Aya plula nad nekonečnými lány šumících světů a pátrala po anomáliích. Na Větvi bylo Farmářů na sto tisíc, Aya z nich byla ale nejlepší. Její pole byla nejzdravější, její domény nejčistší. I Dozorci o ní říkali, že má mimořádnou schopnost všimnout si zhoubných náznaků i tam, kde jiní vidí jen a jen čistotu. Jak moc toužila najít chorobné domény rašící na jejích polích, kde rostly ty nejpodivuhodnější věci, věci, které se nikde jinde na Větvi nenacházely. Když nějaký nádor objevila, vynahradilo jí to celý den úmorné práce.
Letěla nízko nad svými poli. Pod ní ze země vyrážely biliony domén, sféry plodící další sféry. Stejně jako dozrávající obilí se i domény ohýbaly v gravitonovém vánku a silnými výhonky se natahovaly do Rozlehlosti, kdežto dole zatínaly svá dokonale vyrovnaná kloubnatá stébla do úrodné půdy. Když byla sama, projevovala se Aya přirozeně – jiskřila jako koule bílé sršící energie. Hledala celý den, ale mezi nespočtem totožných domén nenašla jedinou anomálii.
Možná, napadlo ji, jsem je už všechny zničila.
Za devět dní se měl konat Den pokání, kdy se všichni Farmáři potkají a budou hrát historické hry. Kdo si vzpomene na všechny První? Kdo dokáže požnout nejúhlednější řádek? Budou zpívat společně starobylé písně a nahlas skandovat chválu Vysokým. „Hej, ty nekonečné řádky! Hej, ta majestátní nádhera!“ Také Aya hrála hry a zpívala příběhy z dějin, ale jen proto, že odmítnout by znamenalo nelibost těch, které milovala.
Kdybych jen, uvažovala, mohla tvořit vlastní texty. Já bych jim vyprávěla takové příběhy!
Vydechla oblak tau neutrin a sledovala, jak se vzdaluje do Rozlehlosti. Přitáhl ho gravitonový vítr a oblak se rozplynul do modravého oparu. Jaké by to asi bylo, pomyslela si, plout s těmi částicemi a navštívit všechna ta tajemná vzdálená místa. Její odvaha ale uletěla spolu s nimi, tak jako vždycky. V Rozlehlosti, kde větry duly divoce a zprudka, by přežít nedokázala. Patřila sem, na jeden z výhonků. A tady také umře. A z toho byla úplně nejsmutnější.
Plula nad vrcholky domén tak blízko země, až vypadala jako plochá. Když ale zamířila výš, ukázala se křivka výhonku. V ještě větší dálce se obzor ohnul sám do sebe a vytvořil trubici. A tato trubice se ještě dál sama zkroutila a rozdělila do dalších trubic. A ty se dělily dál a dál, dokud tisíce výhonků nezmizely v modravém oparu Rozlehlosti.
Opačným směrem, ke kmeni, se její výhonek připojil k většímu, který se připojil k ještě většímu, a tak dále, dokud se o nekonečné množství jednotek vzdálenosti hlouběji nepřipojily k Prvotnímu stonku Thept, pochválen buď její nekonečný růst.
Aya vyletěla tak vysoko, jak si jen v gravitonovém větru troufla, a doufala, že zahlédne Thept v celé její monumentální kráse, všechno kromě nejbližší větvičky ale zastíral opar.
Potom slétla mezi řady teprve klíčících domén, kde myriády sfér zářily ve svých rozpínajících se obdobích. Pastelové koule jí svítily na cestu, když ve spirále mířila nahoru po stonku.
Osmaosmdesát světel teprve začínalo stoupat po Prvotním stonku a vrhalo při tom na oblohu přízračné zelené paprsky, takže když Aya dorazila na pole se zralejšími doménami, ponořila se krajina do pološera. Ale i mezi těmito tísnivými stíny pomrkávaly vypěstované domény jako mihotavé diamanty. Světélka vycházela z nespočtu galaxií, které v nich ve všech vířily.
Uvnitř všech věcí, pomyslela si, se ukrývají malé poklady. To platilo i o Staré Gie, která žila v hluboké dutině vyhloubené do jedné z větviček. Gia byla kdysi farmářkou stejně jako Aya, ale po dlouhých eónech na ni padla únava. A jako odměnu za její služby jí Dozorci věnovali tento příbytek. Stará Gia ráda sledovala, jak Osmaosmdesát světel stoupá po své každodenní dráze a po Rozlehlosti se natahují stíny. Nesnášela, když ji někdo vyrušoval.
Než vstoupila do Giiny dutiny, smrštila se Aya do zdvořilého anuloidu a zklidnila ty nejdivočejší ze svých energií.
„Jděte pryč!“ vykřikla Gia. Na zemi před ní se rozlila kaluž barevné a reaktivní změti antikvarků. „Řekla jsem ať jdete pryč!“ Z Giina těla, bledé a rozptýlené energetické koule, začaly prskat záblesky radiace.
„Ale to jsem já!“ Slabé modré světlo z otvoru se dostalo jen malý kousek dovnitř, pak odumřelo a zadní část dutiny tak byla černá jako mrtvá doména.
„To jsi ty? Ayo? Už nevnímám tak dobře, holčičko.“
„To nevnímáš. Už nejsem žádná holčička.“
„Až ti bude tolik co mně, Ayo, tak ti bude každá připadat jako holčička.“ Vyplivla řídkou spršku voňavých kvarků. Ty klesly na podlahu a slily se s předchozí loužičkou, to vše doprovázeno praskáním jisker. „Co tě sem přivedlo?“
„Doufala jsem, že mi povíš další příběh o Prvních.“
„Ahá, mladá farmářka se už zase cítí osamělá.“
„Nejsem osamělá,“ odmítla to zatvrzele Aya. Ale nebyla si moc jistá, jestli to není pravda. Venku se po Rozlehlosti natáhly nejasně hrozivé pochmurné stíny. Zdálo se, že mlčení prostor uvnitř doslova dusí, nenapadalo ji ale nic smysluplného, co by mohla říct a co už nepadlo, jako by hledala slova v jazyce, kterým neuměla mluvit.
Gia zahekala a stáhla se hlouběji do dutiny. Přitom odhalila matně zářící strukturu, kterou před tím skrývala za sebou. Těsně sevřená v mnohostěnné soustavě se tam nacházela sbírka světel – každé z nich představovalo tlumenou růžovou sféru podobnou chladné klíčící doméně. V každé z nich byla vzpomínka. „Tvůj zápisník vyrostl,“ konstatovala Aya.
„Moje vzpomínky,“ přitakala Gia. „Stala se z nich obloha plná mrtvých sluncí, která pomalu vyhasínají. Je to moje bašta proti anihilaci.“
„Můžu se na nějakou podívat?“
„V žádném případě. Jsou příliš osobní. Ale jednu ti můžu popsat.“
Aya vytřásla jako výraz napjatého očekávání oblak muonů, zatímco Gia utrhla ze zápisníku jednu sféru a absorbovala ji do svého energetického těla. Sféra se v ní trochu rozzářila. „Byla jsem tehdy tak mladá, sotva odkojená ultrafialovým mlékem! Už jsem na ten den zapomenula. Jak jsem jen mohla zapomenout? Máma byla tak barevná, tak pestrá.“
„Popiš ji!“ vypustila Aya své nejdivočejší energie.
„Velmi se lišila od dnešních Matek-vychovatelek. Zdálo se, že její energetické tělo a spektrum nikdo nekrotil, nespoutával. Ale tehdy jsme se tak vyjadřovali, byli jsme rozpínaví, zářící, divocí. Máma mě se sestrami vzala nahoru po stonku, až na samotný konec.“
„Pověz mi, jaké to bylo!“
Gia se odmlčela a otřásla, jak tu vzpomínku znovu prožívala.
„Jaký to jen byl pohled! Byla jsem vyděšená, ale úponky mě uchvacovaly. Byla jsem překvapená, protože úponky se nenatahovaly odvážně do Rozlehlosti, jak jsem si myslela, že budou. Místo toho se krčily, jako by Rozlehlost byla… chladná.“
„Chladná?“
„Ty nevyvinuté úponky byly zbabělé, Ayo.“
Možná si to Stará Gia pamatovala špatně. Úponky představovaly předvoj proti modré Propasti. Nebo to alespoň tvrdily písně.
Gia pokračovala: „Jejich strach nebyl zdravý. Máma nám řekla, že je potřeba výhonek oddělit dřív, než se nemoc rozšíří. Musely jsme ho odřezat od Thept. Máma nám ukázala, jak zaměřit naše energetická těla do paprsků Z. A my jí pomohly…“ Gia se odmlčela a zachvěla. „Odseknout nemocný výhonek od zbytku stonku.“
Najednou sféru vyzvracela ze sebe. Ta dopadla na podlahu ve víření divokých částic.
„Gio? Jsi v pořádku?“
Gia zbledla. „Už toho mám pro dnešek dost, Ayo.“
„Jak ale vypadaly ty úponky? Kolik jich bylo? Co se stalo…“
Ayu tvrdě udeřily rentgenové paprsky. Byl to jen záblesk, všechno, co Stará Gia ještě dokázala, ale i tak ta rána bolela.
„Sentimentální děcko,“ vyštěkla na Ayu Gia. „Co tam jen tak stojíš a fantazíruješ, zatímco máš venku farmařit? Vrať se do práce, ty mizerná spleti radiace! Zmiz!“ Gia se stáhla do své dutiny, zmenšila se a zmatněla, sotva rozeznatelná jako živá bytost v moři částicového šumu.
Ayu pálilo tělo v místech, kde ji Gia udeřila. Vydržela ale ránu, aniž by na sobě dala cokoliv znát, jak to učili všechny dobré farmáře. Růžová sféra ležela pod ní, prastarý svět, který už možná nikdy nikdo neuvidí, pokud bude po Giině vůli. Byla by taková škoda nechat ho zmizet jako umírající hvězdu.
Gia už dřímala a jen občas z ní vyletovaly svazky paprsků. Aya popadla kouli a vyběhla z dutiny. Rozběhla se přes svá pole a letěla, dokud si nebyla jistá, že ji nikdo nesleduje. Potom se ponořila mezi řady domén, které mocně čněly do Rozlehlosti. Nad zemí poletovaly jejich stíny, když do svého těla absorbovala Giinu paměťovou sféru.
Cítila Giu. Stala se Giou.
Energetické tělo jí tančilo vzrušením z toho, jak daleko je od domova. A láskou k mámě, ze které vycházely spršky mlhovin, když kroužila kolem větve. Její obvod byl tak malý, že se sestrami dokázaly výhonek obkroužit během okamžiku. Země se třpytila briliantově modrými odlesky z blyštící se částicové rosy, která pokrývala povrch. Nezformovaly se tu ještě žádné domény. Výhonek se sotva sám narodil.
Gia si netroufala spustit oči ze země, protože ji obklopovala děsivá modrá Rozlehlost. Chtěla se skrýt v mámině energetickém těle. Všechny děti to chtěly. Prosily mámu, aby se vrátily domů. Ale máma jim řekla, že jsou zbabělci a plácla je hrubými paprsky.
„Podívejte!“ ukázala máma. „Podívejte, jak se výhonky krčí před Rozlehlostí, právě tak, jak se teď krčíte vy. Váš strach je slabost! Musíte ho od sebe odseknout!“ Děti kňouraly a ona je bila tak dlouho, dokud nepřestaly.
Jsem zbabělec, pomyslela si Gia. Netroufnu se podívat!
Máma jim ukázala, jak pomocí svých energetických těl vytvořit paprsky Z a pak začala řezat. Přikázala dětem, aby jí pomohly. Nešlo to samo, vyžadovalo to úsilí a silnou koncentraci, ale zanedlouho z Gii vyšlehl zlověstný paprsek. Byl v něm všechen nashromážděný hněv, strach a smutek. Spolu s ostatními dětmi řezala a řezala a Rozlehlost se blýskala odraženým světlem.
Úponky křičely a kvílely. Gia si ale uvědomila, že výkřiky vycházejí ze samotného výhonku. Úponky bědovaly, když jimi procházely paprsky Z. Z toho zvuku se jí dělalo špatně, ale nepřestala, dokud s ostatními dětmi celý výhonek nepřeťala.
Nedospělá větvička se odlomila od své matky do Rozlehlosti, kde se jí rychle chopil gravitonový vítr. Vydala hlasité zakvílení a obrovitánská Thept se pod nimi zachvěla, jak se úponky natáhly naposledy po své matce. Ale bylo již pozdě. Výhonek zmizel v oparu nekonečné modré oblohy.
Vzpomínka skončila. Znechucená tou vzpomínkou Aya ze sebe růžovou sféru vyplivla. V přívalu částic ji odhodila daleko do Rozlehlosti a přála si, aby pocity zmizely spolu s ní.
Zůstala na poli ještě dlouho. To děsivé skučení… ty zoufalé úponky, natahující se po své matce…
Přála si, aby Giinu vzpomínku nikdy nezažila. Aby ji mohla vzít zpět a zapomenout. Ale věděla, že to není možné.
* * *
Thept, pochválen buď její nekonečný růst, má v Rozlehlosti miliony sester. Vysoké rostly všude kolem modrého obzoru a z myriád jejich výhonků vyrůstal nespočet klíčících domén. Hluboko dole se jejich masivní kořenové systémy nořily do velkého vajíčka zvaného Yi. Právě tak jako domény vyrůstají z těla Thept, tak Vysoké vyrůstají z Yi.
Yi samotné je jedno ze šedesáti čtyř vajíček v Citlivé děloze, reprodukčním orgánu Matky Lilie, která majestátně rozkvétá v 501 rozměrném poli, Nebesích nebes, která zběsile akcelerují v meditačním prostoru Z, Neuchopitelné mysli, která žije uvnitř bytosti, jež má miliardu jmen a ještě víc popisů, z nichž žádný nestačí na to, aby ji dokázal nadefinovat. Menší vždy roste ve větším, dál a dál až do nekonečna, pochválen budiž Všehomír.
Všehomír je věčně plný zvuků.
Zprávy jím prolétávají jako částicový déšť. Většina z nich představuje pro Farmáře jen nesrozumitelné drmolení. Jednou za dlouhý čas se ale objeví zpráva, která je jasná. Nějaká nesmírná bytost řekla Neuchopitelné mysli, která řekla Nebesům nebes, která řekla Matce Lilii, která řekla Citlivé děloze, která řekla Yi, které řeklo Thept, která řekla Dozorcům, kteří řekli Farmářům, že mají obdělávat a pečovat o výhonky, na jejichž povrchu se vlnily nespočetné domény, tak, aby neonemocněly a nezapletly se a růst Thept mohl pokračovat donekonečna. Ta zpráva dorazila před osmi kvadriliony Velkých cyklů, skutečně dlouhou dobou, až sem.
A tak První proklestili a rozparcelovali větve Thept a po mnoho generací bránili jejímu poškození a chránili ji před chorobami. Z propletených domén udělali nekonečné úhledné řádky. Trvalo to eony neúnavného prořezávání, ale nakonec se jim podařilo ty nejdivočejší tendence Thept zkrotit. Nyní bylo vše v uspořádané harmonii.
Ale Aya v monotónnosti žádnou krásu neviděla. Když byla mladá, vzala ji Matka-vychovatelka spolu s jejími sestrami k Propletenci, uzlu výhonků dole na stonku. První ho nechali na místě, aby ukázali, co by se stalo, kdyby výhonky mohly růst po svém.
Mezi mohutně přebujelými doménami se plazili duhoví červi. K vrcholkům domén byly přisáté pichlavé koule baryonické hmoty, které čas od času pukaly a vypouštěly blýskavá spektra částicových spor. Pavouci z antihmoty probodávali domény svými ostrými kusadly a sáli je tak dlouho, až byli tlustí jako sud. Domény tvořily mohutné paláce, sukovité labyrinty a neprostupné džungle tak husté, že i téměř nehmotná neutrina v nich dokázala urazit jen krátkou dráhu, než narazila na něco hustého a neproniknutelného. A nad tím vším se odehrávaly zuřivé částicové bouře, jež zaplavovaly vyčnívající výstupky podivnými a tísnivými energiemi.
Propletenec byl určen k tomu, aby budil odpor. Byl bizarní, pomyslela si Aya tehdy, ale zdaleka ne odporný. Celé věky toužila vstoupit do těch pokroucených domén a tančit v jejich groteskních křivkách, zkoumat jejich vulgární zákoutí a hrát si s těmi jásavými záplavami života. Místo toho se naučila Propletencem pohrdat.
Nikdy Matce-vychovatelce neprozradila své skutečné pocity. Vyjádřit je představovalo vysloužit si výprask nebo vypovězení do nějaké mrtvé domény, místa strašidelně tichého, temného a studeného. A stejně tak to nikdy neřekla svým sestrám, protože by ji zradily, aby pro sebe získaly náklonnost Matky-vychovatelky. Místo toho jí přišlo bezpečnější o tom mlčet. Za nějakou dobu v ní to mlčení ale vytvořilo tlak, jako doména, která se chystá vyklíčit do existence. Toho se bála nejvíc – že to mlčení neudrží v sobě a ono vytryskne ven v podivném aktu zrození.
Giina vzpomínka tomu mlčení nyní poskytla energii, takže hrozilo, že na sebe vezme hmotnou podobu. Aye se o té odřezané větvi často zdálo. Když létala nad svými poli, připadalo jí, že k ní z hlubin doléhají ozvěny těch dávných výkřiků.
Jednoho rána plula nízko nad svými soumračnými prastarými doménami, když narazila na anomálii. Vydechla bublinu půvabných kvarků. Mezi tmavými řádky se tu jedna bledá doména zakřivovala do sebe, prst ohnutý do háčku, schovávající se před Rozlehlostí. Nebo se možná stočil dovnitř, aby uspokojil svou vlastní narůstající zvědavost. Bylo to však nežádoucí. Růst do nitra – to byl hřích. Tuto nemoc bylo potřeba vykořenit. Úzký paprsek částic Z by to dokázal jako nic. Změnil by tuto nádherně závadnou doménu v rozvířené vločky popela, který by představoval hnojivo pro ještě nezrozené světy.
Místo toho nahlédla dovnitř.
Stovky miliard galaxií zarovnaných v jemných zářících vláknech jako led na skle, rozprostřených v pokřivené desetirozměrné doméně. Mlhavý shluk galaxií choulící se na okraji vlákna. A v tomto shluku divoce vířící galaxie. A v té galaxii červený obr pádící temnotou. A kolem něj krouží zelená planeta. A na této planetě hustým lesem pádí fialovo-bílý čtvernožec.
Tišeji než padající list dojde zvíře k úzkému potůčku. Hlavu má dlouhou a štíhlou, šedé parohy z ní ční jako zmenšeniny Thept. Mezi stromy zafouká větřík, čtvernožec se napije vody, pak se zadívá na oranžovou oblohu a padne na něj údiv z počínajícího úsvitu.
Ale tento zázrak netrvá dlouho. Tvor ještě nemá plné sebeuvědomění. Dorůst k plnému vědomí může trvat věky a nemusí k tomu dojít vůbec. I mezi nekonečnem domén je vědomí vrtkavá záležitost. Vzácné bylo už jen to, že čtvernožec vůbec údiv pocítil. Kdyby dostal dost času, pomyslela si, co by z takového druhu mohlo vzniknout? Kdyby ho nechala být, mohla by se dožít i toho, že by to zjistila.
„Farmářova práce není nikdy u konce.“
Hlas ji vylekal. Otočila se a vedle ní stál jasně se projevující Dozorce. Zhroutila své energie do třesoucího se anuloidu vysokoenergetických leptonů vyjadřujících úctu. „Dozorce,“ oslovila ho, „nevěděla jsem…“
„Kvadriliony domén se nafukují do Rozlehlosti podle své vlastní chaotické vůle,“ hovořil, jako by oslovoval nějaké publikum. „Bez farmářů by se z domén stávala plevel a změť. Šířila by se choroba. Proto musíme při našem dlouhém poslání i ničit a plenit. Thept, pochválen buď její nekonečný růst, neopovrhuje ničím tolik jako prořezáváním. Pověz mi, Ayo, čím ta nemocná doména tak přitáhla tvou pozornost?“
Dozorcovo jméno bylo Bu, Ayu ale vždycky nutil, aby používala jeho titul. Zadíval se hluboko do zkřivené domény, mnohem hlouběji, než by to dokázala ona. Vytřásla ze sebe oblak hadronů. Nedokázala rozpoznat, co vidí, ale věděla, že to není krása.
„Nuže?“ pobídl ji.
„Obdivovala jsem mnohotvárnost tamní fauny, Dozorce. Plesá radostí ve fyzické podobě.“ A protože se nedokázala zastavit, dodala ještě: „Líbilo se mi, jak se ten čtvernožec pohybuje lesem tak tiše.“ Byla to hloupost, což dobře věděla, ale nebyl tu nikdo jiný, kdo by ji poslouchal.
„Ayo,“ pronesl, „vždycky jsi byla vynikající Farmářkou. Takže jsem toleroval tvoje výstřednosti. Co ale znamená další čtvernožec?“ Odloupla se z něj vrstva netečných neutronů. „Na tomto výhonku jsem byl svědkem vzniku čtvernožců už devět kvintilionkrát. Tato doména je narušená, hledí do svého nitra. Je to mrzák. Je nutné ji zničit.“
„Trpí při tom,“ zeptala se, „když je ničíme?“
„Nemoc je potřeba vymýtit dřív, než se rozšíří.“ Gravitonový vítr se nezvykle utišil a jí se zdálo, že někde daleko v Rozlehlosti zaslechla výkřik. „Ale trpí při tom?“
Dozorcovo energetické tělo zavířilo a vypustilo rozčilené poryvy antihmoty. „Už je to tak dlouho a ty jsi stále jen zlobivé dítě,“ vyprskl. Z těla mu vyletěla bouře paprsků gama a dopadla na její energetické tělo. Zachvěla se bolestí. Přijímala rány tak, jak ji to naučila Matka-vychovatelka, a tu její matka ještě před tím, až dávno do minulosti, zpět k samotným Prvním. Ty nejhorší tendence bylo potřeba z každého vytlouct, jak dobře věděla.
Nechal svých úderů jen okamžik před tím, než by se rozptýlila do náhodných jiskřiček radiace.
„Miluji tě,“ prohlásil, i když jeho energie byly stále nelítostné. „Proto mě to bolí víc, než to bolí tebe. Ale je to pro tvé vlastní dobro. Musíš se zbavit vlastních zlozvyků, aby zůstalo jen čisté. Vím, že mi rozumíš.“
„Ano, dozorce,“ zamumlala.
Netrvalo dlouho a dozorce ji začal utěšovat něžným proudem infračervených fotonů. Nechala si utišit bolest, protože potřebovala úlevu, i když za to samu sebe nenáviděla. „A teď,“ prohlásil, „dokonči svou práci, ať můžu tu svou dokončit i já.“ Aya shromáždila všechny své energie a došourala se k doméně. Stačilo vytvořit úzký paprsek částic Z. Vyletěl z ní a roztavil doménu, jako když zmizí kometa v supernově. Hmota se rozpadla na částice jota, ještě krátce zablikala a pak zhasla docela. A bylo to – doména byla pryč.
Na zem začaly dopadat útržky mihotavé energie. Bude trvat eony, než na povrch dosednou všechny jiskry. Která z nich, napadlo ji, byla ten čtvernožec? Byla zvědavá, jestlipak se ta jiskra ještě někdy vzedme k životu.
„Je úžasné,“ vstoupil jí do úvah Dozorce, „jak přesná dokážeš být. Taková šikovnost se objeví třeba jen jednou v celé generaci. Proč je pro tebe tak obtížné své nadání použít?“ Nafoukl se do sto miliard padesátirozměrů, takže se teď nad ní monstrózně tyčil. „A teď buď zase dobrou Farmářkou, Ayo,“ pokáral ji naposledy a pak se rozletěl po výhonku kolem trilionu domén do myslí jiných Farmářů na jiných polích, dokud jí nezmizel v oparu.
Jiskry z pohaslého světa se potichu vznášely. Na místech, kde se povrchu dotkly první jiskřičky, se zrodily nové domény. Zablikaly, nafoukly se a opět se svraštily – jejich kvarkogluonová plazma byla ještě příliš horká, než aby udržela pevnou hmotu. Bude trvat celý eon, než se zformují galaxie. Potom další dva nebo tři, než vzniknou živočichové. Lid Farmářů si zpíval balady o jiskrách mrtvých domén. Prach, živý navěky, zněl text. Smrt, iluze, jen forma se mění.
Ale ten čtvernožec, to konkrétní uspořádání záměru a vůle, už nikdy takto uvažovat nebude. Jestli to nebyla smrt, tak co už jiného?
Osmaosmdesát světel rychle stoupalo. Musela se zase dát do práce, byl tu ale někdo, koho potřebovala vidět.
* * *
Aya plula dolů po stonku, řádek za řádkem domén středního věku, které se strmě vypínaly do gravitonového vánku, jedna doména jako druhá.
„Ayo!“ zavolala na ni Ri. Její sestra obhospodařovala pole níže na stonku a zpívala si prastarou píseň. „Už jsme se dávno neviděly,“ uvítala ji Ri a vyjádřila se zářivě jako drobná bílá koule.
Aya si dovolila rozvinout se do velké sféry, ale ne tak divoké, jak by ráda, aby svou sestru neurazila.
„Co tě sem přivedlo, Ayo? Máš nějaký problém?“ (Mám. Odkdy se desetirozměrné bytosti z vyšších sfér chovají jako frackové z Beverly Hills?)
„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Teda,“ vyprskla Ri modrozelenou spršku leptonů, které po spirále zmizely v Rozlehlosti. „Ta tvoje zvědavost tě jednou dostane do problémů.“
„Byla jsem se nedávno podívat za Starou Giou.“
„Nechápu, proč za tou starou snůškou částic vůbec chodíš.“
„Viděla jsem jednu z jejích vzpomínek, Ri.“
Ri se na okamžik zachvěla. „Co myslíš tím viděla?“
Aya pověděla Ri o Giině zápisníku a o vzpomínce na useknutou větev.
„To je znepokojující, Ayo.“
„Já vím,“ přitakala Aya. „Slyším teď z Rozlehlosti výkřiky a nemůžu spát.“
„Ne,“ opravila ji Ri. „Znepokojující je to, že jsi kradla. Matka-vychovatelka by ti uštědřila pořádný výprask, kdyby se o tom doslechla.“
„Jeden výprask od Dozorce Bu je pro dnešek dost.“
„Už tě zase potrestal? Myslela jsem, že jsi jeho oblíbenkyně.“ Ri snížila své vyzařování o celý jeden řád. „Co to do tebe vjelo?“
„Díváš se někdy do domén, než je zničíš?“
„Někdy.“
„A co v nich vidíš?“
„Většinou chorobu.“
„A krásu nikdy?“
Ri se odmlčela. „V nemoci není žádná krása.“
„Ale co když je v nemocné doméně něco, i když úplně mrňavého, co stojí za to zachránit? Ušetřila bys to?“
Ri vyletěla výš. „Už je mi jasné, co se ti stalo. Ta Giina vzpomínka tě otrávila. Ten klíčící výhonek křičel, když ho odřezávaly, ale nekřičely jsme i my, když nás Matky-vychovatelky bily? Tehdy to bolelo, ale podívej se, co je z nás dnes za Farmáře! Ty výprasky byly pro naše vlastní dobro, zbavily nás našich největších zlozvyků. A to je to totéž, jako když je zničení choroby zdravé pro Thept. Bolest je nezbytná k růstu. Jestli budu někdy vybrána jako Matka-vychovatelka, vykořením ze svých dětí neposlušnost stejným způsobem. A bude mě to bolet víc, než to bolí je. Copak to nevidíš? Je to všechno pro společné dobro.“
„Asi to tak je,“ přitakala Aya, ale bylo jí z toho špatně. „Sestřičko, vypadáš unaveně. Máš divoké energie? Proč si tady na chvíli nezdřímneš? Budu dávat pozor, jestli nejde Dozorce, a když tak tě vzbudím. Nebo mu dokonce řeknu, že jsem tě zrovna viděla zničit zárodek rakoviny.“
Jen tu nikde nebude žádný popel, který by se snášel na její hrob. Aya byla vyčerpaná. „Díky, Ri. Jsi hodná sestřička.“
„A ty zase zlobivá! Stejně tě mám ráda, Ayo. Teď se vyspi, ať zapomeneš na ty hlouposti.“
Aya odplula zpět ke svým polím a spočinula mezi tuctem domén ve středním období. Hladily ji po bocích, zatímco se nořila do spánku. Ve snech ji miliony modrých úponků svíraly tak, až vybuchla v záblesku, který nezmizel hned, ale místo toho pomalu bledl jako popel. Když se probudila, Osmaosmdesát světel už dosáhlo Půlstonku.
Ri nebyla nikde k nalezení.
* * *
Minul Den pokání a Aya zpívala písně a hrála hry, ale její srdce bylo jinde. Osmaosmdesát světel dvoutisíckrát vystoupalo po Prvotním stonku Thept – většinu dní seděla na svých polích a snila o Propletenci, případně se vystavovala prudkým částicovým lijákům, místo aby bouře přečkala v bezpečné dutině.
Vznášela se nízko nad svými poli. Osmaosmdesát světel sotva začalo svou pouť, když si toho všimla. Vyrůstalo to ze strany vysoké a starobylé domény. Nepravidelná karbunkule o velikosti ani ne setiny svého rodiče, ke kterému přilnula – rakovina, kterou bylo třeba odstranit.
Rakovina dala vzniknout miliardám galaxií. Roztáhly se po jejích deseti rozměrech jako žilky na listu. V jedné spirálové galaxii na jejím okraji se vznášelo žluté slunce. Kolem toho slunce kroužil modrobílý svět. A na tom světě seděla na zemi dvounožka s kůží v barvě mědi a kreslila do hlíny klacíkem: čtvernožce s rozvětveným parožím.
Dvounožka se zadívala na svou kresbu. Nebyla živá, to věděla, ale byla to ozvěna. Když hleděla na svůj hrubý nákres, viděla i krev na otcově tváři a cítila jeho tvrdé, divoké pohledy. Ucítila horké zvířecí maso, protože matka a jiné ženy zvíře otevřely kostěnými noži. Zvířený kouř ji bodal do očí, jak se zvedal, aby uctil Nebeskou bohyni a jejích Tisíc zářících dětí. Srdce jí tlouklo a žaludek se jí stahoval, jako by se to odehrávalo právě teď. Lov se ale odehrál včera – přesto se však veškeré její vnímání jakýmsi způsobem poskládalo do této kresby v hlíně. Její kresba, jak si uvědomila dvounožka, byla magická.
Došla k ní větší žena – Matka. Uviděla kresbu, zaječela a okamžitě ji nohou rozmazala. I matka cítila, že síla kresby vyvolává vzpomínky. Udeřila dítě přes obličej. A dítě zadrželo pláč, protože matka nenáviděla slzy ještě víc než magické kresby.
Došel k nim třetí dvounožec – otec. Matka se znovu ohnala po dítěti, ale otec jí zadržel ruku dřív, než rána dopadla. Hleděl na ni zuřivě, jako zvíře. Místo slov používal hrdelní mručení, jejich jazyk ještě nedozrál.
Řekl: „Tak dost. Tak dost!“
Otec pustil matčinu ruku a zase odešel, brousit si oštěp s ostatními muži. Když se ale obrátil zády, matka uhodila dítě ještě jednou. Magická vize lovu a plnost vnímání s každou ranou ustupovala z dětské mysli. V bolesti se děvče zapřísáhlo, že pokud jí Nebeská bohyně požehná a ona někdy porodí, nikdy své dítě neuhodí.
Aya spustila pohled z nemocné domény a zadívala se na pole, jako by je viděla poprvé v životě. Stejně jako u dvounohého dítěte, ani její bolest nemusela přetrvávat. Nemusela ničit světy. Nemusela snášet rány. Bylo zvláštní, že jí to ukázal takto nepatrný tvoreček.
Velice opatrně, pomocí tenkého paprsku Z, oddělila nádor od nosiče. Volně se vznášel, stále byl naživu. Bez zdroje energie by ale zanedlouho zahynul. Věděla ale o místě, kam ho schovat, kde by mohl růst a třeba i vzkvétat.
Když dorazila ke Giině dutině, otvor jasně zářil. Na zem před ním se rozlévalo nevlídné žluté světlo. Než vstoupila, schovala Aya nádor do sousedního pole.
Giina částicová polévka byla čistě uklizená a v zadní části kroužili čtyři Dozorci, jako by něco hledali. Dozorce Bu byl mezi nimi. Giu a její zápisník nebylo nikde vidět.
„Co se stalo?“ zeptala se Aya. Dozorci přerušili to, co právě dělali, ať už to bylo cokoliv.
„Vida, buď zdráva!“ uvítal ji Dozorce Bu. „Právě ta Farmářka, kterou jsme si přáli vidět.“
„Kde je Gia?“
„Obávám se, že pryč.“
„Co se s ní stalo?“
„Prach,“ oznámil jí. „Zesnula dneska ráno.“ Pohladil ji. „Je mi to líto, Ayo. Byly jste si blízké?“
Aya chtěla křičet nebo vyletět tak vysoko, jak by si jen troufla, anebo možná ještě výš. Připadalo jí, že vybuchne nebo se promění v prach. Místo toho ale řekla jen: „Byly jsme kamarádky, aspoň myslím.“
„Slyšel jsem něco takového. Kdy jsi za ní byla naposledy?“
„Neviděly jsme se už pár tisíc dnů.“
„A o čem jste si spolu tak povídaly?“
„O spoustě věcí.“
„O jakých třeba?“
„Kde je její zápisník, Dozorce?“
„Její zápisník?“
„Její vzpomínky.“
„Ach tak. Ayo, když někdo umírá, jako Stará Gia, umírá i jeho mysl. Ten její zápisník byl zamořený chorobou. Museli jsme ho zničit.“ Hluboko v jeho těle zablikala a zase zhasla drobná růžová sféra, právě taková; jaké měla Gia ve svém zápisníku.
Připadalo jí, jako by dutina kroužila kolem své osy, stále rychleji a rychleji. Musela se dostat ven. „Musím zpátky do práce.“
„Tak to má být, Farmářko,“ pochválil ji Dozorce. „Nepřestávej tvrdě pracovat. Budu se tě muset zeptat ještě na pár věcí, později, až uklidíme ten nepořádek. Potkáme se na tvých polích.“
Když byla konečně venku a sama, zatlačila na ni nekonečná Rozlehlost. Všechny Giiny vzpomínky byly nadobro pryč. Bylo to vůbec možné?
Vrátila se zpět ke schovanému nádoru. Vstřebala ho do svého těla stejně jako Giinu vzpomínku, aby zůstal vcelku a naživu. Mohla ho chvíli živit ze sebe, kojit ho vlastním zářením, dokud by jeho růst nezabil je oba. Pro teď to ale stačilo. Doména se zachvěla a zašimrala ji, zatímco společně stoupaly nahoru po stonku.
V hlavě jí zněl hlas dvounožce: „Tak dost. Tak dost!“ Vystoupala tak vysoko, až byl výhonek v oparu sotva vidět, a pak se spustila dolů. Klouzala po vršcích domén a rozstřikovala jejich energie po celém poli. Dozorce Bu by ji za to potrestal, to by na to ale musel přijít.
Doletěla k okraji svých polí a přešla do Nessiných. Její sestra lelkovala nad řádkou starobylých domén a zavolala na ni, Aya ale jen prosvištěla kolem a ani nezpomalila. Stejně tak proletěla kolem polí Jie, Thi, Den, Hio a Sil a tuctu dalších svých sourozenců. Když dorazila k rozvětvení, blížilo se Osmaosmdesát světel Půlstonku. Výhonek se dělil, obě poloviny mizely v oparu. Bylo to nejdál, kam kdy v životě došla. Bylo zakázáno chodit dál.
Vybrala si směr doleva a zamířila vzhůru.
Proletěla kolem dalších farem. Někteří lidé na ni volali. Většina si jí nevšímala. Na některých polích nebyli vůbec žádní Farmáři. A přesto se nekonečné pučící domény nijak viditelně nelišily od těch jejích.
Mířila stále nahoru.
Rozlehlost potemněla. Jak je možné, že Osmaosmdesát světel kleslo tak rychle? Obloha začínala černat. Někde v temnotě zablikalo sedm žlutých světel, která vzápětí zase zmizela. Domény pod ní pomrkávaly nespočtem galaxií a hvězd. Jejich světlo bylo bledé a přízračné a na ni začínala tlačit temnota. Zastavila se.
Doplazila se mezi dvě baňaté domény a pokusila se usnout. Rakovina ji přitom šimrala ve vnitřnostech. O chvíli později se probudila. Nad ní se vznášela jakási Farmářka a něco křičela. Za ní se mihotalo modrošedé ranní nebe. Rozletěla se pryč.
Pokračovala dál na samém pokraji vyčerpání. Druhou noc gravitonový vítr vanul tak mocně, že se musela držet domén, aby ji neodfoukl do Rozlehlosti. Nárazový déšť částic rozpouštěl její energie, pod kterými hluboko v sobě skrývala nádor. Chvěl se spolu s ní. Ale bouře přešla a tak další ráno pokračovala v letu dál.
Šestého dne dorazila na další rozvětvení a pokračovala doprava. Devátého dne se obrátila doleva. Na směru nezáleželo, dokud postupovala vzhůru. Zamrazilo ji, když si uvědomila, že i kdyby se teď obrátila zpět, cestu domů by nenašla.
Výhonky byly čím dál tenčí, takže kolem nich mohla kroužit stále rychleji, zato Rozlehlost kolem byla stále mohutnější. Ani při Plném stonku nebylo už Osmaosmdesát světel příliš vysoko. A v noci, když se vítr zklidnil, zahlédla v Rozlehlosti pableskoval nezřetelné tvary. Mrkaly na ni Vysoké?
Dorazila na další větvení, ale tentokrát to žádné větvení vlastně nebylo. Všechno, co zbylo na pravé straně, byl jen pokroucený pahýl ošlehaný větrem a deštěm. Před mnoha eony tuto větev z Thept odsekli. Ayu napadlo, jestli je to tatáž větev, kterou uřezala Gia a její sestry.
Vydala se doleva a minula další odťatá ramena. Rozlehlost kolem na ni doléhala víc než kdy dřív. Jak stoupala výš, rostl i její strach, a malý nádor v ní každý den slábl. Věděla, že přežívá jen vlastním nepatrným chvěním.
Farmy náhle skončily. Dál už ležela bledá, pustá a nehostinná půda. Z povrchu nevyrážely žádné domény. A pak už trvalo jen kousek cesty, než konečně dorazila na špičku, poslední výběžek Thept. V Giině vzpomínce byl povrch poprášený jiskřivou rosou a úponky byly možná plaché, ale také bujaré a živé.
Tento výhonek byl mrtvý.
Povrch měl popelavě černý a tam, kde měly úponky stát na stráži proti Propasti, bylo sedm sukovitých pahýlů. Hlubina kolem ní byla plná modré nicoty a výhonek se chvěl v gravitonovém větru. Jeden silný závan a mohla odletět navždy.
Utekla zpět k poslednímu větvení, půl dne cesty zpět, a vydala se po druhé větvi. Ta ale vedla jen na další mrtvý konec, popelavý a černý. Byla vyčerpaná a světla ubývalo, vítr tu ale foukal příliš mocně na to, aby se tu dalo přespat. Venku v Rozlehlosti se zatetelily neurčité tvary.
„Ayo, lásko moje! Tady jsi!“ zdálo se, že ten hlas vychází ze snu.
Když k ní Dozorce Bu, pět dalších dozorců a sestra Ri dopluli, vytřásla ze sebe muonový oblak.
„Ayo!“ zavolal na ni rozčileně Dozorce Bu. „Jdeme po tvé energetické stopě už celé dny.“
„Ayo,“ promluvila na ni Ri, „měla jsem o tebe hroznou starost!“
„Ty konečky,“ oznámila jim Aya, „jsou všechny mrtvé.“
„Prořezané,“ opravil ji Bu. „Už před mnoha eony. Pojď k nám, Ayo.“ Něžně jí pohladil, ale Aya se od něj odtáhla.
„Jak mě můžete v jednu chvíli hladit a hned nato mě tlouct? To není správné.“
„Co tím chceš říct? Pojď sem, než se celá rozpadneš.“
Aya ztuhla – začínala jí docházet celá pravda. Se Starou Giou to bylo stejné, napadlo ji. Dozorce předstíral soucit, i když rozdával rány a ničil. „Gia neodešla sama,“ pronesla Aya. „Že je to tak?“
Opřel se do nich silný závan gravitonového větru a všichni měli co dělat, aby se udrželi.
„Stará Gia šířila chorobu,“ odvětil Dozorce. „A chorobu je třeba vymýtit.“
Aye bylo zle. Kdysi Dozorce Bu milovala. Teď ale viděla, že se z něj stala stvůra. „Měla tolik příběhů, které nikdy nikomu nevyprávěla.“
„Bylo to šílenství,“ řekla Ri. „Našla jsem její kouli na svém poli. Musela šířit ten jed všude možně. Viděla jsem, co její vzpomínka způsobila tobě, tak jsem to oznámila Dozorci Bu, aby nestihla ublížit nikomu jinému.“
„Vůbec ty vzpomínky nešířila,“ namítla Aya. „To já jsem tu kouli zahodila. Musela přistát zrovna na tvém poli.“
„Tak či tak,“ řekl Dozorce, „stal se z ní nádor.“
Aya se cítila strašně. Byla to její vina. Kdyby tu vzpomínku nevzala, mohla být Stará Gia stále naživu.
„Ayo,“ přiblížil se k ní Dozorce Bu. „Máme tě všichni rádi. Jsi nemocná. Potřebuješ pomoc.“
„Stejnou jako Gia?“
„Ayo, jsi nejlepší Farmářkou této generace. Pojď domů a zapomeneme na celý tento nesmysl.“
Chorobná doména v jejím nitru se celou dobu mírně chvěla, teď se ale zběsile zatřásla.
„Co to máš v sobě?“ zeptal se Dozorce a zadíval se hluboko do ní. „To je doména? Nebo dokonce nádor?“ Jeho tón se zničehonic změnil. „Proč je ta choroba v tobě, Ayo?“
„Zachránila jsem ji,“ prohlásila, „protože je vzácná.“
„Nechtěl jsem to udělat,“ pronesl Dozorce, „ale nedáváš mi jinou možnost.“ Tělo se mu zavlnilo, jak si připravoval smršť paprsků.
Část z ní toužila vrátit se domů, poletovat nad poli a znovu se cítit volná. Toužila spolu se svou sestrou sledovat, jak pomalu klesá Osmaosmdesát světel. Scházela jí Matka-vychovatelka a další sourozenci. Ale jít zpět znamenalo zapomenout na všechno, co se stalo.
Ukročila od něj a řekla: „Tak dost. Tak dost!“ A pak se vrhla do Rozlehlosti.
„Ayo!“
Ponořila se do modré prázdnoty a rychle se jí zmocnil gravitonový vítr. Výhonek zmizel v oparu a jejich výkřiky brzy rozmazalo hučení větru.
Padala nekonečnou modří a pohltila jí hrůza. Pokoušela se svůj let řídit, ale proudy byly příliš silné. Zmítal jí ostrý vítr, trhal její energetické tělo na kusy a doména v jejím nitru se třásla jako nervózní atom. Ani jeden z nich to nemůže dlouho vydržet.
Bezmocně se řítila dál a dál. Brzy se rozpadne v prach. Po chvíli ale modré nebe zčernalo, vítr se uklidnil a Aya zjistila, že dokáže svůj let řídit. Vzdálila se od těch nejsilnějších závanů a získala naději.
V temnotě se zhmotňovaly tvary, jakoby skryté za oblakem mizejícího dýmu. V chomáčích modrých oblaků stoupaly a klesaly po obrovských stoncích roje mihotavých světel. Pod noční oblohou se rozprostíral Les Vysokých – miliony obrovitánských stromů zářících vlastním éterickým světlem. A ještě níž se po nerovném povrchu Yi, velkého vejce, válely načervenalé stíny. Do Vysokých byly jako duté řeky vetkaná klikaté fialové tepny, které se zevnitř třpytily vesmíry světla.
Ale všechny ty nespočetné miliony Vysokých byly zmrzačené, měly odsekané větve, stejně jako Thept. Thept, pochválen buď její nekonečný růst, vlastně vůbec nerostla. Stejně jako její osekané sestry byla i ona rozervána na kusy. Aya letěla nad zmrzačeným lesem.
Tohle udělali Farmáři – dobře to věděla. Svou zvrácenou filozofií je všechny zabili.
Vypouštěla spršky hadronů a stoupala stále výš. Malá doména v ní se chvěla a užírala jí útroby. Vysaje ji, až z nich obou zůstane jen prach.
Letěla stále dál. V dálce za zakřiveným horizontem Yi zářilo načervenalé světlo. Nejprve zahlédla jen siluetu, jak obloha zesvětlala. Nesmírně daleko, v naprosto neuvěřitelné dálce, čněla nad ostatními jedna Vysoká, s pažemi nataženými k nebi, s neosekanými větvemi.
Poslední živá.
Možná na ní taky někdo prohlásil: „Tak dost.“ Ta Vysoká byla ale nesmírně daleko. Nejspíš umře, než se k ní dostane. Mohla se vrátit k Thept nebo jiné Vysoké a začít znovu.
Ale ne, to nebylo možné. Tam někde v dáli byla zahrada pro ni. Nezáleželo na tom, jak vzdálená je – musela se tam dostat. Posbírala všechny své zbývající energie a připravila se na cestu.
Podaří se mi to, pomyslela si. Přežiju to. A další generace už žádnou bolest nepozná.
A někde hluboko v ní, jako by ucítila její myšlenky, se malá doména s dvounohou holčičkou najednou přestala chvět.
Poprvé vydáno v Online magazínů Clarkesworld editorů Neila Clarka v květnu roku 2015
Přeložil Karel Makovský