Z Miříkova do Čechočovic je to tak zhruba devadesát kilometrů. Žlutého fiata, Lucii v roli řidičky, Anežku jako navigátorku dělily od cíle kilometry. Dosavadní trasu zvládly za dvě a půl hodiny. Čas ne tak špatný vzhledem k hustotě provozu v sobotu devatenáctého července a uzavírce silnice dvacet tři, která způsobila, že Anežčin pečlivě vypracovaný itinerář jim byl v poslední fázi rallye Letošní dovolená k ničemu.
Roman, jediný spolucestující na zadních sedadlech, se cestou bavil úvahami o svém důvěrně známém, každodenním světě. Jednotvárný, shrnul. A když pak čekali na jednom z železničních přejezdů a kolem procházeli netrpěliví řidiči přibližně jeho věku v tmavých kalhotách a svítivě bílých košilích a pozorně naslouchali mobilům, říkal si: Jsem přece jedním Z nich… jenže oni vypadají tak cílevědomě.
Pak ho napadlo, že kdysi by tyhle svoje pocity rozebíral tak dlouho, až by – řečeno slovy jeho oblíbence Richarda Rétiho – našel uskutečnitelný plán a popadl věc ze správného konce.
Kdysi…
„Hele, tati, čáp!“ vykřikla Lucie, studentka katedry biologie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. „Doufám, že Němeček už dal dohromady to přenosné zapichovací krmítko.“
Roman vyhlédl z okna – žádného ptáka nezahlédl. Za ty tři roky, co Lucie studuje, ho poprvé napadlo, že zájem o flóru a faunu předstírá jen kvůli ní.
Později, když zastavili před dalším přejezdem, tentokrát bez závor, rozjímal o své budoucnosti i užitečnosti; o intenzitě a obsahové naplněnosti vztahu k navigátorce; o perspektivách řidičky na trhu práce; o tom, co se v životě naučil. A signalizace pronikavě a ostře klinkala: „Nic moc… Nic moc… Nic moc…“
Vlak přejel; signalizace umlkla; auto se rozjelo.
A stejně v mozku slyšel dál pronikavé vyzvánění. Na to znal jediný lék. Zašátral v kapse Anežčina batohu, vylovil malé rádio a bílá sluchátka. Palcem pomalu otáčel kolečkem ladění.
„… užíváme běžně,“ promluvil příjemný ženský hlas ozvláštněný brněnským přízvukem. „Tak třeba řekneme: Nebyla tam Živá duše, a myslíme tím, že tam nebyl nikdo. Slovy: Chodí jako tělo bez duše, zase označujeme člověka bloumajícího bez cíle a smyslu.“
Nemám žádný pořádný cíl, pomyslel si Roman. Žádný cíl.
„Pojem duše – individuální myšlenková energie – se dnes běžně nahrazuje pojmy vědomí nebo mysl, v širším pojetí pak pojmem psychika.“
Roman pohnul palcem doleva. Ve skrčení rozpoznal dechovku. Pohnul palcem doprava.
„… že duše existuje nezávisle na těle by vysvětlovalo zážitky lidí, kteří prošli fází klinické smrti a byli navráceni do života. Z nezávislosti duše vyplývá, že smrtí nezaniká, pouze se uvolní a opustí svou tělesnou schránku. K uvolnění může dojít i z jiného důvodu: ve spánku, v transu. Uvolněná duše může existovat beze schránky jako duch. Může být znovuzrozena v novém fyzickém těle, v tomto případě hovoříme o reinkarnaci. Nebo může být přenesena do jiné tělesné schránky, což je z pohádek a mýtů známé zakletí.“
Romanův palec se pohnul doleva – brněnský přízvuk vystřídalo syčení. Ještě jednou pootočil kolečkem; ve sluchátkách cvaklo; rádio ztichlo.
Stáli před křižovatkou ve středu obce Čechočovice. Tři hodiny odpoledne. Pomyslel si, že je tu živo, jako by do vesnice místo nich vrazila Calverova tlupa banditů. Někde v dálce zakokrhal kohout.
Anežka ocitovala nazpaměť z mailu, který jim poslal pronajímatel chaty, pan Ertl: „Na okraji chatové kolonie.“ Připojila: „Jen vědět, kde tu nějakou mají.“ Zavolala Ertlovi. Popsala mu, kde se právě nalézají. Po chvíli řekla: „Domluvte se s dcerou. Luci!?“
Lucie doplnila informace o značce a barvě a espézetce vozu. Následující dotazy jako: „Doleva, nebo doprava?“ prozrazovaly, že si upřesňuje další pohyb vozu v nepříliš členité krajině trojúhelníku mezi Třebíčí, Stařecí a Telčí.
Anežka se otočila na Romana: „Počká na nás. Pojedeme za ním a on nás dovede k chatě.“
Projížděli nekonečnými lány. „Řepka olejná,“ utrousila Lucie. Následovala krátká, zato však obsažná přednáška o hospodářském významu této olejniny.
Na místo setkání – křižovatku tvaru T – je upozornily ovocné stromy vysazované v tomto kraji podél silnic. Zleva se k ní právě rychle blížilo nízké sportovní auto. Modrá metalíza příjemně kontrastovala s hnědí polní plodiny. Vtom smyk; oblak prachu; rudě a zlověstně zazáří brzdová světla – a auto, které je má vést, uhání, odkud přijelo.
„To se zbláznil?“ zamumlala Lucie a zvýšila rychlost.
„Nenech se vyprovokovat,“ řekla Anežka. Tohle rozesmálo i Romana.
Sledovali kovově modrý vůz, i když sjel ze silnice do polí. Projížděli pravoúhlou síť polních cest, kterou nejspíš vytvořily zemědělské stroje. Když se po nějaké době metalíza vrátila na silnici třetí třídy, Lucie jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
Vtom modrý vůz zabočí doprava. Smyk. Výbuch prachu. Brzdová světla se zhoupnou nahoru a dolů.
Lucie s fiatem přistane těsně vedle.
Ze spuštěného okénka na ně hledí mladý muž.
Anežku od něj neodděloval ani celý metr. Zmátly ji: výraz jeho obličeje; stěny z ježatých rostlin všude kolem. „Pan Ertl??“
„Ne,“ odsekl – a odjel.
První se začala chechtat Lucie. Když Roman poznamenal: „Představte si, kdyby se tak fakt jmenoval,“ hýkali smíchy všichni.
A pak Romanovi zazvonil mobil. Volala Sandra. Byla na vyšetření. V čekárně mluvila s nějakou paní. Má holčičku, která je na tom stejně jako Martin. Po odmlce se Roman dozvěděl, co jí ta paní řekla: „Je hrozné, když rodič přežije své dítě, ale pro mne by to bylo to nejlepší.“
A Roman věděl, co mu tím chce sestra sdělit. Omezil se na utěšování, že testy dopadnou dobře. Zeptal se, kdy přiveze Martina. Když schovával mobil do ledvinky, řekl: „Sandra přijede příští neděli.“
Na křižovatce tvaru T na ně čekal netrpělivě pan Ertl v yetim. Lucie a Anežka mu se smíchem popisovaly, co se jim přihodilo.
Pod prošedivělým, pečlivě zastřiženým knírem se koutky úst nezvedly.
Roman myslel na Martina a na Mléčnou dráhu.
Následovala jízda za vodičem na okraj borovicového hájku, až ke žlutě omítnuté chatě za palisádou živého habrového plotu.
Ertl: „Stávala tu kůlnička po prarodičích. Strhl jsem ji a postavil tohle.“
Po třech schodech vystoupali na terasu s výhledem na řepková pole. „Záchod,“ otevřel dveře vpravo. Nyní se na jeho tváři úsměv objevil, a byl to úsměv mikroskopický.
Pokus o omluvu?
Potom otevřel ty vlevo. Roman se zaměřil na Anežčino a Lucčino chřípí. I ony se seznamovaly s cizí místností nejprve čichem. Vlevo za dveřmi viselo na stěně zrcadlo a pod ním vrněla lednička; vpravo zakrýval umělohmotný závěs sprchový kout.
Pan Ertl v rozporu se svým dosavadním chováním hráče pokeru začal nadšeně popisovat interiér chaty (dvě místnosti: kuchyň a za ní ložnice pro čtyři osoby).
Roman později řekne Anežce: „O těch šest krát šesti metrech mluví jako o Kateřinské jeskyni. Divím se, že těm komůrkám neříká dámy.“
Domluvili se s Ertlem na termínu odevzdání chaty – příští neděli dopoledne. Osaměli.
Roman vynosil zavazadla.
Anežka nejprve umyla nádobí, které budou používat. Potom sáhla na kličku úzkého okna nad dřezem. Hlasité: „Copak to tu…“ se naráz změnilo v pronikavý výkřik plný hrůzy.
Roman se smetákem a s lopatkou ztuhl před zavřenými dveřmi záchodu.
Ozval se Lucčin hlas: „Ukaž… Neboj. Je to jen lišaj… Ten je nádherný.“
„Nedotýkej se toho!“
„Vynesu ho ven. Mami! Motýl je ten nejpodivuhodnější tvor. Když se housenka zakuklí, stane se něco… no prostě úžasného. Téměř všechno uvnitř kukly se rozloží, jako by kukla byla žaludek a housenka potrava.“
„Fuj!“
„Kdepak fuj… zázrak! Zůstanou jen shluky buněk, které se stanou základem pro tělo motýla. A teď mi řekni: Jestli něco vystrašilo housenku, bude se toho bát i ten motýl? Jinak: převezme motýl memoáry housenky?… Představ si, že současná věda tvrdí, že ano.“
„Lucko, prosím tě, já dneska neusnu. Já se štítím všeho, co má víc než čtyři nohy. Nechápu, že ty ne.“
„Proč bych měla? Odpor ke hmyzu není součástí genové výbavy.“
Anežka přešla do ložnice a s boucháním zavírala všechna okna – bez ohledu na horký dech vrcholu léta.
Roman ozbrojený smetákem a lopatkou vstoupil na záchod. Ze zkušenosti věděl, že v téhle prostoře metr krát metr musí někdo přebývat. Hledal, až konečně pana domácího nalezl – pod odpadkovým košem. Obrovský pavouk se snažil neohrabaně (jako by mu překáželo to množství nohou) vměstnat pod práh, ale zamotal se do chlupů smetáku a Roman ho přenesl až do trávy mezi voňavé sosny s rezavou kůrou. Po zádech mu přeběhl mráz: tenhle členovec byl prostě moc velký. Dceři ani manželce se o něm nezmínil. Malé okénko pod stropem záchodu pečlivě uzavřel na kličku.
Anežka připravila šest obložených chlebů.
Když Lucie dojedla druhý, zaprosila: „Dala bych si ještě jeden.“
„Udělám hned tři,“ řekla Anežka, „taky mám hlad.“
Sotva se Lucie zakousla do čerstvě připraveného krajíce, zdvihla ukazovák – návěští „důležitá informace“ – polkla, pronesla: „Představte si, že dospělec lišaje paví oko, říká se mu imago, nemá vůbec vyvinuté trávicí ústrojí.“
„Mhmmmm!!!“ vyrazila ze sebe Anežka s nakrčeným obočím.
„Má jen několik dnů na to, aby se spářil a nakladl vajíčka. Potom umře.“
Anežka polkla a: „Panebože! Aspoň u toho jídla.“
Roman si pomyslel: Těm lišajům to nepřijde. Neprožijí žádný jiný život, aby mohli srovnávat.
Později Roman objeví pootevřené okénko na záchodě. Řekne si: Třeba zrovna tahle osminohá Lassie cestu domů nenajde, a to malé okénko nezavře.
Proces zabydlování ukončila Lucie tím, že do skříně v kuchyni uložila odborné knihy, draft své bakalářské práce, dalekohled. Rodičům slíbila, že přijede ve středu, aby zde odzkoušela nové krmítko.
Když ji vyprovázeli k vozu, Roman polkl obvyklou výtku, že auto nechala bez dozoru, se staženými okénky.
Lucie odjela.
„Kdyby se Sandře něco stalo…,“ začal Roman nad šálkem zeleného čaje.
„Budu mít dost práce s Lucčinými dětmi, až přijdou. Už jsme to spolu probírali tolikrát. Není středověk. V těch ústavech mají dílny. Zabaví se. Bude šťastný mezi lidmi, jako je on sám.“
Romana zavalil pocit provinění. Pod touhle lavinou se dýchalo těžko. Zasypala ho vždycky, když si na Martina vzpomněl. Kdysi se výčitky pokoušel zahnat. Neblbni, ty za to přece nemůžeš. Kdysi, teď už ne: ono to totiž nepomáhalo.
Co mu naopak zlepšilo náladu? Představa, jak s Martinem sjíždí na bledě modré bugatě lesní cestu, které se od Romanova útlého dětství (možná odnepaměti) říká Mléčná dráha.
Už brzo, příští neděli.
Roman strávil dva dny procházkami a studiem map, než zjistil, jak osamoceni jsou v tomhle kousku Vysočiny. Možná nejbližší další člověk byl pilot tryskáče, který každý den dopoledne létal nad poli. Motor letadla v rovinaté krajině zněl, jako když se o sebe třou veliké plechy.
Ve středu ráno meteorologové varovali: „V průběhu odpoledne a zvláště v noci přijdou silné bouřky, místy se očekávají přívalové deště a kroupy.“
Anežka zavolala Lucii, ať za nimi v bouřce nejezdí. „Přijede až v sobotu ráno,“ oznámila. „Vypůjčila si ze školy fotopast. Chce ji tady otestovat.“
Kolem poledne jednotvárnost obzoru narušily siluety kombajnů a traktorů. Než bouře přehodila přes nebeský blankyt nevábnou tmavošedou celtu, bylo široko daleko sklizeno.
Pozdě v noci, v době, kdy Anežka už spala, Roman přepínal televizní programy. Další stisknutí tlačítka na ovladači vneslo do temnoty kuchyňky brnkání na piano; později zvuky syntezátoru a jekot hlavní kladné hrdinky a akvalungové dýchání hlavního záporného hrdiny – to vše díky ztlumenému zvuku v nepříliš hlasité podobě. Roman ani nepočkal, až zabiják v černém potřetí vstane z mrtvých, a televizi vypnul. Když jsem Halloween viděl poprvé, bál jsem se celou cestu z kina. Od té doby jsem viděl tolik hororů… asi jsem otrnul.
V tom malém domku na okraji pouště holých polí zaspali valnou většinu hromů a blesků.
Ve čtvrtek ráno přiletěli opravdu velcí ptáci.
Zemědělské stroje přetvořily pole na prostřené stoly pro tyhle nenasyty: ježatá řepka, rezavá, nasládle a moučně vonící, už neukrývala drobné hlodavce.
Anežka četla Chrám plný květů.
Roman zaostřoval dalekohled – a nevěřil svým očím: čáp bílý i černý, volavka popelavá a bílá. K tomu dravci. Dravce s rozpětím křídel metr, metr a půl nebyl schopen určit. Nepomohl ani Atlas ptáků České a Slovenské republiky, ani Praktická určovací příručka: Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu, ani Lucčina rozpracovaná diplomka Pozorování ptáků na krmítku v lokalitě Miříkov.
Aby byl opeřencům blíž, přesouval se hloub do polí.
V pozdním odpoledni objevil remízek – okrouhlou sníženinu rovinatého terénu. Stěny se pozvolna svažovaly k malému jezírku zarostlému rákosím. Vměstnal se mezi vrby a plané ovocné stromy, téměř pod úroveň polního terénu – vidět, ale nebýt viděn.
Nakonec zavolal Lucii. „Dravec. Rozpětí nejmíň metr. Lichoběžníkový světlejší ocas… Křídla?… Obdélník. Na konci jako prsty… Jo, voda tady je… No, spíš jenom taková kaluž… Tady kousek za mnou… Ne, žádný potok… Asi studánka… Cože?… Aha. A jak se máš jinak?“
Naslouchal Lucčinu popisu problémů s fotopasti, kterou si půjčila ze školy: expozice se spustí, ale na fotkách žádní ptáci nejsou. Němeček se to snaží opravit.
Rozloučili se. Zastrčil mobil do ledvinky. Pomyslel si: Moták pochop! To je ale blbý jméno pro tak majestátního ptáka. Zdvihl dalekohled, ale nepřiložil ho k očím. Ruce zastavila myšlenka: Němeček, a hned tu byla druhá: Říká mu před námi příjmením, protože nechce, abychom věděli, že s ním chodí.
Vtom ho něco – nějaký zvuk, možná pach – donutilo se prudce otočit. Vytřeštěně zíral do temnoty hustého porostu. Celou dobu sledoval ptáky proti obloze, nečekal, že remízek se už ponořil do tmy přicházející noci. Teď ho zcela ovládl pocit, že před ním, jen kousek před ním (NA DOSAH!) někdo je. Zamrazilo ho stejně, jako když byl v kontaktu s osminohou Lassií. Na obličeji ucítil…
Dech?!
Rychle se vydrápal do pole. Až po několika krocích se otočil. Nikdo za zády. Úzkost ho ale neopouštěla. Přesvědčoval sám sebe, co všechno všedně obyčejného to mohlo být (volavka, čáp a k tomu vítr horké letní noci).
Vracel se k chatě. Provázelo ho vrzání hmyzu a pískání netopýrů, kteří nad jeho hlavou prováděli leteckou akrobacii. O rytmiku téhle muziky se mělo postarat jeho srdce. Zklamalo. Bušilo nepravidelně, třepotavě, lechtavě. Roman přitiskl dlaň doprostřed prsou. Zdálo se mu, že pod dlaní cítí jemné údery. Jako když můra uvězněná v lampě tluče křídly.
Směsici zvuků počínající noci obohatilo šustění přicházející zprava, z remízku. Vstříklo mu do žil další injekci strachu. Protáhl se snad někdo větvemi vrb? Mohl ozbrojit zrak dalekohledem, prozkoumat okolí (VPRAVO!) – neudělal to. Přidal do kroku.
Strach z něho spadl, když si uvědomil, že temná stěna před ním je „jejich“ živý plot. Stačí ho obejít a octne se u schodů na terasu. A pak se přímo před ním ozvalo z husté spleti habrů třaslavé zašustění.
Rozběhl se. První, co ho dostihlo, byla panika s chladem v útrobách a počínající třesavkou. A pak hned nato ten zvuk – podivný zlověstný temný hukot.
Ale už jsou tu schody! Jediným skokem se octl na terase. Vrhl se ke dveřím. Stiskl kliku, zatlačil. Nic. Zabušil do dveří pěstí a zatajil dech, protože to divné a strašidelné musí být už docela blízko za ním… Cvakl klíč. Dveře se pod jeho váhou rozletěly. Anežka uskočila; vykřikla úlekem. Vpadl dovnitř, zabouchl, zamkl. To všechno s dechem zatajeným.
„Co šílíš?“
„Ertlův tlející dědek hledá svou kůlničku,“ vyrazil ze sebe s výdechem.
„Blbče,“ zasmála se.
„Počkej, až půjdeš v noci na záchod.“ A hned pocítil závrať z hrůzy jako asi nikdy předtím. Teď ho mrazilo na pažích, zádech i v zátylku. Přešel do ložnice, zatímco Anežka se dívala v kuchyni na televizi a přitom se odličovala. Vyhlížel zavřenými okny do tmy.
Očistný rituál před spaním vylepšil sprchou. A v té sprše se nenápadně – protože tohle by Anežka neschvalovala – vymočil.
Uléhal s jediným přáním: probudit se až za bílého dne.
Probudil se v noci. Chtělo se mu na malou. Nejprve to zkoušel zaspat. Nedařilo se. Na nočním stolku nahmatal útlý kovový váleček LED baterky. Opatrně vstal, prošel kolem zhluboka oddechující Anežky. Baterku rozsvítil až v kuchyni, a raději reflektor zakrýval prsty, aby mezi nimi pronikl jen úzký paprsek namodralého světla.
Nic jsi neviděl. Nic konkrétního!
Protože jsem se nedíval.
Ne, protože tam nic nebylo. Právě teď tam venku zase nic není.
Co kdybych to udělal do dřezu?
Audio v jeho mysli nahradilo video: Je mu šest. Spí sám v pokoji. Bojí se jít v noci na záchod. Čurá do květináče s lípou. Jak jde čas, listy stromečku postupně rezaví… Zastavil projekci vnitřního videoportálu.
Neslyšels žádné kroky ani v remízku, ani v poli. Celou dobu se bojíš přeludu.
Tenhle poslední argument zabral. A pak vzpomínka, jak byl ve stráži u muničáku tu děsivou větrnou noc před… no, nejméně třiceti roky. V proutěném košíku na ledničce nahmatal klíč od WC. Vstoupil na terasu.
Na zataženém nebi rozsvíceno nebylo, navíc se blížil nov.
Stál před temně nalakovanými dveřmi WC. Zastrčil klíč do zámku. A hrůza byla zase zpátky – tentokrát ji přinesla na svých křídlech představa: skrčená postava na záchodové míse; pozornost upoutává lysé temeno; hlava se pomalu zdvihá… Zastudil ho pot klouzající po páteři. Ne, o rozum ještě nepřišel: bál se, ale uvažoval, jak nejlépe se v takové situaci zachovat.
Takže jaký je uskutečnitelný plán? Odskočit, zabouchnout dveře od záchodů, zamknout, přesunout se do kuchyně, zamknout, ozbrojit se kuchyňskými noži, zavolat policii.
Ovšem telefonovat potichu, aby se Anežka neprobudila a nevyděsila. A nakonec se přece jen vyčurat do toho dřezu v kuchyni.
Představa poslední fáze předpokládaného rozvrhu činností definitivně zahnala noční můru z mysli. Odemkl, stiskl kliku, zatáhl za ni. Modravé světlo baterky osvítilo malý prostor.
Zaznamenal cosi tmavého před sebou. Úlek přišel s poznáním, že záchod je opravdu obsazen.
Zíral na temnou masu. Baterka do všech podrobností ozařovala její povrch – strakatý, členitý, neklidný.
Myslel na útočníka člověka, a tak se domníval, že na záchodě někdo sedí (někdo zakrytý strakatým pláštěm?). Začal by plnit svůj plán (odskočit…), ale vtom se na obrazu před ním něco změnilo: na temném povrchu se naráz rozzářily jasné oči – stovky očí. Odshora až dolů viděl Roman jen samé oči – krvavé bělmo a zlé a nelidské oči.
Srdce vynechalo. Ústa se otevřela dokořán. A to tmavé před ním se vztyčilo. Octl se ve tmě. Zavalen, zasypán. Suchý pach dusil. Cosi drsného se dralo do úst.
SKLAPNI! zaječelo podvědomí.
POZDĚ! zaječelo znovu.
Pocit, že mu do krku vtrhla suchá, chlupatá (zaprášená?) ruka, vyvolal záchvat zvracení a kašle, následovaný stejně prudkým nádechem. Mučivá bolest pronikla do plic společně s čímsi pichlavým.
Co to tluče v jeho hrudi teď?
Plíce mu nezalila voda, ale účinek byl stejný. Zmalátněl. Paže, které už už spěchaly na pomoc ústům, poklesly. Strach byl konečně tentam. Také vůle se vytratila. Upadl do bezvědomí.
Ve čtvrtek v noci probudily Anežku dušené výkřiky, rány. Když se vztyčila na loktech, neviděla, kromě žhavých kol, která se jí roztáčela před očima, vůbec nic. Byla si jistá, že se jí zdálo něco hrozného. Vytržení ze spánku zahnalo sen, strach zůstal. Lomoz neustával, byl snad ještě zběsilejší. Nahmátla vypínač noční lampičky a stiskla ho. Lůžko vedle ní zelo prázdnotou.
Vykřikla: „Rómi!“ Doplnila: „Co se děje?“ Bušení neustávalo. Do hlasu se jí vkradla opravdová starost: „Románě!?“ Vyskočila z lůžka, přeběhla ke vchodovým dveřím. Levou rukou je rozrazila, pravou plácala na vypínače světel pod zrcadlem – téměř současně se rozsvítilo světlo v kuchyni i na terase. Na okamžik se jí zazdálo, že se v temnotě před terasou mihla jakási šedá mátoha. Zrakový klam očí oslněných světlem?
Ze dveří záchodu vyrážel konec červené tyče smetáku.
„Románě?“
Civěl na ni a pot mu stál na bledé tváři. „Vyháním můry,“ řekl. „Jejich tu plno.“
Vyděsila ji představa tlustého ochmýřeného tělíčka, které odkudsi vyrazí přímo jí do vlasů.
Nahlédla přes Romanovo rameno do osvětleného prostoru toalety. Stáhla koutky úst.
„Nevidím žádnou. Počkej,“ řekla. „… když už jsi mě probudil.“ Odstrčila ho ode dveří, vstoupila, rezolutně za sebou zavřela, zamkla. Rozhlédla se. Okénko zavřené.
V okamžiku, kdy upouštěla toaletní papír do mísy, zavolala: „Románě!?“ Znamenalo to: „Jsi tam?“ Žádná odpověď. Když později vstoupila na osvětlenou terasu, neviděla nic podezřelého. Rychle přeběhla ke dveřím chaty. Zívly před ní. Skočila dovnitř.
Roman za ní zabouchl a zamkl. Usedl mátožně na gauč v kuchyni, celý se třásl.
Anežka zdvihla ruku k vypínačům pod zrcadlem. Oknem na terasu zahlédla kmitnout se několik drobných stínů. Jejich klikatý, jak se jí zdálo zmatený, let ji přivedl k zvláštní myšlence:
Noční tvorové vyděšení tmou. Znělo to jako třetina nějakého znepokojivého haiku z Chrámu plného květů.
Zhasla světlo na terase i v kuchyni. „Ty si nepůjdeš lehnout?“
„Ještě se osprchuju, mrknu na televizi. Dneska se natáhnu tady.“
Nechala ho být. Chtělo se jí spát. Kuchyň od ložnice oddělovaly jednodílné shrnovací dveře. Dosud je nepoužili. Teď zatáhla za kování a dveře vysunula úplně, až cvakla západka. V polospánku slyšela proud vody dopadající na plastový sprchový závěs.
Později zavrže gauč. Krátký zvuk prozradí, že Roman usedl, neulehl.
Anežka usne.
Hluboko v noci se ozve měkké ťuknutí na okenní tabuli nad její hlavou – zoufale osamělý zvuk, jako když ukápne slza.
V pátek ráno vzbudil Anežku Romanův hlas. Okny do chaty pronikalo slunce. S někým mluvil. Jen chviličku a poznala, že telefonuje, následně i s kým – s Lucií. Jeho podrážděný tón ji zdvihl z lůžka. Shrnula dveře mezi kuchyní a ložnicí.
Stál u stolu v plátěných kraťasech a v bleděmodrém tričku bez potisku.
„Nebudeš přece pryč celý den… Mhm, tak ahoj.“ Svěsil ruku s mobilem – chvěla se. Vzhlédl k Anežce; uhnul očima. V obličeji byl stále bledý. „Nepřijede. Ta fotopast pořád nefunguje, jak má.“
Anežka: „Víš, že dělá na té své diplomce.“
„Není mi dobře. Potřebuju k doktorovi. Mám bolesti při močení. Pořád silnější. A určitě i teplotu. Musím domů.“
Anežka se zatvářila vyděšeně. Ještě měla v živé paměti Romanovo poslední marodění tohoto druhu. Tři týdny ji zahlcoval hlášeními o aktuálním stavu močových komunikací. „Kdy Lucka přijede?“ zeptala se.
„Zítra. Dneska nemůže. Sehnala kohosi, kdo jí spraví pohybové čidlo na té její slavné fotopasti.“
„Němeček,“ řekla Anežka s despektem. „Nakonec je to vždycky ten Němeček.“
„Přijede za tebou zítra a přespí tady. V neděli se spolu vrátíte.“ Roman položil na stůl batoh, do přední kapsy zasunul repelent ve spreji a peněženku, do boční sítě pak PET láhev s vodou z vodovodu.
Upozornila ho, že zapomněl na klíče od domu.
Hodil batoh na záda a na rozloučenou řekl: „Čau, uvidíme se v neděli.“
Vyrazil k nejbližší železniční zastávce poblíž vesnice Hvězdoňovice.
Seděl na dřevěné lavici uvnitř vlakové čekárny bez dveří. Pročítal přisprostlá moudra napsaná propiskou na omítce. První záchvěv hrůzy v tomto dni pocítil, když se kolem něho začali rojit ovádi. Jednou rukou je odháněl, druhou šmátral v batohu. Z čekárny se pak dobrou půlminutu linulo syčení spreje s repelentem. I tak utržil několik bolestivých štípanců.
Do Okříšek ho dovezla žlutá Regionova, do Brna putoval rychlíkem Petr Vok. Seděl na čtyřsedadle naproti starší obrýlené dvojici v tmavých společenských šatech. Jsem jedním z nich, pomyslel si – a pocítil závrať. Pohled z okna a k tomu myšlenka: Jak krásný je tenhle svět.
Muž naproti se rozkašlal, zdvihl prsty k ústům. Okraj saka se shrnul. Roman na místě, kde očekával lem sněhobílé košile, uviděl špinavý obvaz. Pomyslel si, že ta ruka vypadá jako rukavice, stará rukavice.
Sklouzl očima na svoje ruce, opřené o kolena. Ani si nevšiml, na které zastávce ho ti dva opustili.
Na hlavním nádraží nastoupil do „panťáku“. Ve vagonu žádný jiný cestující nebyl. Obešel všechna okna a pečlivě je zavřel. Když se potom šedá hranatá elektrická jednotka, kterou zdobil modrý pruh a červeně natřené dveře, rozjela, zadříml.
Probudil se s trhnutím, s úlekem.
Šero za oknem a příkrý, do výše stoupající svah, žádné nebe.
V hrůze se podíval na hodinky. Večer byl ještě hodně daleko, ale muselo být pod mrakem. Zřejmě se zase blížila bouře.
Vlak stál.
Vtom se za ním ozvalo ohlušující Prááásk! Úlekem slabě vykřikl. Něco se k němu řítilo zezadu chodbičkou. V čiré hrůze zdvihl oči k temné postavě obrovské, která se vedle něho tyčila.
„Nikdo tudy neprošel?“ zaburácel hlubokým hlasem průvodčí s ocelově šedými, mohutnými kníry v rudé tváři.
Roman se nezmohl na víc než na zavrtění hlavou.
„Měl jsem dojem, že někdo nastoupil.“
Roman ukázal lístek. Ruka se mu třásla.
Průvodčí kývl. Vyrazil někam dopředu, chytal se střídavě sedadel vpravo a vlevo, jako by sebou vlak za jízdy házel ze strany na stranu. Práskl dveřmi.
Plechové monstrum – pantograf řady 560 – s nesčetným množstvím škvír, které mohou ukrývat cokoliv, se rozjel.
V Miříkově nejprve Roman přeběhl co nejrychleji do vestibulu nádražní haly – špinavého skeletu z rezavého kovu a zaprášeného skla. Potom pozorně a dlouho sledoval nástupiště.
Teď si byl jistý, že na tomto nádraží vystoupil jen on a mladá rodinka s plačící holčičkou.
Vlak se rozjel. Sivé jiskry odlétající od troleje připomínaly noční motýly – a strach byl zase zpátky.
Nálada se mu zvýšila, až když se s večerem snesl na Moravu – řečeno slovy „rosničky“ ve večerním zpravodajství – hustý lijavec doprovázený prudkým, převážně východním větrem o síle vichřice.
V sobotu dopoledne pod přívaly deště ztratil svět svoji obvyklou zaostřenou podobu. Žlutý fiat zacouval do prostoru, který ohraničoval habrový plot. Anežka doběhla ke dveřím auta s deštníkem. Nápad to nebyl špatný, prudký vítr ale způsobil, že než překonaly těch několik metrů, co je dělily od kryté terasy, promokly obě až na kost.
K obědu si udělaly chléb, lečo, vajíčka – žádnou klobásu. Během dne střídavě četly a dívaly se na televizi.
Poklid, a přece se k nim blížil okamžik děsu.
K večeru se Anežka rozhodla, že opeče plátky špekáčků. Hledala vhodnou pánev ve skříni vedle dřezu. Našla jen dvě nízké kovové nádoby. Kombinací archeologického výzkumu a přírodovědných analýz dospěla k závěru, že na obou se naposledy připravovalo něco s cibulkou a vajíčky. Dveře skříně zavřela, pevně rozhodnuta je neotevřít až do konce pobytu.
Svou pozornost zaměřila na skříňku nad dřezem. Rozevřela křídla dvířek; koutkem oka zahlédla pohyb…
Anežčino krátké zavřeštění vyrazilo Lucii knihu z ruky. Vyskočila z postele, přeběhla z ložnice do kuchyně.
Anežka na ni zírala obrovskýma očima. Tichým, nesmírně vážným hlasem pronesla pomalu s důrazem na každém slovu: „Vyndej mi z vlasů tu můru, nebo umřu.“
Lucie rychle matku oběhla.
Noční motýl se právě vydával na pomalý vířivý let od zátylku k temeni.
Chytila ho do dlaní. Vběhla s ním až do lesa, a tam ho pustila. Když se vrátila do chaty, cítila vůni rumu.
„Tenhle lišaj byl obrovský,“ vydechla Anežka.
„Obyčejná můra zelná. Čtyři centimetry. Tím, že tak rychle mávají křídly, vypadají větší.“ Naznačila rukama kouli s roztřeseným povrchem.
Anežka nemohla odtrhnout pohled od Lucčiných prstů. „Umyj si ruce, prosím tě… Pořádně!“
Špekáčky opekla Lucie na dně velkého kastrolu.
Přestalo pršet. Soumrak. Lucie se vytratila z chaty společně s jednou Anežčinou marlborkou.
Anežka později vyjde ven s popelníkem, s krabičkou cigaret a se zapalovačem a s hrníčkem vonícím vanilkou.
Za chatou postavil pan Ertl posezení: zahradní stůl a dvě lavice.
Lucie seděla na krajíčku lavičky. Prohlížela si plod lesní jahody a muchomůrku růžovku rostoucí pod živým plotem.
Zavrzala lavička; popelník klepl o dřevo.
„Ve zpětném zrcátku jsem viděla tatínkovi do obličeje, když mluvil s tetou,“ řekla Lucie, aniž vzhlédla. „Ona je nemocná, že?“
Žádná odpověď taky odpověď.
„Vážně,“ pronesla Lucie.
Nebyla to otázka, ale Anežka odpověděla mlčením i teď.
„Ty bys u nás Martina nechtěla.“
„Luci, já nejsem ta zlá. Ty studuješ, my oba máme práci.“
„Táta chtěl kluka, je to tak? Proto má takový vztah k Martinovi.“
„Ne. Teda nevím, jestli chtěl kluka. Z tebe měl velikou radost. Má. Má tě moc rád, Luci.“
„Zase nezamčený auto! A okénko samozřejmě stažený,“ napodobila Lucie dovedně Romanův hlas.
„Možná to neumí tak dát najevo…“ A pak se Anežka pustila do vyprávění O Anežce a Romanovi. O tom, jak si mysleli, že jeden o druhého musí bojovat, což nemuseli, protože jeden druhého chtěl, jen se to bál projevit.
Byla noc, nov a tma jako v železničním tunelu a rum otupující hrůzu z můr zelných začínal účinkovat. Vzpomínka na tu tvrdohlavost a odvahu, které byli schopni, aby se stali párem, ji dojala. Ucítila lehké pohlazení po tváři. Nahnula tvář blíž k dlani svého dítěte, které bude možná brzy samo matkou, protože tak už to v životě chodí.
A pak se to stalo: Lucie škrtla zapalovačem, potáhla z cigarety – seděla na konci protější lavice, čili nejméně metr a půl daleko.
Anežka ještě cítila teplý dotek na tváři – zamrazilo ji. Opravdu řekla: „Kdo…“ a nechápavě se otočila do tmy, aby zjistila, KDO se jí dotýká. Tohle bylo trochu strašidelné. Ne, bylo to strašně strašidelné. Protože někdo u ní ještě před malou chviličkou musel stát. Představivost jí okamžitě vymalovala Ertlova dědka (nic originálního, valnou část jeho vzhledu převzala od hrdiny filmu Noční můra v Elm Street).
Vyjekla. „Něco na mě sáhlo,“ vykřikla.
Lucie zaječela.
Obě byly v okamžiku v uzamčené chatě.
Na záchod pak chodily spolu. Jedna vždycky hlídala venku – a bála se podstatně víc než ta uvnitř.
Zajímavé: Eddy Krueger v Anežčině mysli zcela vytěsnil obavy z nočních motýlů.
V sobotu v noci Roman nespal. Seděl v obývacím pokoji, v křesle před ztlumenou televizí. Uvažoval o zítřku: o příchodu Anežky a Lucie a Sandry a Martina.
Martin – zavadit o něho vzpomínkou znamenalo se nejprve poranit o pocit viny. A současně ucítit v plicích chladný vzduch z představy pekelné jízdy na bugatě.
Bugata. Tak říkali miříkovští kluci vozítkům, s nimiž se řítili z kdejakého kopce v okolí. Několik desek a kola od kočárku… Podle internetu je správný název pro čtyřkolku bez motoru minikára.
Roman sestrojil bugatu, když byly Martinovi tři roky. Tehdy spolu poprvé sjeli Mléčnou dráhu. Martin měl obrovskou radost. A co teprve Roman? Takový nával euforie do té doby nezažil. Přál si, aby se tohle opakovalo, aby Martinovi byli pořád tři a aby se spolu znovu a znovu řítili Mléčnou dráhou až k potůčku, do míst, v nichž se bugata sama zastaví… A pak mu jednou Sandra v telefonu řekla, že Martin zůstane na úrovni tříletého dítěte.
Vždycky když vzpomínka dospěla k tomuto okamžiku, a vnitřní sluch mu znovu přehrál Sandřin nevzrušený, unavený (?) hlas, zavřel oči a zatajil dech.
I teď.
A pak si představoval, jak z garáže vynese světle modrou bugatu, jak ji s Martinem vytáhnou za tříbarevný provaz až na nejvyšší bod Mléčné dráhy…
Televize ještě pořád zbarvuje svým světlem stěny pokoje.
Roman už před ní nesedí: chodí po pokoji a dotýká se věcí, o kterých ví, že jsou mu drahé.
Dotýká se všeho.
A myslí na Anežku.
V neděle dopoledne Lucie zacouvala do garáže jejich domku na okraji Miříkova. Když z garáže vyšla, stál u branky Němeček, potřásal fotopasti a vítězoslavně halekal: „Vím, v čem byla chyba.“
Pomohl jim s vynesením zavazadel z vozu, protože Roman čekal u vlaku na Sandru s Martinem. A potom se s Lucií věnovali krmítku, které zapíchli do trávníku před domem. Němeček je natřel zeleně a hnědě, aby kůl připomínal kmen stromu a budka jeho korunu.
Anežka vytáhla z mrazáku hovězí guláš – dnešní oběd.
Než se před brankou objeví Sandra, Martin a Roman, stane se něco neobvyklého: na krmítko začnou nalétávat sýkorky. Nejen jedna, ale i dvě či tři současně.
Když si pak Lucie pečlivě prostudovala snímky, které jim fungující fotopast odeslala, prohlásila: „Ty sýkorky si vůbec nevšímají misky s vodou. Loví něco, co nejspíš přilétá, aby se té vody napilo.“
Jenže ze žádného snímku nebylo zřejmé, co padlo za oběť ptačím náletům. Až když Lucie pod krmítkem našla strakatá křídla, vydechla překvapeně: „Zubatý okraj… Lišaj paví oko?!“ Němečkovi pak svůj údiv vysvětlila slovy: „Létá výhradně za soumraku a v noci. Že se tady ukázal teď, je… no, záhada.“
Němeček věnoval pozornost především ptákům. Od prvního zhlédnutí jednoho filmu Alfreda Hitchcocka ho větší počet ptáků pohromadě znervózňoval. Těch žlutých a žlutozelených a skořicově hnědých drobných opeřenců posedávalo na keřích a plotu a okapu domu opravdu neobvykle mnoho. „Krmítko je přitahuje, láká. Asi protože jsem použil tak přirozený barvy,“ prohlásil, když se Lucie k podobnému výroku stále jaksi neměla. Dřepěla na mírně zanedbaném trávníku a ukazovákem dloubala do motýlích pozůstatků pod krmítkem.
Zvláštní, nebýt ptáků, nepovšimli by si překřížených tlustých čar nepoužívaných telefonních drátů.
Nedělní odpoledne bylo pošmourné.
„Jdeš pro bugatu,“ řekl Martin. „Držíš mě za ruku. Já jdu taky pro bugatu. Taky tě držím.“
Roman vymanil levou ruku z Martinova sevření. Pohlédl na něho úkosem, usmál se: oba na sobě měli fleece soupravy – Martin šedou, Roman modrou –, které měly připomínat kombinézy jezdců třeba formule jedna.
Šroubek a Vroubek. Těšíme se – oba stejně.
Vytáhl klíče z kapsy. Pohledem ulpěl na hřbetě ruky. Všechny ty drobné vrásky. Ta ruka vypadá jako rukavice. Stará. A pak ho napadlo: Jaké by to bylo spravovat mladé tělo?
Zastrčil klíč do zámku, otočil jím. Přitáhl k sobě pravé křídlo dveří. Skříplo to. Uvnitř stál a svým nezaměnitelným způsobem voněl žlutý fiat. Zaměřil se na zátiší v pološeru u zadní stěny: oranžový plastový kýbl, dřevěné násady nářadí, jasně zelená rukojeť srpu, modrá bugata… Vstoupil. A vtom tušení, jistota, že za ním, vlevo za ním někdo stojí. Cukavými pohyby otočil hlavu.
Vnitřní stranu dveří pokrývalo odshora až dolů cosi hnědošedého.
Dech uvázl v hrdle. Můry! Jedna vedle druhé.
Jako na povel každý z nočních motýlů roztáhl křídla – povrch dveří na sekundu ožil stovky ok na růžovém podkladu.
Roman se jediným skokem octl zpátky na denním světle.
Húúúúú! Vířivá masa tučných můr se zdvihla, následovala ho.
„Utíkáš, padáš, držíš si pusu a nos,“ řekl Martin. „Ty můry tě obalily. Taky mám na sobě šedou barvu. Huhláš. Kašleš.“
A pak se cosi stalo. Vypadalo to, že Romanovo tělo vybuchlo a vyvrhlo můří mlhu.
Roman byl zase tady, můry také. Jenže Roman se teď kutálel rychle stranou; můry se motaly mezi stébly trav, chvějivě třepotaly křídly.
Ozval se tlukot podstatně větších křídel.
„Ptáčci,“ vykřikl Martin. „Zobají můry. Strašně moc ptáčků… Už tu neletí žádná můra. Odletí ti ptáčci?“
Roman se postavil. Nejprve jen zíral, jak tlustá těla nočních motýlů mizí v nenasytných hrdlech sýkor, pěnkav a zvonků. Potom očima těkal po obloze, trávníku, domu a okolí. Ustálil pohled na Martinovi. Vstal.
„Pláčeš!? Taky pláču. Celý svět pláče. Proč pláčeme?“ zeptal se Martin, sklonil hlavu, aby mohl jemně drcnout do Romanova ramene.
Ve vzduchu vířila křídla lišajů bez těl. Roman natáhl dlaň a jedno z křídel na ni měkce dosedlo. Vypadalo jako suchý list, na rubu jemně narůžovělý, ozdobený namodralým okem.
„Vyšlo to,“ řekl. Mluvil dál, a tahle slova nebyla určena nikomu: „Úkryt pod zadním sedadlem fiata, stažené okénko vozu a okénko v garáži otevřené na ventilačku – a potom to krmítko. Byl jsem rojem můr. Třiasedmdesát částeček sebe sama jsem obětoval, abych přilákal všechny tyhle ptáky.“ V Romanovi rychle stoupala čirá radost jako bublinky v pivu syceném kysličníkem.
(„Směješ se na mě,“ řekl Martin. „Taky se směju.“)
Napadlo ho, jak nádherný je ten dnešní zamračený letní den ve srovnání s nekonečně vzdálenou lepkavou temnotou trav a vrboví. Zarazil se. Podvědomí vyjeklo: Kde se vzala ta představa?
Dokud jsem byl rojem můr – ve skutečnosti mnoho těl a jedna duše, moje duše – měl jsem jen svoji paměť. Teď vím, že v remízku u Čechočovic, v podobě jasně zelených vajíček a housenek a tmavohnědých kukel lišaje paví oko žije ON dál. A čeká, do koho se převtělí.
To znamená, že teď mám i jeho vzpomínky, vědomí.
Zapátral v téhle části paměti. Oddechl si: K nám ale tohle hejno nikdy cestu nenajde, protože nás nezná.
Slůvko NÁS připomnělo Anežku. A hyperbolu žárlivosti, kterou zažíval v posledním čase.
Nic s ní neměl.
V rychlém sledu se mu před vnitřním zrakem promítlo: jak v jediné z můr naráží na okno, pod nímž spí Anežka; jak naslouchá Anežčinu vyprávění nad hrníčkem rumu; jak ji hladí křídly po tváři.
Zahlédl prudký pohyb. Úděsem sebou cukl… To se jen lišaj, osamělý poutník noci, řítil klikatým letem pošmourným nedělním odpolednem. Leteckou akrobacii ukončil střemhlavý pád do trávy.
Překvapil sám sebe: dneska by se o Anežku porval.
Nebo s ní Vyrazil na konečnou pouť nazdařbůh plnou překážek. Protože co jiného je život?
Způsobila to lobotomie v podobě oběti třiasedmdesáti můr?
Vrátil se do garáže.
Martin vykročil k brance; ruce pozdvižené, jako by se opíral o neviditelná zábradlí. Kymácel se ze strany na stranu.
Roman postavil bugatu na kola, předklonil se, uchopil provaz spletený z bílých, červených a modrých pramenů. Ten mladík tenkrát… Divé zvíře odhodlané postavit se celému světu… Myslel jsem, že už je mrtvý.
Před garáží si všiml ptáka. Drobný pěvec – teď právě si nemohl vzpomenout ani na jeho rodové jméno – krátkým zobákem zobl do něčeho šedého v trávě. Bez nadšení zobnutí zopakoval. Zdvihl hlavu, otráveně blýskl černým okem, odlétl. Zřejmě poslední host Romanova ptačího rautu.
Tráva byla poseta strakatými křídly. Tam či onde se křídlo zachvělo, cuklo.
To jak se do něj opírá najednou chladný a ostrý vítr jako do maličké plachty.
Kolik jich přežilo ten masakr?
Před brankou zůstal Martin stát.
Roman k němu došel. A v té chvíli ho periferní vidění upozornilo na něco velkého a temného za pravým ramenem. Ze vzpomínek, které neprožil, které však přesto vězely pevně ve strukturách jeho mozku, vyplula absurdní představa, že za ním stojí průvodčí s ocelovými kníry. Prudce se otočil…
Před ním se tyčil do výšky jeho postavy temný sloup z vířících motýlích těl. Konturami připomněl Romanovi muže v černém z filmu Halloween. Teď ho sevřel, drtil strach.
O útoku, který musí přijít, věděl všechno. Hmyzí lavina půjde po jeho nosu, ucpe jej, aby se ústa stala vstupní branou.
Plán?
Přetáhnout mikinu přes obličej, bít rukama kolem sebe, po paměti se probojovat do domu, prásknout dveřmi…
Húúúúú!
Roj na Romana udeřil.
Ne, neudeřil na něho. Roman nevěřícně zjišťoval, že ho vířící tlustá těla míjejí. Vmžiku obalila Martina. Ten ze sebe nevydal víc než mumlavé: „MHM!!!“ Padl zády na trávník. V příští chvíli tichá exploze vyvrhla mrak můřích jisker. Lišajové podruhé v tomto dni zmateně hledali úkryt v trávě, v keřích, na kůře stromů. A Roman věděl, že duše v tom těle složeném z mnoha jedinců začne fungovat až s časovým odstupem. Do té doby vede k izolované soběstačnosti každého z imág soukromý instinkt.
Martin vstal, přistoupil k Romanovi, podíval se mu zpříma do očí…
(Tohle neudělal nikdy!)
… řekl: „Pro Sandru je to takhle nejlepší.“ Objal Romana, dodal: „Mačkáš mě. Taky tě mačkám.“
Roman ho od sebe prudce odstrčil.
„Nikomu se neposmívám. Jsem Martin a současně i ty i tamto z Čechočovic.“ Zahleděl se na noční motýly, utrousil: „Jsou jako ti Calverovi banditi. Velkolepá sedma se může přetrhnout, a stejně jich neubývá.“ Vzhlédl. „Rozebíral jsem to tak dlouho. O tomhle procesu, který zahrnuje jak uvolnění duší, tak i jejich rozdvojení, splynutí a zakletí, nemá brněnský přízvuk ani páru. Když lišaji z Čechočovic zaútočí na člověka, uvolní se jak duše roje, tak i člověka. Ta lidská se navíc rozdvojí. Uvolněná lidská duše je zakleta do roje…“
„Román“ mu skočí do řeči: „… a splynutí uvolněných duší roje a člověka se přenese do člověka.“
Usmáli se na sebe.
A vtom se úsměv změnil v bolestný škleb, protože: On je ale teď v tom roji docela sám.
Později, mnohem později.
Dva piloti formule jedna v modré a šedé kombinéze sjíždějí na monopostu bugata znovu a znovu trať zvanou Mléčná dráha začínající v lese a končící vedle potůčku.
Každé jízdy se zúčastní i drobná zvířátka. Jsou hebká a tichá. Temné korálkové oči upírají střídavě na jezdce a na Mléčnou dráhu. Často sebou zacukají, zavíří sametovými, zubatými křídly. Lišajové. Nepáří se. Občas některý z nich zesne. Ubývá jich.