Lovci bylo tři sta let. Přinejmenším.
On sám o svém věku nikdy nepřemýšlel. Tam, kde není rozdíl mezi dnem a nocí, kde se nestřídají roční období a kde nejsou ani žádné jiné známky plynutí času, nemá smysl o něčem takovém uvažovat. Lovec zkrátka byl – a otázky typu jak dlouho už jeho bytí trvá případně kolik času mu ještě zbývá, ho ani v nejmenším neznepokojovaly.
Před východem na povrch doprovázela Lovce jako obvykle dvojice malých Peltastů. Jeden běžel před ním, druhý za ním a společně ozařovali tmavou chodbu rozptýleným světlem ramenních reflektorů. Byla to jejich povinnost, jejíž plnění dodávalo těmto dvěma nevelkým bytostem pořádný kus společenské prestiže. Lovec věděl, že každý obyvatel podlaží S touží být užitečný, ale najít vhodnou práci se nedařilo zdaleka všem. Ne nadarmo Opravář, zatímco po Lovcově minulém návratu z povrchu puntičkářsky zkoumal stav jeho pancíře, dlouze a otravně brblal ohledně toho, že na něm nenašel ani jediný více či méně čerstvý škrábanec, který by stál za odstranění.
Všechny obyvatele podlaží ze všeho nejvíc děsila představa, že náhle přestanou být užiteční, že strnou někde v koutě jako zbytečné a nesmyslné sochy, které už nikdy nikoho nebudou zajímat…
‚Měl bych se schválně dopustit nějakého přehmatu,‘ usoudil Lovec, zatímco uváděl do chodu mechanismus velkého poklopu, jenž uzavíral východ na povrch. Moc rád by starci, který se ke každému, kdo potřeboval jeho pomoc, vždy choval tak vlídně, dopřál alespoň několik příjemně strávených minut. Lovec si dosud dobře pamatoval dny, kdy byl mladý, hašteřivý a nezkušený, a tak se často vracel z povrchu vážně poškozený. Tou dobou byl Opravář ještě při síle. Důvodně i bezdůvodně zažínal všechny své plazmové svařovací hořáky a s nefalšovaným potěšením dával do pořádku Lovcův poničený pancíř. Bez rozmyšlení tehdy plýtval zásobami materiálu a Lovec jeho činnost s vděčností pozoroval. Byl by to dost nezáviděníhodný osud, skončit jako mrzák, a tak v těch dobách vzhlížel k Opravářovi s bezmála zbožnou úctou.
Jenomže časy se dávno změnily. Zaprvé na povrchu vymizela téměř všechna velká a nebezpečná kořist. A zadruhé Lovec nahromadil tolik zkušeností, že už nevystavoval svoje notně ošuntělé boky kdejaké zbloudilé salvě zdivočelé smečky chodících laserů. Těmhle nosatým a nerozvážným tupounům se snažil pokud možno vyhýbat. Vždyť kdoví, co může dvounohé kanony napadnout! Nejraději ze všeho kolem sebe pálí a mrhají drahocennou energií… Kde ji jenom shánějí?
Zatímco takto přemítal, Lovec vyšel na povrch.
Nad hlavou mu visely hvězdy – nekonečná černota byla štědře posypaná popraškem jejich stříbřitých flíčků.
Na pozadí těchto studených jisker se pomalu pohybovala tmavá masa. Podle názoru Peltastů, z nichž jeden měl stále funkční laserové dálkoměry, byla tmavá hora kovu vzdálená přinejmenším čtyřicet kilometrů. Vyprávěly se o ní všelijaké báchorky – některý ze starých, už rozpadlých obyvatel enklávy prý jednou s pomocí infračervené optiky vnější vrstvou pancíře zahlédl zářivou skvrnu běžícího reaktoru… Jasně, byly to jen povídačky, ale stejně to znělo hezky. Tmavá hora na oběžné dráze dodávala každému výpadu zvláštní, tajemný smysl. Lovec byl romantická nátura a tak si rád představoval, jak jednou najde netknutou nádrž s tryskovým palivem, která mu umožní uskutečnit skok k té černé mase. Kdoví, třeba vážně ukrývá funkční reaktor? Při tomhle pomyšlení se ho vždycky zmocňoval zvláštní pocit. Najít stálý zdroj energie… To bylo toužebné přání každého obyvatele stanice.
Zatím se jim dařilo přežívat díky lovu, a také recyklaci zcela vyčerpaných chemických prvků, jejichž zásoby kdysi zabíraly dvě obrovská skladiště, ale teď došly, stejně jako všechno ostatní na tomto světě. Dokud ještě běžel Hlavní procesor, stačil tento problém prostudovat a nařídil, aby obyvatelé podlaží sbírali vybité chemické články, které se v příznivějších dobách jednoduše nechávaly ležet přímo na místě výměny. Nyní je hledali, rozebírali je a jejich obsahem plnili speciální nádrže, ve kterých ochuzená činidla, pokud se jich nahromadilo dost, byla stále schopná vyrábět elektřinu.
Vnější plášť stanice už desítky let postrádal osvětlení. Světelné podmínky na povrchu starobylé konstrukce se tedy pohybovaly od mírného šera na straně přivrácené k hvězdě až po naprostou tmu na té odvrácené.
Samotná hvězda, která byla zdrojem slabé energie záření, se nacházela tak daleko, že její paprsky stěží rozháněly tmu a ohřívaly plášť prastaré konstrukce na teplotu o pouhých několik stupňů vyšší, než je absolutní nula.
Lovec však na to byl dávno zvyklý a připadalo mu to naprosto přirozené.
Když vylezl z poklopu, chvíli stál pod studeným rozptýleným světlem vzdálených hvězd, načež se otočil a pomalu se vydal směrem k vnějším přístavištím staničního kosmoportu.
Byla to skutečně úchvatná podívaná. Kdyby se tu z vůle náhody ocitl člověk s alespoň minimálním přehledem o kosmické technice a historii, musel by být nutně ohromen jak samotnou starobylou konstrukcí, která už zjevně zažila mnohem lepší časy, tak i tím, co se odehrávalo na jejím povrchu.
Prastarý bitevní robot typu Hoplít, cílevědomě se ubírající za svými záležitostmi, by pouhým svým zjevem dokázal šokovat kohokoli, nemluvě o tom, že stroj byl nejen zachovalý a napohled plně funkční, ale ještě ke všemu to vypadalo, že se tady nepotlouká jenom tak, ale že sleduje nějaký záměr…
Lovec skutečně věděl, kam a proč kráčí. Několik kilometrů od východu na povrch vystupovaly z oblého pláště kosmické stanice mamutí budovy pobořených vakuových doků. Kdysi se tu z přistávajících lodí vykládala ruda, která se pak posílala dál ke zpracování. Stanice, vyslaná z důvodu utajení do hlubokého vesmíru, byla ve skutečnosti vojenskou továrnou, vyrábějící především obrovské kosočtvercové pláty pancíře, jež se následně používaly na obšívky válečných lodí.
Válka skončila už před zhruba třemi stoletími, ale o všech těchto historických skutečnostech robot, který kráčel po povrchu starobylé konstrukce, vůbec nic nevěděl. Ale i kdyby ano, stejně by pro něj byly irelevantní, protože podle měřítek stroje postrádaly praktickou hodnotu.
Když se robot dostal k prvnímu zlomu, jehož rovnoběžné okraje klesaly šikmo do hloubky, zastavil se a pozorně zkoumal okolí svým jediným okem.
Kdysi jich měl Lovec celých pět – dvě vpředu, jedno vzadu a další dva videosenzory po stranách trupu. Nyní z pěti kamer zbyla jen jedna, a dokonce i ta se ve svém pohyblivém lůžku podezřele zasekávala a ochotněji mířila doprava než doleva.
Chtěl-li se rozhlédnout, musel se tedy otáčet celý.
Také nyní, zatímco stál na kraji povlovně klesající rampy, po jejímž dně vedla jednokolejná dráha, určená pro dávno nefunkční nákladní vagony, pomalu otáčel trup a prohlížel si panorama ztuhlého a rozbořeného kosmoportu.
Lovcův pohled klouzal po divoké urbanistické krajině, nesoucí hojné stopy bojů, které se tu kdysi dávno přehnaly. Nad oblým povrchem stanice se tyčila mřížovaná ramena vykládacích jeřábů, kolem nichž zely černé propadliny prázdných skladišť. Mezi vystupujícími nástavbami se táhly dokonale rovné čáry silnic, lámající se v pravých úhlech na nesčetných křižovatkách. Lovec věděl, že jejich povrch je stále magnetický a přitahuje k sobě kovové předměty… Tu a tam se nad pláštěm, proděravělým salvami raket, zvedaly kupole starých obranných systémů; některé z nich se před dávnými časy změnily v bizarní neforemné kaňky roztaveného a znovu ztuhlého kovu.
Následoval celý les vykládacích jeřábů, z jejichž ramen visely na všechny strany útržky ocelových lan, a tohle všechno brázdily úzké rozsedliny ramp, klesajících dolů, do útrob stanice, a vytvářejících komplikované bludiště dopravních uzlů a dalších pomocných komunikací.
Byla to opravdová džungle, ve které se dalo snadno ztratit a až donekonečna bloudit po mimoúrovňových křižovatkách, jen čas od času nacházet skladiště – některá prázdná, jiná stále plná rudy.
Lovec věděl, že dál za kosmoportem se táhne prázdné prostranství, rozryté jizvami spálenin, které končí kolosálním kráterem – jámou kuželovitého tvaru se stěnami ohlazenými nepředstavitelným žárem, která vznikla v okamžiku výbuchu jaderného reaktoru stanice…
Když robot nezahlédl nic, co by mu stálo za pozornost, zabočil napravo od zlomu, vedoucího dolů, aby se vyhnul tmavým chřtánům skladišť a dostal se na okraj mřížovaného lesa jeřábů.
S každým krokem magnetických tříprstých chodidel starého Hoplíta se plášť prastaré konstrukce citelně chvěl.
Když míjel dvoupatrovou administrativní budovu s rozbitými neprůstřelnými skly v panoramatických oknech, Lovec spřaženými hlavněmi vakuových automatických kanonů omylem zavadil o vyčnívající plastový rám a vytrhl ho ze zdi. Zastavil se a nahlédl do prázdné místnosti, ale jeho videosenzor v pološeru nezaregistroval nic neobvyklého – jen mrtvé dispečerské pulty, několik křesel, vznášejících se ve stavu beztíže, a kupy všelijakého haraburdí, shluklé ve vzduchu do několika nehybných chuchvalců.
Kanóny Lovce poslední dobou dost rozčilovaly. Náboje k nim už dávno došly, a tak teď zbytečně trčely po stranách trupu a jen mu znepříjemňovaly pohyb v úzkých průchodech, ale Opravář je kategoricky odmítal odstranit. Mohl jen obnovovat, v žádném případě ne ničit – to mu striktně předepisovalo jeho programové vybavení. Sílu základních programů znal Lovec stejně dobře jako všichni ostatní. Neexistovala žádná možnost, jak je porušit, ale něco takového by žádný stroj stejně ani napadlo – vždyť copak by vůbec mohl dál existovat, pokud by se něco stalo s prazákladem, dávajícím každičkému jeho skutku smysl? Lovec viděl stroje, kterým selhala dlouhodobá paměť – byly tupé a bezmocné, bezcílně sebou škubaly, točily se na místě, anebo prostě jen kráčely rovně, dokud nenarazily na nějakou překážku…
A vůbec, s tou výzbrojí už je potřeba něco udělat, a se zrakem ostatně taky. Od doby, co přestal fungovat poslední sekundární laser, musel Lovec dělat svou práci doslova a do písmene holýma rukama, což pro něj nebylo jednoduché. Byl koneckonců těžkým, rozměrným a poměrně neohrabaným bitevním strojem, zkonstruovaným především pro střelbu na větší vzdálenosti.
Jenže žít se zkrátka musí a Lovci nezbylo než se přizpůsobit.
Po zhruba půldruhé hodině v terénu ztratily Lovcovy pohyby na jistotě a razanci. Hladina energie v zásobnících rychle klesala, ale on stále nedokázal najít nic, co by stálo za ulovení. Jednou sice matné oko jeho videoskeneru zachytilo v houštině mřížovaných konstrukcí siluetu osaměle se pasoucího chodícího jeřábu, který se dlouhým ramenem zasmušile dloubal v plášti stanice, ale ve svém současném stavu se Lovec neodhodlal k útoku. Jeřáb byl, alespoň dle jeho pohybů soudě, plně funkční a přiblížit se k němu propletencem mřížovaných trámů by také nebylo zrovna jednoduché – mohl by si ho všimnout předčasně a ohnat se po něm půltunovým hákem, pohupujícím se na všechny strany na krátkém, ale pevném monomolekulárním laně… Kdepak, nejprve bude muset najít něco jednoduššího a alespoň trochu se dobít; teprve potom začne přemýšlet, jak se připlížit k tak velké kořisti a zneškodnit ji jen za použití síly titanových svalů…
Když dospěl k tomuto závěru, Lovec obešel nebezpečné místo obloukem. Popravdě, pokud by se na jeho myšlenkové procesy aplikovala měřítka živých prototypů, dalo by se říct, že se Hoplít v poslední době necítí tak docela ve své kůži. Nabízela se jistá podoba se starým lvem, který je sice stále při síle, jenomže se mu odrolily tesáky, polámaly drápy a jeho někdejší rychlost i nebezpečná grácie pohybů, vlastní králi zvířat, vzaly za své. Strašný dravec je tedy na sklonku života nucen spokojit se s lovem drobných hlodavců, anebo dokonce v místech, kde kdysi býval neomezeným vládcem, pátrat po zbytcích cizích bohatých hostin…
Dnes ale Lovci přálo štěstí. Po dlouhých a marných toulkách v místech svých dávných vítězství narazil na štědrý a nečekaný dar osudu.
Tímto darem byl Crong, který se osaměle uhnízdil na samém vrcholku obslužné věže v jednom z opravárenských doků staničního kosmoportu.
Lovec si vlastně až dodnes myslel, že hloupé chodící lasery – ten cizorodý postrach stanice – už dávno všechny Crongy vyhubily, ale ukázalo se, že se mýlil. Zásobník si zcela klidně trůnil na vrcholku věže, dírkované absorpční uši měl doširoka roztažené a nasával jimi z okolního prostoru zbytkový vodík. Starému Hoplítovi se dokonce zdálo, že pod válcovitým trupem zásobníku vidí viset krátký nabíjecí kabel.
Lovec pomalu a velmi opatrně vyrazil.
O něco později, když se dostal blíž, uviděl, že se k obslužné věži, na které zásobník seděl, plíží konkurenti.
Byl to celý vrh drzých potulných kvantových generátorů. Nebýt laserů, žilo by se na stanici mnohem lépe. Programy zakazovaly likvidovat Crongy, neboť ti figurovali na seznamu agregátů, důležitých pro přežití. Zásobníky se měly po každém pravidelném odčerpání energie vrátit zpět na místo, aby mohly pokračovat ve své prospěšné, ba přímo životně důležité činnosti – sběru a přeměně neutrálního vodíku. Jenomže copak pro chodící bezruké omezence nějaký civilizovaný programový zákon něco znamená? Na obslužnou věž sice vyšplhat nemohli, ale mohli z ní nešťastný zásobník sestřelit, vysát z něj veškerou nahromaděnou energii a pak ponechat zmrtvělý mechanismus napospas osudu…
Za stávajících okolností Hoplítovi nezbývalo než vřele poděkovat své vnitřní databázi za to, že v ní chodící lasery figurují na seznamu „vysazených nepřátelských strojů“. To mu umožňovalo naprostou svobodu jednání.
A té také ihned se zuřivým uspokojením využil.
Ke své smůle byla malá smečka pěti chodících laserů natolik zaujata plížením se k bezbrannému Crongovi, že si vůbec nevšimla, jak se k ní z boku neúprosně blíží Hoplit. Kdyby měl Lovec v zásobnících vakuových kanonů aspoň pár nábojů, okusili by nosatí hanobitelé bezbranných Crongů celou sílu jeho spravedlivého hněvu, jenže… Jeho kanony se naneštěstí už dávno hodily leda na rozbíjení zachovaných skel v okolních nástavbách.
Zato měl ruce. Sice ne bůhvíjaké, ale bohatě postačující, aby jimi bezcharakterním pytlákům zpřelámal nohy. Jistě, dva nakládkové manipulátory, vysouvající se z bočních zbrojních pylonů Hoplíta, se pramálo podobaly univerzálním končetinám lidí nebo jiných primátů, ale přece jen měly kulovité loketní klouby a na koncích pohyblivé svěráky, podobné klepetům.
Tomu, že nedisponuje žádnými zbraněmi pro boj na dálku, musel Lovec přizpůsobit i svou taktiku. Věděl, že si ho lasery navzdory své zdánlivé bezstarostnosti nebudou chtít pustit blízko k tělu a že mají-li dostatečně nabité baterie, mohou ho palčivými bodnutími oslnivého koherentního světla přinejmenším zmrzačit.
Lovec využil absence zvuku ve vakuu, vysunul klepeta a uchopil nejbližší kovovou spojovací žerď, která udržovala ve vzduchu hrozen reflektorů, už dávno odpojených od elektrického proudu a tedy naprosto zbytečných.
Když ji mocným škubnutím vyrval z pláště stanice, strnul, aby dal svým vnitřním systémům čas na propočet nového těžiště, posunutého tím, že teď manipulátory svíral desetimetrový mřížovaný kyj.
Chodící lasery, jimž neuniklo citelné zachvění pláště, znepokojeně zvedly nadměrně dlouhé nosy s množstvím izolátorů a vyzařovacích čoček. Sotva spatřily dvacetimetrového Hoplíta, jak se na ně valí, propukly ve svorný rádiový jekot a rozutekly se na všechny strany v naději, že se jim povede zmizet v mřížovaných džunglích, jež tvořily stovky tankovacích a obslužných věží opravárenského doku, které se v dávných dobách připojovaly k trupu vesmírné lodi, vznášejícímu se nad nimi.
Lovec se vrhl do útoku. Dral se mřížovanými houštinami a zanechával za sebou paseku zohýbaného kovu. Ale už bylo pozdě – kvantové generátory stačily zmizet…
Zastavil se, aby se s pomocí funkčních senzorů pokusil zjistit, kam se chodící dlouhonosé kanony poděly, avšak v kovových džunglích bylo toto skenování jen zbytečným plýtváním cenné energie. Kov odrážel a zkresloval signál, a tak se na obrazovce radaru objevoval jen zmatený mumraj různobarevných teček.
Lovec zanechal marného pronásledování, otočil se a pohlédl vzhůru. Crong dál seděl na vrcholku obslužné věže. Z jeho trupu skutečně visel odmotaný, asi půldruhého metru dlouhý kus kabelu s konektorem na konci.
Jestliže vyčerpaný stroj může cítit hlad, pak to bylo přesně to, co teď Lovec pocítil. Byl to pronikavý pocit energetické nedostatečnosti, který hrozil, že ho připraví o rozum, asi jako když se člověku udělá špatně z hladu. Jeho pohyby zmalátněly, indikační panely uvnitř prázdné kabiny stěží svítily a mechanické pseudosvaly měl rázem jako z olova…
Nebýt nepatrné gravitace na povrchu stanice, nikdy by se ke Crongovi, který si osedlal padesátimetrovou obslužnou věž, dostal.
Hoplit skrčil kovové nohy, položil přední část trupu na šikmý povrch věže, natáhl manipulátory kupředu a zaťal klepeta svěráků do nejbližší příčky konstrukce. Pak se začal pomalu, metr po metru plazit vzhůru…
Zcela se soustředil na svou činnost, která v podání děsivého válečného stroje působila naprosto nepatřičně, a tak neviděl ani chodící kvantové generátory, které se znovu zahemžily v mřížovaných houštinách, ani zářivou jiskru, pohybující se po černočerném plátnu kosmu. Tato jiskra se postupně zvětšovala a pomalu se měnila v trup vesmírné lodi, osvětlený plameny cestovních motorů, lodi stejně prastaré a zchátralé jako samotná kosmická stanice, k níž podle všeho musela mít namířeno…
* * *
Nedá se říct, že by měl John Shebort v životě štěstí, spíš naopak – vlastně to byl nenapravitelný smolař. Jak jinak vysvětlit skutečnost, že se tento kdysi prvotřídní pilot, schopný řídit velké vesmírné dopravní lodi, náhle ocitl na palubě staré kosmické rachotiny, která vypadala podstatně hůř než i ty nejobyčejnější exponáty v orbitálním Vojenském muzeu soustavy kolem Quigu?
I když, zrovna stav jeho lodi se dal vysvětlit docela snadno: koráby v muzeu se totiž nacházely v neustálé péči starostlivých kustodů, zatímco při pohledu na stařičký armádní transport třídy Nebulong muselo být každému hned jasné, že se jeho obšívky už dávno nedotkly ničí ruce…
Přesto byl stále schopný ploužit se na místo své poslední, již definitivní zastávky.
John Shebort, sedící u řídicího pultu Nebulongu, byl opilý i naštvaný zároveň. Vlastně, právě záliba v alkoholu byla prapříčinou jeho současné krušné situace, ale John nebyl z nějakého důvodu naštvaný na sebe, nýbrž střídavě na osud, na ty, kteří ho pro tento let najali, na dispečera periferní stanice, jenž s ním odmítal udržovat útržkovitý a zhola nesmyslný rozhovor, a dokonce i na palubní počítač starého transportu – ten totiž poté, co se ho John přímo sadisticky pokoušel odpoutat od jeho přímých povinností, a přimět ho, aby s ním místo toho hrál poker, nejprve „zatuhl“, a pak se úplně odpojil.
To byl taky nápad strčit do informačního zásobníku krystal s hrou… Ale jak asi měl tušit, že vojenská loď není naprogramovaná pro rozptýlení pilotů?
‚No to je toho, kurva…‘ pomyslel si John s pohledem upřeným na potemnělou navigační obrazovku odpojeného palubního počítače. ‚Ale co teď mám jako dělat?!’
Pro začátek si pořádně přihnul z načaté flašky a potom položil své již notně rozechvělé prsty na podsvícený panel ručního řízení Nebulongu.
‚Hajzli jedni, to oni loď dostali do těchhle sraček, ale vyžeru si to já,‘ pomyslel si s prudkou iracionální zlobou opilce. Nyní pro změnu nadával na nyní už bývalé majitele vesmírného transportu, kteří si ho pro tento úkol najali.
Kdoví, jak se vedení malé společnosti, zaměřující se na přepravu nákladů v rámci soustavy, dozvědělo o opuštěné, už od dob války chátrající kosmické stanici, ale každopádně dospělo k celkem opodstatněnému rozhodnutí, že na ní bude možné levně a bez zbytečných komplikací pohřbít transport třídy Nebulong, který společnosti sloužil po spoustu let a pomalu začínal být na odpis.
„No jasně,“ říkal si John, zatímco se z mlhy alkoholového opojení snažil vydolovat potřebné kombinace tlačítek a kláves „už jenom demontáž reaktoru by je stála balík. Ale takhle je to celý levný a v klídečku: zaplatí akorát mně – a to ještě jenom pár šupů – abych dopravil Nebulong do oblasti stanice a nechal ho tam. Když předtím smažu identifikační čísla společnosti a údaje o domovským přístavu, bude to vypadat, že tady ležel celou dobu, ještě od války, však je to koneckonců vojenskej transport…:
Tak… A on se teď bude muset za mizernou tisícovku kreditů babrat s ručním řízením a pak ještě absolvovat zpáteční cestu v záchranné kapsli – sedm dní plandání ve stavu beztíže, než se dostane na hranici obydleného sektoru, tam, kde ho mají vyzvednout…
„Tohle jim neprojde… Přísahám, že jim za to ruční přistání ještě vystavím účet… A jen ať zkusí nezaplatit!“ John si, navzdory očividné vážnosti situace, znovu lokl z plastové láhve s levnou kořalkou, kterou si ještě před startem stačil prozíravě koupit v nejbližším baru kosmoportu.
Vrhl kalný pohled na panoramatickou obrazovku a zjistil, že stanice je podstatně větší, než původně předpokládal – vlastně najednou vypadala doopravdy obrovská… Nebo se snad jenom přiblížila tak rychle, že si toho ani nevšiml?!
Johnovy prsty podvědomě sevřely dvě pěnové rukojeti navigačních joysticků, trčících z řídicího pultu po obou stranách pilotního křesla Nezbývalo než doufat, že všechny manévrovací motory, spojené se systémy ručního řízení, fungují a mají dostatek paliva. Před startem se to John samozřejmě nenamáhal zkontrolovat.
Oblý šerý plášť gigantické konstrukce se mezitím rychle přibližoval. Obrovská kulatá masa už zaplnila celou panoramatickou obrazovku a hrozila, že transportní loď, ve srovnání s ní tak nepatrnou, za několik okamžiků rozdrtí.
A v tu chvíli John doopravdy zpanikařil.
Palubní počítač měl Nebulong navést na stacionární oběžnou dráhu kolem opuštěné kosmické továrny. S přistáním na jejím povrchu se dopředu v žádném případě nepočítalo, ale stávající situace zřejmě nedávala ani lodi, ani jejímu pilotovi nijak zvlášť na vybranou.
I když to, co vypil, náhle začalo opouštět jeho tělo v podobě velkých krůpějí ledového potu, John Shebort stále zůstával pořádně opilý a jeho opožděné reakce rozhodně nemohly udržet krok s překotností nadcházejících událostí. Nebulong se blížil ke stanici tak, že do ní musel narazit čelně, a pilot cítil, že není v jeho silách osudnou trajektorii změnit…
John zavřel oči a ze všech sil přitáhl oba joysticky k sobě. Instinktivně očekával drtivý úder, který mu zpřeráží všechny kosti v tele, ale vteřiny se vlekly a žádný náraz nepřicházel. Jen z útrob lodě se ozývalo duté skučení opotřebovaných čerpadel, vhánějících palivo do spalovacích komor manévrovacích motorů…
Pilot otevřel jedno oko, podíval se na panoramatickou obrazovku a zkoprněl…
Nebulong vysoko zvedal příď a snažil se vydrápat ven z jakéhosi obludného kráteru, jehož stěny byly naprosto hladké, vyleštěné nepředstavitelným žárem.
Johna už poněkolikáté polil studený pot. Alkohol z něj vyprchával skoro stejně rychle, jako mizelo tryskové palivo, které se v podobě proudů rozpálených plynů dralo z otvorů četných manévrovacích trysek.
‘Proboha… K čertu… Ať se z toho dostanu… Už nikdy nebudu pít!’ křičel v duchu, prsty křečovitě zaťaté do joysticků ručního řízení.
Nebýt tohoto kráteru, jehož dno se ztrácelo v černých vnitřnostech staré opuštěné stanice, John by se už dávno roztříštil o její plášť a proměnil se v krvavou skvrnu ve zpustošeném interiéru pilotní kabiny.
Stará loď funěla, hekala a divoce vyla opotřebovanými vnitřními agregáty, ale přece jen se zvolna vymaňovala ze střemhlavého letu. Pohybovala se teď rovnoběžně s šikmou stěnou kuželovitého kráteru – vstříc černotě vesmíru a vábivé záři vzdálených hvězd…
Johnova pozornost se tříštila mezi údaje několika málo fungujících přístrojů, zlověstně zubatý okraj kráteru, zpoza kterého se na panoramatické obrazovky plazily siluety prastarých ohořelých staveb, a vlastní nevolnost, jejíž záchvaty se ho pravidelně zmocňovaly a hrozily, že ho v tu nejméně vhodnou chvíli zbaví vědomí.
Kdyby se teď John Shebort mohl sám na sebe podívat, nepochybně by se ještě jednou zařekl, že už nikdy nebude pít – v křesle prvního pilota teď totiž seděl nefalšovaný umrlec. Jeho tvář, opuchlá z nadměrného pití a nedostatku spánku, měla namodralý odstín, oči s kalnými bělmy, protkanými narudlou sítí cévek, byly příšerně vytřeštěné, rozechvělé rty nehlučně mumlaly nesrozumitelná slova a zkřivené prsty křečovitě svíraly potem zmáčené rukojeti řídicích joysticků…
Nebulong nakonec plochým dnem přece jen zavadil o okraj kráteru a pořádně nadskočil, jako by se pilotova panika přenesla i na něj. V tentýž okamžik stiskl John spouště hlavních motorů a loď vychrlila několik oslnivých tryskových proudů, které ji prudce odstrčily vzhůru, pryč od jícnu propasti. Na těžce zkoušeném plášti prastaré konstrukce zůstal pár žhnoucích nachových pruhů… Starý transport sebou několikrát škubl a pobořil několik nástaveb, nacházejících se blízko okraje kráteru, ale pak přece jen let vyrovnal, a nyní se vznášel zhruba sto metrů nad zmrzačeným povrchem stanice, přičemž se mírně pohupoval ze strany na stranu…
Johnovy ruce opatrně pustily zvlhlé řídicí rukojeti. V nejbližších několika minutách lodi nehrozilo žádné nebezpečí – s vypnutými motory zvolna letěla nad zpustošeným povrchem starobylé konstrukce a výkonnými palubními reflektory ozařovala chaos, který tam dole panoval.
A teprve nyní, když se bezmocně zaklonil v křesle, si John doopravdy uvědomil, jakému smrtelnému nebezpečí se mu právě podařilo vyhnout.
Všichni lidé jsou ve své podstatě nevděční sobci. V kritických okamžicích vzýváme osud i bohy, zapřísaháme se, že budeme žít ctnostně, jsme ochotni modlit se ke komukoli a slibovat na oplátku vlastní nesmrtelnou duši… Ale jakmile minuta kritického ohrožení pomine, většina z nás ihned zapomíná na veškeré sliby, dané vyšším mocnostem, kterých jsme se dovolávali za svědky.
John Shebort si o sobě nikdy nemyslel, že je nějaká výjimka. Být výjimkou z pravidel je totiž poměrně obtížné, a on už dávno vyčerpal veškeré své duševní síly v nesmyslném zápolení s démonem alkoholu…
Nyní, když se mu do zdřevěnělého těla začal vracet cit a on zjistil, jak moc se mu klepou ruce, podvědomě se natáhl pro plastovou láhev, kterou předtím upustil na podlahu.
V tu chvíli mu bylo tak zle, že vůbec nemyslel na nějaké křivopřísežnictví. John si byl prostě jen jistý, že jestli si přímo teď nepřihne, hned v nejbližších okamžicích vypustí duši…
I když soudě podle šťastného vývoje událostí s ním onen svět prozatím nepočítal…
‘Ještě tu chvilku pobudu…‘ pomyslel si, chvějícími se prsty odšrouboval neposlušné víčko a zvedl si ke rtům poskakující hrdlo láhve, z něhož se linul vytoužený zápach laciné kořalky, obracející mu vnitřnosti naruby.
Stačil si však loknout jen jednou jedinkrát. Trest za křivopřísežnictví ho dostihl s tak ohromující rychlostí, že se John zakuckal a prudce otevřenou láhev odhodil…
„Maminko…“ zašeptaly jeho neposlušné rty, zatímco oči upřeně zíraly na panoramatickou obrazovku.
Tohle muselo být delirium tremens. Buďto si vychlastal mozek, anebo ho možná připravilo o rozum nedávné nouzové přiblížení ke stanici…
John s spadlou čelistí strnul v křesle. Potom bázlivě a podezřívavě zašilhal po láhvi, která odletěla do kouta pilotní kabiny, načež energicky potřásl svou těžce zkoušenou hlavou a vrátil se pološíleným pohledem k panoramatické obrazovce.
‚Je to tak… mám mozek v hajzlu!‘ pomyslel si truchlivě.
To jediné, co Johnovi připadalo zvláštní i děsivé zároveň, byla skutečnost, že si s naprostou jasností uvědomuje vlastní nepříčetnost. O tom, že úkaz vidí na panoramatické obrazovce je pouhý výplod jeho pokřivené mysli, nezapochyboval ani na vteřinu.
Normálnímu člověku se přece něco takového zdát nemůže.
Zatímco se dostával ze střemhlavého letu, ztratil Nebulong téměř všechnu rychlost, a tak teď klouzal nad povrchem stanice pěkně pomaloučku, třicet, maximálně čtyřicet kilometrů za hodinu, a pod vlivem mírně sestupné trajektorie vlastního pohybu zvolna ztrácel výšku.
Přistávací reflektory, vysunuté ze dna transportu, jasně osvětlovaly povrch prastaré továrny v okruhu tří kilometrů. Právě teď Nebulong míjel zničený kosmoport a blížil se k jeho okrajovým dokům, kde se tyčil opravdový les obslužných a tankovacích věží.
A právě na jedné z těchto mřížovaných konstrukcí, která z povrchu stanice vyčnívala pod úhlem zhruba pětačtyřiceti stupňů a měla nějakých padesát metrů na délku, se uhnízdila ona noční můra, výplod jeho chorého mozku.
John zoufale mrkal a bezděky se štípal tu do zápěstí, tu do tváře, ale halucinace odmítala zmizet.
Po šikmé mřížované obslužné věži se jako mechanický krab ze zlého, děsivého snu drápal po čtyřech nahoru ten nejstrašnější bitevní robot války, která skončila před několika stoletími. Byl to nechvalně proslulý Hoplít, monstrum o hmotnosti šedesáti tun, vybavený nejen velkorážními automatickými kanony a raketomety, ale hlavně takzvanou „programovou výzbrojí“ – modulem nezávislého chování, který danému stroji umožňoval samostatné rozhodování ve většině situací, v nichž se mohl ocitnout…
Na některých planetách se digitální „nádivce“ Hoplítů říkalo „Modul Samovládce“, na jiných zase „Umělá inteligence“, ale výsledek byl stejný – tito roboti byli zakázáni a zničeni; zůstaly pouze výmluvné záznamy videokroniky, aby příští generace nezapomínaly, jak hrozné věci někdy dokážou vytvořit lidské ruce…
A nyní jedna přesně taková příšera šplhala po nakloněné obslužné věži jako nějaký primát z národního parku na Procusu, a to přímo před očima strachy a překvapením zkoprnělého Johna…
Další vývoj událostí byl bouřlivý a zcela potvrzoval diagnózu, kterou si John sám sobě stanovil.
Nebulong, jenž přišel nejen o palubní počítač, ale i o veškerou pomoc svého hrůzou ochromeného pilota, nadále pomalu, ale neúprosně ztrácel výšku. Bude-li takto klesat dál, hrozilo nebezpečí, že svým plochým dnem, z něhož tryskalo oslnivé světlo reflektorů, narazí přímo do starého doku, ježícího se obslužnými věžemi.
John si však jistě zasluhoval alespoň trochu shovívavosti. Sice skutečně ponechal loď napospas osudu, ale měl pro svou bezradnost opravdu pádný důvod. Pilot hrůzou rozšířenýma očima zíral na zvětšující se obrys bitevního stroje, na jehož pancíři se už daly rozpoznat četné svary, záplaty, promáčkliny a další zjevné důkazy, že tento robot, který nyní strnul v tak nepřístojné poloze, má za sebou hodně dlouhý a těžký život.
Situace začínala působit zároveň děsivě i komicky.
John si uvědomoval, že tohle všechno prostě není možné, ale nebylo v jeho silách tuto vidinu ani přerušit, ani alespoň snížit míru její pravděpodobnosti. Celá ta opilecká halucinace totiž byla až příliš podrobná, propracovaná, skutečná…
Viděl odřené závěsy kolenních kloubů zadních končetin obrovského robota, viděl zploštělý trup se dvěma tmavými a úzkými neprůstřelnými skly pozorovacích triplexů prázdné kabiny – vypadaly jako něčí šikmé oči –, viděl hlavně spřažených vakuových kanonů, které trčely z kovových boků stroje… Dokonce naprosto zřetelně viděl otvory po stranách jejich listových brzd!
A v příštím okamžiku začal robot, který pomocnými manipulátory svíral mřížovanou věž, prohýbající se pod jeho váhou, pomalu otáčet trup směrem k vesmírné lodi, jež ho míjela ve vzdálenosti ani ne deseti metrů.
John zakřičel.
Uštvaným pohledem klouzal po jednotlivých sektorech panoramatické obrazovky v naději, že se konečně zbaví té příšerné vidiny, ale jen se mu udělalo ještě hůř. Když se podíval dolů, do šerých hlubin starého opravárenského doku, náhle si všiml, že se za jeho lodí houštinami obslužných věží kvapně prodírá přinejmenším tucet podivných kráčejících strojů s protáhlými nosy, které podezřele připomínaly ty nejprimitivnější laserové kanony…
Tohle už bylo moc i na Johnovu zjitřenou představivost.
Pilot přestal křičet. Jen kalnýma, vytřeštěnýma očima strnule zíral na obrazovku.
Vzápětí se už nebál. Jednoduše strachy ztratil vědomí.
O minutu později nikým neřízený Nebulong zavadil o jednu z tankovacích věží, nadskočil, zlomil překážku, ve srovnání s jeho masou tak křehkou, a chaoticky se roztočil na místě. Přitom prudce klesal a neúprosně se řítil k povrchu kosmické stanice, rozervanému dávnými boji…
* * *
Lovci už zbývalo ulézt jen nějakých pět šest metrů, když vtom jeho pozornost přilákalo světlo.
Hoplít odtrhl jeden klepetu podobný svěrák od mřížované věže, na jejímž vrcholku si dál nevzrušeně hověl Crong, a otočil trup. Přitom cítil, jak se chatrná a nespolehlivá opora pod jeho váhou houpe a prohýbá se.
A hned vzápětí obrovskému robotovi na okamžik vynechal procesor.
Člověk by ten pocit, u Lovce vyjádřený nějakým programovým ekvivalentem, popsal zhruba jako „nedokázal uvěřit vlastním očím“. Hoplítův procesor skutečně poprvé za celou dobu existence robota zapochyboval o pravdivosti údajů, zaznamenaných vlastní kamerou…
Ale přesto tomu bylo právě tak – nad stanicí se skutečně pomalu a majestátně pohybovala kosmická loď, osvětlující kovový plášť ostrými paprsky reflektorů.
Lovec na vteřinu doslova a do písmene zcepeněl. Svíraje mřížovanou věž strnul jako socha; jen videokamera sebou ve svém lůžku křečovitě pocukávala, zatímco pohledem vyprovázela zvolna se vzdalující zázrak…
Potom, když vojenský transport znenadání zavadil dnem o jednu z věží a vyveden z rovnováhy se začal pomalu naklánět na stranu, přičemž pod sebou drtil kovový les žerdí stacionárního napájení, Hoplít sklouzl pohledem dolů a uviděl, že se na scéně náhle objevila smečka chodících kvantových generátorů, věčně lačnících po energii, a rozběhla se za padající lodí.
Tohle už na něj bylo moc.
Nemělo to však nic společného s Lovcovou dávnou nevraživostí vůči těm kráčejícím raubířům. Mohla za to nenadálá aktivace některých programových zákonů, probuzených ze staletého spánku, zákonů, na jejichž existenci už robot stačil dočista zapomenout.
Šlo o to, že Hoplítův procesor po zpracování obrazových údajů dokázal přesně určit třídu lodi, její planetární příslušnost a také určení.
Co na tom, že magnetické markery Nebulongu byly vymazány? Robot stejně věděl, že má před sebou vojenský transportní evakuační nosič – stroj, který zabezpečoval činnost jeho i všech jemu podobných…
Reaktivace základních bojových programů byla jako informační výbuch, k němuž došlo v robotově nejhlubším nitru. Lovec v sobě náhle pocítil novou sílu, asi jako když zraněný voják zahlédne v nepřátelském šeru siluetu přilétajícího záchranného vrtulníku. Nemohl to být příval adrenalinu, jako tomu bývá u lidí, ale výsledek byl v podstatě stejný – do palubní sítě byla okamžitě vržena celá zásoba energie, kterou si procesor až doposud pečlivě šetřil pro případ té nejkrajnější nouze.
Pak nastal okamžik pro Hoplítův digitální rozum vskutku tragický.
Robot už na sebe nemohl pohlížet jako na plnohodnotnou bojovou jednotku.
Vnitřní displej, jenž v průběhu stovek let zůstával prázdný a černý, náhle ožil a prozářil tmu, vládnoucí v prázdné řídicí kabině.
Hoplít se rozechvěl – to se v hloubi jeho trupu se skřípotem pohnula hnací hřídel dopravníku munice. Zásobníky však byly prázdné, bez jediného náboje, a tak elektromagnetické závěry vakuových kanonů pouze jalově klaply.
MUNICE VYČERPÁNA, zasvítilo lakonicky na vnitřním displeji.
LASERY NA PRAVOBOKU – ŽÁDNÝ SIGNÁL.
LASERY NA LEVOBOKU – OVLÁDACÍ ŘETĚZCE POŠKOZENY.
SEKUNDÁRNÍ VÝZBROJ – TEST SELHAL.
V tu chvíli pláštěm stanice otřásl drtivý úder – to do ní narazil Nebulong, který pak setrvačností dál klouzal kupředu. Les mřížovaných věží se před ním bortil a zpod dna lodi vyletovaly snopy oslnivých jisker…
V Hoplítově kabině ožil zaměřovací monitor.
Nejbližší chodící kvantový generátor se zamotal do pavučiny jeho souřadnicových sítí. Po kraji obrazovky se rozeběhly sloupce bleskově se měnících čísel.
„Útok nepřátelských strojů na mateřskou podpůrnou loď.“ Verdikt systémů logického vyhodnocení situace byl stručný a neúprosný.
Těžce zkoušená věž, na jejímž vrcholku seděl Crong, nakonec povolila. Stačilo, aby se Lovec malinko pohnul, a celá konstrukce náhle nehlučně praskla přesně ve svém středu.
Hoplít se majestátně zřítil z výšky šestatřiceti metrů a plášť stanice rozechvěl další náraz. Crong, kvůli němuž robot pomalu a úporně šplhal na mřížovanou věž, smutně složil své „uši“, pohlcující energii, plácl sebou na pláty obšívky a jako soudek, omotaný tenkou stříbřitou pavučinou, se odkutálel stranou.
Nosaté lasery, pospíchající ke zřícenému Nebulongu, se zastavily a s tupou zvědavostí se otočily k novému zdroji otřesů.
A to neměly dělat, protože Hoplít teď necítil vůbec nic kromě touhy ochránit svou mateřskou loď.
John Shebort díkybohu stále zůstával v bezvědomí. Pilotovi, který byl už beztak strachy bez sebe, by jistě dočista přeskočilo, kdyby viděl, jak trosky zřícených obslužných věží odlétají na všechny strany a zpod nich se zvedá trup šedesátitunového bitevního stroje – dravý, zploštělý a mírně protažený dopředu.
Laser, nacházející se k Hoplítovi nejblíž, skončil roztříštěný na maděru, když na něj dopadl úder manipulátoru, třímajícího pětimetrový kovový nosník. Půlmetrové jádro z umělého rubínu se změnilo v drť; několik porcelánových izolátorů, odpadnuvších z několikanásobně přeraženého nosu chodícího kanonů, ještě chvíli hopsalo po pancéřových deskách pláště a pak se kamsi zakutálelo.
Lovec přitom kupodivu nepocítil obvyklé uspokojení. Jeho procesor totiž neustále propočítával údaje o situaci, a to rychlostí několika milionů bitů za sekundu, takže na „emocionální“ část jeho programového vybavení mu jednoduše scházely zdroje.
Lovec v tu chvíli přestal být sám sebou a zcela se proměnil v Hoplíta.
Robot se vydal tam, kde se tyčila tmavá silueta lodě, která havarovala na povrchu stanice. Cestou rozhazoval všechny překážky, jež mu bránily v pohybu. Sice kulhal a vlekl za sebou nohu, poškozenou při pádu, ale vůbec mu to nevadilo.
Dalšího nosáče, který se mu připletl pod manipulátor, bez cavyků roztrhl vejpůl.
K vítězství však měl ještě daleko. Dvounohé kanony, i když šlo o poměrně tupé a jednoduché stroje, byly rovněž vytvořeny pro válku a ve svém řemesle se vyznaly. Potulní raubíři se pohotově rozptýlili a okamžitě zmizeli z Hoplítova zorného pole. A o několik vteřin později z hustého železného mlází vyšlehlo několik ostrých, palčivých paprsků koherentního světla a narazilo bitevnímu robotovi do zad…
Lovec pocítil, jak se mu pláty pancíře na zádech rychle zahřívají. Neměl však možnost laserovou palbu opětovat. Popadl první úlomek, který mu přišel pod manipulátor, prudce se otočil a mrštil jím dozadu, přičemž mířil na záblesky paprsků. Potom, aniž by zvolnil tempo pohybu, zvedl Cronga, který se mu válel pod nohama, a bezostyšně si vrazil jeho kabel do dobíječi zdířky.
Když už byla Crongova energie téměř u konce, Lovec zahlédl nosatou siluetu, mihnuvší se mezi obslužnými věžemi, a bez lítostí po ní zásobník hodil. Ten s oslnivým zábleskem explodoval v nejhustší části kovového lesa.
V tu chvíli bylo Hoplítovi úplně jedno, že by se zásobníky energie měly chránit. Až příliš dobře si uvědomoval, že pokud se nedostane k mateřské lodi, je s ním konec, a v takové situaci mu všechny prostředky připadaly přijatelné a přípustné…
* * *
John měl štěstí. Když si sedal do křesla, nějak se přihodilo, že se nezapomněl připoutat, a to mu při nárazu dost možná zachránilo život. Jakmile se však probral, ihned zalitoval, že se k němu vědomí uráčilo vrátit…
Šlo o to, že ho krátké mdloby nejenže nezbavily té neskutečné hrůzy, ale během doby, kdy o sobě nevěděl, se tato hrůza dokonce ještě vystupňovala! Tohle už snad nemohlo být ani delirium tremens, spíš nějaké iracionální blouznění…
Nebulong narazil do povrchu stanice a pevně v něm uvízl. Jeho tupá, aerodynamická příď zanechala v plášti působivou trhlinu. Část vnějších sektorů panoramatické obrazovky zhasla, ale některé stále fungovaly. Na nich mohl polomrtvý pilot sledovat fantasmagorické výjevy, zcela odporující zdravému rozumu. Něco takového se přece kolem zřícené lodě dít nemohlo!
Po široké mýtině, kterou po sobě Nebulong zanechal, zatímco klouzal po povrchu stanice, se napadajíc na zmrzačenou kovovou nohu pomalu belhala jeho obludná vidina. Nyní se však ke všem schizoidním podrobnostem přidal ještě pětimetrový kus nosníku, kterým se Hoplít na ústupu k lodi oháněl po dvounohých laserových kaňonech, poskakujících kolem něj. Ty se jeho úderům hbitě vyhýbaly a na oplátku skrápěly kulhající stroj oslnivými zášlehy laserových paprsků. Robotův pancíř celý zářil z přehřátí a na několika místech se dokonce tavil a tekl, aby vzápětí tuhl v podobě šeredných boláků…
John se náhle přistihl, že sedí se zatajeným dechem a se zaujetím – pro něj samotného nepochopitelným – přihlíží vlastnímu šílenství. Přitom pochopil, že jeho sympatie jsou na straně kulhajícího stroje, který pomalu ustupoval k hlavní nákladové rampě Nebulongu.
Když si to John uvědomil, ucítil, jak mu krev náhle tuhne v žilách.
Jeho bláznivá vidina byla až příliš reálná… Příliš reálná, aby to nebyla pravda…
A právě tehdy pilot pochopil, že za celý svůj nanicovatý život ani jednou nepocítil opravdový strach. Takový ten strach, kdy se člověku klepou kolena a srdce zapomíná bít.
K nákladové komoře Nebulongu se přibližovalo něco, před čím nebylo úniku. Před čím nemohlo být úniku…
Najednou se mu nesnesitelně zachtělo zavýt a vmáčknout se do nějaké škvíry pod řídicím pultem.
„NE! Vypadni!“ zakřičel divoce a křečovitě stiskl bezpečnostní pásy, které mu svíraly hruď. „Nechci tě! Běž pryč! Jsi moje vidina!!!“
Mohl mluvit o štěstí, že právě v tu chvíli kulhající Hoplít zmizel z dosahu zbývajících videokamer.
John se vyprostil z bezpečnostních pásů, vstal a udělal několik kroků po nakloněné podlaze pilotní kabiny. Pohledem zapátral po nerozvážně odhozené láhvi s kořalkou a skutečně ji uviděl zakutálenou za pomocným řídicím pultem. Rychle ji zvedl a lačně se přisál k plastovému hrdlu…
Obsah už vystačil jenom na jediný hlt, ale i tento hlt ihned vyletěl nazpátek, protože se Johnovi znenadání zatočila hlava. Znovu teď už prázdnou flašku odhodil a upřel zrak na fungující sektory panoramatické obrazovky. Přitom ztěžka a sípavě oddechoval.
Hoplít díkybohu nebyl nikde v dohledu, ale chodící laserové kanony nikam nezmizely. Loď, která narazila do pláště staré stanice, zřejmě ani je nenechávala lhostejnými. Stáli teď v půlkruhu přímo naproti kupoli pilotní kabiny a působili tak nějak nerozhodně.
Čas od času se tu jeden, tu zase jiný z dobré desítky chodících kvantových generátorů přibližoval k obšívce a začínal do ní se zaujetím dloubat laserovým paprskem.
‚Panebože… Co sakra chtějí?!‘
John cítil, že se chvěje po celém těle, jako by kolem něj panoval lítý mráz, pronikající až do morku kostí.
Ve skutečnosti však bylo v pilotní kabině teplo. Při havárii naštěstí v žádném úseku nedošlo k porušení hermetičnosti a všechny kontrolky systémů zabezpečení životních podmínek si bezstarostně svítily zeleně.
John se znovu podíval na panoramatickou obrazovku v marné naději, že nosatá kanony, které zůstaly v zorném poli skenerů, zmizí úplně stejně jako bitevní robot, na jehož existenci se pilotovi, nacházejícímu se na pokraji definitivního nervového zhroucení, raději nechtělo ani vzpomínat…
Robot se mu však připomněl sám.
John náhle s nepopsatelnou hrůzou pocítil mohutný otřes, a to právě v oblasti nákladové komory, jejíž vysouvací rampa se soudě dle údajů přístrojů při havárii utrhla ze zarážek, vyjela z trupu lodi a dostala se do pracovní polohy…
‚Ne… Bránu přece nikdy nemůže prolomit… Dovnitř nemá šanci vtrhnout!‘ pomyslel si John, ale už vlastním myšlenkám nevěřil. A v příštím okamžiku se znenadání dal na panický úprk k úložišti skafandrů.
* * *
Otřes, který strachy pološílený pilot pocítil, skutečně zapříčinil Hoplít. Nešlo však o pokus prolomit vnější bránu nákladové komory, jak se ve své panice domníval John. Kdepak. Hoplít by své mateřské lodi nikdy nemohl ublížit. Otřes byl způsoben tím, že se bitevní robot vyšplhal na nachýlenou přepážku, tyčící se vedle lodě, a z ní seskočil na vysoko zvednutou plošinu vysunuté nákladové rampy.
Jeho tvůrci by mohli být na své geniální dítko vskutku pyšní. I tři sta let poté, co opustil výrobní pás, dokázal bitevní stroj hbitě a důmyslně překonávat nejrůznější překážky, které se mu objevovaly v cestě, přičemž řešil logické úlohy stejně dobře, ne-li lépe než mnohé živé myslící bytosti.
Na plošině před bránou Hoplít zvedl manipulátor, a z toho se náhle místo krabího klepeta vysunula pružná ohebná sonda s počítačovým konektorem na konci.
V prohlubni poblíž pevně sevřených křídel brány se nacházel otvor, který dokonale odpovídal konektoru. Obě poloviny jednoho celku se spojily s lehkostí do sebe zapadajících součástek. Pak se sonda, vyčnívající z robotova manipulátoru, několikrát otočila kolem své osy, aby odemkla zámek.
Lovec na Nebulong vůbec nemusel vtrhávat. Byl zkonstruován tak, aby spolupracoval s loděmi přesně této třídy. Noví majitelé starého transportu nevnesli do jeho konstrukce a vnitřní elektroniky žádné podstatné změny, a tak uvnitř válečné lodě zůstávalo všechno jako kdysi – jak chodby, po nichž se mohl pohybovat robot typu Hoplít, tak i přístupové kódy k palubním systémům. Předělávat tak báječně navrženou loď, jako byl vojenský transport Nebulong, by jednoduše nemělo smysl.
Křídla brány nákladové komory se zachvěla a začala se sunout od sebe.
Hoplít bez váhání vkročil dovnitř.
* * *
Mohou stroje pociťovat rozechvění?
Stěží se najde programátor, který by na tuto otázku dokázal dát jednoznačnou odpověď. Zřejmě nepůjde ani tak o samotnou pravděpodobnost vzniku smyslových asociací, jako spíš o konkrétní soubor programů, uložený v dlouhodobé paměti stroje.
Lidé se už dávno naučili „polidšťovat“ jakékoli své výtvory, a to ještě dlouho předtím, než si uvědomili, že těmi nejspolehlivějšími mechanismy jsou přece jenom ty, jejichž digitální rozum obsahuje funkci sebezdokonalování.
Hoplít patřil právě do této kategorie strojů, schopných se samostatně vyvíjet. Podle známého Beitzelova zákona existoval teoretický „práh hromadění informací“, po jehož překročení začínal každý stroj s funkcí sebezdokonalování zpracovávat data nepředvídatelně, čili, zjednodušeně řečeno, začínal myslet.
Pro bitevní roboty všech typů a tříd platil neodvolatelný zákon, který jim zabraňoval v překročení zmíněného prahu. V určitou chvíli se paměť stroje musela vymazat a základní programy přeinstalovat na čisté nosiče, načež všechno začínalo nanovo.
Ovšem nikoli v Lovcově případě.
Robot, stejně jako mnohé další mechanismy, strávil tolik času v prostředí zničené a zcela zapomenuté vesmírné stanice, kde nad ním lidé neměli žádnou kontrolu, že svůj první „Beitzelův práh“ stačil překročit již dávno.
A nyní Hoplít, jeden z těch strojů, jež byly ve válce, která skončila před několika stoletími, skutečným postrachem všeho živého i neživého a jako takovýtaké utkvěl v paměti lidí, nyní toto děsivé monstrum pociťovalo v obdélníkovém prostoru nákladové komory nefalšované rozechvění.
V místnosti táhle hučela čerpadla, která do komory pumpovala vzduch, aby vyrovnala tlak mezi ní a ostatními úseky lodi. Pancíř stroje, zbrázděný šrámy, osvětlovala malá červená lampička, matně poblikávající na stěně a upozorňující na probíhající proces.
Hoplítovi připadalo, že právě teď, v těchto vteřinách vstupuje do opravdové Nirvány…
Pociťoval nepopsatelnou blaženost, to nejhlubší uspokojení po stovkách let tmy a bezvýchodnosti, po nespočtu bojů o nicotné ergy… Jedině ten, kdo by věděl, jak trudné živobytí vedl Lovec na palubě staré kosmické továrny, by dokázal doopravdy porozumět jeho nynějšímu rozechvění, nikdo jiný…
Vnitřní křídla nákladové komory se pomalu rozestoupila a před Hoplítem se otevřela široká hlavní chodba Nebulongu, táhnoucí se celou lodí od zádě až po pilotní kabinu. O něco níž, pod podlahou, žhavě oddechoval jaderný reaktor transportu. Lovec ho vnímal naprosto zřetelně…
Udělal krok kupředu a zaposlouchal se do senzorů zvukových vln, které se v něm právě znenadání aktivovaly.
Hnací písty Hoplítovy poškozené nohy vydávaly nepřirozené pisklavé zvuky. Robot silně napadal na zdeformovanou končetinu, ale to mu nezabránilo vstoupit do hlavní chodby a vydat se směrem k opravárenskému úseku, který se, jak věděl, nacházel přímo uprostřed lodi, v půli cesty mezi zádí a pilotní kabinou.
Magnetické markery na stěnách byly téměř neviditelné. Lovec minul parkovací hangáry, předvýsadkové shromaždiště i muniční sklady a zastavil se před bránou, za níž se, soudě podle napůl smazané magnetické značky, nacházel opravárenský dok.
Robot vysunul kontaktní sondu a zopakoval operaci se zámkem, načež se masivní brána začala zvolna otevírat.
To, co jeho nemrkající oko spatřilo uvnitř, bylo v naprostém rozporu s informacemi o dané místnosti, které měl uložené v dlouhodobé paměti.
Veškeré opravárenské vybavení bylo pryč a po podlaze se táhly řady opěr, jako by se tu ještě nedávno tyčily úchyty na přepravníky; posuvné desky montážních jam byly neprodyšně svařené a i na nich se rozkládaly šiky připevňovacích zařízení.
Mnohatunový robot z toho byl na rozpacích. Vůbec nechápal, co se to děje. Některé skutečnosti totiž byly v jeho paměti doslova axiomatické. Každý transport třídy Nebulong musel být mateřskou lodí, na jejíž palubě jednoduše muselo být opravárenské vybavení, náhradní díly, zásoby munice, dobíječi přípojky a tak dále.
Copak mohl tušit, že tato loď už celých dvě stě let neslouží původním účelům, nýbrž jen pro kabotážní lety v rámci soustavy kolem Quigu, a to se zcela mírumilovným nákladem na palubě? Veškeré staré vybavení Nebulongu bylo demontováno a vyhozeno, aby se uvolnilo co možná nejvíc místa pro přepravovaný náklad…
Když nějaký čas postál na prahu prázdného úseku, Lovec se otočil a namáhavě vyrazil směrem k pilotní kabině. Jeho dunivé kroky otřásaly obšívkou staré lodi a poškozené písty rozháněly ticho svým bolestným vřískotem.
* * *
John Shebort měl v úmyslu jen jedno jediné – prchnout.
Podle pokynů, které dostal, měl vypnout reaktor Nebulongu, deaktivovat všechny jeho systémy a pak po prázdných úsecích rozházet trochu starého vojenského vybavení, aby vše působilo věrohodně a dojem, že se loď vznáší u stanice už od dob války, byl úplný.
Netřeba říkat, co si John o těchto pokynech myslel od chvíle, kdy jej panická hrůza vyhnala z pilotní kabiny a vrhla ho k úložišti skafandrů.
To jediné, co se mu v mozku dokázalo uhnízdit, byla naléhavá potřeba uprchnout a zanechat co možná nejvíc prázdnoty mezi sebou a tímto šíleným místem. John nepochyboval o tom, že Nebulong, zabořený přídí do pláště stanice, vzbuzuje ten správný dojem i bez dodatečného maskování. A kdyby mu navíc někdy v budoucnu explodoval reaktor… No co, aspoň už pak nebude co prošetřovat.
Takového magora, který by strkal nos na tuhle stanici jen proto, aby našel starý vyřazený transport, by tedy vážně rád viděl.
Hoši ze společnosti, která si ho najala, zjevně trpěli stihomamem. Žádný rozumně uvažující člověk rozhodně nepoleze na místo, jako je tohle, a členové Komise pro likvidaci vyřazených kosmických objektů jsou navíc určitě tělnatí ctihodní pánové s kravatami, bílými límečky a blahobytnými pupky. Takoví se přece neochomýtají po smetištích z dob války, aby vyhrabali špínu na druhořadou společnost…
‚K čertu s tím reaktorem…‘ usoudil John rozumně, zatímco nabíral plnou náruč všelijakého vojenského haraburdí, pečlivě zabaleného v několika plastových krabicích, které tu pro něj nachystali jeho zaměstnavatelé.
‚Cestou to všecko rozhážu a padám vocaď!‘ S touto myšlenkou John, už oblečený ve skafandru, vyběhl na hlavní chodbu Nebulongu. A strnul.
Přímo k němu se blížil Hoplít. Ten s poškozenou nohou, jeho nedávná halucinace…
John chtěl zakřičet, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Zkoprněl přímo uprostřed chodby, ústa otevřená dokořán, ruce plné všemožné výstroje z dob dávno skončené války.
Také Hoplít zůstal stát jako solný sloup, s nemrkajícím pohledem jediné zbylé videokamery upřeným na hrůzou ochromeného člověka
* * *
Nebylo jasné, kdo z nich je šokován víc – zda Lovec, anebo John Shebort…
Každému z účastníků němé scény samozřejmě připadalo, že větší hrůzu a zmatek zažívá právě on.
Hoplítův procesor během několika nanosekund nasadil veškerou svou kapacitu. Něco takového se stroji nestalo už hodně dlouho – obvykle mu pro nalezení východiska z různých nestandardních situací bohatě stačila ani ne polovina výkonu.
Ale tentokrát nikoli.
Robotův digitální mozek šílenou rychlostí procházel veškeré své databáze a dožadoval se aktivace stále hlubších a hlubších sekcí vlastní paměti.
Člověk… dvounohý… chodící vzpřímené…
STVOŘITEL… VÝVOJÁŘ… ZDROJ POKYNŮ… VELITEL… NEPŘÍTEL… BŮH…
BŮH…
Podle názoru logického koprocesoru daný termín nejlépe vystihoval vlastnosti člověka ve vztahu k jím vytvořenému stroji.
Hoplít potřeboval dalších deset vteřin, aby si vyžádal veškeré dostupné informace ohledně termínu „BŮH“, které zabíraly malý kousíček z celkového objemu jeho paměti. Během staletí jeho existence mu nesloužily naprosto k ničemu a dnes to bylo vůbec poprvé, co je mohl uplatnit.
To se ví, že Hoplít, který právě sestoupil z výrobního pásu, by člověka tímto termínem nikdy neoznačil. Nově smontovaný stroj by se – v tom lepším případě – pokusil určit, zda je John Shebort, stojící s pusou dokořán uprostřed chodby starého kosmického transportu, přítel nebo nepřítel, ovšem bitevní robot se zmrzačenou nohou opustil brány továrny už před více než třemi sty lety. Disponoval těžce získanými zkušenostmi samostatné existence v prostředí opuštěné vesmírné stanice; vlastně dokázal přežít jedině díky tomu, že už nejednou překročil neblaze proslulý „Beitzelův práh“. Byl Lovcem, členem samosprávné enklávy strojů z podlaží S, a v jeho mysli se John Shebort asocioval s pojmem „BŮH“.
Byl to ten, kdo stvořil všechno vůkol. Jeho a stanici a Crongy, dokonce i ty chodící nedonošence s dlouhými nosy – kvantové generátory.
Logické, není-liž pravda?
* * *
Pro Johna Sheborta však Hoplítův úsudek nebyl ani zdaleka tak očividný.
Bál se toho stroje tak, že měl co dělat, aby se mu neobrátil žaludek. Nevěděl však, co dělat, kam se ukrýt na otevřeném prostranství široké hlavní chodby.
Nestálou hranici mezi skutečností a divokými halucinacemi, hrozícími, že ho připraví o rozum, už teď vůbec nevnímal.
„Jestli je to jenom výplod alkoholové fantazie, tak ať hned teď, okamžitě zmizí…“ Johnovy myšlenkové prosby však nebyly vyslyšeny, ačkoli snad poprvé v životě prosil natolik vroucně a upřímně, že svým prosbám věřil dokonce i on sám…
Je to jenom iluze, přelud…
„Odstup!“ zašeptal divoce a udělal jeden nejistý krok.
Z robotova pancíře s cvaknutím vyjel jakýsi ostnatý senzor.
Johna žahl studený pot. Uskočil stranou a přitiskl se ke zdi. Vzápětí začal robot zvolna otáčet trup, pokrytý šrámy a spáleninami, ve snaze nepustit člověka ze zorného pole jediné videokamery.
John pochopil, že situace zašla příliš daleko. Zbývaly mu teď pouze dvě možnosti – buďto přímo na místě chcípnout strachy, anebo něco provést s tím obrovským obrněným hovadem, které mu zablokovalo cestu ke komoře s nouzovou záchrannou kapslí.
Narušená psychika Johna Sheborta si ze zmiňovaných variant z nějakého důvodu zvolila tu druhou.
Vskutku, lidské podvědomí obsahuje obrovský a prakticky neprobádaný potenciál, který se projevuje a probouzí k životu v kritických okamžicích, kdy nás dokáže přimět ke zcela neobyčejným činům. Vládu nad tělem občas přebírá intuice a začíná fungovat podle svých vlastních principů, majících v sobě zhruba tolik logiky, kolik jí má malé dítě, které se se zaujetím šťourá prstíkem v elektrické zásuvce…
John, vědom si toho, že jej Hoplít stále pozorně sleduje, pohlédl na kupu rozmanitého vojenského vybavení, jež stále držel v roztřesených rukou. Očima zavadil o několik matně se lesknoucích zásobníků pro vakuové kanony, které trčely z kovového boxu na náboje, rozpečetěného neznámo kým a neznámo kdy…
„Hodnej robot…“ John, pohled stále upřený na shrbenou, dravčí siluetu bitevního stroje, pomaloučku poklekl a vysypal své břemeno na podlahu. Potom stejně pomaloučku zvedl rozpečetěný box a vytáhl z něj plný zásobník.
„Chtěl bys?“ zeptal se Hoplíta asi jako chodec, nabízející kousíček cukru vořechovi, který mu zastoupil cestu.
Hoplít skrčil nohy a v trupu se mu se zahučením otevřela zásobníková šachta.
John ucítil, jak mu po zádech stéká ledový pot.
Po hmatu vytáhl z boxu ještě několik plných zásobníků a nesměle se přiblížil k robotovi.
Měl pocit, že stačí pouhá vteřina, a přece jen umře strachy.
„Tumáš, mrcho, udav se!“ Spěšně nastrkal masivní zásobníky do žebrovaných otvorů šachty a bleskově uskočil. V tu chvíli si už jen matně uvědomoval, co a proč vlastně dělá.
Krmit obrovský bitevní stroj náboji pro jeho hrůzu nahánějící kanony, to přece bylo jako házet vzteklému psovi bonbon, náhodou nahmátnutý v kapse! John si definitivně uvědomil, jakou hloupost udělal, když uvnitř Hoplíta hlasitě zavyl dopravník munice, posouvající získané náboje k závěrům vyhladovělých vakuových kanonů.
Vzápětí se na robotově pravém předloktí zlostně rozblikal červený indikátor, jenž oznamoval, že jsou zbraně nabité a připravené k použití.
„A je po mně…“ pomyslel si John a podvědomě ucouvl, ale robot nevystřelil. V levé části jeho trupu se náhle otevřela další prázdná zásobníková šachta.
Co mu teď asi tak zbývalo?
John bez sebe hrůzou vyprázdnil box a nastrkal do nenasytného chřtánu celý zbytek munice. Levá šachta se ihned zavřela a v robotových útrobách znovu dutě zaskučel dopravník.
Potom se obrovský stroj zvedl, otočil se a kulhavě vyrazil zpátky k nákladové komoře.
* * *
John najednou zjistil, že sedí na podlaze – roztřesené nohy jednoduše odmítly dál nést váhu jeho těla.
Hoplít se s rachotem a řinčením vzdaloval k nákladové komoře a John, který se nemohoucně opíral o stěnu chodby, náhle pochopil, kam má namířeno a proč.
„Tak, a teď je po vás, hošani…“ pomyslel si vyčerpaně, přičemž měl na mysli chodící laserové kanony, obléhající zřícený Nebulong.
Pak už se John pro jistotu snažil na nic nemyslet. Pokusil se vstát, a když se mu to nakonec povedlo, potácivě vyrazil chodbou tam, kde se nacházel poklop komory s nouzovou záchrannou kapslí.
Žádné výstřely neslyšel – vakuum nepřenáší zvuk –, ale zato jasně cítil rytmické vibrace, když se venku před lodí daly do práce Hoplítovy vakuové kanóny.
A potom to John celé pustil z hlavy. Když se nasoukal do těsných útrob kapsle, myslel už jen na jedno jediné – aby zmáčkl startovací klávesy ve správném pořadí.
To poslední, co ještě spatřil, když elektromagnetický katapult vymrštil jeho útlou lodičku ze startovací šachty do vesmírných dálav, byla Hoplítova podsaditá postava. Robot stál uprostřed brázdy, vyorané Nebulongem, a Johnovi připadalo, že vyprovází jeho kapsli upřeným pohledem svého jediného videosenzoru, jako by si chtěl tento okamžik vrýt do paměti.
* * *
Lidé neradi navštěvují svou minulost. Obzvlášť, když je děsivá. A tím spíš, je-li dávná a škaredá.
Právě proto kosmická stanice Delta-12Q, vzdálená dobrou miliardu kilometrů od pohraničních planet soustavy kolem Quigu, nikdy nebyla cílem turistů. Vždyť co zajímavého by mohli šťastní a prospívající lidé najít mezi pochmurnými troskami dávné války? Proč by se měli dívat na miliony tun zkrouceného kovu, na zející otvory po zásazích raket, na hromady smetí, vznášející se ve vakuu?
Život toto neutěšené místo dávno opustil…
Skutečně opustil? Neukrývá se snad za zdánlivě mrtvou prázdnotou staré průmyslové konstrukce, která kdysi dodávala materiál pro válku a nakonec shořela ve výhni jedné z jejích bitev, něco úplně jiného?
V šerých jícnech kráterů, pokrývajících její povrch, bylo občas možné pozorovat zvláštní pohyb. V houštinách kovového lesa nejrůznějších opuštěných agregátů, v tmavých zlomech ramp, klesajících hluboko do nitra stanice, nebo uprostřed hranatého chaosu pobořených nástaveb se tu a tam mihl nějaký stín, jen o málo světlejší než tma, jejíž příkrov celou prastarou stanici obestíral.
Obzvlášť často se takové stíny daly zahlédnout tam, kde se do pláště těžce zkoušené stanice šikmo zabořil stařičký vojenský transport třídy Nebulong, zvedající k vzdáleným hvězdám svou záď s vysunutou nákladovou rampou.
A další pohyb – právě teď!
V obšívce Nebulongu se náhle objevila úzká štěrbina – to se nespěšně rozevírala vakuová křídla brány nákladové komory. Zevnitř prýštilo tlumené, rozptýlené světlo, napovídající, že palubní reaktor zůstává v provozu. V matném narudlém přísvitu jediné malé lampičky s červeným filtrem, upozorňujícím na proces vyrovnávání tlaku, se rýsovala silueta bitevního stroje, který vypadal, jako by vystoupil z ilustrace v učebnici dějepisu.
Byl to Lovec.
Když vkročil na rampu, jejíž mechanismus navzdory veškerému Opravářovu snažení stále nefungoval, zastavil se a upřel nemrkající čočky tří nových videokamer na vzdálené a studené jiskérky hvězd.
Byl pánem tohoto světa On, jemuž se jednou zjevil BÜH…
Člověk, který stvořil všechno vůkol, sem přiletěl z hvězdné tmy a přinesl umírající enklávě strojů fungující reaktor – základ jejich života.
Hoplít pohnul trupem, aby se rozhlédl po okolní prázdnotě.
Dobře si na své setkání s BOHEM vzpomínal. A věděl, že toto setkání mu přineslo víc než jen vytoužený zdroj energie, víc než několik zásobníků pro vakuové kanony – přineslo jeho existenci zcela nový smysl.
Díval se na vzdálené hvězdy, odkud přiletěl BÜH, a věřil, že se jednoho dne setkají znovu.
Další z nekonečného množství Beitzelových prahů byl překročen… Stroj získal víru.
Nahlížet do tajuplné tmy, kam stoupaly strmé prahy sebepoznání, bylo děsivé… Ale zároveň to bylo nesmírně, úžasně zajímavé.
* * *
Toho dne se na mezinárodní stanici Galaxy, nacházející se ve vzdálenosti čtyřiceti světelných let od hranic soustavy kolem Quigu, v přepychově zařízené pracovně šéfa Agentury pro mezisystémovou přepravu setkala trojice lidí.
„Pane Chiuri, je mi potěšením představit vám našeho nejlepšího pilota,“ pronesl šéf Agentury pohostinně, když k tělnatému obchodníkovi, rozvalujícímu se v křesle pro hosty, přivedl muže středního věku, hladce oholeného a soustředěného, s očima jako dva krystalky ledu a tváří, která vyzařovala jakýsi tajemný klid.
„Děkuji vám, pane Letchere, děkuji vám!“ Návštěvník se nadzvedl, aby pilotovi potřásl rukou.
Přitom si ho změřil pronikavým pohledem a spokojeně kývl.
„Rád vás poznávám, Johne,“ řekl pak. „Musím přiznat, že jste na mě udělal dojem. Přesně tak si představuji opravdového, zoceleného pilota“
V tu chvíli do pracovny vstoupila sekretářka. Držela malý tácek se dvěma křišťálovými sklenicemi, v nichž, lámaje světlo stropních svítidel jiskřil drahý sběratelský koňak.
„Ale proč jenom dvě, pane Letchere?“ Návštěvník se vyčítavě podíval na majitele pracovny. „Takový obchod, pánové…“
„Promiňte, pane Chiuri,“ přerušil ho John jemně, „ale já nepiju. Nikde, nikdy a za žádných okolností“ dodal a odvrátil se, aby svého nového zaměstnavatele zbytečně neuváděl do rozpaků.
John měl svá profesionální tajemství, o nichž neměl ve zvyku se šířit.
Jistě, vzpomínky mají sklon po čase matnět a vytrácet se, ovšem totéž se nedalo říct o podlouhlém šedivém cejchu v tmavých, nakrátko ostříhaných vlasech čtyřicetiletého pilota, o jehož původu rovněž nikdy a nikomu nevyprávěl.
Byl to druhý osobní zákon Johna Sheborta.
Poprvé vydáno společně s románem Voschod Ganymeda roku 2000.
Přeložil Konstantin Šindelář
