(Temné jeviště je zalito jen tušeným namodralým světlem velmi pozdní noci, jako když zůstanete vzhůru ještě dlouho po třetiřadých diskusních pořadech, kdy už nevíte, co je reklama a co informace, kdy běží noční filmy, v nichž zvuk nesedí s pohybem úst herců a kdykoli se bez ohledu na děj změní v reklamu, sledujete opakované zprávy, na které jste při aktuálním vysílání neměli žaludek. S jistým úsilím lze na jevišti rozlišit řady nevelkých, pravoúhlých objektů, stejně jako mnohem masivnější, avšak nepravidelný, objekt v pozadí. Obloha je temná, nesvítí hvězdy ani měsíc.
Režisér rozsvítí velikou baterku a jasným kuželem světla jednou, dvakrát, třikrát přejede diváky. Účinek náhlého světla a hry stínů v divadle umocní šustění štětek na bubnu, které napodobují zvuk spadaného listí, a přesýpání zrn v dešťové holi, které se víc než pleskání deště podobá chrastění kostí.
Když režisér, ke své nepokryté spokojenosti, přehlédne publikum, zamíří paprsek baterky k jevišti. Umožní tak divákům spatřit řady náhrobků, které se táhnou napříč hledištěm. Jsou ve dvou řadách, na dvou místech po třech za sebou. I při zběžném pohledu je zřejmé, že náhrobky jsou staré, omšelé, odrolené, ohlazené povětřím. Režisér nechá na okamžik světlo spočinout na nepravidelném objektu za náhrobky, nízké, pokroucené vrbě, než baterku postaví na zem a bílý kužel světla zamíří kolmo do vzduchu. Sám se posadí vedle, zaklání se, dokud zády nenarazí na náhrobek, nohy pomalu zkříží před sebou.
Dlužno podotknout, že přestože sedí vedle jasně zářící baterky, lze režiséra rozeznat jen stěží. Jeho věk lze odhadnout někam k pozdní čtyřicítce, s rozumnou tolerancí deset let nahoru nebo dolů. Hluboko zapadlé oči stíní husté obočí a štítek otřepané basebalové čepice. Má silný nos, který si možná zlomil při nějaké dávné potyčce; stíny vrhané baterkou nedovolují rozeznat, jestli má nad širokým horním rtem knírek, ale jeho ostře řezaná brada je bez vousů. Těžko říci, jaké je národnosti; jako vzdálený bratranec by se mohl objevit na rodinné sešlosti kohokoli z publika, a nepůsobil by nepatřičně. Je pozdní podzim, proto je oblečen teple: kožená bunda, flanelová košile, džíny a pevné boty.)
REŽISÉR: Zombie. Jako většina věcí v životě, i v tomto případě vychází realita, v porovnání s technologickým pozlátkem hollywoodských filmů, poněkud překvapivě. Za prvé je zde zápach, puch, který kombinuje to nejhorší z kanálů a hnijícího masa spolu s lehkým nádechem formaldehydu. Lidé si myslívali, že onen pach pochází z pohřebních ústavů, ať jejich drahou zesnulou tetičku napustili čímkoli, ale ukázalo se, že tomu tak není. Ten pach k nim prostě patří. Někteří, převážně vědci a lékaři, spekulovali o tom, že je to specifický pach toho, co způsobuje, že mrtví vstanou a chodí. Myslím ale, že jiní vědci a lékaři s touto teorií nesouhlasí. Nemusíte ale rozumět chemismu jejich zápachu, abyste věděli, že k nim patří.
Za další, pokud jde o zombie, nikdo nepředpokládal, jak jsou ty zatracené věci neudolatelné. Střelíte je do hrudi, a ony jdou dál. Střelíte je do nohy, co, ustřelíte jim z pár metrů celou nohu brokovnicí, svalí se na bok, minutu nebo dvě se plácají, pak přijdou na to, jak se zvednout na přední, takže se plazí po rukách a zbývající nohou se odstrkují. A celou tu dobu se ta noha, kterou jste odstřelili, mrská jako šílená, jako… jako že kdyby snad měla ještě o něco víc nervových buněk, byla by se vydala za vámi sama. Pak je tu výstřel do hlavy. To, pravda, funguje, protože zničí dostatek mozkové hmoty a zombie padne. Ale máte vůbec představu, jak je obtížné trefit pohybující se cíl, dokonce i pomalu se pohybující cíl, do hlavy, byť na krátkou vzdálenost? Zvlášť když nemáte po ruce špičkovou odstřelovačskou pušku, ale osmatřicítku revolver s krátkou hlavní, který jste si koupili před deseti lety, když vykradli souseda, ale od té doby jste ji nedrželi v ruce, a obličej, do kterého míříte, patří pastorovi, který minulou neděli kázal členům vašeho zmenšujícího se stáda, že bůh je zkouší, a nabádal je, aby neztráceli naději.
(Vysoko nad režisérem se rozsvítí bodový reflektor a ozáří Owena Trezzu, který stojí v hlavní uličce, asi ve třech čtvrtinách vzdálenosti k jevišti. Je obrácený k zadní části divadla. Může mu být kolem pětatřiceti, hnědé vlasy mu trčí do všech stran, jako kdyby si je přeležel a několik dní nemyl, brýle má na pravé straně slepené lepicí páskou a brada i tváře mu zarůstají neudržovaným vousem. Džínovou bundu má špinavou od hlíny a trávy a džíny upatlané od něčeho, čemu budeme raději říkat olej. Zelené tričko pod bundou sice není čisté, ale nijak viditelně zamazané, přestože z nápisu na prsou zůstalo jen několik bílých skvrn. V natažené ruce svírá revolver s krátkou hlavní, který se viditelně třese, jak se snaží zamířit na něco mimo dosah bodového reflektoru.)
OWEN: Ach, proboha Ach, kristepane. Stůjte. Zůstaňte stát! Pastore Parksi? Prosím, nechoďte už dál. Pastore? Já jsem Owen, Owen Trezza Mohl byste se zastavit? Nechci… tak stůjte. Jen se chceme ujistit. Proboha Prosím. Owen Trezza… chodím na bohoslužby o desáté. S manželkou Kathy. Sedáváme na levé straně, vaší levé, jen několik lavic od oltáře. Pane Parksi? Stůjte, prosím. Jste asi v šoku, ale jestli se nezastavíte, budu vás muset zastřelit. Já jsem Owen. Moje žena čeká první dítě. Má rezavé vlasy. Stůjte, stůjte! Zatraceně, pastore, budu střílet! Nedáváte mi na vybranou. Prosím! Nechci zmáčknout spoušť, ale jestli se nezastavíte, udělám to. Nenuťte mě. Pro lásku boží, proč nezůstanete stát? Čekáme dítě. Nechci vás zastřelit.
(Z šera, mimo dosah bodového reflektoru, je slyšet šoupání laciných polobotek po koberci.)
OWEN: Pastore Parksi, Michaeli, Michaeli Parksi, tohle je poslední varování. Zůstaňte, kde jste. Okamžitě stůjte.
(Polobotky se dál šoupají po koberci. Ze zadní části divadla se vyvalí příšerný puch, jako když dva dny mrtvý jelen pukne ve žhavém letním odpoledni. Owenovi se hrozně třese ruka. Levou rukou si sevře zápěstí, aby vůbec mohl stisknout spoušť. Revolver práskne jako zvlášť hlasitá petarda a trhne sebou nahoru a stranou. Owen znovu zamíří.)
OWEN: Tohle byl varovný výstřel. Zůstaňte prosím na místě.
(Znovu se ozve nepříjemné šoupání polobotek a v místě, kde se kužel světla bodového reflektoru rozpíjí v šeru, se objeví nejasný obrys postavy. Owen střílí podruhé, revolver práskne a poskočí. Znovu zamíří, čtyřikrát stiskne spoušť a snaží se držet revolver rovně. Vzduch je teď plný štiplavého dýmu ze střelného prachu. Postava vstupuje do světla. Kymácí se jako ramínko metronomu, paže spuštěné podél těla, rovná jako pravítko. Je to muž, možná o deset let starší než Owen, na sobě má khaki kalhoty a černou košili s krátkými rukávy. Bílý kolárek je potřísněný zaschlou krví. Kromě místa nad límečkem, kde zeje otevřená, nepravidelná rána barvy zaschlých jater, je celý šedý. Je mu špatně vidět do obličeje. Tvář má povislou, ústa otevřená, oči prázdné. Úderník cvakne, když se Owen pokusí vystřelit z prázdného revolveru.)
OWEN: No tak, pastore Parksi. Promiňte, že jsem vám říkal Michaeli. No tak, vím, že mě slyšíte. Stůjte. Stůjte, prosím. Zastavte se. Pro lásku boží do prdele stůjte!
(Pastor Michael Parks, nebo zombie, známá dříve pod tímto jménem, nereaguje na poslední Owenův příkaz o nic víc než na ty předchozí. Owenovi klesne paže. Tváří se mu mihne výraz člověka, který si uvědomí, že po něm sahá smrt, ale vzápětí ho vystřídá výraz ostrého nesouhlasu. Začne mluvit.
Jeho prosebná, Výhrůžná či vzdorovitá slova utonou v ohlušujícím zadunění. Zároveň s ním pastorův týl vybuchne jako gejzír zkažené krve, hrudkovité mozkové hmoty a úlomků kosti, které potřísní posluchače sedící po stranách uličky. Kněz padá na zem.
Režisér stojí. V pravé ruce drží revolver s dlouhou hlavní, z níž stoupá proužek kouře. Asi pět vteřin stále míří na nehybné pastorovo tělo, pak revolver zdvihá a zasouvá do podpažního pouzdra Owen Trezza zírá na tělo a reflektor zhasne. Režisér znovu usedá.)
REŽISÉR: Jistě, samozřejmě existují vynikající střelci, a jistě i mezi ženami, ale stejně tak je nepochybné, že jsou v menšině. Většina lidí se musí spolehnout na jiné metody. Někteří rádoby chlapáci se pokoušeli napodobit Barbara Conana a šli na zombie se sekerou v jedné a řeznickým nožem v druhé ruce. Zvlášť inspirujícím příkladem je jedna těžká váha jménem Gary Floss, který nahodil řetězovou pilu, kterou si koupil, aby pokácel řadu borovic před domem. (Byla to chyba, protože každý pak viděl, v jak bědném stavu je udržován Garyho dům.) Potíž je v tom, že sekera ve vaší pravici není ve skutečnosti zbraň. Je to nástroj, kterým štípáte polínka do krbu, a přestože je možná dost ostrá, abyste naštípali zásobu na příští zimu, nestačí na to, abyste jedním máchnutím své mocné paže někomu srazili hlavu z ramen. Totéž platí pro nůž, který svíráte v upocené levé ruce. Je to nástroj na řezání, a když si vzpomenete na úsilí, jaké musíte vynaložit na uříznutí plátku roštěné, která se vám ani nesnaží neodbytně vrazit prsty do lebky, možná přehodnotíte své šance na snadné odříznutí rozchujících se paží. I kdybyste měli sekeru ostrou jako břitva a řádnou mačetu, není to nijak snadné. Filmy stranou, opět, nikdo takové zbraně nepoužívá často a není v jejich používání zběhlý. K tomu je třeba neustále cvičit. Jinak sekera uvízne v klíční kosti a střenky vaší rozmanité sbírky nožů budou zombie neškodně trčet z boku.
A pokud jde o Garyho Flosse a jeho řetězovou pilu, moc se s ní neohánějte. Člověk snadno přijde o ruku.
(Vpravo i vlevo se ozývá zvuk startovaných motorových pil. Několikeré túrování a pak pokles otáček, jak se zuby do něčeho zařezávají. Vrčení se mísí s jekotem a vzápětí se rozhostí ticho.)
REŽISÉR: Co zabírá, je oheň. Zombie utíkají od ohně rychleji, než se ženou k živému masu. Problém je v tom, že nejsou nijak zvlášť hořlavé. O nic víc než vy nebo já. Takže musíte přijít na to, jak sestrojit vhodný nástroj k jejich zapálení. V tuto chvíli je znám jen podomácku vyrobený napalm Billyho Joea Royaleho. Přetrvávající smysl pro občanskou odpovědnost mi velí neprozrazovat složení Billyho zápalné zbraně, kterou si zřejmě vyrobil podle návodu z nějaké Anarchistovy kuchařky, starého vydání časopisu Soldier of Fortune, nebo podle něčeho, co viděl na Discovery Channel ještě předtím, než nadobro přestal vysílat. (To je sakra nepříjemná věc – víte, že Hístory Channel stále vysílá? Prakticky všechny ostatní kanály už vypadly. Občas se některé stanici mimo New York podaří něco odvysílat. Posledně to bylo asi před deseti dny, kdy společnost ABC vysílala ořezané zprávy, které nikomu neřekly víc, než co by už nevěděl nebo se nedoslechl, a epizodu ze seriálu General Hospital z konce devadesátých let. Ale ať History Channel vysílá odkudkoli, někdo do něho zařadil čtyřiadvacet hodin dokumentů o druhé světové válce, které teď běží v nekonečné smyčce. Černobílé záběry ze dne D, Pearl Harboru a vojenského tábora Anzo střídají barevné reklamy na řetězce restaurací, kde už měsíc neprodali jediné jídlo, auta, která už nikdo pěkně dlouho neviděl vyjet na silnici, a filmy, které se nikdy nedostaly do kin. Abych pravdu řekl, myslím, že lidé, kteří takhle mrhají energií svého generátoru, to dělají spíš kvůli reklamám než z nostalgie za takzvanou Greatest Generation. Dnes nám Big Mac připadá jako pohádková extravagance, cadillac je opulentní dekadence a nový film máme za nehorázné požitkářství.)
To je samozřejmě všechno trochu mimo téma. Mluvili jsme o Billym Joeovi a jeho domácím napalmu. Než dovedl svoji směs k dokonalosti, zdejší situace se už změnila z nepříliš vážné v totální katastrofu. A to během několika dní. Kde jsme to…
Já pitomec. Že jsem vám ještě neřekl, jak se to tady jmenuje? Omlouvám se. Je to… zombie se do té míry staly centrem našeho bytí, že jsou hlavním námětem konverzace namísto počasí. Takže tohle město se příznačně jmenuje Goodhope Crossing a jsme na místním hřbitově u kostela reformované církve. Já teď sedím na jeho nejstarším místě. Nejmladší hroby jsou…
(Režisér ukáže do hlediště.)
REŽISÉR: Klid, klid. Přestože nejsme nikde naprosto v bezpečí, hřbitov není o nic nebezpečnější než kterékoli jiné místo. A navíc myslím, že místní úřady už před desítkami let nařídily, aby každé tělo bylo pohřbeno v řádně uzavřené rakvi, která musí být umístěna v hrobce. Aby se zamezilo znečištění spodních vod a podobně. Čas od času zombie prokazují svoji schopnost vyškrábat se z jakékoli rakve, ale ještě jsem neslyšel, že by unikly z hrobky. Na rozdíl od různých zkazek nemají větší sílu než vy nebo já. Naopak je téměř pravidlem, že jsou slabší. A čím déle jsou bez potravy, tím více slábnou. Svalovina se rozkládá. Hlad je sice nezabije, ale zpomalí je natolik, že jsou prakticky nehybné. Dalo by se říct, že spí. Takže je velice pravděpodobné, že cokoli se tady v hlíně pode mnou kroutí, je už dávno bez šťávy. Pochopitelně se ale nijak nehrnu, abych se o tom přesvědčil.
(Naskočí světla na pravé straně jeviště a měkkou, žlutou září zalijí jakýsi náhrobek a spolu s ním Jennifer a Jacksona Holandovy. Ona stojí za náhrobkem, on sedí na zemi vpravo před ním. Jsou to sourozenci, přátelé jejich rodičů jim potají říkají katolická, nebo irská dvojčata Jennifer je o deset měsíců starší než její bratr, což při jeho šestnácti letech znamená, že jí je sedmnáct. Jsou si podobni jak postavou – oba jsou vysocí, ale mohutní – tak hranatými obličeji, hnědýma očima a kudrnatými vlasy stejné barvy. Oba mají na sobě oranžové lovecké čapky, oranžové lovecké vesty přes bílé pletené svetry, džíny a pevné boty. Jennifer si opírá brokovnici o bok, žvýká žvýkačku a dělá bubliny. Jackson si položil pušku za sebe, bradu má opřenou o pěst a zírá do země.)
JENNIFER: Pořád si myslím, že sedíš moc blízko.
JACKSON: To je dobrý, Jennifer.
JENNIFER: Jo, uvidíme, jak dobrý to bude, až tě budu muset střelit do hlavy, aby sis ze mě neudělal Happy Meal. (Jackson přehnaně vzdychá a sune se za pušku.)
JACKSON: Tak co? Je to takhle lepší?
JENNIFER: Až dokud si ten, na jehož hrobě sedíš, neřekne, že by tvůj zadek mohl být docela chutná sváča (Jackson si ji změří a vstane.)
JENNIFER: Nezapomínáš na něco? (Pokývne k brokovnici na zemi. Jackson si vrazí ruce do kapes vesty.)
JACKSON: Když se něco objeví, budu mít spoustu času ji popadnout.
JENNIFER: Nebuď si tak jistý. Christine Comptonová říkala, že jejich rodinu napadla dvojice žroutů, kteří běhali jako sprinteři.
JACKSON: Hmm.
JENNIFER: Proč by si to vymýšlela?
JACKSON: A ona… pan Compton je zastřelil?
JENNIFER: Zastřelila je paní Comptonová. Christinin táta střílí na hovno.
JACKSON: Takže je to v pohodě, obě ty sprintující zombie jsou mrtvé. Zase. Tím pádem se jich nemusíme bát.
JENNIFER: Můžou tu být další. To nikdy nevíš.
JACKSON: Já to risknu. (Odmlka) A vůbec, už tady nemáme co dělat.
JENNIFER: Ach?
JACKSON: Nemyslíš, že kdyby se prababička Roseová chtěla vrátit, už by to udělala? Jak už je to dlouho? Deset čtrnáct dní, co se vyhrabal poslední? A trvalo jim to pěkně dlouho.
JENNIFER: Jasně. To znamená, že tu můžou být další, kteří potřebují ještě víc času.
JACKSON: Ty tomu vážně věříš?
JENNIFER: Hele, táta to tak chce.
JACKSON: A my všichni víme, že je příkladem duševního zdraví.
JENNIFER: A co čekáš? Po tom, co se stalo mámě a Lise…
JACKSON: Co on říká, že se stalo.
JENNIFER: Nezačínej s tím zase.
JACKSON: Já jenom říkám, že ti tři byli v autě, v hummeru, proboha Měli zbraně. Jak se taková situace může obrátit proti tobě? To je přece férová otázka. Rád bych věděl, jak se z tohohle…
JENNIFER: Sklapni.
JACKSON: No jo.
(Sourozenci se zadívají každý jinam. Jackson prochází mezi hroby na pravé straně, téměř odchází z jeviště, pak se pomalu otáčí a vrací se k hrobu prababičky. Mezitím Jennifer kontroluje pušku, zamíří do země před náhrobkem a pak si ji znovu opírá o bok. Jackson překročí svoji brokovnici a dřepne si vedle hrobu.)
JACKSON: Znal ji táta vůbec?
JENNIFER: Svoji babičku? Řekla bych, že ne. Neumřela ještě dřív, než se narodil? Když byl děda Jack ještě kluk?
JACKSON: Asi jo. Nevzpomínám si. S tátou jsme o těchhle věcech nikdy nemluvili. O rodinné historii a tak.
JENNIFER: Vím bezpečně, že ji neznal osobně.
JACKSON: Paráda
(Další odmlka)
JENNIFER: Chceš vědět, co mi nejde z hlavy?
JACKSON: A mám snad na vybranou?
JENNIFER: Hele, trhni si. Jestli budeš pořád takovej, tak jdi do háje.
JACKSON: Tak promiň, no.
JENNIFER: Nech to plavat.
JACKSON: No vážně. Nech toho. Promiň.
JENNIFER: Chtěla jsem říct, že už celý týden myslím na Díkůvzdání u dědy Jacka Na tu klikvovou omáčku, co uvařil…
JACKSON: No jo! No jo! To bylo odporný. Co do toho…
JENNIFER: Papričky jalapeño.
JACKSON: Jo! Jo! Vzpomínám si. Děda se tak rozkašlal, že…
JENNIFER: Že mu zuby vyletěly na mámin talíř!
JACKSON: Jo… (Otírá si oči.) Hele. (Vstává a dívá se na hrob.) „Co to… co to je?“
JENNIFER: Co?
JACKSON: Tady, uprostřed. (Ukazuje.) Vidíš, jak se hlína…
(Jennifer zalící, opře si pažbu pušky o rameno, skloní hlaveň a obchází náhrobek.)
JENNIFER: Ukaž.
(Jackson pokleká a drží pravou ruku asi palec od země.)
JENNIFER: Ne tak blízko.
JACKSON: Vidíš to?
(Jennifer přikyvuje. Jackson vstane, jde ke své pušce, málem o ni zakopne.)
JENNIFER: Asi by sis měl zacpat uši.
(Jennifer pětkrát vystřelí do země. Jackson si připlácne dlaně na uši a z hrobu odletují spršky hlíny. Brokovnice dělá hrozný hluk a jeho ozvěna se nese divadlem. Všude je spousta kouře ze střelného prachu, takže když Jennifer poodstoupí a zdvihne pušku, Jackson kašle a mává rukama, aby vyčistil vzduch.)
JACKSON: Do prdele.
JENNIFER: Člověk si musí dát záležet.
JACKSON: Byla to ona?
JENNIFER: Myslím, že jo. Něco bylo těsně pod povrchem.
JACKSON: Doufejme, že to nebyl svišť.
JENNIFER: Vidíš tady nějaké kusy sviště?
JACKSON: Nevidím vůbec nic. (Vstává a bere si pušku.) Znamená to, že můžeme jít domů?
JENNIFER: Asi bychom měli pro jistotu pár minut počkat.
JACKSON: Paráda
(Oba pozorují hrob. Jevištní světla zhasnou.)
REŽISÉR: To byli sourozenci.
No dobře, co vám o tomhle městě můžu ještě říct? Myslím, že zeměpisná šířka a délka vám nebudou k ničemu, lepší asi bude, když vám povím, že New York je asi hodinu a půl jižně odsud, Hartford hodinu a půl východně a řeka Hudson dvacet minut západně. Když je normální rok, je v létě horko a v zimě zima. Sněhu bývá dost, aby si ho děti pořádně užily, jsou tu i bouře, které nemají daleko k tornádům. Jednu dobu to bývalo něco jako země IBM a lidé odsud jezdili za prací do New Yorku a na místa jako Con Ed. To se změnilo dvakrát. Poprvé počátkem devadesátých let, kdy se IBM zhroutila a davy mužů a žen ve středním věku si musely hledat práci. Podruhé to bylo po jedenáctém září, kdy si spousta bohatých lidí řekla, že Manhattan už není jejich oblíbená adresa a uvědomili si, že za peníze, které vrazili do své obří vestavěné skříně ve městě, mohou mít pořádný dům se slušným pozemkem v příjemné vzdálenosti od New Yorku.
Obrat nastal po dlouhém útlumu výstavby nových domů, který následoval po zeštíhlení IBM, a ceny nemovitostí hned vystřelily vzhůru jako rachejtle na čtvrtého července. Myslím, že byste tomu mohli říkat vznik venkovské šlechty. Znamenalo to, že váš dům za necelý měsíc podstatně stoupl na ceně. Nebylo to přes noc, to ne, ale myslím, že to šlo hodně rychle. Mluvíme o nárůstu třicet, čtyřicet, padesát a někdy i víc procent v závislosti na tom, jak daleko bylo na nádraží Metro-North nebo k Taconic Parkway. Také to znamenalo obrovsky nárůst výstavby nových domů, povětšinou luxusních. Nedosahovaly sice úrovně McMansions, ale byly zvenčí hodně veliké a uvnitř měly dost málo pokojů, byly nalepené jeden na druhý a dvorek za domem byl právě tak prostorný, aby vám stálo za to každou druhou sobotu nahodit sekačku. Pokud jste na venkově vlastnili nějaké větší pozemky, bylo pokušení podojit všechny zájemce téměř neodolatelné. Z farmy, která rozhodně nebyla strojem na peníze a už příliš dlouho pohlcovala víc peněz, než vynášela, vzniklo dvanáct nebo patnáct stavebních parcel a s nimi i nová komunita, nazvaná řekněme Orchard Hills, o čemž jste si mohli namlouvat, že jde o připomínku dřívějšího vlastníka.
Když se zombie začaly objevovat ve významnějších počtech, čekaly na ně v těchto domech celé rodiny jako pečlivě zabalená svačinka
Na balkonu se rozsvítí bodový reflektor a jeho paprsek se usadí na Mary Phillipsové, která stojí před orchestřištěm. Přestože stojí čelem k divákům, má nepřítomný výraz. Je jí sotva třicet. Rusé vlasy má nedávno ostříhané, ale střih se opravdu nepovedl. Vlasy jsou spíše osekané a místy je vidět obrys lebky, jinde zůstaly delší chomáče a několik dlouhých pramenů naznačuje původní účes. Jednolitou pravidelnost světlých pih v její tváři narušuje cosi, co zřejmě bývalo velikým černým monoklem, který vybledl do změti zelených a žlutých fleků, kolem pravého oka zbylo ještě několik temnějších skvrn. Na sobě má bílou košili, jejíž světlehnědé puntíky jsou zřejmě rozmístěny bez rozmyslu, až náhodně, téměř nové černé džíny a bílé tenisky olepené blátem. Ruce má zaťaté v pěst a opřené v bok.
MARY: Byla jsem v kuchyni a vařila vodu na těstoviny. Pár týdnů před tím nám přivezli plyn. Je to legrační, jak se všechno zhroutilo. Tohle bylo po tom, co se podařilo zvládnout první nápor a všichni politici a vědátoři tvrdili, že to bylo o chlup, ale nejhorší máme za sebou. Nic takového, co se stalo v Indii, Asii a co se dělo v Jižní Americe se prý u nás stát nemůže. Nezajímalo je, že ty věci, tak jsme říkali žroutům, protože zombie nám připadalo přitažené za vlasy, se objevovaly na tuctech míst od Maine po Kalifornii, kde je dřív nikdo nikdy neviděl. Asi jste o tom slyšeli. Moje sousedka Barbara Odenkirková byla ředitelkou pro lidské zdroje u nějaké agentury na Manhattanu a každý den jezdila vlakem z Beaconu do New Yorku. Když jsme spolu mluvily naposledy, říkala, že při každé cestě je jich podél trati stále víc. Říkala, že nikoho z vlaku to nijak zvlášť nevzrušovalo – když se žrout dostal moc blízko k vlaku, dopadlo to s ním špatně. Vyptávala jsem se jí, jak to vypadá s městy a vesnicemi podél trati. Když jsem začala chodit s Tedem, jezdila jsem po téhle trati dost často a vzpomínám si na spousty domů napůl schovaných v lesích. Barbara si byla jista, že místní policie situaci zvládá. Samozřejmě nezvládala Ne tak, jak si Barbara představovala Nevím proč. Byli jsme tak překvapení, vyděšení a rozzuření, když napadli ten fotbalový zápas v Cold Springs. Měli jsme do našich volv a bavoráků nacpat, co se dalo, a na plný plyn vyrazit z města Jenže nebylo kam. Možná do pohoří Adirondacks, slyšela jsem, že tam to není tak zlé. Snad i v Catskills by to bylo lepší.
Ale cisterna s plynem přijela jako každý půlrok, zásobník byl víc než z poloviny plný, mohli jsme jet nakoupit, i když regály byly prázdnější než obvykle, maso nebylo žádné, nemluvě o cukrovinkách a rybách, ale naplnili jsme košíky stejným množstvím jídla jako obvykle a říkali jsme si, že prezident měl tehdy pravdu, že jsme z nejhoršího venku, a skoro jsme tomu věřili. Když vrcholil první nápor a vypadalo to, že Orlando nevydrží, koupil Ted přenosný generátor. Všichni ostatní skupovali zbraně a najednou tu byl můj manžel a chtěl, abych mu pomohla vyložit tu těžkou krabici z auta. Byl vyděšený, myslím, že se bál, že mu vynadám, že se nevrátil z Wal-Martu s náručí pušek. Ale já se nezlobila. Jeho předvídavost na mě udělala opravdu dojem. Nijak jsem nestála o to, abychom se ozbrojili. Tehdy jsem stále věřila že policie a Národní garda se žrouty zatočí, a pokud ne, byla jsem obklopena sousedy, kteří byli jen krůček od založení vlastních milicí. Objevily se výpadky proudu, ale měli jsme štěstí, protože ten největší trval jen většinu jedné noci. Podle rádia existovala místa kde se nesvítilo týden i deset dní. Ovšem menší výpadky se objevovaly každých pár dní: na pět nebo deset vteřin, párkrát i na pár hodin. Měli jsme generátor a veliké červené kanystry benzínu, které Ted někde sehnal, se zásobováním nebyl problém, protože většina benzínek fungovala. Ten generátor mi dodával pocit jistoty, jaký by mi nedal žádný samopal. Abych řekla pravdu, větší strach jsem měla z Tedovy neústupnosti, že ho sám zapojí. Když je někdo odborník na počítačové technologie, neznamená to, že má automaticky kouzelnou schopnost ovládat veškerá elektrická zařízení. Kolikrát jsem mu to jenom říkala? Zvlášť když Sean Reynolds o dva domy dál je elektrikář a rád s takovými věcmi pomůže. Ale on ne, prý to zvládne levou zadní. Tohle říkal i tehdy, když zapojoval domácí zábavní centrum a vyhodil při tom pojistky v polovině domu. Co jsem s ním měla dělat? Alespoň jsem odpojila počítač a zábavní centrum.
Nějak se mu to povedlo, i když s větším množstvím kleteb, než bych byla ráda, aby děti slyšely od svého otce, stála jsem v kuchyni u kamen a čekala, až se začne vařit voda. Robbie zase chtěla makarony se sýrem a já se s ní nehádala, protože Brian si je dá také a ve spíži jsme jich měli spoustu krabic. Byly to ty organické, kam se přidá jen trochu mléka a je hotová i omáčka Myslela jsem, že je to mnohem ekonomičtější, ale zato byly drahé. A tak to vlastně vyšlo prakticky nastejno. Proud vypadl hodinu před tím, a protože jsme generátor používali střídmě, nepřipadalo mi teď jeho spuštění nijak zbytečně unáhlené. Když jsem si připravila věci na oběd, vyběhla jsem dozadu na verandu a sešla po schůdkách pod ní, kam Ted generátor nainstaloval. Kdykoli byl Ted doma a uslyšel cvaknout ten zámek, nechal všeho a hnal se do kuchyně, aby se mě zeptal, jestli jsem se předtím podívala, zda je venku bezpečno. Ať jsem odpověděla cokoli, trval na tom, že se musí podívat sám. Jako kdyby v brýlích viděl víc než já normálníma očima. Brala jsem to jako takovou chlapskou záležitost a svým způsoben to bylo milé. Ale myslela jsem si, že pokud nebude žrout stát rovnou za dveřmi, nemám se čeho bát. Moc toho nenaběhali, většina sotva chodila Jistě, naposledy jsem běhala na střední, a to už je deset let, ale mám dvě děti a z pobíhání za nimi jsem v dost dobré kondici, abych Teda kdykoli předčila. Jediné jeho cvičení bylo přinejlepším tak sklízení nádobí. Jde o to, že jsem se rozhodně nechtěla nechat chytit žroutem. Podle toho, co jsem slyšela v rádiu, byli nejnebezpečnější ve větším množství, když vás mohli obklíčit. Kousek za domem už sice začínal les, kde se mohla ukrývat slušná tlupa, ale byla jsem si jistá, že by je moji ozbrojení sousedé pokosili v okamžiku, jak by se vypotáceli na volné prostranství. Byli jsme posedlí sledováním okraje lesa. Snažila jsem se kontrolovat ten směr alespoň každou hodinu, obvykle tehdy, když hodiny na chodbě začaly hrát elektronickou verzi westminsterských zvonů. Matt Odenkirk měl obrovský dalekohled – vypadal, že musel stát balík – a dokázal stát dlouhé minuty na zadní verandě a dívat se do lesa Jako kdyby si byl jistý, že už tam jsou a maskují se v zeleni a jemu jen stačí, aby nějakého zahlédl v pohybu, popadl draze vypadající pušku opřenou o zábradlí verandy a stal se místním hrdinou. K tomu ale nikdy nedošlo. Myslím, že ani jednou nevystřelil, myslím, že ji ani neměl v ruce, když… když…
Generátor naskočil okamžitě. Byla jsem zpátky v domě skoro dřív, než si toho děti stačily všimnout. Zapnula jsem světlo nad sporákem a nalila do hrnce vodu z láhve vyndané z chladničky. Teda to vždycky dohánělo k šílenství. „Ta je jen na pití,“ říkal. „Na vaření používej vodu z filtračních nádob.“ Ale ta voda chutnala divně. Opravdu. Mohli jste ji nechat protéct těmi filtry kolikrát jste chtěli, ale pořád chutnala jako ze sirného zřídla „Co to pleteš?“ říkal Ted vždycky. „Chutná přece normálně.“ Tak jsem mu řekla, ať ji ochutná a on to samozřejmě udělal, aby dokázal, že má pravdu. Pokud ale nebyl doma, jako toho dne, kdy odjel do práce, protože zase otevřeli IBM – netuším, co tam za těchhle okolností mohli dělat –, tak když tedy nebyl doma, používala jsem na vaření vodu balenou.
Zapálila jsem hořák, postavila na něj hrnec a pustila si rádio. Obvykle jsem ho měla potichu, protože kdo ví, jaké budou zase zprávy? I když rádio nebylo tak hrozné jako televizní kanály, které po tom, co se situace zhoršila na Floridě a v Alabamě, začaly vysílat neupravené záběry. Takže když padlo Mobile, viděli jste celý ten masakr pěkně zblízka. Veřejnoprávní rádio vyslalo do Mobile reportérku, a když obrana Národní gardy zkolabovala ocitla se na špatné straně. Zůstala uvězněná v autě. Žrouti ji dostali a vy jste mohli slyšet úplně všechno. Nejdřív říkala: „Ach, ne, ne, prosím,“ a oni bušili do oken auta. Když se okna vysypala začala vřískat a vy jste slyšeli žrouty, pleskání jejich dlaní po polstrování, jak se ji snažili popadnout a ona uhýbala trhání jejích šatů, když ji chytili, a jejich hlasy. Já vím, že se hodně mluví o tom, jaké zvuky vlastně vydávají, jestli vyjadřují nějaké souvislé myšlenky, nebo jsou to jen svalové křeče, ale přísahám, a poslouchala jsem to vysílání celé, že to byly hlasy a něco říkaly. Nevím, co to bylo, protože to už reportérka ječela bolestí a hrůzou. Myslela jsem si, že horší už to být nemůže, ale to jsem se spletla. Ozval se zvuk, jako když trháte stehno z krocana na Den díkůvzdání, dlouhé praskání následované mlasknutím, ale tohle bylo… vlhké. Jekot se změnil v hluboké úpění. Bylo to hrozné, takový zvuk vydáváte, když vás smrt tahá za nohu a vy víte, že jí už neutečete. Jeden ze žroutů přišel na to, jak otevřít dveře auta Jak ji táhli ven, její oblečení se zachytilo o sedadlo a sténání zesílilo, když si asi uvědomila, co ji čeká. A pak se ozval zvuk, jako když se trhá zbytek krocana, postupné křupání a praskání. Slyšeli jste, jak žrouti jedí, cpou si kusy reportérky do úst, pochutnávají si a blaženě mručí. To…
Robbie byla dost stará, aby pochopila, co z rádia slyší, a také Brian chápal víc, než by člověk čekal. Nechtěla jsem je ničemu takovému vystavovat. Už tak toho slyšely až až od dětí ze sousedství, zvlášť od MacDonaldových holek. Jejich matka Alice patřila k těm rodičům, kteří předstírají, že své děti vychovávají v takzvaném respektu. Ale ve skutečnosti je jen vystavují věcem, které ve svém věku ještě nemohou zvládnout. Rodič, matka, tohle nemůže dělat. To není její práce. Její práce, povinnost, posvátná povinnost, je chránit děti za každé situace, musíte je chránit…
Já jsem je chránila. Protože generátor běžel, mohla jsem je nechat sledovat DVD, které dřív běželo denně, někdy i dvakrát denně. Teď to bylo jako jít do kina, když jsem byla v jejich věku. Byli tak vystrašení, že Robbie vydržela sedět i u Úžasňákových, které Brian zbožňoval, přestože jí už nic neříkali. Takže když ti dva seděli v bezpečí u televize, mohla jsem si potichu pustit rádio a poslechnout si zprávy, dříve než se začne vařit voda.
A zprávy nebyly zas až tak špatné. Nedalo se sice říct, že by byly dobré, ale vypadalo to, že Národní garda postupuje. Držela Orlando, i když v Disney Worldu to bylo nejhorší, a na spoustu žroutů narazila na jedné z hlavních dálnic. Číslo si už nepamatuji, snad to byla jednička. Tam je z letadel rozbombardovali na mikroskopické částečky. Vzhledem k tomu, co jsme o nich zjistili o několik týdnů později, to bylo to nejhorší, co se dalo udělat, protože takhle se jejich kousky a infekce rozptýlily do všech stran, ale tehdy to vypadalo jako pokrok. Mluvilo se o znovudobytí Mobile. Družstvo námořní pěchoty osvobodilo několik lidí, kteří se ukryli na radnici, a oddíl zvláštních sil pronikl průzkumný výpad do města, při kterém se dostal až na dohled přístavu. Ti, co jsou u moci, vám samozřejmě vždycky tvrdí, že situace je lepší než ve skutečnosti, ale já jim přesto chtěla věřit.
Slyšela jsem, jak venku zastavil náklaďák, slyšela jsem pomalé brumlání motoru a zaskřípění vzduchových brzd. Věděla jsem o něm, ale nevěnovala jsem mu zvláštní pozornost. Rosseovi prodali svůj dům přes ulici nějakému páru z New Yorku, který za něj zřejmě zaplatil skoro milion dolarů. Valili jsme na to oči. Ted a já jsme strávili nádherné hodiny představami, jak bychom utratili náš milion dolarů. Ale jakmile jsme se podívali online na ceny domů v Adirondacks, všechny naše představy se zhroutily. Tam na severu stál dům poloviční velikosti našeho nejméně milion. Věděli jsme, že Kanada uzavřela hranice, ale i tak jsme hledali. Vzhledem ke kurzu amerického dolaru to bylo víc než jeden a půl milionu za stejný mrňavý dům. Bylo jasné, že zůstaneme, kde jsme. A měli jsme nové sousedy, které právě přivezli stěhováci.
Někdy myslím na toho řidiče. Nic o něm nevím, nebo o ní, protože to klidně mohla být žena, ale já mám z nějakého důvodu vždy před očima muže. Není to žádný mladík. Tak padesátník, trochu podsaditý, s krátkým sestřihem, který neschová občasné šediny. Je na světě už dost dlouho, aby prožil různé krize, a proto nepanikaří a pracuje i během téhle. Nikdo ze stěhovací firmy s ním nechce jet nahoru, riskovat na divokém severu, ale on je rád, že na den vypadne z New Yorku. Všichni jsou nervózní. Přístavy, letiště, nádraží a autobusová nádraží jsou plná vojáků a po zuby ozbrojených policistů. Každý, kdo přijde do New Yorku, se musí podrobit lékařské prohlídce. Při ní stojí vedle lékaře dva muži a během celé prohlídky nespustí laserové zaměřovače pistolí z čela vyšetřovaného. I ten nejmenší nález – teplota, oteklé a bolestivé uzliny, zbarvený jazyk – je důvodem k okamžité karanténě. Ozvěte se, a ti dva muži vedle doktora vám smějí okamžitě prohnat kulky hlavou. Horší je, že po stažení většiny policistů z ulic si skupiny občanů vzaly za své chránit město před žrouty. Osobují si právo zastavit a vyslýchat kohokoli, kdo jim připadá podezřelý, a pokud neodpovídáte správně, s radostí vás seznámí se svou artilerií pistolí a pušek. Mezi těmito hlídkami už došlo nejméně k jedné vážné přestřelce, kdy jedna o druhé tvrdila, že jsou to žrouti. Policie, kterou bylo nutné povolat z přístavu, situaci vyřešila tím, že postřílela většinu zúčastněných.
Nevím, co by se mohlo řidiči přihodit, když byl ještě ve městě. Myslím, že bez problémů projel kontrolními body. Bylo krásné, časně podzimní ráno, vzduch byl chladný, ale ne ledový, listy by měly každým dnem začít ztrácet barvu a slunce jasně zářilo, ale nežhnulo. Možná měl puštěné rádio a poslouchal některou z newyorských stanic. Slyšel ty zprávy z Floridy a pomyslel si: Já to věděl. Rozhodl se odbočit na nejbližším sjezdu, zastavit se v motorestu Dunkin Donuts a dát si hrnek kávy a bostonský koblížek.
Když zajížděl na parkoviště, možná si všiml, že na něm není žádné jiné auto. Možná viděl rozsvícená světla uvnitř a řekl si, že přijel právě během pracovní přestávky. Zaparkoval náklaďák, vylezl z kabiny a zamířil ke skleněným dveřím. Občas ho vidím, jak jde k pultu, oči upřené na poličky s koblihami, a netuší, že je něco v nepořádku, dokud si neuvědomí, že poličky jsou prázdné. Pohybem, který mu připadá zpomalený, se otáčí ke stolkům po své pravici a vidí podlahu kluzkou krví a zbytky posledních návštěvníků poházené po stolcích. Pak si ale pomyslím: To je divné, toho si přece musel okamžitě všimnout. Musel to ucítit, jakmile otevřel dveře. Je možné, že tak daleko ani nedošel. Mohl vidět krev rozstříknutou na oknech a okamžitě se otočil. Každopádně, ať už utekl zevnitř nebo odešel aniž by, aby tam vešel, byl zmatený a vyděšený z toho co (málem) viděl. Něco podobného mohl vidět zatím snad jen v televizi. To je také důvod, proč neslyší šoupání nohou po asfaltu, dokud prakticky nevrazí do žrouta, který se před ním vynoří zpoza kabiny náklaďáku. Řidič vyvalí oči. Jestli nikdy zblízka neviděl taková jatka, můžete si být jisti, že se po něm dosud nikdy nesápal žrout. Škobrtne nohou o nohu, což má za následek, že i žrout ztratí rovnováhu a spadne na něho. Na děsivý okamžik se ocitá pod tou smrdutou věcí a její zuby mu cvakají u ucha, jak se z něho snaží kus ukousnout, a její ruce se po něm sápou. Udeří ji pravým loktem do tváře. Paží mu prolétne bolest, ale žrout se z něho skulí. Postaví se, kope do žroutových rukou, které se ho snaží strhnout, a šplhá do kabiny náklaďáku. Možná sebou trhne, když žrout udeří do dveří, a málem upustí klíčky, které stále nedokáže zasunout do zapalování. Žrout mlátí do dveří, vrhá se na ně, až se samotný náklaďák lehce kymácí. Klíček konečně zapadne na místo, motor naskočí a řidič zařadí jedničku. Vystřelí z parkoviště tak rychle, že zadkem zavadí o telegrafní sloup, jedno křídlo zadních dveří se otevře a na cestu se vysype několik plastových krabic. Pedál plynu stále tiskne k podlaze. Ať si to strhnou z jeho mzdy. Srdce mu divoce buší a ruce na volantu se třesou. Jestli kouří, zoufale touží po cigaretě. Jestli toho nechal, teď toho lituje. Jestli nikdy nezačal, lituje i toho.
Po nějakých třiceti čtyřiceti minutách ucítí v pravém lokti cukání. Když se podívá dolů, vidí na sedadle a na zemi krev. Otočí paži. Žaludek se mu zhoupne, když uvidí roztrženou kůži potřísněnou krví a dva zlomené zuby, které trčí těsně nad loktem. Uvolní plynový pedál a náklaďák zpomalí, téměř zastaví. Zorné pole se mu zužuje do úzkého tunelu a napadá ho, že asi omdlí. Pravou rukou sevře volant a levou nahmatá ostré konce žroutových zubů. Jsou kluzké krví a nemůže je pořádně zachytit. Zarývá prsty do pokožky, hledá drsnější místo, ale jen vytlačí víc krve. Nedá se nic dělat, musí zastavit. Zapíná výstražná světla, sjíždí na krajnici a zatahuje brzdu. Motor nechává běžet. Shýbá se a zpod sedadla vytahuje lékárničku. Prsty se mu smekají po západce. Když ji konečně otevře, vyloví lahvičku s dezinfekčním roztokem a obvaz. Polovinu obsahu lahvičky si nastříká na loket, odmotá kus obvazu a osuší si pokožku. V lékárničce je také pinzeta Přestože se mu hrozně třese ruka, podaří se mu postupně oba zuby vytáhnout. Rána tak začne ještě víc krvácet. Nechá pinzetu spadnout na zem vedle zubů a vylije na loket zbytek dezinfekce. Zbývá mu ještě dost obvazu, aby si loket osušil a ránu provizorně obvázal.
Nikdo vlastně neví, co vytáhlo žrouty ze země, co je zvedlo ze stolů V márnicích a pohřebních ústavech. Vyrojila se spousta spekulací, některé šílené – co jsme se jim s Tedem nasmáli – některé docela možné, ale stále jen teoretické. Veřejnoprávní rádio vysílalo rozhovor s vědcem z Úřadu pro kontrolu nemocí, který mluvil o superbakterii, něčem jako nebezpečné stafylokokové infekci, která může kolonizovat lidské tělo, aby získala víc masa jako potravu. Ale na jeden mikroorganismus to vypadá trochu přitažené za vlasy. Kromě toho žádný ze žroutů, které se vládě podařilo chytit, ani v nejmenším nereagoval na antibiotika, která do nich napíchali. Nevím, jestli spolu díky souhře okolností začalo spolupracovat několik druhů bakterií, ale Ted tvrdil, že je to nesmysl. Práce s počítači z něho samozřejmě dělala i odborníka na bakteriologii.
Ale věděli jsme, že když vás žrout kousne, a i když se vám podaří utéct a nestanete se jeho potravou, je po vás tak jako tak. Jen to trvá déle. Třicet minut až osmačtyřicet hodin. Prvními příznaky jsou vysoká horečka, nateklé a bolestivé uzliny, jazyk získá barvu starého masa. Krátce nato přijdou halucinace, křeče a smrt. Během pěti minut až dvou hodin od chvíle, kdy vaše srdce přestane tlouct, tělo… ožije. To je opravdu technický termín. Je to neléčitelné, a pokud jste s popsanými příznaky navštívili svého lékaře nebo nemocnici, co nejrychleji vás zavřeli do nemocničního pokoje, napojili vás na přístroje, které měřily váš tep a tlak, a přivázali vás posteli. Pokud se ten den zkoušela nějaká experimentální léčba, mohli ji vyzkoušet i na vás. Když nezabrala, dostali jste duchovní útěchu a ponechali vás osudu. Před dveřmi stál ozbrojený strážný, a když vás přístroje prohlásily za mrtvého, vešel do pokoje, vytáhl pistoli a postaral se, abyste v tom stavu už zůstali. Zpočátku strážní používali tlumiče, ale lidé si stěžovali, že chtějí slyšet výstřely, protože tak vědí, že jsou v bezpečí.
Nevím, co všechno řidič věděl, ale myslím, že o většině z toho slyšel, a proto nejel do nejbližší nemocnice, jakmile zjistil, co se mu stalo. Namísto toho vypnul výstražná světla, povolil brzdu a vyjel zpátky na silnici. Možná chtěl dovézt tenhle poslední náklad, dokud to jde, ale pochybuji o tom. Byl už mrtev, jeho tělo se s tím jen muselo vyrovnat. Ale jeho mysl s ničím takovým nepočítala. Pokud šlo o ni, měl škrábanec na ruce a to sotva stačí na to, aby se proměnil v jednu z těch věcí. A jestli dnešek proběhne tak jak má, bude nakonec všechno v pořádku. Možná stáhl okénko, protože v kabině začínalo být tak nesnesitelné horko, až musel zkontrolovat, jestli náhodou nezapnul topení, a pak na něho začala dotírat lezavá zima. Ten chlad patrně způsobil, že kůže pod čelistí začala být citlivá a bolestivá. Pokušení otočit zpětné zrcátko a podívat se, jak vypadá jeho jazyk, muselo být neodolatelné.
Jestli řidič slyšel nějaký pohyb v nákladním prostoru, zřejmě předpokládal, že jsou to další uvolněné plastové krabice nebo kus nábytku, který se vytrhl z popruhů. Tou dobou už ho samozřejmě stravovala horečka, takže žrouti se mohli v nákladním prostoru převalovat těch několik hodin, které mu trvala jinak šedesátiminutová cesta, a pochybuji, že by si toho vůbec všiml. Možná i nějaké zvuky zaslechl, ale znáte to, když jste nemocní: vnímáte, co se děje kolem, ale nespojíte si vjemy dohromady a dáváte jim jiný význam. Proč by jinak zavezl obrovský stěhovák plný žroutů přímo do středu naší obce? Naší obce, kde jsem žila se svým manželem, dětmi, svým chlapečkem a svojí holčičkou? Proč by se někdo zachoval tak nesmírně ohavně?
Je to tak, ten náklaďák, který zastavil před naším domem (zatímco jsem sledovala, jak se na dně hrnce tvoří první bublinky), byl nacpaný žrouty. Neptejte se mě, kolik jich bylo. A ani nevím, jak se tam dostali. Nikdy jsem o ničem takovém předtím neslyšela Možná, že pronásledovali někoho, kdo se před nimi schoval do toho stěhováku a myslel si, že ho tam nenajdou. Možná to byla skupina nakažených, kteří na tom byli stejně jako řidič a chtěli se ukrýt, dokud se neuzdraví. To samozřejmě nevyšlo. Možná se nedostali dovnitř najednou. Někteří se hnali za masem, jiní hledali úkryt a další se chtěli schovat před sluncem. Horečka se zhoršovala, krk řidiče bolel tak, že se z polykání stalo utrpení a jazyk mu otekl. Tu a tam musel pomalu zastavit a opřít si hlavu o volant, aby se o jeho vlažný plast aspoň trochu ochladil. Žrouti měli spoustu příležitostí nalézt si dovnitř.
Nevím, jak skončil, jestli zemřel ve chvíli, kdy zatáhl ruční brzdu, nebo když otevřel dveře a vystoupil, aby sdělil zákazníkům, že jejich nábytek je tady, nebo jestli se žroutům podařilo otevřít dveře a vytáhli ho ven. Ale doufám, že ho dostali. Doufám, že se ocitl uprostřed žroutů a byl ještě natolik při vědomí, aby věděl, co se s ním stane. Doufám, modlím se. Poklekám a modlím se k bohu všemohoucímu, aby ho rozervali na kusy, dokud mu ještě srdce tlouklo. Doufám, že mu strhávali maso z rukou a nohou. Doufám, že do něho zaráželi prsty a hledali orgány. Doufám, že se mu prohledávali ušima jako tuhým steakem. Doufám, že trpěl. Doufám, že cítil bolest jako nikdo před ním. Proto na něho nepřestávám myslet, aby jeho smrt byla opravdová – živá – alespoň pro mě. Já…
Ze dna hrnce se zvedly první bublinky a rozprskly se na hladině. V rádiu skončila reportáž o speciálních silách v Mobile a hlasatel mluví o pozorování žroutů v místech jako je Bangor, Carbondale a Santa Cruz, které místní úřady odbývají jako důsledek hysterie, ale podle hlasatele jsou přinejmenším některá z nich prokázána. V tom případě představují novou fázi toho, co nazýval oživovací krizí. Brian v obýváku vyjekne a řekne: „Bojím!“ To říká vždycky, když vidí na obrazovce něco, co je na něho moc. „To nic,“ tiší ho Robbie, „šak je dostaneme. Mrkej.“ Jedna z těch legračních zkomolenin, které vaše děti používají a ze kterých se vám tají dech. Je to tak nečekané, tak čisté. Někdo zaklepal na hlavní dveře.
Alespoň to jako zaklepání znělo. Když si to v duchu znovu přehrávám, stále to zní jako zaklepání, i když se to snažím slyšet jinak. V souvislosti se žrouty nikdy nepadla zmínka o klepání. Kromě toho jsem neslyšela žádný výstřel. Byla jsem si jista, že právě takhle se ohlásí příchod žroutů do naší lesní obce. Bylo to samozřejmě proto, že všichni sledovali les za domy. Chápu, jak je to absurdní a neodpustitelně hloupé, ale nikoho z nás nenapadlo, že žrouti prostě přijdou ke dveřím a zaklepou. Nebo, nevím, možná nás to napadlo, ale předpokládali jsme, že není možné, aby se žrout, tím spíš stěhovák plný žroutů, jen tak objevil uprostřed ulice a nikdo si toho nevšiml.
Nechala jsem bublající hrnec na sporáku a sešla po schodech ke dveřím. Ještě na horní podestě mě napadlo, jestli se Ted nevrací z práce, ale cestou mi došlo, že on to být nemůže, protože by přece neklepal. Musí to být někdo od sousedů, nejspíš McDonaldovic holky, které přišly, aby si šla Robbie hrát. Tohle dělaly pořád. Přišly pět minut před obědem a chtěly, aby Robbie šla ven. Jakmile je Robbie uslyšela, v tu chvíli musela ven, i kdyby trakaře padaly. Snažila jsem se nějak dohodnout, nabízela jsem jí, že může ven, až se nají, nebo jsem zvala McDonaldovic holky na oběd, ale Robbie vždycky tvrdila, že nemá hlad a McDonaldovic holky říkaly, že buď už jedly, nebo si počkají, až táta přiveze pizzu. Na to vždycky Robbie začala žadonit, proč si taky nedáme pizzu. Jakmile tohle Brian zaslechl, začal vykřikovat: „Pi-zza! Pi-zza! Pi-zza!“ Někdy jsem nechala Robbie jít a jídlo jsem jí pak ohřála, aby se najedla se mnou a s Tedem. Zbožňovala, když mohla být u stolu s tátou a mámou bez mladšího bratříčka. Někdy jsem ale holkám řekla, ať přijdou za půl hodiny. Roberta si pak sedla k talíři a já se připravila na nevyhnutelný příval výčitek. Tentokrát jsem ještě nevěděla, jak se rozhodnu, ale měla jsem sevřený žaludek. Odemkla jsem, otočila knoflíkem dveří a otevřela.
Říká se, že v kritických okamžicích se čas zpomalí. U některých lidí to snad platí. Pro mě znamenalo otevření dveří totéž jako stisknutí tlačítka rychlého přehrávání na DVD přehrávači, kdy se scény na obrazovce mění tak rychle, že vypadají jako jednotlivé obrazy. V jednu chvíli stojím s rukou na knoflíku dveří a na venkovních schodech je trojice žroutů. Jsou to ženy asi mého věku. Té nejblíž ke mně chybí většina obličeje. Kromě pravého oka, které je modré, zakalené a vypadá jako odřené skleněné oko, se dívám na obnažené kosti ozdobené cáry svalů a kůže. Pootevírá zubatá ústa a já mám neskutečný pocit, že mi chce něco říct.
Vzápětí už couvám zpátky po schodech. Mohla bych je brát po třech – už jsem to tak dělala – ale nedokážu se otočit zády k těm třem postavám, které vcházejí do domu. Dvojice za tou bez tváře nevypadá ani zdaleka tak vysušeně: mají modrošedou kůži a tváře naprosto bez výrazu, ale v porovnání s tou, která zvedá pravou nohu, aby za mnou vstoupila na schodiště, vypadají prakticky normálně.
V dalším momentě jsem v kuchyni a sahám po držadle hrnce plného vroucí vody. Za sebou slyším, jak schody praskají pod tíhou žroutů. Cítím je. Proboha, všechno, co jsem o jejich zápachu slyšela, je pravda Chci zavolat na děti, aby šly za mnou, ale jediné, co dokážu je držet se, abych se z toho puchu nepozvracela.
Ta vteřina, vteřina, kdy jsem sevřela prsty kolem držadla hrnce, to je ta ke které se vracím. Když si přehrávám ty tři minuty, ve kterých se mi rozpadl život, soustředím se na sebe v kuchyni. Nevzpomínám si, jak jsem se tam dostala Myslím to tak, že sice vím, že jsem ze schodiště vběhla do kuchyně, ale nevím proč. Jakmile jsem byla na horní podestě, mohla jsem běžet i do obýváku za Robbie s Brianem. Mohli jsme – mohla jsem odsunout pohovku od stěny a zpomalit tak žrouty, abychom doběhli k zadním dveřím, nebo je oběhli a vrátili se na schodiště a hlavními dveřmi ven, nebo dolů do klubovny. Byli bychom se mohli zabarikádovat v garáži. Namísto toho jsem utíkala do kuchyně. Uvědomuji si, že jsem musela myslet na nějakou zbraň, hledala jsem něco, čím bych se mohla bránit, čím bych nás mohla bránit, a hrnec na sporáku byl tím prvním, co mě napadlo. To musel být důvod, proč jsem zamířila do kuchyně, ale nevzpomínám si na to. Všechno, na co si vzpomínám, jsem já na schodech a pak moje prsty sevřené kolem kovové rukojeti.
Hrnec už nemám v ruce, leží na podlaze kuchyně a pravé oko slečny Lebkové sjelo trochu níž, protože jí hrnec rozdrtil tvář. Vypadá to, že jí vroucí voda nijak nevadí, i když pár kousků masa, které se jí klimbaly v obličeji, jí spadlo na blůzku. Rychle se ke mně blíží, ruce natažené a já vidím, že jí na levé ruce chybějí dva prsty. Prsteníček a malíček. Napadlo mě, jestli je ztratila, když se bránila, aby nepřišla o obličej.
Pak si pamatuji, že ležím na zádech a necítím je. Hlava se mi točí. Na protější straně kuchyně leží na zádech slečna Lebková a snaží se vstát. V tu chvíli nevím, co se stalo, ale dochází mi, že její útok nás obě narazil na stěnu a ochromil. Ostatní žrouty nikde nevidím.
Ale to už jsem na druhém konci kuchyňského ostrůvku, kam jsem se odplazila po zadku. Patou levé nohy kopu do tváře žrouta, náraz projede podrážkou tenisky a celá noha mě zabrní. Slyším i cítím praskání drcených kostí. Jsem tak vyděšená jako nikdy, ale když nohou drtím žroutův obličej, zalije mě divoká, zvířecí radost. Přestože jsem zaujatá sítí puklin, které se šíří z prohlubně, která bývala tváří slečny Lebkové, vím, že její družky v kuchyni nejsou.
Tehdy – jestli ne dřív – pochopím, že nechaly slečnu Lebkovou, aby se se mnou vypořádala a šly hledat nějakou snazší… snazší… vím, že jsem se zvedla ze země a určitě jsem žroutovi šlápla do obličeje, protože potom jsem měla špičku tenisky upadanou od něčeho, co byl asi její mozek. Pak si pamatuji…
(Celé divadlo naplňuje vřískot. Zprvu je tak hlasitý a pronikavý, že nikdo v hledišti nesvede víc než si zacpat uši. Mary zdvihá dlaně k uším, ale režisér zřejmě ne, přestože jekot se mění z vyděšeného na bolestivý. Nakonec se ukazuje, že ječí dva hlasy, tlumené kůží a kostí. Je k neuvěření, že by takové zvuky mohly vycházet z lidských hrdel. Spíš připomínají skřeky zvířat při vivisekci. Když pokračují čtyři, pět, šest vteřin – časový úsek, který by za normálních okolností uplynul téměř bez povšimnutí, ale nyní, kdy zvuk vibruje jako přetažená kytarová struna – je možné ve vřískotu rozeznat jediné slovo utýrané na pokraj srozumitelnosti: „Mami.“
Jekot ustane náhle. Mary váhavě sundává dlaně z uší, jako kdyby se bála, že její děti začnou znovu ječet.)
MARY: Jsou… jsou některé… nevím… jsou věci, které by matka neměla vidět, viďte? Moji rodiče… já… když jsem byla mladá, umřel nejstarší sousedův syn na leukémii a moje matka řekla: „Rodiče by neměli přežít své děti.“ To je pravda Vždycky jsem si myslela, že je to to nejhorší, co se vám jako rodiči může přihodit, zvlášť když jsou to malé děti. Ale mýlila jsem se… byla jsem… oni… ach, měli je v zubech…
(Mary ječí, hlavu zakloněnou, oči zavřené, prsty svírá halenku, ústa otevřená a kvílí. Když kvílení přejde v hluboké sténání, hlava jí padne dopředu. Jednou rukou si přejíždí čelo a druhou namotává dlouhý pramen vlasů.
Zepředu divadla zní Maryin hlas, ale podle ozvěny je zřejmé, že jde o nahrávku.)
MARYIN HLAS: Ta vteřina, vteřina, kdy jsem sevřela prsty kolem držadla hrnce, to je ta, ke které se vracím. Když si přehrávám ty tři minuty, ve kterých se mi rozpadl život, soustředím se na sebe v kuchyni. Nevzpomínám si, jak jsem se tam dostala Myslím to tak, že sice vím, že jsem ze schodiště vběhla do kuchyně, ale nevím proč. Jakmile jsem byla na horní podestě, mohla jsem běžet i do obýváku za Robbie s Brianem. Mohli jsme – Robbie s Brianem. Nechtěla jsem je ničemu takovému vystavovat. Rodič – matka by neměla – to není její práce. Její práce – její povinnost, její posvátná povinnost, je chránit děti za každé situace – my – namísto toho jsem utíkala do kuchyně. Uvědomuji si, že jsem musela myslet na nějakou zbraň, hledala jsem něco, čím bych se mohla bránit, čím bych nás mohla bránit, a hrnec na sporáku byl tím prvním, co mě napadlo. To musel být důvod, proč jsem zamířila do kuchyně, ale nevzpomínám si na to. Musíte je chránit za každé situace…
(Nahrávka se zastaví. Bodový reflektor zhasne a Mary zmizí ve tmě.
Režisér zvolna vstane. Jakmile se postaví, odvrátí pohled od publika směrem k vrbě za sebou. Zhluboka se nadechne a znovu se obrátí k publiku.)
REŽISÉR: Není to jednoduché. Jakmile vezmete tuhle práci – jakmile je vám přidělena tahle role, chcete-li to tak nazvat – řeknou vám, že nepůjde o nic složitého ani časově náročného. Budete jen sledovat dění. Ne že byste toho mohli mnoho udělat – ne že byste mohli vůbec něco udělat –, a popravdě řečeno, není skoro nic, co by bylo třeba udělat. Život ze dne na den se v podstatě odehrává i bez vašeho úsilí, běží ve stejných kolejích, jako když tu ještě byli lidé. Objevují se dobré věci – příliš málo, řekla by asi většina – a špatné věci –, o nichž by titíž řekli, že je jich víc než dost –, ale obávám se, že i ty nejhorší události, k nimž dochází, se už v minulosti staly mnohokrát. Jistě, můžete tu a tam něco popostrčit, zařídit, aby ta a ta osoba nebyla v práci toho červnového rána, kdy se bude střílet, nebo nasměrovat poldu k podezřelému domu, ale povětšinou tam jste proto, abyste pozorovali.
A pak vám něco jako tohle – tihle zombie, lidi, co vstávají, místo aby zůstali ležet, – přerůstá přes hlavu, zaplavuje svět a vaši část světa jako… jako něco, pro co nemám slov. Děláte, co můžete, co se dá. Většinou nemůžete udělat víc než se zatvářit statečně a neodvracet pohled od hrůz před sebou. Přesto se někdy naskytne příležitost pro mnohem různější akci.
(Režisér si poklepe na revolver pod sakem.)
REŽISÉR: Můžete v tom najít jistý druh smyslu pro humor, což není tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Na tom starém úsloví, že horor a humor jsou dvě strany téže mince, něco je. Blbec si hraje na hrdinu a uřízne si ruku motorovou pilou – souhlasím, že je to hodně černý humor, ale musíte si vystačit s tím, co je takříkajíc po ruce.
Třeba situace jako je tahle. Ta nebohá žena a její děti. Vím, co viděla, když přiběhla do obývacího pokoje. Vím, co to má na blůze a jak se to tam dostalo. Nemůžu… nemám nejmenší tušení, co s tou vědomostí udělám. Asi bych vám to mohl říct, ale k čemu by to bylo? Víte, co ty věci – žrouti není tak špatné slovo, že? – víte, co udělali tomu chlapci a děvčeti. Není třeba zacházet do podrobností. Možná byste raději věděli, jaký pohled čekal Mary, když v hrůze vyběhla před dům, ale i to možná uhodnete: domy v sousedství padly bez jediného výstřelu.
Tohle je počátek druhé fáze problémů se zombiemi. Jak tomu říkali ve zprávách? Oživovací krize? Z toho, co lidé vidí v televizi nebo za okny vlaků, staly se zombie něčím, co na vás čeká, když jdete k autu, co klopýtá kolem vaší garáže, buší vám na dveře. V podobné situaci, když lidé vědí, že svět jde k čertu a připravují se na to – převážně tím, že vyprazdňují svá bankovní konta a skupují všechny zbraně, které Wal-Mart stačí prodávat – byste předpokládali, že všechny ty přípravy k něčemu povedou. Že se tyhle zombie nikdy nedostanou na chodník před Maryiným domem, že si některý ze sousedů všimne, co to vylézá ze stěhováku, a začne střílet. Bylo by při tom dost hluku a zmatku, zřejmě se jim i někdo jen tak tak vyhnul, ale nakonec by všechno dopadlo dobře. Mary by byla doma s dětmi, sousedé by se se zaslouženou pýchou poplácávali po zádech a aspoň jeden útok zombií by byl odražen. Namísto toho je Mary jediná, kdo přežije, a i to se jí podaří jen díky tomu, že s křikem vyběhne z domu na ulici, doběhne na silnici číslo 376, kde ji srazí červená dodávka řízená osmnáctiletou dívkou, která minulý měsíc dostala auto od rodičů k osmnáctým narozeninám.
Mary naštěstí nevběhne přímo pod auto, což by ji bylo zabilo, ale je odhozena na krajnici. Dívce je nutno přičíst ke cti, že zastaví, zacouvá a jde se podívat na ženu, kterou srazila Je to riskantní krok, protože dívka si je vědoma že mohla srazit zombii. Mary je otřesena, ale dívce je zřejmé, že musela vyběhnout z některého z těch velikých domů v souběžné ulici, z domů, z nichž se vynořují zombie zacákané krví. Dívka neztrácí čas: vtáhne Mary do dodávky a s kouřícími pneumatikami uhání pryč. Dívka – jmenuje se Beth Driscollová – tedy Beth odváží Mary do centra Goodhope Crossing, na nově zřízenou pohotovost, a zůstane s ní, dokud ji vystrašený doktor nevyšetří. Doktor říká, že Mary má amnézii – jako kdyby měla nakročeno ke kómatu – a že se z ní nikdy nevzpamatuje. Doktor – doktor Bartram, pro zápis – se snaží zařídit převoz do nemocnice, ale všechny sanitky jsou právě vytížené. Než se rozhodne, že tedy pojede sám, policie zakáže veškerý pohyb po silnicích. Když se dovnitř začnou hrnout policisté, aby je doktor ošetřil, je Mary uložena na lůžko na chodbě. Beth se o ni stará jak může, což není mnoho, protože musí doktorovi a personálu pomáhat se zraněnými. Když je ambulance přesunuta do kostela svatého Patrika, přesouvá se i Mary, dostane postel s matrací, ukoptěnou plastovou židli a pytel na odpadky plný různých tepláků, triček, spodního prádla a ponožek. Beth se o ni stará jak umí.
Ted se neukáže, aby hledal svoji ženu. Na jeho obranu nutno říct, že zastavil před svým domem asi dvě minuty poté, co Beth odjela s Mary. Jakmile si uvědomí, co se stalo, vyběhne z auta k domu. Vidí, že dveře jsou otevřené. Za nimi se obává nejhoršího. To nejhorší ho ale potkalo hned ve dveřích v podobě dvojice, která sežrala jeho děti. Jedna ze zombií drží Brianovu plyšovou žábu potřísněnou krví. Můžete považovat za dobrodiní, že Ted zemřel, aniž by viděl, co v patře zbylo z jeho milované dcery a syna.
Mary se dokáže najíst, napít a použít toaletu, když ji na ni dovedete. Když na ni promluvíte, otočí hlavu vaším směrem. Beth u ní vysedává celé hodiny, čte jí z Bible (tajně doufá, že to bude mít za následek zázračné uzdravení), pozoruje Mary zhroucenou na židli nebo ležící v posteli a uvažuje, jestli Mary není takhle nakonec šťastná, když unikla před chaosem, který zachvátil svět. Netuší, nemůže tušit, že hluboko v podvědomí Mary stále stojí u sporáku, hlídá hrnec s vodou a čeká, až její děti začnou ječet.
(Režisér si povzdechne, podívá se nahoru, podívá se dolů, nesměle si zamne ruce a znovu si povzdechne.)
REŽISÉR: Ještě jsem to vám nedopověděl o tomhle městě, že? Ne že by to v tuhle chvíli mělo nějaký zvláštní význam, ale někdo z vás přece jenom může být trochu zvědavý.
(Režisér znovu usedá na zem, opírá se o náhrobek a zdá se, že tentokrát mu dá víc práce najít pohodlnou polohu.)
REŽISÉR: Tak dobře. Co se ještě dá říct o Goodhope Crossing? Starší dějiny města se příliš neliší od ostatních měst v téhle lesnaté krajině. Už od dob Holanďanů tu bývaly farmy, ale Goodhope Crossing, jak jméno samo napovídá, vděčí za svůj rozmach železnici. Po občanské válce, kdy koleje protkaly krajinu kam jste se jen podívali, se zde proťaly tři severojižní a jedna východozápadní trať.
(Z orchestřiště tiše zahvízdá kvartet dřevěných vlaků.)
REŽISÉR: Na východ od křížení tratí je táhlý, nevysoký kopec, na západ říčka a rovinatá krajina Výstavba města sledovala tuto osu. Chudší lidé si stavěli domky na kopci, ti bohatší dali na druhé straně řeky svými honosnými domy vzniknout Main Street. Z těchto dvou míst se město dál rozrůstalo. Většina podniků vznikala na druhé straně kopce, zatímco nové obytné domy prodlužovaly Main Street a nabalovaly se na ni. Usadilo se zde mnoho Irů, Poláků a také Italů. Žilo zde mnoho katolíků. Místní kostel svatého Patrika vyrostl na Main Street a na přelomu století se přesunul za řeku, na vrchol dalšího kopce, kousek na jih, kde žila většina farníků. Svatý Patrik spadal pod newyorskou arcidiecézi a před tím, než se všechno zhroutilo, byl třetí ze čtyř největších kongregací v kraji.
Bylo docela zajímavé – mohli byste to nazvat ironií – že se většina přeživších soustředila na kopci, který tak zůstal lokalitou… takříkajíc dostupného bydlení. Jak vám řeknou vojáci, je ovládnutí vyvýšeného místa dobrou taktikou jak proti zombiím tak proti čemukoli jinému. Jakmile se vypořádali asi s tuctem z nich, které se potácely nahoru po Concord Street, a všechna stavení byla několikrát prohledána, začali lidé kolem úpatí kopce co nejrychleji budovat barikádu. Převraceli auta, natahovali ostnatý drát, vršili matrace, slamníky a cokoli, co mohlo zadržet chodící mrtvoly, aby je měli dobře na mušce: pohovky, psací stoly, knihovny, kredence.
(Zprava i zleva se ozývá hekání a skřípání nábytku vršeného na jiný nábytek.)
REŽISÉR: Hillary Schwabelová, která dříve vedla zdejší železářství, natáhla kolem toho, co už lidé stačili pokřtít na Zeď, dráty a napojila je na několik hlasitých alarmů. Také na stromy a domy podél Zdi rozvěsila tucet pohybových čidel se světlem. Ty věci jsou tak citlivé, že je spustí i kočka, ale jistota je jistota Zombie se zpravidla pohybují ve skupinách. Když uvidíte jednu, vidíte jich vzápětí deset, dvacet, někdy i padesát až sto. Významná část takové skupiny bude dost pohyblivá, aby se pokusila dostat přes Zeď. A pak stačí, aby se to jedné z nich podařilo, zmocnila se někoho a zakousla se. Měli byste vědět, že i pokud jsou v bezpečné vzdálenosti, stále se pohybují směrem k vám. Dalším mýtem je, že se pohybují jenom, nebo převážně v noci. Jejich zrak je špatný, téměř žádný. Poškození očí, která vznikají při úmrtí, proces oživení zřejmě ještě zhoršuje. Nikdy se nepřestávají pohybovat, ale když máte tu smůlu a narazíte na ně po setmění, stále šoupou nohama, i když prakticky stojí na místě. Ne, mají raději světlo. Svítání, probleskující mezi stromy, je uvádí do pohybu. Jasný den je v podstatě zárukou, že nějakou uvidíte.
Přese všechno, co bylo řečeno, ví se o některých, že se pohybují za noci, zejména za úplňku. A i šourání píď po pídi vás nakonec někam dostane. Je lepší se sichrovat než litovat, ne?
Všimli jste si, jak se při katastrofách zvyšuje užívání frází? Proč? Jsou jejich otřepanost a nadužívám tak uklidňující? Nebo přestože mozek pracuje ve zkratu, chce stále pochopit, co se děje a chytá se kdejakého nástroje, který je po ruce, bez ohledu na to, jak je opotřebovaný a zrezivělý? Anebo se i jazyk hroutí spolu se vším ostatním? Nikdy jsem ani zdaleka nebýval poeta, ale vždy jsem byl hrdý na své vyjadřování, schopnost najít ten správný výraz a mimořádnou formu, s jakou jsem dokázal vyjádřit jakoukoli myšlenku. Poslední dobou… poslední dobou mluvím jako vesnický strejc.
Ale to není to nejhorší. Než šlo všechno do hajzlu, bylo jednou z mých – vy byste asi řekli povinností, ačkoli já to považoval spíš za odpovědnost, pokud vám to slovo něco říká, zkrátka jednou z věcí, které jsem dělal, bylo pomáhat těm, kdož pozbyli tělesné schrány, aby se seznámili se svým novým stavem. Většinou to znamenalo mluvit s nimi, vzít je, aby se naposledy podívali na své milované, prostě to, co byste tak asi normálně čekali. V několika málo případech jsem je nechal znovu prožít jeden ze dnů jejich života, což vzhledem k tomu, co už teď věděli, byl mnohem smutnější zážitek, než očekávali. Dokonce i poté, co jsem s nimi hovořil, ukázal jim, co jsem mohl, vždy se našlo několik, kteří odmítli projít dlouhou tmavou chodbou a připojit se k zástupům těch, kteří tudy prošli před nimi, kteří trvali na tom, že zůstanou ve svém domě či na místě, kde vydechli naposledy, což bylo ostudné, ale bylo jim to dovoleno.
Jakmile mrtvý začíná povstávat, vlastně… za prvé je třeba si uvědomit, že smrt už neodděluje trvalé od pomíjivého, naopak se tyto dvě veličiny spojují, když dotyčný začíná svoji novou existenci. Za další, zničení onoho druhého života… nebo neživota… nedovoluje, aby se věci vyvíjely přirozeným způsobem. Namísto toho… možná byste to raději měli vidět sami.
(Světla v divadle se rozsvítí. Ostré světlo zalije prostřední uličku, boční uličky, přední i zadní část divadla zaplněného postavami, podle všeho jsou to zombie, protože muži, ženy i děti obklopující posluchače vykazují dobře známé známky rozkladu. Šok a zděšení, způsobené jejich těsnou blízkostí, však díky jejich naprosté nehybnosti pomalu ustupují. A opravdu. S výjimkou jediné postavy, která se z nejzazší části divadla šourá prostřední uličkou, jsou ostatní zombie zřejmě jenom figuríny.)
REŽISÉR: Pro tu část, které já říkám jiskra, není dobré, když je připoutána k tělu, které se umanutě pachtí za masem, najde, zabije a sní. Proto jím kroutí a křiví jej. Většinou. Některé, přesné číslo neznám, ale je to tak jedna z tisíce či patnácti set, jsou nepřátelské a násilné, jako kdyby je to, čím naposledy byly v životě, pronásledovalo i za jeho hranice. Nedá se s nimi mluvit, natož domluvit. Nevím, co by mi mohly udělat. Sice se něco šušká, ale víte, jak to chodí. Nicméně to nehodlám zjišťovat.
(Režisér vstává, zároveň vytahuje revolver z podpažního pouzdra, natahuje paži, míří a tiskne spoušť. Zaduní rána a mladík v třířadém hnědém obleku, který je už zhruba v polovině uličky, sebou trhne a temeno hlavy se mu rozprskne v překvapivě soudržný chuchvalec. Mladík padá na jednu z nehybných postav v uličce, starší ženu v modrých šatech bílém pleteném svetru, která se sotva pohne, když se po ní sesune k zemi. Režisér na mladíka ještě pět vteřin míří, pak zvedne revolver a přejede s ním divadlo. Nedá se říct, jestli se dívá na postavy v uličce, posluchače na sedadlech, nebo na všechny zároveň. Když nevidí žádné další nebezpečí, zasune revolver do pouzdra. Zůstává stát.)
REŽISÉR: To je… nemůžu udělat nic jiného. Znamená to… nerad myslím na to, co to znamená. Je to krok vzhůru od toho, čím ten chlapík byl, ale… nepatří to k té práci, kterou mám rád. Snad, snad je to služba pro ty ostatní, ale já na to nemám žaludek.
(Režisér si sedá na zem. Světla pohasínají, ale ne úplně. Postavy v uličkách zůstávají na svých místech.)
REŽISÉR: Tu a tam – stává se to stále méně, ale přesto k tomu ještě dochází – sem najde cestu normální člověk. Měl jsem tak možnost promluvit si i s Billym Joem Royalem, to jen ten se slavným podomácku vyrobeným napalmem. Viděl jsem jeho dílo v akci. Muselo to být den poté, co před domem Mary Phillipsové zaparkoval stěhovák plný zombií. Počet zombií stoupal exponenciálně. Policie dostala na většině míst na frak a slíbená Národní garda nikdy nedorazila. Ti, kteří mohli, se stáhli na parkoviště, které v tu chvíli vypadalo jako místo nejvhodnější pro obranu, protože kopec ještě nebyl opevněný. Myslím, že to tak opravdu bylo. Nebyl čas na stavbu barikád a pastí, ale tihle lidé – bylo jich čtyřicet šest – dělali, co mohli.
(Zprava i zleva divadla se ozve kakofonie střelby, vzdorovitých výkřiků, příkazů, sprostých nadávek, povzbuzování a jekotu. To všechno podtrhává divoké, atonální vrzání houslí v orchestru, které utichá, když režisér povstává, ale přesto zůstává sotva slyšitelné v pozadí.)
REŽISÉR: Nakonec ale, ať máte munice, kolik chcete, pokud je zombií dostatečné množství, máte nanejvýš naději, že přežijete do příštího dne, abyste mohli bojovat dál. Tihle lidé neměli šanci ani na tohle. Za zády měli severní zeď kostela a ze tří zbývajících stran je obkličovaly zombie.
Moc rád bych věděl, jak se Billymu povedlo vyhnout se zombiím, dostat se do svatého Patrika, vylézt do věže a vysoukat se na střechu, a to všechno s plátěným pytlem na prádlo nacpaným Třílitrovými lahvemi od limonád, plnými mimořádně hořlavé směsi. Já byl ale dole a plně jsem se soustředil na obránce, kterých už zbývalo jen čtyřicet dva. Byl jsem si naprosto jistý, že tohle je jejich novodobé Alamo. Chystali se hrdě zemřít a já se nehodlal odvracet. Když dopadla první Billyho limonádová bomba, nikdo, včetně mě, nevěděl, co se stalo. Asi dvacet stop hluboko v řadách zombií se zablesklo, ozval se výbuch a vyvalil se oblak těžkého černého kouře. Něco explodovalo, ale nikdo nedokázal říct, co to bylo a proč. Když pak druhá, třetí, čtvrtá a pátá bomba dopadly kolem místa dopadu té první, vzduch byl plný kouře a všichni jsme cítili pach pečeného mrtvého masa a kůže, bylo jasné, že dorazila jízda. Někteří se rozhlíželi, jako kdyby hledali humvee s granátometem na střeše nebo útočnou helikoptéru, jejíž přílet zamaskoval hluk boje. Zbytek využil výhody ohnivé stěny, kterou bomby vytvořily a která zombie rozdělila. Z nesčíslného zástupu jich teď zbývalo třicet nebo čtyřicet, které se už daly zvládnout. Zatímco obránci likvidovali nejbližší zombie, vrhal Billy láhev za láhví do nejhustších chumlů, některé držel co nejdéle, a ty pak vybuchovaly nad hlavami zombií a doslova je zalévaly ohnivým deštěm. V pytli na prádlo měl dvacet tři láhví a až na jednu je všechny vyházel.
(Znovu se ozývá hluk bitvy doprovázený údery paliček do bubnu a hlubokým pizzicatem viol. Bubnování i pizzicato sílí, pak zakvílejí housle a všechno ztichne.)
REŽISÉR: Právě ta poslední bomba ho zabila Plastová láhev od Coca Coly, kterou neodhodil včas. Utrhla mu pravou ruku v lokti a shodila ho ze střechy. Pád nepřežil, což bylo asi dobře, protože do jeho hořícího těla začala ihned střílet dobrá polovina lidí, které zachránil. Bylo to hloupé, ale řekl bych, že pochopitelné.
Trvalo dlouho, než objevili, o koho šlo, déle, než jsem čekal, větší část dne, během níž byla odhalena jeho totožnost, jeho činy a dvě stě lahví napalmu, které nechal vyrovnané v suterénu domu svých rodičů. Bohužel ho nenapadlo zapsat složení, ale tyhle bomby získaly těm, kdo přežili, dostatek času, aby se přesunuli na kopec a začali ho opevňovat. Proběhlo mnoho pokusů napodobit jeho tajnou směs, ale žádný nedopadl dobře.
(Ze zadní části divadla se ozývá tlumené praskání výbuchů.)
REŽISÉR: Pokud jde o Billyho…
(V levé části jeviště se rozsvěcí světla a tlumenou žlutou září zalévají náhrobky a Billy Joe Royaleho, šestnáctiletého mladíka s tváří poďobanou akné a několika chlupy na bradě, které se snaží imitovat bradku. Na sobě má o několik čísel větší tričko New York Giants, volné džíny a tenisky. Obráceně nasazená basebalová čepice mu stahuje vlasy z čela, což jen zdůrazňuje jeho překvapený výraz. Zahákne si palce do kapes, asi aby vypadal v pohodě a uvolněně. Uvidí režiséra a pokývne mu. Štítek režisérovy čepice se lehce zhoupne nahoru a dolů.)
BILLY JOE: Takže vy jste jako on?
REŽISÉR: Jako kdo?
BILLY JOE: Však víte, jako Bůh.
REŽISÉR: Obávám se, že ne.
BILLY JOE: Ach. Ach. Vy ne…
REŽISÉR: Jsem mnohem nižší funkcionář.
BILLY JOE: Takže třeba anděl nebo něco takového?
REŽISÉR: Ne. Setkávám se s lidmi, když se tu objeví. Pomáhám jim zorientovat se. Pak je posílám jejich cestou.
BILLY JOE: Takže něco jak průvodce, jako ti chlápci v nemocnici.
REŽISÉR: Docela výstižné.
BILLY JOE: Kam mířím?
(Režisér ukáže na pravou stranu jeviště.)
REŽISÉR: Vidíš tamtu chodbu?
BILLY JOE: Je tam pěkná tma. Myslel jsem, že tam má sakra svítit.
REŽISÉR: Ne, to je způsobeno odumíráním očních buněk.
BILLY JOE: Ach. Kam vede?
REŽISÉR: Kam odešli všichni.
(Billy Joe si všimne postav v uličkách. Pokývne k nim.)
BILLY JOE: A co oni? To jsou…
REŽISÉR: Ano.
BILLY JOE: Neměli by také jít do té chodby?
REŽISÉR: Měli.
BILLY JOE: Tak proč nejdou?
REŽISÉR: Nevím jistě. Asi to má nějakou souvislost s tím, co se děje tam, odkud jsi přišel.
BILLY JOE: Tihle byli živí mrtví?
REŽISÉR: Správně.
BILLY JOE: Těbuch. Chtěl vás některý sežrat?
REŽISÉR: Pár se našlo.
BILLY JOE: Co jste udělal?
REŽISÉR: Střelil jsem je do hlavy.
BILLY JOE: No ne, tady to taky funguje?
REŽISÉR: Zdá se, že ano.
BILLY JOE: Já jen, myslel jsem, když jsme takhle tady a… REŽISÉR: Asi tě překvapí, že některé věci nejsou tak odlišné.
BILLY JOE: Asi ne. Víte třeba, co způsobilo tenhle bordel? Co oživilo tyhle mrtvé? Protože Rob, to je můj kamarád, vlastně byl, takže Rob tvrdil, že je to vládní spiknutí. A já mu zase říkal, jak by to mohlo být vládní spiknutí, když to sakra začalo v Indii? A Rob…
REŽISÉR: Nevím. Nevím, co to způsobilo a nevím, co to je. BILLY JOE: Vážně?
REŽISÉR: Vážně.
BILLY JOE: Do prdele.
REŽISÉR: Promiň.
BILLY JOE: Nikdo?
REŽISÉR: Jak to myslíš?
BILLY JOE: Nikdo neví, co se děje?
REŽISÉR: Pokud jsem slyšel tak ne.
BILLY JOE: Ach.
REŽISÉR: Hele, možná by ses chtěl někam podívat, třeba máš oblíbené místo…
BILLY JOE: Ne, to je dobrý.
REŽISÉR: Víš jistě, že nic takového neexistuje? Tvůj dům, škola…
BILLY JOE: Ne, ne, to je dobrý, díky, ale jsem v pohodě. REŽISÉR: Když myslíš, v pořádku.
BILLY JOE: Takže… to je všechno?
REŽISÉR: Co bys ještě chtěl?
BILLY JOE: Nevím. Neměla by tu být nějaká knížka, nebo co, něco jako záznam všech mých průserů?
REŽISÉR: To jsou báchorky. Promiň, ale nic takového tu není. Jediným záznamem toho, cos kdy udělal, je to, co o tom můžeš říct ty sám.
BILLY JOE: Hm. A co tam je?
REŽISÉR: Kde?
BILLY JOE: Tam, kam vede ta chodba.
REŽISÉR: Je tam klid.
(Billy Joe pomalu přechází jeviště, prochází za režisérem a zastaví se na samém okraji pravé části jeviště.)
BILLY JOE: A je to.
REŽISÉR: Ano.
BILLY JOE: Asi nemá smysl oddalovat nevyhnutelné, že jo?
REŽISÉR: Myslím, že ne.
BILLY JOE: Můžete mi odpovědět na jednu otázku, než půjdu?
REŽISÉR: Zkusím to.
BILLY JOE: Jsme v hajzlu, že jo?
(Režisér chvíli mlčí, jako kdyby zvažoval slova.)
REŽISÉR: Vždycky je naděje. Uvědomuji si, jak hloupě to zní, ale je na tom dost pravdy, aby to stálo za zmínku. Situace se může obrátit. Někdo vynalezne lék. Cokoli, co zombie pohání, může pominout. Sakra, vždyť ještě není ani zima Pár mrazivých týdnů může jejich počty významně snížit. Nebo někdo může být odolný vůči jejich kousnutí a infekci. Na Zemi žije přes šest miliard lidí, není těžké si představit, že alespoň jeden bude odolný…
BILLY JOE: Vy těm kecům věříte?
REŽISÉR: Ne.
BILLY JOE: Jo.
(Odchází vpravo.)
REŽISÉR: Pochopte, nejde o to, že bych tomu nechtěl věřit. Chci tomu věřit. Všem těm kecům, jak řekl můj mladý přítel. Ale už to není jen těžké, je to zkrátka nemožné. Ne, obávám se, že takhle končí den lidské rasy. Takhle Homo sapiens sapiens opouští scénu, kousek po kousku odnášen v zubech nemrtvých. Kdyby s tím nebylo spojeno tolik bolesti a tolik utrpení, snad by to bylo i humorné. Takhle končí svět. Ne s třeskem, ne s kňučením, ale v ponurém stylu nízkorozpočtového hororu.
(Režisér bere do ruky baterku, zhasíná ji, vstává a odchází do zadní části jeviště. Jeho postávaje ještě na okamžik patrná proti temné siluetě vrby, ale vzápětí ji pohlcují stíny. Světla v hledišti se rozsvěcí a odhalují uličky stále plné mrtvých. Muži, ženy, staří i mladí, na většině z nich je vidět, jakým způsobem odešli ze světa, nehybně obklopují posluchače.)
Pro Fionu a s díky pro Johna Josepha Adamse Poprvé vydáno v magazínů F&SF v prosinci roku 2008
Přeložil Zdeněk Uherčík