Šedesát osm kilometrů nad povrchem, v řídkém nažloutlém oparu fotochemické zóny atmosféry Venuše, vystoupila Marie-Claude na střechu vznášející se továrny. Žlutohnědý pás roztahující se pod ní všemi směry zakrýval výhled dolů a na obloze vybělené velkým sluncem probleskovaly hvězdy, které vyzývaly nějakého umělce, aby je zvěčnil ve svém díle. Kousek od ní se vznášel hloupý údržbářský dron, jeden z mnoha, který čistil skleněné výplně na střeše.
Kontrolka baterie jejího skafandru se přepnula ze zelené na žlutou. Poplácala ji po krytu. Žlutá zase zezelenala. Prostředí plné kyseliny mělo na svědomí spoustu nejrůznějších zkratů a úniků energie. Colonistes všem těmhle nepříjemným problémům s údržbou říkali bebbit, podle kousavých mušek v Québeku.
Opřela se o křídlo svého letadla, jen krátká přestávka mezi životem ve stísněné továrně a ve stísněném habitatu. Rychlý vítr, který jí dorážel na skafandr, byl dokonale cizí – přilétal z neznáma a když se o vás otíral, stydla vám krev v žilách. Colonistes se Venuše nedotýkali. Prožívali ji zprostředkovaně skrz své skafandry. Venuše se zahalila do mraků hlubších a těžších než oceán. Marie-Claude si mohla při pozorování planety stoupnout jen na břeh, který si sami vytvořili, jako by se dívala na film, na něco, co musí kvůli návratu do vznášejících se habitatů opustit. Venuše je izolovala od všeho kromě násilí, které jim dopřávala – koupala je ve vysoce karcinogenním slunečním záření, dusila je řídkým vzduchem bez kyslíku, natahovala k nim jazyky kyseliny sírové a těšilo ji, když se jí podařilo proniknout skafandrem a ochrannými fóliemi a když jim kyselinou poleptala kůži.
Baterie znovu přešla od zelené ke žluté. Praštila do toho bebbitu. Rozsvítila se zelená. Otevřela letadlo a nastoupila do něj.
„Renaude,“ ohlásila se svému vedoucímu, „Tady Marie-Claude. Odlétám z továrny číslo šest.“
Startovní rampa na střeše byla vyrobena ve stylu horské dráhy useknuté kousek pod nejvyšším stoupáním. Z okraje jednoduše vedla rampa do volného prostoru. Nastartovala motor, popojela na začátek rampy a stále rychleji se řítila dolů.
Na konci dráhy otřáslo letadlem hlasité prasknutí a v boku stroje se otevřel hvízdající otvor. Letadlo se roztočilo. Kolem proletěla továrna, a Marie-Claude si na okraji rampy všimla čistícího drona, který v manipulátoru svíral kus jejího křídla.
Neměl tam co dělat. Neměl zachytit její letadlo.
Ve vývrtce se vzdalovala. Řídicí panel potemněl. Řítila se k nažloutlým mrakům. Marie-Claude se prudce rozbušilo srdce. Hlavou se jí honila spousta zbytečných myšlenek. Díky pilotnímu výcviku zašátrala pod sedačkou po katapultovacím spínači, podlaha kabiny ale byla zkroucená tak, že se přimáčkla až k sedačce. Nedosáhla tam.
„Merde, merde, merde,“ zašeptala.
„Marie-Claude! Co se děje?“ V přilbě jí zapraskal Renaudův hlas. „Ztrácíš výšku!“
Vystřelovací sedadlo nefunguje. Rozbité letadlo. Řítí se ve vývrtce dolů. K mrakům z kyseliny sírové. „Cálisse!“ zaklela.
„Marie-Claude! Slyšíš mě?“
Hrůza jí ledovými prsty vymáčkla vzduch z plic. Uvolnit si pásy. Letadlo se otřásá. Přesunout se k díře zející v kokpitu. Hrozný rámus. Prsty sevřít sedačku. Vyskočit. Bičuje ji řídký vzduch. Zdola se k ní řítí mraky. Výkřik. Převrátit se. S lehkým trhnutím se nad ní rozevřel malý padák. Hlas v uších. Ruce šátrají po šňůrách padáku. Padák nad ní. Padák nad ní. Dýchat. Dýchat. Odpovědět.
„Letadlo je rozbité. Otevřela jsem záložní padák.“
Malý padák ji skoro nebrzdil. Jejímu klesání vzdorovala příliš řídká atmosféra. Vzduch dostatečně nezhoustne ještě asi deset kilometrů. Do té doby může být na záchranu příliš pozdě.
„Letím k tobě,“ oznámil jí Renaud.
Odvysílal povely ostatním členům týmu na platformě habitatu o pět kilometrů výš.
Marie-Claude pocítila na jazyku žaludeční šťávy. Zaskřípala zuby a snažila se potlačit zvracení. Šok. Asi šok. Žaludek se ozval hlasitěji. Musí něco podniknout.
Přejela si rukou po skafandru. Adrenalin mohl potlačit únik vzduchu nebo zranění. Těsnění, textilie i povlak v pořádku. Topení i výměník tepla funkční. Tlak kyslíku mírně nižší, ale zelený. Hlavní baterie stále zelená. V uzavřených kapsách na rukou a nohou skafandru měla uloženo pár nástrojů. Dýchat. Renaud letěl k ní. Buď v klidu.
Za letadlem se v oparu táhla kouřová stopa. Asi o pět kilometrů níže sloup dýmu ostře zahýbal. V tu chvíli, v obrovských mracích, začala vnímat relativní pohyb. Ona, habitaty i továrny byly umístěny v rychle rotující horní vrstvě atmosféry, ve větru, který obkroužil Venuši každé čtyři dny. Letadlo za jejími zády zapadlo do pomaleji se pohybující vrstvy mraků pod ní a pomalu klesalo.
„Merde! Renaude, přechodová vrstva je dneska vyšší! Vypadnu z rychle rotujících větrů.“ Nedodala a mimo tvůj dosah, dokud neobletíš planetu.
„Za jak dlouho?“
„Za pár minut.“
Tam, kde se spodní část rychle rotujících větrů dotýkala horního okraje oblačného pásma, se sloupec kouře rozpadl na malé obláčky, tmavé bobule na pásu žlutých mraků pod ní. Nesl ji jen kousek pogumované látky na tenkých uhlíkových lancích. „Turbulence mi roztrhají padák.“
„Letím na plný plyn, Marie-Claude. Dostanu se tam.“
Vzhlédla ke žlutobílé obloze. Žádné letadlo neviděla. Od povrchu Venuše ji dělilo jednašedesát kilometrů. Zbývalo jí několik minut, než to bude pro Renauda nebo některou z ostatních posádek příliš nebezpečné na to, aby ji zachránili.
Továrna vysoko nad ní se zmenšila do velikosti dětské hračky, zvětšoval se ale jiný objekt, ze kterého se vyklubal údržbářský dron poháněný dvěma tlačnými vrtulemi. Mířil k ní. K tomu nebyl naprogramován. Nebyl naprogramovaný na nic jiného než na čištění a jednoduché opravy úniků vzduchu, pokud mu technici nezadali nějakou konkrétní opravu.
„Renaude! Naprogramoval jsi jednoho z údržbářských dronů, aby pro mě letěl?“
Vysílačka zapraskala ozvěnou blesku hluboko ve vrstvě spodních mraků. „Ne, říkal jsem si, že na to není dost času. Zjistím, jestli by to nešlo zařídit.“
„Kvůli tomu se tě neptám. Při startu jsem se srazila s jedním z údržbářských dronů. Na startovní rampě neměl co dělat. Myslím, že mi odtrhl kus křídla.“
„Určitě?“
Zaváhala, jestli mu to má říct do vysílačky. Dron by se jejího letadla nechytal, kdyby k tomu nebyl naprogramovaný. Sabotáž. Ten, kdo to udělal, by ji asi teď taky slyšel. „Myslím, že se mě někdo pokusil zabít, Renaude. Že někdo přeprogramoval toho drona. Šestá továrna přibyla na trase dodatečně a přidělili ji mně. A teď za mnou ten dron letí dolů.“
„Co? Počkej. Napojím se na něj odsud.“
Marie-Claude čekala, čas běžel, mraky houstly a dron se k ní blížil.
„Nemůžu se do něj dostat. Má odpojenou anténu.“
„Neuteču mu,“ řekla mu Marie-Claude.
„Už tam skoro jsem.“
Dron se blížil, teď byl od ní jen tři sta metrů. Manipulátory, kterými by jí mohl roztrhat padák, měl rozevřené. Jen půl kilometru pod ní se pomalu rozplýval pruh dýmu z jejího letadla. Zhluboka se nadechla.
„To se nestane, Renaude. Skafandr mě v horní vrstvě mraků udrží naživu, ale bez padáku budu padat, dokud se neuvařím. Musím uchránit padák.“
„Marie-Claude! Co to děláš?“
Místo aby zatáhla za brzdové okruhy svého padáku, stáhla všechny šňůry na jedné straně, dokud vrchlík nesplaskl. Padala. Zvedl se jí žaludek. Postupně přitahovala padák k sobě, dokud ho nesevřela v náručí; jen jeho okraje jí ve větru zuřivě pleskaly po pažích. Stočila se do klubíčka a převrátila se.
Slabě zářící mraky nad ní. Temnota dole. Rotovala. Dvě strany.
„Marie-Claude!“ křičel Renaud.
Turbulence ji zasáhla jako pěst. Byla jen vířícím smítkem prachu. Kdyby omdlela, bylo by po ní. Řev v její vysílačce. Do skla přilby jí bubnovaly kapky deště kyseliny sírové. Svět potemněl. Poryvy a rotace se ji snažily roztrhat, konečně ale nárazy ustaly a on pokračovala v pádu. Pustila padák z náruče. Vrchlík zapleskal a rozvinul se a pak ji s trhnutím stočil nohama dolů.
Ve vysílačce se ozval hlas, který se téměř ztrácel v šumu.
„Pronikla jsem přechodovou vrstvou,“ oznámila mu. „Padák je v pořádku. Tlak je desetina atmosféry. Teplota je asi mínus dvacet stupňů Celsia. Žiju.“
Zatím.
Letadla teď vůči ní měla relativní rychlost větru asi sto padesát kilometrů za hodinu. A byla stavěna jen na tlak do dvou atmosfér a teplotu do zhruba osmdesáti stupňů. Dál už byly chemické reakce kyseliny sírové příliš nepřátelské. V Laurentide, hlavním habitatu, měli několik sond ke zkoumání hlubších vrstev atmosféry a jejích forem života, ale žádná z nich nebyla dost blízko. Během jednoho nebo dvou dnů by asi dokázali sestavit nějaké záchranné plavidlo, ale do doby, kdy se zase Laurentide dostane do prostoru nad ní, by už klesla příliš hluboko na to, aby ji našli.
* * *
Přepis výslechu ve věci Duvieusartová, strana 772
15:30, CHLOE RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Je zde pan Renaud Lanoix, který vede stranu Nouvelle Voie, ale byl také šestého dubna vrchním technikem. Mohl byste do protokolu popsat události ze šestého dubna ze svého pohledu?
15:30, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Děkuji, paní předsedkyně. Přibližně ve 14 hodin mi slečna Duvieusartová podle předpisů vysílačkou ohlásila, že dorazila do továrny šest a zahájila běžnou prohlídku a plánování práce pro následující technické čety.
15:30, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Můžu se na něco zeptat, paní předsedkyně?
15:30, CHLOÉ RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Můžete.
15:30, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Pane Lanoixi, v řadě zpráv v médiích zaznívá tvrzení, že slečna Duvieusartová toho dne neměla vůbec do továrny šest letět a že došlo ke změně směn, aby se tam dostala právě ona.
15:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Ke změně plánu došlo o několik dní dříve. Slečna Duvieusartová byla na továrnu šest přidělena na šestého dubna.
15:35, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Kdo měl přístup k plánu – tedy, kdo ho mohl změnit?
15:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: K plánu mělo přístup hodně lidí. Jeho změny jsou v rámci týdenních rozvrhů celkem běžné, paní Groguhéová. Přístup mám já, stejně jako většina techniků včetně slečny Duvieusartové.
15:35, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Nemáte…
15:35, FRANÇOIS BEAULIEU, ČLEN VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Paní předsedkyně, panu Lanoixovi dosud nebylo umožněno vypovídat o svém příběhu.
15:35, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Pan Lanoix opomněl zmínit důležité podrobnosti.
15:35, CHLOÉ RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Pokračujte, paní Groguhéová, ale buďte prosím stručná.
15:35, SANDRINE GROGUHÉOVÁ, ČLENKA VYŠETŘOVACÍ KOMISE: Pane Lanoixi, dobře, k plánům má přístup hodně lidí, ale prostřednictvím účtů, které umožňují autory jejich změn identifikovat. Kdo změnil plán tak, aby slečnu Duvieusartovou nasměroval k sabotáži jejího letadla?
15:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Víme, kdo s tím plánem pracoval, paní Groguhéová. Moji právníci mi doporučili, abych neprozrazoval, co vím, a tím nenarušoval vyšetřování.
15:40, CHLOÉ RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Tato komise má pravomoc přimět svědky k výpovědi, pane, a náš právní zástupce naznačuje, že nebezpečí pro trestní řízení je minimální, protože tato informace už unikla na veřejnost i na vrchol blogových kanálů ve většině Sluneční soustavy.
(POZNÁMKA ZPRAVODAJE: Uzavřená konzultace mezi poradcem vyšetřovatelů a zástupcem svědka.)
15:45, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Plán byl změněn nadřazeným kódem z Bureau du Gouverneur skrytým za fiktivní účet správce.
15:45, CHLOÉ RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Média, zejména tisk nationaliste, vidí za celou záležitostí spiknutí séparatiste, kteří chtějí nationaliste uškodit. Co si o tom myslíte vy?
15:45, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Řekl bych, že ta teorie neobstojí. Ta sabotáž byla očividně amatérská, ale slečna Duvieusartová neměla přežít těch prvních několik okamžiků, aby nám ohlásila, že se údržbářský dron chová nezvykle. Díky tomu jsme mohli to spiknutí odhalit.
* * *
Marie-Claude si otřela kapičky kyseliny z průzoru. Ukazatel kyslíku změnil barvu na žlutou. Zbýval jí kyslík jen na pár hodin. A ona stále klesala. Klesala v dešti kyseliny sírové, padesát osm kilometrů nad povrchem Venuše. Neměla si kde doplnit kyslík, dobít baterie, provést opravy nebo se dokonce zastavit.
V dálce pod ní poletovalo ve větru jako pyl hejno fotosyntetických koulí naplněných plynem. Blastuly. Občas je bouře vynesla až do fotochemické zóny, kde vinou změny tlaku rychle umíraly. Takhle vysoko byly malé a držely si výšku. Jejich vztlak ale její klesání zastavit nedovedl. Co kdyby jich ale sehnala dohromady dostatečný počet?
Asi o kilometr níže se v hnědožlutém šeru pohyboval shluk tmavých skvrn, s ohledem na vítr, který ji unášel, unikaly dozadu. Byly mnohem větší než blastuly. Zatáhla za ovládací šňůry, natočila se, aby měla lepší výhled, uniklo jí ale kvůli tomu z padáku hodně vzduchu. Její vodorovná rychlost vzrostla, současně také klesala rychleji. A jen díky tomu, že se otočila, viděla, že údržbářský dron ji stále pronásleduje.
Údržbářské drony nebyly zkonstruovány, aby vydržely ve vrstvě mraků, ale byly odolné. Ve fotochemické zóně mohl fungovat donekonečna na solární energii, navíc dokázal rozkládat kyselinu sírovou na vodík a tuhou síru, kterou mohl později použít k výrobě energie pro práci ve stínu. Mohl by jí pronásledovat dlouho, pokud by získal dostatečnou zátěž, aby klesal rychle jako ona, a pokud by ustál to horko a kyselinu.
Marie-Claude zaskřípala zuby a stáhla padák. Začala padat rychleji. Dvě stě metrů. Čtyři sta. Šest set. Konečně zase šňůry pustila a padák se rozvinul. Před údržbářským dronem ji ukryly pískově žluté mraky.
O dvě stě metrů níže se vznášel shluk třiceti rozet, velkých venušanských rostlin. Jejich baňaté okrové hlavy se skládaly ze šesti radiálně souměrných komor naplněných plynem, každá o průměru jednoho metru. V misce tvořené vrcholy šesti komor se shromažďovala kyselina sírová a organická hmota. Ze středu téhle misky vyrůstal velký trojúhelníkový olistěný stonek, jemná černá síť, která z atmosféry filtrovala mikroby schopné fotosyntézy. Pod šesti komorami byly zavěšené krátké, těžké tobolky, které fungovaly jako zásoba živin a zátěž zároveň. Vznášely se tam jako podivné, vykořeněné stromy, které osiřely v nedozírném oceánu mračen.
Marie-Claude opatrně srovnávala vodorovnou rychlost a klesala, až s nejistýma rukama a vratkýma nohama přistála na jedné z rozet a snažila se zachytit za stonek dříve, než sklouzne dolů. Kulatá dřevitá plocha byla kluzká, jak rozeta svou slupkou vstřebávala rozkládající se mikroby.
Rozeta začala pod její vahou klesat, ale pomaleji, než když Marie klesala na padáku. S rostoucím tlakem ovšem stoupal i vztlak rozety, dokud se její klesání konečně nezastavilo. Ona se mezitím mohla ukrýt před údržbářským dronem. Setřásla z padáku kyselý déšť a zahalila se jím jako celtou tak, aby ji kryl před mrholením kyseliny.
Dlouho klesala do temných mraků, až déšť ustal. Nutila se ke klidu, ale ruce ji už dlouho svrběly, jako by chtěla do něčeho uhodit. Zemře. Klesala do jedovaté atmosféry Venuše, protože se někdo rozhodl ji zabít. Nervózní, bezradné slzy vzteku jí v horkých kapkách stékaly po tváři. Proklínala tu kyselinu. Proklínala svět a politiky. A proklínala sebe, že se vydala na Venuši.
* * *
Američané, Australané a Britové stále závodili s Číňany o průmyslovou a ekonomickou převahu na Marsu. Egypt a Saúdská Arábie se zmocnily Vesty a Ceresu a pomocí robotických prospektorů začaly těžit na desítkách dalších planetek. Rusové, snad proto, že jim Měsíc o sto let dříve vyfoukli Američané, ho prohlásili za své dědictví. První vlna kolonizace Sluneční soustavy skončila v době, kdy se Québec osamostatnil a odtrhl od Kanady.
UAssemblée nationale se rozhodlo uvést jako moderní stát kolonizací Venuše. Na Venuši se nedalo nic vydělat, nemohla poskytnout žádné zdroje Zemi ani zbytku Sluneční soustavy, které by bylo možné získat levněji než od Egypťanů nebo Saúdů, ale její mraky měly vědeckou hodnotu. Byly nalezeny zvláštní mikrobiální extrémofily, které byly zdrojem potravy pro rozsáhlý, nepřístupný ekosystém. Základní vědecký výzkum to financovat nedokázal a kolonizace nebyla levná, ale prezidentka chtěla un grand geste, pohled jejího nového národa upřený ke hvězdám.
A bylo to grand geste, kterému se věnovali s vážně míněným, pyšným, kontraproduktivním zápalem. Nehrálo roli, že nová republika musela vynést americká zařízení na egyptských raketách a že příprava techniků probíhala v Houstonu. La République du Québec kolonizovala Venuši.
Měli začít s robotickými stanicemi v atmosféře, které by připravily půdu pro astronauty, ale la République oplývala romantickou dychtivostí mládí, a tak vrhala vlny techniků, chemiků, meteorologů a lékařů do vesmíru – do stísněných habitatů s optimistickými náladami a nestálou podporou. Byli součástí la grande histoire a snům se daří v oblastech vědomé slepoty.
– Z Komentářů k založení Venušanského státu
* * *
Mraky pod ní řídly a trhaly se a u Marie-Claude se začalo projevovat mrazení z úžasu. Plula na rozetě v horní části kilometru čistého vzduchu mezi žlutohnědým pásem mraků nahoře a divokými temnými mraky ve střední zóně. Vpadlý prostor byl prázdný, vyhloubený ve vší uložené kyselině a zlobě v celé Sluneční soustavě. Byla titěrná, drobeček řítící se na malém koníkovi po obrovské dostihové dráze. Závrať, která se jí celou dobu držela v patách, ji náhle zaplavila a ona objala stonek, jako by stála na útesu. Rozety se ponořily do rozsáhlé propadliny v oblacích a nadýchaný okraj středového pásma se blížil s lehkostí podobnou letu horkovzdušným balonem. Zemře. Venuše ji zabije, ale nabídla jí jeden úžasný poslední pohled.
Marie-Claude mířila na svém létajícím koberci do spodní části čistého vzduchu a nořila se do hustých mračen ve středovém pásu. Jak ji pohlcovala temnota, vzhlédla vzhůru jako tonoucí plavec. Údržbářský dron se vynořil z horního pásu mraků o kilometr výš a potom všechno zmizelo z dohledu.
Spustil se znovu déšť kyseliny sírové a ukazatel kyslíku začal blikat žlutě.
Poblíž nebyla žádná doplňovací stanice kyslíku. Nejspíš už ani nikdy žádnou neuvidí. Musela si vzít, co potřebovala. Byla technička, ale jako všichni četla ekologické dokumenty, které vytvářeli výzkumníci kolonie pracující na částečný úvazek.
Mraky plné prachu zastávaly funkci tavicího kotlíku života na Venuši – pohybovaly se mezi nízkým a vysokým tlakem, mezi slunečním svitem a temnotou, mezi koncentrovanými a zředěnými kyselinami, mezi odpařováním a kondenzací. Celé třídy acidofilů, psychrofilů a thermofilů procházely životními cykly, které colonistes neměli čas studovat. Mikroby zachycovaly vlnové délky světla pronikající skrz střední a horní pásma mraků v tvrzených buněčných stěnách, aby udržovaly tlak plynů řídících vztlak. Pravděpodobně se z některé z těchto fototrofií vyvinuly létající rohože, které se podle potřeby nafukovaly a vypouštěly. Po milionech let z nich vznikly tvrzené dřevité koule. A nakonec, při nehodě během inovace tkáně srovnatelné s kambrickou explozí na Zemi, se koule shlukly do rozet a trawlerů v oblacích žijících hlouběji v atmosféře.
Šest komor rozety pod jejíma nohama bylo naplněno kyslíkem, vedlejším produktem fotosyntézy. Kyslík byl v atmosféře Venuše plné CO2 lehčí než vzduch, ale Marie-Claude ho nemohla využít bez toho, že by ohrozila svou oporu. Potřebovala pár kulovitých rostlin, blastul, které viděla dříve.
Dívala se dlouho, dokud nezahlédla shluk vznášející se asi kilometr pod ní, pohybující se téměř stejně jako rozeta, na které ona postupně klesala. Rozetu unášel vítr, částečně díky jejím vysokým stonkům. Marie-Claude ponořila nohy do kalu u paty stonku a tahala za něj, strkala do něj a ohýbala ho, dokud se jako malá plachta nenatočil do větru. Pak se rozeta začala pomalu stáčet doleva.
Řízení rozety nebylo vůbec jednoduché, ale pomalu, po zhruba třiceti minutách ji přesunula šikmo přes vítr blíž k shluku blastul, které obsahovaly dospělou formu – několik pupenů a párek dospělých, stále propojených lepkavým slizem. Marie-Claude hodila na shluk padák a přitáhla ho k sobě.
Blastuly neměly nic společného s embryi, ale mnoha lidem připomínaly duté kuličky buněk z fáze vývoje embrya a nikdo se nenamáhal najít lepší název. Byly to duté, dřevité koule, které se množily pučením. Dospělé blastuly se vznášely ověnčené menšími pupeny, které vyrostly do dospělé velikosti a pak se odpojily, když rozdíl vztlaku mezi rodičem a potomky překonal lepkavost sliznice držící je pohromadě.
Její kyslíkové lahve měly nouzové ruční pumpy, které bylo možné nasadit na hadice v případě výpadku napájení habitatu. Tyto hadice obsahovaly bezvodé krystalové filtry k neutralizaci kyseliny sírové. Nasadila pumpu a vytáhla z padáku jednu z blastul.
Světlo v její přilbě odhalila hnědou slupku pigmentovanou tak, aby pohlcovala zažloutlé světlo pronikající do těchto hloubek. Blastulu vyhladila průhledná sliznice, která vypudila zbytky kyselého deště.
Náhle blastula zasyčela šesti průduchy. Dovnitř nasála oxid uhličitý z atmosféry Venuše a ztratila tak svůj vztlak. Marie-Claude ji převrátila a ona zasyčela znovu a nabrala další oxid uhličitý.
Citlivost na světlo. Proč? Pokud by stoupavý proud zanesl blastulu do horních vrstev atmosféry, sluneční světlo by ji spálilo. Její průduchy se musí rozšířit, aby umožnily nasátí oxidu uhličitého, který sníží její vztlak. Její světlo oklamalo průduchy.
Nechala blastulu být. Ta se pomalu překulila přes okraj rozety. V určitém okamžiku dosáhne výšky, kde bude mít dostatečný vztlak. Pak další fotosyntéza vytvoří kyslík, který její vztlak zvýší. Byly pozorovány případy, kdy blastuly ve vypjatých okamžicích vyčerpaly vzduch ze svých dutin velmi prudce, aby korigovaly vztlak.
Marie-Claude zhasla světlo na přilbě a počkala, až si její oči zvyknou na šero deštivého západu slunce. Pak vytáhla jednu z nezralých blastul. Přejížděla po ní konečky prstů v rukavicích, dokud neobjevila průduchy, šest malých sevřených úst na spodní straně.
Odkryla sliznici a přiložila hadici k průduchu. Druhou rukou vzala malou ruční svítilnu a zamířila ji jen na tuto část blastuly. Průduch se otevřel a Marie-Claude do něj rychle zasunula hadici, aby dovnitř nevniklo příliš mnoho oxidu uhličitého. Odčerpala kyslík z blastuly do své nádrže. Když konečně hadici vytáhla, pustila ji a blastula vystřelila vzhůru jako korková zátka ve vodě.
Svou upírskou hostinu zopakovala u všech blastul v padáku, sledovala každou, jak se po vypuštění řítí až do mraků, jako bubliny stoupající z hluboké vody. Když sedm z dřevitých balónků zmizelo na nebi, její ukazatel kyslíku se posunul na hranici mezi žlutou a zelenou. Nějaký kyslík měla, ale potřebovala ho víc.
Když ale skládala svou výbavu, všimla si, že kyselina odhalila textilii jejího padáku.
Les colonistes své zařízení nevyráběli pro činnost v silně kyselém prostředí pod rychle rotujícími větry, ona to ale teď potřebovala opravit. Potravinová pasta v jejím skafandru jí dodá kalorie a recyklace vody jí mohla doplňovat tekutiny. Do očí jí stékal pot. Teplota už překročila padesátku a teď ji obklopoval tlak jedné atmosféry.
Vysoko nad ní se objevilo světlo. Ozvalo se vrčení stroje. Dron nebyl zkonstruován k činnosti v takové hloubce. Ocel používaná ke stavbě dronů byla náchylnější na horké kyseliny než její skafandr z vyztužených plastů. Jestli dokáže přežít čtyři dny, mohli by ji zachránit.
* * *
Matka Marie-Claude také přišla do nového světa, v jedné z vln haitských uprchlíků do Québeku. Její matka se provdala za un Québécois pur laine, muže, jehož rodina nesla francouzskou, nebo aspoň evropskou, krev po mnoho generací. Její rodiče jí odkázali své dvě identity, jednu příslušnosti k pokrevní linii, druhou cizosti podle barvy pleti.
Od jejího narození byla její země její i cizí zároveň. Nový národ Québeku přijímal své děti podle zásad identity a místa a odkazoval tak sám na sebe, zahleděný do minulosti. V Québeku se nenašlo žádné místo zbavené kyselosti kulturní nejistoty. A tak Marie-Claude přišla na Venuši za svobodou a nestranností v místech, kam ještě lidská noha nevstoupila.
Mohla se vystěhovat na Mars nebo na asteroidy a žít na periferii, ale i když ji Québéčané rozčílili, byla stále jednou z nich, krví i jazykem. Tohle grand geste jí tehdy připadalo ideální, ale ukázalo se, že o žádné pohraničí nejde. Les colonistes s sebou přinášeli poroty a studie, výbory a jazykové zákony. Místo nových myšlenek se dohadovali o rozpočtech na zdroje, pracovních plánech a kultuře tím, že předkládali návrhy a jednali ve výborech.
Marie-Claude se líbily technické problémy. Výpočty síly, tlaku, odporu a pH byly jednoduché, nabízely únik od politiky, která se zhmotňovala všude tam, kde se setkali dva lidé. Marie-Claude se svým věcným, energicky prostým vyjadřováním byla nevyhnutelně předurčena stát se předsedkyní odborů techniků.
Marie-Claude nebyla jediná, kdo se neúnavně bil za něco, co nelze formulovat. Nikdo ještě netušil, jak všechno dopadne, ale lidé se nikdy nezastaví u jediného špatně koncipovaného grand geste, les colonistes přežívající v oblacích Venuše začali brzy mluvit o svém vlastním státu. Vlastní zemi. Un pays pour nous. A tak vznikli les séparatistes, i když les colonistes potřebovali Québek k zaplacení účtů za kovy a těkavé látky.
Větší dárek nemohl nový národ Québeku věnovat. Québec neměl dostatečný rozpočet na podporu kolonie. Neměl z ní žádné příjmy, dokonce ani respekt. Dona Quijota můžete obdivovat, ale nemůžete ho respektovat. I když jim byl nabídnut tak elegantní způsob úniku od jejich povinností mateřské země, nikoho nepřekvapilo, že VAssemblée jakékoli řeči o odtržení odmítlo. A tak se zrodili les séparatistes. Frakce v habitatech spřádaly pavučiny argumentů pro une Vénus indépendente nebo une Venus coloniale.
Marie-Claude považovala obě ideje za trestuhodně nepraktické. Ať už by kolonie vyhlásila svou nezávislost na Québeku či nikoli, Venuše je chtěla zabít. Vzplanuly vášně, někdy vedly k otevřenému násilí. Renaud Lanoix, vůdce separatisté, snil o novém národu a Marii-Claude, předsedkyni mocného odborového svazu techniků, potřeboval jako klíč k jeho zrodu. Čekal, na či stranu se postaví ona. Někdo jiný tu trpělivost neměl.
– Z knihy Sestup Persefony: Životopis Marie-Claude Duvieusartové
* * *
Marie-Claude plula na své rozetě s větrem, pomalu se potápěla. Atmosféra houstla, ale rozeta stále nedokázala podporovat její váhu. Po několika hodinách se styžské mraky znovu protrhly do kilometru čistého vzduchu pod středním oblačným pásem.
Tato velká kaverna v oblacích byla temná. V dálce se vznášely další rozety, jako tmavé skvrny, které neumožňovaly posoudit perspektivu rozlehlosti a příliš vzdáleny na to, aby jí pomohly se vztlakem nebo kyslíkem.
Teď musí být jen padesát kilometrů nad povrchem, téměř dvacet kilometrů pod Laurentide a ostatními habitaty. Nikdo nedokáže sestoupit tak hluboko, aby ji zachránil.
Marie-Claude klesala horkým vzduchem do nižší vrstvy oblačnosti Venuše, z husté nažloutlé kyseliny sírové, protkané liniemi hnědého a zeleného minerálního prachu a chloru.
V těchto hloubkách přežívalo jen málo fotosyntetizujících organismů, které proto přenechávaly mraky sítím chemotrofií žijících z toho, co chrlily vzhůru sopky a bouře.
Pršela horká kyselina, dokud Marie skrz mrak nezahlédla shluk blastul pod sebou, přímo na své sestupné trase. Vrtkavé štěstí ji neopouštělo; blastuly byly plné kyslíku, ale byly přilepeny k boku trawleru.
Trawlery se tvarem podobaly rozetám, byly tmavší, radiálně souměrné, se šesti vztlakovými komorami, ale byly mnohem větší a sloužily jako platforma pro mnoho forem života. Blastuly se někdy parazitický přichytávaly k velkým trawlerům, vstřebávaly živiny z deště, které nedokázaly samy zachytávat kvůli nedostatečné velikosti.
Trawlery nevyužívaly fotosyntézu. Obsadily dramatičtější ekologickou niku. Za trawlerem se táhla vodivá uhlíková vlákna dlouhá stovky metrů zakončená závažím. Jak byl trawler unášen větrem, vodič propojoval mraky s různými náboji statické elektřiny v různých výškách, a vedl elektrický proud. Trawlery byly nebezpečné, protože fungovaly jako hromosvody v bouřích ve středním a dolním pásu oblačnosti. Nebylo zdravé být blízko trawleru.
Ale potřebovala kyslík. Trawler se svou korunou z blastuly plul půl kilometru pod ní.
Displej baterie Marie-Claude náhle zablikal a přešel od žluté k oranžové. Výměník tepla ve skafandru přešel do nastavení úsporného režimu a rádiová anténa skafandru se vypnula.
Merde.
Vytáhla baterii ze zásobníku vzadu. Ruční svítilna zablikala.
Merde, merde, merde.
Z vyztužených plastů na jedné straně baterie unikla granulovaná kyselina. Mohla vydržet ještě pár minut, možná hodin, když bude mít štěstí.
To se nemělo stát. Tyto plasty byly vyztužené, aby vydržely v atmosféře Venuše. Ne tak docela. Vyztužené plasty byly rezistentní vůči nízké koncentraci kyseliny snové při chladnějších teplotách ve výšce šedesáti až sedmdesáti kilometrů nad povrchem. Na vyšší koncentrace kyseliny sírové reagovaly dosti odlišně.
Přes bubnování deště se ozvalo pravidelné vrčení stroje. S rostoucím tlakem zvuk kolísal a nebylo možné určit směr. Otočila se. Blížil se k ní dron vzdálený jen pár set metrů, poznamenaný jizvami zkorodovanými kyselinou. Marie-Claude neměla nic, čím by ho mohla poškodit. Teď se uvaří mnohem dříve, než se dron roztaví.
Blížil se.
Byla v pasti.
Deštěm nebylo vidět dál než na pár set metrů. Žádné známky bouře. Žádné hřmění.
Dron teď od ní byl padesát metrů.
Zasunula baterii zpět do pouzdra, přepnula světlo v přilbě na maximum a zamířila ho na rozetu spolu s oběma ručními svítilnami. Rozeta otevřela šest ze svých průduchů a naplnila své vztlakové komory těžkým oxidem uhličitým.
Marie-Claude málem ztratila rovnováhu, když se rozeta naklonila a propadla se dolů. Držela se pevně stonku, zatímco kal z rozety unikal do mraků. Marie-Claude podjely nohy a najednou ztratila oporu. Jedna z jejích svítilen zmizela v šeru pod ní. S rozetou padala šikmo k trawleru.
Když byla horní část trawleru patnáct metrů pod ní, rozeta nabrala vítr. Nestrefí se. A pod trawlerem ji už nic nedělilo od povrchu Venuše, kromě čtyřiceti osmi kilometrů drtivé, nesmírně kyselé, žhavé atmosféry.
Pustila se stonku.
Roztáhla ruce a nohy. Tvrdě narazila do horní části trawleru, dopad provázel silný statický výboj. Rozstříkla kaluž z kyseliny a organických látek a odrazila se téměř až k okraji. Venušanské epifyty tvořily na trawleru hustou kolonii, držely se vláknitými kořeny nebo lepkavou sliznici. Zpomalily její skluz. Pustila svítilnu a padák a vytrhla dva šroubováky. Pomocí jejich hrotů brzdila o horní část trawleru, dokud se nezastavila.
Pomalu se odtáhla od okraje.
Všechno ji bolelo.
Rozeta, na které se vezla celou cestu dolů ke spodní vrstvě mraků, líně stoupala kolem kroužícího dronu. Tma houstla. I když byla asi jen o půl kilometru níž, dala by krk na to, že se teplota zvýšila a že atmosféra svírá skafandr silněji.
Trawler se nevyvinul k transportu dalších devadesáti kil pasažéra s výbavou pro přežití. Začal klesat, ale pomaleji než rozeta. Dolní oblačná vrstva kolem ní zřídla a ona sestupovala do temného, žlutého oparu. Teplota vně skafandru se vyšplhala téměř na bod varu vody. Teď se nacházela pod horní, střední i spodní vrstvou oblačnosti. Zahnědlá, horká břicha nejnižších mraků Venuše se jí tyčila nad hlavou. Tento mračný opar tvořil zónu tepelné disociace.
Brala si postupně blastuly přilepené na trawleru a odčerpávala z nich kyslík do své nádrže, dokud ukazatel nezezelenal. Ikona baterie stále blikala oranžovo-červeně.
Něco ji bodlo do nohy, jako vosí žihadlo. Trhla sebou a přejela si dlaní po noze. Kyselina sírová, při téhle teplotě a tlaku, vyleptala otvor ve vyztužených plastech skafandru.
Venušiny sliny.
Schoulila se pod zbytky padáku a vytáhla z kapsy sadu na opravu skafandru. Neutralizovala kyselinu, vyčistila otvor, nanesla lepidlo a přitiskla na něj záplatu. Měla to nacvičené, jednala automaticky, bezmyšlenkovitě. Měla to pod kůží. Jaký měla ten svůj hloupý plán? Bude snad jednoho dne učit děti, jak unikat nástrahám téhle chemicky dravé planety? To nebylo nezadatelné právo.
Séparatistes i nationalistes by mohli mít celou tu zatracenou planetu.
Poslední část cvičení doporučovala ukrýt se v bezpečí a výměnu skafandru. Úniky se shlukovaly, stejně jako blastuly. Prohlédla si části skafandru, na které viděla. Vybledlé fleky dávaly tušit, že ochranný oblek v horkém dešti nevydrží už ani den. Kyselina s potěšením rozpouštěla veškerou důmyslnost lidí. Nemusí na tom záležet. Jestli si neopraví baterii, brzy ji zabije horko.
Zatímco klesala, spustil se znovu Hádův déšť. Dopadal na hladinu kaluže v prohlubni uprostřed plošiny trawleru a přetékal z ní přes okraj, kde mizel z dohledu. Během pádu se odpařoval a nezbylo po něm nic dlouho předtím, než se vůbec přiblížil k povrchu Venuše.
Přejela prstem ve slizu na povrchu trawleru. Průsvitná slupka byla protkaná kalnými organickými vlákny. Odpuzovala vodu a pravděpodobně obsahovala báze k neutralizaci všech druhů kyselin, které do něj pronikaly. Tak by technik zkonstruoval továrnu na Venuši.
Marie-Claude nabrala hrst slizu a potřela si jím skafandr i padák. Pokud hádala špatně a byla to jen viskózní kyselina, byl by to hrozný způsob, jak zemřít. Nezdálo se, že by jí poškozoval skafandr, proto ho namazala víc. Za chvíli vypadala, jako by se namočila do bílku. Ale déšť se jí už ke skafandru nedostal. Indikátor baterie zčervenal. Potřebuje zapnout výměník tepla na plné chlazení. Musela něco udělat.
Z kapsy na nářadí vytáhla tenké špičaté kleště, odstřihla šňůry padáku a svázala je k sobě, aby vytvořila lano dlouhé asi čtyřicet metrů. Protože neměla nic na zatlučení, vrazila kleště do dřevité skořápky trawleru a botou je zarazila hluboko do dřevnaté hmoty poblíž osy trawleru. Omotala kolem nich lano, zkusila se do něj zapřít a potom se sklouzla přes okraj.
Povrch Venuše se pekl třiačtyřicet kilometrů pod jejíma botama. Ale nikdy nedostane příležitost ji zabít. O to se před ním bude snažit zbytek planety. A k tomu ještě údržbářský dron. Vysoko nad ní ozařovaly déšť jeho reflektory a nesly se k ní i zvuky pracující vrtule. Dron neúnavně klesal, jako by svou práci chtěl dokončit za každou cenu.
Dlouhý přírodní bič z uhlíku, dřeva a slizu visel pod tělem trawleru jako nějaká olovnice. Tlustý jako její trup se prohýbal a chvěl se v neustávajícím větru a vznikající vlny jí rezonovaly až v kostech. Jiné větry by způsobily jiné rezonance a mnoho dalších by vyvolalo jen náhodná zhoupnutí. Představovala si nestárnoucí hejna trawlerů plujících v dolním oblačném pásmu a vyhrávajících strašidelné, podzvukové ódy na Venuši, která jim dopřávala jedovatou lázeň.
Spustila se níž a odrazila se ve snaze dosáhnout na dolní stranu jedné ze vztlakových komor na spodní straně. Nevěděla, jak dlouho vydrží kleště plnit funkci provizorní horolezecké skoby. Našla jeden ze šesti průduchů trawleru na dolní polovině vztlakové komory. Byl větší než průduchy na rozetě. Zamířila na něj světlo na přilbě, přepnuté na maximum. Její slábnoucí baterie musela otevřít průduch, ale rostlinné ústí zůstávalo zavřené. Na rozetě světlo z její přilby stačilo k otevření jednoho průduchu, ale trawler byl větší a mnohem složitější. Pravděpodobně otvíral všechny průduchy současně, na pokyn fotocitlivých receptorů. Odtud je všechny otevřít nedokázala.
Jak tam tak visela, skrápěl ji déšť kyseliny. Stonek biče byl v tomhle místě hodně široký a kluzký, ale na konci zhoupnutí se jí podařilo ho obejmout.
Z pouzdra v kapse vytáhla šroubovák a zasunula ho do průduchu. Ten se mírně pootevřel a ozval se sykot vzduchu proudícího dovnitř. Pohybovala šroubovákem do stran a šumění zesilovalo. Měla malé páčidlo, které se hodilo k otvírání zkorodovaných přístupových uzlů habitatu. Jeden konec byl plochý a druhý zakončený tupou špičkou. Vrazila do průduchu špičku, vedle šroubováku. Vzduch se sykotem pronikal dovnitř, dokud se tlak uvnitř nevyrovnal s tím venkovním. Roztáhla ústí o trochu víc. Prvních pár centimetrů odolávalo, potom ale musela dosáhnout nějakého bodu, který spustil zbytek otvíracího cyklu. Průduch se rozevřel asi na padesát centimetrů.
Marie-Claude hodila dovnitř své nástroje a zaklínila otvor lokty a hlavou. Teď mohla zabrat lépe, a tak se neohrabaně nasoukala dovnitř. Průduch se za ní pomalu uzavřel.
Zhroutila se na zakřivené stěny. Komora byla kulatá a téměř dost vysoká na to, aby se v ní mohla postavit. Snažila se v žáru popadnout dech, když lano z padáku náhle ochablo a pak ji lehce zatahalo v pase. Navinula ho dovnitř. Na jeho konci visel zkorodovaný úlomek kleští. Kdyby jí to zabralo o pár sekund více, teď by se řítila hnědým oparem dolů.
Průduch se zcela uzavřel a bubnování deště na horní straně trawleru znělo dutě. Skomírající světlo přilby odhalilo malé váčky po stranách komory, které se začaly nafukovat a vyfukovat. Připlazila se blíž. Byly dužnaté, tenké a průhledné, svými svalovými stahy pomalu vyčerpávaly vzduch z komory. Obnovovaly vztlak.
Pozoruhodné.
Zhasla lampu, aby šetřila poslední zbytky energie pro chladicí soustavu skafandru, a vzala si poslední baterku, nejmenší, kterou používala k osvětlování vnitřků strojních zařízení. Komora byla protkaná dřevěnou kostrou pokrytou odolnou slupkou. Její světlo dopadlo na tmavé skvrny nad ní, které se v reakci na světlo stáhly a pootevřely tak průduchy, které dovnitř začaly zase vpouštět atmosféru Venuše, aby dále snížily vztlak komory. Odvrátila světlo od skvrny.
Na rozdíl od rozety měl trawler žebra a síť cév. Marie-Claude sledovala, kam vedou. Většina buněk v rozetě byla fotosyntetických a každá si vytvářela vlastní výživu, jako družstvo. To neplatilo u trawleru, ten proto potřeboval spletitou soustavu cév, která mu umožnila specializovat funkce jednotlivých buněk. Bič pohybující se vzduchem sbíral elektřinu a něco muselo přenášet chemickou nebo elektrickou energii do zbytku těla. Baterka odhalovala tmavé čáry ve slupce komory, všechny vedly po ose trawleru k biči. Další tlusté čáry vedly od osy k dlouhé válcovité uzlině pod podlahou komory.
Tohle hledala.
Mohlo se stát, že trawler neměl možnost získávat elektřinu. Na takové časy si musel někam odkládat výživu. Mohly by to být ty uzliny.
Červený displej baterie začal blikat rychleji.
Vytáhla netěsnící baterii z pouzdra.
Prorážela tuhou dužinu vztlakové komory plochým koncem páčidla. Odklopila pružné klapky a odhalila tak červený dřevnatý válec připomínající zásobník disků. Uhlíkaté vodiče trawleru vedly do válce i z něj. Z uzavřené kapsy vytáhla malý voltmetr a přitiskla jeho hroty k jednomu z vláken vedoucích do válce. Ukazatel napětí vyskočil a kymácel se. Zkontrolovala další vodiče. Byly všechny pod napětím, s velkými rozdíly v potenciálu. Válcový zásobník vykazoval na zakončeních velký, stabilní potenciál, stejně jako kondenzátor nebo elektrický orgán úhoře. Něco pro časy hladomoru.
Zaváhala. Elektřina byla neuspořádaná, rychle měnila potenciál, dokonce i přes kondenzátor. Kdyby ale baterii nedobila, mohla by sledovat, jak jí svědčí teplota sto deseti stupňů při tlaku tří atmosfér. Stále klesala a mohla být už jen třicet devět nebo třicet osm kilometrů nad povrchem.
Hledala nejlepší místo pro připojení krokosvorek ke kondenzátorů, až si nakonec jedno vybrala. Na ukazateli baterie v hledí její přilby se nic nezměnilo. Blikal červeně, jako by se jí vysmíval. Kdyby byla ve světě, který se ji nesnaží stále zabít, dotkla by se lehce baterie, aby zjistila, nakolik ji nabíjení zahřívá. Nebo by do toho bebbits plácla. Nacházela se ale v temnotách pekla. Její voltmetr po mnoho minut vytrvale ukazoval proměnlivý proud.
Stále žádné dobíjení. Prozkoumala baterie důkladněji pomocí svítilny.
Stěny baterie se vzdouvaly jako tavící se hračka. V otvoru vyleptaném kyselinou bublala baterie jako magma.
„Merde!“
Vytrhla vodiče, ale stěny baterie se roztavily a její obsah vytekl na podlahu dřevnaté komory.
Hlavní baterie to má za sebou.
Záložní baterie byla téměř vybitá. Horký skafandr ji začal pálit na kůži. Brzy omdlí z přehřátí. Marie-Claude vytáhla vodiče, které spojovaly skafandr s baterií, a přemítala o kondenzátorů a jeho špinavé elektřině. Pak napojila skafandr přímo na trawler, na přívod od elektrického orgánu.
Displeje ve skafandru se rozsvítily. Ikony elektřiny se vesele roztahovaly, jak zobrazovaly grafy příchozího napětí a proudu a jejich časté výkyvy. Malé varovné symboly v různých systémech skafandru blikaly žlutě a červeně, jak pojistky vypadávaly a zase se spínaly každých pár sekund. Záložní baterie se začala nabíjet. Výměník tepla ve skafandru začal s hučením prohánět teplé tekutiny hadičkami v jejím skafandru. Říkala si, nakolik ji dokáže v téhle hloubce ochladit.
Byla malátná, ale zdálo se jí, že se ochlazuje. Připadala si potrhaná jako její skafandr a roztavená jako hlavní baterie. Displej hodin ukazoval, že od útoku na její letadlo uběhlo teprve dvacet šest hodin. Mezitím sestoupila téměř o třicet kilometrů od chladné, tenké fotochemické zóny třemi oblačnými pásy až do oparu pod nimi.
Venuši se zatím nepodařilo ji zabít. Venuše byla mazaná, ale Marie-Claude se učila za pochodu.
Dlouho sledovala displeje, aby se ujistila, že trawler nezničí elektrické obvody skafandru. A pak konečně, příliš unavená, aby už zvládla cokoli dalšího, se Marie-Claude uložila co možná nejpohodlněji a usnula.
* * *
Venuše je nenávistně napadala oslepující kyselinou sírovou, mrazivým chladem, zuřivými větry, a kdyby byli dost hloupí, tak i drtivým tlakem a spalujícím žárem. Venuše je zabíjela s pomalostí lva vybíjejícího gazely, jednoho po druhém: ty pomalé, ty, co měli smůlu, ty, kteří dělali malé, lidské chyby.
Stávali se zdrojem hrdinských zpráv v La Presse nebo Le Devon v Montrealu a Québeku, svědectvím o statečnosti québeckých astronautů. La République měla hrdiny, až do potopení Le Matapédia.
Horní vrstva atmosféry zkorodovala jednu ze vztlakových nádrží vznášejícího se habitatu. Když Le Matapédia klesala do vražedných hlubin, kilometr po kilometru, mnoho obyvatel bylo zachráněno, ale nálada veřejnosti doma se změnila. Québečané byli hrdí a dokázali se vypořádat s obětí smolařů a pomalých, ale Venuše se pokusila o popravu celého houfu najednou.
Vlády se měnily a vysílaly do mraků stále nové vybavení i čerstvé colonistes. Venuši to bylo jedno. Nemohli ji přečíslit a ona nepolevovala.
– Z Komentářů k založení Venušanského státu
Marie-Claude se zdálo o horku a udušení. Dusila ji strašná žízeň a zároveň se koupala v potu, který ji dusil, ale nemohla si ani setřít pot, ani se napít. Někdo ji bez ustání volal, pronikal do hlubin jejího snu, ale nedokázal ji z něj vytrhnout. I přes naprosté vyčerpání nakonec otevřela oči.
„Marie-Claude! Marie-Claude! Slyšíš mě?“
„Renaude,“ odpověděla. Nedokázala se zorientovat, kde je. Jeho hlas provázelo silné rušení. Kontrolky v jejím skafandru nebyly vyrovnané, ale z větší části svítily žlutě.
„Marie-Claude! Jsi naživu! Kde jsi?“
Zkontrolovala své údaje. Dvě atmosféry. Vystoupal snad trawler, když spala? Byla ve třech atmosférách, ale teplota stoupla na sto dvacet stupňů.
„Nejsem si jistá. Zachytil jsi můj signál?“
„Hodně slabý. Vypadá to, že jsi ve třiceti třech kilometrech.“
Překontrolovala tlakoměr a pak posvítila baterkou na malé čerpací vaky na stěně komory. Snížily tlak v komoře, aby zvýšily vztlak, ale trawler ji stále nedokázal udržet ve výšce. Třiatřicet kilometrů. Urazila půl cesty k povrchu.
Vysvětlila mu, kde je.
„Uvnitř trawleru?“ ozval se Renaud s praskáním. „To je hrozně nebezpečné!“
Marie-Claude zkontrolovala čas. Spala skoro čtyřiadvacet hodin. Od sabotáže uběhlo padesát hodin. „Jak dlouho jsem tady dole? To ještě nejsou čtyři dny.“
„Ne. Vrátili jsme se na Laurentide a upravili letadla tak, abychom mohli za tebou. Všude kolem sebe mám samé palivo. Pátrá nás po tobě osm. Habitaty nad námi budou zítra, já ale k tvé pozici dorazím asi za čtyři hodiny.“
„Tak hluboko se nedostane žádné letadlo,“ namítla Marie-Claude.
„Zvláštní letadlo pošle zítra dolů hloubkovou sondu. Dokážeš přežít čtyřiadvacet hodin?“
Podívala se na provizorní kabeláž, jediné, co ji drželo naživu. Záložní baterie jí dávala rezervu asi tak na hodinu.
„Nevím.“
Renaud mlčel tak dlouho, že si začala myslet, že ztratili kontakt.
„Co se podle tebe stane s trawlerem, když vletí do bouře?“ zeptal se nakonec.
„Co? Kde je bouře?“ Na Venuši zuřily velké polární bouře, stejně stabilní jako ty na Saturnu a Uranu, možná trvaly stejně dlouho jako Velká rudá skvrna. Ale pod rychle rotujícími větry ve vzduchu nad rovníkem často propukaly dlouhotrvající bouře provázené blesky a divokými větry.
„Asi hodinu od tebe.“
„Jak velká?“
„Je to bouře.“
Rozuměla. Vědci do bouří nad rovníkem spouštěli sondy. Žádná ty prudké změny tlaku, teploty a kyselosti nevydržela.
„Dalo by se jí uniknout,“ dodal. „Mohla bys zachytit nějaký stoupavý proud.“
„Renaude, pohybuju se na hraně přežití už dva dny. Nechci mluvit o šťastných náhodách.“
„Promiň. Jsem rád, že jsi naživu. Všichni budou rádi, že žiješ. Habitaty jsou vzhůru nohama. Všichni diskutují o změně. Policie zatkla pár lidí podezřelých z útoku na tebe. Stopy vedly k úřadu part i nationaliste. Lidé volají po referendu o odtržení od Québeku, ale strany čekají, dokud tě nezachráníme.“
„Nebo dokud neumřu,“ doplnila ho.
„Dostaneme tě ven! Jsi hrdina dne. Viděla jsi Venuši v největších hloubkách ze všech lidí.“
Ozval se hrom, vzdálený a slabý.
„Proč to říkáš?“ zeptala se ho.
„Agenti Gouverneura se snažili tě umlčet, ale obrátili k tobě ještě větší pozornost.“
„Já ani nejsem séparatiste,“ namítla.
„Všichni tě budou poslouchat, až tě zachráníme. I přes všechny ty vášně není referendum vůbec jisté. Odbory techniků jsou schopné změnit rovnováhu sil. A ty je řídíš. Díky tobě můžeme získat samostatnost. Un pays pour nous. Zasloužíme si ji.“
„Možná jsme si Venuši opravdu zasloužili,“ připustila. „Kdo kromě idiotů by si zasloužil spalující pevninu obalenou jedem?“
„Tys Venuši ovládla,“ řekl Renaud. „Dokážeme ji zkrotit.“
„Neovládla jsem Venuši.“
„Učíš se přímo v terénu, jako první coureurs des bois.“ Coureurs des bois. Zopakovala si tu frázi. Byla hodně stará, z doby založení Québeku Francií, kterou si říkali chlapci a muži vyrůstající mezi původními Algonquiny a Montagnaisy jako pojítka mezi colonistes a novou zemí. Renaud ten historický živý termín použil tak, jak to často dělají politici a demagogové, kterým nezáleží na úplné pravdě. Ale jeho slova rezonovala v jejím srdci, nečekaně a silně.
V přilbě jí zazněl druhý rádiový signál, bez statického rušení. Blízko. Polil ji studený pot. Dron zachytil její vysílání.
„Merde.“
„Co se děje?“ ptal se Renaud, hrozně vzdálený, v bezpečí svého letadla.
„Myslela jsem, že jsem ho setřásla. Ale zaměřil signál z mé vysílačky.“
„Dron se k tobě dostane?“
„Je asi v horším stavu než já, ale svými nástroji dokáže prorazit stěny trawleru. Nemám možnost ho zastavit.“
„Vypni si anténu i vysílačku,“ poradil jí Renaud.
„To teda ne. Stejně už ví, že můj signál vychází z elektrického šumu trawleru. A já nechci umřít o samotě.“
„Co budeš dělat?“
„Rozdáme si to mezi Venuší, dronem a mnou.“
„Právě jsi řekla, že toho drona nedokážeš zastavit.“
„Já vím.“
„A co ta bouře?“
„Teď buď zticha,“ opáčila. „Musím přemýšlet.“
Z nářadí jí moc nezbývalo. Vytáhla měděné dráty, malý nůž, svorky z plastu odolného proti korozi, otlučený šroubovák a malé ocelové kladivo. Rozřízla kabel a zbavila drát izolace. Měď v dešti a vlastně ani v téhle komoře dlouho nevydrží, jí ale stačilo, aby vydržela do bouře.
Poprvé jí rachot, podzvukové vibrace, pronikl až ke kostem. Bouře, Venušina poslední nabídka v rámci vyjednávání, se blížila k Marii-Claude.
Omotala měděný drát kolem kladiva a pak k němu přivázala jednu z padákových šňůr. Zkusmo svou provizorní zbraň rozkývala na šňůře. Dost chabá k útoku proti stroji.
Konec druhé, delší padákové šňůry přivázala k šroubováku, který pak zarazila hluboko do dřevnatého těla mezi šesti vztlakovými komorami až k tuhé, elektricky nabité páteři trawleru, a těsně ho obalila. Skrz rukavice cítila brnění statické elektřiny. Šňůru si přivázala k postroji.
Signál dronu byl teď hodně blízko.
Odpojila se od elektrického orgánu trawleru a její skafandr i výměník tepla přešly k napájení ze záložní baterie. Má asi hodinu.
„Máš mě zaměřenou, Renaude?“
Jeho hlas zapraskal: „Jsi ve třiceti třech kilometrech a klesáš. Jaký máš plán?“
„Tak mě dál zaměřuj a buď zticha.“
Od tmavší fotocitlivé skvrny v horní části vztlakové komory vedlo tmavé vlákno směrem k ose trawleru. Sledovala ho, dokud se neztratilo v tuhé rostlinné slupce. Pomocí šroubováku a kladívka vydlabala v dužině díru. Dávala při tom pozor, aby nenarušila vnější slupku trawleru. Dlabala podél vlákna až k místu, kde se spojovalo s pěti podobnými vlákny a společně se nořily k páteři trawleru. Zašeptala rychlou neadresnou modlitbu a přerušila spojená vlákna hrotem šroubováku. Tím zbavila trawler fotocitlivých receptorů.
Přelezla zpět k průduchu, vrátila všechny nástroje do příslušných kapes a zhluboka se nadechla horkého vzduchu. Potom vrazila prst do uzavřeného otvoru průduchu. Dovnitř začala pronikat horká vnější atmosféra. Pocítila bolestivý tlak v uších a dutinách.
Skafandr ji pevně sevřel a nádrž uvolnila více kyslíku, aby vyrovnala tlak. Výměník tepla se rozběhl na plné obrátky. Tlak téměř sedmi atmosfér a teplota sto sedmdesát stupňů Celsia. Skafandr byl stavěný na pět atmosfér a sto padesát stupňů. Technici chápali tolerance; konstruktéři by tenhle skafandr v takových podmínkách neoblékli.
Ona ale neměla na vybranou.
Strčila do otvoru obě ruce, roztáhla okraje od sebe, aby se mohla podívat dolů na mlžná oblaka. Bič trawleru sebou v sílícím větru chaoticky zmítal, přejížděly po něm modrobílé výboje, které se vybíjely proti prachovým částicím nečistot ve vzduchu. Trawler byl krásný stroj, mistrovské dílo biologického inženýrství, vyvinutý pro život v tomhle hrozném světě, který miloval.
Marie-Claude se vykroutila ze vztlakové komory a spouštěla se po svém laně. Roztočil ji proměnlivý vítr. Prudce mávala nohama i rukama, aby se srovnala. Spustila se až na konec šňůry, takže teď visela dvacet pět metrů od biče trawleru. Poletovala ve větru několik metrů od něj, pod sebou propast hlubokou třiatřicet kilometrů.
Snažila se zachytit biče, přiblížit se k jeho hladkému, vlnícímu se povrchu. Doufala, že tohle je ta nejnebezpečnější část jejího plánu, ale byla to jen jedna z částí, kde mohla přijít o život. Čím déle se houpala ve větru, tím větší rozdíl potenciálu oproti biči akumulovala. Její mokrá šňůra, jako vodič, napodobovala lano trawleru. Kdyby se znovu neuzemnila k biči trawleru, až by se k němu konečně dostala, způsobila by výboj, který by ji mohl omráčit.
Bouře znovu zaduněla a rezonovala jí v kostech. Natáhla ruku k biči trawleru a téměř se ho dotkla, když vtom mezi nimi přeskočil elektrický výboj, který ji zasáhl. Trhla rukou zpět. Dron se blížil, jeho reflektory prosvětlovaly mlhu v blízkém okolí. A vítr ji stále odnášel od biče.
Vylezla na šňůře výš a přiblížila se k biči trawleru. Soustředila se, zachytila se a po zásahu elektřiny se stáhla. Displeje v přilbě na chvilku pohasly. Svaly jí svíraly křeče, přesto dál klouzala po biči, kolem kterého ovinula nohy.
Z mlhy se vynořil údržbářský dron. Dva ze tří reflektorů, i když měly skleněný obal, nesvítily. Hmátl po ní zkorodovaným manipulátorem.
Marie-Claude natáhla ruce kolem biče, aby k němu uvázala konec druhé padákové šňůry. Pak přivázala tu, na jejíž konec připevnila kladivo s měděným drátem. Déšť, který kolem ní vířil v poryvech, odstranil barvu z ocelového kladívka a pokrýval měď drobnými důlky s modrými okraji.
Pak déšť i vítr ustaly a vzduch se projasnil.
Natočila se, aby zjistila, co se děje. Zmocnila se jí hrůza. Opar se otevřel do kilometrů čirého vzduchu. Tenhle jasný sloup čistého vzduchu lemovaly temné, rozeklané mraky protkané sítí modro-bílých blesků. Mohutný vír o průměru sto kilometrů. Střed bouře propichoval spodní část mlžné oblačnosti a odhaloval Venuši, nahou, děsivou a krásnou. Pod bouří se rozkládala rozlehlá rovina z temného čediče posetá vysokými, lesklými lávovými dómy. A třicet kilometrů pod čirým vzduchem ve středu bouře Vylétala z vulkanické stolové hory k obloze zářivě červená láva a černý sirnatý dým.
Nahá Venuše. Hrozivá. Krásná.
Ji i dron nasály rychle vířící větry narušující okraje mraků. Stěny obřího víru osvítil namodralý, rychle se větvící blesk. Dron se blížil z boku, jak se vyhýbal biči trawleru. Dokázal měřit elektrický náboj lépe než Marie-Claude.
Rozhoupala kladívko na konci šňůry a hodila ho. Kladivo dotáhlo mokrou padákovou šňůru přes těch pár metrů a zavěsilo ji na horní část ramene manipulátoru.
Vlhké lanko zajiskřilo elektřinou. Poslední reflektor dronu zhasl a z útrob stroje se vyvalil dým.
Statický náboj, který dron získal za dva dny v těchto hlubinách, nebyl stejný jako náboj trawleru. Teď se vyrovnaly.
Marie-Claude přitáhla dron k sobě a připoutala ho k biči trawleru.
Zaduněl hrom. Hluboká vibrace pronikající ke kostem posílila podvědomý strach.
Chvěly se jí prsty, když otvírala přístupový panel dronu a odlupovala spálené vrstvy usazené kyseliny. Napůl roztavené kabely ležely nad pojistkami zatavenými v paticích. Trhnutím uvolnila zbývající vodiče a začala propojovat bič trawleru nad sebou s vodíkovými články dronu. Pak připojila vodíkové články k biči pod robotem. Prsty se jí chvěly, když začal vodiči proudit slabý proud.
Musela odsud rychle pryč. Vítr hnal trawler k zvrásněným okrajům stěny z mraků stále rychleji. Marie-Claude zápasila s lankem, s unavenými svaly, s průduchem.
Volný prostor se ještě víc rozevřel a rozptýlené světlo půjčilo zdejšímu přítmí kapku úsvitu. Venuše ji zkoušela už téměř tři dny. Ona stále žila. Venuše teď Marie-Claude respektovala, ale ještě s ní neskončila. To gesto s otevřením mraků bylo vzkazem od Venuše. Ale Marie-Claude může využít zášť Venuše proti ní samé.
Prsty lomcovala za otvor průduchu, páčila, tahala, dokud dovnitř nedokázala vklínit ruce, kterými potom vtáhla zbytek těla. Kopla. Tvrdě. Rychle. Neměla moc času.
Marie-Claude vklouzla do komory, ale nepřipojila svůj skafandr zpět k elektrickému orgánu. Odvázala si padákovou šňůru od postroje. Chtěla být co nejdál od elektrických cévních obvodů trawleru. Schoulila se ke stěně, kolena si přitiskla k tělu.
„Renaude?“ ozvala se. „Renaude?“
Šum. Pak: „Marie-Claude! Jsi v pořádku?“
„Máš mě zaměřenou?“
„Ano. Je to hodně slabé.“
„Tak pokračuj. Možná budu brzy potřebovat vyzvednout.“
„Sonda pro hluboký ponor tady bude až zítra, Marie-Claude,“ konstatoval smutně, „a ani pak nevím, jestli se dokážeme dostat dost blízko k bouři.“
„Pokračuj v zaměřování,“ zopakovala.
Blízko zaduněl hrom. Blesk ozářil stěny komory jako baterka za rukou a vykreslil síťovinu cév. Nikdy nebyla v blízkosti blesku na Zemi, ale cítila, i když ho neviděla, že blesky na Venuši jsou větší, divočejší. Brzy nějaký blesk na své cestě projede bičem trawleru. Nevěděla, co by se stalo se všemi parazity přichycenými na trawleru, který jim poskytoval životní prostor. Možná shoří na prach a trawler se tak očistí nebo možná stejně jako lesní požár umožní zásah blesku vzniknout a vzkvétat novému životu. Nevěděla, jestli přežije ona. Byla teď semenem v lusku, které netuší, jestli je obal dost silný na to, aby přežil všechno, co předchází narození.
Renaud, vzdáleně přes silný šum, vykřikl: „Klesáš. Jsi v klesavém proudu? Marie-Claude! Jsi v jednatřiceti kilometrech a klesáš!“
Svět kolem ní vybuchl. Bolestivá záře. Rachot rezonující v kostech. Horko. Omračující šok, který jí sevřel svaly. Svět zprůhledněl. Náznaky pocitu z přetížení překryl dunivý výbuch pod ní. Tam, kde byl údržbářský dron, ozářil tenké dno komory jasný záblesk oranžové a fialové. Trawler se otřásl, jako by se měl rozpadnout.
Pak všechno zešedlo.
O kus dál udeřil blesk, který osvětlil stěny jejího světa jako v nových okamžicích stvoření.
Svaly se jí třásly po elektrickém šoku, i když byla uzemněná k trawleru a nestála v cestě žádnému proudu. Cítila se těžká. Komora se nadále otřásala v turbulencích. Byla těžká. Nebyl to elektrický šok. Komora se otřásala v turbulencích při svém prudkém stoupání atmosférou. Fungovalo to. Odpálením vodíkových článků v dronu oddělila od trawleru tlustý bič.
„Renaude!“ vykřikla.
Ikona antény byla červená. Operační systém restartovat. Renaud ji neslyší. Nevysílala svou polohu. Její záložní baterie selhávala. A oddělený bič trawleru už elektřinu vyrábět nedokázal. Ale elektrický orgán by ještě mohl být nabitý.
Marie-Claude odlezla k otvoru, který vyhloubila v dřevnatém těle trawleru. Ruce se jí třásly, svaly měla stále stažené po zásahu elektřinou. Připojila si skafandr k elektrickému orgánu.
Některé displeje se rozsvítily, ale začalo být těžké přemýšlet, soustředit se na to, co jí hlásily. Cítila tlak na hrudníku. Bolely ji ruce i nohy. Ikona dekomprese uprostřed průzoru se rozsvítila jasně červeně. Žlutá ikona dusíku blikala pod ní. Nebezpečí kesonové nemoci, i přes nízký obsah dusíku ve vzduchovém zásobníku. Přechod ze šesti atmosfér na jednu byl smrtící. Trawler se při stoupání stále chvěl a jí se začínal kalit zrak. Venuše, jako vrtošivý džin, jí mohla splnit přání, ale stejně ji zabije.
* * *
Přepis výslechu ve věci Duvieusartová, strana 782
18:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Slečnu Duvieusartovou jsme našli v ohořelých zbytcích trawleru ve výšce čtyřicet devět kilometrů. Její skafandr se stále restartoval kvůli slabé záložní baterii. Původně jsme si mysleli, že trawler byl poškozen bouří v hlubinách, ale později jsme našli stopy po výbuchu pod vztlakovou komorou a ve zbytcích jeho biče. Komory byly stále natlakované na jeden a půl atmosféry.
18:35, CHLOE RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: V jakém stavu jste slečnu Duvieusartovou našli?
18:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Zprávy v médiích byly přesné. V bezvědomí. Extrémní vyčerpání z horka. Šok. A kesonová nemoc. Pojistky v jejím skafandru se pokusily o postupné snižování tlaku, ale neměly dostatek energie, takže to zvládly jen z poloviny.
18:35, CHLOÉ RIVERINOVÁ, PŘEDSEDKYNĚ: Jak to bylo dál?
18:35, RENAUD LANOIX, TECHNICKÝ VEDOUCÍ: Neměli jsme k dispozici přetlakovou komoru, takže jediné, co se dalo dělat, bylo naložit ji do letadla a klesnout s ní do výšky, jakou nám umožnila tolerance. Na několik hodin se nám podařilo zvýšit tlak v letadle na téměř dvě atmosféry.
* * *
Když se probrala, všechno ji bolelo. Ozýval se hukot motoru letadla a ona byla připoutaná vleže na jedné ze zadních sedaček pro cestující. Skafandr měla svlečený a ruce jí kryly obvazy. Renaud klečel a potíral jí nohy mastí proti poleptání kyselinou.
„Renaude,“ zasípala.
Vítr kolem letadla zněl nepřístojně a pilot před nimi bojoval s divokými turbulencemi. Za oknem kokpitu byla tma. Letoun se otřásl a znovu sebou trhl.
„Budeme chvíli létat ve špatném počasí, dokud tě nebudeme moct bezpečně vynést do nižšího tlaku. A pak tě odvezeme domů na Laurentide, kde tě čeká přivítání pro hrdiny. Mluví se o tobě všude, dokonce i na Zemi. Příběh tvých tří dnů v oblacích má větší sledovanost než jakýkoli jiný příběh na Zemi, Marsu nebo na asteroidech. Všichni čekají, jak se rozhodneš.“
„Les séparatistes?“ zeptala se.
„Doufám, že se nerozhodneš pro nationaliste.“
„Ani pro jedny,“ odpověděla.
„Každý se musí rozhodnout,“ namítl. „Bude se hlasovat a možnosti jsou jen Ano nebo Ne.“
Zavrtěla hlavou. Bolelo to. „Ať už jsme součástí Québeku nebo samostatnými národ Venuše, stále žijeme v plovoucích plechovkách a prohráváme. Nezáleží na tom, kdo ve ztraceném závodě doběhne jako první. Řešení, která jinde fungují, tady použít nejdou.“
„Co chceš? Právě teď nemáš na to, abys něco vedla.“
„Musíme se naučit žít z téhle země. Menší habitaty musí být nezávislejší, pohybovat se hlouběji v atmosféře, kde se můžeme učit od života, kterému se tam už daří. Musíme se stát novými coureurs des bois.“
Poprvé vydáno v časopisu Analog editora Trevora Quachriho v listopadu roku 2014
Přeložil Tadeáš Pelech
