Věčné město hořelo. Černé sloupy dýmu stoupaly do nadoblačných výšin a zdálky mohly připomínat výbuch Vesuvu, do toho však chybělo ještě dobrých patnáct let.
Bylo 19. července roku 64. Císař Nero měl vládnout ještě téměř čtyři roky.
Teď tu nebyl, a proto neviděl, jak se jeho honosný palác mění v hromadu trosek a popela.
Byl jsem tu však já, Pascal Abel Trenton, prostý člen hlídky MTPI, se svým speciálním posláním. Měl jsem dokumentovat okamžiky, kdy se mramorový Řím císaře Augusta za několik dní obrátil v trosky, aby brzy povstal z popela mramorový Řím císaře Nerona.
Kromě toho, že bylo mým záměrem přivézt do naší doby očité svědectví, jsem měl konečně rozluštit tu hádanku – jak vlastně požár Říma vznikl a zda jej vůbec někdo založil. Jako pracovní materiál jsem si mimo jiné přečetl román Henryka Sienkiewicze Quo vadis; Nero z toho nevyšel u polského autora moc dobře. Jsem zvědav, jaká je skutečnost.
Byl jsem opatrný. Po předchozích zkušenostech jsem provedl všechna opatření, abych Řím nezapálil já. Největší pohromou by pro mne bylo, kdybych měl zjistit, že v příslušném čase Řím nehoří, a musel bych zasáhnout, aby dějiny spěly správným směrem. A taky musím dávat pozor, abych v tom požáru nezahynul. Římané měli vskutku mizerné evakuační plány a o únikových cestách se v úzkých zmatených uličkách vůbec nedalo hovořit.
Všeobecně se má za to, že Řím začal hořet 19. července roku 64, podle juliánského kalendáře. Já však už vím, že velmi významný pro budoucí osud města byl večer předchozího dne.
Dobře jsem si prostudoval nejen beletrii, ale i díla historiků. Požár měl vzniknout v prostorách Velkého cirku, kde se nacházela spousta malých krámků. Nejsou to vždy kamenné obchody, mnohdy jsou to jen lehké dřevěné boudy, v nichž se obchoduje s kdečím. Není se co divit, že tu a tam nějaká ta svíčka, louč nebo pochodeň způsobí větší oheň, a když se ho včas nepodaří dostat pod kontrolu a přidá se k tomu podobný vítr, jaký vanul toho dne, neštěstí je hotovo.
Co je ale nejzajímavější, vítr tehdy vyhnal plameny z prostoru Velkého cirku nahoru na Palatin, a tam, jak je všeobecně známo, stojí jak císařský palác, tak paláce těch, kdo na to měli a snažili se žít císaři co nejblíž. Oheň tedy zasáhl Řím na nejcitlivějším místě.
Odsud pak plameny hbitě sklouzly dolů do míst, kde ještě nestálo Koloseum, a údolím mezi pahorky vesele pokračovaly až na pahorek Esquilin. To je ten pahorek, na kterém dnes stojí kostel svatého Petra v řetězech a můžeme v něm obdivovat Michelangelovu sochu Mojžíše. Oheň tedy nevynechal ani Forum Romanum, zato se prý vyhnul Kapitolu.
Tento požár se lišil od podobných nehod vlastně jen tím, že vypukl přímo v centru města.
Pěkně jsem si tu cestu naplánoval. Přijdu do města každé ráno jako poutník a budu sledovat a také fotografovat změny, a pokud to půjde, maskován dýmem a sloupem plamenů si můžu dovolit snést se přímo do míst, kde bude požár nejprudší.
Trentone, plány jsou někdy nanic. Ty předpokládají, že chronocykl bude pracovat bez závad. Jenže to by musel ten střep, který jsem vyfasoval, někdo v garážích pořádně udržovat.
Byl to úplně nový typ. AZ 9. Nevím, kde se ty stroje najednou vzaly. Naše poctivé, zaběhané chronocykly byly najednou staženy a každý agent dostal nový dvoumístný stroj. Vypadaly ty mašiny elegantně, pravda, ale hned při prvních testech se mi zdálo, že řízení jde poněkud ztuha, a ani přesnost nebyla nejlepší. Plus minus pět minut taky mohlo znamenat, že zůstanu někde viset.
Závady jsem nahlásil, a od té doby ticho po pěšině.
Když jsem s ním absolvoval první misi, v dílnách jsem udělal pěkný průvan. Logicky jsem předpokládal, že když ohlásím závadu spočívající v lineární nepřesnosti v rozsahu dvacet minut, že ji někdo v garážích odstraní, a ne že na další misi bude stroj střečkovat úplně stejně. Několikrát jsem se v dílnách už pohádal, a dokonce jsem měl chuť si oficiálně stěžovat. Nechtěl jsem ale dělat hned dusno, a pak jsem na to doplatil.
Za chyby se platí, Trentone, a tohle je jedna z nich.
Uvízl jsem i s chronocyklem přímo na Palatinu. Nu, a tady už dusno bylo.
* * *
O jeden den vedle, a taky o pahorek vedle. Měl jsem přistát 18. července nedaleko Kapitolu; i když je to centrum Říma, najdou se tam i takové malé plácky, kde se potmě člověk i s chronocyklem schová. Co je mi to platné.
Tady kolem totiž hoří.
Palatin je jedno z mála míst v současném Římě, které se od starověku příliš nezměnilo, pokud nepočítám to, že všechny budovy se obrátily v trosky. Středověký svět se o antické památky zajímal snad jen v tom smyslu, že se mu hodily jako stavební materiál. V dnešní době je Palatin jedním velkým muzeem pod širým nebem, v němž neustále kutají archeologové a objevují základy paláců z nejrůznějších dob. Palatin je křižovatkou věků. Od okamžiku, kdy tady Romulus vyoral svou brázdu, až do pádu antického Říma tady lidé kupili jednu stavbu přes druhou, bořili, přestavovali, a hlavně hýřili. Byli pány světa, a mohli si to dovolit.
Tady kolem mne se hroutí zdi v ohnivé smršti, kterou rozdmýchává prudký vítr, a já sedím v kokpitu a marně se snažím chronocykl jakkoli oživit. Podle předpisů bych měl teď vystoupit a odeslat chronocykl do Maragonu, ale přístroje žalostně selhaly, palubní deska mlčí jako leklá treska a já už tuším velkou nepříjemnost. Ještěže mě nikdo z obyvatel tohoto města nevidí.
Nevěděl jsem ani, jestli je den nebo noc, protože plameny, to byla jediná ohnivá stěna, uzavírající mi nad hlavou klenbu jako od Bruneleschiho. Hrome, přece tady nezůstanu. Chronocykl toho snese dost, prý i oheň, ale když plameny vesele přiživuje okolní vzduch, kde mám brát kyslík já? A pokud ano, kde mám brát chladný kyslík, kolem je žár jako ve vysoké peci? Copak tomu říká klimatizace?
Potím se jako na Sahaře, ale nevím, jestli to je vedrem nebo nejistotou nad očekávaným průběhem příštích událostí.
Trentone, musíš pryč!
Rozehrál jsem na palubní desce doslova koncert a snad se mi podařilo poskočit o kus dál, protože se zdá, že plameny jsou menší a že snad mezi nimi proniká dolů i denní světlo. A tu se mi zdálo, že jsem někoho uviděl.
Nevím, co je to za stavbu, které se právě zhroutila jedna ze stěn a vyslala k nebesům sloup jisker hustší než z parního kotle.
Ovšem vyběhla z ní lidská postava. Vidím ji, jak si počíná zcela zmateně, a pak se jí podlomily nohy a padla k zemi.
Trentone, toto není tvůj svět. Ten člověk se sem dostal díky sledu podmíněných událostí, ty mají příčiny i následky, a mocný Chron rozhodl, že tady zahyne. Jenže já jsem člověk, a nemohu se dívat na bližního, který je v nebezpečí.
Pravda, už jsem to udělal mnohokrát, zcela cynicky jsem opustil raněné na bojištích, ale tohle, to je něco jiného. Mně se totiž zdá, že je to dítě.
Nebylo to dítě, ale dívka. To jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem to její útlé tělo zvedl ze země a vlekl směrem k chronocyklu.
Dýchat se tu skoro nedalo, ale musel jsem. Vzduch byl žhavý jako láva a snad i stejně hustý. Ale ten vítr, ten byl pro mne životodárný, protože při zemi bylo přece jen o něco chladněji.
Byla těžká, jak už bezvládní lidé bývají, ale na široké sedadlo chronocyklu jsem ji přece jen nacpal. Zaklapl jsem dveře. Klimatizace ještě jakž takž fungovala, teď tady bylo teplo jen jako v sauně. Čili vlastně chládek.
Tak, když už jsi v průšvihu, Trentone, ať to stojí za to. Jen teď ještě vědět, v čem ten průšvih spočívá.
Chronocykl připomínal leklého kapra, který leží na hrázi rybníka už čtvrtý den. Nebylo moci, která by ho uvedla do chodu.
Jak dlouho má ještě hořet? Devět dní? No potěš Jupiter!
Holt budu doufat, že chronocykl vydrží. Ostatně, nic jiného se dělat nedá. Radši se podívám, co jsem to vlastně spáchal.
Mohlo jí být devatenáct, dvacet nebo taky dvacet pět, kdo to má poznat. Kdopak to asi je? Členka císařské rodiny, náhodná kolemjdoucí, nebo dokonce otrokyně? Nedá se to rozlišit, má na sobě jen jakousi tuniku, a ta nese stopy pohromy, která se snesla na Řím.
Ale už otvírá oči. Těžko říct, co v nich vidím.
Byla by docela pohledná, kdyby nebyla celá zamatlaná od sazí, kdyby neměla na rukou krvavé šrámy, kdyby neměla napůl ohořelé černé vlasy a umouněnou tvářičku, ale jak se zdá, těžší újmu na zdraví neutrpěla, pokud se ovšem nenadýchala kouře.
Teď kašle. Není divu. Tam venku je peklo, a vlastně se musím divit, že žije.
Jak mohla přežít? Jedině v nějakém sklepení, kam se plameny nedostaly. Proč před ohněm neutekla? Kdoví…
Konečně se trochu vzpamatovala a teď hledí kolem sebe vyděšenýma očima. V její tváři vidím úlek. Jistě, místo, kde se nachází, musí být pro Římanku šokující, a navíc je natěsnána v malém prostoru se zcela cizím chlapem, který nemusí mít počestné úmysly.
„Neboj se,“ povídám, „tady jsme v bezpečí.“
Cukne sebou. Její ruka se vymrští a hned se stáhne zpátky. Nějak podobně by mohla žena reagovat, kdyby se proti své přirozenosti rozhodla sáhnout na hada. Ano, děvče, ten přístrojový panel je skutečný, jen ti ho nemohu předvést v plné kráse. Chcípl, víš? Ale říct jí to nemohu.
„Ty jsi – bůh?“
No ovšem, co jiného si má člověk starověku pomyslet, když uvidí něco tak úžasného. A to i přesto, že ta úžasná věc má menší užitnou hodnotu než kladivo nebo kleště.
„Jsem člověk jako ty,“ povídám. „Jmenuji se Trentinus. A kdo jsi ty?“
„Já…“ Znejistěla. Nemůže si vzpomenout, nebo mi to nechce říct? „Octavia.“
Moc jsem se toho nedověděl, docela běžné jméno. Ale mám jakési tušení, že mi jméno neřekla celé.
„Co tady děláš, když hoří. Proč jsi neutekla?“
Zavrtěla hlavou.
„Nešlo to.“
Nu, není právě výřečná. Odpovídá jen tak ze zdvořilosti. Má ze mne strach? Nedivím se. Ale skoro si myslím, že má strach z něčeho jiného.
Zatím to nevypadá dobře, ale musím něco zkusit. Sklonil jsem se a otevřel palubní desku. Neviděl jsem teď na její tvář, protože jsem se v pozici jogína zasunul mezi kilometry drátů a tištěných spojů. Zkoušel jsem jeden blok po druhém; mohlo se stát, že se některý z nich uvolnil. Pravda, nepilotuji vždycky ohleduplně, ale chronocykl by měl nějaké to tvrdší zacházení snést.
Cosi se rozsvítilo. Octavia vyjekla.
Vystrčil jsem hlavu ven a spatřil, že polovina panelu svítí. Ale současně také víc svítil požár, protože se těsně před námi zhroutila zeď postavená z mramoru a plameny vyšlehly. Jeden trám se vzpříčil a teď zvolna klesal dolů, ještě půl sekundy a dopadne na můj stroj. Ten na to není stavěný.
Start!
Octavia znovu vyjekla, a pak zmlkla. Teď jsem měl čas na ni pohlédnout; vypadala, jako kdyby právě spolkla mloka.
Venku přestalo hořet. Skok se aspoň částečně podařil.
To děvče nemohlo rozumět ničemu.
Teď sebou začalo mrskat jako lapená kočka a mermomocí se chtělo dostat ven. Ale otevřít zavřený kokpit není zas tak jednoduché, a to zejména tehdy, když už definitivně přestaly pracovat všechny okruhy. Pro zkušeného to je jednoduchý hmat, pro neznalého doživotní vězení. Nebohý pan Varrus by mohl vyprávět…
Nu, ale uvnitř zůstat nemůžeme, to je jasné. Jen bych byl rád, kdyby se uklidnila.
Pět minut trvalo, než jsem to dokázal.
Přece jen jsem chronocykl ještě na okamžik oživil. Rozhlížel jsem se po okolí. Byl jasný den a nad námi dokonce modrá obloha. Okolí bylo černé, bílý mramor se proměnil v neforemné hromady kamení, dominující barvou byly černá a šedá. Odevšad vykukovaly hřebínky malých plamenů, sloupy kouře unášel západní vítr někam k místu, kde brzy bude stát Koloseum.
Otevřel jsem kokpit. Lekla se a skryla si hlavu do dlaní.
Nadechl jsem se vzduchu. Čpěl spáleninou.
Vítr přinášel nejen kyslík, ale i dým. Dole na cirku Maximu ještě něco dohořívalo.
Octavia vyskočila z kokpitu a dala se na útěk.
Chtěl jsem nad tím mávnout rukou, ale nedoběhla daleko. Vyjekla a upadla. Měla něco s nohou. Zoufale se na mne podívala.
„Bolí,“ řekla.
Aspoň mi neutečeš, říkám si. Přemýšlím, co mám udělat s chronocyklem. Nejraději bych ho taky zapálil. Ale nejde to, přece jen to není zas tak bezcenná hračka.
Jenže nechat ho tady? Copak tomu řeknou Římané, až ten stroj najdou?
Pokouším se povolat techniky, aktivuji Morganův čip. Není to signál S. O. S., ten zatím nepotřebuji, mám tady přece jen něco na práci, i když mi ji technika málem zhatila. Vzápětí přišla odpověď. Vím aspoň, že signál žádosti o technickou pomoc někdo přijal. Teď je otázka, kdy tady budou.
Technická četa by měla dorazit okamžitě, ale je tu tolik komplikací, až se bojím, že nedorazí vůbec. Ztroskotal jsem přece uprostřed velkoměsta za bílého dne. Předpisy tady nehovoří jednoznačně, ale administrativa MTPI má zřejmé sklony k byrokracii.
Nemá smysl, abych tady zůstal. Chronocykl nechám tam, kde je. Mám tady nějaký úkol, tak se pustím do jeho plnění. Ale co s Octavií? Můžu ji tady nechat ležet, ale ona, když vidí, že se chystám odejít, tak nějak divně vztáhne ke mně ruce. Holka, já se v tobě nevyznám.
Teď byla lehká jako pírko, i když měla hmotnost pytle brambor. Drží se mě kolem krku jako klíště. Tu tuniku má děravou a zpod ní vykukuje bílá pokožka. Nic pod oděvem nemá, to je zřejmé, kde by také Římanky vzaly nějaké to prádlo.
Ale já jdu na východ, ve směru větru. Když jsem se na tuto misi připravoval, stál jsem na vyhlídce, odkud jsem mohl přehlédnout panorama Říma, od Kapitolu až po Koloseum, viděl jsem celé Forum Romanum a moře domů za ním. Podobné místo tu musí být i teď, i když se musím odvážně pustit do jedné z uliček. Tady mi hodně pomohlo studium modelu antického Říma.
To místo nebylo určeno k vyhlídce, byla to ale terasa nad zahradou, a protože stromy shořely a zbyly z nich jen zčernalé kůly, mohu vidět Řím.
Postavil jsem Octavii na zem a musel jsem se opřít o kamenné zábradlí. Tak mě ten pohled ohromil.
Všude plameny, všude dým, oceán ohně.
Nedbám na to, že vedle mne stojí Římanka, a fotografuji. Ostatně Octavia se na mne ani nedívá, i její pohled je jakoby ukotven tam dole, kde hyne město a umírají lidé.
* * *
A pak slyším kroky. Octavia cosi zděšeně vykřikla a vidím ji, jak se snaží utéct někam do úkrytu. Nedaří se jí to, noha asi opravdu bolí.
Dívám se, čeho se tak bojí.
Z uličky se vynořili čtyři pretoriáni.
Nevěděl jsem, co si o nich mám myslet. Rabují nebo dohlížejí na pořádek?
V každém případě jsme byli během deseti vteřin obklopeni čtveřicí mužů v plné zbroji s vytasenými meči. Nabízela se mi nepěkná varianta, ale jaksi jsem tušil, že tady by moje cesta po pozemských rájích ještě nemusela definitivně skončit.
Octavia klečela u mých nohou a zakrývala si tvář. To děvče se chová podezřele, to jsem si jistě řekl nejen já, ale i hlídka.
„Co tady děláš?“ obořil se na mne jeden z nich. Těžko říct, zda to byl velitel.
„Právě jsme vylezli ze sklepa,“ odpovídám. „Tam,“ a ukazuji někam do neurčita.
Jistě, budou se bavit se mnou, nějaká ženská, to je pro ně vzduch.
„Na to jsi nějak málo ohořelý,“ říká další ozbrojenec, a já cítím, že se mu meč jen chvěje. „Kdo jsi?“
„Jsem Trentinus, přicházím ze země zvané Hibernia.“
„Otrok?“
„U nás nejsou Otroci,“ odvětil jsem rázně, abych mu dal malou výchovnou ťafku.
„A kdo je tohle?“ ukazují na děvče choulící se u mých nohou.
„Nevím, setkali jsme se tam ve sklepě. Málem se udusila kouřem, ještě teď je skoro bez sebe. Hledám pro ni lékaře.“
„Ale ty bys nám mohl říct, co to tam stojí za konstrukci.“
Ukazují směrem, odkud jsme přišli. Aha, narazili na chronocykl.
„Jakou konstrukci?“
„Tak pojď s námi, možná se ti paměť vrátí.“
Není zbytí, vracím se na to prostranství, kde jsem vstoupil na toto místo a do této doby v tak nešťastný okamžik.
Tam zevlují další dva ozbrojenci, ale já se musím v duchu smát, protože rozhazují rukama a nahlas se hádají.
„Kam to zmizelo?“ diví se muž, se kterým jsem hovořil.
„Nevíme,“ zní odpověď. „Snažili jsme se to otevřít, a tady Publius do toho praštil kamenem.“
„No, dostal jsem ránu,“ povídá Publius, „jako když mi dá někdo do hlavy, ale nic nebylo vidět. Porazilo mě to. Snad je to vůle samotného Jupitera.“
Vida, jak vzletně dovede Říman popsat úder vysokým napětím.
„No, a pak to zmizelo.“
Dali se do hádky. Je zřejmé, že té dvojici nikdo nevěří, ale konstrukce byla velká a pěkně těžká a nikdo ji za těch pár minut nemohl nikam odnést.
„Tak jak to bylo?“ obrátil se velitel pretoriánů ke mně, ale já krčím rameny. Tady je třeba dělat hloupého. Jistě, viděl jsem tu konstrukci, ale nenapadlo mě, že by mohla být něčím podezřelá, vyprávím. Chtěl jsem se jen dostat do bezpečí. Vidím, že směrem k Foru Romanu to nepůjde, tak se teď vydáme k Velkému cirku, a pak…
„Ukaž nám ten sklep, kde jste byli schováni.“
Není to problém, dobře si pamatuji, odkud vylezla Octavia. Ta se mě stále drží a občas se mě snaží ovinout jako břečťan, a neodvažuje se zvednout hlavu. Když je potřeba přejít na jiné místo, musím ji podpírat, poskakuje na jedné noze jako čáp a občas zasténá. Pro pretoriány je to děvče vzduch, ale mně se to líbí čím dál méně.
Jeden z mužů vlezl dovnitř, za chvíli jsme zaslechli kašel a volání o pomoc, a když ho další dva vytáhli, vidím, že se málem udusil.
„Jsou tam lidé, je jich asi dvacet. Všichni mrtvi.“
„Tak, všichni mrtví. A jak jste tedy přežili vy dva, co?“
Je zbytečně zvídavý, říkám si, a pak si uvědomuji, že jsme přežili jen díky nešťastnému chronocyklu, který prostě o nějaký čas poskočil vpřed, a tak nás uchránil od nejhoršího. Ještě v něm nějaká ta energie zbyla. Dobře vím, jak se stroj zachová, když se do něj nějaký amatér dobývá násilím. Zmizí prostě v Maragonu a čeká, až ho povolám. Obávám se, že tam bude čekat hodně dlouho.
„Asi jsme měli štěstí, a…“
Nenechali mě domluvit. Ostatně, nebyl na to čas. Odkudsi přišly nejméně tři desítky mužů, kteří se dali do hašení toho, co zbylo z budov. Odkud tahali vodu nevím, ale když se asi po půl hodině objevil celý oddíl pretoriánů, plameny už zmizely, spáleniště jen doutnalo a místy syčelo jako sopouch.
Chtěl jsem se vytratit, ale pretoriáni mi to nedovolili. Prý budu mít ještě co vysvětlovat, jen to tady skončí.
Co ale má skončit?
Pravda, oddíl pretoriánů je patrně prořídlý, požár si i mezi nimi vybral své oběti, ale ti, kteří sem teď přišli, nevypadají, že by prošli několikadenním martyriem.
Objevuje se muž, který je zjevně jejich velitelem. Hrubý brutální chlap, jemuž přilba moc nepomohla. Na pohled buran od volů, který nepobral právě nejvíc inteligence, o to zákeřnější a nebezpečnější.
Tigellinus. Prefekt pretoriánů, nejmocnější muž hned po císaři.
Srovnal své podřízené, nechal vyrovnat řadu, a muži vztyčili pravice a vítají toho, komu tak věrně slouží. Dokud platí.
A pak se objevuje On. Oblečen ve fialové tóze, se zlatým věncem ve vlasech. Není starý, ale kila mu už přibývají. Má unavenou tvář, s váčky pod očima. Mhouří zraky v ostrém slunci, ale je to spíš způsobeno oční vadou. Pravdou je, že mu oči slzí. V rukou třímá lyru a ve tváři má dychtivý pohled.
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, pod tímto jménem ho znají historikové. Co se týče křížovkám, ti se spokojí s prvním slovem, pokud v legendě najdou napsáno – římský krutovládce.
Křesťané pro něj nenašli jediný dobrý příměr, a po pravdě řečeno, nedivím se jim. Možná, že mu budu spílat i já, ale zatím si mě nevšímá.
Následuje ho žena, drobná jako vřesový keřík, prostě oblečená, ale neodpustí si mít na rukou pár prstenů a ve vlasech diadém. Poppaea Sabina, jeho druhá manželka.
A za nimi kráčí muž v tóze s fialovým pruhem, tedy senátor. Kdo jiný by se mohl dostat tak blízko k císaři, než jeho arbiter elegantiarum, poradce ve věcech vkusu. Petronius. Mladík, stejně jako Nero. Není mu víc než třicet. Vypadá tak trochu změkčile, také on je unaven.
Už už se zdálo, že celý ten průvod projde kolem nás bez povšimnutí, kdyby mě jeden z pretoriánů nedloubl do zad a nesykl, abych taky vzdal císaři čest. Pravda, zatím mě to nenapadlo, a asi se to hodí.
Tak jsem také vztyčil pravici.
Ten pohyb Nerona upoutal. Zastavil se a udělal dva kroky ke mně.
S římskými císaři už mám jisté zkušenosti, ale pak jsem si uvědomil, že on si vůbec nevšímá mě. Sklonil se k dívce, která se mi krčila u nohou.
Poměrně surově ji uchopil za hlavu a podíval se jí do tváře.
Pak uskočil, jako kdyby viděl hada.
„Ty?“ vydechl. Měl zvláštní kuňkavý hlas.
Chytila se mne za pás a pomalu vstala.
„Ano, já,“ povídá. Řekla to s podivnou hrdostí v hlase, teď mi vůbec nepřipomíná to ustrašené děvče, které jsem vytáhl z plamenů.
„Vždyť mi nechali poslat tvou hlavu z Pandatarie…“
Ničemu jsem nerozuměl, ale vypadalo to, že se tady začíná přepírat špinavé rodinné prádlo.
„Asi jste se špatně podívali,“ řekla uštěpačně. „V jednom měli pravdu, žíly jsem si podřezala, ale nedopadlo to dobře. Pro tebe, Ahenobarbe.“
Nero neměl rád, když se mu připomínalo jeho rodné jméno, tvář se mu zkřivila.
Tak trochu se mi zavařovaly mozkové závity. Marně jsem přemýšlel, kdo to děvče vlastně je. Nero ji poslal do vyhnanství a myslel si, že je mrtvá. Ale dál mám v hlavě temno.
Nenechala mě přemýšlet.
„Tak mě tu máš, můj drahý manželi,“ řekla tak nenávistně, až jsem se jí polekal. A pak se to stalo. Přestože jsem ji držel, přestože byl Nero obklopen přinejmenším deseti muži osobní stráže, přestože Octavia vypadala uboze, přestože měla napůl zchromenou nohu, vymrštila se jako kobra.
Nevěděl jsem, že má dýku, on to byl spíš takový nožík na rozřezávání dopisů. Ale ta maličká a tenká zbraň se ponořila do hrudi toho ryšavého muže jako nůž do rozbředlého másla.
Fialová tóga se zbarvila jasně červenou krví, která vytryskla jako malý gejzír, a zasáhla i tvář vražedkyně.
Ta nechala zbraň v ráně a odskočila.
Nejdříve spadla na dlažbu lyra, ozval se nepříliš harmonický zvuk. Potom se Neronovi podlomily nohy a vzápětí jeho tělo žuchlo na zem. Ještě chvíli se třáslo jako žok rosolu, a pak znehybnělo. Prázdné oči zíraly k obloze, jako kdyby vyjadřovaly zklamání, že se jejich majitel už nedočká pohledu na hořící Řím a nebude už nikdy zpívat svůj nový epos o zkáze Tróje.
* * *
No, jako obvykle, mám v tom prsty já. Trentone, na co sáhneš, to se ti hroutí. Jistě, může za to ten podělaný chronocykl, co se zasekl v nejméně vhodné chvíli, ale to tě nezbavuje odpovědnosti. Proč jsi vlastně bral tu ženskou na palubu, proč jsi ji tam nenechal?
Jistě, zahynula by tam, na Palatinu v tom čase nemohl přežít nikdo.
Kdyby nežila, tak by císař napochodoval na vyhlídku, zapěl svůj epos, Řím by za několik dní dohořel a Nero jako dobrodinec by se mohl dát do nové výstavby.
Jistě, teď už dobře vím, co jsem měl udělat, ale o tom se špatně medituje v kamenné kobce, kde jsem zavřený spolu s dalšími nejméně padesáti dalšími osobami.
Teď už také vím, kdo ta žena vlastně byla. Historici o ní píší jako o Claudii Octavii. Je dcerou císaře Claudia a jeho manželky Messaliny. Narodila se asi tak v roce 40 našeho letopočtu, je tedy o tři roky mladší než Nero. Absurdní na celé věci je, že Nero se stal adoptivním synem Claudiovým, což ho nakonec vyneslo na římský trůn.
Claudia Octavia byla první Neronovou manželkou. Oženil se s ní v roce 53, děvčeti tedy bylo necelých 14, a on také právě neměl příliš daleko od puberty. Ona tedy mladistvá a navíc jeho sestra. Ale tenkrát ve starém Římě se na tyto věci nehledělo tak přísně jako v naší upjaté době.
Octavia měla asi spoustu důvodů manžela nenávidět. Záhy se s ní rozvedl, našel si totiž méně ctnostnou ženu, kterou vylovil snad v některém z římských nevěstinců. V každém případě měla na rozvodu velký podíl i Poppaea Sabina, která netušila, že i ji potká v tomto manželství velká nepříjemnost. Sám Nero ji měl ukopat k smrti – ale na to, jak se zdá, už nedojde.
Chudák Octavia musela do vyhnanství na ostrov Pandataria. Dnes tento malý kousek země najdeme na podrobných mapách jako Ventotene, je to vlastně sopečná skála dlouhá nanejvýš tři kilometry a o nějaké šířce se skoro nedá hovořit.
Není divu, že na takovém místě přijde člověk na nejrůznější myšlenky, a sebevražda podřezáním žil se tehdy považovala za důstojný způsob ukončení života a vyřešení všech problémů. Všeobecně se má za to, že se to Octavii podařilo.
Ale pak se najednou objevila v Římě. Jak? Kdo jí pomohl z ostrova? Musela si najít spojence. Kdo jím byl? Ptejme se, komu to prospělo, a budeme to vědět.
Neměla jiný zájem než se pomstít, což byl také způsob, jak sejít ze světa. Nachomýtla se však na Palatin v okamžiku, kdy vypukl požár. Nemohla dělat nic jiného než se ukrýt v tom nešťastném sklepení, kde nakonec všichni zemřeli. Všichni, kromě ní.
Kdyby se k tomu nenachomýtl Trenton, nikdo by nic nevěděl, a dějiny v lineálu by se ubíraly dál tak, jak to známe z učebnic.
Takto z toho máme zmatek, a já se skoro bojím vrátit zpět do své doby, protože vůbec nevím, co jsem vytvořil.
Vždyť novou generaci římských císařů založil muž jménem Tigellinus! Usedl na římský trůn, kam ho dosadila jeho garda, desátý den po Neronově smrti, po boku své manželky. Tou nemohl být nikdo jiný než již několikrát zmiňovaná Poppaea Sabina.
Je to na tobě. Jistě, po Neronově smrti má nastat rok tří císařů, ale ani jedním z nich nemá být Tigellinus. A co je nejhorší, ten zmatek má nastat až za čtyři roky.
Trentone, teď se snaž.
* * *
Jenže.
Mohu si o tom všem přemýšlet, jak chci, a mohu i snovat plány do budoucna, není mi to ale nic platné. Nevím, co udělali s Octavii. Deset vteřin poté, co zabila svého bývalého manžela a málem tím rozvrátila římskou říši, mě surově odvedli a označili za spoluviníka. No, svým způsobem by měli pravdu, kdybych věděl, co se ta něžná dívka chystá udělat. Dost jsem se divil, že jsem na místě nepřišel o život, ale viděl jsem Tigellina, jak se dychtivě šklebí. Něco měl za lubem…
Nikdo se se mnou nebavil, a o tom, že bych se dostal před nějaký soud, nemohla být ani zmínka. Možná mě ani před soud postavit nechtěli, některým lidem by mohlo být nebezpečné, kdybych veřejně cokoli řekl. Jsem přesvědčen, že podobně zmizela i Octavia, a tentokrát to už nebylo vyhnanství.
Odvlekli mě k jakémusi amfiteátru a zavřeli do sklepení. Zprvu jsem tam byl sám. Jedl jsem jen tehdy, když mi někdo z gladiátorů hodil zbytky, a podobné to bylo i se zaháněním žízně. Věci se totiž mají tak, že každý se v římském vězení musel o své zásobování postarat sám. Jídlo si musel zaplatit, nebo mu je přinášela rodina. Já bych si je klidně platil, kdybych během té mely nepřišel o plný váček peněz. Takto jsem byl bez prostředků, a pochopitelně i bez rodiny.
Brzy se však kobky začaly plnit. Tady se, co se týče historie, nic nezměnilo. Veliký císař Tigellinus moudře usoudil, že požárem Říma jsou vinni křesťané, a bohové tak město potrestali za hromadnou bezbožnost. A tak se hodí připravit těm způsobnějším krvavou podívanou a současně se zbavit té ohavné náboženské sekty, která jen narušuje veřejný pořádek a je netolerantní k ostatním. Vskutku úžasné zdůvodnění, ale o to důsledněji prosazované.
Věznice pro křesťany znají všichni nejspíš z románu Henryka Sienkiewicze Quo vadis. Ale slavný spisovatel tu nebyl, takže nemohl vědět, jaká zvěrstva se tu odehrávají. A i kdyby to věděl, v ctnostném 19. století by se neodvážil je popsat. Za strážce podzemí vybírali Římané ty největší zvrhlíky ze všech konců říše; ostatně kdo by chtěl pobývat celé dny a noci v temném páchnoucím podzemí, kam sluneční svit nedosáhne a oko patricije nevidí.
Úplatky putovaly z ruky do ruky prakticky nepřetržitě. Kdo na to měl, mohl své milé z věznice vykoupit. Kdo měl o něco méně, mohl jim aspoň poslat jídlo nebo ošacení. Kdo na to neměl, hnil ve věznici jako já.
Dozorci si nepřetržitě vybírali mladá a hezká děvčata a ta si potom odváděli kamsi do nejrůznějších přístěnků, které snad byly zřízeny právě k tomuto účelu. Děvčata, pokud se vůbec vrátila, nechtěla o ničem vyprávět, mnohá zešílela a jiná po několika hodinách zemřela. A mezi dozorci se našel i jiný zvrhlík, který si zásadně vybíral čtrnáctileté chlapce.
Já sice nejsem křesťan v pravém slova smyslu, ale to nikomu nevadilo.
Není vůbec třeba, aby se agent MTPI dostal do takového postavení. Mám přece v zápěstí voperovaný Morganův čip, a nejsem ve slepém rameni. Hrome, tak proč se nic neděje? Proklel bych všechny konstruktéry nanotechnologií, kterými jsou agenti MTPI vybaveni, a pokud jsou nanotechnologie v pořádku, pak pozornost strážců, kteří mají dohlížet na dodržování pravidel cest napříč meandry. Jejich povinností je v lepším případě mě z té bryndy vytáhnout, nebo v horším případě mě zatknout. Já bych se z toho už nějak vysekal, ostatně nebyl by to můj první přestupek. Ale co jsem měl, proboha, dělat, když mi chronocykl selhal uprostřed požáru? Podle předpisů sedět a čekat, až si mě asistenční služba vyzvedne. To by taky mohli vyzvednout kostru…
Měl jsem docela štěstí, že všichni ti lidé kolem berou křesťanství tak vážně. Viděl jsem mnoho milosrdných skutků jako z krásné literatury, kde neexistuje zlo a lidé si navzájem pomáhají. A tak se lidé dělili o chleba, a nakonec se začali dělit i se mnou, protože jsem po týdnu vypadal jako jeden z nich, zubožený a bezmocný. Nikdo by v té lidské trosce už nehledal trénovaného agenta s vyvinutou muskulaturou.
Teď jsem mohl jen trpně čekat, až přijdu na řadu. Ale Římané si mě, kdovíproč, šetřili na lepší časy.
Až jednoho dne, snad jsem byl v té díře zavřený desátý den, stráž vyvolala jméno Trentinus. Bylo mi to divné, protože se mě při té razii nikdo na jméno nezeptal. Tady dole jsem byl kus, a snad neměli ani ty své oběti spočítané.
Neměl jsem tím co zkazit, a tak jsem se ozval.
Spoutali mi ruce a vyvedli ven.
Donutili mě, abych se u koryta umyl, pak ze mě strhli ten špinavý hadr, co zbyl z mého oděvu, a dali mi skoro čistou tuniku.
„Páchneš stejně jako tchoř,“ říkal ozbrojenec, který mě střežil. Možná jsem páchl, ale nic jsem necítil. Čich už mi otupěl. Do řeči jsem se s ním raději nedal, nechtěl jsem chytit nějakou tu ránu.
Neměl jsem u sebe ani as, abych ho uplatil a zeptal se, co se to se mnou vlastně děje. A tak jsem tady, na volném prostranství, opět zkusil zavolat prostřednictvím Morganova čipu o pomoc, ale nic se nestalo. Žádná odpověď.
A pak přišel ten, kdo se o mne zajímal. Na první pohled jsem ho poznal. Samolibý, nadutý, konečně na vrcholu moci.
Sám nový římský císař Tigellinus, doprovázený skupinou pochlebovačů v bílých tógách s fialovým pruhem. Marně jsem vyhlížel Petronia; ten asi zmizel z jeviště dějin společně s Neronem.
Zastavil se asi tři metry ode mne; i on dával najevo, že mu vadí zápach. Copak se stalo, že si mocný římský císař chce popovídat s ubohým vězněm?
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se.
„Trentinus, poutník ze země Hibernia.“
Teď jsem čekal další otázku, ale on se na to, kde je Hibernia, nezeptal. Buďto to věděl, nebo ho to spíš vůbec nezajímalo.
„Jsi čaroděj?“
„Ne, pane,“ odvětil jsem pokorně.
„Odkud znáš Octavii?“
„Neznám ji. Potkal jsem ji poprvé v tom sklepení a ani jsem nevěděl, že se tak jmenuje, dokud to neřekl… tvůj předchůdce.“
Těžko tady volit slova. Tigellinus byl podle zpráv všech historiků i romanopisců úskočný a lstivý, a taky jak se patří hloupý. Ale jaká je asi realita?
„Něco se mi na té tvé historce nelíbí.“ Nu, tady měl Tigellinus pravdu, ale já mu svou pravdu říct nemohu.
„Jsem poutník z Hibernie, pane,“ říkám. „Nevím, proč musím být ve vězení s těmi žháři.“
Neuškodí, když přijmu za svou oficiální teorii.
„Protože máme za to, že Řím nezapálili oni, ale ty. Jen nevíme, jak jsi to udělal.“
A hleďme, to je pro mne novinka. Nasadil jsem překvapený výraz.
Ostatně, nebyla to otázka. Po tomto konstatování císař odešel; tedy – nechal se odnést.
Mě hnali bičem kamsi do kopce. V uličkách Říma se nevyznám, připadalo mi, že se pohybujeme v nesmyslném bludišti, tím spíš, když mám dva ozbrojence za zády. Všude byly stopy požáru, ale všude také lidé, kteří své domy stavěli znovu. Jsem přesvědčen, že v obytných čtvrtích se za půl roku nepozná, že tu hořelo. A pak vyrostou opět chrámy a sochy i paláce, a Řím bude ještě pompéznější, než býval.
Ale pak jsem poznal Palatin.
Tady chtěl Nero pět svou píseň nad hořícím Římem, tady padl v krvi na dlažbu. A tady čeká nový císař. Je to zvláštní, ale čeká na mne. Kdyby mi rozvázali pouta, mohl jsem tu být o půl hodiny dřív, protože bych jeho nosítkům stačil. Ale tupé mozky strážců se ve všech dobách, co jsem kdy poznal, předhánějí v neschopnosti.
Slyším Tigellina:
„Tak nám vysvětli, poutníku Trentine, co je tohle.“
A ukazuje rukou kamsi před sebe. A teď to vidím.
Je to nepochybně chronocykl, či spíš jeho sotva viditelná kontura. Nad špinavou dlažbou se vznáší ve výši asi 30 centimetrů, tedy podle předpisů, stroj umožňující pouť napříč meandry. Zbyl z něj jen obrys, který je viditelný podle toho, jak na něj dopadá světlo. V plném slunci jej skoro nevidíš, ale ve stínu, a to je právě teď, je přece jen vidět, že je to těleso hmotné povahy.
„Nevím, pane, co to je.“
„Však ty si vzpomeneš. Mám sem nechat přivést Octavii?“
„Copak vám napovídalo to děvče?“
„Že ty sám jsi ji zavlekl dovnitř téhle divné budky, a tam jste přežili požár.“
Holka jedna ukecaná, proč si toho tolik pamatuje? Ale mohlo mě napadnout, že porouchaný chronocykl se nepropadne do Maragonu tak, jak bylo jeho povinností, ale že zůstane viset na hranici obou systémů. Pravda, víc ho je v Maragonu než zde, v lineálu, ale vysvětlujte to člověku, který je o dvacet století zpožděný!
„Octavia si vymýšlí,“ nejapně lžu. „Tohle tady je… Nic mě nenapadá, pane.“
„Ale my to už víme. Ty jsi možná přišel z Hibernie, ale nejsi poutník, ale čaroděj. Tak bys nám měl vysvětlit, proč se k tomu… ehm… předmětu nemůžeme dostat.“
Nechali mě jít, a tak jsem se pokusil na chronocykl sáhnout. Odstrkovala mě styková membrána, chronocykl byl celý v Maragonu, ale zůstal tady optický odraz. Zkouším stisknout Morganův čip, ale ani ťuk. Copak se v té pitomé mašině nenajde ani špetka elektřiny?
Otočil jsem se a rozhodil ruce na znamení bezradnosti.
„Donuť ho mluvit, Galbo,“ velí Tigellinus mohutnému muži v uniformě pretoriána. Galba, říkám si, to je přece jméno Neronova následníka, samozřejmě v lineálu. Tak teď tady klesl na prefekta pretoriánů, ale možná, že se nakonec vyšvihne podobně jako Tigellinus. Ale další vývoj se skutečně nedal předjímat. Já jsem teď měl jedinou starost – přežít.
Jeden z pretoriánů se chopil biče a rozmáchl se.
„Počkej, něco mě napadlo,“ zadržel ho císařův hlas. Něco pošeptal svému prvnímu ministrovi.
Uplynuly dvě minuty a pak přivedli Octavii. Vypadala zbědovaně. Tigellinus, který by jí měl být vděčný, protože bez jejího zásahu by se nedostal na trůn, s ní zacházel… no, jako s vražedkyní. Pak jsem pochopil, že Octavia to prostě nemůže přežít, vražda císaře se neodpouští. Tigellinus by se znemožnil, kdyby ji neodsoudil k smrti, ale mohl si odpustit to mučení a týrání, kterým nešťastná dívka musela projít.
Octavia se na mne podívala smutnýma očima, já viděl jen ztýranou tvářičku.
Tigellinus pokynul rukou.
Pretorián strhl z Octavie tuniku. Ven vyklouzly na tak útlou dívku až příliš velké prsy a zahoupaly se jako míče. Dva muži ji surově uchopili a za ručeji přivázali k jedinému stromu, který tady rostl. Snad to byla oliva.
Bič, původně určený pro mne, začal dopadat na její záda. Buď byla Octavia tak statečná, nebo tak otupělá, ale vlastně ani nevykřikla. Jen asi po šesté ráně začala tiše sténat.
Není to podívaná pro oči člověka jedenadvacátého věku, ale já už zažil ve starověku horší věci. Pomohlo by, kdybych nějak zasáhl? Zlynčují potom i mne, ale stejně se nedovědí, co chtějí vědět. Já to Tigellinovi říct nemohu, i kdybych chtěl, a mým lžím nikdo nevěří.
Jsem odsouzen stejně jako Octavia.
A v tu chvíli jsem se přistihl, jak konám. Přestože jsem měl svázané ruce, vytrhl jsem tomu katanovi bič z ruky a následoval další šleh, dostal to přímo do tváře, která se rázem zkropila krví od hluboké rány vedené přes čelo až k bradě, pěkně šikmo, aby jej celý zbytek života zdobila. Bič jsem hodil přes zídku dolů, směrem k Foru Romanu.
„Zabijte ho!“ neovládl se Galba. Vrhli se na mne jako mravenci na kořist.
„Dost!“ ještě hlasitější výkřik přehlušil vše a zastavil ten pohyb. Pretoriáni poslechli svého císaře. A pak se všichni podívali doprostřed prostranství, kde ještě před chvílí stály sotva viditelné zbytky chronocyklu.
Teď tam nebylo nic. Místo bylo prázdné definitivně, protože zmizela i styková membrána. Lineál se opět sjednotil a není tu nic rušivého.
Kromě císaře Tigellina.
Ten vyslovuje svůj ortel.
„Setkáme se zítra v aréně,“ řekl. A já tuším, že pro mě připravuje nějakou specialitu. Očekávám lvy, ale kdo ví, co je ten fiškus schopen vymyslet.
Rána do hlavy mě zbavila vědomí.
* * *
Smrt v aréně, to je, Trentone, tvůj osud. Ostatně to prostředí už dobře znáš, jenže tentokrát to asi nebude souboj rovného s rovným. Hezké vyhlídky. Arsain si odškrtne jednu položku a na pamětní desku ve vestibulu budovy MTPI přibude další jméno. A kdoví, jestli už tam není.
Zemřu ale v té nejlepší společnosti. Nejsem tu sám, je tu se mnou žena.
Celé odpoledne o mne pečovali. Zavřeli mě do samostatné cely a přinesli mi ta nejvybranější jídla a dokonce i láhev vína.
Ptal jsem se, proč to. Prý to nařídil nejvyšší. Takže se o mne stará sám Tigellinus. Ovšem, musím být silný, abych zítra v aréně vydržel déle. K čemu je oběť, která se nechá zakousnout po dvaceti vteřinách. Divák si chce přijít na své.
Nakonec jsem klidně usnul, co mi také zbývalo. Mám ale doufat, že mě v tom MTPI nenechá? Přestal jsem už věřit.
Kdyby si na mne vzpomněl aspoň ten zatracený Pastor, kterého už jsem tolikrát vytáhl z průšvihu… Kde je mu konec? Určitě zas někde v nějakém zauzleném meandru obchoduje s nějakou pochybnou komoditou…
A pak bylo ráno. Probudil mě řev lvů. To člověka skutečně uklidní.
Ty kočičky opravdu nebyly daleko, snad jen tak přes chodbu. Nu, aspoň vím, na čem jsem.
Tak budu čekat. Ostatně nic víc ani dělat nemohu. Ale musím přiznat, že určitou nervozitu jsem cítil. Nejhorší byla ta nejistota, tedy aspoň co se týče průběhu. Co se týče konce, o tom jsem žádné iluze neměl.
A pak, to už určitě bylo odpoledne, pro mne přišli. Spoutali mi ruce a hodili mi na hlavu pytel. Chystají překvapení, tak nesmím nic vidět.
Někam mě vedli. Záhy jsem ucítil sluneční žár. Jasně skutečně aréna.
Donutili mě, aby si sedl. Ucítil jsem, že je vedle mne ještě někdo; seděl zády ke mně.
A pak bylo světlo. Strhli mi z očí tu clonu, a já mžoural v oslepujících paprscích odpoledního slunce.
Současně jsem za sebou zaslechl dívčí vzdech.
Trvalo tři sekundy, než jsem se rozkoukal. Ocitl jsem se uprostřed elipsovité arény, vysypané jemným žlutým pískem, dovezeným jistě až z pobřeží Tyrhénského moře. Místy tento křemičitý materiál mokval červeně. To se jen špatně podařilo zahladit stopy po předchozím kulturním vystoupení.
Strmé srázy kolem se černaly diváky, s výjimkou hlavní tribuny, postavené pěkně ve stínu. Tam se bělaly tógy senátorů a mezi nimi jsem zahlédl fialový humus. To byl sám slavný Tigellinus, k jehož vzestupu jsem přispěl natolik významně, že se mi odvděčil touto kratochvílí.
Byl jsem nahý, s výjimkou kusu hadru, který měl snad představovat bederní roušku. Octavia, ta na sobě neměla vůbec nic.
Ano, byla to Octavia, která měla spolu se mnou sdílet osud, který nám uchystal rafinovaný vrah.
Jenže – písek arény jsem sledoval z výšky dobře šesti metrů. Na vrcholu sloupu, zapuštěného do středu arény, byla něco přes metr široká plošinka, samozřejmě bez zábradlí, aby se z ní kdykoli dalo dobře spadnout. Za jistých okolností bych možná dokázal z té výšky seskočit a nezlomit si přitom nohu, ale s Octavii jsem tady nemohl počítat.
A to má být všechno? Smrt na sloupu? My zahyneme žízní a obecenstvo nudou. Ne, ne, Trentone, ještě nevíš všechno.
Tam vzadu se otvírají mříže a dva svalnatí pohůnci s biči v rukou vyhánějí ven – ale co vlastně? Člověk by čekal lvy, tygry, leopardy, snad i hyeny, mohli by na nás pustit i naštvaného hrocha. I nosorožec by se hodil. To všechno už tu ale bylo.
Tigellinus si vymyslel novinku. Nejdřív jsem si myslel, že vypustil krokodýly, ale pak jsem ty mrchy poznal. Kapitální kusy. Rozeklané červené jazyky se míhají jako blesky a pátrají po kořisti. Nepochybuji, že jsou náležitě vyhladovělí.
Pohůnci jich vyhnali ven všech dvanáct a pak se rychle pakovali do úkrytu. Asi už dobře věděli, jak chutná kousnutí komodského varana.
Ještěři dlouzí dobře tři metry. Už se rozběhli po celé aréně, už ji prozkoumávají, už se stavějí na zadní, a to nejen u stěn arény, ale také u sloupu, na kterém jsem si právě dovolil sedět a hledět dolů na tu zkázu.
Slyším Octavii, jak hlasitě vykřikla, a od toho okamžiku nepříčetně ječí. Snažím se ji uklidnit, ale propadla hysterii a tady pomůže jen pár facek.
Málem mi spadla dolů, a to bych si nikdy neodpustil.
Říkáte si – není to jedno, jestli dostanou ty potvory napřed ji a potom Trentona? No, mně to jedno nebylo. Pořád ještě jsem tušil malou stezku z toho průseru ven, ale zatím jsem ji neviděl.
Obecenstvo vydává hukot, jako kdyby Barcelona dala na Nou Campu gól do sítě Reálu Madrid. Slyším i nadšený aplaus. Je zjevné, že publikum vidí tuhle zvěř tady v Římě poprvé.
Nikdy by mě nenapadlo, že Římané mohou obchodovat až s tak dalekými zeměmi, a už vůbec nevím, jak je možné, že se sem ty mrchy dostaly z Indonésie živé. Anebo je to jinak? Nežijí tito ještěři také na některých ostrovech ve Středomoří? Pravda, nikdy se tam jejich ostatky nenašly, ale my přece ještě zdaleka nevíme všechno. A tak si musím domýšlet, že je sem nejspíš dovezli jako vejce, které teprve nechali vylíhnout, a žhavé italské slunce má takovou sílu, že se mu to jistě podařilo.
A jak jsem tak rozjímal, málem jsem si nevšiml dosti podstatné změny. Sloup, na kterém jsme seděli, se začal zasouvat dolů, jako kdyby se bořil do písku. Ne zrovna rychle, tipoval bych to tak dvacet centimetrů za minutu, ale vždyť tady nikdo nikam nespěchá. Publikum má své hry, má své oběti, a my máme svou smrt.
Maně mě napadlo, že nejjistější by asi bylo teď seskočit a dopadnout do arény přímo na hlavu, a v případě úspěchu by varani hodovali už jen na mrtvole. Ale nějak se mi nechce udělat Tigellinovi tu radost.
A naše plošina klesala, a takový varan, dva a půl metru dlouhý, když se postaví na zadní, dosáhne skutečně hodně vysoko. Vidím tlusté plazí ocasy, jak bičují zem. Vidím ohnivé jazyky, a za nimi tuším zuby. A cítím nechutný zápach. Ne, není to můj pot, takhle páchnou exotická zvířata z třídy plazů.
Už jsem jen tři metry nad zemí, ten čas najednou běží neuvěřitelně rychle. Už už se zdá, že na mne ten největší varan, jakýsi patriarcha, dosáhne. A plošina klesá snad ještě rychleji než zpočátku. Ještě mi bleskla hlavou myšlenka na to, jak to Římané asi dokázali, a tuším tam dole vodní píst, ale spíš dřevěné ozubené kolo a do vrátku zapřažených šest otroků…, a pak se varani jazyk zjevil vedle mne.
Skončily přípravy, začíná akce.
Seskočil jsem z výšky dvou metrů. Ukázal jsem publiku, jak vypadá předpisový parakotoul, a tím jsem získal docela slušnou rychlost. Kam se hrabou nějací varani na Trentona v plném běhu. Jediným problémem tady je ten omezený prostor, ale mně se zdálo, že si ty dračí mrchy mohou krky ukroutit, jak mě sledují.
Vybírám si oběť.
Teď se mi sice zdá, že to jsou samé kapitální kusy, ale vím, že tak tomu ve skutečnosti není. Málokterý z nich má víc než metrák, ale vidím jednoho, který nemusí vážit víc než padesát kilo. Toho bych mohl udolat.
Nakonec jsem si k němu našel cestičku. Odrazil jsem se a skočil mu přímo na krk. Každému slušnému savci této velikosti by ten úder musel přerazit páteř, ale varana konstruoval pánbůh z jiného materiálu.
A tak jsem udeřil podruhé. Naostro.
Už jsem ten nástroj kdysi použil, teď se hodil znovu. Byla to bolest takřka nesnesitelná. Z pravého zápěstí mi vystřelila čepel ostrá jako břitva, která se dala použít jako slušná dýka. Každý agent MTPI má tuto zbraň ukrytou v loketní kosti. Když se aktivuje, musí hrot nejdříve projít svalstvem a kůží, a to byl pocit, jako kdyby do mne právě bodaly dva dračí zuby.
Vytryskla krev. Nejdřív moje, potom plazí. Zabodl jsem čepel hluboko do krku té příšery a vedl jsem dlouhý řez, nedbaje na to, že se mě ta mrcha snažila kousnout do nohy a ocasem mi chtěla přerazit stehenní kost.
Pak jsem čepel zasunul zpět a odskočil.
Zbytek stáda ucítil krev.
Vrhli se na svého raněného druha a záhy jej rozervali na kusy. Nakupila se tady hora ještěřích těl, každý se snažil uchvátit ten svůj kus masa, a já věděl, že nyní vedu na body.
Publikum přicházelo do varu. Nikdo nevydržel sedět, všichni stáli a jásali nad tím, co právě dole viděli. Jistě, už je muselo nudit trpné čekání na smrt, které jim předváděli zbožní křesťané v bláhové víře, že tak dosáhnou nejvyššího stupně blaženosti.
Tohle bylo to pravé, co Římané chtěli vidět. Nejen krev, ale především boj, a toho jsem jim zatím dopřál do sytosti. A tak doufali, že uvidí ještě víc. Nesmím je zklamat.
Ale o tom, že jsem ještě nevyhrál, mě přesvědčilo několik skutečností. Varanů bylo stále ještě jedenáct, a na mnohé se při prvním hodování nedostalo.
Do nohy se mi náhle zabodl šíp. Byl to jeden z asi dvaceti, které na mne vyslali lukostřelci. Jistě, krev! Oni chtěli, aby tekla i moje krev! Varani pak budou vědět, kde je kořist.
A pak jsem zaslechl dívčí nářek.
Jeden z varanů se právě zakousl do Octaviiny nohy a vlekl nešťastné děvče pryč od plošiny, na které doposud sedělo. Plošina byla už jen asi půl metru nad zemí a brzy splyne s pískem arény.
Vytrhl jsem si šíp z nohy. Věřte mi, že bych to za normálních okolností nedokázal. Bronzový hrot se zabodl dobře šest centimetrů hluboko a já za něj vzal plnou silou. Bolest jsem ucítil, až když byl šíp venku. Ale mě přemohl především vztek.
Varan, který kousl Octavii, nebyl z největších. Uchopil jsem ho oběma rukama za trup, neměl víc než šedesát kilo. Co to je pro trénovaného chlapa? Mrštil jsem tou ještěrkou proti stěně arény. Doufal jsem, že jsem ji zabil, ale ona se za chvíli zase začala hýbat. Bohužel to ode mne nebyl právě moudrý počin, protože se nestvůra sice pustila Octaviina stehna, ale roztrhla jí nohu v délce dobře deseti centimetrů.
V tu chvíli jsem pochopil, že jsem prohrál.
Není moci, která by tady zlikvidovala všech dvanáct varanů, tím spíš, že oba krvácíme a v aréně to vypadá nejspíš jako u řezníka. Možná bude nejrozumnější, když teď využiji své skryté čepele, abych ukončil Octaviin život a pak i svůj. Sice tím zklamu římské publikum, ale mně to už bude jedno.
A pak tu náhle byl.
Tak, jak měl napsáno v programu, zhmotnil se uprostřed arény můj chronocykl. Jistě, byl jsem raněn, a automatika je na to nastavena. Tentokrát to byl skutečný chronocykl, žádná průhledná kulisa.
Slyšel jsem, jak hluk v obecenstvu poklesl o tři řády, a pak najednou bylo v aréně ticho, že snad bylo slyšet i kroky varanů, kteří se začali stahovat přímo ke mně.
Ticho netrvalo dlouho. Publikum se opět dostávalo do varu, protože vidělo něco, v co ani nedoufalo.
Neváhal jsem totiž ani okamžik. Chronocykl nevozí jen cestující nebo zásoby, vozí také zbraně. Pod sedadlem jsou v tajné schránce umístěny dva paprskomety, a věřte, že je umím ovládat.
Brzy se šestice varanů svíjela na písku v křečích a kromě toho dostali zásah ještě dva lukostřelci, kteří ještě nevěděli, jaký má paprskomet dostřel.
Zbývající varany jsem nechal být, protože ti se teď nejvíc zajímali o své mrtvé druhy, kde našli potravy dostatek.
Uchopil jsem Octavii, která tiše ležela na písku a zdálo se, že je v bezvědomí. Odvlekl jsem její tělo na palubu chronocyklu, přičemž jsem jen tak mimochodem sundal dalšího zbytečně aktivního lukostřelce.
Pak jsem se na okamžik zastavil. Zrak mi ulpěl na fialové tóze. Její nositel teď stál bez hnutí v jakémsi transu a hleděl dolů do arény. Kdoví, co mu právě probíhalo myslí.
Mohl jsem teď ukončit i jeho život, jenže to by k ničemu nevedlo.
Já tě musím zlikvidovat, Tigelline, ale trochu jinak.
Usedl jsem za řízení, zaklapl kokpit a odstartoval. Chronocykl poslušně přešel do Maragonu, a tam – zkolaboval…
* * *
„Tak mi vyprávěj, jak sis s tou kočkou užíval,“ ptala se Veronika.
Nebylo to od ní právě hezké, druhý den po narkóze klást tak zákeřné otázky.
„Nejvíc mě mrzí, že jsem si s ní vlastně ani neužil,“ odvětil jsem sarkasticky.
„Zato někdo jiný,“ řekla. „Prokazatelně byla znásilněná.“ Vbodla do mě injekci s koňskou dávkou séra.
„Kousla tě nějaká příšerná potvora,“ řekla. „Takové zuby jsem ještě neviděla. Kouká z toho pěkná sepse.“
„Jo, to byl komodský varan,“ odpověděl jsem. „Páchlo mu z huby jako z hnojiště. Skladuje mezi zuby zbytky masa nejméně za poslední půlrok.“
Marně jsem přemýšlel, kdy se do mě nějaký varan zakousl, ale v tom děsivém cvrkotu jsem nemohl zaznamenat všechno. „Jak je na tom?“ ptám se.
„Málem to nepřežila. Takovou ztrátu krve jsem ještě neviděla.“
„Taky tě nikdy nekousl komodský varan,“ odsekl jsem. „Tak, a teď mi řekni, co tady s tou Římankou chceš dělat. Až se to doví Arsain…“
„A co jsem měl dělat? Když jsem měl chronocykl v takovém stavu, že by nejel ani po české dálnici.“
„Jo, už ho zkoumajíce v dílnách, prohlásili, že je bez závad.“ To se dalo čekat, technici sami sebe vytáhli z průseru, využili toho, že jsem u revize stroje nemohl být.
„Na vině je špatná pilotáž, četla jsem protokol.“
„Hezký,“ povídám. „Doufám, že to Arsain nezbaští.“
„Ne, pokud se nějak zbavíš té holky.“
„Tak mi řekni, jak to mám udělat?“ a když už jsem si vzal slovo, tak jsem jí vylíčil, co všechno mě potkalo.
„Vždyť ona zabila Nerona!“ dokončil jsem monolog. Moc to na ni nezapůsobilo.
„No a co?“ uzemnila mě. „Vždyť tak to je ve všech učebnicích.“
A já ztuhl jako rampouch.
* * *
A tak jsem se pustil do studia, ostatně nařídili mi k mé velké nelibosti ležet a nic lepšího na práci jsem neměl. No co na to říct – je to pohroma. Ale zas ne tak velká.
Člověk by nevěřil, jak se dějiny mohou samy zase složit zpátky dohromady, jako kdyby v pozadí vězel nějaký magnet, který přitahuje události a nutí je, aby běžely správným směrem.
Neronova vražda v roce 65 a nástup Tigellina na trůn, to byla vlastně hlavní odchylka. Díky tomu přežil sice Petronius, ale ten je pro historický vývoj bezvýznamný. Rozhodně svět nepřišel o Satirikon.
Tigellinus vládl jako tyran – ostatně nebyl ničeho jiného schopen – až ho jeho vlastní stráž podřízla jako čuníka 9. června 68. Skoro mám pocit, že se to shoduje s datem, kdy v původním lineálu zahynul Nero.
Tigellina vystřídal Galba, ale ten nepobyl na trůnu dlouho. Pretoriánská garda pokračovala ve svých výstřelcích a císař si nemohl být jist životem. A tak ještě téhož roku nastoupili na trůn Otho a Vittelius.
Všem těmto výstřelkům rázně zaťal tipec Vespasianus. Ukončil zmatky ve vládě a založil novou dynastii.
Mám pocit, že od tohoto okamžiku se lineál shoduje s mou původní verzí. Vlastně se zdá, že se nikdo nic nedoví, a tedy je vše v pořádku.
Hledal jsem nějaké zmínky o Claudii Octavii, a vskutku, historikové tvrdí, že její ruka má na svědomí Nerona a že se jedná o jediný případ v historii, kdy byl římský císař zavražděn rukou zhrzené manželky. A ještě tu je jeden primát – Octavia nevraždila jedem, ale dýkou. Na její smrt nemají historikové jednotný názor, ale všichni uvádějí shodně rok 65, krátce po vraždě. Prý se na ni vrhl rozhořčený dav, jiný uvádí, že ji zabili na místě pretoriáni, a jen Tacitus dává k lepšímu smrt v aréně, ale nechává si otevřená dvířka, když tady hovoří jen v náznacích.
O osudu křesťanů není třeba mít zvláštní iluze. Sám jsem mohl zažít přeplněná vězení a arény v plném provozu. Není třeba zdůrazňovat, že Tigellinus byl i v původním lineálu strůjcem celé této tragédie, a z moci císařské ji jistě ještě vylepšil. Jeho boj proti novému náboženství byl právě tak marný jako Neronův, a tak nakonec stejně došlo k vydání Ediktu milánského v roce 313.
Vše se zdálo v pořádku, ale já se snažil na každém kroku hledat odlišnosti, byť i jen v maličkostech. A nakonec jsem přišel na tu nejzávažnější. Nikde jsem nezavadil o román Quo vadis. Pravda, Henryk Sienkiewicz toho i v tomto lineálu napsal dost, ale císař Tigellinus se mu zjevně nezdál být tou pravou osobou, aby ji zvěčnil v románu. Brutální, bezcitný člověk měl daleko do extrémů svého předchůdce, který inklinoval od bezmezné lidumilnosti až k totálnímu cynismu, který stavěl paláce a vraždil nevinné, který hrál na loutnu a recitoval a současně měl strach ze všech. Nero byl jen jeden. Lidí jako Tigellinus jsou plné dějiny.
Mezitím jsem napsal zprávu o své cestě. Mohl jsem si hrát na hlupáka a dělat, že dějiny jdou nadále stejným tempem, ale já jsem se rozhodl napsat vše tak, jak to skutečně bylo. Neronovu vraždu prostě neměl lineál v plánu, a stalo se tedy něco, co by se mělo napravit. To jsem zdůraznil v závěru.
Neměl jsem chuť podnikat nějakou partyzánskou akci – mohl jsem si vzít chronocykl, letět zpět do té doby a zlikvidovat Octavii ještě dřív, než se dostane k Neronovi na dosah, ale to bych to mohl zamotat ještě víc. Tohle chce pečlivý rozbor historiků a znalců mezičasového práva. Jenže tu asi budou háčky.
* * *
A pak jsem konečně mohl oficiálně slézt z postele a současně jsem dostal příkaz, abych se zastavil u Arsaina a předložil zhodnocení své mise.
Uvítal mě tak, jak měl ve zvyku – s netečným výrazem v obličeji. Nevěděl jsem, zda jsem v průšvihu, či zda budu vyznamenán, obvykle však můj šéf vynechával extrémy a bral vše zlatou střední cestou. Výhodou bylo, že ještě předtím, než nastoupil na své místo, často sedlal chronocykl a brázdil čas napříč meandry, takže dobře věděl, jaká úskalí na člověka tam někde daleko čekají.
„Všechno vypadá v pořádku, Trentone,“ řekl, když se mě zeptal na zdraví a přijal mé ujištění, že o mé svatbě s Veronikou zatím nemůže být řeč. Listoval si jakoby bezděčně v mé zprávě. „Měl bych jen pár kontrolních otázek.“
No, to jsem čekal.
„Tak především – kde jsou fotografie?“
A vida, na to jsem ani nepomyslel. Měl jsem nějaký úkol, a ten jsem totálně zanedbal. Vlastně to ani jinak nešlo, s tím podělaným chronocyklem…
„Vymlouváte se mi tady na chronocykl, ale už jste asi četl protokol o opravě svého stroje? Je tady několik zmínek o chybné pilotáži a následném zablokování stroje v Maragonu. Jako důkaz je tady poskytnut argument, že v případě nouze stroj reagoval tak, jak měl…“
To už mě tedy naštvalo.
„Ovšem, reagoval, jak měl, pravda, vytáhl mě z toho srabu, a pak zůstal viset v Maragonu a málem jsme tam vykrváceli, než se někomu z dispečinku uráčilo ho stáhnout. Ostatně, černá skříňka musí říkat jasně, co všechno se stalo.“
„Někdo černou skříňku zničil, Trentone,“ říkal s ledovým klidem Arsain, zatímco já se spravedlivě rozhořčil.
„Jistě, byl to ten, komu se to hodilo. Odvedli šlendriánskou práci a teď to chtějí hodit na mne!“
„No, dejme tomu. Pokud vím, tak jste jedním z nejlepších pilotů, a technický protokol se mi nelíbí. Ale skutečností je, že s tím nehnu ani já, ani vy.“
„Dali ten stroj aspoň dohromady?“
„Snad ano, o tom se přesvědčíte, jestli ještě někdy budete cestovat.“
„Tomu nerozumím, jaké jestli.“
„Mám s vámi zavést disciplinární řízení.“
„A proč to? Proto, že jsem si dokázal zachránit holý život, přestože se mechanické dílny snažily, seč mohly, přivést mě na onen svět?“
„Je tady to děvče, Trentone.“
„Aha, Octavia,“ zabručel jsem.
„Tak především, Trentone – když vidím na své misi někoho, kdo potřebuje jakoukoli pomoc, která se mě nijak netýká, tak ho prostě nechám být. Vy tady píšete, že jste vzal to děvče na palubu chronocyklu – to je přestupek jako hrom…“
„Arsaine, vžijte se do mé situace, všude kolem hoří, a teď je tady hezká holka, kterou už olizují plameny…“
„Já vím, to je ten humanismus, který si agenti táhnou s sebou a v kritických okamžicích proto jednají křečovitě. Ona v tom požáru měla zahynout. Jenže vy jste ji z toho vytáhl. A ona pak zapíchla Nerona.“
„Přesně tak.“
„Trentone, vy jste vlastně vykonal pro historii nedocenitelnou službu. Kdybyste ji nechal být, tak by Nero přežil a kdo ví, co by to udělalo s lineálem a jaké meandry by se otevřely. Narazil jste na Kolzingerův bod.“
„Nebylo to poprvé a nebylo to naposledy, Arsaine. V původním lineálu se žádná Neronova vražda nekonala. Jenže já jsem nevěděl, že ta hezká holka si jde vyřídit účty se svým manželem.“
Arsain na několik minut zmlkl. Hleděl do mých papírů, kde jsem celou tuto skutečnost popsal nadmíru barvitě. Pak zprávu zavřel.
„Vše je v pořádku, nic se vlastně nestalo. Od tohoto okamžiku se přestaneme zabývat tím, co se tam tehdy přihodilo. Fotografie hořícího Říma pořídí někdo jiný, protože vy dostanete dvouletý zákaz letů. Po tu dobu budete pracovat v administrativě.“
„Tak proč ten zákaz, když se nic nestalo?“
„Protože jste sem přivezl tu holku.“
„Kdyby byl chronocykl v pořádku, tak jsem ji vyložil zpátky na tom ostrově.“
„Chronocykl byl v pořádku,“ zkameněla Arsainova tvář. Bezmocně jsem rozhodil ruce.
„A vy byste ji nechal tam v aréně, když se na ni sápali varani?“
„Trentone, víte, s těmi varany… Myslím, že máte bohatou fantazii.“
* * *
Pandataria je nicotný ostrůvek v Tyrhénském moři. Vynořili jsme se z Maragonu pár desítek metrů od pobřeží, tam, kde nás mohl vidět jen ten, kdo by se toulal kolem pobřežních skalisek, kde šlo člověku o život, i když nebyl zrovna veliký příboj.
Ostrov vystupuje z moře jako nakynutý koláč do maximální výšky kolem sedmdesáti metrů. Trefit do přístavu je problém i v jednadvacátém století, natož ve starověku. Jediné sídlo, sestávající z několika kamenných domků, lze najít na východním pobřeží ostrova, odkud je také za jasných dnů dobře vidět italská pevnina, vzdálená asi padesát kilometrů. Asi o deset kilometrů blíž se nacházel ostrov Ischia.
„Teda znám spoustu lepších míst, kde bych chtěla žít ve vyhnanství,“ řekla Veronika, když si prohlížela tu holou skálu, složenou ze zbytků vyvřelin. Tu a tam bylo možné zaznamenat nějaký ten porost.
„Nero měl svou první manželku asi velice rád,“ odtušil jsem ironicky. „Poskytl jí úžasné pohodlí i ve vyhnanství. Jen by mě zajímalo, co se tady doopravdy stalo.“
Veronika byla spravedlivě rozhořčena, když jsem se vrátil od Arsaina. Pravda, nevěřila mi ani slovo, z toho, co jsem jí vyprávěl o svých příhodách v hořícím Římě, ale strašněji vadilo, že jsem zase dostal dvouletý zákaz. Dobře věděla, že to na mne hodili v mechanických dílnách, a doufala, že jednou ten pohár nespravedlnosti přeteče.
Jen proto také byla ochotna páchat to, co právě spáchala. Zatímco můj chronocykl byl zablokovaný, její byl volný, a tak mě vzala na neplánovaný výlet.
Do požáru Říma zbývalo asi čtrnáct dní a my jsme se poměrně snadno mohli přesvědčit, že Claudia Octavia se nachází ve svém skromném obydlí a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by odsud měla zmizet.
A přece je tu klíčový bod, blížíme se k němu. V mé původní realitě měla Octavia spáchat sebevraždu tím, že si podřezala žíly – proč to tedy neudělala? Octavia tu nebyla sama. Měla docela slušně zařízený dům a k ruce asi šest otrokyň, a aby jí nebylo smutno, také čtyři strážce, kteří ji sledovali jako pejsek, když si vyrazila ven.
A tak jsme začali monitorovat pohyb mezi pobřežím a ostrovem. Jednou za dva až tři dny připlula loďka, taková malá veslice s potrhanou plachtou. Zásobování, co jiného. Jenže jednoho dne, asi čtyři dny poté, co jsme do této doby přibyli, vezla loďka ještě někoho. Těžko říct, kdo to byl, neviděli jsme mu do tváře, ale byl to muž kolem třicítky.
Když jsme si pak nechali zobrazit detaily, viděli jsme, že veze dopis.
O šest hodin později, už za tmy, vyrazila loď zpět. Bylo to podezřelé – proč za tmy? A pak jsme zjistili, že kromě onoho posla se vrací na břeh i Octavia.
Je to jasné – oklamali nebo uplatili stráže, a převozníkovi je jedno, koho veze.
Za týden došlo k události, kterou už jsem popsal.
Pochopili jsme, že musíme stůj co stůj zabránit Octavii, aby se z ostrova dostala.
* * *
Ten posel se asi divil, když ho za bílého dne přepadli a oloupili. Ovšem jediné, o co přišel, byl právě onen dopis, který měl vézt na Pandatarii.
Ještě jsem si od něj vypůjčil uniformu pretoriána. Jít tam jako obyčejný římský občan oblečený v civilu, to se moc nehodilo.
Zmítal se jako chřestýš, ale ujistil jsem ho, že se sem vrátím.
Ne, císařskou pečeť jsme neporušili, bylo to zbytečné. Měli jsme jiné metody, jak se dovědět, o čem píše sám římský císař. Tedy, on to vlastní rukou nenapsal, měl na to lidi, ale na dolní část papyru připojil svůj vlastnoruční podpis a pečeť.
Byl to příkaz k sebevraždě.
Najmout si loďku bylo to nejmenší, když má člověk dostatek peněz. Jenže záhy jsem zjistil, že na Pandatarii nesmí plout jen tak někdo, povolení měli asi jen tři bárkaři. Záhy jsem našel jednoho z nich.
„Kdo jsi?“ divil se ten větrem ošlehaný námořní vlk.
Ukázal jsem mu list s císařskou pečetí. Velký dojem to na něj neudělalo.
„Dej to sem, odvezu to tam sám zítra ráno.“
„Tak to ne,“ dal jsem se s ním do sporu. „Mám to předat osobně.“
A na to zase on, že nikam nepojede. Nakonec stačilo pět sesterciů. Nic se v tomto ohledu za ty dva tisíce let nezměnilo.
Vítr byl příznivý. Udělal jsem si na palubě pohodlí, pokud to jen bylo možné. V žádném případě jsem nechtěl usnout, protože ten člověk mohl být schopen všeho. Vítr nás doslova hnal k tomu skalisku na obzoru, vlny loďkou nepříjemně houpaly a já mohl pěkně zblízka pozorovat výsledek práce starověkých loďařů v plné akci.
Loďka se nerozsypala. Nakonec se soumrakem doplula až tam, kam jsem si přál. Řeknu vám, že bych raději stál v aréně proti nějakému hromotlukovi, než absolvoval znovu tuhle cestu na trochu vzteklém moři. A to mě ještě čeká cesta zpátky.
Žaludek jsem nakonec ovládl, protože mi připadalo krajně potupné někde tady zvracet. Nakonec k domu paní Octavie to bylo asi půl hodiny cesty do svahu, a tak jsem nabral méně zelenou barvu.
Císařská pečeť mi otevřela dveře. Strážce mě uvedl do předpokoje, sice prostě, ale slušně zařízeného. Řekl mi, ať vyčkám, otrokyně se zatím rozběhla informovat svou paní o návštěvě z Říma.
Vyšla celá bledá, smířená s osudem. Věděla, jakou zprávu jí nesu.
Přijala ode mne svitek chladně, beze slova.
Ani se neohlédla a zase odešla, jen dala pokyn otrokyni a ta mi za práci odevzdala deset sesterciů.
Všechno tedy bylo v pořádku, až na jednu maličkost.
Ta dáma nebyla Claudia Octavia.
Přesněji řečeno, nebyla to ta Claudia Octavia, která před mýma očima zapíchla Nerona, která se mnou v aréně čelila útoku smečky varanů a která se teď tam někde v budoucnosti, k Arsainově nelibosti, léčí ze svých ran.
Stál jsem tam jako kus dřeva a držel v ruce těch pár drobných.
Pak jsem pochopil, že tady už nemám co na práci. Dal jsem těch deset sesterciů strážnému a opustil dům, nevydal jsem se ale k přístavišti.
V hasnoucím dni jsem došel až na západní břeh ostrova, nebyl to takový problém, protože jeho povrch, to byla travnatá planina nepravidelně posázená stromy a jakoby pohozenými balvany. Chvíli jsem pozoroval západ slunce pod divoce zataženou oblohou, a pak jsem zavolal Veroniku.
Měl jsem teď čas na přemýšlení, a věřte, že mi to v hlavě srotilo jako v mlátičce.
* * *
Veronika se vynořila z Maragonu během pěti minut a ukončila předčasně mé rozjímání. Stejně mě nic nenapadlo.
Seděli jsme na palubě chronocyklu, který se vznášel kdesi mimo reálný vesmír, a já vysvětloval Veronice, jak to vlastně je.
„Znamená to, že jsou dvě Claudie Octavie?“
„No, já nevím,“ povídám. „Já jsem si jist, že tady dole na ostrově si teď podřezává žíly ta pravá, a že tam v Římě jsem skočil na špek nějaké podvodnici. A ta zapíchla Nerona, protože na něj měla pifku. Myslím, že nám to všechno vyklopí, až se vrátíme domů, ale teď bych to ještě neriskoval. Jestli někdo zaznamenal, že jsme letěli mimo program, příště nám to už zatrhnou.“
„Jaké máš tedy úmysly?“
„Musím najít tu nepravou Octavii a zabránit jí, aby zapíchla Nerona.“
„Takže ji vlastně chceš nechat upálit.“
„No, takhle bych to nebral, ale…“
„Ale ve skutečnosti to tak je. Ale teď mi řekni, jak ji chceš hledat?“ položila zásadní otázku.
Zarazil jsem se. Nějaká obyčejná ženská, o které ani nevím, jak se jmenuje, a kolem ní milionové město, kde neznám nikoho kromě císaře Claudia, a ten už je dobře deset let po smrti.
„Já vlastně nevím, ale snad mě něco napadne.“
„Tak poslouchej, milánku. Myslím, že bychom se měli na ty holky vykašlat,“ řekla Veronika pragmaticky.
„Jak to myslíš?“
„Důležitý je Nero. Toho by neměl nikdo zapíchnout, jestli tomu dobře rozumím. Nebude tedy stačit, když ho zdržíme? Nebo ještě lépe, když ten den vůbec do Říma nepůjde? Copak nemůže opěvovat hořící Tróju z jiného pahorku? Jejich kolem dost a dost, nemusí se hned šplhat na Palatin. Na Kapitolu prý nehořelo.“
A potom mě vyhodila ven a odstartovala. Řekla, že si pro mě přiletí na druhou stranu průlivu. Aby bylo vše v pořádku, posel se musel také vrátit.
Ještě že jsme to udělali. Přišel jsem k přístavišti právě včas, abych viděl, jak se tam pod rouškou tmy proplížily dvě zahalené postavy.
Svit pochodně mi poodhalil jejich tváře. Jednou z nich byla falešná Octavia, druhou její otrokyně. Pohlédl jsem tomu děvčeti do tváře.
„Je mi líto, paní, mám osobně dohlédnout na vykonání císařova nařízení,“ řekl jsem jí a připadal si jako nejhorší vyvrhel. Tohle byla ona. Ostatně, byla to primitivní léčka. Jenže pravý posel ji neodhalil. Možná byl také do spiknutí zapojen nebo…
Žádné nebo, otrokyně mi nenechala moc času k rozjímání. I ona uměla zacházet s mečem, ale ne tak dobře jako já. Pravý posel to nečekal, a jeho tělo pak jistě skončilo někde v příboji.
Zbraň jsem jí prostě sebral a jen jsem jí zahrozil prstem.
Octavia mě samozřejmě nemohla poznat, ale teď už to rozhodně nebylo to děvče odhodlané ke všemu. Řekla něco v tom smyslu, že se mám propadnout do Plutonovy říše, a pak se obě ženy volným krokem vrátily zpět.
Pozvolna jsem je sledoval a litoval, že s sebou nemám nic, čím bych se mohl opít. Ale udělám to, jakmile se vrátím zpět do své doby.
Otrokyně mě zavolala asi po dvou hodinách a zeptala se, zda jsem pyšný na své konání. Neodpověděl jsem a nechal se zavést do komnaty bývalé císařské manželky.
Ležela na lůžku naznak, nehybná, s tělem ještě teplým. Podřezala si žíly.
Někdy si myslím, že jsem si nevybral správné povolání. Tohle je něco jiného než zapíchnout Pompeia, vždyť to děvče za nic nemohlo a muselo zahynout jen proto, aby dějiny vzaly správný směr…
A já pak ráno musel absolvovat tu plavbu znovu, pro změnu opačným směrem. Převozníkovi jsem nic neřekl, a on se na nic neptal. A aby nebyl škodný, dal jsem mu sto sesterciů. Odhadl jsem, že to by asi tak mohla být částka, kterou ho Octavia uplatila.
Ještě jsem musel osvobodit pravého posla. Ničemu nerozuměl a chtěl mě zabít. Upozornil jsem ho, že má zajet na ostrov a přivézt odtamtud hlavu nebohé Octavie, jinak bude mít u Nerona opletačky. Pak jsem mu vrátil tu jeho nepohodlnou zbroj.
* * *
Věčné město hořelo. Černé sloupy dýmu stoupaly do nadoblačných výšin a z dálky mohly připomínat výbuch Vesuvu, do toho však chybělo ještě dobrých patnáct let.
Císař Nero má vládnout ještě téměř čtyři roky. Aspoň já jsem o tom přesvědčen, a pak už nikdo jiný.
Tady, ve vyhořelých prostorách Velkého cirku, kde jsou už jen žalostné zbytky honosného tržiště, nehoří. Už nemá co hořet.
Tudy si bude za několik minut klestit cestu desítka pretoriánů, aby vyčistila pěšinku pro nejmocnějšího z mocných. Až sem ho donesou v nosítkách, tady o kus dál Nero vystoupí a pak vyjde pěšky po strmých schodech nahoru na Palatin.
Ponese si lyru.
Jsou přesní jako hodinky. Otroci položili nosítka na zem a pochvíli se z nich vysoukala ta poněkud baňatá postava ve fialové tóze.
Takhle jsem ho viděl naposledy, pár sekund před smrtí. Mhouří zraky v ostrém slunci, nebo je to způsobeno oční vadou. Pravdou je, že mu oči slzí. Podali mu lyru. Ve tváři má dychtivý pohled.
Stojíme na kraji cesty, mezi těmi nemnoha, kteří vítají svého císaře.
„Ave, Caesar,“ je slyšet ze všech stran, a ani já neváhám a přidávám svou pravici k těm vztyčeným pažím.
Vlastně jsem tady ani nemusel být, ale pak jsme usoudili, že bude lepší, když budeme mít situaci pod kontrolou. A tak tady stojíme jako dva obyčejní Římané, já i Veronika, a já jsem si v tu chvíli pomyslel, že z její strany se jednalo spíše o zvědavost, vždyť kdy se komu podaří hledět zblízka do tváře nejmocnějšímu muži světa?
A pak se to stalo.
Dva napůl ohořelé platany, které dosud stály šikmo nad hradbami Palatinu, usoudily, že takto už stály dost dlouho, a pomalu se skácely. Jeden z nich padl tam, kam měl Nero dojít během jedné, dvou minut.
* * *
Byl to osudový omyl, to jsem pochopil hned poté. Někdy se přílišná zvědavost nevyplácí.
Tigellinova tupost si v ničem nezadá s policií jednadvacátého století. Byl ohrožen přece sám císař, a nejmrzutější na tom bylo, že to vůbec nenapadlo jeho samotného. Za to je třeba někoho potrestat. Zatímco se Nero, kterému o život vůbec nešlo, s klidem obrátil a pronesl, že když mu není souzen Palatin, nechá se tedy vynést na Kapitol, Tigellinus začal řádit jako černá ruka.
Všechny, co tak s radostí vítali svého císaře, který neváhal v nejtěžší chvíli Říma přijít mezi lid, nechal sehnat do houfu; pravda, pár lidí se ztratilo, ale Trentinus se svou manželkou se přimotali do nejhoršího chumlu.
Já jsem jen přemýšlel, co se teď vlastně děje na vyhlídce, jestli tam skutečně teď nějaký Trentinus marně doufá, že jeho chronocykl odstartuje, a spolu s ním i jistá Claudia Octavia, která vlastně nebyla Claudia Octavia a která měla pěknou pifku na toho tělnatého chlápka.
A pak už nás vedli. Všichni jsme byli podezřelí, ale jen mě a Veroniku uvěznili.
„Kdo jsi?“ ptá se jeden z pretoriánů, a já klidně odpovídám, že obchodník ze země Hibernia se svou manželkou Veronikou, a už to bylo. Naše přítomnost se možná těžko vysvětlovala, ale dalo se pochopit, že jsme byli zvědaví. Ale špatně, velmi špatně se vysvětloval křížek, který si Veronika nechala na krku.
A pak jsem mezi strážci zahlédl známou tvář. Jistě, zase chyba, Trentone. To je přece ten posel, který měl původně předat Octavii příkaz k sebevraždě. Nepochybuji, že byl pečlivý a důkazy o její smrti Neronovi přinesl, ale o tom, že mě nemá příliš v lásce, nemohly být pochybnosti. Něco si tam s Tigellinem šeptali. Ani jsem je nemusel poslouchat…
Tažení proti křesťanům už vypuklo; pravda, tehdy ještě Kristovi příznivci používali symbol ryby, ale křížek se jako důkaz také hodil.
Těžko popisovat, co jsem cítil. Zachránil jsem sice Nerona před hanebnou smrtí, ale už podruhé jsem se dostal doslova do průšvihu, a tentokrát nejenom já. Nepřál jsem si vůbec vědět, co se teď děje kolem nás. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak tady prakticky v jediném bodě v čase a takřka na stejném místě v prostoru existovaly dva Kolzingerovy body.
Čas se tady musí větvit jako výhonky bambusu, a to nejen tak hustě, ale právě tak překotně.
Možná si Nero odzpíval svůj epos nad hořícími plameny Říma, ale dva svědkové u toho scházeli. Kdoví, snad právě tenhle okamžik vnukl Tigellinovi myšlenku obvinit z požáru Říma křesťany. Byl to od něj dobrý nápad, protože tak odvrhl podezření od sebe samotného.
Zavřeli mě do stejného vězení jako při mé první misi, tam kdesi hluboko pod arénou, a Veroniku odvedli někam jinam. Zacházeli s námi šetrně, to se dalo čekat. Potřebovali, abychom vydrželi naživu do těch úžasných her, kterých už jsem se jednou účastnil.
Tentokrát mi neukradli váček s penězi, ale nedokázal jsem se vyplatit. Jistě, strážci byli tak úplatní, jak jen to šlo, ale na to, aby někoho nechali utéct z vězení, buď mé stříbrňáky nestačily, nebo se prostě báli.
Ale nakonec mi umožnili nejen setkání s Veronikou, ale dokonce ji umístili do stejné kobky jako mne. Měl jsem jí něco vyčítat? Měl jsem vést hloupé řeči o tom křížku? Už ho neměla. Vyměnila ho s jedním strážným za dva bochníky chleba, a ty potom, humanistka jedna, rozdala všem ostatním. Ostatně byla přece křesťanka.
„Trentone,“ řekla mi ta zubožená žena, kterou jsem málem nepoznal. „Můj chronocykl nefunguje.“
„Ty jsi ho volala?“
„Ovšem, několikrát. Ani neťukne. Vězí si někde v Maragonu a nechal mě ve štychu.“
Tak to je pěkné. Její chronocykl je aspoň v Maragonu, víme tedy, kde je. Podobně jako můj stroj při předchozí misi, kdy jsem si zadal s Claudií Octavií.
„Musíme doufat, že zareaguje ve chvíli, kdy bude nejhůř.“
„Já vím, ale nechci se dožít toho, až mi zase půjde o život.“
Volat můj stroj bylo zbytečné. Ten si vězí někde v lineálu ve zcela jiné době, je prakticky odpojený a jeho reakce je nejistá. Záleží vlastně jen na tom, jak pečlivě jej zpacifikovaly ruce mechaniků, když vyšel ten můj zákaz. A vlastně – kdo ví, zda jsme teď byli v lineálu nebo v některém z meandrů. A vůbec, jaká je situace v lineálu, když Nero přežil? Možná můj zákaz už dávno neplatí, jenže nemám možnost si to ověřit. Třeba jsme vytvořili slepé rameno, které se za pár set let uzavře, a tam žádný Trentonův chronocykl není… Copak dělá MTPI? Nedělá nic, a vlastně ani nemůže dělat nic jiného, tohle je přece pirátská akce a nikdo o nás neví.
Opravdu? Spíš nikdo nechce vědět. Nikdo si nechce pálit prsty. Ví se přece, že ten Trenton nadělal průšvihů víc než dost, tak ať se z toho vyhrabe sám.
Jenže ani tak protřelý poutník mezi meandry jako Trenton si v této situaci nedokázal poradit. Ale až se vrátím domů, já si to technické oddělení podám tak, že tam nezůstane kámen na kameni. Vždyť tohle už je druhý chronocykl, který prostě selhal při prvních potížích!
A pak začaly hry. Každý den vyhnali z naší kobky pár desítek lidí, občas se stalo, že přivedli jiné ubožáky, které pochytali na ulicích, a ti také brzy přišli na řadu.
Z her jsme moc neměli, sem dolů jen občas dolehly nějaké zvuky. Naštěstí to byl jenom řev šelem a radostný jásot publika, a nikoli naříkání vražděných.
Trentona a Veroniku si nechávali pro nějakou zvláštní příležitost.
A pak na nás konečně došlo.
* * *
Určitě to bylo pozdě odpoledne, když pro nás přišli. Spoutali mi ruce a hodili mi na hlavu pytel. Chystají překvapení, tak nesmím nic vidět. Slyšel jsem Veroniku, jak protestuje, ale pak její hlas cosi přidusilo. Zmlkla.
Někam mě vedli. Záhy jsem ucítil sluneční žár. Jistě opět aréna. Historie se trapně opakuje.
Donutili mě, aby si sedl. Ucítil jsem, že někdo sedí zády ke mně. Že by Veronika?
A pak bylo světlo. Strhli mi z očí ten hadr a já mžoural v oslepujících paprscích odpoledního slunce.
Současně jsem za sebou zaslechl dívčí vzdech.
Trvalo tři sekundy, než jsem se rozkoukal. Ocitl jsem se uprostřed elipsovité arény, vysypané jemným žlutým pískem, dovezeným jistě až z pobřeží Tyrhénského moře. Místy tento křemičitý materiál mokval červeně. To se jen špatně podařilo zahladit stopy po předchozím kulturním vystoupení.
Strmé srázy kolem se černaly diváky, s výjimkou hlavní tribuny, postavené pěkně ve stínu. Tam se bělaly tógy senátorů a mezi nimi jsem zahlédl fialový humus. To byl sám velký Nero, umělec na trůně, vrah křesťanů a velký stavitel. Lidé ho mají rádi, protože pod jeho rukama povstal nový Řím. A vedle něj?
Sám Tigellinus, prefekt pretoriánů, sice mocný, ale přece jen druhý muž Říma.
Neronovi jsme zachránili život, a tak se nám odvděčil touto kratochvílí.
Byl jsem nahý, s výjimkou kusu hadru, který měl snad představovat bederní roušku. Veronika na sobě neměla vůbec nic.
Ano, byla to Veronika, měla spolu se mnou sdílet osud, který nám uchystal rafinovaný vrah.
Podle očekávání jsem písek budoucího bojiště sledoval z výšky dobře šesti metrů. Na sloupu, který byl zapuštěn do středu arény, byla něco přes metr široká plošinka, samozřejmě bez zábradlí, aby se z ní kdykoli dalo dobře spadnout. Za jistých okolností bych možná dokázal z té výšky seskočit a nezlomit si přitom nohu, a Veronika by to jistě taky dokázala. Jenže co pak?
„No, Trentone, s tebou se člověk nenudí,“ řekla ironicky. „Tohle jsem si ještě nevyzkoušela.“
„Myslím, že si jen zopakujeme jedno branné cvičení,“ řekl jsem. „Doufám jen, že máš seřízený chronocykl aspoň tak dobře jako já.“
Vidím, jak si tiskne levé zápěstí, jak přivolává ten technický zázrak, který teď nepochybně kotví někde na šrotišti.
„Nepřej si slyšet, Trentone, jaký tam udělám v garážích průvan,“ skoro se vzteká, ale já už radši hledím dolů, protože tady přestalo být bezpečno.
Tigellinus má sice zajímavé nápady, ale už se trapně opakuje. Zato Nero je jako u vytržení. Zelený smaragd velikosti vejce si přikládá k oku, aby z toho něco měl. On to vidí poprvé.
Jistě, tam vzadu se otvírají mříže a dva svalnatí pohůnci s biči v rukou vyhánějí ven – dvanáct komodských varanů. Kapitální kusy. Rozeklané jazyky se míhají jako blesky a pátrají po kořisti. Nepochybuji, že jsou náležitě vyhladovělí.
Pohůnci je vyhnali všechny a pak se rychle pakovali do úkrytu. Asi už dobře věděli, jak chutná kousnutí takového ještěra.
Varani už se rozběhli po celé aréně, už ji prozkoumávají, už se stavějí na zadní, a to nejen u stěn arény, ale také u sloupu, na kterém jsem si právě dovolil sedět a hledět dolů na tu zkázu.
Octavia v tuhle chvíli nepříčetně ječela, Veronika se chová pragmaticky.
„Víš, že jsem ještě nikdy neviděla varana na vlastní oči,“ povídá. Tak se naklání, až málem spadne dolů.
Obecenstvo vydává hukot, jako kdyby Barcelona dala na Nou Campu gól Reálu Madrid. Slyším i nadšený aplaus. Ovšem, tuhle zvěř vidí Římané poprvé.
Sloup, na kterém jsme seděli, se začal zasouvat dolů, do písku. Ne zrovna rychle, tipoval bych to tak dvacet centimetrů za minutu, ale vždyť tady nikdo nikam nespěchá. Publikum má své hry, má své oběti, a my máme svou smrt.
Vidím tlusté plazí ocasy, jak bičují zem. Vidím ohnivé jazyky, a za nimi tuším zuby. A cítím nechutný zápach. Ne, není to můj pot, takhle páchnou exotická zvířata z třídy plazů.
Už jsme jen tři metry nad zemí, ten čas najednou běží neuvěřitelně rychle. Už už se zdá, že na mne ten největší varan, jakýsi patriarcha, dosáhne. A plošina klesá snad ještě rychleji než zpočátku… Pak se varani jazyk zjevil vedle mne.
Skončily přípravy, začíná akce.
Seskočil jsem z výšky dvou metrů. Ukázal jsem publiku, jak vypadá předpisový parakotoul, a tím jsem získal docela slušnou rychlost. Kam se hrabou nějací varani na Trentona v plném běhu. Jediným problémem tady je ten omezený prostor, ale mně se zdálo, že si ty dračí mrchy mohou krky ukroutit, jak mě sledují.
Veronika udělala totéž. Svorně jsme proběhli mezi tou páchnoucí zvěří, teď nám kryje záda stěna tribuny.
„Dokážeš to?“ ptám se.
„Jo, jednoho snad oddělám,“ slyším ráznou odpověď. Zlaté děvče, má pro strach uděláno.
Vybírám si oběť.
Jistě, nejsou to žádné kapitální kusy, málokterý z ještěrů má víc než metrák, ale vidím jednoho, který nemusí vážit víc než padesát kilo.
„Ty toho, já támhletoho,“ říkám. Myslím, že jsem Veronice nechal toho ještěra, kterého jsem zabil při svých prvních hrách. Sám jsem si zvolil jiného. „Musíme mu zlomit páteř, a pozor na zuby. A pak dýku.“
„Jo,“ zněla stručná odpověď.
Vyrazili jsme. Odrazil jsem se a skočil své oběti přímo na krk. Každému slušnému savci této velikosti by ten úder musel přerazit páteř, ale varana konstruoval pánbůh z jiného materiálu.
A tak jsem udeřil podruhé.
Udělal jsem to potřetí ve své kariéře. Byla to bolest takřka nesnesitelná. Z pravého zápěstí mi vystřelila čepel ostrá jako břitva, která se dala použít jako slušná dýka.
Vytryskla krev. Nejdřív moje, potom plazí. Zabodl jsem čepel hluboko do krku té příšery a vedl dlouhý řez, nedbaje, že se mě obluda snažila kousnout do nohy a ocasem mi chtěla přerazit stehenní kost.
Čepel jsem zasunul zpět a odskočil jsem.
Vidím, že Veronika udolala svého draka snad ještě snadněji než já. Podobně jako mně i jí teče krev po zápěstí a také po noze.
Opět jsme ustoupili.
Zbytek stáda ucítil krev.
Vrhli se na své raněné druhy a záhy je rozervali na kusy. Nakupila se tady hora ještěřích těl, každý se snažil uchvátit ten svůj kus masa, a já věděl, že nyní vedeme na body.
Publikum přicházelo do varu. Nikdo nevydržel sedět, všichni stáli a jásali nad tím, co právě dole viděli. Jistě, už je muselo nudit to trpné čekání na smrt, které jim předváděli zbožní křesťané v bláhové víře, že tak dosáhnou nejvyššího stupně blaženosti.
Tohle bylo to pravé, co Římané chtěli vidět. Nejen krev, ale především boj, a toho jsme jim zatím dopřáli do sytosti. A tak doufali, že uvidí ještě víc. Nesmím je zklamat.
Ale o tom, že jsme ještě nevyhráli, nás přesvědčilo několik skutečností. Varanů bylo stále ještě deset, a na mnohé se při prvním hodování nedostalo. Kolem hlavy mi prolétl šíp. Jistě, málem jsem na to zapomněl, Tigellinus si přeje, aby oběti krvácely, aby to varani měli snazší.
A pak jsem zaslechl Veroniku, jak sprostě nadává.
Jeden z varanů se jí právě zakousl do nohy. Děvče, proč si nedáváš pozor? Dostal jsem pěkný vztek.
Varan, který kousl Veroniku, nebyl z největších. Uchopil jsem ho oběma rukama za trup, neměl víc než šedesát kilo. Co to je pro trénovaného chlapa? Mrštil jsem tou ještěrkou proti stěně arény. Doufal jsem, že jsem ji zabil, ale ona se za chvíli zase začala hýbat.
Veronika měla na noze šrám dlouhý dobře deset centimetrů. Musela si sednout, raněná noha ji neunesla.
Že bychom prohráli? Tomu se mi nechce věřit. Není ale moci, která by tady zlikvidovala dvanáct varanů, tím spíš, že oba krvácíme a v aréně to vypadá nejspíš jako u řezníka. Možná bude nejrozumnější, když teď využiji skryté čepele, abych ukončil její život a pak i svůj. Sice tím zklamu římské publikum, ale mně to už bude jedno.
A pak tu náhle byl.
Tak, jak měl napsáno v programu, zhmotnil se uprostřed arény chronocykl. Nebyl to můj stroj, to Veronika se konečně dočkala pomoci od svého vehiklu. Jistě, byla zraněná, a automatika je na to nastavena.
Slyšel jsem, jak hluk v obecenstvu poklesl o tři řády, a pak najednou bylo v aréně ticho, že snad bylo slyšet i kroky stáda varanů, kteří se začali stahovat přímo ke mně.
Ticho netrvalo dlouho. Publikum se opět dostávalo do varu, protože vidělo něco, v co ani nedoufalo.
Neváhal jsem totiž ani okamžik. Chronocykl nevozí jen cestující nebo zásoby, vozí také zbraně. Pod sedadlem jsou umístěny dva paprskomety, a věřte, že je umím ovládat. Jeden jsem hodil Veronice a z druhého jsem začal pálit do chumlu zmítajících se těl.
Brzy se celá desítka varanů svíjela na písku v křečích a kromě toho dostali zásah ještě dva lukostřelci, kteří ještě nevěděli, jaký má paprskomet dostřel.
Uchopil jsem Veroniku a odvlekl ji na palubu chronocyklu, přičemž jsem sundal dalšího zbytečně aktivního lukostřelce.
Usedl jsem za řízení, zavřel příklop a odstartoval.
Chronocykl poslušně přešel do Maragonu, a tam – zkolaboval…
* * *
„Víte, Trentone, někdy mi připomínáte Pastora,“ řekl Arsain. „Jen nevím, proč to všechno děláte. Ten chlap aspoň hrabe do vlastní kapsy, ale vy z těch extravagancí nic nemáte.“
A to už mě naštvalo. Jak jsem tak seděl naproti němu, tak jsem vytáhl z kapsy protokol, který jsme dali dohromady spolu s Veronikou. Než jsme předali chronocykl do dílen, tak jsme jej za vlastní peníze poslali na technickou kontrolu k nezávislému mechanikovi. Byl to bývalý technik MTPI, kterého sice před časem vyhodili pro pašování zlata ze starověké Persie, ale jinak to byl odborník na slovo vzatý. Našel jedenašedesát závad, z toho šest zásadního charakteru.
Arsain se díval na ten dlouhý seznam a pak vytáhl ze stolu jiný papír.
„Já tady mám taky protokol, ale poněkud jiný. Pochází z našich dílen. Našli závadu na komunikačním systému, kterou bryskně odstranili. K tomu píšou, že všechny popsané potíže vznikly pouze vinou chybné pilotáže.“
„A to si necháte líbit?“ vzkypěl jsem. „I kdybych pilotoval jako poleno, i kdybych nerozeznal brzdu od plynu a časovač od měřiče tlaku, na tenhle stisk se prostě musí chronocykl objevit, i kdyby vězel v Maragonu hluboko jako ve studni.“
„Zadržte!“ zavolal Arsain. V zápalu řeči jsem málem stiskl Morganův čip, a to by mohlo chronocykl přivolat i sem.
„Ty stroje mají zásadní vadu, Arsaine,“ povídám. „Ty nové modely stojí za hovno. Dvakrát mě nechaly ve štychu.“
„Jak to – dvakrát?“
„Aha,“ uvědomil jsem si. Tenhle Arsain ví jen o té druhé misi, o té první mu radši říkat nebudu.
Zazněl bzučák.
„Co je?“ stiskl Arsain tlačítko. „Říkal jsem, že mě nikdo nemá rušit.“
„Je to naléhavé,“ ozvala se sekretářka. „Právě přišlo hlášení, že agent Yago uvízl v Maragonu.“
„A kurva,“ použil šéf slova, která nebyla v jeho běžném slovníku.
„Bojím se, že máte pravdu,“ řekl mi. „Ale když ty nové mašiny…“
Nedopověděl, a dodnes mi není úplně jasné, proč.
„Nechme zatím technické záležitosti stranou,“ řekl. „My to tady teď nevyřešíme. Můžete mi předat výsledky mise?“
Na tuhle chvíli jsem se těšil. Veronika mu podala tlustou fotoknihu, bylo v ní víc než šest set snímků z hořícího Říma.
Pokýval hlavou. O nějaké pochvale nemohla být ani řeč, ale jistě ho to potěšilo.
„Doufám, že jste to město nezapálili vy,“ dodal, ale bylo zřejmé, že to nemyslí vážně.
Potom naši zprávu odložil a řekl:
„A ještě je tu jeden problém.“
„Jaký?“
„Co uděláme s touhle ženskou?“
„Kterou?“
Na monitoru se objevila tvář Claudie Octavie.
Ach ne, řekl jsem si. Ta měla přece zmizet ve víru meandrů, dopravil jsem ji sem přece v úplně jiném rameni, a teď…
Nikdo nepochopí, jak je to vlastně s tím lineálem. Jednou v něm lidé i osoby zmizí, a podruhé ne.
„Kdo to je?“ povídám.
„Claudia Octavia, aspoň ona to tvrdí. A také říká, že jste ji sem přivezl vy.“
„Nesmysl,“ povídám. „Osobně jsem se s Claudií Octavií setkal a osobně jsem jí přinesl příkaz k sebevraždě. Tady mám důkazy,“ a házím na stůl snímky, které jsem pořídil na Pandatarii. Byla na nich ta otrokyně, která se za Octavii jen vydávala. Pečlivý pozorovatel by Octavii našel v pozadí, s částečně zahalenou tváří. „Tohle – to je úplně jiná ženská…“
Já i Veronika víme své.
„Ale co s ní?“ ptá se Arsain.
„Snad jako obvykle,“ říkám a mám co dělat, abych se neprozradil.
„Asimilace, co jiného.“
Nu, a je to vyřešeno. Tahle ženská je prostě navíc, nikam nepatří. Tak si ji musíme nechat v našem věku. Není první ani poslední, koho ta smůla (nebo štěstí) potkala.
* * *
Ještě je třeba dodat, že od příštího týdne jsme dostali zpět svoje staré, vysloužilé, ale spolehlivé chronocykly.
Oficiální cestou se k nám nic nedostalo, což zavdalo mnoho příležitostí k různým neopodstatněným domněnkám. Faktem bylo, že nikdo z vedení MTPI nemusel své místo opustit…
A ještě maličkost – do knihoven se vrátil Sienkiewiczův román Quo vadis, takže se snad zas tak moc nestalo. Ostatně i ta jizva, kterou varan způsobil Veronice na stehně, se zahojila beze stopy. A tak vůbec nechápu, proč se mnou dva měsíce nemluvila.
* * *
Malý slovníček
Chronocykl – běžný dopravní prostředek pro cesty mezi meandry, kapotovaný stroj času pro jednu, dvě nebo šest osob.
Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.
Lineál – linie času, která sleduje historii tak, jak byla zapsána k 1. 1. 2101.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné; současně je lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
Morganův čip – je implantován do levého zápěstí poutníka. Vytváří tzv. Morganovo pole, jehož pomocí lze zachytit přítomnost poutníka v dané době. Je pevně propojen s chronocyklem, který je členovi HDMI přidělen. V případě, že hrozí Morganovu čipu zničení, automaticky se povolá chronocykl, který bývá obvykle zaparkován v Maragonu.
MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela paralyzovat a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů, nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se o tom, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.
Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.
