Eliška Hřebenářová – Dáma, pro kterou se vraždí

Mlha se líně převalovala ulicí, hustá jako smetana a zelená jako poctivá hrachová polévka. Plazila se po zablácených kočičích hlavách a olizovala zdi kamenných domů a vilek. Chvíli tu a chvíli tam. Těžká, hutná a s nádechem podivného odéru otevírala svou náruč každé zbloudilé duši, která měla odvahu vystrčit nos z tepla domova. Objímala vše jako milující matka a jako žárlivá milenka nechávala tmavé stopy na bílých límečcích a světlých šatech.

Albert si zhnuseně odplivl a podpatkem rozdrtil nedopalek. Dotěrné hysterické vzlykání linoucí se z útrob vilky mu začínalo jít na nervy. Ano, mít tělo mrtvého, hledaného vraha schované v peřinách se sněhově bílým škrobeným povlakem, to je zajisté tragédie, ale slečna Viktorie z celé události svým kvílivým hláskem zvládla udělat frašku, jako by jí povraždili celé příbuzenstvo.

Ze zdobného pouzdra vytáhl další ubalenou cigaretu, zapálil, si a rozvážně potáhl. Spěšné klapání vysokých podpatků a štkaní, které znepokojivě nabíralo na síle, mu napovědělo, že se celá ta absurdní scéna konečně blíží ke konci.

„Nezapomněla jste nic, slečno?“ podíval se jí do pláčem zarudlých očí a vyfoukl kouř. „Máte kam jít?“ nahlédl dovnitř, zda ostatní svědomitě pracují.

„Mám,“ popotáhla a rychle si otřela tvář hedvábným kapesníčkem s monogramem. „Půjdu k tetě, bydlí na druhém konci města. Jsem si jistá, že mě u sebe nechá přespat,“ s opatrností dámě vlastní si osušila oči a pokusila se o úsměv. „Jste tak milý, že se staráte,“ rty se jí zachvěly.

Rychle přikývl a rukou ji pobídl, ať jde. Nechtěl být svědkem jejího dalšího výbuchu pláče. „Je to moje práce. Pokusíme se to vyřešit, jak nejrychleji to půjde, abyste se mohla vrátit domů, slečno,“ smekl klobouk, aby jí dal jasně najevo, že je čas jít.

Nakrčila obočí a rukama si začala ovívat obličej, jako by to snad někdy skutečně zabránilo slzám.

„Omlouvám se,“ vzlykla, „vážně už bych měla jít. Nechci vás zdržovat,“ hbitě popadla malý kožený kufřík a rychlým krokem vyrazila ulicí.

Díval se za ní, dokud ji mlha zcela nepohltila. Pak luskl prsty: „Sledujte ji. Na každém kroku. Chci vědět o všem, co udělá. Každý její krok mi budete hlásit. Jasné?“

Dva až příliš nápadní vazouni v uniformách spěšně přikývli, zkontrolovali nabité pistole a odhodláni splnit úkol do posledního puntíku vyrazili po Viktoriiných stopách.

Albert se vrátil do domu. Pozvolna vystoupal do ložnice dámy a zadíval se na tělo na lůžku.

„Nech být ty punčochy!“ okřikl automaticky kolegu a naklonil se nad mrtvého.

Oči doširoka rozevřené, ústa pootevřená, jak lapal po posledním dechu, a kolem krku černý krajkový podvazek.

Natáhl si rukavice a vzal zavražděného mordýře za dlaň. Pečlivě ji celou prohlédl a pak špičkou nože vydloubl zpod nehtu zvláštní hmotu. Prohlédl ji, i pod lupou, ale nebyl schopen ji k ničemu přirovnat. Nepřipomínalo to nic, co by se nacházelo zde v domě, ale ani lidskou kůži.

„Nezabili ho tady,“ zabručel a vstal. „Zjistěte mi, co je to za hmotu,“ strčil nůž do ruky jednomu z policistů. „A kde to ve městě najdu. To nás snad navede na správnou stopu.“

***

Rozbité sklo tiše napadalo na drahý koberec. Emily protáhla ruku do místnosti a otevřela okno. Na kratičkou chvíli se zaposlouchala, zda někoho nevyrušila, a pak se protáhla dovnitř.

Rozhlédla se po zcela zjevně dívčím pokoji a vytáhla předem připravený seznam. Hbitě projela všechny zásuvky nočního stolku a do brašny nastrkala šperky, které našla. Z šatníku sebrala kožešinové štucle, kožené rukavice a vůbec vše, co se dalo bez obtíží prodat.

Nožem rozervala papírové stěny paravánu a shodila ho na zem. Jen tak, kdyby náhodou… a vydala se o patro níž. Věděla naprosto přesně, které knihy v domě jsou cenné, zbytek ji nezajímal. Byla dobře připravena.

Nakonec sešla i do hodinářovy dílny. Vzala všechny dílky a ozubená kolečka z drahých kovů či slitin. S přesností profesionálovi vlastní na první pokus otevřela trezor a sebrala všechny drahokamy, kterými mistr zdobil svá díla pro dámy z vyšší společnosti, a také dokumenty v sejfu skryté.

Jednu věc ale hledala marně. Klícka zavěšená nad pracovním stolem byla prázdná. Ptáček zmizel, ale dvířka byla zavřená. Sebrala ho policie. Zanadávala, vyběhla zpět k oknu a protáhla se ven.

Seskočila tiše jako kočka na chodník a rozhlédla se. Vyrazila svižným krokem, šátek a masku stáhla až o tři bloky dál. Prohrábla si vlasy a v ručním zrcátku zkontrolovala, že si nerozmazala líčidla nebo nevypadá podezřele.

V odrazu se za ní mihl temný stín.

Otočila se. Nevydala ani hlásku, ale vystrašilo ji to. Pohledem pročesávala stíny potemnělé ulice, všechna zákoutí a podloubí. Nebyl to klam, tím si byla jistá… ale nikoho neviděla. Ponořila ruku do kapsy a nahmátla břitvu. Nic moc, ale na zastrašení stačí. Obrátila se. Nosem téměř škrtla o rozložitou hruď mohutného vazouna.

Ztuhla a ztěžka polkla. Teprve potom se donutila zvednout oči nahoru – k jeho tváři.

Celí v černém, tváře kryté šátky a na hlavách klobouky, ji všichni tři propichovali studeným pohledem.

„Dobrý večer,“ promluvil nakonec ten, který stál nejblíže. „Tak se znovu setkáváme,“ oči se pohnuly v úsměvu, který kryla látka před jeho ústy.

„Nenašla jsem to,“ sklopila oči a couvla.

„Nenašla,“ pokýval hlavou. „To ale šéfa nezajímá. Měla jsi to přinést a mělo to být dnes večer. Tak jsme se dohodli,“ těžká tlapa jí dopadla na rameno, její váha jí téměř srazila na kolena.

„Potřebuju víc času!“ pokusila se ho setřást.

„Měla jsi na to den, to stačí!“

„Všude čenichá policie! Určitě to vzali oni! V domě to není!“ bránila se a snažila utéct, obří prsty však rameno tiskly příliš silně.

„Kdes nechala Artura, srdíčko?“ naklonil se k ní. „Měl ti pomoct. Spolu byste s policií problém neměli,“ trhl s ní blíž k sobě, aby pochopila, že je ve vážném průšvihu.

„Je mrtvý. Porušil dohodu, vtrhl do domu už odpoledne… uškrtili ho podvazkem,“ uhýbala pohledem a snažila se vykroutit z jeho sevření.

„Myslíš, že ti to budu věřit?“ rozchechtal se.

„Zajdi se zeptat strážníků, dost intenzivně to teď řeší. Dvě vraždy takhle krátce po sobě… můžete si za to sami!“ vytrhla se mu a rozběhla se pryč.

„Chyťte ji!“ štěkl.

Slyšela za sebou dusání. Rozhýbat těla jejich proporcí jistě chtělo spoustu energie, ale to dunění kroků rozléhající se širokou ulicí, to bylo nebezpečné pro všechny čtyři. Bála se. Jen nevěděla, zda má větší hrůzu z těch tří nebo z měšťanů, kteří se mohli kdykoli probudit a zburcovat policii.

Přehoupla se přes nízkou zídku a po pergole přistavěné k domu vyšplhala na střechu. Šťastná volba. Dřevo praskalo i pod její vahou a psí víno bylo to jediné, co ji zachránilo od pádu zpět na zem. Oni za ní nevylezou.

Pevně sevřela brašnu a rozběhla se po střechách.

***

Opřený o kamennou fasádu domu sledoval noční oblohu. Lampy už dávno svítily, ale v ulicích jich bylo tak málo, že nemohly narušit pohled na hvězdy. Cítil se klidný. Takhle báječně mu nebylo už hodně dlouho. Příjemné posezení s přáteli v opiovém salonku – to bylo přesně to, co Albert už dlouho potřeboval.

„Moc pracuješ,“ vynadal si a promnul zátylek. „Žijeme v temných časech,“ povzdechl si, pečlivě zapnul kabát a navlékl rukavice. Čas jít domů a pohroužit se do důkazů posledního případu. Dobře věděl, že bez něj by město už dávno zachvátil chaos a lidé by se i báli vyjít ze svých domovů.

Šel přímo, klobouk naražený hluboko do čela, neměl rád, když na něj lidé koukali. A lidé na něj koukali rádi. Město je divoké a člověk v roztržkách snadno přijde k úrazu – zděšený pohled slečny Viktorie, když viděla jeho zjizvenou tvář, mu ale pro dnešek bohatě stačil.

Měl dobrou náladu, tancoval mezi lidmi, kteří se stále ještě v hojném počtu trousili po ulicích, a striktně se vyhýbal temným, zapadlým nebo zabláceným uličkám, kde rozhazovaly své sítě holky lehkých mravů.

A pak se zastavil. Nebyl si jistý proč, ale léty prověřená a vycvičená intuice mu tak nakázala. Chloupky vzadu na krku se postavily do pozoru – něco nebylo v pořádku. Zaposlouchal se.

Poblíž něco zarachotilo. Nebyl to takový ten běžný zvuk, tohle byl zvuk, který se snaží nebýt slyšen. Pootočil hlavu, ale nic nezahlédl. Ruka mu vystřelila sama od sebe. Dřív než jeho hlavě došlo, co jeho uši slyší.

Dlaní podepřel hedvábný korzet a počkal, až dívka nabere rovnováhu.

„Díky,“ špitla, sama se styděla, že tak nešťastně zakopla.

Rozladěně se k ní otočil. Ten pocit byl pryč. Uteklo to, aniž by věděl, s čím má tu čest. „Viktorie!“ obočí mu překvapením vystřelilo téměř na vršek hlavy.

Podívala se na něj a rázem nevěděla kam s očima: „Omlouvám se,“ vyhrkla a rychle se chystala odejít.

Chytil ji za ruku: „Není bezpečné se takhle po nocích toulat sama, proč nejste u své tety?“

„Chtěla mi pomoct přijít na jiné myšlenky, tak jsme vyrazily ven, zatancovat si a tak… ztratila se mi… a pak jsem se ztratila já,“ přiznala, oči sklopené.

Pustil ji a nabídl rámě: „Mohu vás pozvat na čaj?“ zkusil to smířlivě. „Rád bych si trochu promluvil o uplynulých událostech, v přátelském duchu,“ odmlčel se, „a samozřejmě se ujistil, že dorazíte domů v pořádku.“

Přikývla a zavěsila se do něj. Vysvětlila mu, kam se potřebuje dostat, a on, se znalostí dobrým policajtům vlastní, vybral nejlepší podnik blízko jejího nového domova. Vlastně se ani moc nespletl, Viktorie viděla už mnohem horší podniky – tady alespoň neležely mrtvé krysy v koutech a živé neběhaly mezi návštěvníky.

Přidržel jí židli, aby se v černých smutečních šatech mohla pohodlně posadit, oběhl stůl a zabral místo naproti ní. Neptal se jí na názor, rovnou objednal a vytáhl zápisník.

„Nebudeme to protahovat,“ vysvětlil.

„Vy už jste na něco přišli?“ podivila se.

„Ne. Ale možná mi poradíte. Co se stalo vašemu otci, to zajisté víte,“ odmlčel se.

„Ano, těch ohavných fotografií jste mne neušetřil,“ otřásla se.

„Máte tušení, kdo to udělal?“

Zavrtěla hlavou.

„Zavraždili i společníka vašeho otce, Viktorie, kováře, který mu vyráběl dílky pro všechny jeho hodiny a vynálezy. Ani tak by vás nic nenapadlo?“

Trvala si na svém.

„A ten muž ve vaší posteli? Neznala jste ho?“

Zoufale se na něj podívala: „Na všechno už jsem vám odpověděla. Já nic nevím, otec se mnou o obchodech nemluvil, říkal, že to není bezpečné a že žena by se neměla zajímat.“

„Dobrá. Dokázala byste mi říct, co je tohle, Viktorie?“ předložil jí hromádku papírů.

S trochou nedůvěry je opatrně vzala do rukou, dokonce stáhla rukavičky, aby měla v prstech cit. Byly to plány. Nehotové, nedokončené, ale i tak mluvily jasně – hodinář chtěl vytvořit umělé údy a možná i orgány. Některé byly propracované do detailu, jiné jen naskicované.

Listovala. Listovala tak rychle, až se jí archy vysmekly z rukou a rozlétly se po podlaze. Energicky vstala a očima těkala po místnosti, zmatená, nepřipravená pochopit, co právě viděla.

„Viktorie?“ zlehka se dotkl její paže. „Co chtěl dělat?“

Vrhla se na zem a rychle začala sbírat: „Omlouvám se,“ vzlykla. Shrabovala plány na hromadu, bylo jí jedno, kolik jich pomuchlá nebo zašpiní. Byla velmi rozrušená.

„Viktorie!“ chytil ji za ramena a zvedl. „Vzpamatujte se, potřebuji, abyste se mnou mluvila!“ zlehka s ní zatřásl.

Štos plánů tiskla k hrudi tak silně, až jí zbělely klouby. Dívala se na něj, oči doširoka otevřené, vyplašené a zoufalé. Vypadala jako štvaná laň. Mlčela. Oba mlčeli.

„Mrzí mě to,“ zašeptala.

Nechápavě stáhl obočí ke kořeni nosu.

Vyškubla se mu a vyběhla na ulici.

***

Několik let mravenčí práce a plánování padalo do špinavé řeky. Náčrty a skici smáčela voda a ona se smála. Byl to hysterický smích – víc než cokoli jiného. Emily z toho neměla ani trochu radost. Hledala ty plány, potřebovala je… a teď, když konečně zjistila, kde jsou a kdo je má, byly pryč. A navíc o všem věděla policie.

I když už jen kvůli tomu, že o nich policie věděla, musely pryč. To bylo bez diskuze. Zničit je, to byla jedině správná věc. Kdyby k nim tak byly kopie… Potřebovala si je pročíst nebo alespoň prohlédnout. Vědět, co nakreslil a jaké poznámky k tomu napsal.

Ale řeka všechno nemilosrdně spolykala.

Chvíli ještě stála na hraně nábřeží, když všude okolo už bylo ticho a nikde žádný svědek, který by mohli říci, že ji viděl. Překonala nutkání skočit do vody a pokusit se zachránit, co se dá, a obrátila se k odchodu.

„Viktorie!“ volání se rozléhalo okolím.

Emily věděla, koho hledá a kde by ji našel, ale bylo jí to jedno. Vyhnula se mu a zmizela jako duch. Původně měla plán, jenže teď se všechno rozpadlo jako domeček z karet. Ale vzmužila se, sevřela brašnu plnou kradených věcí a vyrazila do Dolního města.

Vlastně se ani nejednalo o město, spíš o pouhou čtvrť, ale odkdy název věrně popisuje místo? Dolní město leželo v okolí řeky, v oblasti, kde pravidelně několikrát ročně stála voda až po kolena a, díky rozsáhlé síti kanálů, většinou nejen voda.

Platila tu jiná pravidla, lidé se řídili jinými zákony a policie sem zavítala jen málokdy – většinou jim tu šlo o krk. Starosta dokonce nechal celou čtvrť obehnat vysokou a silnou zdí, aby zamezil kontaktu slušných lidí s těmi z Dolního města. Ale mafie a zlo si vždycky najdou svoje cestičky.

Odhrnula husté trnkové větve a protáhla se dírou ve zdi. Za ní to žilo. Špinavými, páchnoucími ulicemi chodili lidé, projít se téměř nedalo, všichni do sebe strkali a šarvátky na nože nebyly ničím výjimečným. Krev tekla proudem a místo holubů létaly vzduchem zuby. Nikdo vlastně nevěděl, kde se bere populace čtvrti, úmrtnost tu byla obrovská. A rozhodně se nejednalo o přirozené příčiny… tedy pokud nůž v zádech není považován za přirozené úmrtí.

Velmi opatrně se davem, či spíše tlačenicí, přesunula k jednomu z místních obchůdků. Byl to zapadlý a špinavý krcálek, jako všechny v téhle čtvrti, zvonek nad dveřmi dávno nefungoval, zato bylo obecně známo, že majiteli výborně funguje brokovnice.

Mlčky vysypala na pult všechny drahokamy a šperky, na oplátku dostala objemný a pečlivě zabalený balík. Všechno proběhlo v tichosti, jen na sebe kývli a obchod byl uzavřen.

Sotva vyšla ven, zradilo ji vědomí.

***

„Byl jsi tu celou noc?“ ozval se kolegův hlas.

Albert sebou trhl a podíval se na něj: „Byl,“ odpověděl po chvíli. „Nedá mi to spát.“

„Je to jen další případ, měl ses jít v klidu vyspat.“

„Mluvil jsem včera s Viktorií,“ promnul si spánky a protřel oči. „Ukázal jsem jí ty plány, které jsme našli v obchodě jejího otce. Vyděsila se, sebrala mi je a utekla. Hodila je do řeky.“

„Měli jsme udělat kopie,“ ušklíbl se. „Ví něco víc než my?“

„Možná. Ale víš, co je zvláštnější? Ta hmota, kterou měl mrtvý vrah pod nehty, není k nalezení nikde ve městě, ani v jejím domě. Když ho dusili jejím podvazkem, drásal něco, co nikde v okolí není. Tedy za předpokladu, že stále považujeme podvazek za vražednou zbraň.“

„Viděl jsem stopy, přesně to odpovídá.“

„Nikdo neslyšel křik, nikdo nic neviděl, ta hmota není odsud, ale podvazek je… a navíc měl na čelisti modřinu velikosti dámské pěsti, drobnější ručky,“ odmlčel se, „přerazila mu čelist. Jedna rána.“

Druhý muž se zasmál: „To už je trochu přehnané.“

„Byl jsem při pitvě. Kdyby ho někdo praštil po smrti, nevylila by se mu modřina. Kdyby ho nepraštili pěstí, proč by tomu odpovídal otisk? Nebo proč by mu čelist lámali až posmrtně?“

„Zmatení stop?“

„Kterých? Na místě jsme nic nenašli. Ten, kdo to udělal, byl profík. Zkušený. Nic takového jsem ještě neviděl… Tři chlapi jsou mrtví – vynálezce, kovář a zabiják. A nikde nejsou stopy po jejich vrahovi,“ vrátil se zpět k práci.

„Cos tu dělal celou noc?“

„Pamatuješ na ty součástky, které jsme našli v ptačí kleci v pracovně hodináře?“

Komisař se naklonil před Albertovo rameno. Na stole ležel drobný nazlátlý ptáček, celý poskládaný z ozubených koleček a plíšků. Jen nedržel pohromadě.

„Chybí jeden díleček. Jeden kousíček, aby byl kompletní,“ podíval se na přítele Albert a postrčil k němu papír s náčrtkem plíšku ve tvaru E. „Když ho najdeme, možná najdeme i spojitost mezi těmi vraždami.“

„Viktorie?“ nadhodil.

„Ne. Tohle dělá někdo jiný. Jenom jsme si ho ještě nevšimli,“ zapálil si. „Je tak opatrný, že ho musíme mít přímo před nosem, abychom ho neviděli…“

Dveře se rozletěly a dovnitř vpadl zadýchaný řadový strážník: „Dům slečny Viktorie byl přes noc vykradeni“

Albert se podíval na svého kolegu: „Přímo před nosem. Je nám buď v patách, nebo naopak krok před námi. Jen nevím, co z toho je horší.“

***

Voda byla ledová.

Vzpírala se, rvala se s mužem, který jí držel hlavu v sudu, ale chlad ji ochromoval.

Nevěděla, jestli to byly sekundy nebo minuty, než ji pustil, ale přišlo jí to jako věčnost. Padla na zem a odplazila se kus stranou.

Chytala dech a snažila se zjistit, kde vlastně je. Naposledy si pamatovala Dolní město… a pak se probrala tady. Zadívala se na pár těžkých bot, a pak pozvolna zvedla pohled. Tušila, co uvidí. Úsměv špinavých, zkažených zubů se na ni šklebil z odulé tváře jednoho nepoučitelného snílka.

„Tak se znovu setkáváme, drahoušku.“

Plivla na něj.

Vrazil jí facku, až se praštila o zem. „Dej nám ty plány a všechno bude v pořádku,“ chytil ji pod krkem a zvedl do vzduchu. Se zalíbením se díval, jak mrská naprázdno nohama a snaží se uvolnit.

„Já je nemám!“ neváhala ani vteřinu. Pokud je stále chtějí, ještě nedostali její tašku. Na starého obchodníka byl spoleh. Obchody ano, ale všechno udržet čisté, tajné a stranou mafie a králů podsvětí.

„Nech mě to osvětlit – mrtvý hodinář, mrtvý kovář, dva policisté, náš vrah zavražděný,“ Sledoval ji. „Kolik dalších, než ty papíry konečně dostaneme?“

„Nevím,“ zasípala. „Nemám je.“ Moc se potřebovala zahřát, dny byly sychravé, v kanálech zima až praští a ona byla mokrá. Nezmohla se ani na pořádnou obranu.

„Vybrala jsi trezor v jeho pracovně! Přestaň lhát!“

„Tohle tam nebylo! Kdyby ano, vzala bych to!“ zapřela se vší silou do prstů, které jí obemykaly krk. Cítila, jak jí tělesná teplota nepatrně stoupla. Tak akorát. Zabrala a uslyšela uspokojivé zapraskání. Znělo to jako suché větve.

Odtáhla jeho ruce od svého těla a pevně je sevřela v dlaních. Chrupalo to. Dívala se na něj. Na jeho šokovaný obličej.

„Vyřiď svému pánovi,“ pousmála se, „že i kdybych to našla, nikdy to nedostane.“ Po tváři se jí rozlil široký úsměv, doslova od ucha k uchu. Sledovala, jak si s hrůzou prohlíží své zdeformované prsty. „Zkuste mi ještě jednou zkřížit cestu a bude hůř,“ řekla klidně a vykopla dveře cely z pantů.

***

„Takže,“ odmlčel se. „Vešel do domu jediným oknem, které mohl rozbít, aniž by nadělal větší hluk,“ podíval se na své kolegy, „nikdo ho neviděl, nikdo ho neslyšel, vybral všechny cennosti, otevřel trezor v pracovně zavražděného… a zase v poklidu odešel.“

„Ano,“ odpověděli svorně.

„Přiveďte mi Viktorii, tohle už není náhoda,“ zapálil si. Ruce se mu vzteky tak třásly, že málem zlomil cigaretu. Sotva měl plíce naplněné kouřem, trochu se mu ulevilo. Řádně si vychutnal první šluk, až pak se rozhlédl po strážnících, kteří kolem něj bez pohybu postávali.

„Tak co je?“ houkl. „Přiveďte ji na stanici!“

„My nevíme, kde bydlí, pane,“ odpověděl trochu nesměle jeden.

„Nechal jsem ji sledovat… To ještě nenapsali hlášení?“ zahromoval. Začínalo ho to štvát – celá tahle situace, tenhle případ… a vlastně i tihle neschopní lidé.

„Oni,“ muž se zamyslel, jak to říct, „zmizeli, pane.“

Střelil po něm pohledem: „Co?“

„Oni prostě zmizeli, už se neukázali. Rodiny je hledají, už jsme po nich vyhlásili i pátrání a vylepili podobizny,“ koukal vyloženě zoufale, netušil, proč zrovna on dostal toho Černého Petra a musel veliteli říct takovou věc.

„Najděte mi její tetu, bydlí u ní,“ zamračil se. V mužích by se krve nedořezal, bylo to na nich vidět. Pohledy upírali do země, snažili se vypadat menší, zmizet na místě. „CO?!“ rozkřikl se na celou ulici. „Co je zase za problém?“

„Ona nemá žádnou tetu, pane. Žádnou živou, o které by byly záznamy,“ špitl ten chudák, na kterého vyšla řada.

Notnou chvíli se musel přemáhat, aby mu nebouchly saze. Nakonec mocně potáhl z cigarety.

„Prohledejte dům a zajistěte důkazy!“ odpověděl navenek klidně. „Sejdeme se na stanici,“ vykročil ulicí, ale nakonec se ještě zastavil a otočil. „A opovažte se něco vynechat nebo přehlédnout!“

***

Z posledních sil se vytáhla z kanálu a vykuckala menší množství splašků, které na útěku spolkla. Bylo jí zle a točila se jí hlava. Prsty měla rozdrásané od všudypřítomných kamenných bloků a rezavých šprušlí zašlého žebříku. Ale byla z toho venku. Chvíli ležela na zemi a dívala se na nebe. Stmívalo se a pozvolna padala mlha. Emily měla mlhy ráda, dávaly jí možnost nepozorovaně utéct, sledovat nebo dělat zakázané věci.

Opatrně se vyškrábala na nohy a opřela se o zeď. Noha ji bolela jako čert. Cítila, jak jí po stehně teče horký pramínek. Promnula si spánky, utrhla lem sukně a ránu převázala. Nadávala si, že se vůbec snažila z kanálů dostat suchou nohou po ochozech. Kdyby rovnou skočila do, řekněme, té hmoty, nemuseli ji postřelit.

Pomalu, podél zdí, vyrazila ulicí. Opírala se při chůzi, bylo jí jedno, kolik stop za sebou zanechá, ranní deštík je stejně všechny smyje. Jenom se chtěla dostat domů. Jakkoli. Hlavně domů.

Byla dávno tma, když se konečně natáhla po klice. Po zádech jí přejelo zamrazení. Zarazila se a sklonila se k zámku. Dívala se, sledovala, až pak ji to udeřilo do očí – byl poškozený. Sice jen lehce, ale rozhodně se k ní někdo snažil dostat.

Opřela se čelem o kamennou fasádu a na chvíli zavřela oči. Bylo jí špatně. Měla dojem, že už neujde ani krok. Pak se zadívala na zeď a prstem začala počítat kameny. Šest nahoru, pět doprava a tři šikmo. Rozhlédla se, jestli v okolí nikdo není, a otevřela skrýš.

Nahmatala šestiraňák a potichu úkryt opět zavřela. Teprve pak pozvolna začala otevírat dveře. Nejdřív pomalu, pak do nich vrazila. Rozlétly se dokořán. Sama stála skrytá vedle veřejí, stěnu za zády.

Nic se neozvalo. Opatrně nahlédla.

Vynadala si za přehnanou ustrašenost. Na zemi ležela její taška a koupený balík.

Zavřela za sebou, pečlivě zamkla a rozsvítila, až když byla bezpečně zavřená ve sklepní pracovně. Odsud světlo na ulici vůbec nepronikalo. Nestála o to aby nějací zvědavci zjistili, co po večerech dělá, nebo se šťourali v jejím soukromí. Nepotřebovala detaily ze svého života slyšet z úst vyhlášených drben.

Opatrně si sedla a prohlédla si ránu. Kulka neprošla příliš hluboko. Celé zranění vlastně nebylo nijak děsivé. Stačilo menší ošetření a důkladný obvaz, aby se jí ulevilo. Chvíli seděla, uvařila si teplý čaj, a přemýšlela.

Pak hodila balík na stůl a opatrně ho rozbalila. Na nos si nasadila brýle. Nepotřebovala je, ale přišla si sečtělá, když je nosila. Prohlédla si obsah – střelný prach, pár výbušnin a trhavin, nezbytné součástky a drobnosti. Bylo tam vše, přesně jak se domluvili. Měla ráda, když bylo na lidi spoleh.

Otevřela zápisník, prohlédla si nákresy a s chutí se pustila do práce.

***

Chvíli na dveře vytrvale bušil, zvonil na zvonek, pak znovu bušil. Všechno v něm vřelo. Neměl absolutní ponětí, o co tu jde a kdo si s ním zahrává, ale chtěl to rozseknout a vyřešit. Bohužel však věděl, že neví víc, než že dům, u kterého stojí, mu Viktorie ukázala jako dům své tety.

Dveře se pomalu otevřely.

„Přejete si?“ drobná černovlasá dívka na něj upřela velké oči. Její vzhled ho na chvilku až zarazil. Vypadala mladičká, skoro jako panenka. Tiše si povzdechl nad móresy dam z vyšší společnosti – jejich potřeba namalovat si na obličej cokoli jiného jen ne sebe samu byla neuvěřitelná.

„Hledám slečnu Viktorii, slečno,“ vysekl poklonu a smekl klobouk. „Zřejmě jsem byl mylně informován, že zde bydlí její teta a na přechodný čas i sama slečna Viktorie.“

„Velmi lituji, ale žádná dáma takového jména tu nebydlí, žiju tu sama, pane,“ odpověděla milým tichým hláskem a plaše se usmála.

„Slečno…,“ odmlčel se. Přišlo mu hloupé, že sem jen tak ve vzteku vtrhl a vzbudil cizí ženu.

„Emily,“ napověděla mu.

„Slečno Emily,“ opět se uklonil, tentokrát mírněji, „rád vás poznávám. Jmenuji se Albert, jsem náčelníkem policie. Mohu vás pozvat na snídani, abych vám vynahradil svou neomalenost?“

Dívala se na něj, měla kouzelné oči, nemohl se od nich odtrhnout, cítil, jako by se mu dívala až do duše. A hlavně ho její přítomnost uklidňovala. Jako by nic, co se kolem něj dělo, nebylo důležité.

„Dojdu si pro kabát,“ obrátila se a zmizela v domě.

Potřásl hlavou. Neměl tušení, co to bylo. Takhle divně se ještě nikdy necítil. Pro jistotu si zapálil. Chtěl mít jistotu, že má hlavu čistou a nic se mu nezdá.

Vrátila se nečekaně brzy. Ani nestihl dokouřit. Pravidlo pěti minut jí zřejmě zůstalo zatajeno.

„To je v pořádku,“ zastavila ho, když chtěl cigaretu típnout. „V klidu dokuřte, nevadí mi to,“ zamkla za sebou a otočila se na něj.

Nabídl jí rámě a naznačil směr, kterým půjdou: „Velmi se omlouvám a věřte, že je mi můj vpád skutečně trapný.“

Přikývla: „Jistě.“

„Kdybyste o slečně Viktorii věděla, řekla byste mi to, že, Emily?“ podíval se na ni.

Obrátila na něj pohled: „Něco provedla?“

„Ano, slečno,“ přikývl, „s největší pravděpodobností zabila pět lidí.“

Zděšení v její tváři bylo nehrané a takřka dokonalé: „Ráda bych vám pomohla, opravdu, ale v mém domě nikdo nežije. Jen já.“

„Nebojíte se?“ utrousil.

„Žena si musí umět poradit, když ji všichni muži opustili a nechali samotnou na holičkách,“ odvrátila a sklopila oči.

„To mě mrzí, dáma jako vy by rozhodně neměla být sama a opuštěná,“ přidržel jí dveře do lokálu, kabát a pak samozřejmě i židli. Sedl si naproti: „Objednám oběma, pokud vám to nevadí. Znám kuchaře,“ pousmál se.

Přikývla a stáhla si rukavičky.

Vytrénovaný instinkt ho bodl jako žhavá jehla. Něco nebylo v pořádku. Nedal to na sobě znát, stále čekal, aby rukou přivolal obsluhu, ale oči se mu stočily k ní. Prohlížel si ji. Od vršku hlavy a vlasů až k pasu, dál neviděl.

Pak ho to udeřilo do očí. Chvíli přemýšlel, ale pak se rozhodl dělat jakoby nic. Na práci bude čas po snídani – v klidu objednal a pak se otočil zpět k Emily.

„Takže,“ zamyslel se, „vaše rodina je po smrti? Pokud se mohu ptát?“

„Velitel může vše,“ pousmála se. „Ano, moje rodina je mrtvá. Pokoj s nimi.“

„A vy se živíte…,“ naznačil rukou, aby odpověděla.

„Vyznám se v drahých kamenech a kovech. Když za mnou lidé přijdou, ocením je, aby neprodávali pod cenou. Nemám ráda, když někdo někoho vědomě šidí,“ hrála si se svými rukavičkami.

„To je zajímavé,“ pokýval hlavou. „Vyznáte se i v předmětech?“

„Občas, to závisí na typu,“ podívala se na něj. Nebyla si jistá, co tím myslí.

„Dobře, co si tedy myslíte o tomhle?“ vytáhl z kapsy fotografii téměř složeného ptáčka. Nespustil z Emily oči, když ji vzala do ruky. Každý záchvěv v obličeji, každý záškub svalu, cokoli mohlo být důležité. A našel to.

V těch velkých očích, zradily ji. Toho ptáčka poznala.

„Nevím, co to je,“ odpověděla klidně. „Vypadá to na precizní práci, ale nic drahého nevidím,“ posunula ji po stole zpět.

Kývl a natáhl k ní ruku: „Tak děkuji za pomoc.“

Sledoval ji. Zaváhala, nechápala, co po ní chce a co dělá. To byla jeho výhoda. Nakonec mu rukou potřásla.

Pevně sevřel drobnou dlaň a obrátil ji hřbetem vzhůru. Zadíval se na její nehty, a pak na ni: „A k tomuhle mi řeknete co?“

Trhla rukou k sobě, aby ji pustil.

„Máte za nehty krev, Emily. Sice zaschlou, ale nemýlím se,“ upozornil ji ledově.

„Pusťte! To bolí!“ zvýšila hlas, aby na sebe upoutala pozornost. Doufala v pomoc některého z gentlemanů u okolních stolů. Albert si ale byl jistý, že má dostatečný respekt, aby se nikdo z nich nezvedl.

„Odpovězte mi, Emily. Nebo si začnu myslet, že jste namočená v něčem, v čem rozhodně být namočená nechcete.“

Dívala se na něj. Uklidnila se.

„Včera večer mě postřelili,“ nazlobeně zabodla oči do země. „Možná byste si měl víc hledět své práce než nějaké slečny Viktorie, náčelníku!“ vytkla mu.

„Proč jste nic nenahlásila?“ vytáhl sešitek na poznámky.

„Protože tady se s mafiány nikdo do křížku nepustí. Nezvládli jste ani ukočírovat obchody v Dolním městě,“ odsekla.

Ušklíbl se, kočička začala vystrkovat drápky: „Mohu vidět ránu?“

„Jistěže ne! Je na stehně a já vám své stehno rozhodně ukazovat nebudu! Rozhodně ne tady, ne vám a vlastně rozhodně vůbec ne!“ obořila se na něj.

„Dobře. A teď mi povězte, co víte o tom mechanickém ptáčkovi,“ nenechal se rozhodit.

„Nic.“

„Nedělejte ze mě hlupáka, slečno Emily. Oba víme, že to není poprvé, co ho vidíte.“

„Nic vám o něm neřeknu. Možná jsem ho viděla, ale nic víc nevím.“

„Kdy jste naposledy viděla Viktorii?“ založil ruce na prsou a probodl ji pohledem.

„Nikdy,“ procedila skrz zuby.

„Emily! Nelžete mi!“

„Něco vám povím, Alberte,“ naklonila se zlehka přes stůl, nevydržela být klidná, bylo to poznat. „Viktorie je mrtvá. Hledáte ji zbytečně!“

Sledoval ji. Chvíli tiše. „Mrtvá,“ zopakoval nakonec. „Jak dlouho a kdo to udělal?“ naklonil se tentokrát on k ní.

„Viktorie, drahý Alberte,“ vychutnala si, jak nenávistně vyslovila jeho jméno, „Viktorie je mrtvá tak dlouho, jak já jsem naživu,“ energicky vstala a převrhla stůl – těžký a poctivý dubový stůl, žádný lehoučký, který by dáma unesla jednou rukou. Doslova ho chytla, trhnutím překotila a hodila na Alberta.

„Vyřeš tohle!“ ušklíbla se a chvatně odkráčela, než ji někdo stihl zastavit.

***

Vylomila okno a vlezla do místnosti. Nesměla čas ztrácet čas, na to už čmuchal až moc blízko. Trhnutím otvírala zásuvku po zásuvce a vysypávala jejich obsah na zem. Pak přitiskla ucho k trezoru a s trochou jemné práce a důkladného poslouchání prolomila kód. Rukou rozhrnula obsah a vyházela ho ven.

Strhla ze stěny pušku, kterou tam měl Albert na okrasu, a zkontrolovala zásobník. Prázdný. Nevadí. To nikoho nenapadne.

Rozrazila dveře na chodbu. Nesnažila se být tichá, klapání podpatků se rozléhalo chodbou. Poslouchala mužské hlasy. Šla za zvukem. Utichaly. Věděli, že je něco špatně. Odjistila zbraň. Dusala kupředu a ostražitě vyčkávala. Netrvalo to dlouho.

Namířila na prvního strážníka, který jí přišel do cesty: „Ten mechanický ptáček. Kde je?“

Stál a zíral s otevřenými ústy.

„Pohyb!“ štěkla.

Chodba se začínala pozvolna plnit, přestože policisté nevěděli, co mají dělat. Několikrát padlo Albertovo jméno. Potřebovali svého velitele, aby jim poradil. Nikdo ale netušil, kde ho hledat.

„Dejte mi toho ptáčka a nikomu se nic nestane,“ zvedla zbraň do výše očí a zamířila. „Ale rychle!“

Jeden z mladších nevydržel a rozběhl se do zadní části budovy. Ti starší stáli. Nebyla si jistá, jestli přemýšlejí, nebo se prostě jen zasekli a nevědí jak dál.

Sama vlastně nevěděla, jak se odsud dostane, ale přišlo jí, že je moc brzy to řešit.

„Tady!“ chlapec přiběhl zpátky a podával jí krabičku.

„Otevři to,“ pobídla ho.

Poslechl. Téměř složený ptáček ležel na útržcích látek, urovnaný tak, aby nehrozilo, že ho něco poškodí. Zase skříňku zavřel a nabídl jí ji.

Popadla ji a opřela se zády o zeď: „A teď mi uhněte z cesty,“ stála. Čekala, odkud to přijde.

První, který proti ní vyrazil, dostal skříňkou po hlavě. Pustila pušku a hbitě mu sebrala pistoli. Ta už nabitá byla.

Natáhla kohoutek: „Díky,“ odtušila. „A teď zmizte, než začnu doopravdy střílet.“ Nečekala. Sotva se pohnul další, i když to bylo jen nevinné přešlápnutí, provrtala mu nohu kulkou. „Myslím to vážné!“ štěkla a namířila na hlavu dalšího, který chtěl přiskočit kamarádovi na pomoc.

Pomalu, hodně váhavě, jí udělali cestu. Dost místa, aby se nejbližšími dveřmi protáhla do jiné místnosti a nemusela se drát masou jejich těl. Dobře věděli, že jsou ozbrojení a stačí, aby jí jeden zablokoval ruku se zbraní…

Zabouchla za sebou dveře a zamkla. Chytla nejbližší židli a zapřela ji pod kliku. A vrhla se k oknu. Rozbila ho. Vyrazila střepy a protáhla se na ulici.

Střela se zarazila do země kousek od jejích nohou.

Koukla na tři policisty. Byli ve střehu a připraveni ji zastavit. Druhá kulka jí bolestivě provrtala rameno. Cukla sebou. Ale zůstala stát.

„Tohle není nutné, slečno!“ houkl jeden. „Zahoďte zbraň a třeba se to vyřeší jen výslechem!“

Opatrně se dotkla ramene. Ruka, ve které držela schránku, se jí třásla a vypovídala poslušnost. Promnula mezi prsty mastnou tekutinu a podívala se na muže zákona.

„V klidu si o tom promluvíme a možná to vyřeší pár stehů a jedna noc ve vězení, ano?“

„Kéž bych byla takový blázen,“ zašeptala, „věřit policajtům…“

A vystřelila.

Jednou. Dvakrát. Třikrát. Dost na to, aby padli k zemi. Rozběhla se pryč.

Slyšela, jak na sebe volají, povykují a vykřikují. Dávali vědět ostatním. Málokdo si dovolí vloupat se na stanici a ještě odejít po svých. Vyskočila. Zavěsila se na vývěsní štít jedné z hospod a přehoupla se na okno. Přelezla na střechu nižšího domku.

Budou ji štvát jako škodnou. Musí jednat rychle. Už není cesta zpátky.

***

Na stanici bylo boží dopuštění. Vlastně nemohl uvěřit tomu, co vidí. Stál mezi dveřmi a díval se, jak všichni horečnatě vyplňují papíry, uklízejí střepy a zajišťují otisky a stopy. Chvíli přemýšlel, jestli nebude lepší zajít někam do salonku a omámit hlavu, ale pak mávl na jednoho z hochů v uniformě: „Co se tu stalo?“

Hledal slova: „Přišla sem taková slečna,“ odmlčel se, „malá, černovlasá. Vlastně se sem vloupala. Oknem. Do vaší pracovny. A tak nějak,“ nevěděl, jak to říct, aby ho nerozčílil, „tu všechno obrátila naruby a museli jsme jí dát toho mechanického ptáčka, kterého jsme zajistili v domě slečny Viktorie,“ zoufale se na něj díval. Očima žadonil, ať ho netrestá snížením platu či jakkoli jinak.

„Emily,“ zavrčel a odvrátil se od něj.

„Vy víte, kdo to byl, pane?“

Albert cítil, jak na něj strážník upírá pohled.

„Zajistili jste její otisky?“ zeptal se dost nahlas, aby přehlušil šum v místnosti.

„Samozřejmě,“ předstoupil jeden starší policista a podal mu vyplněnou kartu.

„To je karta Viktorie!“ vrazil mu ji zpátky.

„Nechte si ji. Tahle je té slečny, co se sem vloupala,“ podal mu druhou.

Nechápal, ale zadíval se na ni. A půjčil si lupu. A pak se na kolegy zmateně podíval: „Co to má být? To je vtip?“

„Ne, tohle jsou otisky, které nám poskytla slečna Viktorie,“ ukázal na příslušnou kartu, „a tyhle jsme odebrali z pušky, kterou měla v ruce ta slečna Emily.“

„Ale jsou stejné!“ zvýšil hlas.

„Ano, pane, toho jsme si také všimli. Do posledního detailu jsou přesně stejné,“ potvrdil. „Ta malá můra zřejmě někde přišla k otiskům Viktorie a teď je zneužívá k trestné činnosti.“

„Takže to ona zabila toho vraha,“ odložil papíry.

„A vyloupila dům slečny Viktorie, protože nové otisky se neobjevily,“ upozornil ho jeden z mužů.

Díval se z jednoho na druhého a čekal, až se někdo začne smát, že to celé je jen vtip. Malá drobná Emily uškrtila podvazkem třikrát mohutnějšího vraha. Ale nesmáli se. Mysleli to naprosto vážně. Někteří dokonce nejistě přešlapovali, protože sami věděli, jak absurdně to zní a vypadá.

„Můžu něco dodat?“ ozvalo se nesměle za hradbou těl. Uhnuli a nechali subtilnějšího spolupracovníka projít. Nesl útržek bílé látky. Byla na něm velká nahnědlá skvrna. „Tohle jsme zajistili na místě, kde jsme slečnu postřelili. Teklo to z rány,“ podal mu opatrně hadřík.

Díval se na něj, přičichl, ale byla to neutrální vůně a vzhledem mu to nic nepřipomnělo. „Kde je krev,“ zeptal se po chvíli mlčení.

„Krev tam nebyla, pane. Jen tohle.“

„Ta krev za nehty nebyla její,“ ucedil, obrátil se na patě a energickým krokem vyrazil ven.

***

Velmi opatrně uložila ptáčka rozebraného na součástky do látkového sáčku a přidala ho k ostatním dílkům z domu zesnulého hodináře. Rychle dokončila poslední úpravy na podomácku připravených bombách a vše naskládala do batůžku.

Rozhlédla se a zamyslela, jestli má všechno, co bude potřebovat. Věděla, že se už nebude moci vrátit. Albert už všechno ví a půjde po ní. Čím víc času mu to zabere, tím lépe.

Povzdechla si a v tichosti se rozloučila s domem. Měla strach. Bála se a nechtěla si to přiznat. Rozhodně utáhla řemen vaku, přehodila ho přes rameno a spěšně vyběhla po schodech.

„Ahoj,“ hlaveň pistole se jí zapřela o čelo.

Ustoupila.

„Alberte,“ řekla překvapeně. Dokonce i překvapená byla, nečekala ho tu tak brzy.

„Zabila jsi tři lidi a dva policisté jsou nezvěstní,“ odjistil. „Prozraď mi, proč bych tě teď a tady neměl zlikvidovat?“

Sestoupila o dva schody níž: „Zabila jsem jen jednoho. A jednoho zmrzačila,“ odmlčela se. „Ale o tom ani nevíte. Zbytek mrtvých má na svědomí někdo jiný, ne já.“

Pokročil za ní, zas couvla o kus níž: „A co hodinář, Emily? Vykradlas jeho dům. A ten kovář, který s ním pracoval? Zemřel téměř stejně.“

„S tím nemám nic společného,“ zavrtěla hlavou.

„Kde je Viktorie?“ změnil téma, zbraň stále neochvějně mířila mezi její oči.

„Mrtvá, už sedm let.“

„Mluvil jsem s ní nedávno, kde je?“ zvýšil hlas.

„Myslel sis, že jsi s ní mluvil. Viktorie je mrtvá.“

„Emily!“ křikl. „Kde je Viktorie?“ mluvil více než velmi důrazně.

„Mrtvá!“ štěkla nazpět.

„Zabila jsi ji? Jako hodináře?“ přitvrdil.

„Nikoho z nich jsem nezabila! Nemám s jejich smrtí nic společného!“

„Proč jsi ho zabila, Emily?“

„Nezabila jsem ho!“ bránila se.

„Kde je ten ptáček?“ obrátil, ale na intenzitě tónu nepolevil.

„Toho ti nedám!“ Znovu ustoupila.

„Emily! Je to důkaz! Víš vůbec, co ti hrozí? Můžeš skončit na šibenici, pokud nezačneš mluvit!“ zahromoval. Snažil se ji vyplašit. Polekat ji a zlomit, aby vyklopila vše, co ví.

Couvla a sklopila pohled.

„Proč,“ pokusil se zklidnit tón, aby zněl přívětivěji, „jsi zabila hodináře?“

Podívala se na něj, přemýšlela.

Nadechl se, měl dojem, že se konečně něco dozví. Že z ní konečně vypáčí nějakou informaci, která povede k cíli.

Povzdechla si: „Já bych otci nikdy neublížila,“ řekla nakonec jasně a zřetelně.

„Co?“ vyhrkl. Ruka se zbraní na chvíli povolila. Zaváhal. Nechápal.

Seskočila posledních pár schodů a zmizela mu za rohem – zpět do své sklepní pracovny. Zabouchla dveře a zamkla. Rozhlédla se, jiný východ odsud nebyl.

Výstřel prošel dveřmi kousek vedle zámku. Kulka se zaryla do podlahy. Nebyla si jistá, jestli byl varovný, nebo se snažil trefit ji a minul se v odhadu. Nechtěla čekat na další ránu, aby zjistila pravdu. Přelezla stůl a vmáčkla se do prázdné skříňky. Přivřela dvířka. Moc dobře věděla, že prostor zvenku vypadá příliš malý, aby se do něj vešla. Emily ale byla ohebnější, než mohl policista tušit.

Vrazil do dveří ramenem. Nepovolily. Dvakrát vystřelil, a pak kopnutím vylomil zámek. Otevřel. Slyšela jeho kroky. Bez hnutí, téměř ani nedýchala, seděla a vyčkávala. Byl opatrný, šlo to poznat z jeho chůze. I tak přecházel po místnosti rychle. Kontroloval všechny prostory, kde se mohla schovávat. Věděla, že očekává jakoukoli záludnost a úskok, který by mohla vymyslet. Musela čekat.

Strhal plachty ze strojů, které vyrobila, ale nikdy nezprovoznila. Otevřel zdobně ryté skříně, poctivé dubové kusy nábytku, kde měla na policích vyrovnané nejrůznější dílky a součástky. Shodil paraván, kterým zakrývala plátno se svými návrhy, a odhrnul všechny závěsy. Dokonce i odklopil rozměrnější obrazy.

Poslouchala, jak přechází po místnosti a postupně prohledává další části pracovny. I ty, které by ho před tím ani nenapadly. Vyčkávala, až udělá chybu. Až poleví v pozornosti. Až jí dá čas jednat.

Párkrát prošel sem a tam, až zastavil u stolu. Jen kousek od ní. Zatajila dech. Slyšela, jak zašustily papíry. Zalistoval.

„Emily,“ odmlčel se, určitě se rozhlédl. „Co to je?“ začal se horečnatě probírat dokumenty.

Mlčela. Tiše pootevřela dvířka. Vykoukla. Dívala se na jeho záda. Nadechla se a opatrně vylezla ven. Krčila se, nevstávala.

„Proč tu máš plány celého města?“ nesoustředil se. Procházel mapy a poznámky. Překvapilo ho to, možná dokonce vyděsilo. „Co znamenají ty značky,“ marně hledal nápovědu. „Emily!“ odmlčel se a otočil.

Chytla ho za kotníky a podtrhla mu nohy.

Praštil se hlavou o desku stolu a padl na zem. Ihned se po ní natáhl, ale byla rychlejší. Sevřela mu zápěstí a zkroutila ruku. Snažil se bránit. I když byl po ráně otřesený, nechtěl se jen tak nechat zahanbit a pokořit.

Byla silnější. K vlastní hrůze zjistil, že i se svým výcvikem, schopnostmi a zkušenostmi z potyček s mnohem většími a mohutnějšími kriminálníky, nestačí malé holce.

Sevřením jediné ruky si poradila s jeho oběma.

„Co jsi zač?“ štěkl na ni. Přeražená čelist zavražděného vazouna náhle začala dávat smysl. I ten otisk drobné ručky. A jeho to děsilo.

„Pst,“ naznačila mu.

Jen vytřeštil oči, když mu dlaní zacpala ústa i nos. Házel sebou. Mrskal se jako ryba na suchu. Snažil se ji ze sebe shodit. Snažil se uvolnit. Pral se s ní. Kdyby alespoň jednou zvládl zavolat o pomoc…

Brzy ztratil vědomí.

***

Byla jí zima. Přitáhla si kabátek blíž k tělu a posunula světlo k hodinovému strojku, který skládala. Cítila, jak jí mrznou prsty a jejich citlivost se zhoršuje. Jestli vychladne příliš, bude to problém… jako když ji držel ten tlusťoch.

S rozmyslem připojila k mašince svazek drátků a prstem cvrnkla do závaží. Rozhoupalo se. Ručička ciferníku začala pomalu odečítat vteřinky. Sledovala ji, čekala, jestli vše bude fungovat a kolečka se nezaseknou.

Uběhla minuta a větší ručka přepadla z trojky o maličký kousek blíže k dvojce.

Emily vstala. Byla spokojená.

Opatrně zařízení uložila do výklenku a zakryla dřevěnou krabičkou. Nechtěla, aby ho krysy poškodily dřív, než přijde správný čas. Prohlédla okolí, posvítila do všech koutů a pozvolna a pomalu se po úzkém kamenném ochozu přesunula do místnůstky, kde běžně svačili čističi kanálů.

Vadilo jí, jak stoka zapáchá, a ani nechtěla vzpomínat na svou poslední návštěvu těchto míst, ale přesto se posadila k menšímu ulepenému stolku. Byl vlhký, jako všechno okolo, a pokrývala ho vrstva slizké nahnědlé řasy.

Potkan velikosti menšího psa ji drapl za sukni a začal očichávat. Nakopla ho. Tahle místa byla vždy zamořená. Tady ty malé odporné příšery vládly, a cokoli bylo k jídlu, to si rázem přivlastnily a porvaly se na život a na smrt, kdo to sežere.

Opatrně vytáhla z vaku lahev a nalila do hrnku horký čaj. Bylo pět hodin a zvyk je železná košile. Ale hlavně jí byla zima a chtěla ji zahnat. Upila a spokojeně si oddechla, když se jí teplo rozlilo tělem.

Podívala se na hodinky: „Ještě deset minut,“ spokojeně hodila nohy na stůl a zavřela oči.

Tlumené zasténání jí přerušilo odpočinek. Narovnala se a pohlédla do rohu místnosti. Krysy se rozběhly do všech stran, když se hromádka špinavých hadrů pohnula. Albert se opatrně posadil a promnul si rozbolavělou čelist. Rozhlédl se.

Sledovala ho. Dopila hrnek, vstala a doplněný horkým nápojem mu ho nabídla.

Díval se na ni: „Co děláme v kanálech?“

„Uvidíš,“ naznačila mu, ať se napije a ohřeje.

Váhal, ale nakonec poslechl. „Proč jsi mě nezabila?“ znechuceně odehnal tvora, který už ani nevypadal jako krysa, a opatrně vstal. Hlava se mu zatočila, ale ustál to.

„Nemám na tvé smrti nejmenší zájem,“ odpověděla prostě.

Urovnal si kabát a ztrápeně si povzdechl. Nedávalo to smysl, všechno bylo špatně, všechno bylo jinak a nic nechápal: „Kdo vlastně jsi?“ podíval se na ni.

„Emily,“ odpověděla prostě. „Já jsem Emily.“

„Emily,“ přikývl. Ani neměl náladu odporovat. „A kde je Viktorie?“

„Sedm let mrtvá. Její tělo leží v hromadném hrobě na severní straně městského hřbitova. Pochovali jste ji pod číslem dvacet jedna,“ odmlčela se. „Tolik jí bylo let, když zemřela.“

„Proč nic nedává smysl?“

„Dává, jenom ho zatím nevidíš,“ odpověděla klidně a zkontrolovala čas.

„Mluvil jsem s ní nedávno,“ hlas mu selhal. Vytratil se. Stejně sám nevěděl, jak pokračovat.

„Myslel sis, že s ní mluvíš,“ napila se rovnou z lahve. „Nemluvil jsi s ní.“

„Jak zemřela?“ obrátil hovor jinam.

„Sám jsi to viděl. Pomáhal jsi její tělo lovit z řeky,“ dívala se na něj. „Zohavené k nepoznání, s oholenou hlavou. Smrt ale nastala až utonutím,“ připomněla mu.

„Před sedmi lety,“ opřel se o stůl. „Před sedmi lety Viktorie utekla z domova, hodinář nahlásil zmizení,“ podíval se na ni, „říkal, že se nepohodli a ona utekla. Ale za pár dní se vrátila, mluvili jsme s ní po pár týdnech, když… se se vším psychicky srovnala.“

„Nemluvil jsi s ní,“ upozornila ho znovu. „Zemřela.“

„Mluvil jsem s ní,“ střelil po ní pohledem. „Mluvil jsem s ní tehdy i nedávno. Není mrtvá.“

„Alberte!“ zvýšila hlas, aby získala jeho plnou pozornost. „Nemluvil jsi s Viktorií, Viktorie je mrtvá. Mluvil jsi se mnou.“

Viděla zmatek v jeho očích. Díval se na ni a vrtěl hlavou: „Ne, ty jsi jiná. Mluvil jsem s Viktorií,“ vstal a několikrát přešel po místnosti. „S tebou jsem nemluvil.“

„Jak myslíš,“ vstala a znovu se podívala na hodinky. Sebrala vak a vyrazila k ochozu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ houkl na ní. „Zabila jsi,“ zarazil se. „Někoho jsi zabila, nevím kolik a proč, ale někoho jsi zabila, musím tě zatknout!“ vyrazil k ní.

Namířila na něj pistoli: „Podívej, Alberte,“ pousmála se, když se zastavil. „Dám ti na vybranou. Buď teď můžeš jít se mnou, pomoct mi všechno dokončit a doufat, že to přežijeme, abys mě mohl zatknout… Protože až to skončí, klidně se nechám. Nebo můžeš vzít nohy na ramena, dokud je čas, a doufat, že na konci toho všeho zemřu a ty se o to nebudeš muset víc starat.“

Zaváhal.

„Oba víme, že dokud nebudu chtít, nezmůžeš nic. Teď maximálně skončíš hlavou ponořený tady v té břečce,“ ukázala na splašky.

Kanály se rozlehla série výbuchů. Stěny se zatřásly. Krysy vzaly do zaječích.

„Když půjdu s tebou…,“ odmlčel se.

„Začne to dávat smysl,“ přikývla.

„Budu spoluviník.“

„A možná i mrtvý. Ale když to přežiješ, můžeš to hodit na mě, mám přece pistoli. Vidíš? Donutila jsem tě,“ namířila mu na hlavu. „Pohni se, nemáme čas,“ vyrazila po ochozu.

„Jak vůbec víš, že jsem byl u jejího těla?“ gentlemansky jí pomáhal táhnout žebřík. Pořád mu to nedávalo smysl. Nemohl nic vymyslet. Chyběl mu ten jeden kousek… Jeden díleček celé skládanky, aby to do sebe zapadlo.

Na jedné straně měl Viktorii, krásnou, sečtělou, uvědomělou mladou ženu… už sedm let mrtvou. A na druhé divoženku Emily, které vůbec nerozuměl a každá další věta, kterou vyslovila, mu vnášela do hlavy větší a větší zmatek.

„Tvoje jméno je na protokolech.“

„Četla jsi protokoly?“ podivil se. „Jsou zavřené v archivu.“

„Otec je četl, dali jste mu je k nahlédnutí, když přišel identifikovat tělo.“

„Je to sedm let, nemůžeš si pamatovat jediné jméno,“ měl co dělat, aby nespadl do břečky v korytě kanálu. Táhnout těžký žebřík ve dvou lidech není právě nejlehčí záležitost. Ne po ochozu, který má stěží šířku chodidla.

„Já si pamatuju všechno,“ odpověděla klidně.

Už se nadechoval, aby odpověděl, ale dech mu uvízl v plicích. Za zatáčkou kanálu se vynořilo místo výbuchu. Strop se stále ještě rozpadal a v korytě se vršila hromádka kamenů, zeminy a dřeva z podlahy objektu nad stokou.

Pustil žebřík a nevěřícně popošel blíž. Podíval se nahoru.

Okolo. Na ni. A znovu nahoru: „Tos byla ty?“ zmohl se nakonec na otázku.

Klidně kývla a začala hledat nejstabilnější část otvoru.

„Kde to jsme? Co je nad námi?“

Vytáhla mapu, zabodla prst do červeného kroužku a hodila mu ji. Rozbalil ji, prohlédl si ulice, okolí i místo a nevěřícně se zadíval na Emily: „To je banka.“

„Já vím,“ vyrazila po stupíncích nahoru.

„Nemůžu se vloupat do banky!“ štěkl.

Namířila na něj: „Ale můžeš.“

„Emily, tohle není legrace! Proč prostě nemůžeš jít vchodem jako všichni normální lidé?“ chytl žebřík a trhl s ním. „Tohle se dá určitě řešit jinak! Jestli potřebuješ peníze, klidně ti je dám!“

Odjistila: „O peníze mi nikdy nešlo,“ odpověděla klidně. „Odstup a nech mě dělat, co musím.“

Díval se na ni: „Nevystřelíš,“ namítl klidně. Maskoval to, ale jistý si nebyl trochu.

„Byla jsem v bance. Dokonce mám i klíč od trezoru, do kterého se potřebuju dostat. Ale nepustili mě tam. Je psaný na otce a já otec nejsem,“ sledovala ho. „A věř mi, že jestli se tam my nedostaneme včas, dostane se tam někdo jiný, a pak bude s celým městem ámen.“

„Emily,“ pustil žebřík. „Můžeš mi prosím konečně vysvětlit, o co jde?“ vzdal to.

„Není čas. Pojď se mnou a pochopíš,“ vyrazila vzhůru. Pak se na chvíli zarazila a ohlédla. „Tohle si vezmi, já to nepotřebuju, ty bys mohl,“ hodila mu zbraň.

Nevěřícně se podíval na pistoli ve svých rukách, pak na její zadek mizející přes okraj díry.

„Počkej!“ vyrazil nahoru. „Co to má sakra znamenat?“ vytáhl se na pevnou zem a podíval kolem sebe.

„Pst,“ okřikla ho. „Ztiš se. Sice je po pracovní době, ale to neznamená, že je to zcela opuštěné. Hlídka tu zůstává vždycky.“

Zastyděl se a vyrazil chodbou za ní. Budova byla ztichlá, potemnělá, ale Emily měla svítilnu. A věděla, kam jde. Sledoval ji, jak počítá dveře, jedny za druhými, nekouká na jejich čísla, jen je počítá. Pak se zastavila, vytáhla páčidlo a jedny otevřela.

Za nimi byla tma. Emily osvítila chodbu a začala opět počítat. Albert přemýšlel, jak v takovém labyrintu může někdo pracovat a neztratit se, ale neméně zajímavé mu přišlo, že se tu vyzná Emily. Vylomila dvoje další dveře a zastavila se. Před nimi byly ty poslední – silné, kovové a s bezpečnostním zámkem.

Mohl se zatím jen dohadovat, co je na druhé straně, ale jistě věděl, že o takhle střeženém sejfu neměl ani ponětí.

„V čem to proboha podnikal?“ vydechl.

Přitiskla ucho ke dveřím a začala zadávat číselnou kombinaci.

„Vynalezl něco, co neměl,“ odpověděla klidně. „A nechal se přemluvit k obchodu. Pak si uvědomil, co provedl, a chtěl vycouvat,“ první zámek cvakl, čísla byla správně. „Bylo pozdě,“ narovnala se, vytáhla klíč a otočila jím v zámku. Dveře povolily.

Otevřela a pobídla ho, ať jde s ní. „Pomůžeš mi.“

To, co viděl, když světlo ozářilo místnost, předčilo jeho očekávání. Nemohl se hnout. Ztuhl na prahu a jen koukal. Chvíli mu trvalo, než byl vůbec schopen promluvit, natož se hnout.

„To jsou…,“ hlas mu selhal.

Vysypala na zem obsah brašny: „Ano,“ odpověděla a začala připravovat výbušninu.

Vešel a opatrně se dotkl prvního – ani nevěděl, jak to nazvat – objektu. Nepohnul se. Neprojevil se nijak. Ani jako živý, ani jako mrtvý. Albert ho velmi opatrně obešel. Nevidět, že je z oceli, přísahal by, že je to člověk. Tak dokonalá práce to byla.

„Ty plány,“ vydechl. „To nebylo kvůli náhradním orgánům a protézám,“ obrátil se na ni.

„Ne,“ pousmála se.

Opatrně vzal těžkou kovovou ruku a prohlédl ji ze všech stran. Byla dokonalá, komplexní, ani nevěděl, jak se dostat dovnitř, aby viděl, z čeho je složena a jak vlastně funguje. Celé to dílo muselo dát neuvěřitelnou práci.

„Zabili kováře, aby jim řekl, kde jsou tahle…,“ odmlčel se, „těla ukryta,“ nepotřeboval od ní odpověď. Byl si jistý. „A hodináře, aby jim prozradil, jak jim vdechnout život.“

„To je trochu nepřesné,“ zarazila ho. „Oni to vědí. Sebrali mu klíče k jejich oživení, potřebují jen dostat tyhle stroje. A pak ovládnou celé město.“

„Co mám udělat?“ vzpamatoval se.

„Polij je všechny a všechno tady okolo,“ podala mu několik lahví oleje. „Já zatím připravím zbytek,“ sedla ke strojku s ciferníkem a začala je nastavovat.

„Kolik jich je?“ rozhlédl se po prostoru.

„Přesně stovka.“

„A když je zničíme, bude to konec?“ odšpuntoval lahev.

„Mají klíče,“ podívala se na něj. „A mají originály plánů,“ usmála se. „Tímhle je jen Zdržíme.“

***

Těžké dveře trezoru se zavřely, hbitě je zajistila a zamkla. Podívala se na klíč, pak ho v rukou zohýbala k nepoznání. Přehodila brašnu přes rameno a obrátila se na Alberta.

„Co když to nebouchne?“

„Pochybuješ o mně?“ povytáhla obočí a vyrazila chodbou zpět.

„Jen si chci být jistý, že to klapne. Jde o celé město!“

„Podívej,“ zastavila se ještě na krátký okamžik, „strávili jsme uvnitř přesně čtrnáct minut, to znamená, že zhruba čtyři minuty už je policie uvnitř banky a prohledává ji. Jelikož jsi chytrý, jistě si spočítáš, jak dlouho jim bude trvat, než najdou vypáčené dveře a nás dva. A my potřebujeme jít dál, ne podávat vysvětlení na stanici.“

„To zní rozumně,“ uznal a vyrazil za ní.

Slyšel povyk z chodeb. Sám se divil, jak mohou strážníci být tak neschopní, když je všechny má na povel on. Najednou mu nepřišlo jako tak špatný nápad vše vyzkoušet a prohlédnout z druhé strany zákona – policie bude potřebovat velké změny. Žasl, jak sakra můžou nenajít tak „zanedbatelnou“ věc, jako je díra v podlaze přes celou chodbu?

Naznačila mu, aby se zastavil, a nahlédla za roh. Otočila se na něj: „Půjč mi tu pistoli,“ natáhla ruku.

„Nebudeš po nikom střílet,“ odmítl.

„Jsi pachatel nebo oběť?“ zatlačila na něj.

Zatvářil se kysele a zbraň jí podal. Popadla ho za ruku, zkroutila mu ji za záda a hlaveň přitiskla k jeho spánku.

Postrčila ho kupředu: „Jdi!“

„Emily,“ začal opatrně.

„Neodjistila jsem,“ odpověděla klidně.

Zlehka kývl, trochu uklidněn, a vyrazil. Vytlačila ho zpoza rohu. Byli tiší, čekali, jak muži zareagují. Postupovali kupředu.

Strážníci stáli okolo díry a zkoumali, kam vede, co ji způsobilo a na které straně pachatel pravděpodobně je. Zajišťováním stop se to dalo nazvat stěží – mezi jednotlivci probíhala živá diskuze a většina vesele kouřila. Ale Alberta trochu utěšovalo, že alespoň našli místo vniknutí.

Trvalo, než si jich všimli. Hovor utichl. Obraceli se k nim. Váhali. Pistole byly taseny, i když nikdo nevěděl, jak přesně se zachovat. Jejich velitel byl zajatcem. Kdo dá rozkaz?

„Uhněte mi z cesty,“ odtáhla Emily zbraň od jeho hlavy a namířila před sebe. „Necháte mě v klidu slézt po žebříku a můžete mít svého náčelníka živého.“

Těkali očima jeden na druhého.

Albert jen klidně kývl: „Nechte ji jít,“ pokročil k otvoru, jak ho postrkovala.

Váhali, ale nakonec si nedovolili neposlechnout. Nahnala je na jednu stranu chodby, jeho pořád strkala před sebou jako štít. Opatrně sestoupila na žebřík. Obezřetně pustila svého zajatce. Chytila se stojin a sjela dolů.

Obrátil se a koukl po ní. Mrkla na něj a zmizela v tunelu.

„Zbraň!“ křikl. Chytl dvě nejbližší, které mu byly nabídnuty, a vrhl se do tmy za ní. Slyšel, že ho následují, ale najednou mu to nepřišlo důležité. Emily měla plán a věděla, jak se dostat ze svízelné situace. Teď ji jen nesměl ztratit.

Až po kolena se zabořil do splašků a rozhlédl se. Tunely byly šeré, skoro až temné. Netušil, jak ji najde. Řeka odpadu tiše šuměla a krysí nožičky škrábaly o kameny. Pohyb desítek tělíček vydával zřetelné šustění. Nemohl ji slyšet.

„No tak, Emily,“ zavrčel. Nevěřil, že by ho tu jen tak nechala. Proč by na něj mrkala?

A pak zahlédl světýlko. Objevilo se na kratičkou chvíli a zase zmizelo.

Vyrazil. Chůze v té černé břečce nebyla snadná, ale pořád rychlejší než po úzkém ochozu. Došel k odbočce a vyrazil zkrátka za nosem. Mávnutí lucerničky ho navedlo dál. Věděl, že se za ním hrne několik strážníků, ale čím víckrát odbočil, tím bylo čvachtání jejich bot méně zřetelné.

Volali na něj. Měli strach, aby ho nezabila. Ale dělal, že je neslyší. Byl přece zapálený do své práce. Nemohl ztratit stopu teď, když ji našel.

Nestihl se ani ohnat, když ho někdo chytil a strhl pod hladinu.

Cizí dlaň mu ucpala ústa a nos. Na kratičký okamžik byl útočníkovi vděčný, jen díky tomu splašky nevdechl. Začal se rvát. Dusil se. Topil se ve výkalech. Doslova.

Sevření bylo děsivé. Nebyl schopný ho povolit ani o píď. Skoro se nemohl ani pohnout. Neměl ani nejmenší tušení, kde ta osoba je. Kamkoli rukou praštil, udeřil se o kámen. Přísahal by, že musí být za ním, tedy pod ním, ale všude to bylo jako mlátit do skály.

Připadlo mu jako věčnost, než ho ruce pustily. Vymrštil se nad hladinu a nadechl. Kašlal a prskal. Nevdechl nic, ale i tak to bylo pořádně odporné.

Ohlédl se. Hledal svého nepřítele.

„Promiň,“ řekla prostě a poplácala ho po zádech. „Raději risknu, že se utopíš, než aby tě dostali psi zdejšího podsvětí,“ vytáhla se na ochoz. „Jsme blízko jejich doupěte. Je jich tu víc než krys a pečlivě hlídkují,“ pokrčila rameny. „Potmě,“ dodala.

Chvíli chytal dech. V duchu ji proklínal tak, že vypustit to z úst, určitě by se červenala.

„Pojď, není to daleko,“ pobídla ho a zašla za roh.

Ploužil se za ní. Přišel si vyčerpaný. Páchl, mokré oblečení ho táhlo k zemi do splašků. Stále měl dojem, že se dusí. Čelem narazil do kovového žebříku. Opatrně ho ohmatal rukama a podíval se nahoru.

Okamžitě pohled sklopil. Není slušné dívat se pod dámskou sukni. I když je tma a nic není vidět… Opřel se o žebřík a soustředil se na dýchání. Pozvolna se uklidnil a nabyl přesvědčení, že je situace pod kontrolou.

Přímo nad hlavou mu cosi děsivě zavrzalo. Za krk mu chrstla ledová voda s koňskými koblihami. Chvíli stál jako opařený, pak se podíval vzhůru. Bylo mu jedno, jestli to je nebo není slušné, tohle taky milé nebylo.

Zahihňala se: „Louže,“ odpověděla prostě a odsunula poklop.

„Hlavně, že ty jsi tomu uhnula,“ ucedil a vyrazil za ní nahoru.

Vytáhla se na ulici a urovnala si sukni. Ne že by to pomohlo, když byla celá zmáčená a nasáklá nejen vůní kanálů. Ale alespoň pro pocit, že vypadá dobře, to udělat musela.

Vylezl za ní a vyklepal koňské bobky zpod košile. Rozhlédl se. Sevřel se mu žaludek: „Co děláme v Dolním městě?“ strhl ze sebe kabát uniformy.

„Chtěl jsi posbírat kousky svojí skládanky, ne, Alberte? Tady je další,“ vyrazila ulicí.

Držel se těsně za ní, svršek zchumlaný v náruči. Nechtěl, aby ho někdo poznal. Už tak mu přišlo, že na něm každý visí pohledem.

„Tady já být nemůžu, Emily. Zabijí mě,“ syčel jí zezadu do ucha.

„Jsi tak zaprášený, že tě nikdo nepozná,“ uklidnila ho. Zaklepala na dveře obchodu, a tentokrát, než vešla, ujistila se, že nikde není nikdo, kdo by jí připomínal nepřítele. Teprve potom vpadla dovnitř a policajta strhla s sebou.

„Mám vše, jak sis přála,“ řekl obchodník rovnou.

„S tebou je radost kšeftovat,“ zářivě se usmála.

„Nechám vás se umýt a dám vám čisté oblečení,“ odpověděl prostě a zacpal si nos kolíčkem. „Bylo by ode mě nemorální nechat vás takhle běhat po městě.“

Přikývla: „Ale nejdřív obchod. Chci vidět tu mapu,“ přistoupila k pultíku.

Vytáhl svitek a rozložil jej. Prstem ukázal na dva jasně zřetelné body: „Zde jsou uloženy ukradené plány a zde klíče.“

„Oni schovali ty plány do městské knihovny?“ podívala se na něj.

„Nevěříš mi? Prý bys je tam nikdy nehledala. Prý by je tam nikdo nehledal.“

„To dává smysl,“ přikývla.

„Hlídají ji,“ odpověděl prostě. „Živí se dovnitř nedostanete. Ani ty, Emily,“ podíval se na ni. „Ani ty. Ani on,“ ukázal na Alberta, pak si ho poprvé pořádně prohlédl. „Až se umyjete, pustím vás zadem, rovnou ven z města,“ doplnil rozumně předchozí myšlenku. „A teď,“ sbalil mapu, „zaplať,“ natáhl ruku.

Vytáhla plátěný sáček a podala mu ho. Zachřestil. Mužík jeho obsah vysypal do misky a spokojeně si prohlédl kolečka, péra, plíšky a drátky.

Natáhla se pro mapu. Cukl s ní z jejího dosahu.

„Emily,“ pokáral ji. „Není tu klíč.“

Protáhla obličej, podívala se na policajta a obrátila se k oběma zády. Chvíli to vypadalo, že se nic neděje, pak uslyšeli zřetelné cvaknutí a Emily položila na pult drobné tepané E. To, které Albertovi chybělo.

Policajt střelil pohledem k dílkům v míse. Poznal je. Byl to ptáček.

Obchodník opatrně vzal do rukou onen kousek kovu, nábožně jej několikrát obrátil mezi prsty a pozorně prohlédl ze všech stran. Dílek byl hladce upraven, ale na jeho povrchu byly tečky a znaky z jiných druhů kovu či materiálů. Na bocích pak byly různé vrypy a žlábky. Rozhodně to nebyl obyčejný kousek.

„Kdo by řekl, že něco tak malého může být tak mocné,“ bodře se zasmál a uložil klíček do samostatné krabičky. Pečlivě ji přímo před jejich očima uzavřel do trezoru.

„S tebou je radost obchodovat,“ zakončil prostě, ukryl mapu do tubusu a předal. Pak oba pobídl, aby ho následovali do domu.

Zůstali stát v temné uličce. Ruch večerního života k nim doléhal jen tlumeně – kolem Dolního města vždy bývalo ticho, lidé se tu báli i hlasitěji nadechnout. Albert měl ve tváři stále ještě zelený nádech, ale Emily nebyla schopna určit, zda to je svinstvem z kanálu, které před chvílí smyl, nebo hrůzou z nedávného smrtelného nebezpečí. Policisté zkrátka věděli, proč do určitých částí svého rajónu nechodí.

Chvíli zápasila s páskem svého nového kabátku. Přemýšlela.

„Vy máte na stanici takové věci jako olej, výbušniny, střelný prach a tak, že ano?“

Obrátil k ní trochu nepřítomný pohled, pozvolna mrkl a zopakoval její požadavek. Rázem se probral: „Ne! Nenechám tě knihovnu zapálit nebo vyhodit do vzduchu!“

Otráveně nafoukla tváře a vyrazila k hlavní třídě: „Když myslíš.“

„Kam jdeš, Emily? Žádné další exploze a požáry! Zakazuju ti to!“

Zastavila se tak prudce, až do ní vrazil. Uskočil. Vyděsilo ho to.

Otočila se: „Cože mi to?“ obdařila ho velmi pichlavým pohledem.

Velmi opatrně ji dloubl prstem do paže. Zdála se měkká… ale nebyla. Dotkl se jejího ramene. Bylo tvrdé jako skála. I tam, kde zaručeně nebyl kloub. Podíval se jí zpříma do očí: „Emily…“

„To ti to trvalo, policajte,“ ušklíbla se.

„Proč jsi mi to neřekla?“

Povytáhla obočí: „Mění se tím snad něco?“

„Mění to úplně všechno!“ zvýšil rozrušeně hlas. „Emily, ty jsi stroj, ne člověk! Mám právo to vědět!“

Dívala se na něj. Dlouze. Bez výrazu. Pak oči stočila k domům v okolí. Prohlížela si je, absolutně nečitelná. Přemýšlela, ale nebyl schopen říct o čem. Neodvažoval se ani odhadovat. Pak se pohledem vrátila k němu: „Au.“ Obrátila se na patě a svižným krokem vyrazila pryč.

„Emily!“ chytl ji za ruku.

Pěst se zastavila těsně u jeho obličeje. Doslova o chloupek. Probodla ho pohledem a vztyčila prst.

„Máš štěstí, že vím, co by ti to udělalo s nosem,“ stáhla ruku a vytrhla se mu. „Naše spolupráce skončila,“ řekla prostě a klidně.

Znovu už se ji zastavit nesnažil. Stál. Občas přešlápl. Sledoval, jak odchází, a snad mu to bylo i líto. Přemýšlel. Nevěděl, co má dělat. Všechno to najednou začalo dávat smysl, i ta zvláštní hmota – její kůže, a on to pokazil. Na takovou situaci ho žádná škola nepřipravila. Ani výcviky, které absolvoval.

Zalovil v kapsách a otráveně si povzdechl. Měl nový kabát a viržinko bylo v tom starém, vyhozeném. Rozladěně si promnul spánky a vyrazil na stanici.

***

Natáhla si černé přiléhavé kalhoty. Udělala výjimku a nevzala si sukni. Po střechách se v kalhotách leze lépe. Urovnala si kabátek a zkontrolovala, zda je všech sedm nožů na svých místech.

Otevřela zásobníky šestiraňáků, přepočítala náboje a zadívala se z okna staré kovárny. Venku padala tma a mlha. Byl přesně čas. Ovázala si kolem obličeje šátek a vytáhla se rozbitým okénkem na ulici.

Vyhnula se všem rušným ulicím a třídám. Chvilku se motala i kanály, než došla ke knihovně. Budova byla tmavá, ani v jednom okně se nesvítilo a okenice byly dokonce většinou pevně zavřeny. Až ve vyšších patrech se našlo jedno či dvě okna, která zajištěna nebyla. Právě ta ale v Emily nevzbuzovala důvěru. Skoro jí to přišlo, jako by byla otevřena schválně.

Zůstala skrytá v nočních stínech a obezřetně budovu obcházela. Hledala vhodnou a bezpečnou cestu nahoru. Ze střechy je vše lépe přístupné, ale budova byla zvenku takřka nezdolatelná. Nemohla najít, kudy vylézt, aniž by prošla kolem otevřeného okna nebo musela někde skákat a riskovat.

Protáhla obličej a rozhlédla se po okolních domech. Ve tmě se něco pohnulo. Stěží to viděla, ale rozhodně to nebyl pouliční pes nebo jiné zvíře. Ti přece nelétají, a tohle viselo ve vzduchu. Alespoň tak to zahlédla.

Popošla, přimhouřila oči… světlo blesklo tak jasně, až se lekla.

Uskočila zpátky do stínu a pěknou chvíli se neodvážila ani vystrčit nos. Ten záblesk, možná signál, padl jen kousek od místa pohybu. Přemýšlela, jestli ji někdo mohl vidět, nebo šlo o náhodu. Čekala. Když se dlouho nic nedělo, odvážila se vykouknout ze své skrýše ve výklenku domu.

Srdce se jí rozbušilo jako divé. Dívala se přímo do mužské tváře. Zatraceně zblízka. Nezmohla se ani na slovo.

„Slečno Emily,“ pronesl vážně, než se stihla ohnat nebo udělat něco nepředloženého. „Ocenili bychom, kdybyste šla s námi. Všechno je v pořádku.“

„He?“ dostala ze sebe. Jen nechápavě koukala.

„Slečno Emily,“ natáhl k ní ruku. „Chtěli bychom, abyste šla s námi,“ pobídl ji.

Prohlédla si je od hlavy k patě. Nebyli to policisté, jejich uniformy byly sice nejednoznačné a velmi nenápadné, ale rozhodně nespadali pod Alberta. Městští strážníci rádi chodili oblečeni tak, aby bylo jasně vidět, jak důležitou pozici zastávají.

Zastavila se pohledem na botách a vrátila se zpět k obličeji. Nevěděla, kam ho zařadit ani co se to vlastně děje. Chtěla se zeptat, ale dostala ze sebe sotva slyšitelné a velmi nejisté vzdychnutí.

Naznačil jí, aby se ho chytila: „Všechno je v pořádku, slečno, jsme od armády.“

„Od armády?“ znejistěla. Tohle mohla být nepříjemná komplikace.

Kývl: „Pojďte s námi.“

Podívala se na knihovnu, pak na něj.

„Nekomplikujte to, ano? Všechno bude v pořádku.“

Chytla se nabízené ruky a vyrazila, kam ji muž a jeho dva kolegové vedli. Držel ji jemně, jen ji jistil, aby ve tmě noci nezakopla a neupadla. Otevřel dveře jednoho z domů a pobídl ji dovnitř.

„Po schodech nahoru,“ ukázal.

Nenápadně zkontrolovala, že ji někdy v mezidobí nestihli nepozorovaně odzbrojit, a vyšla až do třetího patra. Tam byly teprve otevřené dveře. Na rozdíl od přízemí bylo podlaží setmělé, okna dokořán. Pod stropem a ven z domu se táhlo silné lano.

Vyhlédla. Neviděla jeho konec, ale byl někde na budově knihovny.

Tohle byla ta věc, kterou viděla. Poctivé, silné a tlusté lano. Ucítila ruce kolem pasu, pak ji vojáci zvedli: „Do toho,“ pobídli ji.

Zmateně se na ně podívala. Kývli. Chytila se provazu, zahákla chodidla a vyrazila na druhou stranu.

***

„Hezký nohy,“ uslyšela hned, jak se pustila lana. Střešní tašky v ní nevzbuzovaly důvěru a titěrná plošinka u komína jakbysmet. I tak se ale dokázala hned naježit. Prostor byl malý a nechtěla ho sdílet s někým, kdo… zkrátka s Někým.

„Co tu chceš!“ rozčileně odvrátila hlavu od světélka zapáleného viržinka.

„Emily,“ zamručel Albert a vyfoukl pořádnou dávku kouře. „Sama to nezvládneš a oba to víme. Řekl jsem něco, co jsem neměl, ale nechme to plavat. Nejdůležitější je dostat zpátky ty plány.“

„Abys mě pak mohl zavřít a měl klid?“

„Ty jsi v tom přece nevinné,“ odpověděl klidně. „Pracovala jsi pro hodináře a to, co se stalo, bylo v důsledku činů slečny Viktorie. Jen ses snažila situaci napravit a chránit určité osoby… jako správný zaměstnanec,“ popošel k ní. „A Viktorie zemřela. Zavraždili ji. Dnes našli její tělo zohavené k nepoznání poblíž Dolního města.“

Otočila se na něj: „Co?“

„Nejsi za nic zodpovědná.“

„Viktorie je mrtvá sedm let!“

„Oficiálně od dnešního odpoledne.“

„Kdes vzal tělo?“

„Nesejde na tom, která lehká holka si myslela, že obere policajta,“ ušklíbl se. „Důležité je, že Viktorie je mrtvá a otisky prstů sedí.“

Dívala se na něj: „Tys kvůli mně podváděl… a zabil.“

„Emily, ty nemůžeš jít do vězení. Už jen kvůli tomu, že jsi velmi… zvláštní mladá dáma,“ odmlčel se. „A teď na to zapomeneme. Vylov tu mapu.“

Nadechla se, ale nakonec jen kývla a z brašny vytáhla plány budovy. Ukázala mu vyznačená místa – vrahy, hlídače, odpočinkové místnosti i skrýš dokumentů. Vše, co jí obchodník vyznačil jako podstatné. On jí na oplátku ukázal, kde stojí, a otevřel střešní okno. Dal lucernou signál a pobídl ji: „Odpoutají pozornost.“

„Jsou tři. Zabijí je raz dva.“

„Je jich padesát, Emily. Jen to nejsou ucha jako strážníci. Umějí se skrýt.“

Už se chtěla zeptat, kolem kolika prošla, aniž by si jich všimla. Nakonec ale usoudila, že lepší je nevědět. Opatrně se spustila otvorem dolů, do podkroví. Páchlo starobou a houbou, vzduch byl vlhký a teplý. Vzala si od Alberta lampičku a prostor osvětlila.

Zavřel za nimi poklop a ukázal cestu ke dveřím.

Vytáhla pistoli, byla si téměř jistá, že jsou tu sami, ale jistota je jistota. Ostatně, policajt udělal totéž. Opatrně vyhlédla na chodbu. Pak slezla po žebříku a zaposlouchala se do zvuků v okolí.

„Čisto,“ naznačila, ať leze za ní, i se světlem.

Prostory nejvyššího patra objektu byly monotónní. Podlaha byla ze stále stejného dřeva, zdi měly jednotnou barvu a dveře byly vždy na obou stranách se stále stejným odstupem. Počítala je celou cestu.

Kolem některých si museli dát větší pozor, klíčovými dírkami na chodbu pronikalo světlo nebo hlasité chrápání – a zabijáci mají lehké spaní. Na hraně schodiště se zastavila a prostorem mezi rameny shlédla dolů. Patra byla tmavá, tlumené světlo bylo až ve spodních podlažích. Nehlídali tak dobře, jak si sami mysleli.

„Potřebujeme o tři patra níž, oni jsou až v posledních dvou,“ naznačila prstem.

Přikývl a z vaku vytáhl smotané lano: „Mělo by to pokrýt pět pater,“ začal ho pečlivě uvazovat k zábradlí. „Bude stačit,“ utáhl uzel.

„Udrží nás?“

„Udrží.“

„To zábradlí,“ upřesnila.

„Jezdili jsme po něm jako kluci. Když to udrželo sedm dětí, dva dospělé zvládne taky,“ chytl se provazu a opatrně zkusil, jestli má pravdu.

Raději ho jistila. Zachytila by lano, kdyby se povolilo nebo úplně prasklo. Ale nebylo třeba. Kývl na ni a pomalu vyrazil dolů. S obavou ho chvíli sledovala. Pak se osmělila a vyrazila za ním. Pomaličku, pozvolna se spouštěla dolů. Nechtěla lano rozhoupat. Nelíbilo se jí viset ve vzduchu nad černou dírou končící ve sklepech.

„Zastav,“ sykl.

Ucítila jeho ruku mezi svými koleny. Lekla se, málem ho nakopla.

Vytáhl se zpátky: „Je tam hlídka,“ naznačil.

Kývla. Ukázal jí, aby přelezla na podestu. Zavrtěla hlavou. Chvíli na ni koukal, pak obrátil oči v sloup. Přelezl zábradlí na schodišťové rameno a natáhl k ní ruce:

„Pojď,“ naznačil jí.

Zavrtěla hlavou.

Chytil ji za paže. „Držím tě, dělej.“

Podívala se pod sebe, pak na něj.

„Dělej.“

Hbitě ho jednou rukou chytila kolem krku. Teprve potom se osmělila a přehoupla do bezpečí. Jenom nevěřícně potřásl hlavou a pustil ji. Vzal mapu a hledal, kudy hlídku u schodů obejít –

„Dobře,“ zašeptal nakonec. „Vezmu lano a slezu o patro níž oknem,“ ukazoval prstem, „Odpoutám jejich pozornost a ty půjdeš pro plány. Ano?“ podíval se na ni.

„Něco se ti stane,“ namítla.

„Možná. Ale ty se bojíš výšek, takže těžko vylezeš z okna. Jak jsi vůbec mohla přelézt po tom laně nad silnicí?“ podivil se.

„Nedívala jsem se dolů. Neměla jsem jak.“

Díval se na ni. Chvíli mlčel. „Jo, to dává smysl,“ kývl nakonec. „Odpoutám jejich pozornost, ty se postaráš o dokumenty. Sejdeme se v tom domku venku, ano?“

Zhluboka se nadechla: „Dobře. Platí,“ kývla. „Buď opatrný.“

Jen něco zabručel, odřízl lano a zmizel ve tmě chodby. Chvíli stála u zábradlí, pak se zula a potichu vyrazila dolů. Zastavila na mezipodestě a sledovala dva po zuby ozbrojené vazouny, kteří hlídali dveře. Stáli k ní zády. I tak ale začala přemýšlet, jestli byl dobrý nápad nechat Alberta jít samotného.

Přišlo jí jako věčnost, než se ozvalo třesknutí dveří a mordýři se dali do pohybu. Pozvolna vyrazila, tiše jako myš, ostražitá, připravená kdykoli zaútočit, kdyby se otočili. Táhla se za nimi jako duch, jim v patách, ale neviděna a neslyšena. Až k nejbližší chodbě, tam se ztratila za roh a vyrazila po paměti k cíli.

Archiv byl pečlivě uzamčen, ale nešlo o nic, s čím by si páčidlo neporadilo. Vojenské manévry venku byly naštěstí tak hlučné, že ji nikdo neslyšel. Pozvolna dveře otevřela. Dávala pozor, aby ji nezasáhla případná střelba, ale prostory se zdály opuštěné. Vešla a rozhlédla se po stovkách regálů tvořících bludiště úzkých uliček a tisících šuplíků, které lemovaly celou místnost. Nahlédla do koupené mapy, ale pro tenhle případ jí obchodník už žádnou nápovědu nenechal.

Zalitovala, že nemůže celou knihovnu spálit do základů, a vyrazila vzhůru po točitém schodišti. Míjela desítky svazků. Všechny kryl prach. Některé hřbety už ani nebyly čitelné. Dubové dřevo pod nohama mírně vrzalo a každý krok roztancoval chomáče špíny. Potlačila kýchnutí. Hledala, kam to mohli schovat. Snažila se přemýšlet jako kriminálník – trezory byly příliš nápadné, zásuvky snadno přístupné… mapa žádné tajné prostory neukazovala. Jen police a regály.

Rozhlédla se. Nevěděla, odkud začít. Mohli to ukrýt do kterékoli knihy v archivu. Nenapadal ji jediný titul, který by byl pravděpodobnější než ty ostatní. Zato začala mít tušení, že není sama. Opatrně se rozhlédla mezi regály. Všude bylo šero, ale divný pocit ji neopouštěl. Prosklená, hustou kovovou sítí prorostlá kopule tvořící střechu archivu poskytovala jen chabé měsíční světlo. Dost, aby přečetla tituly některých knih, ale ne dost, aby viděla na konce uliček.

Cítila to v zátylku. Zhluboka se nadechla. Krom vůně starých knih ji polechtalo i něco slaného. Nepatřilo to sem. Tiše se prošla sem a tam, vždy jen o pár kroků, jestli někoho přece jen nezahlédne. Byli opatrní. Nebo už možná odešli. Třeba ten pach zůstal, když místnosti kontrolovali.

Vytáhla z brašny lampičku a opatrněji zapálila. Ne, nevěřila tomu. Kdyby odešli, byl by ten pach i v nižších patrech prostor, ne jen v nejvyšším. Zvedla světýlko do úrovně ramen a vyrazila mezi knihy. Procházela tiše uličku za uličkou a hledala.

Dokud na spánku neucítila hlaveň.

Zastavila se.

„Tak se konečně setkáváme tváří v tvář,“ hluboký, příjemný hlas hlavy podsvětí se jí zakousl do uší tak bolestivě, že to ani nečekala. Obrátila k němu pohled.

Zavrtěla hlavou a zavřela oči.

„Ne, nezdá se ti to,“ ujistil ji.

„Alberte,“ zajíkla se. „Proč?“

„Kde jsou ty plány?“ odpověděl prostě – otázkou.

„Proč to děláš?“

„Emily,“ pousmál se. „Nejsem hlupák. Nebudu ti tu zdlouhavě vysvětlovat, co mě k tomu vedlo nebo k čemu jsem ty stroje potřeboval, prostě je chci. Nedám ti čas vymyslet nějaké úžasné řešení, abys utekla a, jak jsi řekla, zachránila celé město. Ukaž mi, kde jsou ty plány.“

Dívala se na něj: „Nechápu.“

„Ty dokumenty. My je nemáme, ukryl je před námi,“ odjistil pistoli. „Tady někde je schoval a jenom ty víš kde,“ namířil jí na srdce.

„Takže ti vojáci venku… to, jak jsi svalil vinu na Viktorii,“ sledovala ho.

„Falešní vojáci,“ odpověděl klidně. „A být tebou pohnu se. Nechci čekat dlouho a vím, že když tě teď zabiju, přesná replika tvého srdce leží pod pultem obchodníka – jen ji neposkládat do tvaru ptáčka. Jeden dobrý kovář a můžu tě zabíjet pořád dokola, dokud mi ty papíry nedáš,“ odmlčel se. „Nebo tě můžu rozebrat do posledního ozubeného kolečka a vytvořit je podle tebe. Vyber si.“

„K čemu je potřebuješ?“ sklopila hlavu, přemýšlela. Nechápala, co se to stalo. Ani v jakém zlém snu vlastně trčí.

„Nebaví mě koukat se na kriminalitu ve městě. Ani jak s tím nikdo nic nedělá,“ odpověděl prostě. „Nahradím policisty takovými, jako jsi ty, a pak budu já určovat pravidla. Já řeknu, co je a není proti zákonu. Někdo to dělat musí,“ ucedil. „Donutila jsi mě zničit stroje tvého otce, nedostal bych je z banky ven… tak mi dej ty plány…“

„Myslela jsem, že jsi ten hodný,“ rozhlédla se po knihách. Snažila se získat čas, když se rozmluvil.

„Býval jsem. Ale tohle mizerný město tě změní. Dost mluvení, ty dokumenty!“ štěkl.

Nemá ty plány. Neví, kde jsou. Proč by jí otec řekl všechno, kromě jedné specifické informace? Obrátila se k němu zády. Cítila na sobě pohledy mnoha dalších. Samozřejmě tu nebyl sám, hlídali ji na každém kroku… povedení vojáci. Skočila na to jako hloupá husa.

Složila hlavu do dlaní a zamyslela se. Nápověda musela být v domě. Musel ji tam nechat, když zemřel. Ale všechno, co jí napsal, už použila. Nezbyla žádná další informace, kterou by zanechal, a neodkazovala na něco, co už vyřešila.

Zoufale se na něj podívala: „Já nevím, neřekl mi to.“

„Zvláštní. Nám řekl, že ti to řekl.“

Hrklo v ní: „On žije?“

„Je stejně tvrdohlavý jako ty. Ale tohle nám pověděl,“ odpověděl prostě.

„Pustíte ho, když ti ty plány dám?“

„Na tom se můžeme dohodnout. Ty a jeho plány výměnou za jeho svobodu,“ kývl.

„Dobře,“ kývla bez přemýšlení. „Ale chci ho vidět. Chci mít jistotu, že je naživu.“

Pousmál se: „S tím jsem počítal,“ mávl někam do tmy. „Přiveďte ho, slečna si přeje vidět tu trosku,“ nespouštěl z ní oči ani zbraň.

Obrátila se ke schodům. Slyšela, jak ho přivádějí.

Uviděla ho. A litovala, že o to vůbec požádala. Tenhle stav, to, jak vypadal, co všechno mu udělali… stěží se to dalo nazvat „naživu“.

Odvrátila hlavu.

„Dohoda stále platí. Z toho se nevykroutíš,“ upozornil ji.

Přikývla: „Já vím.“

***

Seděla u malého stolku, on proti ní. Cítila, jak se jejich kolena dotýkají – tak malý stolek to byl. Pistole ležela mezi nimi, ale i kdyby se snažila sebevíc, on měl ruku hned vedle. Navíc byla kolem spousta dalších zabijáků, skrytých ve stínech.

Občas zabloudila pohledem k uzlíčku hadrů, strupů a ovázaných údů, který se krčil u nohou jednoho z vrahů, na které viděla. Věděla, že je to on. Věděla, že by nelhal, že jí to řekl. Ale nepamatovala si kdy. Nebo kde.

„Přemýšlej,“ zatlačil na ni Albert znovu.

„Já nevím. Nevzpomínám si.“

Hodinář zachrčel. Snažil se jí něco říct. Nerozuměla mu. Ani ho pořádně neslyšela. Ale tušila, že nechce, aby to dělala… aby to našla. Ona ovšem zase nechtěla přihlížet, jak ho před ní popraví. I když by mu smrt ulevila, nechtěla toho být svědkem.

Odvrátila od něj hlavu a podívala se na policajta: „Já nevím.“

Nic neřekl. Čekal.

Byla si jistá, že jí osobně neřekl vůbec nic… Před jeho oficiální smrtí o tom spolu nemluvili. Ale v jeho zprávách nic nebylo. Ne o knihovně. Ne o dokumentech. Jen o jejím klíči, o tom, co provedl, a aby nezapomněla před spaním číst, tak jako to dělali vždycky. Měla to napsané na paravánu v pokoji, proto ho roztrhala.

Podívala se na otce, pak na policistu a vstala. Pozvolna, následovaná Albertem a dalšími čtyřmi muži, sešla o patro níž. Do sekce dětských příběhů a pohádek.

Jela prstem po hřbetech a hloubala, jak z toho ven.

Vytáhla tlustou knihu a vyrazila ke schodům. Neotevřela ji. Nemusela. Věděla, že dokumenty budou tam, kde by měla být její oblíbená pohádka o princezně ukryté před světem ve vysoké věži. Vždycky ji milovala, přišla jí tolik známá… Proč, to pochopila, až když se probrala jako Emily. Když použila druhý klíček a přestala být Viktorií. Když jí otec dal svobodu.

Položila knihu na stůl vedle lampičky a zhluboka se nadechla.

Rozevřela ji.

„Našlas je,“ spokojeně se pro ně natáhl.

Sebrala je. „Ne,“ slyšela sama sebe. Netušila, co dělá, ale věděla, že je to správné.

„Nechte ho jít!“ mávl rukou.

Sledovala, jak ho vzali v podpaží a po schodech odtáhli z dohledu. Měla dobrý sluch. Troufala si říct, že výborný. Slyšela, jak tělo dopadlo o tři patra níž na dlažbu, přestože bylo důkladně zabalené v hadrech a obvazech.

„Dej mi to,“ natáhl ruku. „Je volný.“

Neřekla nic. Nezmínila se, že ví, že ho právě zabili. A ještě tomu říkají „Svoboda“. Koukala se na něj, nespouštěla z něj oči. Mrzelo ji to. Že se spletla. Že se z něj vyklubal takový zmetek.

Hodila papíry na zem a chytla svítilničku. Rozpřáhla se: „Necháš mě jít. I s těmi plány.“

„Ne, vážně, co chceš?“ ušklíbl se. „Jestli si myslíš, že tě jen tak nechám odejít, pleteš se. Buď mi dáš ty plány, nebo si nechám tebe. Jedno z toho potřebuju a hlavně na to mám nárok, zaplatil jsem!“

„Jak myslíš!“ rozmáchla se.

Náraz kulky jí trhl dozadu.

Udržela světlo. Nepustila ho.

Podívala se na skvrnu vykvétající na haleně. I na černé byla jasně vidět. Jedna rána ale nestačila, aby zastavila mechanické srdce. Nadechla se. Cítila, jak jí v hrudníku ozubená kolečka drhnou o kuli. Ještě stále ale všechno šlapalo, jak mělo.

Další dvě střely ji odhodily na blízký regál. Zasténala. Pevně sevřela štos papírů.

„Ne,“ zopakovala pevně a sklopila hlavu. Nechtěla se na něj dál dívat. Na nikoho z nich.

Nevěděla, kam se trefilo dalších pět výstřelů. Ani zda ji vůbec trefily. Sledovala nákresy. Nebyly pro obyčejné stroje. Byly její. Podle těchto plánů vznikla ona. Poznala je. A viděla, jak na ně ukápl olej. Z jejího těla.

Zpříma se podívala na policajta a rozhodně zavrtěla hlavou.

Zakašlala.

Ztěžka se nadechla. Slyšela to skřípání. Poplácala se dlaní po hrudi, jako kdyby to mohlo pomoct. A prsty prorazila kov oslabený dírami od kulek.

Trhla.

Olej se rozstříkl po plánech i její haleně. Kousky mechanického srdce se rozkutálely po podlaze. Lucerna dopadla na zem dřív než tělo.

A oheň se rozšířil rychle…

***

„Je to hotové?“ naklonil se nad stůl a zvědavě posoudil práci mechaniků.

„Skoro,“ nadhodil jeden z nich opatrně.

„Jak skoro?“ zvedl oči. Díval se na ně, provrtával je pohledem. „Nedodal správné dílky? Přísahal, že je to všechno!“ mávl rukou. Ozbrojený vrah okamžitě přiklusal, připravený vyslechnout a splnit rozkaz.

„Ne, dílky máme všechny,“ muž se odmlčel. „Je tu jiný problém.“

„Jaký?“ zavrčel.

„Ty plány, co jsme podle ní nakreslili, jsou sice velmi detailní, ale nejsou kompletní. Nemůžeme je udělat kompletní, protože,“ odmlčel se, „některé její části byly příliš poškozeny ohněm, a my tak netušíme, jak docílit aktivování nebo jak vtisknout stroji, jak to říct,“ zaváhal, „osobnost. Tak, jak jste to popsal.“

„Neumíte spustit stroj tak, aby běžel jako před poškozením?“ zamračil se.

„Ne, to umíme. Ale nevíme, jestli se při poškození něco… nepokazilo. Jestli bude do detailu fungovat přesně stejně a zvládneme tak vyrobit i další stejné stroje. Nevíme…, tohle je směšné,“ ztichl. Na chvíli. „Prostě nevíme, co z toho stroje dělalo ženu. Nebo spíš tu Emily. Jestli se něco poškodilo v tomhle směru, neumíme to opravit ani vyrobit.“

„Neumíte,“ probodával ho chladným pohledem.

„Je dost možné,“ začal jiný rozvážně. Tak rozvážně, jak to šlo, když na ně mířilo několik pistolí, „že ani sám hodinář nevěděl, jak se mu povedlo otisknout do stroje osobnost jeho dcery Viktorie. A následně slečny Emily. Ale pokud to věděl, vzal si to s sebou do hrobu.“

„Spusťte to,“ řekl Albert po chvíli rozhodně.

„Pokud požár něco poškodil, může to zničit celý stroj,“ vzal do raky klíč. „Tím nemyslím, že bychom ho spustili a byl prázdný a zcela odkázaný na rozkazy,“ přemýšlel, jak to zformulovat, „může to poškodit i mechaniku stroje.“

„Spusťte to,“ namířil mu na hlavu. „Hned.“

Klíč vklouzl do připravených drážek. Vrypy a výběžky zaskřípaly o kov a zapadly na příslušná místa. Chvíli bylo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit, dokonce ani hlasitě nadechnout. Pak se ozvalo tiché vrčení a klapání. Pozvolna sláblo. Až nakonec zcela utichlo.

„Říkal jsem to,“ vydechl zadržovaný vzduch mechanik.

Otevřela oči.

Albert ho hrabě odstrčil a mávl jí rukou před obličejem. Sledovala ji.

„Ahoj, Emily,“ naklonil se nad ni. „Jmenuju se Albert, pamatuješ si mě?“

Dívala se na něj, pak pozvolna kývla: „Pamatuji,“ odpověděla tiše.

„Měla jsi ošklivou nehodu, opravili jsme tě,“ pomohl jí vstát.

„Měla?“ zeptala se. „Kde to jsem?“

„Ztratila jsi paměť?“ pousmál se. „Nevadí. Jsi u mě doma. V bezpečí. Jsme přátelé,“ ujistil ji a nabídl rámě. „Slíbil jsem tvému otci, že na tebe dám pozor. Věříš mi?“ měl hezký úsměv. Příjemný, milý a hřejivý. Přátelský.

Kývla.

„Budeš tu bydlet se mnou, když tvůj otec zemřel. Bylo by nezodpovědné nechat tě samotnou. Provedu tě po domě,“ vyrazil ke dveřím a rukou mávl na ozbrojence. „Nebolí tě nic? Najmeme mistry v obora, aby zjistili, z čeho jsi vyrobená a jak tě plně opravit… Souhlasíš?“ roztáhl úsměv doslova od ucha k uchu.

Sotva za nimi zapadly dveře, štěklo několik výstřelů.

Těla mechaniků tupě udeřila o podlahu.