Sevřel jsem v ruce pažbu pistole, ze které ještě nevyprchalo teplo předchozího majitele, a přiblížil se ke dveřím. Přikrčil jsem se a opatrně vystrčil hlavu z koupelny do předsíně. Na takové věci nejsem expert, ale doufal jsem, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou by si mě druzí dva útočníci nemuseli všimnout.
Spletl jsem se. Navíc mi v tu chvíli nedošlo, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou se moje hlava stane ideálním cílem pro protivníkovy nohy.
Z prvního kopance do hlavy se mi zatmělo před očima. Druhý mě srazil yp8tkz do koupelny.
Pistole mi vyklouzla z ruky a odlétla po mokré podlaze neznámo kam, možná jen pár metrů daleko, ale pro mě to bylo stejné, jako by skončila na druhé straně zeměkoule. Dopadl jsem na zem a ucítil prudkou bolest v levém boku, jako bych nalehl na malou tvrdou krabičku – což bylo nejspíš přesně to, co se Stalo. Deštník, prolétlo mi hlavou. Hned nato jsem ucítil, jak se mi po celém těle rozlévá mráz. Připadalo mi, jako by teplota spadla o třicet stupňů, což bylo zvláštní, protože teprve až potom se ze dveří vynořila děsivá tmavá silueta držící v ruce pistoli.
Kvůli chladu jsem se nedokázal hnout. Celá moje existence se scvrkla na otázku, jestli mě dřív zabije ta hrozná zima, nebo výstřel z útočníkovy pistole.
Čekal jsem, jestli mi před očima proletí můj život, ale dokázal jsem si vzpomenout jenom na Moniku. A na to, jak jsem se do téhle šlamastyky dostal. Kdybych to věděl, se vší slušností bych ji poslal ke všem čertům…
* * *
Moniku jsem neviděl aspoň deset let, na abiturientské srazy nechodila, sociální sítě nevymetala, ale přesto jsem ji okamžitě poznal, jako bychom odmaturovali teprve včera. Seděla v rohu kavárny, na sobě měla vínově zbarvený společenský oblek, zdravě propnutý ženskými tvary, a na ramena jí spadaly kaskády rozpuštěných tmavých vlasů. Trochu nervózně jsem se rozhlédl po kavárně. Redakce Svěžích listů se nacházela necelých deset minut chůze daleko, ale za dobu své žurnalistické kariéry jsem „Turka v turbanu“ navštívil asi jenom jednou nebo dvakrát. Obvykle jsem dával přednost podnikům, na jejichž jídelních lístcích figurovaly položky s vyšší kalorickou hodnotou a nižší cenou.
Zvedla oči a na oválné tváři, kterou během středoškolského studia zakrývaly hranaté datové brýle v retro stylu s tlustými černými obroučkami, se usadil úsměv. Monika mi podala ruku – totiž, přísně vzato mi ji nepodala, jen jsme každý zvedli dlaň a naznačili potřesení, i když před vynálezem Schmidtova deštníku se prý ruce podávaly a tiskly doslova.
Zřejmě jí neuniklo, že v luxusní kavárně se cítím trochu nesvůj. „Nechodíš sem často?“ zeptala se. „Snažila jsem se vybrat místo tak, abys to neměl daleko do práce. I když nejspíš pracuješ hodně z domova, viď?“
„Zdaleka ne tolik, jak bych si přál,“ odpověděl jsem. Spousta redakčních prací patřila mezi činnosti, které se daly provozovat z postele či gauče, vedení ale trvalo na osobní přítomnosti redaktorů na pracovišti. Z vlastních zkušeností jsem věděl, že oddělit soukromé od pracovního, byť poněkud anachronickým přesunem z domova do zaměstnání, mělo svůj smysl. „Vypadáš dobře,“ poznamenal jsem. A ustaraně, pomyslel jsem si, ale to jsem si nechal pro sebe.
„Ty vypadáš trochu rozespale,“ opáčila Monika. „Snad jsem tě nevytáhla z postele moc brzy.“
„Ale kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Představa, že novináři vstávají v poledne a pracují do pozdních nočních hodin, je jenom mýtus.“ Už několik desítek let byla uzávěrka prakticky neustále – a to především v takových hodinách, kdy byla vzhůru největší část potenciálního on-line publika. Proč se pachtit S článkem ve dvě v noci, když si to stejně všichni přečtou až v osm nebo v devět.
„Ale určitější mě sem nezvala jenom proto, že se ti najednou zastesklo a chtěla sis popovídat,“ poznamenal jsem a svraštil čelo. Byla hezká, to ano, ale za čtyři roky na střední jsme spolu prohodili asi tolik slov, že by jejich počet vydal maximálně na jedno dvě hodně stručná haiku. Navíc existovala jen malá pravděpodobnost, že by nastavení našich deštníků bylo aspoň přibližně kompatibilní. „Nebo ano?“
„Potřebuju tvou pomoc, Honzo,“ odpověděla. „Souvisí to právě s tím, že teď pracuješ jako novinář.“
Hlavou mi prolétlo několik možností, co by asi tak mohla chtít. Článek nenápadně propagující jejího zaměstnavatele? Nebo naopak očernění někoho, kdo jí ublížil? Otevřel jsem ústa, abych jí důrazně, leč zdvořile sdělil, že firemní etický kodex i můj vlastní morální kodex mi nařizují důsledně se vyhýbat střetu zájmů, Monika mě ale předběhla. A to, co řekla, mi vyrazilo dech.
„Potřebuju, abys vyšetřil vraždu.“
Chvíli jsem na ni jenom zíral. „Vraždu? Ech, a nebylo by lepší obrátit se na policii? Od toho policie je. Vyšetřuje vraždy. A jiné zločiny. My novináři o nich jenom píšeme,“ plácal jsem zbytečně.
„Policie chce ten případ uzavřít jako sebevraždu. Ale nebyla to sebevražda. Já vím… vím, že by se nezabil. Takový on nebyl.“
„Kdo?“
„Můj prastrýc.“ Povzdechla si. „Nebyli jsme si moc blízcí, nevídali jsme se často. Ale přesto jsem ho měla ráda. Byl cholerik, žil svojí prací, uměl se rozčílit, často byl nevrlý a protivný. Ale k melancholickým náladám nebo depresím měl daleko.“ Zadívala se na mě velkýma tmavýma očima. „Prosím. Nebyl bys na tom škodný…“
Zamyslel jsem se. Vlastně by na tom nebyl škodný ani můj internetový deník, kdyby se jednomu z jeho zaměstnanců – konkrétně Janu Oktaviánovi, tedy mně – podařilo rozklíčovat případ, na který byla policie krátká.
„Budu o tom uvažovat,“ slíbil jsem a vytáhl z kapsy kompad, abych si mohl dělat poznámky. „Jak se jmenoval?“
„Robert Schmidt.“
„Schmidt?“ opakoval jsem. „Tvůj prastrýc je… byl… Robert Schmidt? Ten Robert Schmidt?“
Přikývla a poklepala si na malou tmavou krabičku připnutou k opasku. „Vynálezce deštníku. Ano.“
Překvapeně jsem se opřel na vratkém kavárenském křesle. O Schmidtově smrti jsem samozřejmě slyšel, taky jsme o ní ve Svěžích listech psali – a ještě aby ne, vždyť jeho vynález, Schmidtův deštník, byl jedním z nejzásadnějších výdobytků posledních několika desítek let, revolučním přístrojem, díky kterému lidstvo poručilo větru, dešti…, nebo se alespoň postaralo, aby mu vítr a déšť přestaly vadit. Vyšetřovatelé i novináři ale od začátku měli za to, že šlo o sebevraždu. Přesně jak tvrdila Monika.
„Jestli se nepletu, našli ho před několika dny v jeho luxusním bytě…,“ lovil jsem z paměti podrobnosti.
„Ano, je to tak. Bydlel sám, nenašly se žádné stopy po násilném vniknutí. Možná proto si policie myslí, že šlo o sebevraždu.“ Zavrtěla hlavou. „Ani na jeho těle prý nebyly známky násilí…, i když, jak se to vezme. Kůži po celém těle měl zarudlou, vypadal jako opařený. Jako kdyby nastavil teplotu, tlak a vlhkost vzduchu na svém deštníku na maximum. Samozřejmě na to nebyl zvyklý… a zkolaboval, dostal infarkt.“
Pokýval jsem hlavou, na tohle jsem si vzpomínal. „Ale něco takového by nemělo být možné. Tím myslím nastavit deštník na hodnoty, které nejsou pro jeho uživatele bezpečné. Deštníky mají automatickou pojistku.“ Jenže Schmidt nepochybně patřil mezi lidi, kteří dokázali zabezpečení obejít – což mohlo podporovat teorii sebevraždy.
Monika určitě pochopila, na co narážím. „Říkám ti, on by se nezabil. Byl to někdo jiný. Někdo se musel dostat k němu do bytu, vyřadit pojistku a pomocí jeho vlastního vynálezu ho zabít.“
Svraštil jsem čelo. „Kdo by měl důvod zabít starého vynálezce, který žil už nějakou dobu v ústraní?“
Pokrčila rameny. „Netuším. Proto jsem se na tebe obrátila. Abys to zjistil a pohnal toho lumpa před spravedlnost.“
Pořád jsem měl pochybnosti, jestli byl do Schmidtovy smrti kromě samotného vědce zapleten někdo další – ale copak jsem mohl takovou žádost odmítnout? Jestli měla pravdu, objasním vraždu jedné z nejvlivnějších osobností naší doby a při jednom pomůžu Monice, svému zpravodajskému médiu i své vlastní novinářské kariéře. Na to se přece nedalo říct ne.
* * *
Ještě chvíli jsme si povídali, snažil jsem se dostat z ní další podrobnosti, jenže Monika věděla jen to, co jí řekla policie – jinými slovy jen o málo víc než to, co policie sdělila médiím. Rozloučili jsme se a já vyrazil od „Turka v turbanu“ do práce. Bylo zataženo, poprchávalo, chodníky byly vlhké a místy se začínaly tvořit první louže.
Zvedl jsem pohled a sledoval kapky padající z oblohy a rozstřikující se pár centimetrů nad mým obličejem. Deštník byl úžasný vynález – samozřejmě myslím Schmidtův deštník, ne jeho pradávného jmenovce, který připomínal jakousi primitivní plachtu na tyči. Za chůze jsem si na datových brýlích otevřel on-line technickou encyklopedii a zobrazil si jeho stručnou historii. Jeden nikdy neví, třeba tam bude něco, co jsem nevěděl, nebo – kdybych měl hodně velkou kliku – dokonce něco užitečného.
Deštník se na českém a vzápětí i světovém trhu objevil asi před třiceti lety. První verze vytvářela kolem svého uživatele několikacentimetrové silové pole, které obepínalo jeho tělo a regulovalo okolní vlhkost. Mimo jiné to znamenalo, že skrz silové pole nepronikl ani déšť, pokud se vyloženě nejednalo o souvislý proud vody. Pokročilejší verze, jako ty, které se používaly i dnes, umožňovaly regulovat i teplotu a atmosférický tlak.
Nebylo divu, že Schmidtův deštník se během pouhých několika měsíců stal naprostým hitem. Lidé ho zpočátku používali místo starých látkových deštníků nebo pláštěnek – brali ho s sebou do hor, na lyže, na výlety, jako dokonalou ochranu proti dešti, sněhu, mrazu, horku, nepříznivému počasí. Deštníky ovšem poskytovaly takové pohodlí, že většina uživatelů je s sebou začínala brát pokaždé, když opouštěla byt – a během pár desítek let se stalo, že drtivá většina populace je nosila neustále. Proč se vyrovnávat s neustálými drobnými výkyvy teplot nebo atmosférického tlaku, když můžete mít v těsné blízkosti svého těla vždycky a všude takové podmínky, jaké vám dokonale vyhovují?
Deštníky samozřejmě měly i své odpůrce, mimo jiné v oblasti sportu. Na olympijských hrách byly dlouho zakázány, po dlouhých diskusích se ovšem olympijský výbor před světovým trendem sklonil a deštníky povolil. V českých zemích patřil k nejsveřepějším odpůrcům Luboš Maďar, organizátor extrémních horských pochodů, jako byla Jesenická stojedenáctka, který prohlásil, že na jeho akcích budou deštníky povoleny jen přes jeho mrtvolu. Někteří lékaři tvrdili, že deštníky oslabují imunitu; jiní namítali, že odolnost proti změnám teploty a vlhkosti stejně není potřeba, jsou-li deštníky používány neustále. Objevovala se hnutí, která protestovala proti tomu, aby deštníky nosily děti; jiná hnutí to naopak výslovně požadovala. Navzdory posledním protideštníkovým aktivistům a odmítačům se deštníky v posledních deseti patnácti letech staly celosvětovou normou a ti, kdo je nenosili, byli považováni za zpátečnické podivíny, podobně jako kdysi lidé, kteří se odmítali nechat očkovat nebo používat počítače a mobilní telefony.
Chtěl jsem si ještě najít podrobné informace o samotném Schmidtovi, ale mezitím už jsem došel do redakce a řekl jsem si, že to nechám na později. Vstoupil jsem do budovy – hned jsem se cítil lépe, že už nejsem venku v tom nečasu, i když díky deštníku jsem samozřejmě nezaznamenal sebemenší rozdíl v teplotě nebo vlhkosti vzduchu. Jakmile jsem se posadil na své místo, navolil jsem na kompadu spojení na Filipa Fremonta. Řekl jsem si, že práce ještě chvíli počká; to, o čem jsem potřeboval mluvit se svým známým u policie, ale počkat nemohlo.
„Potřebuju podrobnosti k jednomu případu,“ řekl jsem po obvyklých úvodních frázích. „Konkrétně k údajné sebevraždě Roberta Schmidta.“
„Pokud vím, o všem hlavním policie informovala,“ namítl Filip.
„Ano,“ souhlasil jsem. „Od tiskové mluvčí jsme dostali informace, že Schmidt zemřel, že vypadal jako opařený a nejspíš se zasebevraždil svým vlastním vynálezem. Tohle všechno víme. Ale já teď potřebuju podrobnější údaje. Záznam z ohledání místa činu. Fotografie jeho těla. Snímky místnosti, ve které byl nalezen. A všechno ostatní, co policie zjistila.“
Na druhém konci spojení bylo chvíli ticho. „Z místa činu?“ opakoval Filip. „Mluvíš, jako kdyby to byla vražda.“
„Mám takové podezření,“ potvrdil jsem. „Podle jeho… praneteře…“ Trochu jsem se u toho slova zarazil, měl jsem nesmyslný pocit, jako by dělalo z Moniky starou bábu. „Podle jeho praneteře by se nezabil.“
„Kdyby měli sebevražedné sklony jen ti, u kterých to jejich blízcí čekají, nikdy by se žádná sebevražda nestala,“ řekl trochu kysele Filip. Kdysi jsem mu pomohl z pěkného maléru, navíc mě znal a věděl, že jeho důvěru jsem nikdy nezradil. „Dobře, podívám se, co se mi podaří sehnat.“
„Máš to u mě,“ řekl jsem.
„Zatím mi neděkuj,“ opáčil a bez dalšího slova ukončil spojení. Už několikrát mi dokázal pravdivost rčení „jak je důležité míti Filipa“, a nepochyboval jsem, že stejně tomu bude i tentokrát.
Položil jsem kompad a obrátil se k monitoru počítače. V jednom okně jsem otevřel textový editor na psaní poznámek a v druhém zadal do vyhledávače jméno dr. Schmidta, abych se lépe obeznámil s jeho minulostí, když vtom jsem si koutkem oka všiml, že za mnou někdo stojí, někdo v modrofialovém obleku. Ani jsem se nemusel ohlížet; mračno parfému s exotickou kořeněnou vůní mi prozradilo, že je to šéfredaktorka Andrea Novotná, drobná blondýna s vlnitými vlasy a velkýma očima, která na pohled působila nevinně a křehce, ye skutečnosti ale byla jako chodící a mluvící švestka – pod měkkou slupkou se skrývalo tvrdé jádro.
Když zahlédla stránku s výsledky vyhledávání, povytáhla vyškubané, tenkou černou linkou zvýrazněné obočí. „Schmidt? O tomhle případu už jsme napsali všechno, co se dalo, ne?“
„Mluvil jsem s… někým z jeho blízkých, kdo si myslí, že to nebyla sebevražda,“ prohlásil jsem. „Rád bych se v tom ještě trochu pohrabal…“
„A co kdyby ses radši pohrabal v Sirčíkově kauze?“ Sirčík byl šéf největší vládní strany, obviněný z korupce. Samozřejmě tvrdil, že je nevinný.
„To přece může počkat! Ale případ Roberta Schmidta nesnese odkladu. Jestli ho opravdu někdo zavraždil, při vyšetřování může hrát roli každá hodina…“
„Myslíš si, že jsi chytřejší než policie? Že zvládneš jejich práci líp než oni?“
„To asi ne, ale…“
„Žádné ale! Chci, aby reportáž o Sirčíkovi byla do zítřejšího večera on-line, jinak si mě nepřej.“
„A kdybych si potom vzal na dva tři dny dovolenou?“ zkusil jsem to ještě.
„Na to zapomeň,“ zavrtěla hlavou. „Vládu čeká hlasování o důvěře, do toho začne platit nový občanský zákoník. A navíc, dovolené je potřeba hlásit aspoň tři týdny předem. Jestli jsi na to zapomněl, mělj by sis znova přečíst manuál zaměstnance.“ S těmi slovy se obrátila na vysokém modrém podpatku a odkráčela po tlustém protihlukovém koberci.
Chvíli jsem seděl na židli a tiše a bezmocně zuřil. S Novotnou se většinou dalo docela dobře vyjít. Proč se musela jako osina v zadku chovat zrovna teď? Kvůli tomu, že se pohádala s milencem nebo měla jahodový týden, jsem měl zapomenout na to, co jsem slíbil Monice?
Ani náhodou.
Mezi obvoláváním politiků a sestavováním první verze článku jsem zavolal na sekretariát firmy Weatherware Corporation, největšího českého i světového výrobce Schmidtových deštníků, a domluvil si na podvečer schůzku s tiskovým mluvčím společnosti. Generální ředitel by byl lepší, ale nemohl jsem mít všechno.
* * *
Když mě blonďatá sekretářka s vizáží bývalé topmodelky uvedla do malé útulné zasedačky ve druhém patře prostorné kancelářské budovy, ukázalo se, že jsem se spletl. Mohl jsem mít všechno. V křesle s opěradlem dvakrát vyšším, než měly ostatní židle v místnosti, seděl vysoký padesátník s hřívou šedivých vlasů a bledou, byť sebevědomou tváří. Na sobě měl černý oblek, popíjel kávu a celkově budil dojem černobílého lva odpočívajícího po náročném dni. Petr Majer, generální ředitel Weatherware Corporation, osobně. Umínil jsem si, že příště si nesmím klást tak nízké cíle.
„Když jde o někoho, jako je doktor Schmidt, čas si udělám vždycky,“ odpověděl Majer, jakmile jsem vyjádřil vděk a překvapení, že přišel na schůzku osobně.
„Bez Roberta Schmidta by naše společnost neexistovala. Pro firmu byla jeho smrt obrovskou ranou,“ dodal tiskový mluvčí, nevysoký chlapík s nazrzlými vlasy sedící po ředitelově boku.
Kmitl jsem očima z jednoho na druhého – a zároveň znovu prolétl Schmidtův on-line životopis, který jsem si zobrazil na datových brýlích. „Vím, že Schmidt byl zakladatelem vaší firmy. Pochopil jsem ale, že byznys jako takový ho moc nezajímal…“
Majer přikývl. „Přesně tak. Zajímal ho jen výzkum a vývoj. Všechno, co souviselo s obchodem, a nakonec i vedení firmy, dávno předal do rukou jiných. Samozřejmě mu zůstalo slušné procento ze zisku i značná rozhodovací pravomoc, kterou ale až na výjimky nevyužíval.“
Usrkl jsem trochu kávy z tepelně izolovaného šálku – byla dobrá, hutná a sladká – a přešel k věci. „Choval se Schmidt v poslední době nějak jinak, nějak… divně? Měl deprese, problémy…?“
„Jinými slovy, měl důvod spáchat sebevraždu?“ opáčil ředitel. „Byl to samotář, podivín…“
„Takoví už holt velcí myslitelé bývají,“ ozval se tiskový mluvčí ve snaze bránit zesnulou ikonu firmy za každou cenu.
„…ale to u něj nebylo nic neobvyklého. Naposledy jsem ho viděl asi týden před… před tím. Vypadal mrzutě a byl skoupý na slovo, ale jak říkám, to u něj bylo normální. Nenapadá mě žádný důvod, proč by se zabíjel.“ Majer bezradně pokrčil rameny. „Žádali jsme co nejdůkladnější prošetření případu, policie to uzavřela jako sebevraždu, ale občas si říkám, jestli za tím nebyl někdo jiný.“
„Máte představu, kdo mohl mít důvod ho zabít?“
„Možná někdo z našich konkurentů?“ Majer do sebe obrátil zbytek kávy a smutně se podíval do prázdného šálku. „Schmidt byl pořád ještě naším symbolem, navíc tvůrcem deštníku. Možná se někdo z nich rozhodl tuhle… konkurenční výhodu odstranit.“
„Naše přístroje byly od začátku jediné pravé, jediné autentické,“ vložil se do řeči tiskový mluvčí. „Ne jako výrobky konkurence.“
„Ale proč by ho konkurence zabíjela až teď?“ namítl jsem. „Nedávalo by větší smysl, kdyby se ho pokusili zabít už před patnácti lety, hned potom, co vstoupili na trh?“ Světová rada tehdy vydala jednomyslné usnesení, kterým zrušila globální monopol společnosti Weatherware na výrobu deštníků, přinutila ji uvolnit princip vynálezu dalším výrobním subjektům a de facto tak sama vytvořila konkurenční prostředí, které by jinak na trhu s deštníky neexistovalo. Nebýt toho, firma Weatherware mohla díky jednomu jedinému objevu ovládnout velkou část ekonomického i politického světa. Nyní se musela spokojit s tím, že byla „jen“ největším výrobcem deštníků – což pořád nebylo málo.
Majer se místo odpovědi obrátil na tiskového mluvčího. „Požádejte Klaudii, ať nám přinese další kávu, buďte tak hodný.“ Když drobný mužík přikývl a odkvačil ze zasedačky, ředitel se obrátil zpátky ke mně. „Na to byste se měl zeptat jich. Třeba se prostě změnilo vedení a usoudilo, že je čas nasadit agresivnější prostředky konkurenčního boje. A ještě je tu…“
Odmlčel se, když do zasedačky strčil hlavu tiskový mluvčí. „Klaudie už je pryč.“
„No tak tu kávu uvařte sám, to snad zvládnete, ne?“ Sotva za mužíkem zaklaply dveře, pokračoval: „Ještě je tu jedna možnost, kdo to mohl udělat. Protideštníkoví aktivisté.“
Potlačil jsem shovívavý úsměv. Radikálních odmítačů deštníků už byla jen hrstka, a vesměs jsem je považoval za neškodné podivíny. V posledních letech bylo o nich slyšet čím dál míň, občas se polonazí přivazovali masivními řetězy před obchody s elektronikou, kde se prodávaly deštníky, demonstrovali s transparenty před sídlem některého výrobce deštníků nebo rozdávali před školami a školkami letáky varující děti a jejich rodiče před údajnými neblahými účinky Schmidtova vynálezu. Do jejich svatého tažení jsem byl zasvěcen poměrně detailně, neboť moje bývalá přítelkyně byla jednou z nich.
Všiml si, že se tvářím skepticky, a vytáhl z náprsní kapsy složený proužek papíru. Položil ho přede mě na stůl. Byl na něm ručně psaný nápis: Brzy bude konec. Konec deštníků. A hlava padne první. Za nápisem byl kulatý otisk razítka s logem protideštníkového hnutí Život bez deštníků.
„Tohle mi přišlo asi před měsícem,“ řekl Majer. „Originál jsem dal policii.“
„Originál?“ Zamžoural jsem na papír zblízka. Teprve při bližším prozkoumání jsem si všiml, že jde o dokonalou fotokopii. „Způsob doručení zprávy každopádně nasvědčuje tomu, že ji mohli napsat protideštníkovci. Papír a ruční písmo k odmítačům technologie docela sedí.“
„Nenapadá mě, kdo jiný by to psal,“ souhlasil Majer. „Kdo dneska píše ručně? Ale na druhou stranu je pravda, že z ručně psaného dopisu se dá autor vysledovat mnohem hůř než z vytištěné stránky.“ Každá moderní laserová tiskárna zanechávala ve vytištěném textu svůj specifický mikroskopický kód, podle kterého se dala jednoznačně vypátrat.
I kdyby to opravdu napsali protideštníkovci, pořád to nebyl důkaz, že Schmidta zabili oni. Možná si jenom některý z nich hrál na hrdinu nebo si s protideštníkovci chtěl někdo vyřídit účty. Ale byla to stopa. Zdá se, že mě v nejbližší budoucnosti čeká rozhovor se Simonou, mojí bývalkou.
Do zasedačky se vrátil tiskový mluvčí s podnosem, na kterém stála konvice a další dva šálky.
„A jejich motiv?“ zeptal jsem se.
„Je jich čím dál míň, ale mohou být o to zoufalejší,“ mínil Majer. Podíval se na luxusní hodinky, na jaké bych při svém současném platu nejspíš vydělával celý život a pak ještě dvacet let po smrti, a vstal. „Snad se vám z toho podaří nějaký článek vyvařit, pane redaktore. Váš internetový deník považuju za jedno z mála seriózních médií, tak mě nezklamte. A teď už mě omluvte, musím letět.“
Zůstal jsem v zasedačce sám s tiskovým mluvčím, ručně psaným vzkazem a konvicí kávy. Nepochyboval jsem, že poslední větu myslel Majer doslova. Nedivil bych se, kdyby za sídlem firmy byl heliport se soukromým vrtulníkem.
Složil jsem si papír do kapsy a nalil do obou šálků, aby ta lahodná tekutina nepřišla vniveč. Obrátil jsem do sebe první šálek, tázavě jsem pohlédl na mluvčího, a když zavrtěl hlavou, o něco pomaleji jsem spotřeboval i druhý. Vrtulník a hodinky vem čert, ředitelování bych vzal už jenom kvůli té kávě.
„Předpokládám, že před zveřejněním nám článek pošlete k autorizaci,“ řekl tiskový mluvčí. Neměl jsem to srdce mu říct, že zatím se žádný článek nechystá a že zpravodajství a publicistiku kromě rozhovorů stejně k autorizaci nedáváme, a raději jsem se rozloučil. V prostorném vestibulu můj odchod podmračeně sledovala mramorová busta člověka, jehož vraždu nebo sebevraždu jsem měl vyšetřit.
* * *
Nezadaná světlovlasá a prý hezká 31/175 s nastavením deštníku teplota 21,7 / vlhkost 641 / atm. tlak 1008 hledá spolehlivého, zodpovědného partnera odpovídajícího věku a parametrů. Neváhej a napiš! Dítě není překážkou.
Výborná kuchařka zdravého vzhledu T 24,1 /H 672 /AT 993 hledá pro své tři děti tátu, nejlépe náruživého jedlíka. Zn.: Guláš stydne!
Ona hledá jeho, T 23,5 / H 630/AT 1015. Na věku nezáleží. Najdu tě?
Seděl jsem na zadním sedadle v městském autobusu a na kompadu projížděl internetovou seznamku. Považoval jsem se za stále ještě mladého, relativně perspektivního a přiměřeně pohledného muže, ale přesto se mi už přes dva roky nedařilo najít si partnerku. Buď mě odrazovaly zájmy vyhlédnuté dámy (nebo jejich absence), nebo jsem si s ní neměl co říct, nebo se mi prostě a jednoduše nelíbila…, a pokud byly všechny tyto nároky přece jen splněny, zpravidla jsem k svému zklamání shledal, že potenciální partnerka má zcela nekompatibilní nastavení deštníku. Pokud člověk narazil na protějšek s nízkým nastavením vlhkosti a vysokým nastavením teploty, mohl se téměř doslova spálit; vysoká humidita a nízká teplota byla zase jako ledová sprcha. Jistě uznáte, že provozovat milostné hrátky s kostkou ledu nebo hořící briketou je dlouhodobě neúnosné.
Zrovna jsem si říkal, že si vyfiltruju kandidátky znovu, tentokrát s nastavením deštníků coby hlavním kritériem, když vtom mě kompad upozornil, že mi přišla zpráva.
Jak probíhá pátrání? Monika.
Trochu jsem se zastyděl, že si tady brouzdám po seznamce, místo abych všechny své mozkové buňky bičoval k horečné činnosti a dokonalému soustředění na případ. Navíc byla pravda, že dneska jsem s ním zatím moc nepohnul. Dopoledne a většinu odpoledne jsem strávil v práci a dodělával příspěvek o zkorumpovaném Sirčíkovi a článek s komentářem k novému občanskému zákoníku. S pomocí kolegy Kalendy jsem si na večer domluvil schůzku se svou bývalou přítelkyní, protideštníkovou aktivistkou Simonou – přesněji řečeno, schůzku mi domluvil Kalenda, to jen Simona zatím žila v blažené nevědomosti ohledně totožnosti novináře, se kterým se sejde – a právě tam jsem měl v tuto chvíli namířeno. Ještě mi zbýval nějaký čas, a tak jsem si řekl, že to vezmu přes dům, kde žil (a zemřel) Schmidt, a trochu to tam obhlédnu. Adresu jsem dostal v kavárně od Moniky, a navíc jsem to měl při cestě. Víceméně.
Chvíli jsem přemýšlel, co jí odepsat. Nakonec jsem se rozhodl vynechat nepodstatné detaily a jít k jádru věci;
Mám stopu, jdu po ní se zarputilostí sobě vlastní. Až budu vědět víc, ozvu se. JO
Zkratkou JO jsem se podepisoval běžně, v soukromé korespondenci i pod zpravodajskými příspěvky. U článků jsem ji dokonce nějakou dobu používal s vykřičníkem, jenže pak vedení redakce usoudilo, že u některých příspěvků – jako byla bouračka nepříliš oblíbeného ministra dopravy na dálnici z Prahy do Chomutova – to prostě není vhodné.
Zastávka autobusu se nacházela na čtyřproudové městské ulici dva bloky od domu, kde bydlel Schmidt. Zorientoval jsem se pomocí mapy na datových brýlích a zamířil do klidné vedlejší ulice, jejímž středem procházela dvouřadá lipová alej připomínající jakýsi úzký parčík. Na určené adrese stál jeden z třípatrových bytových domů z 20. nebo 30. let 20. století, který se příliš nelišil od svých sousedů: vysoká dělená okna, hnědobílá udržovaná fasáda, sem tam nějaká ta ozdobná římsa, uprostřed tři svislé řady oken – nejspíš se schodištěm – mírně vystupující do ulice.
Raději jsem ještě jednou zkontroloval adresu. Nejednalo se špatnou čtvrť, činžovní dům byl pěkný a nacházel se v klidné lokalitě nedaleko centra, ale přece jen bych čekal, že Robert Schmidt, ten Robert Schmidt, bude bydlet v něčem trochu honosnějším, soukromějším, individuálnějším.
Přistoupil jsem ke dveřím. Monika mě upozorňovala, že na zvonku měl Schmidt jiné jméno, aby se vyhnul nevítanému zájmu. Á, tady to bylo. René Švec.
Poodstoupil jsem od vchodu a zahleděl se ke třetímu patru, ve kterém „Švec“ podle umístění zvonku nejspíš bydlel. Bylo otázkou, jestli se mi tady podaří zjistit něco dalšího kromě toho, že Schmidt si žil výrazně „pod poměry“ a v domě, který zrovna nepřipomínal nedobytnou pevnost. Byt bude určitě zapečetěný, nedostal bych se do něj, ani kdyby se mi podařilo proniknout do budovy…
„Hledáte někoho, pane?“
Otočil jsem se. Zezadu se ke mně blížila postarší, udržovaná šedovlasá paní s trvalou, namalovanými rty a nehty, podle všeho měla namířeno rovnou do domu, který jsem si prohlížel. Mohlo jí být kolem šedesáti, na sobě měla honosný kožich – jasná známka toho, že nevěděla, co s penězi, protože v době Schmidtova deštníku se takové kusy šatstva pomalu ale jistě stávaly přežitkem. Její vlastní deštník neplnil jen funkci praktického přístroje každodenní potřeby, ale i designového doplňku, a jeho povrch nebyl vyroben z hladkého plastu, ale z krokodýlí kůže. Tipoval jsem ho na jeden z modelů společnosti UmbraHigh, která se na luxusní deštníky specializovala.
Na vodítku za dámou cupital střapatý psík (z nedostatku lepšího pojmenování), který mi věnoval neurotický pohled a roztřesené štěknutí. Jeho srst měla stejnou barvu jako vlasy jeho paničky a k obojku měl připnutou černou krabičku, zmenšenou zvířecí variantu deštníku. Povytáhl jsem obočí. Kupovat deštníky zvířatům se stále ještě považovalo za výstřednost, když samozřejmě existovala hnutí, která se snažila prosadit, aby deštníky ve větší míře nosily i němé tváře. Další skupiny to naopak chtěly zakázat zákonem. Paradoxní bylo, že jedni i druzí se při tom oháněli právy zvířat.
„Ano, přišel jsem kvůli panu Ševcovi,“ odpověděl jsem co nejneutrálněji. „Vyrozuměl jsem, že před nějakou dobou zemřel. Znala jste ho?“
Tvář jí ztuhla a najednou jako by mezi mnou a postarší dámou, do té doby vlídnou, vyrostla železobetonová zeď obehnaná ostnatým drátem. „Proč to chcete vědět?“
Přemýšlel jsem, jak jí rozvázat jazyk. Vytáhnout na ni press kartu by nejspíš nepomohlo – to zabírá v případech, že se dějí nepravosti, kterým je třeba učinit přítrž, například když vám někdo unesl psa a požaduje za něj výkupné. Na druhou stranu…
Vylovil jsem z náprsní kapsy novinářskou legitimaci, výrazný nápis PRESS jsem zakryl palcem, takže byla vidět jen moje fotografie, jméno a další osobní údaje, a zamával jsem jí kartičkou před nosem.
„Soukromá detektivní agentura Oktavián a spol.,“ sdělil jsem jí –
„Takže detektiv…? Ale já už jsem policii všechno řekla, sama jsem se jim přihlásila…“ ‚
„Obrátila se na nás jedna z pozůstalých. Má podezření, že Schmi-, totiž pana Ševce někdo zavraždil, možná protideštníkoví aktivisté, ale u policie s tím neuspěla,“ vysvětloval jsem.
Věděl jsem, že neznala jeho pravou totožnost a zmiňovat aktivisty nejspíš nemělo smysl, ale zřejmě jsem zahrál na správnou strunu. Dáma pokývala hlavou. Železobetonová zeď se rozdrolila na prach a v očích se jí objevilo něco jako… naděje?
„Pojďte se mnou, ať se nebavíme tady na ulici.“
Čipem odemkla dveře domu, vzala psíka do náruče a zavedla mě do druhého patra, kde pomocí čipu otevřela další dveře, tentokrát s cedulkou LUDMILA KOVAŘÍKOVÁ. V předsíni položila psa na zem a ten – jako by si všiml, že v jeho teritoriu je narušitel – dostal záchvat hysterického štěkotu.
„Přestaň, Fifi,“ okřikla ho majitelka, usadila mě do křesla v útulném obýváku plném starožitností počínaje vyřezávanými soškami psů a koček a konče několika exempláři dřevěných a zlatých ručičkových hodin. Odspěchala pro občerstvení a já mezitím nenápadně zapnul nahrávání na datových brýlích.
„Znala jste pana Ševce dobře?“ zopakoval jsem svůj původní dotaz, když přinesla čaj a sušenky.
Zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že ho vůbec někdo dobře znal,“ odpověděla. „Byl samotář, návštěvy míval jen málokdy, nikoho nepouštěl do svého života. Ne že bych se o to nesnažila,“ povzdechla si.
„Bydlel v patře nad vámi?“ zeptal jsem se.
Přikývla a ukázala prstem ke stropu. „Ano, přímo tamhle. Pár metrů ode mě. Ale do bytu mě k sobě pustil jen několikrát… a ke mně se nepřišel podívat ani jednou, i když jsem ho mnohokrát zvala. Čaj, koláče, víno, dokonce ani vepřo-knedlo-zelo otřásla se, nic z toho nezabíralo.“
„Můžete mi popsat, jak to u něj Vypadalo?“ zeptal jsem se ve snaze zavést hovor žádoucím směrem.
„Měl obývák velký asi jako tenhle,“ mávla rukou kolem sebe. „S gaučem a dvěma křesly. Zřejmě na nich nestrávil moc času, gauč byl zaprášený a na křeslech ležely knihy, staré papírové knihy… Na stěnách viselo několik obrazů, většinou přírodních scenerií, a celou jednu stěnu zabíraly jeho diplomy, vyznamenání a další trofeje. Nepochopila jsem, za co je dostal, nechtěl o tom mluvit, ale na druhou stranu mi připadalo, že můj obdiv ho těší. Byl trochu ješitný, ale proč ne, když měl být na co hrdý?“
Pokýval jsem hlavou. „Co ostatní místnosti?“
„Při mojí poslední návštěvě musel odběhnout, potřeboval vyřídit nějaký hovor… Schoval se do pracovny. Po chvíli mě to čekání přestalo bavit, tak jsem se šla za ním podívat. Na dřevěném stole se povalovalo několik malých přenosných disků, jakési elektronické přístroje, moc tomu nerozumím, ale řekla bych, že to byly rozmontované deštníky nebo něco na ten způsob, a taky velký žlutý šanon, kroužkový, s papírovými listy. Když mě René uviděl, honem se postavil před stůl, abych neviděla, co na něm leží, a hrozně se rozzlobil, poslal mě pryč z bytu. Ale to ještě nebylo nic proti tomu…“ Rozvzlykala se.
„Proti čemu?“ řekl jsem tiše, když si setřela slzy a rozmazala si výrazné oční stíny.
„Proti tomu, když jsem Fifince koupila deštník,“ vypravila ze sebe. „Bylo to asi před měsícem, dva týdny po mojí poslední návštěvě. Zazvonila jsem u něj, abych se s ním zkusila udobřit… ale když René otevřel a uviděl, že Fifinka má deštník, rozčílil se ještě víc než předtím. Nechápala jsem proč, vždyť deštníky dneska kupují svým pejskům všichni, kdo si to můžou dovolit, nebo snad ne? René mě ale neposlouchal, křičel na mě, že takhle rozhodovat za někoho, kdo se proti tomu nemůže bránit, může jen naprostá…“ Znovu se rozeštkala, pak se statečně nadechla a pokračovala: „A potom jako kdyby z něj naráz vyprchala energie. Unaveně mi zavřel před nosem, vypadal tak zlomený, tak opuštěný a sám…“ Další příval slz smíšených s tmavými líčidly.
Zvedla ke mně oči koupající se ve dvou černých tůňkách. „Řeknu vám totéž, co jsem řekla policii. Myslím, že se zabil. Že se zabil kvůli mně.“
Zjevně čekala na ubezpečování, že to tak nebylo, že „Reného Ševce“ zabil někdo jiný, a tak jsem jí ochotně zopakoval hypotézu s protideštníkovými aktivisty, doplněnou o vyfabulovaný motiv („Švec zfackoval jednu ze svlečených aktivistek, pohoršujících kolemjdoucí, a její přítel měl k tomuto výchovnému opatření námitky“), a pak jsem se odporoučel. Připadalo mi krajně nepravděpodobné, že by se Schmidt zasebevraždil kvůli tomu, že se ho postarší dáma pokoušela sbalit nebo že koupila Fifince jeho vynález. Určitě by dokázal vyřadit bezpečnostní omezení deštníku, ale byl by to dost nepříjemný a potenciálně nespolehlivý způsob, jak se sprovodit ze světa.
* * *
Restaurace, ve které jsem se měl sejít se Simonou, se nacházela nedaleko. Byl to poměrně luxusní podnik a nikdy předtím jsem v něm nebyl. Kalenda se podle mých instrukcí pokoušel navrhnout jiné místo, Simona ovšem řekla, že je to on, kdo se chce sejít s ní, navíc kvůli připravovanému článku o „těch zatracených deštnících“, a bude to tedy on, kdo se přizpůsobí jejímu výběru stravovacího zařízení. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, Simona měla dost nekompromisní povahu, která byla jedním z důvodů našeho dosti explozivního rozchodu.
Stoly s červenofialovými ubrusy byly od sebe navzájem odděleny metr a půl vysokými přepážkami, aby měli hosté soukromí. Stranou stál starobylý klavír se zlaceným nápisem PETROF a v krbu plápolal oheň. Soudě podle cen na jídelním lístku, který jsem zahlédl vyvěšený u vstupu, se nejspíš jednalo o skutečný oheň, nejen lacinou, byť přesvědčivou projekci. Pokud jste nepatřili mezi odborníky, odlišit falešný krb od pravého jste mohli jedině tak, že byste do ohně strčili ruku. Napadlo mě, jaké to asi bylo v dobách bez deštníků regulujících teplotu, vlhkost a tlak kolem vašeho těla. Jaké to asi bylo, když jste vešli z chladného venkovního prostředí do útulného hostince a zalilo vás teplo sálajících plamenů…
Procházel jsem restaurací a nahlížel do kójí po levé i pravé straně. Simonu jsem objevil až úplně vzadu, pouhých pár metrů od plápolajícího krbu. Světlé vlasy měla svázané do tlustého copů, který jí visel přes záda, pohled nenamalovaných očí upírala do jídelního lístku, který držela v rukou s nenalakovanými nehty. Tohle se mi na ní vždycky líbilo: byla se sebou spokojená tak, jak byla, necítila potřebu malovat si na tvář cizí obličej. Přesto jsem překvapeně povytáhl obočí. U jejího boku natočeného do uličky jsem zahlédl malou černou krabičku. Deštník.
Posadil jsem se naproti ní. „Ahoj, vypadáš dobře.“
Plesk. Facka mě neměla zaskočit, ale přesto mě zastihla, jak se říká, s kalhotami dole.
Chytil jsem se za tvář a nasadil napůl ublížený, napůl nechápavý výraz.
„Co tady děláš?“ zasyčela.
„É… Kalenda to nestíhal, tak jsem přišel místo něj?“ zkusil jsem to.
„A není to spíš tak, že jsi svého kolegu využil k tomu, abys mě sem dostal, protože jsi moc dobře věděl, že na schůzku s tebou bych se neobtěžovala?“ Přešla k věci se svou typickou přímostí, kterou jsem na ní svého času zbožňoval – a která mě občas vytáčela k nepříčetnosti.
„Když mi dáš deset vteřin, vysvětlím ti to,“ zkusil jsem to znovu.
„Dobře. Máš přesně deset vteřin na to, abys mi vysvětlil, co chceš. Pak Odcházím.“
Nezbývalo než vsadit všechno na jednu kartu. „Společnost Weatherware obviňuje ze zabití Schmidta protideštníkovce,“ vychrlil jsem. „Snažím se přijít tomu na kloub. Jestli je chceš očistit, musíš mi říct, co o tom víš.“ Vlastně jsem si ani moc nevymýšlel. Byla to pravda – z určitého úhlu pohledu.
Ke stolu přišel číšník v černém obleku, položil přede mě jídelní lístek, vytáhl z kapsy zapalovač a zapálil svíčku na stole. Sotva se otočil zády, Simona svíčku sfoukla. Založila si ruce na prsou. „Musím? Nikdo mě z ničeho neobvinil,“ poznamenala. Přesto jsem poznal, že moje slova k ní pronikla. Bylo to jasné už jenom z toho, že se se mnou bavila dál.
„Může se to změnit,“ poznamenal jsem. „Společnost Weatherware dostala nedávno tenhle vzkaz.“ Ukázal jsem jí lístek s výhrůžkou a logem hnutí Život bez deštníků. „A pár dní nato byl Schmidt nalezen mrtvý.“
„Ten vzkaz mohl napsat kdokoli,“ namítla Simona. „A i kdyby ho opravdu napsal někdo od nás, pořád to není důkaz, že Schmidta zabil.“
„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Není to důkaz. Nepřesvědčilo to ani policii, uzavřela Schmidtovu smrt jako sebevraždu. Ale kdyby se to rozneslo, vašemu obrazu u veřejnosti, už tak dost pošramocenému všemi těmi demonstracemi, by to moc nepomohlo.“
Probodla mě pohledem. „To má být výhrůžka?“
„Vůbec ne. Jak jsem říkal, snažím se pomoct. Očistit vás, než se toho chytne někdo jiný.“
„Proč bys to dělal?“ zeptala se podezíravě. „A netvrď mi, že kvůli tomu, co mezi námi bylo, a kvůli tomu, co jsem pro tebe znamenala, buď tak hodný.“
„Chci se dobrat pravdy,“ řekl jsem upřímně. „Schmidt byl jednou z největších osobností posledního půlstoletí… a kdyby náš internetový deník přinesl exkluzivní podrobnosti o tom, jak to bylo s jeho smrtí, bylo by to dobré pro všechny zúčastněné.“
„Takže sobecký zájem,“ přikývla. „To chápu a docela tomu věřím.“
U stolu se zjevil číšník. Přijal naši objednávku, pak svraštil čelo, znovu vytáhl zapalovač, zapálil svíčku a odešel. Viděl jsem, jak se Simona nadechuje. Předběhl jsem ji, abych jí ušetřil práci, a sfoukl svíčku místo ní. Prostě nenapravitelný gentleman.
Simona odměnila mou snahu zaškareděním.
„Myslíš, že tady někdy hraje živý klavírista?“ pohodil jsem hlavou k piánu.
„No, mrtvý asi sotva,“ ucedila.
Chvíle trapného ticha.
„Ale bylo by to zajímavější,“ poznamenal jsem. „Koneckonců, kdo se může chlubit tím, že má klavíristu-zombíka?“ Obrátila oči v sloup. Číšník nám přinesl pití. Podíval se na svíčku a sebral ji ze stolu. Za chvíli byl zpátky s další svíčkou a samozřejměji hned zapálil. Sfouknutí jsem tentokrát nechal na Simoně.
„A ty pořád patříš k protideštníkovcům?“ pokusil jsem se nasměrovat řeč zpátky k tématu.
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Proč myslíš, že jsem změnila názor?“
„No, všiml jsem si, že…,“ ukázal jsem rukou k černé krabičce na jejím boku.
Simona na deštník poklepala prstem. Krabička vydala dutý zvuk, musela být prázdná. „Atrapa.“
„Proč nosíš prázdnou krabičku?“ nechápal jsem.
Zase obrátila oči v sloup. Všiml jsem si, že v mojí přítomnosti to dělala často. „Proč asi?“ odsekla. „Víš, jak divně se na tebe lidi dívají, když jdeš po ulici bez deštníku? Myslíš si, že to divadýlko hraju dobrovolně? Že z toho mám kdovíjakou radost?“ Zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, proč jsem se musel stát hromosvodem jejího hněvu zrovna já – i když je pravda, že během našeho vztahu jsem si na to mohl zvyknout. Její problém jsem začínal chápat. Aby deštník správně fungoval, musel být v kontaktu s tělem uživatele, klidně jen jedním prstem nebo přes látku – ale zároveň ho nesmělo zakrývat oblečení, protože pak by se deštník pokoušel vytvářet své pole v mezeře pod ním. Mimo jiné to znamenalo, že bylo na pohled vidět, kdo deštník nosí a kdo ne. Jednoho dne možná dospěje miniaturizace tak daleko, že se podaří deštníky zmenšit na velikost náramkových hodinek, ale vzhledem ke svojí závratné spotřebě a vnitřním mechanismům zatím nemohly být menší než balíček karet. Deštník velký jako hodinky by možná stačil pro mimořádně malou a neduživou čivavu, ale ne pro plně vzrostlého člověka.
„Je mi jasné, že tě to štve,“ poznamenal jsem. „Ale…“
„Lidi se chovají jako stádo. Nesnesou, aby se někdo v něčem odlišoval,“ spustila jednu z vyčítavých písniček, které jsem si během našeho vztahu vyslechl mockrát. Věděl jsem, jak bude ta písnička pokračovat: osobními výtkami na téma, jak můžu být tak stádní tvor, jak můžu deštník používat jenom proto, že ho mají všichni ostatní.
Vlak jejích myšlenek ovšem zajel na naprosto nečekanou kolej. „Dovedeš si představit, jaké to bylo pro moje dítě? Jak hnusně se k němu ostatní děti chovaly? Poslat ho do školky bez deštníku je to samé jako pověsit mu na krk ceduli s nápisem KOPNĚTE SI DO MĚ. Některé učitelky mě dokonce obvinily, že zanedbávám povinnou péči. A to není všechno. Uvědomuješ si, že v posledních deseti patnácti letech se ve veřejných budovách netopí zdaleka tolik jako dřív? V zimě mu deštník prostě musím dávat, aby ve školce nenastydl…“
Přestal jsem její tirádu vnímat po první větě, přesněji řečeno po devátém slově, které mi rezonovalo v hlavě tak hlasitě, že přehlušilo všechno ostatní.
„Dítě?“ opakoval jsem. „Ty máš dítě? Kolik mu je?“
„Čtyři.“
„Měsíce?“
„Roky.“
Provedl jsem v hlavě pár rychlých výpočtů. Nemohlo být moje…? Ne, kdepak. Byli jsme tehdy spolu něco přes půl roku, náš vztah se ovšem nedostal tak daleko, aby z něj – byť čistě hypoteticky – mohlo vzejít potomstvo. „Koukám, že jsi nezahálela,“ neodpustil jsem si ironickou a tak trochu bolestínskou poznámku.
Pokrčila rameny. „Co po mně chceš?“
„Jak jsem říkal. Pomoc s vyšetřováním. Nebyl ve vaší skupině nějaký… odpadlík, který mohl napsat ten vzkaz a zabít Schmidta na vlastní pěst?“
Zamyslela se. „Nejsem s nimi ve styku tolik jako dřív. Ale vím o někom, kdo by o tom mohl mít lepší představu. Matyáš. V podstatě celé hnutí vědě.“
„Mohl bych se s tím Matyášem sejít?“
Mlčela. Bylo znát, že se jí do toho moc nechce.
„Je to ve vašem vlastním zájmu,“ řekl jsem. „Když vás neočistím já, nikdo jiný to neudělá. Sama jsi zmínila, že veřejnost se na odmítače deštníků dívá skrz prsty. Kdyby si lidi začali spojovat Schmidtovu smrt s vámi, byl by to váš konec.“
Zakabonila se. „Tak dobře. Zkusím ti s ním domluvit schůzku na příští týden.“
„Dřív by to nešlo?“
Dlouze si mě změřila. „Uvidím, co se dá dělat. Ale nic neslibuju.“
„Díky.“ Ještě jsem se jí chtěl zeptat na jednu věc. „Pokud vycházíme z předpokladu, že Schmidta opravdu někdo zavraždil a že to nebyli protideštníkovci… napadá tě, kdo jiný to mohl udělat?“
„Jak to mám vědět?“ pokrčila rameny. „Někdo z konkurentů firmy Weatherware? Hamižný příbuzný, který chtěl zdědit Sehmidtovy peníze? Nebo šarlatánka, která tvrdí, že deštníky jsou zlo a brzy kvůli nim nastane konec světa? S čímž bych mimochodem víceméně souhlasila…“
Svraštil jsem čelo. Byla pravda, že Schmidt musel mít hodně peněz, a zatím jsem nepřemýšlel o tom, do čeho je investoval. Do svého bytu rozhodně ne, nacházel se na dobré adrese, ale zdaleka nemohl spolykat všechny jeho finance – bylo by to stejné, jako kdyby se mraveneček pokusil spořádat celý hypermarket. Peněz po něm musela zůstat spousta. Měly připadnout Monice? Ale kdyby ho zabila Monika, přece by za mnou nechodila, abych vyšetřil okolnosti jeho smrti. Oficiální verze se sebevraždou by ji dokonale vyhovovala.
Z úvah mě vytrhl číšník, který nám přinesl jídlo. Zahleděl se na zčernalý knot svíčky. „Moc se omlouvám,“ řekl a sebral sfouknutou svíčku ze stolu. „Asi je tady průvan.“
„To je v pořádku…,“ začala Simona, ale sotva to dořekla, číšník vytáhl z kapsy malý červený váleček s holografickým plamínkem a postavil ho na stůl. Hluboce se uklonil a odešel.
Vzal jsem holografickou svíčku do ruky a zkoušel ji vypnout. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, čudlík jsem nenašel. Bezradně jsem ji postavil zpátky doprostřed stolu.
Simona zase obrátila oči v sloup. Možná by bylo jednodušší zmiňovat, po kterém z mých činů nebo výroků je v sloup neobrátila. „Ani svíčku nedokáže uhasit…“
* * *
Nakonec se Simona ozvala dřív, než jsem čekal. Když jsem se druhého dne ráno vzbudil, na kompadu mě čekala lakonická zpráva:
Večer v 19 u mě. M přijde. S.
Mezitím jsem si chtěl proklepnout další podezřelé, kterými byli konkurenti firmy Weatherware. Taky jsem doufal, že bych se od nich mohl dozvědět něco dalšího o protideštníkovcích; mohlo by být poučné zjistit, jestli výhrůžné vzkazy neobdrželi i oni.
Bránila mi v tom jediná věc. Za půl hodiny jsem měl být v práci.
Mou žádost o služební volno už šéfredaktorka Nováková kategoricky odmítla. Zvažoval jsem, že bych se mohl hodit marod, pak jsem usoudil, že je to pod mou úroveň, a popravdě jsem jí napsal:
Dnes nepřijdu, jsem na stopě něčeho velkého. JO
Z toho, jak zuřivě mě v průběhu další hodiny prozváněla, jak urputně mě bombardovala výhrůžnými esemeskami a jak zlověstně se potom odmlčela, jsem seznal, že je skutečně v mém nejlepším zájmu dotáhnout případ do úspěšného konce, jinak budu zanedlouho dost možná nucen hledat si nové zaměstnání.
Mé kroky vedly nejprve do kanceláří společnosti Bright Day, která byla po Weatherware evropskou dvojkou na trhu s deštníky. Sídlo bylo méně honosné než v případě Weatherware, sekretářka byla méně modelkovitá a sám ředitel – Antonín Stárek – byl méně zaneprázdněn.
Zeptal jsem se ho, jestli se v poslední době nesetkali s výhrůžkami protideštníkových aktivistů.
„Ne,“ zněla odpověď. „Měli jsme s nimi nějaké konflikty, ale to je už skoro půl roku… Pár se jich přivázalo k zábradlí před naší budovou, byli pomalovaní hesly proti deštníkům a naší společnosti, jinak na sobě neměli vůbec nic…“
Zkusil jsem to tedy jinak. „Měli jste spory s konkurenčními firmami?“ nadhodil jsem. „Třeba se společností Weatherware?“ Stárek na mě povytáhl huňaté obočí. „Proč se ptáte?“ Zamyslel jsem se. Vmést mu do tváře, že jeho firma je – alespoň v mých očích – podezřelá ze zavraždění Schmidta, by nemělo smysl. „Jistě víte, že Robert Schmidt byl před pár dny nalezen mrtvý… Napadá vás, kdo mohl jeho smrtí něco získat?“
„Myslíte, že my…?“ Nevěřícně se zasmál. „Prosím vás, vždyť se z něj dávno stala jen figurka. Jistě, byl symbolem Weatherware, ale kdy pro ně naposledy udělal něco opravdu užitečného?“
„Netvrdím, že můžete za jeho smrt,“ řekl jsem a pak mě napadlo něco dalšího. „Alespoň ne přímo. Nepokusili jste se ho přetáhnout na vaši stranu? Kam by byla vaše konkurence ochotná zajít, aby si ho udržela?“
„Zřejmě jste neslyšel, co jsem říkal,“ pronesl Stárek ledovým hlasem. „Schmidt byl pouhá figurka. Co bychom z toho měli, kdybychom ho přetáhli? K ničemu by nám nebyl.“
To tvrdíte vy, pomyslel jsem si. „Co když pracoval na nějakém dalším zlepšení? Nebo na něčem úplně novém? Ani pak by vám nestálo za to ho získat? A nesnažila by se společnost Weatherware něčemu takovému zabránit stůj co Stůj?“
Snažil jsem se otázky formulovat tak, aby nevyznívaly pro firmu Bright Day negativně, ale zřejmě se mi to moc nedařilo. Ředitel Stárek mi ukázal na dveře. „Tenhle rozhovor skončil,“ prohlásil.
Než jsem se nadál, byl jsem zpátky na ulici a ředitel firmy Bright Day na mém seznamu podezřelých. Na navigaci v datových brýlích jsem si našel adresu další deštníkové společnosti. Nacházela se ve stejné obchodní čtvrti, rozhodl jsem se tedy, že tam dojdu pěšky a cestou zavolám Monice.
Chvíli jsem váhal, jestli jí mám vůbec volat. Z ničeho jsem ji nepodezíral (kdyby zabila Schmidta, proč by po mně chtěla, abych případ vyšetřil?), ale Simona měla pravdu v tom, že by nebylo od věci zjistit, kdo byl Schmidtovým dědicem – jinými slovy, kdo mohl mít z jeho smrti finanční prospěch. Vlastně mě to mělo napadnout dřív. Někde jsem četl nebo zaslechl, že nejčastějšími pachateli vražd jsou rodinní příslušníci obětí, a Schmidt klidně mohl mít další pozůstalé, o kterých jsem zatím nevěděl.
Jenže Monika moji hypotézu smetla z imaginárního stolu. „Žádné další příbuzné neměl,“ prohlásila kategoricky. „Já a moji rodiče jsme byli nejbližší lidé, které měl. I když se s námi příliš nestýkal…,“ dodala melancholicky.
„A zdědili jste po něm něco?“
Na druhém konci spojení bylo ticho. Zřejmě přemýšlela, jestli ji obviňuju z jeho vraždy. „Ano,“ odpověděla neutrálním hlasem. „Něco nám odkázal, několik let by se z toho dalo bez problémů vyžít.“
Čekal bych, že Schmidt – tvůrce jednoho z nejvýdělečnějších přístrojů poslední doby – po sobě zanechá podstatně větší jmění, než aby z toho několik let vyžili tři lidé. A také jsem to řekl.
„Mysleli jsme, že nám toho nechá víc,“ souhlasila. „Nemám přehled, kolik peněz mohl mít nebo komu mohl odkázat zbytek. Říkala jsem si, že naprostou většinu zisku musely tak jako tak spolknout výrobní společnosti. Mám ale jedno takové tušení… Zkusím zjistit podrobnosti a ozvu se, jo?“
Slíbil jsem jí totéž a ukončil hovor.
Rozhovory se zástupci dalších dvou deštníkových firem nevedly k ničemu – jedině snad k tomu, že jsem si je mohl ze škatulky „případní podezřelí“ přesunout do krabičky „krajně nepravděpodobní podezřelí“. Zástupce společnosti UmbraHigh, specializované na předražené luxusní deštníky, mi vysvětlil, že vzhledem k jejich zaměření na „velice konkrétní segment trhu“ nepovažovali za konkurenci ostatní deštníkové firmy, ale spíš výrobce jiného luxusního zboží. Poslal mi na kompad přehled prodejů za minulý rok, který jeho slova potvrdil: UmbraHigh prodala několikanásobně méně deštníků než ostatní výrobci, díky přemrštěné ceně však byl její zisk srovnatelný, ne-li vyšší. Musel jsem souhlasit, že zabitím Schmidta by nezískali vůbec nic, protože část trhu, na kterou se soustředili – horních pět procent – ovládali už teď. Dokonce ani nebyli příliš častým cílem protideštníkovců, ti se zaměřovali spíš na firmy oslovující svými výrobky široké masy.
Společnost Dry Dog se naopak specializovala na deštníky‘ pro zvířata. Obchodní ředitel mi s horlivým zápalem líčil svůj spravedlivý lobbistický boj za prosazení zákona požadujícího, aby deštníky musely povinně nosit nejen všechny děti, ale i všechna zvířata. Věřil, že „boj za práva zvířat“ se brzy podaří dotáhnout do zdárného konce, a brojil proti propagandistickým lžím úhlavních nepřátel jeho firmy, kteří naopak chtěli deštníky pro zvířata zákonem zakázat. Usoudil jsem, že kdyby ředitel cítil potřebu někoho zabíjet, měl na výběr z mnoha subjektivně lákavějších cílů, než byl Schmidt.
Naobědval jsem se ve své oblíbené hospůdce a další dvě nebo tři hodiny jsem strávil tím, že jsem ťukal do kompadu a pokoušel se na internetu vypátrat jakoukoli zmínku o dalších Schmidtových dědicích nebo příbuzných. Po tom, co jsem proklikal stovky odkazů, prolétl stovky článků a diskusních příspěvků, jsem to konečně vzdal. Tajemný Schmidtův dědic – pokud doopravdy existoval – se nechtěl nechat najít.
Měl jsem sílící pocit, že hněv šéfredaktorky jsem na sebe svou dnešní pracovní absencí přivolal zbytečně. Nejslibnější stopou zůstávali protideštníkovci. Časový údaj v rohu datových brýlí hlásil, že do schůzky se Simonou zbývají ještě dvě hodiny. Vzpomněl jsem si na její včerejší tip a v zoufalství jsem se rozhodl, že zajdu za šarlatánkou.
Rychlé hledání na internetu mi prozradilo adresu nejhlasitější zvěstovatelky apokalypsy ve městě. „Madam Marlene“ měla svou provozovnu v suterénu oprýskaného panelového domu. Po rozpukaných betonových schodech jsem sešel do spoře osvětlené čekárny, kde zuřila válka mezi silným pachem zatuchliny a jakousi vonnou směsí, ze které téměř slzely oči. Posadil jsem se mezi hubeného mladíka s nervózníma rukama v klíně a upravenou, asi čtyřicetiletou dámu, která na mě při mém příchodu zamávala dlouhatánskými umělými řasami. Přál jsem si, aby mrkala častěji, protože díky průvanu byla atmosféra v suterénu o něco snesitelnější.
Po hodinovém čekání, které jsem vyplňoval dalším bezvýsledným pátráním na internetu a hypnotizováním zelené dřevěné kočky se zdviženou tlapkou, stojící ve výklenku naproti mně, jsem konečně přišel na řadu.
Musím přiznat, že Madam Marlene mě zklamala. Čekal jsem korpulentní ženštinu s křiklavým šátkem na hlavě, černou kočkou na klíně a lesklými a nejspíš falešnými šperky na rukou, prstech, krku i nohou. Místo toho mě přivítala štíhlá upravená prošedivělá čtyřicátnice v kostýmku. Bižuterii vyměnila za zánovní počítač a kočka se zřejmě někam zatoulala. Vlastně to jediné, čím splňovala mou představu, byl její věk – a také to, že jsem nikde na jejím těle neviděl deštník. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je to nezvyklé. Simona měla pravdu – lidí, kteří se nestyděli deštníky nenosit, bylo velice málo.
Madam Marlene mi pokynula k menšímu stolku se dvěma židlemi, nabídla mi čaj a pak se posadila naproti mně. Před lidmi, kteří žijí z naivity druhých, jsem se měl odjakživa na pozoru, ale Marlene na mě kupodivu nepůsobila jako podvodnice. Kolem očí měla síť drobných vrásek, spředenou smíchem i starostmi, a její úsměv působil hřejivě, upřímně, lidsky. Najednou už jsem se nedivil, že nemá o klienty nouzi.
„Necítím se v životě šťastný,“ odpověděl jsem, když se mě zeptala, co mě trápí a s čím mi může pomoct. Při posezení v čekárně jsem se rozhodl, že coby řadový nešťastný klient bych mohl zjistit víc, než kdybych na ni vytáhl novinářskou průkazku.
„Nedaří se mi najít přítelkyni, která by měla podobné nastavení deštníku jako já,“ pokračoval jsem. „Připadá mi, jako by nic v životě nemělo skutečný smysl. Každý den jenom práce, zábava, práce, zábava…“ Při pohledu do jejích tmavých očí jsem se cítil provinile, že jsem to nakonec já, kdo se pokouší obelstít druhého. Jenže pak jsem si uvědomil, že vlastně ani nelžu. Zamrazilo mě v zádech.
„Máte existenční problémy?“ zeptala se mě. „Nějaké překážky, které musíte v životě překonávat?“
Zamyslel jsem se. „Vlastně ani ne.“
Pokývala hlavou. „Dnešní život je až příliš snadný. Smysl života, věcí, činností vychází především ze dvou věcí – jednak ze struktury, řádu, každodenních rituálů, a jednak z překonávání překážek, utváření sebe sama v souboji s nepříznivým okolím. Jenže historie civilizačního a technologického pokroku je zároveň historií odstraňování překážek, usnadňování a zjednodušování lidského života.“
Svraštil jsem čelo. „Takže tvrdíte, že za moji životní nespokojenost může technologický pokrok? To je přece nesmysl.
Nebýt pokroku, nikdy bychom neslezli ze stromů.“ Zamyslel jsem se. „A možná je to obráceně. Možná, že dřív lidem smysl života nechyběl, protože v těžkých životních podmínkách prostě neměli čas o něčem takovém přemýšlet.“
„Máte pravdu,“ přikývla. „Je dobré usilovat o zlepšení sebe i společnosti. Ale je třeba rozlišovat mezi zlepšováním, posouváním se někam dál, a směřováním k pohodlnosti.“ Kývla hlavou k mému deštníku. „Ne všechno, co je pro člověka příjemné, je pro něj i dobré.“
„Chcete říct, že pokud bych deštník zahodil, moje problémy by zmizelý?“
Zatvářila se přísněji. „Všechny nejspíš ne. Ale sám jste říkal, že partnerku nemůžete najít kvůli deštníku. Jinými slovy – kvůli vaší vlastní pohodlnosti a kvůli pohodlnosti všech potenciálních kandidátek.“
Zíral jsem do jejích očí, přísných i smutných zároveň. Na tohle jsem neměl co říct.
„Myslím, že snahou o pohodlnost si tahle civilizace kope vlastní hrob,“ pokračovala. „Lidstvo si vytváří další a další berličky, na které čím dál tím víc spoléhá. Ale co by se stalo, kdyby o ně najednou přišlo? Výsledkem by byla apokalypsa.“
„Nevšiml jsem si, že by se koncentrace pochybných existencí, bloumajících ulicemi našeho krásného města s transparenty KONEC SE BLÍŽÍ, v poslední době zvýšila,“ pokusil jsem se o duchaplnou odpověď.
„Postavy ve filmu také nevědí, že se blíží konec,“ opáčila.
Rozhodl jsem se přejít k věci. „A vy to víte?“
Svraštila čelo. „Prosím?“
„Možná se konec neblížil tak rychle, jak jste si představovala, a tak jste se ho rozhodla trochu uspíšit.“ Vytáhl jsem papírek, který mi dal šéf Weatherware, ten s nápisem: Brzy bude konec. Konec deštníků. A hlava padne první.
„Co jste dělala minulý čtvrtek večer?“ zeptal jsem se na dobu, kdy měl být zavražděn Schmidt.
„Byla jsem na maturitním plese své dcery. Trvala na tom, ať si vezmu deštník, abych jí nedělala ostudu.“ Neptala se, kdo ve skutečnosti jsem a proč to chci vědět. „Za konzultaci dostanu padesát úniků,“ dodala a pak mi ukázala na dveře.
* * *
Mrzelo mě, že jsem se s Madam Marlene nerozloučil v dobrém, ale na alibi jsem se jí prostě musel zeptat – na rozdíl od šéfů korporací, kteří si na špinavou práci mohli najmout někoho jiného. Připomínala mi mého dědečka. Nikdy nezačal nosit deštník a nedokázal pochopit, jak se mohl Schmidtův vynález tak rychle rozšířit.
„Lidi jsou blbé a ponejvíce pitomá,“ říkával se záměrnými gramatickými chybami, jako by sebeironicky připouštěl, že to může být on, kdo se mýlí. Uvědomil jsem si, že své názory mi nevnucovala ani Madam Marlene, nejspíš se jen snažila pomoct klientovi. Znovu jsem se zastyděl, že jsem jí to obvinění tak vmetl do tváře.
Během rozhovoru s Madam Marlene jsem ucítil, jak mi v kapse zavibroval kompad. Nyní jsem vytáhl přístroj z kapsy. Na displeji svítila lakonická zpráva Filipa Fremonta: Ode mě to nemáš.
Sláva, konečně mi od mého policejního kamaráda přišly dokumenty k případu! Potlačil jsem nutkání začít samou radostí objímat náhodné kolemjdoucí a zaskroloval níž. V příloze zprávy bylo několik přehledně očíslovaných souborů. Nejprve jsem si zobrazil první z nich, pojmenovaný „Ol – hlášení městské policie“.
Hlídka městské policie vedená npor. Františkem Kudláčkem reagovala v pátek 17. 3. ve 13:45 na volání pí. Ludmily Kovaříkové, že její soused, p. René Švec, neodpovídá na klepání a zvonění, přestože si pí. Kovaříková byla jistá, že p. Švec se toho času zdržuje u sebe doma, neboť na chodbě v botníku nebyly jeho pantofle. Hlídka m. p. po příjezdu na místo činu vyzvala p. Ševce, ať otevře. Když nebyla žádost ani napopáté vyslyšena, hlídka zkušeně vyrazila dveře do bytu a v jedné z místností objevila nehybné tělo, které bylo následně pí. Kovaříkovou identifikováno jako René Švec. P. Švec měl nápadně rudou kůži, vypadal jako opařený a nereagoval na vnější podněty, hlídka m. p. tedy byla nucena konstatovat smrt a s podezřením na cizí zavinění přivolala vyšetřovatele z kriminální policie a svěřila jim případ do kompetence.
Paní Kovaříková? Povytáhl jsem obočí. Z hlášení by mi bylo jasné, o koho se jedná, i kdybych si do paměti nevštípil její jméno. Zvláštní, že se mi předtím nezmínila o tom, že to byla ona, kdo „p. Ševce“ našel. Nemohla se pod neškodnou maskou truchlící sousedky skrývat zhrzená milovnice a vražedkyně? Ale proč by v tom případě volala na policii, že Švec nereaguje na její bušení?
Přešel jsem k druhému souboru označenému „02 – místo činu“. Popis mrtvého těla mi neprozradil nic, co bych už nevěděl. Schmidtovo tělo jevilo známky prudkého opaření, nepochybně kvůli drastické změně v nastavení deštníku – změně, jaká by vzhledem k zabudované bezpečnostní pojistce neměla být možná.
Příčinou smrti, kterou následně potvrdila pitva, byla srdeční mrtvice vyvolaná náhlým zvýšením vlhkosti, teploty a atmosférického tlaku.
Kromě fotografií zarudlého Schmidtova těla bylo přiloženo i několik snímků celé místnosti. Viděl jsem na nich to, co mi předtím líčila Kovaříková: velký pracovní stůl, na němž leželo několik rozebraných – či spíše nedokončených – přístrojů připomínajících deštníky. Po stranách stály prosklené skříně, v některých byly tištěné knihy, v dalších datové nosiče. Bezvládné tělo leželo na podlaze za stolem.
Prolétl jsem očima doprovodný text. Obsahoval soupis všech volně ležících předmětů v místnosti, spolu s jejich přesnou polohou. Na stole stál kromě deštníků a počítače poloprázdný hrnek s kávou, židli pro návštěvy okupovaly dvě odborné knihy a kompad, z polic a skříní shlíželo několik dekorativních předmětů, které jsem si zařadil do škatulky „cenné, ale bez skutečné užitné hodnoty“ – a to bylo všechno. Jedna zásuvka stolu obsahovala několik vytištěných nákresů, volných listů papíru a psacích potřeb, další zásuvky byly plné rozmanitých elektronických součástek a nástrojů. Nikde nebyly zjištěny cizí otisky prstů, nebyly odhaleny žádné stopy cizího vniknutí. Na tomto místě ovšem někdo z vyšetřovatelů přičinil poznámku, že elektronický zámek vnějších dveří byl výrazně poškozen „invazivní metodou, kterou hlídka městské policie použila ke vstupu do bytu“, a nedalo se přesně určit, v jakém stavu byl předtím. Jednalo se o docela dobré zabezpečení, policie ovšem předpokládala, že špičkový hacker by takový zámek dokázal odemknout za několik vteřin a nezanechat po sobě stopu.
Vzhledem k pokročilé hodině jsem se rozhodl, že třetí a čtvrtý soubor „03 – pitva“ a „04 – vyšetřováni“ si přečtu místo pohádky před spaním, a vyrazil jsem na schůzku se Simonou a jejím známým protideštníkovcem do jejího bytu.
Bydlela pořád na stejném místě jako v době, kdy jsme se vídali: v malém 2+kk ve třetím patře desetipatrového panelového domu na šedivém městském sídlišti. Přišla mi otevřít ve vytahaných džínách a sepraném zeleném tričku. Její pravou nohu jednou rukou objímal čtyřletý capart, druhou ručičku měl vraženou do pusy a zíral na mě vykulenýma dětskýma očima.
Vstoupil jsem do bytu, který jsem během našeho vztahu-nevztahu stačil navštívit jen asi dvakrát nebo třikrát. „Kde je táta?“ zeptal jsem se, rozhlížeje se prázdným obývákem.
„Už s ním nejsem. Byl to ještě větší pitomec než ty.“
„Těžko uvěřit,“ zamumlal jsem.
„Ale ne o moc, takže to neber jako kompliment,“ dodala pohotově.
Naoko jsem nakoukl na balkon a pod stůl, jestli se tam neschovává slíbený protideštníkovec. „Matěj ještě nedorazil?“
„Matyáš,“ opravila mě. „Volal, že má zpoždění, přijde asi v osm. Zatím se s námi můžeš navečeřet, jestli chceš.“
Žaludek zareagoval na nabídku jídla tichým zakručením. Jak jsem ji znal, určitě to bude něco ukrutně zdravého, pravděpodobně zeleného, ale jak říkával můj dědeček: Z nouze čert i mouchy lapá.
Simona se obrátila ke kuchyňské lince a za chvíli už se podávala večeře. Přistál přede mnou hluboký talíř se špagetami, špenátem a dvěma sázenými vejci. Na stupnici oblíbenosti od jedničky do desítky u mě měly špagety se špenátem mínus pětku.
„Jak ti chutná?“ zeptala se Simona.
„Jsou to ty nejlepší špagety se špenátem, jaké jsem v posledních deseti letech jedl,“ odpověděl jsem popravdě. Nejlepší – a taky jediné.
Několik minut jsme jedli v tichu, které přerušovalo jen chlapcovo pobrukování a šustění ubrousku, když mu Simona otírala pusu. Pak se zvedla a s talířem přešla k rendlíku se zbytkem špenátu na kuchyňské lince.
„Přidá si někdo špenátek?“ zeptala se.
„Špenátek?“ opakoval jsem. Familiární zdrobnělina mě mátla, na takové vyjadřování jsem u rázné a sebevědomé Simony nebyl zvyklý. „On má nějaké jméno?“
„Klyštůfek!“ ozval se chlapec.
„Teď už ho nemůžeš sníst,“ upozornil jsem Simonu.
„Proč ne?“
„Protože má jméno. Jak k tomu chudák Kryštůfek přijde? V jednu chvíli se hřeje v rendlíku, nic zlého netuše, a v další chvíli ho někdo zblajzne.“
Dítě se rozbrečelo.
„Ty seš ale magor,“ utrousila směrem ke mně a vzala chlapce do náruče. „No tak, nevšímej si zlého pána, půjdeme spinkat, ano?“
„Co jsem provedl?“ bránil jsem se spravedlivě rozhořčen a bojoval s nutkáním dodat, jestli ten fracek není nějaký zpovykaný, když ho rozhodí vidina neblahého osudu špenátu, k němuž ovšem byla tato potravina tak jako tak předurčena.
„Kryštůfek je můj syn,“ ucedila a odnesla plačící dítě do postýlky.
Bublal ve mně hněv. Většinou se považuju za klidného člověka, ale pomalu už mě přestávalo bavit, jak mě pořád shazovala. Až se vrátí do obýváku, musím si s ní o tom zdvořile, leč důrazně promluvit, usmyslel jsem si.
Nebylo mi to přáno. Z předsíňky se ozvalo klapnutí elektronického zámku vstupních dveří. „Simono?“ zavolal jsem.
„Slyším,“ houkla z pokoje. „To bude Matyáš. Je jeden z mála lidí, kteří mají kód k mému zámku.“
Ale to se podívejme. Mně ho nesvěřila ani po několikaměsíční známosti.
Do pokoje nakráčel muž s bezvýraznou tváří v černém obleku. V rukou držel poloautomatickou pistoli ČZ WA-301 se zabudovaným tlumičem a holografickými průhledovým displejem nad hlavní, model oblíbený u policejních složek i kriminálních živlů. Než jsem se nadál, zíral jsem do černého tunelu, ve kterém sídlí smrt. Za jeho zády jsem zahlédl druhého ozbrojence, kryjícího druhé dveře v předsíňce – pokud jsem si vzpomínal, vedly do koupelny. A jako by to bylo málo, ve dveřích do bytu stál ještě třetí muž, samozřejmě také se zbraní.
„Proč na mě Matyáš míří pistolí?“ zeptal jsem se co nejklidnějším hlasem a pomalu zvedl ruce nad hlavu. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem vlezl do pasti. Byl jsem pitomec, že jsem Simoně věřil. Protideštníkáři zavraždili Schmidta a teď zlikvidují i mě.
„Cože?“ zeptala se nechápavě Simona a vystrčila hlavu z pokoje. Ozbrojenec na ni mávl pistolí, ať se postaví vedle mě. Simona vyjekla a bezděčně ucukla zpátky do pokoje. Černý oblek vypálil, kulka se s děsivou prudkostí zaryla do tenké přepážky a prostřelila ji téměř skrznaskrz. Využil jsem ozbrojencovy nepozornosti a vrhl se ke dveřím do pokoje. Stihl jsem to jen taktak: další kulka mi prostřelila nohavici a škrábla lýtko.
Simona za mnou zabouchla dveře a otočila klíčem v zámku – staromódním kovovým klíčem.
„Že by Matyášovi došla trpělivost s tvou nerudnou povahou?“ nadhodil jsem. „Anebo spíš s tvou kuchyní?“
„To není Matyáš!“ zavrčela. „A proč předpokládáš, že jde po mně?“
„No, návštěvníci mého bytu většinou hned po příchodu nespustí palbu.“
Ozbrojenec zvenčí zalomcoval klikou. „K zemi!“ sykl jsem na Simonu a vrhl se k dítěti sedícímu na posteli. Popadl jsem chlapce do náruče, strhl ho na zem a zatlačil ho pod postel.
Dítě se tvářilo vyděšeně, ale zřejmě bylo bystřejší, než se zdálo. Nezačalo plakat ani křičet, jen se vyděšeně choulilo pod postelí.
„Zůstaň tady, ano?“ zašeptal jsem. Poslední slovo zaniklo v salvě tlumených výstřelů. Na stěně asi metr nad zemí na několika místech, tvořících zubatou čáru, popraskala omítka. Další salva, a první dvě kulky se prodraly skrz a narazily do protější stěny.
A ještě tu byl druhý ozbrojenec v předsíni a třetí ozbrojenec u vstupních dveří. Musel jsem jednat rychle. Vyrazil jsem k pootevřeným dveřím do koupelny a cestou popadl zpola vypitou láhev vína, kterou jsem našel u nočního stolku. Věděl jsem, že z téhle šlamastyky nám nikdo nepomůže: stěny byly zvukotěsné jako u všech nových a rekonstruovaných domů a volání o pomoc by nám nebylo k ničemu.
Čekal jsem, že druhý ozbrojenec bude pořád v předsíni. Nebyl. S pistolí v ruce postupoval malou koupelnou ke dveřím do ložnice. Zběžně nahlédl za pračku do vany… a ve stejnou chvíli se láhev vína prudce seznámila s jeho hlavou. Třesknutí skla o lebku zaznělo do ticha hlasitěji než před chvílí střelba ze zbraně s tlumičem. Třistajednička mu vypadla z ochablých prstů.
Sevřel jsem v ruce pažbu pistole, ze které ještě nevyprchalo teplo předchozího majitele, a přiblížil se k protějším dveřím. Přikrčil jsem se a opatrně vystrčil hlavu z koupelny do předsíně. Na takové věci nejsem expert, ale doufal jsem, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou by si mě druzí dva útočníci nemuseli všimnout.
Spletl jsem se. Navíc mi v tu chvíli nedošlo, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou se moje hlava stane ideálním cílem pro protivníkovy nohy.
Z prvního kopance do hlavy se mi zatmělo před očima. Druhý mě srazil zpátky do koupelny.
Pistole mi vyklouzla z ruky a odlétla po mokré podlaze neznámo kam, možná jen pár metrů daleko, ale pro mě to bylo stejné, jako by skončila na druhé straně zeměkoule. Dopadl jsem na zem a ucítil prudkou bolest v levém boku, jako bych nalehl na malou tvrdou krabičku – což bylo nejspíš přesně to, co se stalo. Deštník, prolétlo mi hlavou. Hned nato jsem ucítil, jak se mi po celém těle rozlévá mráz. Připadalo mi, jako by teplota spadla o třicet stupňů, což bylo zvláštní, protože teprve až potom se ze dveří vynořila děsivá tmavá silueta držící v ruce pistoli.
Kvůli chladu jsem se nedokázal hnout. Celá moje existence se scvrkla na otázku, jestli mě dřív zabije ta hrozná zima nebo výstřel z útočníkovy pistole.
Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Ve dveřích do ložnice stála rozmazaná ženská silueta. Něco se mihlo vzduchem, ozvalo se zařinčení skla, které se rozbilo útočníkovi o hlavu, všude najednou létaly střepy a stříkala voda.
„Nech mýho… mýho ex na pokoji!“ rozkřikla se Simona. „Jestli toho parchanta někdo zabije, tak to budu já!“
Muž se jako ve zpomaleném holofilmu narovnal a začal obracet zbraň k Simoně, která zjevně představovala akutnější hrozbu než já, i když před ním uskočila do ložnice. Zastřelí Simonu… a pak dorazí mě. A jejího synka.
Konečně jsem se vytrhl z mrazivého omámení. Celé roky jsem byl zpracovatelem, dokonce by se dalo říci tvůrcem událostí. Rozhodně jsem nemínil stát se jejich předmětem. Ledovou rukou jsem nahmatal pistoli a vyškrábal se na nohy. Útočník zahlédl můj pohyb a začal se otáčet zpátky ke mně. Namířil jsem chvějící se zbraň přes pračku a stiskl spoušť.
„Nelze vystřelit. Nejste registrovaným majitelem této zbraně,“ oznámila mi pistole klidným ženským hlasem. Došlo mi, že jsem se spletl. Zase. Nebyla to levná a rozšířená třistajednička, ale pokročilejší třistadvacítka, schopná identifikovat majitele podle biometrických údajů. Na druhou stranu, nikdy jsem netvrdil, že jsem odborník na zbraně.
Naštěstí existoval i způsob použití, který na uživatele vázaný nebyl. Rozmáchl jsem se a ze všech sil praštil muže v obleku pažbou do spánku, na kterém už pomalu nabíhala boule po skleněném projektilu Simony. Skácel se jako podťatý.
Ve stejnou chvíli za mými zády zaznělo tiché, jakoby elektrické prásknutí výstřelu. Kvůli ochromujícímu mrazu jsem úplně zapomněl na třetího útočníka. Sklopil jsem pohled, čekal jsem, jestli mi z hrudi vyletí kulka, ale nic takového se nestalo. Otočil jsem prokřehlý krk. Ve dveřích do předsíně se na podlahu svezl poslední útočník, v ruce třímal pistoli, kterou se na mě zřejmě pokoušel namířit. Zazmítal se v křečích a zůstal nehybně ležet.
Přestal jsem bojovat s chladem. Jednou rukou jsem zatápal po pračce a svezl se po ní na podlahu. Schoulil jsem se do klubíčka, zuby mi jektaly. Taková zima mi v životě byla jen jednou – když jsem se pokusil navázat intimní vztah se slečnou, která měla hodnoty deštníku nastavené mnohem níž než já.
Do zorného úhlu mi vstoupila z jedné strany Simona, z druhé strany vysoký tmavovlasý muž, který si právě dozadu za opasek zastrkával malý taser. Nezdálo se, že by jim byla zima.
„Co se mu stalo?“ ptal se muž. „Trefili ho?“
Stočil jsem hlavu k pasu. Deštník byl z jedné strany trochu promáčknutý a malý displej na boku nesvítil. Zavrtěl jsem hlavou. „Potřebuju…“
„Deštník!“ vykřikla Simona. „Přestal mu fungovat deštník…“
Začali prohlížet a šacovat všechny tři muže ležící v koupelně a předsíni, ale ani u jednoho kupodivu žádný deštník nenašli. Simona se zvedla a odběhla do obýváku, za chvíli se vrátila s černou krabičkou. Zřejmě to byl starší typ, byl větší a neforemnější než většina současných modelů.
„Teplota 22,8… vlhkost 642… tlak 1011,“ vypravil jsem z ledových rtů. Simona na přístroji nastavila příslušné hodnoty a honem mi ho připnula k ruce.
Úleva přišla téměř okamžitě. Deštník zafungoval a kolem mého těla se začalo rozlévat příjemné teplo. Během několika desítek vteřin byl diskomfort pryč. Posadil jsem se.
Aby člověk ocenil pohodlí, musí zažít i nepohodlí. Téhle dědečkově oblíbené průpovídce jsem nikdy moc nerozuměl, ale teď jsem snad konečně začínal chápat, jak to myslel.
„Jak to, že tady máš takovou kosů?“ zeptal jsem se Simony.
„Kosů?“ opakovala. „Vždyť je tu osmnáct stupňů.“
„Osmnáct…?“ opakoval jsem. Kdyby řekla mínus osmnáct, připadalo by mi to pravděpodobnější. Nemohl jsem popřít, že na svých komfortních 22,7 °C jsem byl zvyklý. Deštník jsem nosil celý život a věděl jsem, jak nepříjemné je po takové době přijít do styku s jinými hodnotami. Ale nečekal jsem, že při kompletním selhání deštníku to bude nepříjemné až takhle. „Ještě že jsi tady ten deštník měla,“ poznamenal jsem.
Založila si paže na prsou. „Už jsem ti vysvětlovala, proč ho musím mít. Nepokoušej štěstí.“
Muž ke mně napřáhl pravici. „Matyáš.“
Vystrčil jsem ruku před sebe a naznačil potřesení rukou. „Jan Oktavián.“
Matyášova ruka k mému překvapení pokračovala vpřed a stiskla tu moji. Připravil jsem se na okamžik extrémního nepohodlí, ten však nepřišel. No jistě. Matyáš měl sice za pasem deštník, ale musela to být atrapa – podobná jako ta, kterou nosila Simona.
Blondýna se otočila na patě a rázovala do ložnice. Vyzvedla zpod postele Kryštůfka a pokračovala do obýváku. „Kam jdeš?“ ptal jsem se.
„Zavolat policii,“ odpověděla.
Vyrazil jsem za ní. „To není dobrý nápad. A vlastně…“ Zarazil jsem se, když mi něco došlo. Hodil jsem na podlahu kompad a datové brýle a rozdupl je podpatkem. Potom jsem ze sebe začal strhávat košili. „Svléknout. Všechno, co máš na sobě. Honem.“
Svraštila čelo. „Před Matyášem a Kryštofem? Ta přestřelka tě nějak rozvášnila, ne?“
„Nesmysl. Museli někoho z nás odposlouchávat nebo sledovat. A to znamená štěnici nebo mikrofon.“ Šeptal jsem, i když jsem si uvědomoval, že pokud má někdo z nás dvou na oblečení mikrofon a pokud ten mikrofon poslouchal i někdo jiný než ti tři fešáci, na jeho likvidaci je už stejně pozdě.
„Proč nechceš, abych zavolala policii?“ zeptala se, když jsem na sebe natáhl triko a kalhoty, které zůstaly v bytě po jejím bývalém (obojí bylo mírně načichlé cigaretovým kouřem).
„Nestačí ti, že jsi ohrozil mě a Kryštůfka? Teď z toho chceš ještě vyvařit článek do toho svého plátku?“
Její absurdní obvinění mě, mírně řečeno, namíchlo. „Já Kryštůfka neohrozil,“ odsekl jsem. „Jestli sis nevšimla, naopak jsem ho zachránil.“
„A já zachránila tebe.“
„A pak zase já tebe. Čehož začínám pomalu litovat,“ neodpustil jsem si.
„Souhlasím, že volat policii není dobrý nápad,“ ozval se Matyáš, který mezitím svázal přeživší útočníky několika provazy a kusy šatstva a pro jistotu do každého z nich napumpoval další ochromující výboj z taseru. „Někdo nás chtěl zlikvidovat.“ Mávl rukou k omráčeným mužům. „Neměli deštníky. A protože se nás rozhodli zabít tady, na naší schůzce, nejspíš to mělo vypadat jako útok protideštníkovců.“ Otočil se ke mně. „Vyšetřujete Schmidtovu smrt. Myslím, že za tímhle přepadením byl ten, kdo zabil nebo nechal zabít Schmidta…, a snaží se, aby to vypadalo, že za obojím jsou protideštníkovci – nebo nějaká naše frakce, která si nepřeje vyšetření Schmidtovy vraždy.“
Musel jsem s Matyášem zdráhavě souhlasit. Skutečně bylo pravděpodobnější, že zabijáci šli po mně a ne po Simoně. Chtěli se mě zbavit – a při jednom hodit moje a Schmidtovo zabití na protideštníkovce. Pokud za obojím ve skutečnosti přece jen nestála radikální frakce protideštníkovců.
„Pořád ale nechápu, proč nevolat policii,“ stála si za svým Simona.
„Je jasné, že to musel být někdo vlivný,“ odpověděl Matyáš. „A takový člověk může mít kontakty u policie nebo dokonce odposlouchávat policejní linky.“
„A kdybychom tam zavolali, okamžitě by věděl, že se útok nezdařil,“ přikývl jsem. „Pokud to neví už tak. Šance, že bychom tomu přišli na kloub, by se smrskla na nulu… ale zato šance, že nás při první příležitosti přepadne další malé komando, by hraničila s jistotou.“
Pořádně jsme prohledali spoutané zabijáky. Nenašli jsme u nich vůbec nic, z čeho by se dala určit jejich totožnost nebo vysledovat jejich zaměstnavatel – žádný průkaz, kompad ani jiný komunikační přístroj. Naštěstí jsme neobjevili ani mikrofon. Jediné, co měl jeden z nich u sebe, byla neoznačená elektronická přístupová karta.
* * *
Bylo třeba jednat rychle. Museli jsme co nejdřív zjistit, které dveře ta karta otvírá – dřív, než zaměstnavatel zabijáků přijde na to, že jeho soukromé komando nesplnilo úkol, zruší kartě přístup a pošle na nás další, početnější a lépe vyzbrojené útočníky.
Simonu jsem požádal, ať se i s Kryštůfkem schová u někoho ze svých příbuzných nebo známých, nejlépe mimo město. Třeba u otce jejího dítěte, hlavně když to bude někdo, komu mohla aspoň trochu věřit. Kupodivu se ani moc nebránila, Kryštůfkovo bezpečí pro ni bylo nejdůležitější.
Nasedl jsem s Matyášem do jeho auta a co nejrychleji jsme objeli sídla všech konkurentů firmy Weatherware a jejich hlavní pobočky ve městě. Všude jsme vyzkoušeli přístupovou kartu. Nezafungovala ani v jednom případě.
V zoufalství jsme zamířili k sídlišti, kde bydlela Madam Marlene. Matyáš řídil, já měl v uších sluchátka, na půl ucha poslouchal záznamy rozhovorů pořízených datovými brýlemi a znovu pročítal dokumenty k případu, které mi poslal Filip.
A pak mě to trklo.
* * *
Kráčel jsem tlumeně osvětlenou chodbou, do které mě vpustila přístupová karta. Na sobě jsem měl černý oblek a v pravé ruce spuštěné k boku jsem držel pistoli WA-320 odebranou jednomu z útočníků v bytě Simony. Střílet jsem z ní samozřejmě nemohl, nebyla nastavena na mé biometrické údaje; na druhou stranu jsem stejně nebyl ten typ, který by se někam vloupával s nabitou zbraní v ruce, prostě jsem to neměl v sobě. Ze zásobníku jsem pro jistotu vytahal náboje, narval do něj kovové mince a vrátil ho do zbraně, takže při potěžkání se zdálo, že je nabitá. Bylo to zoufalé, jistě. Ale neviděl jsem jinou možnost. Před chvílí mi šlo o krk, a jestli to urychleně nezastavím, brzy mi o něj půjde znovu.
V druhé ruce jsem neklidně svíral velký žlutý šanon zabalený v igelitové tašce. Koupili jsme ho s Matyášem v nonstop hypermarket (naštěstí neměli moc velký výběr, volba byla jasná) a zajeli k prvorepublikové budově, kde ještě nedávno bydlel Schmidt – a kde pořád ještě žila jeho sousedka Ludmila Kovaříková. Tatáž paní Kovaříková, která mi říkala, že u Schmidta v pracovně viděla velké žluté desky. Velké žluté desky, které Schmidt opatroval jako oko v hlavě. Velké žluté desky, o kterých nebyla v policejním záznamu z ohledání místa činu ani čárka.
S pomocí Kovaříkové jsme upravili desky tak, aby co nejvěrněji připomínaly ty, které viděla u Schmidta. Dovnitř jsme nastrkali papíry potištěné specifikacemi různých modelů deštníků staženými z internetu a falešné faktury a účetní výkazy, přičemž hlavním kritériem byla nepřehlednost. Nevěděl jsem přesně, co bylo v těch původních, ale měl jsem jisté tušení. Nebyla to jen vražda, ale loupežná vražda. Cílem byly ty desky. Mohl o nich vědět jen někdo, kdo byl se Schmidtem v kontaktu.
Cítil jsem, jak igelitka s deskami vlhne pod mými zpocenými prsty. Musel jsem najít původní šanon; musel jsem doufat, že ještě nebyl zničen. Pokud byla moje intuice správná, pachatel ho pořád ještě potřeboval. A v takovém případě ho musel mít uložený někde v téhle budově.
Došel jsem na křižovatku s hlavní chodbou, vystoupal po schodech o patro výš a zamířil ke kanceláři Petra Majera, generálního ředitele společnosti Weatherware Corporation.
Očekával jsem, že kancelář bude zamčená, stejně jako přijímací místnost před ní, a že strávím několik minut procházením budovy a hledáním někoho, kdo pracoval dlouho do noci a mohl by vědět, jak se do kanceláře dostat. Nakonec jsem ale nemusel vrátného ani jiného zaměstnance nutit, aby mi dveře do přijímací místnosti otevřel. Otevřely se samy.
„Pojďte dál. Alfo,“ ozvalo se z vnitřní místnosti. „Předpokládám, že úkol je splněn?“
Došlo mi, že Majer monitoroval použití přístupové karty – a osobně čekal, až mu její držitel přijde podat hlášení.
„Obávám se, že Alfa bude mít menší zdržení,“ zamručel jsem co nejhlubším hlasem. Zvedl jsem pistoli před sebe, vešel do kanceláře a namířil ji na Majera sedícího za stolem u počítače. „Stejně jako jeho kámoši Beta a Gama.“
Šedovlasý ředitel Weatherware se podíval na pistoli, pak na mě a pomalu zvedl dlaně do výše ramen. Jinak nehnul ani brvou. „Á, pan Oktavián. Uvědomujete si, že neoprávněně vstupovat do cizích budov je nezákonné?“
„Mně to říkat nemusíte. Ale zřejmě jste to zapomněl vysvětlit Alfě, Betě a Gamě.“ Nepřestával jsem na něj mířit pistolí a volnou rukou jsem z igelitky vyprostil žlutý šanon. „Co mi povíte o tomhle?“
Majer při pohledu na šanon ztuhl a jeho klidnou, ostře řezanou tváří se na kratičký okamžik mihlo něco jako leknutí. „Kde jste to vzal?“
Začal spouštět ruce ke stolu. Pohrozil jsem mu pistolí. „Otázky tady kladu já. A nechte ty ruce nahoře!“
„Ale prosím vás.“ Majer nasadil tón trpělivého rodiče domlouvajícího malému dítěti. „Vy přece nejste z těch, kteří by dokázali někoho chladnokrevně zastřelit. A navíc se vsadím, že tahle věc mávl rukou k třistadvacítce, by vás po stisknutí spouště nanejvýš upozornila, že nejste jejím oprávněným vlastníkem.“
Šéf Weatherware strčil ruku do kapsy a něco zmáčkl. Vzápětí se za mnou otevřely dveře přijímací místnosti, a než jsem tím směrem stačil obrátit zbraň, vstoupili dva ozbrojenci v civilních šatech a namířili na mě pistole. Jedna z nich měla holografický průhledový displej, mohla to být buď WA třistajednička nebo třistadvacítka (po nedávném faux pas jsem si netroufal soudit), zatímco druhá vypadala na starší typ, zaručeně bez biometrické identifikace. Kdybych se jí nějak dokázal zmocnit…
Ředitel Weatherware něco naťukal na holografické klávesnici svého počítače a natočil displej ke mně. Stála na něm slova: SVLÉKNĚTE SE. Gorily pro zdůraznění mávly zbraněmi.
Situace se mi začínala vymykat z rukou. V oblečení jsem měl zapnutý přístroj, kompad vypůjčený od Matyáše, na který jsem chtěl zaznamenat Majerovo doznání. Jenže vychytralý ředitel zřejmě takovou lest předvídal.
Zůstal jsem před nimi jenom ve slipech a s deštníkem v ruce. Majer mi nekompromisně naznačil, ať odložím i ty. Položil jsem deštník na hromádku oblečení a okamžitě jsem se rozklepal zimou. Chvějícíma se rukama jsem si stáhl slipy a trochu jsem se schoulil, jednak přirozeným studem, jednak proto, aby mi nebyla tak strašná zima.
Jeden z ozbrojenců vzal moje oblečení a deštník a zamkl je do skříně. Moji pistoli podal Majerovi. Ten ji potěžkal v ruce a podíval se na spodní konec pažby. „Jedna z našich,“ zamumlal.
„Měli bychom ho okamžitě zabít,“ zamumlal ozbrojenec, který mu podal zbraň.
Majer zavrtěl hlavou. „Tohle má přednost.“ Poklepal rukou na falešnou složku. „Zabít ho můžeme potom. V každém případě mimo sídlo Weatherware a ideálně tak, aby to vypadalo jako dílo protideštníkových aktivistů.“
Letmo nahlédl do složky. Byla ve mně malá dušička, ale zdálo se, že Majer můj podvrh neprohlédl.
Vyvedli mě z kanceláře na chodbu. Majer šel první, za ním já, nahý, bezmocný, rozklepaný zimou a strachem, mezi dvěma gorilami se zbraněmi v rukou. Prošli jsme několika prázdnými chodbami a nastoupili do výtahu. Sledoval jsem schoulenou postavu v lesklé stěně kabiny, jak se krčí a jektá zuby. Sotva mi došlo, že se dívám na svůj vlastní odraz, výtah se zastavil.
Vystoupili jsme na křižovatku. Napravo od výtahu bylo úzké nouzové schodiště, před námi se táhla chodba s několika zavřenými dveřmi, vlevo byla další krátká chodba s oknem na konci. Za oknem nebyly vidět žádné další stavby; mrazivou mlhou, která obklopovala moje smysly, pronikla myšlenka, že musíme být v jednom z horních pater budovy.
V krátké chodbě nalevo byly jen jedny dveře. Šéf Weatherware přiložil dlaň k panelu po straně a potom do holografické klávesničky, která se pod panelem rozsvítila, naťukal kód.
Dveře se otevřely. V nevelké místnosti stál kancelářský stůl s počítačem a skartovačkou a za ním byl do stěny zabudovaný malý trezor. Majer se k nám otočil zády a pustil se do jeho otvírání. Chvíli mu to trvalo; neviděl jsem, co přesně s trezorem dělá, a v mém stavu mě to vlastně ani nezajímalo. Měl jsem naléhavější starosti – jako třeba jak se zbavit té strašné zimy a jak alespoň dočasně předejít tomu, aby mě zlikvidovali. Nevesele mě napadlo, že jedno se tak trochu vylučuje s druhým, ale než jsem mohl tu myšlenku rozvést nebo ze zamrzlého mozku vykřesat něco užitečnějšího, ozvalo se klapnutí a trezor se otevřel.
Majer strnul a pootočil se k mně, takže jsem kolem něj mohl nahlédnout do sejfu. Uvnitř ležel jediný předmět: velký žlutý šanon. „Ale vždyť ty desky jsou pořád tady…“ vypravil ze sebe.
Přešel ke stolu, kam předtím odložil oba předměty, které mi zabavil: nenabitou pistoli a falešný šanon. Vzal desky do rukou, otevřel je a začal jimi listovat. Začetl se do jedné stránky, pak zalistoval o něco dál a vztekle praštil deskami o zem.
Namířil na mě prst… ale pak jeho pozornost upoutal nepatrný pohyb na podlaze. Ze šanonu vypadl maličký policejní mikrofon, vysílající nejen zvuk, ale i polohu, který jsem předtím připevnil zevnitř k zadním deskám.
To byla poslední kapka. „Zastřelte ho!“ zařval.
„Neříkal jste, že bude lepší zlikvidovat ho mimo sídlo Weatherware?“ namítl nesměle jeden z ozbrojenců.
Poslední stopy klidu a sebeovládání z Majerovy tváře zmizely, smeteny erupcí jeho vzteku. „Chci, aby byl mrtvej! Okamžitě!“
Obě gorily se obrátily ke mně. Jeden z nich zvedl zbraň rychleji než druhý… a vzápětí se ozvalo tlumené prásknutí výstřelu. Muž se skácel na podlahu, na boku se mu šířila rudá skvrna.
Ohlédl jsem se ke dveřím. Stál v nich Filip Fremont, můj známý od policie, za kterým jsme s Matyášem zajeli ještě předtím, než jsem s falešnými žlutými deskami vstoupil do budovy. Matyáš byl hned za Filipem, v ruce držel svůj oblíbený taser. Věděl jsem, že do budovy se dostali díky stejné přístupové kartě jako já, prostě jsem si otevřel a pak jsem ji nechal u nich. Celou dobu přes mikrofon v deskách poslouchali, co se děje.
Filip, oblečený v tmavém civilním saku, teď mířil pistolí na druhého ozbrojence. „Odhoďte zbraň! Policie!“
Když Majer zaslechl poslední slovo, skočil za stůl, hmátl po pistoli, kterou tam předtím odložil, a namířil ji na mě. Čekal jsem, že po stisknutí spouště se ozve: „Nejste registrovaným majitelem této zbraně,“ ale všechny pistole patřící společnosti byly zřejmě nastaveny tak, aby z nich mohl vypálit ředitel, případně i další zaměstnanci. „Nelze vystřelit,“ oznámila Majerovi klidným hlasem pistole. „Vložte zásobník.“
Nečekaná zrada pistole Majera zaskočila, vzápětí mu však výboj z Matyášova taseru smyl překvapení z tváře. Ředitel sebou na podlaze několikrát škubl a zůstal nehybně ležet.
Filip s Matyášem nasadili klepeta postřelené i nezraněné gorile a potom i Majerovi. „Jste obviněni z pokusu o zabití Jana Oktaviána,“ oznámil Filip oběma pohůnkům i Majerovu nehybnému tělu. Na adresu omráčeného ředitele Weatherware ještě poznamenal: „Obvinění z vraždy Roberta Schmidta přidáme později… až si prostudujeme tohle.“ Pohodil hlavou ke žlutému šanonu na stole.
„To je všechno krásné a skvělé,“ ozval jsem se s hlasitým zajektáním zubů, „ale neměl by někdo deštník navíc? Nebo aspoň kabát? Ani nevíte, jaká je tady nahoře zima…“
* * *
Seděl jsem s Monikou na skále, odkud se naskýtal výhled na úbočí velkého lesnatého kopce. Na široké oplocené mýtině panoval čilý ruch. Kolem tří nebo čtyř hranatých železobetonových budov se hemžili dělníci a do největší z nich, která zjevně sloužila jako brána do podzemí, po příjezdové silnici každou chvíli zajelo prázdné nákladní auto nebo se z ní naopak vynořilo s korbou plnou kamení.
Na klíně jsem měl kompad s naskenovaným Schmidtovým svědectvím, jakýmsi průvodním dopisem z tajemných žlutých desek, kvůli kterým ho Majer nechal zabít. Chtěl jsem, aby si Monika přečetla dopis jako jedna z prvních, ještě předtím, než jeho plný text uveřejníme na Svěžích listech.
Jmenuji se Robert Schmidt. Jistě se nemusím představovat – se vší skromností mohu konstatovat, že jsem stvořitel jednoho Z nejzásadnějších vynálezů posledních několika desítek let. Začínal jsem ve výzkumném ústavu téměř od nuly, mými ambicemi však nebylo jen posunou t lidské vědění někam dál (a pokud možno se tím uživit), ale zároveň přispět k vytvoření lepšího světa. Ke kvalitě lidského života. Právě tyhle ideály vedly k tomu, že jsem několik desítek let přehlížel nezákonnou, ba přímo trestnou činnost, která se kolem mého vynálezu začala dít.
Stál jsem u zrodu první a dosud největší společnosti vyrábějící deštníky, firmy Weatherware, a dosud jsem jejím tichým společníkem. Weatherware byla dlouho jedinou firmou, která deštníky vyráběla – pak ale přišlo nařízení Světové rady, které mělo monopol ve výrobě deštníků zrušit, postavit ho mimo zákon. Ze zákona měly vzniknout konkurenční, majetkově oddělené firmy, protože jinak by se firma Weatherware mohla stát příliš mocnou, nekontrolovatelnou silou.
Jenže tou už se mezitím stala.
O monopol ve skutečnosti nikdy nepřišla. Ze zákona vytvořené konkurenční firmy, kterým měla můj patent poskytnout, mají všechny stejného majitele. A tím je vedení Weatherware.
Důkazy najdete v této složce. Shromažďoval jsem je od samého začátku. Věděl jsem, že můj počítač, kompad i ostatní techniku sledují a že mají přístroje, jimiž mohou skenovat i elektronická zařízení, která jsou off-line. Proto mi nezbylo než uchovávat tyto informace striktně v papírové podobě.
Proč s těmito důkazy přicházím na světlo až nyní? Možná je to tíha svědomí starého muže. A možná je to obava z budoucnosti. Budoucnosti, kterou řídí jediná ekonomicko-politická velmoc – anebo ještě hůř, budoucnosti, ve které dokážou přežít jen lidé bez deštníků. Nikdy jsem nečekal, že můj vynález bude používán mimo skutečně nepříjemné počasí – nečekal jsem, že lidé ho začnou nosit 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, že ho budou pořizovat svým dětem okamžitě po porodu, že ho budou dávat i zvířatům. Nečekal jsem, že něco takového by mohlo projít přes lékařskou obec, ovšem i tady zafungovala sílící ekonomicko-politická moc, kterou společnost Weatherware spolu s přidruženými, zdánlivě konkurenčními firmami nashromáždila.
Je možné, že se lidstvo ocitlo ve vleku technického pokroku a nedokázalo by ho zastavit, ani kdyby to bylo v jeho nejlepším zájmu? Je možné, že existuje okamžik, kdy pokrok v oblasti usnadňování života přestane lidstvu pomáhat a začne mu škodit? Nastal už, nebo teprve přijde? A mohlo by se lidstvo při jeho určení vůbec spolehnout na vlastní smysly? Vývoj probíhal v posledních staletích tak překotně, že to, co bývalo podle našich smyslů příjemné a tedy dobré, už zdaleka tak dobré být nemusí, jeli to znásobeno například právě technickým pokrokem.
A co teprve kdybychom o berličky, které jsme získali a o které se opíráme čím dál větší vahou, takže už ani nestojíme na vlastních nohách – co kdybychom o ně zčistajasna přišli, třeba v důsledku energetické krize?
Pochybností, které na mě na sklonku života doléhají, je mnoho. Chtěl jsem ze světa udělat lepší místo, ale čím dál víc pochybuji, že se mi to podařilo. Pokud tato zpráva položí firmu, kterou jsem pomohl stvořit (nebo dokonce způsobí, že deštníky nebudou používány v takové míře jako doposud), truchlit kvůli tomu nebudu.
Prof. RNDr. Robert Schmidt, CSc.
Monice jsem přetlumočil i všechno ostatní, co jsem věděl o dosavadním průběhu vyšetřování. Majerovi pod tíhou důkazů nezbylo než se přiznat. O tom, že Schmidt chce jít s pravdou ven, se dozvěděl od samotného Schmidta – starý vynálezce ho vyzval, aby se ke všemu veřejně přiznal a přijal ekonomický či jiný trest, který mu Světová rada udělí. Nečekal, že Majer, jeho dávný společník, se rozhodne nechat ho zavraždit. Ředitel Weatherware neprojevil nad svým činem žádnou lítost – a pokud přece, tak jen tu, proč nemohl Schmidt umřít sám od sebe, vždyť starý nemocný vědec už byl stejně jednou nohou v hrobě. Schmidtovu složku si nechal proto, aby mohl všechny dílčí důkazy dohledat a zničit i v elektronických sítích. Sám napsal vzkaz svalující vinu na protideštníkové aktivisty a po mém odchodu ze sídla Weatherware mě nechal sledovat. Jeho muž v restauraci odposlechl můj rozhovor se Simonou, ve kterém jsem naznačil, že chci protideštníkovce očistit…, a tehdy se Majer rozhodl, že bude bezpečnější mě zabít, pokud možno tak, aby vina padla opět na protideštníkovce.
„Myslíš, že se po zveřejnění té zprávy něco změní?“ zeptala se Monika. „Myslíš, že lidi přestanou deštníky nosit?“
Zamyslel jsem se. „Ne,“ odpověděl jsem. Vždyť jsem ani nevěděl, jestli ho přestanu nosit já sám. Možná to byla pohodlnost, možná setrvačnost, ale připadalo mi, že na tak radikální rozhodnutí je ještě brzy. Už jsem ale chápal, proč někteří lidé deštníky nenosí, a nepovažoval jsem je za takové zpátečníky jako dřív.
„Stal se příliš velkou, neoddělitelnou součástí našich životů,“ přikývla Monika. „Když některé věci vytáhneš z příslovečné skříňky, zpátky je vrátíš jen těžko.“
Hleděli jsme na úbočí protějšího kopce, kde vznikal obrovský podzemní bezpečnostní komplex financovaný Schmidtovými penězi. Zdálo se, že starý pán skutečně očekával energetickou krizi způsobenou mimo jiné jeho extrémně „žravými“ deštníky. Monice se podařilo vypátrat, kam šla většina jeho peněz. Zbytek Schmidt investoval do kosmického výzkumu, dalekých vesmírných cest a možnosti kolonizace jiných planet. Napadlo mě, že ve sci-fi příběhu by vypadalo dobře, kdyby ten samý muž, který pomohl zničit lidstvo, byl později jeho zachráncem.
Doufal jsem, že realita bude jiná. Ale spoléhat se na to nedalo, doufat nestačilo. Kmitl jsem očima k deštníku a potom dolů ze skály. Zaťal jsem zuby a zvolna sevřel deštník v prstech…