světlu, tolik šálků kořeněného čaje s mlékem a medem z mikrovlnky, tolik zdřímnutí a namáhavého vstávání po nich, bezcílného potloukání po domě celé hodiny, den, měsíc. Občas dům vyřizoval vzkazy Ganžiným nebo Álijiným hlasem a Rámasvámí si připadal jako domácí zvířátko, od kterého se očekává zamňoukání nebo zaštěkání na zvuk pánova hlasu. Když volaly, nikdy neodpovídal, mlčky se šoural sem a tam, odmítal být spokojený jenom kvůli nim a byl si plně vědom, že bez ohledu na to, jestli odpoví, nebo ne, všechny místnosti v domě jsou dostupné pohledům jejich ještěrčích očí.
Ticho jeho bombajského bytu bylo vždycky lemováno vzdálenými houkačkami, pokřikem dětí ze sousedství, klábosením Páru do telefonu a okamžitou možností dát si hořký čaj. Zdejší ticho ho tížilo. Občas plakal.
* * *
Rámasvámí ležel v posteli čelem ke zdi, přikrývku přitaženou až ke krku, a tiše si brumlal směsicí angličtiny a tamilštiny.
„Apa?“
Ztuhl.
„S kým to mluvíte? Jste v pořádku? Nebolí vás nohy?“
Když se obrátil, uviděl Gangu v noční košili s obličejem osvětleným zespodu lampičkou na nočním stolku.
„Jsem v pořádku. Jenom přemýšlím. O starých zlatých časech.“
Posadila se vedle něj a položila mu ruku na prsa. „Nemůžete spát?“
„Kolik já toho naspím?“ Zaváhal a potom se spěšně rozhovořil: „Gango, chci se vrátit do Bombaje. Nemohu žít v téhle mrazivé zimě a dešti čtyřiadvacet hodin denně. Všechno je pozpátku a vzhůru nohama, až to jde nosem ven, jak se říká. Skromný muž jako já potřebuje jenom své dvě denní porce rýže s podmáslím a sklenici vody. To si obstarám vždycky. Proč bych pro tebe měl být přítěží? Vrátím se tam.“
„Nemůžeme se o tom přece dohadovat stále dokola. Nedíval jste se na zprávy z Indie? A není tam nikdo, kdo by se o vás postaral. Za několik roků se vaše zdravotní problémy ještě zhorší. Kdyby se něco přihodilo…“
„Krišna-bhagavan se o mne postará, stejně jako se staral celé ty roky.“
„Nebuďte dětinský! Celé ty roky se o vás starala ama, ne váš zatracený bhagavan. Aspoň přiznejte zásluhy, komu patří.“ Potěšilo ho, když zesílila hlas a přešla do rodného širokého jihoindického přízvuku. Ha! Přece jen není taková dáma v kostýmu. Na tu širokou výslovnost si pamatoval; vodíval tuhle holčičku s culíky každý den ze školky, ona se s úsměvem plným naděje dívala nahoru na něj a apa, apa, mohla bych, prosím, dostat trochu kulfi, apa?
Kdy se to s Gangou vlastně zvrtlo? Bylo to toho dne, kdy ji přistihl, jak kouří společně se synem metaře, příslušníkem kasty šúdrů, jenž měl navíc znečišťující špinavou ruku zasunutou do jejích rozepnutých kalhot? Nebo tehdy, když spálila svůj diplom absolventky studia matematiky poté, co její vysoká škola změnila svůj název z Indického institutu přírodních věd na Hinduistický institut přírodních věd? Anebo to byl ten černý den, kdy opustila Indu, měsíc po tom, co se vzdala tamního občanství – ani nevěděl, že je něco takového možné – a on z jejího prudkého objetí vycítil nezvratný odchod.
„Měl jsem ji vychovávat přísněji,“ pomyslel si Rámasvámí, „ale jak se říká, osel nikdy nemá za otce tygra“
„Mohli bychom navštívit lékaře?“ zeptal se.
„Hned?“
Rozmrkala se a přes víčka se jí rozběhly geometrické vzory; místnost jako by se naplnila novým vědomím. Vycítil, že v pokoji jsou další lidé, kteří se dívají, poslouchají a možná o něm i pronášejí poznámky.
„Apa? Bolí vás něco? Mohla bych zavolat ambulanci…“
„Ne, ne. Jenom jsem chtěl odhad, kolik času mi ještě zbývá.“
„To vám nikdo nedokáže říci!“
„Ani věda ne?“
Usmála se a pohladila ho po tváři. „Ani věda ne.“
K čemu tedy věda je? Zase si lehl a otočil se obličejem ke stěně.
„Apa? Podívejte se na mne.“ Zatřásla jím. „Podívejte se na mne.“ A když to udělal, pokračovala týmž klidným hlasem: „Já vím, že je to pro vás všechno zvláštní a nové. A ama tu není, aby nám to usnadnila Ale život je změna a my se musíme přizpůsobit. Jinak bychom skončili jako fosilie. Evoluce…“
„Co je to ta evoluce – evoluce, kterou se oháníš jako klackem?“
„Je to teorie, která říká, že nepotřebujeme pohádky k tomu, abychom vysvětlili, kde jsme se tady vzali. První ji jasně zformuloval Darwin…“
„Mluv tamilsky, Gango. Mluv tamilsky.“
Poslouchal její fantastický příběh o rybě, které narostly plíce a naučila se chodit po zemi, o kopírovacím stroji zvaném DNA v každém atomu a o kdovíčem ještě. Zatímco mluvila, pokovené vlasy se jí svinovaly řízeným pohybem, který neměl nic společného s průvanem ani s přirozenými pohyby hlavy. Někdo si s jejími vlasy hrál. Rámasvámí zavřel oči.
Když mluvila o buňkách, představil si včelí plást, ale když vyslovovala slova jako „chromozom“, „molekula“, „rekombinace“ nebo „speciace“, nevybavovalo se mu nic. Divil se, že Ganga dokáže zbaštit tak neuvěřitelnou historku, ale odmítá nejjednodušší, nejzřejmější vysvětlení, jaké pochopí i to nejhloupější dítě: udělal to Bůh. Ale nechtěl, aby přestala mluvit.
„Gango, tenhle Bůh Evoluce je křesťanský, nebo nějakého jiného náboženství? A jestli je křesťanský, kdo je potom Ježíš?“
Několik dlouhých vteřin mlčela, a když promluvila, byla její slova tichá jako povzdech: „Álija má pravdu, apa. Abyste viděl, musíte mít nejdříve ty správné oči. První krok bude obstarat vám vizor. Nebude to sice tak dobré jako mít mžurku, ale bude to lepší než nic. Snadněji uvidíte, jak to všechno zapadá dohromady. Zkusíme exkurzi na Galapágy, moji výzkumnou laboratoř, muzea zkamenělin. Uvidíme.“
* * *
Seděl na ošumělé lavičce v ošumělém parku, pro ten den vykázaný ven, protože dům procházel energetickým auditem a ony nechtěly, aby před inspektorem řekl něco nevhodného.
Venku bylo příjemně, třebaže nebe bylo nezdravě modrošedé a vítr o stupínek příliš ostrý. Park lemovaly obchody s knihami a oděvy, kavárny a restaurace pod širým nebem. Vybral si místo na opuštěném konci parku, protože pach pečeného masa mu připomínal pohřební gháty v Benáresu.
Rámasvámí opatrně vytáhl vizor a náprstky z pouzdra. Když se zahleděl do „zorného pole“, začalo se deformovat, jako by je něco roztahovalo z opačných rohů. Oko se muselo neustále pohybovat, jinak se vizor rozostřil. Artritickými prsty jen obtížně gestikuloval náprstky, jejichž pomocí manipuloval ovládacími prvky vizoru, a po chvíli začal mít ve všech těch pestrobarevných vlaječkách, kolečkách a otáčejících se astrologických symbolech zmatek. Výhled se pokryl drobounkými okénky a on bezmocně mrkal ve snaze vrátit se k původnímu výhledu.
„Žádný strach,“ řekla Páru. „Pro vysokého úředníka z Esso nejsou přece brýle žádný soupeř.“
Lekl se, když jeho výhled náhle zaplnil výjev plný vody, dřeva a modré oblohy. A chapadel. Letmo postřehl nápis: „Institut pro mořský výzkum“. Prudce se na lavičce odtáhl a zatápal rukama po něčem hmatatelném, aby se toho chytil.
„Hej! Žádné připojování,“ ozval se čísi hlas. „Tohle je kanál pro výzkum.“
A výjev přeskočil zpět k parku a jeho ošuntělé zeleni. Rámasvámímu se vrátil dech a s ním pocit vítězoslávy. Jenom se podíval vizorem, nebo spíš mžurkou někoho jiného. Tohle tedy je „surfování“ po I-netu.
Chvíli mu trvalo, než znovu zopakoval své kroky, ale podařilo se mu znovu zaplnit obrazovku okénky, a jak před ním ubíhala, mrkal. A mrkal. A mrkal. Většinou dostal rozkývané obrázky různých rohů, stínů a koutů místností. Ale i když natrefil na hezký pohled, jako ten od turisty, jenž si prohlížel sochy na Velikonočním ostrově, nebo na bizarní, jako ten od mladé dívky, jež se upřeně dívala na různé části svého nahého těla, co na tom záleželo? Většina lidí podle všeho seděla na stejně omšelých lavičkách ve stejně zanedbaných parcích. Co s nimi měl vlastně společného, kromě vzájemného přiznání, že jsou ztracení? Byl všude a nikde.
„Není to naše doba,“ řekla Páru zaraženě. „Dej tomu šanci.“ Vizor se mu zaplnil padesáti rozptýlenými kroužky. Ganga mu už vysvětlila, že v „režimu nečinnosti“ vizor ukáže GPS souřadnice lidí v okruhu půl míle. Naskočilo okno, které mu připomínalo, že má „vyplnit svůj profil“.
„Udělej, co říká,“ ozvala se Para. „Vyber znamení, že si chceš povídat.“
„Buď zticha! To ty bys tady měla sedět a trpět a já bych měl být ve tvé madráskou kávou prolité hlavě. Nezodpovědná sobecká krávo.“
Pokusil se popsat sám sebe, ale daleko se nedostal. „Wizard“ se zeptal na jeho typ podle Myersové-Briggsové, jestli je introvert nebo extrovert, jestli je aktivní nebo pasivní voyeur a tak dále a tak dále. Jaké zvrhlé věci to spustil?
Sloni, náprstkoval Rámasvámí. Chrámy. Poslušné děti. Přeháňky časně zrána Indie. Bráhmanská kultura Slušné ženy. Ale potom ho rozptýlily vzpomínky na všechna ta chutná jídla, která už nikdy nebude jíst.
Lavička byla trochu vlhká, nejspíš od časného ranního deště. Místní park v Bombaji býval vždycky zahlcen lidmi: penzisté, dospívající zamilovaní, prodavači jídla, prodavači hraček, pářící se psi, smějící se hloučky, všude pobíhající děti. Nebe bylo tmavé a napuchlé jako dítě nabírající do pláče. Asi se blíží globální deštivo.
Vizor se zeptal na jeho současnou náladu. Rámasvámí ze vzorků před sebou vybral ten nejsmutnější obličej.
„Považoval jsem to všechno za samozřejmé,“ pomyslel si. Začínala ho bolet hlava.
Na opačný konec lavičky se posadil dospívající chlapec. Měl upřímný, veselý obličej lemovaný gloriolou kudrnatých černých vlasů. Kývl na Rámasvámího.
„’hoj,“ řekl, natáhl nohy a pohodlně se uvelebil.
Vizor tvrdil, že se chlapec jmenuje Krish, a nabídl Rámasvámímu škálu možností na výběr. Ten podrážděně vizor odložil.
„Promiň, jmenuješ se Krish?“
„Snad je to napsaný v tagu, he?“ Chlapec se zatvářil trochu zmateně a víčka se mu rozmrkala. Jeho výraz se rozjasnil. „Jo ták. Vítej v zemi Oz, strejdo.“
„Jsem Rámasvámí. Z Indie. Tamil Nadu. Ty jsi také odtamtud?“
Krish pokrčil rameny. „Možná. Možná z Višnuova pupku.“ Chlapcův přízvuk nezněl indicky. Rámasvámí mu naopak sotva rozuměl. „Máte dnes volno ze školy?“
Krish se zazubil a zavrtěl hlavou. „Jaká škola? Seš říďa? Copak učíte, pane Batesi?“
Rámasvámí se zasmál. Děti jsou rošťáci všude na světě. „Darebo. Měl bys být ukázněnější.“
„Konec plků.“ Krish se přisunul. „Chceš slona, he?“ Chlapec měl tak veselé oči a nakažlivý úsměv, že se Rámasvámí přistihl, že se sám usmívá. „He. He. Co znamená tohle ‚he‘?“
„Dej mi vizor, drahouši.“ Kluk sáhl po vizoru, ale něco v jeho výrazu Rámasvámího přimělo, aby přístrojem ucukl a strčil jej do kapsy.
Krish pokrčil rameny a rozepnul si kalhoty. „Jak chceš.“ Popadl Rámasvámího ruku a zasunul si ji do kalhot. „Do toho. Osahej si všechno, co chceš. Čepujeme stoprocentní děsí šťávu, strejdo.“
Později si Rámasvámí bude lámat hlavu nad skutečností, že chlapcův penis byl tvrdý a ztopořený. Ale to byla jenom jedna z mnoha záhad.
Zničehonic se přiřítilo policejní auto ve víru modrých světel a pronikavé sirény. Příštích deset minut se slilo do rozmazané hrůzy. Z auta vyskočili dva strážníci; jeden se rozběhl za Krishem a druhý vylovil želízka.
Jeho šéf z Esso! Jak je to možné? Tentýž buldočí obličej, tytéž šedobílé licousy, tytéž opile hledící oči. Pan Gregory! Už jenom to, že si na to jméno po všech těch letech vzpomněl, bylo do jisté míry orgastické.
„Pane Gregory!“ Rámasvámí vyskočil na nohy, připraven zapisovat podle diktátu.
„Ještě se hni, ty sráči, a já si na tobě zgustnu.“ Policista na něj namířil předmět připomínající dálkový ovladač televizoru.
Ale Rámasvámí už si svůj omyl uvědomil. Tenhle policista samozřejmě není pan Gregory. Jeho šéf byl už v letech, když Rámasvámí nastoupil jako mladý řadový úředník.
„Promiňte, myslel jsem, že jste můj šéf z Esso. Přišel jsem sem jenom na čerstvý vzduch.“
Rámasvámí se pokoušel vysvětlit, jak se jeho ruka ocitla v chlapcových kalhotách. Chlapec zřejmě potřeboval lékaře, měl nějakou vyrážku. Třeba si myslel, že mu Ind může pomoci. Ale on je jenom úředník z Esso na odpočinku, závislý na své dceři, prakticky žebrák. Zdravotní pojištění z Esso sotva pokrylo náklady na léčbu Páru; nemůže udělat nic pro každého indického chlapce se ztraceným pohledem v očích, kterého potká. Kdyby byl strážník tak laskav a zavolal jeho dceři, Ganga mu všechno potvrdí. Když Rámasvámí sáhl do kapsy pro vizor, strážník ho zasáhl taserem.
* * *
Po čase bolest vybledla, stejně jako přímé vzpomínky na incident. Po čase se přišla omluvit jakási žena v modrém a začala mluvit o klubech prostitutů, sadistických voyeurech a nahodilém sexu. Rozuměl tomu málo a byl rád, když Álija zasáhla, aby to tak i zůstalo.
„Vzpomínáte si, apa, na terasu, dívku a metařova chlapce?“ zeptala se ho Ganga několik dní po té noční můře.
Samozřejmě si vzpomínal. Byl to den, kdy mu oči jeho dcery začaly nahánět hrůzu. Toho chlapce skoro ubil k smrti. Po zásluze. Tohle se nedalo srovnávat.
„Proč tu příhodu pořád vytahuješ? Nic se nestalo.“
„Víte, že jeho ruce v tom byly stejně nevinně jako ty vaše? Že to byla moje vina?“
„Nevím nic. Co ti na to mám říci?“
„Třeba to byla karma.“ Zamrkala a otočila se k odchodu. „Věci se nezměnily tolik, jak si myslíme.“
Trochu ho utěšila myšlenka, že na karmě přece jen záleží a že Ganga tomu věří. Nebo to aspoň předstírá.
Když přišly studené deště, jak tomu v tomto uhlíkovém věku bývalo často, rád sedával u rohového okna domu a pozoroval, jak si banánovník na dvoře poradí s vodou. Déšť hustý jako kravské mléko stékal po velkých zelených tabulích listů stejně bez účinku jako matčina tamilština po zádech neposlušného dítěte. Někdy se k němu připlížila Plameňák, přikrčila se vedle něj s očima zamyšleně nevidoucíma a její prsty neúnavně pracovaly na obecně relativním problému.
„Jaké je řešení, když ti, které miluji, nenávidí to, co miluji?“ zeptal se Plameňáka jednou.
Plameňák neřekla nic. Možná ho ani neslyšela. V každém případě to bylo sporné, protože problém byl těžko řešitelný. Změna byla nevyhnutelná; předtím nebyla, ale nyní ano. Říkejme tomu evoluce, osud, volba nebo příležitost. Je-li to jediný způsob, jakým se svět točí, budiž.
Ale nedokázal se s tím smířit. Ze všech koutů se na něj tlačila tma, světlo jeho chápání se zakřivovalo podél jejích stěn vzhůru a vracelo se ve stále užší smyčce. Zanedlouho se ocitne mimo dosah všech příběhů.
„Ama,“ vdával Rámasvámí, když se nechal unést zoufalstvím. Jeho matka: pestré šestimetrové sárí, skřípavý hlas, svraskalé ruce, vlasy vonící jasmínem a útěcha v záhybech onoho sárí. „Ama!“
Občas se u něj zastavila dcera se sklenkou mléčného sladového nápoje. V noční košili a s krátkými vlasy připomínala jednu z goanských dam, navenek hnědých, ale uvnitř skrznaskrz bílých jako kokosový ořech. Předstírala, že poslouchá jeho drmolení, nepřítomně mrkala a vlasy se jí svíjely jako hadi, jak se střídavě kroutily a splétaly do četných účesů. Měla mnoho účesů, ale ve všech vypadala jako vdova. Vyprávěla mu fantastické povídačky o biologii a jiných vědách a nabízela mu pravdu, zatímco on toužil po útěše. Hádal se s ní, vyslovoval urážlivé věci, urážel její přátele a všechno, co jí bylo drahé, a Ganga se někdy rozčilovala
„Mluv tamilsky,“ naléhal. „Mluv tamilsky.“
Tehdy se Rámasvámí uklidnil. Á, známá slova Tak známá, tak sladce známá. Pouštěl tu šplouchající zuřivou abecedu, ten déšť slov, jedním uchem tam, druhým uchem ven, ach, jak mu scházela Páru, jeho útěcha, jeho oči, chyběla mu, jeho kompas, jeho všechno, když tak kráčel stále rychleji do noci.
Poprvé vydáno v časopisu Interzone v červnu roku 2008
Přeložil Jiří Engliš