Hluboko v horách spočíval v tichém pohroužení kamenný muž. Byl tam tak odjakživa.
Když ze severu přišli první lidé s klacky opálenými v ohni, viděl jejich příchod v představách. Trmáceli se v malých, hladových tlupách, vlekli sebou tykve a kamenné nástroje, k hrudím pevně tiskli své bůžky.
Bůžky dobrého lovu. Bůžky plodnosti. Bůžky aby-nebyl-hlad.
Postupovali pomalu, plížili se krajinou jako přízraky a zanechávali po sobě jen šlépěje, ale žádné potomky. Mnohdy uběhly i stovky let, než dorazila další skupina A žádná se v horách neusadila, vždycky putovali dál. Pro lidi to bylo nehostinné místo k životu – všude jen kamenité svahy, křoví a tmí, a kořisti poskrovnu.
Běžel čas a po dlouhou dobu nahoru ke kamennému muži nikdo nezavítal. Až jednoho dne klopýtal údolím osamělý tulák, a když při jednom škobrtnutí zvedl hlavu, spatřil jej.
Tulák byl hladový a nemocný. Záda mu zakrývaly prašivé kožišiny. Při pohledu na kamenného muže se zarazil, myslil, že se ke skále tiskne skutečný člověk. Chvíli mu trvalo, než k němu dorazil. Nahoře pak v údivu hleděl na ten prazvláštní zázrak – na rozeklanou šedivou postavu nahého obra se skloněnou tváří, klečícího na jednom koleni. Vyhládlý tulák se před kamenem ve tvaru člověka posadil a uvažoval. Co to asi tak může znamenat? Na jakého boha zdejších hor to tady narazil?
Prosil kamenného boha o jídlo, ale kamenný bůh na prosby nereagoval. Příštího dne, kdy už bylo jasné, že se od kamenného boha nedočká žádné pomoci, ani jídla, ani posily při lovu, churavý muž vstal. Otřásal se vlhkým kašlem, až se mu na hrudi rýsovala žebra, a sálal horečkou. Umiňoval si, že uloví jelena, ptáky anebo cokoli, na co natrefí. Jeho pouť byla dlouhá, a na jejím konci byla smrt. Odešel a už se nevrátil.
Přešlo mnoho životních běhů a do hor, kde v tichém pohroužení spočíval kamenný muž, se nikdo neodvažoval.
Až potom jednou do jeho blízkosti zabloudila družina lovců. Měli oštěpy s kamennými hroty. Zprvu se krčili u země a s připravenými zbraněmi se k němu prodírali křovím, neboť měli za to, že určitě patří k cizímu kmeni. Tihle lovci měli trpělivost zdravých mužů. Když kamenného muže nakonec obklíčili, jeden z nich vstal, přistoupil k němu a sáhl si na něho. Potom přivolal ostatní. „Pojďte sem.“
Lovci přicházeli a všichni kámen ohmatávali, neboť takovou podivnost svět jaktěživ neviděl.
Té noci si u kamene rozdělali oheň, usedli spolu v žáru plamenů a radili se, co podniknout. Měli strach a svého napětí se zbavovali zvláštním způsobem. Tančili kolem ohně a snažili se kamenného muže přimět, ať tančí s nimi. Ale nepochodili. A pak jednomu z lovců narostl hřebínek. Udeřil do kamenného muže oštěpem.
A kamenný muž vstal.
Pozvedl hlavu a obrátil k nim svoji děsivou tvář.
Vyškubl lovci oštěp z ruky bleskurychlým pohybem a z otočky mu jej zarazil do břicha, až muži vyhřezly vnitřnosti a potřísnily zem všude okolo. Zbylí lovci vyskočili a pustili se do boje, bodali do kamene dýkami a oštěpy a kamenný muž je pobíjel jednoho po druhém, utínal jim údy od trupů a masakroval je jejich vlastními zbraněmi.
Když byl i poslední lovec po smrti, kamenný muž krátce stanul nad mrtvolami. Kroutil hlavou na silném šedém krku ze strany na stranu a prohlížel si zkázu, kterou způsobil. Ve tváři se mu nezračilo uspokojení, ale ani nelibost. Byla to tvář bez výrazu, tvář z kamene. Kamenný muž poklekl na jedno koleno, sklonil hlavu a zaujal tutéž polohu, v níž spočíval odjakživa Nyní však v ruce svíral dřevěný oštěp.
Minul jeden den a nadešel nový. Mrtvoly páchly a vábily mrchožrouty z okolních vrchů. Než uběhl rok, kosti lovců rozprášil vítr. Míjela léta, dřevěný oštěp uhnil a rozpadl se napadrť. Kamenná ruka, kdysi třímající dřevěnou násadu, svírala už jen vzduch.
* * *
Přešlo několik let a do hor opět našli cestu muži ze severu. Přicházeli ve vlnách, pravidelných jako roční období. Jedna skupina s sebou měla i ženy. Byly plné modřin a pořezané, uloupené u jiných kmenů.
Tihle zloději cizích žen spatřili kamennou sochu. Sahali na ni. Rozjímali nad jejím tajemstvím. Nějaký čas se u ní zdrželi, lehávali se svými ženami a potom odešli. Minul jeden životní běh, pak další, až jednoho dne se v horách ukázal chlapec, vnuk oněch seveřanů.
„Tak přece je to pravda,“ pronesl, dotýkaje se kamene.
Hoch strádal hladem. Všichni, jež v životě znal, byli po smrti. I jeho čekala brzká smrt.
Zůstal jeden den a šel dál.
A socha stála bez pohnutí.
Jak plynul čas, deště byly čím dál hojnější a hory se zazelenaly novými druhy rostlin. Trnité keře ustoupily prvním menším stromům, ty potom větším, až hory postupně pokryl les. Když se příště objevili lidé, přišli tentokrát z jihu. Ale nebyli to titíž lidé. Byli vyšší, tmavší a štíhlejší. Jinak se pohybovali. Když uviděli kamennou postavu, usmáli se a v úsměvu odhalili zuby. Tihle lidé u kamenného muže přezimovali a uctívali ho, neboť pro ně byl posvátný. Prosili ho o štěstí při lovu. Ale štěstí se nedostavilo. Kamenný muž tu nebyl od toho, aby nosil lidem štěstí.
Na jaře se lidé znovu vydali na cestu, pokračovali na sever a na západ, putovali za stády na obzoru. A pak celé stovky let nebylo nikoho. Přešlo dalších tisíc let. Deště ustaly a krajina se znovu změnila Až pak jednoho dne dorazila další horda seveřanů a ti s sebou přivedli ještě více uloupených žen. Leželi s nimi u ohně a noc zaplnily výkřiky.
V ranním světle se jeden z mužů zblízka zadíval na kamenného muže, který od něj odvracel tvář. Zkusmo do kamene rýpl oštěpem.
Kamenný muž vstal.
Celé se to odehrálo vmžiku.
Obr srazil pokušitele k zemi a rozdrtil mu lebku. Jakmile to uviděli ostatní, sesypali se na něho a pustili se s ním do křížku. Zajatkyně se s křikem vrhaly na zem a kamenný obr se mezi nimi proplétal a nepřestal bojovat, dokud všichni muži nebyli mrtví.
Pak si prohlédl, co učinil. Všude kolem nehybně ležela roztrhaná těla Kamenný muž poklekl a odvrátil tvář.
Když se ženy odvážily vzhlédnout, viděly, že kamenný muž zase klečí, stejně jako dřív. Na jednom koleni, s hlavou skloněnou. Jedna z nich vstala a přistoupila k němu. Pohlédla mu do tváře. Byla to drsná, surová tvář. Tvář seveřana Něžně jej pohladila po líci, nechala mozolnatý prst, aby polaskal studený kámen.
Pak se obrátila a utekla zpátky do lesů, aby našla svůj lid.
A nějaký čas opět nebylo nikoho. Hory se ponořily do ticha a v nich v pokojném pohroužení spočíval kamenný muž.
Další lidé přišli opět z jihu, hbití a dlouhonozí. Byli to lovci, putovali v malých, hladovějících tlupách za zvěří. Občas u kamenného muže přenocovali, a kdykoli jej zasáhla něčí zbraň, provinilec na místě zemřel. A tak si z toho vzali ponaučení. Přežívali v horách stovky let a do nížin se od nich šířily pověsti o kamenném bohu, jenž dovolí, aby jej uctívali, ale nestrpí znevažování.
Časem přišel ještě jiný lid, také z jihu, a ten se usídlil v údolích pod horami. Tihle údolní lidé nebyli kočovníci jako lidé z hor. Přivedli si zvířata a přinesli rostliny, které vsadili do země. Usadili se a založili osadu. Lid v horách nad nimi postupně vymíral v důsledku nemocí, nájezdů a nedostatkem žen, jež byly předmětem obchodu i loupežných výprav –, až nakonec zanikl, ale jak už to bývá, přetrval dál v některých dětech z údolí. Chvíli se ještě vyprávěla pověst o kamenném bohu v horách, ale brzy se na ni zapomnělo, a když se o mnoho let později vyšplhal do hor synek lidu z údolí a narazil tam na kamenného muže, nic o něm nevěděl.
Podezíravě si jej prohlížel. Nic tak podivného, jako byl tenhle v prachu klečící muž, ještě nikdy neviděl. Kamenná ruka byla sevřená, jako kdyby třímala oštěp, ale svírala jen vzduch.
Mladík se vrátil do vesnice ke svému lidu a vypověděl, co v horách objevil. Dva muži se s ním vydali nazpátek, aby si ten div také prohlédli, a postupně se nahoru přišla podívat celá vesnice. Poté uspořádali velikou slavnost, neboť měli za to, že sám bůh nebes vstoupil do těch hor, aby jim požehnal. Hodovali a veselili se po tři dny a vyhlásili hory za posvátné.
Od té doby kamennému bohu při každé sklizni obětovali zvířata Zabíjeli před ním ovce a kozy, prolévali jejich krev, ale kámen se nikdy nepohnul. A nepohnul se až do chvíle, kdy jej jednoho pozdního večera jakýsi mladík cvičně trefil šípem. Tehdy kamenný muž povstal a jednou ranou ho zabil. Příštího dne našli mladíkovu mrtvolu ležet kamennému muži u nohou a obr nyní v ruce třímal jeho luk. Ženy spustily veliký nářek. Chlapcova matka křičela a bila okolo sebe, spílala kamennému muži a pak se na něho vrhla a tloukla ho pěstmi. Kamenný muž se ani nepohnul. A nepohnul se, ani když ho udeřila kamenem. A pak ho udeřila zubatým koncem kopí a tehdy kamenný muž konečně povstal a před očima celé vesnice jí vytrhl srdce z hrudi.
Od té chvíle začal údolní lid považovat hory za prokleté.
Stařešinové prohlásili kamenného muže za démona a přikázali sochu zasypat. Vesničané kolem ní navršili kamení a do výšky muže ji zasypali hlínou. Kamenný bůh pak tiše spočíval v temnotě, a pro jednou byl opět zapomenut.
* * *
Rok co rok přicházela období dešťů, jedno za druhým, a déšť z kamenného muže nános hlíny zvolna odplavil. Vystřídaly se tisíce období dešťů, než na něm znovu spočinul lidský zrak. V údolích pod kopci ležely pohřbeny stovky generací mužů. A zemi nyní vládl král.
Jako první kamenného muže objevil pasáček koz. Chlapec svůj objev ukázal otci, otec strýci, strýc dalším deseti mužům a zakrátko všichni kopali, až kamenného muže celého odkryli. Byl na něj zvláštní pohled, ale v onom kraji už to nebylo nic tak neslýchaného. Bylo známo, že lidé někdy tesají do kamene svoji podobu.
„Nějaká socha,“ usoudili. „Prastará a tajemná.“
A tak dokonalá, že to svět jaktěživ neviděl.
Jak sochu vyprošťovali, tu a tam o ni zavadili nářadím, ale kámen se ani nepohnul.
„Třeba je to nějaký dávný král,“ napadlo jednoho z mužů.
„Kdepak,“ odporoval mu jiný. „Tohle je jistě válečník.“
Po dvě léta spočíval pak kamenný muž v horách, aniž by se něco událo, jen tu a tam si jej přicházeli prohlédnout zvědavci. Až jednou zabloudil nahoru jakýsi vínem podroušený nešťastník a při pohledu na sochu si usmyslil, že kamenná hlava by byla skvělou dekorací pro šlechtický dům. Mocným úderem meče sekl kamenného muže do šíje a kamenný muž vstal a zabil ho jeho vlastním mečem.
Opilcův výkřik zaslechlo několik lidí z vesnice. Když ráno vylezli nahoru, našli muže mrtvého. Socha nyní v kamenné ruce svírala jeho meč. Nastala mela Muži sochu rozezleně obklopili a tloukli do ní tak dlouho, dokud kamenný muž nepovstal a všechny je nepobil.
Vesničané pak nahoru přivedli svoje starší, aby prohlédli těla, a králi do vzdáleného sídelního města putoval vzkaz, že v jeho horách se děje něco divného. Král k vesničanům vyslal svého zmocněnce. Když se u nich králův muž jednoho odpoledne objevil, vesničané jej ihned zavedli ke klečící postavě. Kamenný muž stále ještě svíral v ruce meč.
„A teď mi ukažte, kam jste pohřbili ty pobité,“ přikázal králův vyslanec.
Vesničtí starší uposlechli. Vyslanec si hroby prohlédl a viděl, že je na nich čerstvě nahrnutá zem.
„Vy tedy tvrdíte, že když se na něj vrhli, kamenný muž ožil a zabil je?“
„Ano,“ přikyvovali vesničané.
„To je nesmysl,“ rozčílil se vyslanec, který nemohl vystát hlupáky a místní horaly považoval za zaostalé křupany.
Vytasil z pochvy meč a se zbraní v ruce si kamenného muže pozorně prohlížel. Obdivoval jeho široká záda a silné paže, i to, jak klečí na jednom koleni a jakoby studem odvrací tvář. Výjimečná sochařská práce, usoudil nakonec, vypadá jako živý, nikde jediný kaz – nicméně pořád je to jen mrtvý kámen.
„Jak ho mám udeřit? Takhle?“ zeptal se a mečem praštil kamenného muže po hlavě.
Kamenný muž se před užaslým vyslancem vztyčil. V davu vykřikla nějaká žena. Obživlý obr vytrhl vyslanci z ruky meč.
„Prosím…,“ víc ze sebe vyslanec nedostal.
Kamenný muž mu usekl hlavu.
Okamžik nad mrtvým postál a prohlížel si, co učinil. Pohlédl na meč ve svojí ruce a zvolna jím máchl jakoby překvapen vyvážeností té vzácné čepele. Pak znovu klesl na jedno koleno a sklonil hlavu.
* * *
Uplynulo mnoho dní, než do vsi dorazil druhý královský vyslanec, tentokrát v doprovodu vojáků. Vojáci zatkli starší a s nimi i většinu mužů a všechny je vlekli do hor.
„Jak jste to udělali?“ křičel nový vyslanec. „Jaký je v tom trik?“
„Žádný trik v tom není.“
„Tak mi to předveďte.“
Ale vesničané se k ničemu neměli.
„Ukažte mi to, nebo přijdete o život.“
Ale vesničané se pořád nemohli odhodlat. Klečeli v prachu, hlavy skloněné, a žadonili o milost. „Smilujte se,“ naříkali. „To všechno udělal kamenný muž.“
„Pchá!“ vyprskl vyslanec, a protože mu došla trpělivost, vytasil meč a nejstaršího z mužů probodl. Do země se vsákla krev. Vyslanec skopl botou mrtvolu nabodnutou na meči. „Já vám ukážu, dělat ze mě hlupáka!“ křičel. „Vždyť to není nic“ otočil se a břinkl kamenného muže mečem do boku, „než prachobyčejný kus kamene.“
Tři vteřiny nato se hlava druhého vyslance koulela po zemi.
* * *
Ta záležitost upoutala královu pozornost.
Osobně vážil cestu do vzdálené vesnice, aby si zázračnou sochu prohlédl. Muž z kamene, ujišťovali ho jeho zvědové. Muž z kamene, který ožívá.
S tuctem nejlepších zbrojnošů stoupal král do hor, až stanul před majestátní sochou statného tmavě šedého obra
„Kdo z vás má dost kuráže, aby do něj udeřil?“ vyzval král svoje zbrojnoše.
Junáci, opásaní meči a odění v brněních, před ním stáli jako zařezaní. Králův dotaz se setkal s mlčením.
„A co za týdenní žold?“
Nakonec jeden zbrojnoš předstoupil. „Já to udělám, pane.“ Byl to urostlý mládenec a v ruce svíral obrovský, těžký meč. Přistoupil k soše, bez okolků se mocně rozmáchl a uhodil.
V tu ránu byl sražen k zemi.
Odehrálo se to bleskurychle. Vystříkla krev a urostlý zbrojnoš se skácel.
Král nevěřícně sledoval, jak kamenný muž znovu pokleká. Nyní v ruce držel těžký meč.
„Znovu!“ vykřikl král. „Kdo se odváží?“
Bylo ticho. Král vytáhl z pochvy vlastní meč, s jílcem vykládaným drahými kameny. „Jestliže se hýbe, musí být živý. A jeli živý, pak je možné ho zabít. Kdo z vás se o to pokusí?“
Muži na něho mlčky hleděli.
Král obrátil meč jílcem ke zbrojnošům a nabídl jim ho. „Kdo s ním toho netvora udeří, smí si jej ponechat.“
„Pro svého krále udělám cokoli,“ předstoupil další zbrojnoš. „Nuže, příteli.“
Zbrojnoš popadl králův meč. Přikročil ke kamenné soše. Napřímil se v ramenou.
„Dobrá, ty neřáde. Teď s tebou skoncuju.“
Mocným úderem ťal kamenného muže do hlavy, až se do vzduchu rozlétly jiskry. Než se kamenný muž vztyčil, zbrojnoš stihl udeřit podruhé. Kamenný obr pozvedl vlastní meč a oba pak střídavě útočili a odráželi údery a chvíli to vypadalo, že jsou rovnocennými soupeři. Jenže kámen se nikdy neznaví.
Dav přihlížejících ječel a řval, dvanáctkrát o sebe zazvonil kov, ale potřinácté ťal kamenný muž do masa Ozval se mlaskavý zvuk, zbrojnoš padl na kolena a kamenný obr mu usekl hlavu.
Potom se shýbl pro drahokamy zdobený meč, který zbrojnoši vypadl z ruky. Opatrně si jej pozvedl k očím a bedlivě si ho prohlížel, obraceje ho ze všech stran. S mečem v ruce pak poklekl a odvrátil od krveprolití tvář.
* * *
V příštích měsících nechal král kolem kamenného muže zbudovat arénu. Stavba trvala půl roku a hotová aréna mohla pojmout tisíce diváků. Král vyhlásil, že uspořádá velkolepý turnaj, a sezval nejlepší válečníky své země, aby přišli změřit síly s kamenným bojovníkem. Tomu, kdo by jej porazil, slíbil obrovské jmění a rozsáhlá panství.
Dal své slovo rozhlásit široko daleko po celém království. Všechen lid byl zván, aby se přišel podívat, jak bojuje kamenný muž, zázrak bohů.
Zástupy se hrnuly po tisících.
A zatímco se lidé mačkali a usazovali se na stupních hlediště, válečníci ze všech koutů Odyseje předstupovali před svého krále.
„Kdo změří síly s kamenným mužem?“ vyzval je král.
Zvedly se mnohé paže.
Jeden po druhém vcházeli udatní muži na písečné kolbiště.
Prvním z nich byl Threx, hotový obr s hlavou hladkou jako meloun. Byl mnohem zavalitější než kamenný muž. Pochodoval arénou rozkročený tak doširoka, že by pod ním mohly procházet děti. Zdálo se, že snad i váží tolik co jeho kamenný protivník. Nesl si obrovský kyj.
„Za krále!“ zaryčel Threx a praštil kamenného muže do skloněné hlavy. První úder se zvučně odrazil, až odlétly roje jisker.
Kamenný muž vstal, ale gladiátor nemeškal, a protože byl právě tak mrštný jako silný, od kamene se odrazily další dva údery, než útočník přišel o svůj kyj. Tvář kamenného muže zůstávala stále stejná, nikdy se neměnila A stejně šedá a nehnutá byla i ve chvíli, kdy se rozmáchl Threxovým kyjem a rozrazil mu melounovitou hlavu.
Zavalitý bojovník se svalil na zem. Obecenstvo zajásalo. Kamenný muž se obrátil po zvuku, jako by ty davy lidí vzal na vědomí teprve teď. Pohlédl na kyj ve své ruce, poklekl a odvrátil tvář.
Davy křičely, žádaly si další podívanou, a královi muži jim ji dopřáli. Gladiátoři vcházeli do kolbiště jeden za druhým a každý zemřel svou vlastní zbraní. Posledních šest gladiátorů se spolčilo a s hrůzou v očích zaútočili všichni najednou.
Kamenný muž je pobíjel jednoho po druhém, dokud v aréně nezůstal sám v tratolišti čerstvé krve.
Král nemohl být spokojenější. Stál ve své lóži vysoko nad kolbištěm a oběma rukama kynul davům. Na druhý den se v hledištích vzdouvaly ještě početnější zástupy diváků a král se znovu ptal: „Kdo se pro mne bude bít?“
A přihlásili se další mužové, i když jich bylo méně než předešlého dne. A všichni skončili jako jejich předchůdci.
Toho dne jich zemřelo na tucet.
Příštího dne právě tak, i toho následujícího.
Až nakonec už mocnou rukou kamenného muže zahynulo přes čtyřicet opovážlivců.
Konečně pátého dne, kdy davy už ani nemohly zhoustnout víc a mnoho tisíc diváků shlíželo ze svých stanovišť, se král opět otázal: „Kdo se pro mne bude bít tentokrát?“
Ale nikdo se nepřihlásil.
Zavládlo mlčení, které rušil jen vzdálený ptačí zpěv.
„Kdo má dost kuráže?“ zvolal král Odyseje. „Kdo se bude bít pro svého krále?“
Ticho se protahovalo.
„Nikdo? Což se mezi tolika lidmi nenajde jediný odvážlivec?“
Mezi mnoha tisíci se nikdo nepohnul.
V králi narůstal hněv. Obrátil se ke strážím a nařídil, ať mu někoho přivedou, kohokoli, kdo by se mohl utkat s kamenným mužem, a stráže uposlechly a za malou chvíli před něj jednoho takového přivedly, zbitého, zakrváceného a v roztrhaném šatu.
„Ty se pro mne nechceš bít?“ obořil se na něho král.
Muž padl na zem. „Smiluj se, pane, jak bych mohl? Nejsem bojovník.“
Král vytasil svůj meč. „Budeš se pro mne bít, anebo na místě zemřeš mým mečem.“
Muž na krále pohlédl a poznal, že vladař nemluví do větru.
„Tam dole máš aspoň nějakou šanci,“ ukázal král do kolbiště. „Tady ne.“
Muž vstal. Vzal si od stráží meč a nechal se odvést dolů. Vešel na kolbiště. Davy zajásaly.
Nešťastník zvolna kráčel po světlém písku, až stanul u kamenného muže. Zaváhal. „Kéž se nade mnou bohové slitují,“ provolal.
Zasáhl kámen silným úderem.
Kamenný muž se vztyčil. Vytrhl muži meč. Ale pak se zarazil.
Nezaútočil. Místo toho se rozhlížel po lidech v aréně, až se jeho pohled zastavil na králi – na královské tváři, již neomylně našel v moři jiných obličejů. Pomalu zvedl meč a namířil jím na krále.
A pak se k němu rázně vydal přes celou arénu.
* * *
Králi se zhoupl žaludek jako na vodě. Vnitřnosti se v něm obrátily – takový pocit ještě nikdy nezažil.
Když se kamenný muž rozběhl, král se pomočil. Jeho hedvábné punčochy ztmavly. Nohy mu vypověděly službu a král se zhroutil na sedadlo. Otočil se na své rádce, ale ti od něho Valem couvali.
„Zastavte ho!“ vykřikl král.
Dole v aréně se královské stráže rozmáchly širokými meči. Kamenný muž jejich rány vykryl a rozpoutala se kratičká krvavá řež. Jakmile byly stráže po smrti, kamenný muž nelidskou rychlostí zdolal stěnu bojiště a začal stoupat vzhůru řadami sedadel. Tvrdé dřevo se pod jeho vahou bortilo. Nakonec se přitáhl a vyhoupl se do královské lóže.
Král se pokusil utéct, ale nohy ho zradily. Zhroutil se a padl na kolena.
Kamenný muž zvedl do výšky svůj meč, a aniž by počkal na panovníkova poslední slova, uťal králi hlavu tak prudce, že se po podlaze odkutálela.
Na okamžik stanul a prohlédl si, co učinil. Po dřevěných stupních pak zase sestoupil dolů, přelezl vysoký okraj kolbiště a seskočil. Sotva dopadl nohama na zem, poklekl a odvrátil tvář.
* * *
Nastalo boží dopuštění.
Celé království bylo vzhůru nohama.
V sídelním městě se o smrti krále doslechl králevic. Ještě té noci otřásly hradem první neurčité zvěsti o hrozném krveprolití, a později byli důkladně vyzpovídáni královi rádci, kteří celou událost viděli na vlastní oči a mohli ji vylíčit do všech podrobností.
„Kamenný muž,“ potvrzovali. „Kámen, který ožívá.“
Po náročném týdnu, v němž dědic koruny potlačil vzpouru a bezpečně se usadil na trůnu, se už jako novopečený vladař rozhodl, že se o kamenném muži, o němž se tolik proslýchá, musí dozvědět víc. Vyslal tedy na místo jednoho ze svých nejvěrnějších rádců.
Jestliže starý král doplatil na svoji unáhlenost, nový byl vychytralejší. A co starému králi stačilo ke spokojenosti, v novém teprve probouzelo ctižádost.
Jen co králův rádce dorazil do arény, začal s výslechem stráží.
„Tak ty tvrdíš, že když do toho kamene udeřím, ránu mi oplatí?“ ujišťoval se.
„Ano,“ přisvědčil strážce.
„A udeří jenom jednou?“
„Ne. Nepřestane, dokud útočníka nezabije.“
„Ach tak,“ přikývl rádce. „Předveď mi to.“
„Nerozumím.“
„Udeř do kamenného muže. Chci vidět, co udělá.“
Muž se pousmál. „A žádáš mne o to, pane, anebo rozkazuješ?“
„Rozkazuji ti to.“
„Nechť se tedy stane dle tvého rozkazu.“
Strážce přešel ke kamennému muži a zlehka do něj udeřil mečem.
Kamenný muž se vztyčil.
Namířil prstem na rádce. V ten moment si rádce uvědomil svou chybu. V příštím okamžiku už nebyl mezi živými.
* * *
Dostavili se další rádcové. Marliada, pověstná bystrým rozumem, a Thoas a Degúl, dva staří mudrci. Zahájili celou řadu experimentů.
Za cenu několika nešťastných úmrtí se podařilo velice přesně vymezit, jak se kamenný muž zachová za různých okolností. Thoas experimentování přežil dva dny. Degúl čtyři.
Když do hor konečně dorazil sám král, jediná Marliada měla pořád hlavu na krku. Přebývala však ve stanu na kraji osady a v prostorách arény se nezdržovala.
Namísto trojice rádců uvítal mladého krále velitel stráží a bez meškání jej odvedl do arény.
Král zvolna obcházel kolem kamenného muže a poslouchal, zatímco jej velitel obšírně informoval o všem, co se doposud událo.
„Aha,“ vzal si slovo král, když velitel domluvil. „Pokud tedy někomu přikážu, aby kamenného muže napadl, zabije místo něho mne?“
„Ano,“ přikývl velitel.
„Ale když na něj zaútočí z vlastní svobodné vůle, kamenný muž srazí k zemi jej.“
„Ano.“
„Chtěl bych to vidět.“
„To chápu, pane.“
„Rád bych viděl, jak ta socha ožije.“
„Viděl jsem ji ožít, můj pane. Zabila mého velitele, a předtím i jeho velitele.“
„Rozumím. Tvůj král si to přeje vidět teď.“ Král si velitele chladně měřil modrýma očima.
„Mám to chápat tak, že si přeješ, abych ho napadl?“ přeptal se velitel.
„Správně.“
„Připadá mi, že mne k tomu nutíš, můj pane.“
„Nenutím tě.“
Velitel sáhl po meči. „Opravdu ne?“
Stoupl si před kamenného muže a pohlédl na krále. „Myslím, že se o tom hned přesvědčíme.“
Zvedl meč vysoko nad hlavu.
„Zadrž!“ vykřikla Marliada a rozběhla se k nim přes písčité kolbiště. „Veliteli, skloň svůj meč.“
* * *
Ještě téže noci stála Marliada v králově ložnici.
Otevřenými okny, v nichž se vlnily tapisérie, vanul dovnitř svěží vánek z nížin. Marliada králi Vyložila, jak s kamenným mužem experimentovali, a vylíčila mu, jaký osud potkal druhé dva rádce vzdor jejich stáří a moudrosti. „A teď jsou po smrti,“ poznamenala na závěr. „Jejich hroby můžeš vidět hned za zdí arény.“
Král byl okouzlen. „Tys byla rádkyní mého otce pro vnější záležitosti,“ vzpomněl si. „Tvá rodina je přece z východu, pokud se nepletu.“
„Jen z matčiny strany. Její manželství bylo sjednáno, aby se upevnily svazky mezi našimi zeměmi.“
„Kéž by tyto svazky lépe dostály svému účelu.“
Marliada sklonila bradu v jemné úkloně. „Kéž by, můj pane.“
„A ty – jsi věrnou služebnicí trůnu?“
„Zajisté, můj králi.“
„Svlékni si šat.“
Marliada nepatrně zaváhala „Zajisté, můj králi.“
Vyklouzla z hedvábí a vystoupila, z jemných kamaší. Její nahé útlé tělo v mihotavém světle bíle svítilo. Byla provdaná za nižšího šlechtice ze severních končin země. Hovořila čtyřmi jazyky. Dva roky byla královou rádkyní v sílícím konfliktu s Dácií na východě. Vyjednávání stála obě strany mnoho životů a Marliada rychle získala významné postavení, mnohem významnější než její muž, který byl sice laskavý, ale nijak zvlášť chytrý, a přestože vlastnil pozemky, nebyl ani dost zámožný, aby něco znamenal.
Král usedl na postel. „Pojď ke mně,“ vyzval ji.
Marliada znovu zaváhala, téměř neznatelně. Pak ale vklouzla vedle krále a slastně se natáhla mezi polštáře. „Cokoli poroučíš, můj králi.“
A v čase, který následoval, mu skutečně byla po vůli.
Pak spolu nazí dlouho odpočívali v hedvábí.
Když král znovu promluvil, jeho hlas Marliadu překvapil. Zněl ostýchavě a chlapecky, jako by to vůbec nebyl hlas krále. „Řekni mi, kdybys dnes nezakročila, zemřel bych?“
„Ano, můj králi.“
„To by byla žalostně krátká vláda A skončila by jako začala – na hrotu meče kamenného muže.“ Otočil se, aby si Marliadu prohlédl. Dotkl se jejích dlouhých černých vlasů. „Jak to, že jsi zůstala naživu, když Thoas i Degúl zemřelí?“
„Byla jsem chytřejší,“ odpověděla Marliada „Kamenný muž je nebezpečný.“
„I pro mne?“
„Možná že hlavně pro tebe.“
„Ale já jsem král!“ vybuchl. Hlas se mu opět proměnil. Chlapecký ostych byl tentam, nyní z něj čišela tvrdost železa „Nebojím se ničeho – a rozhodně ne kusu kamene. Velím třem vojskům. Dvě loďstva mohu vypravit na moře. Už brzy rozdrtím na prach i Dácii.“
„Jsi vskutku mocný, můj králi,“ přisvědčila Marliada „A přece tvrdíš, že bych zemřel, kdybych požádal velitele stráží, ať do toho kamene udeří?“
„Existuje jedna věc, kterou žádný král nemůže udělat.“
„Jaká?“
„Král nemůže o nic požádat.“
Chvilku na ni zíral a hledal, kde je ukrytý háček. Pak se nejistě zasmál. „Hloupost,“ odbyl ji. „Král může všechno.“
„Jak si přeješ, můj králi.“ Marliada se posadila a přitáhla si hedvábí přes nahá ňadra „Ale na kamenném muži si to neověřuj.“
* * *
Král zůstal v horách tři zimy. Za tu dobu mu třikrát usilovali o život úkladní vrazi vyslaní z Dácie. Odhalili je a všechny popravili. Zaživa jim tahali střeva z těla a navíjeli na dřevěná vřetena. Arénu s kamenným mužem nechal král přestavět na svůj soukromý palác. Kolem sochy si dal zbudovat ložnici, takže kamenný muž nyní klečel v králově komnatě s tváří obrácenou ke dveřím. Král jej nechal obléct do šatu hradních stráží – kůže sešili přímo na soše a na hlavu mu posadili helmici. Každý, kdo by vešel, si jej musel splést se stráží, a postupem času o něm i král začal smýšlet jako o svém ochránci.
Konflikt s Dácií se ještě vyostřil. Odysej přišla o přístav a pak o vnější pláně. Znepřátelená vojska po sobě občas střílela, ale žádný incident nikdy nepřerostl ve válku.
V předvečer Svátku mystérií král povolal své rádce a ti jej varovali, že otevřený střet je nevyhnutelný. „Blíží se válka,“ znělo od kulatého stolu.
„Dokážeme je porazit?“
„Zcela určitě,“ holedbal se vrchní vojevůdce Emalthus.
„Rozhodně,“ přizvukovali velitelé.
„To není tak jisté,“ vmísila se Marliada, tentokráte v roli rádkyně pro vnější záležitosti, a nikoli jako králova příležitostná spolunocležnice.
Vojevůdce si tvrdošíjně vedl svou a během řeči řinčel brněním. „Potáhneme na jejich hrad, vydrancujeme jejich pevnosti, zmocníme se jejich zlata a zotročíme jejich lid. Co dnes patří jim, zítra bude patřit nám. Ať všichni vidí, co to znamená stát proti Odysejí. Čekáme jen na tvůj rozkaz, můj králi.“
„Anebo prohrajeme,“ vložila se do toho Marliada Odkašlala si. „A jejich vojska obsadí naše pevnosti, vyplení naše vesnice a zotročí náš lid. Co dnes patří nám, zítra bude patřit jim.“
„To je Velezrada!“ praštil pěstí do stolu vojevůdce.
„Je zapotřebí opatrnosti,“ pokračovala Marliada, obracejíc se přímo ke králi. „Musíme myslet na obyčejný lid.“
„Opatrnost je pro zbabělce,“ odsekl král. „Jen pohled, jak opatrnost prospěla mému otci? Kronikáři o něm nebudou psát jako o slavném vladaři.
Aťsi v dobách míru prospívá lid, ale bez hrdinských činů a dobyvačných výprav není slavných časů.“ Král vstal a pohlédl na své rádce shromážděné u stolu. „Ne,“ rozhodl. „Budeme válčit.“
* * *
Celý rok se obě království připravovala na válku.
Zvědy, ať už skutečné nebo domnělé, odhalovali ve velkém a popravovali na veřejných místech, a královi nejlépe vycvičení špehové zároveň proudili v zástupech přes celou zem, aby pronikli do Dáckého království. Tak jako semenáčky vydané napospas větrům jich hodně nedospělo do cíle, ale další se uchytili, a brzy se od nich začaly trousit první zprávy o tom, že Dácie shromáždila obrovskou armádu čítající tisíce a tisíce ozbrojenců, katapultů a luků. Na výrobu šípů prý oklestili celé hluboké lesy a početná ptačí hejna prý padla za oběť na jejich opeření.
Zjara se začalo proslýchat, že nepřítel vyrazil.
Pozdě večer si král povolal do své komnaty nejmilejší rádkyní, a poté, co s ní ulehl v hedvábí, zavedl řeč na svůj plán.
„Když kamenného muže někdo napadne, kamenný muž ho zabije. Je to tak?“
„Ano, můj králi,“ přisvědčila Marliada.
„Ale když takový člověk jen plní rozkaz, kámen ztrestá toho, kdo mu to nařídil.“
„Ano, můj králi.“
„Dobrá. Ale kdo jiný velí armádě k boji než král?“ Ukázal na kamenného muže, pokojně klečícího u dveří. „Kdyby jej omylem zasáhlo ostří meče nebo zbloudilý šíp, což by neožil? Nepovstal by snad?“
„Ano, můj králi, povstal by.“
„A koho by ztrestal? Toho, kdo by jej zasáhl, anebo toho, kdo vydal rozkaz?“
Marliada se zarazila Prohlédla, kam král míří ve svých úvahách. Její vladař byl vskutku bystrého ducha „Toho, kdo vydal rozkaz, můj králi. Mělo by to tak být.“
„V tom případě se musíme přichystat.“
* * *
Na druhý den nařídil král kamenného muže převézt do hlavního města a umístit jej na čelní místo na vrcholku vysokých hradeb, jimiž byl obehnán královský palác. Byl to náročný úkol. Dvaceti mužům s provazy a kladkami zabralo celý den, než těžkou sochu dostali nahoru.
Král s rádci stál na hradbách a přehlížel svou zem.
„Když na nás nepřítel zaútočí, šípy lučištníků narazí do kamenného muže. A jeho rukou pak zahyne jejich král.“
„Mělo by to tak být, můj králi.“
„A vojsko bez krále je jako tělo bez hlavy. Bude snadné je porazit.“
Takto i všelijak jinak se král Odyseje připravoval k nadcházející bitvě.
O tři dny později se na obzoru za horami objevil oblak prachu. Vojska Dáků se blížila Král svolal všechny rádce, vojevůdce a velitele a vyložil jim svůj plán. „Nechte je, ať přijdou!“ hřímal a bodal přitom mečem do vzduchu. „Nechte je zaútočit, a před úsvitem nového dne bude jejich král mrtev! A zatímco se budou přít o trůn, udeříme na ně s naší armádou a dobudeme jejich města“
* * *
Nazítří se král postavil na hradby vedle kamenného muže spolu s Marliadou a s chlapcem, kterému říkali Orlík, protože měl nejbystřejší zrak v celém království.
„Vidíš, co dělají?“ ptal se chlapce král.
Orlík si vylezl nahoru na kamennou zeď, chvíli napínal zrak a potom odpověděl: „Nedělají nic.“
„Nic?“
Král se soustředěně odmlčel, zastínil si oči proti slunci a zíral do dálky, ale neviděl nic než rozmazanou šmouhu, která vypadala jako vojsko utábořené po celém údolí. Černou rozlévající se skvrnu čítající tisíce mužů.
Chlapec měl lepší oči. „Vidím koně i pěšáky. Skoro nikdo se nehýbe.“
„Copak se nepřipravují k boji?“
„Ne,“ odvětil Orlík. „Nepřipravují.“
* * *
Takhle to trvalo tři dny. Pak se nepřátelská armáda sbalila a odtáhla.
Král si vzteky rval vlasy a spílal nebesům. „Proč?!“ Ale odpověď znal dřív, než ji Marliada vyslovila
„Věděli to,“ pravila „Mají mezi námi své zvědy. Dácký král se o kamenném muži dozvěděl a nechce padnout do léčky.“ Král zuřil a řval a mezi jeho šiky se strhl sborový ryk – jeho vojáci lačnili po krvi. Po slavné bitvě. Shromáždil své nejlepší velitele u válečného poradního stolu. „Bojí se nás!“ křičel na ně. „Stáhli ocas a utíkají, musíme toho využít. Když se s námi ti zbabělci nechtějí utkat na našem území, utkáme se s nimi na jejich.“
Velitelé souhlasně ryčeli a s rámusem bušili meči do svých zbrojí.
„Víš jistě, že je to moudré?“ snažila se ho Marliada odradit. „Naším plánem přece bylo vlákat nepřítele do záhuby.“
„Kamenný muž zůstane, kde je,“ neposlouchal ji král, „takže celá armáda může vyrazit do boje. Jejich král se nepokusí zaútočit na naše hradby, ani kdyby nás na bitevním poli porazil.“ Příštího rána vyzval král vojevůdce, ať se chystají do bitvy. Pěšákům vydali zbroj, štíty a kopí a král se procházel mezi svými vojáky a po jeho boku kráčela Marliada a pokoušela se ho přesvědčit, ať od svého záměru upustí. „Přece nedovolíš, aby obyčejný lid trpěl,“ šeptala. „Král má být slitovný.“
„Pcha!“ Král nad jejími slovy jen mávl rukou. „Lid bude trpět, jak se mi zlíbí. Spálím jejich zemi na uhel.“
Brzy zrána vyrazila vojska na pochod. Král stál na hradbách s Marliadou po boku a díval se, jak se řady vojáků vylévají z bran pevnosti, jako když se převrhne kotel s vařící vodou. „Ode dneška za dva dny budeme vědět, že jsme zvítězili,“ prorokoval. „Za dva dny uvidíme na obzoru stoupat kouř, a ten černý mrak bude znamením, že jejich město stojí v plamenech.“
* * *
Ale už první večer, sotva začala padat noc, se z Dácie vrátil poslední, nejvytrvalejší králův zvěd. Byl celý zkrvavený a zpocený a prosil o slyšení u krále. Velitel hradní stráže jej neprodleně odvedl do králových soukromých komnat. Zabušil na dveře ložnice.
„Co je?“
Velitel se omluvil za vyrušení. „Vrátil se zvěd, králi, a tvrdí, že jeho zpráva nesnese odkladu.“
„Ať vejde!“ poručil král.
Marliada se na lůžku přikryla hedvábím.
„Tudy,“ pokynul nahý král zchvácenému zvědovi. Vedl jej na terasu a cestou se halil do róby.
„Mají kamenného muže,“ vyhrkl zvěd, jakmile venku osaměli.
„Cože?“
„Kamenného muže. Jako ty. Ale jiného než ty.“
„Víš to jistě?“
„Viděl jsem ho na vlastní oči. Postavili ho na hradby, právě tak jako ty.“
Král zaúpěl. „Kde k němu přišli?“
„Mají ho dlouhá léta, byl ukrytý pod zemí, někde poblíž Golgoty. Považovali ho za pouhou legendu, ale pak se doslechli o tvém kamenném muži a začali kopat, aby se přesvědčili, co je na těch starých povídačkách pravdy.“
„A potvrdily se?“
„Zabije každého, kdo na něj zaútočí.“
Král rozezleně vykřikl a uhodil zvěda do obličeje.
Zvěd upadl na jedno koleno a odvrátil tvář. „Jejich špehové vyzvěděli tvůj plán,“ pokračoval. „A dácký král ho teď obrátil proti tobě. Jeho kamenný muž čeká na hradbách na tvoje šípy.“
„Zatracení zvědové!“ rozkřikl se král, popadl meč a naplocho jím zvěda udeřil. Nechal ho v bezvědomí krvácet na terase a odešel.
Rozlíceně vyběhl na hradby a křičel do nebes.
„U bohů, stejně zaútočíme! A trefí-li někdo kamenného muže, tak ať! Já se černých kouzel nelekám. Nedám se zastrašit pouhým kamenem!“
Když večer zjistil, že Marliada prchla z jeho komnat, povolal místo ní tři konkubíny, které měl nejraději, a poručil si karafu silného vína Ukojený a zmámený pak upadl do trhaného spánku a jeho hněv a prchlivost obestřely sny. Ale sen se zakrátko proměnil a král ve spánku uslyšel zvláštní zvuk.
Znělo to jako dusot kamenných nohou na dřevěné podlaze.
Král sebou škubl a otevřel oči. Srdce mu divoce bušilo.
Pohlédl na slunce, které už stálo vysoko na nebi, a zavrtěl hlavou. Uvažoval, zda není příliš pozdě. „Co jsem to udělal?“
Dal si zavolat nejrychlejšího posla a svěřil mu pečeť se svým podpisem a rozkaz pro vojevůdce, který zněl: „Neútočit! Neútočit! Neútočit!“
* * *
Vojska se vrátila, aniž by vystřelila jediný šíp. Velitelé dali hlavy dohromady. Byli povoláni moudří mužové – velcí stratégové, poradci i myslitelé. Zvažovali mnohé plány, ale všechny se zdály příliš riskantní. Nejprve probírali, jak zařídit, aby se nepřátelského kamenného muže zmocnili. Potom vymýšleli, jak by se dal rozbít nebo zneškodnit. A nakonec, jak ho rozdrtit na prášek. Ale pokaždé vyvstala klíčová otázka, kdo by k tomu dal rozkaz.
„A kdyby se to nepodařilo –“ nakousl vrchní vojevůdce.
„Kamenný muž by pronásledoval tebe, králi,“ dokončila za něho Marliada „Dokud by tě nedostal.“
„A kdybych rozkaz nevydal já?“ zeptal se král.
„Na tom nezáleží,“ trvala na svém Marliada
„Jistěže na tom záleží. Mohu velením pověřit vrchního vojevůdce, zařídím, aby rozkaz vydal on.“
Vrchní vojevůdce zbledl, ale sloužilo mu ke cti, že ani nehlesl.
„Takhle zemřel Thoas,“ poukázala Marliada „Pokusil se přenést zodpovědnost na někoho jiného. Ale kamenný muž se nedá ošálit.“
„Přece musí existovat způsob, jak to udělat,“ naléhal král. Jak tam před ním seděli okolo stolu, pohlédl jim všem do tváře. „Nechci znát podrobnosti. Žádám jen, abyste to nějak zařídili.“
Marliada zavrtěla hlavou. „Na tom nesejde, můj králi. Kamenný muž stejně půjde po tobě.“
„Jak to?“
„Král nemůže o nic požádat,“ odpověděla „A v tom je celá potíž.“
* * *
A tak se válka odložila naneurčito a v zemi se dočasně rozhostil klid. Jen u západních hranic docházelo k drobným územním potyčkám, ale tyhle spory nezasahovaly do vnitřního chodu království.
Občas, když si král trochu víc přihnul, ho slýchali, jak volá, že o příštím novoluní se jeho vojska vydají na pochod.
V takových chvílích mu jeho rádkyně Marliada nalila z další láhve a připomněla mu: „To by byl tvůj konec.“
„Tak proč nezaútočí oni?“
„Ze stejného důvodu. Jste před sebou navzájem chráněni hrozbou jisté záhuby. Ten z vás, který by napadl druhé království, by přišel o život.“
A tak se králové drželi navzájem v šachu, a přestože se s tím odmítali smířit, ani jeden nemohl vydat rozkaz a začít válku. Patová situace časem přerostla v nepřiznané příměří.
Z jednoho roku se staly dva. Ze dvou let se stala čtyři léta. Nakonec se král Odysejí rozhodl oženit, snad aby si nějak ukrátil čas.
Královnu si vybral krásnou a mladou, hodnou toho, aby mu dala dědice.
Ale stejně vždycky jednou za čas podlehl pokušení a shromáždil svoji armádu. Mnohokrát poslal vojáky do útoku. Ale pokaždé, když nadešel rozhodný okamžik, bod, za nímž by se neštěstí už nedalo odvrátit, král se celý zpocený a roztřesený probral ze sna, v němž zaslechl dusot těžkých kamenných nohou.
Na poslední chvíli pak armádu pokaždé odvolal a do komnaty si dal zavolat toho mladého zvěda s jizvou těsně pod vlasy, v místě, kam ho kdysi udeřil naplocho mečem.
„Pověz mi znovu o tom kamenném muži,“ naléhal na něho. „Jak vypadal?“
„Jako ten tvůj,“ odpovídal pokaždé zvěd. „Muž z kamene, ale měl jinačí tvář.“
„Jakou?“
„Obyčejnější. Ne tak ukrutnou.“
A král se pokaždé usmál a nalil mladému zvědovi ze svého vína „Ne tak ukrutnou!“ opakoval si a ti dva pak spolu vždycky pili dlouho do noci.
Roky přešly v desetiletí a nedobrovolné příměří se pořád protahovalo.
Život šel dál a obě království se věnovala vlastním záležitostem.
Marliada za tu dobu porodila tři děti, zplozené při občasných návštěvách v králově ložnici, a všechny je poslala na vychování domů k manželovi. „Tři dcerušky,“ říkala králi, aby ho nenapadlo se o ně zajímat. Bylo to však zbytečné opatření, neboť král byl vytížen jinde. Zplodil už pěknou řádku synů se svými konkubínami a pak mu konečně povila mužského potomka i mladá královna.
Královnin syn se svému otci velice podobal. Jakožto králova rádkyně se Marliada ujala chlapcovy výchovy a obstarala mu domácí učitele, kteří ho vzdělávali v historii a v uměních.
„Zkazíš ho,“ varoval ji král, jak chlapec rostl.
„Mír ještě nikoho nezkazil,“ podotkla Marliada
„Tohle není mír!“ rozkřikl se král a vztekle mrštil pohárem přes celou komnatu.
„Zajisté, můj králi. Jak si přeješ.“
* * *
Ubíhala desetiletí a v onom vynuceném klidu zbraní království stále více vzkvétalo. Stavěly se významné budovy, přibývaly mosty, mlýny a chrámy. Marliada dohlížela na výstavbu sirotčinců a učeneckých knihoven, léčebných zařízení, veřejných cest a zavlažovacích kanálů. Její děti vyrostly a ona od nich četla dopisy a psala zpátky domů o dění v sídelním městě. Úrody byly v dobách míru bohaté, populace rostla a lid prospíval. Tak to pokračovalo až do králových sedmašedesátých narozenin, kdy si po dlouhé a úspěšné vládě povolal do své komnaty svou nejdůvěrnější rádkyní.
„Nastal čas,“ oznámil jí. Ležel na poduškách s věncem šedivých vlasů okolo hlavy. V posledních měsících zhubl, ale jeho modré oči hleděly stále stejně pronikavě.
„K čemu nastal čas, můj králi?“
„Abych vyhrál svou válku. Je ze mě stařec. Můj život se krátí.“
Marliada jeho bojechtivé záchvaty dobře znala a uměla si s nimi poradit. „To nesmíš, králi, nebo bys zpečetil svou smrt.“
Tentokrát však dostala odpověď, jaké se nenadála
„Stejně umírám.“
„Co to říkáš, můj králi?“
„Pravdu. Vím to od léčitelů. Mám v břiše hnilobu. Takhle alespoň odejdu slavně.“ Oči mu žhnuly ve světle voskovic. „Konečně se dočkám své veliké bitvy a všichni budou vědět, že žili za časů mocného krále.“
Král se posadil a přehodil tenoučké nohy přes pelest. Natáhl se pro svůj meč, ledabyle pohozený v hedvábí, a sevřel jílec ochablou rukou. „Zaútočíme na jejich hrad. Dobudeme jejich zem. A až si pro mne přijde kamenný muž, postavím se mu s mečem v ruce. A i když zemřu, budu alespoň vědět, že jejich království je v plamenech. Ať si pro mne přijde smrt, ale ne dřív, než na obloze uvidím černý mrak na znamení jejich zkázy.“ Marliada na krále hodnou chvíli beze slova zírala „Uznáváš, že jsem ti všechny ty roky byla věrnou rádkyní?“
„Uznávám.“
„Náleží mi místo v tvém loži i u tvého válečného stolu, tak mne nyní poslechni, jestli sis kdy vážil mého úsudku. Už dlouho trvá mír, a když ho porušíš, mnoha lidem to přinese utrpení.“ Přistoupila k němu blíž. „Dovol, ať trvá mír. Dovol, ať tě přetrvá. Dovol, ať je tvým odkazem trvající blahobyt, nikoli zkáza a smrt.“
„Mír?“ zasmál se král. „To přece nikdy nebyl mír.“ Vyplivl to slovo, jako by se ho štítil. „To bylo pouhé čekání. A teď mi zavolej mé vojevůdce. Dnes vydám rozkaz, na který jsem čekal celý svůj život.“
„Jestli to uděláš, zemřeš.“
„Jsem připraven.“
„A co všichni ti, kdo připraveni nejsou? Budeš žádat i jejich životy?“
„Cos mi to vždycky říkala?“ Králi na rtech rozkvetl úsměv a odhalil zažloutlé, křivé zuby. „Král o nic žádat nemůže.“
Na to Marliada neměla odpověď. Přisedla si k němu na postel. Skládala na klíně tlusté vrstvy hedvábí, pěkně cíp na cíp, jednu vrstvu za každé dítě, které porodila „A teď mi pomoz vstát,“ přikázal král.
„Zajisté, můj králi,“ odpověděla Ale vstát mu nepomohla Místo toho mu prudce přitiskla na tvář poskládané hedvábí a vmáčkla ho zpátky do podušek. Vzpouzel se jí, ale nalehla na něj celou vahou těla a použila veškerou svoji sílu, aby ho pod sebou udržela Mával rukama a tloukl ji pěstmi do zad. Snažil se vrazit jí prsty do tváře, ale zaklonila hlavu, aby na ni nedosáhl. Vysoké kvílení, které v hrůze vyrážel, zdusilo hedvábí. A když se pokusil nadechnout, nenasál žádný vzduch – jen na složeném hedvábí se objevila prohlubeň v místech, kde je vdechl do královských úst. Bil kolem sebe rukama čím dál slaběji, až nakonec přestal úplně. Jeho zaťaté pěsti se rozevřely a paže mu klesly podél těla.
Ale Marliada dál přidržovala hedvábí na místě, tiskla mu je na tvář, dokud nenapočítala do jednoho sta A potom do druhého. Když pak hedvábí odložila stranou, královy vytřeštěné modré oči na ni překvapeně zíraly.
Přejela mu dlaní přes víčka a poslala jej do věčného spánku něžným polibkem.
Král byl konečně mrtev.
* * *
V příštích dnech proběhla korunovace mladého prince, jenž nastoupil na trůn jako nový král. Byl tmavovlasý po matce, vytáhlý a hubený.
„Svému otci nesahá po kotníky,“ utrousil vrchní vojevůdce, když přihlíželi slavnostní ceremonii. Mluvil potichu, takže ho mohla slyšet jen Marliada.
„Bude stokrát lepší než on,“ odpověděla.
Vrchní vojevůdce zavrtěl hlavou. „Nic do něj není. Všechen čas tráví v posteli anebo na koni,“
Marliada přikývla. „Má rád svůj život. To úplně stačí.“
* * *
Uběhl téměř týden, než si ji nový král zavolal.
Když vstoupila do komnaty, mladík stál u válečného poradního stolu.
„Bylas rádkyní mého otce,“ uvítal ji. „Ale nemysli si, že budeš radit mně.“
„Jak si přeješ, můj králi.“
„Řekli mi, že mi chceš něco povědět.“
„Povědět ne, můj králi. Ale musím ti něco ukázat. Musíš se poučit v jedné nanejvýš závažné věci, a postarat se, aby to, co uvidíš, už nebylo nikdy zapomenuto.“
„Já už jsem s poučováním hotový, copak sis nevšimla?“
„Král nikdy není hotový,“ opáčila Marliada „Ale až uvidíš, co ti musím ukázat, odejdu a už mne nikdy víc nespatříš.“
V králově tváři se zračila netrpělivost. „Ať je tedy po tvém, stařeno.“
„Pojďme,“ vyzvala jej Marliada, vyšla z komnaty a po rozvrzaných schodech vedla krále nahoru na hradby. „Tudy, můj králi, když dovolíš.“
Král s ní v doprovodu stráží vyšel na čerstvé povětří. Marliada je všechny vedla po úzkém ochozu na vrcholku hradeb.
Mladý král se zastavil, aby se rozhlédl po svém království. Shora měl výhled na řeku, na rozlehlé lány obdělané země na severu i na hory za nimi.
„Můj otec byl dobrý panovník,“ poznamenal, „ale nebyl to dobyvatel. Snad se jím stanu já.“
„Snad, můj králi. To rozhodnutí je pouze na tobě, na nikom jiném.“
Vedla jej po ochozu vysokých hradeb až k místu, kde v pokleku na jednom koleni spočívala známá postava, vystavená napospas slunci, dešťům i sněhovým vánicím. A také šípům, kdyby měly nějaké přiletět.
Král si sochu mlčky prohlížel.
„Tohle je kamenný muž,“ pravila Marliada Král k němu přistoupil, ale nedotkl se ho.
„Kamenný muž,“ zopakoval. „Strážce hradeb. Takhle zblízka jsem ho nikdy neviděl. Ale slýchal jsem o něm dost strašidelné pohádky.“
„To nejsou pohádky, můj králi. Což velmi dobře ví i král Dácie.“
Mladý panovník se zasmál. „Máš mě za blázna?“
„Některé věci se před tebou tajily, i když jsi byl princ.“
„Jaké věci?“
„Že kameny mohou být živé. Že tenhle kámen ožívá.“
„Dětská povídačka Všichni jsme je slýchali.“
„Je to víc než povídačka,“ nedala se odbýt Marliada „Každý, kdo do něj udeří, zaplatí životem.“
Mladý král přimhouřil oči. Možná jí nevěřil, ale zaujalo ho to a chtěl se dozvědět víc. Marliada to vzala jako dobré znamení.
Vyprávěla mu o dávných experimentech, které stály život dva staré mudrce, Thoada a Degúla Vyprávěla mu o bojovnících zabitých v aréně i o tom, jak zemřel jeho královský děd. A nakonec mu pověděla o existenci druhého kamenného muže, jenž chrání nepřítele v sousedním království. Vyložila mu, za jakých okolností kamenný muž útočí a co jeho otci bránilo pustit se do války.
„Dva králové,“ uzavřela, „které jednoho před druhým chrání hrozba jisté záhuby. Král, který by zavelel k útoku, by propadl životem.“
Když domluvila, mladý vladař si ji dlouho prohlížel. Modrýma očima jí pátravě hleděl do tváře. „Přece si nemyslíš, že tomu uvěřím.“
„Ne, můj králi. Ne, dokud to neuvidíš na vlastní oči.“
Král se obrátil ke strážím. „Bosole, udeř do kamenného muže.“
Urostlý muž sáhl po meči.
„Zadrž!“
Mladý král se po Marliadě tázavě ohlédl.
„Král nemůže o nic takového požádat,“ poukázala Marliada „Existuje jedna věc, kterou žádný král nemůže udělat – král nikdy nežádá.“
„Tak ale jak to uvidím?“
„Miluješ život, můj králi?“
Byla to zvláštní otázka a mladý vladař se na Marliadu nechápavě zahleděl. „Mám dobrý život. Jsem král. V mém království panuje blahobyt.“
Marliada přisvědčila „Kéž to tak dlouho zůstane.“
Ze záhybů své hedvábné róby vytáhla malou dýku. Dělala pomalé pohyby, aby nevydráždila stráže. Dýka byla drobná a tupá, v její stařecké dlani vypadala neškodně. Stráže stařenu bedlivě sledovaly, ale nezakročily.
„Jako král můžeš všechno, ale nemůžeš nikoho o nic požádat,“ pravila, „takže to ode mě přijmi jako dar.“
„Dar? Jaký dar?“
Marliada se k němu otočila zády a přistoupila ke kamennému muži, jenž starého krále děsil ve snech a přinesl zemi mír.
„Tohle je můj dar tobě, králi. Pomůže ti, abys všechno pochopil.“ Marliada zvedla ruku s dýkou nad hlavu. Myslela na své tři syny, dost staré na to, aby museli rukovat do války. Myslela na lid v obou královstvích – na sedláky, řemeslníky i prosté vojáky.
Zavřela oči, švihla dýkou a zasáhla kamenného muže do hrudi. Pod tupou čepelí se ani nezajiskřilo. Ale i tak to stačilo.
Stařena se usmála
„Dívej se, králi, a dobře si to pamatuj,“ nakázala mu. „A nepřestávej se bát o život.“
Kamenný muž vstal.
Poprvé vydáno v magazínů F&SF v květnu roku 2016
Přeložila Jitka Cardová