Zápach tlejícího listí a mokré hlíny plní mé chřípí jako omamný závoj. Cítím, jak mi ta rozbředlá směs prosakuje mezi odřenými prsty na rukou i na nohou, zatímco se úporně škrábu do lesního svahu. Vytrvale prší a já se ve svém pytlovitém oblečení třesu chladem. Sípavě lapám po dechu a nutím unavené končetiny k dalšímu pohybu. Bolí mě snad celé tělo, každý sval, a námahou se mi dělá nevolno. Žádný z těch vjemů však není tak silný jako zápach tlejícího listí.
Zápach a strach. Naprostá všeobjímající hrůza. Běžím, abych si zachránil život, mé útroby však svírá zoufalství a panika z předem tušeného konce. Přízemní mlhou se nese psí štěkot a nezřetelné hlasy mužů. Ozvěnou se odrážejí od stromů a skal, chvílemi je slyším za sebou, chvílemi po stranách a někdy znějí zdánlivě ze všech stran najednou. Bezpochyby se však ozývají pořád blíž a blíž.
Konečně se vydrápu na kopec, se kterým už tak dlouho zápasím, a bezmocně se skutálím na druhou stranu. Zahlédnu malý skalní převis a nasoukám se pod něj. Tam zůstanu nehybně ležet. Už nemůžu dál. Ani při sebevětší snaze už nedokážu tělo přinutit, aby se zvedlo. Bolestivě nasávám vzduch do pálících plic a snažím se potlačit pocit, že se v úzkém prostoru dusím.
Jednou rukou na sebe nahrnu trochu listí a prosím o zázrak, ale ten se samozřejmě nekoná. Vytáhnou mě ven a nešetrnými kopanci nasměrují k pěšince v úvozu mezi svahy. Sedím tam opřený o kmen stromu, pozoruji nevyzpytatelné tváře kolem sebe a naslouchám přibližujícímu se dusotu koňských kopyt. Pak se z mlhy vynoří jezdec a můj strach opět vzplane jako smolná louče.
Černá silueta lemovaná vlajícím pláštěm jako by se vynořila ze samotného pekla. Muž netrpělivě seskočí ještě za jízdy ze sedla a kroužková zbroj na něm tiše zachřestí. Ani si nevšimnu, kdy tasil meč, ale najednou tam je a jeho matná čepel se zlověstně leskne v šeru. Kníže kráčí neochvějně přímo ke mně a jeho muži před ním uctivě ustupují do všech stran.
Když se nade mnou zastaví, spatřím, že jeho zdánlivý klid je ve skutečnosti pouze těžce kontrolovanou zuřivostí.
„Ty kurevníku,“ zasyčí přes zaťaté zuby a jeho tvář je rudá jako víno. „Něčeho takového bych se nadál od kdekoho, ale od svého zpovědníka?“
„Můj pane…,“ zašeptám, ale na víc se nezmůžu. Na jazyk se mi tlačí tisíce slov, chtěl bych mu říct, že to, k čemu došlo mezi mnou a jeho krásnou mladou chotí, nemá nic společného s pouhým tělesným potěšením, že je ta dívka – tak smutná ve svém vynuceném sňatku – pro mě důležitější než má víra v Boha a všechny přísahy, které jsem kdy složil. Chtěl bych mu říct, jak naše duše souzní v dokonalé harmonii, jak mě pohled do jejích očí naplňuje nepopsatelným pocitem a že za jediný její úsměv bych vyměnil všechna království, včetně toho nebeského. Ale nic z toho neřeknu, protože nic z toho by mi nepomohlo a můj jazyk ochromuje příliš velký strach.
„Můj pane…,“ zopakuji pouze a jeho to z nějakého důvodu ještě víc rozčílí.
„Neopovažuj se mě tak víckrát nazvat, ty prolhaný modlitebníku!“ zařve a jeho hlas se k nám vrací ozvěnou ze všech stran. „Špiníš tím čest těch, kteří znají pravý význam toho slova a dokážou zachovat věrnost! Tobě jsem ze všech svých poddaných věřil nejvíc. Jen díky tomu ses mohl dostat tak blízko k mému nejvzácnějšímu pokladu. Takto ses mi odměnil!“
A pak mě bodne mečem do slabin.
Ta bolest je neuvěřitelná. Vyvalí se z útrob jako vlna rozžhaveného olova a naprosto přehluší všechny ostatní vjemy. Zajíknu se, začnu kňučet, chci řvát, chci žadonit, aby to přestalo, ale nedostává se mi dechu. Pak se čepel v ráně otočí a já se opět jednou přesvědčím, jak moc se může člověk mýlit, když si myslí, že už něco nemůže být horší.
Už to déle nejde vydržet.
A tak se raději probudím.
XXX
Ležím v posteli ještě asi dvě minuty, třeštím oči na strop svého panelákového pokoje a křečovitě svírám přikrývku, než mi konečně dojde, že tu nepříjemnou bodavou bolest ve slabinách nezpůsobuje čepel meče, ale plný močový měchýř. Neohrabaně a rozespale se vymotám z postele a odšourám se na toaletu.
Když pak dlouho a vydatně močím, v hlavě se mi mísí úleva z vyprazdňování měchýře s úlevou ze zjištění, že ten sen byl skutečně jenom snem, že jsem zpátky v bezpečném jednadvacátém století a neumírám v nějakém středověkém hvozdu. Jistý znepokojivý pocit však přece jenom přetrvává. Není to zdaleka první takto živý sen, který jsem v posledních týdnech měl. Přicházejí pořád častěji a jsou tak plné detailů a smyslových vjemů, jak bych to nikdy předtím nepovažoval za možné. Všechny jsou plné napětí, vždy se v nich schyluje ke konfliktu. Tentokrát poprvé však onen „konflikt“ vyvrcholil tak nepříjemně bolestivým způsobem.
A pak… vždy je tam ta dívka. Někdy se o ní jenom mluví, někdy se tam objeví osobně. Nikdy nevypadá stejně, ale já vím, že je to jakýmsi zvláštním způsobem pořád stejná osoba. Ten sen se jí vždy nějakým způsobem týká. A já jsem do ní pokaždé naprosto beznadějně zamilovaný…
Když pak dojdu k umyvadlu, abych si umyl ruce, zvedne se ve mně nová vlna paniky. Zarazím se a nevěřícně hledím na svoje zabahněné ruce. Rychlým pohledem se přesvědčím, že moje chodidla jsou na tom podobně. Na podlaze koupelny se za mnou táhne stopa blátivých šlépějí. Zvednu si ruce před obličej, abych se lépe podíval na špínu zadřenou za nehty, a v tom okamžiku ucítím důvěrně známý zápach tlejícího listí.
XXX
Zábava je v plném proudu. Nejsem velkým fanouškem třídních střetávek, ale musím uznat, že tahle se docela povedla. Podnik, který iniciátoři střetnutí vybrali, je příjemný, všichni se dobře baví, značně nadnesené a nafouknuté vzpomínky na nejvtipnější okamžiky studií se střídají s vyprávěním, jak se kdo teď má a co dělá.
Využiju chvíle, kdy se holky stáhnou do kouta, aby probraly svoje holčičí záležitosti, zatímco většina kluků se zvedne a odejde k biliárovým stolům, a přisednu si k Tomášovi Nedeckému. Ve škole jsme si byli docela blízcí. Po maturitě však odešel studovat psychologii do jiného města, a tak jsme se na dlouho ztratili jeden drahému z dohledu. Sám před sebou musím férově přiznat, že mě ke kontaktu nevede ani tak touha obnovit dávné přátelství jako spíš snaha využít jeho profesní znalosti.
Chvíli jen tak klábosíme o všem možném. Po několika minutách, když nabudu dojmu, že už to nebude úplně nevhodné (protože úplně vhodné to samozřejmě za těchto okolností nikdy být nemůže), naznačím mu, že bych si potřeboval o něčem promluvit. Okamžitě nasadí profesionální výraz, a jestli ho zamrzelo zjištění, o co mi vlastně celou dobu šlo, nedá to na sobě nijak znát. Naopak, vypadá lehce pobaveně.
„Mám se podívat do diáře a zkusit tě objednat na konzultaci, nebo to zvládneme tady u piva?“ ptá se mě. Připustím, že bychom to snad mohli zvládnout u toho piva, a pak mu váhavě a nesouvisle začnu vyprávět o svých živých snech. Zakončím to čerstvým zážitkem s čepelí ve slabinách a zablácenou podlahou.
„A co čekáš, že ti k tomu řeknu?“ zeptá se s pokrčením ramen.
„Já… nevím. Je to normální? Protože mně to teda normální nepřipadá.“
„Mnoho lidí mívá intenzivní sny. Barevné, se spoustou detailů. Často jsou tak přesvědčivé, že je dotyčný ještě nějakou dobu po probuzení považuje za skutečnost. Nemyslím si, že by to v tvém případě bylo něco, co by měl řešit psycholog. Možná se to pojí k něčemu, co teď zažíváš v práci nebo osobním životě. Nebo by možná stačilo necpat se před spaním.“
„Dobře, ale co to bláto? Jak mi vysvětlíš to?“
„Náměsíčnost? Třeba ses v noci ze spaní vydal na procházku a pošlapal záhon před domem. Nemíval jsi s něčím takovým problémy už na škole?“
„To teda ne, akorát jsem jednou spadl z postele a narazil si rameno… No nic. Tak ti každopádně děkuji, žes mě vyslechl.“
„Nemáš zač, rádo se stalo. Jdem si pro pivo?“
„Jdem si pro pivo.“
A tak zábava pokračuje, všichni se dobře baví, dojde i na nějaké to tancování na stole a zvracení na záchodcích, prostě typický povedený večírek.
S Tomášem se rozdělíme o taxík, protože na nádraží je to mým směrem. Když vystupuje, vtiskne mi na poslední chvíli do raky navštívenku.
Do postele se dostanu někdy v pět ráno a okamžitě usnu jako zabitý.
XXX
Stojím na okraji louky a třesu se zimou. Nebo si alespoň namlouvám, že je to zimou. Je časně ráno, slunce ještě ani pořádně nevyšlo, první paprsky teprve rozhánějí u země se plazící mlhu. Kdákání kachen z protějšího břehu rybníka dodává celé scéně přízračný nádech. Stojím v mokré trávě a třesu se zimou.
Dvacet kroků ode mě přešlapuje můj soupeř. Díky bílé koši
li, šedivým punčochám a širokým hnědým kalhotám ke kolenům vypadá ve své uniformě na první pohled jako moje dvojče, oblečením však veškerá podobnost končí. Je skoro o hlavu vyšší, v ramenou přinejmenším o dvě dlaně širší a alespoň o čtyřicet Uber těžší. Tvář mu zdobí dlouhý knír a velice nesmiřitelný výraz.
Po jeho boku stojí sekundant. Tichým hlasem mu něco naléhavě šeptá do ucha. Můj oponent vypadá, že je duchem nepřítomný a vůbec ho neposlouchá. Po chvíli však něco jednoslovně zavrčí koutkem úst a vykročí doprostřed louky. Na mě se za celou dobu ani jednou nepodívá.
Oba sekundanti se sejdou u mě. Ten můj se tváří rozpačitě, ten jeho odevzdaně. „Poručík Van Dijk bohužel na souboji trvá,“ sdělí nám.
Jenom lehce přikývnu. Nedůvěřuji svému hlasu natolik, abych promluvil. Pak si vezmu pistoli a odeberu se na své místo uprostřed louky. Čím víc se k oponentovi blížím, tím víc se mi svírá žaludek a chvějí kolena. Postavit se k němu zády je pro mě úkol téměř nadlidský, svědění mezi lopatkami je nesnesitelné.
Sekundanti nám odpočítají dvacet kroků. Na jejich povel se otočíme tváří k sobě. Mému zamlženému zraku připadá, že je cíl hrozně maličký a daleko.
Vystřelím téměř ihned potom, co zazní povel „pal“. Pochopitelně je to výstřel uspěchaný a nepřesný. Protivníka minu o takový kus, že ani není vidět, kam kulka letěla. Jakkoliv to nemá sebemenší smysl, křečovitě stisknu spoušť ještě několikrát. Vymámit další střelu z jednoranové předovky se mi samozřejmě nepodaří.
Můj soupeř naopak nikam nespěchá. Chladnokrevně pozoruje mou zoufalou snahu, pak pomalu zvedne ruku s pistolí a velice pečlivě zamíří. Přesně v momentu, kdy ve mně převládne pud sebezáchovy, který na mě začne řvát, že zůstat stát na místě je naprostý nesmysl a moje nohy se pokusí uposlechnout a odnést mě někam do bezpečí, přesně v tom okamžiku jeho ruka maličko poklesne, na tváři se mu objeví škodolibý úsměv a loukou zazní dunivý výstřel.
Nestihnu udělat jediný krok. Do slabin mě udeří rozžhavená kovadlina a srazí mě k zemi. Řev, který se mi vyvalí z hrdla, rozezní široké okolí a vyplaší všechny kachny na rybníku.
Válím se v mokré trávě, strašlivě krvácím a ještě mnohem víc trpím. Seběhnou se ke mně oba sekundanti, avšak jejich chabé pokusy o první pomoc jsou naprosto zbytečné. Pak se v mém zorném poli objeví třetí postava, štíhlá a dlouhovlasá, s obličejem zalitým slzami. Závojem bolesti ji nevnímám úplně zřetelně, ale vím samozřejmě naprosto přesně, kdo to je. Chci něco říct, možná se jí ještě jednou vyznat ze svých hlubokých citů, možná jenom žadonit, aby ta bolest přestala, ale nedokážu nic jiného než řvát.
Pak se nade mnou objeví rozzuřený obličej poručíka Van Dijka. Vidím, jak popadá za paži onu krásnou bytost, kvůli jejíž opětované, leč manželskou přísahu porušující lásce tu teď ležím, divoce s ní smýká a něco na ni řve svou rodnou vlámštinou, které ona nemůže rozumět.
Já bych mohl, ale sluch mě pomalu opouští, stejně jako ostatní smysly a veškerá síla. Nechci čekat, jak to skončí, nechci být při tom. Proto pevně sevřu víčka, znovu je prudce rozevřu…
A probudím se.
XXX
Je sobota, skoro poledne. Motám se po kuchyni a nejsem si jistý, jestli je mi hůř z kocoviny, nebo z toho dalšího brutálně naturalistického snu, ze kterého jsem se právě probudil. Snažím se poshánět vše potřebné pro přípravu „ranního“ šálku kávy, ale neuspěji; došlo mi kafe i mléko.
Rychlým pohledem do spíže a do ledničky se utvrdím v předtuše, že mám alarmující nedostatek vůbec jakýchkoliv poživatin, a tak si nedbale prohrábnu vrabčí hnízdo, které se na mé hlavě snaží vydávat za účes, naházím na sebe oblečení a vyrazím do nedalekého supermarketu.
U schránek ve vestibulu činžáku se málem srazím s paní Vondrovou, pětašedesátiletou paní z garsonky v prvním patře.
„Dobrý den,“ pozdraví mě jako první. „Tak jak se vám včera vydařil večírek?“
Paní Vondrová má jako správná paneláková drbna dokonalý přehled o aktivitách a osudech všech svých sousedů.
„Dobrý den, paní Vondrová. Ale jo, docela to šlo, spousta známých, které jsem roky neviděl, znáte to. Teď ale musím do obchodu, tak nashle.“
Obdaří mě velice překvapeným pohledem a mlčky – s pootevřenou pusou, všimnu si – za mnou civí, dokud nezaklapnou dveře.
Ujdu ještě skoro padesát metrů, než se uprostřed kroku zarazím jako socha, protože mi konečně dojde, co bylo příčinou toho pohledu.
Ty tři věty před chvílí jsem ze sebe vysypal plynulou vlámštinou.
XXX
V neděli ráno – výjimečně po bezesné noci – mě už v osm hodin probudí nezvyklý ruch přede dveřmi bytu. Opatrně juknu kukátkem. Dveře do bytu naproti, který byl už několik měsíců prázdný a neobývaný, zejí dokořán. Na schodišti funí dva svalnatí stěhováci pod váhou objemné pohovky.
Když jdů za půl hodiny k popelnicím s pytlem odpadků, stěhování je pořád ještě v plném proudu. Rádoby s nezájmem, ale o to zvědavěji, si prohlížím jejich nábytek a nenápadně se rozhlížím ve snaze zahlédnout své nové sousedy. Identifikovat je nakonec není tak těžké, na parkovišti jsou kromě chlapů v montérkách pouze dva další lidé, mladý pár dohadující se u volkswagenu naloženého osobními drobnostmi.
Muž je vysoký, hodně nakrátko ostříhaný a skoro stejně svalnatý jako kolem pobíhající stěhováci. Na sobě má drahé obtažené tričko, šusťáky a několik zlatých řetězů a náramků. Je to přesně ten typ, který už od pohledu nemůžu vystát.
Z dívky vidím v prvním okamžiku jenom v džínách oděné nohy a zadeček, protože se pro něco natahuje do kufru auta, a musím uznat, že jsou to moc pěkné nohy a ještě krásnější zadeček. Pak se narovná a otočí, trhnutím hlavy odhodí z obličeje záplavu blonďatých vlasů a já se zapomenu nadechnout.
Je to ona. Ačkoliv jsem si stoprocentně jistý, že jsem tuhle dívku nikdy dříve neviděl a nepotkal, zároveň bez jakýchkoliv pochyb vím, že ji důvěrně znám a miluji jako nikoho jiného na světě. Nepodobá se žádné z dívek z mých divokých snů, přesto jsem skálopevně přesvědčený, že je to ona, kvůli komu v posledních dnech přicházím ve svých snech tak strašlivým způsobem o život.
Stojím od ní asi tři metry daleko a civím jako pako, takže si mě nemůže nevšimnout. Naše pohledy se střetnou… a zůstanou zaklesnuté. Neunikne mi, jak se jí rozšíří zřítelnice, jako by poznáním. Pak ta jiskra zmizí, ale její pohled neuhne. Doba, po kterou se na sebe díváme, už dávno překročila hranici, za kterou už zírání na zjevně zadanou dívku přestává být slušné, mně to však ani v nejmenším nevadí. Vydržel bych se do těch očí dívat klidně celé hodiny.
Nakonec nás vyruší šusťákový svalovec.
„Přejete si?“ zahučí na mě nenaloženě.
S námahou odtrhnu pohled od těch dvou světle modrých magnetů a přinutím se pohlédnout na něj.
„Dobrý den,“ vykoktám chabě. „Vy se stěhujete do třetího patra, že? Tak to budeme sousedi, bydlím v bytě naproti.“
„Aha,“ zhodnotí to neurčitě.
Rychle si přehodím pytel s odpadky do levé ruky, otřu si pravačku o kalhoty a natáhnu ji k němu.
„Vítejte v našem domě,“ zahalekám žoviálně a ze všech sil se snažím působit uvolněně a sousedsky, i když si v duchu nadávám do žvatlajících idiotů.
„Díky,“ zavrčí neochotně a krátce mi rukou potřese.
„Ráda vás poznávám,“ ozve se blondýnka a rovněž mi nabídne ruku. Náš dotyk je opět o něco delší, než by bylo nezbytné, a pocit, který při něm zažívám, se nepodobá ničemu, co jsem doposud zažil.
Zoufale se snažím vymyslet ještě něco, co bych mohl říct, ale nezávazná konverzační témata mi došla. Můj nový soused trapnou chvilku rázně ukončí.
„Hele, ještě musíme nahoru vynosit hromadu věcí a stěhováci jsou placení od hodiny, tak abychom se trochu hnuli, ne?“
Obrací se při tom na svou partnerku, mě už se zjevně rozhodl ignorovat, a tak se rychle rozloučím nějakou nepřesvědčivou frází, jak se ještě určitě uvidíme, a odspěchám k popelnicím.
S překvapením zjišťuji, že se mi docela silně třesou kolena.
XXX
To ranní setkání mi nejde po celý den z hlavy. Nedokážu se na nic pořádně soustředit, neustále si přehrávám ten hluboký pohled a hebký dotyk její ruky. Mamě se snažím najít vysvětlení pro ten neodbytný pocit důvěrné známosti. Zároveň se zoufale snažím vymyslet nějakou věrohodnou záminku pro další setkání, ale nenapadne mě nic, co by nepůsobilo vyloženě vlezle.
Když pak asi v šest večer zazvoní zvonek u dveří, vyrazím otevřít s tichou modlitbou na rtech. Vyšší mocnosti se modlitbu rozhodnou vyslyšet. Za dveřmi stojí moje nová sousedka a náramně jí to sluší.
„Dobrý večer,“ řekne ostýchavě, ale vidím na ní, že to tak trochu hraje. „Chtěli bychom si s manželem otevřít láhev vína, ale nepodařilo se nám zatím vybalit všechny krabice a nemůžeme najít vývrtku. Nemohl byste nám půjčit svoji… jestli teda máte?“
„Podívám se,“ řeknu chraptivě a odejdu do kuchyně.
Když jí vývrtku podávám, naše prsty se letmo dotknou a já musím tvrdě bojovat s neodbytnou touhou zachytit její ruku a začít ji líbat. Pak se nám opět zaklesnou pohledy, takže tam jen tak stojíme a hledíme na sebe.
„Tak co?“ ozve se jí za zády.
Svalnatá postava se mezi zárubněmi rýsuje jako postava zlobra vylézajícího z temného doupěte. Dívka se rychle otočí a provinile na něj zamává vývrtkou.
„Mám ji! Děkuji,“ dodá, otočí se na mě a naposledy po mně blýskne pohledem.
„Za málo,“ odpovím s bušícím srdcem. „Hezky to oslavte,“ dodám, ale oni mě neslyší, protože už dávno zavřeli.
Taky zavřu dveře a jdu se uklidnit k vlastní láhvi bílého. Uklidňuji se tak dlouho a důkladně, až usnu na pohovce před zapnutou televizí.
XXX
Slunce stojící vysoko na nebi spaluje suchou trávu kolem vesnice a zahání vše živé do stínu. Ačkoliv je teplota v chatrči docela snesitelná, po mé černé kůži stékají vydatné proudy potu. Nejsou však způsobené ani tolik vedrem jako spíš fyzickou aktivitou, které se oddávám.
Na rohoži přede mnou klečí nádherně tvarovaná ebenově černá dívka arytmicky sténá. Pevně svírám její širokou pánev oběma rukama a přirážím v rytmu jejích vzdechů. Rozkoš, kterou mi to způsobuje, nejde s ničím srovnat. Vytlačuje z mé hlavy všechny ostatní pocity a myšlenky. Nemyslím proto na to, že bych správně měl stát na stráži u pohublého stádečka krav svého otce, tak jako teď nejspíš stojí u toho svého Mgwazeni, který jediný by měl být po právu na mém místě, protože za tuto dívku zaplatil jejím rodičům pěti kravami a deseti kozami, než si ji odvedl do své chatrče. Myslím pouze na to, jak je to krásné být s jedinou dívkou, po které mé srdce kdy skutečně zatoužilo, dotýkat se jí, hladit ji, líbat ji a pronikat do ní – ach, pronikat! – tak hluboko, jak jen to jde.
O hrozícím nebezpečí bych se proto vůbec nedozvěděl, kdyby Mgwazeniho na poslední chvíli neprozradilo zafunění plné frustrace a hněvu. Instinktivně padnu na bok, a tak mi oštěp s širokou čepelí, původně namířený mezi lopatky, pouze rozsekne kůži na obličeji. Vyklouznu ze své milenky, která vyděšeně vykřikne a po kolenou vyrazí do nejzazšího kouta chatrče, a začnu se zvedat, abych mohl čelit protivníkovi, dát se na útěk, případně se začít omlouvat.
Nedostanu však šanci ani najedno z toho. Druhé bleskurychlé bodnutí vedené pevnou rukou už nemám možnost zastavit ani odklonit. Oštěp mě zasáhne do podbřišku, těsně nad pořád ještě ztopořené přirození, a srazí mě na udusanou podlahu.
„Manelesi!“ zakvílí dívka v koutě zoufale a zakryje si hlavu rukama.
Já už mezitím zápasím s návaly drásavé agónie, která mi nedovoluje nic jiného než se svíjet na podlaze a zoufale skučet. Když se pokusím oštěp zachytit, v bláhovém pokusu zmírnit tak snad bolest, čepel se v ráně otočí a vzápětí ji Mgwazeni vyškubne ven, aby mohl napřáhnout k dalšímu bodnutí. Pořeže mi při tom obě dlaně, čehož si prakticky ani nevšimnu, protože mi z vnitřností vystřelují do celého těla nové a nové vlny mnohem horší bolesti.
Mgwazeni se nade mnou pevně rozkročí a zvedne oštěp oběma rukama nad hlavu. Nečekám, až – nebo jestli – rána dopadne. Místo toho z plných plic zařvu.
A probudím se.
XXX
Stojím v koupelně před zrcadlem a zamyšleně pozoruji čerstvou, pořád ještě silně krvácející řeznou ránou na tváři pod pravým okem.
Tohle už opravdu přestává být legrace.
XXX
Nečekal jsem, že tu navštívenku použiji tak brzy, ale už v pondělí ve čtyři odpoledne sedím v ordinaci Tomáše Nedeckého.
Vlastně nesedím, rozčileně přecházím se tam a od okna ke dveřím a zase k oknu, gestikuluji jako hluchoněmý Talián a chrlím ze sebe nesouvisle a na přeskáčku vše, co jsem za poslední tři dny zažil, a to jak ve skutečnosti, tak ve snu.
Tomáš mě chvíli nechá exhibovat, pak mě klidným, ale nesmlouvavým způsobem přinutí zpomalit a vzít to celé ještě jednou a popořádku. Čím víc se uklidňuji, tím víc to mně samotnému zní jako naprosto nevěrohodný blábol. Ke konci vyprávění si už připadám docela trapně, taky proto, že mi najednou dojde, že se tady svěřuji s tak intimními záležitostmi prakticky cizímu člověku.
To už je ale pozdě vzít něco z toho zpět.
„Tak co ty na to, jako diplomovaný hlavolog?“ zeptám se, když skončím a ztěžka dopadnu do křesla.
„Hm… Abych byl k tobě upřímný, jediný důvod tvý návštěvy, který mě napadá, je ten, že se jedná o nějaký složitě propracovaný kanadský žertík. Ale zatím mi nedochází pointa. A ani nikde nevidím skrytou kameru.“
„Skrytá kamera? Kéž by. Ne, opravdu jsem si to nevymyslel, přísahám. Teď, když jsem to všechno řekl nahlas, si i já uvědomuju, jak to musí zvenku vypadat absurdně. Stát se to někomu jinýmu, tak se tomu asi taky jenom směju a vrtím hlavou. Ale bohužel se to děje mně a nijak zvlášť vtipný mi to nepřipadá.“
„Už jsem ti to říkal minule. Lidi mívaj divoký a realistický sny. Na tom není nic tak neobvyklýho. S tím ti žádný psycholog ani psychiatr nejspíš nepomůže. Maximálně si můžeš od doktora nechat předepsat prášky na spaní, jestli chceš.“
„Snad radši ani ne, díky. Poslední věc, která mi teď chybí, je tvrdý spánek, ze kterýho se nebudu schopný probudit.“
„Jak myslíš.“
„Ale co všechny ty divný věci kolem? Zabahněný ruce, pořezaný obličej! Jen se na to podívej, mám tam tři stehy! To jsem si snad nevymyslel?!“
„To netvrdím. Ale existuje hromada přirozených vysvětlení, jak se ti to mohlo stát, to už jsme přece taky řešili. Nejspíš jsi náměsíčný a nevíš o tom. Člověk bloumající ve spánku po bytě plném nábytku a ostrých hran se může snadno někde zranit,
0 něco říznout.“
„No budiž! Ale co ta vlámština! V životě jsem nebyl k Holandsku blíž než na tisíc kilometrů! Nemám tam příbuzné ani známé, dokonce si ani nejsem vědom toho, že bych někdy předtím někoho slyšel mluvit vlámsky! A najednou to ze sebe sypu jako rodilý mluvčí!?“
„Zopakuj mi, co přesně jsi tý paní řekl. Vlámsky.“
„No… dobře, teď už to neumím, zase jsem to zapomněl, ale jsem si jistý, že jsem mluvil vlámsky, v hlavě se mi to překládalo do češtiny.“
Jeho mírně pozvednuté obočí ukončí další moje výlevy.
„Podívej… zní to všechno opravdu velmi zvláštně a z profesionálního hlediska mě to docela zaujalo. Nejspíš by se o tom
1 dal napsat nějaký článeček. Pokud jde o tebe, rád bych ti nějak pomohl, ale není mi zatím úplně jasné, jaký druh pomoci vlastně očekáváš.“
„No… pravda je taková, že jsem dostal strach.“
„Strach?“
„O život. Ty sny jsou si tak podobné. Teda, navenek ne, ale všechny mají stejné schéma, ve všech je ta dívka a všechny končí špatně. A teď jsem ji doopravdy potkal – což je zřejmě jenom další moje utkvělá představa, kterou mi jistě snadno vyvrátíš nebo nějak vysvětlíš, ale já mám prostě strach. Chápeš? Že se něco takového… stane doopravdy.“
„Podívej, já jsem psycholog, ne astrolog, buddhistický mnich nebo kartářka. Jestli sis chtěl pokecat o reinkarnaci a převtělování duší, jsi na špatný adrese. Na mě to spíš působí, že trpíš pocitem viny. Nejspíš jsi tu dívku už předtím někde potkal a zatoužil jsi po ní. Třeba si toho ani nejseš vědom. Na vědomé úrovni zapomínáme spoustu věcí, ony se nám ale ukládají do podvědomí. Teď jsi ji potkal zas a tvoje city k ní přetrvávají, ale protože není dostupná, tvoje mysl s tím podvědomě bojuje a výsledkem jsou ty provinilý sny. Je to prostě takový ventil, kterým si tvůj mozek v noci ulevuje a vypouští nahromaděné emoční napětí.“
„Tak fajn. A co s tím mám dělat?“
„Poručit svému podvědomí samozřejmě nejde. Podle mě by ses měl pokusit na tu dívku zapomenout a najít si za ni náhradu. Vyhýbej se jí. Je vdaná, tak to respektuj, nech ji na pokoji a najdi si nějaké jiné, hezké, nezadané děvče.“
„Hm… Kéž by to bylo tak jednoduché…“
XXX
A skutečně to tak jednoduché není. Když hodinu nato parkuji před domem, spatřím ji, jak jde po chodníku se dvěma plnými nákupními taškami. Střetnutí se nelze nijak vyhnout. A já vlastně ani nechci.
„Dobrý den,“ pozdraví a věnuje mi tak zářivý úsměv, že se mi zježí chlupy po celém těle.
„Nechcete pomoct s těmi taškami?“ zeptám se, a aniž bych počkal na Odpověď, začnu jí je rvát z rukou. Když se k ní při tom nakloním, ovane mě jemná vůně parfému a čistého oblečení, ze které se mi zatočí hlava. Kdesi na pozadí mé mysli probleskne myšlenka, jak moc jsem vždycky tuto její vůni miloval.
„Pořád ještě máme půjčenou tu vaši vývrtku. Nechcete se pro ni zastavit?“
„No proč ne,“ souhlasím bez delšího rozmýšlení a snažím se, aby to znělo naprosto uvolněně a nevinně. Instinktivně se však rozhlédnu, jestli nás někdo nepozoruje. Na ulici nikdo není a ani v oknech domu, jenom v prvním patře se mírně chvěje jedna záclona, nejspíš v průvanu.
Bez dalšího slova vyšlapeme po schodech do třetího patra. Odemkne a pozve mě dál.
„Děkuji za pomoc. Nedáš si když tak kafe?“
Nejspíš si ani nevšimla, že mi začala tykat. Souhlasím, že kafe bych si dal, a zatímco se vaří voda, pomáhám jí vyložit nákup do ledničky.
„Kde máš svou svalnatější polovičku?“ zeptám se nenuceně.
„V práci,“ odpoví s úsměvem a rovněž nijak nekomentuje to náhlé tykání. „Dělá sekuriťáka. Většinou tam tahají čtyřiadvacítky, takže přijde až zítra ráno.“
Při představě, co všechno by tou větou mohla případně myslet, mě poleje horko. Raději popadnu svůj šálek kávy a odnesu si ho do obýváku. Posadím se na pohovku a ona si ke mně za chvíli přisedne. Velmi, velmi blízko.
„Už včera jsem se tě na to chtěla zeptat, ale připadalo mi to hloupý… Neznáme se my náhodou odněkud?“
Horečně přemýšlím, co jí na to říct.
„To bych taky rád věděl. Připadáš mi tak hrozně povědomá, jako kdybychom se znali celý život, ale zároveň…“
„… jako kdybychom se nikdy v životě nepotkali?“ dořekne za mě.
„Ano. To je přesně ono.“
„Mimochodem,“ zeptá se, jako by si toho všimla až teď. „Co se ti stalo s obličejem?“ Konečky prstů při tom lehce přejede přes náplast.
„Ale nic, řízl jsem se při holení,“ zamumlám nepřesvědčivě. Dělá mi problémy soustředit se na hovor, protože se její prsty pořád dotýkají mé tváře. Sklouzne jimi podél ucha k čelistnímu kloubu, pak zajede do vlasů. Už zase mi stojí chlupy po celém těle.
„Ach, lásko,“ vydechnu zoufale a vůbec se nezabývám tím, co může tak nepatřičné prohlášení způsobit.
Zdá se ale, že mě nevnímá. Prsty mi masíruje kůži na zátylku, palcem lehce přejíždí přes lícní kost a vypadá duchem nepřítomná.
„Je to tak zvláštní pocit,“ zašeptá nakonec. „Jsem si skoro jistá, že jsem tě včera ráno viděla poprvé v životě, a přesto mám pocit, že tě znám jako nikoho jiného na světě. A nejenom, že tě znám jako nikoho jiného na světě…“
„… ale zároveň tě miluji, jako nikoho jiného na světě,“ dořeknu tentokrát já za ni.
Pohneme se oba zároveň. Naléhavě si vyrazíme vstříc, hladově se na sebe vrhneme a začneme se vášnivě líbat. Pevně ji sevřu v náručí a s uspokojením si uvědomím, jak dokonale zapadla do mého objetí, jako chybějící dílek skládačky do nedokončeného obrázku. Naše rty se pohybují v naprosté harmonii, jako rty dvou dávných milenců, kteří přesně vědí, jak to má ten druhý rád.
Jemněji povalím na záda, moje ústa se jí přesunou na její krk a postupují dolů ke klíčním kostem, zatímco ruce hledají knoflíky blůzky. Pak už na jakékoliv přebytečné myšlenky nezbývá místo. Celý můj vesmír vyplní ona.
XXX
„To snad není pravda!“
Neslyšel jsem zachrastění klíčů v zámku, neslyšel jsem ani otevírání dveří obýváku. Z opojení mě vytrhne až ten rozběsněný výkřik.
Vyskočím, jako kdybych ležel na klubku hadů, a rychle si zapnu zip u kalhot. Kromě slipů je to jediný kus oblečení, který ještě na sobě mám. Moje milenka – až nyní si bezděčně uvědomím, že jsem se zatím vlastně ani nedozvěděl její jméno – leží pode mnou jenom v kalhotkách. Přes opěradlo pohovky na dveře pokoje nevidí, ale k tomu, aby chápala, v jak velkém jsme oba maléru, to ani nepotřebuje. Podle naprosto zděšeného a šokovaného výrazu na jejím obličeji vidím, že to chápe naprosto přesně.
„Když mi ta stará bába zavolala, myslel jsem, že si dělá srandu! V životě by mě nenapadlo, že jsem si vzal takovou couru!“
„Poslyšte, snad bychom si mohli…,“ začnu, ale on mě neposlouchá.
„Zabiju tě, ty hajzle!“ zařve a nekompromisně vyrazí. V obličeji je rudý jako rak, na čele mu pulzují žíly, pěsti se křečovitě svírají. Je mi jasné, že v tomto stádiu nemá vyjednávání a snaha o rozumný rozhovor žádnou šanci na úspěch.
Uskočím před letící pěstí a málem upadnu přes konferenční stolek. Před zásahem mě zachrání vlastně jenom pohovka, která stojí mezi námi a znemožňuje mu vrhnout se na mě přímo. Začne ji přelézat, proto ji oběhnu zleva a vyrazím z pokoje.
Když otevírám dveře bytu, risknu rychlé ohlédnutí přes rameno. Překvapí mě, když zjistím, že můj pronásledovatel neběží těsně za mnou. Místo toho zahlédnu jeho záda mizející ve dveřích ložnice. Podle zvuku usoudím, že otevírá šuplík nočního stolku, nečekám však, abych se dozvěděl, co tam hledá.
Dveře do mého bytu jsou zamčeny na dva západy a já mám na svazku v kapse asi deset klíčů, proto nehodlám riskovat hledání toho pravého a odemykání. Místo toho se vrhnu po schodech dolů.
V pivním patře se mi před očima mihne prošedivělá hlava zvědavě vykukující ze dveří garsonky. Nestihnu ani zaklít, protože už slyším, jak se za mnou po schodech s dusotem řítí ta rozběsněná a řvoucí hora masa. Pochopím, že do auta to nemám šanci stihnout, a tak se začnu připravovat na nejrychlejší sprint svého života.
Jenomže ani k tomu nedostanu příležitost.
Dostihne mě už ve vestibulu u schránek. Cvaknutí natahovaného úderníku pistole je tím nejděsivějším a jakýmsi podivným způsobem i nejhlasitějším zvukem, jaký jsem kdy slyšel. Instinktivně se začnu otáčet, abych mohl čelit nebezpečí, ale už ve chvíli, kdy ten pohyb dokončuji, si uvědomím, že to rozhodně nebyl ten nejlepší nápad.
Ústí devítimilimetrové pistole míří mnohem níž, než by bylo potřeba, kdyby se střelec snažil zasáhnout hlavu či srdce.
Vím, že to bude pekelně bolet.
A také vím, že tentokrát se neprobudím.
