„Vážně tím musím projít?“
Chabá naděje ukrytá do zahanbené otázky nedožila ani konce věty, která odumřela v tichu sotva o slabiku později. Stejně jako všichni před ním se Jarvis zarazil, jak mdle tu zněla jeho vlastní slova. Sebemenší zachvění vzduchu bylo dříve či později pohlceno speciální výstelkou stěn anechoické komory – špičatými klíny z pěnové hmoty. Jarvisovi zněl jeho vlastní hlas tak hluše a cize, jako kdyby měl jeden z těch pěnovitých ostnů nacpaný místo roubíku hluboko do krku.
„Prošli jsme tím všichni,“ ozvalo se téměř nelidsky a bez dozvuku odkudsi zleva. Jarvis to odhadoval na Beryl, třeťačku, ale v panujícím příšeří si nebyl jistý. Připadal si tak… divně. Stěny se ježily klíny, jako kdyby se ocitli v břiše naruby obráceného ježka, a přes jejich hmatatelnou měkkost neodbytně evokovaly představu středověké mučící komory. Od dětství byl zvyklý na strašení pomocí ozvěny; houkání pod mostem, ďábelský řehot zesilovaný několikanásobnými odrazy. V životě by ho nenapadlo, že naprostá absence ozvěny bude ještě děsivější.
„Každý novic odvažující se odemknout tajemnou komnatu fyzikálních věd na naší staroslavné instituci je podroben zasvěcovací zkoušce,“ dolehlo trochu důrazněji z druhé strany. Tympánový virbl a hromový podtón velebně pronesených slov Jarvisovi doplnila zjitřelá fantazie; ve skutečnosti to znělo jako… vůbec nic. V anechoické komoře člověku rychle docházela přirovnání. Pak napravo blikla baterka a ozářila frajerskou doktorandskou bradku Nevilla, samozvaného předsedajícího. Výrazný nos mu házel obludný stín přes čelo a podsvícená oční víčka měla působit strašidelně. Tísnivě slabé světlo baterčičky postupně opsalo kruh; ze sametově tiché tmy se vylupovaly tváře starších spolužáků, slavnostním výrazem maskujících potutelné úsměvy.
„No tak fajn,“ namáhavě polkl Jarvis, na kterého tahle taškařice doléhala víc, než by mu bylo milé, „co se teda bude dít? Co ode mě čekáte?“
Světlo se vrátilo k Nevillovi a zhaslo. Ve tmě byla bezzvučnost okolí ještě protivnější.
„Čeká tě noc, kterou my zasvěcení mezi sebou nazýváme McGillova varta, ty bídný opovážlivče. Pokud uspěješ, jsi hoden šance usilovat o vědecké vavříny na této věhlasné půdě. Pokud selžeš…“ Hlas se vytratil do nicoty mezi pěnovými klíny.
„Co? Co se stane?“
„Zaplatíš cenu nejvyšší,“ splynulo do ticha jako ortel.
Jarvis vylekaně nadskočil.
„Přijdeš o rozum,“ upřesnila to Beryl.
Téměř si oddychl. Už si myslel, že tahle pošahaná partička má tu moc vyloučit ho ze studia hned v prvním ročníku.
„Už se to stalo,“ dodala Beryl varovně, když si správně vyložila jeho mlčení.
„To jako že už se nějací prváci po noci v anechoické komoře zbláznili?“
Kruh zasvěcenců se zahalil povýšeneckým tichem a ponechal Jarvise, aby se na oleji vlastní bujné představivosti osmažil sám. Po chvíli uznal Neville odmlku za dostatečně výchovnou a pokračoval:
„Nezůstaneš v anechoické komoře. To by bylo moc jednoduché. Zkouška zasvěcení vyžaduje odvahu, pohotovost, bystrost těla i smyslů a v neposlední řadě štěstí, tedy všechny podmínky pro úspěšnou vědeckou práci. Abys plně pochopil, co tě čeká, musíš napřed vyslechnout příběh Trevora McGilla, a pokud ti krev v žilách nezmrzne už tehdy, budeš připuštěn ke zkoušce. Poslyš tedy!“ Neville se pohodlně opřel a začal deklamovat příběh jako zpaměti naučený divadelní text.
„Trevor McGill, jak si můžeš ověřit dole na tablu, působil na této univerzitě jako řádný profesor fyziky před více než patnácti lety. Jak přibývala léta jeho definitivy, zkameněla jeho váženost na ústavu do podoby nenapadnutelné svátosti, zatímco jeho skutečný vědecký zájem se obracel ke stále větším trivialitám. Posledních několik let svého působení věnoval výzkumu sněhových vloček. Rozhodl se ověřit Bentleyho hypotézu z roku 1885, že se na světě nenajdou dvě stejné sněhové vločky. Nejdříve zdigitalizoval samotný fotografický archiv Wilsona Bentleyho, který obsahoval přes pět tisíc snímků vloček. Pak si vyrobil sněhovou komoru. V komoře pod řízeným tlakem, teplotou, koncentrací prachových částic a vševidoucími laserovými paprsky dnem i nocí sněžilo a po ústavu se začínalo proslýchat, že starému McGillovi kape na karbid.
Za rok získal několik desítek tisíc snímků sněhových vloček. Stále nebyla ani jedna stejná. McGillova posedlost narůstala. Mechanismus růstu dendritického krystalu byl už dávno znám, ale ani tím nejpřesnějším opakováním podmínek se mu nedařilo připravit dvě stejné vločky. Zuřivý profesor zavřel sněžnou komoru a uchýlil se k matematice.
Vytvořil unikátní systém katalogizace vloček. Každému větvení, každé délce dendritu přiřadil numerickou hodnotu.
Brzy zjistil, že takto do čísel převedené vločky vytvářejí množiny podobných vzorů. Tyto sekvence čísel byly stejně jako vločky každá jiná, ale vykazovaly podobnost vyjádřitelnou matematicky. Jestlipak víš, ty prvácká nicko, co jsou to fraktály?“
Sebevíc strhující vyprávění nikdy nezaujme prváka natolik, aby nebyl schopen instinktivně vychrlit správnou odpověď, stejně jako kdyby ho probudili o půlnoci:
„Fraktály jsou množiny, jejichž Hausdorffova míra je větší než Lebesqueova dimenze.“
„Dobře ses to našrotil,“ zachrochtalo pobaveně ze tmy a odkudsi zleva se ozvalo tlumené chichotání. „Nějakou definici, které bys rozuměl i ty sám, bys dohromady nedal?“
„Jasně.“ Pátral v paměti, i samotné myšlení se zdálo být zpomalováno pěnovými klíny trčícími do prostoru všude okolo. „Jsou to útvary s neceločíselným rozměrem. Vykazují soběpodobnost. V detailu vypadají stejně jako v celku. Fraktální posloupnosti se vyskytují v přírodě, například v tvarech stromů nebo v květáku romanesco. Stačí?“ Očividně to stačilo, protože Neville pokračoval v příběhu.
„McGill zjistil, že různé tvary vloček se dají popsat fraktální matematikou. Vymodeloval atraktorovou křivku, která popisovala opakování jednotlivých vzorů při růstu vločky. Nekonečnými iteracemi získával stále nové vločky, aniž by musel platit účty za tekutý dusík ve sněžné komoře. Namísto ní ostatně začal stavět novou aparaturu. Vzal si totiž do hlavy, že fraktální podstatu vloček je možné řídit, pokud vytvoříme fraktální podmínky.“
„Promiň, ale už se v tom trochu ztrácím,“ přerušil ho Jarvis. „Cos myslel tou poslední větou?“
„Tak znova a jinak,“ povzdychl si Neville. „Vločky mají fraktální vlastnosti, chápeš?“ Přikývnutí, ve tmě neviditelné, ale ticho jako odpověď stačilo.
„Ale náš prostoročas není fraktální. Máme linie, jednu dimenzi, dvojdimenzionální plochy, trojdimenzionální prostor. Cokoliv mezi tím jsou matematické konstrukty, které reálně neexistují. Proto cokoliv, co se řídí fraktálními zákonitostmi, se do reality promítá ve stavu chaotické nahodilosti. Nenajdeš dva stejné stromy, dvě stejné hlávky květáku ani dvě stejné vločky. McGill si usmyslel, že kdyby dokázal vytvořit fraktální prostor…“
„… sněžily by mu v něm stejné vločky,“ doplnil Jarvis, proti své vůli fascinován.
„Jenže jak už bylo řečeno, neceločíselný prostor neexistuje,“ nadhodila Beryl jako divadelní nápověda.
„Umíme si ho ale představit. Určitě jsi někdy viděl Mengerovu houbu. Krychle, ze které vykousneš prostřední z devíti dílů v každé straně, pro každou vzniklou rohovou a hranovou krychličku ten postup opakuješ a tak donekonečna. Získáváš teoreticky nekonečný vnitřní prostor uvnitř konečného prostoru vnějšího. Jenže tohle všechno je abstraktní matematika a ta McGillovi nestačila. Chtěl svoje vločky.“
Příběh se opět zastavil a Jarvisovi se zdálo, že slyší, jak si Neville mne čelo.
„Vědecký zápal je strašná věc, to si pamatuj, mladý opovážlivče.“ Následovala další odmlka, tentokrát tak dlouhá, že se Jarvis začínal bát, že na Nevilla dolehla popůlnoční hodina a on usnul. Zatím ale jen vymýšlel dostatečně záhadnou řečnickou otázku.
„Kdo ví, co to tenkrát starej McGill vlastně stvořil? Jakého džina to vypustil z láhve?“
„Když tu aparaturu tenkrát rozebírali, nechali pro jistotu evakuovat celý kampus,“ pronesla Beryl spiklenecky.
„Ty magnetické cívky si odvezla armádní komise,“ dodala jedna z dívek ve vzdálenější části kruhu.
„To jsou jenom povídačky,“ namítl další hlas, snad někdo ze čtvrtého ročníku. „Ale mluvil jsem se synovcem tehdejšího kvestora a prý tenkrát museli účty za elektřinu prohlásit za ztracenou pohledávku.“
„A co se teda vlastně stalo?“ Jarvis doufal, že pěnové klíny pohltily strach v jeho hlase.
„Jednoho dne se Trevor McGill zavřel ve své laboratoři…“ protáhl tajuplně Neville,
„… a opustil svět smrtelníků. Zmizel.“
„Jak mohl zmizet? To se nějak anihiloval?“
Nevillův hlas by zněl jako sdělení nejvyššího tajemství, nebýt toho zpropadeného anechoického obložení stěn. „Propadl se do fraktální dimenze.“
Jarvis chvíli přemítal, kdo tady vlastně přišel o rozum, a pak se poněkud nesouvisle zeptal: „A jak to víte, kam zmizel, když to… zmizel?“
„Nezmizel úplně, víš?“ zašeptala Beryl skoro zasněně. „Je vidět, když si posvítíš světlem polarizovaným v určitém úhlu. Normálně je neviditelný, protože denní světlo není polarizované.“
„Ale i když si svítíš laserem, můžeš ho zahlédnout jenom v některé okamžiky. Zpočátku asi jen tak prokmitával. Jenže pak se pauzy neviditelnosti pořád prodlužovaly. Okamžiky, kdy je vidět, jsou totiž uspořádány ve fraktální Fibonacciho posloupnosti,“ dodal ten druhý dívčí hlas a v tu chvíli celý kruh vybuchl smíchy.
„To už bylo moc, Sheilo!“ prskal Neville mezi salvami smíchu a znovu rozsvítil baterku.
Jarvis se zmateně rozhlédl. „To jako… to jste si celou dobu vymýšleli?“
„Chtěli jsme ti to udělat romantičtější,“ usmívala se Beryl.
Společně opustili anechoickou komoru, kam se zavře li před zvědavýma ušima nočního hlídače. Mohli si být totiž jisti, že i kdyby uvnitř řvali, ke dveřím nedolehne nic.
Neville se vrátil k direktivnímu tónu, dramatickými pauzami se už nezdržoval.
„Výmysly nebo ne, zkouška bažantů na naší univerzitě je pro každého stejná. Tady máš baterku s červeným filtrem, aby ses potmě zbytečně neoslňoval, a tady fotoaparát. Nezapomeň aktivovat blesk.“ Podával mu oba předměty a Jarvis je zvědavě převzal.
„Tvým úkolem je strávit noc na chodbách ústavu fyziky, pohybovat se můžeš libovolně, jenom nespusť požární hlásiče. Starší zaměstnanci a uklízečky si rádi vyprávějí, že tu po nocích strašívají duchové. Zjevují se tu prý emeritní profesoři a tak podobně. Když budeš mít štěstí a něco takového uvidíš, vyfotografuješ to. Zatím se nám to nikomu nepodařilo, tak můžeš být první.“
„Aha. Takže obyčejný bobřík odvahy,“ protáhl zklamaně Jarvis. Vydržet na chodbách až do rána, no, některé sice vydechovaly zatuchlou ponurost, jako by se člověk procházel mumifikovanými střevy brontosaura, ale těm se koneckonců mohl vyhnout a zůstat v moderním křídle.
„A dávej bacha na nočního hlídače,“ udělil mu ještě poslední radu Neville, než se společně s ostatními spustil z okna v prvním patře do zahrady.
Jarvis osaměl. Tma na chodbách nebyla úplná. Věčná světýlka doutnavek ukazovala, kde jsou vypínače osvětlení, a škvírami mezi sametovými závěsy na oknech prochvívalo zdání jakéhosi bílého světla zvenčí. Poodhrnul jeden závěs, aby se podíval ven: sněžilo. Mihotavé světlo lamp nad vzdálenou dálnicí se lámalo na sněhových vločkách tiše se snášejících k zemi jako věčné otazníky přírody.
Koutkem oka zachytil pohyb u stěny budovy. Pootevřely se tam dveře. Noční hlídač jde na obchůzku budovy, měl bych se zdejchnout, než si všimne, že tu stojím v okně, blesklo mu hlavou. Už se málem stáhl, když si všiml, že ze dveří žádný hlídač nevychází. Zůstávaly pootevřené a nepadalo jimi na pomalu se vršící sněhové polštáře žádné světlo z chodby. Noční hlídač by přece nechodil potmě, pomyslel si Jarvis a pak stiskl rty. Povedená partička, tihle zasvěcenci. Určitě některý z nich zůstal pozadu a teď se mě snaží vyděsit. Dělat si srandu můžou z nějakých vyplašenců, ale ne ze mě. Pevněji stiskl baterku i fotoaparát a tiše jako kočka se rozběhl po bočním schodišti do přízemí. Dostane se ke dveřím z druhé strany, než ho čekají, a uvidíme, kdo bude nakonec vyděšený, sliboval si v duchu.
Tichounce se plížil, využívaje krytu skříní s řadami zaprášených almanachů. Konečně uviděl otevřené dveře. Nikdo v nich nestál. Zívaly do nočního mrazu, jako by je jen někdo zapomněl zavřít, jenže právě to by noční hlídač nikdy neudělal.
Tak co, kde se schováváte, pomyslel si Jarvis a obemkl baterku prsty tak, aby vydávala jen tenounký paprsek červeného světla. Opatrně si svítil do temných koutů, každou chvíli čekal, že světlem vyhmátne štíhlou postavu Beryl tetelící se smíchy.
Pak paprsek náhodou přejel prostor u dveří a v tu chvíli Jarvis málem upustil baterku i fotoaparát. Rámována padajícím sněhem tam melancholicky postávala shrbená postava. Bylo ji vidět jen ve světle baterky, světle prohnaném červeným polarizačním filtrem.
Bez dechu, přitahován čímsi mezi dětinskou zvědavostí a náhle probuzeným vědeckým zápalem, blížil se opatrně k neznámému.
Bělovlasý muž v obleku dávno vyšlém z módy smutně hleděl do noci na padající vločky a nezdálo se, že by si ho všiml. Vyšeptalým hlasem si pro sebe opakoval jako tichou mantru zatracených:
„Není. Žádná není stejná…“
