V Bublině písku
Písek dokázal poletovat – a také poletoval aniž by oblohu pohladil jakýkoliv vítr. Poletoval nad plážemi atolu Nukuoro, jediného ostrova, který v Bublině písku zbyl, vytvářel ďábelské víry a věčné mlhy kolem masivního písečného krasu stojícího na ostrově. Poletoval nehlučně, bezstarostně, a zatímco se na něj Anchor Slim díval, sletěl se tak, že vytvořil obraz poslední expedice. Na zlomek vteřiny na něj mávala masivní hrubozrnná podobizna jeho ženy a jejích tří expedičních druhů, než se zhroutila a znovu se stala nic neznamenající šmouhou tvořenou ještě větším množstvím písku.
Anchor Slim seděl tiše ve svém kajaku, několik kilometrů daleko od ostrova, věže a písku. Pevněji sevřel Buckyina pádla tvořená masem a kostmi a společně se pohupovali na tropických vlnách.
„Byla to Kayla?“ zeptal se Anchor svého kajaku. „A ostatní?“ Bucky s cvakáním vypustila zmatenou sérii bublin, čímž dala najevo, že nemá tušení, o čem to mluví. Anchor se ohlédl po zbylých členech své expedice, ale obě ženy byly vyčerpané a zápasily s kloubně připojenými pádlovacími ploutvemi svých kajaků. Zjevně se na kras nedívaly.
„Příliš sluníčka,“ zamumlal Anchor směrem k Bucky. „Mám vidiny.“
Buckyin akustický polštářek se rozvibroval zlomyslným smíchem. Anchor zadržel dech, protože věděl, co přijde. A také že ano, kajak se hravě převrátil a ponořil jej hlavou dolů. Když se přes něj přelila chladivá voda Pacifiku, Anchor vydechl. Několik příjemných okamžiků visel vzhůru nohama, pak zabral za pravou pádlovou ploutev v pravém úhlu k tělu kajaku, aby se převrátil zpátky. Přinutil tím kajak vrátit se do správné pozice, zatímco se pevně držel drážky k sezení.
„Vtipná holka,“ řekl Anchor a podrbal Bucky mokrou rukou na akustickém polštářku. Bucky škytla a zachichotala se, její geneticky upravený akustický polštářek zavibroval, až se voda na něm soustředila do drobných kapiček.
Zatímco čekali, než je zbytek expedice dožene, Anchor pozoroval atol Nukuoro. I když byli od ostrova skoro tři kilometry daleko, zřetelně viděl vlny písku poletující nad pláží a nahoru podél neustále rostoucího krasu, který měl už teď na výšku dva tisíce metrů. Byl to masivní sloup mezi zvedajícími se a klesajícími vodami oceánu. Kdyby pádloval blíž, mohl by vidět i podivné glyfy a symboly, které roj na krasu vytvořil. Každý z těch obrazů měl údajně zastupovat nečistotu odstraněnou z této části Země.
Nečistoty, pomyslel si znechuceně. Přemítal, proč se roj rozhodl, že poslední expedici tvořily pouhé nečistoty. Vzpomínal si na ty bolestné snímky, které pořídil satelit na nízké oběžné dráze. Snímky členů expedice křičících a zmítajících se na pláži atolu Nukuoro. Snímky vůdce expedice, jeho ženy a nejlepší přítelkyně Kayly, hledící k nebi, jako by hledala spásu. Její rty nehlučně zformovaly jediné slovo, načež se ten krásný hnědý obličej rozpadl na částice velikosti písku.
Nikdo nikdy s určitostí nezjistil, jaké bylo Kaylino poslední slovo, ale Anchor věděl, co řekla – jeho jméno. Jestli to ale bylo myšleno jako varování nebo něco jiného, to nevěděl.
Sáhl do Buckyina měchýře s pitnou vodou a zvedl plnou dlaň ke rtům. Mezitím k němu dopádlovala Desar Huois se svou asistentkou.
„Opožďujeme se oproti plánu,“ prohlásila Desar.
„To můžete dát za vinu své špatné technice pádlování,“ odpověděl Anchor. „Když nepádlujete synchronizovaně s přirozenými pohyby kajaku, tak vás to zpomaluje.“
Desar si odfrkla a také sáhla do vodního měchýře svého kajaku, aby se napila. Její kajak byl naneštěstí mnohem lechtivější než Bucky a rozchichotal se tak silně, že si Desar vodu vylila na nahou hruď. Zanadávala
„Tenhle výlet byla chyba“ zamumlala Desar. „Všechna ta modrá voda a slunce nejspíš nudí mé diváky k smrti. Je to jako dívat se na něčí špatné video z dovolené.“
Anchor frustrovaně sevřel Buckyiny pádlovací ploutve. Chtěl na Desar řvát, aby dostala rozum. Chtěl tu slávou zaslepenou ženskou přinutit, aby pochopila, že je Bublina písku nebezpečná právě proto, že nevzbuzuje pocit nebezpečí. Že i když se jejich expedice možná opravdu cítí jako na tropické dovolené, přesto je roj může v kterémkoliv okamžiku zabít.
Naštěstí si Bucky vybrala přesně tenhle okamžik k tomu, aby zmírnila napětí hlasitým pšouknutím. Desar se znechuceně podívala na bublinky a odpádlovala se svým chichotajícím se kajakem o pár metrů dál.
Její asistentka Dee sehrála jako vždycky roli usmiřovatele. „Možná bychom se měli pomodlit za poslední expedici,“ navrhla. „Mohlo by to našim divákům také připomenout, že i když tu všechno působí mírumilovně, ve skutečnosti to tak není.“
Anchor sklonil hlavu. Na modlitbě mu nezáleželo ani za písečné hovno, ale vždycky ctil lásku své ženy k náboženství – a bylo těžké nechovat se stejně k Dee. Zatímco tiše pronášela modlitbu, díval se na ni přimhouřenýma očima. Byla tolik podobná jeho mrtvé ženě. Tím, jak její rty formovaly slova k uctění mrtvých. Jak se její ruce vzájemně dotýkaly a mířily k nebesům.
I když věděl, že Desar vytvořila svou asistentku s podobou jeho ženy, aby jím mohla manipulovat, pořád měl co dělat, aby se k ní nerozeplul a nesevřel ji pevně v náručí.
Odvrátil se od té strašidelné napodobeniny a zahleděl se na Desar, která hravě pohazovala dlouhými zelenými vlasy a nakrucovala se před satelity. Zástupy jejích fanoušků sledovaly expedici pomocí orbitálního vysílání. Nesešlo na tom, že většina z nich nejspíš vůbec nic nevěděla o Bublině písku ani o inteligenci roje, který z této části Země odstranil všechny takzvané nečistoty. Anchor měl podezření, že většina Desařiných fanoušků vlastně nechce nic jiného, než sledovat, jak jejich hrdinka překonává nepřízně osudu a přežívá. A jako bonus, zamumlal si sám pro sebe, ji na téhle expedici mohli vidět do půli těla nahou.
Povzdechl si – byl naštvaný na Desar, rozrušený z Dee a kladl si otázku, co tady k čertu dělá – a v tu chvíli mu přes kůži přejelo elektrické zabrnění a rozechvělo mu tělo strachem. Bucky to taky ucítila a vypískla několik zacvakání upozorňujících na nebezpečí.
Něco nás varuje, uvědomil si. Rozhlédl se po modré vodě. Jejich expedice představovala jediný život v okruhu stovek kilometrů.
Pak mu to došlo: roj. Jenže… varoval ho roj před nějakým nebezpečím, nebo byl on samotný tím nebezpečím?
„Jedeme,“ nařídil. „Hned!“ Ne že by je to zachránilo, kdyby se roj rozhodl zaútočit, ale nemohl prostě nedělat nic. Zahvízdal a ostatní kajaky začaly plavat za Bucky. Desar vypadala naštvaně, jako by mu chtěla připomenout, kdo to tady, technicky vzato, vede. Když však spatřila znepokojení na Anchorově obličeji, zůstala zticha a místo toho začala pádlovat modifikovanými ploutvemi kajaku.
Ostrov Manam Motu
Neděle. Skoro přesně před rokem. Toho dne Kayla odešla na svou poslední expedici.
Anchor se to ráno díval, jak Kayla stojí na molu a dohlíží na členy své expedice nakládající zásoby na kajaky. V kteroukoliv jinou neděli by Kayla byla kousek dál po ulici v místním kostele a zapalovala by svíce k uctění písečných světců. Anchor věděl, že skutečnost, že její klienti trvali na tom, aby expedice vyrazila v neděli – což znamenalo, že poprvé po letech propásla bohoslužbu –, jeho ženu rozrušila Jenže jejich časový plán, aby stihli každoroční otevření dveří krasu, byl napjatý, a tak neměla na vybranou.
Opatrným krokem, aby staré molo skřípalo co nejméně, došel zezadu ke Kayle a uchopil ji v pase.
„Řekni jim, ať počkají,“ zašeptal jí do ucha „Udělej kolem toho rozruch, že je proti tvému náboženství, abyste vyrazili dnes. Jsou to nepřipojení idioti. Zbaští ti to.“
Kayla do něj jemně šťouchla loktem a společně se zahleděli na tři cizince. „O nic nejde,“ řekla „Podnikli jsme ten výlet tucetkrát.“
Anchor se zachvěl. Ano, podnikli výlet do Bubliny tucetkrát, ale nikdy ne na atol Nukuoro, a nikdy ne přesně toho dne, kdy roj otevíral ty lákavé dveře do svého krasu. Rozuměl však také zpěvu sirén, které pro Kaylu ostrov představoval. Slyšel stejný zpěv skoro každého dne svého života.
I když oba vyrostli tady na ostrově Manam Motu, kousek od severovýchodního pobřeží Papui Nové Guineje, nikdy se tu necítili opravdu doma Anchor to kladl za vinu svému dědečkovi. Jako děti poslouchali s Kaylou starcovy nekonečné příběhy o životě na atolu Nukuoro. O tom, jak jejich předkové každého dne plavali a rybařili v mělké, neonově modré laguně atolu. Jak bambus dutě klapal během bouřlivých nocí. Jak lidé trávili hodiny vařením tara, dokud se nezměnilo v kouzelné jídlo poi, a jak jedli z misek na verandách svých domů a dívali se při tom na zpěněné vlny Tichého oceánu na korálově bílých písčitých plážích.
Teď byl atol Nukuoro pryč, dokonale vyčištěný rojem. Anchorův dědeček a deset dalších obyvatel atolu – včetně Kayliných prarodičů – přežilo vypuštění roje, protože jejich škola byla na třídenním výletě na nedalekou Papuu Novou Guineu.
I když byl Anchorův dědeček po smrti už desítky let, Anchor a Kayla nikdy nepropásli příležitost vyrazit s kajakem k dávno ztracenému domovu svých předků. Nyní se Kayla chystala pokusit o něco, co zatím nikdo nikdy neudělal – opravdu na ostrově přistát.
„Co když zapálím každý den svíčku místo tebe?“ zeptal se.
„V kostele?“
„Samozřejmě, že v kostele.“
„Mohla by se zřítit střecha. Nebo tě srazí blesk.“
„To je riziko, které budu muset podstoupit.“
Kayla se usmála. „Kdyby se něco stalo…“
Anchor se zasmál. Ne proto, že by to bylo vtipné, ale proto, že byl nervózní. Protože ona byla nervózní. Kayla mu odmítla dovolit, aby ji na téhle vyjížďce doprovázel. Nechtěla, aby oba zemřeli ve stejnou chvíli.
„Kdyby se něco stalo,“ řekl, „dojdu si na tu pláž a připojím se k tobě.“
Objali se, políbili a dřív, než byl Anchor připravený, Kayla vyrazila v čele své expedice vstříc smrti.
* * *
O devět měsíců později vstoupily do Anchorovy prodejny výstroje Desar a Dee.
Obě ženy kráčely nemotorně, nohy měly vratké po náročné cestě lodí z Papui Nové Guineje. Turisté často vyjadřovali svůj hněv nebo podráždění, že není možné doletět přímo na Manam Motu a že na ostrově scházejí vyspělé technologie – i když věděli, jak je riskantní mít u sebe jakékoliv technologie takhle blízko k Bublině.
Jedna z žen měla klobouk a sluneční brýle, které jí zakrývaly obličej, ale tu druhou poznal Anchor okamžitě. Byla to Desar Huois, potomek nejbohatší rodiny v Sluneční soustavě. Vysoká, s dokonalými geny, se slavnými zelenými vlasy sahajícími až do pasu. Za posledních dvě stě let vykonala řadu pozoruhodných činů. Dobyla Mount Everest a K2 bez nosičů a zásob, jenom s pomocí vylepšených plic a svalů. Vyšlapala na Olympus Mons na Marsu. Sjela na kánoi uhlovodíková jezera a potoky na Titanu. Hodinu dokonce kráčela po žíravém povrchu Venuše, jako první člověk v historii. Pro člověka se specializovaným vybavením nebyl žádný z těch tří posledních podniků nijak přehnaně nebezpečný, ale obrovské množství logistické podpory znamenalo, že o takových dobrodružstvích mohli uvažovat jenom ti nejbohatší.
A teď byla tady, v Anchorově malém krámku s kajaky. Věděl o ní, že přemýšlí o nejnebezpečnějším počinu v celé Sluneční soustavě – o výletě do Bubliny písku.
Desar se rozhlédla po Anchorově špinavém dřevěném obchůdku, pak se vrátila ven a zahleděla se na sopku Manam vypouštějící tmavý proužek dýmu napříč tmavě rudým západem slunce na pozadí tropické oblohy. Zelenovlasá žena se chvíli hádala se svou přítelkyní, která stála k Anchorovi zády. Pak zlostně odkráčela do baru přes ulici.
V tu chvíli se ta druhá žena otočila, sundala si sluneční brýle a klobouk a Anchorovi se málem zastavilo srdce. Mohla být dvojčetem jeho mrtvé ženy. Pohybovala se stejně plynule jako Kayla se svým atletickým tělem. Její hnědá pokožka zářila stejně intenzivně jako Kaylina. Napadlo ho, že je to opravdu znovuzrozená Kayla, připravená obejmout ho a omluvit se, že umřela.
Přemítal, jestli je to náhoda – a pak si řekl, že v případě někoho tak bohatého, jako je Desar, nic takového jako náhoda neexistuje.
Žena se představila jako Dee a omluvila se, že Desar odešla „Cesta člunem trvala skoro patnáct hodin,“ vysvětlila „Potřebuje se dobře vyspat.“
Anchor ji skoro neposlouchal, pořád se snažil přesvědčit sám sebe, že tohle není Kayla „Rozumím,“ zamumlal. „Desar se jedinkrát podívala na můj krámek a nemůže uvěřit, že protrpěla tak dlouhou cestu lodí, aby si najala někoho takového, jako jsem já –“
Kývl hlavou k vybledlému vlnitému plechu a zrezlému kovu, který držel jeho obchod pohromadě. Otevřenými zadními dveřmi byly vidět uvolněné sloupy jeho sluncem vyšisovaného mola pohupujícího se na vlnách zátoky. Bucky si o něj drbala břicho. Protože poznala že má Anchor návštěvníka zvedla ocasní ploutev nad hladinu a hlasitě si pšoukla.
Dee si zakryla pusu, aby se nerozesmála „Vždycky takhle ohromujete příchozí?“
„Někdy. Manam Motu jde většině lidí k duhu. Vždyť se podívejte na sebe. I když mluvíte zřetelně, vaše slova nemají přirozený rytmus. Nejste zvyklá mluvit, že?“
„To je pravda. Posledních sto let jsem používala výhradně neurální rozhraní. Když pro mě Desar vytvořila tohle tělo, předrátovala mi mozek tak, abych mohla zase mluvit.“
Anchor přikývl. Vytvořila tohle těla. Žena zdvořile potvrdila, že ji Desar opravdu vytvořila tak, aby připomínala Kaylu. Zahleděl se jí hluboko do očí, jako to celé roky dělával s Kaylou. Dee sklopila pohled k špinavé podlaze a nezvedla ho, dokud se Anchor neodvrátil.
„Proč chce Desar jít do Bubliny?“
„Je to výzva. Riziko. Nikdo se nikdy nedostal ke dveřím krásu.“
A v tu chvíli Anchor pochopil, že tohle je expedice, na kterou čekal. Jeho výmluva, popostrčení, aby šel ve stopách své ženy. Odstranil se tím poslední důvod, proč se nevydat přesně na to místo, kde roj rozebral Kaylino tělo na nesčetná zrnka písku.
Vytáhl ze dřezu plného plesnivého jídla a zaschlého nádobí umolousanou sklenici. Utřel ji hadrem plným skvrn od špíny a nalil do ní panáka rumu. Když ji nabídl Dee, její obličej zbledl, ale pak se usmála a přijala ji.
„Rozumím,“ řekla, zatímco usrkávala ze špinavé sklenice. „Pokud nezvládneme nedostatek technologií na tomhle ostrově, pak v Bublině nepřežijeme.“
„To ne. Já si jenom rád utahuju z nově odpojených návštěvníků.“
Dee se zasmála a Anchor se při pohledu na její úsměv zachvěl vzrušením. Srdce se mu rozbušilo a on marně tápal, co by řekl. Divil se, jakou hru to Desar rozehrává tím, že z Dee udělala dokonalou napodobeninu jeho mrtvé ženy. Pak se rozhodl, že je mu to jedno.
Kousl se do rtu, aby nad sebou znovu získal kontrolu, a vysvětlil Dee, že jestli chce jít její šéfka do Bubliny, bude se muset podrobit měsícům tréninku s kajaky. A vydat se na pokusné cesty k Bublině, aby zjistili, jestli bude roj tolerovat její tělo. „To znamená, že tu vaše šéfka bude muset žít. Žádné technologie, jenom to nejzákladnější. Žádný život, jenom trénink.“
Dee souhlasila a odešla na druhou stranu ulice, aby vlastnoručně dotáhla Desar zpátky do Anchorova krámu. „Tohle je Desar,“ představila ji. „Desar, tohle je Anchor Slim. Bude naším průvodcem do Bubliny.“
Desar se začala hádat, ale Anchor věděl, že je to falešný vzdor. Znovu se podíval na Dee a jeho tělo zavrnělo. Ano, chtěly ho celou dobu – tohle byla jenom součást hry, jaké bohatí hrávali.
Aby zlomil jakoukoliv kontrolu nad situací, kterou si Desar mohla myslet, že má, nabídl jí sklenici rumu a dal si záležet, aby z plísní porostlého dřezu vytáhl tu nejšpinavější sklenici. Zelenovlasá žena se na ni jenom podívala a pozvracela se.
„Na tom zapracujeme,“ řekla Dee se smíchem.
„Ano, zapracujeme,“ souhlasil.
* * *
Během těch tří měsíců, kdy učil Desar a Dee ovládat kajaky, si Anchor neustále opakoval, že není do Dee zamilovaný. Že to není jeho žena.
„Je tady slunce vždycky tak nádherné?“ zeptala se Dee jednoho dne, když oba seděli v kajacích v zálivu a pozorovali slunce vytvářející napříč oblohou pruhy neonově rudé barvy.
„Jenom když zapadá,“ řekl. „Když na východě vychází, světlo procházející Bublinou nenaráží na žádné nečistoty, které by mu dodaly oslnivé barvy.“
Dee přikývla. Strávili celý den tím, že jezdili v kajacích v poklidných vodách zálivu. Dee prokázala, že se rychle učí, a navázala pouto s kajakem, který kvůli své velikosti dostal jméno Velryba. Pokud šlo o Desar, té dal Anchor kajak, se kterým bylo snadné pořízení, což Desar nesmírně iritovalo.
„Jsi šťastný člověk,“ řekla Dee. „Nikde ve zbytku světa nemůžu pozorovat západ slunce bez toho, aniž by na mém rozhraní cinkaly tisíce lidí, kteří se chtějí spojit s Desar. Ty tady nic z toho nemáš.“
Chvíli na ni hleděl a snažil se rozhodnout, jestli to říká upřímně nebo uštěpačně – jestli má o něj opravdu zájem, nebo jenom hraje hru své zaměstnavatelky. Odpověď dostal, když se Dee natáhla a vzala ho za ruku. S pocitem, že je tu s ním Kayla, se k ní naklonil a chtěl ji políbit na rty. Zvedla ruku, aby ho zastavila
„Neměli bychom,“ řekla
„Nechtěl jsem,“ odpověděl. „To jenom…“
„Já vím. A omlouvám se, že jsem tolik podobná tvé ženě. Desar si myslela, že by to mohlo zvýšit divácký zájem. Něco jako romantický trojúhelník – ty, já a vzpomínka na tvou mrtvou ženu, na cestě do zakázaného ráje Bubliny.“
Tolik si Anchor domyslel. Než ale mohl něco říct, jejich rozhovor přerušila Desar, která k nim dopádlovala ve svém kajaku a ukázala na zapadající slunce. „Odkdy jsou tady dovolená letadla?“
Anchor přimhouřil oči a spatřil tmavou tečku letící směrem k nim. Prakticky ve stejném okamžiku dolehlo k jeho uším bzučení motorů. Buckyin akustický polštářek se rozechvěl strachem z toho, co mělo přijít. Jak všichni na ostrově věděli až moc dobře, vždycky jednou za rok nebo za dva sem přiletěl nějaký odvážlivec, který chtěl zjistit, jestli dokáže proletět kolem okraje Bubliny a přežít, aby o tom mohl vyprávět. Roj se sice většinou zdržoval ve své výlučné zóně, ale nebyl příliš tolerantní k pokročilým technologiím nedaleko svých hranic.
Nikoliv poprvé se podivil, proč lidé riskují životy v honbě za něčím takovým – načež zavrtěl hlavou, protože si uvědomil, že stejná otázka by mohla platit i pro něj.
Pozorovali letadlo, které pouze proletělo nad Manam Motu a zamířilo zpátky k hlavnímu ostrovu. Letoun urazil sotva pár dalších stovek metrů, než se rozpadl na dokonalý písek, jenž se sesypal přes zapadající slunce a zabarvil ohnivě rudou do ještě tmavších odstínů.
Desar a Dee v šoku hleděly za nyní už neexistujícím letadlem. Anchor podrbal Bucky na akustickém polštářku a nasměroval kajak, aby je dovedl zpátky k jeho boudě. „Tohle roj dělá,“ řekl. „Nesejde na tom, jestli je člověk hazardér nebo výzkumník. Nesejde na tom, proč sem přišel. Pokud roj chce, abyste byli mrtví, zemřete.“
V Bublině písku
Hodinu poté, co byl Anchor svědkem toho, jak na něj mává obří písečná kopie předchozí expedice, zakotvili s Desar a Dee na písečné lavici vzdálené jenom kilometr od atolu Nukuoro. I když se přesouvající se duně sotva vykukující nad vlny dalo jenom stěží říkat země, byla to jejich poslední příležitost k odpočinku, než dorazí na samotný ostrov a pokusí se ráno dostat ke krasu.
Kromě atolu Nukuoro byly malé písečné plošiny jako tahle jedinou další pevninou v Bublině. Když byl skoro před sto lety nezákonně operujícími environmentalisty vypuštěn roj nanobuněk, jeho částice se rychle znovu a znovu kopírovaly, až expandovaly k okraji svého tisícikilometrového výlučného programu. Ať už ale roj vytvořil kdokoliv, udělal chybu. Místo toho, aby roj – jehož každá nanotechnologická buňka čerpala z prakticky neomezené energie vakua – odstranil pouze znečištění, zničil veškerý život ve svém dosahu. Moře uvnitř Bubliny získalo čistotu destilované vody. Z kamenů, hlíny a půdy se stal písek. Z ostrovů, které byly kdysi pokryty tropickými deštnými pralesy, se staly obrovské hromady písku, které rychle odplavovaly deště.
Co bylo horší, roj se vyvíjel a získal inteligenci, kterou měly problém pochopit i umělé inteligence lidstva. Před pár desítkami let začal budovat masivní písečný kras na atolu Nukuoro. Roj také změnil pravidlo, jaké „nečistoty“ snese uvnitř své sféry vlivu. Předtím nebylo uvnitř dovoleno nic živé. Před dvaceti lety začal roj dovolovat na omezenou dobu vstup vybraným živým bytostem. Ale pouze živým bytostem. Žádné neživé nástroje. Žádné pokročilé technologie. A jedinými lidmi, kteří mohli dovnitř pokaždé, byli ti, kterým dělal doprovod někdo z těch pár potomků obyvatel atolu Nukuoro a ostatních bývalých ostrovů uvnitř bubliny.
Skoro jako by roj cítil spojení s lidmi, které zavraždil.
Desar a Dee seděly na písečné lavici vedle Anchora a zahřívaly se průhlednými úhořími přehozy, které cvakaly a kvílely působením elektrické energie zvířat. Obě ženy se krmily živými proteinovými rybičkami ze spižírny nákladního kajaku a s grimasami je polykaly.
Anchor se zasmál. I po těch letech, co proteinové ryby jedl, je taky pořád nenáviděl. Stejně jako v případě veškerého jídla v Bublině, i rybičky bylo potřeba spolknout celé, aby mohly s mrskáním sklouznout dolů jícnem. Tohle byla pro aspirující turisty v mnoha směrech ta nejtěžší lekce, ale kdyby to dělali jakkoliv jinak, hrozilo, že jim roj promění mrtvé ryby na uhlíkový písek přímo v ústech.
Když Desar snědla poslední rybu, vstala, utřela si vlhké ruce do oblečení z živých rostlinných vláken – které už začínalo horkem uvadat –, lehla si na písek a zahleděla se do tmavě modré pozdně odpolední oblohy. „Je čas na rozhovor, Anchore,“ nařídila.
Povzdechl si a lehl si naproti ní. Dee na něj účastně mrkla a nachystala se překládat všechno, co řekne, do znakového jazyka. Jakmile byli všichni připravení, Desar melodramaticky tleskla a začala znakovat. Nezapomínala u toho taky mluvit, aby jí Anchor rozuměl. Šmírovací satelit nad nimi, který sledoval jejich pohyb, už bezpochyby odesílal záběry nádherné Desar milionům jejích zbožňujících fanoušků. Podle toho, co Dee řekla Anchorovi, si mnoho z nich dokonce do svých neurálních přenašečů stáhlo matrice, aby mohli přímo rozumět znakovému jazyku, jenž byl jediným prostředkem, pomocí kterého mohla expedice s diváky komunikovat.
„Povězte mi o zítřejším plánu,“ řekla Desar nahlas a zároveň znakovým jazykem.
„Dopádlujeme ten poslední kilometr k atolu Nukuoro a vyjdeme po pláži,“ odpověděl. „Buď to dokážeme, nebo zemřeme.“
„Očekáváte, že se objeví dveře?“
„Ano. Od chvíle, kdy začal roj kras budovat, se dveře objevily vždy v poledne během každého letního slunovratu.“
Desar další minutu mlčky znakovala a Anchor přemýšlel, jaký doprovodný příběh asi svému publiku předává. Vysvětlilo se to s její další otázkou. „Máte nějaký názor na to, co vaše žena provedla, že ji roj i s její expedicí zabil?“
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Z vody několik metrů od sebe zaslechl Buckyino rozzlobené cvakavé vrčení. Bucky byla jediným kajakem, který přežil zpáteční cestu z poslední expedice poté, co Kayla a ostatní lidé zemřeli. Pro kajaky bylo náročné a bolestivé plavat na dlouhé vzdálenosti bez pomocného pádlování, ale Bucky to dokázala
„Moje žena nic neprovedla,“ řekl. „Roj je všude kolem nás. Je i uvnitř našich těl, zatímco tady mluvíme. Jestli se nás rozhodne zabít, tak zemřeme. Nejde to nijak změnit.“
Desar se zjevně rozhodla na něj netlačit a změnila téma „Vy jste vykonal víc než sto cest do Bubliny, je to tak?“
„Ano.“
„Proč se sem pořád vracíte?“
Anchor chtěl říct, že je to jeho práce. Že je Bublina, navzdory všem svým nebezpečím, jediným místem, kam skutečně patří. Měl rád svůj svět bez šílených neurálních sítí a propojovacích technologií, které všichni ostatní brali jako samozřejmost. Taky mu nesmírně scházela jeho žena – bez ohledu na tělesnou dvojnici, kterou Desar vytvořila pro svou expedici – a když byl tady, měl pocit, že je opět s ním.
O ničem z toho se však nezmínil. „Otázka na oplátku: Proč riskujete život, jenom abyste potěšila hordy připojených idiotů?“ zeptal se.
Podíval se na Dee a s radostí spatřil, že přeložila jeho slova pro ty, kteří je sledovali shora. Myslel si, že bude Desar naštvaná, že jí odmlouvá před jejím publikem, ale ona se jenom ušklíbla a nařídila mu, aby šel uložit kajaky na noc, zatímco dál znakovala. Zrudl, že ho takhle propustila ale bez námitek odkráčel do vody.
Doplaval k Bucky, která hlídala zbylé dva kajaky v mělké vodě nedaleko písečné lavice. Drbaly si tam kůži o písek a vystřikovaly spršky vody z dýchacích otvorů. Kajaky sice vypadaly jako štíhlí kapustňáci s netopýřími křídly na zádech, ale chovaly se spíš jako delfíni a neustále dováděly. Když viděly, že k nim Anchor plave, začaly kolem něj všechny tři kroužit, šťouchaly do něj a snažily se mu stáhnout geneticky vyšlechtěné rostlinné kraťasy a košili.
Jakmile se uklidnily, doplaval k Velrybě, obřímu kajaku, který sloužil nejenom jako Deeino jízdní zvíře, ale jeho zásobovací ploutve byly také jejich spižírnou. Sáhl do jedné z ploutví obsahujících živou zásobárnu proteinových ryb. Nabral dvě velké hrsti rybiček a hodil je do vody. Velryba okamžitě vyrazila napříč vlnami v honbě za stříbrnými šipkami a Anchor se držel jako o život.
Kvůli své velikosti nepatřila Velryba mezi nejrychlejší kajaky a dělalo jí problém chytit i jedinou proteinovou rybu. Jakmile však ostatní dva kajaky ulovily svůj díl, nahnaly zbylé ryby směrem k Velrybě. Ta je pochytala, všechny kromě jedné, která rychle zmizela v hlubší vodě. I když Anchor jednou svou částí vždycky rád viděl, když některá z vytrvalých lovných ryb unikla, věděl, že nebude žít dlouho. V Bublině nebylo nic, čím by se mohla živit.
Zatímco si Velryba pochutnávala na rybě, vypouštěla do vody ze svého akustického polštářku bublinky. Dokonce svým cvakáním i zažertovala – řekla ostatním kajakům, že je sice pomalá, ale stejně dokáže srát písek rychleji než oni. Kajaky se zasmály a začaly si cvakáním vyměňovat žerty. Anchor se taky zasmál. Kajaky nikdy nepřestalo bavit, že bez ohledu na to, co v Bublině vyloučily, okamžitě se to proměnilo v písek.
Napadlo ho, jestli se Dee jejich hrátkám směje, a tak se po ní podíval. Usmála se na něj z písečné lavice.
Ať už ale mezi nimi bylo jakékoliv spojení, přerušilo se, když Anchorovi zabrněla pokožka strachem. Další varování!
Kajaky vydaly varovné cvakání a Anchor se přitiskl ke hřbetu Velryby, která spolu s ostatními začala kroužit v obranném postavení. Byl to instinkt, který kajaky získaly od jednoho z mnoha zvířat, ze kterých byly geneticky vytvořeny. V případě Bubliny bez života to však bylo zbytečné úsilí. Anchor podrbal Velrybu na pádlovacích ploutvích, aby se uklidnila, a pozoroval zapadající slunce.
Kajaky brzy upadly do spánku – vznášely se k hladině, aby se nadechly, pak se zase potápěly pod vodu, dokud se znovu nepotřebovaly nadechnout –, a tak odplaval zpátky na pláž. Desar stavěla hrad z písku, což jej rozčilovalo ještě víc než její poznámka o Kayle. Lehl si na písek, přetáhl si přes ramena úhoří přehoz a usnul.
* * *
Ráno se probudil zmatený. Na okamžik byl přesvědčený, že se nachází na atolu Nukuoro, na kterém se ve větru kymácejí kokosové palmy, klepou o sebe bambusy a máma jeho dědečka vaří poi. Pak zatřepal hlavou a zjistil, že je na stejné písečné lavici jako včera večer a Desar sedí pár metrů od něj a znakuje do vesmíru.
Přebrodil se vodou k Dee sedící na Velrybě. „Co říká?“ zeptal se.
Dee se k jeho překvapení zamračila. „Mluví o tom, jak je vzduch čistý. Jak sladce voní. Žádné znečištění. Žádní lidé, kteří by tohle místo zaneřádili. Že roj očistí všechno, co projde Bublinou.“
„To je možná pravda Ale chápe, že naše těla slábnou? Každý den nám odumírají miliony buněk. Mimo Bublinu by na tom nezáleželo, protože tak to s buňkami chodí. Jenže tady proměňuje roj mrtvé buňky na uhlíkové molekuly, které pomalu poškozují naše těla. Nezískáváme taky dostatek proteinů, ze kterých bychom mohli žít. Kajaky už ztratily hodně svého zásobního tuku.“
Dee spiklenecky přikývla a na okamžik se mu zahleděla hluboko do očí, jako by se pokoušela přistoupit k jeho neurálnímu rozhraní. Pak si podle všeho s trhnutím vzpomněla, že to nejde, přinejmenším ne v tomhle těle. Ohlédla se, aby se ujistila, že se Desar nedívá ani neposlouchá, a vzala ho za ruku. Anchorovi poskočilo srdce.
„Problém je, jak jsi řekl, v tom, že Bublina nepůsobí nebezpečně,“ zašeptala „Když jsme sjížděly uhlovodíková jezera a potoky na Titanu, naše obleky a člun nás dokonale chránily. Jenže to vypadalo nebezpečně. Jak pro nás, tak pro naše diváky.“ Anchor se rozhlédl po dokonale modré vodě všude kolem nich. V každé kapce té vody bylo dost nanočástic roje, aby ho to zabilo tisíckrát. „Byly jste vy dvě někdy v opravdu nebezpečné situaci?“
„Na Venuši. Tři z našich zásobovacích lodí havarovaly, takže nám do doby, než měla dorazit záchranná loď, zbýval kyslík jenom pro jednu osobu.“
„Co jste udělaly?“
„Udělala jsem to, k čemu jsem byla vytvořena – zabila jsem se, aby Desar měla dost kyslíku k přežití. Když jsme byly zachráněny, moje tělo bylo natolik poškozené, že mi nechala vytvořit nové. Museli jsme dokonce využít mou záložní paměť.“
„Takže si nevzpomínáš na to, jak ses stala hrdinkou?“
„Ne.“
Anchor přikývl. Bucky připlavala blíž k Deeinu kajaku. Oba kajaky byly tím příběhem bezpochyby stejně pohlcené jako ono. To, co Dee udělala, dávalo smysl, ale Anchor by se vsadil, že Desar by nikdy pro někoho jiného nezemřela.
„Stalo se mi něco podobného,“ řekl. „Byli jsme s Kaylou na lovu ryb, když do našeho člunu narazila zbloudilá vlna Kaylu to odhodilo, ale já zůstal uvězněn v kormidelní kajutě převráceného člunu. Kayle trvalo deset minut, než mě vytáhla a za tu dobu jsem se utopil. Dotáhla mě i zdravotnickou soupravu člunu na převrácený trup a oživila mě. Ani jeden z nás si nemohl nikdy dovolit pořídit si zálohu jako vy, takže to bylo nejblíž, co jsem se dostal k opravdické smrti.“
Zavrtěl hlavou ve snaze zapomenout na tu vzpomínku. Dee se k němu naklonila a přitáhla si ho do pevného objetí. Přitiskla se k němu, aby ho políbila, pak se prudce zarazila jako by zaslechla nějaký vzdálený rozkaz, a odtáhla rty.
„To nic,“ zašeptala v perfektní napodobenině účastného tónu a slov, které použila Kayla když Anchora oživila na jejich převrácené lodi. „Už je to v pořádku.“
„Jak to?“
„V Bublině se neutopíme. Jestli se nás roj rozhodne zabít, udělá to mnohem méně bolestivým způsobem, než je utopení.“
Anchor se zasmál. Proti tomu nebylo snadné cokoli namítnout.
Závěrečné přistání bylo antiklimaktické. Dopádlovali poslední kilometr k atolu Nukuoro, vyskákali z kajaků a přebrodili se příbojem na pláž.
Písek pod Anchorovýma nohama byl zářivě bílý a rozpálený. Zkusil si představit, jaké to muselo být pro jeho předky vyrůstající na tomhle ostrově, když byl ještě skutečným tropickým rájem.
„Úžasné, že,“ řekl a v mysli se mu při tom objevil obraz jeho ženy a její expedice umírající přímo na této pláži.
„Myslíte kras?“ zeptala se Desar zahleděná na masivní monolit tyčící se nad nimi.
„Ne, myslím to, že jsme stále naživu.“
Desar na jeho melodramatičnost zanadávala.
Všude kolem nich probublával z moře písek a šinul se v droboučkých bouřích směrem ke krasu. Výjimkou bylo jenom místo, kde stáli. Skoro jako by byl roj natolik pozorný, že je nechtěl zasypávat pískem.
Pokud si toho Desar a Dee všimly, nezmínily se o tom. Anchor zamával na Bucky, aby odvedla kajaky dál od břehu – měla příkaz plavat okamžitě k domovu, kdyby zemřeli – a pak vyrazil v čele expedice do vnitrozemí k pár set metrů vzdálenému krasu.
Kras se zvedal nemožně vysoko nad nimi, písek se vznášel nahoru po jeho rovném povrchu. Něco tak vysokého vytvořeného ze stlačeného písku, nemělo vydržet, přesto se ho roji nějak dařilo udržovat netknutý. V pískovci se objevovaly a zase mizely obrazy zvířat, ryb, rostlin a lidí. Anchor na okamžik zahlédl obličej své ženy a tváře ostatních členů její expedice. Jeho žena se usmívala stejně jako toho dne, kdy ji viděl naposledy živou.
„Vy jste ji opravdu miloval, že?“ zeptala se Desar a zaznělo to jako takové klišé, až měl chuť zařvat. Dee za jeho zády znakovala pro satelit, bezpochyby vysvětlovala celý ten smutný milostný příběh. Než však mohl něco říct, znovu ho zasvědila pokožka. Bylo to stejné varování, jaké pocítil předtím. Až na to, že tentokrát si něco uvědomil: pokaždé, když to varování pocítil, tak se díval na Dee. A ani jedna z žen ho nikdy nepocítila.
„Co teď?“ zeptal se ostražitě.
„Počkáme do poledne, až se otevřou dveře,“ odpověděla Desar.
Anchor se nad tím zamyslel. Nacházeli se tady před nejnepřístupnějším místem v Sluneční soustavě a chystali se jednoduše čekat na slunci a na písku, jako znudění novomanželé na svatební cestě, kteří se už nemůžou dočkat, až se vrátí do hotelového pokoje.
Pro diváky sledující Desar to moc vzrušující nebude, uvědomil si.
Chvíli seděli na písku, pak k němu došla Dee a posadila se vedle něj. Vzala ho kolem ramen a přitulila se k němu. Zjevně se nestarala, jestli je Desar vidí. Anchor se ohlédl a spatřil na krasu vířící obraz sebe a své ženy, jak se líbají.
Dee se k němu jako na znamení naklonila k polibku. Zvedl ruku, aby ji zastavil.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Chci, abys políbila Desar.“
Dee vypadala zmateně. „Nerozumím.“
„O tom nepochybuji. Aby to vyšlo, byla jsi určitě vytvořená bez vzpomínek na váš plán, ať už si tady hrajete na cokoliv. Jinak by se mohlo stát, že bys to neudělala“
Desar přestala znakovat k divákům a došla k nim. „O čem to mluvíte?“ zeptala se nervózně.
„Nejsem si jistý. Ale nepřipadá vám to jako příliš velká náhoda že tady, na tom nejnebezpečnějším místě, jaké si lze představit, nedaleko místa, kde byla zabita moje žena, se mě její dvojnice pokusí políbit? Je to jako špatný příběh, ve kterém se do sebe pomalu zamilujeme a políbíme se, než hrdina zemře tragickou smrtí.“
Dee se na něj dívala, jako by se zbláznil, avšak Desařina tvář se zkřivila hněvem, jaký Anchor dosud nespatřil. Dál tam ale jen tak seděl a čmáral prsty do písku. „Opakuji, kdybyste vy dvě byly tak laskavé a políbily se.“
K jeho údivu jej poslechly okamžitě a ztuhle k sobě vykročily. Dee vypadala zmateně, Desar se v obličeji zračil strach. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že jejich těla ovládá roj. Políbily se a odklopýtaly od sebe, roj je propustil.
Na okamžik vypadala Desar v pořádku, i když nadávala a zběsile si utírala ústa. Pak se ale její tělo zachvělo a ruce se roztřásly. Zalapala po dechu, nasála vzduch a rozhlédla se kolem sebe, jako by měla halucinace, načež upadla a vykřikla bolestí. Rozhlédla se po svých satelitech a pokusila se znakovat o pomoc, ale prsty už měla ztuhlé. Ať už ukazovala jakákoliv slova, nejspíš nedávala smysl. Jakmile zemřela, roj ji proměnil v písek, který v bezvětří odletěl a začal se zvedat podél povrchu krasu.
Dee stála vedle Anchora a chvěla se šokem. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Tipnul bych si neurotoxin. Na tvých rtech. Tvoje tělo bylo nejspíš vytvořené tak, aby bylo vůči němu imunní.“
„Ale proč?“
„Proč myslíš? Abyste vytvořily skvělý příběh pro vaše publikum. Vypadáš jako moje znovuzrozená žena Stojíme na pláži, kde zemřela. Políbíme se. Třeba jsem znovu našel pravou lásku. Jenže pak tragicky umírám a vaši diváci si myslí, že mě zabil roj.“
Dee stála mlčky, oči upírala na písek u svých nohou.
„Myslím, že Desar nechtěla riskovat nudnou expedici, proto se ji rozhodla trochu okořenit,“ dodal.
„Nevěděla jsem o tom.“
„O tom nepochybuji. Když Desar vytvořila tvoje nové tělo, tyhle vzpomínky vynechala. Ale původně jsi ten plán s největší pravděpodobností znala A určitě ti naprogramovala mysl tak, abys mě nepolíbila dřív, než se sem dostaneme.“
Dee přikývla. Za jejími zády se otevřely dveře krasu.
„Nebylo by správné, abych šla dovnitř,“ prohlásila
„Ne, nebylo.“
Jako kdyby s tím roj souhlasil, proměnil její křičící tělo v písek.
Anchor vzhlédl k nebi a zapřemýšlel, co si o tom všem asi myslí Desařini diváci. Pokrčil rameny a prošel vchodem.
* * *
Monolit byl prázdný.
Až na to, že doopravdy prázdný nebyl. Koneckonců, všude kolem byl roj, jak uvnitř krasu, tak venku. Jenže Anchor nemohl roj vidět, takže to bylo, jako by tam nebyl.
Vnitřek krasu vypadal jako vnitřek obrovské temné komory. Anchor přemýšlel, jestli je dutý až úplně nahoru. Zvedl hlavu a zavolal Kaylino jméno. Po mnoha dlouhých vteřinách ho pozdravila tichá ozvěna.
Chystal se otočit a vrátit se k sluncem prozářeným dveřím, když tu se v temnotě nad ním objevila světla. Zahlédl vzdálenou kokosovou palmu, jejíž listy se kývaly v neexistujícím větru. Jeden kokosový ořech se jako rozmazaná skvrna světla snesl dolů a s hlasitým zaduněním dopadl nedaleko něho.
Tmou proplulo hejno leskyní skvrnitých pronásledované několika delfíny. Na stoupavých proudech vzduchu se vznášel racek a bambusy klepaly jeden o druhý.
Výtvory náhle zmizely a Anchor ucítil, jak se kolem něj snáší písečný déšť. I když ale zvířata a rostliny byly pryč, pořád je cítil. Vnímal je, jako by byly svěděním na jeho pokožce.
A cítil také něco jiného. Otočil se a spatřil Kaylu, jemně zářící ve světle roje. Usmála se svým líbezným úsměvem a natáhla ruku, aby se jej dotkla. Na kratičký okamžik se její teplé prsty propletly s těmi jeho, než se opět proměnila v písek.
Nedokázal říct, jak dlouho tam nehybně stál. Díval se, jak roj vytváří zvířata a rostliny v divokých ukázkách nespoutanosti. Některé z výtvorů visely tak vysoko ve vzduchu, že je sotva viděl. Jiné stály vedle něj a on se dotýkal jejich těl, listů, kůry a šupin. Vypadalo to ale, že roj nedokáže udržet své výtvory pohromadě dlouho a ony se vždycky proměnily zpátky v písek.
Anchor však věděl – stejným způsobem, jakým cítil varování roje – že tohle nejsou jenom chabé napodobeniny dávno mrtvých organizmů, podobné tomu, když Desar zrekonstruovala tělo jeho ženy a vložila do něj Deeinu mysl. Jeho tělem a myslí vířila skutečná Kayla, stejně jako všichni lidé a všechna zvířata, ryby a rostliny, které roj zničil, když byl vypuštěn. Až na to, že nebyli zničeni. I když je roj rozebral, uchoval jejich podstatu. A teď se je snažil znovu oživit.
Jak tam tak stál, cítil lítost roje – lítost nad tím, co udělal v prvních okamžicích své existence. Lítost nad tím, co jiným, včetně Kayly, od té doby udělal, aby ochránil svá tajemství. Cítil taky strach. Roj se bál toho, čeho by se lidstvo mohlo dopustit, kdyby objevilo, že roj má moc život tvořit, stejně jako ničit.
Roj byl ale vytrvalý. To, co se stalo, musí být napraveno. Proto roj v soukromí svého krasu trénoval. A jednoho dne, už brzy, bude připravený.
Anchor přikývl a poděkoval roji, že se s ním podělil o své tajemství. Pak vyšel ven dveřmi, které se za ním zavřely.
Ostrov Manam Motu
O několik měsíců později navštívily Anchorův krámek Desar a Dee.
Desar vypadala víceméně jako předtím, měla stejně sošné tělo a dlouhé zelené vlasy. Dee však teď byla mnohem menší, měla bledou pleť a krátké zrzavé vlasy. Anchor přemítal, jestli je to její původní tělo, nebo jestli je mění tak často, že už ani neví, jak kdysi vypadala
„Přišly jsme se omluvit,“ řekla Dee.
„Vážně? Nepřišly jste zjistit, co jsem viděl v krásu?“
Anchor se zašklebil. Celá Sluneční soustava viděla videa na kterých vstoupil do krasu a Desar s Dee zemřely. Nikdo nepřišel na to, co se ženám stalo – všichni předpokládali, že je zabil roj. Když byly uložené osobnosti a vzpomínky Desar a Dee zrekonstruovány v nových tělech, žádná z nich neprozradila nic, co by tomuto názoru odporovalo.
Všichni však chtěli vědět, co Anchor viděl. Nikdo nevěděl nic jiného, než že prošel dveřmi a o několik hodin později zase vyšel ven.
„Jsem ochotná nabídnout vám cokoliv si budete přát za exkluzivní rozhovor,“ řekla Desar.
„Budeme si povídat o tom, jak jste se mě pokusila zabít? A nesmíme zapomínat, že kdyby se vám to povedlo, byl bych mrtvý doopravdy. Nejsem dost bohatý, abych si mohl pořizovat zálohy jako vy dvě.“
„Jestli to znamená, že řeknete, co jste viděl, pak ano, přiznám se k čemukoliv.“
Zavrtěl hlavou a Desar zrudla. Přemýšlel, jestli je to poprvé, kdy jí bylo odmítnuto něco, co opravdu chtěla
„Prosím, Anchore,“ řekla Dee a lehce se dotkla jeho paže. „Jestli nechceš odhalit, co jsi viděl, je to v pořádku. Chtěly bychom se ale vydat do Bubliny. Protože jsme byly zrekonstruovány z archivních záloh, nevzpomínáme si na ten výlet. Viděly jsme záběry ze satelitu, ale zažít Bublinu na vlastní kůži…“ Anchor její ruku setřásl. „Vaše smůla Protože je to opravdu úžasný zážitek.“
Dee přikývla a odtáhla neustále protestující Desar od Anchora Naposledy se po něm ohlédla – bezpochyby přemítala, co cítila během těch společně strávených měsíců – a pak odešly.
Když byly pryč, odloudal se na molo. Bucky si drbala břicho o uvolněné sloupy. Šťastně mu zacvakala na pozdrav.
Zatímco slunce klesalo k znečištěnému západnímu obzoru, Anchor se díval opačným směrem k Bublině. Bude to patrně trvat roky, než bude mít roj za sebou dost tréninku, aby mohl znovu vytvořit všechno, co si vzal. On bude do té doby trpělivý.
Dlouho a usilovně přemýšlel, proč si roj vzal Kaylu a proč jemu odhalil své tajemství. Roj zjevně chtěl, aby někdo věděl, co dělá. Zároveň však potřeboval, aby ten někdo počkal, dokud se jeho plány nezavrší, než to řekne ostatním. Než vysvětlí světu svou lítost nad tím, co udělal – a svůj sen, že tu chybu napraví.
Měl to roj všechno naplánované, když si vzal Kaylu, protože věděl, že ji Anchor bude jednoho dne následovat? Nebo to tak prostě jenom vyšlo a roj využil okolnosti?
Nebyl si odpovědí jistý. Ať už to ale bylo tak či onak, věděl, že jednoho dne bude opět s Kaylou. Možná budou dokonce moct žít na bájném ostrově svých předků, zrekonstruovaném tak, jak vypadal, když byl jeho dědeček dítětem.
Anchor si říkal, že s tím dokáže žít.
„Co myslíš, Bucky?“ zeptal se, naklonil se přes okraj mola a podrbal kajak na zádech. „Vodí mě roj za nos, jako to udělaly Desar a Dee?“
Bucky zvedla ocasní ploutev a pšoukla. Anchor se zasmál. V dálce se ve své čistotě tetelila Bublina. Vrhl se jako dělová koule do vody v zálivu, hrál si se svou kamarádkou a čekal, až bude svět obnoven.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF editorky Sheily Williamsové v říjnu roku 2014
Přeložil Ludovít Plata
