Prosinec 1975
Vědci uvedli, že Slunce je možná součástí dvojhvězdné soustavy. Protože jsme jeho společníka prozatím neodhalili, musí být pochopitelně malý a slabý a vzdálený tisíce astronomických jednotek.
Nakonec ho najdou; budou to právě oni; budou užiteční.
Leden 2075
Pracovna působila bohatě i podle výstředních standardů Washingtonu jednadvacátého století. Senátor Connors měl zálibu ve starožitnostech. Jednu stěnu lemovaly knihy vázané v kůži; jeho úlohu spolupracovníka Vědeckého sdružení symbolizoval velký mosazný teleskop. Většinu parketové podlahy zakrýval složitě tkaný navažský koberec ze senátorova rodného státu. Pendlovky. Obrazy, staré mapy.
Počítačový terminál se nenápadně skrýval v horní zásuvce těžkého týkového stolu. Na stole: piják, přesně vycentrovaná psací souprava s plnicím perem a sto let starý a pouze zvukový černý telefon se sluchátkem. Zazvonil.
Sekretářka oznámila, že přišel doktor Leventhal a čeká na přijetí. „Ještě třicet vteřin se mnou mluvte“, rozkázal senátor. „Pak zavěste a rovnou ho pusťte dál.“
Odložil sluchátko a došel k nástěnnému zrcadlu. Urovnal si vázanku a pláštík; potom si nehtem začistil spodní okraj balzámu na rtech. Prohrábl si dlouhé řídnoucí bílé vlasy, vrátil se ke stolu a položil jednu ruku na sluchátko.
Těžké dveře se s šelestem otevřely. Malý hubený muž se mírně uklonil. „Sire.“
Senátor k němu vykročil a natáhl obě ruce. „Ále, na to se vykašli, Charlie. Dej mi všech deset,“ muž mu stiskl obě ruce, jen na chviličku. „Odkdy jsem pro tebe sir, ty hlavo skopová?“ „Od minulýho týdne,“ odpověděl Leventhal. „Členové Sdružení ti říkají horšíma slovama než sire.“
Senátor dvakrát pokýval hlavou. „Pravda, a pravda. A já to chápu. Ale to je holt Vůle Lidu.“
„Jasně,“ Leventhal to zopakoval jako jedno slovo: „Vůllidu.“ Connors došel ke knihovně a otevřel vyřezávaný panel. „Něco k pití?“
„Jo, Bo,“ Charlie si povzdechl a klesl do hluboké pohovky. „Jen do mě. Sherry nebo něco takovýho.“
Senátor přinesl pití a sedl si k Charliemu. „Měls mě poslechnout. Měl sis ten návrh nechat sepsat Reklamním sdružením.“ „My máme dobrý mluvčí.“
„Troufám si nesouhlasit. Vždyť se k volbám obtěžovaly necelý dvě procenta voličů a většina byla pro toho administrativního advokáta. Teď si vem Inženýrský sdružení…“
„Ty si zase vem inženýry. A…“
„Oni Reklamní sdružení využili.“ Connors pokrčil rameny. „A maj rozpočet.“
„Prodávat mosty a elektrárny a raketoplány je hračka. Čistá věda se prodává hůř.“
„Tím spíš bys měl…“
„Jo, jasně. Požádat o dvojnásobek a půlku dát klukům z Reklamního. Možná příští rok. Kvůli tomu jsem ale nepřišel.“ „Tak proč, kvůli tomu signálu?“
„Jo. Četl jsi hlášení?“
Connors protočil oči. „Charlie, přece víš, že nemám čas…“
„Někdo si ho ale přečetl.“
„No jasně. Jeden dobrej mladej astronom, kterej pro mě dělá: shrnul mi to. Docela zajímavá věc.“
„Jedenáct světelnejch let odsud se nachází inteligentní civilizace – a ty tomu říkáš docela zajímavá věc?“
„Jasně. Fakticky zásadní objev.“ Na chvilku nastalo nepříjemné ticho. „Ehm, co s tím budeš dělat?“
„Dvě věci: zaprvé se snažíme rozluštit, co nám chtějí sdělit. Jde to ztuha. Zadruhé jim chceme poslat odpověď. To bude brnkačka.
Ale potřebujeme k tomu tebe.“
Senátor přikývl a nasadil poněkud ostražitý výraz. „Vysvětlím ti to. Už jsme k té hvězdě, 61 Cygni, zprávy posílali. Vlastně je to dvojhvězda, s temným společníkem.“ „Jako my.“
„Víceméně. Každopádně nikdy neodpověděli. Zjevně neposlouchají: nic nám neposílají.“
„Ale vždyť jsme…“
„To, co jsme zachytili, bys zachytil i jedenáct světelnejch let od Země. Je to zmatená směsice signálů, jedenáct let stará. Dost slabá. Očividněji ale nevytváří žádnej přirozenej zdroj.“
„Tak to už jim zprávu posíláme. Stejnou, jakou posílaj oni nám.“
„To je pravda, jenomže…“
„No, jak to celý souvisí se mnou?“
„Bo, nechceme na ně šeptat – chceme zařvat! Upoutat pozornost,“ Leventhal usrkl vína a opřel se. „K tomu je zapotřebí zatraceně velká moc.“
„Ehm, dobrá. Charlie, moc jsou peníze. O jaký sumě se bavíme?“
„Nechci peníze. Chci na dvanáct hodin vypnout Údolí smrti.“ Senátorova ústa mlčky utvořila O. „Charlie, seš přepracovanej. Další Výpadek? Záměrnej?“
„K žádnýmu nedojde. Údolí smrti má nouzovou zásobu na čtrnáct hodin.“
„Při polovičním výkonu,“ Connors do sebe obrátil sklenku, vrátil se k baru a zavrtěl hlavou. „Nejdřív tvrdíš, že chceš moc. Potom přijdeš s tím, že chceš vypnout proud.“ Přinesl láhev zabalenou v pytlovině. „To je přece nesmysl, člověče.“
„Ani ne tak vypnout. Spíš přepnout.“
„To má být hádanka?“
„Ne. Podívej, přece víš, že ta energie ve skutečnosti nepochází ze sítě Údolí smrti; je to jen mezistanice a akumulátor. Energie proudí z oběžné.“
„To všechno vím, Charlie. Mám na to vzdělání.“
„Jasně. Víš, máme na oběžné dráze velkej mikrovlnnej laser, kterej nám posílá tenkej paprsek energie. Dost, aby na ni mohla běžet Severní Amerika. Dost…“
„To je přesně ono. Nemůžeš jen tak…“
„No tak ho otočíme a vyšleme paprsek na přenosovou soustavu na Měsíci. Přetáhneme energii do okolí velkýho radioteleskopu na odvrácené straně. Proměníme ji v rádiový vlny a namíříme na 61 Cygni. Pošleme jim ránu, která jim usmaží plomby.“
„To nezní zrovna přátelsky.“
„Tak silná ve skutečnosti nebude – ale bude o hodně silnější než jakejkoli přirozenej zdroj o velikosti jednadvacet centimetrů.“
„Já ti nevím, chlapče,“ Connors si promnul oči a zašklebil se. „Možná bych to mohl zařídit tajně, říct o tom jen pár lidem. Ale to by vydrželo nanejvýš pár minut… na co vůbec potřebujete dvanáct hodin?“
„No, ta věc se na Měsíc nenamíří automaticky, jako to dělá s Údolím smrti. Počítám, že potrvá tak hodinu, než ji obrátíme a zacílíme.“
„A taky jim nechceme poslat jen tak nějakou dávku rádiovejch vln. Máme pětihodinovej program, nejdřív seznámení se společným jazykem, potom povídání o nás a nakonec pár otázek.
Chceme to odvysílat dvakrát.“
Connors oběma dolil. „Kolik ti bylo v sedmačtyřicátým, Charlie?“
„Narodil jsem se v pětačtyřicátým.“
„Takže si Výpadek nepamatuješ. Umřelo deset tisíc lidí… a ty po mně chceš, abych navrhl…“
„No tak, Bo, tohle je něco jinýho. Víme přece, že teď akumulátory fungujou – krom toho, většina z těch, co umřela, měla v autě vadný zabezpečení. Když je na vypnutí proudu upozorníme, tak si tu pojistku nechaj zkontrolovat, nebo si dají zatracenýho majzla, aby zrovna nikde nelítali.“
„A co média? Musely by se střídat ve vysílání. Hodláš Lidu určovat, na co se může dívat?“
„Na média se vybodni. Bude to pro ně nejsilnější příběh od ukřižování.“
„Možná.“ Connors si vytáhl cigaretu a přistrčil krabičku Charliemu. „Ty si nepamatuješ, jak v sedmačtyřicátým dopadli kalifornští senátoři, co?“
„Asi nic moc…“
„To máš teda pravdu. Postavili je před soud. Měli kliku, že je nezlynčovali. I když problém vznikl ve skutečnosti nahoře na orbitě.
Jak říkáš: lidi platěj Kalifornii daň ze sítě. Myslej si, že energie pochází z Kalifornie. Jestli se něco posere, budou na ni naštvaný. Já jsem kalifomskej liberální senátor, Charlie; kdybys po mně chtěl modrý z nebe, třeba by se dalo něco dělat. Ale nechtěj po mně, abych se vybodl na Údolí smrti.“
„No dobře, dobře. Nežádám tě, abys mi to zařídil tajně, Bo. Jenom o tom nech hlasovat. My uděláme, co bude v našich silách, abysme informovali…“
„To nepůjde. Sotva jsme vám protlačili tu sondu Skylla – a to nikomu nešlo o kůži, když to platila L-5ka.“
„Jenom o tom nech hlasovat.“
„Uvidíme. Musím plnit kvóty, to přece víš. A blíží se třístý výročí, sakra, každej chce o něčem hlasovat.“
„Prosím, Bo. Tady jde o něco většího. Tohle je větší než všechno. Nech o tom hlasovat.“
„Možná jako o nějakým dodatku. Nic neslibuju.“
Březen 1992
Z Fakt & Fotek, 12, března 1992:
Stará kosmická sonda vyslána k novým hvězdám.
- V roce 1973 poslal Pioneer 10 na Zemi první fotky Jupiteru (viz obr. vlehoře a vprahoře).
- Roku 1987 opustil Sluneční soustavu. Šlo o první člověkem vyrobenou věc, co kdy opustila Sluneční soustavu.
- Včera ráno začal dle hlášení NASA Pioneer 10 zaznamenávat silnou radiaci. Záření sílí a sílí zhruba do 15 hodin. Potom zase slábne. Radiace musí přicházet zvnějšku Sluneční soustavy.
- NASA a havajští vědci tvrdí, že Pioneer 10 prolétl kotoučem synchrotronního (sin chro tro ní ho) záření, které vydávají dvě hvězdy, o nichž jsme dřív nevěděli.
- a) jsou to malí černí trpaslíci
- b) obíhají se každých 40 vteřin a oběh kolem Slunce jiní trvá 350000 let
- c) jedna z hvězd je tvořena antihmotou, což je hmota, která při styku se skutečnou hmotou vybuchuje. To, co zahlédli havajští vědci, byl matný kruh neviditelného (infračerveného) světla, který vždycky 20 sekund svítí a potom na 20 sekund zhasne. Světlo vzniká v místě, kde se hvězdy navzájem dotýkají svou atmosférou (viz obr. vledole).
- d) mají velké magnetické pole. Radiace pochází z věcí, které z nich odlétají a snaží se z toho pole uniknout.
- e) hvězdy dělí od Slunce přibližně 5000krát větší vzdálenost než nás. V porovnání se zbytkem Sluneční soustavy jsou orientované pod špatným úhlem (viz obr. vpradole).
- Podle NASA nám od nich nehrozí žádné nebezpečí. Nacházejí se příliš daleko, a nic ze Sluneční soustavy stejně nikdy neproletí radiací.
- Žena, která je objevila, chce, aby je pojmenovali Skylla (ski la) a Charybda (cha rib da).
- Vědci tvrdí, že netuší, kde se tam ty hvězdy ksakru vzaly. Všechno ostatní ve Sluneční soustavě dává smysl.
Únor 2075
Začátek přistávací fáze, pomyslel si Charlie, byla ona chvíle, kdy se podle výrazu ve tváři dalo snadno poznat vědce. Vědci byli ti, co vypadali nervózně.
Napohled se všechno zdálo naprosto bezpečné – nepřipomínalo to ani trochu zrychlení, kdy raketoplán vzlétal a člověka bolely kosti a natahovala se mu kůže. Lesklý průhledný válec L-5 se prostě pomalu zvětšoval a pak se k nim natočil.
Háček byl v tom, že vesmírná kolonie o rozměrech, aby pojala čtyři tisíce lidí, má větší setrvačnost než Bůh. Jestli raketoplán naletí do spojovací jamky příliš rychle, sroluje se jako tahací harmonika.
Vesmírné lodi jsou stavěné tak, aby snášely tlak v opačném směru.
Charlie si nepřiplatil za první třídu, i tak ho ale z profesní úcty pustili do pozorovací kopule. Byli tam jenom dva lidé, stáli na koberci ze suchého zipu, připnutí k jedné tyči a pověšení za druhou.
Jednalo se o mladý pár, nejspíš o nové kolonisty. Muž se rozčiloval. Žena hleděla přímo před sebe a nevěnovala mu pozornost. Klouby prstů svírajících tyč měla bílé a zatínala zuby. Charlie chtěl pronést něco soucitného, ale ono se to moc nedá, když zadržujete dech.
Posledních pár metrů bývá nejhorších. Člověk nevidí přes křivku lodního trupu a loď sebou kvůli řídicím tryskám neustále škube: doleva, doprava, dopředu, dozadu. Kdyby narazila, by kopule popraskala, nebo by jednoduše vybuchla?
Všechno samozřejmě řídily počítače. Pilot si jen tak seděl uprostřed mlhy beztížného potu.
Vtom hluboké zasténání, téměř podzvukové chvění, jak si hladký povrch trupu stěžoval na brzdné destičky. Charlie čekal zvonivé prasknutí, které oznámí, že letí příliš rychle: to když pláty křehkých slitin pod brzdnými destičkami puknou, aby vstřebaly energii jejich dopředného pohybu; poslední zoufalá záchrana.
Jestli je nezastaví tohle, vrazí do dvoumetrové stěny z pevné oceli, které už se to povede. Jednou se to stalo. Ale tentokrát ne.
„Zůstaňte, prosím, na svých místech, než dojde k vyrovnání tlaku,“ požádal nahraný hlas. „Bylo nám ctí vézt vás na palubě.“
Charlie slezl po tyči zpátky do prostoru pro cestující. Kř, kř, kř, vrátil se ke svému sedadlu a poslušně počkal, než mu lupne v uších. Potom se otevřely boční dveře a on společně s ostatními pasažéry prošel tunelem k výtahu. Stáli na stropě. Někdo do kovové zdi pracně vyškrábal nápisy:
Trčel jsem v tomhle výtahu celý hodiny, a nezbytné: V tomhle výtahu, co stál milion babek. Není tu žádná odstředivá síla: L-5 stojí za hovno.
Dalších třicet beztížných vteřin sjížděli k zemi. Na nakládací plošině čekalo několik tuctů lidí.
Charlie vystoupil do vůně pomerančových květů a čerstvě posečené trávy. Byl doma.
„Charlie! Hej, tady.“ Mladý muž stál vedle tandemového kola. Charlie mu stiskl obě ruce a naskočil na zadní sedadlo. „Potřebuju se napít.“
„Měli jste…“
„Nejdřív pít. Potom mluvit.“ Vyrazili po hladké makadamové cestě k městu.
Bar představoval pouze baldachýn na ochranu před deštěm roztažený nad několika stoly a židlemi a skýtal výhled na jezero uprostřed města. Barman tu scházel: chodilo se k samoobslužnému stolu, kde jste zadali svoje kreditní číslo a pak si vybrali víno nebo ovocnou šťávu; s vakuově destilovaným surovým alkoholem nebo bez něj. Chvilku si povídali o nervech z přistání, potom:
„Co jsi dostal z Connorse?“
„Jenom slova, nic moc. Večer podám na schůzi plný hlášení. Ale vypadá to, že o tom ani nenechá hlasovat.“
„No a neříkali jsme, že to tak dopadne? Měli jsme to zkusit, jak říkal Francois Pétain.“
„Příliš riskantní. Pétain měl v plánu oznámit Údolí smrti, že museli laser vypnout kvůli opravě. Nechtěl o tom signálu vůbec říct zemákům, jenom na něj odpovědět. Kdyby se na to přišlo, zažalovali by nás, že bysme se nestačili divit.“
Muž zavrtěl hlavou. „Já ty zemáky nikdy nepochopím.“
„To po tobě ani nikdo nechce.“ Charlie se na Zemi narodil a také tam vystudoval psychologii.
„Nepochopí je nikdo, kdo se narodil tady nahoře.“
„Možná,“ muž vstal. „Dík za pití; musím se vrátit do práce.“
„Víš, že máš před schůzí zavolat doktorce Bemisové?“
„Jo. Měl jsem na Mysu vzkaz.“
„Má pro tebe překvapení.“
„Nemá ho snad vždycky? Vy klaunové se tu nikdy do ničeho nepustíte, dokud neodletím.“
Po telefonu nechtěla Abigail Bemisová říct nic víc, než aby se u ní Charlie stavil na večeři kvůli přípravě na schůzi.
„To byla bašta, Ab. Na Zemi jsem si nemohl opravdový jídlo dovolit.“
Zasmála se a naskládala talíře do myčky, pak připravila dva šálky kávy. Sedla si a znovu se zasmála. Podsaditá bělovlasá žena s jasnýma očima v moři vrásek.
„Seš dnes nějaká veselá.“
„Jo. To je tím očekáváním.“
„Johnny říkal, že pro mě máš nějaký překvápko.“
„Prosím tě, ten vůbec neví, která bije. Takže se senátorem to nedopadlo…“
„No, nedopadlo. Ještě hůř, než jsem čekal. Co je to za tajemství?“
„Connors má dobré srdce. Udělal toho pro nás hodně.“
„No tak, Ab. O co jde?“
„Má pravdu. Vypni zemákům na dvacet minut telku a oni rozpoutají další Revoluci.“
„Ab…“
„Pošleme tu zprávu.“
„Jasně. To mi došlo. Využijeme všechen výkon, co nám odvrácená strana poskytne. S trochou štěstí…“
„Kdepak. Na to nemáme dost energie.“
Charlie si zamíchal do kafe půl lžičky cukru. „Máš v plánu… vzepřít se Connorsóvi?“
„Vybodni se na Connorse. Vůbec nepoužijeme rádio.“
„Takže viditelný světlo? Infra?“
„Doručíme zprávu osobně. V Daidalovi.“
Charlie měl šálek na půl cesty k ústům. Vybryndal toho hodně.
„Na, tady máš ubrousek.“
Červen 2040
Z Krátkých dějin Starého řádu (Freeman Press, 2040):
… a jestli si myslíte, že tohle bylo plýtvání, vzpomeňte si na projekt Daidalos.
Byla to první velká vesmírná věc po L-5. Ta dopadla dobře, protože byla praktická. Jenomže Daidalos (pojmenovaný po řeckém bohu, který uměl létat) – to bylo jednoznačně vyhazování peněz oknem.
Vědci v roce 2016 přesvědčili měšťáctvo, aby zaplatilo výlet k další hvězdě! Potrvá přes sto let – ovšem pasažéři po cestě zplodí děti a vycvičí z nich další vědce (ať se jim to líbí, nebo ne!).
Jako palivo využijí veškeré zásoby starých vodíkových bomb – jako kdyby nemohlo jednou dojít k tomu, že je jako palivo budeme potřebovat i tady na Zemi. Jenže co když si na L-5 řeknou, že nás nemají rádi, a vypnou nám energetický paprsek?
Daidalos měl být vesmírná loď dlouhá téměř kilometr! Většinu vyrobili ve vesmíru, ze zdrojů Měsíce, ale velkou část – tu nejdražší, to si pište – bylo třeba poslat ze Země.
Skoro tu loď dostavěli, potom ovšem došlo k Rozvratu a Lidové revoluci. Lid jim ty vodíkově bomby nechtěl ani za nic svěřit, ne, když se mu Daidalos takhle vznášel nad hlavou.
A tak jsme ty bomby nechali v Helsinkách a vesmírní blázni se vrátili k tomu, co jim jde nejlépe. Každoročně vyhlašují petici, aby ty bomby získali, ale každý rok jim Vůle Lidu odpoví ne.
Ta vesmírná loď se tam pořád vznáší, zbytečná práce za hvězdnou sumu bilionu dolarů. Jako pomník měšťácké hlouposti, horší než pyramidy!
Únor 2075
„Takže sonda Skylla je jenom podvodná získání paliva…“
„Ale ne, ne tak docela,“ přisunula mu složku s modrými deskami. „Na Skyllu opravdu poletíme. A získáme z ní pár megatun degenerované antihmoty. A obdobné množství degenerované hmoty z Charybdy.
Neplánujeme generační loď, Charlie. Vodíkové palivo nám vystačí na cestu tam; a jakmile se dostaneme na místo, budeme jím napájet magnetické lahve na skutečné palivo.“
„Naprostý zničení hmoty,“ řekl Charlie.
„Přesně tak. Em-cé-na-druhou na deváté desetinné místo. Let na 61 Cygni nám nepotrvá staletí. Devět let, tam i zpět.“
„Zemákům se to nebude líbit. Všechny ty špatný pocity spojený s původním Daidalem.“
„Na zemáky se vybodni. Uděláme s těmi jejich drahocennými vodíkovými bombami přesně to, co jsme řekli: doletíme na Skyllu, nabereme nějakou antihmotu a zase se vrátíme. Jenom to nazpátek vezmeme oklikou.“
„Ty jim jednoduše nechceš říct, co uděláme? Nic nepřiznat…“
Zavrtěla hlavou a znovu se zasmála, tentokrát trochu zahořkle. „Tys ráno nečetl úvodník Hlasu Lidu, že?“
„Neměl jsem kdy.“
„To já taky, chlapče; mám příliš napilno, než abych četla tenhle drik. Ale přinesl ho jeden z mých zaměstnanců.“
„Týká se to Daidala?“
„Ne… týká se to 61 Cygni. Jak by šílení vědátoři chtěli poslat slizákům vzkaz, že je na Zemi život.“
„Přijdou si z nás udělat lidský hamburgery.“
„Něco na ten způsob.“
* * *
Přes tři tisíce lidí sedělo na svahu kopce, v přírodním amfiteátru z měsíční půdy a pozemské trávy. Panoval neuvěřitelný rachot, mluvili jeden přes druhého: doktorka Bemisová jim právě pověděla o výpravě na 61 Cygni.
Po desáté žádosti „Ticho, prosím,“ se Bemisové podařilo navázat tam, kde skončila. „Už chápete, proč toto setkání jednoduše nevysíláme. Země by to zachytila. Ze stejného důvodu teď na L-5ce nejdou zemácké programy. Obrátili vysílání na Zemi a raketoplán s náhradními díly musel kvůli opravám do Mysu. Další dva raketoplány jsou tady.
A tak vás všechny – i všechny vaše bratry, kteří museli zůstat v práci – žádám, abyste udrželi největší tajemství od dob, kdy Isabella dala svoje klenoty do zástavy. Dokud se nerozhodneme jinak.
Teď by k vám chtěl doktor Leventhal, hlava našeho oddělení společenských věd, promluvit o výběru posádky.“
Charlie nesnášel veřejné proslovy. V tomhle prostředí si připadal jako křesťan, ze kterého se co nevidět stane žrádlo pro kočky. Nejprve si na pódiu uhladil zvlhlé poznámky.
„Ehm, základní problém…,“ tisíc lidí ho požádalo, aby mluvil hlasitěji. Upravil si mikrofon.
„Základní problém je, že máme místo zhruba pro tisíc lidí. Mezi každými čtyřmi z vás se nejspíš najde více než jeden zájemce.“
Hlasité souhlasné mumlání. „A my nechceme vybírat despoticky… ovšem sestavil jsem jistá pravidla a doktorka Bemisová s nimi souhlasí.
Pochopitelně by se neměl hlásit nikdo, kdo potřebuje složitou lékařskou péči. Ze stejného důvodu přijmeme jen málo velmi starých lidí.“
Abigail téměř neslyšně prohodila: „Šedesátčtyři není tak moc, Charlie. Já poletím,“ předtím se o tom nezmínila.
Pokračoval a díval se na Bemisovou. „Dále musíme vynechat ty, kdo jsou naprosto nezbytní pro údržbu L-5ky. Včetně elektrárny.“ Usmála se na něj.
„Nechceme rozdělovat partnerské páry, ne na, ehm, víc než devět let… a nevezmeme ani děti,“ počkal, až se ruch uklidní. „Na této výpravě by děti představovaly přítěž. Budete jim muset najít pěstouny. Možná přiletí s další výpravou.
Přítěž si nemůžeme dovolit. Nevíme, co nás na 61 Cygni čeká – připadá vám, že tisíc lidí je hodně, ale není to tak. Ne, když uvážíte, že potřebujeme průřez všemi lidskými znalostmi, všemi lidskými schopnostmi. Možná se ukáže, že člověk, který umí zpívat madrigaly, bude důležitější než odborník na plazmu. To nemůžeme předem vědět.“
* * *
Čtyřem tisícům lidí se podařilo tajemství udržet, ani ne tak díky pevnému charakteru jako spíš z hluboko zakořeněné paranoie týkající se Země a Pozemšťanů.
A třísté výročí senátora Connorse jim vlastně přišlo vhod.
Ačkoli byl Jeden svět a vládla mu Vůle Lidu, některé oblasti měly větší vliv než jiné a nacionalismus rozhodně nevymřel. To byl jeden faktor.
Druhým faktorem byly pocity, které měli zemáci spojené s termojadernými bombami uloženými v Helsinkách. Všechno to byly starožitnosti: většině bylo jedno století, i víc. Vědci tvrdili, že jsou naprosto bezpečné, ale víte, jak to chodí.
Po formální stránce bomby stále patřily zemím, které se jich vzdaly, o devět desetin se dělila Severní Amerika s Ruskem. Zbylá desetina patřila dvaačtyřiceti dalším zemím. Všichni se každých pár let scházeli a dohadovali se, co s těmi zatracenými mrchami udělat. Každý se jich chtěl zbavit nějakým užitečným způsobem, nikomu se ale nechtělo shromáždit potřebný kapitál.
Návrh Charlieho Leventhala byl prostý. L-5 poskytne finance, materiály a personál. Staré bomby jednu po druhé rozeberou na pusté skále v Norském moři a udělají z nich jednotné palivové kapsle pro Daidala.
Vypuštění sondy Skylla/Charybda bude načasováno tak, aby vzdali čest oběma vůdčím zemím v dobývání vesmíru. Přejmenovaná na John F. Kennedy opustí oběžnou dráhu Země na třísté výročí vzniku Spojených států. Do půli cesty k dvojhvězdnému systému bude udržovat zrychlení jedna gé, pak se otočí a bude stejným tempem zase zpomalovat. Magnetickou lžící nabere na Skylle antihmotu. Prvního května 2077 bude na zpáteční cestu opět přejmenována, a to na Leonida I. Brežněva. Antihmotu vyloží z bezpečnostních důvodů na výzkumné měsíční stanici v blízkosti odvrácené strany. Vědci z L-5 prohlásili, že spoutáním energie z naprostého zničení hmoty bychom vytvořili ráj na Zemi.
Většina lidí o tom pochybovala, ale těšila se na ohňostroj.
Leden 2076
„K čertu s tím!“ Charlie zuřil. „Já… já to neudělám. Prostě ne!“
„Jsi jediný…“
„To není pravda, Ab, to ty přece víš,“ Charlie přecházel v její pracovní kóji od stěny ke stěně. „L-5ku dokážou řídit tucty lidí. Líp než já.“
„Líp ne, Charlie.“
Zastavil se před stolem, naklonil se k ní. „No tak, Ab. Logicky mě napadá jenom jedna osoba, která by tu měla zůstat a všechno řídit. Nejen, že dokázala, že je na správným místě, ale taky je příliš stará na to, aby.“
„Takový drik nemusím poslouchat.“
„No tak, Ab…“
„Ne, vyslechni mě. Když jsme začali Daidala stavět, byla jsem ještě dítě; pracovala jsem na něm jako holka a mladá žena.
Můžu tam s tebou zaletět a ukázat ti nýty, které jsem připevnila já osobně. Před půl stoletím.“
„Přesně to se…“
„Já si svůj lístek zasloužila, Charlie,“ hlas jí změkl.
„Věk hraje roli, ano, Tohle je teprve první výprava z mnoha – a až se vrátí, budu už příliš stará. Ty budeš zrovna na vrcholu sil… a s dvaceti lety zkušeností jako koordinátor, nepochybuju, že z tebe udělají kapitána dalšího letu.“
„Já nechci být kapitán. Nechci být koordinátor. Chci prostě letět!“
„Ty a tři tisíce dalších lidí.“
„A mezi tím tisícem, co letět nechce nebo nemůže, se nenajde jedinej člověk, kterej by mohl dělat koordinátora? Mohl bych ti jmenovat…“
„O to přece nejde. Na L-5ce není nikdo, kdo by měl na Zemi aspoň vzdáleně takový vliv a tolik kontaktů jako ty. A nikdo zemákům tak dobře nerozumí.“
„To je rasismus, Ab. Zemáci jsou úplně stejní jako ty a já.“
„Někteří. Nevšimla jsem si, že by ses vydával na přivrácenou stranu pokaždé, když se ti naskytne příležitost… co, líbí se ti, jaký je tu výhled? Baví tě žít v plechovce?“
Na to zrovna neměl žádnou odpověď. Ab pokračovala: „Kdo se stane koordinátorem, bude mít na starost dlouhé vysvětlování a snahu, aby to mezi L-5kou a Zemí klapalo. To byla tvoje životní práce, Charlie. A taky jsi tu známý a uznávaný. Ty jsi jediná logická volba.“
„Pokud jde o logiku, tak se s tebou nehádám.“
„Já vím.“ Nikdo z nich se nezmínil o dokumentu, který Charlie mimo jinými podepsal a podle kterého měla rozhodující slovo ve výběru posádky pro Daidala/Kennedyho/Brežněva doktorka Bemisová. „Snaž se ke mně necítit moc velkou nenávist, Charlie. Musím dělat, co je nejlepší pro moje lidi. Všechny moje lidi.“
Charlie ji dlouho provrtával očima a pak odešel.
Červen 2076
Z Fakt & Fotek, 4. června 2076:
Vesmírná farma za měsíc vyráží ke hvězdám
- John F. Kennedy, který příští měsíc poletí ke Skylle/Charybdě, je jako malá L-5 s bombami na konci (viz obr. vlehoře, vprahoře).
- Výprava potrvá dvacet měsíců. Buď s sebou můžou vzít jen pár lidí a naplnit tu věc jídlem, vzduchem a vodou – nebo jich vezmou spoustu a pojedou na uzavřenou ekologii jako L-5.
- Na obsluhu farem a dalších věcí by jim stačilo jen pár set pasažérů, jenže chtěli letět skoro všichni blázni do vesmíru. Beztak už jsou zvyklí žít tímhle způsobem (a nikdy se nikam nepodívali).
- Až se vrátí, farmy budou využity jako základ L-4. Ta bude podobná L-5, ale ze začátku menší a na druhé straně Měsíce (obr. vledole).
- Pro další Fakta & Fotky týkající se třístého výročí viz zadstranu.
Červenec 2076
V den, kdy John F. Kennedy vyrazil, Charliemu právě končil týden na Zemi. Měl už po krk rozhovorů, a tak na letišti v Mysu vyklouzl z mediální haly. S bílou přístupovou kartou se dostal sám na přistávací dráhu.
Na jejím vzdáleném konci doplňovali palivo půlnočnímu raketoplánu a ten se růžovobíle leskl v posledním světle zapadajícího slunce. Vlnil se a tančil mu před očima v tetelícím se žáru, který sálal z asfaltu. Slabou vůni dehtu měl nesmazatelně spojenou s odletem, s úlevou.
Došel doprostřed dráhy a mrkl na hodinky. Pět minut. Zapálil si cigaretu, ale po chvíli ji zahodil. V duchu si překontroloval výpočty: let začne nízko na jihozápadu. Jak bude vypadat sto padesát bomb za vteřinu? Pro média je nazvali kapsle s palivem. Ti, kdo je opatrně sestavili, obezřetně vynesli na oběžnou dráhu a nainstalovali do nádrží, jim dál říkali bomby. Desetkrát jasnější než Měsíc v úplňku, povídali. Z L-5 by se člověk neměl dívat bez tmavého filtru.
Žádné postupné žhavení: najednou se nad obzorem objevila nepředstavitelně jasná duhová tečka. Několik minut zářila, pak mírně pohasla v oparu a zmizela.
Většina Spojených států ji neuvidí až do obratu, za nějaké dvě hodiny svede boj s místními přehlídkami pyrotechniky a promění noc v den. A potom každých pár hodin, Charlie ji uvidí ještě jednou, než nastoupí do raketoplánu. A konečně jí už nebude muset říkat jménem mrtvého politika.
Září 2076
Když Daidalos dospěl do půli cesty, obrátil se a začal zpomalovat, na L-5 se tiše slavilo. Podle hlášení posádky nedošlo k žádným zvláštním příhodám. Tou dobou letěli téměř dvěma desetinami rychlosti světla. Laserový paprsek na přenos komunikace změnil vlivem rudého posuvu barvu z modré na oranžovou; zpráva, že obrat proběhl úspěšně, putovala z Daidala na L-5 dva týdny.
Ohlásili mírnou změnu kurzu. Když se jim zvětšil fázový úhel, zanalyzovali polarizaci světla ze Skylly/Charybdy a byli. si poměrně jistí, že soustavu podobně jako Saturn obklopují ploché prstence suti. Podletí je, aby předešli srážce.
Leden 2077
Daidalos už tři týdny posílal podrobné snímky ze soustavy Skylly/Charybdy. Konečně měli obraz, jenž působil dostatečně dramaticky, aby si to zemáci pořádně užili.
Charlie postavil holokostku na stůl a užasleji otáčel prstem.
„To je neuvěřitelný. Jak je to udělaný?“
„Je to samozřejmě montáž,“ Johnny byl jedním z nejmladších dospělých, které tu nechali: šelest na srdci, chatrná kolena, nadbytek astrofyziků.
„Obě hvězdy jsou sekvenční snímky v infračerveném. Více méně. Nějakých deset dvacet tisíc expozic, jak loď oblétala soustavu, potom to protřídili a zvýraznili,“ Johnny ukázal prstem, ale k ničemu to nebylo, protože Charlie se na kostku díval z jiného úhlu.
„Ohnivou vrstvu, kde se protínají atmosféry, vyfotili v ultrafialovém. Vyniknou tak jemnější struktury. Prstence, to byla hračka. Poměrně dlouhé osvity ve viditelném světle. To navíc dodává hvězdě pozadí.“
Ozvalo se lehké zaťukání na dveře a následně strčil dovnitř hlavu asistent. „Měl byste vteřinku, doktore?“
„Ovšem.“
„Máte na telefonu nějakou ženskou z ruského prvomájového výboru. Chce vědět, jestli už přejmenovali loď na Brežněva.“
„Jo. Ale řekni jí, že jsme se nakonec rozhodli pro Lva Trockého.“
Pomocník vážně přikývl. Dobře. Začal za sebou zavírat.
„Počkej!“ Charlie si promnul oči. „Řekni jí, é… že dokud loď zůstane na orbitě, nebude mít čestné jméno. Překřtí ji těsně před tím, než vyrazí na zpáteční cestu.“
„Vážně?“ zeptal se Johnny.
„Nevím, co na tom sejde? Příštích pár měsíců ji nebudou chtít pojmenovat po nikom.“ Spolu s Ab vymysleli plán – pravda, poněkud nejistý – Jak ochránit L-5 před hněvem zemáků: nikdo na oběžnici předem nevěděl, že loď má namířeno k 61 Cygni. Posádka se tak rozhodla cestou ke Skylle/Charybdě; pohonný systém si upravili na ničení hmoty antihmotou, zatímco kroužili po oběžné dráze dvojhvězdy. L-5 se o tomto vzbouřeneckém plánu poprvé dozvěděla až ze zprávy, kterou Daidalos poslal při odletu od Skylly/Charybdy. Ve chvíli, kdy zpráva dorazila, už byli měsíc na cestě.
Bylo to celkem průhledné, ale dali si alespoň záležet, aby na L-5 nezůstal jediný záznam o Daidalově skutečné misi. Tři tisíce lidí ovšem znaly pravdu a každý slušný technik či fyzikální vědec ji musel tušit.
Ab cítila, že i když je více než pravděpodobné, že je prokouknou, zemáci se určitě nevydrží zlobit třiadvacet let – i kdyby na ně neudělali dojem antihmotou a dalšími divy…
Navíc, pomyslel si Charlie, už to není jejich starost.
Ukázalo se, že posádku Daidala čekají mnohem horší problémy.
Červen 2077
Rusové uspořádali svoje prvomájové oslavy – Charlie je sledoval v televizi a škubl sebou pokaždé, když se zmínili o dobré lodi Leonidu I. Brežněvovi – a potom se všechno vrátilo do starých kolejí. Charlie spolu se třemi tisíci dalších neklidně čekal na překvapivou zprávu. Přišla začátkem června, jak se předpokládalo, skrytá v datovém kanálu. Ale nestálo v ní to, co v ní stát mělo:
Od Abigail Bemisové pro Charlese Leventhala:
Charlie, jsme v opravdové bryndě. Loď byla poškozena, do zádi udeřilo cosi pěkně velkého. Prorazilo to reflektor hlavního motoru. Zničilo to sadu kontrolních senzorů a jednu polohovou trysku.
Zatím se zdá, že situace je stabilizovaná. Udržujeme si zrychlení malinký zlomek pod jedním gé. Nemůžeme ale manévrovat a nemůžeme vypnout hlavní motor.
Prstence suti nám při letu po oběžné dráze nevadily, protože jsme byli za Rocheovou mezí. Při příletu se nám, jak víš, povedlo využít přirozeného rozmístění prstenců. Při odletu jsme to zkusili znovu, ale byl to pomalejší, složitější proces, jelikož máme zatraceně velkou hmotnost. Museli jsme zkřížit cestu něčemu z okraje jednoho z vnějších prstenců.
Kdybychom mohli vypnout motor, měli bychom šanci to opravit. Ale pracovní gondoly neudrží krok s lodí, ne při jednom gé. A opraváře by tam venku stejně usmažila radiace.
Pracujeme na tom. Jestli vás něco napadá, dejte nám vědět. Říkám si, že vás to zbaví toho tlaku. Vyrazili jsme zpátky na Zemi, ale koupili jsme to. Ohledně toho pošlu zprávu běžným komunikačním kanálem. Tahle patří k těm, co musíš po přečtení spálit.
Ukonči to.
Pokud šlo o to dostat Charlieho a L-5 z obliga, dopadlo to dobře, a dramatičnost situace vyvolala takovou vlnu zájmu o vesmírné cesty, jaká tu nebyla od šedesátých let dvacátého století.
Měli dokonce i hrdinku. Jedna dobrovolnice se nechala v těžce zaštítované pracovní gondole spustit na laně a obhlédla stav. Odeslala jasné snímky škod, pak se lano přetrhlo.
Daidalos: 2081 n. 1.
Země: 2101 n. 1.
Následující novinový článek Fakta & Fotky odmítly, protože bylo příliš náročné přeložit ho do prosté angličtiny, kterou byl tento plátek tak proslulý:
Vesmírná loď míjí 61 Cygni (příležitostný dopisovatel z L-5):
Včera jsme z vesmírné lodi Daidalos obdrželi zprávu, ve které stálo, že právě prolétli kolem 61 Cygni ve vzdálenosti méně než 400 astronomických jednotek.
To je zhruba desetinásobek vzdálenosti, jež dělí planetu Pluto od Slunce.
Loď kolem hvězdy vlastně proletěla před nějakými jedenácti lety. Tak dlouho trvalo, než k nám zpráva doputovala.
Nevíme jistě, kde se loď nachází právě teď. Pokud dosud neopravili motor, který je zradil, jsou přibližně jedenáct světelných let za soustavou 61 Cygni (když minuli dvojhvězdu, letěli rychlostí vyšší než 99 % rychlosti světla).
Situace je ještě složitější, podíváte-li se na ni z pohledu cestujícího na lodi. Když se přiblížíte rychlosti světla, kvůli relativitě se vám zdá, že čas plyne pomaleji. Během cesty trvající jedenáct světelných let pro ně tedy uběhly zhruba čtyři roky.
Koordinátor na L-5 Charles Leventhal podotýká, že loď má dostatek antihmotového paliva, aby mohla zrychlovat až k okraji Galaxie. Posádka bude tehdy starší jen o nějakých dvacet let – ale potrvá dvacet tisíc let, než od ní dostaneme zprávy…
(Tenhle vyřaďte. Máme i další články o tom, jak loď vypadala pro obyvatele 61 Cygni a jak je možný, že s ní pořád můžem komunikovat, i když tam čas plyne pomalejc, ale všechny jsou stejně blbý jako tenhle.)
Daidalos: 2083 n. 1.
Země: 2144 n. 1.
Charlie Leventhal zemřel ve věku devětadevadesáti let, zahořklý. O téměř deset let dříve bylo odhaleno, že Daidalos byl po celou dobu projektován jako hvězdná loď. Zprávám věnovalo pozornost jen pár lidí. Ti, které to přece jen zaujalo, se shodli, že pokud je něco zbavilo tisíce vědců současně, bylo to jedině dobře. Jen se podívejte, do jaké kaše nás dostali.
Daidalos byl sedmašedesát světelných let daleko a stále zrychloval.
Daidalos: 2085 n. 1.
Země: 3578 n. 1.
Po více než sedmi letech výzkumu a vývoje na palubě lodi – a po nějakých 1500 světelných letech na cestě – se jim podařilo vypnout motor. Provedli to pomocí složité telemetrie, aniž by dali v sázku další život.
Každý život teď byl drahocenný. Už nebyli pouze průzkumníci; přišli skoro o polovinu paliva. Byli kolonisté, bez zpátečního lístku.
Zpráva o jejich úspěchu doletí na Zemi za patnáct století. Mohli se jen dohadovat, zda na ní tou dobou bude stále nějaký infračervený teleskop, který ji zachytí.
Daidalos: 2093 n. 1.
Země: cca 5000 n. I.
Během zpomalování prozkoumali několik soustav ve svém zorném poli. Objevili jednu, kde kolem hvězdy typu Slunce obíhala planeta typu Země, a zamířili k ní.
V ročním období, kdy začali vyloďovat kolonisty, byl hlavní dominantou tamního nočního nebe překrásný kvetoucí oblak plynu, který astronomové pojmenovali Severoamerická mlhovina.
To byla ironie, kterou si nikdo z kolonistů neuvědomil – plus minus pár let bylo třítisící výročí vzniku Spojených států.
Amerika samotná na tom byla v tu dobu, na své třítisící jubileum, bídně. Moře, jež omývala její břehy, byla ztěžklá karmínovým škraloupem anaerobního života; kdysi slavná města padla a rozvaliny téměř zahladily neustávající písečné bouře.
Nenaplánovali žádné ohňostroje, protože nebylo diváků, nebylo plánovačů; bakteriím to zkrátka bylo ukradené.
I první máj přejde bez povšimnutí.
Jediní lidé ve Sluneční soustavě žili ve válci ze skla a kovu. Starali se o svoje samočinné stroje, otočili se zády k mrtvé Zemi a uctívali souhvězdí Cygnus. Ani si nepamatovali proč.
Poprvé vydáno v časopisu Analog editora Bena Bovy v červenci roku 1976.
Přeložil Roman Tilcer
