Kapitola první
Šepoty dávné vzpomínky
„To je kapitán John MacShard, vykradač hrobek.“ Schömberg opřel odulý břich o výčepní pult a jal se desku otírat špinavým hadrem. „Jeho máti prý byla marťanská princezna, která se pokurvila, a táta nejznámější překupník kradených starožitností v Dolním městě, hospodský v zaplivané putyce U Dvaceti vrátků Schömberg,“ pokračoval polohlasem, až mu pysky podobné vykuchaným játrům mlaskaly: „Jinde než na Merkuru je nechtěli. Ty dva a jejich špinavý vejce.“ Zabloudil očima ke dveřím a okamžitě zvážněl.
Proti záři marsovského měsíce se v nich rýsoval obrys muže. Příchozí se rozmýšlel, vykročil dál po ulici, ale pak se rozhodl vrátit a projít slabým silovým polem do lokálu. Za prahem znovu zaváhal.
Byl mohutný, svalnatý, na sobě nenápadné odstíny hnědé, u boku se mu vyjímala nevídaná starobylá zbraň samý nestálý plast a kov spletitých tvarů.
Ostřílení vesmířané a obchodníci s křikem, kteří podnik vyhledávali, okamžitě poznali Banningův paprskomet.
Zbraň ve Sluneční soustavě údajně ovládli jen čtyři muži. Prvním byl legendární Severozápaďan Smith, druhým Eric John Stark, toho času mimo soustavu. Třetím byl Dumarest z Terry1 a čtvrtým kapitán John MacShard. Kdokoli další se pokusil z banningu vystřelit, zemřel ošklivou smrtí. Občas se někdo prostě vypařil, jako by ho do sebe nasály nezměrné energetické články paprskometu. Smith prý za banninga upsal duši. MacShard ale duši měl, bylo ji vidět za jeho neuhýbavým šedým pohledem, kterak snad prahne po zapomnění.
Věren letitému zvyku kapitán John MacShard posečkal ve dveřích, dokud jeho zornice nepřivyknou petrolejovému příšeří. V očích mu plál neuhasitelný divoký oheň. Byl psanec úzké tváře a boků, jehož žádný člověk nezkrotí. Ve všech cizích a tajemných sférách meziplanetárního prostoru se někdo pokusil z kapitána Johna MacSharda vyhnat divou šelmu. On však zůstával stejně prudký a svobodomyslný jako za chlapeckých let, kdy bojoval o holé živobytí v nelítostné pustině rozeklaných skal a lávových polí Merkuru a z nesourodé krve dvou světů vystavěl tělo schopné odolat krutému podnebí třetího.
Kapitán John MacShard nepřišel k Schombergovi jen tak. Nikdy nedělal nic bez dobrého důvodu. Nedokázal ani usnout, aniž to předem zvážil. To se naučil na Merkuru, kde jako sirotek přežíval v děsivých jeskyních, zuby nehty bojoval o přežití tam, kde nic neroste a kde byl on spolu s kmenem pololidí, již se ho ujali, nejchutnější krmí na celé planetě.
Více než kdy který pozemšťan se vzdělal v dávných způsobech, těch sladkých, nebezpečných, dávných způsobech starých Marťanů. Jejich potomci dosud strašili v sešlých šeplavých pahorcích, jež zbyly po velebných marsovských pohořích z časů největší slávy, kdy mořští králové vládli nad planetou modravou jako tyrkys, jiskrně rudou jako rubín a zelenou jako Smaragdový ostrov, z nějž vzešli pozemští předkové kapitána Johna MacSharda, stejně drsnou, tajemnou a nepokojnou jako sám nevlastní syn vřeštících merkurských pustin s krví Briana Borua, Jindřicha Tudora a Karla Eduarda Stuarta v žilách. Napříč staletími na něj stejně volala krev marsovských mořských králů a našeptávala mu hlubokou moudrost marťanských praotců. Jeho dávno mrtví příbuzní bojovali s Dány a Anglosasy, byli Stuartovými rytíři i Napoleonovými veliteli. Bojovali pod Rhiannoninou zástavou i proti ní, v mužské i ženské podobě, odolávali černokněžnickým útokům a vedli vyhladovělé armády barákešské do poslední bitvy na marsovském pólu. Jejich příběhy, jejich odvaha i jejich šílená neohroženost tváří v tvář nevyhnutelné smrti vstoupily do bájí.
Kapitán John MacShard o těchto předcích pochopitelně nic nevěděl a jeho minulost skrývala mnohá neodhalená tajemství, on se však o ně ani nezajímal. Díky instinktům společným všem inteligentním divokým zvířatům ponechával minulost minulosti. Poháněla ho kočičí zvědavost, ta z něj udělala nejlepšího archeolovce všech pěti planet – někteří, třeba Schömberg, ho zvali vykradačem hrobů, ovšem nikdy v jeho přítomnosti. V obydleném vesmíru se těžko našlo muzeum, které hrdě nevystavovalo některý z nálezů kapitána Johna MacSharda. Některé z národů, jež artefakty vyrobily, by prý ještě žily na svých světech, kdyby je kapitán John MacShard nenavštívil. Kapitán neměl živého nepřítele, který by se ho nebál. A v soustavě nebylo ženy, která ho poznala a zapomněla.
Nazvat kapitána Johna MacSharda samotářem by byla tautologie. Kapitán John MacShard byl ztělesněné samotářství. Byl jako ostrá skála v nekonečné poušti, která odolá všemu, co na ni může člověk či příroda vrhnout. Byl zosobněná vytrvalost. Byl zosobněná celistvost. Byl tvrdý jako štěrk. Jen ten, kdo se sám postavil běsnění nelidského Merkuru a přežil, může pochopit, co znamená být MacShard a spoléhat se jen na MacSharda.
Kapitán John MacShard byl v citech střídmý, leč přece více než sobě dovedl dát toulavému brintu, zraněné paprskryse nebo vychrtlému pouličníkovi, žebrajícímu na tvrdém a kyselém marsovském slunci, jemuž hodil starou stříbrnou minci. Teprve pak vešel do baru, kde už mu Schömberg nachystal jeho obvyklý nápoj.
Holanďan začal něco blekotat, ale kapitán John MacShard přitiskl rty k sklínce vortexové vody, otočil se k němu zády a zhlédl stolní společnost.
Stolní společnost se tvářila, že ho neviděla přijít.
Z náprsní kapsy vytáhl kapitán John MacShard zkroucenou tužku z venušanského povídřeva, zasunul ji mezi zuby a zamyšleně se zakousl.
Nakonec jeho neochvějný pohled padl na tlustého kupčíka ve švihácké vestě z nápodoby skowí kožešiny a zářivě modrých kamaších, soustředěně zabraného do studia složitě tvarovaného džbánku před sebou.
„Ty jsi Morricone?“ Šepot kapitána Johna MacSharda prořízl rytmický šum mužů, kteří nemohli než lapat po dechu a olizovat si vyschlá ústa.
Tenké rty roztáhl jen tolik, aby všichni zahlédli záblesk čistých špičatých zubů.
Morricone přikývl. Pokusil se o úsměv. Položil ruce vedle karet a legračně krčil rameny.
Odkudsi tiše zazněla struna štrangu.
„Sháněl ses po mně,“ řekl kapitán John MacShard. A ukázal bradou do kouta, kde se rázem uvolnil špinavý stolek.
Muž jménem Morricone poslušně odcupital ke stolku a posadil se, kapitán John MacShard sebral z baru láhev i sklenku a pomalým krokem se vydal za ním, starožitné kamaše z ghatích šupin lehce cinkaly.
Znovu zazněla struna štrangu, její hluboký tón rozezněl v řídkém marsovském vzduchu neslýchané harmonie. Výkřik podobný lidskému hlasu se vytratil v ozvěně, a v jeho stopách se rozhostilo ještě hlubší ticho.
„Sháněl ses po mně?“ kapitán John MacShard přesunul nezapálené cigarillo z jednoho koutku do druhého. Šedé oči s jantarovými tečkami zavrtal do Morriconeho uhýbavých černých panenek. Tlustý kupec očividně požil nějaký dolnoměstský „hlavguláš“.
U Schomberga se daly sehnat veškeré druhy drog, a všechno tu bylo na prodej, Schomberga nevyjímaje.
Narkoman se rozhihňal způsobem typickým pro crujfistu, oběť návyku na jemně mletou bílou kůru venušanských stromových kultur, které s její pomocí cvičily své obří ptáky, ale měly dost rozumu, aby ji samy nepožívaly.
Kapitán John MacShard se odvrátil. Nehodlal ztrácet čas s feťákem, ať si má sebenákladnější chutě.
V tu chvíli přešla Morriconeho hrůza z kapitána Johna MacSharda. Pomoc potřeboval ještě více než svoji drogu. Na kapitána Johna MacSharda to udělalo jistý dojem. Věděl, jak pevně má cruff své oběti v hrsti. Šel však dál. Morricone musel docupitat před něj, téměř padnout na kolena a vztáhnout k němu ruce. Sáhnout na kapitána Johna MacSharda se ale bál.
Promluvil tenkým zoufalým hláskem a bolest v něm kapitán John MacShard poznával. „Prosím…“
Kapitán John MacShard udělal krok stranou, mířil na rozpálenou ulici.
„Prosím vás, kapitáne MacSharde. Prosím vás, pomozte mi…“ Kupec svěsil ramena a zničeně vysvětlil: „Unesli mi dcera. Thenneti mi unesli dcera.“
Kapitán John MacShard zaváhal, ale oči ze dveří nespustil. Koutkem úst utrousil jméno jednoho z nejlacinějších hotelů ve čtvrti. Nikdo příčetný se v něm neubytoval, byl-li mu život milý. Jen šílenci a zoufalci se odvážili na ulici, kde hotel stál.
„Budu tam za hodinu.“ Kapitán John MacShard vyšel z baru. Hoch, kterého podaroval stříbrem, tu ještě stál ve vírech marsovského prachu, toho nezastavitelného rudého přílivu, který se jako prapodivná řeka dral sešlou ulicí. Hoch na něj vycenil zuby v úsměvu. Staré oči, mladá pleť. Na rameno mu vylezl štíhlý ještěr snizel a omotal mu podivný chápavý ocas kolem levého ucha. Hoch zvíře něžně bezmyšlenkovitě pohladil.
„Vy dobrý člověk, pane kapitáne Johne MacSharde.“
Kapitán John MacShard si poprvé za mnoho měsíců dovolil smutný sebeironický úsměv.
Kapitola druhá
V zajetí Thennetů
Kapitán John MacShard sešel z hlavní třídy téměř bez prodlení. Potřeboval poradit a věděl, kde se mu rady dostane.
Musel navštívit jistého kmeta. Ač nepatřil k jejich národu, vedl Fra Energen poslední memigetské kněze, jejichž řád odhalil bohatství artefaktů, jež planeta skrývala. Byli rovněž odborníky na Thennety a starý marťanský panteon.
Když u nich byl hotov, pokračoval kapitán John MacShard pěšky do svého hotelu. Cesta ho vedla nejšpinavějšími a nejubožejšími slumy ze všech kosmoportů na všech vesmírných trasách. Nedal najevo slabost ani touhu. Šel pravidelným neúnavným krokem vlka. Oči se ani nepohnuly, a přece jim nic neuniklo.
Kolem se v mihotavém světle vlnily převysoké rozpotácené činžáky Dolního města a rezavým kovem i červenou terakotou splývaly s krajinou, jako by z ní vyrostly. Jako by tu stály odjakživa.
Nepamatovaly sice počátek věků, ale některé byly starší než lidský rod. Lidé k nim přistavovali a bourali a znovu přistavovali, ale kdysi věže chránily a hlásaly majestát nejmocnějších mořských králů Marsu.
Teď z nich byly slumy, krysí kolonie pro odpad vesmírných tras, pro polomarťany jako kapitán John MacShard, pro genetické směsky tak podivné, že si je ani Breughel nevysnil.
V řídké atmosféře bylo Dolní město cítit na míle daleko, a ještě dál, v řadě kráterů známé jako Dianino pole, stála Stará základna, první kosmoport, který pozemšťané na Marsu postavili. Teprve dlouho poté začali objevovat podivné mizející národy, jež se zdržovaly poblíž měst, strašily v nich jako sotva živí duchové, stvořeny spíš z vlastních duševních sil než z přírodních dějů – staré vzpomínky proměněné v tělo pouze silou vůle.
Před tisíci a tisíci lety v těch věžích umírali mořští páni s ženami a dětmi v tušení konce své rasy, poslední zbytky vod se vypařovaly a rudé vichry rvaly z ulic všechny ozdoby a eleganci. Někteří se rozhodli skoncovat se životem, když se jejich krásné koráby proměnily v neužitečné památníky. Jiní sebrali příbuzné a vydali se přes mladé pouště hledat bájný oceán, který prýští z nitra planety.
Neodešlo ani jedno pokolení, jak kapitán John MacShard věděl, a malý, ovšem splavný oceán se vypařil, až z něj nezbylo nic než ranní mlha nad krajem. Na jeho místě se pomalu hroutily trupy lodí, rozpadala mola a nábřeží, nad nekonečnými dunami a zvlněnými pouštěmi se tyčila opuštěná města, palčivě majestátní a neskutečně krásná. Přílivy prachu zalévaly mrtvá mořská dna planety, které došly zdroje. I vodu dováželi z Venuše, dokud Venušané nezvedli cenu tak, že si ji mohla dovolit jen Země.
Země už na tom nebyla o mnoho lépe, vodní války proměňovaly modrou planetu v pozadí nekonečných šarvátek mezi národy a kmeny o převzácné potoky, řeky a jezera, jež tak prostopášně využívaly a nechaly vypařit do vesmíru, až Hospodinův ráj proměnily v Ďáblovu pustinu.
Ani Země si už nemohla dovolit venušanskou vodu. Na Venuši tedy propukla krvavá občanská válka o zbytky obchodních příležitostí. I MacShard nějakou dobu pašoval nekolkovanou vodu z Nového Malvernu. Neuvěřitelné, kolik dokázali boháči zaplatit za malou lahvičku. Ale podnikání se mu zajedlo, když procházel nechvalně proslulou londýnskou čtvrtí Westminsterem a viděl degeneráty utrácet dělnickou mzdu za zavařovačky hnědého recyklátu, zatímco matky chovaly v náručí mrtvolky dehydrovaných kojenců a žebraly o peníze na pohřeb.
„Pane kapitáne Johne MacSharde.“
Kapitán John MacShard věděl, že ho hoch sledoval celou cestu do hotelu. Aniž se otočil, pravil: „Měl by ses představit, synku.“
Hoch se zastyděl, jako by ho zatím nikdy nikdo nepřistihl. Svěsil hlavu. „Táta mi říkal Miltone.“
Kapitán John MacShard se usmál. Jednou. Nechal toho, když uviděl hochův výraz. Chlapci se tolikrát posmívali, že pro něj úsměv znamenal nebezpečí, nedůvěru, bolest. „Tvůj táta byl pan Eliot, je to tak?“
Hoch zapomněl, že se má tvářit uraženě. „Vy jste ho znal?“
„Jak dlouho ho znala tvoje máma?“
„Byl lodník na dálkové iontovce. A skvělý kytarista. Zpěvák. Všechny písničky si psal sám. Chtěl jít za hudebním producentem, až se vrátí ze Země s fůrou peněz, aby se mohl oženit. No znáte to.“ Hoch sklopil oči. „Nevrátil se.“
„Já nejsem tvůj táta,“ řekl kapitán John MacShard a vešel do hotelu. Zavřel za sebou. Musel obdivovat triky dnešní pouliční mládeže. Na něj ale nezabíraly. Viděl šestileté experty vytáhnout poslední uranský bankh z lakomého novonantuckettského velrybáře, který zrovna dokončil přednášku o blahodiní chudobinců.
Za chvilku přišel Morricone. Kapitán John MacShard ho poznal podle váhavého klepání.
„Je otevřeno,“ řekl. V tomto hotelu nemělo smysl se zamykat. Zdálo by se, že v pokoji něco stojí za vloupání. I kdyby jen host sám.
Morricone byl vyděšený. Děsil se téhle čtvrti a děsil se kapitána Johna MacSharda. Nejvíce se ale děsil něčeho jiného. Toho, co mohli Thenneti provést s jeho dcerou.
Kapitán John MacShard neměl Thennety zrovna dvakrát v lásce a uvítal každou záminku, aby jich zase pár poslal do pekel.
Křiklavě nastrojený staroch se došoural do pokoje, děs ho neopouštěl. Kapitán John MacShard za ním zavřel dveře. „Nevykládej mi o Thennetech. Vím, co jsou zač a co dělají. Řekni mi, kdy ti unesli dceru a všechno ostatní o tom, kam ji unesli.“
„Za staré hrobky. Dobrých padesát šedesát verst odsud. Za Žlutý kanál. Zaplatil jsem brídovi, aby je stopoval. Dál se nedostal. Řekl, že stopa pokračovala za kanál, ale on po ní odmítl jít. A všichni mi řekli to samé. Do Aghroniaghu Thennety sledovat nebudou. A vtom se mi doneslo, že jste právě přibyl ze Země.“ Učinil chabý pokus o obvyklou společenskou konverzaci, dál se ale díval jako šílenec. „Jak to tam teď vypadá?“
„Tady je líp,“ odtušil kapitán John MacShard. „Takže zmizeli v Aghroniaghu? Kdy?“
„Je to asi dva dny…“
Kapitán John MacShard se odvrátil a pokrčil rameny.
„Já vím,“ řekl kupec. „Ale je to jinak, než si myslíte. Nechtěli ji sníst nebo… nebo… si s ní hrát…“ Bylo vidět mráz, jak mu běhá po zádech. „Dávali si pozor, aby ji neporanili. Jako by ji měli pro někoho jiného. Pro významného otrokáře? Nenechali na ni ukápnout ani kapku sliny. Mě ale trefili.“ Ukázal zkroucený spálený pazour na místě, kde míval ruku.
Kapitán John MacShard se zhluboka nadechl a začal se zouvat.
„Kolik?“
„Všechno. Cokoli.“
„Když ji přivedu zpátky živou, mám u tebe milion tvrdých deenů. Za její příčetnost neručím.“
„Peníze dostanete. Přísahám. Jmenuje se Mercedes. Je sladká a cudná – to jediné, co po mně zůstane dobrého. Byla u mě na prázdniny… s její matkou jsme se…“
Kapitán John MacShard udělal krok směrem k pryčně. „Půlku ráno. Dej mi čas schovat peníze do bezpečí. Pak pojedu. Dřív ne.“
Když se Morricone odšoural a jeho stále čím dál tišší kroky se vytratily v orchestru rušného provozu před hotelem, kapitán John MacShard se rozesmál.
Nebyl to smích, jaký by kdo chtěl slyšet podruhé.
Kapitola třetí
Země nezaslíbená
Vrchovinu Aghroniagh vytvořil před několika miliony let dopad velikého asteroidu, ale žírné pláně protkané říčkami kolem ní lid kapitána MacSharda nedokázal úspěšně osídlit. Nebyly tím, čím se zdály být.
V prvních letech sem tráva a voda přitahovaly řady kolonistů. Málokterý vydržel měsíc, natož rok. Voda a tráva na Marsu byly díky zeměrovnači Blakeovi. Blake si vytkl za životní úkol roubovat a křížit nesourodé geny, dokud nezíská nápodobu trávy a vody schopnou přežít, ba vzkvétat v nehostinném marsovském podnebí. Vyšlechtil je z jakýchsi tekutých řas a lišejníku po tolika genetických úpravách, že jejich matematický rodokmen zaplnil celou knihu.
Blakeovy obří atmosférické vývojníky proměnily marsovský vzduch a obohatily ho natolik, že byl dýchatelný pro pozemšťany. Zamýšlel z celého Marsu udělat úrodný kraj, jaký viděl podlehnout zkáze na Zemi. Dle mínění některých se natahoval příliš vysoko, a než by dělal práci za Boha, začal za Boha považovat sám sebe. Rozplánoval město zvané Nový Jeruzalém a rozvrhl jeho budovy, parky, řeky a jezírka. Vysadil pokusná pole, přilákal první osadníky, dal jim sadbu, již vytvořil, a hnojivo, jež vynalezl, a pod přímým marsovským sluncem se stalo něco, k čemu v jeho laboratořích nedošlo.
Blakeův ráj se změnil v očistec.
U jeho zelených výhonků a zurčivých fontán se vyvinula jistá inteligence, chuť na jisté živiny, prostředky, jak se jich zmocnit a strávit je. Tyto živiny se vyskytovaly především v pozemšťanech. Jídlo se dalo nalákat podobně, jako sasanka láká hmyz. Kořist uviděla sladkou vodu, zelenou trávu, a s radostí se vrhla do hlubin hladových stvolů a žíznivých vod, jež ji se stejnou radostí strávily.
Otcům pak umíraly děti před očima, před očima se jim rozkládaly a mizely. Ženy viděly stejně umírat své pracovité manžely a vzápětí se samy stávaly potravou.
Blakeových sedm osadnických rodin vydrželo rok, a po nich přišli další průkopníci vyzbrojení prostředky k boji s takzvaným rajským virem, připravení bojovat s hladovou travou a vodou, odhodlaní ji zkrotit. Jeden po druhém nakrmili to, čím se chtěli sami nasytit.
V Ráji se dalo přežít. Kapitán John MacShard zkusil a prověřil různé způsoby. Nějakou dobu hledal památky po osadnících, dopisy, úpisy, rodinné šperky.
Naučil se přežít v Ráji alespoň krátkou dobu. Zvedal cenu tak dlouho, až ji nedokázal nikdo zaplatit.
Tehdy s výpravami přestal. Skoncoval tak i s vlastní nudou. Nikdo nevěděl, co se všemi penězi podnikl, ale na svoji osobu je nevynaložil.
Bylo známo, že značné částky vydává kapitán John MacShard jedině za úpravy a opravy své lodi, lidem stejně cizí jako jeho palná zbraň, kterou ukořistil v Pásu a zabral právem nálezce. Ani výkupčí kovů o ni nestáli. Kov, z něhož byla vyrobena, mohl být jedovatý na dotek. Stejně jako zbraň, ani loď na sebe nenechala sáhnout jen tak někoho.
* * *
Kapitán John MacShard zaplatil míšenci od phramic za dopravu na hranici Ráje, potom zpocenému loďkaři slíbil částku rovnou ceně jeho phramice, když dočká zvěsti o jeho návratu a odveze ho i zpátky. „A případného pasažéra, kterého budu mít s sebou,“ dodal.
Bidlák se mohl zbláznit strachy. Přesně věděl, co myslící zeleň dovede, a slyšel historky o nešťastnících, které potoky pronásledovaly na půl cesty do Dolního města a na místě strávily. Vypily, říkali vypravěči. Žádný rozumný tvor, ať ze Země či z Marsu, nástrahy Ráje nepokoušel.
Jako by nestačil nebezpečný kraj, ještě ho obývali Thenneti.
Thenneti, pro Ráj téměř nepoživatelní, obývali zónu ve všech ročních obdobích, a jen občas vyrazili ven loupit v lidských osadách s jistotou, že se je žádná trestná výprava neopováží pronásledovat až do podzemního města Kong Gresh hluboko ve středu kráteru Aghroniagh, obklopeného vrchovinou Aghroniagh, kde nerostlo býlí a nezurčely potoky.
Thenneti podnikali nájezdy pro radost. Obvykle když zatoužili po lahůdce. Na lidském mase byli až závislí, jak po něm prahli. Při své krutosti si zajatce vychutnávali, někdy je udržovali naživu i mnoho týdnů, obzvláště šlo-li o mladé ženy. Zabití si pak ale užili tím víc. Schomberg to jednou formuloval dost názorně: Čím delší trápení, tím sladší masíčko. Jeho zákazníci nechápali, jak může takovému myšlení rozumět.
Kapitán John MacShard věděl, jakou má Mercedes Morriconeová naději na přežití. Doufal, že o tu naději bude ještě stát, až ji najde.
Co to Morricone říkal, že ji Thenneti nechtěli poznamenat? Že ji unesli pro někoho jiného?
Pro koho?
Kapitán John MacShard to chtěl zjistit. Za mladé děvče Thennetům nikdo nezaplatil už dlouhá léta. Meziplanetární války vyhnaly na chodník dostatečný výběr pohledných mladých žen. Nikdo si nevšiml, když občas nějaká zmizela.
Pokud ji Thenneti chtěli prodat jako zásoby na přicházející Dlouhou zimu, potřebovali udržet zboží v nejlepší jakosti, a Mercedes by mohla být předem vybraný cíl. Dalo se předpokládat, že je ještě naživu a v bezpečí. Proto se kapitán John MacShard nedomníval, že ztrácí čas.
A jen proto se vypravil tak hluboko do Aghroniaghu, kde největším nebezpečím nebyli krutí Thenneti.
Kapitola čtvrtá
Peklo pod kopcem
Těžko uvěřit, že Thenneti kdy byli lidmi, ale nešlo zpochybnit, že v hovoru používali primitivní angličtinu. Podle pověsti šlo o zdegenerované potomky trosečníků z pozemské lodi, která odstartovala z Houstonu před několika staletími a vezla na Mars vyšetřovací výbor kvůli udání, že pozemšťanské důlní společnosti zneužívají otrockou práci domorodců. Udání se nemýlilo. Důlní společnosti zařídily, aby se k význačným senátorům žádné důkazy nedostaly. Kapitán John MacShard na sobě měl osobní silovou zbroj. Bzučela mu kolem těla od chodidel po temeno. Hedvábná energie, měkčí než dětská ručka, se kolem něj tetelila jako horký vzduch. Kapitán John MacShard poblikával a pobzíkával mocí komplikovaných elektrických obvodů, které kopírovaly cesty krve v jeho žilách a tepnách. Směsce tichých zvuků vnucovalo rozkotaný rytmus odtikávání notoricky nebezpečných regulátorů. Kapitán John MacShard letěl píď nad hladkou šeptavou travou, nad žírnou a žíravou nivou Ráje.
Přistál jen jednou, v rozvalinách zamýšleného Nového Jeruzaléma, kde tráva nerostla.
Tady běžel plavným krokem, který byl rychlejší než let a navíc dobíjel krátkodeché akumulátory antigravů.
Celé tělo mu pokrýval bitevní úbor vlastní konstrukce, pleť odhalená pod energetickými štíty měla arzénový nádech, umělé žábry z atmosféry filtrovaly maximum kyslíku. Spolu s ním se městem pohybovala nestabilní aura; zlatě jiskřila a syčela zelenými výpary, když se prvky jeho zbroje slučovaly a reagovaly s částicemi napolo umělého marsovského vzduchu a vytvářely toxické plyny, které by neředěné zabily člověka na místě. Proto měl kapitán John MacShard helmu. Ze všeho nejvíce připomínala hlavu ornamentálního delfína, samá kudrlinka a barokní symetrie, pod tenkým plasdexovým povlakem bylo vidět komplikované vlasové obvody, makroinženýrské energozařízení rozepjaté mezi lopatkami zase připomínalo křídla. Kapitán John MacShard vypadal jako jeden z dávnověkých netvorů, na nichž Staří jeli bojovat s Bast-Na-Gir, když se rodila nejstarší marťanská bájesloví. K mimozemskému dojmu přispívalo i hledí z průhledné oceli, jež kapitánovi zvětšovalo a poulilo oči. Stal se z něj prazvláštní tvor, jehož obrys by náhodného pozorovatele na chvíli zmátl. Pro některé zdejší tvory byli lovnou zvěří Thenneti stejně jako lidé. Kapitán John MacShard potřeboval být jen o sekundu rychlejší, aby přežil. Ale ta sekunda byla zásadní.
Znovu se vznesl do vzduchu, baterie nabité naplno. Hnal se nad žíznivou travou a hladovými řekami Ráje jako jiskrný měděný anděl, až konečně stanul na břidličných svazích Aghroniaghu.
Vrchovinu tvořil strmý okraj rozlehlého kráteru. V jeho středu se nacházely zvláštní kapsy plynu, který byl vedlejším produktem interakce určitého kamenného prachu a slunečního světla. Kapsy poskytovaly Thennetům prostředí k páření a spaní, mimo své „mráčky“, jak je nazvali první průzkumníci ze Země, Thenneti dlouho nepřežili. Většinu plynu, jenž měl na lidi narkotický účinek, do jejich nor nasával vynalézavý systém průduchů a ručně poháněných větráků. Jiné přístroje Thenneti nepoužívali. Jinak byli docela primitivní, ač důvtipní zabijáci, kteří se vyžívali v pomalém a zvrhlém vraždění všeho živého včetně vlastních nemocných a raněných. Nejčastější příčinou jejich smrti byla sebevražda.
Za letu mezi skalisky ke stěně kráteru si kapitán John MacShard uvědomoval, že mu na záchranu dívky možná zbývá jen několik hodin. Thenneti dovedli nechat působit plyny na své oběti tak, aby byly jako opilé a veselé. Thenneti lidi uměli pobavit.
Někdy v tom stavu ponechali člověka několik dní, až ho začala zmáhat únava.
Potom provedli něco, co v oběti vyvolalo nával adrenalinu. Následovala nepředstavitelná noční můra. Nepředstavitelná, protože lidský mozek si nedokáže představit takové mučení, a udržet si tu vzpomínku a příčetnost zároveň.
Jedině mozek kapitána Johna MacSharda. Dalo se ovšem pochybovat, zda je mozek kapitána Johna MacSharda ještě ve všech ohledech lidský.
Tady je to místo, kam jsem přišel příliš pozdě. Tam leží její kost a náhrdelník. Tahle chodba vede do střední síně. Plyn tu klesá. Takové myšlenky mu táhly hlavou, když kráčel po vlastních stopách přes kameny ostré jako břitva a po zrádných břidlicích. Čtyřikrát mu zaplatili, aby se vypravil na území Thennetů. Dvakrát úspěšně vyvedl živou oběť, ještě relativně příčetnou. Jednou vynesl mrtvolu. Sedmkrát předtím ho k Thennetům zavedla zvědavost. Když ho zajali, měl mizivou šanci uniknout. Byl odhodlaný se už znovu nenechat polapit.
Tentokrát však zlověstná kouřná krajina kráterů a skal působila odlišně. Viselo nad ní ticho, které si kapitán John MacShard nedovedl vysvětlit. Jako by čekalo. Jako by ho pozorovalo.
Nemohl než vyslyšet instinkt, přistát v puklinách a po hmatu hledat cestu do vstupních pazourkových tunelů. Než zahájil sestup prostrannou hlavní chodbou do thennetského podsvětí, zabil téměř bez přemýšlení pět thennetských stráží. Thennety zabíjel vždy na dálku, když měl příležitost. Jejich jed se dovedl prožrat citlivou elektronikou a zničit mu zbroj i čáry života.
Další tři Thenneti padli, aniž by si všimli, že jsou mrtví. Kapitán John MacShard nikdy neváhal zabíjet, když na některého narazil. Zabíjel je z principu, jako oni zabíjeli ze zvyku. Čím méně Thennetů, tím lépe na světě. A když se plazil dolů povědomou cestou postranními tunely, každá mrtvola mu nabídla něco užitečného.
Na stěnách jeskyní byla silná vrstva strupovité krve a mrvy, thennetského stavebního materiálu. Směs obvykle zatvrdla, ale na mnoha místech byla měkká a kluzká. Kapitán John MacShard musel přizpůsobit krok a děkoval za žábry a zbroj, díky nimž nemusel na lesklý hnus sahat ani nasávat jeho pach, ačkoli se jeho dýchací systém mnohdy zahltil a poskytl mu lehký závan odporného puchu.
Něco ale nesedělo. Zbroj začala popraskávat a vibrovat. To ho varovalo. Kapitán John MacShard se v kluzkém tunelu zastavil a uvažoval, že se vrátí. Na chodbách by mělo být mnohem více Thennetů, mužů i žen, ploužili by se po své práci, opečovávali vejce, trýznili potravu.
Měl nepříjemný pocit, že už je v pasti, že má ústupovou cestu odříznutou. Nastražili tu past přímo na něj? Nebo na libovolnou kořist? Tohle se Thennetům nepodobalo. Že by si opatřili nové velení a vyšší cíle? Kapitán John MacShard větřil inteligenci. Takovou, jakou ještě nikdy nevětřil. Rozhodně ne na území Thennetů. Tady bývala cítit hrůza a zvrhlé veselí.
Objevilo se tu něco nového. Něco nadaného osobností. Něco nadaného ambicemi. Něco, co i teď nabývalo na síle.
Kapitán John MacShard se naučil důvěřovat instinktu a instinkt mu říkal, že návrat na povrch si bude muset vybojovat. Navíc si nechtěl představovat, s čím bude bojovat…
Nejlepší bude dělat, že si ničeho nevšiml, přesto onu inteligenci dál zkoumat i během hledání kupcovy dcery. Jak se to jmenuje? Mercedes?
Úzké smrduté tunely města Thennetů už znal, jenže teď se otevíraly, rozšiřovaly a zvyšovaly, jako by na nich Thenneti nedávno pracovali. Ale proč?
Najednou na jeho vědomí narazila vlna myšlenek – vlna, jež se hnala silou tsunami. Téměř mu zabránila v chůzi.
Teprve za chvíli mu začal docházet smysl cizích myšlenek.
Už ne. Už ne. Jsem ta jediná. A jsem více než jedna. Jsem Shienna Sha Shanankana ze Žluté ceny a budu zas tou bohyní, jíž jsem byla, když Mars byl ještě mlád. Zaplatila jsem Žlutou cenu. Nárokuji si tuto sluneční soustavu. A po ní si činím nárok na celý vesmír…
Co je s dívkou? Otázka kapitánu MacShardovi sama vyklouzla.
V odpověď se mu dostalo jen vlny posměchu, jež na něj opět dopadla takřka fyzicky.
Kapitola pátá
Staré a nové
Spletitými tunely se rozlehl šepot. Byl mrazivý jako mezihvězdný prostor, tvrdý a ostrý jako merkurská ocel.
Samice Mercedes tu není. Odešla, zemšťane. Nic z ní nezůstalo, jen toto tělo, a i to už přetvářím, aby bylo lépe podle mého gusta. Snese vejce. Prvně tělo, poté planetu. Po planetě soustavu. Po soustavě hvězdy. Zase pozdvihneme hlavu. Budeme po libosti hodovat mezi galaxiemi.
Tak o tohle šlo! Zase se jeden prastarý marťanský duch pokouší znovunabýt někdejší moc. Byli vybiti, vyhnáni, uvězněni před dávnými věky, za posledních strašlivých marťanských válek.
Dosáhli nesmírné intelektuální moci, vládli planetě a ovlivňovali celou soustavu, neboť získali schopnost vrhat svoji duševní energii přes meziplanetární prostor, porobovat si vzdálené inteligence a vládnout skrze ně.
Považovali se za bohy, i když v mnoha ohledech byli jako smrtelníci. Arogance se jim stala osudnou.
Natahovali ruce po věcech tak abstraktních a cizorodých, až zapomněli na obyčejné lidi, na ty, kteří se rozhodli nejít jejich cestou, na ty odsouzené k živoření, když Starší vysáli všechny zdroje planety, aby posílili svoji moc. Posedlí nesmrtelností počali nahrávat sami sebe do nevídaných klenotů, jež obsahovaly vše potřebné k znovustvoření konkrétního jedince. Všechno kromě obyčejných lidí, kteří klenot museli umístit do určeného prostředí a zahájit proces, jenž vyžadoval mnoho lidí a nakonec všechny zabil. Většina obyčejných lidí totiž pomřela hlady a žízní, neboť mocní vydrancovali celou planetu, rozpustili póly, takže zpočátku byl vody nadbytek, tehdy povstali první mořští králové, jenže pak se voda stejně rychle odpařila, zbavena ochrany kyslíku a ozónu se rozptýlila ve vesmíru.
Voda se nevrátila. Jen se zatřpytila v nekonečném vesmíru a vydala se na neodvratnou pouť vstříc Slunci.
Kapitán John MacShard tohle všechno věděl, protože tohle všechno věděla jeho matka. Svoji matku nepoznal, nevěděl, že se vylíhl jako rvavý řvavý samostatný tvor z vejce, které ubránila, ačkoli i s manželem podlehla nelítostnému merkurskému podnebí. Nevěděl, za jakých okolností se ho ujal místní opičí kmen. Divoké Merkuřany fascinovala jeho opálená bledá pleť, tak odlišná od jejich tmavozelené kůže. Vždy ho považovali za jednoho z nich. Naučili se vážit si ho. Zvolili ho svým vůdcem. Vodil je za potravou a bránil je před obřími skalními hady. Naučil je hady zabíjet a uchovávat jejich maso. Pojmenovali ho Tan-Arz neboli Hnědá kůže.
Tan-Arz se jmenoval, dokud ho konečně nenašli pozemšťané. Pátrání financoval bratr jeho otce, zaplatil i za jeho převoz na Zemi v tom krátkém Zlatém věku, než vypukla další světová občanská válka. Převoz do staré vlasti. Do Irska. Do Dublinu na Trojiční kolej. Pak na Jiholondýnskou univerzitu.
Dublin ani Londýn kapitána Johna MacSharda nezcivilizovaly, ale naučily ho způsobům urozeného mladíka. Kapitána Johna MacSharda nevzdělaly, ale poskytly mu zkušenosti. Už rozuměl svým nepřátelům stejně jako přátelům. A pochopil, že zákony obřích korporací jsou stejné jako zákony, jimž se naučil na Merkuru.
Zabij, nebo budeš zabit. Nevěř ničemu a nikomu. Moc znamená přežití. Poznal je po čichu. Většinou z nich pohrdal, ač vládli miliony. Byli z jeho rodu. Byli jeho soukmenovci, ale změklí, hamižní, dekadentní do morku kostí.
Instinkt mu velel vyhladit je do posledního, ale oni si ho vycvičili, aby jim sloužil. A on jim sloužil. Když začaly války, přihlásil se jako dobrovolník. Sloužil dobře a čestně, ale jak bylo čím dál nejasnější, kde je dobro, nadšení ho opustilo.
Uvědomil si, že soucítí spíše se zoufalci, proti nimž bojuje, než s mocnými patriciji Republikánské Země.
Když se odmítl zúčastnit zvláště krvavé operace, dostal cejch zrádce.
Na Mars přišel jako psanec. Zahnali ho až do rudé pustiny a byli si jistí, že nemohl přežít.
Proti Merkuru byl však Mars hotové lázně. Kapitán John MacShard přežil. Kapitánu Johnu MacShardovi se dokonce dařilo.
Stal se kapitánem vlastní lodi, nádherně nelidské Vévodkyně z Amalfi, přezdobené neustále se proměňující temnotou. Teď si mohl sám vybírat, koho zabije a koho nechá žít.
Z finančních důvodů v tom nebezpečném životě pokračovat nemusel, nestál o jistotu, ani o jistotu známého. Před ničím neutíkal. Neměl v sobě žádného démona, kterého by nepřemohl. Pokračoval v něm, protože byl, jaký byl.
Byl kapitán John MacShard a kapitán John MacShard byl mužem činu, mužem, který žije naplno, teprve je-li jeho život v sázce. Divokým tvorem, který touží po drsných a divokých koutech vesmíru, po jejich krásách i nebezpečenstvích.
Kapitán John MacShard ale nikterak netoužil zemřít tady ve slizkých norách nelidských Thennetů. Nikterak netoužil sloužit šíleným cílům starých marťanských bůžků, kterým nesmrtelnost protékala mezi prsty, i zatoužili po své někdejší síle.
Ty, kapitáne Johne MacSharde, mi pomůžeš. A já tě odměním. Než zemřeš, učiním tě otcem nadpřirozeného. Už teď v tvých žilách koluje krev mých Marťanů. Proto jsi tak dokonalý pro mé úmysly.
Kapitáne Johne MacSharde, už nejsi ten pozemšťánek, který vyrůstal jako divoch s merkurskými podlidmi. Jsi z naší krve, neb tvá máti pocházela přímo z největších mořských králů, a mořští králové byli naše děti – tolik naší krve je v té tvé, že jsi téměř jedním z nás.
Nech se vést krví, kapitáne Johne MacSharde.
„Moje krev patří mně! Nikomu jinému! Každý atom jsem si uhájil v boji.“
Je to krev bohů a bohyní, kapitáne Johne MacSharde. Králů a královen.
„I proto patří mně. Právem dědice!“ Kapitán John MacShard byl v útočné náladě, ačkoli hlasy k němu hovořily trpělivě, smířlivě. Podobné hlasy už slyšel. Když se svíjel ve vlastních odpudivých šťávách na vyšetřovací tabuli Starých.
Slávu nám ovšem navrátí tvá pozemská krev. Ta neředěná tekutina plná života nám navrátí moc a připomene Marsu jeho dávný strach z nelidí, kteří mu vládli ještě před mořskými králi.
Vítej doma, kapitáne Johne MacSharde, poslední mořský králi. Vítej doma v paláci královny Shienny Sha Shanankany, sedmé ze Sedmi sester, jež střeží Svatyni hvězdného plesa, sedmé ze Sedmi plazů, čarodějky z Citadely ticha, kde tolik staletí spala.
Smrtelníček odvedl dobrou práci, byt nevědomky. Potřebovala jsem lůno jeho dcery a potřebovala jsem tebe, kapitáne Johne MacSharde. A teď mám obojí. Z velkého vejce se znovuzrodím s někdejší silou a postavením.
Hleď, kapitáne Johne MacSharde! Tajemství Umlklé citadely.
Kapitola šestá
Královna krystalové citadely
Polomarťan se znenadání ocitl v obklíčení krystalů. Krystalů v barvách duhy, jež se mihotaly a šepotaly v mrazivém větru vanoucím ze všech stran do středu, kde seděla zlatá žena, usmívala se na něj, kynula mu a na chvíli mu z hlavy vyhnala všechny myšlenky. Na celém světě netoužil po ničem, než se s ní pohlavně spojit. Položil by i život, aby toto poslání splnil.
Kapitánu Johnu MacShardovi trvalo několik sekund, než se vzpamatoval. V krystalových věžích se vyrýsovaly tváře. Známé tváře. Tváře přátel i nepřátel kapitána Johna MacSharda vítaly a vyzývaly ho, ať se k nim připojí a navěky zůstane v jejich dobré společnosti. To byly hlasy sirén, jež pokoušely Odyssea a jeho muže napříč propastí prostoru. Mocné inteligence uvězněné v nezničitelném krystalu. Inteligence, jež podle legendy mohl osvobodit pouze úder posvátného meče v ruce jediného muže.
Kapitán John MacShard se zachvěl. Takový meč neměl. Měl jen rozklepaný banning v těžkém pouzdru. Položil na zbraň ruku a zbraň mu dodala sílu.
Kapitán John MacShard zaťal bílé vlčí zuby zasazené ve svalnaté sanici. „Ne. Nebudu posluhovat tobě a nebudu posluhovat Zemi. Jedině sobě. Jsem kapitán John MacShard. Ve vesmíru není jedince nade mě svobodnějšího a ochotnějšího za tu svobodu bojovat.“
Ano, šeptal hlas v jeho hlavě. Byl to svůdný hlas. Pomysli na moc, a tudíž na svobodu, jíž dosáhneš, až se my dva spojíme… Moc dělat, co se ti zachce, vlastnit, po čem prahneš, dosáhnout všeho, po čem zatoužíš. Znovuzrodíš se jako pán vesmíru. Veškeré jsoucno ti bude náležet a uspokojovat tvé nejvybranější choutky…
Hlas překypoval ženskostí. Až ji z něj cítil. Viděl obrys postavy uprostřed krystalového paláce. Ohebné mladé tělo s loknami plavých vlasů, zlatem oděné, zlatá příze spadala po dokonalých stehnech, zlaté košíčky podpíraly dokonalá prsa, na dokonalých nohou zlaté opánky. Viděl ji jasně, a přece jako by byla na druhém konci fotbalového hřiště. Kynula mu.
„Nechci jinou moc, než moc být svoboden,“ odvětil kapitán John MacShard. „A tu už mám. Získal jsem ji dávno. Nikdo mi ji nedal. Já si ji vzal. Vzal jsem si ji na Merkuru. Vzal jsem si ji na Zemi. Vzal jsem ji na Marsu a vzal jsem si ji na Venuši. Nemine rok, abych si ji nevzal znovu, protože jen tak si uchovám svobodu, kterou mám. Svoboda je morkem mých kostí. Všechno ve mně bojuje za její zachování. Je to má podvědomá touha, věčná jako vesmír sám. Nejsem jediný, kdo ji má a ví, jak o ni bojovat. Je to moc všech lidských héroů, kteří vykonali nevykonatelné a kolují v mé krvi. Tu moc nepřekonáš. Kdyby ses rozkrájela, Shienno Sha Shanankano, tu moc nepřekonáš.“
Kdesi v jeho hlavě se smála. Ten smích mu přebíhal po páteři, přes hýždě, po nohách dolů. Měla směr. Předváděla sílu svého neuvěřitelného ducha.
Kapitán John MacShard zkoumal tělo dívky, kterou přišel zachránit. Jistě, marťanská čarodějnice ji posedla, zřejmě zcela. Ale nezbylo z dívky alespoň něco? To musel nutně vědět.
Silou vůle udělal, krok k ní a v očích dívky jako by zahlédl úžas. Pak ale její tvář ovládla jiná inteligence a oči vzplály nedočkavým hněvem, jako by bohyně našla rovnocenného soupeře. Z těch očí hleděly dávné znalosti, ale v očích kapitána Johna MacSharda spatřily stejnou míru zkušenosti.
Kapitán John MacShard se o to ale pranic nestaral, zajímal ho jen ten kratičký záblesk lidských očí, lidské tváře. Mercedes Morriconeová ještě neopustila svět. Tělo pulzující podivným ukradeným životem a oslnivou inteligencí dosud obsahovalo dívčinu duši. Kapitán John MacShard více vědět nepotřeboval.
„Vrať tělo lidské ženě,“ vyzval ji kapitán John MacShard a přepnul na servo, takže mu paže s bzíkáním sama namířila banning na zlatou bohyni, jejíž úsměv překypoval neuskutečnitelnými přísliby. „Nebo je zničím, a tebe s ním. Jsem kapitán John MacShard a věz, že jsem nikdy nevyslovil hrozbu, jíž bych nebyl hotov dostát.“
Tím mi neublížíš, pouhou zbraní. Svoji sílu čerpám z tohohle všeho – ze všech svých souputníků uvězněných v krystalu. Jednou je třeba propustím. Až pochopí, že já jsem Paní Stříbrného stroje.
Kapitán John MacShard se podíval nahoru. Jako by mu někdo zvedl hlavu za bradu. A nad ním se táhly rozechvělé dráty a spletité stuhy stříbra, jež mu pověděly strašlivou pravdu – nedopatřením vstoupil do srdce jednoho z prastarých marťanských strojů.
Čarodějka mu nastražila past. A past to byla rafinovaná, ukazovala protivníkovo odhodlání.
Ta past proti němu obrátila jeho vlastní hloupou pýchu.
Kapitán John MacShard si vynadal do hlupáků, ale hned začal zkoumat zákruty a smyčky stroje, které se braly odnikud a mizely nikam. Na samém vrcholu byl trychtýř stříbrné energie.
Snad největší dojem na něj udělalo, že stříbrná citadela vědy byla absolutně tichá.
Tichá až na slaboučký šepot podobný sykotu lidského hlasu, šepot vzdálený, sladké vemlouvavé návrhy svůdné čarodějky, jež mu pronikaly do synapsí, konejšily jeho vždy ostražitou duši, připravovaly ho na věčný spánek, dlouhé rozloučení…
Vše, co v sobě měl z divocha. Vše, co ho nutilo bojovat o život v merkurské pustině. Vše, co se naučil v chladných hlubinách vesmíru i ve vroucích mořích Venuše. Vše, co se naučil na dublinských seminářích a londýnských přednáškách. To vše přispěchalo kapitánu Johnu MacShardovi na pomoc. A bylo možné, že ani to vše nebude stačit.
Mlčenlivé krystaly kolem něj se rozechvěly, téměř vítězoslavně. A tam, pod pulzujícím stříbrným ohněm, bohyně tančila.
Kapitán John MacShard věděl, proč Shienna Sha Shanankana tančí, a zoufale se snažil od ní odtrhnout zrak. Takovou krásu ještě nikdy neuzřel. Ještě nikdy tolik netoužil po ženě. Cítil něco blízkého lásce.
Přes vyceněné zuby procedil kletbu, sevřel banning oběma rukama a prsty se mu rozběhly po nesrozumitelných klikaticích na jeho plášti, jako by hrál na hudební nástroj.
Bohyně se usmála, ale tančit nepřestala. Tančit nepřestaly ani krystaly její citadely. Vše se pohybovalo v křehkém nenápadném tichu. Všechno ho svádělo. Kdyby hrála hudba, možná by odolával snáz. Jenže hudba mu zněla v hlavě. Měla melodii. Zmocňovala se jeho rukou a nohou. Jeho myšlenek. Tančí i on? Tančí s ní v podivném spletitém pohybu, jenž tolik připomíná hady, kteří jej pronásledovali na Merkuru, dokud se z něj nestal lovec a neudělal z hadů potravu pro sebe a svůj kmen.
Jsi silný a vynalézavý a mocný a všechno, co z muže dělá hrdinu. Jsi skutečný polobůh, jenž s polobohyní zplodí mocného boha, který pak stvoří celé nové vesmíry a nekonečnou moc. Pohleď, jak jsi krásný, kapitáne Johne MacSharde, jaký dokonalý exemplář svého druhu.
Před kapitánem Johnem MacShardem se objevilo stříbrné zrcadlo a on spatřil ne to, co popisovala, ale divé zvíře, jež přežilo smrtící pustiny merkurské, démonické stvoření, jež zkrátilo život Zelenému císaři Venuše a vyrvalo celou planetu ze spárů Grodona Worbna, zbožného a proradného robotího kancléře Ganymedu.
Ale její parfém, tak sladký, zvuk oněch zlatých hedvábných stuh na její pokožce, pohyb ňader, nahoru a dolů, přísliby v jejích očích…
To vše kapitán John MacShard odrazil a jako by v těch nelidských bulvách zahlédl záblesk úžasu, ba obdivu. Prsty ho téměř neposlouchaly, leč pohybovaly se o vlastní vůli, čistě ze zvyku, létaly po banningu, tu se ho dotýkaly, tam cosi nastavily.
Nástroj vyrobený pro mimozemšťany.
Banning nebyl zamýšlen pro lidskou ruku a pojmenován nebyl po svém výrobci, ale po prvním člověku, jenž zemřel, když se mu snažil přijít na kloub. Generál Banning byl hrdý na své zkušenosti s mimozemskými artefakty. Nezemřel hned, ale jedy se mu zažraly do kůže a pomalu mu rozložily celé tělo. Kapitán John MacShard se nepokoušel vypátrat, jak banning funguje. Prostě ho hned uměl ovládat. Jako španělští chlapci hned vědí, kterak z kytary vyloudit nejkrásnější hudbu.
Tytéž inteligence, jež měl kapitán John MacShard za vymřelé kdesi za oběžnou drahou Pluta, vyrobily i jeho loď. V lodi byla vtělena filozofie, která odmítla většinu těch, kdož se odvážili vstoupit do prostranného interiéru, bez jehož prázdnoty by loď nelátala, ba nebyla, ani zbraň by nebyla, avšak kapitán John MacShard té filozofii rozuměl a miloval čistotu duchů, jež ji stvořily.
Úcta k ní mu nejednou zachránila život, když zkoumal vlastnosti a nenápadnou krásu zbraně i lodě.
Byl udýchaný. Proč se zadýchal? Tančil? Před zrcadlem? Zrcadlo zmizelo. Bohyně už netančila. Naopak se nakláněla a sledovala kapitána Johna MacSharda podivnýma očima, v nichž blikaly a žhnuly skvrny ve všech barvách duhy. Rudé rety odhalily bílé rovné zuby. Mladé tělo sálalo niternou tužbou a neuskutečnitelnými přísliby…
Pojď, Johne MacSharde. Pojď ke mně a naplň svůj vznešený osud.
To už kapitán John MacShard kropil okolí banningem.
Namířil na krystaly, a nemožné obvody a plochy kanonů se počaly horečně skládat do stále nových tvarů a barev, zlaté, měděné, jantarové, stříbrné, zlaté, mocná zbraň jako by pod naléhavým laskáním kapitána Johna MacSharda nabývala na objemu. S krystaly se ovšem nic dramatického nestalo. Ztmavly, ale nepopraskaly. Podzemní světlo teď místo jasného dne připomínalo mlžnou noc.
Padlo hrozivé ticho.
Znovu máchl zbraní. Krystal znovu vydržel. A vydrželo i to, co se v něm ukrývalo. Bylo těžší postřehnout pohyb, snad že se obyvatelé krystalů chránili. Zbraň ale nedokázala nic.
Ticho trvalo.
Vtom se zlatá dívka zasmála. Její smích byl tou nejsladší hudbou ve vesmíru.
Myslíš si snad, kapitáne Johne MacSharde, že tvá slavná zbraň přemůže Shiennu Sha Shanankanu, kněžku Umlklé citadely, čarodějku Sedmi číselníků? Hloupí Rytíři rovnováhy z Labutě až v nás našli rovnocenného soupeře. Chtěli nás zničit, ale my je vybili dříve, než dosáhli vnitřních planet…
Kapitán John MacShard zvedl hlavu. Dívka byla mnohem blíž. Její nesmírná krása se vznášela přímo nad ním. Zalapal po dechu. Odmítl ucouvnout o jediný krok.
Lidské rty se na něj usmály s nahromaděnou energií dávného Marsu. Je to tak, kapitáne Johne MacSharde. Nezavedla tě sem náhoda. Neposlala jsem Thennety pro dívku, dokud jsem si nebyla jista, že brzy přistaneš na Staré základně. To já našeptala jejímu otci, že z živých můžeš jeho dceru najít jedině ty. A tys ji přece našel. Našel jsi mne. Našel jsi Shiennu Sha Shanankanu, jež byla prachem, jež takovou touhu nezažila předlouhá tisíciletí, jež nepoznala takovou touhu, tak sladký chtíč…
Teď už kapitán John MacShard o krok ucouvl, veliký banning se zhoupl do pouzdra, kapitán John MacShard cosi hledal pod oděvem. Spustil paže a zaťal pěsti.
Bohyně si olízla dokonalé rty.
Vidím snad na tvém mužném čele pot, kapitáne Johne MacSharde? Natáhla ruku a zprudka i zlehka mu otřela čelo. Měl pocit, jako by mu kůži prořízl ohnivý nůž. Přesto by dal život, aby to zažil znovu.
Ucítil chuť jazyka, který nebyl jazykem člověka. Olizoval ho. Těšil se z jeho pachu, tvrdých svalů, prudké krve, bušícího srdce, z pohledu na jeho dokonalé mužství. Kapitán John MacShard byl vším, čím může člověk nebo Marťan být; vším, po čem může žena v muži prahnout.
Její dotyk mu podlehl, nabídl mu moc, které, jak věděl, se čarodějka nikdy nevzdá. V životě zažil rozkoš s nejzkušenějšími svůdnicemi, ale toto stvoření za sebou mělo zkušenosti staletí, instinkty ukradeného těla, touhy ženy, která po dobu delší, než trvaly největší pozemské civilizace, nepoznala jiný cit než palčivou žádostivost. A ty touhy se soustředily na kapitána Johna MacSharda.
Zplodíš nový marťanský národ, slibovala a otírala se zlatými náprsníky o jeho nahou hruď. Zemřeš spokojen, žes naplnil svůj největší možný osud.
A kapitán John MacShard jí věřil. Věřil jí z nejhlubší hloubi duše. Po ničem jiném netoužil. Netoužil než jí vyhovět ve všem, co po něm bude žádat.
Zbraň mu visela u boku zapomenuta. Vztáhl k ní ruce, aby přijal, cokoli mu zatouží dát, a dal, cokoli si ona potřebuje vzít. Bylo to tak. Patřil jí. Aby ho využila a poté spoutala, ať se jeho syn jednou nasytí jeho svatého těla a stane se jím. To byl jeho osud. Život věčný, jenž ležel před ním.
Ale napřed, pošeptala mu, mě musíš zaujmout.
Kapitán John MacShard věděl, že je nevyhnutelně nutné zplodit syna, vyhnat z těl zbytky lidí a spojit krev v bolestivém a zdlouhavém námluvním rituálu prvních Marťanů.
Shienna Sha Shanankana mu nabídla poslední, smrtelné objetí.
Kapitola sedmá
Otrávený kalich
Pozemšťana našli nahého kdesi v Pohyblivé poušti, skoro sto verst od Aghroniaghu. Neměl zbroj ani zbraně. Z krvavého zpuchřelého masa mu kůže visela jako staré hadry. Po obou nohách se táhly tmavorudé pruhy od stehen až po paty, jako by na končetinách spočinula do ruda rozpálená čepel meče. Viděl, ale zrak měl obrácený dovnitř. Mumlal si pro sebe. Na roztrhaných rtech stála pěna. Byl nepříčetný, na první pohled mu chyběla identita i vůle, a zvuky vycházející chvílemi z hloubi jeho hrudi připomínaly divé zvíře. Jindy zas působil pobaveně.
Členové patroly, která ho našla, pátrali po pašerácích venušského čufu. Nemohli uvěřit, že něco v tomhle stavu je ještě naživu. Byli pověrčiví. Napřed ho měli za ducha. Pak si řekli, že je spíše oběť duchů, že ho ovládají oni mytičtí Marťani zamrzlí v klenotech, kteří v nitru planety sní věčný sen. Někteří z celníků viděli lidské průzkumníky, kteří se z expedice vrátili ve stavu jen o málo lepším.
Jeden z patroly pak ale rozpoznal kapitána Johna MacSharda, i pochopili, že jeho protivník musel být velmi silný. V dlouhých jizvách na dlaních a na nohou poznali spáleniny od thennetského jedu. Jenže jak k nim přišel? Nevypadaly jako stopy thennetského mučení.
Už ho chtěli vzít na Starou základnu, kde byl lékař, ale kapitán John MacShard se probral a s navráceným rozumem naléhavě ukázal k Aghroniaghu. Vypadalo to, že není sám.
Urazili sedmdesát verst, než jejich přístroje zachytily lidskou postavu ležící ve stínu skály, u ruky láhev. Podle údajů byla postava na pokraji smrti.
Jakmile spatřil Mercedes Morriconeovou, kapitán John MacShard si lehl. Přestal bojovat. Konečně si dovolil upadnout do bezvědomí.
Nikdy by nikomu nevyprávěl a nikdy o vlastní vůli nevzpomínal na to, k čemu ho čarodějka z Umlklé citadely Shienna Sha Shanankana přinutila, když se zmocnila jeho mysli. Nikdy by nepřiznal, co jí dovolil, aby mohl uskutečnit svůj zoufalý, snad až sebevražedný plán.
Shienna Sha Shanankana věděla, že ho nemůže zcela ovládnout, a to v ní rozdmýchalo zvědavost, přinutilo ji vyzkoušet vlastní moc způsoby, jichž se nikdy nenadála. Krmila se na něm. Ochutnala jeho mozek, jako ochutná majetná žena kousíček čokolády, zda je jí dost dobrá. Něco z toho, co si z něj vzala, zase zahodila. Vzpomínky. City. Pýchu.
Jenže vtom ji něco zaskočilo. Její moc kolísala. Byl nahý, pro její pobavení ze sebe sám rval kůži, křepčil a slintal. John MacShard už nebyl myslícím tvorem. Vysála z něj všechno, co jí samé scházelo. Zbavila ho všeho lidského.
Alespoň si to myslela…
Neboť kapitán John MacShard se před výpravou od stařičkého kněze ve Starém městě dozvěděl vše, co potřeboval. Při vědomí se udržel za pomoci jedu Thennetů, které cestou zabil, uschovaného v křehkých ampulích až do chvíle, kdy potřeboval sžíravou bolest, aby uchránila jeho mysl před svody Shienny Sha Shanankany a jí podobných. Její objetí je ožehlo oba. On ale zamýšlel obrátit její kouzla proti ní. Obrátil směr většiny energie, již nasávala ze svých soukmenovců uvězněných v krystalech. Vstřebal ji do paprskometu.
Paprskomet totiž energii nejen vyzařoval, ale rovněž přitahoval. Vlastní sílu vyráběl z energie planety, kdekoli se k ní dostal. Krev a duše, kterou mu vysála, zůstávala v jeho moci. Nechal se do ní nasát, vydal jí duši, ale zároveň si ponechal vlastní vědomí, spojil je s druhým vyděšeným zlomkem duševna, který býval dívkou, a té dodal sílu a naději na život.
Kdesi v té zničené šílené lebce zuřila bitva, hnala se zákruty mimozemského prostoru a času – bitva o vládu nad lidskou bytostí, jež zhynula, aby bohyně mohla žít. Nevysála mu totiž jen krev plnou života a duši tvrdou jako diamant, ale také vůli. A tu ironií osudu ovládnout nedokázala. Vůli tak silnou, že dovedla posednout polobohyni.
Kapitán John MacShard byl stále přítomen. Byl přítomen v ní. A zevnitř ji ničil. Svět nepoznal jedince tak silně odhodlaného ubránit svoji identitu proti všem. Když ho objala a rozbila ampule s thennetským jedem, zavolal kapitán John MacShard na pomoc vše, co měl. Jed je popálil oba stejně. Tělo dívky už jí nebylo k užitku.
Chtěla se od něj odpoutat. A kapitán John MacShard, kůži na rukou a na nohou spalovánu jedem, nespouštěl ze zřetele svůj cíl.
Shienna Sha Shanankana užasla, že narazila na ducha stejně mocného, jakým vládla sama, stejně zběhlého v marťanském umění myšlenkových soubojů, jemuž pozemšťané přezdívali „mysloboje“ a v němž bystřejší pozorovatelé viděli kombinaci duchovního šermu a duševního šachu, který končíval zničením poraženého.
Spalující jed ho ovšem dostatečně uchránil jejích svodů a nakonec mu umožnil rovněž vymanit se z jejího objetí. Zaútočila na něj v podobě řvoucího svazku syrové energie, zničené lidské tělo nechala ležet.
Tehdy se kapitán John MacShard doplazil ke svému banningu. Zbraň ležela na hromadě šatstva a elektrických obvodů, jež svlékl, než se začal poslušen jejího přání svlékat z kůže.
Celou dobu si ale železnou silou vůle udržel zásadní části osobnosti. Teď svíral zbraň v rukou a zlatý vír, skutečná podoba Shienny Sha Shanankany, čarodějky z Umlklé citadely, se k němu blížil ve vítězoslavném vědomí, že zbraň neporušila ani krystalové rakve věznící její příbuzné.
Kapitán John MacShard ovšem o původcích zbraně věděl více než ona. Její krajané je pouze zabíjeli. Kapitán John MacShard studoval kulturu, již zanechali v prostorné prázdné lodi. Kapitán John MacShard měl jednu lidskou vlastnost, která starým Marťanům přes všechnu jejich moc scházela, což se jim stalo osudným.
Nebyli zvědaví na ty, jež požírali. Kapitán John MacShard byl nadán zvědavostí venušského šavlozubce, jehož reakce se téměř vyrovnaly jeho vlastním. Od Vévodkyně z Amalfi se naučil mnohému.
Zničit zbraní krystalové hrobky neměl vůbec v úmyslu. To by jen z už tak křehkých okovů vysvobodil další lačné nesmrtelníky. Místo toho použil energetické zařízení banningu, články věčně hladové po energii kosmických rozměrů, které zbraň v případě potřeby napájely. Nástroj v jeho rukou dokázal pojmout syrovou sílu celého jednoho vesmíru – a tutéž sílu vyvrhnout jedním směrem.
Zbraň neselhala při pokusu krystaly rozbít, naopak vstřebala jejich nesmírnou energii.
Stáhla sílu mlčenlivých krystalů do zásobníku, takže ji už čarodějka nemohla využít. Její vlastní energie se začala rozptylovat. Shienna Sha Shanankana začala vracet tělo dívce. Ale nepočítala se silou Banningova kanonů.
Zachytila se na vážkách mezi vlastní nesmírnou žádostí po těle a nelítostným tahem banningu.
Jako poslední kapitán John MacShard vzal bezvládné dívčino tělo a vynesl je spletitými špinavými tunely uprchlých Thennetů na povrch, bohyně zatím vřeštěla a hromovala v krystalové síni. Celá planeta se téměř otřásala jejími beznadějnými pokusy vytáhnout více síly z uvězněných bratří a sester.
Bohyně běsnila. Nikoli kvůli strachu ze smrti, ale kvůli tomu, že ji hrozil přemoci titěrný půlčík. Takové ponížení neunesla.
Kapitán John MacShard spatřil, že ho pronásleduje koule soustředěného světla a mění se v tvář. Ne tu, kterou už znal, ale tvář zároveň odpornou a nechutně nádhernou. Přitahovala ji k němu síla, jíž mimozemská zbraň nasávala její duši. Za chvíli jí přestala vzdorovat. Mohla žít dál, jako žila tisíce let, ale zvolila zapomnění.
Vzdala se vědomí.
Zůstala z ní jen energie spoutaná v článcích banningu. Ale tím si kapitán John MacShard nemohl být jist.
Jeho cestě na vrchol bránily jen přirozené překážky.
Konečně spočinul na zádech, lapal po řídkém kyselém vzduchu a hleděl k nebi.
Znenadání zatáhl smutný vítr nebe tmavomodrou oponou. Chvíli se zdálo, že Mars zase ožil, jako žil, když jeho bohaté tajemné pláže omývalo moře.
Na povrchu si kapitán John MacShard uvědomil, že má-li dívku dostat do bezpečí, musí opustit banning. Musí to riskovat.
Byl dost nabitý, aby napáchal značné škody. Při nesprávném zacházení by mohl zahubit vše živé v okruhu sta kroků, možná i zničit rozlehlý kus planety nebo hůř. Kapitán John MacShard choval podezření, že od Thennetů zbrani nehrozí větší nebezpečí než od čarodějky z Umlklé citadely. Doufal, že překoná Ráj, než znovu ucítí člověka.
* * *
Zastavil se teprve následující noci. Dívka byla stěží při smyslech, rameno a nohu popálené thennetským jedem, ale tváři se jako zázrakem nic nestalo. Nechal jí všechnu vodu, kterou s sebou měl, a potácel se dál. Cestou do Starého města ho našli celníci.
Přístavní lékaři vrtěli hlavami. Nedávali mu naději. Do věci se však vložil Morricone. Odvezl kapitána Johna MacSharda na Phobos, na slavnou kliniku Al Rhabia, kde se už zotavovala jeho dcera. Vzali si ho do práce. Léčení spolklo miliardu deenů, a zachránili ho.
A tou záchranou do něj zaseli semínko nového hněvu nad tou nespravedlností, že malí mrzáci musejí žebrat v marsovském prachu, ale privilegovaní létají na Phobos za nejlepší léčbou, jakou může věda poskytnout.
Nebyl to nevděk vůči kupci. Morricone dodržel dohodu a zaplatil víc, než se domluvili. Kapitán John MacShard mu nevyčítal, že nechápe a vůbec si nedovede představit, že na každý život hrdiny, který zachrání, připadnou miliony lidí, kteří ani nedostanou šanci hrdiny se stát.
Jeho zbraň našli. Nikdo se jí neodvážil dotknout, ale vyhrábli ji z duny robotickou paží a dopravili mu ji v zapečetěné schráně.
Když kapitán John MacShard po léčení čekal, až mu podle jeho pokynů přestaví loď, ještě několikrát se setkal s Mercedes Morriconeovou.
Plastická chirurgie ji zbavila většiny jizev. Byla mu nesmírně vděčná. Znala ho tak, jak ho ještě žádná žena nepoznala. A milovala ho. Nemohla jinak. Věděla, že jí kapitán John MacShard nemá co nabídnout, když už jí zachránil život.
A něco snad přece. Nelíčenou příchylnost, téměř otcovskou lásku. Samotného ho zaskočilo, že mu na ní záleží. Dokonce jí dovolil jít s nimi, když vzal hocha na Vévodkyni z Amalfi a ukazoval mu divoké polostabilní plyny a drahokamy, jimiž se řídila.
Chtěl, aby si hoch zapamatoval, že lodi lze porozumět a poručit. A Mercedes se zamilovala podruhé, neboť loď byla jedinečným způsobem krásná.
Jakoby v žertu nadhodila, že by mohli vytvořit drsnou zálesáckou rodinu, oni tři, a prozkoumávat světy za hvězdami. Jak by bylo krásné stát po jeho boku, až povede mimozemskou loď prázdnými chodbami multivesmíru podél zlomů utvořených v neskutečně vzdálené minulosti skrze nekonečně zvrstvené reality meziprostorové hmoty. Jak by bylo krásné vidět zázraky, jež uvidí on.
Zrovna nakládal těžkou schránu do kolíbky, kterou pro ni vyrobil a postavil vedle svého kompresního lůžka. Objednal si novou silovou zbroj. Vlnila se mu na těle, obkreslovala hru svalů a šlach, když ladně vykonával známé úkony, odečítal displeje a glóby, sloupy jiskřivé energie.
Hoch se spokojil s přihlížením, celý u vytržení. Možná rozuměl. Možná se tak jen tvářil.
A kapitán John MacShard možná jen předstíral neporozumění, když mluvila o té neuskutečnitelné budoucnosti. Neřekl jí, čím se člověk musí stát, aby mohl kormidlovat Vévodkyni z Amalfi časem a prostorem. Čím musí přestat být. Na které touhy musí zapomenout a navždy si je zakázat.
Když ji z kosmoportu doprovázel domů, byl něžný. Vzal ji i s hochem k velikým dveřím otcovského domu, políbil ji na tvář a naposledy jí dal sbohem.
Mercedes svírala hochovu ruku. Z jejího snu více než on nezůstalo. Dokonce by se mohl stát jejím nejkrásnějším snem. Zajistí mu vzdělání, slíbila, to nejlepší, k jakému se v téhle době dostane.
Dívka a hoch kapitána vyprovodili pohledem.
Jeho dokonalé tělo se rýsovalo proti rozměrnému šarlatovému slunci na marsovském obzoru.
Když odcházel po příjezdové cestě mezi umělými cedry a holografickými fontánami, kolem nohou mu tančily stuhy rudého prachu. Došel k bráně, zaváhal, ale neotočil se a pokračoval.
Dívka a hoch stáli i druhý den ráno na Staré základně, odkud Vévodkyně z Amalfi vystřelila k novým světům za Plutém, kde chtěl kapitán John MacShard najít, po čem touží.
Dobrodružství mu dalo více než kosmickou energii uskladněnou ve zbrani. Už věděl, co je láska, ta obyčejná, slušná, oslavná lidská láska. Prožil ji. Stáleji prožíval.
Loď plula hladce, řízena vlastní inteligencí. Kapitán John MacShard odvrátil zrak od přístrojů a nalil si sklenku vortexové vody, kterou tolik potřeboval.
S pohledem upřeným na velkolepou tapiserii hvězd a ponořen v myšlenky na všechny světy a národy, jež je jistě obývají, odvrátil zrak od přístrojů.
Jako divé zvíře, jímž byl, ze sebe sklepal prach a hrůzu a vzpomínku na lásku.
Než jeho mimozemská loď obletěla Jupiter, byl kapitán John MacShard zase sám sebou. Poklepal zbraň ve speciálním pouzdru; banning teď poháněla životní síla bohů.
Brzy může vyrazit na lov největší zvěře.
Mezihvězdné zvěře.
Poprvé vydáno v antologii Mars Probes sestavené Peterem Crowtherem v červnu roku 2002
Přeložil Robert Tschorn