Třpytivá nádhera miliard ledových plošek, stačilo jen natáhnout ruku. Opíral jsem se s dlaní napůl zvednutou, jako starý mnich tam daleko, předaleko, kde zůstal můj domov. Okouzlený a ztracený v okolní nádheře. Rudé odlesky, víření ledových střepů podrážděných vetřelcem v jejich tisíciletém, možná statisíciletém klidu. Zalétl jsem pohledem do dáli, za víření mrazivé nádhery, k rudému vládci mého osudu.
Nepohnutě si sálal v dáli, karmínový ve svém majestátu. Malý trpaslík, přesto velikán, co se týká dopadu na můj život. Skoupý dárce tepla a světelné energie, dietní odborník pečlivě po troškách živící svých šest svěřenců.
Mávl jsem dlaní a přede mnou se rozvinuly interaktivní pláty kapitánské konzole. Opustil jsem pohledem holokopuli, ten věrně přenášený obraz okolí hvězdoletu. Úchvatná záležitost, nikdy jsem se toho opravdu nenabažil. Bylo to jako stát na plášti korábu, obklopen jen nezměrným prostorem vesmírné hlubiny.
Očima jsem sjel ukazatele stavu lodě, vše bylo, jak se patří. Systémy hlásily dokončení těžby vodního ledu z prstenců a naplnění palivových zásobníků. Jen to chybové hlášení ze střední sekce stále trvalo. Falešný poplach, ať jsem dělal, co dělal, stále to zlobilo a hlásilo nesmyslné varování. Raději jsem už dříve vypnul hlasový výstup jádra, centrální soustavy logických procesorů. Na druhou stranu, na to, jak dlouhou cestu měl Poutník za sebou, to byla maličkost.
Povstal jsem a rozpažil, jen mimoděk zároveň z databáze spustil Brahmse. Tancem rukou, jako dirigent tam daleko na Zemi, jsem rozhýbal orchestr mocných strojů, ukrytých pod zvrásněným pancířem hvězdoletu. Miloval jsem tu chvíli, kdy se symfonie úžasných sil pod filigránský vytvořeným světem technologické nádhery poddávaly klouzavým pohybům mých rukou, protínajících interaktivní hologramy. Těch chápavých končetin, jejichž počátek byl v rozbíjení ořechů kdesi v dávných pralesích jednoho malého světa a konec se píše v rytmu pohybů, řídících mocné síly odnášející potomky těch malých legračních opic k novým světům a slabým světýlkům, kdysi tak nedosažitelným na temné klenbě nocí. Jak by bylo možné nepropadnout lásce k takovému okamžiku.
Hvězdolet se lehce otřásl, jak se probudil spící drak fúzního pohonu daleko za mnou. Pozvednutá pravá ruka odpálila svazky laserů. Mávnutí levé otevřelo sytící komoru. Malý a neduživý bratříček mohutného procesu tam v dáli přede mnou, v rudém oku červeného trpaslíka, rozhýbal hmotu Poutníka a prorazili jsme třpytný ledový pás kolem páté planety soustavy, takové menší kopie Saturnu. Jaké štěstí, že i zde jsme zastihli pomíjivou krásu prstenců, nějaký ten milion let dřív či později a nebyla by tu. Co je to milion let proti vesmírným propastem, kde řev pomyslných pilotů galaxií před již jasnou a neodvratnou srážkou zní miliardy let.
Vztáhl jsem paži vpřed a na oslnivém svazku plamenů vedl protáhlý válec Poutníka vstříc osudu. Ke druhé planetě, cudně se halící do hustých oblaků z oxidu uhličitého a vodních par, té teplounká pokrývky skrývající v hřejivém objetí tekutou vodu a pohostinné podmínky pro možné osídlení. Linka reálné trajektorie pomalu překryla safír naplánované nitě osudu a blikla zeleně. Laškovné mrknutí šeptající, že vše směřuje svou cestou, jak bylo plánováno.
Zafixoval jsem pokyn sevřením pěsti a pomalu stáhl ruce, sklopil hlavu a na malou chvíli prožíval slábnoucí splynutí s mohutným korábem. Ten sladký pocit odezníval jen pomalu.
Konečně jsem usedl a chvíli sledoval rudé oko v dáli. Ještě je brzy, ale za pár dní už výkonné optické systémy umožní i slabý vizuální kontakt s cílovou planetou. Zatím byla Brahe 278 b před kotoučem hvězdy a ztrácela se v jejím jasu. Sice červený trpaslík, ale prozatím i nižší světelný výkon stačil rušit detaily. Objevena před staletími, konečně se dočkala pozemské návštěvy. Povzdechl jsem si a přestal zatínat nehty do dlaní. V poslední době jsem se vrátil k tomu dávnému zlozvyku, ani nevím proč.
Přesto, už jen pár dní. Konečně se všichni dočkáme. Poutník přistane, osadníci se probudí z anabiózy, vybudujeme základnu, pak rozsáhlejší osídlení a začneme s terraformaci. Plodivá banka začne produkovat nové členy kolonie, sice budou stvořeni in vitro, přesto se podle plánu postupně vrátíme ke klasickému modelu rodin, ale zpočátku bude nutno napomoci přírodě určitou formou pásové výroby. Délka dospívání lidské bytosti je momentálně dost na obtíž. Zpočátku si nemůžeme dovolit vabank přirozeného početí, k tomu vyřazení těhotných žen z procesu přípravy planety. První generace bude vyrobena a vycvičena centrálním vzdělávacím systémem s láskou jiných lidských bytostí na příděl a ve volném čase. Nelze jinak a je zbytečné to halit do líbivých eufemismů.
Sevřel jsem pěsti. Čím víc jsem přemýšlel o těchto detailech, tím více se mi třásly ruce a měl jsem pocit, že je něco špatně, že se něco určitě pokazí. Pověrčivost, asi. Přirozená nervozita před zakončením dlouhé cesty. Zahnal jsem nesmyslné myšlenky.
Vstal jsem, bylo tu nějak divně ticho, odmávl jsem zase blikající falešný poplach a vydal se z můstku do hloubi hvězdoletu. Už jsem měl dost nekonečné nádhery vesmíru okolo. Je tu tak ticho, tak pusto. Kde jen jsou ostatní, když je jeden potřebuje? V poslední době jsem měl pocit jakéhosi odstřižení od kolegů. Možná náhoda, ale možná se mi zbytek posádky vyhýbal úmyslně. Ve třech je těžké vytvořit dav. Ale snadné se jednomu odcizit a druhému přiblížit.
Opustil jsem můstek. Nevím, co bylo silnější, jestli hlad hlodající v břiše, nebo jeho duchovní bratr toužící po lidské společnosti.
„Už brzy budeme takříkajíc na dohled a do šesti týdnů na orbitě, není to úžasné?“ zavolal jsem na Ludwiga, jinak pilota pro poslední fázi letu, a mávl jsem miskou s výživou. Kuřecí pyré č. 14, jak se jmenovala má dnešní delikatesa. Rotace centrálního válce vytvářela v chromově lesklém interiéru jídelny imitaci luxusních 0,75 G.
Ludwig, který se jen na chvíli mihl ve dveřích, viděl jsem jej vlastně pouze v odrazu naleštěného panelu a koutkem oka, pokývl hlavou. Než jsem se otočil, byl zas pryč, jako by tu ani nikdy nebyl.
A znovu to ticho, lezavé ticho podmalované hukotem strojů, který jsem už ale nevnímal. Podíval jsem se na zarostlou, zachmuřenou tvář v lesklém panelu, co mi oplatila jaksi zastřený, krví podlitý pohled a s kyselým úšklebkem polkl další porci kuřecí mňamky. To prázdno za stěnami hvězdoletu už prosakovalo dovnitř, jako chapadla. Skoro jsem je viděl, plíživé hady ticha, vlnění vzduchu požírající zvuk, pohyb i energii a nabízející náruč plnou tepelné smrti. Já a vesmír, zmrzlí v hlubokém bezhlesí.
Pustil jsem lžíci a sledoval, jak dopadla na podlahu. Jak nádherný zvuk. Hodil jsem za ní i misku, ale ta už tak hezký zvuk nevyloudila. Chvíli jsem hleděl na rozprsklý zbytek pyré a pak jsem si sevřel hlavu a broukal si nějaké melodie, které mi paměť přihrála. Cokoliv, jen abych rozbil to ticho.
Konečně jsem zvedl hlavu a ulevilo se mi. Já bloud! Lodní databáze je přece plná hudby.
Brahms? Mozart? Wagner… ne, tentokrát ne.
Něco o trochu mladšího.
AC/DC rozdrnčeli chodby a přepážky a já si furiantsky vyšlápl z jídelny. Snad to ostatním nebude vadit, přece už taky musejí šílet z toho ticha, a tahle prastará kapela z úsvitu kosmické éry je ten pravý lék.
Pokud si ovšem někde sami nešpitají a jen mě nechávají za hnusnou průhlednou zdí oddělující milé osoby od nechtěných.
Na konci chodby jsem zahlédl mihnutí bílého pláště. Grácie, naše lékařka a třetí z triumvirátu posádky. Ani se neotočila, nepočkala, jen koutkem oka jsem ten plášť zahlédl a byla pryč.
Možná je už někde s Ludwigem. Vždycky to s ženskými uměl, pamatuju ještě na základně před startem. Kolik jich jen prošlo jeho kobkou, předpisovou kajutou se to nedalo nazvat ani při velké shovívavosti.
Zazpíval jsem si na celé kolo s Brianem a prolétl centrálním tubusem v nule G na můstek. Potřebuju se soustředit na něco jiného, a kontrola systému bude to pravé.
Pomalu jsem pohladil hladký, lesklý plát. Jeden z trojice obrovských válců se nad mou hlavou zanořoval do přepážky mezi sekcemi. Za ní už byl prostor přístupný jen v těžkém ochranném skafandru. Tam to vždy kontroloval Ludwig. Království zakleté ve vysokých úrovních roztodivného záření. Chrám úžasného pulzního pohonu. V opakujících se pulzech nás během cesty dlouhé osmdesát tři světelných let vystřeloval, skryté za mohutným elektromagnetickým štítem, až k významné blízkosti rychlosti světla a zase zpět. V přestávkách, při nízké rychlosti hluboko pod vysněnou metou nejvyšší rychlosti univerza pak jádro provádělo kontrolu kursu, vyhledávalo nebezpečí a konzultovalo s probuzenými členy posádky další postup. A pak zas do anabiózy a nové zrychlování. Průměrnou cestovní rychlostí jsme se řítili až skoro 0,5 c ve vakuu. Svižný klus, ve spojení s kouzlem anabiózy brána k blízkým světům. Jen se člověk musel smířit s tím, že startem spaluje mosty a brzy, podle svého subjektivního času, přežije všechny své příbuzné a přátele.
Nelze necítit až zbožnou úctu k těmto strojům, překonávajícím nepřátelskou propast bezbřehé temnoty, rád jsem sem chodíval a prožíval cosi jako technologickou obdobu náboženského vytržení. Úctu k důkazu lidského umu a schopnosti překonávat omezení a hranice.
Pohladil jsem vyražený nápis.
Ad astra per aspera.
Každý z obřích válců nesl vyryté toto heslo, to zaklínadlo lidské rasy.
Přes překážky ke hvězdám.
Pomalu odkvétající chmýří podzimu Země, temnou propastí k blízkým světům. Aby jednotlivá chmýří vykvetla v nové jaro, v obrodu a skutečnou nesmrtelnost lidské rasy, konečně nezávislé na rozmarech své rodné hvězdy.
Vydal jsem se ke vstupu do centrální šachty, byla chuť i čas se na chvíli zahloubat jsa obklopen vesmírem.
Opíral jsem se v křesle pilotního postu a zádumčivě sledoval ledem pokrytý povrch třetí planety soustavy. Závodník v běhu za životní podmínky, který prohrál o pár délek. Stačil by jen kousek blíž Brahe 278a, centrální hvězdě a byla by pokryta oceánem. Malý kousek a potulovala by se uvnitř obyvatelné zóny. Nebo jen o něco hustší atmosféra, kdyby halila její tvář.
Povzdechl jsem si. Jak křehký je osud řídící zákony života. Téhle planetě chyběly k dokonalosti i další věci. Třeba takové planetární magnetické pole tady bylo prakticky neměřitelné. Na druhou stranu, Brahe 278a byla ve své podstatě o dost klidnější hvězda než Slunce. Přesto nějaký ten sluneční vítr byl i zde a pilně loupal atmosféru planety. Díky své hmotnosti disponovala sice silnějším gravitačním polem než smutný, ožebračený Mars u nás, a držela si jednotlivé molekuly atmosféry žárlivěji, ale i tak to byl pomalý běh s jediným smutným závěrem.
Pomalu jsem se napil kávy, díky Velkému třesku a kdoví čemu ještě, že jsme ji před odletem přibalili. Posunul jsem ruku a vyvolal obraz našeho cíle. Ostrý záběr převalujících se oblak, půlměsíc zalitý karmínem hvězdy a kousek od něj míček větší oběžnice.
To náš cíl, ten byl takřka dokonalý, hmotnost jen o třetinu vyšší než Země, dvě oběžnice na s nejvyšší pravděpodobností stabilních drahách. Jedna o čtvrtinu menší než Měsíc, druhá o hmotnosti jedné pětiny pozemské oběžnice. Rotace planety díky oběžnicím pomalejší, ale stále daleko od prokletí vázané rotace vůči své hvězdě. Den by tam měl trvat přibližně jako tři a půl pozemského. Což nakonec nebude tak důležité, na planetě bude stejně díky husté, mračné obloze a slabší hvězdě šero i v pravé, několikahodinové poledne. S tím se samozřejmě později, po úpravě povrchu a dostatečného nasycení atmosféry kyslíkem, vypořádají soustavy obřích zrcadel na orbitě. Ale nebude to nic lehkého, vyladit poměr navýšení dopadajícího světelného toku a tepelné procesy v atmosféře. Těžko by lidstvu prospěla druhá Venuše. Ale tohle už já ani řešit nebudu, hrátky se zrcadly připadnou tak na třetí generaci, když tedy budu hodně velký optimista.
Dopil jsem kávu a vstal.
Naposledy jsem se zadíval na naši vysněnou planetu. Nezbývá než doufat, že předchozí sondy a automatická stanice na orbitě se nespletly, když Brahe 278b označily za bezpečně sterilní planetu beze stop domorodého života. Na druhou stranu, operovaly tam dlouho, už tomu bude skoro tři sta let, co dorazil automatický průzkumný předvoj do soustavy a nejméně po dvě století plnila stanice svou výzkumnou úlohu. Po cestě jádro pravidelně zachytávalo depeše, které mířily na Zemi. Celá planeta jako panenská zahrada bez rostlin, jen spousta připravené černozemě. Tedy obrazně řečeno, ve skutečnosti samozřejmě o hlíně na povrchu nemůže být řeč.
Každopádně to už za necelý měsíc zjistím na vlastní kůži, takříkajíc.
Vztyčil jsem se na lůžku a křečovitě si mnul ruce. Hnusný sen, už zase mě týral. Mrcha přisátá na mém mozku, jak obskurní, nehmotný parazit žijící z třesu rukou, hluboké nevolnosti a černého strachu po probuzení. Ze samotného obsahu snů jsem si pamatoval jen útržky, ale nebylo to nic hezkého.
Zapotácel jsem se na vratkých nohou a lehce vrávoravě dorazil k hygienickému koutu. Tam jsem si natočil vodu a chvíli hleděl na malý prášek. Před nějakým časem mi je tu nechala Grácie, abych lépe spal. Ale mně po nich nebylo dobře, tak jsem je přestal brát.
Otřásl jsem se, raději hnusné sny než tu chlupatou deku na mozku a žaludek na vodě. Smetl jsem prášek kamsi na podlahu.
Prudce jsem si opláchl obličej, kajuty byly umístěny po obvodu rotujícího válce, takže se odstředivá síla starala o standardní průběh očisty, jak už bylo zvykem na staré dobré matičce Zemi. Oblékl jsem kombinézu a vyrazil z kajuty. Marně jsem vzpomínal, kdy jsem vlastně viděl mé kolegy naposled a promluvil s nimi. To, že se občas mihli kolem, jsem nepočítal.
Chvíli jsem kroužil po odděleních, ale nenašel je. Jen Grácii jsem na chvíli a náhodou zahlédl na záznamu z anabiotického oddělení. Asi kontrolovala spící osadníky. Ale ve chvilce byla mimo záběr.
Zkusil jsem se vydat za ní, ale jádro už zas mělo jednu ze svých chvilek a hlásilo cosi nesrozumitelného ohledně nedostupnosti sekce, možná zaseklé dveře. Každopádně, bude-li problém skutečný a přetrvávat, tím lépe. Poťouchle jsem se usmál, aspoň mi bude muset Grácie zavolat a přijít s prosíkem.
Hezká ženská, zajímalo by mě, jestli Ludwig skóroval.
Nakonec nezavolala a já už zas pod rachotem hudby slyšel ticho, vnímal tu prázdnou bublinu. Já ho vážně slyšel, byl to takový syčivý zvuk vysávané atmosféry, pomlaskávání vakua na trhlině v trupu ztracené lodě. Tak zní ticho, které pohlcuje život.
Opustil jsem můstek a vydal se dospat, byl jsem unavený jako pes. Sny se den po dni horšily a nenechaly mě pořádně vyspat, ale teď to snad vyjde. A pak se vydám najít ty dva. Mohl jsem je nechat najít jádrem, ale to bych si k tomu musel vyslechnout záplavu nesmyslných alarmů, systém byl pořád trochu zmatený a hlásil falešné problémy. A pak, oni by to také zjistili, a to jsem nechtěl.
Drhl jsem dlaněmi hladkou podlahu kajuty, třel jsem ty rozbolavělé kusy mého těla, necitlivé a odpudivé. Krev na nich, hustá a mazlavá, žijící vlastním životem.
Třel a drhl a tiše kňučel. Kolem černá propast ticha. To ticho… to bezhlesí bylo hrozné, ale ještě horší bylo to, co jsem slyšel ve snu, za tím tichem.
Co jsem slyšel?
Už nevím… nevím! Třel jsem ty ruce. Jako by to byla odpověď, a cítil jsem se tak strašlivě sám. Nekonečně, zoufale sám. Jako poslední člověk ve vesmíru.
Zvedl jsem se a vrávoravě vyrazil do bílé záře chodeb.
Musel jsem je najít. Měl jsem ten pocit, nemohl jsem se ho zbavit, skřeta slizkého.
Pocit, že jsem na celičké lodi sám. Jen já, neživé stroje a nekonečný, lhostejný vesmír.
Běžel jsem chodbami, pak se vznášel blíž středu válce. Hledal, pátral.
Až jsem unavený vplul do hydroponie a uprostřed uvadajících rostlin a pachu hniloby padl na kolena.
„Kde jste… kde jste… prosím…,“ drmolil jsem jako mantru a svíral kmen nejbližší modifikované miniborovice.
„Přece nejsem doopravdy sám!“ zařval jsem a drásal ten útlý kmen. Taková hrůza a studený hlásek našeptávající, že přesně tak to je. Jsem sám, úplně sám na lodi duchů a budu tu navždy plout černým vesmírem, protože Brahe 278b je jen sen. Všechno je jen sen a prázdná, mrtvá loď je jediná realita.
Vstal jsem, vrávoravý v nízké gravitaci, a zoufale křičel. Vyděšený, toužící umlčet ten studený hlásek. Tu hnusnou, odpornou věc v mém mozku.
Najednou jsem přestal, s pootevřenými ústy jsem hleděl na protější uličku mezi záhony.
Stála tam Grácie. Byla nádherná, skutečná, živá. Tak živá!
A bez hlesu na mě vyděšeně koukala, oči jako hrdinka z japonské mangy.
Prudce jsem zamrkal, strach se rozplýval, i když cosi studeného stále drmolilo v hloubi mé duše. Ale teď už neslyšeno a zamčeno za bránou příčetnosti. Pomalu jsem si uhladil rozcuchané vlasy a usmál se.
„Jen špatný sen, a nervozita. Potřeboval jsem ji trochou křiku vybít, myslel jsem, že budeš v anabiotickém.“
Potřásla hlavou. Viděl jsem plejádu emocí v jejím obličeji, nepochopení, znepokojení.
Pokýval jsem hlavou a trochu v rozpacích se rozhlížel.
„Nechtěl jsem, já jen…“
Ale už byla zase pryč, ani lístek mi nenaznačil, kterou uličkou se vydala.
Trochu mě to urazilo, vydal jsem se ve špatné náladě na můstek. Zlý sen a hlásek odsunutý hluboko, přehluboko.
Pískal jsem si, samotná hudba přehrávaná jádrem byla na některé útoky ticha slabá.
Ludwig stál na konci chodby, tichý a nehybný. Jen si tam tak stál a sledoval mou práci. Ani helmu těžkého skafandru si nesundal. Beztak byl zas zalezlý v motorové sekci. Věděl, že tam za ním nepůjdu, až můj proslov přes vnitřní komunikaci ho vylákal z doupěte.
Balancoval jsem na schůdcích, lezl po vyvýšeninách ve stěnách a rozvěšoval všude trubky, zahnuté dráty a poklice.
Mrkl jsem na něj.
„To ticho mi leze na nervy, je nebezpečné, všiml sis, že jádro v poslední době hraje hudbu hrozně slabě?“ řval jsem na něj, zatímco kolem duněly bubny a změť nástrojů jakési dávné symfonie.
Zatřískal jsem trubkou do poklice a roztančil visící trubky.
„Tohle si s tím poradí,“ zašeptal jsem a byl trochu spokojenější.
Ludwig zatím beze slova kamsi odešel. Ať si jde, při mém boji proti tichu nehnul ani prstem, a to jsem mu do lodního komunikátoru všechno důkladně vysvětlil, i plíživé nebezpečí ticha a studeného hlasu na jeho opačném konci. Copak je mu jedno, že čelíme ohrožení výpravy?
Asi ano, měl bych ho asi raději zavřít do domácího vězení nebo tak něco. Ale kdo by se staral o motory? Zapeklitá situace. Ještě že Grácie byla trpělivější a moudřejší. Byla mi v poslední době stále nablízku, alespoň někde poblíž, třeba jen koutkem oka viděná.
Ludwig možná žárlí! Že by? Konečně se začala karta obracet a já tu byl ten úspěšný?
Vymlátil jsem na rozvěšené odpuzovače ticha krátkou improvizaci a s pískáním zamířil na můstek, tam mi bylo nejlépe. Uvnitř zelených a rudých panelů pilotního rozhraní. Vše hezky pod kontrolou.
„Pořád se mi o tom zdá, víš? A ty sny jsou pořád… barvitější. Víc si je pamatuju. Jsou jako stále větší a větší černá propast, co si na mě dělá zálusk. Studená díra plná tmy a ticha. A až na dně je hlásek, pořád cosi drmolí a drmolí a drmolí,“ vychrlil jsem ze sebe z lehátka, zatímco Grácie seděla v protějším křesle, vážně přikyvovala a do bloku si škrábala jakési poznámky.
Ani nemusela nic říkat, její tázavý výraz nad notesem mi stačil.
Otřásl jsem se.
„Ne! Nerozumím mu. Nikdy! Nechci… je… špatný. Tak! Špatný, to je to slovo. Nechci ho poslouchat. Nejsem přece cvok,“ zasmál jsem se a Grácie se na oplátku mírně usmála a přitakala svým úsporným způsobem. Měl jsem rád její jemná gesta, byla uklidňující víc než tisíc slov.
„Zkusím se soustředit na práci a ty sny budeme spolu sledovat,“ uzavřel jsem naše sezení, její souhlas jsem očekával a nemýlil se. Přešel jsem k interaktivní ploše na stěně.
„Už brzy se dostaneme na orbitu. Za pár dní budeme míjet tu menší oběžnici, ale asi bych se s ní nezdržoval a rovnou zamířil na přistání,“ prohodil jsem tázavě, zatímco jsem na stěnu rukou rýsoval trajektorii Poutníka.
„Ještě je tu samozřejmě automatická stanice, kurs by se dal upravit na setkání,“ polohlasem jsem pronášel své myšlenky. Mrkl jsem na Grácii, zamyšleně si pohrávala s notýskem a soustředěně mě sledovala.
Krátce jsem se zasmál, líbil se mi její tichý a podřízený přístup. Jednomu to zvedalo velitelské sebevědomí.
„Tak asi sto let se už neozývá a trčí tu už trojnásobek té doby. Určitě nebude od věci ji zkontrolovat, ale nedělal bych si moc iluze o její funkčnosti. Tři stovky let jsou pořádná doba. Ale rámcově to vidím jako rozumnou odbočku, provedeme na orbitě pár obletů a zkusíme kontaktovat stanici. Vyhovuje?“
Otočil jsem se, ale už tam nebyla, Vypařila se, zatímco jsem mluvil. Jedno se u ní neměnilo, ať jsme si byli blízcí jakkoli, měla příšerný zvyk mizet jako duch, jen člověk nedával trochu pozor.
Spolu s těmi sny a dalšími problémy mi to nepřidávalo na pohodovém rozpoložení. Ještěže jsem byl tak odolný jedinec.
Procházel jsem po své klasické trase a prováděl narušení integrity ticha. Bylo to potřeba, ten zlovolný jev byl stále palčivější. Chtělo to hezky obkroužit dvě protínající se osmičky chodbami a servisními tunely podél stěny centrálního válce a ticho bylo zas na chvíli rozbito. Dvakrát denně to zatím stačilo. Byl jsem hrdý, jak jsem na nebezpečného nepřítele vyzrál.
Zatímco jsem třískal do poklic a dalších improvizovaných hudebních nástrojů, sledoval jsem koutkem oka Ludwiga. Už byl trapný v tom svém mlčení a neustálém zakuklení ve skafandru.
Teď zas stál v odpočinkové síni a hleděl nepohnutě na stěnu zobrazující scény před přídí hvězdoletu.
„Pozér,“ zašeptal jsem a s gustem zesílil svou produkci, zatímco jsem míjel vstup do síně. Ani se neotočil. Směšný žárlivec, nic jiného. Nedokázal skousnout můj blízký vztah s Gracií. Koneckonců jsem vždycky tušil, že za tou maskou hrdiny a meziplanetárního tvrďáka bude svrasklá grimasa namyšleného chudáka s přebujelým egem na úkor rovnováhy.
Grácie byla jiná třída, chápavá, inteligentní. Nedávno jsem se jí svěřil se svou teorií o tichu a ona ji pochopila a podpořila mě. Nevadilo jí, když jsem přerušil rozhovor, protože jsem vycítil, že ticho se chystá k útoku a musel vyrazit učinit protiopatření. Někdy i šla za mnou, zatímco jsem bušením do rozvěšených rušiček neutralizoval vlny ticha.
Prostě poklad. Radost ji mít nablízku. Jen kdyby mě netrápily ty sny a ten hlásek, co se občas ozýval na pozadí ticha.
Minuli jsme malou oběžnici, ale jak jsem naplánoval, nevěnovali jsme jí významnější pozornost. Stál jsem na pilotním postu, mé ruce tančily skrz interaktivní panely a Poutník poslouchal mé pokyny. Před námi kotouč planety, za námi kilometry dlouhý pás plazmy a na pravé straně rozdrásaný povrch malé oběžnice Brahe 278b.
Klouzali jsme meziplanetárním prostorem a já si to užíval. I ten hlásek byl jen nezřetelné šumění a samotné ticho se drželo pěkně daleko. Samozřejmě jsem před závěrečnými manévry v okolí naší planety provedl trojnásobné rušení ticha, na konci jsem byl zadýchaný a zpocený, ruka mě od bušení bolela jak čert. Ale stálo to za tu jistotu. I když hlásek cosi pořád mrazivě šepotal a šepotal.
Už zase mě přesvědčoval, mámil a vemlouval. Jsi sám, říkal. Opuštěný a beze smyslu ztracený, syčel kolem mě laškovně.
Sevřel jsem si hlavu a prudce si pročesal vlasy, trochu to pomohlo.
„Ne… nejsem… nejsem sám!“ zašeptal jsem a skousl klouby na pravé ruce. I to mi trochu pomohlo zlomit zlé kouzlo skřítka Šepotálka, jak jsem tomu hlasu začal říkat. Tohle se samozřejmě Grácie nesměla dozvědět, ještě by mě omylem pokládala za blázna. Zachichotal jsem se, bylo to silnější než má vůle. Já a hlásek, dva spiklenci. Hrajeme si na schovávanou s Gracií. Jaká legrace. Zasmál jsem se nahlas a vzápětí zařval:
„Drž už hubu!“
Sám… kam letíš… tak sám… pro koho… když jsi sám…
Šepotal a šepotal, zmetek jeden.
Vstal jsem z pokleku u pilotního postu a vrávoravě zaplul mezi holopanely. Trochu mě uklidnily, proťal jsem je pár pohyby rukou a chvíli sledoval údaje o palivu a energii. Bylo to příjemně uspávající, sledovat stabilní pokles hladiny vodíku, deuteria i tritia.
Pro koho to sleduješ… osamělý poutníku… ty přece víš, jak to je… že jsi sám… a PROČ…
Zasténal jsem, přepadl mě nečekaný záchvat paniky. Až se mi zvedl žaludek. Na malou chvíli jsem mu věřil a rozhlédl se po prázdném můstku, sjel pohledem na chybová hlášení a cítil se opravdu sám a ztracený v černé propasti vesmíru. Padl jsem do křesla a se zakloněnou hlavou hleděl na tlumeně zářící strop.
V duchu jsem měl samé strašné představy. Oheň a blesk, otřesy, třpyt světla na hladkém kovu. Nic určitého, ale za tím vším byla hrůza a třes, rozechvívající mě do morku kostí. Cosi studeného, ledový, třpytivý střep zalitý krví a vražený do hloubi mého mozku.
„Grácie!“ zařval jsem, vyděšený a zoufalý. Bylo mi úplně jedno, jestli mě takhle uvidí a pomyslí si o mně, že se hroutím. Já potřeboval někoho u sebe, kohokoli z lidské rasy.
Najednou jsem ucítil zamrazení, pocit něčí přítomnosti.
Až jsem se lekl, byla hned za mnou, ani nevím, kdy přišla. Jako v pohádce, na zavolanou.
Otočil jsem se na ni, ale oči jsem zabodl do podlahy a vychrlil to ze sebe, jako hnis z rány. Nezáleželo mi na tom, jestli mě bude mít za blázna.
Nic neříkala, ale já věděl, že soucitně přikyvuje, já přímo cítil její souznění.
Pohlédl jsem na ni a zase skousl klouby, až jsem zaskučel. Jistě, byla tam a opětovala můj pohled. Okem, které se snad zrodilo na louce plné pomněnek.
Jen jedním jediným, krásným okem…
Z druhého jí trčel ostrý střep, průhledný, zbrocený krví, valící se jí po obličeji od zničeného očního důlku až k hovořícím ústům. Neodbytné kapání krve padající na podlahu bylo jako údery tympánů. Pravidelné tepání lehce rozhozené rytmem její řeči.
Zaskučel jsem podruhé a stočil pohled na Ludwiga stojícího ve dveřích na můstek. Pomalu pokýval hlavou v těžkém skafandru.
„Prosím… prosím…,“ zašeptal jsem a poznal z třesu jeho ramen, že se ve skafandru směje.
Pak pomalu zvedl ruku a odklopil hledí.
Nedokázal jsem odtrhnout pohled od karikatury lidského obličeje, celou tvář měl spálenou radiací a kusy masa mu visely z kostí. Místo očí hluboké, vypálené krátery. Ale propichovaly mě jako nejpronikavější pohledy vyšetřovatelů, kdysi dávno na Zemi.
Helma spadla na zem a rozbila se. Chvíli se kutálela, až se zastavila a v jejím hledí, co odráželo můj vyděšený obličej, chyběl dlouhý střep.
Jsou mrtví… všichni… jsi kapitán lodě duchů, kamaráde… jsi ztracený a sám ve velké, složité rakvi, v největším a nejtemnějším hrobě…
Ludwig se znovu roztřásl neslyšným smíchem a spolu s Gracií a jejím střepem, jejím krvavým kap kap, naplnili beze zbytku můj svět a podělili se o něj s Šepotálkem.
Pomalu jsem zvedl ruku a hleděl na ni, na pramínky krve, stékající jí po tváři, říčky karmínu, stékající od prstů na předloktí.
Bylo nebylo… plavou si, důvěřiví plaváčci… temnou nocí… studení a mrtví…
„Cože…,“ zašeptal jsem a sledoval krvavý metronom odtikávají« Šepotálkova slova, ty ledové kameny stahující mě kamsi do mrazivé tmy.
Jako Mařenka a její drobečky… v temném lese… kapitánovy malé drobky z osadníků… na dlouhé cestě černočernou nocí… odlétají jako chmýří rozeklanou bránou do věčnosti. Třpytivým portálem rozervaného kovu v rozmetané sekci…
Prudce jsem schoval krvavou ruku pod paži a schoulil se kus od Grácie na podlahu. Já ho nechtěl poslouchat. Šepotálek, tak protivný, tak hrozný, a byl mi povědomý…, děsil mě…, nechtěl jsem ho poslouchat. Jenže on se mě na můj názor neptal.
Bylo nebylo… zlá baba Jaga… ošklivá čarodějnice schovaná v převleku kapitána… a Jeníček… malý Ludwig… bez helmy v peci, ručky klepou na vrátka pece… a minipulz jako milenka líbající žhavým polibkem tvrdého záření…
Zaskučel jsem, ta pohádka se mi nelíbila. Bušil jsem pěstmi do podlahy, jen se nedívat do té spálené tváře.
Bylo nebylo… zlá královna v šatu kapitána… ledový střep z helmy vyrvaný… a Sněhurka… tak graciézní ve svém běhu na pomoc Jeníčkovi v peci… švih a lup… ledový střep, jak Kájovi do srdce, Sněhurce oko protíná a lebkou klouže… bylo nebylo… a ledový král to zlé, co spáchal, do temné hlubiny v šepotavé skříňce potopil…
Smál se, ten hlásek Šepotálek, na závěr příšerné pohádky, smál se, až mě bolela čelist a v hrdle bolestivě skřípalo. Křečovitě jsem se nadechl a Šepotálek konečně zmlkl. Ten otrava drmolící mým hlasem.
Vrávoravě jsem vstal a zašermoval nehybně stojící Grácii před obličejem prstem.
„Chtěli jste mě oddělat, někde jste se dozvěděli o mojí minulosti a tom drobném problému. Tolik mě stálo to utajit, tolik… Nelži…, byli jste domluvení i s osadníky. Jen předstírali, že spí v anabióze!“
Vyčerpaně jsem se opřel o pult, byl jsem tak unavený! A hlava třeštila jako ve svěráku. Stočil jsem pohled na mrtvou Grácii. Úkosem jsem tu bestii pozoroval.
„Myslíš, že mě to těšilo? Bylo to kdo s koho. Buď já, nebo vy,“ dokončil jsem šeptem a zrušil na panelu příkaz ke kontaktování stanice na orbitě, přece si nenechám radit od mrtvé ženské. Rovnou přistanu.
A pak co…?
Sám, tak sám na prázdné planetě.
Najednou se mi špatně dýchalo, klesl jsem pod pult a svíral si krk. Nemohl jsem popadnout dech.
Sám na celé planetě!
Natáhl jsem ruku ke Grácii.
„Prosím! Já nechci být sám…, prosím, odpusťte mi, že jsem vás zabil! Prosím! Kéž bych to mohl vzít zpět!“
Nechtěli zabít…, byl to omyl…, zlý, ošklivý omyl…
Horlivě jsem přikyvoval, tak zoufalý a ztracený v temnotě zatracení. Nejosamělejší tvor v okruhu desítek světelných let.
Dejte mi šanci, cokoli za odpuštění a konec osamění!
Cokoli!
Prosím!
Ucítil jsem na rameni ruku.
Přes potoky slz jsem pohlédl do starostlivé tváře Grácie.
„Gregore? Je ti špatně?“
Usmál jsem se, vděčný, že cosi v jejím obličeji chybělo. Cosi…, už jsem si nemohl vzpomenout, co to bylo. Ale bylo nádherné slyšet její hlas, měl jsem pocit, jako bych ho neslyšel už celá staletí.
Po zádech mě poplácal Ludwig a usmál se na mě.
„Klidně jdi za osadníky, chtějí ti osobně poděkovat, že jsi je dovedl do nové domoviny. Já to už převezmu a posadím Poutníka jak do peřin.“
Pokýval jsem hlavou a vydal se z můstku, zavěšený do Grácie. Asi se jí líbím.
Život je fajn.
Na prahu můstku jsem se zarazil při pohledu na systémový displej a zavolal na Ludwiga.
„S tím jádrem musíme už něco udělat, zas tu je nějaká bota! Hlásí mi, že se mám vrátit na pilotní post. Je úplně hysterické. Kritický poplach! Prý je pilotní prostor bez operátora. Asi jsi duch, kamaráde! Jádro se k tobě nezná!“ smál jsem se, opravdu mi to přišlo tak nějak zábavné.
Ludwig mávl rukou.
„Prostě to blbne, nedělej si s tím starosti a už upaluj k jásajícímu davu.“
Mávl jsem taky rukou, co říct víc. Naposledy pohlédl na blížící se mračnou pokrývku nového domova a s Gracií zaplul do centrální šachty.
Ve velkém sále před sekcí anabiózy na mě čekali osadníci. Děti mi mávaly, ženy se uchváceně usmívaly a muži mi kynuli. Nádhera.
„Jsme na tebe hrdí, synku,“ prohodila má matka, stojící s otcem vedle mě. Překvapeně jsem na ně pohlédl a vydechl.
„Mami, já… zapomněl jsem… to ty sny… já měl pocit, že jste zemřeli… tam daleko na Zemi.“
Potřásl jsem hlavou, zatímco mě táta poplácal po ramenou. Ten malý stín, co se před chvíli vynořil, byl rázem pryč.
Usmál jsem se.
Byl jsem šťastný, tak šťastný, že mé štěstí bylo hmatatelné a všude kolem. Vyvřelo jako gejzír. Rozevřelo stěny hvězdoletu.
Bylo jako oslnivá, žhavá vlna, co mě vzápětí spolkla.
Vysoko nad prázdným povrchem jedné z pevnin Brahe 278b se oslnivě zablesklo a řada dunivých hromů otřásla nebesy. Hustá mračna byla rozmetána a poprvé po velmi dlouhé době byl z povrchu vidět kousek vesmíru.
Poutníkův jádrem nedostatečně řízený sestup do atmosféry vystavil během krátké chvíle mnohé strukturní prvky kritickému přetížení, několikanásobně překračujícímu povolené úrovně působícího napětí. Mohutný koráb se v posledních chvílích roztočil a rozerval na několik větších kusů. V plamenech se ta obří chryzantéma ohně rozpadala dál a dál, vykreslovala působivou scénu nad povrchem neživé planety. Stejně jako u pampelišky, i od pekelně žhavého květu na nebi odlétalo chmýří a putovalo široko daleko. A stejně jako chmýří, i tato semena nesla tu a tam zárodek nového života.
Uprostřed ohnivého pekla na nebesích přežilo pár jednoduchých, malinkých organismů. Malých pionýrů vzdáleného života v obrovském, prázdném světě.
Mikroskopičtí kolonizátoři dopadli do tůní a jezer, někteří i tak zahynuli, ale jiní přežili. A našli příhodné podmínky k rozvoji a mutacím. Klidná, rozvážná povaha jejich nové hvězdy jim dopřála spoustu času na experimenty s DNA.