Právě jsem doléval olej do hliněných lamp na oltáři, když do předsíně vklouzl Kudlanka. Tvor se na chvíli zastavil a zamával tykadly; zkoumal na dálku těch několik farníků, kteří seděli na nahrubo otesaných kamenných lavicích. Už dlouho jsem žádné Kudlanky neviděl – teď, když jsme byli bezpečně zavřeni za jejich Zdí, se mimozemšťané o lidi příliš nestarali. Jako všichni tvorové jeho druhu měl i tento Kudlanka spodek hrudi zanořený do biomechanického „sedla“ svého létacího disku. Až na to, že tento disk nebyl opatřen žádnými otvory pro ústí zbraní – na Očistci skutečná vzácnost.
Všichni lidé v budově otočili hlavu k návštěvníkovi; ve všech párech lidských očí doutnala známá odevzdaná nenávist.
„Promluvím si se svatým mužem,“ promluvil Kudlanka prostřednictvím reproduktoru v disku. Jeho strašlivý několikadílný zobák se ani nepohnul. Disk a všechna zařízení v něm byly řízeny přímo myslí mimozemšťana.
Když se nikdo nezvedal k odchodu, rozlétl se Kudlanka pomalu střední uličkou kaple za tichého bzučení disku. „O samotě,“ dodal návštěvník. Syntetický hlas nápodoboval lidský velitelský tón.
Hlavy a pohledy se otočily ke mně. Podíval jsem se na Kudlanku, zhodnotil jsem své možnosti a uklonil jsem se svému stádečku. To se váhavě začalo rozcházet – všichni věřící posbírali do hrsti růžence, křížky, hvězdičky, vojenská vydání biblí a různé jiné náboženské předměty a beze slova se vytratili. Co jiného mohli dělat? Kudlankové vládli Očistci stejně nesporně, jako Lucifer vládne peklu.
Čekal jsem u oltáře.
„Ty jsi náboženský důstojník?“ zeptal se Kudlanka.
„Kaplan je mrtvý. Já jsem – byl jsem – jeho asistent.“
„Musíme si spolu promluvit.“
Znovu jsem si všiml, že nemá žádné zbraně.
„Co pro tebe mohu udělat?“ zeptal jsem se.
„Přeji si pochopit onu entitu, kterou nazýváte Bohem.“
Zíral jsem na něj a nevěděl jsem, jestli ho mám brát vážně.
„Porozumět Bohu,“ řekl jsem zvolna, „je dovednost, která vyžaduje trvalé úsilí.“
„A proto ostatní lidé přicházejí sem, do této stavby. Aby se od tebe učili.“
Trochu jsem se začervenal. Za ten rok od doby, kdy jsem kapli dostavěl – nějaké dva roky po naší nepodařené invazi a následném zajetí – jsem nepřednesl ani jediné kázání. Kazatelství nebyla moje záležitost. Kapli jsem postavil, protože mi to kaplan uložil, než zemřel, a protože bylo zřejmé, že mnozí lidé na Očistci – muži a ženy, kteří tady přistáli, bojovali, uvázli a nakonec byli uvězněni – ji potřebují. Když flotily Sluneční soustavy odletěly a naše domovy se nacházely tisíce světelných roků daleko, některým z nás toho nezbývalo mnoho, k čemu bychom se obrátili – kromě Něho.
„Já neučím,“ odměřoval jsem slova na pozadí tichého strachu ve svém srdci, „jenom poskytuji prostor těm, kdo přišli naslouchat.“
„Úmyslně mluvíš záhadně,“ obvinil mě Kudlanka.
„Neber to jako urážku,“ pokračoval jsem a hnusil se mi servilní tón vlastního hlasu, když jsem s tím živočichem mluvil.
„Jde jenom o to, že jsem nikdy nebyl školen jako učitel věrouky. Jak už jsem ti řekl, jsem jenom asistent.“
„Čemu zde tedy lidé vlastně naslouchají?“
„Duchu,“ odpověděl jsem.
Zobák Kudlanky se doširoka otevřel a vroubkované zatahovací zuby se zjevně podrážděně rozvibrovaly. Hleděl jsem do toho chřtánu smrti, vzpomněl jsem si, kolik vojáků takové čelisti připravily o život, a polil mě chlad. Kaplan o Kudlankách často říkal, že nemají duši. Tehdy – před přistáním – jsem si myslel, že to je metafora. Ale při pohledu na tu příšeru před sebou jsem si na kaplanova slova vzpomněl a připadala mi přiléhavá.
„Duch,“ řekl Kudlanka. „Už dvakrát se náš druh setkal s touhle matoucí představou.“
„Ano?“ opáčil jsem.
„Dva jiné rozumné druhy, jeden ptačí a druhý obojživelný.“ Jiní mimozemšťané… kromě Kudlanek? „A co vám pověděly o Bohu?“
„O bozích,“ opravil mě návštěvník. „Zničili jsme oba druhy dřív, než jsme stihli nasbírat větší množství údajů o jejich vírách.“
„Zničili,“ hlesl jsem a doufal, že mimozemský sluch neodhalí v mém hlase roztřesenou hrůzu.
„Ano. Před stovkami vašich roků, při Třetí expanzi Velkého hnízda do galaxie. Tehdy jsme si mysleli, že jsme sami. Neměli jsme žádné zkušenosti s alternativní inteligencí. Domovský svět ptáků i domovský svět obojživelníků se kvoru patriarchů zalíbily, a proto byly tyto světy anektovány, očištěny od konkurenčních životních forem a od té doby se staly hlavními populačními centry mého lidu.“
Uložil jsem si tu informaci co nejdůkladněji do paměti. Nebyl jsem si jistý, jestli nějaké lidské uši už něco takového slyšely. Pomyslel jsem na lidi z vojenské rozvědky – už byli všichni po smrti – kteří by dali roční plat za to, aby mohli získat takovou informaci, kterou jsem právě získal já, stoje na půdě svého chatrného provizorního kostelíka, do něhož ze všech stran táhlo. Zmocnil se mě náhlý záblesk intuice.
„Ty nejsi voják,“ odhadl jsem nahlas.
Kudlankův zobák sklapl.
„To rozhodně ne.“
„Co tedy jsi? Vědec?“
Zdálo se, že Kudlanka o tom slově – jakkoliv se mohlo přeložit do mimozemské mysli – přemýšlí. Potom zamával ostnatou přední končetinou směrem ke mně.
„Nejpříhodnější lidský výraz je profesor. Zkoumám a také učím.“
„Rozumím,“ přitakal jsem, fascinován setkáním s vůbec první Kudlankou, jež nebyla výslovně vycvičena k zabíjení. „Jsi tady tedy proto, abys zkoumal lidské náboženství.“
„Nejenom lidské náboženství,“ opravil mě Kudlanka a připlul blíž. „Chci se dovědět o tom… o tom duchu, o kterém mluvíš. Je to Bůh?“
„Asi ano, ale svým způsobem také ne. Duch je… to, co cítíš ve svém nitru, když víš, že na tebe Bůh shlíží.“
Bylo to nemotorné vysvětlení. Kaplan by mě za ně nepochybně pokáral. Já jsem nikdy příliš neuměl převádět takové představy do slov, která by mi pomohla je pochopit, natožpak aby je pomáhala pochopit jiným. A pokoušet se vysvětlovat Boha a ducha tomuhle hmyzu mi připadalo značně podobné jako vysvětlovat krásu orchestrální hudby sekačce na trávník.
Profesor oběma trnitými předními končetinami zamyšleně hladil předek disku.
„V co věří Kudlanky?“ zeptal jsem se.
Profesorovy přední končetiny ztuhly. „V nic,“ prohlásil.
„V nic?“
„Nepozorujeme ani ducha, ani Boha,“ řekl profesor a podruhé dal otevřeným chřtánem najevo podrážděnost. „Ptáci i obojživelníci stavěli svým Bohům paláce. Celé kontinenty a oceány mobilizovaly do válek, aby rozhodly, který Bůh je větší. Než jsme přišli a vyhladili je do posledního písklete a pulce. Nyní jsou jejich létající Bohové a plovoucí Bohové zaznamenáni v archivu kvora a mně nezbylo než putovat sem – na tuto pustou planetu – abych vyslechl tebe, který ani nejsi vyškolen k tomu, abys mi dal odpovědi, které hledám.“
Profesorův postoj prozrazoval, že jeho podrážděnost hraničí se zlostí a já jsem se přistihl, že se tisknu lýtky a zadní stranou stehen k oltáři, připraven na bleskový úder, který mi přetne krkavici nebo rozpáře břicho. Viděl jsem takhle zemřít mnoho lidí a útočníci si v masakru libovali. Bez ohledu na jejich technickou vyspělost se u Kudlanek v boji stále do jisté míry projevovalo instinktivní dravčí potěšení.
Profesor si všiml, jak jsem vylekaný, a odplul o půl metru nazpět.
„Promiň,“ řekl. „Přišel jsem dnes hledat odpovědi u zdroje, který, jak jsem doufal, bude poněkud spolehlivý. Není tvoje chyba, že starší kvora ničí věci dřív, než se z nich mohou poučit. Můj čas na tebe je omezený a já se třesu netrpělivostí dovědět se co nejvíc, než přijde konec.“
„Musíš odejít…?“ vypravil jsem ze sebe napůl tázavě.
Profesor několik vteřin neřekl nic a nechal za sebe promlouvat ticho. Ramena a záda se mi prohnula dozadu, třebaže jenom maličko.
„Kolik z nás zbývajících zemře?“ otázal jsem se a ztěžka jsem polkl.
„Všichni,“ odpověděl profesor.
„Všichni?“ opakoval jsem. Odpovědí jsem si byl jistý hned, přesto jsem se ale potřeboval zeptat znovu.
„Ano, všichni,“ potvrdil profesor. „Když jsem dostal zprávu, že kvorum rozkázalo očistit planetu od konkurenčních životních forem – před zahájením Čtvrté expanze na vaše ostatní světy – věděl jsem, že mi zbývá jenom krátká doba. Musím prostudovat tuhle víru, která ve vás lidech přebývá. Než bude příliš pozdě.“
„Už pro vás nejsme žádná hrozba,“ uslyšel jsem říkat sám sebe otřeseně. „My všichni na Očistci jsme byli odzbrojeni a vy jste nám dali jasně najevo, že vám nemůžeme ublížit. Vaše Zeď se o to postará.“
„Vrátím se zítra, abych studoval další tvoje návštěvníky při jejich uctívání Boha,“ oznámil mimozemšťan, jeho disk se otočil kolem svislé osy a tvor se jal odplouvat k východu.
„My nejsme hrozba…!“
Ale můj křik nebyl k ničemu. Profesor byl pryč.
* * *
Té noci jsem vůbec nespal. Stále jsem přemýšlel o tom, co se stane. Po invazi nás zůstalo asi šest tisíc, většinou mužů, ale byly mezi námi i nějaké ženy – a dnes tu a tam i děti. Všechny nás v jednom polosuchém horském údolí drželo něco, co jsme si zvykli vnímat jako Zeď – mírně zakalená clona energie, neznámé výšky, jež nás obklopovala ze všech stran a nahoře splývala s oblohou. Déšť, vítr, sníh a vzduch jí pronikaly, ale každý člověk, který se jí dotkl, se rozpadl na popel.
„Selektivní nukleární zadržovací pole,“ vysvětlil mi kdysi jeden z farníků, bývalý pilot. „Stejná věc, s níž maskují své lodě na oběžné dráze. Naše rakety tím vůbec nepronikly. Ani střely z kanónů. Vykouřili nás dřív, než jsme stihli mrknout.“
A nyní to vypadalo, že se Kudlanky chystají práci dokončit.
Když nastalo ráno, foukal od severních horských štítů ostrý vítr, který lomcoval a bouchal nestejnými okenicemi kaple. Očistec měl malé oceány a rozlehlé pouště a většina obyvatelné plochy se nacházela ve vysokohorských polohách. Často jsem si lámal hlavu otázkou, co na něm Kudlankám stálo za to bránit – nebo proč nám stál za invazi.
Po snídani zabrousilo dovnitř jenom pár lidí. Měl jsem rozsvícené olejové lampy, aby osvětlovaly oltář, a snažil jsem se nabídnout svému stádečku úsměv, přestože se obávám, že jsem musel vypadat jako troska.
Profesor se ukázal před obědem a vysloužil si stejné probodávání pohledem jako den předtím. Doplul až k oltáři, otočil se a rozhlédl se po farnících. Ti se na něj dívali a někteří z nich se ohlédli po mně, jako by se chtěli mlčky zeptat: Co je tohle za svatokrádež?
Ti, kteří se modlili, přestali. Jeden nebo dva se okamžitě zvedli a odešli.
„Něco je špatně?“ zeptal se mě profesor, zatímco jsem se nimral s kouskem chleba z kořínků a miskou dušené směsi místní zeleniny a živočišné havěti, kterou jsme se naučili pěstovat a chovat. Zvířena Očistce byla vesměs drobná a naneštěstí pro nás nechutnala jako kuřecí. Ale člověk si zvykl, když ho hlad po proteinech dohnal k zoufalství. Díky nebesům netrpěl Očistec nedostatkem soli.
Podíval jsem se na mimozemšťana a ukázal jsem na dveře do místnosti, kde jsem přespával. Následoval mě dozadu a já za námi zavřel dveře. Dovnitř pronikalo světlo škvírami kolem chrastících okenic v okně. Jeho disk tiše bzučel.
„Ty opravdu nerozumíš náboženství, co?“
„To je snad zřejmé,“ odpověděl.
„Když lidé přijdou sem, chtějí být co nejdál od vás Kudlanek. Chtějí být co nejdál od zlosti, zuřivosti a Zoufalství.“
Profesor na mne jenom hleděl.
Vzdychl jsem, protřel si rukama oči a snažil jsem se přijít na nějaký způsob, jak překonat jeho nechápavost.
„S Bohem se pojí vřelost, naděje a schopnost vidět budoucnost prostou utrpení. Tvůj příchod sem všem v kapli připomíná jejich utrpení a oni tě za to nenávidí. Mají představu, že tohle je jediné místo, kde mohou najít chvilku skutečného míru – jenom chviličku v tomhle mizerném světě. A ty jim ji odpíráš.“
„Vůbec nijak jsem do jejich aktivit nezasáhl,“ namítl profesor.
„Pobožnost není ani tak to, co děláš, jako spíš něco, co cítíš. Tvoje přítomnost… ten pocit zahání. Duch je pryč.“
Rozevřený chřtán, vibrující pilovitá hrůza.
„A to, žes mi včera řekl, že zemřeme, všechno ještě zhoršuje,“ pokračoval jsem. „Nikomu jinému jsem se o tom sice nezmínil – jenom by je to rozrušilo a očividně bychom proti tomu nedokázali nic udělat, ani kdybychom chtěli – ale lidé, kteří sem dnes přišli, poznali, že mám starosti. Vyvolává to ve mně otázku, proč jste vlastně vůbec někoho z nás nechali naživu, když jste invazi tak jednoznačně porazili.“
„Někteří z nás byli zvědaví,“ odpověděl profesor. „Lidé jsou teprve třetí rozumný druh, který jsme našli po prohledání a kolonizaci tisíců soustav. Jak už jsem ti pověděl, první dva druhy jsme vyhubili, aniž bychom o tom hlouběji přemýšleli. Tentokrát jsme už byli rozhodnutí tutéž chybu neudělat.“
„Takže jsme vám naživu dobří jenom do té doby, dokud budeme předmětem vědeckého zájmu,“ poznamenal jsem.
„Nezapomeň, člověče, že to vy jste podnítili nepřátelství.“
„Nesmysl,“ odsekl jsem. „Planety Úžasná a Nová Amerika byly neobydlené, když tam naši kolonisté přiletěli. O Kudlankách nic nevěděli, dokud se vaši lidé neobjevili, aby sestříleli kolonizační flotily z oběžné dráhy. Slunce by zůstalo v naprosté nevědomosti, nebýt těch dvou hlídkových lodí, které unikly. To byla velká chyba. Tvrdě jsme na vás vlítli a ukázali vám, zač je toho loket.“
Zakrnělá křídla na profesorových zádech se rozevřela a zatřepetala – projev nejvyššího pobavení.
„Co je na tom legračního?“ zeptal jsem se.
„Víš, co se stalo se šesti koloniemi – koloniemi Kudlanek – když vaše flotily zaútočily při takzvané odvetě?“
„Dali jsme vám na frak,“ zesílil jsem hlas.
„Ne, kaplanův asistente. Pobili jsme vás. Ty světy zůstaly v našich rukou, stejně jako mnoho jiných, které jste kdysi pokládali za svoje.“
„Lháři,“ vyhrkl jsem a cítil jsem, jak mi žhnou tváře.
„Jestli ti řekli, že vaše útoky proti nám byly na jiných světech úspěšné, pak to nejsem já, kdo ti lhal. Pomysli na svůj osud na této planetě. Jak úspěšná byla vaše flotila v tomto případě? Proč by tomu mělo být jinde jinak?“
Toužil jsem po zbrani. Po jakékoliv zbrani.
„Naše věda je mnohem vyspělejší než vaše. Objev systému přeskoků je snadný první krok ke skutečně technické civilizaci. Ale v žádném případě vás nepřipravil na konfrontaci s někým na naší úrovni a my jsme naštěstí byli schopni odrazit vaše násilí a nyní lidstvo vyhladíme z vesmíru.“
Profesor zmlkl, jako by si poprvé všiml mého postoje.
„Ty mě také nenávidíš,“ konstatoval.
„Ano,“ potvrdil jsem mu.
„Cítím to z tebe. Zabil bys mě, kdybys mohl.“
„Ano,“ přiznal jsem. Jaký by teď mělo smysl lhát?
Profesor se na svém disku snesl níž a jeho nepříjemně cizí oči hleděly přímo do mých.
„Poslouchej mě, kaplanův asistente. Já a moji kolegové neorganizujeme zničení vašeho druhu. To starší kvora ve vás vidí zvířata. Škůdce. Vzali vás na vědomí jenom v tom ohledu, že si přejí vaše vyhubení. Ale několik z nás – ve školách – si myslí něco jiného. Máme podezření, že je ve vás víc, než o čem jsou přesvědčeni starší. Máme podezření, že máte… počitky, které přesahují ty naše.“
„Tomu nerozumím,“ řekl jsem. Stále jsem toužil po zbrani.
„Toto místo…“ Kudlanka rozpřáhl přední končetiny i křídla, „… pro nás představuje naprosto absurdní koncepci. Dům pro vašeho Boha. Kam přicházíte, abyste Ho slyšeli, jak k vám mluví beze slov. Je to bláznivé. Ale pamatujeme se na ptáky a obojživelníky. Pamatujeme se na jejich kultury. Z vědeckého hlediska byla obrovská chyba, že jsme je zničili tak rychle, aniž bychom nejprve pronikli do jejich jinakosti, tak, abychom pochopili jejich pohnutky.“
„Naše víra ve vás budí strach,“ přikývl jsem a pocítil malý nával hrdosti.
„Ano,“ přisvědčil profesor.
„To je dobře.“
„Chceš mě popudit?“
„Co mohu ztratit?“ opáčil jsem.
Profesor déle než minutu mlčel, potom se s diskem otočil, přední končetinou si otevřel dveře, vyklouzl z mé komory a vylétl z kaple, jež byla v tu chvíli už úplně prázdná.
* * *
Uplynul týden a profesor se nevracel. Nechával jsem si zprávu o nadcházejícím soudném dni pro sebe, protože jsem stále věřil, že by to nadělalo víc škody než užitku. Stále jsme nedokázali proniknout Zdí. Neměli jsme už stroje, s jejichž pomocí bychom ji přelétli. Myslel jsem si, že bude lepší, když lidská populace Očistce bude pokračovat ve svém každodenním životě, takže až přijde konec, bude to rychlý milosrdný šok.
Do kaple přišlo několik bývalých důstojníků, aby se mě vyptávali, co Kudlanka chtěl. Většina z nás už si dávno přestala hrát na dřívější hodnosti a funkce, ale ne všichni. Našlo se několik skalních vytrvalců, kteří neustále tvrdili, že flotila, která nás má osvobodit, je už na cestě a jediné, co musíme dělat, je dodržovat disciplínu a mít trpělivost. Naštěstí takových militaristických týpků nebylo tolik, abychom je museli poslouchat, a tak jsem těm lidem řekl to, co jsem prozradit mohl – úmyslně jsem odpovídal úsečně – a nechal jsem je v přesvědčení, že se nestalo nic důležitého.
V noci mě probudily hlasy – dva lidské a jeden povědomě mechanický. Pomalu jsem vstal z palandy, tiše přistoupil ke dveřím a vyhlédl ven. Profesor tam podle všeho mluvil ve světle lamp s mužem a ženou, které jsem neznal.
„A čeho se tím ponořením dosáhne?“ ptal se Kudlanka.
„Smývá hřích,“ odpověděla žena.
„A co je to hřích?“
„Nesprávná rozhodnutí,“ odvětil muž. „Když uděláš něco špatného.“
„Chyby,“ nadhodil profesor.
„Ano,“ přitakala žena. „Všichni chybujeme. Všechny Boží děti. Proto všichni potřebujeme Jeho odpuštění.“
„A toho se dosáhne ponořením do vody?“ otázal se profesor.
„Ano,“ přisvědčil muž. „To je začátek s čistým štítem. Když se osoba stane členem.“
Kudlanka náhle otočil disk. Zadíval se na dveře.
„Kaplanův asistente, vyjdi ven a připoj se k nám.“
Celý ztuhlý a zmrzlý jsem vyšel do světla a zauvažoval, kolik může být hodin.
Muž a žena se na mne usmáli a vrátili se k rozhovoru s Kudlankou.
„Vidíš tedy,“ řekla žena, „nikomu není Jeho láska odepřena. Ani tobě.“
Profesorova tykadla se ironicky zakroutila.
„Váš lidský Bůh tvrdí, že mě miluje?“
„On není jenom lidský Bůh,“ pravil muž. „On je Bůh všech věcí. Náš, váš, všech.“
„Promiňte, ale kaple je v noci zavřená,“ připomněl jsem mírně.
„My víme,“ kývla žena. „Zůstali bychom s profesorem v sídle naší odbočky, jenže on nás prakticky odvlekl sem, abychom si promluvili s vámi.“
„Proč jsi mi neřekl, kaplanův asistente, že váš lidský Bůh se projevuje v různých verzích?“
„Verzích?“ zívl jsem.
„Ano. A podobách. Jedno božstvo, mnoho forem. Pro tyto dva lidi je jejich Bůh udělán ze zlata a u úst drží trubku.“
„To není Nebeský Otec,“ připomněla žena. „To je anděl Moroni.“
Á. Byl jsem doma. Profesor vyslídil Svaté posledních dnů. „Tam jsi byl celý týden?“ zeptal jsem se. „U Svatých posledních dnů?“
„Navštívil jsem všechny náboženské stavby v údolí,“ odpověděl profesor. „Každá podle všeho slouží jiné verzi ducha. Dnes večer jsem navštívil mormony. Ty nemáš rád mormony?“
„Řekněme, že nemám mormony nerad,“ prohlásil jsem. Kaplan byl zanícený baptista. Neměl o celé té záležitosti s Josephem Smithem valné mínění. Aspoň tak mi to několikrát v soukromí řekl. Pokud jsem mohl říci, měl ty lidi rád, ale ten takzvaný Prorok… žvásty. Vídal jsem se s mormony málokdy. Oni měli svůj kostelík, já měl svůj a fungovali jsme každý na jiném konci údolí. Všem to takhle vyhovovalo. Co tedy profesor sledoval tím, že sem mormony přivedl?
Muž vycítil moje rozpoložení. „Raději půjdeme,“ řekl. Vyprovodil jsem je ven a vrátil jsem se k osvětlenému oltáři. „Hodně jsem se toho dověděl,“ prohlásil profesor. Ukázal na oltář. „Tady vidím četné symboly pro vaše verze. Hvězda je pro židy. Kříž používá mnoho různých odnoží křesťanství. Malá hvězda se zastíněným kotoučem zastupuje muslimy. Tlustý člověk, který se směje, je Bůh buddhistů.“
„Buddhisté ve skutečnosti nemají Boha jako křesťané, muslimové nebo Židé.“
„Ale na půdě této stavby působíš jako činitel pro všechny uvedené, je to tak?“
„Kaplan působil,“ opravil jsem ho. „Já jenom udržuji budovu v čistotě a dbám na to, aby každý věděl, že sem může ve dne přijít. Říká se tomu ekumenická modlitebna.“
„Mormoni sem nechodí?“
„Obvykle ne.“
„Soupeříte s nimi? O přívržence?“
„Cože?“
„U ptáků i obojživelníků bylo významnou součástí společnosti soupeření o přívržence a jejich udržování u konkrétní verze.“ Vzpomněl jsem si na bratrovražedné náboženské války, jež sužovaly Zemi ještě i v současnosti. Přemýšlel jsem, jestli Kudlanky už „vyčistily“ rodný svět lidstva stejně, jako to provedly jiným světům v minulosti.
„Na některých místech se to stává,“ připustil jsem. „Ale tady ne. Není nás dost na to, aby to stálo za boj.“
„Muslimové mi ve své mešitě řekli, že jsem ďábel.“ Maličko jsem se usmál. „Někteří muslimové jsou takoví. Myslí si, že každý, kdo není muslim, je zlý. Občas si to dokonce myslí i o jiných muslimech.“
„Proč tedy máš jejich symbol na svém náboženském příslušenství?“
„Ne všichni muslimové chodí do mešity. Někteří z nich – ti přístupnější – někdy přicházejí sem.“
„Ale mormoni nikdy.“
„Podívej, já opravdu nevím, v co věří lidé, kteří do kaple přicházejí. Nemám venku tabuli inzerující konkrétní víry. Pokud někdo přichází pravidelněji, obvykle si s ním popovídám a odhadnu, v co věří, ale někdy lidé neřeknou vůbec nic. Přijdou, posedí, ale to, co se jim odehrává v hlavě nebo v srdci, to zkrátka není moje věc.“
„Jak tedy někdo přistoupí k tvé církvi?“
„Já nemám církev, ke které by se někdo mohl připojit. Tahle budova… není spojena s konkrétní vírou. Moje kaple zkrátka náhodou slouží více náboženstvím. Ty ostatní – mešita, synagoga – jsou každá jenom pro jednu ‚verzi‘.“
„Úchvatné,“ pronesl profesor.
„Co je tak naléhavého, žes kvůli tomu potřeboval tahat pár mormonů přes celé údolí, abychom si uprostřed noci popovídali?“
„Zítra přivedu své studenty. Od mormonů už jsem získal povolení, že moji studenti mohou navštěvovat jejich kostel. Od buddhistů také. Protože mešita je nám uzavřena, žádám tě, aby moji studenti směli přicházet sem, aby se poučili o islámu. A o judaismu. A o všech ostatních verzích, které jim můžeš ukázat.“
„Co hinduismus?“ nadhodil jsem.
„Nenašel jsem žádnou budovu pro hinduismus.“
„Hinduistů tady není mnoho.“
„Potom ano, ten také.“
Zatraceně, kde je kaplan, když ho potřebuji? Ten by takovou příležitost uvítal. Šance k osvícení nepřítele – kázat evangelium mezi mimozemskými pohany. Jenže kaplan byl mrtvý a na jeho místě jsem trčel já. Věděl jsem sice o hlavních pozemských náboženstvích dost na to, abych s tím jakžtakž vystačil, ale to bylo všechno. Měl jsem pocit, že pokoušet se někoho z Kudlanek učit o náboženstvích, ze kterých neznám víc než jen základní poučky, by byla závažná chyba.
Ale nejdřív jsem potřeboval znát jednu odpověď.
„Proč bych to pro tebe měl udělat, když tvoji lidé mají v plánu zničit moje lidi?“
Profesor se zamyslel.
„To je správná otázka, kaplanův asistente.“
„Nuže?“
„Logická odpověď je, že bys neměl.“
„Co když ti řeknu, že vůbec nebudu spolupracovat, dokud mi neslíbíš, že zajdeš za Kudlankami – za tím kvorem, o kterém jsi mluvil – a přesvědčíš je, aby naše údolí ušetřili. A vlastně je přesvědčíš, aby zastavili Čtvrtou expanzi. Tečka.“
Profesorovy přední končetiny naznačily zaraženost.
„Jsem vědec, nikoliv politik,“ řekl. „Žádáš o věci, které nemohu slíbit a možná se o ně ani nebudu moci pokusit.“
„Řekl jsi mi, že se dost Kudlanek chce vyhnout „chybě“ pobití lidí dřív, než nám porozumíte. Co kdyby sis promluvil s nimi a přesvědčil je? Jak velký vliv má tenhle sbor?“
„Opět žádáš o něco, co ti nemohu splnit.“
„Ale snad ty a tvoji kolegové ze ‘školy‘ máte dostatečný vliv na to, abyste kvorum alespoň přesvědčili, že si to má ještě jednou promyslet.“
Profesorovy přední končetiny zachřestily o disk – nervozita. „Ne, kaplanův asistente, to nemohu udělat.“
„Potom ti nepomůžu. Naopak obejdu ostatní církve, všem povím, co vím o nadcházející genocidě, a všichni si slíbíme, že už neprozradíme ani jedinou další informaci.“
„Tohle je podruhé, kdy se tváříš, jako bys mi chtěl odporovat,“ poznamenal.
„A tohle je podruhé, kdy ti musím připomenout, že nemám co ztratit. Můžeš ty říci totéž?“
Kudlanka na mne hleděl s maličko pootevřeným zobákem. Modrý nádech poloměkkých částí jeho krunýře mi prozrazoval, že jsem ho skutečně rozrušil. Nečekal, že budu vyjednávat, jenom že prostě poslechnu.
„Bude to chtít čas, člověče,“ upozornil.
„Ať to trvá, jak chce dlouho. Jenom svým lidem zabraň nás pobít.“
Profesor na mne chvíli hleděl, potom otočil hlavu a nadlouho se zadíval na oltář, jenž se matně leskl ve slábnoucím světle pohasínajících olejových lamp.
„Tento úkol je obtížný,“ pronesl váhavě. „Jestli se vrátím se svými studenty, budeš znát odpověď.“
„A když se vůbec nevrátíš?“ zeptal jsem se.
„I to bude odpověď.“
Odlétl. Poslední lampa mihotavě zhasla a zanechala mě v chladné tmě.
* * *
Uplynul další týden. Potom měsíc. Sklon osy Očistce nebyl tak výrazný jako u zemské osy, takže roční období nebyla zřetelně definována. Nebylo tu jaro, léto, zima nebo podzim, jenom teplejší období a chladnější období s odpovídajícím růstem a uvadáním alpinské vegetace v údolí.
Dřívější důstojníci znovu přišli a vyptávali se mě, stejně jako někteří lidé, kteří se ujali role zástupců několika dalších věr, a všichni chtěli vědět, o čem se mnou profesor mluvil. Řekl jsem jim, co jsem mohl, vynechal jsem tu jednu závažnou informaci, kterou jsem se neodvažoval odhalit, a život šel dál.
Dva měsíce. Tři měsíce. Moje hrůza z nevyhnutelného se prohlubovala. Profesor nijak blíž neurčil, kdy může konec přijít, takže jsem nemohl vědět, jestli tohle je odklad, nebo jenom docházení příslovečného písku v příslovečných přesýpacích hodinách. Jelikož se nevracel, měl jsem podezření, že jakákoliv naděje, kterou jsem snad mohl chovat, je falešná – jak už se nejednou stalo. Potlačil jsem ji tedy a snažil jsem se smířit se s osudem.
Když už nic jiného, zprávy o profesorových návštěvách se rozkřikly mezi obyvateli údolí a moje stádečko se znatelně rozrostlo. Nevěděl jsem jistě, co si o tom mám myslet, kromě toho, že jsem byl vděčný za zvýšené množství darů ve schránce u předních dveří. Stále jsem nekázal – neměl jsem ani to nejmlhavější tušení, co bych komukoliv z nich řekl – ale uklízel jsem kapli, staral jsem se, aby oltář a všechny předměty na něm byly čisté a naaranžované podle zvyklostí, a vítal jsem každého, kdo měl potřebu přijít.
Když uplynul celý místní rok – asi jeden a půl pozemského – začal jsem se zaobírat myšlenkami, jestli profesor nebyl výstředník. Pošuk. Mezi lidmi se takoví vyskytovali, proč by nemohli i mezi Kudlankami? Konec konců se honil za náboženstvím a já neměl možnost si potvrdit, co mi řekl. Možná ho přitahoval a fascinoval mýtus „konce časů“. Dost na to, aby mi něco namluvil?
První znamení nevyhnutelného přišlo, když farmáři z kopců oznámili, že se Zeď začíná svírat. Nejdřív pomalu. Několik centimetrů za den. Ale potom se rychlost scvrkávání zvýšila natolik, že člověk doslova viděl, jak to postupuje. Sám jsem vyšel na okraj údolí a viděl jsem, jak se opona zvolna sune po zemi, neslyšně, smrtící jako vždy.
Nálada v údolí rázem přešla v paniku.
Mne se zmocnil povznesený klid. Ostatní nevěděli, co jsem věděl já, ale kupodivu jsem si připadal lépe, když jsem konečně dostal jasnou odpověď. Ať už byl profesor pravý nebo ne, nezměnil názor ostatních Kudlanek a já se nyní stanu svědkem konce života lidí na tomto vyschlém světě na okraji známé části Galaxie.
Návštěvnost kaple přesáhla všechny meze.
Musel jsem lidem dovolit, aby zde trávili noci.
Kdo jsem, abych v takové chvíli trval na dodržování otevírací doby? Dokud po sobě lidé nezanechávali nepořádek – výkaly nebo něco jiného – nechal jsem je, aby zůstali, jak dlouho chtějí.
Tou dobou už byla Zeď na dně údolí a blížila se o víc než metr denně. Kapli obléhalo víc lidí, než kolik se do ní mohlo vejít. Začal jsem mít strach, že spojení strachu a návalu může způsobit nepokoje. Ale moje stádečko na tom bylo povětšinou jako já – klidné a odevzdané. Možná se snažilo dospět k nějakému závěrečnému smíření s vesmírem, než přijde definitivní zkáza. Možná jsme také všichni toužili po úniku. Od dob, kdy jsme volně kráčeli po lidském světě jako páni svého vesmíru, uplynuly celé roky. Život v údolí, plně ovládaný Kudlankami, byl jako živoucí rakev. Ale nyní skončí.
* * *
Když se Zeď dostala na dohled ode dveří kaple, lidé se do ní pravidelně vrhali. Moji farníci, lidé odjinud z údolí, každý, kdo už měl dost čekání a rozhodl se to skončit. Začal jsem takové lidi rozeznávat. Někdo se zkrátka zvedl z přeplněných lavic a pomalu vyšel ven s výrazem pozoruhodného klidu. Jednoduše šel – klidně, tiše, beze spěchu, stále dál a přímo do Zdi. Záblesk. V jednu chvíli lidská bytost. V příštím okamžiku obláček uhlíku, rozpadající se do submolekulární nicoty.
Doslechl jsem se, že ostatní církve proti téhle praxi brojily. Sebevražda je hřích a říkalo se, že ty, kteří vkráčejí do Zdi, čeká zatracení.
Já jsem si tím nebyl tak jistý. Nemohl bych věřit v žádného Boha, který by proklel duši, jež se rozhodla pro osvobození z tohoto místa, zejména když beztak všichni zahyneme. Sám jsem o tom několikrát uvažoval, že se prostě zvednu, vyjdu ven a skončím to. Jediná věc, která mi v tom bránila, bylo moje stádečko. Potřebovalo kapli a kaple potřebovala mne, a tak jsem zůstal, kde jsem byl, pozoroval jsem, jak se k nám Zeď přikrádá blíž a v noci se mi zdály zvláštní sny, že odlétám z Očistce se závanem teplého éteru a snáším se na jiný svět daleko od všech míst, kde jsem byl kdy předtím.
* * *
Vstal jsem časně a chystal jsem se ve tmě před svítáním zapálit oltářní lampy, když tu jsem z předsíně uslyšel výkřik. Přeskočil jsem několik lidí, kteří se stulili ke spánku do klubíčka ve středové uličce, doběhl jsem tam a našel jsem ženu, jež se opírala o zárubeň a ukazovala do dálky. Vyhlédl jsem ven, ale neviděl jsem nic. Jenom černé obrysy hor a téměř nepostřehnutelné zesvětlení oblohy na východě.
A potom mě to osvítilo jako zášleh blesku.
Neviděl jsem nic než hory!
Moje stádečko vyburcovaly další výkřiky z vnitřku kostelíku.
Vyklopýtal jsem na udusanou hlínu před kaplí a rozhlédl jsem se po dalších, nablízku rozptýlených budovách, odkud se vybíhali podívat další lidé.
Zeď… byla pryč.
* * *
Profesor a jeho studenti se ukázali později téhož dne. Osmdesát mladých Kudlanek se vezlo na neopancéřovaných a nevyzbrojených discích a jejich krunýře byly zelené – na rozdíl od profesorova omšelejšího hnědého. Velmi mladé. A nedočkavé. Shlukly se u kaple a pozorovaly zástup stovek lidí, kteří zaplnili vnitřek i nejbližší okolí kostelíka a vzdávali nejrůznějším verzím Pána díky za svou záchranu. Protáhl jsem se davem ven, vydal jsem se profesora pozdravit, mával jsem rukama a snad poprvé za téměř dva roky jsem se upřímně usmíval.
„Byl jsi úspěšný,“ zkonstatoval jsem.
„Prozatím,“ odvětil profesor a zlehka přitom třepetal křídly. „Vyžádalo si to mnoho sporů a debat v systému univerzit, ale společně jsme zatlačili na kvorum a to souhlasilo, že vaši hromadnou popravu odloží.“
„Co Čtvrtá expanze?“
„Ta byla také odložena, dokud tady se svými studenty nedokončím výzkum. Budeme lidi pozorovat a učit se o nich všechno, co bude možné. O kultuře, o náboženství, a to všechno v co nejpřirozenějším prostředí.“
„To proto Zeď zmizela?“ zeptal jsem se.
„Ano. Musel jsem o to velmi tvrdě bojovat, ale moji kolegové a já věříme, že není možné provádět přesný výzkum, pokud jsou lidé zavření ve zkumavce. Smíte volně cestovat, kam chcete, třebaže vás musím varovat, že ne všechny Kudlanky na této polokouli se staví příznivě k představě lidí volně se potulujících po zemi, kterou stále pokládají za svou. Radil bych k opatrnosti.“
„A až váš výzkum skončí?“
„To bude za mnoho vašich let, kaplanův asistente. Za tu dobu se může stát mnoho věcí. Mnoho myslí se může změnit.“
„Myslí Kudlanek?“ zeptal jsem se.
„Možná i lidských,“ opáčil profesor.
Znovu zatřepotal křídly. A tehdy jsem ucítil, jak to ze mne probublává ven. Smích. Průzračný, očistný, bohatý smích. Tak mocný, že jsem klesl na všechny čtyři a lapal po dechu. Konečně jsem se vzchopil, otřel jsem si oči a vstal jsem.
„Pojď,“ vyzval jsem ho. „Ty jsi dodržel svou část dohody. Já musím dodržet svou. Na tohle by ses měl jít podívat.“
Vedl jsem profesora zpět ke své kapli a svému stádečku.
Poprvé vydáno v magazínů Analog editora Stanleyho Schmidta v září roku 2011
přeložil Jiří Engliš