Johnny to bral zvolna, aby mustangu na vyjetých kolejích prašné příjezdovky neodrovnal pérování; pomalu projel kolem opršelého neonového nápisu Autokino U Jezera, minul otlučený, vyšisovaný červenobílý automat na lístky a vjel na rozlehlé volné prostranství.
Tatík byl v bufetu, pražil popkorn a balil do alobalu párky v rohlíku, ačkoli nebylo pro koho. Do začátku promítání zbývalo půl hodiny, nebe právě přecházelo z modré do černa a ještě tu nebyl jediný návštěvník. Gumové párky v rohlíku před koncem druhého filmu zase spořádají Johnny s tatíkem. Johnnymu už se z párků v rohlíku dělalo šoufl. Večer co večer tatík všechno chystal, jako kdyby měli mít narváno, a večer co večer jim bránou projelo sotva pět šest aut.
Dneska budou mít kliku, když se vůbec někdo objeví. Všichni sedí doma přilepení k obrazovkám a hltají zprávy, posraní strachy z toho kývacího viru. Johnny má taky kurevsky nahnáno, ale stejně musel zvednout zadek a vyrazit ven, aby ohlídal tatíka.
Pokaždé, když to ze Čtyřicáté šesté stočí po té ostré zatáčce doprava a projede kolem starého neonového návěstí, stáhne se mu žaludek. Až jednou tatíka sklátí alzheimer nadobro, Johnny zdědí 11,27 akrů bezcenného pozemku, bufet zrenovovaný ve stylu motorestů z padesátých let, novotou se lesknoucí promítačku a kamión mražených párků v rohlíku. Krom toho zdědí i podnikatelskou půjčku ve výši šestašedesát tisíc dolarů na osmiprocentní úrok – půjčku, za kterou se tatík zaručil domem, kde Johnny bydlí celý svůj život.
Johnny zastavil v oblaku zvířeného prachu u výdejového okénka. Zabouchl dveře mustangu a rázně prošel kolem starých lavic venkovního sezení, schoulených pod střechou, která z nízkého stavení přečnívala jako kšilt čepice.
„Neparkuj tam,“ požádal tatík od pultu, kam vedle přístroje rovnal kornouty s čerstvým popkornem. „Nesmíme zákazníkům ničím blokovat výhled na bufet. Četl jsem to na internetu.“
„Až začne film, tak s tím odjedu.“
Tatík si založil ruce v bok. „Polovičku útraty za občerstvení udělaj lidi předtím, než začne film.“
Johnny chtěl podotknout, že polovička útraty za občerstvení, které běžně prodají za večer, dělá asi tak dvanáct babek. Už to měl na jazyku, ale spolkl to. Může být rád, že tatík aspoň chvíli mluví rozumně. Když ho sem odpoledne přivezl, byl jeho otec přesvědčený, že se píše sedmdesátý šestý, a zvažoval, jak podnik vyzdobit k oslavám dvoustého výročí národa.
„Sleduješ zprávy?“ zeptal se Johnny. „Ve Wilkes-Barre propukla epidemie toho viru. Má ho něco kolem dvou tisíc lidí.“
„Myslíš tu prasečí chřipku? Nebo ptačí?“
Takže s tatíkem to dneska večer až taková sláva nebude. „Ne, tati. Ten novej virus, kývací.“
Tatík to přijal, jako by o tom slyšel poprvé. „Kolik je mrtvých?“
„To se tak nedá říct. Nezabije tě to, ale ochromí. Nemůžeš se hýbat.“
Kdyby virus na místě zabíjel, Johnnyho by to děsilo míň. Pomyšlení, že člověk vnímá, co se děje, že může dýchat, dokonce i jíst, když ho někdo nakrmí, ale nemůže se ani hnout… Johnny si to radši ani nezkoušel představit.
„Vzpomínáš, jak jsme se tu dívali na Spaceballs?“ zeptal se tatík.
„Vzpomínám, tati.“ A je to tu, hurá na výlet po horské dráze paměti.
Johnny už byl tak unavený. Štvalo ho, že se takhle pro nic za nic obětuje čtyři večery do týdne. Celý den lítal po umaštěný podlaze a poslouchal od lidí remcání na posraný rybí sendviče, zatímco ho bolely záda. Nenáviděl, že musí takhle marnit všechen volný čas, aby si tatík mohl žít svůj sen a nostalgicky vzpomínat, oč líp bylo na světě v dobách, kdy bylo pro všechny vrcholem blaha dívat se na filmy přes špinavá čelní skla svých aut a nechat se žrát od komárů zaživa.
Tatík se podíval na velké bílé plátno. Toho dne, kdy sem Johnnyho přivedl, aby mu oznámil, že má alzheimera – a že tohle zchátralé autokino kupuje, aby tak svým velkolepým carpe diem plivnul do ksichtu všehomíra se promítací plátno v cárech odlupovalo ze zrezivělé nosné konstrukce. Teď se tu skvělo bezvadnou zářivou bělostí.
„Když to tady tenkrát zavřeli, celý další den bylo na markýze před vstupem napsáno: ‘Konec. Díky za třicet let.‘“ Tatík zavrtěl hlavou. „Rvalo mi to srdce, když jsem si představil, že tvoje děcka už autokino nezažijou.“
„Tiffany si odvezla děti do Baltimoru dřív, než vůbec měly na autokino věk.“ Johnnymu se do hlasu vloudila stopa hořkosti. Chtělo se mu odjet domů, zalézt si pod deku s balením šesti piv a koukat na porno, dokud neusne.
Bránou projel auťák plný puberťáků. Johnny se sebral a šel zkasírovat peníze za vstupné. Když budou mít tuplovanou kliku, tak tady děcka vyhulí nějakou tu trávu a dostanou chuť něco zakousnout. Třeba ty párky v rohlíku jednou pro změnu prodají.
* * *
V autorádiu cestou domů chvíli poslouchali Springsteena, pak ho přerušily zprávy. Na další řeči o epidemii neměl Johnny náladu, a tak namátkou zmáčkl jeden knoflík s předvolbou a trefil se do písničky od Charm City Devils.
Jejich zvučný úspěch mu jen zbytečně připomínal jeho vlastní vybledlé sny o tom, jak se stane rockovou hvězdou. Zase rádio vypnul.
Tatík vyhlížel bočním okénkem, pozoroval ubíhající pouliční světla, jako by to byly ty nejúžasnější věci na světě.
Už bylo dávno na čase dát ho do domova, ale Johnny se k tomu pořád nemohl rozhoupat. Když on si tatík provozování autokina tak fantasticky užíval. Johnnyho to ale ničilo, vracet se domů v jednu ráno, aby mu pak budík zvonil v šest.
A peněz to stálo, že je mohli rovnou splachovat do záchoda.
„Jaká že byla za dnešek tržba? Dvaačtyřicet dolarů? Třiačtyřicet?“ přeptal se Johnny.
„Tak nějak.“
Johnny čekal, s jakou bláhovou báchorkou tatík vyrukuje, aby ospravedlnil, proč se tam spolu dřou jako mezci za třiačtyřicet babek mínus energie, mínus promítací poplatky, mínus daně, mínus benzín, mínus pět set šedesát tři dolarů splátky měsíčně.
„Jestli se to s tím virem ještě drobet zhorší, lidi přestanou chodit do normálního kina a do divadla, páč se budou bát nákazy. Začnou místo toho jezdit k nám.“
„Ten virus už je ve Wilkes-Barre. Jestli se to ještě zhorší, tak ho tu lidi budou mít a už se nedostanou nikam.“ Při tom pomyšlení projel Johnnym elektrizující děs. „Hele, tati. Dělali jsme, co jsme mohli. Prostě to nefunguje.“ I kdyby se mu nakrásně povedlo tatíka přesvědčit, aby autokino prodali, kdo by ho koupil? Navíc teď. Možná až ten strašák nákazy pomine, mohl by něco dostat alespoň za pozemek, tři tisíce za akr, řekněme, a část půjčky tím zaplatit. Na zbytek padnou jeho úspory, čímž pádem se ani jeho post-rockový sen o tom, jak si otevře vlastní grill-bar, nikdy nesplní.
Johnny plynule dojel k červenému světlu na křižovatce s Aker Street, zastavil, v tichosti čekal a toužebně si přál, aby jeho otec prohlédl tou mlhou, co mu obestírá mysl, a uznal, že je na čase s tím mizerným kšeftem skoncovat.
„První film, co jsem tam viděl, byl monstr-biják. Jmenovalo se to Oni! O obřích mravencích. Druhej film z toho večera si nepamatuju. To se ještě do popkornu dávalo pravý máslo.“
Johnny cítil, jak se mu chce řvát. „No jo. Za starejch časů bylo prostě všechno skvělý.“
Tentokrát tatík jeho sarkasmus postřehl. Podíval se na něj. „Víš, proč pořád říkám, že tenkrát bylo všechno lepší? Protože bylo. Je to tak. Dřív bylo opravdu všechno lepší.“
„Já ti to neberu, táto. Dostávals penzi. Platili ti zdravotní pojištění. Měl jsi slušnej plat. Kolik jsi to bral, ten poslední rok, cos dělal v goodyearský fabrice? Pětapadesát? To je o sedmnáct táců víc, než si dneska vydělám já.“ Johnny praštil do volantu, až ho zabrněla dlaň. Je mu jednačtyřicet a nezmůže se ani na to, aby ho v Burger Kingu povýšili, protože nemá vysokou. „Chcete radši extra veliký za pouhých padesát centů navíc?“ Mě už tak sere to pořád říkat, tati. To si nedovedeš představit, jak strašně mě to sere.“
Johnny se zhluboka nadechl. Takhle by s tátou mluvit neměl, to dělá ta únava a vztek. A strach. „Promiň, tati.“ Položil tátovi ruku na rameno. „Tys na mě nikdy nekřičel. Ani jednou, za celou tu dobu, cos mě vychovával. Nemám žádný právo na tebe zvedat hlas.“
Za zatáčkou, před cihlovou budovou staré školy – kde teď byly velkosklady potřeb pro instalatéry –, blikaly rudé majáky. Kolem telefonního stožáru tam byl omotaný taurus a vedle parkovala dvě policejní auta a záchranka.
Johnny zpomalil, projížděl okolo místa nehody krokem. Řidič byl ještě v autě. „Vždyť to je Arnie Marino. Dělá na poště.“
Zdravotníci muže vyprošťovali zpoza volantu. Nos měl celý od krve a vypadalo to, jako když se jim vzpouzí, jako by v tom autě chtěl zůstat.
Pak ale Johnnymu došlo, že muž se s mediky nepere, že sebou škube v nějakém záchvatu.
„Chlape nešťastná,“ zabručel potichu. Zrychlil, protože věděl, že kdyby se díval dál, už to nebude vypadat, jako že jen zpomalil ve jménu bezpečnosti, ale že tam zevluje.
Chudák chlap. Škubal sebou jako loutka na provázcích, skoro jako…
Johnny přejel správnou odbočku. Ruce mu na volantu ztuhly, jako by to byly dva špalky dřeva. Hlavně to, jak Arnie Marino škubal hlavou, nahoru a dolů. Jako by přikyvoval.
Johnny se dlouze nadechl, pokusil se uvolnit a na příští odbočce zatočil doleva a pak ještě jednou, aby se vrátil do správného směru. Klidně to mohl být obyčejný záchvat. A musí existovat i fůra jiných věcí, co vypadají stejně jako projevy toho viru.
Samozřejmě nebyl ani žádný důvod si myslet, že to nebyl kývací virus. Číhá tam někde venku a šíří se. Johnny letmo pohlédl na otce, ale zdálo se, že tatík už na bouračku zapomněl.
* * *
Po zbytek večera pak Johnny doma poslouchal, jak venku ječí a kvílí sirény, některé v dálce, jiné blíž. S postupující nocí zněly čím dál úporněji a Johnny si začínal být jistý, že virus musel udeřit na jejich městečko.
Zapnul u sebe v pokoji televizi a celou věčnost čekal, než se černá obrazovka rozehřeje a naskočí obraz zpravodajského studia CNN. U virtuální mapy Spojených států něco vykládala blonďatá komentátorka. Na mapě zářilo přinejmenším padesát červených bodů. Nejvíc jich bylo na Floridě, ale několik jich mířilo vzhůru podél pobřeží, pár jich vybíhalo na západ a hrstka jich svítila daleko od všech ostatních, v Pensylvánii. Johnnymu připadalo, že jeden září přesně tam, kde teď stojí on.
Přidával zvuk, dokud televize neřvala na plné pecky, a sledoval na záběrech vojáky, jak seskakují z korb maskovaných hnědých náklaďáků a rozmisťují silniční zátarasy. Cítil, jak mu v dlaních a chodidlech, na jazyku a ve varlatech zběsile tepe krev, zaslechl slovo ‚karanténa‘, ale nedokázal porozumět skoro ničemu z toho, co komentátorce vycházelo z rudých rtů. Její slova nemohla soupeřit s hrůzou, která mu v hlavě ječela na poplach.
Zabušení na vchodové dveře ho vyděsilo tak, že nadskočil. Zalétl pohledem k hodinám (bylo 3:13 v noci), natáhl si spodky a sešel do přízemí.
Tatík byl vzhůru a vypadal zmateně.
„Co se děje?“ chtěl vědět.
„Nevím.“
Venku stála Kelly Cramerová odnaproti, dcera Patty a Leona, která před časem sekla se školou a nastěhovala se zpátky k rodičům. Teď tu zprudka, přerývaně lapala po dechu. „Táta s mámou. Myslím, že…“ Nedořekla to. „Pomoz mi.“
Johnny si nazul tenisky, ani si je nezašněroval a vyrazil přes ulici za Kelly, zatímco hlas v jeho hlavě ječel: To není dobrý.
Patty s Leonem leželi v posteli po krk přikrytí dekou. Kývali hlavami, brady se jim zvedaly a padaly. Pod spodním okrajem deky bylo vidět, jak se jim třesou prsty u nohou. Leon vydával přiškrcený zvuk, jako kdyby se dusil.
Nejhorší na tom všem byly jejich oči – jasné a zaostřené, zvlhlé strachem, sledovaly Johnnyho, kam se hnul.
Johnny cítil, jak se mu podlamují kolena. „Zavolej devět-jedna-jedna,“ procedil ztuhlými rty.
„Řekli, že nemůžou nic dělat. Nakažených je prý moc. Nemocnice ve Framingtonu je plná a mimo karanténu nikoho odvážet nesmějí.“
To nemůže být pravda.
Ale může; jistěže může. Wilkes-Barre je odsud sotva čtyřicet mil. „Musíme pryč z téhle místnosti.“ Johnny o krok ucouvl. „Pryč z tohohle domu.“
„Pomoz jim,“ požádala ho Kelly. „Musí tu být něco, co můžeme udělat.“
Johnny couvl o další krok. A ještě o jeden. „Sama víš, že není. Musíme odsud vypadnout. Hned teď.“ Utekl po schodech dolů a ven, rozvázané tenisky mu pleskaly o paty, adrenalin ho nutil běžet čím dál rychleji.
Doběhl ke svým dveřím a na prahu se otočil; Kelly stála venku, na trávě před domem Cramerových.
„Nemůžu je tam jen tak nechat. Co mám dělat?“
„Nebude jim k ničemu, když to dostaneme i my,“ namítl Johnny. Dveře držel nerozhodně pootevřené. Nechtěl se ocitnout blízko Kelly, o jejích rodičích ani nemluvě, ale cítil, že jí nemůže dost dobře zabouchnout před nosem. Bylo jí teprve dvacet dva, možná dvacet tři, bylo to jenom velké děcko, a neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Nebo aspoň Johnny o nikom takovém nevěděl.
„Nemáš tady někde, příbuzné?“ zavolal na ni.
Kelly vytáhla telefon, zmáčkla klávesu a přidržela si přístroj u ucha.
Johnny si snažně přál, ať jí to ta babička, teta, nebo komu to Kelly volá, zvedne, jenže ona tam pořád stála s mobilem u ucha, tvář ukoptěnou od slzí, dlouhé hnědé vlasy zamotané a zcuchané.
Nakonec ruku svěsila. „Nikdo to nebere.“
„Napusťte si vanu,“ křikl kdosi.
Johnny se otočil. Na vedlejším trávníku stála v županu paní Mackeryová, jeho sousedka. Župan byl pánský, nejspíš po jejím zesnulém manželovi.
„V rádiu říkali, že přestane fungovat elektřina, tak ať si napustíme vanu,“ zopakovala.
O kus dál v ulici se vynořily reflektory a ozvalo se rachocení. Zpoza rohu vyjel vojenský náklaďák s otevřenou korbou, na které se vezli vojáci v žlutých izolačních oblecích. Kelly se rozběhla k okraji trávníku, zoufale mávala rukama nad hlavou a z plných plic na ně křičela, ať zastaví.
Prohnali se kolem, sotva se po ní ohlédli.
Za Johnnym se s vrznutím otevřela dveřní síť. Obrátil se a uviděl tatíka, ustrojeného v džínách a v jedné ze starých modrých pracovních košilí od Goodyearu, jak si nese v hnědém papírovém sáčku svačinu a hasí si to po chodníku pryč. „Už jsem ti to jednou řek,“ mumlal, „a víc se o tom bavit nehodlám.“
„Tati. Počkej.“ Johnny přeběhl přes trávník a přiměl otce, aby se otočil a dal se odvést zpátky do domu.
Pár čísel od nich couval z příjezdové cesty Rossových minivan.
„Heleďte,“ zavolal Johnny ze zápraží na Kelly a paní Mackeryovou. „Kdyby vás napadlo, s čím vám můžu pomoct, tak jsem tu.“ Podíval se na Kelly. „Ale promiň, do toho domu já už nevkročím. A myslím, že bys tam neměla chodit ani ty.“
Pak za sebou zavřel a zamkl.
Prošel kolem tatíka, který vyhlížel zadními dveřmi na dvorek a nezvučně přitom hýbal spodním rtem. Když ho tam Johnny nechá, bude na tu plechovou boudu a ojeté pneumatiky zírat ven třeba hodinu.
Jako kdyby se tam dalo vykoukat řešení všech jeho potíží, odpověď na veškerá tajemství vesmíru, jen když se bude dívat pořádně.
Občas si byl Johnny jistý, že se tatík dívá do přerostlé trávy za boudou a hledá očima kámen označující Busterův hrob. Když už tenkrát Buster neměl sílu ani vyštrachat se na dvorek, aby si ulevil, a už jenom ležel stočený na koberci a kňučel, vzali ho k veterináři a nechali ho utratit.
* * *
Za úsvitu bylo teček na mapě CNN dvakrát tolik. Ze zamořených oblastí nikoho nepouštěli.
„Z těch zpráv se mi dělá zle,“ prohlásil tatík. Pořád na sobě měl goodyearský pracovní mundúr, kalhoty natažené předkem dozadu. Johnny uvažoval, jestli bude muset začít otce oblékat. Z toho pomyšlení se mu udělalo mírně nevolno.
„Oblíkni si něco lepšího,“ naléhal tatík. „Dneska se chci dívat na Rockfordská akta.“
Ježíši, na Rockfordská akta měl Johnny jen docela mlhavé vzpomínky. Muselo mu být tak pět, když to přestali vysílat. Vypnul televizi. „Dělej, tati, musíme zajet do krámu.“ Potřebují víc jídla; doma nebylo skoro nic.
Jen co se rozjel, vyběhla z domu rodičů Kelly a pelášila k nim. „Můžu jet s vámi?“
Johnny ukázal k příjezdové cestě Cramerových. „Máš svoje auto.“ Vyznělo to příkřeji, než zamýšlel.
„Bojím se.“
Čeho? chtěl se zeptat. Tohle není Filadelfie, ale Ravine. Těch šest sedm obchodů, co se tu dohromady považuje za centrum města, žádní zdivočelí gauneři ani gangy rabovat nezačnou.
Kelly zůstala stát pár kroků od nich a založila si ruce. „Jestli to máš dostat, tak už to nejspíš máš. Trvá sedm dní, než se objeví příznaky, takže všichni, u koho to teď propuklo, s tím virem byli v kontaktu před týdnem.“
Johnny si v duchu vybavil těch pár diváků, co mu v kině dávali peníze. Kristepane, Arnie Marino na poště třídil zásilky; jestli se nakazil on, rozšířil virus po všech dopisech.
Kelly čekala, němě ho prosila očima.
Proboha, kdy se z něho stal takový pitomec? Zná Kelly od doby, kdy byla mimino, a jemu bylo kolik, šestnáct let? Potkával ji v sousedství na stovkách pikniků, aspoň dvacetkrát ji málem srazil autem, když couval od domu. Nikdy spolu vyloženě nekamarádili, asi kvůli tomu věkovému rozdílu. Na střední se z ní stala trochu rebelka – chodila s oholenou hlavou, v odrbaných džínách, kouřila. Nic z toho by do ní dneska neřekl – měla na sobě ustřižené riflové šortky natažené přes tmavě červené legíny, vlasy svázané v ohonu. Johnny jí ukázal rukou do auta. „Tak honem, nastup si.“
* * *
Vzal to kolem Burger Kingu, aby se stoprocentně ujistil, že mají zavřeno. Byl napsaný na směnu od jedenácti do sedmi, ale jak se dalo čekat, uvnitř byla naprostá tma. Pokračoval dál po Šedesáté ulici, která v Ravine platila za hlavní třídu. Nebylo těžké uhodnout, jak městečko přišlo ke svému jménu – rozkládalo se na dlouhém, úzkém pruhu rovné země, z obou stran sevřeném mezi dvěma strmými kopci. Ať v Ravine přišel člověk kamkoli, na ty dva kopce viděl odevšad.
Lidi na ulicích spěchali, hlavy sklopené, mnozí si před obličejem drželi ručník nebo kapesník.
„Co rodiče? Jak na tom jsou?“ zeptal se Johnny. Věděl, jak na tom Kellyini rodiče jsou, ale nechtěl, aby si Kelly myslela, že se nezajímá. Krátce se po ní dozadu ohlédl – pokoušela se zadržet slzy.
„Jsou to hodní lidi,“ podotkl Johnny. „Když jsem chodil na střední, tvůj táta mě brával na zápasy Tučňáků do Wilkes-Barre. Pamatuješ se na to?“
„Když tys byl na střední, já byla ještě tak dva roky na houbách.“ Kelly si přejela kloubem ukazováčku pod očima.
„A jo, pravda. To jsem páko.“ Někdy zapomínal, že už je mu skoro dvaačtyřicet. Jednoduše mu to připadalo nemožné.
Všiml si, že to vojenské auto, které kolem nich projíždělo, teď stojí vedle velké stříbrné dodávky na parkovišti u požární stanice.
Zajel tam. „Tak fajn. A teď můžeme zjistit, co se děje.“
Lidi v izolačních oblecích nosili do nastartovaných aut pytle a krabice. Johnny se díval, jak voják v ochranném obleku hází na korbu pickupu F-150 pytel a malou krabici. Auto odjelo.
Johnny nechal odskočit víko od kufru a čekal, až jim někdo přinese zásoby. Potom sroloval boční okénko. „Jak dlouho ta karanténa potrvá?“
Voják přešel k okénku. Byl to mladý kluk, Asiat. „Dva týdny, minimálně.“
Johnny ukázal palcem na Kelly. „Její rodiče to dostali. Co má dělat?“
„Krmit je a hydratovat.“
„A když se nakazí i ona? A já? Kdo bude krmit a hydratovat nás?“
Voják se rozhlédl vlevo a vpravo, jako by hledal pomoc. „Hele, já tu jenom roznáším zásoby. Nevím, co na to říct. Poslouchejte rádio.“
Co by taky mohli dělat jiného, uvažoval Johnny. Chodit od jednoho domu k druhému, vynášet nemocné a svážet je… kam? Do nějakých velkých stanů? Podle CNN ve Wilkes-Barre za dva dny onemocnělo osmadvacet tisíc lidí. To by musely být setsakra velké stany.
„Asi není dost izolačních obleků, co?“ obrátil se na vojáka. „Není dost doktorů a zdravotních sester.“
Přes vojákův obličejový štít Johnny sotva zaslechl odpověď: „Není nic, co by pro ně doktoři mohli udělat.“
* * *
Johnny zaznamenal pohyb v bočním okénku – Kelly. Měla na sobě jednu z těch bílých chirurgických masek z nouzového balíčku, který dostali. Díval se za ní, kam to jde; minula dva domy, došla k domu Baerových a tam zaklepala. Když nikdo neotvíral, vstoupila bez pozvání.
Za deset minut vyšla ven a zamířila k dalšímu domu v ulici. Tam žili Pointerovi – stará paní Pointerová, která se vždycky hrabala v hlíně na květinové zahrádce před domem, její syn Archie, zaměstnanec autodílny, a dva Archieho kluci, Parker a Mackenzie.
Co to ta holka krucinál dělá? Kelly nebyla ten typ, co okrádá umírající bližní před jejich očima.
Ať má ale za lubem co chce, rozhodně dělá všechno pro to, aby se nakazila.
Johnny tlumeně zanadával, natáhl si svoji větrovku Pittsburg Steelers a vylezl z auta. „Hned jsem zpátky, tati.“
„Nezapomeň, ve tři musíme jet.“
Johnny s rukou na klice už už otvíral pusu, aby otci vyložil, že kolem umírají lidi a že se večer nikdo nechystá vyrazit si do kina. Ale nakonec to neudělal.
„Nezapomenu, tati.“ Zavřel dveře a vydal se k Pointerovým. Vlastně se mu dnes výjimečně chtělo do autokina jet. Nejen proto, aby na pár hodin unikl z té noční můry, která se šíří městečkem, ale i proto, že to bylo jediné místo, kde se jeho otec zdál být ve svém živlu. Autokino bylo to jediné, co jeho tátu drželo po kupě.
Vchodové dveře u Pointerů byly dokořán. Johnny zaklepal a zavolal: „Haló?“
„Tady.“
S rukama v kapsách a s neodbytným pocitem, že virus je všude kolem něj, Johnny vyrazil za Kellyiným hlasem, prošel chodbou pokrytou tapetami s motivy vodních ptáků a vstoupil do obývacího pokoje.
Všichni čtyři byli usazení v polstrovaných křeslech a na gauči, s rukama v klíně. Až na Parkera byli naprosto nehybní. Parker svíral mezi rty slámku a z láhve, kterou mu přidržovala Kelly, sál vodu tak žíznivě, až mu při polykání poskakoval ohryzek. V televizi běžel film od Pixaru. Pod každým z Pointerů vykvetly na polštářích sedačky mokré skvrny. Pach moči byl omračující.
„Ježíši, co to děláš?“ vyhrkl Johnny.
Kelly mu podala masku. Johnny ji popadl a natáhl si ji přes nos a přes pusu. Byla to taková plastová titěrnost, dobrá leda tak při sekání trávníku. Jako ochrana před virem nejspíš stála za hovno. Ve zprávách líčili, jak je virus neuvěřitelně odolný, jak dokáže přežít na povrchu předmětů celé dny.
„Co to děláš?“ zopakoval Johnny. „Do čím víc baráků vlezeš, tím větší šance je, že se nakazíš.“
Kelly pokrčila rameny. „Máma s tátou to mají. Takže vím, že jsem s tím virem byla v kontaktů.“
„To teda nevíš. Nemůžeš to vědět úplně jistě.“ Johnny nechtěl, aby to, co Kelly říkala, byla pravda, nechtěl to kvůli sobě, ani kvůli ní. „To je tanec se smrtí, co tady předvádíš.“
Kelly se pousmála. „Tanec se smrtí? To je romantický.“
Bylo to popravdě z textu jedné písničky, kterou hrávali s kapelou, ale jakmile to Johnny vyslovil, připadal si příliš trapně, než aby se přiznal, že právě citoval z jejich vlastního repertoáru.
Kelly utřela Parkerovi bradu kuchyňskou utěrkou, kterou měla zastrčenou za pasem. „Pořád jsem na Mackenzieho a Parkera myslela. Občas je chodím hlídat. Představovala jsem si je, jak leží každý sám v jednom pokojíku, oba vyděšení k smrti. Ochrnutí. Hladoví. Tak jsem se na ně přišla podívat. Parkera jsem našla, přesně jak jsem ho v duchu viděla – byl ve svém pokojíku, úplně sám. Nejspíš už od včerejška.“
„Tys na něj sahala? Ježíši.“
Kelly si dala ruce v bok. „On tě slyší, abys věděl. Stejně jako jeho máma a táta.“
„Pardon,“ zabručel Johnny. Dívali se na něho; celá čtveřice.
Kelly si dřepla před Laru Parkerovou a nasměrovala jí brčko do pusy. Lara začala okamžitě sát, ústa jí rázem ožila a ona vypadala úplně normálně. Ve zprávách vysvětlovali, že virus lidem brání hýbat se z vlastní vůle, ale ne v tom, aby reagovali na podnět. Jenže vidět to na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Proč by nemohla mluvit, když může pít?
Když Lara dopila, Kelly přešla ke dřezu, naplnila velkou plastovou láhev čerstvou vodou a pak už zamířila ke dveřím. Johnny za ní vyšel ven a zavřel za sebou.
Místo doprava, směrem k domovu, vyrazila Kelly přes trávník doleva.
„Kam zas jdeš?“ křikl za ní Johnny.
„Kdys naposledy viděl Cucuzzasovy?“
„Co chceš dělat? Chodit od dveří ke dveřím?“
Kelly se zastavila a obrátila se k němu čelem. „Nevím. Možná.“
„Přeskočilo ti. To je, jako bys chtěla umřít –“
Kelly zvedla obě ruce, aby ho umlčela, a zařvala: „Jsou opuštění! Bojí se! Copak jim to nevidíš na očích?!“
Johnny stál na schodech před domem Pointerových a nechtěl myslet na jejich oči.
„Nevidíš?“ naléhala Kelly.
„Jo. Vidím to.“ A uvidí to do konce života. A bože, jemu se tak hrozně nechtělo tím procházet. Podíval se na hodinky. „Hele, musím tátu odvézt do autokina, nebo se tam pokusí odjet sám. Budeš v pohodě?“
„Ne,“ odtušila Kelly, jako by to byla ta nejpitomější otázka, jakou jí kdo v životě položil. „Ty jo?“
„Ne,“ připustil. „Asi ne.“
Kolem projel pickup. Oba se za ním mlčky dívali. Projíždějících aut každou hodinou ubývalo.
„Říká se, že tři procenta lidí by vůči tomu viru mohly být imunní. Slyšels to?“ poznamenala Kelly.
„Takový šance se mi nelíbí.“
„Ne, vypadá to dost bledě.“
Ale šance to byla. Měli naději.
„Zatím to ani jeden nemáme, a spousta jinejch lidí jo. Třeba to něco znamená,“ podotkl Johnny.
Kelly přikývla. „Třeba jo.“
Johnny náhle zatoužil Kelly obejmout, ale bál se, že se ztrapní, nebo že si to Kelly špatně vyloží. „Ráno se na tebe zajdu podívat,“ slíbil nakonec. „Platí?“
Kelly znovu přikývla. „Dík.“
* * *
V autokině byl pak Johnny hrůzou bez sebe, že každou chvíli začne kývat hlavou. Nakonec byl ještě rád, se že může něčím zaměstnat, aby na to pořád nemyslel, i když jen zbytečně plnil kornouty popkornem.
Přemítal, jaké to asi je, být uvězněný v nehybném těle. Cítí člověk něco, nebo ne?
Kdyby musel umřít, přál by si, aby jen ucítil strašlivou bolest v hrudníku a byl mrtvý dřív, než se skácí k zemi. Nechtěl by před sebou mít celé dny s vědomím, že umírá. To se člověk začne užírat, když nemá na práci nic než rozebírat minulost, a Johnny nechtěl myslet na to, jak svůj dosavadní život promarnil.
Vždycky si říkal, že má jen pomalejší rozjezd, že jednou Ravine a Burger King opustí kvůli něčemu velkému. Jeho první plán byl, že to pořádně rozjede s kapelou, potom zase, že si otevře grill-bar. Posledních zhruba deset let spoléhal na to, že mu do začátku pomůžou úspory, dům a hrstka zděděných peněz, jenomže ejhle, přišlo překvápko – ukázalo se, že tatík má svoje vlastní sny, dokonce i v jednasedmdesáti a s alzheimerem.
Tatík hleděl oknem ven na velké bílé plátno, ruce vražené do zadních kapes kalhot, a usmíval se.
„Uvidíš,“ pronesl. „Jen počkej, uvidíš.“
Nikdo se neukázal. Ani jedno auto. Johnny by se taky udusil kolou, kdyby bránou projel něčí vůz, teď když se městečkem plíží ten ďábelský virus. Markýza hlásala, že dnes večer promítají Green Lantern, ale Johnny zašel do té jejich klaustrofobní provozní kukaně u záchodků a z hromady starých filmů, které tatík nakoupil na eBayi měsíc předtím, než otevřeli, vytáhl kotouče Krotitelů duchů. Nešacoval se na to, že by přetrpět další projekci GL III, ale taková stará dobrá komedie, navíc vážně vtipná, byla to pravé ořechové.
Usadil se v mustangu, zatímco tatík zůstal na svém místě za pultem.
* * *
Bylo sedm ráno, když Johnny zahlédl, jak Kelly nakládá do auta kanystry s vodou. Postavil hrnek s kávou na kuchyňskou linku a nazul si tenisky. Přece slíbil, že se na ni zajde podívat. „Abych ti začal říkat Florence Nightingalová.“
Kelly se usmála, ale byl to úsměv pokladní v Burger Kingu před koncem směny. Vypadala vyčerpaně; tvář se jí leskla zaschlým potem, jako by se už hodnou chvíli nemyla.
„Tys přece studovala na zdravotní sestru, ne?“
„Jen krátce.“
„Proč jsi toho nechala?“
Kelly pokrčila rameny. „Protože jsem byla moc natvrdlá. Neprolezla jsem přes biologii.“
Johnny ztuhl, přál si, aby o tom vůbec nezačal. Nevěděl, co na to říct. „Kruci, to je blbý. Zdá se, že pro to máš přirozený vlohy.“
Kelly se znovu pokusila o úsměv. „Dík.“
„To budeš vážně chodit dům od domu?“
Kelly si odhrnula vlasy z obličeje. „Jestli se nakazíš, a já ne, tak mě moc rád uvidíš, až k tobě přijdu s láhví vody.“ Johnny zvedl ruce. „Já tě nekritizuju. Jen se o tebe bojím.“ Tomu se usmála. „Je hezký vědět, že se o mě někdo bojí.“ Johnny se založenýma rukama sledoval, jak Kelly ladně nasedá do otcova SUV.
Možná by se k ní měl připojit. Jestli to přežije, lidi se ho budou do konce života vyptávat, jaký to bylo a co udělal. Bylo by pěkný, kdyby mohl říct, že neúnavně pomáhal, že se tahal s vodou, krmil přátele, sousedy, dokonce cizí lidi. A jestli to nepřežije, třeba bude Bůh hledět vlídněji na muže, který tu sice nebyl pro svoje děti, ale přišel o život, když pomáhal dětem druhých.
Kelly už se rozjížděla. Johnny zvedl ruku a rozběhl se po příjezdovce. „Počkej.“ Kelly zabrzdila a s pozvednutým obočím srolovala okénko. Johnny auto oběhl a z druhé strany naskočil dovnitř. „Můžeme.“
Kelly se vesele usmála. „Až tohle skončí, přísahám, že tě vezmu na pořádnej steak.“
* * *
Jakmile Johnny vsunul lžíci ovesné kaše – nebo co to bylo za krupičnatou směs, co od toho vojáka dostali – dítěti na jazyk, jeho pusa se kolem ní zavřela. Johnny lžíci vytáhl a chlapec žvýkal a polykal. Johnny ho neznal, ale mohlo mu být tak deset let, stejně jako jeho synovi Dannymu.
Snažil se nevnímat pach staré moči, mokrý rozkrok na chlapcových kalhotách. Zabralo by moc času, kdyby chtěli všechny ty lidi převléknout; museli se soustředit na to, aby je udrželi naživu. Johnnymu jich bylo líto, ale stejnou měrou cítil i úlevu.
Chlapec ho pozoroval, místo na lžíci se díval Johnnymu do tváře a Johnny se neubránil myšlence, že stejně zoufale jako po jídle to děcko prahne po tom, aby se mu někdo věnoval.
„Já vím, člověku to trhá srdce,“ poznamenala Kelly.
Johnny k ní vzhlédl, protože si nebyl jistý, čemu její poznámka patřila. Na předloktí mu při tom ukápla slza, a tak mu došlo, že brečí, a jakmile mu to došlo, bylo to, jako by se v něm protrhla nějaká hráz, a on se rozeštkal.
Kelly ho objala a poplácala ho po zádech. V sevření jejích paží mu bylo dobře – cítil se v teple a v bezpečí. „Já včera probrečela celý den. Ale slzy nakonec dojdou a zbude ti jen ten veliký knedlík v krku.“
Vtom zhasla světla; televizní obraz se smrskl do středového bodu a zmizel.
„Do prdele,“ ulevila si Kelly.
Cosi v chlapcových očích Johnnymu řeklo, že v televizi nacházel obrovskou útěchu a že teď, když tu zůstane jen ve společnosti ostatních ztuhlých členů rodiny, bude si připadat mnohem, mnohem vyděšenější.
* * *
„Pojď nahoru,“ zavolala Kelly, když Johnny zaklepal. Jak stoupal do schodů, slyšel ji potichu mluvit.
„Kolem oběda se na vás přijdu podívat. Zkuste si nedělat starosti, všechno dobře dopadne. Pomoc už je na cestě.“
Když míjel Kellyin pokojík, na okamžik se zastavil. Měla tam asi milion cédéček, obří britskou vlajku místo přehozu přes postel, na stěně plakát Black Sabbath a na dlouhé polici skoro u stropu stovky mončičáků.
Když Johnny uviděl Kellyiny rodiče stát uprostřed ložnice, málem vykřikl.
„Fíha,“ vydechl.
Kelly, v džínách a v tričku státní zdravotnické školy tuzemského okresu, kartáčovala matce vlasy. „Napadlo mě, že se budou cítit líp, když je občas na chvíli postavím a trochu jim protáhnu svaly. Pomůžeš mi?“
Johnny přispěchal, aby Kelly pomohl posadit matku zpátky do křesla.
„Netušil jsem, že můžou stát,“ divil se. Nemocní poslušně zůstávali v téměř libovolné pozici, do jaké je člověk upravil, ale Johnny předpokládal, že aby mohli stát, museli by dokázat sami udržet rovnováhu.
„Můžou, jak vidíš. Půjdeme?“
Vyšel z domu v závěsu za Kelly a v duchu se připravoval na další den, který stráví jako pobočník Florence Nightingalové.
Začali prvním domem zleva na Princess Lane. Když zaklepali, v patře se se zaskřípěním otevřelo okno.
„Co chcete?“ křikla na ně žena asi v Johnnyho věku nebo o málo starší.
„Zjišťujeme, jestli někdo nepotřebuje pomoc,“ oznámila jí Kelly. „Nevíte tady kolem o někom?“
„Já ven nechodím.“ Obrátili se k odchodu. „A kdybyste byli chytřejší, taky radši zůstanete doma.“
„Někdo těm lidem pomoct musí,“ zakřičel Johnny nazpátek v návalu hněvu a s pocitem morální převahy. Cestou k dodávce mu ale přišlo na mysl, že ještě před dvěma dny se choval stejně jako ta žena.
Po očku se díval na Kelly jdoucí po jeho boku a uvažoval, co to na ní je, čím se tak liší od všech těch lidí, kteří jsou zalezlí doma a starají se jen o sebe. Bylo to jako zjistit, že celé roky naproti němu bydlela světice – světice s oholenou hlavou a zapáleným cigárem.
„A kam se vlastně poděla ta tvoje holá lebka a kanady?“ zeptal se, když za sebou s dvojím bouchnutím zavřeli dveře od auta.
Kelly mu pozorně studovala tvář. „Jinými slovy chceš říct, že jsem ti připadala potrhlá?“
„To ne,“ rozesmál se. „Zdálo se mi to velkolepý. V Ravine nikdy nebude dost lidí, co by razili metodu ‚šoku a úžasu’.“ Poklepal Kelly po koleni. „Heleď, já sám jsem v kapele. Teda byl jsem, než se ostatní kluci odstěhovali. Já žiju revoltou.“
„Žiješ revoltou, protože jsi hrál coververze Toma Pettyho a Kom v místní hasičárně?“
„Tak hele! Náhodou jsme hráli po barech ve Wilkes-Barre i v Binghamtonu. A hráli jsme fůru vlastních věcí.“
Johnny zajel k domu, který vypadal podezřele ztichlý. Otevřel dveře na svojí straně, ale pak si všiml, že Kelly se nehýbe z místa.
„Co je?“
„Vzpomínáš, jak ses ptal, proč jsem odešla ze zdrávky? Nevyletěla jsem. Vycouvala jsem z toho.“ Zapřela se chodidlem o palubní desku. „Jen se mi začalo stýskat, přiběhla jsem zpátky domů, do svýho pokojíčku se sbírkou mončičáků.“
Johnny přikývl. Bál se něco říct, aby tím nějak neshodil, s čím se mu svěřila.
Kelly zvrátila hlavu dozadu, až jí hnědé vlasy sklouzly po ramenou, a upřela oči do stropu auta. „Já tohle město vždycky nenáviděla. Ani to není pořádný město, jen pár baráků a šuntových krámů roztažených mezi dvěma půlkama prdele. Vždycky jsem mluvila o tom, jak odsud vypadnu hned, jak budu moct. A taky jsem to udělala, ale než bys řekl švec, byla jsem zpátky se staženým ocasem.“
Johnny zavrtěl hlavou. „Já to ani nezkusil, odejít. Když jsem byl v Ravine Raiders, vždycky jsme se bavili o tom, jak to jednou pořádně rozbalíme. Vysedávali jsme u piva, považovali se za rockový hvězdy, a pak jsme se oženili, přišly děti a já najednou zjistil, že dělám v Burger Kingu. Tohle město si umí člověka přidržet, aby ho vysálo.“
Zvláštní věc: Johnny si zničehonic připadal, jako by spolu byli na rande, které se navíc odvíjí líp než všechna skutečná rande, na jakých kdy byl. Možná to způsobil jen jejich strach, který je zbavoval přetvářky, ale Johnny měl pocit, že je v tom něco víc.
Položil si ruku na čelo. „Moment, jak to ale souvisí s tím, že sis nechala dorůst vlasy?“
Kelly se usmála. „Když jsem se nastěhovala zpátky domů, představila jsem si, jak budu jednou mít dítě a jak to dítě uvidí moji fotku a zeptá se: ‚Mami, tys byla takhle hustá rebelka, když ti bylo tolik jako mně?’, a jak já bych na to musela říct: ‚Ne, já se tak jenom oblíkala.’“
* * *
Vojenský náklaďák byl pryč. Stejně jako dodávka s obilninami a cisterna s vodou.
Kelly zavolala na tísňovou linku. Žena na druhém konci jí sdělila, že virus se šíří tak nekontrolovaně, že museli zavřít mezistátní silnice, aby se jeho postup zpomalil. Poradila Kelly, ať používá vodu z jezera nebo z rybníku a ať ji nejdřív převaří, než ji bude pít. Kelly ženě doporučila, ať si převaří svoji nevymáchanou hubu, a pak se spojení přerušilo a linka ohluchla. Kelly si přitiskla dlaně na uši a kvílela, až byla celá rudá ve tváři.
Johnny ji držel, hladil ji po zádech a konejšil. Říkal jí, že budou v pořádku, a vymýšlel si pro ni další slova útěchy, kterým nevěřil.
„Co čekají, že se všema těma lidma budeme dělat, bez doktorů, bez jídla?“ zeptala se Kelly, když se odtáhla zpátky na svoje sedadlo.
„Podle mě čekají, že je necháme umřít.“ Johnny sledoval, jak u prázdného parkoviště zpomaluje jiný vůz a zase odjíždí pryč. „To proto vojáci odjeli. Už se to rozšířilo moc; o tolik lidí se nedokážou postarat, a tak chtějí, aby umřeli.“ Johnny si protřel oči. Byl tak unavený, že ho na okrajích všude pálily. V hlavě cítil jakousi bolavou otupělost, nebyla to vyloženě bolest, ale nepříjemné to bylo dost. Za pár hodin poveze tatíka do autokina. Večer mají na programu Lampasy. Jak míjely dny, tatík z toho víc a víc vypadával. Většinu času už si Johnny připadal, jako by tam byl na všechno sám.
„Co kdyby ses večer stavila v autokině? Potřebuješ vysadit, jinak se z toho –“ Johnny chtěl říct, že jinak se z toho složí, ale radši to slovo spolkl.
„Jak vy ty filmy vlastně pouštíte, když nejde proud?“ napadlo Kelly. Utřela si do rukávu nos.
„Koupili jsme to tam i se starým generátorem. Když vypadne proud, jdou ve skutečnosti lístky nejvíc na dračku, protože lidi beztak nemůžou dělat nic jinýho.“
Kelly se suše zasmála. „Za předpokladu, že se můžou hýbat.“
„To je fakt.“ Kdyby se mohli hýbat, Johnny by je všechny pozval, ať se přijedou na Lampasy dívat zadarmo, a tatík by si aspoň na jednu noc mohl myslet, že s tím prokletým autokinem uspěli.
Johnny se na sedadle narovnal, jako by spolkl pravítko. „Moment. Právě mě něco napadlo.“
* * *
Za Fordem Taurus se zvedal obláček prachu, jak s ním Johnny zajížděl podél zadní řady autokina na poslední volné místo. Obloukem vůz hladce zaparkoval a chvíli mu ještě zvedal předek po šikmém nájezdu, dokud promítací plátno nebylo celé orámované čelním sklem. Pak vypnul motor, obrátil se na sedadle dozadu a podíval se na čtveřici pasažérů. Seděl tam pár asi sedmdesátiletých staroušků se dvěma dětmi, děvčátky. Možná prarodiče vychovávající své vnučky. Nebo u sebe holčičky měli jen na návštěvě. V autě to hrozně smrdělo – víc než hrozně –, ale Johnny se usmál, jako by to nevnímal. „Později se vrátím s jídlem a s limonádou. Hned jak zapadne slunce, začneme promítat.“ Mrkl na hodinky. „Asi tak za hodinu. Doufám, že si to užijete.“
Kelly čekala v uličce. „Tak to bychom měli.“ Pěstmi si mačkala záda v kříži. „Bože, já umřu, jak mě ty záda bolí.“
Odnosili do aut víc lidí, než mohli spočítat. A to po třech nekonečných dnech, kdy je všechny obcházeli a krmili. Johny už byl tak vyčerpaný, že přestával vnímat únavu a vplul do stavu kocovinového třeštění.
Zbývalo mu vykonat ještě poslední pojížďku.
* * *
„To mě poser!“ zařval Johnnyho tatík, když přijeli do autokina. „To mě namouduši poser. Máme narváno!“ Podíval se na syna a poprvé za poslední dny si byl Johnny jistý, že ho tatík poznává. „Já to říkal. Neříkal jsem to? Už se to rozjíždí.“
„Říkals to, tati.“ Johnny ve zpětném zrcátku zachytil Kellyin pohled. Usmáli se na sebe. „Já ti nevěřil, ale měls pravdu.“ Johnny zaparkoval před bufetem. Chtělo se mu brečet a smát se zároveň. „S Kelly budeme nosit zvýhodněná menu rovnou do aut. Lidem se nechce lézt ven, když tu řádí ten virus.“
„Aha, no tak jo,“ souhlasil tatík. „To je chytrý.“
Johnny odvedl tatíka za pult, kde už byla vyskládaná stovka kornoutů s popkornem, připravená na odnos, a na grilovacích jehlách se ohřívaly tucty párků v rohlíku. Tatík našlapoval malými, opatrnými krůčky. Kdy vlastně přišel o ten široký, rázný krok, který u něj Johnny vídal od dětství?
Promítání zahájili E. T. – Mimozemšťanem. Kelly začala krmit lidi v první řadě, Johnny v poslední, s tím, že se uprostřed setkají.
Neměli dost času ani dost místa, aby do kina převezli všechny nakažené. Virus už mělo devadesát procent lidí v městečku. Ale udělali, na co stačili.
Když se Johnny vracel k pultu pro další várku, narazil cestou na Kelly. Vypadala strhané, ale usmála se na něj a v očích jí zaplály ohníčky.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ požádal.
Kelly se zastavila a odhrnula si vlasy z očí.
„Jestli se věci jednou vrátí k normálu“ Johnny se zarazil, když si uvědomil, jak nepřípadně ta slova zní, mezi všemi těmi nešťastníky trpícími strašlivou nemocí.
Ale Kelly se usmála. „Jestli se věci jednou vrátí k normálu, tak jo.“ A vyrazila zpátky k autům.
Johnny se za ní otočil, představil si, jak spolu sedí v Australské pustině, steakové restauraci v Pine Grove, a na okamžik si připadal lehký a plný naděje.
Tatík mu podal podnos, vrchovatě naložený limonádami, popkornem, čokoládovými tyčinkami, zmrzlinou a párky v rohlíku. Johnny na něm viděl, že už je zase zmatený, ale tatík se usmíval a hvízdal si.
Krátce před třetí ráno pak tatík na stoličce za pultem usnul. Johnny ho naložil do mustangu a odvezl ho domů, ale sám to hned otočil nazpátek a vrátil se do kina. Pouštěli filmy až do svítání, a pak tam ty ubožáky nechali sedět v autech a sami jeli domů, aby si dopřáli pár hodin spánku.
* * *
„To mě poser! To je k nevíře!“ vykřikoval Johnnyho otec.
Kdyby měl v hlavě jasněji, asi by poznal, že jsou to pořád ta samá auta, na stejných místech jako předchozí tři večery. „Zase je vyprodáno,“ pleskl tatík Johnnyho po stehně.
Kelly už tam byla, míchala nad plamenem v prádelních hrncích polévku a la co-dům-dal, za sebou měla do pasu navršenou hromadu prázdných plechovek od všelijaké zeleniny a vývarů. Zabralo jim šest hodin, než konzervy posbírali lidem v kredencích, a další hodinu trvalo je všechny otevřít.
Chvíli předtím, než byl čas dát večer nemocným jíst a pít, se Johnny a Kelly sešli v druhé uličce mezi auty, mimo tatíkův doslech.
„Co uděláme zítra?“ zeptal se Johnny. Většina čerstvých potravin ve městě už byla zkažená. Zásobované obchody ležely za hranicemi karantény.
„Zkusils Červený kříž?“ ujišťovala se Kelly.
„Jo. Do karantény nemají povolený vstup.“ Když obvolávali odpovědná místa, dostávalo se jim jen chatrných výmluv na omezené kapacity pro řešení nouzových případů a sklízeli ohromené a zděšené reakce nad tím, kolik lidí se pokoušejí udržet při životě. Johnny měl pravdu – počítalo se s tím, že většinu nakažených nechají umřít.
„Takže si musíme poradit s tím, co zbývá.“
Johnny se nezeptal, co udělají pak. Podle zpráv z rádia se virus pořád šířil. Zamořené oblasti byly všude od Pittsburghu až po Filadelfii. Nezdálo se, že karanténa v dohledné době skončí.
Když se vraceli domů, Johnnyho otec si v autě načůral do kalhot. Jako by si toho ani nevšiml, dál si mumlal něco o vychlazené plechovce piva a o tom, jaký je to bláznivý svět. Johnny znal film s názvem To je ale bláznivej svět, jako děcko ho jednou viděl. Možná že si ho táta právě v duchu promítal.
* * *
„Tati, podívej – ty davy, zas máme vyprodáno.“ Johnny položil otci ruku na rameno.
„Cože?“ Tatík se kolem sebe rozhlížel, jako by se probouzel ze sna. „Co máme? Aha. Správně.“ Zasmál se. „To je dobře. A co hrajeme?“
„Spaceballs“
„Vážně? A dá se na to koukat?“
„Je to ohromná legrace,“ ujistila ho Kelly ze zadního sedadla. Nos měla ucpaný od pláče, ale pořád dokázala znít vesele.
Tatík neměl v bufetu do čeho píchnout – nezbyla jim ani kůrka mražené pizzy. Usadili ho do zahradního křesílka pěkně do první řady. Večer byl pro autokino jako stvořený – ve vzduchu bylo chvílemi cítit ostrý chlad nadcházející noci, listí na stromech za plátnem ševelilo v mírném větříku.
Jen začal film, Johnny a Kelly vytáhli z kufru Johnnyho auta velkou roli plastové hadice na čištění bazénů a odnesli ji na jeden z venkovních stolů pod přístřeškem u bufetu. Johnny naměřil asi šest nebo sedm stop dlouhý kus, pilkou na železo ho uřízl, naměřil další a pokračoval v práci, dokud jich neměli připravených několik desítek.
Potom popadli každý pár kusů hadice a roli kobercové lepicí pásky a ruku v ruce se s pláčem vydali k poslední řadě aut. Budou muset začít odzadu a postupně se propracovávat kupředu. Nechtěli, aby lidi viděli, co dělají.
Johnny odložil hadici do kufru prvního auta na kraji řady a přešel ke dveřím u řidiče. Otřel si oči, několikrát se hlasitě zhluboka nadechl, nasadil široký úsměv a vlezl do auta.
„Tak co, lidi, jak to jde? Líbí se vám film?“ Mezi pasažéry vzadu seděl také pan Liebert, který ho před mnoha lety učil na střední algebru. Johnny natáhl ruku a otočil klíčkem v zapalování. „Pustím vám tady topení, abyste nemrzli. Dneska nás čeká studená noc. Kola a popkorn už jsou na cestě.“ Tlačítkem na dveřích o několik palců stáhl zadní okénko na straně u řidiče. Cítil, že dál už to nevydrží, a rychle vylezl z auta ven.
Zatímco potlačoval vzlyky, vytáhl z kufru hadici, jeden konec nasadil na vývod výfuku a připevnil ho na místě páskou. Druhý pak prostrčil škvírou v zadním okénku a přesunul se dál.
Na kufru vedlejšího auta ležela zhroucená Kelly, s obličejem v dlaních a třesoucími se rameny. Hadici už měla na místě. Když jí Johnny položil ruku na záda, otočila se a ze všech sil ho objala.
„Je to správný, co tady děláme, viď že jo?“
„Myslím, že jo. Není to snadný, ale je to správný,“ odpověděl Johnny. „Copak ty bys to takhle nechtěla?“
Kelly přikývla a vyprostila se mu z náruče. „Chtěla.“ Johnny otevřel dveře SUV, dalšího auta na řadě, a zeširoka se usmál, dobře si vědom, že má červené oči a uslzenou tvář. „Ahoj, lidi. Když dovolíte, zapnu vám topení, čeká nás studená noc.“
Na půl hodiny se posadili u venkovního stolu a nechali auta v poslední řadě běžet naprázdno, pak se přesunuli do další řady. V Hondě Civic tam seděla Johnnyho první láska, Carla Meyerová, spolu s Chrisem Walshem, za kterého se provdala, a s jejich dospívající dcerkou.
Od třetí řady už to šlo snáz. Ani pak to nebylo lehké, ale Johnny už si tolik nepřipadal, jako že ho někdo mlátí do břicha, zatímco on vzpírá rameny obrovskou kovadlinu.
Udělali si přestávku, pili venku u stolu vodu a čtvrtá řada aut zatím běžela naprázdno. Ještě jim zbývaly poslední dvě. „Můžou nás za to zavřít?“ napadlo Kelly.
„To by si mohli zkusit. Měli by tady být doktoři a sestry, soupravy s nitrožilní výživou a plný náklaďáky jídla.“
Kelly přikývla.
Těla budou v jeho autokině. Až začne vyšetřování – a Johnny předpokládal, že až se usadí prach, tak začne vyšetřování –, tak z toho Kelly vynechá.
„Kdyby to bylo na mně, tak ti před radnicí postaví sochu,“ pokračoval nahlas. „Všechno, cos za poslední týden udělala…“ Johnny zavrtěl hlavou. „Ani Matka Tereza by nesvedla víc. Seš výjimečný člověk, Kelly. Ani nedovedu říct, jak si tě vážím a jak moc jsi mě změnila.“
Kelly dál přikyvovala.
„Přestaň s tím, Kelly. Děsíš mě k smrti.“
„S čím mám –“ Vtom to Kelly došlo a Johnny na ní viděl, jak se pokouší přestat a jak se jí oči rozšiřují hrůzou, jak kýve hlavou pořád dál. Zvedla ruce a podívala se na ně. Třásly se, jako by jí probíhal elektrický proud. „Ach bože. Ne, ne, ne, ne.“
Ale její hlava nepřestávala přikyvovat, ano.
Mezi trhanými, vyděšenými nádechy ze sebe Kelly vyrazila: „Ať tě ani nenapadne z toho vycouvat, Johnny. Neopovaž se.“
* * *
S tichým vzlykáním odnesl Johnny Kelly do avalonu k jejím rodičům a posadil ji za volant. Strčil dovnitř hlavu, aby viděl dozadu na Patty a Leona. „Strašně mě to mrzí. Myslel jsem, že Kelly to zvládne.
Fakt jsem tomu věřil.“ Otřel si oči a pokračoval. „Pustím vám topení, venku se ochlazuje.“
Natáhl se k zapalování, ale Kelly ho předběhla, zvedla chvějící se ruku a na třetí pokus nastartovala. Jak jí hlava pořád přikyvovala a přikyvovala, po roztřesené tváři se jí kostrbatě koulela slza.
Johnny jí popadl hlavu do rukou tak pevně, jak to šlo, a políbil Kelly na tvář a na koutek úst. Jestli vůči tomu viru není imunní ani on, tak už se stejně nakazil. „Miluju tě,“ zašeptal.
Připevnil páskou hadici k výfuku avalonu. Právě, když si uvědomil, že zapomněl stáhnout zadní okénko, sjelo samo asi o tři palce níž. Prostrčil hadici mezerou a odvrátil se.
Tatík ve svém křesílku spal,
„Vstávej, tati,“ Johnny pomohl otci na nohy.
„Copak? Williame? Mohl bych si vzít karton pallmallek?“ Johnny odvedl tatíka do bufetu. Zatímco seděli na stoličkách u pultu, první řada aut běžela naprázdno. Na plátně spolu ve finální scéně Spaceballs zápasili Tmavá Helma a Lone Starr.
Johnny si spočítal, že buďto začne co nevidět kývat hlavou i on, protože do všech těch domů chodili s Kelly spolu, anebo patří k oněm třem procentům. Možná že k těm třem procentům patří s tatíkem oba dva. Třeba prostě mají dobré geny.
Jestli u něj to kývání začne, řekl si, že zůstane sedět u pultu a bude se dívat ven, na to, co se jim s Kelly povedlo zařídit. Byl na ně hrdý, že to dokázali. Jiní lidé to možná uvidí jinak, až najdou všechna ta těla, jenže ti u toho nebyli. Neprožili to. Johnny se díval, jak z přední řady stoupají obláčky kouře.
„Zas máme vyprodáno,“ usmál se tatík. „Já ti to říkal. Říkal jsem to, nebo ne?“
Poprvé vydáno v antologii The End Is Nigh sestavené Johnem Josephem Adamsem a Hughem Howeym v březnu roku 2014.
přeložila Jitka Cardová