Nechám Gabriela na dvoře a zamířím do města s pytlem lahviček s kůží, kostmi, masem a krví – obvyklou zásilkou pro Makina. Peelovi mají zájem o části těl.
Miluju majestátnost Strandu s jeho vysokými věžemi z ozdobně opracovaného kamene. Cesta je ucpaná povozy a dvoukoláky. Řeka se dusí pod náporem lodí. Mersey je tepnou města a pěkně výkonnou. Liverpool opět žije.
Slyším pokřik přístavních dozorců, těch králů, kteří rozdělují a přesunují náklad a dohlížejí na dělníky nakládající říční čluny. Lodě musejí být pro plavbu Manchesterským lodním kanálem dokonale vyvážené. Strážci je kontrolují, aby se na palubu nedostal žádný ilegál. O něco dál u Albertova doku vidím shluk bílých plachet. Dorazila Hardmanova flotila, škunery přivážející bavlnu z Ameriky.
Všechno to sledují liverští ptáci, smyšlené bytosti usazené na vrcholu Liverbuilding, kde mají všechny rodiny své jednatele. Vytrvale upírám oči na mramorovou podlahu. Nechci se dívat na frontu lidí, kteří zoufale usilují o schůzku. Peelovic zástupce sídlí v přízemí. Peelovi na počátku zbohatli díky realitám a příležitostným menším pronájmům, ale peníze dělají další peníze. Peelovi se při asanaci liverpoolského nábřeží chopili šance a tahle dobrá investice jim zajistila pozici králů nového světa.
Ostatní rodiny mají manažery na dalších poschodích, všechny v těsné blízkosti, protože nikdo a nic nesmí být ponecháno stranou. Všechno je vzájemně propojené – od podniků po příbuzenské vazby. Hardmanovi obchodují s textilem, Rathbonovi zbohatli, světe div se, díky mýdlu a Moorové staví lodě.
Ve vnějších kancelářích sedí za řadami stolů úředníci, kteří procházejí sloupce čísel v účetních knihách. Mezi nimi pobíhá se vzkazy kluk, který jako by se dusil v košili s vysokým límcem. Nikdo si mě nevšímá.
Makinův sekretář mě nechá čekat celou minutu, pak zvedne hlavu a vychutnává si svou malichernou ukázku moci. „Už tě přijme.“
Makin sedí za svým stolem. Na policích stojí hromady účetních knih a schémata a mapy na stěnách jsou prošpikované špendlíky vyznačujícími obchodní trasy a území Peelů.
„Posaď se.“ Vždycky se mnou jedná slušně. „Jak se ti dnes dařilo?“
„Pár jich souhlasilo.“
Podám mu pytel.
„Váhají?“
„Bojí se.“
Už nějaký čas se šíří fámy o tom, že Peelové, Hardmanové, Rathbonové a Moorové, ti boháči, které nikdy nevídáme, jsou zrůdy, co žijí do sta let, protože se živí masem obyvatel Liverpoolu a nosí naše kůže jako obleky poté, co svoje vlastní opotřebují. Z rukou jim padají diamanty a krev zotročených tříd a oni si olizují prsty slintajícími jazyky.
Makin poklepe prsty na desku stolu.
„Měli bychom jim platit víc?“
„To skončíte s frontou plnou opilých, syfilitických žebráků, co se nadvakrát potáhne kolem zdi u Mersey.“
„Máme nařídit povinný odběr vzorků u zdravých lidí?“
„To by nebylo moudré.“
Jeho prsty se zastaví.
„Odkdy jsou hadráři studnicí moudrosti?“
Nemám z Makina strach, ale potřebuju peníze, takže k němu přistupuju s respektem. Krom toho se mi zamlouvá.
„Aspoň počkejte, až se ochladí, než něco takového oznámíte, jinak vyvoláte pouliční nepokoje.“
To ho zarazí.
„Jsem dnes nějaký popudlivý.“ Promne si temeno hlavy, jako by ji měl plnou nešťastných myšlenek. „Neber si to osobně.“
„Neberu.“
„Jsi dobrý chlapík. Tvrdě pracuješ a nenecháváš se strhnout záští. Říkáš, co si myslíš, na rozdíl od těch zatracených přitakávačů, co dnes a denně slýchám. Nechtěl bys pro mě pracovat?“
„Děkuju, ale doufám, že se vás nedotknu, když odmítnu.“
„Ne, ale popřemýšlej o tom. Má nabídka platí.“ Má na jazyku ještě něco dalšího. „Ty a já se od sebe příliš nelišíme. I já jsem dřel a hodně obětoval. Žiju v Dingle. Mé dcery jsou rozmazlené a nevinné a moji synové nejsou o moc lepší.“ Jeho posmutnělý úsměv prozrazuje otcovský zármutek. „Může za to jejich matka Nehodí se do skutečného světa takže mi nezbývá nic než dřina a oběti.“
Závidím jeho dětem. Nic jim nechybí a krutosti života se jim vyhýbají obloukem. Makin musel něco z toho postřehnout v mé tváři, protože vzápětí se mnou mluví zase s odstupem. „Zaslechl jsi nějaké řeči, o kterých bych měl vědět?“
Pořád má plnou hlavu mé nepříjemné poznámky o nepokojích.
„Jen chci říct, že je nezvyklé horko a od posledního svátku nebo volného dne už uběhl nějaký ten pátek. Za takových okolností to mezi lidmi vře.“
V hospodách slýchám v jednom kuse šílenosti, o kterých mu nehodlám vykládat. Řeči o tom, že by bylo možné zmocnit se lodi a odplout z Liverpoolské zátoky na sever do Blundellsands a Crosby, nabrat tam do plic trochu řídkého vzduchu a zaútočit na paláce velkých rodin. Svrhnout kupecké prince v revoluci plné poprav, znásilňování a přerozdělování bohatství.
Drsné řeči zoufalých mužů opojených pivními sny o tom, že se postaví ozbrojeným strážcům.
„Ať se bouří, jak je jim libo. Spravedlnost je tvrdě dostihne. V Liverpoolu panuje klid. Nejsou tu odbory a my odměníme každého, kdo přispěje k tomu, aby to tak zůstalo.“
Chci namítnout: Peelové zákony nepíšou. Jenže pak si vzpomenu, že ano.
* * *
Přejdu z Upper Parhamem Street do Toxtethu. Káru mám naloženou pytlem ošuntělých barvených archů, které prodám jako druhořadý papír. Mám taky kupu kostí, ze kterých bude lepidlo.
„Hadrykosti! Hadrykosti!“ volám.
Můj křik přiláká děcka, která teď běží vedle mě. Jedno natáhne ruku, aby poplácalo Gabriela, mého psa, a ten vycení zuby a zavrčí.
„Tohle není mazlíček, synku. Drž se od něj dál.“
Když zastavím, děti si dřepnou na chodník a pozorují mě. Ještě jsou moc malé na práci v továrně.
„Tommy, dáš mi bonbon?“
„Ne, jestli ho nemáš za co směnit, a jsem Tom, ty drzej obejdo. Neměl bys být ve škole?“
Ve velké katedrále probíhá základní výuka. Táta mi tam po dlouhém přesvědčování dovolil chodit, dokud neusoudil, že je to příliš nebezpečné, a místo toho mě začal vyučovat sám. Stovky se nás učily číst, psát a počítat mechanickým opakováním, při kterém mladé hlasy sílily v jediný jako horečnaté modlitby stoupající k prostorné klenbě. Pastoři se smutnýma očima nám slibovali Boha a Jeruzalém přímo tady v Liverpoolu a mně už tehdy bylo jasné, že hladovějí stejně jako my, po chlebu i něčem lepším.
„Vy jste hadrář?“ Tu otázku mi položila roztomilá holčička s tváří poďobanou od neštovic. „Máma chtěla, abyste k nám přišel.“
„Nešahejte mi na vozík,“ varuju ostatní. „Až s vámi skončí pes, nařežu vám ještě já.“
Zahrozím jim holí zakončenou bodcem. Nemyslím to ale vážně a děcka mě počastují širokými úsměvy plnými polámaných zubů a kurdějových boláků. V tomhle věku ještě nejsou tak špatní. Ale na starší si jeden musí dávat pozor.
Vydám se za holčičkou do domu. V řadových domcích v létě panuje pekelné dusno. Pět podlaží od sklepa po podkroví a v každém pokoji žije jedna rodina. Zásobárna těl pro přeplněné továrny a doky; lodníci, přadleny, dělníci z doků, tkalci a slévači. Podle táty Liverpool při vytyčování hranic dostal lodní dopravu a průmysl, zatímco jiným místům připadly chemikálie, léky, výroba potravin a tak dále. Zdi a strážné věže kolem jednotlivých hrabství prý vojenské vládě umožňovaly potlačovat nepokoje během recese následované hlubokou hospodářskou krizí. Byla to jen záminka k rozdělení národa na zvládnutelné části a k tomu, aby si majetní podrželi kontrolu nad nemajetnými.
Táta taky říkal, že jeho děda měl farmu a že to byl sice těžký, ale čistší způsob obživy. Žádná bavlněná vlákna v plicích, míň strojů, co člověku mohly rozdrtit končetiny. Míň nemocí a žádné výrobní linky, kolem kterých by se mohla šířit nákaza.
Děvčátko se rozběhne do místnosti vzadu a já zůstanu stát u dveří. Dvě ženy uvnitř jsou jako dvě perly. Jedna řekne: „Lolly.“ A holčička se k ní rozeběhne. Když ji k sobě žena přitiskne, vypadá jako anděl.
„Máme na prodej nějaké věci,“ řekne druhá žena s pohledem tvrdým jako diamant. „Já jsem Sally a tohle je Kate.“
Sally je oslnivě krásná. Sundám si čepici a uhladím vlasy.
Mají stejný profil, stejné dlouhé vlasy svázané v týle. Takže sestry. Sally mluví dál a andělská Kate položí na stůl košík. Zachytím její pohled. Ubohá sbírka krámů, za které nedostanou tolik, kolik potřebují.
„Tak na to podíváme.“ Odkašlu si. „Ty rukavice by mohly něco vynést. Vidličky taky.“ Kvůli pokrouceným zubům má příbor jen cenu starého železa Pak tam je sklenice knoflíků a kovářské hřebíky, které nejspíš vydloubaly mezi dlažebními kostkami. „Za ten košík vám připlatím.“
Kate se podívá na peníze v mé natažené ruce hladovýma očima, ale Sally je shrábne do kapsy pro případ, že si to rozmyslím.
„Obě jste bez práce?“
„Dočasně propuštěné,“ potvrdí Sally s kyselým výrazem. „To je mi líto. Dočasně propuštěné odkud?“
„Z Viekarovy knoflíkárny.“
Dobré, bezpečné místo pro ženy s obratnými prsty.
„Dám vám vědět, jestli někdo nabírá lidi.“
„Lolly, běž si hrát ven.“ Lolly při Katině příkazu vyskočí a rozptýlí tak všechny pochyby o tom, která žena je její matka „Potřebujeme peníze.“ Mateřská Kate plná divokého odhodlání. „Slyšela jsem, že sbíráš věci pro jednu z rodin…“
„Pro kterou?“ vpadne jí do řeči Sally.
„Pro Peelovy,“ odpovím.
„Peelovi nám toho vzali už dost.“
Chci se Sally zeptat, jak to myslí, ale nedostanu k tomu příležitost.
„Potřebujeme víc peněz, Sally. Peelovi, Vickarovi, Hardmanovi. Je v tom nějaký rozdíl?“
„Je.“
„Ne, není, Sal,“ odpoví Kate rozhodně. „Lolly potřebuje jídlo a střechu nad hlavou. Je důležitější než hrdost a principy.“ Nic by mě nemohlo přimět obdivovat Kate víc. Zírám na ni s otevřenou pusou.
„Seženeme práci.“
„Ne dost brzo.“ Kate se ke mně otočí. „Pověz mi víc.“
„Je to jenom pro případ, že některý z Peelů onemocní.“ Cítím se jako blázen, když odříkávám tyhle žvásty. „Kdyby potřebovali trochu krve, kůže nebo kousek kosti.“
„Jsou moc hrdí na to, aby o to požádali zbytek rodiny?“ Sally je řízná. „Prý si vezmou části, které chtějí, a zbytek hodí svým psům. A co když budou chtít oko nebo ledvinu?“
„Nebudou požadovat nic životně důležitého a samozřejmě vám vyplatí odpovídající odměnu.“
„Jakou odměnu?“ tlačí na mě Sally, která se očividně nebojí ozvat.
„Ta je věcí dohody. Někteří za svou pomoc získali povolenku žít mimo Liverpool.“
Venku. V záhadné bájné zemi. To ji umlčí.
„Ano, ale kolik nám dáš teď?“ Kate má daleko naléhavější obavy.
Obě ženy mají nezkalený zrak. Nevypadají jako typy, které by si kupovaly pokoutní pálenku, a nemají vláčný, podvyživený vzhled, který naznačuje závislost na opiu. Pracovaly v knoflíkárně, ne v továrně, takže mají mladé plíce v bezvadném stavu, srdce spolehlivá jako stroj a pokožku bez poskvrny, když nepočítám drsné ruce. Zrovna takové mám hledat. Připadám si jako krysa, která umírajícímu ohlodává prsty na nohou.
Dělej, co musíš. Hlavní je přežít, řekl by táta. Dělej, co musíš. Hlavní je mít volnost.
Položím na stůl stříbrnou minci.
„Udělám to,“ prohlásí Kate.
„Ne.“ Sally je jako teriér. Nevím, jestli ji chci políbit, nebo kopnout.
„Stojíme fronty na práci celé týdny a nic.“
Pokořující ohrady a řady před zprostředkovatelnami práce. V těch slušných se dívají jen na ruce a na zuby. V jiných berou ženy a chlapce dozadu na důkladnější prohlídky.
„Co když od tebe budou něco chtít? Co pak?“ V Sallyině hlase zní panika
„Budou chtít mít pouze možnost si s vámi promluvit. Nikdo vás k ničemu nebude nutit.“ To jsou slova, která mám říkat, jenže boháči si vždycky prosadí svou.
„Udělej to.“ Kate je neoblomná.
Sundám brašnu přivázanou na hrudi a posadím se ke stolu.
„Jak se jmenuješ?“
„Kate Harperová.“
Katiny ruce jsou ztvrdlé prací v továrně, ale předloktí má hebká.
„Bude to bolet.“ Sejmu víčko odběrové lahvičky.
Přiložím ji Kate k paži a zatlačím. Cítím, jak špička proniká do svalu, a zaslechnu cvaknutí, když uštípne vzorek kosti. Zůstane po ní hluboká krvácející rána. Kate vyjekne, ale nepohne se.
Jen muži křičí a mlátí sebou.
„Dám ti nějakou mast, aby se rána líp hojila Kdepak je Lollyin otec?“ Snažím se, aby to vyznělo jako nenucené škádlení, když zapisuju její údaje do záznamů a na lahvičku.
„Byl námořníkem na Triumfu.“
„Ty jsi žena Richarda Harpera?“ Vyslovím to jméno s tichou úctou.
„Ano, a než začneš blábolit o hrdinství, řeknu ti, že na nás vůbec nepomyslel. Všechno, co jsme našetřili, šlo na jeho námořní pojistku.“
Triumf byla peelovská loď, která doplula do Západní Indie. Nemůžete poslat muže za oceán a zakázat jim na druhém břehu vystoupit a trochu se projít. Je to odporná praktika, která má námořníkům zabránit v útěku, ale vede jenom k ponorkové nemoci, rvačkám a sodomii. Posádka Triumfu se vzbouřila.
Vůdce, Richard Harper, se stal mučedníkem. Úřady ho nechaly přivázat ke kotvě, kterou pak spustili do moře. Jeho námořní pojistka, uzavřená se správcem přístavu, byla prohlášena za neplatnou.
„Ovdověla jsi mladá.“
Kate přikývne. Upjatě přitom ohne krk, ale pokusí se to zmírnit slovy: „Zůstaly jsme samy.“
„To chápu. My byli sami s tátou, dokud neumřel. Taky byl hadrář.“ Najednou jí potřebuju všechno říct, ale nemůžu. „Chtěl si pořídit koně, aby nemusel vozík tahat sám. Jestli dost našetřím, jednou si nějakého koupím.“
Snažím se na ně udělat dojem. Sally si povzdechne. Asi ji otravuju. Ale Kate mě poplácá po ruce jako roztržitá matka Její bezděčná laskavost mě dohání k pláči. Chci jí položit hlavu do klína a nechat se od ní hladit po vlasech.
Sally nás pozoruje.
„Já to neudělám. Nevěřím jim.“
Uvědomím si, že se chci dotýkat i Sally, ale jinak. Cítím šílené nutkání přitisknout jí rty na pokožku na zápěstí, kde prosvítají žilky.
Sally mi pohled zamračeně oplácí a já se toužím bránit: Nejsem nepřítel. Nejsem lidožroutský Peel ve slonovinové věži. Jenže pak si uvědomím, že jím klidně můžu být.
* * *
Sedím ve svém pokoji v Baltské flotile. Esence mateřské Kate by neměla být zavřená v lahvičce. Nechci, aby ji vlastnil někdo jiný. Ne nějaký spoutaný, utopený námořník a už vůbec ne nějaký Peel. Měla by být volná.
Doba je zlá. Podařilo se mi zaplnit celou stránku Makinova záznamníku.
Jdu se projít s Gabrielem po boku. Potřebuju si pročistit hlavu. Hostinská paní Tsangová plní bar hnědými lahvemi světlého piva Chová se ke mně mile, stejně jako se chovala k tátovi. Pronajímá mi pokoj a já nechávám svou káru pod celtou na dvoře.
„Všechno v pořádku, zlato?“ zeptá se, když jdu kolem.
Zničehonic se skloním a políbím ji na tvář. Plácne mě, ať toho nechám, a snaží se přitom skrýt úsměv. Paní Tsangová je droboučká, ale před mýma očima praštila lahví do obličeje chlápka, který jí vyhrožoval. Rozbité sklo mu roztrhlo rty a nos.
V továrnách pro dnešek skončili s prací a všichni míří domů. Dělníci proudí do řadových domků. Někteří se vyhřívají v pozdních paprscích slunce na schodech. Z bidýlka před jedněmi dveřmi na mě papoušek uvázaný na řetízku zaskřehotá, jaké to je ufrnknout do teplejších krajů. Na ulici děcka hrají fotbal.
Vydám se na Otterspoolskou promenádu, kde se zastavím a zamyšleně se zadívám na řeku. Racci stříbřití na mě křičí, že jsem blázen. Gabriel si lehne a přikryje si hlavu tlapami.
Upustím Katinu lahvičku a šlápnu na ni. Potom všechny střepy do posledního skopnu do vody a zůstanu tam stát, dokud je Mersey neodnese pryč.
* * *
Zastavím se před Malonovou pracovnou.
„Radím vám mít se před typy jako on na pozoru, pane,“ řekne neznámý hlas.
„A jaké typy to mají být?“ odpoví Makin.
„Samotáři jsou podle mých zkušeností podivíni nebo agitátoři.“
„Tom není jedno ani druhé.“
Kdosi si za mnou odkašle. Když se otočím, zachytím pronikavý pohled, kterým mě probodává Malonův sekretář. Nepochybuju, že svého šéfa poinformuje.
„Řekl jsem ti, že máš zaklepat a jít dál.“ Otevře dveře.
„Á, Tome, toto je pan Jessop.“
Jessop je nejpohlednější muž, co znám. Má dobré zuby a všechny vlasy. Nepatří k vyšším kruhům. Čiší z něj nabubřelost strážce pořádku. Není to obyčejný policajt, ale speciál.
„Tome, zrovna jsme o tobě mluvili.“ Najednou mluví s liverpoolským přízvukem. V jeho hlase zní drsný osten, který v něm předtím nebyl. Musí ho používat nebo potlačovat podle toho, s kým právě jedná. „Můžu se podívat na záznamník, který ti dal pan Makin?“
Podívám se na Makina a ten přikývne. Pan Jessop zalistuje stránkami a srovnává je s účetní knihou, kam úředníci přepisují údaje.
„Je tahle adresa správná?“
Má na mysli Katinu.
„Ano.“ Pokrčím rameny. „Zapsal jsem ji na místě.“
„Žije tam někdo další?“
„Její sestra a dcera“
„A ten den jsi rozbil jednu z lahviček se vzorky?“
„Ano. Prázdnou. Jsem nešikovný pitomec.“ Snažím se, aby to znělo, jako že si sypu popel na hlavu. „Upadla mi a já na ni stoupl. Hned jsem to nahlásil, že ano, pane Makine? Nabídl jsem, že za ni zaplatím.“
„Nikdo tě z ničeho neobviňuje, Tome.“
„Víš, kde je Kate Harperová teď?“ Jessop mi nedá pokoj. „Už tam nebydlí?“
Vím, že ne. Když jsem u ní zaklepal, otevřel mi nějaký dědek. Vypadni. Nevím, kam odešly.
„Ne, ale to už víš, protože ses tam vrátil.“ Jessop se vítězoslavně usměje. Ten parchant. „Víš, že je to vdova po Richardu Harperovi, že ano?“
„Ano, co to ale má společného se mnou?“
Jessopovy ruce jsou dokonale čisté. Musí si je noc co noc drhnout, aby z nich dostal krev podezřelých. Speciálové s upravenými nehty nepátrají po fabričkách jen tak bez důvodu.
Makin se opře v křesle a čeká. Jistě, Harper v nich vzbuzuje strach. I jeho žena by se mohla stát podnětem ke vzpouře. „Nevěděl jsem, kdo je, dokud mi nedala ten vzorek.“
„A proč by to dělala?“
„Potřebovala peníze.“
„Takže její trockističtí kumpáni se o ni nestarají?“ Jessop je jako buldok.
„Mám dojem, že ne.“ Pokusím se zachytit Makinův pohled.
„Proč ses tam vrátil?“
Makin zadržuje dech a čeká.
„Protože…“ Přešlápnu. Pravda mě uvádí do rozpaků. „… byly hezké a chtěl jsem je znovu vidět.“
„Za to se nemusíš stydět.“ Zdá se, že se Makinovi ulevilo. Díkybohu, že se dobří muži jako on můžou vypracovat ve světě, který nahrává politikům, co jsou samý úsměv, podvod a nestydatá lež.
Cítím se provinile, že mu lžu.
„Musíme si s ní promluvit,“ prohlásí Jessop.
„Jenže já nevím, kde je.“
„Ale řekneš nám to, jestli ji najdeš?“ Usměje se na mě a já mám sto chutí vrhnout se ke dveřím. „Nikdy jsi neměl zaměstnání, nemám pravdu?“
„Pracuju.“
Táta by řekl: Jsme volní. Nikdy nepodlehni diktátu tovární mašinérie. Otupujícím hrůzám výrobní linky. Nikdo tě nebude využívat, jak se mu zlíbí.
„Hrabeš se v kostech. To je pěkně ubohý způsob obživy.“
„To stačí.“ Makin nesouhlasně mlaskne.
„Omlouvám se,“ prohodí Jessop úlisně a neupřímně. „Jestli ji najdeš, buď tak hodný, doběhni sem a pověz to panu Makinovi.“
Chci mu říct: Strč si tu svou omluvu do prdele. Ale držím hubu.
* * *
Ti parchanti mě sledují celý den. Jessop a jeho kumpáni jsou převlečení za přístavní dělníky. Předstírám, že je nevidím, ale nejdou přehlédnout. Jsou příliš čistí na to, aby byli nenápadní.
Hledám Kate a Sally ve frontách na práci. Projíždím kolem se svou károu a dělám, že mám namířeno někam jinam. Nechci ji prozradit. Chci jen vidět její tvář. Vyptávám se pradlen u vodních pump a starochů postávajících v noci kolem ohňů. Kate, Sally, Lolly. Jako by se po nich slehla zem.
Přijedu k chudinským dvorům v Dingle. Každý tvoří šest domů obklopujících ústřední dvorek. Ze společného záchodu se line odporný pach tekutého svinstva. Nahlížím do otevřených dveří: omítka je potřísněná vlhkými skvrnami a místy se rozpadla a odhalila holé cihly. Vidím tváře zdrsnělé nouzí. Novorozeňata křičí ze šuplíků hlady. Je zázrak, že se odsud Makin dokázal vyškrábat.
„Hej ty.“
Začne na mě dorážet nějaký kněz. Je tu na obchůzce, při které od chudých požaduje pence pro ještě větší chudáky.
„Pojď sem.“
Zblízka vidím, že je neoholený. Páchne. Je zmožený pivem a mně je ho líto. Obří úkol zachránit tolik ztracených duší ho dohnal k zoufalství a pití.
Následuje mě ze dvora ven na ulici.
„Už jsem o tobě slyšel, Thomasi Costere.“
Uvážu Gabriela ke káře pro případ, že by se na kněze chtěl vrhnout, a čekám na příval spravedlivého hněvu. Už k němu takové sympatie necítím.
„Spolčil ses se zlem.“ Najednou mám jeho obličej před nosem. Gabriel začne běsnit. Přitahujeme dost čumilů. „Peelové drží lidi v nádržích jako ryby a odsekávají z nich části, které potřebují.“
Lapám po dechu, jak tlačím káru do kopce a snažím se mu uniknout. Jessop stojí kus před námi opřený o zeď.
„Člověk by měl být pohřben vcelku a do posvěcené země.“
Kněz začne zuřit, když se dav dá do smíchu. Pohřeb je drahá záležitost. Chudí bývají spalováni na hranicích.
„Budeš zatracen. Zakusíš veškerá pekelná muka. Budeš zaživa stažen z kůže. Ďábel bude hodovat na tvých vnitřnostech a bude ti sát morek z kostí.“
Jessop se směje pod fousy, když ho míjím.
* * *
Nestává se často, že se ve městě ukáže někdo z Peelů.
Peelovic továrny na oslavu dnešního dne skončily práci o hodinu dřív. Muži se potloukají po Hope Street před hospodou Philharmonie. Zdivočelí úředníci z pojišťoven a bank vyrazili do ulic v touze vynahradit si kancelářský život pořádnou bitkou. Jeden se prudce otočí a vrazí do mě ramenem, když jdu kolem. Je celý žhavý dokázat, že se dokáže poprat nejen s perem. Jeho kamarádi se dají do smíchu.
„Vrazil jsi do mého kamaráda. Měl by ses omluvit.“
Otevřu pusu, ale někdo vedle mě stojí. Jessop.
„Myslím, že se pleteš,“ řekne a rozevře bundu. Ať se v ní leskne cokoli, stačí to k tomu, aby banda dala pokoj.
Rozhlédnu se. Jessop má s sebou vždycky společnost. Všichni na sobě mají černé obleky.
„Omlouvám se, pane.“
Jaké to je mít takovou moc, že ji člověk nemusí ani uplatňovat?
Jessop si pokračuje dál svým krokem, ale ještě se ohlédne a věnuje mi další široký úsměv. Vydám se za ním a proderu se k zátarasu, kde se shromáždil pořádný dav. Lord Peel má pronést zvláštní řeč ke svým předákům. Musejí potřebovat vzpruhu, když přišel až sem, aby k nim osobně promluvil.
Dveře zasedací síně se otevřou a vyjde z nich dvojice speciálů, kteří si pozorně měří dav. Za nimi následují předáci ve svátečních oblecích. Když se vynoří ven, vypadají nejistě, jak tak pomrkávají v odpoledním světle. Za nimi se objeví Makin a jeho sekretář. Makin působí ztuhle a škrobeně oproti Makinovi, kterého znám já – s vyhrnutými rukávy a prsty umazanými od inkoustu ze samých výpočtů.
Potom ze síně vystoupí lord Peel s krempou klobouku staženou, aby mu zastínila obličej. Uvědomím si, že se rozhostilo ticho. Nikdo ani nezašoupá nohama.
Nějaký podržtaška popostrčí dopředu holčičku, která Peelovi podá kytici růžových růží. Když si je Peel bere, otočí hlavu. Je to šok vidět ho takhle zblízka. Má lví nos a oči, úzké rty a jeho pokožka je natažená a vyhlazená tak úděsně, že se může směle srovnávat s jeho hedvábnou kravatou. Modré oči má vybledlé stářím.
A pak to začne. Z nitra davu se ozve tichý baryton.
Moře mě unáší pryč od mé lásky…
Přidá se další hlas a další a zpěv se šíří, až přejde ve sbor. Moře mě unáší pryč od mé lásky, svrhne mě dolů, k samému dnu.
Moře mě vábí milé mé z náručí a já už domov nezahlédnu.
Peel se usmívá v domnění, že to je spontánní píseň na jeho počest. Netuší, že každá loď má vlastní popěvky a balady a tahle je známá jako píseň Triumfu.
Makin se nakloní, pošeptá mu něco do ucha a Peelův úsměv povadne. Zazní další refrén a v tu chvíli jako by zpíval celý Liverpool.
Moře mě unáší pryč od mé lásky, svrhne mě dolů, k samému dnu.
Moře mě vábí matce mé z náručí a já už domov nezahlédnu.
Neozývají se žádné posměšky ani výkřiky. Jen lidské ponížení pozvednuté v písni. Policajti nevědí, jak na to zareagovat. Obestoupí Peela a jeho doprovod. Předáci zůstanou mimo ochranný kruh. Někdo ukáže na Peelův kočár.
Vzduch naplní šelest bílých papírů, které kdosi shazuje na ulici ze střechy nemocnice, a lidé se pro ně natahují. Makin papír popadne, přečte ho a zmačká v pěsti. Peel taky jeden chytil. Má vztek. Otočí se k Malonovi a bodne mu ukazovákem skrytým v rukavici do hrudníku, jako by za to byl osobně zodpovědný.
Zvednu jeden z listů. Je to Ozvěna, disidentský plátek vytištěný na levném, nekvalitním papíře. Inkoust už se rozpíjí. Ozvěna požaduje minimální mzdu, bezpečnostní opatření a bezplatnou zdravotní péči. Toto vydání je ale jiné. Má titul Triumf lorda Peela a pod ním je kresba Richarda Harpera přivázaného ke kotvě, jak se vznáší ve vodě.
Po Peelové odjezdu dá policie průchod své nespokojenosti s tímhle výstupem. Jessop už udílí rozkazy. Přišel čas zmizet.
Peel sedí v kočáře, ale zpěv neutichá. Když Makin nastupuje za Peelem, otočí se a jeho pohled spočine na mně. Stále svírám v ruce Ozvěnu.
* * *
Na dnešek úředně vyhlásili fotbalový den, kdy se továrny zavřou, aby se mohla provést údržba strojů.
Fotbal je agresivní, anarchistické hra, při které člověk může dát průchod vášním, na hřišti i mimo něj. Všichni se oblékli do červené nebo modré barvy a už nejsou jen tmavou masou v serži a kepru, která se hrne do zčernalých továren.
Jessop a jeho kumpán se mi drží za zády. Pokouším se jim zmizet v tlačenici, ve které se sešly davy z Evertonu, Toxtethu, Kensingtonu a Dinglu, aby si užily krapet povyražení.
Na všechno dohlíží jízdní policie. Koně dupají a hrabou kopyty po dlažebních kostkách. Hlídky budou tolerovat pěstní souboje v davu, aby upustili páru narůstajícímu napětí. Nějaké ty přátelské kopance nebo monokl. Pokud budou všichni schopní jít druhý den do práce, nic se neděje.
Policajti vědí, že když se do potyček budou plést, dav se obrátí proti nim, ale já v jejich očích vidím, jak by se jim líbilo mlátit kolem sebe obušky a nahodile někoho ztlouct pod zástěrkou udržení klidu.
Vycítím příležitost. Ulicí směrem ke stadionu Anfíeld míří skandující skupina a mává vlajkami Evertonu. Za zády mám červené vlajky. Obě skupiny se setkají a muži se hecují a strkají do sebe. Vrhnu se do postranní uličky a proklouznu pod šňůrami s prádlem. Jessop je v koncích.
Tohle místo mi při pátrání uniklo. Řady špinavých domů, kde v salonech čekají ženy na konec zápasu. Při tom pohledu se otřesu.
Nahlížím do oken a šokuje mě, co tam vidím. Je to jen další továrna, kde se zpracovávají dívky a jejich těla slouží jako potrava. Obcházím domy zezadu. U zdi stojí ženy, které čekají, až si je někdo koupí. Když ji uvidím, srdce se mi zastaví. Proderu se kolem ostatních dívek, které se mě snaží zlákat sliby, ze kterých mi rudnou tváře.
„Kde je Kate?“
„To jsi ty.“ Sally vypadá unaveně a znuděně. „Máš prachy?“ Je tvrdá a bezcitná. Zalovím v kapse a přitom se rozhlížím po ulici. „Na.“
„Chci dvojnásobek.“ Zamračí se.
Dám jí víc. Venku zůstat nemůžeme.
Zavede mě do jednoho z domů. Nahoře na schodišti je volný pokoj. Je vymalovaný pronikavě rudou barvou, která by na nějakém velkolepém místě mohla působit moderně. Okno je špinavé. Stojí tam postel s prostěradlem a polštářem. Na prádelníku je džbán a mísa. Za stěnou se z vedlejšího pokoje ozývají nárazy pelesti.
„Co to děláš, Sally?“
„Vydělávám.“
„Tady?“
„Nemůžu sehnat práci.“
„A co Kate?“
„Zemřela.“
Matrace klesne ještě víc, když se posadím vedle Sally, která si hned odsedne.
„Kdy?“ zeptám se a pak: „Jak?“
„Před týdnem. Nastěhovali jsme se k jedné rodině v Croxtethu. Jejich matka byla ten den nemocná, a tak Kate šla do práce místo ní. Válec ji zachytil za rukáv a utrhl jí paži. Neovázali jí pahýl dost rychle, a tak vykrvácela“
Sally to říká hrozně věcně. Ani se jí nezachvěje ret a oči má suché.
„To je mi líto.“ Ta slova mi ucpávají hrdlo. „Kde je Lolly?“
„Doma Kde jinde?“ Sally je ráda, že má důvod se rozčílit. „Za koho mě máš? To si myslíš, že bych sem přivedla dítě?“
„Za úžasnou ženskou,“ pokusím se ji uklidnit.
Kate je mrtvá. Lituju, že se mi nepodařilo vrátit se k nim dřív, ale posmrtné nabídky pomoci pro zesnulé nic neznamenají.
„Za úžasnou ženskou, co? Proto si myslíš, že si mě můžeš koupit za pár mincí? Vy muži jste všichni odporní.“
Teď už mám vztek taky. Chci ji umlčet. Popadnu ji za hlavu a přitisknu rty na její. Odtáhne se.
„Nelíbej mě se zavřenýma očima. Nepředstírej, že jsem Kate. Když už mě musíš ošukat, tak šukej mě.“
Nebráním se. Příliš se soustředím na líbání a neopravuju ji. Je napjatá jako pružina.
Lehneme si. Je hubená, jako kostlivec obalený kůží. Nejsem na tom o moc líp, ale přenesu váhu svého mohutného těla na kolena a lokty.
„Nic to neznamená. Rozumíš?“
V tom se plete. Znamená to všechno.
„Ty pláčeš,“ poví mi.
„Ty taky.“
Rozepne mi kalhoty a položí mi ruku mezi nohy. Ještě nikdo se mě tam nedotkl.
„Ach,“ řekne tiše a pak hlasitěji. „Ach tak.“
Cítím, jak pružina v jejím těle povolila, a ona se celá uvolnila. Políbí mě a konečně se podvolí. Celý můj život směřoval k téhle chvíli sexu a útěchy.
Chci na ni vyhrknout Děkuju, děkuju, děkuju, ale jsem dočista bez dechu.
* * *
Sally má hlavu položenou na mé hrudi. Ve spánku dýchá pomaleji. Kalhoty mám stažené ke stehnům, košili rozhalenou a ona má spodničku vyhrnutou kolem pasu. Ani se nehnu. Nechci tu nádhernou dívku vyrušit. Nad střechami nenadále zazní řev z Anfieldu a dolehne do pokoje. Přehluší tiché cvaknutí, když někdo otevře a zavře dveře.
U nohou postele stojí Jessop a pochechtává se. Vyskočím a začnu zápolit s kalhotami.
„Takže, Tome,“ pronese sarkasticky, „kdo je tvoje hezká přítelkyně?“
Zapnu si poklopec. Sally zvedne z podlahy blůzu a přetáhne si ji přes hlavu. Jessopův prohnaný výraz mě děsí. Svlékne si bundu.
„Máme celé odpoledne. Klidně si zase lehněte.“
Skočím po něm jako pes zahnaný do kouta. Táta mi říkával: Když tě zaženou do kouta bojuj. Bodnu ho do krku kapesním nožem. Z rány se vyhrnou krvavé bubliny. Rukou mu svírám ústa, aby nevykřikl. Popadne mě za zápěstí a zakroutí jím. Sally něco hledá pod postelí a já si říkám, co to kčertu provádí, když vtom zahlédnu dokařský hák. Oblíbená liverpoolská zbraň.
Rukojeť pohodlně sedne do dlaně a hák přitom trčí mezi ukazovákem a prostředníkem. Sally vklouzne za Jessopa a vrazí mu hák do hlavy.
Jessop se mi zhroutí do náruče. Spustím ho k zemi.
„Podrž mu nohy.“
Zachytím je, aby podpatky nedupal po podlaze. Sally mi pomáhá. Jessop ne a ne chcípnout. Připadá mi to jako věčnost, než znehybní.
„Jsi v pořádku, Sal?“ zeptá se ženský hlas.
„Nic se neděje.“
„Jsi si jistá?“
Sally vstane. Utřu jí z tváře kapky krve. Dojde ke dveřím a maličko je pootevře. Něco špitne a žena se zasměje. Potom Sally zamkne dveře.
„Kdo to byl?“
„Speciál.“
„Ježíši, za tohle nás pověsí.“
Má pravdu. Soud nás pošle rovnou na šibenici na Victoria Square. Jenže předtím zažijeme dlouhé dny a noci v cele, před kterou bude stát fronta Jessopových kamarádíčků.
To radši umřu.
„Co po tobě chtěl?“
„Hledal Kate. Myslí si, že by mohla vést odboráře.“
„To je šílené.“
„Sally, nemáme moc času. Vyřídím to. Musíš zmizet.“
„Ne. Zůstaneme spolu.“
„Vezmi Lolly a počkej v hostinci U Baltské flotily. Nemluv s nikým kromě paní Tsangové. Řekni, že tě posílám. Můžeš jí věřit.“ Ta slova k smrti bolí. Chci být zbabělec a vyhrknout: Ano, zůstaň. Už mě nikdy nesmíš opustit.
Políbí mě. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že je tvrdá?
„Mrzí mě to. Ty ses do toho nikdy neměla zaplést.“ Vyvedu ji ven. „Běž, rychle.“ Jakmile je pryč, chrstnu si do tváře studenou vodu a zapnu si bundu, aby nebylo vidět zkrvavenou košili.
Celou dobu myslím na Sally. Na to, že má slova na rozloučenou byla Mrzí mě to. Ty ses do toho nikdy neměla zaplést, když mi v mysli znělo Mrzí mě, že si myslíš, že miluju Kate víc než tebe.
* * *
Odvalím Jessopa pod postel a přes zakrvácená prkna přetáhnu koberec. Ostrá barva místnosti naštěstí maskuje krvavé skvrny na zdech.
Speciálové musejí obcházet jeden dům za druhým. Na schodech zaslechnu pobouřené výkřiky z pokoje dole. Dva policajti vyjdou po úzkém schodišti. S jedním začnu zápasit a on mě srazí. Druhý se mě snaží popadnout za kopající nohy. Stejně jako Jessop bojuju s nevyhnutelným.
Třetí policajt překročí náš úhledný chumel a prohlédne pokoje. Po chvíli ticha ochraptěle vykřikne. Našel Jessopa.
„Vyveďte toho zmetka ven.“
Vyklidili ulici. Za oknem vykukují obličeje. Někdo mi podrazí nohy. Upadnu na kolena.
„Miku, vzpomeň si, co říkal Makin.“ Muž, který mě drží za paži, je mladý a nervózní.
Mike se na mě dívá svrchu, na okamžik se zarazí, ale pak usoudí, že za to stojím. Kopne mě do hrudníku. Cítím, jak mi vyrazil dech.
„Makin ať si nasere. Zabil Jessopa.“
Schoulím se na zem a kryju si hlavu rukama. Vidím, jak se ke mně blíží boty, ale na tom nesejde. Není to poprvé, co mě zkopali.
* * *
Jsem v Makinově pracovně. Slyším tlumený tikot hodin a vzdálené hlasy. Na levé ucho neslyším. Pravé oko mám tak opuchlé, že mi mezi víčky zbyla jenom skulina Každý nádech a výdech bolí.
Makin je bez sebe zlostí.
„Pane, ten muž je vrah,“ zaskuhrá Mike.
„Mé rozkazy zněly jasně. Neměli jste Tomovi za žádných okolností ublížit. Pokud by k něčemu došlo, měli jste ho přivést přímo ke mně.“
„Pane, Jessop…“
„Ty jsi ještě tady? Zmiz, než tě nechám převelet do Seaforthu.“
Mika hrozba zapadákova v Merseyside spolehlivě zažene. Makin přinese dvě sklenice a karafu. Do obou sklenic naleje portské, které vypadá jako roztavené rubíny.
„Napij se. Dodá ti sílu. Poslal jsem pro doktora“ Vyprázdním sklenici a chuť vína přitom nevnímám. Malonova sklenice zůstane nedotčená na stole.
„Dostal ses do velkých potíží, Tome. Chci ti pomoct.“ Nohy židle zaskřípou o podlahu, když ji přitáhne blíž a posadí se. „Zabil jsi ho?“
Přikývnu a pak se rozbrečím.
„Stalo se to hrozně rychle. Vpadl do pokoje. Byl jsem tam s dívkou.“ Plácám a můj obličej je plný soplů, slz a zoufalství. „Nejsem odborář.“
„Kdo byla ta dívka?“
„Kate Harperová ne, jestli myslíte tohle. Jessop neodváděl dobrou práci. Je mrtvá. Měl zkontrolovat evidenci.“
„To také udělal. Tělo neodpovídalo jejímu vzorku, který jsi mi dal.“ Makin nakloní hlavu. „Musíš mi věřit. Je Kate skutečně mrtvá, nebo jsi byl s ní?“
„Ne. Vím jenom, že je mrtvá.“
„Čí to byl vzorek? Té ženy, se kterou jsi byl v pokoji?“
„Záleží na tom?“
Zadívá se dolů na ruce. Na prstech má skvrny od inkoustu. „Víc, než si myslíš.“
Doleje mi víno.
„Dejme tomu, že lord Peel touží tu ženu najít, ať je to kdokoli. Řekněme, že lady Peelová potřebuje lékařský zákrok, který vyžaduje trochu krve a možná část pokožky. Pro tu ženu by to znamenalo bohatství a pro toho, kdo mi ji pomůže najít, odměnu.“ Nechá mě si ta slova přebrat. „Můžeme prohlásit, že se Jessop nehezky zapletl s nějakou dívkou. Podle toho, co jsem slyšel, si liboval v násilí. Neexistuje jediný důkaz a ta dívka zmizela. Případ zůstává nevyřešený.“
Z nosu se mi spustí krev. Makin mi podá kapesník. Kapky zanechávají skvrny na jemné látce.
„Dokázal byste to zařídit?“
„Udělám, co je třeba“ Makin, mistr dřiny a obětí.
„Chci se dostat z Liverpoolu. Na venkov. Na farmu s krávami a kuřaty, kde mě nikdo nebude obtěžovat,“ vyhrknu. „A chci s sebou vzít ženu a dítě.“
„To je hodně za pouhou informaci.“
„Za víc než to. Peel bude mít radost. Vynahradí mu to ten den, kdy měl projev. Ale nejdřív mi slibte, že jsme dohodnutí.“
Makin se na mě podívá přimhouřenýma očima „Dobrá, jsme dohodnutí. Pokud ji přivedeš.“
Potřeseme si rukama „Ten vzorek je můj.“
„To není k smíchu.“
„Nežertuju.“
Překvapeně se na ně zadívá.
„Udělejte mi test znovu a uvidíte.“
Jsem divně vyhlížející žena, ale jako muž ujdu. Jsem příliš velká, příliš neohrabaná, mám moc plochou hruď a široká ramena, úzké boky a hrubé rysy.
„Nezkouším z vás dělat blázna. Prostě takhle žiju.“
„Proč?“
„Sarah, má matka, mě počala, když si ji na podlaze v továrně podali muži, kterým se nelíbilo, že žena zvládá lis na kov líp než oni. Zapřísáhla se, že už se tam nevrátí. Když jsem se narodila, stala se Saulem.“
Jako hadráři jsme volní, Tome. Nikdy nepodlehni diktátu tovární mašinérie. Otupujícím hrůzám výrobní linky. Nikdo tě nebude využívat, jak se mu zlíbí.
„Jak se jmenuješ ve skutečnosti?“
„Tom.“ Nikdy jsem neměla jiné jméno. „Ještě pořád jsme dohodnutí?“
„Ano. Ta dívka, se kterou jsi byla, když jsi zabila Jessopa Je to ta, kterou chceš vzít s sebou?“
Na tváři má nicneříkající výraz skrývající znechucení nebo zklamání.
„Ano.“
„Pokud ji mám dostat z Liverpoolu, potřebuji vědět, kdo je a kde ji najdu.“
Povím mu to. Když vyslovím Sallyino jméno, zhluboka se nadechne, ale už se na nic dalšího neptá.
Chci se ho zeptat: Co ode mě Peelovi chtějí? Ale pak usoudím, že je lepší to nevědět.
* * *
Nikdy jsem nebyla na lodi. Nikdy jsem neviděla Liverpool z moře. Moje páchnoucí, přelidněné město je krásné. Nikdy jsem ho nemilovala tolik jako teď. Zbožňuji monumentální liverské ptáky, i když jsou lhostejní k utrpení dole pod nimi. Kolonády a skladiště. Katedrály a drogová doupata Hospody a pouliční lampy zářící v mlze. Dělníky, pradleny, žebráky, kněze a vládce. Hadráře. Liverpool jsou zástupy lidí.
Z toho, jak se loď zvedá a pohupuje, se mi dělá zle. Strážce mě doprovází k zábradlí. Nedělá to ze starosti o moje zdraví. Bojí se, že skočím. Zachytím závan vůně Irského moře. Země se změnila ve vzdálený pruh.
Nezakotvíme v Southportu, ale někde poblíž. Strážci mě dovedou po chrastícím můstku na úzké molo. Před námi se táhnou míle dun, čistých a prázdných. Nikdy jsem nezažila takové ticho. Zní tu jen vítr a šelestění písku. Říkám si, jestli je to peklo nebo ráj.
Duny přejdou ve vysokou trávu a pak v hutnou hnědou hlínu. Nikdy jsem neviděla tolik stromů. Pod nohama mám spadané jehličí, které se z jasně zeleného změnilo v hnědé.
V zemi jsou skrytá dvířka. Jeden ze strážců je otevře, sleze dolů a počká tam.
„Teď ty.“
Chodba vede hlouběji. Na dlaždice nám z bot padá písek a jehličí. Vzduch je prodchnutý štiplavým pachem dezinfekce.
„Tudy.“ Jeden strážce se dotkne mé paže.
Ostatní mluví s kýmsi, koho nevidím přes pootevřené sousední dveře. Zachytím slova: „Makin ji poslal v tomhle stavu. Chvíli potrvá, než se Uzdraví.“
„Svlékni si oblečení a dej je do koše. Když tímhle otočíš, pustíš vodu. Umyj se pod tím.“ Strážce se mnou mluví jako s dítětem. „Mýdlo je tady. Ručník tamhle. Pak si oblékni tuhle košili.“
Cítím se ponížená. Myslím si, že mě strážci budou sledovat, ale ti se nemůžou dočkat, aby mohli zmizet. Hodím oblečení do koše. Pořád na sobě cítím Sally, ale její vůně nemá šanci proti proudu horké vody a husté pěně.
O protější zeď se opírá jakási žena a pozoruje mě. Omotám si ručník kolem těla a snažím se usušit. Žena má vysoké lícní kosti, kulaté tváře a modré oči, díky kterým vypadá jako porcelánová panenka. Její dlouhé plavé vlasy se pohupují, když ke mně míří.
„Posaď se tamhle.“ –
Pohoršeně mlaskne, když se dotkne roztržené pokožky na mé tváři. Podívá se mi do očí a na zuby. Pak mi do žíly zabodne jehlu. Krev se trubičkou přelije do lahve. Potom mi žena vezme výtěr z úst.
„Svlékni se.“
Vstanu a nechám ručník spadnout na hromádku k nohám. Hledím přímo před sebe. Žena mě obchází jako vozka zvažující koupi nového koně. Přejede mi rukou po ploše zad kolem řetězce žlutých a fialových modřin, který se táhne zezadu dopředu. Dotkne se mých prsou, břicha, stehen. Podle toho, jak se vytrvale vyhýbá mému pohledu, poznám, že to už je větší šance, že liverští ptáci vzlétnou, než že odtud někdy odejdu.
Snažím se zachovávat klid. Byla jsem mrtvá od okamžiku, kdy Jessop otevřel dveře rudého pokoje. Od chvíle, kdy jsem si přiložila lahvičku na odběr vzorků k paži. Na vybranou mám buď tohle, nebo taneček na oprátce. Není důvod, abych šla studená hnít pod teplou zem, když můžu pomoct Sally a Lolly. Doufám, že je napadne vzít s sebou Gabriela.
Makin, ten vychytralý dříč, který s prsty umazanými od inkoustu provádí své výpočty a musel přinést tolik obětí. Možnost, že jsem ho odhadla špatně, je jako slizký nůž, který se mi ledově zabodne do žaludku. Pokud je to tak, poslala jsem Sally, Lolly a paní Tsangovou policajtům rovnou do náručí.
Žena vypadá spokojeně. Chci říct: Podívej se na mě. Podívej se mi do očí. Jsem člověk, ne kus masa Jenže pak si uvědomím, že jím klidně můžu být. Kus masa Hadry, kosti.
Poprvé vydáno v Online magazínu Tor.com v dubnu roku 2013
Přeložila Ivana Svobodová