Tento příběh se odehrál v době, kdy byl svět ještě mladý.
Možná ne svět jako takový, ale určitě svět lidí. Byl tak mladý, že v něm lidé, jak je známe dnes, vlastně ani nežili. Chlupatí předkové moderního člověka se v těch dobách ještě potulovali vysokou trávou afrických savan a vystrašeně prchali na stromy, vyděšení řevem obrovských kočkovitých šelem a dalších predátora, jaké Země od té doby nespatřila.
Na plátně planetární historie zanechaly svůj tah štětcem bytosti, které nabyly rozumu dávno předtím, než se začala psát historie člověka. Konzervativní badatelé pečlivě oprašující fragmenty dávné minulosti by takovou odvážnou myšlenku nejspíš bez váhání smetli ze stolu. V hloubi duše však právě oni nejlépe vědí, jak nesmírně zlomkovité jejich vědomosti jsou, kolik jim toho pořád zůstává skryto – a kolik jim toho, navzdory nejlepším snahám, patrně zůstane skryto navěky.
Vězte tedy, že před lidmi, kteří vládnou světu teď, tu byly jiné rasy, ne zcela lidské, i když lidem bezesporu blízce příbuzné, které se pozvedly ke slávě a rozumu, aby posléze opět upadly, zanikly a jejich pozůstatky zavál prach. I jejich příslušníci měli své touhy, vášně a naděje. I oni vzhlíželi ke hvězdám a snažili se z nich vyčíst svůj osud. I oni milovali, nenáviděli, bojovali a umírali.
I oni si vyprávěli příběhy.
Toto je jeden z nich. Je to příběh generála Kall’dara, jenž byl patrně nejlepším válečníkem své doby, princezny Miz’Rah-vell, která mu byla svěřena do péče, a jedné prapodivné zoufalé karavany vypravené na divoký, chladný sever.
* * *
Město zářících kopulí bylo už v těch dávných dobách, kdy tento příběh začal, prastaré. V té či oné podobě existovalo desítky tisíc let. Postupně je budovali, přestavovali, bourali a opět stavěli příslušníci dvou druhů, sedmi ras a devatenácti národů. Zažilo období slávy i úpadku, prosperity i stagnace, krásy i ošklivosti. Střídavě svému okolí vládlo a upadalo do područí různých uzurpátorů, i když pravdou je, že období dominance bývala delší a početnější než období podřízenosti.
Město se nacházelo uvnitř rozlehlé kaldery, jejíž nízké, ale strmé svahy – pozůstatky obřího stratovulkánu, jenž před miliony let rozmetal sám sebe na kusy – poskytovaly odedávna městu přirozenou ochranu před živly i nepřáteli. Ačkoliv byly protilehlé okraje široké mísy od sebe natolik vzdálené, že ani ten nejrychlejší jízdní posel nedokázal tuto vzdálenost ujet za méně než jeden celý den, zabíralo město téměř polovinu jejího povrchu. Rozlehlá předměstí posetá rolnickými usedlostmi obklopenými poli a sady postupně přecházela v bělostnou městskou zástavbu vyznačující se především baňatými kopulemi střech, které daly městu jeho stávající jméno. Téměř přesně uprostřed kaldery i uprostřed města, na mírném návrší erozí zaobleného vulkanického jícnu, se tyčila kopule největší a nejokázalejší, zakrývající hlavní budovu vladařova paláce.
Právě do tohoto paláce, do proslulého jadeitového trůnního sálu podepřeného spirálovými sloupy, byl toho krásného, pozdně jarního dne předvolán generál Kall’dar, vrchní velitel nallimské armády.
Vkročil do něj dvanáct loktů vysokou bronzovou branou pokrytou reliéfy zobrazujícími slavné činy dvanácti legendárních vládců, prošel chladivými chodbami, od jejichž mramorových podlah se jeho kroky odrážely tlumenou ozvěnou, až se nakonec zastavil na chalcedonovém prahu trůnního sálu, kde neopomněl provést tři rituální gesta na znak úcty a podřízenosti vladařskému majestátu. Nic z toho, co kolem sebe viděl, na něj nedělalo dojem. Už dávno tomu pohledu přivykl.
Jinak tomu bylo v případě skupiny vyslanců stojících v neuspořádaném chumlu před pódiem, na němž se tyčil jadeitový trůn. Ti se kolem sebe bez rozpaků rozhlíželi očima plnýma úžasu i chtivosti, ačkoliv už měli devět dní na to, aby tomu pohledu rovněž přivykli.
Kall’dara pohled na ně jako obvykle znechutil. Tlupa chlupatých nahrbených divochů s širokými nosy, výraznými nadočnicovými valy a zapadlými bradami, kteří byli oděni ve špatně vydělaných kožešinách, jej naplňovala odporem. Nesl se od nich zápach nemytých těl a žluklého tuku a Kall’dar si nechtěl ani představovat, jakou všemožnou havětí se hemží jejich zacuchané dlouhé vlasy a oděvy. Navzdory svému odpudivému zevnějšku a naprostému nedostatku chování to však byli vyslanci velkého náčelníka, bezpochyby stejného divocha, jakými byli oni sami, nicméně muže velícího patrně největší armádě, jaká se v daném okamžiku v celém známém světě nacházela. A podle toho se s nimi muselo jednat.
Generál prošel dlouhým špalírem dvořanů. Téměř bez výjimky to byli příslušníci rasy nallim, jenom něco málo přes čtyři lokty vysocí lidé s jantarově žlutou pokožkou a křehkými štíhlými těly. Kall’dar, jakožto čistokrevný chuk’iv, se mezi nimi se svou pět loktů vysokou svalnatou postavou a našedivělou pokožkou vyjímal skoro stejně nepatřičně jako tlupa divochů pod pódiem.
„Kall’dare!“ zvolal vládce nallimské říše usazený na trůnu, zjevně potěšen, že ho vidí. Generál zopakoval jedno z rituálních uctivých gest a vyšel po širokém bočním schodišti na pódium, aby se mohl postavit vedle svého pána.
„Iframe,“ pozdravil ho titulem, který dědičným panovníkům nallimské říše přináležel již sedm století. Pak upřel svou pozornost zpět k šestici vyslanců. Většina z nich zjevně nechápala důležitost nadcházející chvíle, nebo se o ni přinejmenším nestarala a bezostyšně těkala pohledy všude kolem. Pouze jeden z nich, ten, kterého oslovovali Chahr, mu pohled oplácel. Jako jediný z celé tlupy jevil jakousi inteligenci, a jako jediný rozuměl a mluvil aspoň trochu nallimsky.
„Dnešní den bude připomínán jako den, kdy došlo k bratrskému spojení dvou velkých říší,“ zahájil ifram svou řeč a díky precizně promyšlené akustice klenby se jeho hlas snadno nesl celým trůnním sálem, ačkoliv nemluvil nijak hlasitě. „Jak všichni víte, před několika dny k nám dorazilo vzácné poselstvo od vůdce všech severských národů, harkana Krat-siva. Území, kterému tento náčelník vládne, nelze z jednoho konce na druhý ani změřit a jeho hranice se v minulých letech posunuly až k nejsevernější hranici nallimské říše. Mezi našimi národy však není sporu, právě naopak. A abychom tuto skutečnost stvrdili nejen slovy ale i činy, a učinili vzájemné vazby ještě pevnějšími a navěky nezpřetrhatelnými, rozhodli jsme se spojit naše říše sňatkem.“
Ifram vstal a jeho hlas se křišťálově jasně nesl až do těch nejvzdálenějších koutů velké síně. „Má dcera, korunní princezna Miz’Rah-vell, odejde na sever a stane se první chotí harkana Krat-siva, velkého náčelníka severských národů.“
Kall’dar nepřítomně pozoroval zmatený rozruch, který iframovo prohlášení v davu dvořanů vyvolalo, a v mysli se vrátil na včerejší soukromou audienci, na které toto rozhodnutí padlo.
Audience se konala v mnohem méně okázalém poradním sále, v iframově osobním křídle paláce. Kromě iframa a generála Kall’dara se jí účastnilo pouze pět dalších osob, nejvyšších říšských rádců.
„Podmínky, které si ti špinaví divoši kladou, jsou naprosto nepřijatelné!“ rozčiloval se už poněkolikáté toho večera Huz’Šeol, správce říšské pokladny. „Tohle není vyjednávání, to je prachsprostá loupež! Chovají se jako vítězové a dobyvatelé, a přitom zatím nedošlo ani k jediné bitvě. Já říkám: usekejme jim hlavy, všem kromě jednoho, a toho posledního pak s hlavami jeho soukmenovců pošleme zpátky k tomu jejich nafoukanému klanovému náčelníkovi! Ať si zkusí přijít! Nallimská armáda je výkvětem staleté bojové tradice. Bandu ječících chlupatých primitivů rozpráší naši disciplinovaní a lépe vyzbrojení vojáci jako chmýří do větru!“
Kall’dar mlčel. Nallimská armáda skutečně byla disciplinovaná a dobře vyzbrojená a kdysi se před její mocí třásl celý svět. Ale ty doby už byly dávno pryč. Prastará a zkostnatělá říše se už skoro sto let nacházela ve fázi pozvolného a téměř nepozorovatelného úpadku. Narostla natolik, že jí už nebylo možné účinně vládnout. Tvrdohlavá snaha udržet si kontrolu nad všemi obsazenými územími odčerpávala příliš mnoho zdrojů a úsilí. Kromě toho počet čistokrevných nallimců nezadržitelně klesal, a ti, kteří zbývali, se pořád častěji věnovali spíše dekadentní zábavě než čemukoliv užitečnému. Na jejich místo se draly jiné, mladší a ne tak vyčerpané národy. I v armádě, která kdysi bývala výsadní záležitostí nallimců, již několik desetiletí sloužilo víc cizokrajných žoldnéřů než nallimců, čehož byl Kall’dar zářným příkladem.
A jako by tohle všechno samo o sobě nestačilo, proti starobylé říši se obrátila i samotná příroda. Rok od roku byla léta kratší a studenější a zimy delší a krušnější. Ve Městě zářících kopulí, které za deset tisíc let své existence nepoznalo sněhovou vločku, za posledních patnáct zim třikrát lehce sněžilo. Nastal čas změny, kruté a neodvratné. Ne všichni to však chtěli vidět. Ne všichni si to chtěli připustit. Tradicemi spoutané myšlení není snadné vyšinout ze zajetých kolejí.
Jak Kall’dar dobře věděl, ifram byl jedním z těch, kterým se to alespoň částečně dařilo.
„Když byl můj děd malým chlapcem,“ promluvil svrchovaný vládce nallimské říše, „chlupatí seveřané nebyli ničím jiným než napůl vymyšleným mýtem, pohádkou k strašení neposlušných dětí. Jejich území leželo tak daleko, že k němu cesta od nejsevernější hranice naší říše zabrala i nezdárnější karavaně několik týdnů. V existenci obrovského ledovcového příkrovu, který se nachází ještě mnohem dál na severu a který se prý plazí světem jako gigantický plž a požírá na své cestě vše, co se mu postaví do cesty, nechtěl věřit nikdo, kdo ho nespatřil na vlastní oči – a těch bylo málo.
Tlupy chlupatých primitivů byly nepočetné a neorganizované. Strádaly v nuzných podmínkách a rvaly se mezi sebou o ohlodané kosti. A teď? Najednou jsou jich desetitisíce, statisíce, mohutný ledovec se jim s temným hučením plazí v zádech a oni před jeho čelem postupují na jih, aby si našli nová loviště. Najednou už nejsou jenom mýtem, jsou reálnou hrozbou, která stojí na prahu našeho světa a chystá se do něj vstoupit. Není v naší moci tuto hrozbu zastavit…“
„Nejvyšší vládce…,“ promluvil znovu Huz’Šeol.
„Dost, Šeole. Nallimská říše je pouhým stínem své někdejší moci. Nevím, jak to Krat-siv udělal, ale všechna hlášení se shodují v tom, že skutečně sjednotil velkou část severských kmenů a velí nyní většímu počtu válečníků, než je dospělých mužů v celé naší říši. Navíc má prý na své straně i jakéhosi severského zvířecího boha s dlouhými chlupy a zahnutými kly, jenž mu propůjčuje moc nad obludnými stvořeními. Přímý střet s takovou silou nemůžeme vyhrát. Musíme vyjednávat.“
„Pokud zaplatíme tribut, o který si řekli jeho vyslanci, pokladnici to prakticky vyčerpá a naše ekonomika se zhroutí,“ namítl Huz’Šeol.
„Já vím,“ souhlasil ifram. „Je tu však ještě jedna možnost. Pro mě osobně mnohem bolestnější, ale pro říši je to jediná možná spása.“
Ifram se odmlčel. Nikdo z rádců se neodvážil promluvit. Ticho se protahovalo.
Na rozdíl od šumícího davu dvořanů tedy Kall’dar nebyl informací o svatbě princezny Miz’Rah-vell překvapený. Vzápětí se však mělo ukázat, že i pro něj si ifram jedno překvapení připravil.
„Všichni dobře víte,“ hřímal vládce, „že jsem zájmy nallimské říše kladl vždy na první místo. Stejně tak mi ale leží na srdci blaho mých blízkých. Princezna Miz’Rah-vell je nejenom mou dědičkou, ale také mou milovanou dcerou. Chci se proto postarat, aby se jí dostalo náležité úcty, pohodlí a bezpečí, jaké si zasluhuje. A proto slyšte další mé rozhodnutí:
Spolu s princeznou se ke dvoru harkana Krat-siva vydá i Setrafi, nejvyšší mistr ceremonie, který dohlédne, aby byly náležitě naplněny všechny obřadní a tradiční náležitosti, jež jsou s postem korunní princezny spojeny. Dále pak jí bude doprovod dělat Kall’dar, vrchní velitel našich vojsk a její někdejší osobní ochránce, který dohlédne na princeznino bezpečí.“
Kall’darovi dalo mnoho práce neprojevit v tu chvíli žádné emoce. Nakonec se mu však podařilo uchovat si vážný a nehybný výraz. Otočil se k trůnu a provedl obřadní gesta, kterými dal najevo, že iframův příkaz vyplní. Podobně se zachoval i mistr ceremonie.
„Taková je má vůle a můj rozkaz,“ zakončil svou řeč ifram a klesl zpátky na trůn. „Spojenectví dvou velkých říší je tímto zpečetěno.“
Od skupinky harkanových vyslanců se oddělil Chahr. Udělal dva kroky k pódiu a neohrabaně napodobil jedno ze zdvořilostních gest, které odkoukal od dvořanů.
„Spojenectví bude,“ řekl s těžkým přízvukem. „Princezna dobrá žena. My ctít a chránit. Vy a my… Spojenci.“
Pak se otočil a bez ohlédnutí odvedl své soukmenovce z jadeitového trůnního sálu.
* * *
Trvalo dalších třiatřicet dní, než byla karavana připravená vyrazit.
Prvních několik dní této doby strávil Kall’dar neustálými hádkami s nejvyšším mistrem ceremonie. Když spatřil seznam věcí a lidí, které Setrafi plánoval vzít s sebou, nemohl nejdříve uvěřit vlastním očím. Snažil se mistrovi rozmluvit alespoň ty největší šílenosti, narazil však na hradbu neochvějné neústupnosti.
„Princezna Miz’Rah-vell je potomkem nejvyššího vládce nallimské říše,“ opakoval Setrafi neustále se svou pečlivě afektovanou výslovností. „Jako takové jí přináleží patřičné pocty, jež prastarý nallimský ceremoniář uvádí. Princezna musí cestovat v naprostém pohodlí a i v cíli cesty musí mít k dispozici veškeré náležitosti, které protokol vyžaduje.“
Kall’darovi se proto nepodařilo rozmluvit mu sto padesát princezniných osobních otroků a služebníků, dvanáct dvorních dam ani sedmnáct truhel plných šatstva, šperků, obřadních předmětů a svitků, z nichž každá byla tak těžká, že je na nákladní zvířata museli zvedat čtyři muži. Nepřiměl ho ze seznamu škrtnout devět klecí s ozdobným a zpěvným ptactvem, šestatřicet domácích mazlíčků všech druhů, tři velkolepé plátěné pavilony pro různé formální i neformální příležitosti, ani hromadu nábytku, jež by zaplnila několik místností. Neméně zarputile trval mistr ceremonie i na početných soudcích lahodných vín a dalších nápojů a na seznamu vybraných lahůdek tak dlouhém, že jím byla nakonec beze zbytku vytížena nosnost dalších čtyř zvířat.
Nejprudší hádka se strhla kolem princeznina cestovního palankinu. Monstrózní konstrukce, která se připevňovala na záda čtyř cvičených chobotnatců, byla sice nesmírně okázalá a pohodlná, zároveň však velmi nepraktická a na přesun kdekoliv mimo prvotřídní říšské silnice nepoužitelná. Kall’dar se to Setrafimu snažil trpělivě vysvětlit, leč marně.
Nakonec to zašlo tak daleko, že se tato záležitost dostala k samotnému iframovi. Nallimský vládce, jakkoliv jindy v zásadě rozumný a realistický muž, se v tomto případě postavil na stranu mistra ceremonie.
„Mistr Setrafi se nallimskými ceremoniemi a zvyklostmi zabývá již více než padesát let,“ prohlásil ifram. „Nesmíme dopustit, aby naše tradice a svébytná kultura ustoupily tváří v tvář nepohodlí a barbarství. V tomto ohledu má mistr ceremonie mou plnou důvěru.“
Po tomto incidentu Kall’dar na další hádky rezignoval a soustředil se raději na to, čím byl oficiálně pověřen, a to na organizaci princeznina ozbrojeného doprovodu. Po dlouhém zvažování vybral sto padesát členů palácové gardy, kteří se všichni přihlásili dobrovolně, a dvě stě mužů elitní lehké jízdy. Ve čtyřech větších posádkách, kolem kterých měli cestou k severní hranici projít, plánoval postupně jejich počty doplnit o dalších dvě stě padesát mužů pěchoty. Skutečnost, že tím oslabí obranyschopnost hlavního města a přilehlé oblasti téměř o jednu desetinu, jasně vypovídala o skutečném stavu a síle nallimské armády.
* * *
V předvečer odjezdu si Kall’dar cestou do svého pokoje udělal zacházku do iframova křídla, k princezniným komnatám.
Byl to starý zvyk, který mu zůstal z doby, kdy sloužil v palácové gardě. Do té se dostal ve svých dvaadvaceti letech, po pěti letech v nallimské armádě a po několika hrdinských a mimořádně oddaných činech. V palácové gardě strávil čtyři roky a většinu té doby prostál před princezninými komnatami. Další tři roky pak plnil funkci velitele gardy, a právě tehdy si navykl zajít každý večer k princezniným komnatám a ujistit se, že je všechno v pořádku a princezna je v bezpečí. Dnes už to samozřejmě dávno mezi jeho povinnosti nepatřilo a práce, v armádě mu to často ani nedovolovala, přesto však z nostalgie tuto procházku vykonával pokaždé, když trávil noc v paláci.
Jakmile zahnul za poslední roh, pochopil, že něco není tak, jak má být. Strážce, který měl hlídat přístup ke komnatám z této strany, byl pryč a z úzkého výklenku vedoucího na vnější ochoz se ozývaly tiché zvuky. Kall’dar naprosto nehlučně tasil krátký meč, který mu visel u pasu, a přikradl se k výklenku.
„Neodjížděj,“ uslyšel tlumený mužský hlas.
„Opakuješ to pořád dokola, ty můj blázínku,“ odpověděl mu tiše dívčí hlas. „A přitom dobře víš, že to nejde. Musím jet. Je to má povinnost.“
„Ať je do všech pekelných jam zatracena taková povinnost! Jak může být někdo tak krutý otec a vydat svou jedinou dceru do rukou ohavného chlupatého netvora ze severu!“
„Pssst. Nemluv nehezky o mém otci a svém iframovi. Dělá jenom to, co musí. Tak jako my všichni.“
„Miluji tě, Miz’Ri.“
„Já vím. Já tebe taky, blázínku.“
„Přesto odjedeš.“
„Nemůžu jinak.“
„Ach, Miz’Ri…“
„Nemysli na to. Už na to nemysli. Polib mě. Pevně mě obejmi. Aspoň dnes večer na to nechci myslet. Chci být s tebou, nic víc…“
Kall’dar se otočil a tiše odkráčel.
* * *
Tak impozantní průvod, jaký se devět dní po letním slunovratu shromáždil na palácovém nádvoří, už ve Městě zářících kopulí dlouho neviděli.
V jeho čele jelo sto mužů lehké jízdy usazených na hipparionech, malých, ale houževnatých tříprstých konících. Všichni jezdci byli čistokrevní nallimci, mladší synové starobylých vznešených rodů. Jejich dokonalá jednotná výstroj a nablýskané hroty kopí si v ničem nezadaly s bezchybnou disciplínou, se kterou jezdci postupovali vpřed v dokonale vyrovnaných řadách.
Za nimi, neméně ukázněně, kráčela stovka členů palácové gardy, v šupinových zbrojích, okřídlených helmicích a se zlověstnými zahnutými šavlemi u boku. Pak následovali první mastodonti nesoucí část zásob a doprovodu. Jakkoliv byla tato zvířata se svým nákladem impozantní, ve stínu princeznina palankinu, který jel za nimi usazený na zádech čtyř mohutných mastodontích samců, se téměř ztrácela. Následovali další mastodonti s dvorními dámami a nákladem, pak zbylá padesátka členů palácové gardy, dlouhý zástup nákladních hipparionů, pohoničů, pěších nosičů, služebníků, a mezi nimi jako zadní voj roztroušení zbylí členové lehké jízdy.
Kall’dar jel těsně před princezniným palankinem. Byl usazen na mohutném hipparionovi, který v kohoutku téměř o dvě dlaně převyšoval ostatní jízdní zvířata. Menší a slabší zvíře by jeho mohutnou postavu v plné zbroji sotva uneslo. U sedla se mu houpala snaga, tradiční zbraň chuk’ivských žoldáků, napůl sekyra a napůl halapartna, s téměř čtyři lokty dlouhým ratištěm, jedním širokým a jedním úzkým ostřím a s bodcem na každém konci ratiště. Byla to jeho oblíbená zbraň a zhruba od svých devatenácti let neměl v jejím zacházení sobě rovného. Díky mimořádné síle ji dokázal používat nelidsky rychle a mrštně.
Na rozlehlém náměstí před hradbami paláce se karavana zastavila. Bylo potřeba počkat, než kněží v hlavním chrámu dokončí rituální modlitby k pěti nejvyšším nallimským božstvům a formálně výpravě požehnají. Když obřad skončil, vyšel ifram se svou dcerou a nejvyššími říšskými hodnostáři na tribunu před chrámem, kde mělo proběhnout oficiální rozloučení. Proslovy a ovace nebraly konce. Mastodonti poplašení hlučícím davem neklidně přešlapovali a troubili, vedro bylo úmorné. Přesto se nikdo neopovážil cokoliv namítnout.
Kall’dar rozlučkové proslovy nevnímal. Hleděl na princeznu navlečenou do těžkých, okázalých a složitě nařasených ceremoniální šatů a obdivoval se jejímu vznešenému klidu. Tvářila se vyrovnaně a trpělivě snášela všechny formality, které po ní tradice vyžadovala. V první chvíli ho to u někoho tak mladého zarazilo, vzápětí však v duchu opravil sám sebe. Princezna už dávno nebyla tou rozvernou desetiletou holčičkou, kterou potkal, když se stal členem její stráže, ani vyhublou sedmnáctiletou dívenkou, se kterou se loučil, když odjížděl na své první válečné tažení jako nově jmenovaný generál. Od té doby uplynulo dalších pět let a on si nyní při pohledu na ni poprvé uvědomil, že se dívá na dospělou, a podle nallimských měřítek nejspíš velmi přitažlivou mladou ženu. Zabloudil očima do davu dvořanů shromážděných pod hlavní tribunou a mimoděk zapřemýšlel, který z té záplavy obličejů patří muži, s nímž se Miz’Rah-vell předchozího večera loučila.
Na přítomnost jednoho ze severských barbarů ho jako první upozornil nos. Ohlédl se a spatřil po svém boku Chahra, opřeného o hrubě opracovaný kyj. Vyslanec se tvářil znechuceně.
„Trvá příliš dlouho,“ zamručel.
Kall’dar pokrčil rameny. „Ceremoniály jsou…“
Chahr však netrpělivě potřásl hlavou. „Ne ceremoniály. Přípravy. Odjezd. Trvá moc dlouho. Brzo zima, špatné cestování.“
„Léto teprve začíná,“ namítl generál. „Do příchodu zimy máme ještě mnoho týdnů.“
Chahr opět potřásl hlavou.
„Neznáš sever,“ zavrčel. „Zima blíž, než myslíš.“
Na to už Kall’dar neměl co říct, a tak mlčel.
Slunce se vyšplhalo téměř do nejvyššího bodu své dráhy, než se karavana konečně opět pohnula.
* * *
První den se nedostali ani tak daleko, aby jim hradby Města zářících kopulí zmizely z dohledu. Princezna se svým doprovodem přenocovala v sídle jednoho velmože, zbytek výpravy vzal zavděk nedalekými předsunutými kasárnami, ve kterých posledních pár let nikdo nebydlel.
Dostat se za okraj kaldery jim trvalo další dva dny. Do Města onyxových soch, centra severní provincie říše, do kterého rychlý jízdní jezdec dokázal dojet za tři dny, se dostali za sedm dní. Cesta byla v těchto místech široká, dlážděná velkými plochými kameny a dobře udržovaná. Pohyb po ní byl snadný, dokonce i čtveřice chobotnatců nesoucí princeznin palankin mohla bez jakýchkoliv překážek kráčet ve dvojicích za sebou. Počasí jim rovněž přálo, dny byly příjemně teplé a téměř bez deště. Přesto nebylo možné přimět tak velkou skupinu lidí a zvířat k rychlejšímu postupu. Chahr nad vzdáleností, kterou ujeli, vrtěl každý večer nespokojeně hlavou a jeho druhové si mezi sebou vyměňovali ve svém chraptivém jazyce posměšné poznámky. Kall’dar s nimi v duchu souhlasil, zároveň si však uvědomoval, že s tím nemůže nic dělat.
Cesta do Města křišťálových vodopádů, poslední výspy nallimské říše před severní hranicí, trvala dalších dvacet dní. Karavana naposledy doplnila zásoby a vojáky a vyměnila unavená zvířata. Ještě další dva dny mohli postupovat po pohodlné říšské cestě. Pak dorazili k hranicím civilizace a cesta skončila.
Před nimi se rozkládal neprostupný prales.
Po zkušenostech z minula se Kall’dar nepokoušel na mistra ceremonie jakkoliv naléhat nebo ho o něčem přesvědčovat. I když mu bylo další zdržení proti mysli, věděl, že to musí udělat tím těžším způsobem.
Karavana se dva dny prakticky nepohnula z místa. Zvědové se rozjeli do všech stran a hledali nejschůdnější cesty. Sloužící a vojáci prosekávali podrost a rozšiřovali úzké stezky, které se jim podařilo najít. Přesvědčit mastodonty s palankýnem, aby do těchto průseků vstoupili a proplétali se mezi stromy v složitých sehraných tancích, bylo téměř nad lidské síly. Vyžádalo si to několik nebezpečných incidentů a zranění a co bylo horší – často se po několika stech metrech postupu ukázalo, že dál to jednoduše nepůjde a karavana se musela vrátit po vlastních stopách, aby vyzkoušela jinou odbočku.
Druhého dne večer, během kontroly hlídek, zašel Kall’dar za Setrafim. Mistr ceremonie štěkal rozkazy na skupinku sloužících, která se pokoušela na narychlo vysekané mýtině vztyčit alespoň ten nejmenší z princezniných cestovních pavilonů. Všichni působili uštvaně a zoufale.
Kall’dar nepromluvil, pouze se postavil vedle Setrafiho a pozoroval dění. Mistr ceremonie se po něm podíval koutkem oka a sevřel rty. Ticho se protahovalo. Jako první ho nakonec porušil starý rádce.
„Tímto způsobem nedojdeme k harkanovi včas,“ řekl tiše.
„Tímto způsobem nedojdeme k harkanovi vůbec,“ opravil ho Kall’dar.
Opět zavládlo ticho. Setrafi zatínal pěsti a v žlutém obličeji se mu zračil hluboký vnitřní boj.
„Tradice vyžaduje…,“ začal zarputile.
„Tradice by neměla zvítězit nad zdravým rozumem,“ přerušil ho Kall’dar ostře. „To, co žádáte, je nemožné.“
Mistr ceremonie si chvíli hryzal ret.
„Co navrhujete?“ zeptal se nakonec neochotně.
„Musíme se zbavit princeznina palankinu a části nákladu.“
Setrafi se opět na dlouho odmlčel, než nakonec neochotně přikývl.
„Zbavíme se všeho, co nám překáží a co nezbytně nepotřebujeme,“ řekl tiše. „Zítra společně projdeme seznam nákladu a odešleme část mastodontů zpět do Města křišťálových vodopádů.“
Po těchto slovech se otočil a vrátil se k vydávání rozkazů sloužícím. Kall’dar to hemžení ještě chvíli pozoroval, pak se vydal dokončit obhlídku stráží. Ze svého vítězství neměl vůbec žádnou radost.
Hádka nad seznamem nákladu nakonec nebyla tak dlouhá a zarputilá, jak Kall’dar čekal, přesto však její výsledek plně neuspokojil ani jednu stranu. Setrafi souhlasil s odesláním palankinu, více než poloviny mastodontů, dvou princezniných pavilonů, části nábytku a některých domácích mazlíčků. Neústupně však trval na většině ceremoniálních oděvů, šperků a obřadních předmětů, stejně jako na klecích s ozdobným ptactvem, soudcích vína a vybraných pokrmech.
Miz’Rah-vell se přesunula do mnohem menšího palankinu usazeného na zádech nejmenšího mastodonta a většina jejích dvorních dam se musela spokojit s nosítky. S odjezdem vyřazeného nákladu přišla karavana také o třicet pohoničů a padesát vojáků, které s nimi Kall’dar velmi neochotně poslal jako doprovod.
Výsledky se nicméně dostavily okamžitě. Pořád nemohli postupovat ani zdaleka tak rychle jako v otevřeném prostoru či po dobré silnici, přesto však postupovali. Civilizaci nechávali za sebou a zelený příkrov divočiny se kolem nich zavíral jako hladina nad oblázkem vhozeným do tůně.
* * *
K prvnímu úmrtí došlo třetího dne po rozdělení karavany.
Obětí se stala mladičká sloužící, která princezně připravovala snídani. K pokrmům vybaleným ze zásob chtěla přidat trochu čerstvého ovoce, jež hojně rostlo na okolních stromech. Jakmile se zářivě zeleného plodu dotkla, ucukla a poplašeně vykřikla. Nenápadný černý pavouček seskočil z hřbetu její ruky a hbitě se běžel schovat zpátky do listoví. Malá ranka, kterou po sobě zanechal, rychle otekla a nabyla ošklivé fialové barvy. Dívka se zhroutila v křečích na zem a bila hlavou do hlíny. Než se mohl kdokoliv pokusit zasáhnout, s nervydrásajícím křikem zemřela.
Divoce rostoucí ovoce, které bylo do té doby vítaným doplňkem stravy všech členů výpravy, se najednou stalo zneklidňujícím strašákem. Od té chvíle ho sluhové chodili trhat jenom v tlustých rukavicích a s maximální obezřetností. Byl vydán příkaz, že před princeznu nesmí být položeno nic, co nebylo důkladně umyto, zkontrolováno a očištěno.
Přesto to dalším úmrtím nezabránilo.
Smrt si svou daň vybírala v různých podobách.
Plížila se vysokou trávou na kusadlech stonožek a pavouků. Bleskurychle bodala hmyzími žihadly a štířími ocasy. Zahryzával se jedovými zuby hadů. Číhala v stojatých vodách plných nemocí, pijavic a krokodýlů.
V bezprostřední blízkosti karavany neustále kroužili velcí predátoři a mrchožrouti. Lákal je pach nákladních zvířat a hromady odpadků, které za sebou velká skupina lidí nechávala. Ze začátku se moc blízko neodvažovali, postupně se však víc a víc osmělovali. Za nocí se okolní prales otřásal jejich dunivým řevem a hlídky stále častěji čelily útokům zdivočelých šelem. Nezřídka se stávalo, že se některá z velkých koček s dlouhými šavlovitými zuby proplížila až do tábora. Pokud narazila na osamělého člověka, zbyly po něm do rána jenom ohlodané kosti nebo krvavé šmouhy v podrostu. Osm loktů vysocí černí medvědi se odvažovali až k ohradám se zvířaty a zahnat je či zabít dalo někdy pořádně zabrat i tuctu secvičených vojáků. Téměř nikdy se to neobešlo beze ztrát na životech lidí či zvířat.
Jedné noci se do tábora proplížila jakási drobná mrštná šelmička, které se podařilo protáhnout mezi pruty klecí se zpěvným ptactvem. Ráno je sloužící našli plné ptačích mrtvolek s přehryzanými krky. Této tragédie snad jako jediné Kall’dar nelitoval, protože tím získal jednoho volného nákladního hippariona.
Největší hrůzu však způsobovaly velké šedé opice žijící v korunách stromů. Byly větší a mohutnější než drobní nallimci a mnohonásobně silnější. Byly také mnohem inteligentnější a záludnější, než měly právo být, a v jejich malých zapadlých očičkách se zračila ďábelská zlomyslnost. Někdy se spokojovaly s rámusem a házením těžkých větví či kamenů. Jindy se však spouštěly až do nejnižších stromových pater v okolí stezky, často i za bílého dne, a shora napadaly opozdilce. Pokud se jim podařilo někoho zmocnit, rychle s ním zmizely v listoví a ke zbytku karavany pak ještě dlouho doléhal jejich vítězoslavný řev a srdceryvný jekot oběti.
Během dvaadvaceti dnů trvající cesty pralesem ztratila karavana skoro čtvrtinu lidí a třetinu jízdních a nákladních zvířat.
Když si Kall’dar začínal myslet, že už to nemůže být horší, hustý podrost náhle ustoupil a udělal místo mnohem řidšímu, převážně jehličnatému lesu. Karavana mohla díky tomu postupovat podstatně rychleji a skrytých nebezpečí ubylo.
Radost z dočasné úlevy však záhy zkalilo prudké ochlazení. Několik dní po podzimní rovnodennosti se karavana probudila do rána pokrytého jinovatkou.
* * *
Náhlou změnou teploty trpěli nejvíce mastodonti. Pohoniči se je snažili na noc alespoň přikrývat, protože k hřejivému ohni se zvířata odmítala přiblížit. Přesto během několika málo dnů postupně všichni uhynuli. Princezna musela opustit i menší palankin a přesunout se do nosítek nesených osmi sloužícími. Zbytečnou dřevěnou konstrukci nechali ležet vedle zdechliny posledního chobotnatce.
Nallimci, neuvyklí takto chladnému klimatu, snášeli zimu rovněž velmi špatně. Nepomáhalo ani teplé oblečení, kterým byla karavana zásobena. Někteří vojáci a sloužící se třásli zimou bez ohledu na to, kolik vrstev na sebe navlékli. Ráno se pak probouzeli zkřehlí, nastydlí a s horečkami. Chuk’ivové, kterých bylo kromě Kall’dara v karavaně jenom pár, snášeli chlad díky většímu vzrůstu o něco lépe. Jediný, kdo vypadal, že si s chladným počasím vůbec neláme hlavu, ba možná si ho dokonce i užívá, byl Chahr a jeho tlupa seveřanů navlečená v zasmrádlých kožešinách.
Osmého dne po vstupu do jehličnatých lesů dospěla karavana bezmála k předčasnému a tragickému konci.
Kall’dar se právě vracel ze své pravidelné obchůzky stráží, když se z princeznina pavilonu ozval vyděšený dívčí křik. Generál nezaváhal. Okamžitě zrychlil z chůze do sprintu a několika dlouhými skoky překonal zbývající vzdálenost. Vchod byl zašněrovaný, ale to jej téměř ani nezpomalilo. Jediným máchnutím snagy zpřetrhal tenká lanka a vpadl dovnitř.
Pohled, který se mu naskytl, připomínal živý obraz.
Uprostřed pavilonu stála připravená káď s vodou. Princezniny služebné do ní před okamžikem nalily několik věder horké vody ohřáté nad ohněm. Miz’Rah-vell, která se chystala koupat, stála pouhé tři stopy od kádě. Z vody před ní se zvedala zlověstná trojúhelníková hlava hada.
Plaz zřejmě ležel zazimovaný pod některými kamenů a z letargie jej vytrhlo náhlé teplo. Nyní se tyčil před zaskočenou princeznou, hlavu na prohnuté šíji měl zvednutou tak vysoko, že si téměř hleděli z očí do očí, a hrozivě cenil dva dlouhé jedové zuby. Nikdo se nehýbal. Sloužící, která před chvílí vykřikla, si tiskla pěsti ke rtům. Další dvě dívky bezmocně přihlížely z opačného konce stanu. Miz’Rah-vell stála nebojácně před hadem a pevně mu hleděla do očí se svislými zřítelnicemi.
Kall’darovi trvalo zhodnocení situace méně než jeden úder srdce. Pak přiskočil ke kádi a jeho zbraň se mihla vzduchem tak rychle, že ji skoro nebylo vidět. Čepel snagy projela hadím krkem těsně za hlavou a s dunivým prásknutím se zasekla do okraje kádě. Oba kusy rozseknutého plaza dopadly do vody, ve které se ještě chvíli svíjely a barvily ji do ruda.
Kall’dar se rychle rozhlédl, aby se ujistil, že další nebezpečí nehrozí, a pak se obrátil zpátky k princezně, aby se jí zeptal, jestli není zraněná. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že dívka je úplně nahá. Jediným pohledem obsáhl její štíhlé nohy, jantarovou pleť, ploché břicho, úzký pas, dokonale tvarovaná ňadra i dlouhou šíji a srdce mu skočilo do krku. Doputoval zrakem k hlubokým mandlovým očím a pevně se do nich zahleděl, protože se neodvažoval podívat kamkoli jinam. Miz’Rah-vell mu pohled klidně oplácela. Pak se beze spěchu a přehnaného studu sehnula a zvedla ručník, jenž jí ležel u nohou. Omotala si ho kolem těla a opět se zahleděla Kall’darovi do očí.
Generál nepromluvil. Lehce pokývl hlavou, otočil se a odešel ze stanu. U vchodu zarazil trojici vojáků, kteří se chystali opožděně vpadnout dovnitř. Hrdlo mu svíral pocit, kvůli kterému se neodvažoval promluvit. Gestem jim naznačil, aby zůstali hlídkovat venku, a odkráčel.
* * *
Na druhý den ráno, když se karavana chystala vyrazit na další cestu, vpadla do tábora jedna z předsunutých hlídek. Voják seskočil před Kall’darem z hippariona a spěšně se uklonil.
„Jsme sledováni,“ oznámil.
„Kým?“
„Nejsem si jistý. Zahlédl jsem ho jenom z dálky. Když zjistil, že o něm vím, spěšně se stáhl a ztratil se mi v lese. Podle vzhledu to mohl být někdo z harkanových lidí, ale nedalo se to poznat s jistotou.“
Kall’dar nařídil posílit hlídky a doprovodu karavany vyhlásil bojovou pohotovost. Pak se šel poradit s Chahrem.
„Harkanův lid tak daleko na jih moc nechodit,“ řekl seveřan. „Možná některý z divokých kmenů. Muset vidět.“
Během následujících dvou dnů byli cizí špehové spatřeni ještě několikrát. Před nallimskými hlídkami se však pokaždé stáhli a vyhýbali se kontaktu. Konečně třetího dne přijel jeden ze zvědů oznámit, že narazil na tábor tajuplných pozorovatelů. Ležel poněkud stranou od směru, kterým se karavana ubírala, a jeho obyvatelé podle všeho nevěděli, že byli objeveni.
Kall’dar vzal Chahra a dva zvědy a jeli se na tábor podívat. Když opatrně přelezli poslední terénní nerovnost a vystrčili hlavy nad okraj srázu, naskytl se jim pohled na dočasné ležení zhruba tuctu lovců. Na první pohled se ničím nelišili od Chahra a jeho druhů; byli rozložití, s výraznými nadočnicovými oblouky a širokými čelistmi, zarostlí, chlupatí a navlečení do špatně vydělaných kožešin. Překvapivá byla jejich jízdní zvířata. Ohromné bestie měly v kohoutku víc než pět loktů, celé tělo bylo pokryté hustou dlouhou srstí a čenichy jim zdobily loket dlouhé hrozivě vypadající rohy.
„Nepatří k harkanovi,“ prohlásil Chahr rozhodně, když se opět odplížili do bezpečné vzdálenosti od tábora. „Divoký kmen. My jim říkat… Špičaté čenichy.“
„Jak se jim podařilo zkrotit ty nestvůry?“ zeptal se jeden ze zvědů s vytřeštěnýma očima.
Chahr nevzrušeně pokrčil rameny. „Pouto v hlavě. Polapení duše zvířete. Naši šamani umí taky.“
„Představují pro nás hrozbu?“ zeptal se Kall’dar.
Chahr si odplivl. „Špičaté čenichy… zbabělci. Ale kradou. Vždycky chtít to, co mají jiní. Chtít jim to sebrat.“
Vrátili se ke karavaně a pokračovali v cestě s ještě větší obezřetností.
Ke zlomu v napjaté situaci došlo za další dva dny.
Krátce po poledni se vrátila jedna z předních hlídek. Měla dvě novinky. Zaprvé, jehličnatý les po několika málo kilometrech končil a střídala ho travnatá step. Zadruhé, na nejbližším návrší za okrajem lesa čekala na karavanu velká skupina Špičatých čenichů. Jejich přesný počet nebylo možné odhadnout, protože se část skupiny skrývala za terénní vlnou. Určitě jich však bylo přinejmenším několik desítek. Seděli po dvojicích a trojicích na svých obřích zvířatech s ostrými rohy, byli vyzbrojeni kyji a primitivními mlaty a podle všeho už neměli v úmyslu před karavanou uhýbat.
Kall’dar nechal karavanu zastavit a zaujmout obranné postavení. Pak se vydal v Chahrově doprovodu osobně prozkoumat situaci.
Skupinka chlupatých nájezdníků trpělivě čekala na travnatém návrší. Když si všimli, že je od okraje lesa pozoruje nallimská hlídka s Kall’darem a Chahrem, slezlo jich několik ze hřbetů zvířat a po krátkém domlouvání vyrazili houpavým krokem k lesu. V polovině vzdálenosti mezi oběma skupinami se zastavili.
„Dokážeš se s nimi dorozumět?“ zeptal se Kall’dar Chahra.
Když harkanův vyslanec pokývl na znamení souhlasu, vydal generál několik stručných rozkazů svým lidem a vykročil k čekajícím vyslancům. Chahr ho následoval.
Rozmluva byla krátká a většina jí proběhla v chraptivé a štěkavé řeči seveřanů. Pak se obě skupinky rozešly zpátky ke svým lidem. Špičaté čenichy se vrátily k čekání na kopci. Nallimská hlídka zaujala pozici na okraji lesa. Kall’dar s Chahrem se vrátili ke karavaně.
Ve velitelském stanu se sešlo sedm lidí: Kall’dar, Chahr, Setrafi a čtyři nejvyšší důstojníci vojenského doprovodu karavany. Kall’dar ostatním shrnul, co mu přetlumočil Chahr.
„Chtějí zaplatit,“ řekl. „Chtějí, abychom jim složili něco jako tribut. Poplatek za průjezd jejich územím. Jejich zvědové si všimli, že karavana veze mnoho hezkých věcí. Chtějí část našeho vybavení, pokud možno ty nejtřpytivější a nejokázalejší věci.“
Vojáci si mlčky vyměnili zneklidněné pohledy. Mistr ceremonie zjevně neměl daleko k panice.
„To je naprosto nehorázný požadavek!“ vyhrkl. „Protože ale vyjednávají z pozice síly, nejspíš nám nezbude nic jiného, než se s nimi zkusit dohodnout. Trpělivým diplomatickým jednáním určitě dokážeme dospět k řešení, které bude přijatelné pro obě strany.“
Kall’dar zavrtěl hlavou.
„Chahre?“ oslovil severského vyslance.
„Špičaté čenichy…,“ zarazil se ve snaze najít správné slovo, „hrabivé. Nectít domluvy. Chtít všechno. Nedá se jim věřit.“
„Pokud má Chahr pravdu,“ navázal Kall’dar, „nemá jakékoliv vyjednávání cenu. Pouze tím projevíme slabost. Jakmile přistoupíme na jejich požadavky a ukážeme, že by od nás mohli něco získat, nedají si pokoj, dokud nám neseberou všechno.“
„Co tedy navrhujete udělat, generále?“ zeptal se Setrafi.
„Vyprovokujeme bitvu.“
„Cože?!“ Mistr ceremonie na něj nevěřícně třeštil oči.
„Dokud jsme v lese, máme na své straně taktickou výhodu. Můžeme se tu opevnit a jejich rohaté nestvůry jim nebudou mezi stromy k velkému užitku. Nad touto skupinou máme navíc zatím početní převahu. Pokud je přimějeme zaútočit dřív, než získají posily, a způsobíme jim ztráty, odradí to možná od útoku další skupiny. Na otevřené pláni bychom byli v nevýhodě.“
„To nepřichází do úvahy!“ rozkřikl se Setrafi. „Zodpovídáme přece za bezpečí princezny. Během boje se může stát cokoliv!“
„Je to riziko,“ souhlasil Kall’dar klidně, „ale v tuto chvíli už nám nezbývá žádné řešení, které by riskantní nebylo. Pokud budeme muset svést boj později, za jejich podmínek, bude nebezpečí mnohem větší.“
„Pokud jim dáme, co chtějí, a oni odtáhnou, tak k žádnému boji dojít nemusí!“
„To je nepravděpodobné. Jestli jim teď ustoupíme, vrátí se, možná ve větším počtu, a vezmou si všechno, co budou chtít. Buď nás pozabíjejí rovnou všechny, nebo se zmocní žen a odvlečou je do otroctví. Princeznu tím tak jako tak neochráníme.“
„To vám nemůžu dovolit, generále!“
Kall’dar se snažil zachovat klid.
„Jsem velitelem princeznina vojenského doprovodu,“ řekl uvážlivě. „Zodpovídám za taktická rozhodnutí a určuji způsoby, jak nejlépe zajistit princeznino bezpečí. Jsem přesvědčený, že je moje rozhodnutí za daných okolností nejlepší možné.“
„A já s ním nesouhlasím!“ soptil mistr ceremonie. „Podle mě je zbrklé, neuvážené a příliš riskantní. Vy máte odpovědnost za vojenský doprovod, jenže mně svěřil ifram vedení celé karavany. Moje slovo má větší váhu než vaše!“
To bohužel Kall’dar zpochybnit nemohl.
„Mistře…,“ zkusil to ještě jednou.
„Nebudeme o tom dál diskutovat!“ přerušil ho Setrafi. „Už jsem rozhodl. Tento problém je potřeba řešit diplomaticky, nikoliv hrubou silou. Půjdu s těmi divochy vyjednávat. Pokud se tomu nebude možné vyhnout, zaplatíme za průjezd. Život princezny a úspěch naší mise nesmí nic ohrozit.“
Vyjednávání s vyslanci Špičatých čenichů se vleklo déle než půl dne. Částečně kvůli jazykové bariéře, kterou dokázal překlenout pouze Chahr, částečně kvůli úskočné neústupnosti účastníků rokování. Obě strany tvrdě smlouvaly a Chahr to všechno trpělivě, i když ne vždy dostatečně pochopitelně, tlumočil.
Nakonec byla výše tributu stanovena a Setrafi se vrátil ke karavaně, aby vydal příkazy k rozdělení nákladu. K vlastní nelibosti se musel vzdát téměř poloviny luxusního vybavení, které si princezna vezla jako věno. Bedny s nádobím, látkami a šperky nakonec plně vytížily pět nákladních hipparionů. Zachmuření divoši je mlčky převzali a odkráčeli do stepi. Brzy zmizeli v dálce i se svými obřími nosorožci.
Kall’dar stál tou dobou na opačné straně tábora vedle Chahra a jeho druhů. Jeden z nich se spěšně připravoval na cestu.
„Mám mu nechat osedlat hippariona?“ zeptal se Kall’dar Chahra. Mohutný seveřan se jenom pohrdavě ušklíbl. Generál nenaléhal. Viděl už tyto muže běhat. „Ať si každopádně pospíší. Myslím, že budeme velmi brzo potřebovat jakoukoliv pomoc, které se nám může dostat.“
Vybraný posel napodobil Chahrův úšklebek a odklusal.
* * *
Otevřenou stepí postupovala karavana rychle. Čím dál tím víc ji však sužoval chlad. Zdálo se, že je každé další ráno chladnější než to předešlé. Jinovatka a sníh už se přes den ani nerozpouštěly. Země byla promrzlá, chudá tráva nepostačovala k nakrmení zvířat. Stromy rostly jenom tu a tam, takže se jim brzy začalo nedostávat dřeva na topení.
Hlídky vysílané do všech stran opakovaně narážely na severské zvědy. Chlupatí lovci se drželi daleko mimo dohled karavany, kroužili však kolem ní vytrvale. Všichni vojáci proto neustále pochodovali v plné zbroji, ve formaci a s připravenými zbraněmi. Bylo to vyčerpávající a temný příkrov hrozby se podepisoval i na morálce.
K útoku došlo čtvrtého večera poté, co karavana vyjela na promrzlé pláně.
Slunce se už téměř dotýkalo obzoru a na všem ležely dlouhé stíny. Bylo tak chladno, že se vydechovaný vzduch srážel v obláčcích páry. Na zemi ležel čerstvý sněhový poprašek. Kall’dar byl právě na cestě do čela karavany, aby zjistil, jestli už hlídka vybrala místo k postavení tábora, proto byl mezi prvními, kdo spatřil uhánějící jezdce. Nevracel se pouze jeden posel, řítily se k nim všechny předsunuté hlídky najednou.
„Špičaté čenichy!“ vydechl první z vojáků zchváceně, jakmile dojel ke generálovi.
„Kolik?“
„Přinejmenším dvě stovky.“
„V jaké formaci útočí?“
„V žádné. Ženou se prostě vpřed na svých obřích zvířatech v jednom neuspořádaném chumlu.“
Generál se obrátil k důstojníkům, kteří se už kolem něj sbíhali.
„Obranná formace štír!“ zavelel. „Rozdělejte ohně!“
Všichni se spěšně dali do pohybu. Sloužící a pohoniči sháněli zvířata do co nejmenší skupinky soustředěné kolem princezniných nosidel. Palácová garda se vystrojila těžkými obdélníkovými štíty a oštěpy a vytvořila jednolitou hradbu mezi karavanou a blížícím se nebezpečím. Zbytek pěšáků, vyzbrojený luky a meči, se rozestavil za ni. Lehká jízda se rozdělila na dvě poloviny a zaujala postavení na křídlech.
Navzdory všem ztrátám během cesty měl Kall’dar stále ještě k dispozici téměř tři sta pěšáků a více než sto padesát jezdců. Zhruba stejný počet lidí museli ochránit. Zatímco se vojáci stavěli do formace, neozbrojení sloužící a pohoniči kolem karavany narychlo rozdělávali ohně.
Pak generál ucítil, jak se mu pod nohama začíná chvět země. Obrátil se k severu a uviděl, jak se nad horizontem objevují první mohutné siluety. Přes okraj mírného návrší se přelila hřmící vlna. S jekem a troubením se řítila přímo proti čekajícím nallimcům.
V ústrety jí vyletěla salva šípů, a pak ještě jedna. Když se útočníci dostali na vzdálenost padesáti koňských délek, vyrazila obě jízdní křídla, aby jim vpadla do boků. Vzápětí proti předním řadám seveřanů vyletěla salva oštěpů. Nic z toho však valící se masu příliš nezpomalilo.
Přední linie nájezdníků narazila do čekající lidské hradby s děsivou ničivostí. První dvě řady obránců okamžitě zmizely pod nohama rohatých oblud. Třeskot zbraní, ryk zvířat a křik lidí byly ohlušující. Pak musela útočná vlna pod náporem těl a hrotů zbraní zpomalit, dál se však neúprosně zakusovala hlouběji a hlouběji do řad obránců.
Nallimský odpor byl houževnatý, avšak zoufale neúčinný. Obří nosorožci se zdáli být vůči většině útoků neteční. Šípy jejich tlustou kůží nepronikaly, neškodně se zachytávaly v dlouhé zacuchané srsti. Oštěpy a meče byly o něco účinnější, rána však musela být vedena velkou silou, aby zbraň pronikla citelně hluboko, nebo se obránci musel podařit šťastný zásah do citlivého místa.
Nájezdníci usazení na hřbetech nosorožců byli o něco zranitelnější. Šípy a kopí jezdců si mezi nimi vybraly svou daň, pro pěšáky však nebylo snadné na ně dosáhnout. Ječící seveřané mohli naopak snadno využít svého vyvýšeného postavení. Skláněli se z chlupatých hřbetů a jejich hrubé kyje nemilosrdně dopadaly na ramena a hlavy obránců.
Kall’dar jel na svém mohutném hipparionovi v čele pravého jízdního křídla a rozdával drtivé rány na všechny strany. Jeho snaga se míhala s nelidskou rychlostí a pokaždé dopadala přesně na cíl. Zakusovala se do lebek, prosekávála končetiny, drtila hrudní koše. Každá rána znamenala o jednoho nepřítele méně. Jak ale generál záhy zjistil, zbavit některého z nosorožců jezdců nestačilo. Zdivočelé zvíře se většinou hnalo dál a slepě útočilo na všechno, co se mu postavilo do cesty.
Pak se před ním náhle objevil další srstnatý obr a Kall’darův kůň se o zlomek vteřiny opozdil s úhybem. Mohutná hlava sebou škubla do strany a roh se zaryl hipparionovi do boku necelou dlaň od Kall’darova stehna. Zvíře zaržálo bolestí, klopýtlo a zřítilo se k zemi. Generál mu přeletěl přes šíji, udělal dva kotrmelce a ještě chvíli klouzal po namrzlé trávě, než se konečně zastavil. Otřeseně se zvedl na nohy. Zbraň stále pevně držel v ruce.
Seveřan usazený na zádech nosorožce strhl své zvíře stranou a pokřikem ho hnal proti Kall’darovi. Ten se mu rozběhl vstříc, v poslední chvíli uskočil stranou a zasadil drtivou ránu vedenou šikmo zdola do měkkého krku. Tlustokožec se vzepjal a s rykem se po něm ohnal hlavou. Kall’dar to však čekal a hrot na konci ratiště měl připravený přesně na tom správném místě. Stačilo se zapřít, zvíře si jej vlastním pohybem zarazilo na dvě dlaně hluboko do očního důlku.
Chlupatá bestie se okamžitě se zaduněním zhroutila k zemi a svého jezdce rozdrtila pod sebou. Kall’dar vytrhl snagu z rány a jedním sekem do šíje ukončil trápení svého rozpáraného koně. Pak vyskočil nosorožci na bok a rozhlédl se.
Organizovaný odpor nallimců se během té krátké chvíle prakticky zhroutil. Pěšáci bojovali v malých izolovaných skupinkách, namačkaní zády k sobě, a bušili do nosorožců vším, co měli po ruce. Jejich oštěpy se tříštily, meče jim vyklouzávaly z rukou, štíty se ohýbaly pod údery obřích rohů a kyjů seveřanů. Někteří muži kolem sebe mávali zapálenými větvemi a divoce řvali. Tato taktika byla překvapivě účinná, přinejmenším v tom, že zvířata odrazovala od dalších útoků.
Téměř polovina hipparionů byla mrtvá nebo těžce zmrzačená a ti zbylí se plašili tak, že z nich někteří jezdci raději dobrovolně seskakovali a bojovali dál pěšky. Neozbrojení sloužící se krčili mezi panikou zachvácenými nákladními zvířaty nebo se pokoušeli zachránit útěkem, ale většinou tím jenom vbíhali do rány seveřanům, kteří je s nadšením lovili. Udržet bitvu mimo karavanu nebylo možné. Roztrhaná obranná linie nedokázala zadržet útočníky dotírající ze všech stran.
„Stáhněte se k nosidlům!“ snažil se Kall’dar překřičet šílenou kakofonii. „Chraňte princeznu!“
Sám se začal okamžitě probojovávat k nosidlům a cestou dál svolával své muže. Nebyl si jistý, jestli ho slyší, nebo jim jenom jejich povinnost zavelela totéž, většina z nich se však opravdu stahovala k němu.
Byla to zjevně marná snaha, ale nic jiného se dělat nedalo. Poslední zbytky vojáků vytvořily zubatý kruh kolem nosidel. Kall’dar zahlédl Setrafiho kličkujícího mezi zmatkujícími sloužícími. I on mířil k princezně, než se však stihl dostat za ochrannou hradbu štítů, dopadl mu na temeno kyj a proměnil mu hlavu v nevzhlednou krvavou hroudu. Jeho padající tělo smetl a podupal útočníkův nosorožec.
Kall’dar stál deset loktů od nosidel a rozséval kolem sebe smrt. Těla seveřanů se před ním za chvíli navršila do úrovně pasu. Třemi mohutnými ranami se mu podařilo skolit dalšího nosorožce, který před ním vytvořil jakousi hradbu. V tu chvíli se vedle něj vynořil Chahr a svým kyjem srážel útočníky snažící se napadnout Kall’dara zleva. Mrtví začali přibývat dvojnásobně rychle.
V kratičkém okamžiku klidu zariskoval generál rychlý pohled k nosidlům. Jakkoliv to bylo nerozumné, Miz’Rah-vell měla okénko napůl otevřené a sledovala dění venku. Jejich pohledy se na chviličku setkaly. Kall’dar v tom jejím nespatřil žádnou úzkost. Hleděla na něj s důvěrou a neotřesitelnou jistotou, že ji dokáže ochránit. Kall’dar s ní tu jistotu nesdílel. Rychle odvrátil hlavu a vrátil se k zabíjení.
S narůstající beznadějí vnímal, jak je Špičaté čenichy zatlačují pořád dál a jeho vojáci jeden po druhém umírají. Bitva se vyvíjela zcela jasně ve prospěch útočníků a bylo jenom otázkou času, než je všechny pobijí. Přesto se ani na chvíli nezastavil, jeho paže dál zarputile zvedaly snagu a rozdávaly smrtící rány, i když ho studený vzduch pálil v plicích, nedostávalo se mu dechu a bolavé vyčerpané tělo měl pokryté podlitinami a cizí i vlastní krví.
„Další!“ vykřikl najednou někdo po jeho levici zoufale. „Přijíždějí další!“
Země se už opět chvěla. Kall’darovi pokleslo srdce. Odrazit útok už této první tlupy by se rovnalo zázraku, pokud však dostane posily, veškeré naděje jsou pryč.
Zahleděl se k severnímu obzoru a spatřil, jak se nad ním vynořují chlupaté hřbety. Něco však bylo jinak. Noví útočníci neseděli na nosorožcích. Jejich zvířata byla téměř dvakrát vyšší a mnohem mohutnější. Místo rohu na protáhlém čenichu měla chobot a dva majestátní, do oblouku zahnuté kly. Když se ještě víc přiblížila, Kall’dar pochopil, že jsou to nějací vzdálení příbuzní mastodontů. A že to možná nebudou Špičaté čenichy, komu spěchají na pomoc.
Útočníci si nové skupiny rovněž všimli a strhl se mezi nimi povyk. Přestali útočit na karavanu a zoufalým křikem se snažili popohnat nosorožce k útěku. Na to už ale bylo pozdě. Chlupatí sloni vtrhli mezi Špičaté čenichy se stejnou ničivostí, s jakou předtím nosorožci drtili nallimské obránce. S divokým troubením zařezávajícím se do uší udeřili na menší tlustokožce a jejich jezdce.
Kall’dar spatřil, jak jeden z nich nabral nosorožce i se třemi divochy na hřbetě svými široce zatočenými kly a odmrštil ho několik kroků daleko.
Vzápětí máchl chobotem a smetl dva seveřany mávající kyji ze hřbetu druhého nosorožce.
Bojovníci usazení na mamutech zasypávali Špičaté čenichy jednoduchými dřevěnými oštěpy s hroty vytvrzenými v ohni a hranatými kusy skal. Někteří se nebojácně vrhali ze hřbetů svých zvířat dolů na nosorožce a primitivními sekeromlaty drtili končetiny a lebky protivníků. Boj byl veden velmi divoce a nemilosrdně.
Přeživší nallimci se stáhli co nejblíže k tomu, co zbylo z jejich karavany, a do šarvátky už nijak nezasahovali.
Zakrátko bylo po všem. Zdevastované zbytky původních útočníků se rozprchly do všech stran a snažily se spasit útěkem. Vítězní seveřané je pronásledovali jenom chvíli, pak se postupně vrátili ke karavaně.
Ze hřbetu jednoho mamuta sklouzl na zem divoch, kterého vyslali s poselstvím, a radostně halekal na Chahra. Kall’dar se unaveně opíral o snagu, snažil se popadnout dech a nepřítomně naslouchal chrochtavé výměně slov. Jeho pohled přitom bloudil po bojišti.
Ležely na něm dvě třetiny jeho mužů, mrtvých či umírajících. S chmurným zadostiučiněním si všiml, že se mezi nimi válí také nemálo mrtvých seveřanů a tu a tam i zdechlina nosorožce.
Přistoupil k němu Chahr.
„Harkanovi muži,“ potvrdil poněkud zbytečně totožnost zachránců. „My mít štěstí. Oni lovit nedaleko. Nový kmen. Harkanova moc ještě zvětšit. On mít nový šaman, který umět ještě lépe polapit duše zvířat. Proto se přidávat nové kmeny. Všichni chtít dobrý lov, všichni chtít uctívat mocného…,“ zaváhal.
„boha?“ doplnil za něj Kall’dar.
Chahr jenom neurčitě pokrčil rameny.
* * *
Té noci nikdo z členů karavany nespal. V první řadě se museli postarat o řadu raněných a poskytnout jim takovou pomoc, jaké jen byli schopni. Velkou práci jim dalo také udržet je přiměřeně v teple a dohlédnout alespoň na jejich nejzákladnější potřeby. Přesto se mnozí z nich nedožili rána.
Do práce se zapojila i Miz’Rah-veli. Protože jí už za zády nestál mistr ceremonie, který by úzkostlivě dohlížel, co se pro potomka panovnické linie hodí či nehodí, mlčky se chopila jednoho měchu s vodou a začala přecházet mezi raněnými, kteří nebyli ve stavu dojít si pro vodu sami. Zbývající dvorní dámy ji napodobily. Kall’dar se jí v tom nesnažil bránit, jenom jí nenápadně přidělil dva gardisty, aby na ni dohlédli. Sám k ní pak také zalétal pohledem, kdykoliv se v potemnělém táboře dostal do její blízkosti. Kdoví proč se mu při tom vybavovala vzpomínka na ten první den, kdy princezna v bohatě nařasené obřadní róbě majestátně nastupovala do palankinu na náměstí uprostřed Města zářících kopulí.
Když se postarali o živé, začali shromažďovat své padlé. Byla to namáhavá a nepříjemná práce, a i když Chahr jako obvykle nesouhlasně a nechápavě potřásal hlavou, Kall’dar trval na tom, že se udělat musí. Kopání hrobů nepřicházelo v trvale promrzlé půdě v úvahu, proto všechny mrtvé naskládali na jednu hromadu, obložili veškerým dřívím, které ještě měli, polili posledními zbytky oleje, a pak zapálili.
Harkanovi lovci se i se svými mamuty utábořili poněkud stranou, kde už pach krve a vnitřností nebyl tak silný. Do jednání nallimců nijak nezasahovali, nenabídli jim však ani pomoc. Bez zájmu vyčkali, než se členové karavany postarají o živé i mrtvé a shromáždí zbytky svého majetku. Pak, na Chahrův vrčivý rozkaz, naložili nejhůře raněné na mamuty a převzali i část nákladu, na který už se karavaně nedostávalo zvířat. S prvními paprsky vycházejícího slunce vyrazila podivně nesourodá výprava opět k severu.
Cesta trvala ještě dalších osm dní. Všichni byli nesmírně vyčerpaní, proto postupovali sotva poloviční rychlostí, než jaké by byli schopni ještě před pár týdny. V brázdě za karavanou zůstávala ležet těla těch, kteří během převozu podlehli svým zraněním. Už dávno jim došly veškeré zásoby jídla, proto byli odkázáni na to, co jim ze svých úlovků přenechali harkanovi lovci. Nebylo toho dost, aby se všichni najedli dosyta, a tak se k únavě a chladu přidával i hlad.
Miz’Rah-vell se po té první noci bezprostředně po bitvě vrátila ke své odtažité panovnické roli a většinu času trávila v nosidlech nebo ve společnosti zbývajících dvorních dam. Kall’dar jezdíval během dne po jejím boku a večery trávil neklidným obcházením kolem jejího stanu. Kdoví proč se kvůli tomu cítil lehce provinile. Zdůvodnění, že to dělá kvůli princezninu bezpečí, sám nevěřil.
Osmého dne krátce po poledni se před nimi vynořila obrovská travertinová kupa usazená na úbočí nízkých vrchů. Chahr na ni ukázal prstem a řekl: „Harkan.“ Zakrátko začali narážet na tábory seveřanů rozeseté v širokém kruhu kolem sídla vládce. Hromady odpadků a tíživý zápach výkalů dávaly tušit, že některé tu stojí už docela dlouho, nejspíš déle, než na co byli chlupatí kočovníci zvyklí. Většina obydlí však zela prázdnotou, motali se kolem nich jenom děti a starci a malá stádečka popásajících se mamutů.
Karavana zamířila přímo ke skalnímu masivu provrtanému sítí jeskyní. Již z dálky bylo vidět, že je okolí největšího podzemního vstupu poseté primitivními náboženskými symboly a totemy. Kall’dar si záhy uvědomil, že jsou všechny věnovány jedinému zvířeti. Všechny byly vytvořeny z mamutích klů, lebek a kůží. A všechny je barvila zaschlá krev.
Na prostranství před hlavní jeskyní byly shromážděny stovky, možná tisíce divochů. Horlivě prováděli pro Kall’dara nepochopitelné rituály a monotónně prozpěvovali. Když si všimli členů karavany, obraceli se za nimi a sledovali je nevyzpytatelnými pohledy, ze kterých běhal mráz po zádech. Generál z toho všeho najednou začal mít velmi špatný pocit. Jeho pravačka mimoděk sklouzla k sedlu a prsty se lehce dotkly snagy –
Když konečně zastavili před jeskyní, jeho neklid ještě vzrostl. Prostoru pod vápencovým převisem dominoval deset loktů široký plochý balvan, bezpochyby sloužící jako jakýsi primitivní obětní oltář. Jeho původní barva téměř nešla poznat, protože byl celý zamazaný zaschlou krví. Na jeho okrajích a kolem něj se válely kusy vnitřností, převážně srdcí, jak si Kall’dar uvědomil. Za ním se tyčila hromada hnijících lidských hlav.
Přímo nad oltářem byla na skalní stěně připevněna mamutí lebka. Kall’dar zatím mnoho mamutů neviděl, přesto poznal, že musela patřit zvířeti přinejmenším o třetinu většímu, než bylo to největší, jaké dosud potkal. I ona byla zamazaná krví, zdánlivě náhodné skvrny se však při bližším pohledu spojovaly do znepokojivých vzorů.
Zbědovaná skupinka nallimců se zastavila v uctivé vzdálenosti od oltáře. Muži s nosidly vyšli do popředí. Princezna vystoupila. Navzdory všem okolnostem si dávala záležet, aby působila důstojně. Kall’dar přistoupil k ní a postavil se jí po levém boku. Vedle něj si stoupl Chahr.
Náhlý šum mezi seveřany jim napověděl, že se něco děje. Všechny zraky se upřely k ústí jeskyně, ze které se pomalu vykolébala groteskní postava. Muž nebyl nijak zvlášť vysoký a díky vrstvám kožešin a řadě kostěných amuletů, kterými byl ověšen, působil ještě podsaditěji. Zamračeně vyhlížel zpod plochého kusu mamutí lebky, který měl přivázaný k temeni. K bokům měl přivázané dva kusy klů, každý dlouhý asi dva lokty.
Shromážděný dav začal skandovat jakési chraptivé slovo. Muž před jeskyní vyskočil na oltář a divoce zagestikuloval. Okamžitě zavládlo ticho.
Kall’dar vrhl pohled na princeznu a neuniklo mu, že se jí i přes veškerou snahu zachovat vyrovnaný výraz rozšiřují oči děsem a znechucením. Pak se pootočil k Chahrovi a spatřil na jeho široké tváři výraz, který u něj ještě neviděl – znepokojení. Opět ho zamrazilo v zádech zlou předtuchou.
„To je harkan?“ zeptal se tiše a snažil se nedat najevo žádnou emoci.
Chahr nesouhlasně potřásl hlavou.
„Nejvyšší šaman,“ odpověděl stejně tiše.
„Proč nás nepřijde přivítat harkan Krat-siv?“ chtěl vědět Kall’dar. „Kde je?“
Chahr na chvíli zaváhal. Pak natáhl ruku a ukázal na čerstvě uříznutou hlavu usazenou na vrcholku pyramidy.
Šaman stojící na oltáři začal mezitím opět gestikulovat a trhaně popocházet. Vyrážel ze sebe krátké vrčivé věty, které se díky ozvěně pod převisem nesly do dálky. Tu a tam mu na ně odpovídalo souhlasné mumlání davu.
„Přelož mi, co říká,“ poručil Kall’dar Chahrovi.
Seveřanovi se do toho úkolu zjevně nechtělo.
„Lid severu už nepotřebovat lidského vůdce,“ promluvil nakonec neochotně. „Teď být veden přímo… bohem. Velkým zvířecím bohem, který posílit polapení duší a dát lidem vládu nad všemi dlouhými čenichy. Dát jim vládu nad světem.“
Opět nakrátko zaváhal a podmračeně naslouchal šamanovi.
„Velký zvířecí bůh být mocný, ale aby být ještě víc mocný, musí se krmit. On požírat srdce svých nepřátel, a tak získat jejich moc. Velký bůh chtít sežrat srdce lidí z jihu. Hlavně srdce těch, co jim vládnout. Pak on být dost mocný, aby dát lidem severu celý svět.“
Kall’dar na okamžik nedokázal uvěřit tomu, co slyší. Periferně viděl, jak k nim Miz’Rah-vell, která slyšela jejich rozmluvu, obrací tvář. Tentokrát už se své zděšení nesnažila zakrývat. Pochopil, že ji odsud musí okamžitě dostat pryč, že jí musí probojovat cestu do bezpečí. Bleskurychle sjel pravačkou k rukojeti snagy a pokusil se ji vytrhnout ze závěsu. O zlomek vteřiny se však opozdil. Koutkem druhého oka spatřil, jak se k němu snáší Chahrův kyj. Začal uhýbat, ale už věděl, že to nestihne. Sukovité dřevo jej udeřilo do spánku a on se okamžitě skácel v bezvědomí na zem.
* * *
Když se s třeštící hlavou opět probudil, chvíli si nevzpomínal, kde je ani co se stalo. Pak se vzpomínky v jednom prudkém návalu vrátily. Posadil se a rozhlédl se kolem sebe.
Nacházel se v malé jeskyni široké sotva tři a dlouhé pět loktů. Nikdo jiný tam nebyl. Jediným zdrojem světla byla matná záře dopadající dovnitř otvorem zahrazeným dřevěnou mříží. Nechali mu oblečení, dokonce i šupinovou zbroj, neměl však u sebe žádné zbraně a cela zela prázdnotou. Přistoupil k mříži a vyhlédl ven.
Moc toho neviděl, jenom dlouhou jeskynní chodbu, ve které tu a tam rozeznával zahrazené vstupy do dalších jeskyní. Víc než oči mu toho prozrazovaly uši. Většina okolních cel musela být větší než ta jeho, slyšel z nich tlumený hovor více hlasů mluvících nallimsky. Občas se ozývalo bolestné sténání nebo vzlyky.
Kall’dar zalomcoval mříží, ale ani se nepohnula. Zacouval od ní tak daleko, jak jen to šlo, rozeběhl se a vrhl se proti ní celou vahou.
Dřevo zapražilo, ale odolalo.
Zkusil to ještě několikrát, ale bezvýsledně. Jenom si tím zhoršil bolesti hlavy.
Zkoušel volat princeznu jménem, ale neozývala se. Odpovídaly mu jenom hlasy jeho vojáků a princezniných sloužících. Miz’Rah-vell v žádné z okolních cel nebyla, stejně tak ani žádná z jejích dvorních dam nebo služebných.
Ještě několikrát se pokusil dostat z cely, pokaždé stejně neúspěšně. Nakonec se posadil na zem a čekal.
Uplynula přinejmenším čtvrtina dne. Světla před celou začalo ubývat, z toho se dalo usuzovat, že přichází večer. Kall’dar trpělivě seděl na zemi cely a čekal, i když se mu vnitřnosti svíraly obavami o princeznu.
Náhle se kdesi mimo jeho dohled strhl povyk. Byly slyšet vrčivé hlasy seveřanů, šoupání mnoha nohou, a pak vyděšený křik několika dívčích hlasů. Volání o pomoc zakrátko odeznělo v dálce a na jeho místo nastoupily pravidelné údery do bubnů, troubení mamutů a monotónní skandování.
Kall’dar vyskočil na nohy a zvažoval, že se opět vrhne proti mříži, když tu se před celou někdo zastavil. Bylo slyšet vrzání, pak se mříž odsunula. Kall’dar popošel blíž ke světlu a špatní před sebou Chahra.
Dalo mu hodně práce, aby se na něj nevrhl holýma rukama. Chahr stál uvolněně, ale ve svěšené pravačce držel kyj a pozorně generála sledoval. Kall’dar vyšel z cely a rozhlédl se. Kromě dvou seveřanů, zřejmě hlídačů, kteří leželi na hromádce křížem přes sebe a nehýbali se, s nimi v chodbě nikdo nebyl.
„Pojď,“ řekl bývalý harkanův vyslanec. „My vzít tvé druhy a jít.“
„Kam?“
„Pryč odsud. Zachránit se.“
„Proč nám teď pomáháš, když jsi mě předtím omráčil?“
Chahr nešťastně potřásl hlavou. „Já muset. Ty jinak bojovat, a nikdo z vás nepřežít. Takhle mít aspoň někdo šanci.“
„Někdo? Kde je Miz’Rah-veli?“
Chahr zopakoval své lítostivé gesto. „Té už nepomoct. Ona se stát potravou velkého boha dlouhých čenichů. Posílit jeho moc nad jihem.“
„Bez ní neodejdu.“
„Nemůžeš jí pomoct,“ trval Chahr na svém. „Venku mnoho lovců. Všichni poslouchat šamana a svého mocného boha. Tyji nezachránit.“
„Musím to zkusit. Složil jsem slib věrnosti. Přísahal jsem, že ji budu chránit i za cenu svého života. Je to moje… princezna.“ Kall’dar doufal, že si Chahr toho drobného zaváhání nevšiml. Stejně bylo nejspíš způsobené jenom únavou.
Zvedl ze země sekeromlat jednoho ze strážců, vykročil k celám a začal přesekávat kožené řemeny, které je držely zavřené. Chahr svým obvyklým nesouhlasným způsobem potřásl hlavou, ale beze slova mu s tím pomohl.
„Kde jsou naše zbraně?“ zeptal se Kall’dar. Chahr ukázal na jeden z výklenků nezajištěných mříží. Snaga ležela hned na kraji –
Jakmile se všichni nallimci vyzbrojili, vysvětlil jim generál, jakou mají volbu – odejít zadní chodbou a pokusit se uprchnout, nebo vyrazit s ním k oltáři a pokusit se zachránit dceru jejich vládce. Nikdo si první možnost nevybral. Hleděli na něj tvrdými pohledy lidí, kteří už dávno překročili hranici běžného zoufalství, a v jejich výrazech se zračila pouze touha po pomstě – na seveřanech, na tomto cizím chladném světě, na výpravě, která jim nepřinesla nic než utrpení.
Kall’dar se postavil do čela narychlo vytvořené formace. Chahr pokrčil rameny a stoupl si vedle něj.
„Jít s vámi,“ zavrčel.
„Proč bys to dělal?“ zeptal se ho generál.
Chahr o tom chvíli uvažoval. „Protože velký bůh být… hrabivý. On chtít všechno.“
Kall’dar mlčky přikývl a vykročil k východu z jeskyně.
* * *
Jak se ukázalo, nebyli zavřeni v jeskynním komplexu, který ústil přímo za oltářem, ale v soustavě chodeb nacházejících se několik set koňských délek nalevo, za skalním ohybem. Na velké prostranství před oltářem se tedy dívali ze strany. Mačkalo se na něm ještě víc seveřanů, než když ho viděli poprvé, navíc mezi nimi popocházely desítky mamutů. Byla už skoro úplná tma, celou scénu osvětlovaly přízračným světlem vysoké plameny hořících hranic a smolných loučí.
Kall’dar upřel pohled k oltáři. Z jedné strany vedle něj ležela hromada nehybných ženských těl. Z té druhé se krčily tři živé dívky, svázané a pečlivě hlídané mohutnými seveřany. Miz’Rah-vell byla jednou z nich. Čtvrtá a poslední živá dívka ležela na oltáři, ke kterému ji tiskli další tři horliví vyznavači. Dívka hystericky vřeštěla a zmítala se, ale nebylo jí to nic platné.
U jejího pravého ramene stál šaman a nevzrušeně pozoroval její zápas. Pak náhle pozvedl obě ruce, rudé až po lokty krví, a s rozmachem dívce zabodl doprostřed těla kus mamutího klu. Navzdory strašlivému hluku, který před jeskyní panoval, se její agonický výkřik zřetelně donesl až ke Kall’darovi. Šaman upustil kel, zanořil jednu ruku do zející rány, ze které tryskala krev, a za okamžik ji vytáhl ven i s ještě tepajícím srdcem. Něco zařval a vítězoslavně pozvedl ruce nad hlavu.
Kall’dar vzhlédl a to, co spatřil, jím otřáslo ještě víc než hrůzostrašná scéna na oltáři. Obrovská mamutí lebka upevněná pod převisem světélkovala. Její tvary překrýval přízračný obrys mamutí hlavy. Oči žhnuly jasnou červenou září, chobot se kroutil a natahoval jako rozzuřený had, tlama se nedočkavě otevírala. Když se šaman otočil od oltáře a nabídl svému bohu čerstvou obětinu, nehmotný chobot se natáhl pro dívčí srdce a zručně ho uchopil. Pak ho vsunul do tlamy, která začala žvýkat. Jakmile sousto zmizelo, mamutí duch jako by nabral na reálnosti. Obrysy hlavy se zaostřily, maso a kůže o něco zneprůhledněly a zakryly lebku. Duch potěšeně a velice zlověstně zatroubil, a všichni mamuti před jeskyní se k tomu troubení přidali.
Kall’dar na víc nečekal. Pozvedl snagu a rozeběhl se podél skalní stěny obloukem po vnější hraně shromaždiště k oltáři. Zpočátku si jej a jeho mužů nikdo nevšímal. Jejich kroky nebyly v okolní kakofonii slyšet a oči všech seveřanů byly upřeny jiným směrem. Pak se Kall’dar obořil na zadní řady vyznavačů, které mu stály v cestě, a začalo zabíjení.
Generál rozdával rychlé a přesné rány na obě strany, proplétal se mezi padajícími těly, snažil se zdržovat bojem co nejméně, jenže těla před ním byla namačkaná příliš hustě. Po jeho boku se hnal Chahr, který s ním zdatně držel krok a svým kyjem si čistil cestu neméně efektivně. Kall’dar slyšel, jak jeho muži za ním bojují s překvapenými divochy a snaží se nevpustit mu žádného z nich do zad. Byl jim za to vděčný, jeho mysl se však upírala jenom vpřed.
Šířící se vlna násilí postupně vzbudila v shromáždění pozornost. Pořád víc a víc seveřanů se obracelo tváří k útočníkům a jejich odpor nabíral na houževnatosti. Kall’dar odrážel rány kyji a sekeromlaty ratištěm snagy, nemálo z nich však dopadlo i na jeho okovaná předloktí a šupinovou zbroj. Nic z toho příliš nevnímal. S divokým odhodláním máchal svou strašlivou zbraní a prodíral se čím dál blíž k oltáři.
V jednu chvíli byl nucen podběhnout pod břichem mamuta, aby se vyhnul příliš hustému chumlu nepřátel, jenž by ho příliš zpomalil, a v tu chvíli zcela ztratil kontakt se zbytkem svých mužů. Prokličkoval kolem několika dalších seveřanů, tři nebo čtyři z nich téměř mimoděk zmrzačil či zabil, a pak proběhl úzkou uličkou mezi dvěma mamuty, kteří vzápětí zadupali jednoho divocha ženoucího se za ním. Po své levici si všiml vyvýšené římsy táhnoucí se k oltáři. Vyšvihl se na ni, rychle doběhl na její konec a dlouhým skokem se přenesl přes hlavy prvních řad. Náhle měl kolem sebe množství volného prostoru. K oltáři mu scházelo posledních deset kroků.
Šaman, nevšímavý k rozruchu kolem, právě nabízel přízračné mamutí hlavě srdce předposlední oběti. Kall’dar se vrhl k němu, ale do cesty se mu postavili tři šamanovi pomocníci. Snaga zavířila vzduchem a zasekla se tomu nejbližšímu do klíční kosti. Vzápětí se opět osvobodila a její užší čepel rozsekla obličej druhého seveřana. Kall’dar ho poslal prudkým kopem pod nohy svého posledního protivníka, a než se ten stihl vzpamatovat, zabodl mu hrot na konci ratiště do krku.
Celé to netrvalo déle než pět úderů srdce, přesto to stačilo, aby ho ve snaze dostat se k oltáři někdo předběhl. Chahr se kolem něj prosmýkl jako had, oběhl roh oltáře a vrhl se na šamana. Ten si konečně v poslední chvíli uvědomil, že se něco děje. Nekoordinovaně uskočil dozadu, takže první rána kyjem jenom zavadila o kus mamutí lebky přivázaný k temeni. Přesto to stačilo, aby se tlustá kost zlomila a rozpadla na dva kusy. Šaman zděšeně pozvedl obě předloktí, na která mu vzápětí dopadl další úder. Ozvalo se hlasité křupnutí a vzápětí agonický jekot. Ze zlomené pravé ruky vypadlo srdce. Zraněný šaman padl na kolena a nevěřícně hleděl na svoje přeražené paže. Poslední rány, která už mířila přesně na spánek, si ani nevšiml.
Chahr do bezvládně ležícího těla udeřil pro jistotu ještě několikrát, než se konečně narovnal. V tu chvíli už však pro něj bylo pozdě. Skalní převis se roztřásl zuřivým rykem. Přízračný mamut, ukrácený o své obětiny, běsnil. Jeho průhledný chobot se stočil dolů a omotal se Chahrovi kolem hlavy. Zvedl mohutného seveřana, jako by nic nevážil, a divoce s ním zatřepal. Kall’dar uslyšel prasknutí vazu a tělo se přestalo zmítat. Mamut ho upustil na zem a pozvedl chobot k dalšímu divokému zatroubení.
Kall’dar instinktivně pochopil, co musí udělat. Rozeběhl se a vyskočil na oltář. Rozmáchl se snagou nejvíc, jak to šlo, a udeřil doprostřed lebky prosvítající pod přízračnou kůží. Síla nárazu otřásla celým jeho tělem. Rozmáchl se podruhé a udeřil do stejného místa. Sekera se znovu odrazila a vyslala mu do paží brnění. Mamut podrážděně zaryčel a smetl ho chobotem z oltáře.
Generál dopadl deset loktů daleko od obětního kamene. Otřeseně se vyškrábal do kleku a znovu pevně sevřel rukojeť zbraně. Když zvedl hlavu, jeho pohled se setkal s pohledem Miz’Rah-vell. Klečela sotva pět loktů od něj, zbavená pout, ale pořád střežená dvojicí zkoprnělých seveřanů. Hleděla na něj s úzkostí a němou prosbou. Byl tím jediným, kdo jí mohl pomoct. Na okamžik se mu hlavou mihla vzpomínka na její nahé jantarové tělo, když na něj tenkrát hleděla u kádě s mrtvým hadem.
Zvedl se na nohy a zhluboka se nadechl. Okolní svět pro něj přestal existovat. Nevnímal ryk mamutů, řev seveřanů ani zvuky boje za svými zády. Odsunul bolest a vyčerpání. Soustředil se jenom na to, co musí udělat. Přehmátl na kluzké rukojeti snagy a rozeběhl se zpátky k oltáři. Vyšvihl se na něj a vzápětí se odrazil k dalšímu skoku.
Vložil do toho úderu vše. Veškeré síly, které ještě dokázal shromáždit, celou svou váhu a hybnost, veškerý vztek a nenávist, všechen svůj bojový um, zkušenosti a výcvik. Všechny jeho šlachy se napnuly do krajnosti, svaly se smrštily v jediném koordinovaném výbuchu živelné ničivosti.
Zdálo se mu, že se ostří sekery pohybuje nesmírně pomalu. Pak konečně dopadlo na cíl, přesně doprostřed mamutího čela, na stejné místo jako předchozí dva údery. Tentokrát se snaga neodrazila. Zasekla se do lebky skoro na dvě dlaně hluboko. Kost praskla ve stejné chvíli jako ratiště zbraně. Kall’dara ten děsivý otřes srazil zpátky na oltář. Dopadl na záda a s vyraženým dechem hleděl nad sebe.
Trhlina táhnoucí se od čepele jeho zbraně se prudce rozevřela. Vytrysklo z ní přízračné světlo ostře bodající do očí. Mamutí duch ryčel a řval, tentokrát bolestí, šokem a ponížením. Lebka se rozlomila na dva kusy. Duch zprůhledněl a začal se vytrácet do nebytí. Pak se oba kusy lebky utrhly z převisu, dopadly na zem a roztříštily se na drobné úlomky. Velký bůh, ať už byl ve skutečnosti čímkoliv, byl pryč.
Na okamžik po něm zůstalo ve vzduchu viset šokované ticho a prázdno. Pak se mezi shromážděnými seveřany začalo šířit zděšené šeptání. Kall’dar se bolestivě zvedl na nohy a rozhlédl se po zbrani, jíž by se mohl bránit. Nikdo se však k němu nepřibližoval, vyznavači naopak začínali pomalu couvat.
Ozvalo se mamutí zatroubení a dokonce i Kall’dar poznal, že ten zvuk zní jinak než dosud. Nebylo to troubení ochočeného jízdního zvířete. Byl to ryk splašeného divokého tvora, který se ocitl mezi nepřáteli a začíná propadat panice. Přidávali se další a další mamuti, a pak se všechna zvířata, s očima rozšířenýma hrůzou, dala jako na povel na úprk.
Před jeskyní zavládl naprostý zmatek a děs. Seveřané utíkali pryč, co nejdál od místa, kde zemřel jejich bůh, a v patách se jim hnalo zdivočelé stádo mamutů osvobozených od pouta, které jim vnutilo poslušnost. Zakrátko se shromaždiště vyprázdnilo. Zbyla na něm jenom těla mrtvých a raněných. Na nohou zůstali pouze poslední přeživší nallimští vojáci, krčící se stranou od oltáře zády přitisknutí ke skále. Bylo jich sotva pár tuctů.
„Kall’dare!“
Generál se ohlédl za princezniným hlasem. Miz’Rah-vell se zvedla ze země a vyškrábala se k němu na oltář. Zbytky oblečení na ní visely v rozervaných cárech, vlasy měla rozcuchané a špinavé, přesto byla tou nejkrásnější bytostí, na jakou kdy pohlédl. Vrhla se k němu, ale uklouzla ve všudypřítomné krvi. Kall’dar ji rychle zachytil, vytáhl ji zpátky na nohy a přitáhl k sobě. Vděčně se o něj opřela, pevně sevřela jeho nárameníky, její drobné prsty rozmazávaly po oceli krvavé šmouhy. Přitiskla mu obličej k hrudi. Kall’dar ji neohrabaně objal a jednou rukou ji pohladil po vlasech.
„Ach, Miz’Ri…,“ vydechl.
Věděl, že udělal chybu, ještě dřív, než ta slova opustila jeho rty. Miz’Rah-vell mu v náruči ztuhla. Paže, kterými se ho ještě před chvílí přidržovala, ji od něj náhle odtlačovaly, vytvářely mezi nimi bariéru, kterou ani při vší své síle a schopnostech nemohl překonat. Chvíli v této pozici setrvala, pak napřímila ramena, odvrátila hlavu a odtáhla se od něj.
„Odveďte mě domů, generále,“ řekla, aniž by se na něj podívala.
Kall’dar s těžkým srdcem seskočil z oltáře a pomohl jí dolů. Mávl na svoje muže a naznačil jim, aby se shromáždili kolem nich. Pak gestem vybídl princeznu, aby se držela vedle něj, a ona ho rovněž mlčky uposlechla.
Vykročili k jihu.
