Když bylo Miri Torstenové patnáct nebo šestnáct let, občas prolézala s kamarády doma na Parvadě staré chátrající budovy. Zavřené továrny, ve kterých se pořád ještě povalovaly bedny s tisíci stejných rezivějících součástek, opuštěné zarůstající domy, jejichž majitelé vyrazili z Parvady jinam za lepšími životy. Urbex, tak tomu starší kamarádi říkali. Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, že bude jednou urbex provozovat v prastaré, dávno mrtvé mimozemské stanici.
V matné znepokojivé záři úsporného osvětlení, které nějakým zázrakem ještě fungovalo, se vynořovaly až marnotratně prostorné lichoběžníkové chodby se stěnami vysokými dobrých pět metrů. Při pohledu na jejich strohý šedozelený povrch jí hlavou táhly vzpomínky na hromádky nepoužitelných datových nosičů, rozbité hračky, zřícené police a regály, popraskané květináče s uschlými květinami, vytrhanou elektroinstalaci, barevné samolepky se Space Mousem na uniplastových futrech a nábytku. Nic z toho tu samozřejmě nebylo. S nevinným prozkoumáváním polorozpadlých budov, které nikoho nezajímaly, měla tahle výprava společného jen máloco; vzpomínky však byly silnější než ona.
„Šéfová?“ vytrhl ji ze zamyšlení mužský hlas, filtrovaný komunikační soupravou bojového skafandru. „Hej, šéfová…!“ Tiché lusknutí prsty v nedýchatelné atmosféře.
Torstenová se otočila za zvukem. „Co je?“ vyštěkla ostřeji, než zamýšlela.
„Tváříš se, jako bys viděla ducha,“ řekl Ramon Salazar.
„Jediný strašidlo jsi tady ty,“ odpálkoval ho Pablo Benitez, třetí člen jejich čtyřčlenné skupiny. Benitezova tvář, nasvícená pod přilbou slabým šedobílým světlem, opravdu vypadala tak trochu přízračně. Ale popravdě řečeno, ostatní na tom nebyli o mnoho lépe.
„Spíš než se strašidlama bych si dělala starosti s těma, kdo tuhle stanici postavili,“ ozvala se Bibiana Zieglerová, jejich xenolingvistka.
„Osobně bych dal přednost strašidlu,“ poznamenal Salazar. „S tím by se aspoň dalo nějak dohodnout. Třeba mu slíbit Benitezovu duši nebo tvýho prvorozenýho syna, jestli teda nějakýho plánuješ, výměnou za to, že nám pomůže splnit náš úkol. Ale domluvit se s emzákama, který nikdy nikdo neviděl…“
„Od toho máte přece mě,“ ozvala se Zieglerová naoko uraženě.
„Ledaže by to bylo mimozemský strašidlo,“ pokračoval v úvahách Salazar. „Kdoví, co by po nás chtělo. A jestli by nám to vůbec zvládlo vysvětlit.“
Torstenová věděla, že klábosení jim pomáhalo alespoň částečně ventilovat napětí a udržet soustředění, ale řeči o bubácích už jí začínaly lézt na nervy. „Co kdybyste se přestali zbytečně vybavovat,“ zavrčela. „Nebo nedokážete držet klapačky ani pět minut?“
„Proč bysme měli?“ pokrčil Salazar rameny ve skafandru. „Mimo komunikační okruh našich přileb nás stejně nikdo neslyší…“
Ve sluchátcích kradeného bojového skafandru se ozvalo zapraskání a do řeči se vložil další hlas, lehce podbarvený šumem statické elektřiny. „Tady pětka,“ řekl Vasil. „Slyšíte mě?“
„Tady jednička, slyšíme,“ potvrdila Torstenová. „Mluv.“
„Brzy tady začne být živo,“ pokračoval pilot usazený v relativním bezpečí Pteranodona, jejich malé otřískané lodi, která je sotva před hodinou přivezla do soustavy. Díky vysoce nelegálnímu maskovacímu systému, který jim nedávno podstrčil jeden z jejich klientů místo výplaty, se jim podařilo proklouznout pod nosem půlkilometrového hvězdného křižníku Koalice vnějších planet přímo na pětkrát tak velkou mimozemskou stanici. „Vypadá to, že o stanici se dozvěděla nejenom KVP a náš Akvarista, ale taky Terranská aliance. Do soustavy právě vstoupila alianční bitevní loď a začala směrem ke stanici vypouštět výsadkový čluny se stíhacím doprovodem. KVP proti nim posílá vlastní stíhačky, ale musíme počítat s tím, že aspoň pěti se brzy podaří přistát.“
„No paráda,“ zavrčela Bibiana Zieglerová. „Jak znám techniku Koalice vnějších planet, divila bych se, kdyby se jim vůbec podařilo některý z těch výsadkových člunů sundat. Většina jejich takzvaných stíhaček by netrefila ani hangár zevnitř.“ Připojila barvitou nadávku.
„Dám vám vědět, až přistanou,“ pokračoval Vasil. „Vzhledem k mundúrům KVP, který máte na sobě, se jim snažte pokud možno vyhnout.“
„Díky za připomenutí, málem bysme na to zapomněli,“ odtušila Torstenová. Nevěděla přesně, kolik vojáků má na stanici KVP, zatím nenarazili ani na jednoho, ale připadalo jí, že po přistání pěti nebo šesti výsadkových člunů by mohly být síly obou znepřátelených stran zhruba vyrovnané. „Pokračujeme za signálem,“ dodala přes komunikační okruh. „Jednička konec.“
„Držte se, lidi,“ řekl suše Vasil. „Konec.“
Chvíli kráčeli v ponurém tichu. Všichni členové skupiny, kromě Bibiany Zieglerové, pocházeli z centrálních světů a věděli, že střetnutí mezi Terranskou aliancí a Koalicí vnějších planet by mohlo jejich úkol pořádně zkomplikovat. KVP byla tvořena především chudšími a okrajovými planetami prozkoumaného prostoru, které se před několika lety odtrhly od Terranské aliance a pod vedením charismatické revolucionářky Clary Evansové jí vyhlásily válku. KVP měla obecně horší výzbroj a výstroj než Aliance, ale nechybělo jí odhodlání vymanit se z toho, co označovala jako „centralistický diktát Země a jejích dekadentních spojenců“. Podle Aliance se jednalo o prachobyčejný separatismus, vyvolaný lačností představitelů KVP po moci.
Od svého klienta, magnáta Ronalda Koddiga, kterému přezdívali „Akvarista“, samozřejmě věděli, že s přítomností ozbrojených sil Koalice vnějších planet musejí počítat. Akvaristovy kontakty zachytily před pouhými dvanácti hodinami depeši v tom smyslu, že průzkumná loď KVP narazila v neznámé soustavě hluboko ve vesmíru na podivný vřetenovitý objekt, který byl podle všeho pustou kosmickou stanicí vyrobenou doposud neznámou mimozemskou civilizací. Jistě, dalo se čekat, že něco takového se před Aliancí neutají – ale rychlost a razance jejího příletu Torstenovou přesto překvapila.
Zdálo se, že KVP i Aliance chtějí na obří stanici něco najít. Něco konkrétního. Torstenová neměla páru, co by to mohlo být, její úkol byl ovšem jasný: získat to dřív než oni a dopravit to bezpečně k Akvaristovi. Naštěstí alespoň tušila, kde hledat. Ze středu opuštěné stanice vycházel zvláštní signál, který připomínal jakýsi zpěv beze slov. Posádka Pteranodona ho zachytila hned při vstupu do soustavy a polohu jeho zdroje si pro jistotu uložila do systémů v bojových skafandrech. Nejpodivnější na něm bylo to, že každému zněl trochu jinak: Torstenové připomínal šumění větru v lesnatých parvadských horách; Zieglerové melancholickou baladu; Benitezovi vábivou píseň mořské víly.
Torstenová šla v čele skupiny, v rukou lacinou kopii pušky Koalice vnějších planet, na sobě zatuchlý vojenský skafandr KVP, který jí byl maličko velký, a za chůze si prohlížela schematickou mapu nejbližšího okolí, sestavenou jednoduchými čidly kradeného skafandru. Na stanici nefungovaly senzory moc spolehlivě, jako by se v jejích stěnách a podlahách nacházelo něco, co omezovalo jejich dosah. Opět musela žasnout nad tím, jak je tahle stanice pustá. Ve stěnách chodby byly tu a tam dveře, letmá kontrola však odhalila, že za nimi se nacházejí jen tmavé prázdné místnosti, možná bývalé kajuty nebo laboratoře. Jako by se původní nájemníci najednou spakovali a všechny své věci odnesli s sebou. Nepochybovala o tom, že podrobný vědecký výzkum jednotlivých místností by i tak přinesl úžasnou spoustu informací, ale kvůli tomu tady nebyli. Přišli si pro hlavní cenu: to, co se podle KVP, Akvaristy a tajemného signálu mělo nacházet v samém středu stanice.
Došli na křižovatku ve tvaru T. Ani jedna chodba nevedla směrem, kterým potřebovali; před nimi byla jen holá stěna.
„Kudy teď?“ zeptala se Bibiana.
Torstenová se rozhlédla. „To je asi jedno. Vezmeme to třeba doprava.“
Do hovoru se opět vložil Vasil, který monitoroval jejich situaci i rozhovor. „Běžte radši vlevo… Lodní senzory neproniknou tímhle materiálem moc hluboko, ale připadá mi, že v oblasti nalevo od vás je v tom změní míň červených puntíků než napravo. Konec.“
„To nás ten záprdek musí pořád odposlouchávat?“ zabručela Bibiana, i když věděla, že pilot ji může stále ještě slyšet. „Člověk tady nemá chvíli soukromí.“
Salazar se tlumeně zasmál.
„Co je tu k smíchu?“ osopila se na něj Bibiana.
„Jen mi přijde legrační, že naše jazyková specialistka mluví jak dlaždic.“
Nejspíš ani neví, co slovo „dlaždic“ znamená, pomyslela si Torstenová. Stalo se z toho jen rčení bez vazby na konkrétní realitu. Možná si myslel, že je to maďarský „kuchař“ nebo něco podobného.
„Ano, řekls to správně, pendejo,“ odsekla Bibiana. „Jsem specialistka na komunikaci. Jako taková musím ovládat všechny vrstvy jazyka. Na diplomacii je tady naše šéfová.“
„No, nevím, jestli by se šéfová vůbec mohla dostat ke slovu, kdybys každýho emzáka tou svojí prořízlou pusou poslala rovnou do hayzlúúú…!“
Torstenová při posledním přidušeném slově polekaně kmitla očima ze strany na stranu, ale nikde před sebou nic neviděla. Teprve pak si na hranici omezeného dosahu senzorů všimla několika červených puntíků. Byly tři – ne, čtyři. Vojáci KVP.
„Co teď?“ zašeptal Benitez. „Stáhneme se a vezmeme to jinudy?“
„To nejde,“ zavrtěla Torstenová. „Vycouvat nemůžeme… Pokud máme na senzorech my je, musejí vidět i oni nás. Vypadalo by podezřele, kdybychom teď udělali čelem vzad. A navíc, někudy se tam dostat musíme.“
Přelétla pohledem jejich výstroj, částečně z jejich vlastních a částečně z Akvaristových zásob: vědecký skafandr Bibiany Zieglerové a vojenské skafandry KVP, které měli na sobě všichni ostatní. Zbraně – včetně Bibianiny příruční pistole a tří pušek – byly rovněž kradené kusy nebo co nejvěrnější napodobeniny arzenálu Koalice vnějších planet.
„Jak na to půjdeme?“ zeptal se Salazar. „Zkusíme se přes ně prostřílet, nebo prokecat?“
„Prokecat,“ rozhodla Torstenová a kývla na Zieglerovou, která se jako jediná z jejich týmu narodila na jedné z planet KVP a mluvení tedy musela obstarat ona. „Střílet jen v krajním případě. A žádný zabíjení!“ připomněla jim. „Jednak ti kluci dělají jenom svoji práci, jednak si nechceme nadělat víc problémů, než kolik už jich máme.“
Jejich krytí nebylo dokonalé, ale ani nemuselo. Stačilo, aby vojáky KVP přesvědčilo, že Torstenová a její tým nepatří k nepřátelům. Pokud nebyli nepřátelé, museli být přátelé, protože kdo jiný než oficiální vojenské a vědecké týmy mohl mít na stanici přístup?
Za zatáčkou v chodbě je uviděli: byli opravdu čtyři, na sobě měli pancéřované skafandry s dobře známým logem KVP – třemi stylizovanými planetami v oválu, nad kterým byla dvojitá stříška – a v rukou pušky. Samozřejmě už jimi mířili na Torstenovou a její skupinu. Když zjistili, že nově příchozí na sobě mají také uniformy KVP, trochu zbraně sklonili – ale ne úplně.
Bibiana vykročila, nasadila svůj nejdůstojnější pohled a pohodila světlými vlasy pod objemnou přilbou vědeckého skafandru. Ostatní ji následovali s odstupem několika kroků, skoro jako žáčci za paní učitelkou na exkurzi.
Nejbližší voják – mladík v bojovém skafandru s hodnostním štítkem desátníka – se zahleděl na vysokou postavu, která k němu rázovala, a znovu pozvedl pušku.
„H-heslo…?“ vyrazil ze sebe při pohledu na půvabnou tvář za průhledným hledím, která jako by patřila antické soše vysekané z ledu. Zkreslovalo ji jednak přízračné osvětlení, jednak průhledové displeje, ale její ženská krása se přesto nedala přehlédnout. Torstenová věděla, že na nekvalitních záznamech z přileb KVP, určených k vyhodnocování bojové situace, nikoli k rozpoznávání konkrétních nepřátel, ji nebude možné identifikovat.
„Ano, buďte tak laskav, mladý muži,“ odpověděla Bibiana. Stejně jako on mluvila přes externí reproduktor skafandru.
„Co prosím?“
„Nabízel jste mi křeslo, ne?“ řekla Bibiana a přišla ještě blíž. „Už jsem celá utahaná. Chodím tady snad hodinu a nikde není jediná židle. Začínám si říkat, že ti mimozemšťani snad ani nepotřebovali sedět.“
Mladík otvíral ústa, nejspíš aby ji znovu požádal o heslo nebo identifikaci, ale Bibiana ho předběhla. „Jsem doktorka Weismanová, ID 28535, a tohle jsou moji asistenti. Určitě mě máte v databázi…“
Torstenová využila toho, že pozornost všech čtyř vojáků se upírala na Bibianu, levou rukou hmátla dozadu, odepnula jeden ze dvou elektromagnetických granátů a hodila ho mezi ozbrojence.
Lesklý kovový válec dopadl na podlahu a explodoval. Jeden z vojáků – desátník, který stál na kraji skupiny a mluvil s Bibianou – stačil uskočit, ale ostatní tři zasáhly modrobílé elektromagnetické pulzy a během vteřiny vyřadily z provozu všechny elektronické systémy jejich zbroje. Vzápětí se skácel i desátník, když mu Torstenová s Benitezem poslali pozdrav v podobě několika omračujících paprsků.
Dva ze tří vojáků sražených elektromagnetickými pulzy se mátožně zvedali z podlahy. Napravo od Torstenová nepřirozeně klidný mechanický hlas řekl: „Pokoušíte se střílet na spřátelený cíl,“ do toho zazněla Salazarova nadávka a Benitezova zbraň štěkla podruhé, střela však byla vypálena narychlo, téměř bez míření, a cíl těsně minula.
Bližší voják obrátil zbraň proti Bibianě a stiskl spoušť, ale ve stejnou chvíli ho zasáhl Benitezův paprsek a rozhodil mu mušku, takže jeho střela trefila Bibianu jenom do ramene. Další sprška omračujících střel ho poslala zpátky na podlahu – a do bezvědomí. Zbývající voják stačil vystřelit, jeho paprsek zasáhl Salazara do stehna a podrazil mu nohu. Vteřinu nato posledního protivníka umlčela Torstenová, společně s Zieglerovou, která mezitím přemohla bolest, vytáhla z pouzdra svou příruční pistoli a ze vzdálenosti necelých dvou metrů napumpovala ochromující dávku vojákovi do boku.
Salazar zabručel a vyškrábal se na nohy. Nepřátelská střela ho naštěstí zasáhla jen nepřímo, vojenský skafandr neprorazila. Narovnal se a společně s Torstenovou spěchal k Zieglerové, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Zabručela, že „dobrý“. Paprsek podle všeho čistě prostřelil svalovinu a zároveň ránu vypálil. Trhlinu v pancéřovaném skafandru už stačily utěsnit samoopravovací systémy.
Zdálo se, že Bibiana neví, jak na jejich náhlou péči zareagovat. „Koukám, že ani tvůj vlastní kvér tě nemá rád,“ rýpla si do Salazara, kterému se kvůli stávkující zbrani nepodařilo zneškodnit žádného protivníka.
Zaškaredil se na neposlušnou pušku, jako by do ní chtěl očima propálit díru. „Ten parchant Akvarista,“ procedil mezi zuby. „Já ho přetrhnu jak hada! Taky se mohl zmínit, že tahle koaliční puška, kterou nám milostivě poskytl, není hacknutá a nebude střílet na vojáky KVP!“
„Spíš přetrhne on nás, jestli to zpackáme,“ podotkla Bibiana a škubla hlavou k nehybným tělům. „Proč jsi po nich sakra hodila ten granát?“ zeptala se velitelky. „Třeba by nás pustili!“
„Jakmile po tobě někdo chce heslo, je jen minimální šance, že tě prostě nechá jít,“ odsekla Torstenová. Přesto se cítila provinile. Kvůli ní měla Bibiana díru v rameni, jejich kanonádu navíc mohl někdo zaslechnout –
V přilbách jim zapraskal Vasilův hlas. „Nevím, co jste udělali,“ poznamenal, „ale i v tom šumu na senzorech vidím, jak se k vám žene mračno červených teček. Tou samou chodbou, kterou jste přišli. A to není všechno. První výsadkovej člun Terranský aliance právě přistál. Další dva mají namířeno do hangáru pár set metrů vlevo nad váma. Měli byste“
Co by měli, už se nedozvěděli. Vasilův hlas zanikl v hlasitém pískotu.
„Vasile?“ vykřikl zbytečně Benitez. „Vasile!“
„Do háje,“ ucedila Torstenová. „Zahájili komunikační rušení.“ Netušila, jestli kvůli střetnutí, které vyvolali, nebo kvůli příletu aliančních jednotek, a vlastně na tom ani nezáleželo. Výsledek byl stejný. Zmizel dokonce i signál vycházející ze středu stanice, ale naštěstí si do paměti skafandru dávno uložili jeho polohu.
„Skvělý,“ zabručel Salazar, samozřejmě také přes externí reproduktor. „Doufám, že ten skrček nevyměkne a nenechá nás tady.“
Utíkali širokou chodbou. Na displejích v přilbě se nepřátelé ještě neobjevili, ale vzhledem ke sníženému dosahu senzorů mohli být klidně jen pár desítek metrů za nimi. A kdoví, kolik jich bylo před nimi. Torstenová věděla, že proti větší skupině by neměli šanci ani se zbývajícími elektromagnetickými granáty. Nikdo z nich neměl skutečný vojenský výcvik; bojovat se učili spíš v hospodských rvačkách než na cvičišti.
Chodba se narovnala. Doleva odbočoval užší koridor, ve kterém bylo několik dveří. Senzory jí hlásily, že za pravou stěnou hlavní chodby se nachází ohromný dutý prostor, možná nějaká šachta nebo další prostorná chodba.
„Nelíbí se mi, že by nás tady měli nahánět jako krysy v bludišti,“ zavrčela Zieglerová. Hlas jí na chvilku přeskočil bolestí.
Salazar k ní zalétl pohledem. „Mohli bychom se rozdělit,“ navrhl. „Jeden z nás tu zůstane, zkusí nám v klidu najít bezpečnou cestu a my zatím svedeme pronásledovatele na falešnou stopu.“
„Rozdělit?“ opakoval nevěřícně Benitez. „Ty nevíš, že ve všech laciných hororech začnou hrdiny likvidovat monstra hned potom, co se hrdinové rozdělí?“
„My nejsme hrdinové,“ opravil ho Salazar, „ale soukromí podnikatelé. Nehoní nás monstra, ale vojáci. A tohle není horor, ale existenciální drama, ve kterým jde o to, jestli vyděláme balík prachů, nebo nakrkneme Akvaristu a do konce našich krátkých životů budeme třít bídu s nouzí.“
Zajímavá, ale celkem výstižná interpretace, pomyslela si Torstenová. Nebyl čas nad tím dumat. „Dvojko, podle senzorů je za touhle stěnou dlouhý dutý prostor,“ obrátila se na Zieglerovou. „Prořízneš do ní díru. Laserovou pilu máš. My je zatím zaměstnáme. Někam je odlákáme a pak se k tobě vrátíme.“
„Ale…“ Bibianě se zřejmě nechtělo nechat spolubojovníky ve štychu.
„Už jsem řekla! Schovej se do boční chodby a snaž se nedýchat moc hlasitě. No tak, pohyb!“
„Ano, madam,“ zavrčela Zieglerová a poklusem vyrazila do nejbližší odbočky po levé straně, než si nepřátelé na senzorech všimnou, že se jeden kontakt oddělil od skupiny.
Torstenová se Salazarem a Benitezem pokračovali hlavní chodbou. Benitez za běhu vytáhl z multifunkčního opasku šikovnou hračičku, kterou jim připravil Vasil: transpondér generující falešnou senzorovou siluetu pěti dalších lidských bytostí. Palcem ho zapnul.
Zvukové receptory zachytily vzadu za nimi dupot alespoň dvaceti párů nohou. Ohlédla se a uviděla, jak se v zákrutě třicet metrů za jejich zády vynořili první vojáci a zároveň zablikali i na senzorech. Hned jí zase zmizeli z očí, když společně s Benitezem a Salazarem zapadla do dalšího vedlejšího koridoru.
Bylo zvláštní doufat, že se nepřátelská přesila požene za nimi, ale nic jiného jim nezbývalo. Tušila, že touhle dobou probíhají kolem boční chodby, ve které byla schovaná Bibiana, a modlila se, aby nespolehlivé senzory neodhalily Bibianinu drobnou, mihotavou tečku a aby se vojáci soustředili na mnohem zřetelnější skupinu kontaktů před nimi.
Zdálo se, že gambit zabral: dupot a křik za jejich zády neslábl, spíš naopak. Připadalo jí, že vojáci je pomalu, ale jistě dohánějí! Trojice udýchaných uprchlíků zoufale kličkovala chodbami, neodvažovala se zamířit labyrintem zpátky k Bibianě a hledala příležitost, jak se zbavit pronásledovatelů. Když to přežiju, budu každé ráno cvičit, začnu pravidelně běhat, slibuju, přísahám.
Šance, kterou hledali, se jim naskytla hned na další křižovatce. Nalevo se černala kolmá šachta, která spojovala několik pater nad sebou, a vedle ní staré dobré schodiště se schody vysokými dobrého půl metru. Benitez hodil transpondér ze schodů a všichni tři zahnuli opačným směrem, to znamená doprava.
Po pár vteřinách čím dál namáhavějšího běhu zahlédli, že mračno červených teček za jejich zády se rozdělilo: alespoň tucet jich sestupoval po schodech za transpondérem vysílajícím signaturu pěti neexistujících narušitelů, ale zhruba stejné množství jich spěchalo za skutečnými uprchlíky. Torstenová zaklela. Pořád jich bylo moc na to, aby se s nimi mohli střetnout čelem.
Pak zanadávala znovu. Na senzorech se objevila hotová záplava kontaktů, která se hemžila přímo před nimi. Ne, opravila se v duchu. Dvě záplavy. Desítky kontaktů se pomalu hrnuly proti sobě, občas některý z nich blikl a zmizel ze schematické mapy.
Věděla, co to znamená. „Vypadá to, že dorazili hoši z Aliance a pokoušejí se probojovat do středu stanice,“ zamumlala. „Teď se nám to hodí.“
Přidala do kroku. Chodba po necelé minutě vyústila na balkon dvacet metrů nad podlahou ohromného sálu. Torstenová se přikrčila za jednoduchým zábradlím a vykoukla ven. Hlavní chodbou vlevo dole od nich postupovaly do sálu jednotky Terranské aliance v supermoderní zbroji a zasypávaly střelami mnohem hůře vybavené vojáky z Koalice vnějších planet, kteří se pokoušeli krýt na protějším konci ohromné místnosti, kde začínal široký koridor mířící doprostřed stanice. Aliančních vojáků bylo asi dvakrát míň, ale díky lepší výstroji získávali převahu. Po stranách sálu bylo několik balkonů podobných jako ten, na kterém právě dřepěla Torstenová. Na několika klečeli vojáci KVP a ostřelovali nepřátele.
Nalevo i napravo od Torstenové klesaly schody na hlavní podlaží. Mezi nimi a velkým koridorem bráněným vojáky KVP bylo další schodiště s dalším balkonem – a další chodbou vedoucí zhruba směrem zpátky k Bibianě. „Tamhle,“ ukázala rukou na sousední balkon. „Honem, než nám vpadnou do zad!“
Se skloněnými hlavami začali sbíhat na hlavní podlaží. Na spodních schodech se krčili tři vojáci KVP, horečně opětující palbu aliančních protivníků. Torstenová s Benitezem vypálili a dva z nich, zasažení omračujícími paprsky, se v křečích skáceli na zem. „Pokoušíte se střílet na spřátelený cíl,“ promluvil do té kanonády mechanický hlas Salazarovy pušky, jako by svého majitele informoval, že káva došla a je jen horká čokoláda. Třetí voják obrátil hlavu ve směru nového nečekaného útoku, vzápětí mu na přilbu dopadla Salazarova noha v těžké botě a srazila ho pozadu na podlahu.
Přelezli trojici nehybných těl a spěchali na další balkon. Nad hlavami jim prolétlo několik laserových střel. Torstenová zaslechla, jak Salazar sykl bolestí, a párkrát bez míření vypálila proti aliančním jednotkám. Koutkem oka zahlédla, jak se na původní balkon vyrojili jejich pronásledovatelé. Při pohledu na alianční útočníky úplně zapomněli na původní kořist a začali se věnovat naléhavějším problémům a opětovat alianční palbu. Uprchlíci párkrát vystřelili přes rameno a pak už byli na balkonu a zapadli do chodby.
„Pokusil jste se třikrát vystřelit na spřátelený cíl,“ blábolila Salazarova puška. „Odesílám hlášení… Nezdařilo se… Vyhledejte prosím místo se stabilním signálem KVP.“
„Hmm… vypadá to, že Aliance už taky zahájila komunikační rušení,“ utrousil Salazar.
Torstenová mrkla na senzory. Věděla, že jim nemůže bezvýhradně věřit, ale zdálo se, že je nikdo nepronásleduje. Koalice měla dost starostí s Aliancí a Aliance s Koalicí.
Vzpomněla si na Salazarovo bolestivé syknutí a za běhu k němu stočila pohled. Volnou rukou se držel za pravou stranu hrudi. Pancíř jeho bojového skafandru byl v těch místech ožehnutý. Samotěsnící systémy ho neprodyšně uzavřely, takže netušila, jak je Salazarovo zranění vážné.
„Pancíř tu střelu utlumil,“ zabručel Salazar, když si všiml jejího pohledu. „Jenom mi trochu popálila kůži, to je celý.“
Zpomalili z prudkého vyčerpávajícího běhu na volnější klus a proplétali se bludištěm šedivých chodeb zpátky k Zieglerové. Po nepřátelích pořád ani památky. Torstenová vydechla úlevou.
„Neměl bys potom Bibianu pozvat na rande?“ zeptal se Benitez Salazara, stále prostřednictvím externího reproduktoru. Že ho kromě Salazara uslyší i Torstenová, ho zřejmě netrápilo. Někdy jí připadalo, že po mnoha měsících společných eskapád ji berou pomalu jako chlapa. „Myslím, že naše Bibi po tobě jede, brácho,“ dodal Benitez. „Hodili byste se k sobě.“
„To, že je někdo prsatá dlouhonohá blondýna, přece ještě automaticky neznamená, že budeme mít něco společnýho,“ namítl Salazar. Zamyslel se. „Ne, počkat. Ano, znamená.“
„No, s peroxidem je blondýna každá,“ udělal Benitez narážku na Bibianiny odbarvené vlasy. „Důležitější je, že máte podobný zážitky, podobnou práci…“ pohodil hlavou dozadu k sálu, kde zuřila bitva.
„Míň žvanění, víc utíkání,“ okřikla je Torstenová, i když tušila, o co se Benitez pokouší – odvést Salazarovu pozornost od bolestivého zranění.
Za zatáčkou v široké chodbě zahlédli rovný úsek s několika odbočkami, kde nechali Zieglerovou. Nejdřív ji nikde neviděli, ale pak vykoukla z boční chodby, přeběhla k protější stěně a odtáhla vyříznutý kus šedozeleného kovu. Tenoučké spáry, kterou ve stěně zanechala její příruční laserová pila, by si v tom šeru ani nevšimli. Prolezli na druhou stranu, Bibiana se Salazarem za nimi vrátili vyříznutou desku na původní místo a všichni čtyři se rázem ocitli v naprosté tmě.
* * *
Torstenová zapnula noktovizor zabudovaný do přilby a černota zmizela, místo toho okolí získalo vybledlý nazelenalý odstín. Stáli v tunelu, který měl na rozdíl od většiny předchozích chodeb pravidelný čtvercový profil. Po podlaze se táhla dvojice silných kovových pásů, které jí okamžitě připomněly vodicí lišty výtahu, a další dva takové pruhy vedly po stropě. Vlámali se snad do nějaké dopravní šachty? Stanice byla poměrně rozlehlá a dávalo smysl, aby se po ní její původní nájemníci pohybovali i nějak jinak než pěšky.
Vyrazili tichým tunelem kupředu. Vytoužený střed stanice se nacházel kdesi nahoře a zároveň vpravo před nimi. Chvíli slyšeli jen vlastní dech a vlastní kroky a znovu na ně dolehla ponurost a samota tohoto pustého místa. Po několika minutách jim začaly do vědomí pronikat další slabé zvuky. Dunění výstřelů. Tlumený křik raněných a umírajících. Zvuky boje. Bitva ve velké síni, do níž ústila široká přístupová chodba, zřejmě ještě neskončila.
Torstenová potřásla hlavou. „Obě strany sem poslaly mnohem víc chlapů, než jsme čekali… Jestli se k našemu cíli dostanou dřív než my, tak to bude zajímavý.“
„Zajímavý?“ opakoval nevěřícně Salazar. „Uvědomuješ si, že pokud odejdeme s prázdnou, náš čistej výnos z týhle akce bude mínus osm tisíc, budeme muset prodat loď a Akvarista nás najme leda jako úklidovou četu na svých platinových latrínách, pokud nás do nich rovnou nenacpe?“
„Jo, přesně tohle jsem tím myslela.“
Neuniklo jí, jak sebou Benitez při slově „Akvarista“ trhl, a už poněkolikáté ji napadlo, že interní krycí jméno pro Ronalda Koddiga možná nezvolili zrovna nejšťastněji. Koddig měl ve svém přijímacím pokoji gigantické akvárium a v něm plavali prapodivní šupinatí tvorové, o kterých kolovaly nejrůznější pověsti.
„Klid,“ zašeptala. „On ty ryby nekrmí lidským masem.“
„To říká každý, dokud se neocitne v jejich žaludku,“ odsekl Benitez.
„Já slyšel, že nic jinýho nežerou,“ přidal se Salazar.
„Jsou to jenom povídačky,“ mírnila je Torstenová, i když by se vůbec nedivila, kdyby na nich bylo něco pravdy. „A stejně – my jsme jeho obchodní partneři, ne nějací poskoci. A neházejte flintu do žita. Svůj úkol pořád můžeme splnit.“ Před nimi se nacházela křižovatka: doprava nahoru odbočoval další tunel. Torstenová mrkla na mapu. „Vede přesně ke středu stanice,“ poznamenala Zieglerová, jako by jí četla myšlenky. „Vypadá to, že se na nás konečně usmálo štěstí.“ Torstenová na štěstí nevěřila. Z vlastních zkušeností věděla, že úsměv Štěstěny se může velice rychle změnit ve výsměšný škleb její škaredé sestry Smůly, a raději si své štěstí vytvářela sama. Tunelem stoupala s podezíravou opatrností a puškou neustále namířenou před sebe. Potom vpředu zahlédla konec tunelu. Zanadávala. Byli pouhých čtyřicet, padesát metrů od přesného středu stanice a zdroje tajemného signálu, ale nikde neviděla žádné dveře.
Benitez ji předešel a položil ruku na kovovou stěnu před nimi. Vypadala trochu jinak než ty kolem nich. Lišty mizely nad ní a pod ní. „Podle senzorů je za touhle stěnou malá komora,“ zašeptal. „Zkusme se do ní dostat. Pokud možno potichu.“
Torstenová kývla na Zieglerovou a ta vytáhla laserovou řezačku. Pracovala pomalu, aby nadělala co nejméně Muku, ale za dvě minuty už přesto stáli v krychli o rozměrech čtyři krát čtyři krát čtyři metry. Svítilo v ní stejné nouzové osvětlení jako na chodbách, a mohli tedy vypnout noktovizory. Jejich pozornost okamžitě přitáhl panel u pravé stěny. První skutečný kus mimozemské technologie, který od svého příletu viděli. Když se k němu přiblížili, nad jeho tmavým povrchem se rozsvítilo jednoduché holografické schéma stanice. Zářilo v něm několik desítek jasně modrých bodů. Jeden z nich – v samém středu stanice, kde se nacházeli – planul zeleně.
Natáhla k hologramu ruku. Reagoval na její pohyby, otáčel se za jejím prstem.
Zieglerová si ho prohlížela jako malého pejska, který se právě naučil panáčkovat. „Takže jsme vážně v dopravní kabině. A tohle bude ovládací panel s volbou zastávek.“
„Vypadá to, že jedna je kousek od našeho hangárů,“ souhlasil Benitez. „Že jsme si jí předtím nevšimli…“
Zvenčí k nim dolehl výkřik. Zaznívala v něm bolest, agonie… smrt.
Všichni strnuli. Když napnuli uši, zaslechli tlumené hlasy. Mrkli na mapu v průhledových displejích. Senzory tvrdily, že tím směrem nikdo není! Torstenová si příslušnou část mapy prohlédla důkladněji. Vlastně tvrdily, že tím směrem není vůbec nic. Jako by byl střed stanice za stěnou kabiny úplně prázdný, ale to přece nebylo možné, nacházeli se tam přinejmenším původci hlasů a zdroj signálu. Že by ze středu stanice vycházelo jakési rušení, které anulovalo účinky senzorů?
Přikradla se ke dveřím v levé stěně a přitiskla k nim ucho. „Přiveďte další vojáky!“ volal někdo. „Musíme se dostat dovnitř, než se sem probojuje Aliance! No tak, pohyb!“
Zdálo se, že senzorové rušení má vliv nejen na jejich přístroje, ale i na přístroje těch venku. Zřejmě Torstenovou a její skupinu vůbec nezaznamenali.
Mávla na ostatní, aby si připravili zbraně, pak se přikrčila, natáhla se po jediném tlačítku na dveřích a ty se tiše otevřely.
Za dveřmi se nacházela plošina ohrazená jakousi kovovou bariérou nebo snad zábradlím vysokým půl druhého metru. Doprava z ní vedlo krátké schodiště dolů na hlavní podlaží o pět metrů níž. Popolezla k zábradlí a opatrně zpoza něj vykoukla.
Naproti plošině s dopravní kabinou se zvedala vysoká zaoblená stěna. Byl v ní výklenek s jedinými dveřmi a před nimi stáli tři muži: důstojník v bojovém skafandru s výložkami plukovníka a dva muži v lehce pancéřovaných vědeckých skafandrech. Ze strany k nim přibíhali čtyři vojáci. Všichni se naštěstí soustředili na dveře, takže Torstenové opatrně vykukující několik metrů nad nimi si nikdo nevšiml.
„Jdeme na ně?“ zašeptal Salazar. „Sedm bysme jich mohli zvládnout…“
„Nezapomínej, že jeden z nás má jenom pistoli a další zase pušku, která stávkuje a odmítá střílet na koaliční cíle,“ odpověděla Torstenová.
Plukovník nařídil třem vojákům, ať vstoupí do výklenku. Položili pušky, chvíli si prohlíželi něco na dveřích, pak se po sobě podívali a zvedli ruce ke dveřím. Potom se ve výklenku rozzářilo prudké světlo, vojáci ze sebe vyrazili bolestný řev, pokoušeli se utéct, ale vzápětí z nich zbyla jen ozvěna příšerného křiku, která doznívala Torstenové v uších.
Mávla na ostatní, zvedla pušku a hodila jeden ze dvou zbývajících elektromagnetických granátů dolů právě ve chvíli, kdy se plukovník nadechoval, aby svého pobočníka poslal pro další tři muže.
Exploze elektromagnetických pulzů srazila plukovníka s pobočníkem a oba vědce na podlahu. Tři z nich se pokoušeli vstát, zaujmout obranné postavení, ale omračující paprsky Torstenové, Zieglerové a Beniteze je rychle uvrhly do bezvědomí.
Seběhli po půlmetrových schodech na hlavní podlaží, ostražitě se při tom rozhlíželi, ale nikde nikoho neviděli – samozřejmě s výjimkou čtyř zneškodněných mužů a dalších dvou nehybných vojáků, kteří leželi na zemi pět metrů od výklenku. Před těmi dvěma byla v zakřivené stěně zubatá trhlina, kudy se zřejmě pokoušeli prořezat dovnitř. Bylo jasné, že jádro stanice je dokonale chráněno proti násilnému vniknutí. Nezbývalo než zkusit to oficiální cestou.
Vmáčkli se do výklenku. Od středu stanice je dělilo posledních třicet metrů.
Na dveřích bylo dvanáct polí s pohyblivými mihotavými obrazy rozdělenými do tří skupin po čtyřech. Každý obraz znázorňoval nějaký předmět. Torstenová ke svému překvapení zjistila, že ty věci poznává: byla tam stará zrezivělá pistole, vedle ní jablko, ze kterého koukal červ, tamhle dokonce motýl mávající křídly a škaredá hyena se zubatou tlamou. Všechny obrazy se vlnily, jejich obrysy byly nepevné, nezřetelné. Celé to vypadalo jako proměnlivá, pestrobarevná, trojrozměrná obdoba kreseb z Rorschachova testu.
„To je… to je nějaká magie?“ vypravil ze sebe Salazar.
„Samozřejmě,“ přitakal Benitez. Když k němu Salazar s Zieglerovou obrátili podezíravé pohledy, dodal: „Magie koneckonců není nic jinýho než věda, který zatím nerozumíme.“
Prohlédla si obrazy. V první skupině byla rezavá pistole, červivé jablko, nabourané vznášedlo s rozbitým předním oknem, nádherně zpracovaná papírová kniha s barevnými ilustracemi; ve druhé skupině překrásný motýl, vrčící hyena, opelichaný pes, jedovatý had; ve třetí skupině rozzlobená učitelka před skupinou rozjívených žáků, pohledný muž obsluhující usměvavou ženu usazenou na gauči, velitel hřímající na nastoupené vojáky, zfetovaná dívka mezi odpadky na ulici. Každá čtveřice obsahovala jeden obraz, který jí připadal jednoznačně nejpřitažlivější, nejsprávnější.
Když se poradila s ostatními, zjistila, že většinu předmětů vidí všichni stejně či podobně, jenom Salazar s Benitezem viděli místo feťačky feťáka, Zieglerová místo hyeny supa a Salazar místo motýla pestrobarevného papouška a místo pistole porouchaný samopal. Všichni se však shodovali na tom, které pole v každé skupině jim ukazuje nejpříjemnější obraz.
Ostatní tři už natahovali ruce po obrazech, které se jim zamlouvaly nejvíc, chtěli je stisknout, obrazy je fascinovaly, jako by nad nimi měly jakousi zvláštní moc.
„Počkejte,“ zarazila je Torstenová, když si vzpomněla, jak dopadli vojáci. „Počkejte, sakra! Co když vůbec nejde o to, co je nám příjemný? Třeba ta kniha. Jasně, vypadá hezky, ale to ještě neznamená, že to není totální blábol! A ten motýl – přecházejí z něj oči, ale vážně byste mu dali přednost před psem, který umí být věrnější a oddanější než člověk…?“
Zieglerová s Benitezem začínali váhavě přikyvovat, kdežto Salazar se tvářil spíš nechápavě a trochu zmateně. Torstenová se pokusila oprostit od vlastních sobeckých přání, povrchních zájmů, předsudků… a pak si všimla, jak se některé obrazy začínají zvolna proměňovat. Ne, opravila se. Obrazy vypadaly pořád stejně; změnilo se jen její vnímání obrazů.
Ilustrace v knize se zaostřily a ukázaly strašlivé výjevy zvráceného mučení a nepředstavitelných hrůz. Motýl se proměnil v šedivou odpudivou můru. Pohledný muž se náhle tvářil vyčerpaně, žena na gauči znuděně a panovačně.
Protlačila se mezi ostatní a stiskla obrázek psa s vyplazeným jazykem a věrnýma očima. Benitez ve stejnou chvíli udělal totéž s jablkem, teď už bez červa, a Zieglerová s učitelkou, která předávala vědomosti mnohem klidnějším žákům než před chvílí.
Dveře se neslyšně otevřely.
„Dobrá práce,“ zašeptala Zieglerová. „Za to ti možná odpustím to prostřelený rameno.“
„Ještě z toho nejsme venku,“ zabručela Torstenová.
Prošli dveřmi a ty se samy od sebe zase zavřely. „Vlastně to vypadá, že ještě nejsme ani uvnitř,“ upozornil ji Benitez. Stáli v místnosti dlouhé a široké asi sedm metrů. Byla úplně prázdná, v protější stěně se však rýsovaly další zavřené dveře. Kupodivu se nacházely trochu stranou, v levé třetině místnosti.
Pomalu vykročili prázdnou místností ke dveřím.
„Co to má znamenat?“ rozhlížel se Salazar. „Kdyby tady byla nějaká další zkouška, tak to pochopím, ale prázdnej pokoj…?“
„Třeba tady je a jenom ji nevidíme,“ domnívala se Zieglerová. „Možná je určena pro bytosti s jinými smysly. Nebo nás právě teď zkoumají jejich přístroje a vyhodnocují, jestli nás pustit dál. Kdoví.“
„Že to říkáš tak klidně,“ zabručel Salazar. Těkal očima po holých stěnách. „Já z toho mám husí kůži.“
Bez nehody došli ke dveřím. Jejich deska se odsunula, zajela do stěny –
Za dveřmi byla další místnost, skoro stejná jako ta předloží. Tentokrát však nebyla prázdná. Uprostřed místnosti stála ta nejstrašlivější bytost, jakou kdy Torstenová viděla. Tři metry vysoký tvor měl dvě nohy a stál vzpřímeně, ale tím veškerá podobnost s lidmi končila. Z dlouhých šedivých kalhot vyčnívalo slizké svalnaté tělo se čtyřmi hnědozelenými hadovitými pažemi. Dolní paže se větvily na spoustu drobných krátkých chapadel svírajících jakousi zbraň připomínající kopí, zatímco horní, kratší paže – byly to vůbec paže? – měly místo dlaní ohromné kruhové chřtány s desítkami jehličkovitých zubů. Nejděsivější však byla jeho hlava: byly na ní jen čtyři obrovské kulaté oči rozmístěné po jejím obvodu, jinak nic.
Tvor vydal hluboký zvuk připomínající zavrčení nebo snad zasténání. Salazar pozvedl pušku a Zieglerová ji v poslední chvíli srazila k zemi. Vyšel výstřel, ale paprsek se neškodně zaryl do podlahy. „Nestřílejte!“ zařvala.
Teprve až teď si Torstenová všimla, že vzadu za netvorem se krčí další dvě bytosti, zjevně patřící ke stejnému druhu. Jedna z nich ovíjela svými pažemi druhou, podstatně menší, jako by se ji pokoušela zakrýt vlastním tělem. „On je chrání…“ pochopila.
Zieglerová udělala krok k netvorovi. Položila zbraň na podlahu, obrátila ruce dlaněmi vzhůru a pak jednu z nich pomalu natáhla k mimozemšťanovi.
Ten se viditelně uklidnil, nečekaně harmonicky zavlnil pažemi… a zmizel. Stejně jako druzí dva za ním.
„Byla to jenom holoprojekce,“ vydechla Torstenová. Zamračila se na Salazara. „Kdoví, jak by to s námi dopadlo, kdybys ho trefil. Moc dobře asi ne.“
„Víš, co se říká,“ pokrčil rameny Salazar. „Když jsi kladivo, každej problém vypadá jako hřebík.“
Torstenová zavrtěla hlavou a v čele ostatních prošla dalšími dveřmi, které se před nimi otevřely.
A okamžitě pochopila, že jsou na místě. Vstoupili do velkého, asi patnáct metrů širokého sálu. V jeho středu byl lesklý kovový stůl a na něm spočíval jakýsi kulatý předmět. Ze všeho nejdřív ji však upoutaly mohutné sochy. Po obvodu místnosti jich bylo celkem jedenáct, na výšku měřily dobré čtyři metry, všechny byly otočeny čelem doprostřed sálu a shlížely na stůl. Měly vesměs dvě ruce, dvě nohy a dvě oči, každá však vypadala jinak: byla vyrobena z jiného materiálu, v jiném stylu než ostatní sochy, takže se ani nedalo poznat, jestli mají všechny znázorňovat tentýž druh bytostí. Žádná se ovšem nepodobala holografickým nestvůrám, které potkali v předchozí místnosti.
„Slyšíte to?“ zašeptala Bibiana tichým, užaslým hlasem venkovského dítěte, které poprvé v životě stanulo v impozantním hradním paláci.
Torstenová ten zvuk také postřehla: tichý melancholický nápěv beze slov, stejný jako ten, který zachytila při vstupu do soustavy. Vycházel z majestátní sochy na druhém konci sálu, přímo naproti dveřím, a Torstenová nepochybovala, že právě ona je zdrojem signálu, který je sem přivedl.
V čele ostatních vykročila k osamocené kovové kouli spočívající na stole. Na první pohled bylo jasné, že tenhle předmět je skutečným středem místnosti – v doslovném i přeneseném smyslu. Došla k němu, sklonila se a zblízka si ho prohlédla. Jeho kovový povrch byl tmavý a lesklý. Jednolitou kulovitou plochu přerušovalo jediné tlačítko. Torstenová na sobě cítila pohledy svých tří druhů i jedenácti nehybných strážců, když natáhla ruku a zlehka ho stiskla.
Nad přístrojem se rozzářil holografický obraz, tak čistý a detailní, jako by se dívala oknem do jiného světa.
Mrtvého světa.
Torstenová zírala z ptačí perspektivy na ohromné město. Nepoznávala ho, architektura vypadala naprosto cize, ale zcela nepochybně to bylo město. Pagodovité budovy různých velikostí stály v pravidelných řadách paprsčitě směřujících k volným prostranstvím, snad náměstím. Béžové a šedomodré stavby ve vyprahlé okrové pustině. Nevěděla, jestli jsou ty domy vysoké deset nebo padesát metrů – její oči nenacházely nic, podle čeho by mohly určit měřítko. Neviděly ani žádnou stopu života. Nikde nebyl žádný živý tvor, nikde se nikdo nehýbal, nepracoval, nechodil. Mezi domy zahlédla spoustu menších předmětů, možná dopravních prostředků, a když se podívala důkladněji, zjistila, že většina vozidel je zašlá, zchátralá, zrezivělá. Pak si všimla, že zdivo většiny budov je rovněž omšelé a začíná se drolit. Po zádech jí přeběhl mráz.
Obraz se bez varování změnil. Najednou měla před očima jiné město, s podobnou pravidelnou architekturou, ale v úplně jiné krajině. Všude byla spousta zeleně, plazila se po stěnách, vyrůstala z popraskaných ulic, brala si zpátky, co bylo kdysi její.
„Co jsi udělala?“ vyjekl Benitez.
„Nic,“ vypravila ze sebe Torstenová. „Ono samo.“
Viděla, že z většiny domů zbyly jen rozvaliny, zříceninami prorůstaly vysoké exotické stromy, některé z nich se ježily zvláštními trsy červených ostnů, možná nějakých plodů nebo přírodních obranných mechanismů. Z probořených střech visely celé závoje zelených a fialových popínavých rostlin –
Obraz se znovu změnil. Čekala, že uvidí další, třetí město, místo toho však zírala na planinu posetou troskami nejrůznějších strojů, podle všeho gigantických vesmírných lodí. Mezi jejich vyhořelými vraky tu a tam vykukovaly zbytky rozdrcených budov a jakýchsi černých polámaných válečků, možná sežehnutých stromů. Scéna naprosté zkázy ji vyděsila, doufala, že se obraz změní, musí se změnit jako už dvakrát předtím, třetí záběr ovšem jen zvolna plul nad zpustošenou krajinou, půl minuty, potom celou minutu, až to najednou nemohla vydržet, nemohla se na to dál dívat, hrábla rukou do obrazu –
Pohled se prudce oddálil, náhle se dívala z vesmíru na celou planetu a z té se vzápětí stala jen tečka mezi myriádami dalších slunečních soustav, z nichž se skládala Galaxie.
Před čtveřicí ohromených postav ve skafandrech se vznášela ohromná galaktická mapa.
Bibiana jako ve snách vykročila a pomalu zvedla ruku. Holografická mapa reagovala na její pohyby, otáčela se a přibližovala, Bibianě chvíli trvalo mapu ovládnout, ale nakonec se jí to podařilo a po další chvíli pátrání objevila rameno Orion se soustavami prozkoumanými a kolonizovanými člověkem včetně soustavy Sol se starou Zemí.
Přiblížila pohled ještě víc a Torstenová měla pocit, jako by prudce klesala atmosférou, proletěla vrstvou mraků a závratnou rychlostí padala k povrchu. Modré plochy moří, šedobílé skvrny měst… Bibiana nasměrovala záběr k nejbližší megalopoli a Torstenová zalapala po dechu. Viděla ulice, kterými chodili lidé. Živí lidé. Nad nimi létala vznášedla, město se hýbalo, dýchalo, žilo. Zieglerová zazoomovala na úroveň chodníku, až měla Torstenová pocit, že mezi těmi lidmi stojí, že do ní musejí každou chvíli vrazit. Začínalo jí docházet, že předmět před ní není jenom neuvěřitelně podrobná trojrozměrná mapa.
„Ukazuje…“ zachraptěla a začala znovu. „Ukazuje nám všechno v reálným čase, že jo?“
„Cože?“ zavrčel Salazar. „Jak je to možný? Víš, kolik by k tomu potřebovali satelitů, aby pokryli celou Galaxii…“
„Nevím, jak to udělali,“ řekla Bibiana, „ale šéfová má pravdu. Podívej se.“ Přiblížila záběr k ohromnému zábavnímu komplexu, na kterém byl pohyblivý poutač s blonďákem v červenobílém oblečku. Flash Gordon 3: Pomsta Minga Nemilosrdného. Premiéra právě dnes!
„Ten holofilm měl mít dneska premiéru v celý Terranský alianci,“ dodala. „Jsem si tím jistá. Starýho Flashe jsem vždycky zbožňovala. Toho původního, ve kterým byla hudba od Queenů, ne ten přihlouplej remake. To, co vidíme, se děje právě teď.“
Na Torstenovou to bylo moc. Chtěla zobrazit jinou planetu, pokusila se obraz oddálit, vrátit se do vesmíru, najít v Galaxii svoji rodnou Parvadu, ale mávla rukou tak prudce, až při tom nechtěně zavadila o tlačítko. Holografický obraz okamžitě zmizel.
Zase ho honem zapnula. Přístroj jim sám od sebe ukázal město zarůstající džunglí.
„Proč nám to ukazuje?“ nechápal Salazar. „Tohle už jsme viděli.“
Zieglerová chtěla záběr odmávnout, přeskočit, ale nepodařilo se jí to. Po půlminutě se záběr sám od sebe změnil, ukázal pláň posetou troskami, a po další půlminutě zobrazil pozemské město, které předtím vybrala Bibiana.
„Možná je tak nastavená,“ domýšlela si Bibiana. „Řekla bych, že po každým spuštění automaticky ukáže poslední tři místa, na který se někdo díval. Až pak tě pustí dál.“
Několik dalších ohromených minut si prohlíželi planety v prostoru prozkoumaném lidmi. Dokázali zobrazit nejmenší podrobnosti, tváře lidí, poznávací značky vozidel, jen do budov nedokázala interaktivní mapa proniknout. Našli pět, deset, dvacet dalších důkazů, že to, co vidí, se skutečně odvíjí v reálném čase. Summit Terranské aliance v Novém Bruselu. Rozbitý čelní světlomet Salazarova vznášedla, nabouraného teprve minulý týden. Vozidlo Benitezovy matky na návštěvě u Benitezových prarodičů. Velkoplošná zpravodajská obrazovka s titulky informujícími o nevysvětlených přesunech čím dál většího počtu lodí KVP a spekulacích, že byla kdesi objevena jakási stopa mimozemšťanů, podle některých zdrojů dokonce kosmická stanice.
„No fajn,“ zabručel Salazar. „Za chvíli se uvidíme naživo ve zprávách…“
Torstenová věděla, že by měla honem vzít kulovitý artefakt a vypadnout, ale nemohla si pomoct, musela si prohlížet další a další planety, včetně těch, na kterých kdysi sídlila dávná říše mimozemšťanů. Zieglerová si rychle odvodila, že tyto světy byly zvýrazněny modře, a nebylo tedy těžké je dohledat. Byly jich desítky. A na žádném z nich nezahlédli jedinou inteligentní bytost.
„Jedno mi nejde do hlavy,“ vrtěla hlavou Torstenová. „Jak mohla tahle civilizace zaniknout? Co ji mohlo ohrozit? Vždyť věděla a viděla všechno…“
„Možná zanikla právě proto.“
„Jak to myslíš…?“ Benitezova podivná odpověď ji překvapila, ale pohled od mapy neodtrhla. To udělala až ve chvíli, kdy Benitez bez varování pozvedl zbraň a spustil palbu.
Kovovou kouli zasáhla první střela, potom druhá. Předmět začal v místě zásahu žhnout a mapa se trochu zamihotala. Torstenová byla Benitezovou palbou tak zaskočená a šokovaná, že stačila zareagovat až při třetím výstřelu. Praštila pěstí shora do Benitezovy pušky, vrhla se na něj a vlastní vahou ho srazila na podlahu. „Co to sakra vyvádíš? Zbláznil ses?“
K vlastnímu úžasu spatřila, že Benitez má v očích slzy.
Přerývaně se nadechl. „Tuhle věc nemůžeme odvézt zpátky k nám… Nesmíme ji dát Akvaristovi, Terranské alianci ani nikomu jinému. Prostě nesmíme. Jedině pokud bychom chtěli zničit lidstvo.“
„Cože? Co to meleš?“
„Zamysli se,“ chrlil ze sebe Benitez. „Znalosti jsou totéž co moc – a kdo tuhle věc získá, bude mít v rukou takovou moc, jakou nemůže mít nikdo jiný… Je jedno, komu bychom ji dali, jestli bychom ji prodali Akvaristovi nebo třeba tomu, kdo by nabídl nejvíc, nebo bychom ji jako správní občané odevzdali Terranské alianci. Vždycky by se nakonec stala nástrojem útlaku. Copak to nevidíš? Vždycky by nakonec skončila v rukou diktátora nebo by ho rovnou sama stvořila.“
Torstenová zvedla pohled k mapě. Takhle se na to ještě nedívala. A popravdě řečeno, o moudrosti a lidumilnosti Terranské aliance, Koalice vnějších planet, Akvaristova obchodního impéria a vlastně kteréhokoli lidského uskupení neměla vůbec žádné iluze. Srdce se jí sevřelo při pomyšlení na neustálý totalitní dozor nad všemi lidskými bytostmi v celé Galaxii; na všechna beznadějná povstání, potlačená v samém zárodku. A to všechno díky tomuhle úžasnému a zároveň strašlivému vševidoucímu přístroji.
Ale Benitez ještě neskončil. „A tohle není to nejhorší… Vnější útisk je špatný, zvlášť v takovémhle monstrózním měřítku, ale dá se nějak přetrpět, aspoň je proti čemu bojovat.“ Obrátil se k ostatním, už nemluvil jenom na Torstenovou. „Ale představte si, co by tahle věc udělala s lidskou psychikou. Představte si, že byste najednou dopodrobna znali každou planetu, každý nejzapadlejší kout v téhle Galaxii. Nic by nezůstalo neodhaleno. Co by nás nutilo posouvat se někam dál, objevovat nové věci?“
Torstenová přikývla. Moc dobře chápala, o čem Benitez mluví. Apatie, lhostejnost, netečnost, stagnace. Proti tomu se dá bojovat jen nemnoha zbraněmi, mimo jiné úžasem. A úžas vychází z nových, dosud neobjevených věcí; jen málokdy z věcí důvěrně známých, beze zbytku prozkoumaných.
„A volání neznáma… volání neznáma by utichlo,“ zašeptal a kývl směrem ke své zbrani ležící stranou na podlaze. „Nedokázal jsem tu představu snést.“
Torstenová trochu povolila sevření na Benitezově bojovém skafandru. Hněv z ní pomalu vyprchával. Věděla, že stará Země ztratila část svého kouzla v okamžiku, kdy byla beze zbytku zmapována podrobnými satelitními snímky, aktualizovanými v reálném čase– Totéž platilo o všech ostatních kosmických tělesech, která člověk obsadil. Neznámo se v dostupném prostoru rychle stávalo nedostatkovým zbožím, a přitom to bylo právě tohle, co podněcovalo lidskou fantazii, rozvoj a růst. Vážně se chtěli šmahem připravit o všechen zbytek?
Zvedla se z podlahy. „Zvedej se. Mizíme odsud.“
„A… co ta věc?“ zeptal se váhavě Benitez. „Zničíme ji?“
„Ani náhodou,“ ozval se Salazar. „Co naše odměna?“
„Copak jsi neposlouchal nic z toho, co jsem říkal?“ Benitez obrátil oči ke stropu. „Tohle je větší než my. Nejde zdaleka jenom o peníze!“
Torstenová se natáhla po kovové kouli. Pod dohledem jedenácti mlčících soch ji vypnula a pak ji vzala do rukou. Myslela si, že ji sama neuzvedne, ale koule byla mnohem lehčí, než vypadala. „Vezmeme ji s sebou,“ prohlásila. Zahlédla Benitezův rozhořčený pohled a dodala: „Nechci dělat unáhlený rozhodnutí. Vypadneme odsud a pak si v klidu rozmyslíme, co dál.“
* * *
Se zbraněmi v rukou vyšli ze sálu stejnou cestou, kudy do něj přišli. Torstenová byla odhodlaná raději rozstřílet přístroj na kusy, než aby ho nechala padnout do rukou Aliance, ale za dveřmi nikdo nečíhal. Do předsálí doléhaly zvuky střelby. Bitva ještě neskončila.
Vyběhli po schodech k dopravní kabině. I když věděli, kde ji hledat, zavřené dveře byly tak nenápadné, že je málem přehlédli. Další minutu hledali způsob, jak je otevřít, a pak si Zieglerová konečně všimla mírně vystouplé obdélníkové plošky bezmála dva metry nad podlahou.
Na ovládacím panelu v kabině zvolili zastávku, která se nacházela nejblíž k jejich hangáru. Kabina se s tichým zavrzáním dlouho nepoužívaných mechanismů dala do pohybu. Všichni se podvědomě přitiskli ke stěnám a podlaze, aby neupadli nebo nevypadli dírou vyříznutou v přední části kabiny, ale její pohyb byl tak plynulý a hladký, že se báli zbytečně. Zírali do černého tunelu, kterým se kabina řítila, a než si na ten pohled zvykli, dvojité dveře se automaticky otevřely a vypustily je do chodby pár kroků od hangáru s jejich lodí.
Torstenové se ulevilo, že Pteranodon je pořád ještě na místě. Nemyslela si, že by je Vasil bezdůvodně nechal v maléru – na druhou stranu ale viděl, jak přilétají další a další alianční jednotky, a při takovém pohledu by mohly vyměknout i drsnější nátury, než byl on. Jakmile vběhli na palubu, malá nákladní loď odstartovala.
Všichni prošli rychlou dekontaminací a pak se namačkali do řídicí kabiny k Vasilovi. Pteranodon vylétl z širokého ústí hangáru a před nimi se otevřela studená černá náruč vesmíru – plná bojujících stíhaček, laserových střel, vybuchujících projektilů. Torstenová pouhým okem zahlédla hned čtyři křižníky. V jejím zorném úhlu se cosi mihlo a do soustavy přibyly další dvě obrovské lodě, které právě dokončily nadprostorový skok.
Hejno aliančních stíhaček pronásledovalo výsadkovou loď KVP, zjevně mířící do stejného hangáru, který právě opouštěl Pteranodon. Vasil zaklel a zahájil úhybné manévry. „Jestli se ti stíhači dostanou ještě blíž, tak nás zahlídnou, maskování nemaskováni!“ zavrčel.
„Proč neskočíme do nadprostoru?“ křikla Zieglerová.
Vasil se s předstíraným údivem plácl do čela. „Vidíš, já hlupák, to mě nenapadlo.“ Střelil po ní pohledem. „Nejdřív se musíme vzdálit od tý stanice a křižníků, jestli se o ně nechceme rozmáznout!“
Torstenová zaťala prsty do opěradla Vasilova křesla a napjatě sledovala alianční letouny na senzorech. Před Pteranodonem se několikrát zablýsklo, výsadková loď vybuchla a její trosky spolu s několika desítkami bezvládných těl v bojových skafandrech narazily do tmavého trupu kosmické stanice.
„A je to tady!“ křikl Vasil. Torstenová ve stejnou chvíli na senzorech zahlédla, jak se stíhačky obracejí za Pteranodonem. Na rozdíl od svého prehistorického jmenovce nebyl Pteranodon už dávno „bezzubý“, kromě maskovacího systému disponoval dvěma dodatečně namontovanými laserovými kanony, v přímém střetu s moderními aliančními stroji by však nemohl obstát.
„Držte si přilby!“ houkl Vasil a Torstenová pochopila, že svou předchozí poznámku myslel jinak.
Vteřinu nato projelo palubou dobře známé zachvění a Pteranodon skočil do nadprostoru. Příští zastávka: Mirth. Sídelní planeta Ronalda „Akvaristy“ Koddiga. Torstenová si oddechla, Benitez se Salazarem a Zieglerovou zajásali. Pilot po nich loupl očima, jako by ho jejich úleva téměř urazila.
Jakmile Bibianě a Salazarovi ošetřili zranění, všichni včetně Vasila se sešli v malém útulném salonku v přední části lodi, aby se poradili, co dál. Salazar chtěl dokončit úkol, pro který je najal Koddig, Benitez byl proti.
„Máme dvě možnosti,“ shrnul to Salazar. „Buď budeme chudý a dost možná mrtvý, nebo budeme bohatý a z Akvaristy uděláme pána Galaxie. Těžká volba,“ dodal ironicky. Zadumal se, když ho napadla třetí možnost. „Nebo bysme si tu věcičku mohli nechat pro sebe…“
Ale Benitez o tom nechtěl ani slyšet. „A dopadnout jako ti chudáci, kteří ji vyrobili? Děkuju, nechci.“ Upřel pohled na Torstenovou. „Pořád si myslím, že bysme ji měli prostě vyhodit z přechodový komory a zničit. Akvaristovi můžeme říct, že jsme nic nenašli. Třeba nás nechá jít.“
Torstenová jeho návrh převracela v hlavě. Ani jedna z možností se jí nezamlouvala. Pak ucítila, jak se jí rty roztahují do širokého úsměvu.
„Mám lepší nápad,“ řekla.
* * *
Koddig seděl ve vysokém křesle v přijímací části své prostorné kanceláře a zíral na hladký kulovitý předmět ležící na velkém černém stole. Pak pomalu zvedl pohled ke štíhlé tmavovlasé ženě s pronikavýma očima a semknutými rty, která mu ho přinesla. Chvíli bylo slyšet jen tiché šumění velikého akvária zabírajícího celou protější stěnu. Za průhlednou bariérou z téměř nezničitelného skla plavaly veliké, více než metr dlouhé ryby – latimérie a další prapodivné druhy přivezené přímo ze Země. Koddig věděl že většina jeho návštěvníků na ně pohlížela s lépe či hůře skrývanou hrůzou, protože v životě nic podobného neviděla. Vyhovovalo mu to; rád je ohromoval a děsil. Přesto se zdálo, že Miri Torstenová je v naprostém klidu. Možná už si na jeho miláčky stačila zvyknout.
Ze zpráv samozřejmě věděl, že v hlubokém vesmíru se něco semlelo, dal si dvě a dvě dohromady a pochopil, že ohniskem eskalujícího ozbrojeného střetu mezi Terranskou aliancí a Koalicí vnějších planet je právě mimozemská stanice. Torstenová a její lidé byli dobří, levní a poměrně spolehliví, ale Koddig přesto ani nedoufal, že by mohli uspět. Zřejmě je podcenil.
Za Torstenovou stáli dva vazouni, členové Koddigovy ochranky. Koddig na jednoho z nich kývl. Chlap pochopil, co se po něm chce, vytáhl ruční detektor lži a vykročil k Torstenové.
„Je tohle to, pro co jsem vás poslal?“ zeptal se jí Koddig a ukázal na kovovou kouli.
„Ano.“
Přístroj v rukou gorily zeleně blikl: pravda.
„Nic jiného jste nenašli ani nepřivezli?“
„Ne.“
Další zelené bliknutí.
„Co ta věc dělá?“
„Ukáže vám věci… Ale to, co uvidíte, není skutečné. Nevěřte tomu.“
Žluté zablikání. Koddig tázavě vzhlédl.
„Je nervózní, ale říká pravdu, pane,“ dodala na vysvětlenou gorila.
„Co přesně vám ta věc ukázala?“ chtěl vědět Koddig.
„Moje nejhorší noční můry. Pane.“
Zelené bliknutí. Pravda.
„Dobrá,“ řekl Koddig. „Ale než vám zaplatím, podívám se na to sám.“
Torstenová pokrčila rameny. Koddig naznačil gorilám, ať ji odvedou stranou ke gigantickému akváriu, mávnutím ruky od sebe odehnal svého asistenta a ve společnosti dalších dvou spolehlivých bodyguardů si začal přístroj prohlížet.
Na přístroji bylo jediné tlačítko. Natáhl se k němu a bez dlouhého rozmýšlení ho stiskl.
Nad kovovou koulí se rozzářil trojrozměrný obraz. Koddig překvapeně nakrčil obočí, když si uvědomil, že se dívá na Thespia Solutions, novou vývojářskou divizi Koddig Enterprises, založenou na sousedním kontinentu díky velmi nevybíravému – a velmi nezákonnému – převzetí jiných dvou korporací; Chvíli tomu nechtěl věřit, nechápal, proč mu přístroj ukazuje právě tohle – čekal, že uvidí daleké planety, mimozemské bytosti, podivuhodné technologie, a ne svůj vlastní podnik. Obraz byl tak podrobný a jasný, jako by to ani nebyl obraz, ale sama skutečnost. Jako by se Koddig osobně vznášel před gigantickou padesátipatrovou budovou.
Ze strany na ni dopadaly jakési záblesky – červené, modré a bílé. Záběr se trochu oddálil a Koddig šokovaně sledoval, jak se k centrále Thespia Solutions žene celá smršť policejních vznášedel. Ztuhl hrůzou. Vypadalo to na pořádný zátah.
Torstenová přece říkala, že tahle věc jí ukázala její nejhorší noční můry, blesklo mu hlavou. Vidím snad něco podobného?
Než mohl najít uspokojivou odpověď, holografický obraz promítaný kulovitým přístrojem se sám od sebe změnil. Tentokrát zabíral jakési prostorné náměstí s parkem, kterým se procházeli lidé, vysoko nad nimi létala civilní vznášedla a všude kolem zářily sloupy veřejného osvětlení a velkoplošné obrazovky na stěnách dvacetipatrových budov. Záběr se soustředil na jeden z gigantických displejů. Právě na něm běželo aktuální zpravodajství, které se – soudě podle archivního obrazového doprovodu – týkalo Koddigova spojence z vrcholové politiky Thomase Gophera. Ve spodní části obrazovky běžel text, dost velký na to, aby ho Koddig pohodlně přečetl:
Senátor Terranské aliance Thomas Gopher byl dnes
ODPOLEDNE ZATČEN MEZIPLANETARNÍ VYŠETŘOVACÍ SLUŽBOU A OBVINĚN Z KORUPCE. VYŠETŘOVATELE TVRDÍ, ŽE SHROMÁŽDILI DOSTATEK DŮKAZŮ O NEZÁKONNÉM NAPOJENÍ NA BYZNYS KONTROVERZNÍHO PODNIKATELE RONALDA KODDIGA, KTERÉMU
Gopher zajišťoval lukrativní zakázky a pomohl mu
NEJMÉNĚ ZDVOJNÁSOBIT PŮVODNÍ JMĚNÍ. ODHALENÍ BY MOHLO VÉST NEJEN K DOŽIVOTNÍMU ŽALÁŘI PRO GOPHERA, ALE I K PÁDU
Koddigova obchodního impéria…
Koddigovi se zatmělo před očima. Ne. To přece není možné. S Thomasem jsem mluvil chvíli předtím, než přišla Torstenová. Není to pravda. Nemůže to být pravda!
Holografický záběr se opět změnil. Koddig neomylně poznal hlavní město Mirthu. No jistě, byla to jedna z nejprestižnějších městských tříd, pouhých pár set metrů daleko. Kousek odtamtud přece pracuje Sandra…
Záběr se přiblížil těsně nad chodník, takže Koddig zřetelně viděl kavárnu s venkovní zahrádkou. Na Mirthu začínal podzim, ale ještě bylo poměrně teplo a lidé seděli na křeslech u stolků mezi prvními spadanými hnědočervenými a žlutozelenými listy. A tamhle u stolku vzadu… Není to snad…
Byla k němu otočená zády, ale přesto nepochyboval, že je to ona. Sandra, jeho manželka. Světlé zvlněné vlasy sahající do poloviny zad, na nich slušivý červený baret, štíhlé tělo v přiléhavém tmavočerveném kostýmku, nezaměnitelná luxusní kabelka. A naproti ní seděl – nějaký chlap ve společenském obleku. Částečně ho zakrýval slunečník, takže mu pořádně neviděl do tváře. Zato však viděl, jak se oba drží za ruce, důvěrně se k sobě naklánějí… a pak se zvedla nad stůl, vášnivě ho objala, až málem převrhla pití, a hladově ho políbila.
Víc neviděl, před očima měl najednou rudočernou tmu. Hmátl po vidkomu a navolil její číslo.
„Ano, Rone? Co se děje?“
„Že právě teď…,“ zachraptěl a začal znovu. „Že právě teď nesedíš s nějakým maníkem v kavárně na Adamsově třídě?“
Když se trní rozplynula, zjistil, že jeho otázka byla zbytečná. Vzadu za svou překrásnou ženou viděl šedočernou skříň napěchovanou datovými nosiči. Seděla ve své kanceláři.
„Ne, ty žárlivce! Jsem v práci a mám důležité jednání! Buď tak laskavý a dej mi s tím svým věčným špehováním a podezíravostí konečně pokoj, jinak tentokrát vážně podám žádost o rozvod!“ Prudké prásknutí a spojení se přerušilo.
Koddig cítil, jak se mu hrne krev do hlavy. Než si uvědomil, co dělá, skočil k nejbližšímu tělesnému strážci, vyškubl mu z pouzdra pistoli a napumpoval do toho zatraceného krámu jednu, druhou a potom třetí laserovou střelu. Přístroj začal trochu žhnout, ale pořád byl v celku. Koddiga to rozzuřilo k nepříčetnosti a vypálil počtvrté, popáté, podesáté.
Koncentrovanou laserovou palbu nemohl přístroj vydržet. Třináctý zásah mu ustřelil horní čtvrtinu a následovala ohlušující exploze. Tělesný strážce ho v poslední vteřině srazil na podlahu a zakryl ho vlastním tělem. Koddig slyšel, jak všude kolem dopadají doběla rozpálené úlomky. Bodyguard tlumeně sykl bolestí. Některé střepiny musely zasáhnout i jeho.
Bezuzdná destrukce Koddiga trochu uklidnila. Cítil, jak z něj pomalu vyprchává hněv. „Zaplaťte Torstenové, co jsme jí slíbili,“ houkl na svého asistenta schouleného v rohu místnosti. Zničeného přístroje nelitoval, stejně to byl jen prolhaný, nepoužitelný krám, a nemrzely ho ani vyhozené peníze, které do něj investoval. Aspoň ho vyfoukl Terranské alianci a Koalici vnějších planet. Zkazil jim den a to za těch pár šupů stálo.
Zlomyslně se usmál, s pomocí tělesných strážců se zvedl z podlahy a začal se oprašovat. Při pohledu na trosky mimozemského přístroje se přesto neubránil pomyšlení, jestli by si přece jen neměl najmout nového psychologa. Pokud možno takového, který by ho konečně dokázal zbavit nekontrolovaných záchvatů vzteku.
* * *
Torstenová seděla s Vasilem a Benitezem v salonku na palubě Pteranodona, pořád ještě spočívajícího v kosmickém přístavu na Mirthu. Popíjela horké kakao a k němu přikusovala pravý tvarohový koláč, který si koupila cestou z Koddigovy kanceláře. Vychutnávala si příjemnou chuť bez umělých náhražek a čekala, až se vrátí ostatní.
Nemusela čekat dlouho. Bibiana se Salazarem vtrhli do salonku jako velká voda. Zieglerová už stačila zahodit červený baret i lacinou kopii luxusní kabelky a Salazar se ze sebe pokoušel servat příliš těsné společenské sako, pod kterým měl obyčejné šedivé triko.
„Tak co? Jak to šlo?“ chtěla vědět Bibiana.
Torstenová pozvedla kufřík s odměnou. „Skvěle. Vaše malý představení pro něj byla poslední kapka.“ Zasmála se. „Měli jste ho vidět! Sebral bodyguardovi pistoli a v záchvatu zuřivosti tu věc rozstřílel na kusy.“
„Dostaneme větší podíl?“ zajímal se Salazar.
Torstenová se přestala usmívat. „Tak to moment. Všichni odvedli svůj kus práce. Benitez s Vasilem zařídili falešnej bombovej poplach dva bloky od Thespia Solutions a já jsem musela čelit Koddigovi a jeho strašlivýmu akváriu. A taky jsem se spojila se svým kontaktem na Piedra Calienté kvůli tý naší zprávě o Koddigovo politickým spiklenci, kterou jsme narychlo splichtili.“ Zmíněný kontakt jí dlužil laskavost a pustil falšovanou zprávu na velkoplošnou obrazovku na zapadlém světě KVP, kde o nějakém Thomasů Gopherovi v životě neslyšeli.
„Stejně mi to přišlo jako moc velký riziko,“ prohlásil Benitez. „Co kdyby to nevyšlo? Uvědomuješ si, že Koddigovi by zůstala v rukou zbraň, se kterou by byl prakticky nezastavitelný?“
„Klid,“ řekla Torstenová. „Znám ho jako svý boty. Věděla jsem naprosto přesně, co udělá.“
„Anebo jsi možná věděla, že přístroj má autodestrukční funkci a že by z něj zítra touhle dobou tak jako tak byly trosky,“ ozval se Salazar. „No netvař se tak překvapeně. Bibiana mi řekla, že celou zpáteční cestu na Mirth jste tu funkci hledaly, až jste ji konečně našly a nastavily.“
„Vážně?“ vyrazil ze sebe Benitez. „A proč jsi nám nic neřekla? Proč jsme se vůbec namáhali s tou šarádou, kterou jsme ušili na Koddiga, když stačilo počkat, až se přístroj v jeho trezoru rozletí na cimprcampr?“
„Protože to byla zábava,“ usmála se. „Sám jsi přece říkal, že bysme to neměli dělat jenom pro peníze. A jak říkám zase já, svoje štěstí si radši vytvářím sama.“
Nechala ho tam sedět s otevřenými ústy a vyrazila do své kajuty, aby se trochu prospala. Ucítila, jak se jí pod nohama zachvěla paluba, když loď odstartovala. Byl to náročný, ale úspěšný den. Dostali zaplaceno a neznámo bylo zachráněno. Galaktický urbex mohl pokračovat.