Eileen hýbala pusou a něco říkala, ale nedávalo to smysl. Hlas, který ječel Rayovi v hlavě, že musí napustit vanu a obstarat zásoby, mu nedovolil se na nic soustředit.
Popadl ji za ramena. „Do krámů ale nemůžeme. Kvůli nákaze. Bylo by to moc riskantní. Co kdybych“
„Posloucháš vůbec, co ti říkám?“ přerušila ho Eileen. Odjakživa mu připomínala kreslenou Berušku, a úplně nejvíc teď, s těma velikýma vykulenýma očima ve tváři orámované kudrlinami rezavých vlasů. Ray si uvědomil, že za daných okolností je to dost zvláštní myšlenka.
„Ne, vlastně ne,“ přiznal se. „Možná jsem v šoku.“ Taky zdi se mu nějak nezdály, měl pocit, že se přibližují a vzdalují, přibližují a vzdalují. Takže virus už je v Los Angeles. Šíří se jako zběsilý. Měli se na to připravit líp.
„Říkám ti, že mám poměr s Justinem.“
„Cože, co“ zakoktal se Ray, už nadobro ztracený. Možná je Eileen taky v šoku. „Mluvíš hlouposti.“ Obrátil se ke koupelně. „Musíme napustit vanu.“
„Ne, Rayi, poslouchej mě.“ Eileen ho chytla za rameno a otočila ho k sobě. „Mám poměr s Justinem.“
„Romer?“ Oni dva si přece nejsou nevěrní. Nemají na to ani jeden povahu. Oni jsou ti vzorní, ten báječný pár, kterému ostatní dvojice můžou jen závidět.
Až na to, že Eileen má poměr. Zrovna se mu přiznala.
Bylo mu na zvracení. „A to mi říkáš teď?“
Eileen sklopila oči k nohám. „Chci té hrůze, která přijde, čelit s čistým svědomím. Nechci mezi námi žádné lži.“
Ray nemohl dýchat, jako by mu něco tlačilo na hrudník. Eileen se zalily oči slzami. „Promiň.“
Ray polkl, ale knedlík v jeho krku nezmizel. Nebude brečet. Chce se mu brečet, ale nebude. Taky by chtěl najít Justina Schneidera a dát mu do zubů, ale neudělá to.
„Miluješ ho?“
„S tím vším kolem si popravdě nejsem jistá, co čitím.“ Eileen k němu zvedla oči. Prudce mrkala řasami. „Jestli řekneš, že se mám sebrat a odejít, hned teď, pochopím to.“
„To by se ti hodilo, viď?“ vyjel na ni Ray. „Když tě vyhodím, můžeš si jít s čistým svědomím rovnou za Justinem.“
Ray si představil Eileen v Justinově náručí, jak se líbají. Ještě před deseti minutami by mu to přišlo absurdní. Miliony lidí jsou mrtvých, další miliony nehybně leží a čekají, až umřou, a Eileen se zrovna teď rozhodne, že chce mít čisté svědomí.
„Tak víš co? Já ti to ještě ulehčím. Půjdu sám.“ Rozhodil rukama. „Stejně je to tvůj dům. Většinu z něj zaplatili tvoji rodiče.“
Eileen ztuhla. Ray měl dojem, že zahlédl, jak se jí v obličeji mihla naděje nebo snad úleva, kterou se snaží maskovat. Najednou ji nemohl ani vidět. „Jdi aspoň pryč, ať si můžu v klidu zabalit.“
Natáhla se k němu. „Rayi, já“ Odstrčil ji. „Běž prostě pryč.“
Eileen ale neměla kam jít. Virus mohl být všude. Ulpíval na věcech celé dny. Stačilo, aby někdo jednou zakašlal, a byli jste po smrti.
Chvíli se rozhlížela zarudlýma očima a nakonec se vydala ke garáži.
Ray potřeboval něčím otupit bolest, která se v něm vzmáhala. Se vší tou hrůzou kolem už toho na něj bylo moc. Dovrávoral ke skříňce nad lednicí, kde měli alkohol, a vytáhl láhev vodky. Poprvé v životě pil rovnou z flašky.
Trochu to pomohlo. Ale ne moc.
Stoupal po schodech do patra a snažil se na nic nemyslet. Zdi nad schodištěm byly plné jejich společných fotek. Ray se díval pod nohy, aby je neviděl.
Sbalil si šaty a toaletní potřeby, pak ještě sešel do sklepa a vytáhl odtamtud hnědou krosnu s výstrojí na přežití. Koupili ji před dvěma měsíci ve slevách v Targetu, v době, kdy jim představa, že by kývací virus napadl Los Angeles, připadala neskutečně vzdálená.
Neměl ponětí, kam se poděje. Walter by ho k sobě vzal, ale poslední, co v téhle chvíli Walter s Lauren potřebují je, aby jim v obýváku přespával Ray.
Odnesl si věci do auta, ale pořád se nemohl rozhoupat, aby nasedl a odjel. Ještě ne.
Vrátil se do domu. V obýváku běžely zprávy, televizní hlasatelé přiškrcenými hlasy informovali o vývoji situace, sami na pokraji paniky. Virus už se rozšířil do všech amerických velkoměst. Pronikal všude – v milionech domovů a statisících nemocnic ležely nehybné oběti. A každou vteřinou se k nim může přidat i Ray. Dokud nezačne kývat hlavou, nezjistí, že se nakazil, a pak už bude pozdě. Už teď je pozdě, jestli se nakazil. Ale byli s Eileen pořád doma, nevyšli z domu už tři dny. Určitě mu nic není.
Někde venku zakvílela siréna.
Ray zamířil do pokoje, kde měl svou sbírku a kam chodíval, když se potřeboval uklidnit. Uvnitř, mezi upomínkami na Batgirl, trochu pookřál. Některé kousky – třeba krabičku na jídlo nebo plastovou figurku – měl už od devatenácti. Připomněly mu, že měl svůj život ještě před Eileen a že ho zase může mít.
Když se nenakazí kývacím virem.
Jestli se nakazí, bude sedět jako špalek, dokud neumře na dehydrataci. Při té představě mu srdce začalo bušit jako o závod.
Díval se na stěnu s podepsanými fotografiemi Batgirl ze starého televizního seriálu a snažil se ovládnout strach, který ho hrozil pohltit, tentokrát v nich ale žádnou útěchu nenašel. Byly to jen čtvrtky lesklého papíru počmárané černým inkoustem.
V rámečku nejblíž u kraje visela na zdi obyčejná manilová obálka. Schoval si ji, protože Helen Andersonová mu v ní kdysi vrátila fotku, kterou jí poslal s žádostí o autogram, a do levého horního rohu vlastnoručně napsala svoji zpáteční adresu. Podle poštovního razítka to bylo v roce 1998, bezmála před dvaceti lety.
Ray sundal zarámovanou obálku ze stěny a pozorně studoval adresu, úhledně nadepsanou ozdobným kulatým písmem Helen Andersonové. Herečka byla rozvedená a neudržovala vztah ani se svým jediným dítětem. Možná že je teď taky sama, stejně jako on. Nebydlela daleko, měla dům sotva třicet minut autem směrem k zálivu, na opačnou stranu, než kudy lidé prchali z města před virem a na útěku ho mezi sebou šířili.
Ray si představil, jak mu Helen Andersonová otvírá.
Jsem váš největší fanoušek, řekne jí. Můžu pro vás něco udělat?
Tak to určitě. To je tedy plán.
Ale už pouhá myšlenka na setkání s Helen Andersonovou trochu rozptýlila Rayovy nejčernější chmury a beznaděj. Co se přinejhorším může stát? Helen řekne, že nic nepotřebuje, a poděkuje mu za starost.
Ray už začínal své velkorysé nabídky litovat. Měl nechat Eileen, ať se pěkně spakuje a odejde.
Přejel prstem po skle nad adresou Helen Andersonové. Věděl, že pořád bydlí na stejném místě. Mockrát za ty roky si to ověřil na webu státní daňové správy, vždycky si v duchu maloval, že za ní pod nějakou záminkou vyrazí, ale pokaždé si to zase rozmluvil.
Byl to bláznivý nápad, čirá bláhovost. Jenže je docela dobře možné, že brzy umře. Tak proč se nechopit příležitosti? Proč jednou neprovést něco trochu pošetilého?
U auta ještě zaváhal a zvažoval, jestli se nemá jít do garáže rozloučit s Eileen. Třeba ji už nikdy neuvidí. Za týden můžou být oba po smrti.
Pak si ale vzpomněl, jaký výraz se jí objevil ve tváři, když prohlásil, že odchází. Maskovaná radost a úleva.
Vlezl do auta a rázně za sebou přibouchl dveře.
Půl bloku od domu zpomalil.
Na chodníku ležela žena a nekontrolovaně sebou škubala.
Doteď to všechno bylo jen v televizi. Ale s touhle ženou, která tu ležela na dosah před ním, se z toho stala skutečnost. V Rayovi se všechno vzpíralo, křičelo, aby zastavil a pomohl jí. Při pádu se udeřila o obrubník a krvácela z rány na čele. Trhala hlavou, nahoru dolů, a třeštila oči hrůzou.
Kdyby se jí dotkl, umřou oba. Nakazil by se okamžitě, i když by se to neprojevilo dřív než za týden.
Za rohem spatřil nabouraný vůz – SUV napasované do stožáru pouliční lampy. Žena za volantem kývala bradou tak zuřivě, že si ji do krve rozedřela o airbag, který ji držel přimáčknutou v sedadle. Dvěma malým dětem, připoutaným vzadu v autosedačkách, svorně poskakovaly hlavičky.
Ray cítil, jak se mu svírá hruď. Zvedl ruku a zakryl si před tím výjevem oči. Bylo toho moc, pohled na další bolest, na další vyděšené, upřené oči už by nesnesl.
Překvapilo ho, když uviděl, že Walter a Lauren spolu sedí na přední verandě. Stáhl okénko na straně spolujezdce.
Walter zvedl ruku na pozdrav. Lauren, usazená v houpacím křesle vedle něj, zuřivě kývala hlavou.
„Sakra,“ sykl potichu Ray a hlasitěji zavolal: „Panebože, Waltře, to mě moc mrzí.“
Walter sklopil oči do klína. „Začalo to před hodinou.“ Pohladil Lauren po rameni. „Odnesl jsem ji ven. Ať se radši kouká na trávu a na nebe než do čtyř stěn.“
„Můžu nějak pomoct?“ nabídl se Ray.
Ale Walter zavrtěl hlavou. „Já už jenom čekám, až mě to taky dostane. Dal jsem Lauren pořádnou pusu, abych si to pojistil.“
Ray nevěděl, co na to říct. Svým způsobem Walterovi záviděl. On a Lauren alespoň zemřou společně.
„Měli jsme pěkný život,“ zavolal z verandy Walter. „Pozdravuj ode mě Eileen, a taky od Lauren.“
„Eileen mě opustila,“ vyhrkl Ray. „Nebo spíš já jsem od ní odešel. Měla s někým poměr.“
Walter svěsil hlavu. „To je mi líto.“
Rayovi v krku vyrostl knedlík; tentokrát už slzy zadržet nesvedl. „Děkuju, Waltře. Vždycky jsi byl dobrý kamarád.“ Pak si připomněl, že Lauren všechno vidí a slyší. „Tobě taky, Lauren. Mrzí mě to.“
Lauren pořád kývala hlavou. Brzy ji to přejde a pak už zůstane bez hnutí.
Walter mu pokynul na rozloučenou. Rayovi se nechtělo věřit, že ho nejspíš vidí naposled. Už nikdy nebudou u Waltera na dvorku poslouchat Dodgers, už si nikdy nevyrazí k Zelenému lupenu na pivo. Walter byl jeho nejlepší přítel, i když mu bylo o třicet let víc – byl to nejlepší přítel, jakého Ray kdy měl.
Ve Wilshire panoval zmatek. Na chodnících se tlačily davy lidí ověšených batohy, ústa zakrytá šátky, chirurgickými rouškami, plynovými nebo potápěčskými maskami. Každou minutou mezi nimi přibývalo obětí, které ostatní překračovali. Ulice byla plná zastavených vozidel, řidiči strnule seděli a kývali hlavami. Ray se mezi nimi proplétal a snažil se na ně nedívat. Pořád si opakoval, že nemůže pro nikoho nic udělat. Neexistoval lék ani jiná pomoc, v nemocnicích nebylo místo.
V South Doherty už byla cesta ucpaná úplně. Ray vjel na chodník a po centimetrech se prodíral davem až na křižovatku.
Jakmile se ocitl v křivolakých ulicích Beverly Hills, s vilami stojícími daleko od cesty v rozlehlých stinných zahradách, provoz prořídl. Ray měl sto chutí vypnout rádio; ze zpráv se mu dělalo zle, srdce mu tlouklo až v krku a v ústech jako by měl piliny, ale potřeboval zůstat v obraze.
Na východním pobřeží uzavřeli dopravu. Státy na hornatém západě byly jediné, kam virus zatím nepronikl. Uprchlíky, kteří se tam pokusili dostat, stříleli.
Ray vjel na Cardiff Drive a mrkl na obálku na vedlejším sedadle, aby se ujistil, že hledá č. p. 1157. Před domem Helen Andersonové zpomalil. Domek byl menší než stavby v sousedství a s těmi šikmými střechami v sobě měl něco alpského. Vpředu ho stínily dva vzrostlé stromy a okolní divoce bující zahrada a přerostlé keře budily dojem jisté zanedbanosti. Ray, který nepřestával žasnout, co to krucinál dělá, odbočil a rozjel se po dlouhé příjezdové cestě.
U předních dveří se několikrát zhluboka nadechl a rozpačitě přešlápl. Nakonec zvedl ruku a zazvonil.
Napadlo ho, že by mu nemusela otevřít Helen Andersonová. Pokud věděl, žádnou známost neměla (a jestli o tom měl někdo přehled, tak to byl Ray, který četl všechno, co se o Helen objevilo na internetu), ale co když mu otevře hospodyně nebo nějaká Helenina známá?
V zámku zarachotilo. Dveře se otevřely na šířku dlaně, uvnitř se napjal řetízek a ve škvíře se objevila tvář Helen Andersonové. Herečka sahala Rayovi sotva po ramena. Věděl o ní, že měří metr pětašedesát, ale nikdy mu nedošlo, jak malá doopravdy je.
„Prosím?“ Měla krátké rozcuchané vlasy a nebyla namalovaná. Byla krásná, se světle šedýma očima barvy mlžných horských vrcholků.
„Dobrý den, slečno Andersonová. Jmenuju se Ray Parrot.“ Jazyk se mu lepil na vyschlé patro. „Já“ Slova, která si připravil, mu najednou připadala hloupá. Jsem váš největší fanoušek? To přece nemůže říct. „Přišel jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“
Helen Andersonová naklonila hlavu na stranu. „Znám vás?“
„Ne – já – jsem váš obdivovatel.“
Dveře se zase potichu zavřely. Ray čekal, jestli uslyší rachocení řetízku, aby Helen mohla otevřít pořádně. Místo toho ale zaslechl, jak se její kroky vzdalují.
Čekal ještě pár minut a pak seběhl ze schodů, rudý ve tváři jako rak. Připadal si jako učiněný pitomec. To si vážně myslel, že mu Helen Andersonová otevře? Úplně cizímu člověku? Že ho třeba dokonce pozve dovnitř na šálek čaje?
„Promiňte?“
Ray se otočil. Helen Andersonová stála na prahu, oblečená v džínách a modrém pulovru.
„Ano?“ Udělal krok směrem k ní a pak se zarazil. „Omlouvám se. Byla to neomalenost, takhle vás bez varování přepadnout.“
„Ale ne, to já se neumím chovat. Jako obvykle. Nic nepotřebuju, ale stejně vám děkuju. Jste laskavý.“
Ray přikývl. „Máte v plánu zavřít se doma, než se to přežene?“
Helen se usmála. Sice ne tím svým oslnivým úsměvem Batgirl, ale rozhodně tím nejsmutnějším a nejdojemnějším úsměvem, jaký Ray v životě viděl. „Tak nějak.“
„Máte dost jídla? A vody?“
Helen na okamžik zavřela oči. „Víc než dost.“
„Tak tedy hodně štěstí.“
Ray dojel na konec příjezdovky, zastavil a zíral na poštovní schránku Helen Andersonové. Co teď? Má zkusit, jestli se nedostane do Omahy, za sestrou? Jenže národní garda v Nebrasce uprchlíky bez varování střílí a stejné je to už po celém středozápadě.
A co tím vlastně myslela, když řekla tak nějak? Divná odpověď, zvlášť když k tomu připočte ten smutný úsměv. Ray přemítal, jestli tím chtěla říct, že se dá zase na pití. Helen Andersonová byla vyléčená alkoholičká, nenapila se už dvacet let a veřejně vystupovala na podporu Anonymních alkoholiků. Ray by jí nemohl zazlívat, kdyby k tomu znovu sklouzla právě teď. Kdyby někdy přestal s pitím on, už by v tom určitě lítal ostošest.
Ale stejně se mu na její odpovědi něco nezdálo. Nebo spíš na jejím vystupování celkově. Neměla vůbec strach; byla jen smutná.
Ray se vydal pěšky nazpátek.
Když Helen otevřela tentokrát, nebyl na dveřích řetízek.
Ray omluvně zvedl ruce dlaněmi před sebe. „Promiňte, že ještě ruším, slečno Andersonová, a klidně mi zabouchněte před nosem, ale já se bojím, že možná nejste úplně v pořádku.“
Helen povytáhla obočí. „Pardon?“
„Když jsme spolu prve mluvili, ani jste necouvla od dveří, jako byste se nebála, že bych vás mohl nakazit. Připadala jste mi jen smutná.“
Helen si odhrnula vlasy z obličeje a zkřížila si ruce na prsou. „Tak dobrá, Rayi. Povím vám jedno malé tajemství. Já jsem smutná. Už jsem smutná pěkně dlouho.“
Ray pomalu přikývl. „Když jsem se ptal, jestli máte v plánu zavřít se doma, řekla jste: ‚Tak nějak.’“
Helen se natočila stranou, zadívala se do stromů. Bylo jí osmapadesát a její roky na ní byly znát. Ray je viděl ve váčcích pod očima, v prověšené kůži pod bradou.
„Vrátil jsem se, abych se ujistil, že si neublížíte.“
Batgirl se mu zadívala do očí. „Jak byste mohl –“ zajíkla se. „Úplně cizí člověk, objevíte se mi u dveří, zrovna dnes. A chcete vědět, jestli jsem v pořádku.“ Helen si přitiskla ruku na čelo. „Stačilo, abyste přišel včera, nebo zítra. Nebo třeba jen o dvě hodiny později.“ Hleděla mu do tváře a vrtěla hlavou.
Nakonec strčila do dveří, aby se otevřely naplno. „Pojďte dál, Rayi.“
Ray za ní vešel do domu a jako ve snách se nechal odvést přes obývací pokoj s vysokým stropem až do prostorné kuchyně obložené černým mramorem.
Helen z linky za chůze sebrala láhev tequily, a než došla k jídelnímu stolu, zhluboka si z ní přihnula. Na stole se válely tři lahvičky od léků na předpis a kolem nich byly rozsypané spousty růžových tabletek. Ukázala na ně. „Zrovna jsem se chystala začít, když jste zazvonil.“
Ray zaregistroval pohyb za oknem. Mezi krmítkem a úkrytem pomerančovníku tam čile přelétali drobní ptáčci. Pro ně to byl den jako každý jiný.
„Dneska mě opustila žena. Byli jsme spolu dvaadvacet let.“ Vypadlo to z něj, aniž by chtěl.
„To mě mrzí, Rayi.“ Helen přešla ke kredenci, vzala odtamtud sklenici, pak se sehnula a ze skříňky pod dřezem vytáhla další sedmičku tequily. Postavila sklenici na jídelní stůl a z nenačaté láhve odšroubovala uzávěr. „Radši nebudeme pít z jedné flašky, co říkáte?“ Nalila mu, přisunula k němu sklenici a shrnula přitom stranou pár tabletek.
Ray si pořádně lokl.
„Jak se vaše žena jmenuje?“
„Eileen.“ Jak mu tequila spálila hrdlo, hlasitě klepl dnem sklenice do stolu. „Řekla mi, že má poměr. S Justinem. Z práce.“ Helen přikývla. „Tak vás opustila žena a vy jste sedl do auta a přijel sem, abyste se ujistil, že herečka z třicet let starého televizního seriálu je v pořádku?“
Ray pokrčil rameny. „Vždycky když se cítím mizerně, pustím si pár epizod Batgirl, a hned se mi udělá líp. Teď mi ale bylo tak zle, že jsem si říkal, že už mi může pomoct jenom Batgirl osobně.“
Helen zaklonila hlavu a rozesmála se. „Možná kdybyste místo u televize hledal útěchu u Eileen, když jste se cítil mizerně, mohlo to mezi vámi dopadnout líp.“
Pak ale uviděla, jak sebou Ray škubl, a chytla ho za předloktí. „Promiňte. To jsem neměla, říct vám takovou hroznou věc.“ Natáhla se po svojí láhvi. „Ale aspoň vidíte, proč ode mě odešli už tři manželé.“
„To se všichni tři dočista pomátli.“
„To ne,“ odmítla Helen. „To ne. Ti naopak měli rozum.“ Zkoumavě si prohlížela tabletky rozkutálené po stole. „Vždycky jsem to brala s rezervou,“ mumlala, „všechny ty žvásty o vyšší moci, co kolují mezi Anonymními, ale tohleto…“ Zavrtěla hlavou. „Jako by mi po vás sám pámbu vzkazoval: ‚Ne tak zhurta, děvče. Ještě nemáš všechno za sebou.’“ Zvedla k Rayovi oči a usmála se. „Což z vás činí mého strážného anděla.“
Ray rozpřáhl ruce. „Přesně tak to je. To jsem já.“
* * *
Obří televize na stěně v obýváku běžela bez zvuku, ale Rayovi to stačilo, samotný obraz byl výmluvný až dost. Díval se na Times Square v New Yorku na leteckých záběrech: beznadějně ucpané ulice, nehybní řidiči za volanty aut. Po celé délce chodníků se mačkají lidé se zakrytými tvářemi, prodírají se labyrintem stojících aut, překračují chudáky, kteří sebou na zemi škubou, kývají hlavami anebo už jen strnule leží. Všichni se snaží uprchnout z města, navzdory nařízením, aby každý zůstal, kde je. Čím víc se budou přesouvat, tím víc se nákaza rozšíří.
Ray si vždycky představoval, že kdyby přišla apokalypsa, bylo by všude plno násilí – rvačky, boje, hořící budovy, rabování. Ale tohle bylo klidné. Civilizované. Když se člověk bojí, že na něj druzí třeba jen dýchnou, natož aby ho zakrváceli, dává smysl, že se vše odehrává v poklidu.
Venku se zablýsklo. Obloha potemněla; palmy na Helenině zadním dvorku se ohnuly a divoce rozkývaly, jak do země začal bušit déšť.
Ray přejel pohledem hromadu prázdných láhví v koutě pokoje, pak se znovu podíval na Helen, přemožený úžasem, že je u ní doma, že s ní sedí v obývacím pokoji. Kdyby ho tak viděla Eileen. Když měla dobrou náladu, bývala ochotná jeho vášeň pro Batgirl pobaveně přehlížet. Jindy mu říkala, že se ztrapňuje.
Helen na něho pohlédla. „Co je?“
„Nic,“ pokrčil rameny Ray.
„Tak na mě pořád nezírej.“
„Když já si nemůžu pomoct.“
„Znervózňuje mě to. Mám pocit, že se pod těmi vráskami a kruhy pod očima snažíš zahlédnout Batgirl.“ Helen vyslovovala jen trochu zastřeně, což na Raye dělalo dojem, když uvážil, kolik toho od rána vypila. „Jenže ta tvářička už je pryč.“
„Utahuješ si ze mě?“ nadskočil Ray. „Nebo si tohle opravdu myslíš?“
Helen zírala skelným pohledem do láhve.
„Nemůžu z tebe spustit oči, protože ty jsi Batgirl. Tvoje pohyby, výrazy. Od patnácti jsem z tebe paf a teď tě tu mám přímo před sebou, jak si tak chodíš po domě. Co mám dělat? Nemůžu se na tebe nekoukat.“
Helen mu věnovala prázdný, cynický pohled, který měl do Batgirl hodně daleko. „Jsem stárnoucí bývalá hvězda, která navíc neměla ani za nehet talentu, když už jsme u toho.“
Ray nesouhlasně zamlaskal. „Tohle si nesmíš myslet. Tolik lidí by dalo nevímco za to, aby mohli být jako ty. Měla by sis to užívat.“
Helen si ztěžka povzdechla. Vypadala, jako že se každou chvilku rozpláče.
Najednou přestala hrát televize a zhasla světla. Venku utichlo hučení klimatizace.
„Kruci,“ hlesl Ray. Celé dny čekali, že přestane jít proud, ale stejně to byla rána. Všechno teď bude složitější.
Helen přešla ke kuchyňské lince a odšroubovala víčko z jedné lékovky, které tam stály vyrovnané do řady. „Do hajzlu.“ Vyklopila si obsah lahvičky do dlaně. „Zbyly mi poslední tři xanaxy.“ Rozhlížela se kolem, jako by doufala, že někde na polici mezi knížkami objeví zapomenutou lahvičku. Pohled se jí zastavil na Rayovi. „Bez xanaxu to nezvládnu, Rayi. Umřu.“
Ray shrábl klíčky z police, kam je odložil při svém příchodu a kde už teď ležely čtvrtý den. „Seženu ti ho.“
Zamířil ke dveřím, ale Helen ho zadržela a objala ho v teplé náruči. „Ty můj strážný anděli. Chceš, abych šla s tebou?“
„Ne. Zůstaň tady.“
* * *
Ve West Pico projížděl Ray kolem rusovlasé ženy s chirurgickou rouškou, která mu připomněla Eileen. Uvažoval, kde teď Eileen asi je. Je doma, s Justinem? Nebo nehybně leží někde na chodníku a čeká, až umře? Postaral by se o ni Justin, kdyby se nakazila kývacím virem, nebo by od ní utekl? Ray neměl tušení, nic o Justinovi nevěděl. Eileen ho sice podvedla, ale to neznamená, že mu bude jedno, co s ní je. Možná by se měl přesvědčit, jestli je v pořádku.
Suše se tomu nápadu pousmál. Co kdyby se u nich doma objevil s Helen?
Nejdřív ho zaplavila dětinsky škodolibá radost, vzápětí ji ale vystřídal zármutek. Eileen mu chyběla, cítil se nesvůj, že už nepatří do jeho života.
Parkoviště u Wal-Martu na Crenshaw Blvd. bylo zpoloviny plné. Výplň prosklených dveří někdo vytloukl, takže Ray prošel rámem rovnou dovnitř. Utáhl si silikonový lem potápěčské masky na tváři pevněji.
Ale i přes masku ho ihned praštil do nosu puch moči a rozkladu. Uličky mezi regály byly plné nehybně ležících lidí – zvedaly se jim hrudníky a zase klesaly – a mrtvých těl. Ray mezi nimi kličkoval, jak si razil cestu širší uličkou kolem pokladen dozadu k lékárně. Všichni, kdo ještě dýchali, se na něj upínali očima, jakmile jim vstoupil do zorného pole, a mlčky žadonili o pomoc. Z jejich upřených pohledů mu naskakovala husí kůže.
V obchodě bylo ticho až na automatická hlášení, která se rozléhala z tlampačů v nákupním oddělení.
„Promiňte,“ zašeptal Ray, když překračoval mladou dívku, která na něj vyděšeně zírala. „Moc mě to mrzí.“
Mladá indická žena v lékárnickém stejnokroji ležela na podlaze a blokovala lítací dvířka do prostoru za přepážkou, a tak Ray raději přelezl pult. Police byly téměř prázdné, po zemi se válely rozházené krabičky. Mladá lékárnice byla mrtvá, její pleť měla děsivý voskově šedý odstín. Ray se nutil do spěchu, prohledával police shora dolů a vztyčeným ukazovákem přejížděl popisky.
Přihrádka s nápisem Xanax byla prázdná. Stejně jako přihrádky s nápisy Klonopin, Valium, Atavan a všechny další v té řadě. Vymeteno.
„K čertu s tím,“ zabručel Ray.
* * *
Všechny lékárny v okolí byly vybílené. Ze zpětného pohledu to bylo jedině pochopitelné. První člověk, který vlezl dovnitř pro sedativa, vzal samo sebou všechno, co mu přišlo pod ruku, protože kdoví, kdy zase natrefí na další? Možná už další prášky nikdy nebudou.
Ta myšlenka Rayem otřásla. Když ještě fungoval internet, vynořily se odhady, že vymře na devadesát procent světové populace. Některá čísla byla i vyšší. Jak asi bude takový svět vypadat?
Helen mu otevřela, ještě než vystoupal ke dveřím, a tázavě zvedla obočí.
Ray zavrtěl hlavou. „Nikde nic. Byl jsem ve všech lékárnách okolo.“
Nebyl připravený na to, co s ní ta zpráva udělá. Helen se svezla na zem, zakryla si tvář rukama a začala naříkat. Ray si k ní přidřepl a hladil ji po zádech.
„Něco seženeme. Třeba narazíme na kšeftaře, nebo najdeme černý trh.“
Helen ho od sebe tvrdě odstrčila. „Kde? Kde chceš v tomhle blázinci hledat černý trh?“ Otřela si oči. „Budu prostě muset pít víc.“ Pokývla hlavou. „Budu prostě muset pít víc.“ Pohlédla na hodinky. „A koukám, že už bude poledne, a já ještě ani nezačala. Je čas se do toho dát.“
Ty roky alkoholismu, které následovaly poté, co její seriál zrušili, popsala Helen ve své autobiografii do posledního detailu. Nebylo to nic pěkného. „Nedělej to.“ Ray se snažil přemýšlet. Kde by jenom sehnal nějaké prášky?
Pak mu to docvaklo. Vstal. „Vždyť jsme v Beverly Hills. V každém domě tady v ulici bude lékárnička plná xanaxu. Všechny je obejdu, a kde nebudou otvírat, tam vlezu dovnitř.“
Helen si ještě utírala oči, ale přikývla. S námahou se zvedala na nohy, vrávorala při tom, jako by byla na lodi. „Bože, jak já se stydím. Bývala jsem taková sladká panenka, než jsem přišla do L.A. Než ze mě udělali Batgirl.“ Šedé oči se jí zaleskly slzami. „Sláva člověka obere. I ta trocha slávy, co byla určená mně. Vyžrala do mě díru. Všechny herce, které znám, sláva k neuvěření zkurvila. Nikdo z nich to neunesl.“
Helen přistoupila těsně k Rayovi. Bezděčněji sevřel v náručí. Přitiskla se k němu, opřela si tvář o jeho rameno, dlaně mu položila na hrudník. Dech měla nakyslý od noční tequily, ale Rayovi voněl jako nejsladší parfém. Zavřel oči a vychutnával si teplo jejího těla.
Když se ho na ústech dotkly její rty, samým úlekem ucukl.
„Promiň, nechtěla jsem“ Helen nevěděla, co říct.
Ale Ray se k ní sklonil a políbil ji oplátkou.
Odvrátila tvář. „Miluj se se mnou,“ zašeptala. „Chci na sobě cítit doteky. Aspoň na chvíli si chci zase připadat normálně.“
* * *
Když byl Ray na střední, v době, kdy byl seriál o Batgirl tak oblíbený, že ho dávali v hlavním vysílacím čase, četli v hodinách angličtiny Příběh dvou měst. Jejich učitel, pan Patel, věnoval spoustu času úvodní větě toho románu a ta věta byla také to jediné, co si Ray z celé knížky zapamatoval. Začínala takhle: Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší… – a jak teď Ray ležel v Helenině posteli, se spící Helen Andersonovou po boku, napadlo ho, že ta věta dokonale vystihuje jeho pocity.
Cítil se provinile vůči Eileen, jako kdyby ji podvedl. Jak si ale v časném ranním světle prohlížel tvář spící Helen z profilu, zmocňoval se ho úžas, bázeň a okouzlení a pocit viny se vytrácel v návalech povznášející radosti. Jeho radost však zároveň tlumil strach a hrůza, jak na pozadí jeho myšlenek plíživě pronikalo vědomí toho, co se děje za dveřmi Helenina domu. Nebyli venku už pět dní, ale zprávy z rádia úplně stačily. A jeho strach se obratem znovu měnil ve starost o Eileen. I když ho podváděla a opustila ho, částí své bytosti ji pořád miloval a pořád se o ni bál.
Helen otevřela jedno oko. „Přestaň zírat,“ protáhla rozespale. „Promiň.“ Ray si lehl zpátky na záda, koukal do stropu a myslel na Eileen. Možná že se už nakazila. Ta myšlenka ho deptala; podle posledních zpráv už mělo virus sedmdesát procent obyvatel L.A., takže tu byla solidní šance, že jeho žena někde strnule leží a umírá. A co když to s Justinem dostali oba dva – „Stalo se něco?“ zeptala se Helen.
Ray se na ni překvapeně podíval, ale pak ucítil, jak mu po tváři stéká slza. Setřel ji hřbetem ruky. „Myslel jsem na svoji ženu. Nebo spíš na svoji bývalou ženu. Říkal jsem si, jak to asi zvládá, jestli není… však víš.“
Helen mu položila ruku na paži. „Ty jsi taková dobrá duše, Rayi. Já mám v Houstonu dospělého syna, a myslím jenom na to, kde bych sehnala víc xanaxu.“
Ray se natáhl a uchopil její ruku do dlaní. „Ty jsi pro svět udělala hodně dobrého.“
Helen se řezavě zasmála. „To jo. Zahrála jsem si v mizerném televizním seriálu.“
„Nebyl mizerný, a kromě toho, o tom nemluvím. Co všechny ty peníze, co jsi dala na výzkum autismu?“
Helen vzdychla, zavrtěla hlavou, ale nehádala se.
„Děsí mě, že Eileen je na tom možná stejně jako oni. Že je někde úplně sama – a umírá.“ Zvedl se na lokti. „Vadilo by ti, kdybych…“
Helen strnula. „Chceš jít za ní?“
„Jenom se přesvědčit, že je v pořádku.“
„A co když nebude? Zůstaneš s ní?“
Tak daleko to Ray nedomyslel. „Zůstanu s tebou. Jestli chceš.“
„Samozřejmě, že chci. Jsi přece můj strážný anděl, nezapomeň.“ Sklonila se a políbila ho na nos. „Kdyby mě odkopl manžel ve chvíli, kdy se kolem rozpoutalo tohle peklo, mohl by mi teď klidně vykrvácet na prahu a já bych mu nepřinesla ani fáč.“ Helen lehce škubla jedním ramenem. „Ale to už jsem prostě já.“
Ray litoval, že to nedokáže cítit podobně. Eileen by si to jedině zasloužila. Ale nešlo to. Prožili spolu dvaadvacet let, a třebaže se těch posledních pět už tak neškádlili a nelaškovali spolu jako dřív, starat se o sebe nepřestali. Čím víc o tom přemýšlel, tím silněji cítil potřebu zjistit, jak na tom Eileen je.
Otočil se k Helen a políbil ji. „Za dvě hodiny jsem tu. Za tři, nanejvýš.“
„Mám“ Helen se zarazila. „Můžu jet s tebou?“
Bylo by pro ni bezpečnější, aby zůstala doma, ale Ray chápal, jak moc to pro ni znamená. Znamenalo to, že k sobě patří, že nejsou dva náhodní cizinci dělící se v bouři o úkryt.
* * *
Všude ležela těla. V jízdních pruzích, na chodnících, na příjezdových cestách i na trávnících. Auta, ať už zastavená nebo havarovaná, byla plná nehybných pasažérů.
Zpoza stojící dodávky se vypotácel kluk a vrhl se jim rovnou před auto. Ray dupl na brzdu. Mladík měl zdvižené ruce, kýval hlavou, ve zdivočelém pohledu se mu zračila panika.
„Promiň,“ zakřičel na něj Ray přes vytažené okénko. „Ale nemůžeme pro tebe nic udělat. Promiň.“ Po centimetrech posouval auto kupředu. „Buď tak hodný, uhni nám z cesty. Uhni, prosím tě.“ Chlapec se rukama opřel o kapotu Helenina priusu, otevřel pusu, snažil se něco říct. S každým trhnutím hlavy se po kapotě svezl o kus níž, jak ho ztuhlé nohy přestávaly poslouchat. Ray se ohlédl přes rameno a couval, dokud chlapec nepadl na zem. Potom zařadil rychlost a objel ho.
Helen si zakryla oči rukama. „To je hrůza. Všichni ti chudáci.“
„Ale jak to, že jich je tolik venku v ulicích?“ uvažoval Ray, zatímco objížděl ženu v koupacím plášti. Byl si skoro jistý, že ještě dýchá, ale vyhýbal se tomu zaostřit na ni pohledem. Nechtěl vidět, jak se na ně pověsí očima.
„Aby nemuseli umírat o samotě.“ Helen se začínal motat jazyk. Od chvíle, kdy nasedli do auta, už zdolala půl láhve tequily. Po tvářích se jí koulely slzy. „Jakmile u sebe zjistí příznaky, přestanou se bát nákazy, ale začne je děsit, že zůstanou sami, bez pomoci. Tak vyběhnou ven.“
Postupovali sotva krokem, a tak Helen sklonila hlavu a přiložila si dlaně ke spánkům, aby se uchránila náhodných pohledů na oběti nákazy. Ray si přál, aby mohl udělat totéž a taky nic nevidět.
Helen si do dlaně vyklepla dva xanaxy a spláchla je hltem tequily. Bude jí muset co nejdřív sehnat další zásoby.
Zabočili do ulice, kde bydlel Walter, a Ray na trávníku uviděl stát kluka s napřaženou baseballovou pálkou. Zpomalil. Kluk tam pořád nehnutě stál.
„Kristepane. Podívej na tohle.“ Helen mu okénkem na svojí straně ukazovala chlápka, který před sebou tlačil sekačku na trávu. Jednu nohu měl nakročenou, ale přitom se nehýbal z místa.
Na dalším trávníku seděli na lavičce dva staříci. Přes ulici naproti nim stál vedle dodávky muž s hadicí v ruce a mířil s ní na auto, jako by ho myl. Ale z hadice netekla voda.
Přijížděli k Walterovu domu a Ray čekal, že Waltera uvidí sedět na verandě s Lauren po boku. Ale Lauren tam seděla sama.
Ray jel dál. „Ty lidi někdo naaranžoval,“ prohodil zamyšleně. Působilo to jako umělecká výstava, pečlivě zkomponovaná série zátiší ze života v sousedství. Když byl kývací virus ještě malou hrozbou a teprve si razil cestu do večerních zpráv, nějaký lékař v jedné z prvních reportáží předváděl, že infikované oběti lze nastavit do libovolné pozice, jako nějaké živé figuríny. Jejich svaly pracovaly normálně, jen jim už nedokázali poroučet.
„To je hrůza,“ špitla Helen.
„To je.“
Projeli kolem ženy s krátkými rezavými vlasy, sehnuté nad květinovým záhonem. Ray sebou trhl, na okamžik se lekl, že je to Eileen, ale pořád ještě byli dva bloky od jejich domu.
Na příjezdovce stál Eileenin minivan. Ray za ním s bušícím srdcem zaparkoval.
Připadalo mu divné, že má klepat na vlastní dveře, ale zaklepal.
Dveře se otevřely. Eileen stačil jediný pohled, okamžitě ho poznala, i přes roušku na tváři. Vypadala překvapeně, ale ne zrovna moc. Začala otevírat síťové dveře, když vtom uviděla Helen a strnula v půli pohybu. Zírala na ni a nechápavě krčila obočí.
„Co to má být?“ zeptala se nakonec.
Ray popadl síťové dveře místo ní a otevřel je sám. „Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku.“
„To je Batgirl?“ Eileen zazněl v hlase známý pohrdavý tón. „Je to tak?“
Helen udělala krok ke dveřím, škobrtla a zachytila se zárubně, aby neupadla. „Ne. To není žádná zasraná Batgirl. Jmenuju se Helen Andersonová.“
Eileen ucouvla.
„Hups,“ škytla Helen. „Asi jsem toho vypila moc. Nebo moc málo. Názory se různí.“
Eileen na Raye nejistě pohlédla doširoka vykulenýma očima.
„Jestli jsi v pořádku, tak tě nebudeme rušit a zase půjdeme.“ Ray nahlédl do obýváku. Na gauči seděl Justin a nehýbal se.
„Jestli jsem v pořádku? Tak schválně.“ Eileen se rozhlédla. „Popravdě řečeno, ani ne. Ale dík za optání. Pozvala bych vás dovnitř, ale správně byste sem chodit neměli. A vlastně ani s těmi rouškami byste neměli mluvit s –“ Eileen umlkla. Zbylý dech z ní pomalu unikl v dlouhém povzdechu.
Obrátila se na Helen, znovu ohromená skutečností, že je to opravdu ona, z masa a kostí, kdo se jí opírá o dveře. Chvilku trvá, než si člověk zvykne, usmál se v duchu Ray.
Jestlipak jí vadí, že je tu Helen s ním? Ale při pohledu na Justina přešly Raye všechny malicherné myšlenky na pomstu. Eileen byla v kontaktu s virem. A jestli nepatří mezi ta dvě nebo tři procenta lidí, kteří jsou vůči viru přirozeně imunní, tak už se nakazila.
Eileen se dál dívala na Helen. Helen se tiskla ke dveřní zárubní, snažila se udržet na nohou a její zlatavě plavé vlasy po ramena se jí při každém škubnutí hlavy prudce rozlétly.
„Ale ne, Helen,“ zašeptal Ray. Vzal ji za ramena a něžně jí k sobě obrátil. Měla strnulou tvář a rty stažené děsem. „Můj xanax. Dávej mi xanax. Prosím tě.“
Ray ji sevřel v náručí. „Budu. Budu se o tebe dobře starat. Slibuju. Je mi to strašně líto.“
Poslední slova, která ze sebe Helen vyrazila, už byla zkomolená, ale Ray jí rozuměl. „Děkuju. Můj – strážný. Anděli.“
„Vezmi ji dovnitř,“ vybídla ho Eileen a přidržela mu síťové dveře.
Ray odvedl Helen do domu a usadil ji do křesla, ve kterém vždycky sedával, když se dívali na televizi. Dlouho vedle ní klečel, hladil jí koleno a šeptal všechna útěšná slova, která ho napadla. Brečel při tom jako malý kluk.
Bylo ironií osudu, že Helen podlehla nákaze ze všech míst zrovna tady. Později ji odnese do auta a odveze domů, ale teď jí chtěl hlavně dopřát co největší pohodlí.
Kývání postupně ustávalo, až odeznělo úplně a Helen znehybněla.
Ray vstal a přihladil jí rozcuchané vlasy.
Jak se otočil, padl mu zrak přímo na Justina, který seděl na gauči s rukama v klíně.
Ray k němu kývl bradou. „Tak ty jsi Justin.“ Chtěl to nechat tak, dát zdvořile najevo, že ho bere na vědomí, a nic víc – ale vzhledem k okolnostem si i Justin zasloužil víc. „Mrzí mě to.“
Eileen mu podala sklenici zázvorového piva. „Jestli to dostanu dřív než ty, chci být venku, na dvorku. Uděláš to pro mě?“
„Samozřejmě.“
Eileen se obrátila, aby viděla na Helen. „Ze srdce ti to přeju. Bála jsem se, že tou hrůzou procházíš úplně sám. To pomyšlení mě málem zničilo.“
„To jsi hodná.“ Ray byl rád, že jsou s Eileen zadobře, ale o nic dalšího se nesnažil. Byla tu s ním Helen, seděla ve stejné místnosti a právě se zaživa smažila v pekle.
„Děkuju, že ses na mě přišel podívat. Jsi dobrý manžel.“ Eileen kývla hlavou. „Zasloužil sis někoho lepšího než mě. A taky jsi ji nakonec našel.“
Ray přikývl. Bylo mu nepříjemné o tom s Eileen mluvit. Začal pátrat po něčem, co by mu pomohlo změnit téma.
Vtom dostal skvělý nápad. Vrátil se k Helen a zvedl ji do náruče. „Chci ti něco ukázat.“
Odnesl ji do pokoje se sbírkou, tam se s ní otočil kolem dokola, aby všechno viděla, a pak ji posadil do křesla. V pokoji bylo jen to jediné místo k sezení, a tak sám zůstal stát.
„Vím, že nemáš Batgirl zrovna v lásce. Přál bych si, abys to cítila jinak. Přál bych si, abys byla pyšná na to, cos dělala.“
Rozhlédl se po věcech v místnosti kritickým pohledem. Byla to jen snůška dětských hraček, samé křiklavé laciné krámy.
„Asi ti teď připadám jako pěkný pošuk, viď?“ Položil Helen ruku na rameno. Mohl jen doufat, že na ni jeho doteky působí konejšivě, že se od něj v duchu neodtahuje. „Promiň. Neměl jsem ti to ukazovat.
Víš co? Přinesu ti trochu vody.“ Odešel do kuchyně pro vodu s ledem a cestou se povzbudivě, jak alespoň doufal, usmál na Eileen, která si sedla na gauč vedle Justina.
Vzadu v kredenci objevil slámky na pití. Pak si vzpomněl na xanax. Byla to jediná věc, o kterou ho Helen prosila. Její kabelka ležela na schodech přede dveřmi, musela ji tam předtím upustit.
„Tady máš.“ Položil Helen na jazyk tabletku xanaxu a do pusy jí zasunul slámku. Ústa jí rázem ožila, Helen sešpulila rty, třikrát zhluboka potáhla brčkem a zase znehybněla. Byla to děsivá připomínka, že je pořád bdělá, schopná reagovat, třebaže jí nervová soustava nedovolí udělat jediný pohyb z vlastní vůle.
Jaké to asi musí být? Co při tom člověk cítí? Rayem projel svíravý strach, když si uvědomil, že to může brzy zjistit sám. S každou uplynulou hodinou měl větší naději, že se zařadí k té hrstce šťastlivců, ale jistotu neměl žádnou.
„Rayi,“ zakřičela Eileen z obývacího pokoje tak naléhavě, že mu zatrnulo.
„Hned se vrátím.“
Eileen poskakovala hlava nahoru a dolů, až se jí nepoddajné kudrliny natřásaly. Ray k ní přispěchal, klekl si a vzal ji za ruku.
„Eileen, ty moje ubožátko. To mě mrzí. To mě tak strašně mrzí.“ Políbil ji do dlaně. Justin ho sledoval, nejspíš žárlil, když se musel dívat, jak jeho milenku utěšuje bývalý muž.
„Hned se vrátím.“ Ray položil Eileen ruku do klína a šel pro Helen. Bude snazší, když budou všichni v jednom pokoji. O péči o oběti kývacího viru měl trochu načteno. Brzy jim všem bude měnit špinavé prádlo – i Justinovi.
Aby Helen zvedl z hlubokého ušáku, musel ji chytit za zápěstí a přitahovat si ji, až mu přepadla do náruče. Její tvář se mu zabořila do ramene a on ji opatrně odnesl zpátky do svého televizního křesla, a jak ji do něj ukládal, chránil jí rukou zátylek.
Když byla usazená, vtiskl jí na tvář polibek.
Pak se narovnal a v tichosti si svoje svěřence prohlížel. Všichni tři na něm viseli očima. Udělal pár kroků a tři páry očí se pohnuly spolu s ním.
Rád by něco řekl, ale zjistil, že neví co. Co má říkat, když před ním sedí bývalá žena, její milenec a vlastní čerstvě nalezená láska? Bylo dost věcí, které by si přál říct každému z nich zvlášť, ale nic, co by chtěl říct všem společně.
Eileen mu stihla povědět, že by si přála být venku. V tom týdnu, který Ray prožil v Helenině domě, trávila Helen spoustu času na dvorku, takže usoudil, že by nic nenamítala. Co by chtěl Justin, o to se Ray nemohl starat míň.
Jednoho po druhém je vynosil dozadu na dvorek a usadil do polstrovaných zahradních křesílek.
Justin už se stačil pomočit, takže ho musel nejprve převléknout. Když mu stahoval mokré trenýrky, dělal co mohl, aby nedal najevo, jak odporné mu to je.
Byl pěkný den, vál slabý větřík, slunce tu a tam na chvíli zastínila oblaka. Ray se posadil vedle Helen. Snažil se nevnímat, jak se mu potí dlaně a buší srdce. Jestli to propukne i u něho, nezbude nikdo, kdo by se o ně postaral.
„Nejsem zrovna nejlepší kuchař,“ prohodil nahlas, protože v tom tichu si připadal strašlivě osamělý a nemohl se ubránit myšlenkám na to, že většina lidí na světě je buď mrtvá, nebo právě umírá. „Ale stejně máme k jídlu jenom konzervy, takže to asi nevadí.“
Posadil prve Helen tak, že jí předloktí a lokty spočívaly na opěradlech křesílka, takže vypadala, jako by se právě chystala vstát.
Na zlomek sekundy se Raye proti vší logice zmocnil dojem, že Helen opravdu vstává. Pak si uvědomil svůj omyl. Helen se nehýbala – to se hýbal on. Jeho hlava se hýbala.
Srdce mu tlouklo jako splašené, ale pokoušel se to přijmout statečně. „A je to tu. Asi jsme všichni věděli, že to byla jen otázka času.“ Podíval se na Eileen, snažil se udržet na ní pohled, zatímco mu hlava zběsile poskakovala. „Prožili jsme spolu dvaadvacet pěkných let, Eileen. Jsem ti za ně hluboce vděčný.“
Obrátil se na Helen. Chtěl se zasmát, ale jenom zdušeně zachroptěl. „Helen, znám tě teprve týden, ale –“ Chtěl říct, že na to nikdy nezapomene, jenomže už za pár dnů bude mrtvý. A těch pár dnů tu bude sedět, dokud neumře žízní, a bude se muset dívat, jak umírají Eileen a Helen.
Zabolelo ho na prsou, jak jeho srdce přeřadilo na nový kvalt. Celou dobu si nalhával, že všechno bere, jak to je, ale přitom ani na moment nepřestal v hloubi duše věřit, že zrovna on bude patřit k těm šťastlivým třem procentům.
„Hovno.“ Drmolil tak, že už mu nebylo rozumět.
Kývání se brzy zpomalilo, pak přestalo úplně a Ray znehybněl.
Udělal chybu, že si sedl vedle Helen. Teď na ni neviděl. Koutkem oka z ní zahlédl nanejvýš rozmazaný stín, nic víc.
Na ruce mu přistála moucha. Tenké nožičky ho šimraly na kůži, bylo to k nevydržení jako ještě nikdy, ale nemohl pohnout rukou ani o píď, aby mouchu zaplašil. Hruď se mu zdvihala a klesala, zdvihala se a klesala; nemohl dýchací proces zrychlit ani zpomalit, nemohl se nadechnout ani málo, ani zhluboka.
Zachvátila ho klaustrofobie a panika; chtělo se mu řvát, máchat rukama, chtěl vyrazit a utéct z téhle tiché sešlosti na trávě, ale jeho tělo dál spočívalo naprosto nehybně, nadechovalo se a vydechovalo.
Eileen ho pozorovala. Ray se na ni zahleděl. Na co myslí? Lituje, že ho podvedla s Justinem? Přála by si, aby tu byli jen sami dva? Eileen se podívala nahoru, možná do korun palem, které jim rostly vzadu na dvoře, nebo možná viděla přelétat ptáka a záviděla mu svobodu.
Ray stočil pohled doleva, k Helen, napínal zrak, aby zjistil, kolik se mu z ní podaří zahlédnout. Pořád viděl jen rozmazaný stín. Ale aspoň že tam je. Sice ho čeká strašlivá smrt, ale ani v nejdivočejších snech si nepředstavoval, že bude umírat po boku Batgirl.
Hýčkal si tu myšlenku, aby měl z čeho čerpat odvahu, čím zmírňovat ten palčivý děs. Helen vůbec nebyla taková, jak si ji představoval, ale možná ho to nemělo překvapit. Nikdo přece nemůže být Batgirl.
* * *
Čpavá horká vláha rozlévající se moči přišla jako šok. Ray se trochu zastyděl.
Stmívalo se. Brzy budou sedět pod hvězdami. Bál se, co se mu asi bude zdát.
Eileen ho zase pozorovala. Jako by mu chtěla něco říct, něco, na co přišla, když znehybněla a nemohla dělat nic než přemýšlet. Ale možná že Ray jenom fantazíruje.
Eileen se podívala jinam, někam přes Rayovo rameno. Její pohled se ustálil kousek napravo.
„Krucinál. Doufal jsem, že vy to zvládnete.“ Walter přišel blíž, aby na něho viděli, a zastavil se na krok před Rayem. „Mrzí mě to, Rayi.“ Setřel si z tváře slzu.
Pak si všiml Helen a svraštil obočí. „Božíčku.“ Přistoupil k ní a zadíval se jí do tváře. „To je k nevíře. Ježíši, Rayi, tohle bych si od tebe moc rád poslechl.“ Založil si ruce v bok, přejel pohledem z Helen na Raye a pak se podíval na Eileen. „Ačkoli možná to dám dohromady i sám.“
Ray se vzepjal proti vězení svého nehybného těla, soustředil veškerou vůli, aby pohnul čelistí.
„Tak se mi zdá, že asi patřím k těm ‘šťastlivcům‘,“ zabručel Walter. „Vím, že se nemám co litovat. Že proti vám jsem na tom stokrát líp. Ale zrovna teď mi to jako žádná výhra nepřijde. Asi bych byl radši mrtvý než se muset dívat, jak všichni, koho znám, tak strašně zkoušejí.“ Walter bezděčně vzlykl a zakryl si pusu dlaní.
„Jdeme na to,“ kývl ha Raye. Přistoupil těsně k němu, vsunul mu ruce do podpaží a postavil ho na nohy. Když ho pustil, Ray si byl jistý, že se svalí zpátky do křesla, ale to se nestalo; potřebné svaly se napjaly a držely, aby zůstal stát.
Potom Walter pomohl z křesílka Helen a přivedl ji po trávě k Rayovi. Šla, jako by jí vůbec nic nebylo. Lehkost a půvab jejích kroků byly ohromující.
Walter zastavil Helen před Rayem, zvedl jí pravou ruku a položil ji Rayovi na rameno. Pak vzal její levou ruku a vložil ji do Rayovy dlaně.
„Víc toho pro všechny udělat nemůžu. Je mi devětašedesát. Nemůžu krmit a převlíkat všechny lidi v ulici pořád dokola. Ani nevím, jestli byste o to všichni stáli, i kdybych mohl.“ Walter za řeči vzlykal a posmrkával. Ovinul Rayovu levou ruku kolem Helenina pasu. „Tak, hotovo.“
Pak se chvíli věnoval Eileen a Justinovi, dokud i oni nezaujali stejnou taneční figuru.
Ray se zadíval své Batgirl do očí. Tvář měla prázdnou, bez výrazu, ale v očích se jí zračily bolest a strach. Její xanax přestával účinkovat a tequila jakbysmet.
Z kryté verandy zazněla hudba. Eric Clapton. Tears in Heaven. Byla to skladba z Eileenina cédéčka s bluesovými milostnými písněmi. Hudba prolomila tíživé ticho a v Rayovi spustila hotovou lavinu vzpomínek. To cédéčko Eileen sám daroval, když byla v nemocnici se zápalem plic, na začátku roku 2005.
V létě potom vyrazili autem na prázdninovou cestu po Route 66 a v autě si ho přehrávali pořád dokola.
Ray se přes Helenino rameno díval na Eileen, jak „tančí“ s Justinem. Eileen mu pohlédla do očí a Raye se znovu zmocnil neodbytný dojem, že se mu snaží něco říct.
Chce mu říct, že udělala chybu a že by si přála tančit s ním?
Nechci mezi námi žádné lži.
Ta slova se Rayovi vybavila tak zřetelně, jako by je Eileen právě pronesla. Tohle přece řekla hned poté, co se mu přiznala. Ray byl v tu chvíli příliš zaskočený a zraněný, než aby ji pořádně poslouchal, ale teď se mu to vynořilo z paměti.
Nechci mezi námi žádné lži, prohlásila Eileen a pak ještě dodala; Jestli řekneš, že se mám sebrat a odejít, hned teď, pochopím to. Tohle přece doopravdy řekla, nebo ne? Ale on místo toho slyšel: Chci se sebrat a odejít od tebe. Pochop to. Chci té hrůze čelit s Justinem, ne s tebou. Necháš mě jít? Pustíš mě? Jenže Eileen nic z toho neřekla. Slova tu byla důležitá. Jestli Eileen nechtěla, aby mezi nimi byly lži, tak pořád věřila, že existuje nějaké my.
Nechtěla, aby ji opustil, přála si, aby jí odpustil. Kdyby ji byl objal a řekl jí, že ji pořád miluje, teď by tady tančili spolu, bez Justina a bez Helen. Helen je laskavá a úžasná žena, třebaže to o sobě neví, ale jeho Batgirl to není.
Ray se pokusil Eileen odpovědět. Pokusil se jí říct, že jí odpouští, že ji miluje, že už to pochopil a teď lituje, že ji od sebe odehnal. Snažil se jí to všechno sdělit pohledem a mohl jen doufat, že Eileen tomu bude rozumět. A zatím se na ně snášela noc a Tears in Heaven vystřídala píseň I’ll Také Care of You.
Poprvé vydáno v antologii The End Is Now sestavené Johnem Josephem Adamsem a Hughem Howeym v září roku 2014
Přeložila Jitka Cardová