Mladík přistoupil k jednomu z oken, zadní dveře se totiž ukázaly být překvapivě pevné. Nejprve do nich několikrát bezvýsledně kopl, aby se o tom ujistil, než se poohlédl po snadnější cestě dovnitř. Okna byla zamřížovaná, mříže byly ovšem zrezlé téměř naskrz, takže je bez obtíží uvolnil. Okno bylo zamčené, a tak bez okolků roztříštil sklo cihlou, vypáčenou ze zahradní zdi. Nestaral se o hluk. Věděl, že v domě je jen stařec, zahrada byla navíc dost rozlehlá, krytá stromy, a večerní doprava proudila po silnici z přední strany domu. Byla dost hlasitá na to, aby zamaskovala jakýkoli hluk, který mohl způsobit.
Nebo snad jakékoli starcovy roztřesené výkřiky o pomoc, přemítal vetřelec, když lezl dovnitř. Nejprve se vydal k zadním dveřím s úmyslem otevřít je pro případ rychlého úniku, byly ale zajištěny silným zámkem. Bojí se zlodějů víc než smrti v ohni, pomyslel si mladík. To vše jen usnadnilo. Měl rád vyděšené starce i onu moc nad nimi, kterou mu dodávalo jeho mládí, síla a hněv.
Když se otočil, stařec stál přímo za ním. Jen tam tak stál a ani se nepohnul. V chodbě bylo přítmí, jediné světlo vycházelo ze slabé žárovky visící ze stropu, jejíž bledá zář dopadala na holou hlavu malého starce; na shrbenou drobnou postavu v hnědém svetru, hnědých manšestrových kalhotách a hnědých pantoflích; na drobného staříka, kterého by snadno zvedl a zlomil jako suchou větev, a pak by ty jeho všemožné ubohé poklady z jeho domu mohl –
Malý stařík, jehož oči byly stříbrné.
A co to měl v rukách?
Ty zkroucené ruce byly předtím prázdné, vetřelec si tím byl jistý, nyní v nich ale ten starý chlápek držel dlouhé čepele, i když on ty čepele vlastně tak docela nedržel… rostly, vyrůstaly z jeho prstů, maso se spojovalo a měnilo barvu ve stříbrnou… stříbrnou jako jeho oči!
Mladík se stačil napolo otočit k oknu, aby unikl, když mu první ze stříbřitých čepelí pronikla hrdlem a roztříštila hrtan, což proměnilo výkřik, který se z něj dral, v tlumený, dusivý kašel. Druhá čepel mu prošla srdcem, dovnitř a ven, a poté znovu skrz.
Švih! Švih!
Krev vytryskla, ne však na starcův hnědý svetr. Ten totiž ustoupil zpět téměř ve stejném okamžiku, kdy udeřil, a nyní, ze vzdálenosti tří metrů, svýma stříbrnýma očima sledoval, jak se mladík hroutí, svíjí se a kope nohama do podlahy, načež po osmnácti vteřinách znehybněl.
Čepele se zatáhly a opět se z nich staly prsty. Stařec pohlédl na tělo, kaluže krve, na nepořádek.
„Shay Marazion Samet,“ pronesl sám k sobě a přešel k nejvzdálenějšímu krvavému stříkanci, který do výše očí potřísnil oloupanou tapetu se zelenými liliemi. Vyplázl jazyk, jenž se prodloužil a nabyl stejně stříbrné barvy jako předtím čepele.
Začal tapetu olizovat, rytmicky pohyboval jazykem a přitom nakláněl hlavu do stran. V jeho tváři nebyl žádný výraz, žádná známka fyzického vzrušení. V tom nebylo žádné uspokojení.
On prostě a jednoduše uklízel.
* * *
„Neuhodl bys, koho jsem viděla venku přecházet nahoru a dolů, otče,“ řekla Mary Shiresová, když vpadla dovnitř i se svým absurdně velkým košíkem naplněným domácími potravinami a drobnými dárky, které přinášela každý týden navzdory tomu, že její otec, sir David Shires, o ně nejenže vůbec nestál, ale ani si jich nevážil.
„Koho?“ zavrčel sir David. Seděl za kuchyňským stolem, škrábal si poznámky na titulní stranu Timesů, pod tučné titulky s nejnovějšími zprávami z války s Argentinou o Falklandy, a užíval si paprsků slunce, které pronikly otevřenými dveřmi do zahrady a na chvíli zaplavily celou místnost.
„Toho malého legračního pana Sheu,“ odpověděla Mary a položila košík na stůl.
Sir David zlomil tužku. Nechal ji spadnout a musel se soustředit, aby udržel ruce v klidu a aby mu hlas zněl normálně. Neměl bych být překvapený, pomyslel si. Právě proto tady přece jsem. Ale po tolika letech – přestože si každým dnem říkal, že právě tohle by mohl být ten den – to bylo strašné, otřesné překvapení.
„Vážně, drahá?“ řekl. Měl dojem, že jeho hlas zní dostatečně mírně. „Předpokládám, že šel do supermarketu jako obvykle, že? Pro chléb a mléko?“
„Nešel, to je právě ono,“ prohlásila Mary. Vytáhla balíček nějakých sušenek a položila je před svého otce. „Tyhle jsou moc dobré. Ovesné vločky a nějaké severoafrické citrusy. Budou ti chutnat.“
„Pan Shea,“ pobídl ji sir David.
„No jistě. Jen tak chodil tam a zase zpátky po pěšině od svého domu až na roh. Tam a zase zpátky! Myslím, že je senilní. Starý je na to dost. Musí mu být alespoň devadesát, že?“
Bezelstně na něj pohlédla. Oba dva věděli, že jemu samotnému už je osmdesát. Ale senilní ještě nebyl, díky Bohu, přestože už byl slabý jako rákos a vzpomínky na všechny ty věci, na které se ve svém mládí přinutil zapomenout, mu v noci nedávaly spát.
Ale Shay bylo mnohem víc než devadesát, pomyslel si sir David. Shay bylo o mnoho, mnoho let starší.
Odsunul židli a vstal.
„Mohl bych jít a… a promluvit si s tím starým chlapíkem,“ řekl opatrně. „Ty tu zůstaň, Mary.“
„Snad bych měla jít s“
„Ne!“
Zašklebil se, protože si uvědomil, že to trochu přehnal. Nechtěl Mary znepokojit. Ale na druhou stranu, v nejhorším případě… ne, ne v nejhorším případě, pouze při docela pravděpodobném drobném vyostření…
„Vlastně si myslím, že bys měla odejít zadními dveřmi a vrátit se domů,“ řekl sir David.
„Opravdu, otče, proč“
„Protože ti to přikazuji,“ vyštěkl sir David. Ještě pořád měl ten hlas, onen panovačný tón, jímž jen velmi zřídka promlouval k rodině, zato však poměrně často k těm, kdo sloužívali pod jeho vedením; nejprve v námořnictvu a poté mnohem déle v Oddělení, kde skončil jako zástupce velitele. Od těch časů už uplynulo téměř patnáct let, ovšem nebyl to ten druh zaměstnání, které kdy můžete zcela opustit; velitelský hlas byl tím nejmenším z toho všeho, co si stále nesl s sebou.
Mary ohrnula nos, ale poslechla a cestou ven zabouchla zahradní branku. Pomyslel si, že jí ještě pár let potrvá, než začne zpochybňovat všechny jeho činy, možná mu i začne nosit prospekty domovů pro seniory, spolu s těmi jejími speciálními sušenkami a bylinnými čaji, o nichž věřila, že snižují pravděpodobnost nástupu demence.
Demence. To bylo případné slovo‘. Strávil už nějaký čas přemýšlením o tom, zda ho nepostihla demence nebo některý z jejích blízkých příbuzných. Bylo to před třiceti lety a přímo to souviselo s „malým legračním panem Sheou“, který ale vůbec nebyl legrační, a to v žádném ohledu. Tenkrát si všichni chvíli mysleli, že trpí demencí.
Zastavil se u svých předních dveří a přemýšlel, jestli by neměl nejprve zatelefonovat, nebo dokonce zatlačit dlaní na desku v dřevěném obkladu, otočením ji otevřít a vytáhnout svůj policejní revolver ráže .38, který tam byl uschován. V horním patře měl sice ještě automatickou pistoli Browning 9mm, ale revolver by mu posloužil lépe. Člověk by nechtěl vsázet život na pružinu zásobníku ve zbrani, která příliš dlouho nečinně ležela. Kontroloval sice svou výzbroj každý měsíc, ale i tak… revolver byl jistější.
Nicméně, ať už automatická pistole nebo revolver, ani jedna zbraň by mu k ničemu nebyla. To už si minule vyzkoušel na vlastní kůži a přežil jen se štěstím. Velkým štěstím, jelikož ostatním dvěma členům týmu štěstěna nedovolila uklouznout v bahně a udeřit se do hlavy tak, aby zůstali nehybně ležet.
Místo toho zahájili palbu, vstoupili dovnitř a stříleli dál, neschopni uvěřit vlastním očím, dokud nebylo příliš pozdě…
Siru Davidovi se zkřivila tvář. Tohle byla jedna ze vzpomínek, kterou se mu podařilo na dlouhou, dlouhou dobu odsunout. Avšak podobně jako všechny ostatní, ani tahle nebyla ukryta příliš hluboko pod povrchem. Bylo snadné si ji oživit a s ní i ono odpoledne roku 1953, zabezpečený sklad Oddělení na okraji základny Královského letectva v Bicesteru…
Vzal si alespoň ze stojanu vycházkovou hůl. Pevnou hůl z bahenního dubu, s bronzovou rukojetí vytvarovanou do podoby psí hlavy. Neměla sloužit jako zbraň, měl ji jednoduše proto, že už nechodil tak dobře jako kdysi. Nemohl si teď dovolit upadnout. Vlastně ani nikdy jindy, ale obzvláště ne teď.
Venku zářilo slunce. Byl krásný den s téměř bezmračnou oblohou, modrou jako skořápka ptačího vejce. Byl to ten druh dne, jaký známe jen z filmů, vyvolávající představu dokonalého léta, jež nikdy doopravdy neexistovalo, nebo alespoň ne déle než půl hodiny.
Byl to dobrý den pro umírání, kdyby na to došlo, obzvláště bylo-li vám osmdesát let a už vás unavovaly všechny ty rekvizity, nezbytné pro setrvání vašeho bytí. Léčiva a zákroky, opatrné výpočty pravděpodobnosti předcházející čemukoli, co připomínalo nějakou činnost, výpočty, které by sir David dříve nikdy neprováděl.
* * *
Vykročil na cestu rázným, vojenským krokem, ačkoli poněkud přizpůsobeným jeho věku a stavu zad, která už nedržel tak vzpřímeně jako dřív. Zastavil se u obrubníku, rozhlédl se vlevo i vpravo a prozkoumával ulici. Stál se vztyčenou hlavou, téměř rovnými rameny, narezlým obočím zdviženým, a s jeho vlasy, které už nebyly zkráceny dle předpisů, si jemně pohrával vánek, vánek, díky němuž byl ten den ještě příjemnější.
Shay tam bylo, přesně jak Mary řekla. Bylo oděno stejně jako vždy, do hnědého svetru a manšestrových kalhot. Tehdy na začátku mu dali do domu, který sloužil jako úkryt, padesát kusů od každé části oděvu, protože si nebyli jisti, že si bude Shay schopno zakoupit své vlastní. Ale jeho každodenní cesty do obchodu pro chléb a mléko a další základní úkony byly velmi dobře zvládnuté. Dokázalo umně napodobovat lidské chování.
Vypadalo jako drobný stařec, malý holohlavý muž v pokročilém věku. S vrásčitou pokožkou, přivřenými očními víčky a sehnutou hlavou, jako by jeho krk už nedokázal unést tíhu těch let. Ale sir David věděl, že se vždy nepohybovalo jako starý muž. Bylo schopné plynulých pohybů, téměř hmyzích, rychlejších, než by kdokoli na první pohled čekal.
Právě teď Shay kráčelo po pěšině směrem od sira Davida. V půli cesty na roh se otočilo. Muselo ho spatřit, ale jako obvykle nejevilo viditelné známky, že by jej poznalo nebo si ho vůbec všimlo. Žádné takové známky nepřijdou, ne dokud se to nerozhodne vykonat to, co také vzápětí udělá.
Sir David se nejistě pohnul. Lépe to mít rychle za sebou. Ruce se mu začaly potit a klouzaly po bronzové psí rukojeti hole a srdce mu tlouklo tak silně, až se zdálo, že takový nápor nemůže jeho Vysloužilá oběhová soustava vydržet. Znal ten pocit dobře, přestože už uplynulo mnoho let od té doby, co ho pocítil naplno.
Strach. Čirý strach, který musí překonat, jinak nebude ničeho schopen; a to nemohl dopustit. Shay prolomilo své naprogramování. Mohlo udělat cokoli, naprosto cokoli, třeba zopakovat některé ze svých menších činů, jako byly vraždy ve Whitechapelu roku 1888, anebo ty větší jako masakr na pláži ve Slapton Sands z roku 1944.
Nebo něco ještě mnohem horšího.
Sir David si nebyl ani trochu jist, zda proti tomu něco zmůže. Byly mu svěřeny pouhé dvě z frází sloužících jako příkazy; jen dvě slabá, dvouslovná spojení. Měl je vryté do paměti, stále nové a zářící jako leštěná mosaz. Avšak nikdo nikdy přesně nezjistil jejich význam ani jak je možné, že jim Shay rozumělo.
Musel se rozhodnout, který z příkazů použije. Nebo by se možná měl dokonce pokusit použít obě fráze, třebaže to mohlo mít jakýmsi způsobem stejný účinek jako čtyřslovná skupina příkazů. Neznámý účinek, pravděpodobně osudný nejen siru Davidovi, ale i všem ostatním na míle daleko, možná i dál.
Nebylo tak docela nepředstavitelné, že cokoli, co v následujících dvou minutách pronese, může uvrhnout do záhuby všechny obyvatele Londýna, či snad dokonce Spojeného království.
Snad i celého světa.
První příkaz bude asi nejlepší, pomyslel si sir David, když sledoval, jak se Shay blíží. Byli na veřejnosti a druhá fráze by k nim přitáhla pozornost, což byl ovšem až ten druhý z jejích nedostatků. Pozornost veřejnosti sira Davida odpuzovala, a to i za těchto neblahých okolností. Zatímco o tom přemýšlel, podvědomě si upravil kravatu. Byla to prostá zelená kravata, doplněk nenápadného obleku z šedého flanelu, oboje konfekční zboží. Sir David nenosil kravaty s poznávacími symboly pluků či oddílů, neměl žádné pečetní ani jiné prsteny, náušnice, tetování ani neobvykle upravené vousy. Pokoušel se vypadat jako někdo, kdo v minulosti pracoval v přestrojení, jako Vysloužilý vojenský důstojník. Stále to fungovalo, ačkoli ne tak dobře jako dřív, protože už kolem nebylo dost podobných jedinců, mezi nimiž by se snadno skryl. Válka o Falklandy by v tomto ohledu mohla pomoci.
Shay se pomalu přibližovalo, kráčelo jistě a zcela vzpřímeně. Sir David napnul zrak. Mělo stříbrné oči? Pokud ano, bylo už příliš pozdě. Znamenalo by to konec. Avšak slunce bylo příliš jasné a zrak sira Davida už nebyl nejlepší. Nedokázal určit, zda jsou Shayovy oči stříbrné.
„Shay Risborough Gabardén,“ zašeptal sir David. Absurdní slova, zato však potvrzená metodou pokusů a omylů, statečných pokusů a smrtelných omylů. Jméno, které si ten tvor sám dal; vlaková stanice na Velké západní dráze a druh tkaniny. Nejsou to slova, která by běžně zaznívala společně, právě v tom tkvěla jejich bezpečnost, takto se projevila důmyslnost Isambarda Kingdoma Brunela. Ačkoli ještě důmyslnější byl způsob, jakým I. K. B. dokázal přimět Shay, aby na ta slova vůbec reagovalo. Tak důmyslný, že na něj nikdo jiný nepřišel ani při jediném ze tří pokusů, učiněných v průběhu více než sta let. Pokusů o změnu nebo o rozšíření tvorova slovníku. Co pokus, to jen další série omylů a množství úmrtí. A po každém z nich strach, vedoucí k ukrytí tvora před světem. Naposledy byl uzamčen v podzemí, poté náhodně znovuobjeven roku 1953 a následně pošetile ukryt sem, odložen a zapomenut.
Všemi kromě sira Davida.
Shay bylo nyní už velmi blízko. Jeho tvář vypadala docela nevinně. Trochu nepřítomně, jako tvář nepříliš bystrého nebo nevyspalého člověka. Jeho kůže byla dnes bledá a podobala se pokožce sira Davida, ten však věděl, že se to může ve zlomku vteřiny změnit. Barvu pleti, výšku, zdánlivý věk, pohlaví… to vše si mohlo Shay uzpůsobit, přestože většinou vypadalo tak jako právě teď.
Malé a nevinné, staré a unavené. To byla mezi lidmi dokonalá kamufláž.
Deset kroků, devět kroků, osm kroků… načasování muselo být správné. Příkaz musel být vyřčen bezprostředně před ním, bezchybně, zřetelně a přesně –
„Shay Risborough Gabardén,“ vyštěkl chvějící se sir David a celé jeho tělo se napjalo v očekávání smrtelného úderu.
V očích Shay se stříbřitě zablýsklo. Pohnulo se o půl kroku dopředu, což je přiblížilo do bezprostřední blízkosti sira Davida, a zastavilo se. Vše strašlivě znehybnělo, celý svět visel na vlásku. Pak se tvor na místě otočil, přešel cestu a vrátil se zpět do svého domu. Starého domu, stojícího naproti domu sira Davida; domu, do něhož nikdo kromě Shay po třicet let nevkročil.
Sir David se několik minut nepohnul z místa a třásl se. Konečně se mu podařilo ovládnout chvění těla natolik, aby byl schopen odpochodovat zpět do svého domu. Bez povšimnutí prošel okolo telefonu na stolku v předsíni a místo toho otevřel zásuvku ve své pracovně, z níž vytáhl o poznání bytelnější a starší přístroj, jemuž chyběla nejen jakákoli tlačítka, ale i číselník. Zvedl sluchátko k uchu a čekal.
Ozvala se série cvakání, vrzání a pípání; zvuky nesourodých připojení, pokoušejících se navázat vzájemnou komunikaci. Konečně se ohlásil ostrý a svižný mužský hlas.
„Ano.“
„Případ Shay Žulu,“ řekl sir David. Chvíli bylo ticho. Slyšel šustění obracených stránek, když operátor prohledával připravenou knihu.
„Ještě něco?“ otázal se operátor.
„Cože?“ rozčílil se sir David. „Případ Shay Žulu!“
„Jak se to píše?“
Tvář sira Davida se zachmuřila v hněvivé grimase, ale pak se zase uvolnila.
„S-H-A-Y,“ hláskoval. „Z-U-L-U.“
„Umím napsat Žulu,“ ohradil se dotčeně operátor. „Pořád nic.“
„Vyhledejte si mé služební jméno,“ řekl sir David. „Arthur Brooks.“
Tentokrát se ozvalo ťukání, zvuk klávesnice. Doneslo se k němu, že v celém Oddělení se počítače používají stále víc a víc, a to už nejen mezi vědátory v zadních místnostech.
„Aha… už jsem vás našel, pane,“ řekl operátor. Alespoň už tam bylo to „pane“.
„Pověřte někoho způsobilého, aby vyhledal Shay Žulu a okamžitě o naší komunikaci zpravil služebního důstojníka s rozkazem předat případ veliteli,“ přikázal sir David. „Za pět minut očekávám hlášení.“
Hlášení přišlo za deset minut; deset minut, které sir David strávil vyhlížením z okna své pracovny a sledováním domu naproti přes cestu. Bylo jedenáct hodin dopoledne, příliš pozdě na to, aby se Shay vydalo do supermarketu, tak jako každý den v uplynulých třiceti letech. Sir David netušil, zda bude až do zítřejšího dopoledne, přesně do půl jedenácté, následovat svou bezpečnou rutinu, či zda se Shay ještě předtím vydá na jinou cestu…
Naléhavé vyzvánění ho přivolalo zpět k telefonu.
„Ano.“
„Sire Davide? Jmenuji se Angela Tenisová, jsem právě služebním důstojníkem. Máme tu malý problém. Nemůžeme Shay Žulu nalézt v našem systému – Co to bylo?“
Sir David tlumeně zasténal a přitiskl si hřbet sevřené pěsti k ústům.
„Nic, vůbec nic,“ odpověděl a pokoušel se přemýšlet. „Dokumenty v kartotéce, staré záznamy do roku 1977, podívejte se tam. Ale nejdůležitější je ta kniha, musíme… musím získat zápisník z velitelova sejfu, malou knížku vázanou v zelené kůži, na níž jsou zlatě vyraženy iniciály I. K. B.“
‚ „Velitel právě není přítomen,“ pronesla bezstarostně Angela. „Ta záležitost s Falklandami, však víte. Zrovna o ní informuje kabinet vlády. Je to naléhavé?“
„Samozřejmě, že je to naléhavé!“ vyštěkl sir David a okamžitě toho zalitoval při vzpomínce na starého admirála Fullera, který dlouho po svém odchodu do důchodu volal ohledně podezřelého nového listonoše; vzpomínal, jak se mu na Sedmém podlaží všichni smáli. „Podívejte, najděte Případ Shay Žulu a bude vám jasné, o co se jedná.“
„Má to něco společného se Sověty, sire Davide? Protože my s nimi teď docela slušně vycházíme a opravdu“
„Ne, ne, se Sověty to vůbec nesouvisí,“ uklidnil ji sir David. Zaslechl v jejím hlase tentýž povědomý tón, který měl i on sám, když tehdy telefonoval s admirálem Fullerem. Byl to uklidňující hlas, který nesliboval žádný rychlý zákrok, ale jen rutinní žádost, aby nějaký státní úředník záležitost v nejbližších dnech či snad dokonce týdnech prověřil, a to jen z úcty ke starému muži. Musel teď říci něco, co by ji přimělo jednat okamžitě, musela existovat nějaká páka.
„Obávám se, že se to přímo dotýká Tajné služby,“ pronesl. „Mohlo by to být velmi, velmi nepříjemné, i po tak dlouhé době. Potřebuji tu knihu, abych se s tím vypořádal.“
„Nepříjemné ve smyslu možného zájmu médií, sire Davide?“ zeptala se Angela.
„Přesně tak,“ odpověděl sir David ztěžka.
„Zjistím, co se s tím dá dělat,“ slíbila Angela.
* * *
„Byli jsme opravdu dosti překvapeni zjištěním, že Oddělení vlastní tajný úkryt, který není v záznamech,“ řekl elegantně oblečený a poněkud neomalený mladý muž, který odpoledne přišel. Jmenoval se, alespoň podle svého tvrzení, Redmond. „Na finančním byli nesmírně potěšeni, ten dům teď musí mít hodnotu víc než půl milionu liber, je obrovský. Až ho prodáme, zalepíme tím pár děr v rozpočtu. Ve vší tajnosti, samozřejmě. Jak sám říkáte, bylo by velmi nepříjemné, kdyby se média dozvěděla o takovém nejasném podnikání s nemovitostmi.“
„Prodat ho?“ zeptal se sir David. „Prodat! To jste namísto spisu našli jen účetní záznamy? Nechápete to? Jediné, co brání Shay v nepříčetném běsnění, je rutina; a ta je pevně spjatá s tímhle domem. Prodejte dům a vypustíte tak tu… tu stvůru.“
„Stvůru, sire Davide?“ zeptal se Redmond. Potlačil zívnutí a dodal: „Zní to poněkud biblicky. Domnívám se, že pro toho Sheu najdeme místo v Útulku. Troufnu si tvrdit, že časem se jim podaří najít jeho spis a bude s ním zacházeno jako s bývalým zaměstnancem.“
Také mohli najít místo pro sira Davida, zněla nevyřčená slova. Útulek, konečná stanice pro ty, kteří si z aktivní služby odnesli vážná postižení, ty, co byli zmrzačeni mučením, ty, kteří pod tíhou psychického tlaku ztratili rozum, ty s roztříštěnými koleny a lokty. Bylo mnoho způsobů, jakými se dostat do Útulku.
„Mluvil jste s velitelem?“ otázal se sir David. „Zeptal jste se na knihu označenou písmeny I. K. B.?“
„Velitel má hodně práce,“ řekl Redmond. „Víte, máme tu válku. I když jen malou. Poslyšte, co kdybych tam zašel a popovídal si se starým Sheou, koukl se, jak to tam vypadá, a zjistil, jestli je potřeba něco řešit?“
„Když tam půjdete, přidáte novou proměnnou,“ řekl sir David co nejtrpělivěji. „Právě teď se mi podařilo vrátit Shay do předchozího stavu, který může, ale také nemusí trvat až do zítřejších deseti třiceti hodin dopoledne, kdy se vydá pro svůj chléb a mléko, jako to dělalo posledních třicet let. Ale když je znovu vyrušíte, kdoví, co se pak stane.“
„Chápu, chápu,“ řekl Redmond. Přikývl, jako by zcela porozuměl. „Trochu psychicky narušený, což? Však jsem si s sebou pro všechny případy vzal pár chlapců v modrém.“
„Chlapci v modrém!“
Sira Davida málem ranila mrtvice. Uchopil Redmonda za rukáv, ale mladík se se mu sevření bez obtíží vyvlékl a klidně se vydal ven.
„Za chvilinku jsem zpátky,“ zavolal vesele.
Sir David se ho pokusil chytit, ale když se konečně dostal ke dveřím, zabouchly se mu přímo před nosem. Zašátral po skrýši na zbraň a chvíli tlačil na dřevěný panel, než si uvědomil, že se ani nedotýká správného místa. Než se mu podařilo sebrat revolver a s úsilím otevřít dveře, byl už Redmond na druhé straně cesty a gestikuloval na dva policisty v autě, aby jej následovali. Vyskočili z vozu – velcí muži v modrém a zatímco si nasazovali čepice, rychle následovali mladého agenta.
„To ani není speciální jednotka,“ zamumlal sir David. Nechal ruku s revolverem volně klesnout podél těla. Co by s ním vlastně dělal? Nemohl zastřelit Redmonda ani policisty.
Snad, pomyslel si sklíčeně, by se mohl zastřelit on sám. To by je přivedlo zpět a pozdrželo zaklepání na protější dveře… ale bylo by to jen malé zdržení. A kdyby byl mrtvý a oni nenašli Brunelovu knihu, všechna příkazová slova by byla ztracena.
Redmond to bral vzhůru po dvou schodech a prošel kolem vybledlé cedule hlásající „Podomní prodejci a obchodníci nejsou vítáni, Pozor, zlý pes,“ pod níž byl druhý nápis, přidaný o rok později: „Žádná odpovědnost za zranění nebo smrt, byli jste varováni.“
Sir David zamrkal a přimhouřil oči ve slunečním svitu, který stále zaplavoval celou ulici. Bylo to jako onoho odpoledne, odpoledne ve třiačtyřicátém, kdy slunce po tolika dnech konečně proniklo mlhou a ledem. Stál na můstku své fregaty, ale ačkoli na něj dopadaly paprsky, necítil je; byl tak promrzlý z chladných dnů na Atlantiku, že vnímal jen jejich svit, který mu nemohl proniknout k tělu a přinést mu teplo…
Teď cítil ještě větší chlad. Redmond už klepal na dveře. Bouchal do nich. Sir David se zalykal a vzedmula se v něm vlna strachu. Doufal, že Shay neotevře; dveře byly velmi silné, ti dva policisté by je nedokázali vykopnout, měl by víc času –
Dveře se otevřely. Zablýsklo se stříbro a Redmond se zhroutil na schodiště, krev mu tryskala z krku, jako by se vedle něj najednou spustil nějaký moderní zavlažovací systém, čerpající vodu ze zrezlé nádrže.
Následoval rozmazaný pohyb. Bližší policista udělal otočku, jako by se mu najednou zachtělo tančit, ale hlava se mu přitom skutálela z ramen a tančila svůj vlastní tanec. Přeživší policista, tedy policista, který přežil první tři vteřiny svého kontaktu se Shay, klopýtl kupředu a začal se obracet k útěku.
Stihl udělat jediný krok, než ho probodlo stříbrné ostří, zavrávoral a svalil se do odtokové strouhy, kde zemřel.
Sir David se vrátil dovnitř a dveře nechal otevřené. Došel k telefonu v předsíni a zavolal své dceři. Zvedla to po čtvrtém zazvonění. Ruce se siru Davidovi potily tak silně, že musel plastový přístroj pevně uchopit, aby mu nevyklouzl z prstů.
„Mary? Chci, abys zavolala Peterovi a děvčatům a řekla jim, ať se okamžitě přepraví na druhou stranu Kanálu. Francie, Belgie, na tom nezáleží. Ne, počkej, Terence je v Newcastlu, že ano? Řekni mu… poslouchej mě… může plout trajektem do Stavangeru. Poslouchej! Stane se tu hrozné neštěstí. Nezáleží na tom jaké! Nezbláznil jsem se, ty znáš moje známé, musí se dostat přes vodu ze země! No tak běž!“
Sir David zavěsil. Nebyl si jist, zda Mary jeho příkazy splní. Nebyl si ani jist, jestli by moře Shay zastavilo. Jedna z nikdy neověřených teorií tvrdila, že nemohlo překročit velkou vodní plochu.
Brunel to pravděpodobně věděl, ale jeho podrobné poznámky byly ztraceny. Přežila jen kniha s kódovými příkazy. Alespoň donedávna.
Přešel k panoramatickému oknu ve své pracovně. Nechal si ho namontovat po odchodu do důchodu, když se sem přestěhoval, aby mohl na Shay dohlížet. Bylo opravdu velké – nahradilo dvě stará georgiánská okna s mnoha tabulemi – a byl z něj znamenitý výhled na ulici.
V dohledu teď byla čtyři těla. Čerstvý přírůstek byl velmi mladý muž.
Býval to mladý muž. Příslovečný náhodný kolemjdoucí, který se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Kolem rychle projelo auto, jehož řidič náhle stočil vůz do jiného pruhu, když si všiml mrtvol a krve.
Shay vykročilo na ulici a vzhlédlo k oknu.
Jeho oči byly stříbrné.
Druhý telefon za zády sira Davida zazvonil. Ustoupil, stále však Shay sledoval a zvedl sluchátko.
„Ano.“
„Sire Davide? Tady Angela Terrisová. Policie hlásí množství telefonátů na tísňovou linku, patrně nějací lidé“
„Ano. Redmond a dva strážníci jsou mrtví. Varoval jsem ho, aby tam nechodil, ale neposlouchal. Shay je teď aktivní. Pokoušel jsem se vám to říct.“
Shay se pohybovalo, přecházelo cestu.
„Sire Davide!“
„Najděte tu knihu,“ pronesl vyčerpaně sir David. „To je jediná věc, která vám teď může pomoct. Najděte koženou knihu označenou ,1. K. B.‘. Je ve velitelově sejfu.“
Shay bylo na bližší straně ulice a mířilo doleva, mimo dohled.
„Velitelova kancelář byla loni přestavěna,“ řekla Angela Terrisová. „Starý sejf… nevím –“
Sir David se zasmál hořkým smíchem a upustil telefon.
Z předsíně se ozval zvuk kroků.
Kroků, na kterých bylo něco v nepořádku.
Sir David se postavil do pozoru a uhladil si kravatu. Bylo načase zjistit, zda ten druhý příkaz účinkuje tak, jak má. Pak už se ho to nebude týkat. Jestli bude fungovat, Shay ho zabije a bude očekávat další příkazy po dobu čtyřiadvaceti hodin.
Buď tu knihu najdou, nebo nenajdou, ale on udělal vše, co bylo v jeho silách.
Jako vždy.
Shay vstoupilo do místnosti. Teď už se starému muži příliš nepodobalo. Bylo vyšší, vzpřímenější a mělo větší hlavu. Stejně tak i ústa.
„Shay Corsham Loden,“ pronesl sir David.
Poprvé vydáno v antologu Fearful Symmetries v květnu roku 2014.
Přeložila Jana Čermínová