„Dále se ženám i mužům s Mocí zapovídá používat svých schopností ve prospěch vlád, skupin i jednotlivců účastných v ozbrojeném sporu. Stejně tak i pro vlastní prospěch, mají-li sami v úmyslu bojovat. Na poskytování služeb Učitelských a zpravodajských se nenahlíží souhlasně, avšak taková činnost není a nebude trestána jako přímé účastenství.“
Elterijský Kodex, 744 nového letopočtu
Černovlasá čarodějka si přehazovala v rukou pistoli s ohmatanou dřevěnou pažbou. Zdálo se, že ji zaujal černý magický kámen, nejdůležitější součást zbraně. Uvolnila jej z lůžka ve vrchní části pistole a zase vrátila. Poklepávala na něj nehtem, natáčela ho pod olejovou svítilnou, až se od lesklých plošek kamene odráželo světlo. Zkoumala jej zaujatě, beze spěchu. Jako by v šeré podzemní místnosti byla sama, třebaže sípavý dech a sténání za jejími zády se těžko daly přeslechnout.
Konečně se otočila. Muž připoutaný k židli zatajil dech a přikrčil se, jak jen mu to provazy umožňovaly. Na jeho nahém těle nebyla patrná známka poranění, ronil však krvavé slzy a rudé cestičky vedly i od nosu a uší.
„Tak jste povolali Dati Víjar,“ pronesla černovláska tiše.
Zajatec sebou trhl. Z úst se mu vydralo zasténání.
„Beru to jako ano,“ ušklíbla se žena. „Kdy přesně pro ně ten zmrd Arklys poslal?“
„Nevím,“ zachraptěl vyslýchaný. „Už… už dávno.“
„No, zatím tu nejsou. A až se objeví, budeme na ně připraveni. Díky za spolupráci.“ Lehce se dvěma prsty dotkla vězňova čela. Muž zachrčel, vzepjal se v provazech, pramínky krve zesílily. Čarodějka se křivě usmála a odstoupila od něj. Vykročila ke dveřím. Mezi veřejemi se otočila a pozvedla pistoli. Těžce oddychující zajatec zavřel oči.
„Jednu z těhle věciček jsem si vždycky chtěla zkusit,“ broukla černovláska. Namířila a stiskla spoušť.
V podzemí ternionského hradu se zvuk výstřelu podobal zarachocení hromu.
***
Do horského údolí proniklo před polednem slunce, aby zanedlouho opět zmizelo za rozeklanými skalními štíty. Vlhko, šero a chlad zde představovaly cenu za bezpečí: oddíly šemia Arklyse a městští uprchlíci se nemuseli obávat dračích náletů a nedokázali je vypátrat ani nepřátelští jestřábi. Dokonalý úkryt.
I Karšti to uznal, když do údolí dorazil v čele svých oddílů.
Hned po příjezdu odstrojil svého saga a vytřel mu z husté černé srsti pot. Zvíře představovalo to nejlepší ze své rasy, vyšlechtěné k boji. Větší než kůň, neúnavné, pod dlouhou srstí svalnaté a stavěné spíš jako býk. Ještě nedávno bylo bujné a plné síly. Teď sklánělo hlavu k zemi, zaujaté pouze pící a vodou. Koneckonců i sám Karšti sotva připomínal hrdého velitele elitního rísijského oddílu, k němuž lidé vzhlíželi, když v plné zbroji projížděl ulicemi Věrslavi. Po dlouhé cestě vypadal na to, čím se cítil skutečně být: jen hubený, unavený muž středního věku. Vlasy se mu ježily na všechny strany, tváře pokrývalo třídenní strniště.
A pod strništěm klíčil řádně mrzutý výraz. Karštiho nyní místo odpočinku čekal rozhovor s přímým nadřízeným a pobočníkem královny v jedné osobě. S královnou ani s nadřízenými obecně problém neměl. I únavu sper ďas, zažil horší. Jenže šernia Arklys dávno pozbyl veškeré úcty a důvěry, kterou k němu Karšti kdy choval.
„Je potřeba, abyste vyrazili co nejdříve,“ začal Arklys po stručném uvítání. „Máme obrovské ztráty, vytlačují nás od řeky. Jestli přijdeme o město, přijdeme o celý východní Eimes. Ale především… však víš, skála pod hradem.“ Postarší bělovlasý muž připomínal spíš úředníka než královnina pobočníka a velitele rísijských vojsk. Slabé dopolední světlo mu nelichotilo. Jen zvýrazňovalo kruhy pod zarudlýma očima.
„Proč jsme vlastně byli povoláni tak pozdě?“ zabručel Karšti.
„Lasice se zprávou vyrazila před deseti dny.“ Arklys ve tváři lehce zbrunátněl. „Moje jednotky držely linii daleko od města. Do včerejšího rána se zdálo, že se ji Targijcům nepodaří prorazit. Když jsem žádal podporu Dati Víjar, bylo to pro jistotu.“
„Dobře, že jsi to udělal. Jen… nebudeme moci vyjet hned.“
„Chápu,“ kývl bělovlasý. „Můžu vám dát čtyři hodiny.“
„V pořádku,“ řekl Karšti. Rozhlédl se po svých mužích. Čtyři oddíly Dati Víjar, Černého větru. Celkem dvě stě mužů a sagů, lidé i zvířata perfektně vycvičení a vyzbrojení. A ještě před pár dny v dokonalé formě.
Chlapům čtyři hodiny stačí, aby se vzpamatovali, pomyslel si Karšti Horší to bude se ságy. Ale jsou dobře živení a silní. Zvládnou to.
„A ještě jedna věc,“ dodal Arklys. „Být to na mně, nezatěžuju vás s tím. Bohové vědí, že jak se ocitnete v Temionu, budete mít práce dost.“
„O co jde?“
„O správce města.“ Bělovlasý se díval skrz společníka, jako by ani nemluvil na něj. „Respektive o jeho dceru. Když začaly nepokoje uvnitř města, holka se rozhodla, že půjde pomáhat… není jasné které straně. Její matka je Targijka jako poleno. Každopádně potřebuji, abyste se po ní porozhlédli.“
„Jak je stará?“
„Sedmnáct.“
„Nejspíš je mrtvá,“ zamračil se Karšti.
„Myslím si totéž. Taková slečinka… Ale porozhlédněte se. Tady máš její Obrázek.“
Stříbrný medailonek a v něm portrét dívky s plavými vlasy, jasnýma očima a dolíčky od smíchu ve tvářích. Karštiho trochu zamrazilo, ta podoba… ale nedal na sobě nic znát. Jen medailonek zaklapl a strčil do kapsy kabátce.
„Nic neslibuju,“ prohlásil a považoval tím záležitost za uzavřenou.
Jenže Arklys neskončil. Chytil ho za paži. „Je skoro slepý,“ zašeptal. „Správce. Jeho žena přišla o rozum, nepoznává nikoho. A on nabízí zatraceně velkou odměnu. Vím, že tobě by přišla vhod, příteli, vím o té…“
„Rozumím,“ přerušil ho Karšti. Zatím se ovládal, ale byl unavený a netušil, jak dlouho by dokázal držet zlost na uzdě, kdyby přišlo na určité téma. „Udělám, co bude v mých silách. Mohl bys teď se mnou projít mapy? Musím si ujasnit jak postupovat.“
***
Pochod byl vražedný. Ano, jak pokračovali na sever, den za dnem se ochlazovalo. Většinu nákladu vezli na hřbetech ságové a koně. A na rozdíl od ostatních jednotek pomocné oddíly odpočívaly třikrát denně a v noci spaly. Přesto cesta Vince připomínala horečnatou noční můru.
Ze začátku uvažovala, že uteče. Jenže než se k tomu stačila odhodlat, předběhli ji jiní. A nikomu z nich se to nepodařilo. Jen posloužili jako odstrašující příklady.
Raději se pokoušela trávit co nejvíc času v bdělém snění. Uniknout do hlubin mysli, vybavovat si šťastné chvíle z minulosti… Ale dařilo se jí to čím dál hůř. Dobré vzpomínky se ztrácely, jako by je prašná cesta pohlcovala.
„Až budeme na místě, dostaneme komunikační pijavku,“ snažil se Vínku povzbuzovat Irel, neduživý mladíček, který vypadal, jako by sám měl každou chvíli padnout. „Pak už to bude dobrý, víš. Slyšel jsem, že tě s nima nic nebolí. Jsou magický. Asi tě i léčí, víš.“
„Dobře.“ To bylo všechno, na co se Vinka obvykle zmohla. Otázku, proč tedy ony zázračné pijavky nedostali na začátku cesty, si nechávala pro sebe. Potřebovala Irelovo povídání, jakkoli bylo otravné, aby si dokázala zachovat zbytek zdravého rozumu.
Ternion se dal zahlédnout zdálky. Město leželo blízko úpatí hor, ale z targijské strany se táhly rovné pláně. Teď nad ním navíc stoupal dým. A jak se oddíly blížily, Vinka dokázala rozpoznat i temné stíny, které nad Ternionem kroužily. Draci.
Nasucho polkla, sliny jí dávno došly. Přinutila se odtrhnout oči od města na obzoru. Konečně totiž dorazili k prvnímu ležení. Uprostřed cesty se postarší důstojník, podle uniformy kapitán, právě zdravil s poručíkem, velícím pomocným oddílům. O kus dál mezi stany zahlédla Vinka káď, u které stály dvě ženy – podle tradičního oblečení čarodějky.
Rozmluva mužů na cestě před ní nabrala nečekané obrátky a vyrušila Vínku z krátkého zadumání.
„Dělají si ze mě prdel?“ zaburácel kapitán, mávl rukou směrem k dívce a jejím druhům. „Potřebuju posily! A oni mi pošlou ženský, děcka a chromajzly.“
Za Vinčinými zády se ozvalo nesouhlasné zamručení jednoho z jejích souputníků. Jistě, velký Emas. Jenže plamenná obhajoba bojovného ducha Devadesátého pomocného oddílu Eimeské osvobozenecké armády, kterou si bezpochyby chystal, zanikla v záchvatu kašle.
Důstojník se tam zadíval a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Klid, Tavrone,“ poručík se unaveně pousmál. „Kus za námi jedou obrněnci, nejpozději ráno tu budou. A zatím je potřeba, aby někdo držel pozice. Především u mostů. To zvládnou i tihle. Mají výcvik.“
„Výcvik… pár dní na ně někdo řval. Do hajzlu,“ zavrčel kapitán.
A poslední slova, která od něj Vinka slyšela, zatímco spolu s ostatními postupovala v dlouhé řadě ke kádi a čarodějkám, ji rozechvěla strachem. „Je mi jasný, že jsou to třísky na podpal, ale vůbec se mi to nelíbí.“
Nahmátla pod kabátcem svůj šťastný kámen. Malý poklad po dědečkovi, který patřil k Bratrstvu Lovců. „Nás se Moc netkne,“ zamumlala dívka jedno z hesel Bratrstva. Jenže to patřilo k dětství, ztraceným dnům plným příběhů a zázraků.
V řadě čekajících na pijavku by Vinka potřebovala víc než vzpomínky a kámen, který možná byl kouzelný a možná také ne.
„Potřebuju domů,“ šeptla. V hlučné strkanici kolem to zaniklo.
A pak jen studený dotek na zátylku a Vinčina mysl zvolna pohasla, jako by dívka usínala.
***
Z dračího pohledu připomínaly ulice spleť myších cestiček v poli. Okřídlené monstrum, ovládané pomocí magických kamenů a vůlí posádky na svém hřbetě, se sneslo níž. Letělo blízko řeky, ve vzduchu se kromě kouře vznášela i bahnitá vůně vody.
Jedna z úzkých ulic dole se svažovala k mostu. V půli ji přehrazovala barikáda – dlažební kostky, z pantů vyrvaná vrata, rozbité povozy. Na obou stranách se pohybovaly skupinky ozbrojenců.
Stín letícího kolosu přelétl jedny, zakroužil nad druhými. Mužům ze skupiny výše na ulici se podařilo vztyčit do výšky hlaveň děla a zamířit. Ozvala se ohlušující rána, vzduch zhoustl dýmem. Drak se s řevem otočil, když mu střela poranila křídlo. Podařilo se mu udržet ve vzduchu a znovu nabrat výšku, ale předtím jeho pařáty povolily a na vojáky poblíž řeky vypustily dva válce plné zkázy.
***
Smršť úlomků kovu a kamení srazila k zemi bezejmenného příslušníka Devadesáté pomocné jednotky Eimeské osvobozenecké armády. V oblacích prachu se však už vyhrabala na nohy Vinka.
Zraněná se, až na palčivou bolest v zátylku, necítila. Jen ohlušená výbuchem.
Zbytek její jednotky takové štěstí neměl. Přesto se většina Vinčiných druhů ve zbrani zvedala ze země, a pokud jim to zranění dovolila, stavěli se zpátky na své pozice.
Vinka si v prvních okamžicích uvědomovala pouze přítomnost. Žádné vzpomínky, nic, co by jí napovídalo, jak se tu ocitla a co se s ní děje. Vysoké boty s podkovanými podrážkami se jí zdály strašně těžké. Nohy se jí podlamovaly; ještě pár kroků a padla na kolena.
Neustávající rámus, který se zvolna vkrádal do uší, jak se jí vracel sluch. Houkání strážných sov, jejichž ponuré hlasy zesilovaly zet-kameny, takže vynikaly i mezi výstřely z pušek a děl. Hroutící se zdi, křik lidí i zvířat. A z ponurého nebe tlukot křídel válečných draků.
Při představě, že se blíží stín dračího těla, pocítila Vinka nutkání ukrýt se, zahrabat se do temnoty pod rozrytou dlažbou. Ztěžka se odpotácela k průčelí nejbližšího domu. Schoulila se u zdi za prázdnými veřejemi.
Štěstí, že nemáme léčitelku, táhlo jí hlavou. Stáhla si potrhané rukavice a promnula si zátylek. Na opuchlině, velké jako pěst, nahmatala slizké cáry. Po několika pokusech se jí podařilo zatnout do nich nehty a vytrhnout je z rány. Štítivě třepla rukou a odhodila zbytky komunikační pijavice. „Vážně štěstí,“ zamumlala si pro sebe. Čarodějka by pijavku, kterou dívce z šíje odsekla střepina, nahradila novou. Ale s Vinčinou jednotkou léčitelku neposlali.
Beztak by nepomohla nikomu z těch, co teď tam venku krváceli, aniž by přestali bránit barikádu. Proto, aby… aby…, Vinka netušila. Tentokrát jí paměť neselhala, zkrátka jí to nikdo neřekl. Ona ani její spolubojovníci nepotřebovali vědět proč, ne ve chvíli, kdy jim pijavky vpouštěly do krve látky, měnící je v dokonalé… ani ne vojáky, zkrátka třísky na podpal.
„Já už nejsem tříska,“ šeptala Vinka. Hrdlo se jí svíralo. Za ztrátu pijavky nemohla. Jenže správně měla okamžitě vyhledat léčitele. Opak se rovná dezerci.
„A co mi udělají? Pověsí mě?“ mumlala. „Těžko. Jenom by mě poslali zpátky.“
Skoro to znělo hůř než provaz.
V jejím zorném poli se mezi sutinami válelo několik roztrhaných těl. Vinka poznávala bývalé druhy jen podle specifických kousků oblečení. Boty vysokého Emase. A o kus dál cáry svetříku, jehož původně žlutá barva se dávno proměnila v hnědavou. Miara, jedna ze šesti žen ve Vinčině jednotce. Dost stará, taková máma…
Dívka popotáhla. Její vlastní matka dřela do úmoru v továrně poblíž Kamu, možná plnila výbušnou směsí právě ty pumy, jaké tady na severu zabíjely. Vinka ji chápala. Musela se postarat o tři mladší děti, které prozatím minula povinnost jít dobývat dávno ztracený kus targijského území. Nejstarší dítě Z každé rodiny patří vlasti!
Ještě jeden pohled k barikádě. Členové Vinčiny jednotky dělali, k čemu je komunikační pijavky vedly. Přitisknuti ke kamenům a trámům se kryli před nepřátelskou střelbou a opětovali ji. Neohlíželi se, nepočítali ztráty. Irel umíral, aniž by si přestal tisknout k líci pažbu pušky. Z pahýlů nohou, které mu výbuch urval u kolen, zvolna vytékala krev. Pijavky poskytovaly i látky zpomalující krvácení. Ale mladík stejně neměl naději.
Někdo to všechno musí zastavit, pomyslela si Vinka. Olízla si rozpraskané rty a vrávoravě se vydala hledat nějaký jiný východ.
***
Doba, kterou oddíly Dati Víjar dostaly k odpočinku, se takřka přesně shodovala s dobou, po niž do horského údolí dopadaly sluneční paprsky. Když Karšti vstal, aby dal příkaz osedlat ságy a vyrazit, okolo znovu vládlo šero.
S navyklou pečlivostí a beze spěchu saga osedlal, nasadil mu uzdu a pak připevnil pláty zbroje. Od hrudi až po zadek, na šíji zvířete i na čelo a nad čenich. Sag byl na váhu zbroje zvyklý, nezpomalovala ho.
Karšti sám volil lehčí kožený kyrys. Před střelami, zvlášť zblízka, by ho neochránil, ale vzhledem k povaze úkolu, který jej čekal, chtěl toho na sobě mít co nejméně. Zkontroloval pistoli a náboje, ostří šavle… jako by to nedělal před pár hodinami. Navyklými úkony se pokoušel vyčistit si mysl.
Netrápila ho obtížnost úkolu, který jeho oddíly dostaly. Ano, pomoci ostatním složkám vytlačit nepřátele z města a znovu získat hrad nebude jednoduché. Ale zdálo se to proveditelné. Karšti znal strategické body, věděl, z kterých domů vedou vchody do podzemí a měl mapy spletité kanalizační sítě i prastarých chodeb, z nichž některé ústily ve sklepeních samotného hradu.
Jenže na konci jednání s Arklysem se přihodila jedna z těch věcí, kvůli kterým neměl Karšti královnina pobočníka rád.
„Á, málem bych Zapomněl,“ zvedl bělovlasý ruku, když byl Karšti na odchodu. Velitel Dati Víjar zůstal stát u vchodu do stanu, otočil se. Už dopředu se mračil. „Tohle je pro tebe, od královny,“ Arklys mu podal zapečetěnou schránku na zprávy. „Přišlo to ráno, ještě než jste přijeli. Poštovní lasice jsou přece jen rychlejší.“
„Víš, o co se jedná?“
Pobočník odvrátil pohled. „Ne, samozřejmě že ne. Můžu se jen domýšlet.“
„Dobře,“ kývl Karšti. Neměl sebemenší chuť se tu dál zdržovat. „Děkuju za předání.“
Způsob, jakým ho následně Arklys vyprovodil a jak se s ním loučil, jen posílil jeho obavy. A když si Karšti královnin příkaz konečně přečetl, nejhorší očekávání se naplnila.
Nyní po úhledných, krasopisných řádcích naposledy přejel pohledem, list s rozkazem zmačkal a spálil v nejbližším ohništi.
Podařilo se jí dostat daleko od řeky a mostu. Několikrát se musela ukrývat před vojáky obou stran a několikrát měla namále, ale dokázala to.
V jednom bytě, do nějž vpadla ve snaze skrýt se, našla na čistě povlečené posteli ležet jakéhosi starce. Plavé vousy i vlasy měl prokvetlé šedinami. Ruce složené na hrudi, oči hleděly vzhůru, skrze strop, střechu i dým nad městem, do ticha a temnoty mezi hvězdami.
„Dědo,“ uklouzlo Vince mimoděk. Tohle už zažila, když její dědeček tam doma jednoho rána nevstal z postele. Jenže tehdy to bylo jiné, přirozené. Tady se ve vzduchu vznášel těžký pach leviru. Byliny, která dokázala povzbudit čaroděje a zabít obyčejného člověka.
Dívka za svou krátkou cestu městem viděla spousty mrtvých. Ale až zde, v pečlivě uklizeném pokoji, ji všechna ta hrůza dohonila. Přitiskla si ruku na ústa, zdusila zakvílení. Toužila ke starci přistoupit a zatlačit mu oči, možná zazpívat kus Průvodcovy písně… jenže to nedokázala. Zvedal se jí žaludek, do krku stoupaly kyselé šťávy. Otočila se, vyrazila ze dveří a utíkala, klopýtala po schodech a běžela přes pavlače a před dvory, beze špetky opatrnosti.
Ve městě spolu donedávna vcelku smírně žili příslušníci obou národů. Ternion ležel na území, které si nárokovali jak Targijci, tak Rísijci. Jeho ulice poznaly hodně krve, nakonec však bylo pokaždé nutné opravit domy, vyčistit studny a začít péct chleba. Spolupracovat. Plodit děti.
A po čase se znovu vzájemně zabíjet.
Že čas vraždění nastal, by Vinka poznala i bez přítomnosti ozbrojenců. Ocitla se na území stále ještě ovládaném Rísijci – kteří v Temionu tentokrát byli „doma“, zatímco Targie si na město činila neméně pochybný nárok na základě historických údajů.
Nápisy v Iasie na domovních dveřích a výlohách obchodů. Zdobné rísijské písmo bylo načmárané ve vzteku a přímo křičelo, stejně jako jeho pisatelé: targira-les besgar! Chcípněte, targijští psi!
A kdyby to snad Vinka přehlédla, totéž poselství nesli i mrtví, které potkávala. Starý muž s bílým plnovousem slepeným krví, kterého přibili za rozpažené ruce k domovním vratům. Oběšenci na pouličních lucernách. V rozbité výloze obchodu s oblečením několik nahých plavovlásek, ukřižovaných v prázdných rámech. Es ga targir, targira šamdel, nápisy vyřezané do bledé kůže. Targijská kurva, targijská špína.
Vinka v jednom opuštěném domě našla šátek v barvách Rísije, modré, černé a bílé. Zavinula si ho okolo hlavy a ramen. Z kabátu strhala výložky a označení – na pomocné jednotky se neplýtvalo uniformami, šlo o její vlastní, upravený oděv. Za kalhoty s chrániči a boty dala kdysi všechny své úspory, a tak se nyní rozhodla ponechat si je. Nakonec na tom, že si místní brali věci od mrtvých vojáků, nebylo nic divného. S trochou štěstí si jí nikdo nevšimne.
Po soumraku se dostala blízko nepravidelné a proměnlivé hranice, jíž si znepřátelené strany město rozdělily. Sporadický rachot střelby, občasné zadunění výbuchu. Strážné sovy skoro neslyšela. Ptáci, kteří přežili do druhého večera bojů, nejspíš ulétli.
Vinka se rozhodla přesunout do klidnějších čtvrtí přes dvory a postranními uličkami. Vklouzla do prvního průchodu, který našla. Ve dvoře uviděla planout oheň, kolem nějž se pohybovali ozbrojení muži. Stačila se otočit a nakročit zpátky, ale nic víc. Během okamžiku měla ruku zkroucenou za zády a na hrdle cítila ostří nože. Muž, ostře páchnoucí po česneku a kouři, ji vlekl do dvora.
„Návštěva,“ hlásil ostatním, „nějaká rísijská kurvička!“
Vinka mrkala oslněnýma očima. Vojáci v uniformách a perfektní targijština. Na opascích odznaky se slunečním býkem. Patřili ke stejné armádě jako ona. Jenže Vinka ji už nemohla nazývat svou.
„Vrať se na hlídku,“ poručil velitel v uniformě seržanta muži, který sem dívku přitáhl. „Pohni. Nechci, aby nás ti sráči překvapili.“
Zapotácela se, když ji postrčil blíž k ohništi. Připadalo jí snazší padnout na všechny čtyři, než se pokoušet udržet rovnováhu. Hlavu nechávala skloněnou, horečně přemýšlela, jestli má těm mužům říci, kdo ve skutečnosti je, nebo dál hrát Rísijku.
„Zvedej se,“ štěkl na ni seržant. Vinka poslechla. Očima těkala kolem, snažila se najít únikovou cestu, ale jediný východ ze dvora vedl průchodem, kterým se sem dostala. Dveře domů okolo byly zatlučené prkny.
„Hej, ta mrcha má boty a kalhoty z eráru,“ ozval se jeden z vojáků rozhořčeně. „Šlohla nějakýmu mrtvýmu…“
„Ale hovno,“ přerušil ho velitel. Jeho ruka vystřelila kupředu jako útočící had. Než se Vinka stačila pohnout, strhl jí z hlavy šátek. Odhalil střapaté plavé vlasy a světlejší místa po stržených výložkách na ramenou kabátu.
„No do prdele,“ další muž se zasmál chraplavým smíchem. „Vždyť je to zběh! Zběhna!“
„Ne… já nejsem zběh,“ vypravila ze sebe Vinka.
Seržant, vysoký ramenatý chlap, ji chytl za zátylek jako králíka. Sykla, když jeho prsty nahmátly ránu po pijavce.
„A tohle je co?“ zavrčel. Pak Vínku odstrčil přímo do náruče dalšího muže, zarostlého, neupraveného a jaksi slizkého. „Nemám chuť se s ní tahat na velitelství. Lupli by jí novou pijavku a poslali ji zpátky,“ dlouhán si odplivl. „Taková sběř se má střílet. Žádný druhý šance, kurva.“
„Rozumím,“ řekl vousáč. Jednou rukou Vínku držel za paži, druhou se jí dral pod kabát a k ňadrům.
„Dělej, co potřebuješ, Irmě. Za včerejšek si to zasloužíš,“ velitel se zašklebil. „I když seš strašný prase, dokážu ocenit, když mi někdo zachrání kejhák. Jenom si pospěš, ať to netrvá celou noc.“
Vinka věděla, že by se měla bránit, křičet, prosit o smilování, cokoli. Ale cítila se jako opilá, bez vůle. V ústech sucho, i kdyby dokázala přinutit hlasivky k práci, stejně by ze sebe nevypravila srozumitelné slovo.
Chlap, který ji táhl ke kůlně v koutě dvora, ji chtěl odpravit. A předtím měl nejspíš povoleno dělat si s ní, co se mu zlíbí. Podle toho, jak jí funěl za ucho a hnětl jí ňadra, bylo celkem jasné, o co půjde.
Na druhou stranu, pokud se s ním ocitne o samotě… Ačkoli ji prohmatával důkladně, soustředil se na jiné věci než při běžné kontrole zajatců, takže mu unikla jediná zbraň, kterou si Vinka nechala. Nůž, připevněný pod levým holenním chráničem.
Jen se k němu dostat.
Pokusila se o to, když vousáč uvolnil sevření, aby otevřel dveře kůlny. Jakmile však ucítil, že se mu snaží vymanit, uhodil ji tak silně, že málem ztratila vědomí. V uších jí zvonilo. Silou vůle se pokoušela neomdlít, zatímco muž jediným pohybem smetl harampádí ze stolu za jejími zády a pak ji na desku z hrubě opracovaných prken vysadil. Malinko poodstoupil, sáhl po sponě na svém opasku. V tu chvíli Vinka hmátla po noži podruhé.
Podařilo se jí zbraň vytáhnout. Jenomže zaváhala. Krátce, ale osudově. Muž postřehl záblesk na čepeli a chytl Vinku za zápěstí.
„Děvko,“ sykl.
Jeho sevření téměř drtilo kosti; dívka upustila nůž a z hrdla se jí vydral kňouravý nářek.
„Ty děvko zasraná,“ dodal vousáč. Přitiskl Vinku zády ke stolu a jejím vlastním nožem jí připíchl zápěstí k desce. Bolest se ozvala opožděně, ale byla strašlivá. Když dívce vzápětí vojákova pravačka sevřela hrdlo, byla za to skoro vděčná. Propadala se do temnoty, v níž necítila vůbec nic.
Zdálo se jí, že se topí v kalné vodě. Temnota, pak záblesk vědomí. Strach tak intenzivní, že přerůstá v odevzdanost. Zalapání po dechu a horká vlna bolesti. Zpátky pod hladinu.
A zvláštní šepot, hlasem vln a větru… dvojí krev mne probudí, jen dvojí krev…
Stisk na jejím krku povolil. A tentokrát se vousáčovy prsty znovu nesevřely. Do mlhy, která Vince obestírala mysl, pronikal křik a práskání výstřelů. Blízko, hodně blízko. Muž nad ní zmlkl. Jeho funění a hekání Vinka prve nevnímala, až teď si uvědomila jeho nepřítomnost. Voják se odtáhl, chystal se otočit. Místo toho mu pod bradou krátce probleskla ocel a vzápětí nad dívkou zůstal stát bezhlavý, s ještě ztopořeným údem mezi jejími stehny. Vinku zalila sprška horké krve.
… jen dvojí krev…
Pak se vousáčovo tělo sesulo k zemi.
Vinka lapala po dechu jako člověk, který se právě napůl utopil. Neměla sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo ji zachránil. A jestli ji nepřišel i dorazit. Vnímala, jak se dotyčný natáhl po olejové lampě v koutě místnosti a zavěsil ji na hák nad stolem. Světlo Vinku bodalo do očí. Byla nahá, násilník jí oblečení rozřezal a strhal ho z ní. Neměla však ani sílu cítit se zahanbeně. Všimla si, jak si její zachránce otírá čepel rísijské šavle nejspíš tímtéž šátkem, který měla předtím na sobě.
Rísijec, pomyslela si s nepřirozeným klidem. Zabije mě.
Ale jen se nad ni naklonil, až ucítila na tváři jeho dech. Instinktivně pohnula rukou, snad se chtěla zakrýt nebo ho odstrčit. Jenže bolest, která v probodnutém zápěstí dosud tupě tepala, se v tu chvíli vrátila v plné síle. Vinka vykřikla, z očí jí vyhrkly slzy. V ústech cítila odpornou chuť krve.
„Den šia targira mirita is,“ zabručel neznámý v tasle.
Dívka pochopila pouze, že mluví o targijské slečince. Kdyby jí nebylo tak strašně zle, nejspíš by se zasmála.
„Ty,“ pokračoval muž, tentokrát targijsky, „odteď ani slovo, jestli chceš zůstat živá. Pomůžu ti a ty pomůžeš mně, ale musíš mlčet a poslouchat. Rozumíš?“
Rozuměla slovům, ale nechápala jejich celkový význam. Přesto kývla. Na okamžik pohlédla do obličeje svého zachránce – hubeného muže s krátkými černými vlasy, ještě kratšími vousy a s překvapivě světlýma očima. Pak už neviděla nic. Černovlasý jediným pohybem vytrhl ze stolu nůž, jímž měla probodnuté zápěstí, a bolest ji znovu zbavila vědomí.
***
Když dívka omdlela, Karštiho to nepřekvapilo. Vlastně to skoro přivítal, odpadla nutnost vysvětlovat, uklidňovat a přesvědčovat. V takových záležitostech zrovna nevynikal.
Z cárů bílé košile, kterou měla dívka původně na sobě, utrhl kus na obvaz. Zápěstí krvácelo nečekaně slabě, čepel dýky asi šťastnou náhodou minula tepnu. Jak jsou na tom šlachy, věděli sami bohové. Karšti si jen pomyslel, že na vyšívání nebo malování může děvče zapomenout.
Rozřezané a roztrhané kusy jejích šatů jí obléknout nemohl. Pokud ji nechtěl vézt válčícím městem nahou, musel ji navléknout do kabátce násilníka, kterého zabil. Třebaže látka byla nasáklá krví.
Když dívku bral do náruče, na okamžik se ozvalo znamení na jeho hrudi. Ostře a palčivě, až se Karšti zapotácel.
Přece to není čarodějka, blesklo mu hlavou, žádná štrajga by se tu nenechala znásilňovat. Možná je to něco zvenku.
Raději se nezdržoval. S dívkou v náručí se vrátil k ohništi a ke svým mužům.
Velitele targijské skupiny nechali naživu. Když uviděl Karštiho, muž se usmál rozbitými ústy. V přízračném světle blížícího se jitra krev vypadala černá.
„Zachraňuješ targijskou kurvu?“ zachraptěl.
Karšti otázku ignoroval. Obrátil se na svého pobočníka a promluvil v tasle, třebaže předpokládal, že mu zajatec i tak rozumí: „Ví něco? Tohle je jedno z míst, kde by měl být vchod do podzemí.“
„Neřekl nic. Jen se snaží někoho z nás vyprovokovat, aby ho zabil rychle. Škoda, že se podařilo dostat živýho jen jeho.“
„Stejně ho zkuste rozpovídat a porozhlédněte se, třeba ten vchod najdete. Potřebuju tuhle holku odvézt k našim, dlouho to nezabere. Než se vrátím, převezmeš velení, Livajne.“
„Kdo to je?“ muž se na dívku v Karštiho náručí zamračil. „Targijka?“
„Odteď je to dcera správce města.“
„Aha,“ kývl Livajn, ačkoli se netvářil dvakrát chápavě. Pomohl veliteli zvednout dívku do sedla saga. Karšti zvíře pobídl do klusu. Chtěl mít tuhle záležitost co nejrychleji z krku. Najít nějaký rísijský oddíl a pověřit co nejdůvěryhodnější osobu, aby tu holku Karštiho jménem odvezla Arklysovi. Když nic jiného, odměna za ni by mohla na nějakou dobu uspokojit představenstvo věrslavského sanatoria. A to bylo skoro stejně důležité jako služba vlasti.
***
Místo svítání se snad vrátil soumrak. Nebe nad městem zaplnila šedá mračna a vzápětí se spustil déšť. Vínku chladná sprška probrala z polospánku, v němž blouznila o mužích s ledovýma rukama a o dalších, kteří měli místo očí řeřavé uhlíky. A o potocích krve, již do sebe lačně nasával zářící kámen.
Zasténala. Začínala se jí zmocňovat zimnice. Několik okamžiků byla přesvědčena, že se nachází pod závalem, propadá se hluboko do sklepení bortícího se domu. Pravačku měla bezvládnou a bolavou, kolem hrudi ji cosi svíralo, až se dusila…
Zakuckala se, když jí dešťová voda zaplavila ústa i nos. Sevření na hrudníku mírně povolilo.
„Tumáš, zabal se,“ ozval se chraplavý hlas muže, který ji vezl. Na ramenou dívce přistála černá vlněná houně. Mokrá, ale stále hřejivá. Vinka po přikrývce sáhla zraněnou rukou a vykřikla. Její únosce, zachránce, nebo co vlastně byl, si povzdechl a pomohl jí zachumlat se do deky, až jí koukala sotva špička nosu.
Vinka cítila každý šrám a modřinu, o ráně v zápěstí a zhmožděném klínu nemluvě. Myšlenky se jí však rozbíhaly, hlava se jí točila.
Zraněnou pravačkou si k hrudi přitiskla svůj šťastný kámen. Myslí jí bleskla vzpomínka na obraz z polosnu, v němž kámen velice podobný tomuto hltal krev. A na šepot pod temnou vodní hladinou…
Ztěžka polkla, pokusila se soustředit na momentální situaci. A jak z ní ven.
Neviděla kolem sebe. Vlněná houně jí zakrývala výhled. Jak však žmoulala v levici jeden cíp, narazila na vyšívaný erb. Až se zajíkla.
Černá spirála na rudém pětiúhelníku. Dívce připomínala oko, pohled dravce, který ji sleduje. Věděla, kterým rísijským jednotkám ten znak patří. Její rty to vyslovily, bezhlesně.
Dati Víjar, Černý vítr.
Netvoři, zrůdy, příšery. Každý z nich je posedlý démonem. Vychutnávají si zabíjení se stejnou samozřejmostí jako jiní milování. Nevidí rozdíl mezi vojáky a civilisty, mezi dospělými a dětmi či starci. Vyžívají se v krutých a rafinovaných způsobech vraždění.
Vinka nevěřila všemu, co se o oddílech Dati Víjar psalo a říkalo. Jenže teď ji napadalo, že všechny hrůzy, jež doposavad zažila, byly příjemným povyražením proti osudu, který ji čeká v rukou tohoto muže.
Do úst jí stoupla ostrá pachuť žluči. Celým tělem jí projížděly záškuby, nemohla se ovládnout a přestat se třást.
Musím utéct, musím!
„Schovejme se někam,“ vykvíkla, i když se snažila promluvit klidně. „Prosím, je mi zima!“
„Lepší déšť než draci,“ odpověděl muž.
„Pusť mě,“ Vinka stiskla v levé dlani cíp deky. „Prosím, nech mě jít, prosím!“
„Uklidni se,“ zabručel Rísijec. „Prostě předstírej, že jsi přišla o řeč. A možná o rozum. Povede se ti dobře. A i když by to nevyšlo, pořád se alespoň dostaneš z města.“
Nevěřila mu ani slovo. Jenže nebyla v situaci, kdy by s tím mohla něco dělat. Alespoň poodtáhla deku stranou, aby viděla kolem. Čekala, až se jí naskytne příležitost. Vymanit se z válečníkova sevření, sklouznout ze sedla a zmizet v úzkých uličkách.
***
Podchod, kterým projížděli, spíš připomínal krápníkovou jeskyni. Tmavý a studený, ze stropu kapala voda. Zvuk kopyt Karštiho saga se dutě odrážel od stěn.
Co řekl té malé Targijce, byla pravda. Díky nízkým mrakům a dešti nemohli draci létat, a alespoň z jedné strany tak nehrozil útok. Jenže v ulicích města se stále bojovalo. A přestože tato část Ternionu zůstávala pod rísijskou kontrolou, Karšti se zatím vyhýbal i vojákům vlastní strany. Dal si čas do úsvitu. Do té doby snad narazí na někoho, komu bude moci důvěřovat, a zbude mu dost času, aby se vrátil ke svým mužům.
Dobrá, nejspíš by bylo rozumnější, kdyby slečince vysvětlil situaci a předal ji první rísijské jednotce, na kterou natrefí. Jenže potom by se pravděpodobně mohl rozloučit s odměnou za nalezení. I takhle netušil, jestli mu to projde, vydávat Targijku za správcovu dceru, ale měl alespoň naději.
Protože ať se dělo cokoli, odměnu, kterou správce vypsal, Karšti potřeboval. Musel platit za svůj hřích. Během obřadu, při němž se kdysi stal členem severního křídla Dati Víjar, složil i slib čistoty. Byl pro to až příliš dobrý důvod, jak záhy zjistil, když se po noci plné pití a veselí zapomněl se svou dávnou přítelkyní. Tak živou, chytrou a milou, s dívkou, která měla hlavu plnou velkých snů. A všem bohům pro pláč, i Karštiho.
Byl zázrak, že tu noc přežila, zázrak, za který nikdo dvakrát neděkoval. Od té doby Karšti platil a ona, spálená, člověku nepodobná bytost v nejlepším pokoji věrslavského sanatoria, přežívala snad jen proto, aby mu připomínala, čím se stal. Myšlenka na ni s Karštim zůstávala vždy a všude. Dokonce i ve chvílích, kdy vše ostatní brala s sebou do nicoty černá vichřice.
Trhl sebou, nechal saga příliš zvolnit krok a dívka se v sedle před ním začala vrtět, jako by se chystala seskočit a utéct.
„Zapomeň na to,“ zavrčel. Targijka strnula.
Svažitou uličkou se dostali blízko řece. Ta tvořila jakousi přirozenou bitevní linii, alespoň donedávna. Teď se střelba a křik ozývaly čím dál tím blíž.
„Do hajzlu!“ sykl Karšti. V myšlenkách na svou největší slabinu ztratil soustředění a udělal pořádnou hloupost. V úzké uličce nemohl saga otočit a tato zvířata měla při všech svých přednostech nepříjemnou slabinu: nedokázala couvat na povel.
Popohnal tedy zvíře do klusu. Projedou co nejrychleji a budou doufat, že se neocitnou uprostřed bitvy.
Doufal marně. Na plácku, k němuž ulička vedla, vjel Karšti přímo mezi skupinu rísijské domobrany. Asi tři desítky mužů a žen, vesměs unavení, špinaví a zakrvácení. Zdálo se, že se stahují od řeky a jediné, na co jim zbývají síly, je neustupovat moc rychle. Z nevelké vzdálenosti, odhadem o dvě nebo tři ulice dál, sem doléhalo temné dunění, výstřely a strašlivý, nelidský křik.
„Velitel!“ zařval Karšti. Pevně k sobě tiskl chvějící se Targijku. „Kdo tu velí?!“
„Já,“ ozvala se žena s krátce střiženými, prošedivělými vlasy a strhanými rysy v obličeji. „Vedeš posily? Řekni, že ano, prosím! Vaši lidé by…“
„Jsem sám,“ přerušil ji Karšti. „Co se tu děje?“
„Je to v prdeli,“ žena si odplivla, cynicky se ušklíbla. Ale její oči se dívaly vyděšeně. „Mají haraghy. A obrněný vozy.“
Karšti krátce zaváhal. Pak popadl targijskou dívku oběma rukama a spustil ji ze sedla na zem. Zůstala stát na místě, jen dvě třesoucí se holé nohy, trčící z balíku černé vlny.
„Odveď ji k našim jednotkám,“ přikázal ženě z domobrany. „Je to dcera správce města. Jsi za ni zodpovědná, dostaň ji k Arklysovi, do bezpečí. Přebírám tu velení, prozatím.“
Žena kývla, dokonce naznačila formální úklonu. Ať si myslela cokoli, slova velitele Dati Víjar se neodvažovala zpochybnit.
***
Že ji kamsi odvážel ten muž, to byla jedna věc. Spousta ozbrojených, rozčilených Rísijců všude okolo, to byla věc druhá. Černý možná lhal, ale zatím Vince neublížil a měla alespoň chabou naději, že ji skutečně dostane do bezpečí. Oproti tomu rísijští domobranci ji rozsápou na kusy, pokud v ní poznají příslušníka targijské armády.
Černovlasý zastavil saga a následně se pustil do krátké debaty s nakrátko ostříhanou ženou. Vinka z jejich rozhovoru pochytila to podstatné. Teď se o ni měla postarat ta žena.
Mohla bych utéct, blesklo jí hlavou. Jakmile budu dole, musím začít utíkat.
Zdravou rukou nahmátla šťastný kámen.
„Dokážu to,“ zamumlala. Na okamžik pocítila, jak v ní narůstá vůle, silná a nespoutaná, ale pak se nohama dotkla země. A na utíkání jí zašla chuť.
„Jdeme, slečinko,“ žena vzala Vínku za paži. Mávla před sebe druhou rukou. „Jdeme odtud, rozumíš.“
Ano, Vinka rozuměla, jenže nedokázala poslechnout. Od řeky se sem blížilo strašidelné dunění a křik. Muž, který ji zachránil, teď řídil stavbu barikády v ústí jediné široké ulice, která na náměstí vedla. Krátkovlasá na ni křičela, do tváře ji nepřestával šlehat déšť. Vinka měla všechny důvody, aby se odtud rychle hnula, jenže nemohla udělat krok.
Zaťala zuby. Rísijka na ni přestala ječet, zkrátka s ní smýkla za sebou. Jen tak dokázala Vinka rozhýbat ztuhlé nohy, i když to strašně bolelo. Zraněná pravice už tolik ne, kupodivu v ní dívka cítila jen vcelku příjemné mravenčení. Jenže namísto toho se probudila bolest ve stehnech a v podbřišku, tak ostrá, že si dívka nemohla pomoci a kňučela jako bitý pes.
„Tudy,“ žena ji táhla k podloubí a k vypálené svatyni v rohu náměstí. Za jejich zády se ozývaly úsečné povely černovlasého Dati Víjar.
Ještě než ke sloupům podloubí dorazily, jeho hlas umlkl. Vystřídaly jej výstřely. Neartikulovaný křik a zvířecí řev, vytí dravce, při němž Vince naskakovala husí kůže.
Krátkovlasá se ohlédla a ošklivě zaklela. Znovu Vinkou trhla, až dívce sklouzla deka z ramen. Jen v zakrváceném vojenském kabátci si připadala nahá a ještě víc ohrožená. Kdyby se na ni teď průvodkyně ohlédla, nic by ji nepřesvědčilo, že se nedívá na Targijku.
Co když –
Žena před Vinkou se prudce zastavila, pár kroků od zdi svatyně. Otočila se, ve tváři naléhavý výraz. Otevřela ústa, jako by dívce chtěla něco důležitého sdělit, ale místo slov jí z nich vyhrkla krev. S bublavým chroptěním padla na všechny čtyři a pak tváří k zemi, ruce zkroucené pod tělem.
Vinka reagovala tak rychle a samozřejmě, až ji to samotnou šokovalo. Svezla se na kolena, čelo opřela o zčernalou stěnu svatyně, ruce založila na zátylku. Se zavřenýma očima čekala, jestli ji i přesto někdo z mužů targijských úderných jednotek neodstřelí.
Protentokrát měla štěstí. Proklusali kolem ní, jen několik jich zůstalo na stráži v rohu náměstí.
Situace se snad ani nemohla vyvíjet hůř. Za ubohou barikádou, sestavenou z opuštěného povozu, trosek zelných krámků a kamení a trámů z pobořených domů, Karšti sledoval, jak se k nim blíží targijský obrněný vůz. Ta věc byla široká jako tři valníky vedle sebe a pobitá kovovými pláty. Zevnitř ji poháněli čtyři ságové a pravděpodobně i magické kameny.
Za obrněncem postupovaly běžné oddíly, z nichž by Karšti takové obavy neměl, i když domobraneckou skupinku početně převyšovaly. Jenže po vrchních plátech vozu poskakovalo několik haraghů. Černozlatě pruhované šelmy, připomínající křížence medvěda, člověka a kočky.
Střelba ze dvou desítek pušek, jimiž domobranci disponovali, byla stejně účinná, jako kdyby proti útočníkům házeli koťata. Haraghové se téměř nedali trefit, pohybovali se neodhadnutelně a příliš rychle. Pláty obrněnce střely nepronikly.
Karšti zastavil palbu. Nezbývalo než se krýt a doufat, že obrněnce zastaví barikáda a pak dojde na meče. Původně měl v úmyslu pouze pomoci domobrancům postavit barikádu a hlídky a pak je nechat, aby co možná nejdéle zadrželi postup nepřátel. Nemohl tu zůstávat, stačilo poslat tu targijskou holku do bezpečí a…
Když první z haraghů vyšplhal na vršek barikády a vrhl se mezi rísijské muže, Karšti si uvědomil, že opět udělal chybu. Měl se stáhnout, dokud byl čas, měl –
V té chvíli jim targijské oddíly vpadly do zad.
Zůstávat a pokoušet se bránit barikádu nebyla nejhorší chyba, kterou velitel Dati Víjar udělal. Měl si to spočítat. Targijci měli obrněnců jen několik, v městských ulicích navíc byly pomalé a neohrabané. Že jeden z nich použijí k odvedení pozornosti, to mohl tušit. Vyslat pár mužů hlídkovat do okolních uliček nestačilo.
„Ústup!“ zařval Karšti.
Domobranci klesali pod palbou útočníků. Jen několik z nich ji dokázalo účinně opětovat. Opodál sápal haragh jednoho muže na kusy. A Karštiho si nikdo nevšímal.
„Ústup!“ opakoval přesto. Šavlí ťal šelmu, zaujatou kořistí, po hřbetě. Otočil saga, aby se za jeho zbrojí mohl lépe krýt před výstřely. „Utíkejte, zatracené!“
Jediný člověk k němu zvedl oči. Starý muž s rozcuchanými bílými vlasy a hlubokými vráskami v obličeji.
„Tohle je náš domov!“ vykřikl. „Nemáme kam.“ Jeho slova uťala střela, která mu utrhla celý vršek hlavy.
Karšti krátce pohlédl k nebi. Kapky deště mu na pokožce téměř syčely. Věděl, že ten žár nepochází od horečky.
„Černý vítr teď volám,“ zamumlal. Nechtělo se mu to vyslovit. Jenže neměl na vybranou. Znamení na hrudi pálilo jako žhavé železo. „Smršť ohně, vítr smrti, zvu vás, povolávám vás!“
Poslední slabiky křičel. Hnal saga od barikády k targijským vojákům, ztracený sám sobě. Kontrolu přebíral oheň v něm, bytost, která dřímala, než ji povolala správná slova.
Příliš pozdě zahlédl za řadami vojáků čarodějku v tradiční hnědozelené róbě. Ženu s bílou tváří a temnýma očima. Zvedala ruce v gestu spoutání. Oheň v něm náhle uhasl. Karšti vylétl ze sedla a padal, hlavu plnou šedavého dýmu.
***
Přestávalo pršet. Stružka dešťové vody, v níž Vinka klečela, se barvila do růžova.
Musí to skončit, už to musí skončit, prosím!
Pořád se chvěla, zimou i únavou. Nejraději by se na mokrém dláždění schoulila do klubíčka. Ale neodvažovala se pohnout. Ke zdi přibylo několik dalších zajatců. Po Vinčině pravici skončil muž, který ji sem dovezl. Zaslechla, jak Targijcům odříkává jméno a hodnost – Karšti Darmín, kapitán severních oddílů Dati Víjar. Krátce se po něm podívala, když ho srazili k zemi vedle ní. Vypadal omámeně, ruce měl spoutané za zády. Přes hruď mu navíc přetáhli pás s čímsi, co připomínalo ohromnou ošklivou brož s kamenem uprostřed.
Víc neviděla, znovu otočila hlavu a upřela pohled do zdi.
Musí to přestat, už toho bylo moc…
V té chvíli objevili targijští vojáci, že vypálený chrám není prázdný. Následně z něj do kalného rána vyvlekli skupinku žen, dětí a starců. Práskly výstřely, které ukončily život dvou chlapců, pokoušejících se úkryt bránit. Pak už jen dětský pláč a vzlykavé kvílení.
Vinka zavřela oči.
Stále ale slyšela. Jak vojáci od skupiny z chrámu oddělují chlapce starší deseti let a ženy bez dětí, aby rozšířili řadu klečících. Znovu křik, pláč a pár výstřelů. Zalitovala, že nemůže zavřít uši.
„Musí to skončit, už to musí skončit,“ šeptala jako modlitbu.
Vojáci začali postupovat od konce řady. Dvě otázky: jméno a povolání. Pak výstřel. Jen ve dvou případech to bylo jinak, u Tameršiho, kováře a Siliny, léčitelky. Dva ze třinácti.
„Musí to skončit…“
„Pomůžu ti,“ zachraptěl vedle ní Karšti.
Vytřeštila oči a otočila se k němu.
„Můžu to všechno ukončit. Když ty pomůžeš mně.“
„Jak to“ začala Vinka, ale přerušilo ji to hrozné odečítání, které k nim dorazilo.
„Toho bereme s sebou,“ zazněl ostrý ženský hlas. „Je to jeden z těch posedlejch zmrdů. Alniru bude zajímat. Před chvílí mi od ní přišla zpráva, že jich oddělali celou tlupu. V jediný podzemní chodbě, co ještě vede na hrad. Tenhle by mohl vědět, jestli je jich víc a tak podobně.“ Tón se změnil v jaksi záštiplně radostný. „I když, plížit se kanálama můžou klidně dál. Aspoň se dají sejmout a pohřbít Zároveň.“
„Dobře,“ odpověděl jí nějaký voják. „A tahle?“ Hlaveň pušky se Vince zaryla do zad. „Vstávej a otoč se. Ruce nech za hlavou.“
Poslechla. Jako by do ní vjela nová síla, tentokrát opravdová, ne přechodný pocit jako prve. Zaslechla jméno hlavní čarodějky targijské armády a zapomněla na bolest, únavu, i na podivný rozhovor před chvilkou.
„Musím mluvit s tiani Alnirou!“ vyhrkla. Zpříma pohlédla do tváře muže před sebou. „Potřebuji s ní…“
„Sklapni,“ řekl, ani se jí nepodíval do očí. „Jméno a… co tu vůbec děláš? Nejsi Rísijka.“
„Vinka, jmenuji se Vinka. Já vážně musím mluvit s tiani Alnirou!“
„Řekl jsem, abys sklapla.“ Hmátl po ní a dívka se ani nepokoušela bránit. Nechala ho, aby ji natočil bokem k sobě a odhrnul jí vlasy ze zátylku.
„Zasranej zběh,“ zabručel, odstrčil ji od sebe a namířil pušku. Vinka znovu zavřela oči. Slyšela cvaknutí závěru. Teď už jen výstřel. Uslyší ho, nebo bude mrtvá dřív, než zvuk dorazí k ušním bubínkům?
„Nestřílejte,“ zaslechla místo toho Karštiho. „Ona je amšátí! Nestřílejte!“
***
Když k němu přistoupili čtyři targijští vojáci, Karšti sáhl po pistoli. Zbraň mu však vyklouzla z třesoucích se prstů. Byl dezorientovaný, ohlušený a viděl jako skrz hustý dým. Kašlal a plival, sliny chutnaly po spálenině. Nedokázal se pořádně nadechnout, čarodějka ho stále svírala svou Mocí.
Nakonec je nechal, aby ho odzbrojili, svázali mu ruce za zády a nasadili pás s magickým zámkem. Alespoň mohl volněji dýchat, i když to znamenalo, že je naprosto bezbranný.
Klidným hlasem sdělil Targijcům své jméno a postavení. Zaskočilo ho, že i potom skončil v řadě zajatců u zdi chrámu, hned vedle dívky, kterou chtěl vydávat za správcovu dceru. Sledoval ji, jak se kolébá dopředu a dozadu a cosi mumlá. Všiml si záblesku mezi jejími malými prsy. Průzračný, lesklý kámen na prostém kovovém řetízku.
Teprve teď, když tu věc viděl v pořádném světle, mu došlo, proč se v dívčině přítomnosti cítil podivně. Šlo o vzácný druh magického kamene, který pohlcoval a narušoval veškeré druhy Moci. Takové nosila a používala jediná skupina lidí. Elterijští Lovci, nebo amšátí, jak se jim říkalo v tasle. Ti, kteří dohlíželi na dodržování Kodexu.
Tahle holka k nim rozhodně nepatřila. Karšti byl přesvědčený, že sama ani pořádně neví, co nosí na krku. Ale napadlo ho, jakým způsobem by s tou věcí mohl pracovat.
Dívka nepřestávala polohlasně drmolit. A Targijci začali s něčím, co mělo být nejspíš třídění zajatců, ačkoli spíš šlo o prachobyčejnou popravu. Stružka podél stěny chrámu se barvila rudě.
„Musí to skončit,“ mumlala dívka.
Karšti krátce zavřel oči. Tma pod víčky připomínala vychladlé ohniště. Zaťal zuby, až ho zabolely čelisti. Když oči znovu otevřel, byl rozhodnutý. Jeho plán selhal a přišel čas řídit se posledním královniným rozkazem.
„Pomůžu ti,“ řekl, hlas mu zadrhával. „Můžu to všechno ukončit. Když ty pomůžeš mně.“
Podívala se na něj vyděšenýma očima. Začala cosi povídat, ale v té chvíli jeden z vojáků Karštiho postrčil botou, až čelem narazil do zdi. Na povel čarodějky ho však nechali být a na řadu přišla dívka s kamenem.
„Zběh,“ zaslechl Karšti. Pak cvaknutí závěru pušky. Pokud měl mít jeho poslední nápad alespoň mizivou naději na úspěch, musel jednat.
„Nestřílejte!“ vykřikl. „Ona je amšátí! Nestřílejte!“ A pokračoval, dokud ho poslouchali: „Nevidíte ten kámen, co má na krku? Ona je Lovec. Podle práva má nárok hovořit s vaší hlavní čarodějkou. Nejen hovořit, zodpovídají se jí všichni s Mocí. Takové jsou zákony.“
„Někomu tu hrozně leží na srdci starý právo,“ ozval se ženský hlas. Posměšně, trpce. „A že zrovna týhle posedlý bestii.“
„Tak co?“ zeptal se voják. Hlaveň pušky se stále dotýkala dívčina zátylku.
„Hm,“ odfrkla si čarodějka. Natáhla ruku ke kameni na hrudi té malé a v poslední chvíli ucukla. Promnula si ruce, jako by se spálila. Když znovu promluvila, nezněla zdaleka tak sebejistě, i když se to pokoušela zakrýt příkrým tónem. „Vezmeme ji s sebou. Nakonec, jako zběh dostane novou pijavku a my ušetříme kulku.“
Karšti si oddechl. Příliš nepokrytě, přitáhl tak k sobě čarodějčinu pozornost. Přistoupila k němu, popadla ho za vlasy a přinutila, aby k ní vzhlédl. Měla tvář, která byla příliš příkrá, aby mohla být krásná, a oči jako dva kusy ledu.
„Je to snad tvoje čubka?“ sykla. „Jestli jo, nic si neslibuj. My jsme tohle město dobyli. I tu zasranou skálu a s těma vašima strašlivě tajnýma ložiskama zet-kamenů. Rozumíš mi? Pro-hrá-li jste. Vezmu vás na hrad. Potom tě ta holka prokleje za to, že jsi nedržel hubu. A ty prokleješ sám sebe, že jsi nedokázal včas chcípnout.“
Prudce ho od sebe odstrčila – tentokrát do té pitomé zdi narazil tak silně, až mu čelo začalo krvácet – a obrátila se zpátky k vojákům: „Vyřiďte zbytek. Už bez otázek, žádný zdržovačky. Ženský a děti ať Morag odvede do tábora. A my se vracíme. Hned.“
K hradu postupovali pomalu. Přes čarodějčin chvástavý proslov o dobytém městě představoval Ternion jakousi přehlídku chaotických pouličních půtek a bojů. Přestože jednoznačně prohrávali, rísijští domobranci ani roztroušené armádní jednotky se nehodlali vzdávat.
Karšti neměl důvod čarodějku provokovat. Téměř doslova mu držela nůž na krku. Její Moc posilovala zámek, který mu svíral hruď. Přesto si nedokázal pomoci. Ve chvíli, kdy se skrývali ve vjezdu do stájí a čekali, až jim targijské jednotky vyčistí cestu, se k černovlásce obrátil.
„Tak tohle je dobyté město. Vždycky jsem si přál vidět, jak to vypadá.“
„Sklapni,“ odsekla. „Zbylo jen pár bláznů, co nevědí, kdy maj dost.“
„Všichni umírají,“ vložila se do toho ta malá Targijka, Vinka. Její hlas nebyl skoro slyšet, přebíjel ho rachot střelby a křik. Černovláska si sedla na lavici poblíž ní, i když od kamene na dívčině krku si stále držela odstup. Karšti je pozoroval, poslouchal a promýšlel své možnosti.
„Tak ty jsi Lovec, ano?“ začala čarodějka s okázalou nedůvěrou v hlase. „A co vůbec po tiani Alniře chceš?“
„Aby to ukončila,“ kníkla dívka. „Tuhle válku.“
Jindy by měl Karšti co dělat, aby se nerozesmál. Teď pouze zlehka přikývl. Opřel se o zeď za zády a zvolna se svezl na zem. Voják, který ho hlídal, se na něj zamračil. Karšti pokrčil rameny.
Třeba mě zastřel, pomyslel si. Zavřel oči.
„Jde o to,“ říkala Vinka, trochu těžkým jazykem, ale čím dál tím jistěji a hlasitěji, „že se tu… že používáte magii. V boji. To je proti Kodexu.“
„Starýmu dvanáct set let,“ zabručela čarodějka. „Navíc ho neporušujeme.“
„Ale to všechno… Pijavky. Draci. To, co jste udělala s tím Dati Víjar.“
„Meleš hlouposti. Pijavky slouží k léčení a komunikaci. Draky řídí magie, ale oni sami nikoho nezabíjejí, nebojujou. Jenom… doručujou věci. Nemagický věci.“
„A co on?“
I když Karšti na Vínku neviděl, dokázal si představit, jak na něj ukazuje. Trochu malátně, jako když si Utopená Mija volí ženicha, ale s tím musí-to-skončit rozhorlením v bledé tváři.
„Zlatíčko, nemůžeš být víc mimo,“ pronesla čarodějka po chvíli. „Jestli ale vážně hledáš někoho, kdo zneužívá magii pro válečný účely, tak jsi nakonec na správný adrese. Tenhle zmrd má v sobě démona. Rozumíš? Viděla jsem, co udělali s Tarvou, s Bílovou a v dalších městech na pobřeží, když tahle válka začínala. Viděla jsem to. A věř mi, všechno, co se tomuhle hajzlovi stane, si víc než zaslouží.“
Chvíli se ozývaly pouze zvuky zpoza rohu. Pár osamocených výstřelů. Křik agonie.
„A co pistole a pušky?“ vyjekla dívka. „Pohání je zet-kameny, vím to!“
„Zabíjí olovo. Ne magie. A už zmlkni.“ Po posledním příkrém povelu se čarodějčin tón změnil, nejspíš oslovila někoho jiného: „Jak to vypadá?“
Karšti otevřel oči právě včas, aby viděl vojáka v uniformě k nepoznání zamazané blátem a krví, jak se staví před čarodějku.
„Cesta je volná, paní.“
„Skvělé! Jedeme.“
***
Cesta k ternionskému hradu představovala pro Vínku nekonečné utrpení. Nejdřív si byla nucena obléknout šaty ženy, kterou chvíli předtím viděla umírat. Pak jí čarodějka prostřednictvím jednoho z vojáků podala polní lahev s odpornou, vlažnou tekutinou. Prý odvar z posilujících bylin. Vinka ho vypila, byla strašlivě vyprahlá. Kromě zahnání žízně však situaci nijak zvlášť nevylepšil.
Ta cesta… Vinka nikdy nezačala počítat mrtvá těla, ale kdyby ano, teď by s tím přestala. Bylo jich příliš mnoho.
Potřebovala si promluvit s Rísijcem. Jen pár vět. O tom, jak to všechno může ukončit.
Jenže rozhovor s velitelem Dati Víjar nepřipadal v úvahu. Jednak šel pěšky, zatímco se Vinka vezla na hřbetě jeho saga, a jednak je oba stále někdo hlídal. Místo mluvení s Karštim se dívce dostalo pouze hovoru s čarodějkou. A i ten skončil dřív, než se Vinka vzpamatovala natolik, aby dokázala té ženě účinněji oponovat.
Podruhé zastavili dost blízko hradu. V téhle oblasti panoval klid, vojáci vítězné armády se pustili do úklidu ulic. Zdálo se, že velká část obyvatel to vítá, bez ohledu na národnost. Po dnech a nocích skrývání se a hladovění Ternioňané opatrně vyhlíželi z oken i dveří. Na oslavy bylo brzy, ale na pozvolný návrat do normálního života snad nastával pravý čas.
I Vinka si dovolila vydechnout. Možná, že se její přání nakonec plní samovolně. I když v jiných částech města se stále střílí a umírá, nebude to trvat dlouho, všechno se usadí a…
Jako by jí četl myšlenky, Karšti se ozval překvapivě blízko ní: „Tímhle to nekončí. Ternion je brána do Rísije a mají tu zásobu kamenů zinin. Tohle je jen začátek.“ Nějak se mu podařilo dostat k boku saga a ta slova ze sebe vychrlil, než ho dva vojáci chytli a smýkli jím dozadu.
„Drž hubu, kurva!“ vztekala se čarodějka. „Nevím, co spolu vy dva máte, ale povídat si nebudete!“
„Protože bych jí řekl pravdu?“ zachraptěl Rísijec.
„Protože je to doprdele proti předpisům!“
Vinka sledovala Karštiho tvář. Naléhavý výraz v ní vystřídala naprostá nečitelnost. Šel prostě dál, mlčky a se shrbenými zády. Dívce teď připomínal ilustraci ve staré dětské knížce bajek a přísloví. Muž, který hrál a prohrál.
Vínku ten pohled přiměl k rozhodnutí.
Jen co dostane příležitost. Jen co najde vhodnou chvíli pro jednu svou otázku a pro jednu odpověď toho smutného Rísijce.
***
Každou chvíli se měli ocitnout u hradeb. A Karšti pořád neměl kdy dívku přesvědčit, domluvit se s ní. V duchu propočítával, jaké má možnosti. Kdyby se hodně snažil, možná by prolomil čarodějčin zámek. Ale k tomu, co potřeboval udělat, by to nestačilo. Nanejvýš by zapálil sám sebe.
Mohl dát povel sagovi. Dvě zvláštní hvízdnutí a zvíře se začne chovat jako uprostřed bitvy. V nastalém zmatku by snad Karšti dokázal něco podniknout. Jenže dívka na ságově hřbetě by tak mohla přijít k úhoně a on ji potřeboval živou a schopnou pohybu.
Začínal mít všeho plné zuby. Jak ho ti targira-les postrkují dopředu, kdykoli se jim zdá, že jde příliš pomalu. Jak s ním naopak smýkají, když se přiblíží k Vince. Jak se na něj čarodějka ohlíží s vítězoslavným úšklebkem.
A co bylo nejhorší, cítil, že brzy ztratí odhodlání splnit královnin rozkaz. Potřeboval jednat, hned.
Chystal se přece jen zahvízdat, proměnit saga v běsnící bestii. V té chvíli se však v ulici před nimi objevilo něco, co Karštiho zarazilo uprostřed nádechu. Jako by mu bohové posílali znamení.
Ten výjev do rozbité ulice zmrzačeného města nezapadal. Právě tím, jak byl všední a obyčejný. Jen dvě ženy, stará a mladá, chlapec, oslík a vůz plný podzimních jablek, mrkve, tuřínů a cibule.
Zelinářky nezastavily, když je viděly. Mladší, nevzhledná dívka s předkusem a hřívou zcuchaných tmavých vlasů místo toho poplácala oslíka po pleci a zamlaskala, aby ho přiměla k rychlejšímu pohybu. Stařena si přitáhla k boku chlapce. Pokračovali dál, pohledy sklopené k zemi.
Targijci i se svými zajatci naopak zastavili hned. Karšti cítil, jak sevření na jeho hrudi zakolísalo, když příchozí rozptýlili čarodějčinu pozornost. Koutky úst mu cukly vzhůru, ale na opravdový úsměv nedošlo.
I když se mi podaří vyhrát, prohraju…
„Stůjte,“ zavelel zelinářkám poručík, který byl čarodějčinou pravou rukou. „Kam si myslíte, že s tím vším jdete?“
Zastavili. Chlapec a stařena se stáhli dozadu za vozík. Mladá žena něco zamumlala, dívala se však pořád do země. Poručík se tázavě obrátil zpátky na čarodějku.
„Zkontrolujte je,“ usekla.
„Počkejte,“ žena s předkusem zvedla hlavu a natáhla před sebe ruce, jako by chtěla zastavit vojáky, kteří vykročili blíž k vozíku. „Vezeme jen nějaké jídlo do útulku pro sirotky a vdovy v Říčním koutě.“
„Dám vám s sebou dva muže jako doprovod,“ kývla čarodějka. Moc, jíž držela zámek na Karštiho hrudi, opět zakolísala. „Pokud mluvíš pravdu. Kde jste to vzaly? Město je vyhládlý jak pes na konci zimy.“
„Mám švagra ve Stéblové, kus od Ternu. Prosím, prosím, opravdu chceme jen v klidu dojet k těm ubohým dětem.“
„A tohle je co?!“ Jeden z vojáků se mezitím dostal k boku vozu a hrábl mezi cibule. V ruce se mu zableskl kov. Buď ve Stéblové pěstovali skutečně podivnou zeleninu, nebo tu něco nehrálo. „To vezete sirotkům a vdovám zbra –“
Nedořekl, zasténal a zlomil se v pase. Karšti zahlédl v ruce malého chlapce čepel, ocel a krev, a pak se dítě kolem vojáka prosmeklo a rozběhlo se ulicí dolů. Stařena skučícího Targijce odstrčila s nečekanou rázností. Zpod cibulí vylovila pušku. Mladší žena už také držela zbraň, do té doby ukrytou pod vrstvou sukní a spodniček.
Zmatek, který nastal, měl mít krátké trvání. Ale lepší příležitost si Karšti přát nemohl. Jeho strážce ho pustil, rozhodl se zacílit na chlapce, prchajícího svažitou ulicí. Karšti do něj strčil ramenem, takže střela dítě minula.
Co to dělám? blesklo Karštimu hlavou. Vždyť stejně…
Skočil k sagovi. Čarodějka vztekle vřískala o kus dál, vzduchem hvízdaly výstřely. Stařena se válela na zemi a slábnoucím hlasem drmolila modlitby, mladší žena však z úkrytu za vozíkem pálila jednu ránu za druhou.
„Honem,“ křikl Karšti na dívku v ságově sedle. „Pospěš si! Ten kámen, přilož ho k zámku!“
Otočila se k němu, brada se jí třásla a z očí tekly slzy. Přesto nezaváhala. S bíle pableskujícím kamenem v dlani sklouzla ze ságová hřbetu a poslušně se ke Karštimu natáhla.
Zavřel oči, zašeptal jediné slovo, ženské jméno. Před očima se mu mihl obraz nemocničního pokoje. Pak všechno zmizelo a on začal přeříkávat slova ohně a temnoty hlasem, který sám nepoznával.
***
Byla přesvědčená, že stále slyší vzdalující se kroky, jak odsud utíká rísijský chlapec. V uších jí však ten zvuk překrývalo sílící bzučení a pískání. V okamžiku, který se podivně protáhl, Vinka přiložila svůj šťastný kámen k zámku na Karštiho hrudi.
Koutkem oka zahlédla čarodějku, jak se k nim otáčí, tvář pokřivenou rozčilením a hrůzou. Něco vykřikla, ale Vinka jí nerozuměla. Zvuky, které ji ohlušovaly, zesílily k nesnesení. A náhle s ošklivým lupnutím ustaly. Černovláska odlétla dozadu, jako by ji udeřila neviditelná obří pěst. Zůstala ležet s končetinami rozhozenými do všech stran, mírně sebou škubala, z úst a nosu se jí řinula tmavá krev.
Vinka si chvíli předtím pokoušela představit, co Rísijec udělá, až ho osvobodí. Odzbrojí celé armády kouzlem? Vyroste o dvacet stop a hlasem boha všem přikáže, aby přestali bojovat? Představivost jí pracovala naplno, přesto nepočítala s tím, co se nyní doopravdy dělo.
Na Karštiho zamířily tři pušky. Pozdě.
Velitel Dati Víjar tiše pronesl jakési slovo, snad jméno. Současně mu sjel zámek i s řetězy z hrudi. Bledá pleť v jeho tváři se rozsvítila. Karšti žhnul vnitřním žárem tak hrozivým, že bolelo se na něj dívat. Přitom odříkával vzývání, věty, které nepocházely ani z tasly, ten jazyk nebyl určen pro lidská ústa. Roztáhl ruce, provazy na jeho zápěstích se proměnily v doutnající troud. Kolem se zvedl vítr, syčel a točil se, horký jako kovářská výheň. Střelci upustili zbraně, když se jejich kov rozpálil doběla a pažby začaly hořet. Vzápětí na nich vzplanuly šaty a nakonec i oni samotní.
Vinka nechápala, jak to, že sama ještě žije. Nacházela se spolu s Karštim uprostřed mohutného víru. Hučící vichřice nesla temnotu a oheň.
A Rísijec sám hořel. Světlo a žár zevnitř ho strávily, proměnil se v postavu z plamenů a dýmu. Jeho tvář, smutná, plná bolesti a přitom strašlivá, se Vince vypálila do očí. Ten obraz byl posledním, co viděla, a měl navždy zůstat tím jediným, co uvidí. Na kolena ji však sráželo něco jiného; hrstka vzpomínek, obrazů a pocitů, které jí nějakým způsobem předal ve chvíli, kdy zašeptal jméno své… lásky?
Neviděla a nevnímala, jak ji samotnou obklopila tenká slupka bílého světla, proudícího z kamene na její hrudi. Pouze cítila, že ji cosi chrání, i když se okolní svět proměnil v burácející peklo ohně a černého větru.
***
Ašar Edrok, král ohně, jeden z největších rísijských démonů, se po staletích plně osvobodil. Unikl potupnému stěhování z jedné ubohé lidské schránky do druhé, pouta dávných obřadů povolila. Edrok strávil svého posledního věznitele a pak téměř vše živé, od hor až k pláním. Sytil se a rostl. Teprve když okolo nezůstalo nic než sklovité kamení a louže roztaveného kovu, stáhl se do hlubin země pod horami. Odpočívat a dřímat po další stovky let, pokud ho někdo nevyruší a nepovolá zpátky.
***
Neviděla nic kromě té zářící, strašlivé tváře, jíž se nemohla zbavit. Ani když oči otevřela, ani když je zavřela.
Slyšela burácení plamenů a hluboké a přesto nepříjemně ostré zvuky pukajícího kamene. Nakonec zbylo jen ticho.
Jediné, co cítila, bylo konejšivé teplo a mravenčení v celém těle, jako by se jí dotýkaly tisíce drobných ruček. Mléčně bílá záře kamene zinin ji chránila a léčila.
Ani když vše kolem utichlo, neodvažovala se však Vinka hnout z místa, kde stála. Nevěděla, nakolik se město změnilo, že už vlastně žádné město neexistuje, jen doutnající trosky a pomalu chladnoucí kámen. Přesto měla strach udělat krok. Cítila, že je stále pod ochranou, to ano, ale netušila, jak moc se na svůj šťastný kámen může spolehnout. Zachránil by ji, kdyby vkročila do propasti?
Únava na ni zatím nedolehla. Přesto se Vinka opatrně posadila. Věděla, že tu nemůže zůstat věčně. Musela se rozhodnout, co dál. Jen si nejdřív potřebovala v hlavě nějak porovnat ten strašlivý zmatek…
Brzy začala pociťovat zimu. Ať už kámen k její ochraně aktivovalo cokoli, teď to vymizelo. Bělavé světlo se vytrácelo. A v té chvíli Vince kdosi položil ruku na rameno. Trhla sebou, vykřikla, vmžiku stála na nohou.
„Ššš, malá, to je v pořádku,“ ozval se tichý ženský hlas, jako by dotyčná konejšila poplašeného koně. „Jsem tu už hodnou chvíli, ale nemohla jsem se k tobě dostat. Nechci ti ublížit.“ Vinka se za poslední dny naučila, jak podstatný rozdíl je mezi „nechci ti ublížit“ a „neublížím ti“. Jenže nebyla v postavení, kdy by o tom mohla a chtěla diskutovat.
„Co jste zač?“ zeptala se.
„Tiani Alnira.“ I když ta odpověď Vinku nepotěšila, alespoň se hlas nepřibližoval. „Cítila jsem, že tu zůstal někdo živý. Potřebuju zjistit, co se vlastně stalo.“ Zaváhala. „Ty nejsi… Myslela jsem, že najdu Lovce, jenže ty nejsi jeden z nich, nemám pravdu? Jak ovládáš tenhle zinin?“
„Neovládám,“ vzdychla Vinka. „To jen… nějak samo.“
„Zvláštní,“ zabručela čarodějka. „Nevadí. Byla jsi tady, když se ta věc přihodila? Viděla jsi, co se stalo?“
Vinka podvědomě nahmátla svůj šťastný kámen a stiskla jej v dlani. Otřásla se, nejen zimou.
„Můžu vám říct přesně, co se stalo,“ začala tiše. „Ale musíte mi nejdřív slíbit, že mě odtud dostanete pryč. V pořádku. Aby mě nikdo nehledal, aby mě všichni nechali na pokoji.“
„Pro bohy, dítě, co tak strašného jsi provedla?“ čarodějčin hlas se ozval blíž a Vinka couvla, zvedla před sebe kámen. „Nechoďte blíž! Nic vám neřeknu, dokud mi to neslíbíte!“
„Dobře, uklidni se. Dostanu tě odtud, kamkoli si budeš přát,“ ozvala se Alnira po chvíli, už zase z větší vzdálenosti. „Přísahejte. Při svojí Moci.“
„Ano, dobrá, přísahám.“
„Pořádně! Nemůžu si dovolit… Nemůžu teď být hloupá,“ Vince se třásl hlas. Toužila se čarodějce svěřit, ulevilo by se jí. Ale také dobře věděla, že hraje velmi nebezpečnou hru.
„Přísahám při své Moci, svěřené mi Kruhem, že ochráním tvůj život a pomůžu ti dostat se na místo, které si zvolíš,“ řekla čarodějka. A trochu posměšně dodala: „Mám to odříkat i elterijsky, ať to má větší váhu?“
„Ne,“ zavrtěla Vinka hlavou. „Tohle mi stačí.“
„Tak bys mohla splnit svoji část dohody a konečně mi povědět, co a jak se tu stalo.“
O něco později seděly na ještě teplém kusu kamene vedle sebe, podobné dvěma kočkám příliš unaveným a vystrašeným, aby si držely odstup. Vinka chraptěla, v krku ji pálilo. Byla ráda, že se dostala k závěru příběhu a mohla už jen kývat nebo vrtět hlavou na čarodějčiny doplňující otázky.
„Už chápu, proč jsi po mně žádala přísahu,“ řekla nakonec Alnira tiše. „Ale, dítě, to jsi nemusela. Neviním tě. Prožila sis svoje… i když to mělo nejspíš jiný účel. Zajímavé. Slyšela jsi někdy o obřadu, kdy je Lovec spojen se svým kamenem? Dvojí krev. Opravdu, velmi zajímavé. Nu, dostat tě do bezpečí bude jen rozumné.“
Dívka lehce přikývla. Ano, ulevilo se jí po všech stránkách, když se mohla se vším svěřit. Jenže také se cítila naprosto vyčerpaná, prázdná.
„Kam bys chtěla jít?“
„Bude tahle válka pokračovat?“ zachraptěla Vinka místo odpovědi.
„Po tomhle?“
I když ji neviděla, dokázala si dívka představit, jak tiani Alnira rozhodila rukama.
„Nějakou dobu určitě ne. Pokud má Rísije k dispozici takovýhle druh zbraní… Povedou se jednání, vzniknou nové smlouvy a dohody, Elterijský Kodex bude potřeba obnovit. I když tu zůstane pořádné napětí, na otevřenou válku můžeme pro nějaký čas zapomenout.“
„To mi stačí,“ zamumlala Vinka. „Potom se potřebuju dostat do věrslavského sanatoria. Pokoj šedesát jedná.“
„Nu, nezbývá mi než ti vyhovět. Ale proč právě sanatorium? Nejsi nemocná, to bych cítila, i přes ten tvůj lovecký kámen. A co se týče očí, předpokládám, že s tím hned tak něco udělat nepůjde.“
„Není to kvůli očím.“ Dívce se krátce sevřelo hrdlo žalem a lítostí. Zářící Karštiho tvář se před ní zamihotala. „Jenom mám taky jeden závazek, který musím splnit,“ dodala.
A tiani Alnira se dál neptala.
