1.
Na Robu Holmovi bylo vždy cosi jakoby z jiného světa Ne že by nebyl okouzlující, chytrý a pohledný, a navíc motivovaný. Během prvního týdne po nástupu na vysokou jsme zamávali na rozloučenou rodičům i dětství a byli jsme plně zaujatí prováděním všech obvyklých prvňáckých činností, mezi něž patřilo nebezpečně se ztřískat, předstírat, že se nám nestýská po domově, a vesměs se chovat jako škrobení, arogantní, chvástaví a nevyzrálí mladí kreténi, kterými jsme nepochybně také byli. Rob si ovšem místo toho povídal s výzkumnými pracovníky a nenápadně zjišťoval, které virtuály stojí za návštěvu.
Dokonce už tehdy jsme byli my, mladí vysokoškoláci, ohroženým druhem. Spousta univerzit zbankrotovala a stala se komerčními výzkumnými zařízeními, nebo se přeměnila v akademické lunaparky, takzvané „univerzity třetího věku“. Navzdory tomu jsme se všichni ocitli v tradičním kampusu s budovami z červených cihel. Univerzita v Leedsu stále nabízela obstojný výběr kurzů pro studenty, kteří měli dost bohaté rodiny na to, aby je podporovaly nebo alespoň byly dost tolerantní na to, aby je od takové pošetilosti neodrazovaly. Já sama, jen abych ukázala, jakou pro mě rodiče byli neskutečnou oporou, jsem se rozhodla studovat analogovou literaturu, která jakožto předmět už nějakou dobu patřila spolu s alchymií a marxismem na smetiště dějin, jenže já pro knihy – a tím skutečně myslím ty podivné staré, papírové hmatatelné věci – měla odjakživa slabost. I když jsem byla příliš malá na to, abych chápala, co jsou zač, a podle všech pravidel by mě měly víc lákat zářivé, interaktivní, virtuální serepetičky, které bzučely všude kolem mě, dokázala jsem se prohrabat na dno staré krabice pod kostky stavebnice a barevné poníky k těm širokým lepenkovitým věcem, co se otvíraly a měly v sobě ploché, dvourozměrné tvary a obrázky, co se nepohybovaly, ani nijak normálně nereagovaly, když jsem buclatými prstíky mávla jejich směrem. Jediné, co se s nimi dalo dělat, bylo prostě se na ně dívat. A také jsem jim mohla ožužlávat rohy nebo čmárat na stránky starými fixkami, které se v těch předdigitálních vrstvách daly také objevit.
Moji rodiče byli vůči své dceři neustále laskaví a tolerantní. Dokonce malou Litu v zájmu o ty starobylé artefakty povzbuzovali. Pamatuju si, jak máma pomalu a trpělivě pohybovala prstem po pokrčených nažloutlých stránkách, když sledovala linie obrázků, a její rty tiše vydechovaly kouzelná slova, která se z těch plochých čar jakýmsi způsobem zjevovala Sama tak nevstřebávala data celé roky, možná celý život, a tak jsme se v určitém smyslu učily obě spolu.
Velmi hladová housenka. Série s Mr. Menem. Tam kde žijí divočiny. Frodova dobrodružství. Jako archeolog objevující nový svět při luštění kartuší v staroegyptských hrobkách jsem pomalu odhalovala, jak prostřednictvím tohohle pradávného média vnímat a komunikovat. Fascinovalo mě, jak jsou knihy hmatatelné, že neposkakují kolem ani nespouštějí zvuky, pachy a textury. A nejen to. Neptaly se vás, kterou postavou chcete být nebo na jakou úroveň chcete přejít. Jednoduše vás uchopily za ruku a zavedly vás tam, kam chtěly, abyste se vydali.
Jasně, že jsem se stala bibliofilkou, ale pořád se ptám, jak by se můj život mohl odvíjet, kdyby rodiče k mému podivínskému chování přistupovali jinak a vzali mě k nějakému dětskému specialistovi. Skoro určitě bych nebyla Lita Ortizová, která sepisuje tahle slova pro kohokoli, kdo jim ještě dokáže porozumět. Ani Lita Ortizová, která měla to štěstí, že před mořem let v náctiletém dusnu na kolejích Univerzity v Leedsu poznala Roba Holma
2.
Nuže. Rob. První věc, co se o něm dá říct, je dost očividná, a to, že většina z nás do něj byla zamilovaná. Nemohly za to jen jeho šedé oči, uhlazená elegance nebo jemný skotský přízvuk, vlastně ani to, že se mu nějak dařilo působit dospěle a všestranně schopně. V podstatě to byla jistá záhada To ovšem neznamená, že by Rob byl nějak odtažitý. Chodil na tahy po hospodách v kostýmech, pil, nezávazně si zašukal a sem tam zatáhl účet.
Jedna z mých nejstarších vzpomínek na Roba je ta jak jsem ho potkala v jakémsi klubu, kde ve všem tom hluku, záblescích a tlačenici vypadal jako ztělesněný pohodář, a jak jsem ho vytáhla na pulzující parket. V jednu chvíli jsme se vznášeli nad pekingskými mrakodrapy a v další se kolem nás vzdouvala mořská bouře, zato Rob tam prostě jen byl. Všechno vnímal, smál se a reagoval, a přitom jako by stál mimo dění. Potom mi pomohl sejít dolů a odvedl mě pryč kolem dunících chrámových zvonů a skrz duhovou písečnou bouři do zcela nevirtuálního pekla jménem záchodky a chladnou rukou mi držel vlasy, zatímco jsem zvracela.
Vlastně jsem mu za to nikdy nepoděkovala – cítila jsem se na to moc trapně ale po tom incidentu jsme jeden druhého začali brát jaksi víc na vědomí. Navíc nás možná spojoval pocit, že mezi ostatní úplně nezapadáme. Koneckonců Rob studoval astrofyziku a nikdo z nás ostatních nevěděl, co to je. Stěny pokoje měl ověšené všemožnými podivnostmi a nebyly to žádné pohyblivé plakáty nejžhavější virtuální chlapecké skupiny nebo porno divy, ale pomalu se otáčející mraky plynu, zvláštní planety, vzdálené hvězdy a galaxie. Kromě nich tam běžely také dlouhé sekvence meku, nekonečné duhové oblouky, které se donekonečna prohýbaly a otáčely. V mém pokoji byly pro změnu hromady drahocenných oškubaných a skvrnami pokrytých paperbacků, které jsem v pubertě vyhrabala na smetištích. Samozřejmě že jsem je ve skutečnosti nepotřebovala Dokonce i když jste studovali něco tak obskurního jako uměleckou prózu, pořád se od vás čekalo, že budete všechny své zdroje stahovat a virtualizoval.
Fakulta analogové literatury na Univerzitě v Leedsu kdysi zabírala labyrintu podobné prostory v řadovém domku z červených cihel na východním kraji kampusu, ovšem mezitím na její území pronikly desítky dalších moderních disciplín a všechny, od spekulativního meku přes abstraktní design až po holopornografii, si z něj ukously svůj díl. V té době jsem si uvědomovala – a jak by taky ne? –, že už desítky let nikdo nenapsal jediný významný román nebo povídku, ale i tak mě šokovalo, že si analogovou literaturu jako hlavní předmět zvolilo v mém ročníku jen pět lidí, z nichž jedna studentka žila v Soulu a další byl stařík, kterému bylo už přes sto let a pohyboval se na cvakajících ocelových nohách. Většina dalších studentů, kteří se u nás objevili, chtěla předmět vyzkoušet s nadějí, že bude mít užitečný přínos pro jejich hlavní disciplínu. Dříve či později byli všichni zklamaní. Nešlo jen o to, že bylo náročné probojovávat se stránku po stránce neinteraktivním textem. Nešlo o to, že lineární fikce nenabízela dostatek možností, nastavení a výběrů. Vzpomínám si, jak se jeden kluk na semináři rozkřikoval: Proč bych sakra měl přijímat všechny ty sračky, co Hardy v jednom kuse hrne na svoje postavy? Dejte mi základní nastavení Tess z ďUbervillů a já vám nahackuju patnáct lepších konců.
O prvním semestru jsem svůj slabý mek dohnala k plnému výkonu, když jsem se snažila zformulovat trojrozměrný exkurz na téma Něžná je noc, jenže celý projekt skončil nenávratně překonfigurovaný, jakmile se dostal do spárů fakultní umělé inteligence. Robu Holmovi se mezitím očividně dařilo daleko líp. Slyšela jsem, jak si ve sprchách vedle mého pokoje prozpěvuje, a obdivovala jsem, že se nenechává zatáhnout do obvyklých přestřelek a hádek. Fyzikální vědy měly k dispozici obrovskou, zbrusu novou fakultu v západní části kampusu v takzvané Clearbritově budově. Byl to napůl kostel, napůl pagoda a napůl možná raketa v dynamickém, zvlněném moderním architektonickém stylu, ze kterého až bolela hlava Těžko říct, jak velká část budovy byla vystavěna z cihel, betonu a skla a kolik jí tvořily virtuální artefakty a energetická pole. Člověk se dokázal ztratit, už jen když se na tu stavbu díval.
Během prváku jsem zoufale zápolila s nutkáním vrátit se s prosíkem domů, prožila jsem pár neromantických úletů, stala jsem se mistrem ve vaření boloňských špaget se zeleninou a nějak se mi podařilo přesvědčit fakultu, aby přijali verzi 4.04 mého exkurzu z druhého semestru zaměřeného na Rodinné sídlo. S Robem jsem se nesblížila, ale líbilo se mi, jak zpívá, a stejně tak i vůně skořice, která po něm zůstávala v páře ve sprchách. Bylo dobré vědět, že někdo ten vysokoškolský kolotoč zvládá líp než já.
„Poslyš, Lito.“
Jarní semestr se blížil ke konci a zkoušky byly za rohem. Půlka studentů byla už zpátky doma a druhá půlka sjížděla vzdělávací streamy nebo šla z jednoho nervového zhroucení do druhého.
Opřela jsem se ve dveřích Robova pokoje. „Copak?“
„Nechtěla bys se mnou příští rok bydlet?“
„Příští rok?“ Skoro s nenucenou ledabylostí jsem předstírala, že to zvažuju. „Vlastně jsem o tom ještě nepřemýšlela Všechno závisí na tom“
„Nevadí.“ Pokrčil rameny. „Určitě najdu někoho jinýho.“
„Ne, ne. To je v pohodě. Chci říct jo, jdu do toho. Mám zájem.“
„Senza Ukážu ti, jaký nabídky jsem dostal od realitek.“ Věnoval mi přátelský úsměv a pak se vrátil k úžasným výtvorům, co se mu otáčely nad stolem.
3.
Shodli jsme se na úzkém domku s mizernými okapy kousek od Otley Road v Headingley a nevím, jestli se mi ulevilo nebo jsem byla zklamaná, když jsem zjistila, že Rob má v plánu bydlet ještě s dalšími lidmi. Sehnala jsem na byt dvě holky a Rob dva kluky a všichni jsme spolu docela dobře vycházeli. To už jsem měla opravdového přítele, do sebe zahleděného svalovce jménem Torsten, a z Robova pokoje se tu a tam vynořovaly různé ženy. Nezdálo se, že by to s některou z nich vypadalo vážněji, ovšem všechny byly stejně nádherné, chytré a mimo můj okruh známých.
V druháku naše parta v zimě vyrážela na vřesoviště zapalovat půlnoční hranice. Vzpomínám si, jak kouř a jiskry vířily v hluboké černi, když jsme zpívali, pili a blbli okolo. Jednou jsem po pár pilulkách a plechovkách piva Roba poprosila, ať mi ukáže nějaká souhvězdí, a on mi položil ruku kolem pasu a odvedl mě do tmy.
Tamhle, Lito, vlevo nahoře a daleko od světel města je Ursa Major, Velká medvědice, která je vždycky dobrým výchozím bodem, když pozoruješ hvězdy. A tamhle, vidíš? Ty hvězdy, co jsou blízko u sebe jako dvojčata v ohybu oje Velkýho vozu, jsou Mizar a Alcor. Ve skutečnosti to není dvojhvězda, ale kdybychom měli slušný dalekohled, mohli bychom vidět, že Mizar má vážně blízkýho souputníka A tam, tím směrem, vlevo nahoře – cítila jsem na tváři jeho dech a jeho ruce na svých pažích možná vidíš, že má Medvědice na rameni rozmazanou skvrnu. Je to úplně jiná galaxie než naše, plná bilionů hvězd, a jejímu světlu trvalo přibližně dvanáct milionů let, než dnes v noci dorazilo k nám dvěma Pak je tam Andromeda, Kassiopeia, Velký a Malý pes… Jména ze vzdálených příběhů pro vzdálené světy. Dokonce jsem nahlas zauvažovala o tom, jestli je možné, aby tam byl také život, aby tam něco existovalo, a ani jsem nečekala, že se mnou bude Rob souhlasit. Ale bylo to tak a dodal něco, co mi připadalo zvláštní.
„Nejen ve vesmíru, Lito. Obklopují nás další světy. Jenom je nevidíme.“
„To má být nějaká metafora, viď?“
„Vůbec ne. Je to součást toho, čemu se snažím porozumět při studiu.“
„Abych řekla pravdu, pořádně nevím, co vlastně astrofyzika znamená. Co kdybys mi to Vysvětlil?“
„To bych moc rád. A víš co, Lito, já jsem zase úplný tupec, když přijde řeč na to – jak tomu říkáš – dvourozměrná fikce, plochá literatura? Takže bych byl rád, kdybys mi řekla něco zase ty o ní. Domluveno?“
Pomalu jsme došli zpátky k ohni a já nečekala, že by z toho jeho slibu něco bylo, dokud na mě Rob nezavolal, když jsem jednoho deštivého, šedého odpoledne asi tak týden nato procházela kolem jeho pokoje. Ten den jsem měla odevzdat práci do školy, moje vlasy byly oslizlé vrabčí hnízdo, měla jsem namířeno do sprchy a musela jsem dokončit exkurz na Johna Updike
„Neříkala jsi, že by ses chtěla dozvědět něco víc o tom, co studuju?“
„Já jenom…“ Poškrábala jsem se na hlavě. „Zajímalo mě to. Vím jen to, že v astrofyzice jde o dost víc než jen o koukání na noční oblohu a pojmenovávání věcí. Ani astronomie to nedokáže všechno pojmout, viď?“
„Neříkáš to jenom ze zdvořilosti?“ Nepřestával na mě upírat něžné oči šedé jako žula
„Ne. To neříkám – rozhodně.“
„Mohl bych ti tady něco ukázat.“ Mávl rukou k hvězdám na zdech a k věcem, co mu vířily nad stolem. „Ale možná bychom měli vyrazit ven. Docela by mi prospěla pauza, Lito, a na Clearbritu bych ti mohl předvést pokus, který by líp objasnil, jak to myslím s těmi jinými světy… I když pochopím, jestli máš moc práce. Můžu si s tebou promluvit prostřednictvím avataru a –“
„Ne, ne. Máš pravdu, Robe. I mně by bodla pauza Půjdem ven. Užijem si den, nebo aspoň to, co z něj zbývá. Dej mi jenom…“ Ukázala jsem prstem ke koupelně, „…pět minut.“
Vyrazili jsme ven, kde na nás boční vítr hnal mrholení a byla tam šílená zima, a já jsem se po tom, co jsem se narychlo osprchovala, nestihla pořádně osušit, ale Rob mě přátelsky uchopil pod paží, když jsme stoupali na kopec k tramvajové zastávce na Otley Road.
Děti a lidé jedoucí z práce nastupovali a zase vystupovali, zatímco jsme se kodrcali k čarám městských světel, a jejich rty se rozevíraly a ruce pohybovaly, jako by reagovali na věci, které mohli cítit a vidět jen oni. Clearbrite zářící v šeru o to víc připomínal raketu, co právě přistála, ale uvnitř vypadal stejně jako jakákoli jiná budova na kampusu s hlasitými plakáty, které vám nabízely restrukturalizaci půjčky, brigády, sex nebo pařby, což byla mimo jiné neustálá připomínka toho, že Clearbrite byl jediným inťoušským doupětem, které v reálném čase komunikovalo s vaším prstenem, ať už na ruce nebo na noze, případně s náramkem. Sebastian Flyte, a dokonce ani Harry Potter v těch nepovedených pokračováních se nikdy nemuseli potýkat s touhle stránkou moderních univerzit, kdy si člověk připadal spíš jako na exotickém bazaru.
Hodně lidí nás zdravilo a pár z těch, co vypadali na vědecké pracovníky, se zastavilo, aby si s Robem promluvili na chodbě. Všimla jsem si, jak se přitom ostatní zastavují, aby si poslechli, co Rob říká. Víc než kdy jindy jsem v něm viděla někoho, kdo prostě musí uspět. Pořád jsem čekala, že mi ukáže měsíční kameny, blesky nebo aspoň nějaké vymakané virtuální planetárium, jenže on mě místo toho zavedl do místnosti, která vypadala jako laboratoř, kde jsem na škole byla nucená promarnit hromadu hodin, i když zdejší vybavení působilo trochu fajnověji.
„Tohle je fyzikální část astrofyziky,“ vysvětlil mi Rob, který možná vytušil moje zklamání. „Jenže ty ses chtěla něco dozvědět o jiných světech a tohle je nejspíš jediný způsob, jak ti je můžu ukázat.“
Nebudu moc zacházet do detailů, protože bych je nejspíš popletla, ale to, co mi Rob předváděl, byla variace na to, co teď znám jako (sporně) proslulý dvojštěrbinový experiment. Na pracovním stole se nacházela dlouhá černá trubice, která měla na jednom konci laser a na druhém displej připevněný k přístroji, takzvanému fotonásobiči – jakémusi detektoru. Rob doprostřed umístil bariéru se dvěma úzkými štěrbinami. Dokonce ani mě nepřekvapilo, že pulzující světlo vytvářelo hezký vzorek pruhů tmy a světla, který se objevil na displeji na vzdálenějším konci. Tohle, řekl Rob, je vlnění interferenčního obrazce způsobované vlnami světla procházejícími dvěma štěrbinami, podobně jako kdyby jimi člověk naléval vodu. Jenže světlo je tvořeno individuálními balíčky energie nazývanými fotony, Lito. Takže co by se stalo, kdybychom místo toho, abychom jich do trubice vysílali desítky tisíc současně, laser ztlumili natolik, že by vysílal jen jeden foton za druhým? Potom by určitě každý jednotlivý foton mohl projít jenom jednou nebo druhou štěrbinou, nedocházelo by k vlnění a na konci by se objevily jenom dvě obyčejné čáry. Ale koukni na to, řekl, když zpomalil pípání měřiče signálu tak, aby zaznamenával jen jednomístná čísla, ale mříž z tmavého světla připomínající třpytivý neonový les zůstala Jako by se foton, i když byl individuální částicí, nějak stal změtí všech svých možností, když procházel oběma štěrbinami současně. Což se, jak se všeobecně vědělo, právě dělo.
„Promiň,“ omlouval se mi Rob, když jsme potom klábosili nad třetí sklenicí piva v zatuchlém starém studentském baru Eldon, který stál u cesty na univerzitu, „měl jsem ti ukázat něco míň nudnýho.“
„Nebylo to nudný. To, co ten experiment naznačuje, je pěkně divný, co?“
„Víc než divný. Zpochybňuje to skoro všechno, co víme o fyzice a světě kolem nás – vezmi si třeba nás dva, jak tady sedíme v hospodě. Věci existují, že jo? Buď tady jsou, nebo ne. Nezjevují se a zase nemizí jako duchové. Tohle rozptylování částic na vlny bylo jednou z věcí, co mi nejvíc ležela v hlavě, když jsem byl malý a teprve jsem se s vědou seznamoval. I to byl zčásti důvod, proč jsem se rozhodl studovat astrofyziku. Myslel jsem si, že dostanu odpovědi, kterým porozumím, až mi je někdo konečně vysvětlí. Jenže to se nestalo.“ Upil piva „Jediné, co je k mání, je takzvaná Kodaňská interpretace, která je v podstatě pokrčením ramen ve smyslu: Hej, tyhle věci se dějí na subatomární úrovni, ale nám to nemusí dělat starosti, ani to nemusí dávat smysl ve světě, který známe a ve kterým žijem. A ještě je tu něco, co se jmenuje teorie mnoha světů…“ Odmlčel se, potlačil říhnutí a vypadal skoro rozpačitě.
„V kterou věříš ty?“
„Věřit není správný slovo. V rámci vědy věci prostě jsou, nebo nejsou. Ale jo, věřím v ni. A matematika ji podporuje, Lito. Jednoduše řečeno, tahle teorie říká, že všechny možný stavy a pozice, v nichž by každá částice mohla existovat, jsou skutečný – že se nekonečně promítají do jiných vesmírů.“
„Chceš říct, že je to jako by každá volba, kterou bys mohl provést ve virtuálu, byla okamžitě mapovaná v celým rozsahu?“
„Přesně tak. Ale tohle je skutečný. Ty světy jsou všude kolem nás – přímo tady.“
Pili jsme a bavili se dál a teď jsem byla na řadě já, abych se Robovi omluvila, a on aby mě ujistil, že ho v žádném případě nenudím. Protože knihy, romány, příběhy, to byly moje jiné světy. Byla to věc, v niž jsem věřila, i když na nich nikomu jinému nezáleželo. To jediné kouzelné slovo mlha, které Dickens používá, když začíná vyčarovávat Londýn. Frédéric Henry odcházející v dešti z nemocnice. Růže Sáronská, která nabízí prs muži umírajícímu hladem po Joadově dlouhé pouti Amerikou zbídačenou prachovými bouřemi. Candide pojídající ovoce a Bertie Wooster, který na Mayfair tropí jeden zmatek za druhým…
Rob mě poslouchal a zdálo se, že ho to doopravdy zajímá, i když se přiznal, že nikdy nečetl žádný neinteraktivní příběh nebo román. Na rozdíl od většiny lidí to ovšem řekl, jako by si uvědomoval, že mu něco podstatného unikalo. Proto jsme se domluvili, že mu půjčím pár svých starých paperbacků, a tímhle a tím, co mi ukázal na Clearbrite, začala nová fáze našeho vztahu.
4.
Dnes mi připadá, že jsem některé z nejlepších hodin svého života strávila ne tím, že bych četla knihy, ale že jsem seděla s Robem ve svém přeplněném pokoji v domě, kde jsme spolu tenkrát v Leedsu bydleli, a bavili jsme se o nich.
O tom, co číst a obdivovat, ale také – což bylo úplně stejně důležité – o tom, co ne. Kdo chytá v žitě se přeceňuje, James Joyce byl literární vejtaha a Bílá velryba nebyla skoro o ničem jiném než o velrybách. Zneklidňovalo mě, že Rob byl ve čtení často dál než já. Při garážovém výprodeji objevil výtisk Labyrintů od Jorge Luise Borgese, který mi věnoval jako dárek a pak si ho pořád půjčoval. Ale byl to Rob Holm. Dokázal rozluštit záhady vesmíru a mezitím zkoumal literaturu, jako by to nebylo nic víc než koníček, a navíc mi pomohl s mým mekem, takže jsem konečně mohla pro svou práci o Paní Bovaryové předkládat takové argumenty, odkazy a algoritmy, jaké vyžadovala umělá inteligence na analogové angličtině.
Přitom jsem se také dozvěděla, jaký byl Robův život před univerzitou. Oba jeho rodiče byli inženýři a první část dětství prožil v Aberdeenu, jenže pak se odstěhovali na ostrov Harris, když doktoři jeho matce zjistili prionovou infekci poškozující mozek, za kterou nejspíš mohla její záliba v čerstvých lososech. Většina ryb se chovala v sádkách v přeplněných nádržích ve skotských jezerech, kde do nich cpali antibiotika a krmili je granulemi zpracovaného masa, které často pocházelo z recyklovaných zbytků jejich vlastního druhu. Což stejně jako u dobytka a Creutzfeldt-Jakobovy nemoci v předchozím století vedlo k menšímu, ale závažnému mezidruhovému přenosu. Robovi rodiče chtěli roky, které Alici Holmové zbývaly, využít naplno a založili na Harrisu etické mořské sádky – i když jim raději říkali farma –, kde pěstovali hřebenatky.
Robův otec dosud bydlel v Creagachu a rodinná firma, která nejenže produkovala jedny z nejlepších hřebenatek na Hebridách, ale také podporovala mořský život podél pobřežního šelfu, byla stále v provozu. Rob o svém dětství na ostrově vyprávěl jako o šťastné době, kdy na tom jeho matka byla navzdory varovným skenům ještě dobře a vyprávěla mu před usnutím keltské mýty, což byla nejspíš jeho jediná zkušenost s lineárním vyprávěním předtím, než potkal mě.
Slýchával pověsti o kelpiích, které žily v jezerech a vypadaly jako hezcí koně, a o modrých lidech z Minchu, kteří žili mezi Harrisem a pevninou a zpěvem přivolávali bouře a svými hlasy vyčarovávali vlny. A pak, když bylo Robovi jedenáct, jeho matka jednou v noci počkala, až on i jeho otec usnou a vydala se na břeh a pak do moře, kde plavala dál a dál. Nikdo by to tam dlouho nevydržel. Moře bylo hrozně studené. Silné proudy, nebo možná modří lidé z Minchu přinesli její tělo zpátky k pobřeží za výběžek za Creagachem, kde ji našli druhý den ráno.
Rob svůj příběh vyprávěl, aniž by dal najevo úzkost, ale rozhodně mi to pomohlo vysvětlit si tu auru jinakosti a odtažitosti, která jako by ho provázela A rovněž to objasnilo, proč nezapadá mezi ostatní. Nezapadal tady v Leedsu uprostřed zábavy, zmatku a milostných zklamání studentského života, ani, jak mi začínalo pomalu docházet, ve svém studijním programu.
Ukázal mi virtuální planetárium na Clearbritu a signály ze sondy prolétající Oortovým oblakem, a dokonce mě vzal dolů do tunelů v dole, kam vědci nainstalovali obří akvárium s kryogenicky ochlazovanou tekutinou v naději, že by mohla odhalit temnou hmotu, o níž se kdysi domnívali, že tvoří většinu našeho vesmíru. Teď už to byl starý rozvrzaný a protékající krám a Rob byl členem malého týmu dobrovolníků, kteří ho udržovali v chodu. Stáli jsme těsně u sebe v téměř naprosté tmě, v níž se ozývaly padající kapky, ťukali jsme o sebe ochrannými přílbami a náš dech se mísil, a já měla samozřejmě hlavu plnou jiných možností – těch nepatrných okamžiků, kdy by se věci mohly vyvíjet tím či oním způsobem. Kdyby se naše rty dotkly a těla se přitiskla k sobě, jenže cosi, možná strach z toho, že ho dočista ztratím, mě zadrželo.
„To je další věc, kterou věda vzdala,“ řekl mi později, když jsme seděli u našeho stolu v Eldonu. „Stejně jako to směšný kodaňský pokrčení rameny. Bez temný hmoty a temný energie to, jak galaxie obíhají a vzdalují se od sebe, prostě nedává z matematickýho hlediska smysl. Víš, na co lidi vsázejí teďka? Na cosi, čemu se říká topografická deformita, což znamená, že základní fyzikální zákony nelze uplatňovat stejně po celým vesmíru. Že je posetý chybami.“
„Ale ty tomu nevěříš.“
„Jasně že ne! Už sama podstata toho tvrzení je nevědecká.“
„Jenže i v tom nejpromakanějším virtuálu narazíš na závady. Dokonce i v románech věci vždycky úplně nesedí.“
„Jo. Jako kdo zabil zahradníka v Hlubokým spánku, nebo důvod, proč se v tý povídce se Sherlockem Holmesem podzim zničehonic změní v jaro. Jenomže tohle je jiný, Lito. Tohle není…“ Pro jednou hrozilo, že bude znít zahořkle a pohrdavě, ale zarazil se včas.
„A ty to nehodláš vzdát?“
Usmál se a zakroužil pivem ve sklenici. „Ne, Lito. To rozhodně nehodlám.“
5.
Asi bylo nevyhnutelné, že se Robův a můj literární vkus začaly ubírat každý jiným směrem. Rob objevil prastarý žánr jménem science fiction, ke kterému umělá inteligence na analogové literatuře chovala obzvlášť pohrdavý postoj. A přestože se mě Rob snažil přesvědčit, ať dám tomuhle žánru šanci, docela jsem jeho přístup chápala Styl nebyl většinou právě oslnivý, charaktery postav byly ploché, a i když se většina knih zabývala budoucností, předpovědi autorů byly směšně pomýlené.
Rob však trval na tom, že o to nejde a že sci-fi je ve své podstatě literaturou idejí, která navíc zachycuje pocit úžasu. Ten byl pro něj obzvlášť důležitý. Někdy – třeba když ten osamělý astronaut prošel hvězdnou bránou, nebo v případě obřích červů v té knížce o pouštním světě – jsem to chápala. Jinak mě většina příběhů nechávala chladnou.
Rok nato Roba vyslali na náhorní plošinu Atacama v Chile k čemusi, co se jmenovalo velká milimetrová anténní soustava, a já jsem neměla na práci nic lepšího než zůstat v pronájmu v Headingley, kam jsem nalákala nové spolubydlící, a vytvořit magisterskou práci na téma genderové role v Middlemarchi George Eliotové. Samozřejmě jsem ho virtuálně navštěvovala. Pokaždé mě zapnul na kameře v džípu a kodrcal se se mnou po poušti pod tmavou oblohou, zatímco jsme probírali problémy typu horská nemoc a jací se z našich starých kamarádů z vysoké stali blbci.
Uběhl další rok – čas najednou nabíral na rychlosti – a Rob si našel chvilku na to, aby se mnou zašel na pivo, než zamířil na jakousi dočasnou pozici v Heidelbergu, která zahrnovala zpola výzkum a zpola výuku a ze které se nezdál být dvakrát nadšený. Stále četl – v Chile se podle všeho nedalo dělat nic moc jiného –, ale já poznala, že dny, kdy jsme se bavili o Proustovi nebo Henrym Jamesovi jsou tytam.
Našel se, tedy jeden by skoro řekl, že se dobrovolně ztratil v subžánru sci-fi známém jako alternativní historie, který všechno, co mi říkal o tom, jak se náš svět neustále rozvětvuje do všech svých možností, zdramatizoval ve velkém formátu. Hitler vyhrál druhou světovou válku – podle všeho mnohokrát – a Jih zvítězil v americké občanské válce. Do toho španělská Armáda uspěla, takže Evropa zůstala navěky pod jhem středověkého katolicismu, a kulka Lee Harveyho Oswalda prezidenta Kennedyho jen škrábla do hlavy. Nepovažovala jsem tuhle podivnou posedlost za příliš dobré znamení, když jsme se ve vší počestnosti objali a políbili na ulici před Eldonem a rozešli se každý svou cestou.
Měla jsem nevalnou práci díky Sun-Mi, mé spolužačce z Koreje, kde jsem v Soulu učila děti z bohatých rodin angličtinu. Nějakou dobu mě to bavilo a lidé tam byli neuvěřitelně přátelští, ale nakonec jsem se začala nudit a dokázala jsem si prosadit pohovor u jednoho z mediálních konsorcií, která po Kalifornském zemětřesení přestěhovala své centrály do Koreje. Najali mě za podstatně míň, než co jsem si vydělávala výukou angličtiny, a každé ráno jsem jezdila nacpanou veřejnou dopravou do zpola skutečného mrakodrapu, který zčásti připomínal zikkurat a vznášel se v oparu nad čtvrtí Mapo, kde jsem studovala světy vyvedené ve vysokém rozlišení, které byly plné divů, z nichž jednoho až bolela hlava, a kde se po mně chtělo, abych předkládala nápady na schůzkách, ze kterých nebolela hlava o nic míň.
Byla jsem Alenka v záplavě virtuálních říší divů, která do své role vnášela zmatenou nevinnost. Dvě tři desetiletí předtím by ostatní vývojáři možná ještě měli dostatečný přehled na to, aby odhalili moje plagiáty, i když jenom díky starým filmům, o kterých jim vyprávěli rodiče, zato teď všem to, s čím jsem přicházela, připadalo nové, neokoukané a osobité. Byla jsem straka vykrádající literaturu a stala jsem se tím, na koho se všichni obraceli, když potřebovali nečekané zvraty a odhalení. Skutečný vrah Rogera Ackroyda a psí obojek ve Velkém Gatsbym. Nemluvě o tom, co Staroušek udělá v Neblahém Judovi, a o hrůze Sophiiny volby. Vybrakovala jsem je všechny a ještě spoustu dalších. Dokonce i nápad, že viktoriáni vynalezli počítače poháněné párou, za který jsem vděčila pravidelným rozhovorům s Robem.
Ať už jsme byli kdekoli, navykli jsme si scházet se ve virtuální kopu Eldonu, kterou vytvořil jeden ze studentů, buď aby se předvedl jako virtuální inženýr, nebo mohlo jít nějaké postpostmoderní umělecké dílo. Hospoda byla mapovaná v reálném čase do posledního atomu a pixelu a duchové našich avatarů si často vysloužili udivené pohledy skutečných studentů, kteří se tam ulili z odpoledních seminářů. Mohli jsme si dokonce objednat pití. Cítili jsme i chuť piva, i když jsme ho samozřejmě nemohli konzumovat. To nejspíš bylo jenom dobře podle toho, v jakém stavu byly záchodky. Přesto ten pocit, kdy jsem po pěti pivech měla pořád jasnou hlavu, našemu setkání jaksi dokázal dodávat nádech zapovězené rozkoše. Alespoň zpočátku.
Čím dál víc se ukazovalo, že s tím, jak šel od města k městu, od kampusu ke kampusu a od projektu k projektu, Robovi hrozilo, že se stane jedním z těch stárnoucích věčných studentů, kteří se drží krátkodobých smluv, přechodných známostí a půjček, díky kterým jakž takž vyžijí, a nejhorší na tom bylo, že si to, jak měl ve zvyku, nekompromisně jasně uvědomoval.
„Asi jsem se narodil moc brzo nebo moc pozdě, Lito,“ poznamenal, když upíjel virtuální pivo. „Tak před rokem mi to dokonce řekla i jedna členka komise, když jsem se ji snažil přesvědčit, aby podpořila můj projekt.“
„Takže i vy vědci musíte prodávat svoje nápady?“
Zasmál se, ale vřelý hebridský tón v jeho hlase nabral na hořkosti. „Copak to někde na světě funguje jinak? Ale matematika se nemění, i když móda ano. Teorie mnoha světů je jediný způsob, jak se chování subatomárních částic může slučovat s ostatními vědomostmi. To, že se něco obtížně dokazuje, ještě neznamená, že bychom to měli ignorovat.“
V té době jsem měla práce jako ještě nikdy. Místo toho, abych přicházela s nápady, na kterých pak vydělávali jiní, založila jsem si vlastní agenturu, která prosperovala a vydělávala hromady peněz. Tolik, že by většina lidí netušila, co si s nimi počít. Já ovšem ano. Pořídila jsem si nový byt v elegantní výškové výstavbě s neméně vysokým rozlišením, která se rozrůstala na břehu řeky Han, a měla jsem co dělat, abych stavitelům vysvětlila, že chci, aby hlavní místnost byla čímsi, co se nazývá knihovna. Ukázala jsem jim staré nákresy Bodleyovy knihovny v Oxfordu, čítárny Britského muzea a Brothertonovy knihovny v Leedsu a spousty dalších ztracených studnic vzdělání. Pochopitelně jsem měla svou působivou sbírku knih uloženou v bezpečném, ohnivzdorném a klimatizovaném skladišti, jenže teď jsem si začínala pořizovat další.
Kdysi velkolepé sbírky veřejných knihoven skončily buď ve skladech, nebo roztroušené všude možně. Stále však bylo dost bohatých bláznů jako já na to, aby opravdu vzácné knihy – první výtisky, původní vydání, ručně psané verze velkých děl – byly nadále drahé a vyhledávané, a mě samotnou překvapilo, s jakým odhodláním a bezohledností po nich pasu. Koneckonců, za co jiného bych utrácela čas i peníze?
Mou knihovnu nečekalo žádné slavnostní otevření. Naopak jsem se nemohla dočkat, až všichni ti dělníci a restaurátoři, lidští i všichni ostatní, zmizí a já ji budu mít sama pro sebe. Potom jsem tam jen tak stála a vdechovala jsem vzduch, který voněl po ztracených lesích a snech.
Měla jsem první vydání velkých románů od Nabokova, Dos Passose, Stendhala, Calvina a Wellse, staré překlady Cervanta a skvělou sbírku Swiftových děl. Dokonce jsem tu jako malý pozdrav Robovi vyhradila dlouhou polici brakovým časopisům s tituly jako Amazing Stories a Weird Tales, i když jejich křiklavé obálky s prsatými děvami v sevření intergalaktických stonožek byly vesměs vybledlé a potrhané. Ne že by mi záleželo na tom, jestli jsou mé tiché stránky bez poskvrny. Pokud šlo o podpisy autorů, na těch jsem si zakládala – už jen to vzrušení, když si člověk uvědomil, že tohle vydání držel na krátkou chvíli v rukou Hemingway –, ale na ničem jiném nezáleželo. Tedy kromě vzrušení z toho, že jsem při snaze knížku získat porazila ostatní zájemce. Knihy byly už ze samotné své podstaty staré. Nacházela jsem v nich slisované moly, staré autobusové jízdenky, kroužky od hrnků s kávou, poznámky s vykřičníky na okrajích a uchovávala jsem je jako důkaz jejich dlouhého života.
Po hodině či dvou, kdy jsem se bezostyšně naparovala a listovala v knihách, jsem se rozhodla zavolat Robovi. Můj avatar měl stejně jako já plné ruce práce s posledními úpravami knihovny a teď měl potíž ho najít. Nakonec objevil krátkou zprávu, v níž bylo uvedeno, že Callum Holm, majitel rybích sádek na ostrově Harris, před týdnem utonul při nehodě s lodí.
Bylo jasné, že Rob bude nyní tam. Měla bych ho kontaktovat? Nebo bych ho neměla vyrušovat, když truchlí? Co jsem to vůbec za kamarádku, že jsem se o tom dozvěděla až teď? Zmatená a ztrápená jsem se procházela po rozlehlé místnosti zastřešené kupolí, kterou jsem stvořila
„Ahoj.“
Prudce jsem se otočila Rob Holm, který právě stál přede mnou, vypadal unaveně, ale vyrovnaně. Nechal si narůst plnovous, který byl stejně jako jeho vlasy mírně prokvetlý stříbrem. Cítila jsem chuť mořského vzduchu kolem něj a slyšela jsem křik racků.
„Robe!“ Objala bych ho, kdyby to limity energetického pole, které jsem v knihovně nastavila, dovolovaly. „Je mi to hrozně líto. Měla jsem to zjistit, měla jsem“
„Neměla jsi dělat nic, Lito. Proč myslíš, že jsem to držel v tajnosti? Chtěl jsem být tady na Harrisu sám, abych dal věci do pořádku. Jenže…“ Zvedl hlavu a rozhlédl se. „Vytvořila jsi úžasný místo!“
Provázela jsem ho kolem polic a ukazovala mu, co jsem si pořídila Jeho přízračné prsty krátce prošly stránkami prvního vydání Gatsbyho a reklamami na rentgenové brýle v jednom z čísel Science Wonder Stories, zatímco mi vyprávěl, jak se jeho otec vydal na moře, aby spravil poškozené řetězy na jedné ze sádek, když ho nečekaně zastihla náhlá bouřka Jeho tělo moře samozřejmě vyplavilo na břeh u stejného pobřeží, kde našli Robovu matku.
„Nebylo to úmyslný,“ řekl Rob. „Tím jsem si naprosto jistý. Táta byl v nejlepších letech a byl pyšný na svou práci. V žádným případě by to nevzdal. Jenom podcenil blížící se bouři. Já jsem úplně stejný a ty to víš, Lito, líp než kdo jiný.“
„A co teď? Určitě toho musíš hodně zařizovat, když budeš rušit firmu.“
„Já nic rušit nebudu.“
„Ty tam zůstaneš?“ Snažila jsem se potlačit užaslý tón.
„Proč ne? Popravdě řečeno, moje takzvaná vědecká kariéra už roky nikam nevede. To, co chci dokázat, nikdo nepodpoří. Nejsem jako ty. Chci říct…“ Ukázal na řady polic. „Ty dokážeš uskutečnit všechno, co si Zamaneš.“
6.
Rob nebyl typ, který by si na cokoli hrál. Když řekl, že je spokojený s tím, že nechá výzkumu a začne místo svého otce spravovat sádky na vzdáleném ostrově, byla to pravda Neměla jsem pořádně čas, abych ho na Harrisu osobně navštívila – koneckonců se nacházel na opačném konci světa – a on si kvůli každodenním povinnostem v rodinném podniku nemohl jen tak vyrazit do Soulu. Začala jsem ale oceňovat podivnou krásu toho ostrova Spolu s pravidelnými zásilkami krabic mražených a vakuově balených čerstvých hřebenatek. Opravdu to Robu Holmovi stačilo? Navzdory jeho očividné hrdosti na to, co dělá, legračním historkám o ostatních obyvatelích, které mi vyprávěl, a občasné zmínce o ženě, s níž se potkával na nábřeží, jsem měla dojem, že ne. Creagach byl přece jen vizí jeho matky a otce, ale ne jeho.
I když byl na podrobnosti skoupý, věděla jsem, že stále touží provést svůj experiment dokazující existenci mnoha světů. Přitom jsem si ovšem uvědomovala, že by to bylo složité, kontroverzní a nákladné. S radostí bych mu nabídla finanční pomoc, jenže jsem věděla, že by ji odmítl. Co jiného jsem tedy mohla udělat? Moje mediální agentura se rozrostla Měla jsem mentory, poradce a konzultanty z řad lidí i umělé inteligence, a Rob by mi byl opravdu užitečný, jenže měl už tak příliš problémů s nedostatkem důslednosti a logiky v tomhle světě na to, aby dokázal vystát všechny chyby, nejasnosti a rozpory virtuálních světů. Pak mě napadlo něco lepšího.
„Víš, proč se tady nikdy nic nemění?“ zeptal se mě, když spolu naše avatary jednoho pozdního odpoledne seděly v Eldonu. „Smrad ze záchodů, depresivní vánoční ozdoby, ani ta zaprášená odměrka na panáky za barem. Tohle už není přenos ze skutečný hospody. Starý Eldon před lety zbourali. Ten podnik, kde od tý doby sedíme, je jenom chytrá projekce toho, jak by to místo vypadalo, kdyby ještě pořád existovalo. Obsluha, studenti, my a vůbec všechno.“
„To je…“ I když se nic nezměnilo, celá místnost jako by se mihotala „Takhle to teď prostě chodí. Hranice skutečnýho a neskutečnýho jsou tak neurčitý, že nerozeznáš, co je co. Ale poslyš,“ dodala jsem, jako bych na ten nápad právě přišla, „po studiích tady v Soulu koluje jeden projekt. Je to seriál o divech vědy, jeden z těch skutečných programů v reálným čase zaměřených na fakta. Jenže máme v jednom kuse problém najít správnýho moderátora Někoho neokoukanýho, kdo by přitom měl vědecký zázemí a osobnost, která by celý projekt dokázala prodat.“
„Tím nemyslíš mě?“
„Proč ne? Bylo by to jen na částečný úvazek. Třeba by ti to dokonce mohlo pomoct propagovat to, co děláš v Creagachu.“
„Měl bych být popularizátor vědy?“
„Jo. Třeba jako takový Carl Sagan nebo možná Stephen Jay Gould.“
Dostala jsem ho a seriál, který za sebou měl pochopitelně roky ve vývojovém očistci, se podařilo zrealizovat. Přistupovala jsem k němu jako k prostředku, jak Robovi obstarat slušné peníze, ale seriál měl od první naživo vysílané epizody úspěch. Rob byl přece jenom okouzlující a přesvědčivý, prošedivělý vous mu dodával na vážnosti a ke všemu ho dělal ještě přitažlivějším. Za pomocí Obrova chodníku ukázal fyzikální aspekty lámání hornin. Vyrobil zvláštní kyvadlo, se kterým předváděl, proč nedokážeme předpovědět počasí na víc než pár dní dopředu. Plaval s velrybami v moři u Ohňové země. Jediná věc, kterou se mu podle všeho nechtělo vysvětlovat, byl podivný způsob, jakým se chovaly fotony, když jste je vystřelili do trubice se dvěma štěrbinami. A také nesrovnalosti mezi pohybem galaxií a Newtonovými a Einsteinovými zákony.
Za pár let Rob Holm zbohatl. A samozřejmě byl i čím dál slavnější, ačkoli se o to nijak aktivně nezasazoval. Stál na pódiích a vypadal přitom náležitě rozpačitě. Pochybovačně si potřásal rukama s groteskně se tvářícími politiky. Dokonce odmítal nabídky vystoupení na hudebních festivalech a musel pravidelně podnikat právní kroky k ochraně své virtuální identity před piráty. Jednou mě navštívil v Soulu a na vlastní oči spatřil divy mé knihovny.
Nakonec to dotáhl dál než já. A pak, když jsem si ho já i většina světa zaškatulkoval jako toho pohledného chlapíka s lehkým přízvukem, co se věnuje populární vědě, jeho avatar vrátil smlouvu na pokračování seriálu nepodepsanou. Možná jsem pustila z hlavy, že zbohatnutí by měl být jen prostředek k dosažení cílů, ale Rob na to pochopitelně nezapomněl.
„Tak,“ spustila jsem, když jsme spolu seděli v našem sdíleném iluzorním Eldonu – jak se ukázalo, naposledy. „Uspěješ se svým projektem. Dosáhneš pozitivního výsledku a dokážeš, že teorie mnoha světů je správná. Co se stane pak?“
„Samozřejmě budu publikovat. Data budou veřejně přístupná, odborně zhodnocená a“
„Protože proč by komukoli mělo stačit, že máš prostě pravdu?“
„Takhle…“ Otřel si kapku virtuální pěny z šedého vousu. „… to ve vědě chodí.“
„A nikdo se nikdy nemusel zaprodat, aby získal pozornost. Dokonce i Galileo musel předvádět ten trik s dělovými koulemi.“
„V poslední sérii jsem vysvětlil, že ten příběh o věži v Pise si vymysleli jeho první životopisci.“
„No tak, Robe. Víš, jak to myslím.“
Zdál se nesvůj. Ale už byl pochopitelně dost slavný. Jediné, co musel udělat, bylo přestat si hrát na Gretu Garbo a vymáčknout ze svého úspěchu, co se dá.
A tak jsem se v podstatě stala Robovou agentkou pro styk s veřejností při jeho dlouho plánovaném pokusu, protože tu koneckonců byla spousta věcí, které vzdělaní laici, natož obyčejní diváci nebo my, takzvaní mediální profesionálové, museli vstřebat. Potřebovali jsme nějaký grif, jednoduchý nápad, který by nám pomohl projekt prodat. A po menším výzkumu jsem jeden takový našla.
V létě roku 1954 dorazil na letiště v Tokiu muž v obleku. Byl to běloch, ale mluvil slušně japonsky a vesměs působil normálně. Problémem byl jeho pas. Ten sice vypadal jako pravý, byl ovšem z jakési země jménem Taured, kterou úředníci nenašli v žádném ze svých seznamů. Návštěvník byl stejně zmatený jako oni, a když mu předložili mapu, ukázal na Andorru, maličkou, ale starou republiku mezi Francií a Španělskem, a trval na tom, že ta je Taured. Úředníci postupovali lidsky a rozumně, a tak pro něj našli místo k přespání, zatímco se jeho případ prošetřoval. Před dveřmi mužova zabezpečeného hotelového pokoje ve vysokém mrakodrapu stála ostraha, jenže ráno se ukázalo, že záhadný muž beze stopy zmizel a návštěvníka z Tauredu už nikdy nikdo neviděl.
Rob se tvářil pochybovačně a pak se nezvykle rozčílil, když se dozvěděl, že reklamní mem už je v oběhu. Navzdory mému dojmu, že takovéhle věci četl celé roky, příběh považoval jen za další městskou legendu, kterou by si ještě víc znepřátelil vědeckou veřejnost, jejíž podporu zoufale potřeboval. Ve skutečnosti musel během klíčového pozorovacího intervalu získat čas a šířku pásma z každé dostupné gravitační observatoře na Zemi i na oběžné dráze a už teď toho neměl času nazbyt.
V posledních hodinách, které se nesly v horečnatém duchu způsobeném neustálými technickými problémy, závěrečnými pochybami a náhlými žádostmi o další peníze, jsem konečně suborbitalem přejela ze Soulu do Frankfurtu, načež jsem přestoupila na nadzemku do Glasgow a potom jsem se hučící, větrem zmítanou kocábkou z drátů a uhelného vlákna vydala podél západního pobřeží Skotska a přes třpytící se Minch. Loď připlula do přístavu ve Stornoway na ostrově Lewis – severní části dlouhého pásu ostrovů, na jehož jihu leží Harris. Tam mě dopravili ve člunu a nakonec jsem našla obstarožní autobus, který mě vzal přes fialové vřesoviště, kolem roztroušených bílých bungalovů a potom nahoru do prastarých hor.
Rob na mě čekal naproti přes cestu na poslední zastávce a oba jsme se klepali, když jsme se objali ve studeném jarním slunci. Hlavní ale bylo, že jsem dorazila a on tu byl. Dokázal si udržovat zbytek světa neskutečně od těla, a ani já bych na tom nechtěla nic měnit. Zdálo se, že většina zádrhelů a potíží byla konečně vyřešená.
I kdyby někteří z jeho plánovaných zdrojů z projektu odstoupili, pořád by měl všechna potřebná data Zítra se Rob Holm stane buď prorokem, nebo vyděděncem.
7.
Stále spal na stejné úzké posteli, kterou míval jako dítě v domku s rezavou střechou u pobřeží v Creagachu. Ložnice jeho rodičů teď ovšem byla plná drahého analytického a monitorovacího vybavení se širokopásmovým vícenásobným satelitním kanálem. Dole byl obývací pokoj, kde měl Rob ve výklenku vedle krbu svou malou sbírku knížek. K mému překvapení to byla skoro všechno poezie – pár kousků od Larkina, Eliota, Frosta, Dickinsonové, Popa Yeatse a Donna a běžné výbory básní mezi hrstkou Asimovů, Clarků a Le Gumových. Vedle stál nízký kostkovaný divan, kde Rob při čtení sedával a který by mohl posloužit také jako druhá postel, i když ji ještě neustlal.
Vzal mě s sebou na loď. Ukázal mi sádky a úžasné výhledy na hornatou pevninu s neuvěřitelně rozlehlými a prázdnými plážemi. Přímo za výběžkem byla zátoka, kde byli nalezeni oba jeho rodiče, a já skoro jako bych slyšela, jak na nás přes šumění moře volají modří lidé z Minchu. Na obzoru jsem viděla menhiry, starou velrybářskou základnu s jezerem na pozadí a kopec, na jehož vršku stál středověký kostel plný mrtvých vůdců klanů, kvůli jejichž krvavým svárům měly tyto ostrovy tak divošskou pověst. A mezitím se k nám rychlostí světla blížil kosmický otřes, vyvolaný kolizí dvou černých děr.
K večeři byly pochopitelně hřebenatky smíchané se smaženým platýsem a nakrájenými houbami, slaninou a pár lístky divokého česneku. Všechno jsme to zapili sladovou whisky a jako zdejší horalé jsme si k tomu dávali chleba se syrovátkou. Potom Rob v hučícím svatostánku v bývalé ložnici svých rodičů znovu zkontroloval stav svých převzácných zdrojů.
Dvojice černých děr se k sobě přibližovala desítky tisíc let a tady na Zemi jsme je pozorovali desítky let. Černé díry byly přes svou údajnou tajuplnost podle všeho jednoduché objekty – nic víc než čirá hmota –, a třebaže k jejich srážce došlo natolik daleko, že se odehrála, když se lidé teprve učili používat nástroje, bylo možné na hodiny, jestli ne na minuty předpovědět, kdy její následky konečně zasáhnou Zemi.
V hlubokém vesmíru a pod povrchem planety se nacházely gravitační observatoře, rozsáhlá soustava laserových interferometrů, všechny připravené daný okamžik zaznamenat, a Rob se na ně napojil. Jediné, co všichni ostatní čekali, že uvidí – všemožné instituty a fakulty nastavily své přístroje tak, aby to vyhledaly – bylo tohle…
Rob, skloněný nade mnou, vyvolal displej, aby mi ukázal ostrý výběžek křivky, mocný nárůst dat, když se černé díry vzájemně pohlcovaly a otřes jejich srážky vyrazil v asymetrickém tepu gravitační vlny.
„Ale o tohle mi nejde, Lito. I když je ten signál neuvěřitelně slabý – pouhý záchvěv hluboko ve struktuře vesmíru –, chci zkombinovat a přefiltrovat všechny týhle výsledky a najít něco ještě slabšího.“
„Tohle…“ Vytáhl nahoru další obrazovku, „je to, co čekám, že uvidím.“ Byl na ní stejný ústřední výběžek křivky, jenže tentokrát ho obklopoval vějíř menších, stále se zmenšujících záchvěvů, které mi zvláštně připomínaly displej, na kterém mi Rob dávno před lety v Leedsu ukázal přízračné mihotání fotonů. „Tohle je ozvěna srážky těch černých děr v jiných vesmírech.“
Natáhla jsem ruku a dotkla se vznášející se obrazovky. Cítila jsem neuvěřitelnou přítomnost temné hmoty z jiných světů.
„A to všechno se stane dnes v noci?“
Rob se usmál.
8.
Nezbývalo už nic dalšího, co by se dalo udělat – observatoře, na které byl Rob napojený, byly vzdálené nezávislé, autonomní přístroje –, a tak jsme přenesli židle ven do tmy, dali si další whisky, nasbírali dřevo a zapálili oheň na pobřeží.
Mluvili jsme o knihách. Nikoli o nových, ale o několika našich společných oblíbencích. Poe, Pasternak a Fitzgerald. A Rob se přiznal, že se nikdy do ničeho nezabral tolik, jak to předstíral při prvních pokusech s literaturou. Jak mu připadalo, že mu ten starý jazyk a interpunkce házejí klacky pod nohy, a že mu nějaký čas trvalo, než pochopil, že očividně potřebuje skutečnou záložku. Celý ten nápad by vzdal nebýt mé očividné, neochvějné víry.
„Řeknu ti, že to konečně změnily až Gulliverovy cesty. Swift byl neskutečně chytrý, neomalený, legrační a naštvaný, a přitom dokázal vyprávět skvělý příběh. Ta část; kde laputští astronomové studují hvězdy z hlubiny jeskyně a snaží se z dýní získávat sluneční paprsky. To jsme celí my tady, ne?“
Oheň skomíral. Nalili jsme si další whisky a Rob zarecitoval báseň od Li Pa o tom, jak popíjí se stínem měsíce, a pak jsme vzpomínali na časy v Leedsu, kdy jsme chodívali na vřesoviště, a vypili a snědli jsme toho víc, než bylo zdravé, tančili jsme jako divoši a ano, jednou jsme se spolu ve dvou dívali na hvězdy.
Teď jsme vstali a Rob mě odvedl od pohasínajícího ohně. Hvězdy tu zářily neuvěřitelně jasně a noční obloha byla tak černá, že mi pouhý pohled na ni připadal jako pád. Tam na západě je souhvězdí Býka, Lito. Nachází se v něm mlhovina Raka, pozůstatky supernovy, kterou Číňané zaznamenali v roce 1054. Je v části Mléčné dráhy známé jako Rameno Persea, kde naše temné dvojhvězdy zanedlouho skončí svůj osudný tanec. Opírala jsem se o něj, zatímco mě objímal, a možná jsme oba dýchali o něco rychleji, než by odpovídalo úžasu nad divy kosmu.
„Kolik je hodin, Robe?“
„Je…“ Zkontroloval hodinky. „Něco po půlnoci.“
„Tak ještě máme čas.“
„Na co?“
Políbili jsme se, pak jsme zamířili zpátky a po schodech jsme se vydali k Robovu lůžku. Bylo to milé, trochu opilé, a rychle to skončilo.
Nic, co by pohnulo Zemí a světem, ale připadalo mi to víc jako milování než jenom sex. Potom jsem se schoulila k Robovi, vdechovala jsem jeho skořicovou vůni a pohroužila se do hlubin hvězdářské spokojenosti.
„Robe?“
Na obloze za oknem už bylo vidět první náznaky svítání, když jsem vstala a řekla si, že bude vedle v bývalé ložnici rodičů, nebo se bude procházet po pobřeží, zatímco se svým avatarem bude čelit smršti žádostí o rozhovor. Jenže jsem Vytušila, že něco není v pořádku.
V meku už jsem se vyznala, a tak jsem mezi hučícími přístroji v ložnici jeho rodičů snadno vylovila správnou obrazovku. Ta událost, ta srážka se rozhodně odehrála Všechny observatoře zaznamenaly prudký nárůst gravitační vlny, ovšem vedlejší obrazovka, kde Rob kombinoval, filtroval a třídil data, neukazovala žádné chvění, žádné ozvěny z jiných světů.
Vyběhla jsem ven a křičela jeho jméno. Zkontrolovala jsem data domu. Přecházela jsem sem a tam. Pak jsem pomocí avataru kontaktovala úřady. Dělala jsem všechny ty věci, které lidi obvykle dělají, když zmizí někdo, koho milují, ale byla jsem takřka přesvědčená, že už je příliš pozdě.
Dorazila helikoptéra. Kolem kroužily drony. Dorazili místní. Připluli rybáři na lodích a člunech. A nakonec přišlo na řadu neodbytné zpravodajství a veškerá publicita, jakou bych si kdy mohla přát. Jenomže ne takhle.
Jak den ubíhal, nakonec jsem zůstala sedět na skalách v zátoce za výběžkem za Creagachem a čekala jsem, až sem proudy přinesou Robovo tělo, aby se připojil ke svým rodičům.
A čekám doteď.
9.
Teď už si Roba Holma pamatuje jen málo lidí, a když ano, vzpomínají na něj jako na toho pohledného chlapíka, který moderoval trochu zvláštní programy o přírodě – nebo to byla věda? A neumřel nějakým podivným, smutným způsobem? Já si ho však stále pamatuju a stále mi schází.
Pořád se v duchu ptám, co se vlastně stalo tu noc, kdy vyklouzl z postele, v níž jsme se spolu na chvilku ocitli. Úřady celou věc vysvětlily tím, že poznal, že jeho teorie ztroskotala, a vyšel ven do ledové vody Minchu, ale já to pořád nedokážu přijmout.
Možná byl vážně jako návštěvník z Tauredu a prostě zmizel ze světa, který nedokázal potvrdit to, v co věřil.
Už čtu jen málo románů a povídek. Jejich děj a stránky mi připadají překomplikované. Spíš jako nástěnné malby než jako elegantní miniatury. Hrubě otesané kameny namísto šperků. Zvláštní na tom je, že zatímco můj zájem pohasl, knihy znovu přišly do módy.
Objevili se noví nakladatelé, dokonce i noví spisovatelé, a ve všech městech se otevírají knihkupectví. Do mé knihovny v Soulu teď každý rok míří tisíce lidí a já lezu na nervy konzervátorům, když návštěvníkům dovoluju, aby vytahovali mé vzácné výtisky z polic. Nakonec od toho tu knihy jsou. Sama tam chodím jen zřídka.
Vlastně jen málokdy opouštím Harris, a Creagach, který mi Rob se svou typickou ohleduplností a předvídavostí odkázal v poslední vůli. Ze všech sil zachovávám sádky v chodu, ploužím se ve člunu a snažím se udržet kraby a hvězdice v bezpečné vzdálenosti, i když podnik sotva vydělává, a tak to asi bylo vždycky.
K čemu se však vracím, je Robova skromná sbírka poezie. Pobývám s Eliotovým Prufrockem mezi řetězy v moři, s Hardym se ptám, co by se stalo, kdyby on a ta žena zůstali schovaní před deštěm o chvilku déle, a dívám se, jak děti Silvie Plathové praskají poslední balonky. Jen bych si přála, aby tu byl Rob a mohl se se mnou podělit o ta vzácná slova a okamžiky. Jsme tu ale jen ty a já, milý, věrný čtenáři, a modří lidé z Minchu, jejichž hlasy se nesou nad vlnami.
Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF v září roku 2016
přeložila Ivana Svobodová