Nohy se mi zabořily do mělkého mazlavého bahna, ale donutil jsem se nezpomalit. Docházel mi dech a bolelo mě celé tělo, nezastavoval jsem se však, ani neotáčel. Ještě krok. Ještě krok. Ještě jeden, běželo mi hlavou.
Nevěděl jsem, jak dlouho běžím, jak jsou daleko a jakým směrem utíkám; jen se nezastavit.
Plíce mě pálily a zatuchlý pach mě štípal v krku. Zakopl jsem a málem se skácel na zem. Klesl jsem na kolena a těžce oddechoval.
Ticho.
Neslyšel jsem nic než vlastní dech a bušení krve ve spáncích. A když jsem se uklidnil, rozhostilo se v podzemní chodbě úplné ticho.
Ztratili mě. Díky bohu! Zabořil jsem obličej do špinavých dlaní. Úleva se ve mně rozlévala jako podivné svíravé teplo. Ještě nemám vyhráno, zdaleka ne, ale už nemusím utíkat o život.
Chtěl jsem vstát, ale nohy mě zradily. Třásly se mi jako sulc. Podíval jsem se na své ruce. Nekontrolovatelně se chvěly. Opřel jsem se o studenou, ale aspoň suchou stěnu. Snažil jsem se udržet víčka nahoře, nesmím polevit v pozornosti…
Prudce jsem otevřel oči.
Něco jsem zaslechl. Nesměl jsem usnout! Zašátral jsem kolem sebe a nahmátl oddrolenou cihlu. Pomalu jsem se postavil. Písek ze spár a rozpadající se stěny mi nepatrně zakřupal pod nohama.
Ve slabém světle poblikávající umírající žárovky jsem viděl sotva na pár metrů. Zády ke stěně jsem se zvolna přesouval k ohybu chodby.
Ze stínu zpoza rohu se vynořila postava, neviděl jsem z ní jasně nic než napřaženou pravou ruku pevně svírající dlouhý nůž. „Odlož tu cihlu a dej ruce za hlavu.“
Byl to ženský hlas, klidný a bez emocí.
Poslechl jsem.
Vystoupila ze stínu. Byla drobná a hubená, ale vypadala dost silná na to, aby se ubránila – minimálně někomu jako já. Zcuchané tmavé vlasy měla stažené dozadu, ale část pramenů se uvolnila a padala jí do obličeje.
„Co jsi zač?“ vyštěkla.
„Ztratil jsem se tu.“
„Blbost. Sem nikdo jen tak nechodí. Jsi polda?!“
„Ne!“ vykřikl jsem. „Ne. Já… utíkám před nimi.“
Nepatrně sklonila hlavu na stranu – a čepel dolů. „Otoč se.“ Prohledala mě. Když zjistila, že nemám zbraň, a nenašla ani žádné doklady, poodstoupila. Ještě mi nadzdvihla košili. Zasykl jsem, když se dotkla nejčerstvějších ran na zádech.
„Pojď za mnou,“ řekla a vykročila do stínů.
Skoro jsem jí nestačil. Vedla mě tolika chodbami, až jsem získal dojem, že se snaží mě zmást. Nakonec jsme došli do úseku, kde nesvítily už žádné žárovky. Tady dole se nikdo neobtěžoval je vyměnit už hezkých pár let. Tápal jsem poslepu, drže se stěny a doufaje, že ženu neztratím. Před sebou jsem stále slyšel velmi tiché kroky.
Najednou se rozsvítilo světlo.
Namířila na mě baterku. „Vítej v mém království.“
Zajela kuželem světla na zem, do velkého výklenku ohraničeného nízkou polorozpadlou zídkou. Kdysi to možná bývala místnost, snad technické zázemí; ze stěn trčely osamělé kabely a zdi byly omítnuté, i když nátěr už se téměř odloupal.
Podlaha byla pokrytá poházenými věcmi. V rohu se válely deky a polštář, vedle nich papírová krabice s kusy oblečení, krabička náhradních baterií, svíčky, láhve s pitím a sáčky s potravinami…
Dívka si všimla, jak jsem se pohledem zastavil u jídla. Sklonila se a hodila mi váček sušeného masa. „Najez se.“
Hned jsem se hladově pustil do jídla. Jak dlouho jsem nejedl? Den a půl? Mohlo to být horší, ale měl jsem pocit, že umírám hlady.
Podala mi i láhev vody. Vděčně jsem se napil.
„Děkuji,“ řekl jsem. „Moc děkuji… Nedovedu si představit, jak se tady dole shání jídlo.“
„Nebuď hloupý, nesháním ho dole. Občas musíš vyjít na povrch, i když riskuješ, že tě chytnou. Je pořád bezpečnější bydlet tady než třeba na Libeňáku, tamní ruiny už jsou prolezlé policajty. Ale nahoru pro jídlo prostě musíš.“
Znovu se mi podlomily nohy. Klesl jsem na zem.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ kývla ke mně.
„Adam. A ty?“
„Erika.“ Posadila se vedle mě. „Proč jsi na útěku?“
„Nechce se mi o tom mluvit.“
Pokrčila rameny. „Nemusíš, jestli nechceš. Možná jsi obyčejný kriminálník. Ale to mi nevadí. Tady jsme na stejné lodi.“
„Nespáchal jsem žádný zločin.“ Zaťal jsem pěsti. „Zatkli mě za sodomii. Tak tomu teď zase říkají.“
Sodomie, protistátní náboženská vyznání, šíření podvratných informací; vždycky se k tomu vrátíme, i teď po Velkém krachu. Vždycky se začneme poohlížet po někom, kdo za to může. Vztek je najednou kam namířit. Začal jsem nenávidět lidi. Můj vztek patří všem.
Erika chápavě přikývla. „Mám pár přátel, kteří po přijetí tohohle zákona emigrovali.“
„Dobře udělali.“
„Všichni jsme měli odjet, jakmile ti fašisti přišli k moci. Jenže všechno je to legální. Nepřekročili funkční období, zákony byly podle práva schváleny, my jsme je zvolili. A ostatním státům je to fuk. Toho tvého přítele – toho taky zavřeli?“
„Ano.“
Pomalu pokývala. „Asi nevíš, co s ním je?“
„Vím,“ procedil jsem. „Dva roky vězení. Aspoň to mi řekli. Odpřisáhl jim totiž, že jsem ho ke všemu přinutil, že to nedělal z vlastní vůle. Mně tak hrozilo doživotí v ústavu. Všichni víme, co se tam děje… Nabídli mi, ať to taky hodím na něho – že prý mám vyšší vzdělání a čistý trestní rejstřík, zatímco on spáchal nějaký přestupek, a tak soud uvěří mně.“
„Hádám, žes odmítl, když jsi tady.“
„Už je mi všechno jedno,“ hlesl jsem. „Teď… bych ho i udal.“
„Nenávidíš ho za to, co provedl?“
„Ne; chápu ho.“
Na okamžik se rozhostilo tísnivé ticho. Toužil jsem ho přerušit. „Proč zatkli tebe?“ odvážil jsem se zeptat.
„Politické důvody,“ odvětila Erika. Na rtech se jí mihl hořký úsměv. „Byla jsem idealistka. Věřila jsem, že neshody mezi lidmi se dají vyřešit kompromisem. Když začala strana získávat na popularitě, s přáteli jsme založili sdružení s cílem zastavit jejich postup a zachovat demokracii. Říkali jsme si Spiknutí hrdliček.“
„Spiknutí hrdliček?“
„Pochází to z evoluční biologie. Jako základní příklad pro frekvenčně závislou selekci se uvádějí jestřábi a hrdličky. Nepředstavuj si to jako dva druhy, ale dvě životní strategie soukmenovců. Jestřábi o zdroje bojují. Hrdličky se mezi sebou poctivě rozdělí, a když se setkají s jestřábem, přenechají mu kořist bez boje. Při snahách o vyvrácení skupinového výběru padlo, že skupina, v níž by všichni jedinci jednali pro její celkové blaho – chovali by se jako dokonalé hrdličky, šlo by o ‘spiknutí hrdliček‘ – by byla snadno rozvratitelná jakýmkoli jestřábem, příchozím zvenčí nebo mutantem zevnitř skupiny. Ostatní by v konfliktu vždy ustoupili, a tak by získal všechny zdroje, které by chtěl – potravu, skrýš, sexuální partnery… Jeho potomci by brzy získali ve skupině značný podíl nebo převládli, v závislosti na vážnosti zranění z bojů. Ustálil by se stabilní poměr jestřábů a hrdliček, podobně jako v přírodě, i když tam existuje spousta přechodných strategií. Samozřejmě je to hrozně zjednodušující příklad. Spiknutí hrdliček je zdánlivě neudržitelné. Ale stejně mnozí doufali v existenci a prosperitu alespoň jednoho takového spiknutí – lidské společnosti. Snažíme se o to.“
Erika odšroubovala víčko malé lahvičky, kterou vytáhla z kapsy, a pořádně si lokla. Podala mi ji. Bylo to cítit jako pořádný lomcovák. Taky byl, když jsem se napil.
„Tiskli jsme a roznášeli letáky, pořádali diskusní večery a klidné demonstrace, snažili se chodit do médií… Když strana přišla k moci, museli jsme přejít do ilegality, ale skoro ve všem jsme pokračovali, jen jsme se scházeli a distribuovali materiály tajné.“ Odfrkla si. „Byli jsme hloupí, když jsme si mysleli, že nám to projde… Jednoho večera k nám prostě vtrhli a začali zatýkat. V tom zmatku jsem vyklouzla zadním vchodem, o kterém asi nevěděli. Za mnou šli ještě dva další, ale cestou jsme se rozdělili. Od té doby jsem nikoho z nich neviděla.“
„To je mi líto.“
„Nemusí. Byla naše chyba, že jsme se nechali chytit.“
Přikývl jsem. „A… myslíš, že ti dva jsou ještě někde venku? Nepřišli by sem?“ Zavrtěla hlavou. „Většina lidí se asi prostě snaží zmizet za hranice a cestou se ukrývá u známých. Jinak by už to tady dole dávno vypadalo jako hotel.“
Navzdory situaci jsem se rozesmál. Erika se ale se mnou nesmála. „Nedáš si čaj?“ ozvala se po chvíli. „Teplé pití ti pomůže. Můžeš ho dopít všechen.“
„Díky.“
Podala mi termosku z rohu výklenku. Čaje v ní bylo už jen pár deci, ale hltavě jsem ho vypil. Měla pravdu; po těle se mi začalo rozlévat příjemné teplo. Začalo se mi chtít spát. Zavřel jsem oči.
Vzbudil mě hluk. Než jsem otevřel oči, pocítil jsem urputnou bolest hlavy.
„Eriko?“
Zaostřil jsem. Něco nebylo v pořádku. Výklenek byl už téměř vyklizený a Erika strnule stála za zídkou. Pokusil jsem se zvednout, ale cosi mi v tom zabránilo. Zachvátila mne panika, když jsem si uvědomil, že mám svázané ruce i nohy.
„Eriko! Co se děje?!“
„Je mi to líto,“ řekla bez emocí. „Lhala jsem ti. Když jsem utekla, žila jsem tu pár týdnů, pak mě na povrchu chytli, když jsem kradla jídlo. Byla jsem na dně, nemocná, hladová, bez budoucnosti. Nabídli mi obchod: povím jim všechno o Spiknutí hrdliček a pak se stanu jejich pomocnicí – budu tu hledat uprchlíky a hlásit je. Až chytím dvacátého, budu zase svobodná. Budu zase nahoře.“ Oči jí zasvítily. „Nemusíš se bát, neotrávila jsem tě, jen uspala. Chtějí tě živého. Už jsou na cestě.“
Popadla mne čirá hrůza. Zazmítal jsem se v provazech, ale nebylo to nic platné, nevyprostím se. Hlava mi třeštila. „Vždyť… ty režim nenávidíš!“
„Ano. Ale teď pro něj pracuji.“ Hlas se jí trochu zachvěl. „Měla jsem na vybranou… a volím život.“
„A co Spiknutí hrdliček?“ zmohl jsem se.
„Co s ním?“
„Sama ho teď ničíš…“
Erika mi věnovala útrpný úsměv. „Životní nutnost. Byla jsem sobecká a využila jedinou možnost jak ukončit věznění, nekonečné výslechy, bití, opovržení… Přece i ty bys teď udal svého přítele, ne? Všichni máme smíšené strategie.“
Jestlipak mi také dají druhou šanci? Erika má pravdu, zradil bych ho. A možná bych i přistoupil na to, k čemu se upsala ona. Podobné války psychického teroru vyhrávají jen ti největší hrdinové. A to já nejsem. Budu nenávidět sám sebe, ale budu naživu a s šancí na trochu normální život. A budu jen snít o lidském spiknutí hrdliček a o tom, že hrdinové stále ještě existují.
Z postranní chodby už byly slyšet těžké kroky.
