Třásl se. Veškeré nadšení, se kterým se do programu zapsal, vzalo za své a nahradil je neodbytný pocit strachu. Bílý krychlový prostor s polstrovanými zdmi se náramně podobal výslechové místnosti, jen s tím rozdílem, že namísto tvrdých židlí tady bylo jediné pohodlné křeslo a žádný stůl. Zřejmě nikdo neměl v úmyslu dělat si poznámky.
Clarke seděl jako přikovaný a hleděl do černého okna před sebou. On neviděl nic než tmu, ale věděl, že oni vidí jeho. Pokud ne z druhé strany, tak přinejmenším přes dvě kamery umístěné v rozích. To, co se dělo za sklem, ho znervózňovalo, ale mnohem víc se bál věcí číhajících za zavřenými dveřmi. Nic si však nevyčítal. Do téhle situace se dostal sám a dobrovolně. Nabízela mu přesně to, co potřeboval. Peníze pro zbídačené konto a odpovědi pro zvídavou mysl. Utěšoval se vědomím, že je stále na Zemi, jen kousek od domova, a že by ho jeho vláda nenechala ve štychu.
Sundal ruce z opěrek a pevně si je přitiskl na třesoucí se kolena. Občas se z útrob této zvláštní novostavby ozval nějaký zvuk, praskání, vrzání, dunění, ale jinak vládlo nepříjemné ticho, ve kterém se čekání příšerně vleklo. Neměl u sebe nic, čím by se dal měřit čas, osobní věci mu zabavili při vstupu, ale ať už uběhla hodina nebo dvě, v takových podmínkách to bylo dlouho. Zašumění reproduktoru však napovědělo, že se věci daly do pohybu.
„Dobrý den, Clarku,“ pozdravil strojově chladný hlas, přicházející ze všech směrů.
Clarke sebou trhl zaskočený náhlou představou, že je v místnosti někdo další. Rychle si svůj omyl uvědomil a odpověděl.
„Dobrý den.“
„Dnes začne program zkoumající spánek,“ pokračoval hlas s citelnými pomlkami mezi slovy. „Jste obeznámen s jeho detaily?“
Něco málo věděl, ale každá informace mu mohla pomoct od strachu z bezprostřední budoucnosti.
„Ne,“ řekl prostě, čímž přistoupil na jednoduchou úroveň konverzace, a tím cílem není nic než čisté sdělení informace. Hlas si dával na čas.
„Po dobu patnácti dnů budeme monitorovat spánkovou aktivitu vašeho mozku a ptát se vás na vaše pocity a stavy. Budete se řídit přesným denním harmonogramem a odpovídat pravdivě.“
Instrukce byly natolik jasné a nekompromisní, že odpovídat na ně nebylo potřeba.
„Máte nějaké otázky?“ dodal hlas.
Clarke jich měl plnou hlavu, jenže ani jedna se netýkala jeho role v programu. Dodal si odvahu a pokusil se od svých dočasných opatrovníků získat první hrst informací.
„Vy nikdy nespíte?“ zeptal se natolik slabě, že si nebyl jistý, má-li dlouhé mlčení druhé strany považovat za výraz nedůvěry, nebo ho prostě jen neslyšeli.
„Ne.“
Další stručná odpověď. Sám ani víc nečekal. Vyvodil z toho pravidlo, kterým by se měl do budoucna řídit. Nehrát s nimi kdo je kdo.
Celý ten kostrbatý a nejistý úvod zakončili další dlouhou pauzou, následovanou sérií otázek, které měly potvrdit Clarkovu identitu, zdravotní stav a společenský status. Obzvlášť jeho přiznání, že je začínajícím učitelem na střední škole, na ně zdánlivě udělalo dojem. V jejich světě jsou učitelé zřejmě mnohem váženější. Pak došlo na výzkum samotný.
„Popište, prosím, své pocity během spánku.“
„Během spánku nemáte pocity. Nemáte vědomí,“ odpověděl Clarke trochu nejistě, neboť i tak prostá věc mu při pohledu do černoty okna připadala matoucí.
„Takže si při spánku připadáte mrtvý?“
Troufalá teorie, ale k učitelově překvapení téměř správná.
„A-ano,“ zakoktal. „Vlastně ano. Pokud bych to měl nějak popsat, tak jako tmu, nejhlubší tmu a smrt si představuji stejně.“
„Pamatujete si po probuzení vše?“ zněla další otázka a Clarke začal nabývat dojmu, že je někdo čte z dlouhého seznamu.
„Většinu, někdy si nevzpomenu, na co jsem myslel těsně před tím, než jsem usnul, ale jinak si pamatuji vše.“
Na stejné vlně spolu komunikovali skoro hodinu. Tazatel se zeptá, tázaný odpoví. Znovu a znovu, nudně a repetitivně, až k té poslední. Ta byla až podezřele zdvořilostní.
„Nejste ospalý?“
Černé okno ho pronásledovalo, kamkoli se hnul. Všechny prostory tady měly dvě poloviny, jednu lidskou a druhou jejich. Nikdy si nemohl být jistý, jestli ho právě teď nedělí od některé z těch bytostí jen pár desítek centimetrů a ta tenká tabule skla.
Podle instrukcí umělého hlasu prošel několika bílými koridory a octnul se ve své ložnici. Byla téměř stejná jako místnost, kde mu pokládali všechny ty otázky, jen místo křesla stála uprostřed pokoje zvláštní postel, nápadně připomínající přístroj na magnetickou rezonanci.
„Převlečte se a začněte spát,“ zavelel hlas.
Clarke si všiml modře pruhovaného pyžama na jednolitém stolku. Svlékl se a oblékl zcela beze studu. Ten tady určitě nebyl na místě. Pohled na jeho nahou postavu pozorovatelům za sklem, ať už jich bylo kolik chtělo, jistě neskýtal žádné zvláštní potěšení.
Položil se na postel a zhluboka vydechl. Do očí mu stále svítilo bílé světlo.
„Takhle neusnu,“ pronesl, jak nejjemněji to uměl.
„Jaké podmínky musí být splněny, abyste usnul?“
„Potřebuji tmu a ticho, možná i deku.“
První dvě přání mu byla splněna. Světlo se pozvolna vytratilo do tmy, hlas zmizel, ale žádné přikrývky se mu nedostalo. Upřímně už o ni nadále ani nestál, protože představa, že se před ním vynoří jeden z nich a přikryje ho, jako to dělala máma, když byl malý, ho k smrti děsila. Netrvalo dlouho a tahle původní vidina se rozvinula v ochromující paranoiu. Uměl si živě představit nejrůznější monstra z hororových filmů, jak krouží kolem jeho postele, hledí přímo na něj, a on je přesto nevidí. Absolutní tma prostě nebyl nejlepší nápad.
Ve stavu pozorné bdělosti strávil snad hodinu. Byl si jistý, že dnes neusne a pomalu se smiřoval se skutečností, že se v tomhle nepohodlném zařízení bude převalovat a potit až do rána. Pozorovatelům docházela trpělivost.
„Už spíte?“ ozvali se tiše.
„Ne,“ odpověděl Clarke tence, jako by se omlouval. „Obávám se, že dnes asi neusnu vůbec.“
Pro tento den to bylo naposled, co onen umělý hlas slyšel. Boj se znovu nabytým strachem ze tmy mohl začít. Zkoušel všechno možné, od počítání ovcí po naléhavé opakování slova usni ve své hlavě, ale účinek to nemělo žádný. A i kdyby ano, pouze by tím prohloubil blížící se šok.
„Jste vzhůru?!“
Clarke sebou trhl a pokusil se posadit, jenže horní rám zařízení nad jeho hlavou neuhnul ani o píď. Rána ho poslala znovu na lopatky.
„Jste v pořádku?“ ozval se znovu ženský hlas, podobně umělý jako ten předchozí, jen mnohem příjemnější.
„Kdo jste?“ vyrazil ze sebe Clarke, zatímco si usilovně masíroval naražené čelo.
Hlas se představil zvláštním jménem, znícím jako nahodilá směs samohlásek. Jak poté dodala, šlo o nejlepší možný přepis do lidské řeči.
„Já jsem Clarke.“
„Těší mě,“ řekla Aaei, jak si učitel její jméno zjednodušil.
„Mě také.“
Nový hlas byl přátelštější a jeho řeč byla, co do zdvořilosti a větné skladby, mnohem blíže skutečné lidské mluvě. Aaei nerozkazovala, používala hovorové fráze a podle plynulosti projevu mluvila spatra. –
„Omlouvám se, že vás takhle přepadám, ale jindy to nebylo možné.“
„Proč ne?“ zeptal se. Aaeiina omluva je postavila do role sobě rovných. Už si nepřipadal jen jako pokusná myš a měl odvahu klást otázky, aniž by byl vyzván.
„Udržíte tajemství?“ odpověděla otázkou. Mluvila téměř jako školačka, a byť si byl Clarke jistý, že nemůže být dál od pravdy, začal si ji představovat jako mladou, pohlednou dívku.
„Spolehněte se.“
„Nemám tady co dělat. Nejsem z tohoto týmu a nezabývám se primárně výzkumem spánku. Já se zaměřuji na vaši kulturu, tradice a jazyky.“
To mnohé vysvětlilo.
„Dobrá, a jak vám mohu pomoci?“
„Souvisí to se spánkem. Zajímají mne sny. Ve vašich příbězích se o nich mluví často a mně připadají naprosto fascinující. Ztratit vědomí, ztratit kontakt s fyzickým světem a nechat se pohltit tím snovým ve vaší hlavě, který je mnohdy tak fantaskní a barvitý.“ Mluvila skoro jako básník.
Clarke byl zaskočený a zcela bdělý, nemělo cenu civět do tmy.
„Mohla byste rozsvítit? Rád vám řeknu všechno, co vím, ale za světla.“
„Moment, moc se v tom nevyznám.“
„Nebojíte se, že se vrátí?“ využil učitel Aaiiena zaneprázdnění. Světla se pomalu rozsvítila.
„Nebojím, už mají dost zkušeností, aby věděli, že první noc usne jen málokdo,“ řekla a byť umělý hlas kladl jen malý důraz na intonaci a téměř neměnil dikci, znělo to velice sebejistě. „Mohu se tedy zeptat na pár věcí?“ dodala. „Jen do toho, nebudete první.“
„Jak často se vám zdají sny?“
Odpověď vyžadovala dlouhé pátrání v paměti, které samo o sobě stačilo, aby byl Clarke schopný povědět Aaie pravdu.
„Moc ne. Říká se, že člověk mnoho svých snů zapomene krátce po probuzení, ale na některé si pamatuji. Asi je budete chtít slyšet, že?“
„Buďte tak hodný.“
Další vzpomínání. Vzpomenout si na celý sen je těžké i ráno poté, co se člověku zdál, natož o týdny a měsíce později. Snažil se vybavit si obrazy, jež se mu míhaly pod víčky, jenže sen není nikdy úplný a mnohé věci, předměty, postavy, tváře, které v něm zahlédl, jsou jen povědomé, mlhavé obrysy. Častokrát hleděl na rozpitou šmouhu a byl o ní schopný říct všechno možné, jen ne to, jak vypadá.
„Poslední sen, který se mi zdál, byl o škole. Přednášel jsem před třídou, mojí třídou, ale mnohem větší, než je ve skutečnosti. Mluvil jsem o teorii relativity, přitom o ní nevím skoro nic. Pamatuji si, že mě opravovali vlastní žáci, špunti.“
„Zajímavé. Takže děti vám opravovaly chyby ve výkladu. Víte jaké děti? Poznával jste je?“
„Ano, vím přesně, kdo co říkal, ale přesto jsem si jistý, že si žádnou konkrétní osobu ze snu nevybavím. Počkat, vzpomněl jsem si na další sen, ten byl ještě horší. Byl jsem někde v údolí a pronásledovala mě armáda nějakých strašných lidí s kůží černou jako ropa. Schoval jsem se pod mostem a oni mě naštěstí minuli.“
„Dobře, zdá se tedy, že máte především zlé sny,“ vyvodila Aaie ze dvou příkladů obecnou zákonitost. Clarke si na žádný příjemný nevzpomínal a tak nemohl než souhlasit.
„Tak mě napadlo,“ promluvil ve chvíli, kdy předpokládal, že si Aaie dělá poznámky, „že tohle je takový nepovinný kroužek. Nic z něj oficiálně nemám. Co takhle udělat kompromis a poskytnout možnost ptát se i mně?“
„Samozřejmě,“ řekl hlas, „ale dáme tomu jisté hranice. Jsou jen dva typy informací. Jedny, které říci nesmím, druhé, které říci nechci.“ Na okamžik se odmlčela. „Zákazy nectím, co však neřeknu, jsou osobní věci,“ zarýmovala.
Učitel se neubránil úsměvu.
„Četla jste naši poezii, mám pravdu?“
„Ano, to byla vaše otázka?“
„Ne, to ne, mě zajímá, jaký je život beze spánku. Jet celou tu dobu non-stop, bez přestávky. To nikdy neztrácíte vědomí?“
„Nikdy,“ ozvalo se ihned. „Občas naše tělo utlumí některé smysly, když je bolest moc silná, nebo když je vjemů mnoho, ale než jsme poznali vás, vědomí pro nás bylo něčím nezbytným, fundamentálním. A pokud jde o to žít bez přestávek… nám připadá mnohem zvláštnější polovinu života prospat.“
„Teď když o tom mluvíte…“
Témata se nabízela sama. Rozhovor se táhl hodiny a hodiny a od schématu něco za něco záhy upustili. Rozdíly mezi nimi se zdály být zanedbatelné, ale jak Aaie několikrát upozornila, bylo to zdání, které se jí podařilo vytvořit jen díky dlouhým měsícům studia a pozorování. Vyplatily se. Po několika zívnutích Clarke k vlastnímu překvapení zjistil, že i to nepohodlné lehátko s kovovými nebesy ho začíná podivně lákat. Aaie opět vypnula světla, popřála mu dobrou noc a nechala ho usnout. Jestli se i nadále dívala nebo ne, nevěděl.
Vzbudil se sám a překvapivě brzy. Jeho vnitřní budík, vykalibrovaný opakovaným vstáváním v tutéž dobu, zřejmě fungoval bez ohledu na místo či podmínky.
Kolem něj byla stále tma. Chvíli seděl na okraji postele a přemýšlel, jak na sebe co možná nejvhodněji upozornit. Na okamžik ho napadlo, že by měl možná počkat, aby někoho nevzbudil, ale tím si jen připomněl, jak bývá po ránu otupělý.
„Haló?“ zavolal ke stropu, jako by mluvil k bohu.
Odpověď přišla překvapivě rychle.
„Dobré ráno,“ ozval se opět ten původní hlas, mluvící o sobě v mužském rodě.
„Dobré. Mohu poprosit ó světlo? Ale jen mírné, buďte tak hodní.“
Prostor se naplnil slabým světlem, umožňujícím alespoň základní orientaci. Uviděl své šaty poházené přesně tak, jak je tam včera nechal. Pokojová služba tu, k jeho velké úlevě, nefungovala.
„Oblečte se a jděte do denní místnosti,“ zněl první dnešní rozkaz.
Clarke jej po krátkém protažení splnil, ale tentokrát si při převlékání dával větší pozor, jak moc se vystavuje na odiv. Silně idealizovaná Aaie jej teď mohla odkudkoli sledovat.
Poté, co mu na ramena dosedla tenká mikina, opustil místnost a ocitl se v úzké chodbě s bílými zdmi a všudypřítomným černým oknem. Táhlo se od jednoho konce ke druhému a Clarke si již byl zcela jistý, že před ním není úniku. Upřeně se na něj zahleděl, jako už několikrát předtím a pokusil se ho prohlédnout. Bílé odrazy, které dříve nepozoroval, byly zřejmě jen mžitky před očima, ale ani při opakovaném mrkání a protírání očí nechtěly zmizet. Nejsou to mžitky, je to za sklem, napadlo Clarka a náhle si připadal jako zlodějíček v samoobsluze. Stačil mu jeden rychlý pohyb, jeden krátký pohled, během kterého ho nesmí nikdo vidět.
Hlas mlčel, k ničemu ho nepobízel. Možná už na mě čekají v denní místnosti, problesklo mu hlavou. Opatrně sek oknu přiblížil a přitiskl obličej na sklo. Viděl. Nezřetelně, tmavě, ale viděl. Domnělé mžitky byly odrazy světla od hustého kouře, plnícího prostor. Bylo ho tam tolik, že všechno ostatní se v něm doslova topilo. Chtěl víc než to. Toužil uvidět cokoli, co by mu o těch bytostech dalo sebemenší představu, ale nestihl to. Ve chvíli, kdy krátké nahlédnutí začalo přerůstat ve skoro půlminutové civění, vynořilo se z oblak cosi šedého a zdánlivě beztvarého. Matná věc se mihla kolem Clarkovy tváře, aniž by v něm zanechala něco víc než úlek a pocit němé hrůzy. Nevykřikl, naštěstí nevykřikl. Trhnutím se přenesl na druhou stranu chodby a opřel se o měkkou stěnu. Musel to vydýchat.
„Pokračujte vlevo,“ přikázal hlas po chvíli.
Úlek následoval strach. V domnění, že byl při pohledu skrze sklo přistižen, se Clarke začal mnohem víc zajímat, kam ho neviditelný průvodce vede. Obava, že by mohl skončit v nějaké místnosti se smrtícím plynem a byl pak pohozen na hromadu dalších nenechavců, ho nutila nahlížet za každý roh a každé dveře. Žádná zákeřná vražda se však zřejmě nekonala, neboť ho hlas opravdu zavedl do něčeho, co by i sám Clarke nejlépe popsal jako denní místnost.
Prostorný pokoj plný různých koutků a rozptýlení působil zcela jinak než čistě užitkové pokoje, které viděl doposud.
„Zde máte vše potřebné. Jídlo, vodu, možnost se umýt, převléci a zabavit. Další sada testů a otázek začne v jedenáct třicet.“
„Rozumím.“
Obavy byly pryč v jediném okamžiku. Nebyl na ně čas. Měl jen necelé tři hodiny, aby si užil všeho toho luxusu kolem, který, byť šlo bezvýhradně o pozemské věci, působil zcela nově a neotřele. Uviděl gauč a herní konzoli, knihovnu širokou jako vrata od garáže, stůl a lednici zvláštního designu, sprchový kout schovaný v otevřeném rohu, zabudovaný šatník plný nového oblečení a sadu činek s běžeckým pásem.
Sprchu měl na seznamu jako první. Musel ze sebe dostat pot nočních hrůz, které prožíval před příchodem Aaei. Celý se vydrhl gelem z bílé lahve, prosté jakéhokoli potisku nebo značky. Vypadala jako konkurenční produkt v reklamě na šampon.
S ručníkem kolem pasu pak vyrazil k šatníku. I tady se autoři vyvarovali jakékoli reklamy a svou kreativitu omezili jen na barvy a jejich kombinace. Oranžová příliš bila do očí, černá zase působila depresivně. Sáhl po světle modrém tričku a volných, pohodlných kalhotách.
Pak měla přijít řada na snídani, ranní klid však narušila Aaie, která by ráda volný čas, který Clarkovi ještě zbýval, využila po svém.
„To jsem zase já,“ promluvila do ticha.
„Dobré ráno,“ pozdravil Clark.
„Ano, promiňte, dobré ráno,“ opravila se ihned. Zřejmě měla o důležitosti tohoto ranního rituálu přehnané představy.
„Nemusíte se omlouvat. Chápu, že pro vás není ráno to co pro nás. Obzvlášť, když tady nejsou okna.“
„To máte pravdu… Jak se vám spalo?“
Clarke se zamyslel. Až doteď se za svou první nocí v prazvláštní budově plné tajemných návštěvníků a zařízení ani neohlédl. S údivem si uvědomil, že ho nic netlačilo, záda ho nebolí a byť toho moc nenaspal, cítí se podivuhodně svěže.
„Spalo se mi opravdu dobře, děkuji.“
„Nějaké nové sny?“
Zdvořilostní předehra byla u konce.
„Ne, bohužel,“ řekl, jakmile se posadil ke stolu s miskou vloček a mléka. „Ale pokud budu spát déle, tak se možná poštěstí dnes. Včera mě to nenapadlo, ovšem teď, s čistou hlavou…“
„S čistou hlavou?“ přerušila jej. „Spánek vám čistí hlavu?“
„Ehm, tak trochu, ano, ale chtěl jsem se zeptat, a snad vás tím neurazím, jste skutečně žena? Myslím žena vašeho druhu, nebo mě mate váš umělý hlas?“
Možná ji přece jen urazil, neboť si s odpovědí dala načas. „To lze jen těžko vyjádřit,“ řekla po chvíli. „Váš pohlavní dimorfizmus a genderové členění se od toho našeho výrazně liší. Ale na základě jistých podobností se považuji být bližší ženě než muži.“
Zvláštní myšlenka, příliš složitá na právě probuzeného učitele. Radši ji jen odložil do koutu paměti označeného jako „dořešit“ a držel se své původní představy o Aaei.
„Aha,“ polkl. „Dobrá, nechme tohle být. Připomnělo mi to však jinou věc, a to, proč se tak usilovně skrýváte? Vy vidíte mě, proč ne já vás?“
„Na vaši otázku odpovím, ale žádný popis nečekejte.“
„Dobrá,“ přitakal vážně. Poznal, že jejich rozhovor nabírá na důležitosti.
„Nechceme být viděni, neboť věříme, že by vás náš vzhled rozrušil natolik, jako nás rozrušil ten váš. Pokud vím, tak se velká spousta lidí neumí přenést přes fyzické rozdíly v rámci vlastního druhu, natož v rámci nějakého jiného.“
„Takže my vám připadáme odpudiví?“ odklonil Clarke blížící se debatu o rasizmu.
„Minimalismus vašich tělesných periferií a robustní tělesná konstrukce v nás vzbuzuje dojem surovosti, agresivity a nízké inteligence. Bez urážky.“
Clarke se rozesmál, až mléko vyprskl z úst.
„V pořádku, chápu,“ utíral si potřísněná ústa. „Jen si prosím zapamatujte, že nestačí za cokoli přidat ‚bez urážky‘, a je to prominuto.“
„Samozřejmě.“
Nastalo ticho. Učitel přežvykoval sousta snídaně, a zatímco se mu pobavený výraz pomalu vytrácel z tváře, zalétal očima k oknu. Každý pohled mohl směřovat přímo na ni, ale taky mohl slepě končit v prázdném prostoru. Oba v tu chvíli přemýšleli, jaké zvolit další téma, aby tím převzali iniciativu a získali co možná nejvíce odpovědí. Clarke byl rychlejší, a jen co mu poslední sousto sklouzlo do krku, promluvil.
„Jak se mnou vlastně mluvíte? Jak ten hlas vzniká?“
„Pomocí klávesnice,“ odpověděla ihned.
„Proč?“
„Protože vaše slova neumíme vyslovit.“
„Nepřijdou mi tak složitá.“
„Naše hlasivky pracují v jiných frekvencích, ale dost už o nás.“
Clark se znovu zasmál, ale jen tlumeně, a zakryl si přitom ústa dlaní. Nechtěl ji přivést do rozpaků, jenže se rovněž nemohl ubránit úsměvu pokaždé, když Aaei použila nějakou hovorovou frázi, navíc s tak okatým záměrem.
„Dobře,“ svolil. „Co vás zajímá?“
„Zajímá mne… Zjistila jsem, že sny během spánku mají dopad na vaše tělo. Lidé křičí ze spaní strachem, hází sebou, když je někdo honí, a mívají náznaky sexuálního vzrušení, případně dokonce…“
„Chápu,“ zarazil ji. Rychle pochopil, jak choulostivé a vleklé vysvětlování ho teď čeká. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení se on, jakožto muž, uměl soustředit na dvě věci najednou, a tak se rozhodl ventilovat část svých rozpačitých, nevyzrálých pocitů spojených s ožehavým tématem nějakou vhodnou videohrou. Směrem, kde si myslel, že se Aaei právě nachází, vyslal znamení zvednutým ukazováčkem a přesunul se k pohovce a krabici s DVD. Poslední díl Města hříchu vypadal jako rozumná volba.
„Na co jste myslel ihned po probuzení?“
„Na nic.“
„A co byla první věc, na kterou jste myslel?“
„Vzpomněl jsem si na svůj být.“
„Jak dlouho to trvalo, než jste si na něj vzpomněl?“
„Pár vteřin.“
„Cítil jste během spánku něco?“
„Ne, spal jsem klidně.“
Četli to. Měli seznam otázek a četli je den co den. Buď šlo o dlouhodobé pozorování, nebo se na něčem zasekli. Až čas ukázal, že správná byla druhá možnost.
Takhle to probíhalo dlouhých pět dní. Clarke trávil dny v denní místnosti, noci hlubokým spánkem. Chtěl, aby s ním byli spokojeni, takže se snažil chodit do postele ospalý a utahaný, a k tomu mu dopomáhal běžecký pás.
Aaei se ukázala být nedocenitelnou společnicí, byť trochu nespolehlivou. Někdy jí v návštěvě bránil Clarkův dozor, jindy měla vlastní záležitosti, ale bez výjimky se ozvala alespoň jednou za den. Krátce probrali Clarkovy sny, náladu a pocity a nadále se už bavili o všem možném. V určité chvíli Clarke uznal, že je jejich vztah natolik familiérní, že vykání už není namístě a nabídl Aaei tykání. Považovala to za projev veliké důvěry.
Oceňoval rovněž, jak jednoduše byla schopna vysvětlit mu některé věci.
„Spánek je přece jednoduchá věc, proč mu věnujete tolik pozornosti?“
„Pochop, že popsat ho někomu, kdo nikdy nespal, je stejně těžké jako vysvětlit barvoslepému červenou nebo modrou.“
Z nespočtu přečtených knih pochopila lidské uvažování lépe než všichni ostatní.
Clarke by byl mnohem radši, kdyby celý výzkum vedla právě Aaei, ale to nejenže nebyla pravda, ale v rámci jejího utajení to nemohl těm nahoře ani navrhnout. V některých chvílích ho stálo hodně námahy, aby svou přítelkyni neprozradil, obzvlášť pak šestého dne experimentu.
„Cože? Co tím chcete říct?“
„Doposud se nám nepodařilo zjistit jeho přesný význam. Musíme použít jinou metodu, Spánkovou deprivací budeme moci přesně určit, na co má spánek vliv a na co ne.“
Clarke se začal potit.
„A jak dlouhou dobu máte na mysli?“ snažil se udržet relativní klid.
„Nezbytně nutnou.“
Hrají si s ním? Kličkují schválně, nebo se jen jejich záměry ztrácejí v překladu? Clarke neměl chuť to zjišťovat. Potřeboval jasnou odpověď a potřeboval ji rychle. Jeho tepová frekvence stoupala.
„Chci mluvit s…,“ zarazil se v pravý čas.
„Komunikace s nikým zvenčí není v průběhu experimentu povolena.“
„Ale co když se mi něco stane? Lidé spánek potřebují!“ zdůraznil.
„Není čeho se bát,“ odpovídal hlas klidně a pomalu. „Při prvních náznacích fyzické újmy bude pokus ukončen.“
„A jak to poznáte?“ zajímal se.
„Opusťte, prosím, místnost a dejte se vpravo.“
Clarke se zhluboka nadechl. Tenhle nápad se mu vůbec nelíbil, ale prozatím poslouchal. Navigován koridory si v hlavě promítal hrůzné výjevy z amorálních spánkových experimentů a vehementně apeloval na svou racionalitu, snaže se sám sebe přesvědčit, že šlo vždy jen o podvrh.
Hlas ho zavedl do malé tmavé místnosti bez měkkých zdí a ostrých zářivek, tak typických pro celý zbytek komplexu. Na plošině vysunuté z podlahy ležel podivný přístroj složený z kabelů, pásků a kovových rámů.
„Tohle je přenosný snímač, bude vás monitorovat. Nasaďte si jej.“
Clarke ale nebyl tak hrrr, jak by si přáli. Nežli si něco takového navleče, chtěl o tom vědět co možná nejvíc, a zatímco hledal v záhybech podivně chladné látky jehly nebo elektrody, dráždil přihlížející trefnými poznámkami.
„Jste na tento scénář až podivně dobře připraveni. Něco mi napovídá, že se nejedená o žádný krizový postup.“
„Vše probíhá podle stanovených protokolů,“ odbyl ho hlas.
„Dobrá tedy,“ souhlasil Clarke po chvíli. „Jak se s tím zachází?“
„Jeden popruh na hlavu kolem čela, druhý nad biceps a třetí na zápěstí.“
Upevnit spletitou kabeláž na správná místa vyžadovalo jistou míru zručnosti a ještě větší míru trpělivosti, ale po několikaminutovém zápolení učitel souboj s technologií vyhrál.
„Hotovo,“ pronesl. „Co dál?“
Pruhy na jeho těle se najednou samy utáhly, přitiskly na kůži a Clarkovi naskočila husí kůže. Bylo to poprvé, co od mužského hlasu slyšel něco víc než jen otázky a příkazy. Vtip.
„Neusnout.“
Nebo možná výsměch.
Aby ho únava nezdolala, musel něco dělat. Aby mohl něco dělat, nesměl by být tak unavený. Začarovaný kruh, který se točil uvnitř Clarkovy hlavy, vedl jen k neustálému, bezvýslednému přemáhání sebe sama k nějaké aktivitě. Nakonec ale jen seděl v koutě, což bylo pohodlnější než stání, ale ne natolik, aby dokázal vydržet víc jak pár minut beze změny polohy a úlevy otlačeným místům.
Aaei ho naštěstí našla. Tentokrát si svou návštěvu naplánovala až na večer, v době, kdy její kolegové obvykle přenechávají pozorování na měřících přístrojích a Clarke je svěřen nestřeženému spánku. Když ho nenašla v posteli, intuitivně zamířila do denní místnosti.
„Jak to, že nespíš?“ zeptala se po letmém pozdravu. Clarke si protřel oči a odpověděl:
„Protože nesmím. Zkoušejí, co to se mnou udělá.“
„Ale ty už to víš, že?“ přečetla výraz jeho tváře.
„Lidé tuhle metodu používají jako mučení, takže nečekám nic hezkého.“
Její přítomnost mu zvedla náladu. Byl přesvědčený, že kdyby se mu mělo něco stát, ona by tomu zabránila.
„Proč vás vlastně spánek tak zajímá?“ uvažoval nahlas. „Co vás na něm tak fascinuje, že jsem kvůli tomu vzhůru už skoro dvacet hodin?“
„Já… můžu jen hádat.“
„A zkusíš to?“
Aaei se odmlčela. Clarke na ni nechtěl tlačit, a tak vstal a šel si nalít sklenici vody. Kávu i jakýkoli jiný zdroj kofeinu mu zakázali.
„Dobrá, zkusím to. Oficiálně nejde o nic neobvyklého. Chceme poznat váš druh a spánek hraje ve vašem životě velikou roli. Jenže já myslím, že hlavním důvodem je něco jiného.“
Clarke několika hlty vyprázdnil sklenici a opřený o stůl bedlivě poslouchal.
„Hledají ve vás odpověď na nejstarší z otázek. Chtějí se skrze tebe podívat do tváře smrti.“
„Jak?“
„Musejí zjistit, co se s tebou děje, když den co den opouštíš svět.“ Básník v ní se hlásil o slovo. „Když se tvé vědomí vytrácí, když noc co noc poznáš věčnost, umřeš a vrátíš se zpět. Co když to ani nejsi ty? Co když tvé včerejší já byl někdo jiný a to dnešní, byť nachlup stejné, je jen další krátkodobou kopií téhož?“
Dostavila se bolest hlavy. Učitel zavřel oči a zamručel. „Myslím, že všechno jen komplikujete.“
„A já, že vy si mnohé neuvědomujete.“
Bolest zesílila. Pro učitele zcela běžná starost, se kterou se potýkal už mnohokrát, a věděl, jak s ní zatočit. Na několik okamžiků Aaei ignoroval a uvelebil se na pohovce. Krk si opřel o polštář, nohy zvedl na opěradlo.
„Jestli je to tak, tak proč musím podstupovat tohle martyrium? Proč musím probdít celou noc a vláčet s sebou tuhle studenou podivnost?“ ukázal na svou levou ruku ovinutou dráty.
„Opět jen hádám, ale asi jde jen o další krok k pochopení funkce spánku. Pokud spánek udržuje některou tvou část v chodu, tak to brzy poznají.“
„Snad to stihnou včas.“
Aaei mlčela. Snad to byl tichý souhlas, snad výmluvná odmlka. Podstatné však bylo pouze to ticho, nikoli jeho příčina. Clarke si nedal pozor, na okamžik upustil těžká víčka, a nežli se nadál, spánek ho vzal útokem a on se mu nemohl ubránit. Alespoň ne sám. Přišla nevítaná pomoc.
„Co to bylo?!“ vyhrkl, jakmile jeho levou paží proběhl mrazivý impulz.
Aaei nevěděla, o čem mluví, ale aby mu dala najevo svou přítomnost, řekla jen: „Nevím.“
Učitel se rychle dovtípil. Uvědomil si, k čemu ta věc na jeho ruce vlastně je, proč ho nikdo nehlídá, aby neusnul, a že pomyslný knoflík, kterým se tohle všechno dalo v okamžiku odpískat, nemá v rukou on, ale oni.
Kombinace silného chladu a hněvu ho postavila na nohy. Opět se dostal nebezpečně blízko k prozrazení Aaei, ale i tentokrát se včas ovládl. Nemohl je konfrontovat tady, našli by ji.
„Přijď zase zítra,“ řekl namísto rozloučení a opustil místnost. Poklusem překonal bílé chodby, které už znal nazpaměť, vkročil do své ložnice a v postavení jen pár centimetrů od černé bariéry dal průchod svému hněvu.
„Nemyslíte, že jste mi něco zatajili?“ zvýšil hlas. „Slyšíte? Něco jste mi zapomněli říct!“
Nikdo se neozýval. Pocit, kdy nevěděl, je-li opravdu sám, nebo je jen ignorován, už mu začal neuvěřitelně lézt krkem. Jenže už přece věděl, jak si na tuto otázku odpovědět, už se mu to jednou povedlo.
Opřel se čelem a tváří o sklo. Pravé oko kmitalo z rohu do rohu. Bezvýsledně. Tentokrát neviděl nic než tmu. Neměl však čas přijít na to proč.
„Co se děje, Clarku?“ ozval se mužský hlas.
„To mi povězte vy! Ta věc na mojí ruce… nic neměří, že? Jen mě má udržet vzhůru!“
„Uklidněte se, prosím. Přístroj dělá obojí.“
„O tom nepadlo ani slovo, chci to ihned ukončit.“
„Pokus bude ukončen při prvním náznaku fyzického ohrožení,“ zopakoval hlas totéž, co řekl před zhruba dnem.
„Ale ty náznaky už tu jsou! Bolí mě hlava, jsem malátný a hlavně příšerně unavený.“
„To jsou jen psychické projevy. Důsledky narušení denního rytmu a účinky melatoninu.“
„Psychické projevy… A co bude fyzický projev? Až se vám tady složím?“
Hlas mlčel a nastalé ticho dalo Clarkovi možnost odpovědět si sám.
Nemohl oddělit dny spánkem, nemohl je oddělit ani východem slunce. Zbyly mu už jen hodiny na zdi a on si byl jistý, že nejdou správně. Chvíli téměř stály, jindy odvrátil hlavu jen na pár okamžiků a minutová ručička stihla opsat půlkruh.
Hodiny za to nemohly. To jen on upadal na hranici spánku a znovu se probouzel častěji, než si uvědomoval. Mrazivý dotek na jeho ruce, který ho dokázal vždy vrátit zpět, už cítil téměř neustále. Veškeré pokusy o odstranění zařízení vedly jen k bolestivým poraněním pokožky pod ním a ani kabely nebylo možné nikterak porušit. Co ho však trápilo nejvíc bylo, že se Aaei už dlouho neukázala. Alespoň ne jemu.
Aniž by o tom Clarke věděl, pozorovala ho dlouhé hodiny a přemýšlela, co by měla udělat nebo co říct. Neuměla si představit, čím prochází, ale snažila se o to a nezřídka viděla jeho situaci ještě hůř než o sám.
Vleže na zádech přečkal učitel celý další den, dva, možná i víc. Chodil jen pít, hlad ho netrápil. Začal slýchat zvuky. Kroky, vrzání, skřípění. Byl už mimo, k ničemu. Proto si pro něj přišli. Odhodit ho na smetiště jako odpad, jako vybitou baterii.
Jejich černé, slizké postavy se protáhly dveřmi a dlouhými kroky se blížily. Clarke začal sténat a sunout své malátné tělo co možná nejdál, dokud nenarazil na tvrdou zeď. Pak couval podél ní až do rohu, tam ztuhl. Ohyzdné stvůry pokryté vlhkými póry, z nichž vyrůstaly ostré jehlice, se plazivým pohybem blížily z obou stran. Byli vysocí, lesklí a překvapivě lidští. Měli obličeje, byť pokroucené a plné čnících kostí. Měli nohy a ruce, byť křivé a trnité.
Clarke začal křičet. Trhal sebou a uhýbal před jejich doteky, choulil se do sebe. Aaei vyděšeně přihlížela. Musela zasáhnout, musela ho uklidnit.
„Clarku,“ začala a přála si, aby mohla do svého projevu vložit větší naléhavost. „Co se děje? Mluv se mnou.“
„Aaei!“ vyhrkl učitel. „Co po mně chtějí? Proč jsou tady?“
„Kdo? O kom to mluvíš?“
„O nich, přece! O vás! Proboha, jste stvůry! Stvůry!“
Aaei neviděla nic než prázdnou místnost a vystrašeného člověka. Byla zmatená, o halucinacích nikdy neslyšela, ale rozhodla se zasáhnout. Jediným možným způsobem.
„Podívej se na mě,“ řekla. „Už jsi to jednou udělal, viděla jsem tě. Podívej se na mě Clarku.“
Clarke se odvážil otevřít oči a rozhlédnout se. Obě monstrozity byly pryč, ale prve se zdály natolik skutečné, že dostat je z hlavy nebylo snadné. V obavách, že jsou pořád poblíž, že se schovávají za zdmi nebo v podlaze, se opatrně zvedl a rozklepaný strachem zamířil k černému oknu.
Dlaněmi si utřel uslzené oči a přitiskl se na sklo. Uslyšel kroky! Rychle se ohlédl a ujistil se, že šlo jen o další přelud. Musel se soustředit, zapomenout na výplody své unavené hlavy.
Druhý pokus. Levé oko se téměř dotýká povrchu okna. Trhá sebou sem a tam, hledá skulinu v temnotě, snaží se jí proniknout. Marně. Vzpomínky na první úspěšný pokus jsou mlhavé a jen ho ujišťují v přesvědčení, že si to celé vymyslel.
„Nejde to, Aaei, nic nevidím.“
„Ale jednou se ti to přece povedlo,“ ozvala se po chvíli. „Co je jinak?“
„Nevím, nevím, co se stalo nebo změnilo.“
Do té chvíle to doopravdy netušil, ale když tu větu vyslovil nahlas, začal přemýšlet. Ten okamžik v jeho paměti se od ostatních něčím lišil. Jeho vidina bílých zdí a zářivého světla byla v téhle vzpomínce tmavá. Pokrytá tmou, ze které vyšel.
„Aaei, možná… zkus zhasnout, vypni světla.“
Místnost bez zbytečného vyptávání potemněla. Clarke zmizel v černotě. Neomezována skutečnými vjemy se jeho poblázněná představivost utrhla ze řetězu. Už to nebyly jen zvuky, cítil doteky, cítil, jak se mu cosi otírá o nohu, ruku, dokonce o krk. Párkrát se ohnal, ale když pokaždé jen rozvířil vzduch, pokusil se to ignorovat. Musel vydržet dost dlouho, aby jeho oči tmě přivykly. Takový měl plán. Zdánlivě prostý, ale ve skutečnosti krutý a trýznivý. Pot mu už promáčel límec i podpaží a přitom to nejhorší mělo teprve přijít. Dvojce netvorů se vrátila. Teď, když už ho šálily všechny smysly, cítil jejich dech v zádech, slyšel klapání jejich drápů o podlahu a viděl je zcela jasně. Kroužili kolem, prohlíželi si ho, syčeli a vrčeli, ježili tmy. Chystali se k útoku…
„Dost! To už stačí, rozsviť… Ale pomalu, prosím.“
Halucinace se rozplynuly, ale to, co čekalo za sklem, vzbuzovalo v Clarkovi obdobnou hrůzu. Realita mohla být horší než jeho vyfantazírované představy a navíc ji nebylo možné zahnat zářivkou. Přesto neváhal.
„Druhý pokus, jsi připravená?“
„Jsem.“
Jeho oči byly v tom správném stavu. Regenerované zásoby rhodopsinu zachytávaly každý paprsek světla přicházející rozšířenými zorničkami a Clarke si toho byl vědom. Už na pár kroků začal v černotě rozeznávat obrysy a s každým dalším krokem jich přibývalo. Ten poslední přinesl čirý úžas.
Pohled skoro neskutečný. Neviděl čelist ani rty, neviděl žádná ústa, tváře nebo nos, ale co viděl jasně a zřetelně, byly oči. Snad to byly ony.
„Tvé oči?“ chtěl se ujistit.
Neodpověděla, nemohla psát, když stála před ním.
Byla to hloupá otázka. Byly to ony. Ne podle tvaru, ale podle barev a hloubky. Byly jako obraz těch neskutečných dálek, které dělily jejich světy. Neznámý, ale vábivý, zašedlý tabulí mezi nimi. Překonali světelné roky, aby se setkali, a teď je dělila jen tahle tenká hranice.
Nic než ty oči nevnímal. Byly krásné, dlouhé, táhly se vzhůru přes čelo a mizely vzadu za ním. Jenže taky nehybně mrtvé. Jako drahokamy, nádherné na pohled, ale chladné v dlani.
Ukončila to ona. Ustoupila a zmizela za oblačnou oponou. Clarke rovněž udělal několik kroků zpátky. Dobře si ten obraz vryl do paměti, aby ho za pár dní neoznačil jen za další přelud.
„Snad to nebylo horší než tvé noční můry,“ zadoufala Aaei.
„To určitě ne.“
„Dobrá a teď ještě uděláme něco s tou tvojí únavou. Tady, vezmi si to, prosím.“
Ze zdi pod sklem se vysunula malá platforma a na ní ležela bílá pilulka. Clarke už ji jednou viděl.
„To už mi nabízeli,“ řekl znechuceně. „Nechci brát žádné jejich jedy nebo drogy. Nedovolí mi kofein, ale tohle ano? Proč? Nezdá se mi to.“
„Neublíží ti to, slibuji. Jen to blokuje účinky melatoninu. Oddělí to psychické od fyzického.“
Nebylo to poprvé, kdy Clarke podezříval Aaei ze zrady. Obava, že by tahle přátelská bytost byla jen lstí, jak mu dodat pocit bezpečí a přinutit ho dělat, co bylo potřeba, ho nikdy úplně neopustila. Bez ní by však byl úplně ztracený, a byl proto ochotný riskovat.
„Ach… fajn.“
Sebral pilulku a rychleji polkl, než by mu další pochybnosti stáhly hrdlo.
Bylo jasné, podle čeho vybírali tituly do knihovny. Kromě bible ji vyplňovaly především bestsellery posledních let a věčné klasiky, které se tisknou pořád dál, neboť každé generaci jsou předkládány jako základ vzdělání. Řídili se čísly, ne obsahem. Jejich jediný návod byl žebříček prodeje.
Látka už zabrala a Clarke nevěděl, co dělat jiného než zaměřit svou pozornost kamkoli jinam a doufat v brzké vykoupení. Knihovnu zatím příliš nestudoval. Byla tu jiná lákadla a navíc většinu knih v ní už přečetl dříve. Teď, když ho pokrýval studený pot, si však rád zavzpomínal.
Srdce mu bušilo, jako by právě uběhl maraton, a hlava se mu točila. Bez víčka svazujícího pocitu únavy to vnímal ještě silněji. Nic jiného ten prášek nesvedl. Opravdu mu dal zapomenout na spánek, ale všechny příznaky, plynoucí z jeho deficitu, přetrvaly a některé ještě zesílily. Oddělí psychické od fyzického, tak to pekla. V tom případě musí být jeho utrpení brzy u konce.
Několikrát se pokusil dovolat někoho z druhé strany okna, ale nikdo neodpovídal. Pak přišli sami, bez ohlášení.
„Jak se cítíte, Clarku?“
Hlas v něm vyvolal okamžitý záchvat vzteku, ale nevychrlil ho ze sebe všechen najednou. Musel ho dávkovat, použít jako zbraň.
„Je mi dost špatně na to,“ odpověděl ztěžka, jazyk se mu pletl, „abych věděl, že jste mě podvedli.“
Bytost za sklem už ho nedráždila svou neochvějnou logikou, neměla tu drzost. I kdyby nevěděla o lidech vůbec nic, změny v učitelově tváři byly neklamným příznakem špatného stavu. Nejen toho psychického.
„Něco nám pořád chybí, Clarku. Něco.“
Aaei by jistě použila jiná slova. Lepší. Řekla by, že chybí dílek skládačky nebo kamínek mozaiky. Ona to uměla, oni ne.
„Teď už vám můžu dát… leda život.“
„Jaké to je, Clarku,“ ignoroval hlas jeho nářky. „Jaké to je, se vypnout a zapnout?“
„Přirozené,“ odbyl ho hledě do knihovny.
„Možná pro vás. Řekl jste, že spát je jako být mrtvý. V čem je rozdíl? Proč chcete jedno, ale hrozíte se druhého? Už jste tam byli, mnohokrát.“
Hlas každým slovem potvrzoval Aaeiinu domněnku. Zvídavý učitel nebyl objektem jejich zájmu, byl jen nástrojem k jeho zkoumání, byl dírou ve zdi, byl dalekohledem do neznáma.
„Rozdíl je v tom, že ze spánku se člověk vzbudí, ze smrti ne,“ odpovídal Clarke podrážděně a vzdával se posledních zbytků trpělivosti.
„To nic nemění.“
„Nemění?“
Otazník na konci té věty byl dobře znát. Byl slyšet, ale nebyl vyslyšen.
„Jak to, že to nic nemění? Jak to? Nic o nás nevíte, nechápete nás…“
„To vy nechápete nás,“ skočil mu hlas do řeči. Tak jako už dříve u Aaei v něm Clarke tentokrát zachytil emoce, byť vyjádřené jinak než barvou hlasu.
„Nechápeme, máte pravdu.“ souhlasil učitel.
„Ale musíte nás pochopit. Snažte se. Máte ještě tři dny.“
„Cože? Jaké tři dny?“
„Z experimentu zbývají tři dny. Tři z patnácti.“
Jindy jednoduché počty daly Clarkově hlavě zabrat. Nebylo to dáno jen únavou, ale i výsledkem, kterému odmítal uvěřit. Čas se pro něj v průběhu posledních dnů stal něčím novým, ale převeden na dny mu ten součet sevřel žaludek. Nespal už celých šest dní.
Přišly na něj mdloby, ale ani ty přístroj na jeho paži netoleroval. Ucítil další silný impulz.
„Sundejte mi to!“ vykřikl. „Sundejte!“
Jejich mlčení už ho provokovalo víc než jakákoli slova. Napřáhl se a sevřenou pěstí levé ruky udeřil do skla. Ucítil jeho pevnost, ale přece jen i drobný záchvěv. Slabý, avšak velice inspirující náznak zranitelnosti.
„Sundejte!“
„Až dozraje čas a až dozrajete vy.“
Tato metafora nasadila Clarkovi do hlavy brouka. Vůbec nešlo o to, co jí chtěl vlastně říct. Mnohem více ho mátlo, že on, ten strojově chladný mužský hlas, jeho nemesis, metafory nikdy dříve nepoužíval.
Zatímco Clarke procházel koridory v nekonečných kruzích a malátně zakopával o vlastní nohy, jeho mozek usilovně pracoval na nové teorii o bytostech za sklem a na pozadí spřádal plán útěku.
Jeho na první pohled chaotický pohyb měl hned dva důvody. Nechtěl být pozorován ani odposloucháván, když své čerstvě zrozené myšlenky konzultoval sám se sebou, a rovněž tak opakovaně prohledával své okolí v honbě za skulinou v jeho nepropustnosti.
Poslední slova umělého hlasu v něm odstartovala řetězovou reakci. Ta jednorázová a náhlá změna ve struktuře projevu nepříjemně nahrávala jedné z jeho nejstarších konspirací. Nejsou dva, není hodný a zlý, není černý a bílý. Je jen jeden a dokázal Clarka přelstít tak jednoduchým trikem, jako je změna hlasu. Co po něm vlastně chce? Zůstat vzhůru devět dní je příliš málo, aby se vžil do jejich reality, a příliš dlouho, aby to člověk dokázal vydržet. On si připadal, že to nevydrží už ani hodinu.
Dveře, kterými první den přišel, se zdály být silnější než zdi kolem, tudy cesta nevedla.
„K čemu tady mám za těch zatracených pár dní dospět?“
Ventilační průduchy na zdech byly vždy zamřížované a příliš úzké, aby se jimi mohl někam protáhnout, ať už vedly kamkoli.
„Co ho vůbec tak strašně zajímá? Čemu pořád nerozumí?“
Prostor za platformou v té nedokončené zaprášené místnosti, kde Clarke poprvé uviděl přístroj na své paži a hlavě, byl sice krytý dost nevzhledně, ale ocelová deska na něm byla přivařená a upevněná kovovými nýty.
„Ať už ode mne chce cokoli, proč mě takhle mučí? Jen tím všechno zhoršuje.“
Možnosti došly, teď už neměl na vybranou. Jediná cesta ven, která mu zbyla, vedla sklem. Černým oknem, za nímž byla oblaka neznámého kouře, bytosti, o jejichž síle, konstituci a záměrech měl stále jen mlhavé představy a mnohá další nebezpečí, kterých se ani nechtěl domýšlet. Navíc ho stále trápila skutečnost, že ta lesklá bariéra byla jistě konstruována tak, aby se přes ni nemohl dostat. Na druhou stranu ho však motivoval fakt, že byla určitě navržena i tak, aby jí nikdy neuviděl nic než tmu. Potřeboval jen trochu síly navíc.
Když se skláněl nad sadou činek, na které až doteď nesáhl, a nakládal na jednu stranu jednoručky kotouče závaží, třásly se mu prsty. Chystal se k něčemu nepředstavitelnému. Ještě ani nezačal a už cítil, jak mu tělo plní adrenalin. Mohli mít zbraně, mohli být silnější, hbitější, větší, nebo dokonce jedovatí. Mohli ho přemoci v jediném okamžiku, nebo ho rovnou zabít, ale takové riziko už byl ochotný podstoupit.
Vzpomněl si na svá vlastní slova, smrt je jako spánek, a po ničem teď netoužil víc, otřásl se.
Zbraň byla hotová. Železný palcát, neohrabaný a neúměrně těžký, byl připravený rozbíjet. Nezastavitelná síla stála proti nehybnému objektu. První úder byl drtivý a uspokojivý, byť neměl valný účinek. Na skleněné ploše se objevilo pár škrábanců a oddělilo se z ní několik drobných střepů. Další namáhavé napřáhnutí, další náraz, další dunivá rána. Zvuky jeho snažení se rozléhaly celou budovou.
„Přestaňte! Sklo neprorazíte!“ promluvil hlas.
Clarke neodpovídal, jen zasypával sklo desítkami zásahů a upíral na ně odhodlaný pohled. On nebo ona byl hned za ním a Clarke věděl, že umí číst ve výrazech lidské tváře. Chtěl mu nahnat strach.
„Porušujete podmínky smlouvy!“
Musel mít v ten materiál velikou důvěru, když zůstával na místě a mluvil na něj i poté, co se v okně objevily první praskliny. Rostly a větvily se jako ramena řeky a z těch větších začaly unikat první vlnky kouře. Udýchaný Clarke je vdechoval ústy i nosem a cítil, jak ho pálí na sliznicích.
„Zbytečně se vyčerpáváte!“
Průlom přišel náhle, neočekávala jej ani jedna strana. Učitel ztratil rovnováhu, jak činka pronikla sklem, a zavrávoral. Oslepila ho šedivá oblaka, ale on se rychle vydal proti jejich proudu a protáhl se vzniklým otvorem. Střepy mu trhaly oblečení a drásaly kůži. Pak přišel náraz. Svezl se na vlhkou podlahu a poprvé uslyšel jejich pravý hlas. Byl vysoký, pisklavý a jednoznačné vyděšený. Byl to křik. Bytosti byly všude kolem. Jejich protáhlé oči odrážely světlo a zářily barvami. Ovšem ty povědomé, ty, které znal, tu nikde neviděl. Rychle pochopil, jak strašně se mýlil, jak hrozněji křivdil, i když jen v duchu. Pochopil také, v jaké je situaci. Obklíčen a téměř slepý si vzpomněl, jak ho Aaei kdysi popsala. Jako surového, agresivního a hloupého. Teď cítil nutkání tenhle dojem přiživit. Zaujal výhrůžnou pózu, vycenil zuby. Teď byl netvorem na útěku, teď byl hrůznou a nepředvídatelnou hrozbou, teď budil respekt a strach. Všichni mu šli z cesty.
V šeru a kouři se Clarke nemohl spoléhat na své slzící oči. Zbyly mu jen ruce a hmat. Koridory byly naštěstí podobné těm, které už znal, a on se jimi hnal, jak nejrychleji to na kluzké podlaze šlo. Původní směr rychle ztratil a nezbylo mu než bezcílně bloumat zdánlivě nekonečným labyrintem chodeb.
Oni byli pořád kolem. I když dupal a řval, stále se mu občas některý z nich připletl do cesty a v panice a s křikem se snažil Clarka štítivými dotyky odstrčit.
Takové tempo nemohl dlouho vydržet. Kyslík tam byl, ale bylo ho málo a mísil se s neznámou látkou v okolí. Každý burácivý nádech byl jako rána do břicha. Snesl jich hodně, ale bylo jen otázkou času, než ho některá pošle k zemi. Když se tak stalo, noha se mu smekla, uklouzla, a on se zhroutil do prostoru před sebou. Dopadl obličejem napřed.
Sám už by se nezvedl. Otočil hlavu, hlasitě oddechoval a začal se poddávat beznaději.
Jenže naděje přišla, vynořila se před ním a prokázala se párem krásných očí. Aaei ho přišla zachránit. Snad. Kouř kolem ní vířil, jak ohromnými průduchy vstupoval do jejího těla a znovu vycházel ven v geometricky přesných spirálách. Promluvila na něj a vztáhla k němu ruku. Ucítil, jak se mu kolem zápěstí ovíjejí její prsty. Bylo jich rozhodně víc než pět a byly tak tenké a jemné, že se snad musely každou chvílí přetrhnout. Jenže když se sevřely, nebylo z nich úniku. Začala jej táhnout pryč.
Viskózní vlhkost ulpívala na Clarkově oblečení a tváři. Snažil se postavit a ulehčit jí tu námahu, ale jen marně ztrácel síly. Dokázal se jen přetočit na záda a nadzvednout hlavu tak, aby viděl, zdali nemají někoho v patách.
Táhla ho snad desítky metrů, byla neúnavná. Každý její krok byl stejně rázný jako ten před ním a rytmický pohyb kolébal učitele k upíranému spánku. Klesal hlouběji a hlouběji, dokud nenarazil na hranu, na přesnou hranici mezi bděním a spánkem. Obraz v jeho očích zmizel, stejně tak zvuky v uších i pachy v nose. Přístroj pevně svíral jeho levou ruku a nechal ho vznášet se nad černou hladinou bezvědomí. Utopil se v ní už tolikrát, že by to ani nespočítal. Každou noc, když zavřel oči, se do hi ponořil a zmizel, ale byl to vždy jen okamžik v jinak příjemném volném pádu. Těžko postřehnutelný a jen stěží zapamatovatelný. Tentokrát to bylo jiné. Přístroj mu dal dost času, aby pochopil, co se právě děje, a Clark, hledící vstříc nicotě, dostal strach. Ten rozdíl mezi spánkem a smrtí, který tak usilovně hledali, tady nikde neviděl. Začal se vzpouzet a škubat, snažil se vydrápat se zase nahoru, uniknout z tmavé jámy. Zachvátila jej panika, ale za pomoci mučivého chladu se pomalu sunul vzhůru.
Drama se neodehrávalo jen v Clarkově hlavě. Aaei pokračovala v boji s desítkami kil živé váhy a vědomím, že svým jednáním může na sebe i své druhy přivést zkázu. Oba boje vyhrávala. Musela učitele na okamžik opustit, ale pouze aby si opatřila vše, co její improvizovaný plán potřeboval k úspěchu. Opřela jej o stěnu chodby, pronesla cosi svým přirozeně se chvějícím, vysokým hlasem a zmizela.
Clarke to postřehl, a byť v její řeči ani nerozeznal jednotlivá slova, byl si zcela jistý, že se pro něj ještě vrátí. Byl vzhůru, zpátky v realitě, a k vlastnímu zděšení zjistil, že tu panickou hrůzu z prázdnoty spánku si přinesl s sebou. Začalo mu rovněž docházet, že právě tento okamžik mohl být výsledkem celého toho zvráceného experimentu. Teď už chápal, co cítili. Chápal jejich zmatení i obavy. Rozuměl úplně všemu a neměl v sobě už žádnou zášť ani touhu oplácet. Chtěl jim to jen všechno povědět.
Jakmile si protřel bolavé oči a zvedl hlavu, uviděl, že není sám. Odlesky jejich očí se objevovaly na každém rohu, jak všichni zvědavě nahlíželi, jestli netvor stále dýchá, jestli je stále hrozbou. Určitě už nevypadal ani zpoloviny tak nebezpečně jako poté, co se prodral otvorem ve skle, ale když vykřikl a pokusil se je přivolat, v úleku zase zmizeli. Vyslyšela ho jen Aaei.
Byla zpátky a ani si nevšimla, že Clarke je znovu při sobě. Chtěla ho táhnout jako těžký pytel i zbytek cesty, ale on se přemohl a postavil se. Jeho zápěstí si však neodpočinulo. Chytila ho stejně jako prvně a on se znovu ocitl v jejím závěsu. Zběsilý úprk skončil ve zdánlivě slepé uličce.
Stěny koridoru se rozevřely a kouř kolem ještě zhoustl. Clarke vycítil, že se blíží konec cesty, a hekticky se pokoušel Aaei vysvětlit, co se mu stalo, co prožil, ale neposlouchala. V jeho zamžených očích se mu její silueta pořád ztrácela a její pohyby mu připadaly zcela nahodilé. V jeden okamžik se před ním znovu vynořila její tenká ruka a přiložila k zařízení na jeho paži jakýsi klíč. Všechny popruhy současně povolily.
„Aaei! Poslouchej mě, mám, co jste hledali… Počkej!“
Jeho naléhání nebylo k ničemu, nezastavila se ani na okamžik. Strhla z něj tu lesklou změť kabelů, odhodila ji kamsi pryč a hrubě ho dotlačila do jakési kovové kapsule. Clarke se nebránil, jen nepřestával mluvit.
„Aaei, poslouchej! Neposílej mě pryč… už znám odpověď! Aaei? Aaei!“
Přitiskla mu na hruď zářivě bílý lístek.
„Co je to?“
Něco řekla, jenže jako odpověď to neznělo. Bylo to sbohem.
Zavřela víko a poslala Clarka pryč.
Ucítil prudké zrychlení.
Černobílý svět a jeho chaos a tajemno zmizely za kovovým víkem. Cvaknutí zámku byl zvuk, který ukončil zápas. Clarke hleděl do bledých paprsků kontrolky, jediného zdroje světla ve stísněném prostoru, a poslouchal hučení přicházející ze všech stran. Musel jet nepředstavitelně rychle. A to ani nevěděl kam. Levá ruka mu připadala neobyčejně lehká.
Ironie jeho osudu nebyla ani k smíchu, ani k pláči. Konečně mohl spát, nic mu v tom nebránilo, ale vnitřnosti svírající strach rostl s každým čím dál náročnějším klesnutím víček. Nechtěl se tam vrátit. To místo mu připadalo tak hrozné, že ani skutečnost, že se z něj vrací, ho nedokázala uklidnit.
Aniž by si to uvědomoval, lístek, který mu Aaei předala, si pořád tiskl k hrudi. Než ho vystavil světlu, pokusil se představit si, co by asi mohl skrývat. Nenapadala ho však žádná zpráva, která by mu mohla ulehčit. Odlepil vzkaz od propocené košile a naklonil ho kolmo k paprskům. Bylo tam jen pár slov, napsaných proporčně zcela přesným a úhledným písmem.
DOVEZE TĚ DOMŮ.
PROSÍM, NECHTE NÁS ODEJÍT.
Clarke v duchu souhlasil, ale zároveň křičel hrůzou, neboť jeho situace zůstávala stále stejně bezvýchodná. Začal zhluboka dýchat, připadalo mu, jako by se kovové stěny kolem něj začaly přibližovat. Usínal, ale cítil se, jako by mu kolem krku utahovali oprátku. Už už se chystal vzkaz zmačkat do kuličky a odhodit ho do tmy kamsi ke svým nohám, když si všiml, že se na jeho druhé straně schovává ještě pár slov. Znovu ho tedy vyzdvihl na světlo a zamžoural na něj.
SNAD MĚ POTKÁŠ VE SNU.
Aniž by si to ihned uvědomil, ta poslední věta se měla záhy stát jeho spásou. Představa, kterou mu vnukla, se rychle rozvinula. Spánek najednou nebyl jen prázdným místem, kde není nic, dokonce ani on sám, teď tam byla ona. A i když věděl, jak málo se mu zdají sny, ta jiskřička naděje ho dokázala uklidnit. Představil si, jak se propadá onou černou hladinou, jak do ní naráží, ale místo aby s ní splynul a rozpustil se v nicotě, prodral se jí a znovu ucítil ty jemné prsty. Krátce nato povolil kolena, svezl se tak nízko, jak to jen šlo, a v poloze, kdy ho bolel snad každý sval, konečně usnul. Navzdory tomu, co viděl, pro něj Aaei už navždy zůstala pohlednou dívkou s nádhernýma očima.