Onu středu, kdy poprvé vyzkoušeli Faradayovu klec vytvořenou pro ženu s nadpřirozenými schopnostmi, prohrál Alexandr Ivanovič Grigorjev časně dopoledne třicet rublů v sázce se skeptickým kozákem. To, že byla středa, Grigorjevovi navěky utkvělo, ještě téhož dopoledne ho totiž povolali do generálplukovníkovy pracovny, kde ho vedoucí Arzamasu-16 informoval, že Dimitrij, jeho poslední žijící syn, položil na východní frontě život v udatném boji. Dimitrij, pomocný kuchař.
Když však slunce toho dusného letního rána vyšlo nad březový les, Grigorjev o telegramu z Vladivostoku ještě nic netušil. Zaměstnávaly ho myšlenky na test a na to, jestli peníze, o které obere Sapogina, budou konečně stačit, aby na frontu poslal balíček. Dimitrijovy dopisy poeticky hovořily o zimou zčernalých konečcích prstů a letních pijavicích nasátých krví. Syn v nich omrzliny a horečky popisoval s důvěrností, která by příslušela spíše myšlenkám na novou milou. Potřeboval lepší rukavice, lepší boty, lepší všechno. Situace volala po nápravě.
Slunce se třpytilo na vrcholcích masivních Teslových transformátorů a antén, které u vzdáleného bezpečnostního plotu čněly vysoko nad strážní věže. Plot, věže a transformátory obklopovaly Arzamas kolem dokola. Transformátory vybíhaly nahoře do hrotů ostrých jako jehly, připomínaly měděné drápy chystající se rozervat ocelově modrou oblohu. Světlo vycházejícího slunce se rozlilo i po křížcích korunujících cibulové báně starého kláštera a došplíchlo pod okapy ostatních budov, kde pozlatilo květinové motivy a ozdobné vlysy.
Arzamas-16 představoval architektonickou anomálii dočista odlišnou od všech ostatních měst v Sovětském svazu, včetně do šířky se rozpínající Paříže daleko na západě. Až na několik staveb ruské pravoslavné církve, upomínajících na jiné století, vznikl Arzamas jako výsledek nucených prací vykonávaných legiemi zajatých vojáků Osy. Uplynulo patnáct let od doby, kdy se klášterní ves proměnila v tajné město uzavřené vládním výnosem. A neexistující na žádné mapě.
Žena s nadpřirozenými schopnostmi, Gretel, rovněž patřila k německým zajatcům. (Pokud se ovšem Grigorjev nepletl, měli v sobě ona a její bratr stejný díl romské a stejně tak i teutonské krve. Možná i nějakou tatarskou.) Na rozdíl od legií vojáků wehrmachtu ovšem Gretel nebyla nahraditelná. Patřila k hrstce zajatců, kterým podobně jako jí vedly do lebky dráty a kteří nikdy nevyčerpali svůj přínos, nikdy nezmizeli na Sibiři. Byli trvale užiteční. Představovali bezednou studnici. Bez nich by žádný Arzamas-16 neexistoval.
Spolu se sluncem stoupala také vlhkost. Letní rána v Sarově byla cítit kalnými řekami, na jejichž soutoku se u výběžku poloostrova tvořil vír, okolním lesem, kde se těžilo dřevo, korditem a benzínem. Zimy byly cítit tmou, kouřícím dřevem, ledem a tvrdým pitím.
Úsvit se blýskl na lesklém měděném pletivu Greteliny klece. Grigorjev si zastínil oči. Po táhlém svahu mířila k dějišti testu těžkým krokem trojice postav, dva muži a žena. Strážní vlekli židli a polní psací stůl.
„Támhle je máme,“ okomentoval dění kozák Sapogin.
Prstem tlustým jako klobása zatlačil na měděné pletivo. Prohnulo se. Očividně pochyboval, že by něco tak chatrného mohlo odrazit ničivý nápor Teslových kondenzátorů. Faradayovu klec vybudovali přímo pro Gretel, svou jedinečnou vězeňkyni. Armáda vědců, inženýrů a lékařů na Arzamasu-16 už v rekonstrukci technologie, ze které čerpala sílu Gotterelektrongruppe stvořená Třetí říší, úctyhodně pokročila. Dokonce dosáhla dílčích úspěchů při pokusech napodobit schopnosti původních von Westarpových oveček.
Gretelino nadání se ovšem veškerým rozborům vzpíralo. Věštkyni měl Arzamas i po dlouhých letech stále jen jednu. A byl pevně rozhodnutý její nadání nijak nenarušit. Nechat její poznatky o budoucnosti proudit do Kremlu bez přerušení. Proto dnešní test. Proslýchalo se, že Japonci pracují na primitivní verzi stejné technologie rozšiřující lidské možnosti. Jestli to byla pravda, dříve nebo později přijdou také na elektromagnetická protiopatření. Proto Faradayova klec.
Sapogin utrousil: „Nebude to fungovat.“
Grigorjev spočítal bankovky v kapse. „Vsadím třicet rublů, že bude.“
Sapogin přikývl. „Věděl jste, že Američané mají takové přísloví, Alexandře Ivanoviči? ‚U blázna se peníze dlouho neohřejí.‘ Co na to říkáte?“
„Mohla by to být pravda,“ odpověděl mu doktor. „Američané už si na peníze nesáhli desítky let.“ Od začátku jejich masivní hospodářské krize. „Ale vaše budu mít brzo v kapse. Gretel se nikdy neplete.“
„Takže sázíte na stoprocentní úspěšnost.“
„Sázím,“ potvrdil Grigorjev.
Gretel a její průvodci zdolali svah. Za jejich zády, v dálce za obvodovým plotem, přejížděl osamělý automobil řeku po mostě ležícím po proudu od brány Arzamasu. Strážným se na čele perlil pot. Gretel měla límec a podpaží šatů ztmavlé mokrými mapami.
„Dobré jitro, doktore,“ zafuněla.
Sapogin se na ni pozorně zahleděl. Jako nejcennější tajná zbraň Sovětského svazu tahle kostnatá osůbka s olivovou pletí a několika stříbrnými prameny v uhlově černých vlasech rozhodně nevypadala. Grigorjev odhadoval, že je jí čtyřicet pryč, s jistotou to ale nikdo potvrdit nemohl.
Gretel si zatím prohlížela klec. Tvořil ji dřevěný skelet vymezující prostor právě tak velký, aby se do něj vešel polní stůl a žena sedící za ním. Ze všech šesti stran byla konstrukce obalená lesklým měděným pletivem.
„Vidím, že jste nezaháleli,“ poznamenala Gretel. „Velice působivé.“
Viděla dokončenou klec poprvé. Grigorjeva by ale zajímalo, kolikrát už ji spatřila vnitřním zrakem. Narážela na ni při svém zkoumání budoucnosti? Dokázala díky ní dohlédnout dál? A, což bylo nejpodstatnější, bude díky ní Gretelina jasnozřivost dokonale zabezpečená před pustošivými elektromagnetickými výboji?
Věděli, že její schopnost má své hranice – koneckonců Gretel a její bratr padli do zajetí při pokusu o útěk před Rudou armádou. A to těsně po nasazení polních elektromagnetických zbraní. Gretel v tu chvíli měla u sebe baterii. Výboj ji zjevně zkratoval a vzal Gretel možnost nahlédnout byť jen okamžik do budoucnosti. Ukryl před ní všechny možnosti, jak se s bratrem udržet na svobodě. Gretelina jasnozřivost byla jinak natolik impozantní, že nebýt elektromagnetického pulzu, bylo by celé dopadení nevysvětlitelné. (Kdysi, téměř před deseti lety, nadhodil jeden z vědců radikálně odlišný výklad. Podle Timošenkovy hypotézy se chytit nechala. Ale to byl samozřejmě nesmysl. Timošenko nedlouho nato zmizel v gulagu – neměl naznačovat, že jsou Kreml a Rudá armáda jenom hejlové napálení německou venkovankou.)
Grigorjev zkontroloval ukazatel na baterii, kterou přinesl. Byla plně nabitá. Měl teorii, podle které Gretel vyčerpávala náboj tím víc, čím vzdálenější budoucnost četla – pokud nahlížela dál jen o několik minut, tak jako dnes, skoro se to neprojevilo. Z toho by vyplývalo, že její prorocké schopnosti mají omezený časový dosah. Pro scénář s velkou kapacitou akumulátorů nebylo Grigorjevovu hypotézu možné jednoduše ověřit – jak dlouho by museli čekat, aby zjistili, jestli se Gretelino proroctví potvrdí? Mohli by ovšem podniknout zkoušku se zvlášť vyrobenými minibateriemi, aby zjistili, jestli tak předpovědi omezí na pár minut nebo dokonce vteřin.
Grigorjev si nápad poznamenal do laboratorního zápisníku, ještě se nad ním zamyslí.
Stránky sešitku podobnými nápady překypovaly. Jako interní odborník na německou jasnovidku strávil Grigorjev posledních patnáct let snahou přijít jí na kloub.
„Začneme,“ oznámil a podal jí baterii.
Gretel ji zručným, dlouho navyklým pohybem zasunula do pouzdra. Z vlasů si vymotala dlouhé dráty a zapojila je do baterie s ostrým cvak.
Strážní umístili do klece nábytek. Gretel se posadila. Grigoijev jí podal pět obálek, pět listů papíru a pero. Gretel přes měděné pletivo zamžourala do míst, kde sluneční světlo zářilo na čelním skle osamělého automobilu běžícího na volnoběh u brány Arzamasu. Jiný stroj dole v provozu nebyl. Veškerou těžkou techniku – takovou, která nebyla postavená na elektronkách, a zčásti dokonce i tu – v očekávání ranní zkoušky odstavili a odstínili.
Měli by si pospíšit, pomyslel si Grigorjev, jinak spustíme test a oni stále budou na otevřeném prostranství.
„Připravena?“
„Ano,“ přisvědčila Gretel.
Grigorjev zavřel průlez do Faradayovy klece a přesvědčil se, že je Gretelina vodivá schránka dobře izolovaná a že ji nenarušují skuliny ani špatně doléhající místa. Když si byl jistý, že je Gretel i s baterií dobře chráněná před elektromagnetickými poli o všech relevantních frekvencích, vydal znamení. Jeden ze strážných mávl signalizačním praporkem na druhou skupinku, sestávající z Klause a jeho vlastní eskorty a čekající skoro osm set metrů od nich v říčním údolí. Bez dalekohledu ji na tu dálku nebylo v ranním oparu jasně vidět.
Gretel si v kleci povzdechla: „Chudák bratříček.“
Grigorjev věděl, že Klaus právě v údolí vzdychá také.
A zapojuje baterii.
A povolává to, co od stvořitele obou sourozenců dostalo název Willenskraft, aby se pouhou myšlenkou zneviditelnil až do chvíle, kdy…
… Výzkumným městem zavířil kolotoč Eliášova ohně. Zemi roztřásl ohlušující úder hromu. Z Teslových transformátorů u plotu vytryskly zubaté a fialové elektrické blesky, přelétaly oblohou a vrhaly stíny soupeřící s vycházejícím sluncem. Byly dost silné na to, aby doktorovi za víčky vymalovaly pomalu blednoucí obrazce. Přeskakovaly z věže na věž a opřádaly Arzamas zmatečnou světelnou sítí. V závěsu za nimi následoval všeprostupující pach ozonu, štiplavý a kovový, tak silný, až se z něj Grigorjevovi obracel žaludek.
Ještě ani neutichlo poslední doznívající praskání z věží dobře zajištěných proti selhání a Sapogin, dýchající otevřenými ústy, vydal pokyn: „Začněte.“
Gretel se chopila čistého listu papíru a dala se do psaní. Grigorjev si zapálil a dopřál si procházku po vrcholu kopce. Jak očekával, řidiče vozu zastihla zkouška nepřipraveného. Automobil se pod mostem zastavil o patu sloupu a zůstal na úpatí kopce nakřivo zapadlý do příkopu. Dveře u řidiče byly otevřené a ten cvok se vlekl do kopce. Ať to byl, kdo chtěl, ještě že auto neutopil v Sarovce. Grigorjeva by zajímalo, proč řidiče na blížící se test nikdo neupozornil.
Gretel dopsala. Sapogin ji propustil z Faradayovy klece. Podala mu pět zapečetěných obálek, které svým ozdobným pavoučím rukopisem označila čísly od jedné do pěti. Pak se bosky courala trávou pryč, strážní se drželi za ní. Zastavila se, předklonila, utrhla kvítek.
Grigorjev vytáhl zpod kabátu dalších pět obálek. Než ráno vyrazil, vložil do nich náhodně zvolené útržky literatury a matematických vzorců. Celou dobu je měl u sebe.
Srovnávání se ujal Sapogin. Grigorjevova první obálka obsahovala rozklad čísla 1 997 001 912 na prvočíselné dělitele. Když ale kozák otevřel odpovídající obálku od Gretel, zvrátil hlavu k obloze a rozřehtal se.
„Co je?“ chtěl vědět Grigorjev. Sapogin mu list ukázal.
Stálo na něm: Milý Sapogine – říkám si, jestli se se mnou podělíte o výhru? G.
Sapogin zatleskal. „Gospodi!“ Bože.
Grigorjev zhnuseně vytáhl z kapsy svazek rublů a nechal je třepotavě snést ke kozákovým nohám. Jeho rozložitější společník je ze země sebral a nepřestával se pochechtávat.
Na listu v Gretelině druhé obálce stálo jednoduše: Mrzí mě, že jste prodělal, doktore.
„Taky bych se s vámi podělil,“ prohlásil a sám slyšel, jak podrážděně to zní, jak málo se ta slova hodí k jednomu z vedoucích výzkumníků na Arzamasu. Jak mohla klec selhat? Něco tak prostého, taková dobře probádaná fyzika.
„Doktore! Doktore Grigorjeve!“
Volal na něj řidič nepojízdného automobilu. Grigorjev ho poznal – úředník z administrativního odboru. V jedné ruce mával telegramem a supěl do kopce. Když dorazil na jeho hřeben, předklonil se a popadal dech. Hruď se mu na vlhkém vzduchu vzdouvala jako měch, ze rtů mu visely kapičky slin. „Nesu… pro vás“ pokoušel se ze sebe vypravit.
Sapogin si povzdechl: „Ven s tím, člověče.“
Posel se zhluboka nadechl a sebral síly. „Nesu vám telegram. Z fronty.“
* * *
Posla za jeho soucit ztrestali. To, že donesl zprávu přímo Grigorjevovi, a nikoli do generálovy kanceláře, mu vyneslo dočasné převelení na pozici asistenta u zvláštních vojáků doktora Lysenka. (Muži a ženy s dráty pod kůží příležitostně potřebovali k tréninku živé cíle. Tak to v Sarově chodilo.) Grigorjev si tedy od velitele Arzamasu-16 musel nejdříve vyslechnout desetiminutový zuřivý výlev na téma poslovy nekázně, než se dozvěděl, že jeho poslední syn, Dimitrij, už není mezi živými.
Nejdříve Pjotr. Potom Leonid. A teď malý Miška, kterému bylo na jaře teprve dvacet. Který nedržel pušku od základního výcviku v sedmnácti. Armáda mu dvakrát slíbila přeložení domů a dvakrát svůj slib odvolala. Miška sloužil na severním výběžku ostrova Sachalin, pevné sovětské výspě ve sféře japonské agrese. Grigorjev si to přinejmenším odvodil z nemnoha detailů, které v Miškových dopisech ponechali cenzoři. Každá cenzurovaná věta, každé vyčerněné slovo znamenaly, že navěky ztratil další kousek svého syna. Že ho o něj obrala Rudá armáda, obralo politbyro. A stejně tak každá informace, o kterou se měl Grigorjev zakázáno podělit se svými dětmi, představovala kousek otce, o který je obral Arzamas.
Nad starými dopisy od chlapců do sebe nalil lahev francouzského červeného. Archivní ročník, těsně poválečný, ale ještě z doby před kolektivizací vinic. Zrovna otevřel druhou lahev – nebo už třetí? když někdo jemně zaklepal na dveře bytu.
Na chodbě stála Gretel, po každém boku jako vždy jednoho strážného. Dráty jí volně visely, na postroji neměla baterii. U nohou jí na popraskaném a důlky posetém betonu stála papírová taška. Po stranách k ní byla lepicí páskou přilepená improvizovaná ucha z motouzu.
„Dobrý večer, doktore,“ uvedla se zdvořile Gretel. Když zvedla tašku, uvnitř to zařinčelo. „Něco vám nesu.“
Grigorjev se zamračil na strážné. „Co dělá venku, když už je zákaz vycházení?“
Vyšší z dvojice, vyhublý kluk s poďobanou tváří a výrazným ukrajinským přízvukem, pokrčil rameny. „Požádala o to generála. Tvrdila, že vám musí bezpodmínečně něco předat.“ Gretel povytáhla obočí. „Tak přijmete ten můj dárek, prosím?“ Obrátil oči v sloup a rozvlnil jí ofinu dlouhým povzdechem plným rezignace a hnusu. Ustoupil bokem. Gretel vešla do místnosti. Postavila tašku na stůl, dávala při tom pozor, aby nezavadila o rozeseté dopisy. „Jak se cítíte?“
Grigorjev si v odpověď mocně zavdal z lahve. Tahle už obsahovala bílé z doby po kolektivizaci, se slabým podtónem špatných rozhodnutí.
„Ubohý Alexandře,“ politovala ho Gretel a dotkla se Grigorjevovy tváře horečnatě pálícími prsty. Její tělo, rozpomněla se ta nejruštější část Grigorjevovy duše, ta, která si i tváří v tvář zdrcujícímu smutku uchovávala klinický odstup, je o několik stupňů teplejší než těla běžných lidí. Takové věci on o ní věděl, měl podobnými perličkami popsané celé sešity.
Vnímal Gretelino teplo a uvažoval, jestli byla Miškovi zima, když umíral. Uvažoval, jak jeho syn zemřel. Telegram ani generál mu to neprozradili.
„Vysmíváte se mi,“ obořil se na Gretel. Slova mu cestou z hrdla škobrtla o rty. Další věta pro změnu na své pouti uklouzla v louži vína: „Jak si to dovolujete?“
„Možná vám můj dar zvedne náladu.“
Sáhla do tašky a vytáhla miniaturní samovar. Ve srovnání s běžnými samovary byl možná třetinový, pro víc než dva lidi opravdu nestačil. Byl ale vykládaný smaltovými obrazci, na každé plošce se vyjímala jiná madona. Ucha a okraje se jen blýskaly. Na dvou háčcích byly k samovaru přicvaknuté hrnečky – zdobením a naleštěnými hranami ladily se samovarem, i jejich okraje se blyštěly stejným vycíděným bronzem. Skutečně krásný dar. Krásnější než cokoli, co Grigorjev vlastnil. „Odkud to máte?“
„Sapogin mi ráno dal patnáct rublů. Tohle jsem za ně koupila od pradleny z budovy tři.“
Grigorjev pradlenu z budovy tři znal. V brutálním tavícím kotli jménem Arzamas nacházel člověk útěchu, kde se dalo. Odfrkl si. „Tohle vyšlo na víc než patnáct rublů.“
„Popily jsme společně čaj. Věštila jsem jí z lístků.“ Gretel se zamračila. „Ale nelíbilo se jí, co jsem jí řekla. Přenechala mi samovar za patnáct rublů a za slib, že už tam nikdy nepáchnu.“ Grigorjev si znovu zavdal vína. „Má to být omluva za to, jak jste mě ráno ponížila?“
„Má to být určité gesto u příležitosti vašeho smutku. Dobrou noc, doktore.“
Vzala za zavřené dveře. Grigorjev natáhl ruku, plnou vahou se do nich opřel a zase je zabouchl.
„Věděla jste to? Věděla jste to a nedovolila mi ho varovat?“
„Ne vždycky se mi zamlouvá, co vidím.“
„To není odpověď.“
„Není,“ přitakala. „Ale je to pravda.“
* * *
Měsíc po Dimitrijově smrti strávil Grigorjev v náruči alkoholu, kocovin a palčivé zášti. Té si prožil dost a dost, zvláště poté, co armáda odmítla předat Miškovo tělo na pohřeb domů. Kocovin ale ubylo, když si Grigorjev začal připravovat čaj v samovaru od Gretel. Používal ho víc, než by mu bylo milé přiznat. Byl to krásný dar.
Zabral se do pokusů odhalit, proč selhala Faradayova klec. Rozmontoval ji šroubek po šroubku, jeden měděný drátek po druhém. Protože byl ale zaslepený alkoholem a vztekem na svět, který ho připravil o děti, nenapadlo ho přizvat si k rozebírání klece svědky. Takže mu nikdo nevěřil, když o ní prohlásil, že je bez vady,
„No tak, Sašo. Prostě přiznej, že jsi někde neuzavřel obvod,“ říkali mu. „Prostě přiznej, že jsi nepočítal s tak silným polem,“ říkali mu. A za jeho zády ho litovali.
Ale Grigorjev věděl, že se neplete, opilost neopilost. Svoje teoretické vývody si tedy nechal pro sebe. Popsal celý zápisník spekulacemi o elektromagnetismu a prorockých schopnostech, retardovaných a avanceovaných potenciálech, kauzalitě, teorii informace a vlnových rovnicích. Rovnice popisující šíření elektromagnetických vln umožňovaly z matematického hlediska jak řešení probíhající v čase obvyklým směrem, tak i pozpátku. Možná, uvažoval Grigorjev, by mohl dostatečně silný elektromagnetický pulz zafungovat jako inherentní překážka stanovující časový dosah Greteliných schopností. Na baterii, a tedy ani na kleci, vůbec nezáleželo. Elektromagnetické pulzy, usoudil nakonec Grigorjev, představují pro věštkyni slepou skvrnu.
A tak se měsíce rozpíjely jeden do druhého, celou tehdejší dlouhou, temnou zimu, až do jara, kdy se z donedávna japonského území vrátili spěšní poslové s několika desítkami fotografií a třemi slepičími vejci.
* * *
Shromáždili se v přednáškovém sále budovy jedna. Z tuctu cigaret stoupal dým a rozplýval se v modrém oparu u stropu. Ve snaze uchvátit jedno z posledních volných míst se Grigorjev prodral podél řady kolegů, podupal jim boty, natloukl kolena a vyslal napříč místností vzdušné víry.
Slova se ujal generálplukovník Sunjajev, velitel Arzamasu. Na jeho pokyn zhasla světla a k plátnu se probojoval jasný paprsek z prázdné promítačky diapozitivů, který proměnil tabákový opar ve stříbřitou mlhu – připomínalo to chladnou měsíčnou noc v jejich říčním údolí. Grigoijevovi stekla do oka palčivá kapka potu. Generál mávl ukazovátkem, promítačka udělala klap a Grigorjevovy oči se musely znovu přizpůsobit, protože první diapozitiv byl velice tmavý. Zachycoval zrnitou mapu Mandžuska.
„Snímky jsou pořízené tady.“ Generál ukazovátkem málem probodl plátno. Hrot spočíval na městě Charbin, které před úspěšnou zimní ofenzívou Rudé armády spadalo pod japonské Mandžusko, Mandžukuo. „V bývalém sídle Odboru pro čištění vod a prevenci epidemií zřízeném Kuantungskou armádou.“
Mezi shromážděnými vědci to zašumělo. „Jednotka 731,“ zašeptal někdo.
Další klapnutí šepot uťalo jako rána z brokovnice. Grigorjev musel přimhouřit oči a nachýlit hlavu, než pochopil, na co se dívá. Snímek byl pořízený v troskách laboratoře nebo nemocničního oddělení, kudy se prohnal požár. Většina zachyceného interiéru byla zčernalá a zkroucená. Něco, co zpočátku vypadalo jako hromada uhlí a ožehnutého dřeva na ocelovém stole, se před doktorovýma cvičenýma očima ukázalo být ohořelou mrtvolou.
„Když se evakuovali poslední členové výzkumného personálu,“ vysvětlil generál, „budovu zapálili, aby našim silám nepadla do rukou. Jejich snaha, jak vidíte, se nesetkala s úspěchem.“
Grigorjev viděl, že se nesetkala se stoprocentním úspěchem, což nebylo totéž, jako kdyby se setkala se stoprocentním neúspěchem. Něco se z takových snímků dozvědět bude dřina. Generál ale pokračoval.
„Jedinců, jako je tento, jsme nalezli několik desítek. Mandžuové z místního regionu, pak také několik válečných zajatců.“
Sovětských vojáků, jinými slovy. Ubožáků, co měli tu smůlu, že padli japonským fanatikům do zkrvavených barbarských rukou živí.
Generál ukazovátkem poklepal na hrbolatou hrudku, možná to byla lebka. „Všichni ti jedinci,“ oznámil, „měli tohle.“
Další klapnutí: fotografie na plátně teď byla rozdělená na dvě části. V horní zůstal původní snímek těla, ovšem s červeně zakroužkovaným místem, kam předtím ukazoval generál. V dolní části byl záběr zblízka. Zachycoval tři ožehnuté nýty vystupující z prasklého a zčernalého temene.
Místností se přelila další vina šumu. Grigorjev si své myšlenky nechal pro sebe, protože se v ničem nelišily od myšlenek všech ostatních – určitě se tu jednalo pouze o nelidské mrzačení. Bezmyšlenkovitou nápodobu. Arzamas-16 a Nejvyšší sovět se řídily předpokladem, že Japonci o technologii k rozšíření lidských schopností vědí. Nacisté dokonce skupinku prvních Übermenschen vyslali, aby se promenovala po Německu a lákala dobrovolníky – agenti Rudého orchestru strávili při jejím sledování týdny na cestách. Ale jedna věc byla o něčem vědět a dočista jiná tomu rozumět.
Mozky shromážděné na Arzamasu měly k dispozici veškeré zdroje celého Sovětského svazu, a přesto se dalo pochybovat, jestli by byly schopné bez předchozího základu dosáhnout průlomu, kterého šílený génius von Westarp dosáhl na vlastní pěst. Celé tajné město bylo vybudované kolem nedobytného podzemního prostoru ALFA, obsahujícího poznámky a materiály ukořistěné na von Westarpově hospodářství a – samozřejmě – i ony výjimečné zajatce. Jaké naděje si mohli dělat barbaři uctívající kult předků?
Takové argumenty si opakovali vedoucí výzkumu. Takové argumenty opakovali svým nadřízeným. A věřili jim. Ale naléhavost a náhlost dnešní schůze Grigorjeva znervózňovaly. Na uklidněnou si zapálil. Jeho kouř vrhal spolu s kouřem ostatních na plátno nakadeřené stíny.
Klap, klap, klap. Další těla. Další laboratorní náčiní. Cosi, co mohla být značně primitivní baterie. Bezmyšlenkovitá nápodoba. O nic jiného jít nemohlo.
Klap. Hromádka rozbitých vaječných skořápek.
Místnost znovu ztichla. Slepičí vejce?
Grigorjevovi sevřel útroby mrazivý děs. Nechápal, jaký mají ta vejce význam. A nechápal to ani nikdo jiný, to Grigorjev poznal z toho, jak všichni náhle zmlkli. Anomálie znamenaly problémy. Znamenaly změnu.
„Dále,“ pokračoval generál, „jsme našli tohle.“
Nechal rozsvítit. Poslední snímek zůstal na plátně, ačkoli v předchozí tmě si ho bylo možné prohlédnout lépe. Generál pokynul kapitánovi, který stál v rohu s dřevěnou krabicí v rukou. Držel ji, jako by v ní měl odjištěný granát. Položil ji generálovi na řečnický pult, na kterém, jak si Grigorjev všiml, stála i čistá skleněná miska.
Pak kapitán odklopil zacvaknuté víko a v otevřené krabici odhalil tři vejce uložená v pěně a jemných hoblinách. Generál jedno opatrně uchopil. Zdvihl ho do výšky a otáčel jím sem a tam, aby si je všichni prohlédli – obyčejné slepičí vejce. Potom, jako by chystal omeletu, rozklepl skořápku o okraj misky. Na dno sklouzl zlatý žloutek. A o sklo cinklo cosi tvrdého.
Pobočník to vylovil a podržel v lesknoucích se prstech – mince.
Generál rozbil další vejce. Tentokrát obsahovalo malého nefritového Buddhu, nepřesahujícího velikostí poslední článek Grigorjevova malíčku. Třetí vejce obsahovalo kus pískovce se spletitě vyrytými znaky hiragany.
Vojáci nechali misku kolovat, aby vynikající mozky Arzamasu-16 pochopily své selhání. Kámen, soška a mince plavaly v sirnaté kaluži. Vejce pošpiněná cizími předměty už se kazila – cesta z Mandžuska až sem byla dlouhá a nechlazená.
Kdosi musel do oněch vajec strčit ruku, předměty do nich vložit, ruku stáhnout a skořápku nechat neporušenou.
Gretelin bratr by to dokázal. Ale nikdo ze zvláštních vojáků se takové šikovnosti nedokázal ani přiblížit. Těm, kteří Klausovu schopnost sdíleli, pořád dělalo problém dýchání. A to, aby se nepropadli do země.
Udeřila hodina, která proměnila Arzamas-16 z města vědy v město války. Ale pro Grigorjeva byly novinky o jednotce 731 zjevením. Jeho zahořklá srdce našlo další důvod, proč bít. Blánou otupělosti, která doktora obklopovala od oznámení Dimitrijovy smrti, pronikly první úponky pocitů, emocí.
Nebyl to plán, prozatím ne, ale byl to zárodek, nápad, který v Grigorjevově zášti nalezl úrodnou půdu.
* * *
Po přistání na improvizované letištní dráze těsně za Charbinem odpochodoval Grigorjev s dalšími pěti kolegy z Arzamasu husím pochodem do „obrněného transportéru“, autobusu městské dopravy s železnými pláty při vařenými k podběhům kol a přes okna. Řidič mohl vyhlížet jenom skulinou. Rudá armáda ještě z okolních kopců nevystrnadila japonské partyzány. Odstřelovači každý den zkrátili život několika sovětským vojákům, kteří si nedali pozor nebo neměli štěstí. Miška možná zemřel také tak.
Jízda na Odbor pro čištění vod byla dlouhá a pomalá, doprovázela ji příležitostná třesknutí nazdařbůh se ozývajících výstřelů. Autobus šnečím tempem křižoval po cestě. Sapogin střelil po Grigorjevovi vědoucím pohledem. „Krátery po explozích,“ odhadl.
A měl pravdu. Když z autobusu konečně vystoupili, zahlédl Grigorjev město za léta bojů srovnané téměř se zemí. Nic, dokonce ani centrála jednotky 731, nevyvázlo bez úhony. Z mnoha budov zbyly ohromné hromady suti, haldy cihlového, dřevěného a skleněného odpadu přelévající se jedna do druhé a také do ulic. Budovy, které zůstaly stát, civěly na cizokrajné návštěvníky rozbitými okny podobajícími se očím bez víček. Jakýsi záblesk přitáhl Grigorjevovu pozornost ke střeše blízké budovy – slunce odražené v triedru. Z okenních říms a pouličních lamp visely prapory se srpem a kladivem, malátně se třepotalyve vánku, který byl cítit korditem. Pach zanechávaný silnými výbušninami byl každému pracovníkovi Arzamasu dobře známý.
Grigorjev si město mohl prohlížet pouze okamžik. Doprovod zahnal vědce z autobusu přímo do betonové budovy. Podobala se bunkru. Ke zdem přilnuly kudrlinky popela a sazí a pointilisticky je zkrášlily náhodně rozeseté stopy kulek.
Grigorjev doklusal dovnitř a v očích a dutinách ho zaštípal čpavkový zápach evokující kočičí moč. Několik vědců si v předklonu protíralo zrak. Dokonce i jejich doprovod, složený z ostřílených příslušníků Rudé armády a výkvětu řadových vojáků z Arzamasu, lapal po dechu. Sapogin sevřel doktorovu paži.
„Jed?“
Grigorjev zavrtěl hlavou. V Sarově takhle páchla budova osm. Rozebranými bateriemi. Další známka toho, že Japonci dosáhli se starou technologií z Reichsbehorde ohromných pokroků. Pokroků daleko přesahujících cokoli zahrnutého v oficiálních strategicko-analytických popisech Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Bylo to překvapení, ale takové, které jen přiživilo ono semínko klíčící v hlubinách doktorovy mysli.
Každého vědce provázeli dva vojáci. Trojice se rozešly po budově.
„Rád bych se podíval, kde probíhaly testy,“ požádal Grigorjev. Prohlídka přístrojů, kterými Japonci vyhodnocovali své experimenty na lidech, by umožnila lépe posoudit jejich výsledky a cíle. Kreml se obzvlášť zajímal o to, jestli se Japonci jakkoli přiblížili stvoření použitelného věštce.
Z filozofického, nebo snad metafyzického hlediska šlo o zajímavý problém. Dejme tomu, že by na světě byly dvě Gretel. Viděly by budoucnost ubírající se týmiž cestami? Nebo by se rozhodnutí jedné z nich stala z pohledu druhé nevyčíslitelnou neznámou?
Grigorjev o tom krátce zauvažoval, zatímco následoval své hlídače dolů po úzkém schodišti, kde roztroušené trosky zvonily pod nohama jako rozbité sklo. Čpavkový odér při sestupu slábl, ale jen proto, že ustupoval sirnému zápachu, který už Grigorjev dobře znal. V temnějších koutech nalezly paprsky jejich kapesních svítilen alabastrové pozůstatky rozbitých vajec. Grigorjev zaznamenal i další zápach, který si ale zařadil teprve po chvíli – spálené vepřové. Hrůzné vysvětlení obstaral nález těl. Stejně jako na diapozitivech ze schůze toho z ohořelých obětí experimentů příliš nezbývalo. Velká část jich ležela schoulená v prenatální pozici, krutý žár narychlo rozdělaného ohně jim totiž stáhl svaly a šlachy.
Ne všechna těla měla v lebkách chirurgické nýty. Všechna však byla velice malá. Děti odsud z města?
Grigorjev odložil svítilnu na zdeformovaný regál, tak, aby jednomu z mrtvých dětí svítila na lebku. Potom otevřel zápisník a odšrouboval uzávěr z pera. Právě se sklonil, aby si pořádně prohlédl rozmístění nýtů, když shora dolehl zběsilý křik, výbuchy a cvrkot palných zbraní.
Oba jeho hlídači strhli pušku z popruhu. Jeden se vyřítil zpátky do přízemí, schody bral po třech. Druhý hodil Grigorjevovi pistoli a přikrčil se u paty schodiště, aby kryl přístup do sklepa. Tím pádem si nevšiml dívky, která jako duch prošla zdí a z opasku jí visel půltucet granátů. Grigorjev ji ale uviděl.
Číňance nemohlo být víc než dvanáct třináct. Vymyli jí věznitelé mozek? Nebo ji přinutili? Byla její rodina stále naživu, drželi ji někde japonští okupanti? Ať už zněl dívčin příběh jak chtěl, zhodnotila Grigorjeva jediným pohledem – brýle, zápisník, roztřesená ruka s pistolí… Přesunula pozornost k vojákovi. K větší hrozbě.
Sáhla po granátu.
Klíčící myšlenka v Grigorjevově hlavě rozkvetla, jedinou explozí se přerodila ve vzrostlou květinu.
Vkročil mezi přízračnou dívku a svého osobního strážce a střelil vojáka do hlavy. Třesknutí výstřelu a jeho ozvěna se slily se shora doléhající kakofonií boje, paniky a nečekaného napadení. Grigorjev upustil pistoli k patě schodiště.
Dívka se s rukou spočívající na opasku zamračila. Znovu si Grigorjeva prohlédla. Zhmotnila se a těžce supěla ve snaze popadnout dech. Ruku nespustila z granátu u pasu, ale stála ochromená nerozhodností. Grigorjev odhadoval, že si prodloužil život nanejvýš o pár sekund. Právě dost času na to, aby naškrábal do zápisníku vzkaz.
S celou stránkou ho vytrhl a podržel ho v paprsku baterky, aby na něj dívka jasně viděla. Znovu se zamračila. Neuměla nejspíš azbuku. Její pánové ovšem ano. Ti pochopí, že chce Grigorjev zběhnout.
„Prosím,“ zašeptal. „Vezmi si to.“
Poklekl, položil jí vzkaz ke špičkám sandálů. Měla špinavé nohy. Potom zacouval, ruce zdvižené v prosebném gestu.
Zvedla list, přeložila ho na čtvrtiny, uložila si ho do kapsy. Poté se jí bolem těla znovu slabě zatetelil vzduch. Ruka jí opět klesla k opasku. Dívka prošla betonovou zdí a na podlaze zacinkala kovová pojistka.
„Do hajzlu,“ zaklel doktor. Než ho zasáhla tlaková vlna, dosáhl téměř vrcholu schodiště.
* * *
Přepadení stálo život čtyři vědce z Arzamasu a většinu jejich hlídačů. Včetně muže, kterého zabil Grigorjev. Nikdo nezpochybňoval doktorovo tvrzení, že při útoku, který se stal osudným jeho ochránci, sám přežil jenom o vlásek – střepina v pravé ruce výmluvně svědčila v jeho prospěch. Ustupující Japonci zanechali v Charbinu ukryté agenty číhající na příležitost přepadnout vědce, kteří přiletí zkoumat neodolatelně lákavé sousto opuštěné jednotkou 731. Což vedlo k otázce, jak jsou agenti vlastně početní a jestli udeří znovu.
Zbylí členové delegace z Arzamasu se stáhli mimo Charbin, na předsunutou základnu Rudé armády. Panoval chaos – důstojníky plně zaměstnávala snaha hodit zjevné zpravodajské selhání jeden na druhého a nezbýval jim čas rychle zajistit bezpečný přesun zpátky na Sarov. A když jejich půtky utichly, organizační struktura Arzamasu se pro účely kvapné evakuace ukázala jako mimořádně neefektivní, a to i na sovětské poměry. Vědci, a s nimi Sapogin, nadávali na idiotskou blamáž, po které uvízli v nejhorší řiti Sovětského svazu a jenom čekali, kdy se na ně sesypou nehmotní nebo neviditelní vrazi.
To byly ale druhotné obavy. Skutečný problém, ten, který nedal spát nikomu, a Grigorjevovi obzvlášť, zosobňovala Gretel. Proč nevarovala Arzamas před útokem na jeho nejzkušenější vědce? Po rádiových vlnách se zpráva o událostech přenesla na Sarov rychlostí světla. I kdyby Gretel její obdržení předpověděla jen v několikahodinovém předstihu, k odvrácení katastrofy by to bohatě stačilo. Grigorjev nevěděl, jak daleko leží horizont Greteliny schopnosti za nejpříznivějších okolností, ale dohlédnout jednu hodinu do budoucnosti v jejích silách určitě bylo. Musela vědět, co přijde. Nebo snad její síla ochabovala?
Nadávání se příležitostně – pokaždé tak, aby Grigorjev ještě nebyl tak docela z doslechu – otřelo o doktorův test Faradayovy klece. A o to, jak selhala.
Grigorjev zatím žil v nejistotě, jestli jeho žádost o azyl někdo přeložil. O zkušeného vědce by Japonci přece určitě stáli. Zvlášť o experta na Gretel. Pokud o ní ovšem věděli. Nebo o ní možná věděli, ale nestarali se o ni. Možná o ní po hladkém průběhu svého nájezdu neměli vysoké mínění. Možná stejně jako delegace z Arzamasu uvažovali, jestli její síla neochabuje.
S jistotou mohl Grigorjev říct jen to, že se v noci neobjevila žádná přízračná postava a nevytratila se s ním. Velká východoasijská sféra vzájemné prosperity nejevila známky, že by jeho nabídku obdržela. Nedala nijak najevo, že by Grigorjev mohl být jednotce 731 užitečný při její práci, už tak dost obdivuhodné a neočekávané.
Vodka se v okupovaném Mandžusku sháněla těžko. Ale nechutného rýžového vína bylo dost. Večer bezprostředně následující po přepadení strávili muži z Arzamasu svědomitou snahou určit, jak až nechutné může saké být. Těžce vydobytý závěr zněl, že od třetího čtvrtého kalíšku zase tak nechutné není. Po večerech se toho nedalo dělat o moc víc než se krčit za zbytečným obranným kordonem a čekat na záchranu. Saké se tradičně podávalo v malých šálcích, a pokud bylo laciné, často se pro zamaskování chuti pilo horké. Grigorjevův samovar byl v obou ohledech ideální.
Osmého večera po jejich příletu obkroužil základnu nákladní letoun Tupolev. Hukot jeho motorů otřásal zemí a rozdrnčel hrnky, do kterých se Grigorjev se Sapoginem chystali natočit první experimentální saké toho dne. Vědci z Arzamasu dávali hlasitě najevo úlevu – pro většinu z nich nákladní letoun znamenal, že se jejich exemplárně nepovedená expedice do Mandžuska konečně uzavírá. Pro Grigorjeva znamenal, že pokus o přeběhnutí selhal. A pro všechny znamenal návrat do tajného města.
Vědci se k ohromnému letounu přiblížili, ještě když křečovitě dobíhaly poslední otáčky turbovrtulových motorů. Celá ocasní část se zvedla a odkryla tak průřez objemným trupem a nakládací rampu. Jenže místo toho, aby ubytovací důstojník na vědce mávl, že si mají nastoupit – mohli by dovnitř klidně najet v autě a ještě zastavit smykem nechal vystoupit posily. Grigorjev některé z mužů poznával – řadový oddíl z Arzamasu, uvyklý pohledu na nepřirozené jevy. Zvláštní vojáci nebyli k opravdovému boji připravení, k tomu ještě chyběly celé roky.
Jako další se z útrob letadla vynořila desítka beden s výzbrojí. Samopaly, odstřelovačské pušky, kulomety, minomety a dělostřelecké granáty. Dokonce výbušniny. Vlastně dost značné množství výbušnin. Po rampě sjelo také několik nových vozidel, skutečných obrněných transportérů s tlustě oplášťovanými motory. Následovala desítka měděných sloupů se stříbrnými klobouky – jakýchsi kovových hub vzrostlých do výšky čtyř metrů. Grigorjev v nich rozeznal generátory elektromagnetických pulzů, takové, jaké lemovaly Arzamas-16. Po nich se vynořila objemná krychle omotaná pevným měděným pletivem. Bytelnější než Faradayova klec, kterou navrhl. Ta, o které všichni věřili, že má fatální vadu.
A nakonec, jako když velryba vyplivne starozákonního proroka, vyvrhlo letadlo poslední pasažérku. Po každém boku měla jako obvykle strážného a loudavě sešla rampu s jedním koutkem úst zkrouceným v polovičatém úsměvu.
„Gospodi!“ vykřikl Sapogin.
„Dobrý den, Sapogine,“ pozdravila ho Gretel. Doktorovi vložila ruku na tvář. „I vám, drahý Grigorjeve. Uběhlo už několik měsíců, je vám lépe?“
Snažil se rozluštit její úsměv. Věděla to? Věděla věštkyně o tom, že se nabídl Japoncům?
* * *
Tupolev ke značné úlevě výpravy z Arzamasu po vyložení nákladu neodletěl. Skončil nicméně uzavřený a ostře střežený. Sapogin poznamenal, že si někdo někde – ať už na Arzamasu, nebo v Kremlu – slibuje od dalšího výpadu do Charbinu nerealistické výsledky, pokud doufá, že se letoun vrátí naplněný kořistí po jednotce 731. Skutečnost, že velení vědce nestáhlo zpátky na Arzamas a pak nebombardovalo Charbin týden v kuse, svědčila o touze zajmout část japonských agentů, když už ne rovnou vědce i s vybavením. Otázka, zda jde o moudré rozhodnutí, rozdělila vědce z Arzamasu na dva tábory.
Arzamas-16 sám sebe dlouho považoval za jediného opravdového dědice starých technologií Třetí říše. Teď zničehonic zjistil, že je účastníkem závodu ve zbrojení – a že prohrává. Někteří vědci připomínali, naprosto oprávněně, že za rychlý rozkvět sovětského programu na začátku čtyřicátých let mohl přístup ke Gretel, Klausovi a ostatním. Soudili, že pokud chce Arzamas jedním skokem překonat jednotku 731, bude potřebovat další várku živých exemplářů. Ostatní ale namítali, že čím déle se japonský program bude nerušeně rozvíjet, tím bude nebezpečnější. Každý den, kdy budou situaci nechávat hnisat jako podebranou ránu, může být dnem jejich definitivní prohry.
Grigorjev se řadil k první skupině, k té, která tvrdila, že zajetí pokusných králíků – nebo japonských protějšků samotných vědců – by mohlo do sovětských snah vlít nový život. Tajil ovšem své skutečné motivy – zničení výzkumného programu ve Sféře vzájemné prosperity by mu mohlo uzavřít únikovou cestu a oloupit ho o šanci na odchod z Arzamasu. Japoncům by jeho odbornost nebyla k ničemu, kdyby nedisponovali rozvinutým výzkumným programem k její podpoře.
Debata byla samozřejmě ryze akademická. Rozhodnutí učiní Sovětský svaz, Arzamas se pak podřídí.
Nově příchozí celou noc připevňovali na konce kovových sloupů bloky výbušnin, aby generátory elektromagnetických pulzů byly funkční. Každá dokončená elektromagnetická zbraň se naložila na jeden modifikovaný transportér. Grigorjev se dovtípil, že motory jsou oplášťované kvůli ochraně před výbojem.
Ti, kdo přežili nájezd, zároveň zasypávali čerstvou várku vojáků otázkami. Vrchní velitel se ale netvářil sdílně. Neměl proč, bylo dost jasné, kvůli čemu sem letadlo svůj náklad dopravilo. Vojáci se chystali proniknout do města, pokrýt jeho území sérií ochromujících elektromagnetických pulzů, ochromit nebo zabít japonské záškodníky a zároveň z rozbořeného ústředí jednotky 731 vynést cokoli hodnotného.
O logistické detaily se zbylí vědci příliš nezajímali, spíše se snažili pochopit, proč je Gretel nevarovala před útokem. Usnesli se, že ji vyslechne Grigorjev, s ohledem na to, jaké už s ní má bohaté zkušenosti. Počítáno podle složité algebry vzájemných vztahů uvnitř smečky ostatně Grigorjev celé fiasko zčásti zavinil. Jako doprovod si vzal na výslech Sapogina.
Gretel byla sice vězeňkyně, zároveň ale jediná žena mezi zástupci Arzamasu. Umístili jí lůžko do letadla, kde nemusela sdílet prostor s vědci a vojáky. Její nové ubytování bylo cítit mazivem a leteckým benzínem.
Grigorjevovy kroky se v prázdném nákladovém prostoru rozléhaly. Gretel byla natažená na lůžku a četla si při petrolejce postavené na otočenou přepravní bednu. Hliníkové výztuhy přiléhající svými křivkami k trupu letadla vrhaly v chabém osvětlení dlouhé stíny. Grigorjev si znovu vzpomněl na velrybu.
Přiblížili se a Gretel odložila verše. „Jestli chcete, abych vás rozsoudila v nějaké sázce,“ uvítala je, „pak se obávám, že vám nemůžu sloužit.“ Útlá ruka jí sklouzla k holému konektoru na konci drátů. Baterii neměla, samozřejmě.
„Proč tu jste?“ zeptal se Grigorjev.
Gretel si povzdechla. „Naši velitelé získali dojem, že nemám dostatečnou motivaci pomáhat vám ve vašem úsilí. Domnívají se, že podám lepší výkon, když s vámi budu váš úděl sdílet.“ Pokrčila rameny. „Věří v můj pud sebezáchovy.“
Dobrý nápad, uznal Grigorjev v duchu. Začátkem války dovedla Gretel nacisty k několika důležitým vítězstvím, ale po pádu Říše se bez okolků přidala k Sovětům.
„Zaútočili ze zálohy,“ ozval se Sapogin. „Nevarovala jste nás.“
„Mluvíte jako generál Sunjajev,“ zívla Gretel. „Už mě unavuje, kolikrát to musím každému vysvětlovat. Dokonce včetně bratříčka.“
„Vysvětlovat co?“ zeptal se Grigorjev.
Protáhla se. „Když víte, o jakou budoucnost usilujete, nemáte do ní kvůli tomu ještě umetenou cestičku.“
Grigorjev se snažil rozluštit řeč jejího těla. Bylo v ní vůbec něco k rozluštění? Lest? Pokus odvést pozornost? Opravdu Gretel útok předpověděla, nebo se snažila zakamuflovat omezenost svých schopností? Chytili je při pokusu o útěk, připomněl si.
Dalším otázkám Gretel předešla. „Naše znovushledání volá po čaji. Máte ještě ten dárek ode mě, doktore?“
* * *
Toho večera našel Grigorjev v nenačaté tubě zubní pasty vzkaz. Zabijte věštkyni, stálo v něm. Zneškodněte ji a my vás osvobodíme.
* * *
Příležitost se naskytla dříve, než doufal. Nestihl ani začít pochybovat nebo kolísat ve svém odhodlání a hned pozítří ráno, pod strakatou oblohou připomínající moly prožranou vlněnou deku, ohlásil velitel posil opětovnou výpravu do Charbinu. Na rozdíl od předchozí expedice se ovšem jednalo o nepokrytě vojenský vpád, nikoli o vědeckou expedici. A jak předchozí fiasko ukázalo, křehcí a krátkozrací vědci nemají na bitevním poli co pohledávat. Proto jim na práci nezbylo prakticky nic jiného než strčit Gretel do Faradayovy klece a pak se v doslovném i přeneseném smyslu obrnit trpělivostí před dlouhým a úzkostí naplněným čekáním. Posily z Arzamasu jim rozdaly pistole a několik pušek – díky povinné vojenské službě měli všichni vědci o palných zbraních alespoň základní povědomí.
Chtěli Faradayovu klec s Gretel uvnitř odtáhnout zpět do letadla, velitel je však zastavil. Jeho nadřízení vyžadovali, aby nebyla po dobu vojenské operace v bezpečném úkrytu, ale doprovázela jednotku do Charbinu. Chovali v Gretelin pud sebezáchovy jednoduše neotřesitelnou víru.
Gretel všechno přijala s ledovým klidem, jak měla ve zvyku. Na celý den strávený v měděném boxu si vyžádala jen knihu a možnost použít Grigorjevův samovar. Čaj a poezie, tvrdila, společně poslouží jako protilátka rozptylující každou monotónnost. A tak zatímco vojáci finišovali s přípravami, usedla Gretel do Faradayovy klece.
Naprosto zbytečné klece. Ostatní v ní viděli pancíř chránící ženu, která příležitostně zahlédne budoucnost. Grigorjev ji oproti tomu bral jako krabici zabalenou v dárkové měděné folii, obsahující jeho dar Japoncům a otvírající mu cestu k útěku ze Sovětského svazu, který se mu za léta věrné služby odvděčil tím, že ho postupně připravil o všechny syny – Pjotra, Leonida, Dimitrije. Obsahující platbu od muže, který německé věštkyni rozuměl lépe než kdokoli jiný na Arzamasu-16. Který znal její silné i slabé stránky. Který převedl její Achillovu patu do řeči matematiky.
Až by vojáci v Charbinu nasadili elektromagnetické zbraně, onu Achillovu patu by znovu zasáhli. Jenže pokud by Gretel padla japonskou kulkou, Grigorjev by se před svými potenciálními osvoboditeli neměl čím osvědčit. Musel to být jeho vlastní čin, co Gretel připraví o život. Tak jako její nečinnost připravila o život Mišku.
Přimět kolegy, aby odpálili elektromagnetická obranná zařízení kolem přistávací plochy, nebylo nic složitého. Byli jako na trní, jejich nervozita odvedla většinu práce za něj.
S omluvou nechal ostatní pokračovat v další nekonečné diskusi (jako obvykle se lamentovalo nad tím, jak dokonale jednotka 731 utajila své očividné úspěchy, a v návaznosti na to se spekulovalo o nových schopnostech, které mohli Japonci při experimentech probudit) a zamířil k latríně. Počkal, až zajde za roh a ocitne se o samotě, a pak vystřelil z pušky do vzduchu a zakřičel: „Jsou tady!“
Na neklid výpravy z Arzamasu to zapůsobilo jako hořící sirka vhozená do těžkého topného oleje. Muži, kteří se už celé dny lekali každého stínu a žili v obavách, jestli nezemřou rukama útočníků objevujících se a zase mizejících jako duchové, šířili poplach dál. Během pár chvil uslyšel Grigorjev další dva výstřely – sugesce je opravdu mocná čarodějka. Po táboře klouzaly nepravidelné skvrny slunečního světla a pohyblivé stíny jen přiživily paniku šířící se mezi Grigorjevovými někdejšími kolegy. Prásknutí dalšího výstřelu zaznělo do výkřiků a překotného dusotu, se kterými se tábor pokoušel zahájit účinnou obranu před neznámými, neviditelnými útočníky. Zpoza rohu se vyřítil voják a málem se Grigorjevovi prošel po zádech.
„Tam! Tam!“ křičel doktor a ukazoval na hromadu prázdných dřevěných beden. Voják se za vybájeným narušitelem vrhl a Grigorjeva přitom odstrčil. Ten se rozběhl na místo, které měl vyhlédnuté od včerejška, a vklouzl do mělké strouhy lemující severní okraj přistávací dráhy. Ležel na břiše, těsně nad okrajem vyhlížel ven, nikdo ho neobtěžoval a přitom měl celý tábor jako na dlani. Včetně Greteliny klece.
Obvaz na ruce mu ztěžoval práci. Přesto Grigorjev dokázal přiložit pušku k rameni a teleskopickým hledím sledoval, jak Sapogin kontroluje, jestli Faradayova klec všude doléhá. Když se kozák ujistil, že je vodivý povrch neporušený, prudce pokývl obsluze jednoho z elektromagnetických zařízení. Uvedli je do chodu a rozběhli se ukrýt. Lesklá kovová houba vysoce pištěla.
Grigorjev znovu namířil pušku na klec. Gretel se rozruch nijak nedotkl, popíjela čaj se stejnou bohorovností, jako by byla pořád v Sarově a generálplukovňík ji hostil u večerní tabule. Pila jako britská aristokratka, s vytrčeným malíčkem. Aniž by se odtrhla od poezie, zamračila se, jako by něco kazilo její pohodlí. Volnou rukou uchopila hranu sedadla, přenesla váhu a postrčila židli o několik centimetrů doprava. To vše s takovým ladem a grácií, že jí ze šálku nevyšplíchla ani kapka čaje. Elektromagnetická zbraň dosáhla švitořivého crescenda. Gretel obrátila list.
Nad ležením stroboskopický zablikalo indigové světlo. Zazněl hrom a přikryl tábor kovovým pachem ozonu. Následovaly další dva záblesky z dalších dvou míst na obvodu tábora. Pokud by se uvnitř nacházeli Japonci se zvláštními schopnostmi, pulzy by se o jejich baterie jistě postaraly a zkratovaly je. Za pár vteřin, až se nikde nezhmotní žádní útočníci, vyjde najevo, že k napadení vůbec nedošlo.
Grigorjev vtáhl vzduch do plic a zadržel dech. Nechal střed zaměřovacího kříže spočinout na Gretelině čele, ve shodné vzdálenosti od obou copů, které jí volně visely po stranách. Zmáčkl spoušť.
Pak se odehrály tři věci současně.
Gretel pozvedla ke rtům čajový šálek.
Slunce vyšlo zpoza mraku.
Paprsky odražené od naleštěného okraje šálku zasvítily přímo do puškohledu, Grigorjevovi prošlehla okem bolest a při stisknutí spouště sebou trhl.
Neminul ani o dva centimetry. Kulka proletěla Gretelinými vlasy, jeden cop se zazmítal jako zuřivý had. Gretel znovu otočila na další stránku, jako by si z výstřelu, který právě prošel měděným pletivem a málem i její lebkou, vůbec nic nedělala.
„K čertu!“
Při pokusu vyhodit prázdnou patronu sklouzly Grigorjevovy zpocené prsty po držadle závěru. Obvazy mu dál ztěžovaly práci; stačil by jediný plynulý pohyb, ale ruka posekaná střepinami ho znemožňovala. Pak horký mosazný váleček zazvonil na kamení pod Grigorjevovýma nohama. Doktor znovu namířil. Gretel se nikam nehnula. Sapogin ji chtěl odvléct do bezpečí, ve spěchu málem vytrhl dveře klece z pantů. Grigorjev znovu vypálil právě ve chvíli, kdy kozák po Gretel skočil. Sapoginovi se ze zátylku vznesl rudý obláček a dvojice se v jednom chumlu zřítila na podlahu.
Závěr pušky zase vzdoroval, zranění a sílící panika obraly Grigorjeva o zručnost. Ještě se mu povedlo vyhodit prázdnou patronu, která se točila a zaleskla v proměnlivém slunečním světle, a v tu chvíli ho našli vojáci. Projevili obdivuhodnou kázeň a místo do bezvědomí ho zbili jenom tak, aby zkrotl. Když ho táhli ze strouhy, špičky jeho bot zanechávaly v hlíně naznačené brázdy.
Gretel stála před Faradayovou klecí a povzdychávala. Zdeformovaný samovar ležel na kovové podlaze vedle mrtvého Sapogina, a zatímco z průstřelu v jednom kapal čaj, z průstřelu v druhém tekla krev.
Gretel ukázala na zničenou urnu. „Taková škoda, doktore. Teď na mě nebudete mít žádnou památku.“
* * *
Během hodiny naložila expedice z Arzamasu letadlo a prchla na Sarov. Nebylo třeba nijak zvláštního nátlaku, aby se Grigorjev po cestě doznal ke krátkým předběžným kontaktům s Japonci. Nečekaná pokročilost experimentů prováděných na lidech jednotkou 731, úspěšné navedení významného sarovského výzkumníka ke zradě, a nadto atentát, při kterém Gretel o vlásek unikla smrti, to všechno znamenalo, že teď hrál Sovětský svaz s vyloženými kartami a musel odvolat nájezd, při němž se chtěl zmocnit živoucích výsledků japonské práce s technologií gotterelektronu. Politbyro prohlásilo existenci paralelního programu za nepřijatelné riziko. Jedině by u zaměstnanců Arzamasu živil naději na odchod, sny o útěku z jejich tavicího kotle.
Netrvalo proto dlouho a příjem rádiového signálu v sibiřských táborech, už tak v nejlepším případě omezený a ostře kontrolovaný, se stal dočista nemožným. Elektromagnetické poruchy se odrážely od ionosféry a ochromovaly veškeré telegrafy, elektrická zařízení i rozvodné sítě od dusných Filipín po vyschlou mongolskou step, od západní Číny po ostrovy v jižním Pacifiku. Zkazky ze světa pronikaly do táborů jen pomalu a pak se postupně šířily mezi disidenty, mezi kterými byl i Grigorjev. Dříve nebo později se však rozneslo všechno, a díky tomu se také dozvěděl, že se mezi jeho spoluvězni nachází dlouholetý odsouzenec Timošenko.
Aby někdejšímu kolegovi z Arzamasu vysvětlil, jaká je příčina rušení rádiového signálu, podělil se s ním Grigorjev o svůj příběh. Myslel, že může očekávat soucit a že si společně zanadávají na vrtošivý osud. Jenomže Timošenko – kdysi tak vymydlený a oslnivě bystrý, dnes zarostlý a pološílený – prohlásil: „Spletl jsem se. Nakonec jsme troubové všichni. A ty, Alexandře Ivanoviči, jsi náš král. Náš loutkový král.“
Timošenkův smích připomněl Grigorjevovi Sapogina a jeho chechtot po vyhrané sázce. Jenže doktorovi se na muže, kterého zabil, myslet nechtělo. A neměl chuť hledět do tváře nepříjemné pravdě ukryté v Timošenkových slovech. Tudíž si o tvář mladšího muže rozmlátil ruce. Svého předchůdce ve vyhnanství tím ale nezastrašil. Timošenko se navzdory zkrvaveným rtům jenom uchechtl a konstatoval: „Jednoznačný závěr je ten, že jí byla budoucnost jednotky 731 proti srsti. A já už myslel, že se nikdy nedozvím, proč se rozhodla pro život na východě.“
Jeho smích utichl a nahradila ho bolestivá grimasa, se kterou si přejížděl jazykem po zlomeném zubu. Když znovu promluvil, z jeho pohledu sálal místo veselí šílence chladný intelekt. Grigorjevovi se to vůbec nelíbilo.
„Dozvěděl ses někdy, jak zemřel tvůj syn?“
Od té doby Grigorjev s Timošenkem nepromluvil a nikomu už neprozradil, jak se mezi vyhnance dostal.
Ruce se mu hojily pomalu, obvazy je však chránily před komáry a pijavicemi. Jedna kompletní peruť sovětského letectva zatím celé léto kobercově bombardovala okupované Mandžusko kombinací silných trhavin a elektromagnetických pum. Následující zimu pak Grigorjev poznal kruté dopady omrzlin a východní tažení se vzepjalo k nové ofenzívě, která rozdrtila na prach každičké místo na pobřeží Tichého oceánu, u kterého alespoň náznakem existovalo podezření na souvislost s jednotkou 731.
Dny se už dloužily, ale močály a řeky dál pokrývala vrstva ledu, když z cenzurou utajené adresy daleko na západě dorazil balík. Balíky představovaly v gulagu něco prakticky nevídaného, ještě vzácnějšího než zkrácení trestu. Jako příjemce byl uveden doktor Alexandr Ivanovič Grigorjev, a přestože před ním už samozřejmě zásilku kdosi otevřel a prohlédl, její obsah byl nepoškozený. V balíku se nacházel samovar, ne až tak krásný jako ten předchozí, a vzkaz:
Poděkování za vaši výpomoc. G.
Poprvé vydáno v magazínů Subterranean na podzim roku 2013.
Přeložil Pavel Bakič