Silné ruce ho vedly pryč.
Kabát… Někde přece ztratil kabát… Nemůže tu zůstat…
„Kluci, dávejte pozor, teď sem to tu vytřela,“ další ženský hlas. „A zavřete ho až do tý zadní, ať nesmrdí moc nápadně.“
Tma a chlad. A samota.
Pokusil sejít. Padal, narážel, ztrácel vědomí. Občas ucítil hrubou zeď před sebou, vlhkost stěn ho objímala.
Znovu tma…
Dostat se ven…
Jméno…
Robert…
Nezapomenout jméno…
Jméno…
Ro…
Sloužil jsem u MTPI dobrých deset let. Brzy jsem považoval za normální, že mohu pronikat do míst a časů zcela odlišných.
Několikrát jsem si prošel vlastním peklem, kdy hrozilo, že přijdu o život nebo přinejmenším o kontakt se svým světem a se svou dobou. Ze všeho jsem nakonec vyvázl – mohu tady hovořit spíš o štěstí než o nějakých velkých schopnostech. Mohu poděkovat jen těm skvělým strojům, které dokázaly člověka ochránit před vším, co se ho pokoušelo zlikvidovat, ať to byl požár nebo zvláštní prostředí Maragonu.
Ať jsem se účastnil kterékoli mise, pořád mi rezonovala v hlavě ta dvě slova. Byl to snad příkaz? Bylo to jen zbožné přání umírající ženy? Opravdu jsem jí dobře rozuměl? Mluvila tak tiše, že jsem se mohl přeslechnout.
„Zabij Pastora!“
Myslela právě toho Pastora, se kterým mě má služba tolikrát svedla dohromady? Nebo měla na mysli některého určitého duchovního, s kterým jsem se zatím nepotkal? Spíš to první…
Ale kdo byla ta žena? Doufal jsem, že se s ní ve službě MTPI setkám, ale deset let uplynulo, a zatím nic.
Skutečně jsem se s ní nesetkal? Byla stará, přinejmenším šedesát nebo víc. Věk se těžko odhaduje. Tak staří lidé u MTPI neslouží, přinejmenším v aktivní službě.
Proč jsem si ji tehdy lépe neprohlédl? Zemřela dřív, než stačila cokoli dodat.
Odnesl jsem ji do havarovaného chronocyklu, posadil na sedadlo a ani jsem nemohl zakrýt její tělo. Přiznám se, že potom jsem už neměl odvahu přímo pohlédnout do té mrtvé tváře.
„Zabij Pastora,“ tohle bylo dědictví, které s sebou nesu od té chvíle.
Tehdy jsem ho nezabil, přestože jsem se snažil vyhovět jejímu přání.
Měl jsem od té doby příležitost snad stokrát, ale neměl jsem k tomu jediný přímý důvod. Pravda, mnohokrát bych ho nejraději zabil, ale to bylo všechno úplně jiné.
Kdo byla ta žena?
Čím dál: tím víc nabývám jistoty, že vím, kdo to byl. Ale neodvažuji se na to ani pomyslet.
* * *
A pak vypukla ta válka.
Nikdo nevěřil, že to může dojít tak daleko, ale ono se k tomu pomalu schylovalo. Služba v MTPI mi zpočátku připadala jako idylka, kdy jsem zakopával o nesnáze jen díky vlastní nezkušenosti a nešikovnosti, ale čím dál tím víc jsem cítil tlak z určitých kruhů a dokonce útoky nejen proti mně, ale i proti ostatním členům hlídky.
Útočili tajně, útočili zákeřně. Chtěli se zbavit nejschopnějších členů MTPI, kteří jim šlapali na paty. Nikdy jsem se neměl dovědět, kdo mě zavřel do slepého ramene a nechal, abych se blíže seznámil se stěnou z temnoty. Určitě mě už odepsali ve všech meandrech, a když jsem se opět objevil ve službě, musel to být pro všechny pěkný šok.
Ptáte se, kdo to byl? Nikdy jsem se s nimi nesetkal osobně, a pokud ano, pak jsem o tom nevěděl. Ale museli to být ti, kteří parazitovali na skvělém objevu světa meandrů, museli to být ti, kterým pašování zboží a lidí přinášelo ohromné zisky.
Byl Pastor v jejich službách? Nevím, spíš se mi zdálo, že je to příštipkář, že si hospodaří na svém písečku, že každou misi promění v malou soukromou služební cestu, z níž mu má něco ukápnout. Bylo zajímavé, jak často jsem mu v cestě stál právě já, překazil jsem mu nejeden kšeft, který tak trochu zaváněl, ať už to byly staré tisky z alexandrijské knihovny nebo obchod s Hannibalovými vojáky v alpském průsmyku, ale třeba obchod s olivami, ten mu musel vynést hodně, protože chybný meandr zanikl až poté, co Pastor inkasoval ty desítky talentů zlata.
Zakládal by někdo, kdo by byl ve službách těch největších koncernů, malou cestovní kancelář, aby paběrkoval v řádu tisíců dolarů, když všude kolem tekly četnými rameny miliardy?
Kam tekly?
Bylo jasné, že kamsi do budoucnosti, do dob vzdálených od mé současnosti o sto či dvě stě let vpřed. Tekly kolem mne, kolem nás, a MTPI dlouho neměla možnost ten tok zastavit. Vždy jsem se vracel ze spleti meandrů do svého času, tak to také mělo být. Zatímco starověkem jsem prolézal v rozpětí dobrých šesti set let, v reálném čase k žádnému rozptylu nedocházelo. Ani jsem o to nestál.
Brzy jsem měl nastoupit do funkce právníka MTPI, jak jsem si to vždy představoval. Měl jsem nalétáno víc než osmdesát misí a v meandrech jsem prožil dobrých šest let, to už se prodlužovat nedalo…
Vysloužilý agent Trenton se těšil na důchod, tak tomu skutečně bylo. Vracel jsem se ze své poslední mise. Nebyla náročná. Mapování ulic a umělecké výzdoby v městečku Londinium, první století našeho letopočtu. Takřka v hlavním proudu.
Snad jsem při návratu nedával pozor, snad mi někdo vložil do programu chronocyklu falešná data.
Nepřistál jsem totiž doma.
Pravda, někde jsem přistál, ale nikdy jsem se neměl dozvědět, kdy a kde to bylo. Když jsem se potom vrátil skutečně tam, kam jsem chtěl, zjistil jsem, že se kdosi velmi pečlivě postaral, aby příslušná data z paměti chronocyklu zmizela. Vypadalo to, že se o žádnou zajížďku nejednalo.
Ale paměť neoklameš.
Asi po hodině pouti v Maragonu jsem zjistil, že mě chronocykl neposlouchá. Nereagoval na nic, na žádný podnět, na žádný příkaz, dokonce ani na kopanec do palubní desky.
Letěl někam – nevěděl jsem kam, nevěděl jsem kudy; ostatně v Maragonu člověk těžko pozná, kde se nachází, a musí se spolehnout na údaje z přístrojů.
„Tak tohle je konec, Trentone,“ říkám si, a tiše jsem si připomněl těch několik nešťastných kolegů, kteří v Maragonu uvízli a už se nikdy neobjevili.
Totéž čeká mě. To už je nepochybné. Chronocykl bude putovat dál a dál, protože Maragon nemá konec, a až se vybijí zdroje energie, zůstane nehybně viset – kde vlastně? Jistě, vím, že o určení místa nemá smysl, co se týče Maragonu, jakkoli hovořit.
A pak jsem byl někde. Kde? Nevím, ale trochu se mi ulevilo.
Všechno je lepší než neurčitost.
Chronocykl dosedl a pohasl. Zhaslo vše, nejen pohon, i celá palubní deska a dokonce i osvětlení v kabině. Chtěli mít jistotu, že nic nevyvedu. Asi mě znali.
Vystoupil jsem, nebylo na co čekat. Tak jako tak mě měli v moci. Aspoň se dovím dřív, kdo mě sem pozval a co mi vlastně chce.
Vedli mě chodbou – pokud se tomu dalo říkat chodba. Spíš to byl úzký pás, který jako kdyby mi ujížděl pod nohama, a stěny byly na dotek, a přece daleko.
Niké ze Samothráké. Měla hlavu. Afrodita Milóská. Měla ruce. Poseidon z athénského muzea. Držel v ruce trojzubec.
Originály? Kopie? Těžko říct. V antice se zjevně tvořily kopie ke všem mistrovským dílům, a to, na co jsem se tady díval, na kopie nevypadalo. Sochy se jakoby vznášely volně ve vzduchu, na namodralých světelných paprscích. Byl to jen efekt, nebo skutečná antigravitace?
Jisté je jedno – buď to byla dokonalá videotechnika, nebo skutečnost. Pokud to bylo skutečné, je vše kolem mne současnými prostředky neuskutečnitelné. Jsem v budoucnosti?
Ne, tak rychle bych usuzovat neměl. Jsem prostě někde, kde někdo z jiného věku tyto prostředky uplatnil. Mohu být právě tak dobře ve své současnosti jako kdykoli mezi lety 250 před naším letopočtem až 250 našeho letopočtu. Extrémisté se dostávají i dál, ale stojí to příliš mnoho energie. A tady se jednalo zřejmě o přenos tisíců tun materiálu, a na to by bylo té energie škoda.
Ostatně nikdy jsem se neměl dozvědět, kam mě můj vlastní a tak spolehlivý chronocykl v dobré víře zanesl.
Také jsem nevěděl, že už začala válka.
* * *
Byla to podivná válka. Vedla se napříč staletími a hlavně mimo reálný čas a prostor.
MTPI byla původně mírovou organizací, jejím posláním bylo sledovat a pozorovat antický svět v celé jeho šíři, mapovat dějiny, doplňovat okénka v našich znalostech, setkávat se s lidmi, kteří ovlivnili vědu i kulturu.
Získat chronocykl nebylo příliš obtížné; byl to vlastně právní problém. Původně směly operovat pomocí chronocyklů jen specializované hlídky MTPI, ale ostatní subjekty na tomto poli se brzy tohoto práva domohly také, a to díky nekompetentnosti soudců a nedostatkům v legislativě. Tak se stalo, že chronocyklů se zmocnili soukromníci, a tím padly ideály původního poslání cestování napříč meandry.
A z MTPI se stala celní služba a postupem času přebírala úkoly, které by příslušely spíše policii.
Metody zlatokopů byly čím dál nevybíravější. Zlaté časy, kdy se pořádaly pouze atraktivní zájezdy do antického světa, dávno minuly. Začalo doslova rabování dějin. Leccos jsem již na svých cestách poznal; málokomu záleželo na tom, zda náhodou neotevře nový meandr, zda náhodou nezasáhne do kontinuity lineálu, hlavně když vyloví někde v čase pořádnou hromadu zlata, ať už přímo, nebo zprostředkovaně přes drahá umělecká díla.
A agenti MTPI, kteří tu pohromu sledovali a dělali, co mohli, se postupně stávali terčem útoků. Zmizet v Maragonu, to bylo snad to nejmenší, co člověka mohlo potkat.
Agenty MTPI se tak mohli stát jen ti nejlepší z nejlepších.
Ale situace dospěla tak daleko, že cílem všech se stala likvidace MTPI, a tím pádem mohlo docházet k neomezenému drancování. Už ne jen zlato, už ne jen umělecká díla. Teď došlo na suroviny a také na lidi.
Střety se zostřovaly, zejména díky poznání, že zhruba rok 2300 je mezním okamžikem, který ještě umožní průnik do světa meandrů a tedy i do antického světa. Poté se linie času zakřivila tak, že se čas stal neprostupným. Naopak, pokud byly podklady správné, mezi lety 2500 až 2800 hrozil průnik z dalšího zakřivení lineálu, a to z let zhruba 4800 až 5200. Naštěstí tu byla hráz dlouhá dvě stě let, kterou nebylo možné nijak překročit. Lineálem se prostě cestovat nedá.
Můj únos byl tedy jenom malou epizodou na válečné stezce, to už jsem věděl. Nezabili mě. To znamená, že mě potřebovali.
Ač MTPI utrpěla značné ztráty, pořád ještě byla silnou organizací. Sdružovala ty nejlepší a nejschopnější lidi, měla nejsilnější ekonomické zázemí a nejlepší techniku. Nepřítel byl roztříštěn, měl mnoho zájmů a sjednotit se dokázal jen v hlavním cíli, který sledoval; většinou si však jeho mecenáši hráli na svém písečku, a pak, přece jen měli omezené zdroje. Tady se museli spojit lidé z několika různých věků, aby dali dohromady jednotky počtem aspoň tak silné, jakými disponovala MTPI. Neodvážili se bojovat na otevřené frontě, spíš se to podobalo gerilové válce. A nepřítel utrpěl ztráty, které mohl jen těžko nahradit.
MTPI odolávala. Měla nejschopnější lidi, to byl ten nejlepší kapitál. Kdo ji chtěl zlikvidovat, musel ji zasáhnout zde.
Snad jen chtěli, abych zradil. Snad jen budou chtít, abych nastoupil na straně protivníka. Kdo ví…
Teď už vím. Můj první kontakt se světem meandrů, letmá návštěva v údolí Zmaru, to byla jedna z těch četných malých bitev ve válce proti MTPI. Jestli si tehdejší události vysvětluji správně, jednalo se o zvláštní akci MTPI; ty symboly na trupu chronocyklů přece poznám, jen jsem tenkrát nevěděl, že jde o chronocykly, a považoval jsem ty stroje za obyčejné letouny.
Opět jsem si připomněl tu ženu, a to, co mi řekla.
„Zabij Pastora.“
Neudělal jsem to. Neměl jsem důvod, a bylo zcela zbytečné se o to pokusit. Když jsem se poprvé setkal s Pastorem, bylo mu víc než šedesát. Všechna má další setkání mi přivedla do cesty Pastora nanejvýš třicetiletého. Pomohlo by, kdybych ho zabil? Ne, ne a ne. Někde ve spleti meandrů by se zrodil jiný Pastor, který by zaujal jeho místo, a navenek by se nic nestalo.
To jsou ty zvláštnosti zákonitostí světa meandrů, Kolzingerův bod dokáže rozštěpit čas a tak dát vzniknout i duplicitě osob, a Stillmanův zákon způsobí, že jedna z těch duplicit nutně musí zaniknout, ovšem jen jedna, nikoli obě.
Kolikrát vůbec existuje Pastor v tom spletitém systému meandrů, výduti a slepých ramen? Navenek jen jeden. Ale… Je tu jedno velké ale.
Pokud jsem měl zabít Pastora, měl jsem to udělat hned poté co mě o to ta umírající žena požádala. Měl jsem splnit její toužebné přání. Snad jsem tenkrát tušil, že by to bylo ku prospěchu věci, ale jinak jsem nevěděl nic.
Teď vím vše, ale pořád ještě nevím, proč bych měl zabít Pastora.
S kým se setkám tady? Bude to zase Pastor? Na které straně ten člověk vlastně stojí? Vždy jsem si myslel, že si hrabe jen sám pro sebe, Takový malý škodlivý brouk pilous, který tu a tam uďobne a zbytek nechá. Vždy se zdálo, že jen paběrkuje na činnosti MTPI, ale asi jsem ho málo znal.
Teď jsem ale přece jen o něco moudřejší. Už vím, čím se tenkrát Pastor a jeho lidé zabývali. Těžili nějakou horninu, to vím, a já si bláhově myslel, že jde o zlato nebo diamanty, v horším případě o uran. Ne, teď už to vím. Bylo to jedno z největších nalezišť monazitu. Monazit obsahuje poměrně vysokou koncentraci prvků vzácných zemin, a zejména didymu, což je směs praseodymu a neodymu. Pokud se použijí ve správné koncentraci, stanou se nezbytnou součástí katalyzátoru, který umožní pohon chronocyklů a tedy i přesuny mezi meandry.
Pastor chtěl surovinu vytěžit dřív, než nastoupí moderní technologie a moderní svět. Největší naleziště monazitu jsou v Rusku, na poloostrově Kola, ale vím, že Rusko to nebylo. Celá ta akce se odehrála v subtropech, a zcela určitě někdy kolem začátku letopočtu. Jsem si takřka jist, že to místo se nacházelo někde v Orientu, nejspíš na Sahaře nebo v Saudské Arábii. Jen jsem si připomněl červený bod na palubní desce havarovaného chronocyklů. Zářil na mne z Libyjské pouště…
Prodával Pastor vytěžený monazit, nebo byl jen nástrojem někoho mocnějšího, kdo ho pověřil řízením těžby? Vzhledem k obrovskému rozsahu těžby jsem ochoten vsadit na to druhé.
Proč mi nyní vyskakují v hlavě vzpomínky na tu epizodu, která mě vrhla do světa meandrů? Prostě proto, že cítím totéž jako tenkrát. Takové zvláštní aroma ve vzduchu, podivné teplo, podivný pach, který nemůže rozehnat žádná klimatizace.
Je to zvláštní stigma doby, v níž se člověk ocitne.
Jsem tu znovu, vracím se na stejné místo, jen nevím, ve kterém čase.
Tenkrát mě unesli jako zkušeného pilota závodních automobilů, teď mě unesli jako zkušeného pilota chronocyklů.
Trentone, jde se na věc. Skončilo čekám, dveře se otevřely.
Tedy – pokud se jednalo o dveře…
* * *
Ta místnost je neuvěřitelně prostá, je tady vlastně jen stůl a židle. Dvě židle, to je dobrým znamením. No, židle, spíš taková křesílka z poloprůhledné hmoty. Nevypadají příliš pohodlně, ale to nevadí. Soudím, že tu nebudu dlouho. Chovám se tu jako doma, a proč ne. Už nejsem žádný zajíc, který by pokorně žádal o slovo, tím spíš, že druhá strana projevuje minimální znalosti slušného chování.
Usedám na jedno z nich a dívám se do tváře člověka, který sedí za stolem. Nečekám, že by z něj vypadla omluva, ale také jsem jeho vzhledem až příliš překvapen, a snažím se to nedat najevo.
Pravda, nejspíš jsem čekal Pastora, ale ani teď nejsem zklamán.
Je jí kolem padesátky – roky se zamaskovat tak snadno nedají, ani plastickými operacemi. Je dokonale upravená, ale nesedí mi k ní ta kombinéza. Spíš by se mi na ní líbily letní šatečky a raději než v kanceláři bych s ní seděl někde u plážového baru.
Pozoruje mě asi tak, jako by kočka pozorovala myš. Ale nasycená kočka. To znamená, že po kořisti hned tak neskočí, ale už ji uchvátila a drží ji ve spárech.
„Především nespoléhejte na nouzové systémy chronocyklu, Trentone,“ pronesla do toho dlouhotrvajícího ticha. Měla sametový, hebký hlas, ale mně to znělo jako kárání učitelky. Možná čekala odpověď, ale já zatím mlčím. Ať ukáže, co umí. „Dokážeme je vypnout. Nikdo v MTPI nemá ani ponětí, kdy, kde a kam jste zmizel. Ostatně není to poprvé, co jste se někde ztratil ve slepém rameni, že?“
Aha! Tak odsud že by vanul vítr? Že by tohle byla představitelka lidí, kteří mě tenkrát pohodili do slepého ramene, aby se mě zbavili? Měl bych jí vlastně poděkovat, díky ní jsem se mohl seznámit s něžnou a roztomilou Mardi Flavinií.
„Nebylo to tak nejhorší. Mám spoustu zajímavých zážitků a na základě těch zkušeností jsme si ujasnili i spoustu zákonitostí.“
„Ovšem, vím, hrdlo meandru. Praktické zkušenosti se obrátily v teorii, nikdo to po vás nepotvrdil.“
„Nikdo to asi také nebyl ochoten zkoušet, ostatně jeden detail jsem si nechal pro sebe, to pro případ, že by zas někdo měl tak hloupé nápady. Ta stěna z temnoty je sice efektní, ale jaksi nevratná.“
Tady jsem měl na mysli místo, které jsem sám pro sebe označil jako střed světa; všichni se domnívali, že tím místem je omfalos. Nikomu jsem to neřekl.
„Nu, snad jste nám to již odpustil.“
„Nemám komu co odpouštět,“ odtušil jsem. „Ostatně o tom, že to máte na svědomí právě vy, se dovídám až teď. Měl jsem podezření na někoho jiného.“
„Ale ovšem, Pastor v tom taky má prsty. Byl to jeho nápad.“
„To mě nepřekvapuje. Jakpak ti říkají, krasotinko?“ Nečekal jsem, že se mi představí pravým jménem, ale byl bych raději, kdybych na ni později mohl vzpomínat pod nějakým konkrétnějším řetězcem znaků než jen „ta kočka, která mě hodila do slepého ramene“.
„Můžeš si vybrat,“ hodila ke mně úsměv. „Laura, Isabela, Margot, Jelena…“
„Budiž, tohle není k ničemu. Čemu mám poděkovat za to vzácné pozvání?“
„Svým vlastním schopnostem,“ ušklíbla se. Objevil se otrok a přinesl tác. Kafe by opravdu bodlo, říkám si, a ono se právě kouřilo z šálku. Cukr, pinzeta, sklenice vody, dokonce i sušenka, jako v prvotřídní restauraci. Zatím jde tedy o chléb, na hry dojde později.
„Dejme tomu, že bys byl zcela neschopný, Trentone.“
„To posuzují jiní.“
„Potom bys nebyl členem hlídky MTPI, ale nebyl bys ani tady. Takový obyčejný člověk nikoho nezajímá. Ale ty ses osvědčil, až příliš. Jenže se nacházíme v systému meandrů. Občas tedy vidíme i tam, kam bychom neměli. A my vidíme někdy až na konec, vyhlídky to nejsou veselé. Naše organizace směřuje k totálnímu úpadku. Ne za osmdesát, ne za padesát, ne za třicet let. Už za rok. Pravda, naši lidé zůstanou v systému meandrů rozptýleni přes dlouhá staletí, ale už to budou jen individualisté, které nakonec zlomí samota a Stillmannovo pravidlo.
Nebude nic. MTPI oslaví vítězství.
Bude to Pyrrhovo vítězství. Namísto nás nastoupí smečka nových dravců, mladých, odvážných, a budou postupovat bez jakýchkoli skrupulí. Nebudou jednat v rukavičkách. To bude skutečná válka, ne to škádlení, jaké probíhá nyní. Zatímco my jsme tě pohodili do slepého ramene a nechali tě, ať se z toho vyhrabeš sám, oni by tě rovnou zabili.
Ničemu zjevně nerozumíš, ale prosím. Aniž to možná tpšíš, nyní s MTPI bojuje jen jeden nepřítel, pokud to chce tak nazvat. To jsme my.“
„Organizace, která se maskuje jako Fatima?“
„Třeba, vystupujeme i pod jinými jmény, je to jistější.“ Napil jsem se té kávy, byla výborná.
„Aniž to tušíš, tento stav věcí vyhovuje oběma stranám. Pokud tu jsme my, nemá MTPI žádného silného soupeře. Vytvořili jsme kolem sebe obranný kruh, do kterého nikdo nepronikne.“
„A také vám zůstane většina zisku.“
„Víš, Trentone, třetina naší organizace, třeba jí budeme říkat Fatima, je přímo propojena s MTPI. Skoro by se dalo říct, že Fatima je dceřinou společností MTPI. Mnozí lidé, které znáš, přímo s Fatimou spolupracují nebo jsou jejími členy.“
„Pastor?“
„Jistě, to je jeden z nás. Mohu ti jmenovat i další, třeba Carnagon nebo Stich, a také Aragolos nebo Arabeus.“
Skoro jsem se bál, že bude jmenovat i Veroniku nebo Arsaina, ale naštěstí k tomu nedošlo.
„A co ty, Fatimo,“ říkám najednou, protože jsem si uvědomil její pravé jméno. „Ty jsi také agentkou MTPI?“
„Pouze externí, šlo mi jen o elektronické doklady.“ Poklepala si na zápěstí. Ovšem, Morganův čip. Může se hodit. Když se speciálně přeprogramuje, je jeho nositel nesledovaný. Takto zmizela spousta agentů. Mnozí nenávratně, ale mnozí jen na opačnou stranu.
„Z kterého jsi světa?“
„Jsem Řekyně.“
„Tak proč máš arabské jméno?“
„Nikdo neví, jak se skutečně jmenuji. Teď mi říkají takhle, jindy a jinde zase jinak.“
„Ale to jsme odbočili. Něco jsi naznačila. Proč si tedy zasluhuji takovou pozornost?“
„Protože jsi zatím vůbec nereagoval na žádnou nabídku naší organizace, a proto, že pro Fatimu vlastně představuješ největší nebezpečí.“
„Já?“
„Ano. Hraješ hlavní roli v zániku Fatimy. Zatím nevíme přesně, jak se to stane, to vše je teď ještě zamlženo v oblacích budoucnosti. Ta je dost neprostupná. Musíme tě zastavit.“
„Jak?“
„Za každou cenu.“
„Takže s tou kávou teď piji smrtící jed?“
„Takoví primitivové zas nejsme. Ostatně víme, že by to asi nebylo moc platné, protože když tě teď zabijeme, ty se zase vynoříš z některého z meandrů, kterých jsi prošel požehnaně. My potřebujeme, abys vstoupil do našich služeb.“
„Co za to?“ Ta otázka ze mne vypadla zcela mechanicky.
„Existují desítky plánů na tvou likvidaci, Trentone. Záleží jen na tobě, zda jeden z nich spustíme hned poté, co opustíš tuto místnost.“
„To je výhrůžka, s tím se nespokojím.“
„Ne, to je obchod. Život za tvé služby.“
„To je dost málo,“ odpovídám. Dopil jsem kávu, během posledních minut mi pěkně zhořkla.
„Život? To je málo?“
„Ale ne,“ odpovídám. „Klidně mě můžete zabít, a od okamžiku, kdy jsem se octl tady, s tím i počítám. Vy dobře víte, že vám to nevyjde. Sama jsi to naznačila. Tam kdesi hluboko v meandrech se pohybuji stále v deseti různých exemplářích, a nikdo nikdy neví, kde se Trenton vynoří. Stillmanovo pravidlo platí, ovšemže, ale i opačně, pokud nějaký jedinec v meandru neočekávaně zanikne, pak, je-li to možné, se objeví na jiném místě. My všichni, co cestujeme skrz meandry, to víme. Jistě, smrt si prožiji, ale pak tu budu znovu a znovu, a toho se nejvíc bojíte.“
„Nu, uvidíme, zda s tebou bude rozumná řeč.“
Byla zjevně znechucena, kdoví, co všechno od této chvilky očekávala. Skončili jsme u kávy.
Stiskla tlačítko.
* * *
Nu, na Pastora nedošlo, zato na déjá vu ano.
Rozloučení s Fatimou proběhlo rychle, prostě zmizela. Byl to jen virtuální obraz? Nevím, možná jen zázrak videotechniky, možná skutečná žena.
V každém případě bylo skutečné to vražedné vedro, v němž jsem se octl. Slunce sálalo jako vysoká pec, ostatně stálo taky pěkně vysoko. Jak jsem se dostal ven? Nevím, prostě jsem jen udělal krok. Ještěže jsem dopil to kafe, říkám si. Teď už hodně dlouho nic podobného neochutnám, což mi naznačil bič, který dopadl na má záda.
Padl jsem do prachu dřív, než jsem se stačil rozhlédnout. Ležel jsem a skučel, zatímco mi rány bičem pomalu přeměňovaly hřbet v hromadu krvácejícího masa.
Pochopil jsem, že rány budou dopadat tak dlouho, dokud nevstanu, a tak jsem se o to několikrát pokusil, až se mi to podařilo.
Shrbený jako dromedár jsem utíkal kamsi vpřed, tím jediným možným směrem, kde nedopadaly rány, a přitom jsem si stačil uvědomit, že tady jsem prostě už byl. Tenkrát se mi podařilo zázračně uniknout, ale teď v zázrak doufat nemohu.
Zakopl jsem dvakrát o koleje, několikrát jsem se vyhnul dřevěným konstrukcím. Slyšel jsem kolem sebe pokřik lidí, cítil jsem zápach zpocených těl, ale vše vyvstávalo jen tak z mlhy, jakéhosi oparu, a plíce mi hořely a vzduch snad neobsahoval žádný kyslík, ale jen a jen teplotu.
A pak byla tma, jen jakýsi vzdálený přísvit dovolil mým očím takovou malou nedostatečnou akci, a já jsem šlapal a šlapal, byl jsem součástí obřího mechanismu, dřevěného kola o průměru snad deseti metrů, a já jím vlastníma nohama otáčel spolu s dvacítkou podobných nešťastníků, ale ti na rozdíl ode mne nekrváceli, protože si toto stadium odbyli dávno přede mnou, a na rozdíl ode mne už byli této dřině navyklí, to jen já jsem za každým druhým krokem padl a klouzal zpět, aby na mne nemilosrdně šlapaly bosé nohy jiných, kteří neměli čas se mi vyhýbat.
Denní světlo se pro mne stalo nevyslovitelnou touhou, tma byla mým věrným průvodcem. Oči doslova toužily po každém světélku, toužebně se otáčely tam, kde mohly na něco reagovat. Ani pro uši to nebyl žádný zvláštní zážitek, protože slyšet bylo jen vrzání primitivních strojů, supění těžce pracujících lidí a pokřik v neznámých jazycích. Čich si zato přišel na své, protože celé to podzemí páchlo jako jediná žumpa, a už brzy jsem nerozlišoval, zda se jedná o zápach zpocených a nemytých těl nebo o aroma výkalů a moči, které bylo všudypřítomné. Chuťové pohárky brzy degenerovaly, protože to, co mi bylo předkládáno jako potrava, by nechutnalo ani praseti.
To jsem vyjmenoval jen několik málo výhod svého působení v roli otroka. Jistě, od počátku mi bylo jasné, že mě Fatima a její lidé takto zpracovávají, naklepávají mě jako řízek, abych patřičně změkl a příště byl už přístupnější.
Ale já to místo znal. Už jsem tady byl – nebo teprve budu? Právě tady se odehraje (odehrál?) ten zvláštní střet, kterým jsem přičichl ke světu meandrů, a vzápětí jsem v něm uvízl.
A teď, zdá se, definitivně, protože jsem rozhodnutý, že naklepávání odolám.
Je to tady doslova babylon národů, ale já se svou latinou jsem se brzy zkontaktoval s několika druhy, kteří tímto jazykem částečně vládli. Více frekventovaná byla řečtina; z ní jsem kdysi leccos pochytil a tady, během svého ročního působení, jsem měl šanci se zdokonalovat. Kromě toho se tady dalo narazit i na perštinu a aramejštinu; otroci byli ze všech koutů tehdejšího světa, mnozí černí, jiní bílí, jen o Asiaty člověk nezavadil.
Často jsem měnil pracovní zařazení, to abych se nenudil. Z původní odpovědné funkce šlapače jsem se záhy změnil v kopáče, který stovky metrů pod zemí, v neuvěřitelně hluboké temné díře, takřka bez přístupu vzduchu, primitivní motykou rozbíjel horninu a házel ji nahoru, kde ji nakládali do malých vozíčků a vleže tahali nízkou štolou stovky metrů daleko, tam, kde bylo možné tušit světlo.
Pak jsem se proměnil v tahače, který lezl po zemi jako housenka a vláčel za sebou vozíky plné kamení; no, vozíky, spíš to byly sáňky, protože ta kolečka, která k nim někdo v dobré víře přimontoval, se zásadně neotáčela. Ostatně chtělo by to údržbu, a ta je zbytečná. Lidské síly jsou levnější.
Tam dole se i spalo, prostě když nastala vhodná doba, patrně noc, tak všichni mohli padnout tam, kde právě byli, a usnout. Spánek netrval dlouho, brzy se rozezněl chodbami hlahol, a kdo nevstal, pocítil na zádech švihnutí bičem. Denně odsud vytahovali tři nebo čtyři mrtvé. Byli by je tady nechali klidně shnít, ale protože mrtvá těla bránila provozu, musela být odstraněna. Nikdy se nepotvrdilo mé podezření, že se tito ubožáci stali zdrojem masa, které jsem občas našel v polévce.
Stoly neměly žádnou výdřevu, a tak se není co divit, že se tu a tam strop zřítil. Ti lidé, které to zasypalo, nikoho nezajímali; byly to jen statistické položky. Zasypaná štola se ponechala svému osudu a vyrazila se nová.
Brzy jsem zjistil, že se kolem mne celá osádka zcela proměnila, mnozí odešli rychle, někteří vydrželi déle, málokdo však víc než tři měsíce, jak se mi tak podařilo odhadovat čas, když jsem počítal doby spánku.
Sem dolů za námi dozorci nelezli, ale přinutit nás k práci bylo velice jednoduché. Pokud jsme nenakopali příslušné množství rudy, prostě utáhli vodovodní kohoutky a vodu jsme dostali až po splnění dávek.
Mezi spoluvězni jsem si ale musel dobré postavení vydobýt sám. K tomu nebyla třeba žádná chytrost, jen svaly a šikovnost. Nu, oni neznali ta bojová umění, která mě naučili v přípravném kurzu MTPI. Když se čtyři svalouši rozhodli, že mě znásilní, se se zlou potázali. Dva jsem musel zabít a vůbec mi to nebylo líto. Dalším dvěma jsem prudký kopem do varlat vzal jakoukoli další chuť nejen někoho znásilňovat, ale vůbec schopnost všech dalších sexuálních aktivit. O ty mrtvé se nikdo nikdy nestaral, prostě jsme je jen přidali k dennímu úbytku. Od toho okamžiku si mě začali ostatní vážit a už nikdo si na mne nic nedovolil, ale nedovolil si v mé přítomnosti také na nikoho jiného. Zavedl jsem tady tak trochu řád.
Mohlo to být deset měsíců, když jsem se poprvé dostal z té zatuchlé díry a uviděl světlo. Jen jsem nevěděl, jestli z toho mám mít také radost. Byl jsem zařazen do skupiny, která tahala vozíky ven ze štol a odvážela je na volné prostranství, na skládku, tam, kde se rudy potom měly ujmout stroje.
Spolu s denním světlem přišla i výheň. Snad padesát stupňů Celsia, takový byl můj odhad. Přetáhnout vozík na druhou stranu údolí trvalo i dvacet minut, stejně dlouho pak cesta s prázdným vozíkem zpět. Za celou tu dobu jsem neviděl ani kapku vody.
Jistě, už jsem říkal, že ty vozíky měly kolečka, ale mýlil jsem se, když jsem si myslel, že někdo zanedbává jejich údržbu. Kolečka se netočila prostě proto, že si to někdo nepřál, a vozíky byly hned desetkrát těžší. Kdo vozík neodtáhl, kam měl, padl na místě a jeho život ukončily kopance dozorců. Kdo netáhl dostatečně rychle, pocítil úder biče. Kdo vydržel táhnout tam i zpátky, dočkal se hrnku teplé kalné vody, a mohl táhnout znovu. Od svítání do soumraku, bez jediné přestávky. Člověk by řekl, že by bylo mnohem výhodnější nechat lidi dělat v noci a ve dne odpočíval, ale tady vládla ruka tyrana.
Když jsem jednou dostal bezdůvodně ránu bičem, pronesl jsem anglicky:
„Ty se rána nedožiješ,“ a byl jsem překvapen, když mi dozorce odpověděl stejným jazykem:
„Ty zhebneš mnohem dřív,“ a přidal další ránu.
V té angličtině jsem rozpoznal ruský přízvuk. V tu chvíli jsem se rozhodl, že tenhle svůj slib splním.
* * *
Všichni spali, a také ten Rus, co tak lámal angličtinu. Jistě, měl stát na stráži, ale dobře věděl, že otroci jsou tak zmožení, že nejsou ničeho schopni. Zapomněl na můj slib. Byla to jeho chyba.
Ještě nikdy jsem žádného člověka neuškrtil vlastníma rukama, teď jsem k tomu měl příležitost.
Ani nehlesl.
O deset minut později, pod hvězdnatou oblohou, jsem měl na sobě jeho šaty, v ruce jeho bič a za pasem jeho revolver.
Byla odsud jediná cesta. Musel jsem ven z tohoto údolí Zmaru, do volné krajiny.
Tady totiž nebyl dostupný signál. Tak působila Verdanova clona. Nikdo se nezajímal, zda mám nebo nemám voperovaný do zápěstí Morganův čip. Mělo to být jejich první starostí, ale nebylo. Nebyl k tomu důvod, Morganovy čipy byly v údolí neúčinné. Ale zóna klidu nemůže být velká, a ani to není nutné. Tam, za hranicí údolí, je volný prostor.
Trochu jsem podcenil rozměry té sníženiny, a přecenil jsem svou fyzickou kondici. Šplhám do strmého svahu, ale nejsem si jist, že jsem si vybral to správné místo.
Možná tady budu muset vyčkat ještě den nebo dva. Budou mě pronásledovat? Nevím, kdoví, kdo se po tom dozorci bude shánět, leží tam teď jeho nahá mrtvola, vypadá jako běžný otrok.
Stále zkouším Morganův čip, ale nic se neděje.
Kdoví, kde vlastně je můj stroj a co se s ním za tu dobu stalo.
Kdoví, jestli ještě vůbec existuje MTPI, zda Fatima tuhle hnusnou válku už nevyhrála.
Na východě se začíná obloha prosvětlovat.
Slyším bzukot. Povědomý zvuk.
Nebyl to letoun, protože neměl křídla, ani vrtulník, neměl vrtule. Nebyla to ani raketa, protože ze zádi netryskaly plameny. Ten stroj se s naprostou tichostí hnal ve výši asi třiceti metrů a z jeho čela tryskaly paprsky, které bičovaly stěny údolí i budovy, a tam, kam dopadly, zapalovaly vše. Budovy, vozíky, kolejnice, ale hořelo i kamení.
Tohle už jsem přece kdysi viděl. Trentone, nezblázni se z toho, ale historie se opakuje. Stillmanův zákon! Pozor na něj. Kdoví, kdo se teď skrývá tamhle dole v té boudě, která z té dálky vypadá jako malá tečka.
Celé údolí svítí, plameny šlehají ze všech stran.
Další a další výbuchy, proletí jedna letka, druhá, třetí. Jistě, jsou to dobře známé chronocykly, ale tyhle jsou na rozdíl od běžných výzkumných strojů ozbrojené.
Jedna salva za druhou rozsévá zmar. Plameny vraždí vše a všechny, otroci ve štolách nemají šanci.
A tam vzadu – tam je přece rezidence. Tam jsem se kdysi setkal s Pastorem. Poprvé… Ale kdy to vlastně bylo – nutně to muselo být včera…
Za chvíli vyleze z boudy ten bláznivý Trenton a požene se vzhůru do svahu, a tam… Už letí, ten poslední chronocykl. Jako vosa bez žihadla, nakloněný na jednu stranu, začal klesat a současně se blížil ke skalnímu masívu.
Jeho trup pulzoval, jako kdyby se zvětšoval a zmenšoval, a pak se roztřásl jako rozhrkaný dostavník. Jednu chvíli jsem si myslel, že si za místo dopadu zvolí můj úkryt, ale v poslední chvíli se pilotovi podařilo stroj zvednout a přistál o pár desítek metrů výš.
Musím pryč, dřív, než se ten Stillmanův zákon začne uplatňovat. Musím zmizet. Šplhám vzhůru jako šílenec a konečně se ocitám ve volném terénu.
Teď!
Cítím, že Morganův čip zabral.
Ten Trenton tam dole, ten teď slyší ona slova.
„Zabij Pastora.“
Já zatím startuji do Maragonu.
Ale – mám odletět a nechat všechno být?
* * *
Nevím, co mě to napadlo. Je to šílenství.
To, co teď dělám, je řízená sebevražda. Tvrdí se, že stačí, aby se člověk objevil ve stejném meandru a ve stejné době, a Stillmanovo pravidlo začíná působit. Maně si připomínám případ profesora Svedberga; zabili ho před mýma očima. Jenže profesor dospěl k dvojí identitě přes Kolzingerův bod, zatímco já prostou časovou smyčkou, a to jsou dvě různé věci, i když možná důsledek je stejný.
Ale já to tak nemohu nechat!
Jsem zpět, jen asi o hodinu později. Pevně doufám, že to už je doba, kdy moje první já odlétá po dialogu s Pastorem kamsi do budoucnosti. Aby bylo vrženo do centra Paříže 21. věku.
Já jen dokončím to, co ti přede mnou nedodělali.
Zničím Pastorův palác, to hnízdo, které ohrožuje existenci MTPI. Tolik let jsme hledali jejich základnu, a teď bych měl pustit šanci mezi prsty?
Mám všechno, co potřebuji. Nejdokonalejší stroj, nabité zbraně, a hlavně – kolegové už mi upravili terén. Oni však stříleli naslepo, a já vím, kde Fatimu tlačí pata.
Co vím zcela jistě – musím zahynout.
Letím nad údolím jako při vojenské přehlídce, a skoro to vypadá, že jsem na cvičných střelbách. Nepřítel je tak zdecimovaný, že se nezmůže na odpor.
Ničím sklady, nádrže pohonných hmot, potrubí, ničím tovární budovy. Je toho tady mnohem víc, než jsem si zatím uvědomil. To je celý průmyslový komplex.
Vím, že na to nestačím, ale snažím se zasáhnout tuhle výrobu v samém jádru; odhaduji, kde je řídící centrum, ale obávám se, že to bude pod zemí.
Doufám, že sem přilétnou ještě další roje, ale do budoucnosti nevidím.
A také nevím jednu věc.
Letím pod Verdanovou clonou.
Neměl jsem se vracet. Měl stačit jeden průlet. Mně se však zdálo, že je třeba práci dokončit. Nalétl jsem nad údolí Zmaru ještě jednou.
To byla chyba.
Stroj začal hořet.
Teď už mě nezajímají terče tam hluboko pode mnou, teď mám jedinou starost.
Přežít.
Ne, v chronocyklu to nutně neznamená přistát; sednout tady na zem se téměř rovná sebevraždě. Stroj nezvednu nahoru, musím tedy změnit jeho pozici v čase.
Ale jsem pod Verdanovou clonou, a pod ní jsem ještě nelétal. Ani se moc nedivím, že mě ta mašina neposlouchá.
Zdola to musí vypadat, jako když nad údolím letí meteor.
Nízkou pilotáž jsem zvládl, na tu nemá Verdanova zóna žádný vliv. Zapíchl jsem chronocykl čumákem do stěny. Otevřel jsem dvířka kokpitu a vyskočil ven. Kdyby to bylo v akčním filmu, tak teď stroj vybuchne, ale můj chronocykl si vesele plápolal a klidně hořel dál.
Nesbíhali se lidé, aby ho uhasili.
Pochopil jsem, že musím zmizet, ale utíkat už nemá smysl.
Pomůže Lindemannův skok?
Pomohl. Rozednilo se. Nedostal jsem se však nijak daleko. Kus ode mne vidím ohořelé trosky chronocyklu; ještě doutnají.
A ještě něco.
Dva muže s paprskomety. Soudím, že je poznávám.
* * *
Ovšem, byl to Pastor, nikdo jiný. Pastor, který stále žil, přestože mě kdosi kdysi dávno zapřísáhl, abych ho zabil.
Jako kdyby se mi promítla před oči minulost. Jak je to dlouho, co jsem diskutoval s tímto pánem tady, v údolí Zmaru? Deset let? Asi tak to bude, není čas počítat dny. A on? Jak je to dlouho pro něj? Jeden den nebo dva, jinak to nevidím. Nic se nezměnilo, skoro se mi zdá, jako kdyby od mého odchodu ani nevstal z toho křesla.
Nastala ta vhodná chvíle teď? Možná ano, ale nebyly tu prostředky. Na to, abych ho uškrtil, jsem měl málo síly a proti sobě přesilu tří lidí a tuším, že i dvou robotů.
Je tu i Fatima. Tentokrát má na sobě svůj úbor otrokyně, ve kterém jsem ji viděl poprvé.
„Hezké setkání, viď, Trentone,“ povídá.
Cloumá mnou vztek, a tak raději mlčím.
„Říkal jsem ti, že jednou budeš moudřejší. Ten čas už nastal, teď rozumíš více věcem. Měl jsi tolik příležitostí mě zabít, a neudělal jsi to. Možná tě to ani nenapadlo, a pokud tě to napadlo, byla tvoje úvaha jednoduchá. Když jsem ho potkal jako starce, nemá smysl se o to ani pokoušet. Stejně by to dopadlo špatně.
Víš, Trentone, ty máš jednu povahovou chybu. Jsi moc velký lidumil. Pravda, tu a tam jsi někoho propíchl, ale vždy jsi byl přesvědčen, že je to v zájmu věci, a hlavně kontinuity lineálu. Blbost, žádná neexistuje. To všechno je jen hra.
Tak teď mě můžeš zabít, snad už víš proč.“
„Nesmysl,“ odsekl jsem. „Tebe nemá cenu zabíjet, ty už jsi dávno mrtev. Jen o tom ještě nevíš. Chtěl jsi být nejbohatším člověkem na světě a udělal jsi pro to všechno. Zradil jsi všechno, i lidi, kteří tě považovali za přítele. Co z toho máš? Žiješ tady ve žhavém údolí a jediný efekt pro tebe může být tahle děvka v posteli.“
Mávl jsem rukou.
„Tobě je ale marné něco vysvětlovat. Víš, občas jsem si myslel, že jsi dostal rozum, jako tam ve svatobernardském průsmyku, kam jsi mě zavolal. Myslel jsem, že ti jde o záchranu kontinuity dějin, ale ty jsi zatím jen hledal vhodný způsob, jak se odtamtud dostat, když ti začala hořet koudel. Mám pocit, že tě chtěli obětovat bohům, pokud by se Hannibal neuzdravil, a ty jsi neměl pohromadě chronocykl.
Ale to je jen maličkost. Myslím, že nemá cenu vytahovat staré harampádí. Jsem ti plně k dispozici. Můžeš mě vrátit tam dolů do štoly.“
„Proč bych to dělal?“ namítl. „Učednická léta už sis prožil. Teď je na čase, abys trochu v hierarchii postoupil. Proč myslíš, že jsem si tě vyvolil tenkrát, když ses tady octl poprvé, a bohužel proti naší vůli odsud rychle zmizel?“
„Otroků snad máš dost, automobilové závodníky k ničemu nepotřebuješ.“
„Právě že ano. Vybral jsem si tě, tedy spolu s jinými. Potřebujeme schopné dozorce, ne jako toho ničemu Gvardova, kterého jsi včera večer zabil tak snadno, až jsem se divil, že jsem ho vůbec někdy najal.
A nejen dozorce. Potřebujeme schopné bojovníky, kteří ovládají chronocykly, kteří jsou schopni pronikat napříč meandry, kteří se nezaleknou sebevětších potíží.“
Mlčel jsem. Nabídka vypadala velkoryse, bojovat za jejich věc.
„A co z toho budu mít?“
„Všechno, co mám i já.“
„Ovšem, ale jen tak dlouho, dokud mě zase nepodrazíš. Víš, Pastore, možná bych i přistoupil na tvoji hru, a věř mi, já na rozdíl od tebe bych nepřebíhal mezi oběma stranami, ale ty máš u mě jeden vroubek.“
„Ale, jakýpak?“
„Zabili jste někoho, koho jsem měl rád.“
Tím z mé strany dialog skončil. Ještě chvíli mě přemlouval, ještě chvíli chtěl diskutovat o věci… A pak začal vyhrožovat.
Ne smrtí, říkal, že mi připraví něco mnohem horšího, ale nic horšího už jsem si představit nedokázal.
Teď bych ho už dokázal zabít, ale neměl jsem k tomu příležitost.
Nakonec mi řekl, že mě někam odveze. Prý to bude překvapení.
* * *
„Tak letíme, hochu,“ řekl a nabídl mi místo vedle sebe.
Bojový chronocykl, to je zřejmé. Kde ho vzal? Fatima už něco naznačila.
Nevím, kudy jsme letěli, kterou výduti jsme se protáhli na druhou stranu. Neviděl jsem na přístroje.
Pak se chronocykl kdesi vynořil, uvnitř budovy. Pastor mě vyhodil na chodbu, kopl do dveří a strčil mě dovnitř. Za sebou jsem ucítil tlakovou vlnu, chronocykl odstartoval.
Místnost byla potemnělá, jen velkým obdélníkem okna pronikal dovnitř odlesk neonů a slabý přísvit červánků. Slunce zjevně před krátkou chvílí zapadlo.
Tmavý hebký koberec byl tou masou, na které jsem ležel. Vydýchával jsem ten dopad. Nebyl právě jemný. Lehce jsem si vyrazil dech.
Co mne asi čeká tady, to se mohu dozvědět od těch dvou lidí, kteří se tu nacházejí a kteří teď dávají najevo překvapení, kde jsem se tu vzal.
Jsou dva, ano. Nedaleko ode mne stojí žena. Není už nejmladší, vidím to na rysech její tváře. Z hlubokých důlků na mne hledí dvě tmavé oči, rty nesou stopy jemné rtěnky, obočí je zvýrazněné. Věk na ní není znát, stojí zpříma.
Ale já ji znám, už jsem ji viděl. Bylo to dávno, nebo před chvílí?
Byl jsem svědkem její smrti v tom okamžiku, který mě uvedl do světa meandrů. Teď ještě žije, ale nevím, jak dlouho to potrvá. Ten okamžik neodvratně musí nastat.
„Co se děje, Veroniko?“ slyším hlas.
Jako kdyby do mne udeřil buchar. Ano, stalo se právě to, čeho jsem se ty dlouhé roky bál, co jsem si nikdy nebyl ochoten připustit. Byla to myšlenka, kterou jsem od sebe dlouhé roky odháněl. Nebyl jsem ochoten si spojit mladistvou a svěží Veroniku s tou ženou, která v pokročilém věku řídila chronocykl tak nešťastně, až se stala obětí té kruté a zbytečné války.
Ale ten hlas, který promluvil. Ten hlas přece znám…
Kdo to mluví, kdo to sedí za stolem? Jistě, poznávám tu kancelář, až teď, když jsem se trochu vzpamatoval, znám i to panorama za oknem. Tady přece sedává Arsain. Ale od té doby muselo uplynout třicet let, proto Veronika tak zestárla. Kdo je nyní ředitelem sekce pro antický Řím, součásti odboru pro neutralizaci škodlivých jevů? Kdo? Vidím ho, ale nemohu rozpoznat jeho tvář, jako kdyby se skrývala v mlze, i ten hlas jako kdyby vycházel odněkud ze sklepa.
Jistě, už je to jasné, je mu také o třicet let víc. Arsain dávno odešel do důchodu, nebo jinam, a na jeho místo nastoupil…
„Ty?“ slyším tu starou Veroniku. „To jsi ty? Kde ses tu vzal. A jak…“
Vyděsila se. Tak jako nikdy. Když umírala, byla její tvář klidná, teď prožívala největší vzrušení, zcela ji zahltila panika.
„Zmiz odsud, zmiz, ztrať se! Proboha, to nechápeš, co můžeš způsobit? Co všechno se může stát? Vypadni, slyšíš? Vypadni!“
Jak rád bych jí řekl, že za to nemohu, že právě sem mě odmrštil ten ničemný Pastor.
Řekl jsem jen dvě slova:
„To Pastor…“
Zařvala táhlým, hysterickým výkřikem, přiběhla ke mně a začala do mne kopat, jako kdybych byl nějaký hadr, jako kdybych byl potkan, kterého se musí každý štítit.
„Ty nevíš, co to znamená? Zmiz, ztrať se odsud, ať už tě nevidím! Ty hajzle, ty ničemo, ty zkurvysynu!“ linou se jí z úst slova, o nichž jsem ani nevěděl, že je zná.
Jistě, já dobře vím, o co jde. Stillmanův zákon. Už několikrát jsem si ověřil jeho platnost. Ona jej zná také.
A já jsem teď obětí tohoto záhadného jevu, který nemá logické opodstatnění, a přesto má obecnou platnost.
Jeden z nás musí pryč. Já nebo ten, co sedí za stolem. Kdo to asi bude?
Proto ten děs ve Veroničiných očích, proto ta hrůza. Ví, co se stane a co je neodvratné, a přesto z toho viní mne.
Už je to tady. Podlaha se zahoupala, stěny se otřásly. Slyším tlumený hluk.
Zemětřesení? Atentát?
Možná od všeho trochu, ale tahle budova už dlouho stát nebude.
Musí to být soustředěný útok nepřítele…, ale kterého?
Není čas o tom uvažovat, musím prostě pryč. Ale jak se dostat ven, když se budova již hroutí.
Existuje jen jedna cesta.
Můj chronocykl se objevuje tak, jak má nařízeno. Vynořil se z Maragonu v poslední chvíli.
Zbývá ještě několik sekund, nesmím váhat. Naskakuji dovnitř a usedám za řízení. Stačí odstartovat.
„Pojď!“ volám na Veroniku.
Hodila po mně pohled, na který nezapomenu. Pak jsem si uvědomil, že ona přece může využít svého stroje, snad se brzy také vynoří, a já tady teď jen překážím.
„To způsobil Pastor!“ volám ještě ve chvíli, kdy mizím v Maragonu, kdy se realita propadla a proměnila se v beztvarý chaos, v němž se vyznají jen přístroje. Stalo se to ve chvíli, kdy za mnou ta žena, kterou jsem kdysi miloval, vykřikla děsivá slova nenávisti.
Snad časem pochopí, že jsem to neudělal záměrně.
Trenton, ředitel sekce pro antický Řím, musí zemřít. To je neodvratné. On už nelétá, nemá vlastní chronocykl, a tedy jej nemůže přivolat.
Veronika by jej mohla naložit, ale z nějakých důvodů to nestihne. Úmyslně, nebo to prostě neklapne časově. Stillmanovo pravidlo platí absolutně. Jeden z nás musí zmizet, a já to nebudu. Jednou však budu stát za tím stolem, budu hovořit s Veronikou, a vtom se objeví ten mladý blázen, a…
Ještě tak vědět kdy to bude… Ale opravdu to chci vědět?
Já už to neovlivním, řetěz událostí je spuštěn.
Ale už vím, že ona časem pochopí, co jsem jí vlastně řekl. A teď už chápu, proč mi v posledním okamžiku života řekla ta slova:
„Zabij Pastora.“
Ne, už tím nic nezachrání, můj osud je napsán, ale ten, kdo to způsobil, ten stále pořád někde žije.
Válka dosud neskončila, ale já kromě ní povedu ještě jednu, soukromou válku.
Musím ještě někde vyhledat Pastora, a tentokrát už svému osudu neujde. Teď konečně vím, proč to udělám.
* * *
Chronocykl – běžný dopravní prostředek pro cesty mezi meandry, kapotovaný stroj času pro jednu, dvě nebo šest osob.
Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.
Lindemannův skok – možnost okamžitého přesunu na stejné místo, ale v jiné časové souřadnici. Lze uskutečnit pomocí voperovaného zařízení zvaného Lindemannův čip. Používají agenti MTPI na rizikových misích.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně jej lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela ochromit a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů. Nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.
Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.
Stillmanův zákon. Není možná násobná existence stejné osoby v jednom meandru. Přestože kauzalita tuto skutečnost připouští, dojde vždy k události, která tuto násobnou existenci znemožní.
Verdanova clona – silová kopule, pod níž nefungují Morganovy čipy a chronocykly obvykle kolabují po pěti minutách.