Křik racků, modré moře a bílé zdi proti vysokému nebi – to je Trozéna. Když rybáři po nočním lovu připlouvají do zátoky, zpívají písně k její chvále. I pěvci, kterých je v naší zemi bezpočet, opěvují krásu města i pevnost mohutných hradeb. Avšak nejlepší písně patří odedávna královně. Je vysoká a štíhlá jako sloupy chrámu panenské Bohyně, silná jako hráz, která udrží i nejvyšší zimní příboj, a krásná jako slunce, když ráno vstává z moře.
Kerasia leží jen dva dny cesty od Trozény a je to díra, jakou svět neviděl. Chlapi z Kerasie nic nevydrží, svaly mají jako z rosolu, v hlavě slámu a pod bederní rouškou – raději ani nemluvit. Holky z Kerasie nesahají našim ženským ani po kotníky. Kerasijští koně stojí za starou bačkoru. Kerasijské lodě vypadají jako bečky na ryby a smrdí zrovna tak. Král Kerasie je změkčilý floutek, který hraje na lyru a před kerasijským vínem dává přednost šťávě z nezralých makovic.
Nemám mu to za zlé. Před kerasijským vínem by dal člověk přednost prakticky čemukoliv.
Každého léta se obě města utkávají v bitvě. Představujete si dvě vojska nastoupená proti sobě a krvavou řež zakončenou hromadami mrtvol? Chyba, přátelé. Nezapomínejte, že naše země je kolébkou civilizace. Boj, který mezi sebou vedeme, je mnohem ušlechtilejší.
V půli cesty mezi Trozénou a Kerasií je průsmyk, kterým vede cesta na Východ. V nejvyšším bodě sedla je oltář samotného Poseidóna a pod kopcem rovná planina obklopená skalami, která sahá až k moři.
Zde závodíme v běhu, hodu diskem a oštěpem, skoku do dálky a zápase. Dokonce i umělci soupeří ve zpěvu a skládání básní.
Nejdůležitější disciplínou jsou však závody vozatajů. Nezáleží na tom, kdo vyhraje v ostatních kláních. Závod šesti quadrig – tří z každého města – je zlatým hřebem slavností. Vítězný vozataj získá pro své město vavřínový věnec a zajistí mu na příští rok přízeň Pána moří, který stvořil koně a daroval je lidem.
Není toho moc, co bych o koních a závodech nevěděl.
Jsem trozénský mistr vozataj.
Ten rok nezačal dobře. Ještě v zimě připluly přes moře lodě plné cizích nájezdníků s kruhovými štíty a zbraněmi z podivného namodralého kovu, proti kterým byly naše bronzové čepele k ničemu. Cizinci vyplenili několik měst na jihu. Pak se stáhli, avšak uprchlíci, které jsme přijali, mluvili o dalších lodích a válečnících, kteří v našich klidných vodách hledají bohatství a kořist.
Rady obou měst dlouho rokovaly. Nakonec bylo rozhodnuto, že Kerasia a Trozéna zapomenou na letité spory. Uzavřou proti cizincům z moře spojenectví – a o letních hrách je zpečetí manželstvím krále a královny.
Nejspíš si říkáte, že taková událost nemůže život vozataje příliš ovlivnit.
Mýlíte se. Když si mne jednoho večera na sklonku zimy dala královna zavolat, věděl jsem dobře, co bude následovat.
V letošním závodě vozatajů musí zvítězit Trozéna. A pokud ne, nepřízeň Pána moří bude jen mírným vánkem oproti ničivé vichřici hněvu, kterou sešle na mou hlavu královna Salamis.
* * *
„Posaď se, mistře Aréte,“ přivítala mne zářivým úsměvem. Nepřijala mě ve velkém sále, ale v soukromí královských komnat. Mým šedinám to zalichotilo. Zároveň jsem však pocítil obavy. Vznešená Salamis nedělala nic bez důvodu. V peplu z nejjemnějšího lnu, s očima barvy moře a zlatými vlasy spletenými do vysoké koruny připomínala samotnou Afroditu, avšak já dobře věděl, že dokáže být divoká jako Lítice a lstivější než liška.
Nechala nalít víno a sama mi podala misku s koláčky.
„Mistře vozataji,“ oslovila mě, když jsem se pohodlně Usadil na vyřezávané židli. „Jak pokračují přípravy na závody? Mohu se spolehnout, že letos Trozéna opět zvítězí?“
V posledních deseti letech se nám podařilo vyhrát šestkrát, z toho čtyřikrát si pro vavřínový věnec dojel můj vůz. Nejsem už nejmladší, klouby mě občas bolí a stříbra mám víc ve vlasech než v truhlici, ale pořád patřím k nejrychlejším jezdcům na pobřeží. Moje šance na vítězství byly víc než slušné. Jenomže na smůlu je krátký i ten nejlepší vozataj.
„Máme dobré koně a obstojné závodníky, paní,“ promluvil jsem opatrně. „Cvičíme každý den, spřežení jsou sehraná, vozy a postroje připravené a mužům nechybí odvaha ani zdravý rozum, přesně jak jejich nebezpečné řemeslo vyžaduje. Udělám všechno pro to, abychom zvítězili. Přesto je konečný výsledek v rukou bohů.“
„To mi nestačí,“ zavrtěla hlavou královna. „Musím mít jistotu. Stoprocentní jistotu, chápeš?“
„Rozumím, paní,“ přikývl jsem.
„Ničemu nerozumíš, Aréte,“ zamračila se. „Naše město vyhraje. Za jakoukoliv cenu. Mám si vzít toho bastarda z Kerasie. Ale to neznamená, že se vzdám nezávislosti. Od začátku musí být jasné, které město je důležitější a kdo bude v tomto svazku rozhodovat. Proto musíme zvítězit.“
„A co očekáváš ode mne, paní?“
„Chci, abys mi pomohl. Musíš najít koně, které nikdo neporazí.“
„Kdybych věděl, kde takové najít, dávno bych je pro tebe získal.“
„Výborně, mistře Aréte. Přesně to jsem chtěla slyšet. Mám pro tebe úkol.“ Salamis ztišila hlas. „Vydáš se do Trácie, na území krále Dioméda. A přivedeš mi jeho koně.“
Zalapal jsem po dechu. „To není dobrý nápad, paní. Nikdo neví, kde přesně Diomédes koně chová. Vím však určitě, že jsou dobře střeženi a král je ze zásady neprodává.“
„Neříkám, že je máš koupit,“ usmála se královna. „Nebudu se ptát, jak jsi k nim přišel. Jedna quadriga nejrychlejších koní na světě – to bys mohl zvládnout, ne? Pak budeme mít vítězství v kapse. Dám ti doprovod. Pojede s tebou velitel stráží Myrmidon a mladý Kýros, který loni zvítězil v zápase a hodu oštěpem.“
„Posíláš nás na smrt, paní.“
„Nemám o tebe strach, Aréte. Zvládneš to. Pokud ne, neopovažuj se mi už nikdy přijít na oči.“
„A čím je cestou budu krmit? Říká se, že ta zvířata jsou lidožravá! Očekáváš, že jim naservíruji Kýra a Myrmidona jako svačinku?“
Salamis pevně stiskla rty. „Poradíš si. Královna promluvila. Můžeš odejít.“
* * *
Vyrazili jsme třetího dne. Taková výprava se neobejde bez příprav.
Vybral jsem tři velké thesalské hřebce, kteří jsou rychlí, dokážou chodit ve voze a zároveň unesou váhu ozbrojeného jezdce. K nim jsem přidal nákladního poníka, obratné zvíře zvyklé pohybu v horách. Nesl zásoby, věci potřebné k táboření venku a také čtyři kompletní postroje. Země krále Dioméda byla od našeho města vzdálena dobrých čtrnáct dní svižné jízdy a já neměl nejmenší tušení, na jaké koně v Trácii narazíme. Rychlost není všechno.
Pokud se vrátíme, budu pak muset během několika měsíců spřežení připravit na závody. Měl jsem proto v úmyslu ověřit cestou, co zvířata již umějí. Kůň se nenaučí tahat ze dne na den a jen blázen by se postavil k závodu s nepřiježděným čtyřspřežím.
K postrojům jsem nakonec přidal i čtyři pevné kovové náhubky a řetězy z bronzu. Jsem opatrný muž. Nevěřil jsem příliš v úspěch výpravy, ale pokud by se náhodou dostavil, byl jsem rozhodnut nic nepodcenit.
Mí společníci si s cestou do neznáma nedělali starosti. Rozložitý Myrmidon, veterán mnoha bojů, si oblékl chalkochitones – zbroj z hrubě tkané látky zesílenou kovovými pláty, a omšelou přilbu s lícnicemi. Vyzbrojil se kopím, mečem a dřevěným, bronzem pobitým štítem bez označení – a byl připraven jít třeba na kraj světa jako jeden z dávných hrdinů putujících po světě. Pravda, s přeraženým, nakřivo srostlým nosem, řídnoucími vlasy, vypaseným břichem a věčnou touhou po vínu připomínal spíš Siléna než héroa. Jeho život nebyl složitý – služba, víno a ženy, přesně v tomto pořadí. Nikdy nepochyboval o rozkazech, ale při jejich plnění dokázal přemýšlet a zůstat naživu. Nebál se nikoho a ničeho, uměl bojovat a zacházet s koňmi. Bude dobré mít jej po boku, až půjde o život.
Kýros se vyzbrojil podobně. Obyčejné vybavení však nedokázalo skrýt chlapcovy přednosti. Byl statný a urostlý jako mladý bůh, měl přímý pohled a na svět se díval s naivitou mládí, které dosud neutrpělo v boji porážku. Měl světlou pleť Achájců, oči jako moře a plavé vlnité vlasy, které mu slunce vypálilo doběla. I on byl dobrým jezdcem a pro naši výpravu vítaným společníkem.
Vyjeli jsme časně ráno. Dny se již prodlužovaly, ale obloha zůstala zatažená a moře pod skalami tmavé a nevlídné. Jakmile jsme opustili pobřeží a začali stoupat k prvnímu průsmyku, padla mlha. Začalo drobně mžít a já si odevzdaně přetáhl přes hlavu cíp pláště. Nejsem už nejmladší a vlhko dává mým kloubům pořádně zabrat.
Vtom se za námi ozval dusot kopyt. Byl to jediný jezdec. Přesto jsme zastavili a měli zbraně pohotově – lidem na cestě není co věřit.
Pak se ozvalo zařehtání a z mlhy vyjel pěkný plavý kůň s tmavou hřívou a úhořím pruhem na hřbetě.
„Hej, počkejte, chlapi!“ zavolal jezdec melodickým, sytým hlasem. Zamračený den jako by se rázem projasnil – a já si uvědomil, že na koni sedí dívka.
Držela se zpříma, ruku měla klidnou a kůň cválal pravidelně a zlehka. Zastavila pár kroků před námi přesně tak, jak bych to udělal já – spustila nohy co nejníže, zasedla zvířeti zádové svaly a jen zlehka přitáhla otěže. Ocenil jsem její umění uznalým pokývnutím, mrkl po svých společnících – a neubránil se úsměvu. Nebudete tomu věřit. Oni si vůbec nevšimli, jakého má koně a jak na něm sedí! Zato si určitě všimli, že má nohy dlouhé a silné jako bohyně lovu, pas, který bys přeštípl dlaněmi a ňadra pod chlapeckým chitónem kulatá a pevná jako granátová jablka. Tvář měla pravidelnou a čistou jako socha panenské Bohyně, oči velké a nevinné jako mladá jalovička a černé vlasy husté a dlouhé jako hříva parthských klisen.
Přejel jsem si tvář dlaní, abych zahnal kouzlo. Ať už nám tu krasavici poslal do cesty kterýkoliv z bohů, vybíral dobře. Oba mi strážci na ni zírali jako na zjevení.
„Hledám ctihodného mistra Aréta,“ promluvila a já někde hodně hluboko pocítil tiché uspokojení. Jistěže hledá mě. Jsem přece královský vozataj.
„Našla jsi jej,“ řekl jsem. „Co mi chceš?“
„Posílá mě královna Salamis. Mám se připojit k vaší výpravě.“
„To je výborná zpráva,“ vzpamatoval se Kýros. „Vznešená Salamis myslí na všechny naše potřeby. Jsi sama, nebo je vás víc?“
„Já ti nestačím?“ usmála se kráska. „Královna si myslí, že bych se vám mohla hodit. Umím jezdit a dokážu se dostat na zapovězená místa.“
„O jednom zapovězeným místě bych věděl,“ dal se slyšet Myrmidon a vypnul hruď. „Jsem fakt zvědavej, jestli pronikneš až dovnitř, holubičko.“
Děvče se rozesmálo a já se zhluboka nadechl. Kýros se mohl chovat jako hlupák, ale od velitele stráží bych očekával seriózní přístup. Naštěstí alespoň mně zbyla špetka zdravého rozumu.
„Dala ti královna s sebou nějaký důkaz, že přicházíš od ní?“ řekl jsem.
Překvapeně se ke mně otočila a já si rázem připadal jako upjatý stařík bez špetky smyslu pro humor.
„Ano. Tady je prsten. Velitel královniny stráže se na něj určitě bude pamatovat.“
Popojela ke staršímu bojovníkovi a ukázala mu zlatý kroužek s velkým oválným ametystem navlečený na řemínku a zavěšený na krku. Prsten ležel ve žlábku mezi bělostnými ňadry jako fialové vajíčko mezi dvěma naducanými polštářky a ten pohled by dokázal vyvést z míry i samotného Dia.
Myrmidon naprázdno polkl, až mu poskočil ohryzek, a přikývl na souhlas.
„Ano, patří královně. Jak se jmenuješ, děvče?“
„Jsem Máia.“
Máia. To jméno chutnalo jako olivy a víno zvečera. Byl v něm tajemný příslib něčeho, na co jsem za léta práce a samoty už dávno zapomněl. Pokynul jsem dívce, ať nás následuje, pobídl koně a s novým elánem se rozjel vpřed.
Možná to bylo kouzlo, možná jen prostá skutečnost, že přítomnost ženy dodává odjakživa mužům sílu a odvahu k hrdinským činům. Najednou jsem měl pocit, že ještě nejsem tak starý – a že naše výprava bude mít úspěch.
* * *
„Zítra dorazíme k moři. Je na čase vymyslet plán.“
Oheň vesele praskal, v kotlíku se dusilo kozí maso s česnekem a já si s potěšením nahříval ztuhlé klouby. Jižní vítr přinesl na svých křídlech jarní počasí, ale večery zůstaly chladné. Přešli jsme hory s vrcholky ozdobenými sněhem a na druhé straně poloostrova se před námi rozklenula divoká Trácie. Krajina vypadala podobně jako u nás – úzký pás úrodné půdy kolem pobřeží, ze kterého se směrem do vnitrozemí zvedalo pásmo hor. Na mapě, kterou jsem před odjezdem dostal, jsem napočítal všehovšudy osm větších vesnic a jediné město.
Našli jsme pěknou podhorskou louku v závětří s dostatkem trávy pro koně a starým, napůl zarostlým ohništěm. Široko daleko nebylo živé duše. Potkali jsme jen zdivočelou kozu. Kýros ji střelou z luku poslal rovnou do kozího nebe a nám pomohl k dobré večeři.
Máia se znalecky naklonila nad kotlík a přihodila do jídla hrst bylinek, které natrhala cestou. „Musíme se domluvit, za koho se budeme vydávat. Cizinci zde nejsou vítáni.“
„Pravda,“ souhlasil Myrmidon. Seděl na vyhřátém kameni a přejížděl naolejovaným hadříkem po meči. „Říká se, že je král Diomédes chytá a krmí s nimi koně.“
„To nevíme jistě.“ Koně krále Dioméda měli být nejrychlejší na světě. A živili se lidským masem. Nebylo dne, abych na to nepomyslel, avšak mým společníkům to zjevně nedělalo starosti. „My každopádně máme namířeno do věštírny. Potřebujeme vědět, jak se bránit nájezdníkům z moře.“
„Dobrý nápad,“ přikývla dívka a naběračkou vylovila kousek voňavého masa. „Myslím, že jídlo bude hotové.“
V tom okamžiku něco zasvištělo. Do kotlíku narazil šíp.
Máia sebou trhla, pustila naběračku a řekla dvě tak neslušná slova, že se na Kýrově tváři objevil ruměnec. V následující chvíli se vedle ní zabodl další šíp a na kamenitou cestu vyšel vysoký dlouhovlasý mladík s lukem v ruce. Kolem pasu měl bederní roušku z rysí kožešiny, na předloktí nátepníky vyztužené kovovými lamelami, na paži náramek z krouceného kovu a jinak na sobě neměl vůbec nic. Vyzbrojen byl však lépe, než by člověk u obyčejného lovce čekal – na opasku mu visel bronzový meč, přes rameno měl toulec s ostrými šípy a v druhé ruce lehké lovecké kopí.
„Co tady děláte?“ pronesl pánovitým hlasem.
„Co tady děláš ty?“ řekla Máia a protáhla se jako kočka. „Málem jsi nám rozlil jídlo! To má být pověstná trácká pohostinnost?“ Hlas měla sametový a hebký jako motýlí křídlo. Cizinec zalapal po dechu a mimoděk o krok ustoupil. Neušlo mi, že musí sebrat všechny síly, aby jí nezíral do výstřihu.
„Nebudu mluvit se ženou,“ vypravil ze sebe nakonec. „Kdo jste?“
„Po tom tobě nic není.“ Kýros se zvedl a postavil se mezi příchozího a dívku. „Seber se a zmiz.“
„Dobře řečeno,“ přidal se Myrmidon. „Padej odtud, krasavče. Jinak přijdeš k úrazu.“
Nejsem žádný hrdina a dokážu rozpoznat potíže. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Za čtrnáct dnů cesty jsem si nemohl nevšimnout, že oba mí společníci jsou ochotni podniknout cokoliv, jen aby udělali na Máiu dojem. Pošťuchovali se mezi sebou, předváděli se jako mladí hřebečci a zároveň hlídali jeden druhého, aby soupeř nezískal nějakou výhodu. Dívka si je dokázala udržet od těla, ale bylo jen otázkou času, kdy si nahromaděné napětí najde cestu ven.
„Takové jako ty si dáváme doma k snídani,“ řekl cizí mladík a pohrdavě sjel pohledem Myrmidonovu podsaditou postavu. „Budete bojovat, nebo máte strach o vlastní zadek?“
„Jeden na jednoho!“ vykřikl Kýros. „Já první!“
„Ať si barbar z Trácie vybere,“ zamračil se Myrmidon. „I štít mu půjčíme, aby se měl v boji za co schovat.“
Cizinec se ušklíbl a ukázal na staršího z mužů. Kýros mu neochotně podal štít, mladík odložil luk a připravil se. Patřil k divokým Trákům, avšak pravidla pro boj byla od Kolchidy až k Héraklovým sloupům stejná. Nejdřív se po soupeři hodilo kopí, pak přišla řada na meč a štít a nakonec, pokud byl boj stále nerozhodný, došlo k zápasu holýma rukama.
Myrmidon chytil do levičky štít a do pravé ruky kopí. V té chvíli se mladík napřáhl a hodil. Trozénský velitel se měl krýt štítem nebo se pokusit uhnout – ale ten zatracený blázen v poslední chvíli pustil svou zbraň, ustoupil do strany a chytil jasanové ratiště v letu!
Máia nadšeně vykřikla a zatleskala jako malé dítě. Zpražil jsem ji pohledem. Věděl jsem jistě, že můj společník dělá hlouposti a riskuje jen kvůli ní. V následujícím okamžiku Myrmidon zbraň otočil a hodil kopí zpět. Štít neprorazil. Zasáhl jej však takovou silou, že zpevněný okraj udeřil mladíka do obličeje a rozbil mu horní ret. Pak stárnoucí válečník vytáhl meč a vydal se proti cizinci. Pohyboval se pomalu jako obtloustlý medvěd, ale já dobře věděl, že právě díky zavalité postavě je v boji na meč a štít mimořádně stabilní a má za sebou bezpočet vyhraných střetů. Nechal mladíka, ať krouží kolem a pokouší se útočit, nastavoval ranám štít a odkláněl je do strany, občas nemotorně sekl mečem jen tak, aby se neřeklo – a čekal na příležitost.
Nakonec udělal přesně to, co jsem očekával. Snad posté vykryl soupeřovu ránu štítem. Vzápětí se lehce zapotácel, jako by jej silný úder vyvedl z rovnováhy, a nepatrně odkryl levé rameno. Cizí bojovník po něm okamžitě sekl mečem. Myrmidon lehce ukročil doprava, nastavil ráně štít – a vší silou ťal po nepřítelově pravici.
Mohl mu useknout ruku. Namísto toho však v poslední chvíli stočil zbraň a udeřil mladíka do předloktí plochou stranou. Cizinec s výkřikem pustil meč a ochromující rána štítem pod žebra jej vzápětí poslala k zemi.
„Výborně!“ zajásala dívka, vrhla se vítězi kolem krku a políbila jej na obě tváře.
V té chvíli jeden z našich koní zvedl hlavu a zaržál. Na cestě pod námi se objevil oddíl nejméně dvaceti ozbrojených mužů. Jeden z nich vedl koně bez jezdce.
„A sakra,“ řekl Myrmidon procítěně. „Přijeli si pro nás. A zrovna teď, když se mi konečně začalo dařit.“
„Tvrdíte, že přicházíte v míru a máte namířeno do věštírny u Dionýsova chrámu v Perperikonu. Já myslím, že lžete.“
Stáli jsme uprostřed kruhu jezdců zády k sobě. Muž, který promluvil, byl jen o něco málo mladší než já. Ostře řezaný obličej mu dávno rozryly vrásky, vlasy měl prošedivělé, ale v sedle se držel pevně a dlouhé kopí určitě neměl jen pro zábavu. Oblékl si zdobenou lehkou zbroj a jeho přilbu zdobil jasně červený chochol.
Natáhl jsem k němu ruce dlaněmi nahoru, abych zdůraznil přátelské úmysly. „Jsme mírumilovní poutníci. Naše úmysly jsou čisté. Nechceme nikomu ublížit.“
„A co tamten?“ ukázal cizí bojovník na ležícího mladíka. „Tomu jste také nechtěli ublížit?“
„Nic mu není,“ zabručel Myrmidon. „Jen jsme si vyměňovali bojové zkušenosti na mezinárodní úrovni. Za chvíli se probere.“
„Jste na cizím území. Co tady hledáte? Odpovězte – a pravdu, jinak vás dám postřílet!“
Několik jezdců zvedlo luky, aby dodalo velitelovým slovům váhu.
V té chvíli si Máia zlehka odhrnula vlasy a usmála se. „Řekneme ti pravdu, vznešený pane. Ale ta informace není určena pro každého.“
Nemusel nic přikazovat. Stačil jediný pohled a jezdci se stáhli dobrých dvacet sáhů daleko. Kruh však zůstal uzavřen a já nepochyboval, že by nás dokázali zasáhnout i na tuto vzdálenost.
„Věc se má takhle, můj pane,“ pronesla dívka vážně, ale její hlas se táhl jako med za horkého dne. „Královna Salamis se má v létě vdávat. Avšak není si úplně jistá… jak to říci… jestli zvolila toho pravého. Kromě záležitosti s cizími nájezdníky máme pro věštce ještě jednu otázku. Bude svazek mezi Trozénou a Kerasiou skutečně přínosný?“
„A dál?“
Máia lehce zatěkala pohledem po nás ostatních, jako by si nebyla jistá, jestli smí mluvit, ale pak se na cizího válečníka podívala zpříma. „Říká se, že král Diomédes má tři syny. Nejstarší bude králem v Trácii. Dva zbývají. A tak mne královna požádala, abych se o nich cestou zároveň pokusila získat nějaké hodnověrné informace. V rukou vznešené Salamis leží osud celého města a je pochopitelné, že se v těžkých časech snaží zvolit nejlepší možnou cestu. Nejsme tady jako oficiální poselstvo, jak jistě chápeš. Nevím, co přinese budoucnost. Trácie je však kolébkou statečných bojovníků. Dovedu si představit, že příští vládce Trozény bude mít v žilách krev tráckých vládců. Co si o takové představě myslíš ty, pane?“
Muž se zamyslel. Pak přimhouřil jedno oko. „Máš velkou představivost, děvče. Ale co není, může být. Vlastně by to vůbec nemusel být špatný nápad.“ Pak sklonil kopí a usmál se: „Odpusť mně a mým mužům přílišnou horlivost. Žijeme v nejistých časech. Můžete jet dál. Na tráckém území vám nikdo nezkřiví ani vlásek. A své paní vyřiď, že králův prostřední syn je mladý a horkokrevný.“ Podíval se na ležícího mladíka a v té chvíli mi bylo vše jasné. „Jsem si však jist, že bude v boji stát věrně při jejím boku a v ložnici se také nenechá zahanbit. Ať vás bohové provázejí!“
Stiskl koně patami a rozjel se ke svým. Zmlácenému Trákovi pomohl jeden z bojovníků na koňský hřbet a za několik chvil po nich nebylo na louče ani stopy.
„Tak – jaká jsem?“ usmála se Máia.
„Jsi nejlepší lhářka pod sluncem,“ řekl jsem s uznáním. „Starý král ti přímo zobal z ruky.“
„Také jsi jej poznal?“ Dívka klidně usedla k ohništi a nabrala si do misky maso. „Každý ví, jaké má se syny potíže. Jsem si jistá, že jakmile stařík natáhne bačkory, servou se o Trácii jako psi o kost. Kdyby mohl jednoho z nich oženit do Trozény, ledacos by se vyřešilo.“
„Ten chlap byl král?“ zpozorněl Myrmidon.
„Jo. A ten, co jsi mu málem zlomil ruku, byl jeho syn. Umíš si udělat dobré přátele, Myrmidone.“
„A… královna si opravdu chce vzít Tráka?“
„Hloupost,“ zavrtěla hlavou Máia. „To byla lež jako věž. Dřív budou koně létat, než by se vznešená Salamis provdala za barbara. Pojďte si dát maso – do studeného jídla nic není.“
* * *
Město nebylo tak čisté a uspořádané jako Trozéna, avšak panoval v něm čilý ruch. Odhadl jsem, že tu žije přinejmenším tisícovka lidí.
Ulicím chybělo dláždění a domy vypadaly méně okázale než u nás. Posvátný pahorek s chrámem Vládce moří se však tyčil k obloze stejně majestátně jako v kterémkoliv civilizovaném městě na pobřeží. Mramorový Poseidón s dlouhými vlasy shlížel z hlavního oltáře jako skutečný král. Stál na voze, který měl místo kol delfíny, a v ruce svíral opratě nejkrásnějšího mramorového čtyřspřeží, jaké jsem kdy viděl. Koně letěli po neviditelných vlnách jako ptáci, mohutné svaly se napínaly a hříva vlála ve větru, jako by je nezhotovila lidská ruka, ale nějaký dávný mág nechal zkamenět skutečná zvířata.
Poklonil jsem se svému ochránci, v duchu jej poprosil o úspěch výpravy a spěchal ven. Ubytovali jsme se v přístavním hostinci a rozešli se po městě, abychom se trochu porozhlédli a sesbírali informace. Pravda byla taková, že ani jeden z nás netušil, kde koně krále Dioméda hledat.
U brány se nás jen zběžně zeptali po důvodu návštěvy a nikdo nám ve vjezdu nebránil. Cizinců zde byla spousta a na to, že s nimi měl král krmit své koně, se zdáli být v docela dobrém stavu. Někdy stačí přejet hory, aby se strašidelná fáma smrskla na obyčejnou lež.
Na schodišti před chrámem posedávalo několik žebráků. Podělil jsem je drobnými měděnými mincemi a zkoušel přitom odhadnout, který z nich by byl ochotný se pustit do řeči. Nakonec moje volba padla na slepce s očima zakrytýma špinavým plátýnkem. Vedle něj ležel znuděný pes, stejně zarostlý a zanedbaný jako jeho pán.
„Podarujte ubohého muže, který přišel o zrak ve službách našeho nejvznešenějšího krále!“ vyvolával žebrák a naslepo natahoval ruku s malou dřevěnou miskou. „Bohové se vám odmění bohatstvím a dlouhým životem.“
Položil jsem do misky malý stříbrný peníz a opatrně se dotkl mužovy paže. „Co kdybychom si sedli někam do stínu? Jsem cizinec. Mohl bys mi třeba povědět, jak to tady ve městě chodí, a já ti pak dám ještě jeden obolos.“
„Výborný nápad, vznešený pane,“ usmál se stařík a já si všiml, že mu chybí snad všechny zuby. „Nedaleko odtud je taverna se skvělým vínem. Bude se mi lépe mluvit, když trochu svlažím hrdlo.“
* * *
Lavice pod přístřeškem zarostlým rašící révou byly rozviklané a hrubé stoly pamatovaly lepší časy, ale víno bylo vynikající a malé smažené rybičky, které se daly jíst i s kostmi, se doslova rozplývaly na jazyku.
„Jsem Lúkianos,“ představil se slepec, když jsme si připili. „Tak co bys potřeboval vědět, pane?“
„Povídá se, že v Trácii není bezpečno,“ začal jsem. „Přijel jsem za obchodem, ale doslechl jsem se o koních krále Dioméda.“ Trochu jsem ztlumil hlas. „Potřeboval bych zjistit pravdu. Nechci věřit všemu, co se povídá, ale zároveň bych nerad skončil jako jejich večeře, jestli mi rozumíš.“
Žebrák se zamyslel. „Našel jsi toho pravého, pane. Povím ti všechno. Byl jsem u toho, když zvířata přivezli. Bylo to před pěti lety a řeknu ti, že takové bestie svět neviděl. Mají špičáky ostré jako vlci a neutuchající chuť na maso. Když je vykládali z lodě, jeden z nich jim utekl. Stačil sežrat tři rybáře, než se vojákům podařilo jej znovu chytit.“
„Tys je viděl na vlastní oči?“ podivil jsem se. „Jak vypadají?“
„Jsou větší a silnější než obyčejní koně, vytrvalí a rychlí jako severák. A místo kopyt mají drápy,“ pokračoval stařík zasvěceně. „V té době jsem byl členem královy gardy. Museli jsme pro ta zvířata vybudovat statek u řeky Nestos. Pro koně jsme postavili bronzové žlaby s řetězy a pastviny ohradili kolovou palisádou, aby ty potvory nemohly utéci. To místo se jmenuje Aréův dvorec podle boha války, který je prý našemu králi daroval.“
„Aha… A kolik jich tam je?“
„Přivezli hřebce a čtyři klisny. Ale od té doby se určitě stačili rozmnožit.“ Lúkianos si zhluboka zavdal ze džbánu a mávl na hostinského, aby přinesl další. „Ze všech mužů, co statek stavěli, jsem zbyl už jenom já. Všichni ostatní jsou mrtví. Můžeš si myslet, že třeba zemřeli stářím, ale pravda je taková, že tu a tam prostě některý z nás zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. Mně se naštěstí král zbavit nepotřebuje – jsem slepý a cestu k Aréově dvorci bych už stejně nenašel.“
Otřásl jsem se. „Kde pro ně král Diomédes bere krmení?“
„K tomu jsem se chtěl dostat.“ Starý muž se ke mně spiklenecky naklonil. „Lidé z města se většinou neztrácejí. Ale když přijede nějaký člověk odjinud bez ozbrojeného doprovodu, občas se stane, že prostě přes noc zmizí. Kdybys chtěl, pane, mohl bych ti dohodit čtyři spolehlivé chlapy, kteří by na tebe dávali pozor. Bylo by to za pakatel – za týden služby berou každý stříbrnou drachmu… A mně jednu za zprostředkování.“
„Tak dost, ty šejdíři!“ ozvalo se. Lúkianos se bleskurychle otočil. Za ním stál hostinský a významně si poklepával do dlaně pořádným obuškem.
Žebrák na nic nečekal. Rozhlédl se, znenadání sebou mrskl, prosmýkl se muži pod rukama – a byl pryč.
„To bychom měli,“ usmál se hostinský. „Odpusť, pane. Je to lhář a darebák. Měl jsem tě varovat.“
„On… není slepý?“
„Jistěže ne, pane. Krmí cizince svými historkami a snaží se z nich vytáhnout peníze. Jako by mu nestačilo, co vyžebrá před chrámem!“
Zaplatil jsem a vydal se dolů k přístavu. Pomalu se stmívalo a na obloze se zatřpytily první hvězdy.
Klid večera mi však pokoj do duše nepřinesl. Takhle se nechat napálit! V duchu jsem si nadával do hlupáků a doufal, že přátelé pochodili lépe než já.
„Hej… pane!“ Ve stínu u zdi se něco pohnulo a na cestu vyšel Lúkianos doprovázený rozcuchaným psiskem. „Slíbil jsi mi obolos, když ti povím, jak to ve městě chodí.“
„Na to jsem přišel i bez tebe,“ řekl jsem. „Nejdůležitější je dát si pozor na podvodníky.“
„Dobře,“ přiznal žebrák klidně. „Lhal jsem. Abych to odčinil, budu ti věštit budoucnost.“
„Ty umíš věštit?“
„Jsem slepec,“ pronesl muž vážně. „A to je pro věštce nejlepší kvalifikace.“
Nešlo jinak – musel jsem se začít smát. Lúkianos se přidal. „Ukaž, podej mi dlaň. Řeknu ti, co tě čeká.“ Popadl mě za zápěstí, teatrálně si zakryl oči dlaní – ale najednou ztichl. Pustil mě, jako by se dotkl žhavého železa, otočil se a chtěl se rozběhnout pryč.
Možná mám nejlepší léta za sebou a nejsem žádný obr, ale nechybí mi rychlost a ruce mám za roky ježdění s vozem silné jako málokdo. Chytil jsem ho za paži, zatočil mu ji dozadu a přinutil ho kleknout. V následujícím okamžiku jsem vytáhl nůž a přiložil mu ho na krk.
„Tak,“ řekl jsem a snažil se, aby to působilo výhrůžně. „Co jsi viděl?“
„Nic, pane,“ vyjekl zoufale.
Přitlačil jsem. Žebrák přestal bojovat a sklonil hlavu.
„Odpusť, pane,“ vyhrkl. „Nebude se ti to líbit. Láska a smrt jdou ruku v ruce. Když zvolíš jedno, dostaneš druhé. Vyhýbej se výškám, mistře vozataji!“ Vytrhl se mi ze sevření a prchal pryč.
Mávl jsem rukou a nechal ho jít. Lhal mi celý večer – proč bych mu měl věřit právě teď?
Mí přátelé už byli zpátky. Kýros a Myrmidon obešli hospody a kromě pořádné opice a několika přisprostlých písniček přinesli jen obvyklou snůšku povídaček o lidožravých bestiích a mizejících cizincích. Lúkianos zřejmě nebyl jediný, kdo se na strašidelné fámě snažil vydělat.
Nakonec nás zachránila Máia. „Prošla jsem se po přístavu,“ řekla, když se dvojice bojovníků odpotácela spát. „Přivezli dvě lodě s otroky. Zítra je budou prodávat. Máme štěstí. Král prý každého čtvrt roku kupuje deset mužů a deset děvčat. Vojáci je odvedou východní branou a po nějakém čase se vrátí bez nich. Budeme je sledovat a oni nás ke koním dovedou.“
* * *
„To nemůžete! Vraťte mi moje dítě!“
Ten nářek byl tak zoufalý, že jsem se musel odvrátit. Trh s otroky není příjemné místo a k podobným dramatům zde dochází každý den. Něco jiného je ale vidět vše na vlastní oči a vědět, že nemůžete zasáhnout.
Té ženě mohlo být stěží osmnáct a dítěti tak půldruhého roku. Odtrhli je od sebe a ženu připojili ke skupince, kterou hlídalo několik vojáků. Ona však nepřestávala křičet a já si uvědomil, že navzdory šedinám nejsem dost otrlý, abych se na takový výjev dokázal dívat s klidnou myslí.
Jeden z vojáků, podle zdobené zbroje velitel, popošel ke koupeným otrokům. „Budeš zticha, čubko? Nebudu tě poslouchat celý den!“ Rozpřáhl se, jako by ji chtěl uhodit, ale pak mávl rukou. „A víte co? Přihoďte nám i to štěně. Bez matky stejně chcípne. Dám za ně jednu stříbrnou drachmu.“
Obchodník rychle přinesl dítě. Žena je sevřela v náručí, div je neumačkala, a velitel se ušklíbl. „Užij si ho, krásko. Má mladé maso – koně si na něm smlsnou.“
Zachvěl jsem se. Den byl vlahý a vítr od moře nestudil, ale při představě, že by někdo byl schopen nakrmit lidským dítětem dravého koně, mi po zádech přeběhl mráz.
Bojovníků jsem napočítal deset. Viděl jsem, jak kontrolují koupeným otrokům pouta a pak je jako stádo ženou k východní bráně. Čekal jsem, že pořídí spíš levnější zboží – zraněné, staré nebo nemocné, ale mýlil jsem se. Spoutaní muži však byli jeden vedle druhého statní a silní. Dívky vypadaly zdravě a žádné nebylo víc než dvacet. Zdálo se, že Diomédes na svých koních nešetří.
Cestou do hostince jsem nakoupil čerstvé zásoby a na Máiinu radu i několik velkých amfor s vínem. Kolem poledne jsme vyrazili i my. Na stopy oddílu jsme narazili brzy. Výprava s otroky mířila k východu rovinou podél liduprázdného pobřeží. Podle mapy měla cesta k řece Nestos trvat tři dny.
Večer jsme se utábořili na mořském břehu. Myrmidon chytil několik pěkných ryb. Máia je zabalila do listů a dala upéct do žhavého popela. Zapili jsme je těžkým tráckým vínem a uložili se ke spánku.
Mám rád vůni moře. Vzal jsem si první hlídku, ale místo sezení u ohně jsem se procházel po pobřeží a naslouchal zpěvu vln. Naši koně se popásali kolem tábořiště a já věděl, že nebezpečí vycítí mnohem dřív než já.
Díval jsem se, jak jejich ušlechtilé siluety splývají s tmou, a cítil, že bůh je blízko. Za takového večera kdysi v dávných dobách vyjel Pán moří na břeh, vypřáhl ze svého vozu koně a pustil je do světa.
A já věděl, že mu za to do smrti nepřestanu děkovat.
* * *
„Koně by neměli žrát lidi. To není správné.“
Otočil jsem se na mladého bojovníka, zamračil se a přiložil si prst na ústa. Krčili jsme se za velkým skaliskem a já se nemohl zbavit dojmu, že jsem měl Kýra nechat doma.
Pod námi rozbili tábor Diomédovi vojáci. Ve velkém kotli na pláži vařili jídlo pro otroky – nechutnou kaši z mačkaného ovsa omaštěnou trochou oleje. Někteří se pokoušeli chytit v mělké vodě rybu nebo si opravovali výstroj. Všiml jsem si, že mužům i ženám nechali spoutané ruce – vpředu, aby se mohli sami najíst – a dobře je hlídají. Někteří z ubožáků měli na těle čerstvé stopy po bití. Nebylo zřejmě snadné přimět je k cestě. Nikomu by se nechtělo jít vstříc jisté smrti.
Čekal jsem, že zítra dorazí do Aréova dvorce. Postupovali však pomalu a my museli dávat pozor, abychom se jim nedostali na dohled. Nakonec jsme zastavili. Máia s Myrmidonem zůstali u koní a já s mladým bojovníkem jsme vyrazili na průzkum.
Nebyl to nejlepší nápad. Přímý, statečný Kýros by se jako zvěd určitě neuživil. Funěl jako mladý býk, mocné svaly na pažích se mu vlnily a nadouvaly a meč svíral, až mu zbělely kotníky. Skrývat se – to nebylo nic pro mladého válečníka. Zůstat tu ještě chvíli, neudrží se a vyběhne nevinným na pomoc.
„Pojď, vrátíme se,“ strčil jsem do něj loktem, aby se vzpamatoval. „Nemůžeš zachránit celý svět.“
Z tábořiště se ozval křik. Dva muži se pokoušeli odtáhnout jednu ze spoutaných žen do ústraní. Byla to ta nešťastnice z tržiště. Její dítě zůstalo sedět v písku a plakalo, že by se nad ním kámen ustrnul.
Kyros se zamračil. Pak se zvedl na kolena.
„Ne!“ řekl jsem rázně a strhl ho zpět. „Na to zapomeň! I já bych si přál, aby byli volní a měli před sebou pěknou budoucnost. Teď však nemůžeme nic dělat!“
Možná mi ta slova vložil do úst některý z bohů. Slunce zapadlo, moře potemnělo a vítr zahučel v korunách zakrslých borovic. Chvíle mezi nocí a dnem je magickým rozhraním, kdy se bláhová přání mohou stát skutečností.
Náhle jsem ve zpěvu moře zaslechl zvláštní zvuk. Mladík vedle mě zvedl hlavu – a s vyděšeným výrazem si přitiskl pěst k čelu na znamení úcty.
Zpoza skály na východní straně vyjel na pláž dvoukolový válečný vůz. Táhla jej čtveřice koní černých jako havraní křídlo, s chocholy na hlavách, lesklými postroji a zdobenými čabrakami.
Muž, který je řídil, měl mohutný plnovous, modré roucho a v ruce trojzubec. Dlouhé vlasy mu vlály ve větru, koně pohazovali hlavami a letěli po břehu, až jim od kopyt odletoval štěrk. Provázelo je dunění bubnů a troubení na lastury.
Sklonil jsem hlavu v posvátné úctě. Osud byl ke mně milosrdný. Pán moří vyjel se svým spřežením z bezedných hlubin do světa lidí – a já mám tu čest jej spatřit na vlastní oči!
Několik cizích válečníků vyběhlo proti němu. Hlupáci, jak jen se mohli opovážit bojovat s bohem? Srazil je jediným máchnutím trojzubcem, smykem otočil vůz a rozjel se proti zbylým mužům. Během okamžiku je pobil jako ovce. Zůstali ležet na pláži jako zralé klasy na poli, ústa ztuhlá v posledním výkřiku, nevidoucí oči obrácené k obloze.
Božský vozataj triumfálně vykřikl. Pak trhl opratěmi a zarazil spřežení u jednoho z otroků.
Muž padl na kolena. Avšak mocný Vládce moří jej nezabil. Vytáhl zlacený nůž, přeřízl nešťastníkovi pouta a hlubokým, dunivým hlasem řekl: „Osvoboď své druhy. V zátoce nedaleko odtud kotví loď. Využijte odlivu a opusťte zemi. Dávám vám svobodu. Doplujete do nového domova, kde budete šťastně žít – vy i vaše děti.“
Otroci na něj hleděli jako na zjevení. Pak jeden z nich zvolal: „Děkujeme, pane! Navždy tě budeme uctívat!“
Bůh pokýval vousatou hlavou. „Dobře. Teď si pospěšte. A pamatujte si – tohle setkání bude naše tajemství!“ Vyskočil na vůz, mávl trojzubcem – a koně se rozletěli po pláži jako mořští ptáci za svítání. Za okamžik zmizel i s vozem za skálou na východní straně.
Otroci se rozjásali. Jakmile byli volní, pobrali nejnutnější věci a rozběhli se ve stopách vozu.
Chytil jsem Kýra za rameno a zatřásl jím. „Mizíme! Tady už nemáme co pohledávat!“
Podíval se na mě, jako by se právě probudil ze snu, ale poslušně se zvedl a nechal se odvést pryč.
Klopýtali jsme houstnoucím šerem k našemu tábořišti. V duchu jsem si opakoval chvalozpěv na Vládce koní a pokoušel se modlit, ale slova se mi zadrhávala v hrdle.
Byl to osud. Bůh zasáhl. Teď se můžeme vrátit domů – nebo se pokusit najít Aréův dvorec sami.
Přesto jsem měl pocit, že něco není v pořádku. Jistě, byl jsem rád, že zajatci jsou na svobodě. Měl bych být šťastný, protože se mi zjevil samotný Poseidón.
Místo toho jsem se cítil ošizený – a nedokázal jsem přijít na to proč.
A pak Kýros řekl: „Muži krále Dioméda nosí stejné vojenské sandály s vypletenou špičkou a červeným ovinutím kolem kotníků. Viděl jsem je u těch jezdců v horách i u vojáků, kteří doprovázeli otroky.“
„No a?“
„Ten chlap na voze… On je měl taky.“
* * *
„Je to divné.“ Máia se rozhlížela po táboře vojenského oddílu. Připlížili jsme se sem ráno znovu, ale naše opatrnost byla zbytečná. Nenašli jsme nic. Vůbec nic. Mrtvá těla, koně, kotlík s kaší – všechno zmizelo. Jen ohniště, ještě teplé, svědčilo o tom, že tu včera večer skutečně někdo byl.
Podle stop v písku o zátoku dál jsme zjistili, že otroci nejspíš v noci opravdu odjeli lodí na moře.
I z tábořiště vedly stopy. Napočítal jsem deset koní s jezdci – a jeden těžký válečný vůz.
„Možná je všechny oživil nějaký Hekatin sluha,“ soudil Myrmidon. „Teď budeme čelit oddílu mrtvých bojovníků. Ti se budou těžko zabíjet.“
„Spíš to vypadá, jako by se na ty otroky snažil někdo ušít boudu,“ přemýšlela dívka nahlas. „Ale proč?“
„Ten bůh moře byl přesvědčivý,“ řekl jsem. „Vypadal přesně tak, jak si jej lidé představují. Až na to, že místo skvělých hřebců měl čtyři vyhublé herky navlečené do parádních postrojů, každý kůň šel jiným tempem a při otočce málem převrátil vůz. A zastavoval takovým způsobem, že kdybych to viděl u některého ze svých vozatajů, vezmu ho bičem přes záda. Mělo mi hned dojít, že není opravdový.“ Po pravdě jsem byl rád, že to nebyl skutečný Pán koní. Vozataj se nemůže modlit k někomu, kdo neumí jezdit s vozem.
„Nemohl být pravý,“ přidal se Kýros. „Trojzubec je do vozu špatná zbraň, on jej navíc držel v levé ruce, a přesto během chvilky zabil deset chlapů. Myslím, že to bylo opravdu jen divadlo. Ale nerozumím tomu. Na co kupovat otroky, když je nakonec stejně pustí na svobodu a ještě jim dají loď? A čím teď budou krmit koně?“
Bylo to podivné, ale na rozumné vysvětlení se nám přijít nepodařilo. Nakonec jsme se vydali po stopách. Oddíl měl před námi nejméně osm hodin náskok.
Po poledni se krajina změnila. Půda se zdála být vlhčí a úrodnější a voda na pobřeží už nebyla křišťálově čistá. Blížili jsme se k místu, kde Nestos ústil do moře.
Stopy zahnuly na severovýchod. Navečer jsme dorazili k mohutné řece.
A na protějším břehu jsme v posledních slunečních paprscích spatřili Aréův dvorec.
* * *
Dům vypadal jako obyčejný statek. Pastviny však byly obehnány pevnou kolovou hradbou, která by udržela uvnitř i slona.
Řeka byla v těchto místech nejméně čtvrt míle široká.
Diomédovi muži měli přes ni nataženo pevné lano a na druhém břehu uvázaný prám. Náš břeh byl porostlý houštinami, a tak jsme je mohli pozorovat beze strachu, že si nás někdo ve dvorci všimne.
V hlavě jsem měl dokonalé prázdno – žádný nápad, podnět ani plán. Nejraději bych se pokusil pod rouškou tmy přebrodit řeku a k ránu se nějak dostal do ohrady s koňmi – jenomže pokud jsou ta zvířata opravdu masožravá, byla by to jistá sebevražda.
Nakonec jsme popojeli míli proti proudu a utábořili se. Chodil jsem po břehu, žvýkal starou placku a přemýšlel. Ještě nikdy jsem koně neukradl. Tohle opravdu nebyl úkol pro stárnoucího vozataje.
„Hej, pane, něco tu pro tebe mám!“ ozvalo se náhle za mnou.
Otočil jsem se. Na břehu řeky stál černooký chlapec ve volném kaftanu. Hlavu měl zahalenou šátkem na ochranu před sluncem, na obličeji šmouhy, jako by se už pár dnů nemyl, a za sebou vedl našeho nákladního poníka.
V první chvíli ve mně hrklo, ale pak jsem ji poznal. „Co je to za maškarádu?“
„Král Diomédes slaví zásnuby syna,“ usmála se Máia. „A rozpomněl se na věrné služebníky. Posílá jim víno, aby připili snoubencům na zdraví. Nechám se teď převézt na druhý břeh, a až bude čistý vzduch, odvážu prám a vrátím se pro vás.“
„Ve dvorci je nejméně patnáct mužů. Nemůžeš tam jít sama je to příliš nebezpečné!“
„Nic se mi nestane. Namíchala jsem jim do vína koření pro dobré spaní. Nezapomeňte na to, až budete uvnitř. Ne aby některý z vás dojížděl zbytky!“
Chtěl jsem něco namítnout, ale Máia přistoupila až ke mně a chytila mě za ruku. „Neboj se, mistře Aréte. Nic se mi nestane. Tys ještě nikdy nic neukradl, ale o mně se to říct nedá. Proto mne královna s vámi poslala. Budu v pořádku.“
* * *
Přemýšlel jsem, jak dá Máia o sobě mužům z dvorce vědět, ale dívka si dokázala poradit. Vrátila se k místu, kde přistával prám, rozdělala ze suchého dřeva oheň, a pak plamen přidusila čerstvými větvemi a travou. Sloup hustého dýmu musel být vidět do daleka. Zanedlouho se na druhém břehu objevilo několik mužů, nasedli na prám a bezpečně přepravili dívku i s nákladním koněm ke dvorci.
Dodnes nevím, jakou pohádku si vymyslela, aby ji pustili dovnitř, jak se jí podařilo do posádky nalít dostatečné množství vína, ani jak potom dokázala sama jediná dostrkat těžký prám k našemu břehu. Když jsem ji viděl, jak se nad ránem vynořila z mlhy na řece, přísahal bych, že je to jedna ze zapomenutých bohyní, které kdysi dávno chodily po zemi.
„Rychle, nemáme čas,“ pobízela nás. „Nevím, jak dlouho bude můj lék působit! Teď spí úplně všichni, ale raději bych byla do svítání pryč.“
Na druhém břehu nás přivítalo hluboké ticho. Brána statku zela dokořán. V ní ležel obrovský chlap a chrápal, až se hory zelenaly. Měl dlouhé vlasy, mohutné vousy a nápadně se podobal Poseidónovi ze včerejška. Kýros jej chytil za nohy a odtáhl ke stěně, abychom na něj nešlápli, až se budeme vracet.
Opatrně jsem se rozhlížel. Ve vzduchu jsem však cítil jen pach koní, staré seno, naolejovanou kůži a všudypřítomné latríny. Proběhli jsme dovnitř. Dvorec byl tvořen patrovými budovami postavenými do čtverce. Uprostřed bylo malé nádvoříčko a z něj vedla brána k ohradám.
„Půjdu tam sám,“ řekl jsem pevně. „Zavřete za mnou vrata. Pokud bude vše v pořádku, zavolám na vás. Ale ať se stane cokoliv, za žádnou cenu nesmíte ta zvířata pustit ven!“
Zhluboka jsem se nadechl – a vešel dovnitř.
Ohrada mohla mít půldruhého stadia na délku a šířku. Zem byla udupaná, bez trávy a stromů. Viděl jsem stěží na pár kroků. Opatrně jsem procházel výběhem, ale na kosti nebo nějaké další zbytky hostiny jsem nenarazil.
Možná, že žádné zbytky nejsou. Hladoví koně sežerou všechno, co dostanou.
Vtom se napravo něco pohnulo. V šeru se objevila silueta koně.
Byla to vysoká, mléčně bílá klisna s dlouhýma nohama, štíhlým krkem a malou ušlechtilou hlavou. Nevypadala dobře – žebra bych jí mohl spočítat, srst byla špinavá a zanedbaná, ocas rozedřený do krve, hřbet prohnutý a kyčle vystouplé tak, že málem prorážely kůži. Zadívala se na mě tmavýma zapadlýma očima a popošla ke mně.
Zašeptal jsem modlitbu, vytáhl kus nekvašeného tvrdého chleba a položil si jej na dlaň. Klisna zavětřila – a bleskurychle chňapla po soustu, div mi neukousla ruku.
Tebe asi chlebem nekrmí, pomyslel jsem si. Druhý kousek jsem pro jistotu položil na zem. Vrhla se na něj, jako by týden nežrala. Musela být vyhladovělá. Přesto se na mě nepokusila zaútočit.
Je to jen kůň, uvědomil jsem si s úlevou. Nejspíš pochází ze země za mořem. Je nejméně o dlaň vyšší než naše zvířata, dlouhé štíhlé nohy svědčí o rychlosti, hluboký hrudník o vytrvalosti. Navíc je bílá, a to je v našich končinách vzácnost. Bílý kůň je – hned po člověku – nejvyšší obětí, kterou může smrtelník dát bohům. Není divu, že král Diomédes drží nové plemeno na tajném místě.
Ale lidi nežere, na to dám krk. Zuby, které mi málem utrhly prsty, jsou úplně stejné jako zuby kteréhokoliv jiného býložravce. Není v dobrém stavu – klidně by mohla vážit o pět talentů víc a nic by se nestalo. Na zádech má strašlivé jizvy, těžko říct, jestli od biče nebo od nepadnoucích postrojů. Zatraceně, Diomédovi pohůnci by za něco takového zasloužili nakopat zadky! A král s nimi – koně patří jemu a je za ně zodpovědný!
Pak se z šera ozvaly drobné kroky. Ke klisně se připojilo vychrtlé černé hříbě s dlouhýma nohama a živým, veselým pohledem. Obešel jsem pastvinu a napočítal ještě pět bílých klisen, očividně březích, a čtyři menší hubené valachy, které nejspíš zapřahali do Poseidonova vozu. U jedné zdi byl postaven přístřešek a pod ním byli u žlabů uvázáni další koně. Objevil jsem silného dospělého hřebce, asi patnáct mladých koní – a úplně na konci čtyři tmavě šedé hřebečky s bystrýma očima a nohama jako strunky.
Byli nádherní. Bělouši se rodí tmaví, ale během let jim srst postupně zesvětlá. Ti čtyři budou za dva tři roky bílí jako padlý sníh.
Rychle jsem je prohlédl. Ano, tohle bude mé nové spřežení! Žádné lidožravé bestie – ale skvělá zvířata, která mě letos dovezou k vítězství!
Rázem jsem se cítil volný jako pták. Dokázal jsem to!
Avšak ještě nebylo vyhráno. Rychle jsem odvázal jednoho z šedáků a rychlým krokem se vydal přes pastvinu k bráně. Za svítání už musíme být daleko odtud.
* * *
„Jsou skvělí. Tak klidné koně jsem ještě neviděl. Král se zblázní, až zjistí, že jsou pryč,“ usmál se Kýros. Uvázal na prámu posledního hřebečka a vrátil se na břeh, aby naložil bytelný Poseidónův vůz. Objevili jsme jej na dvoře pod přístřeškem a já se rozhodl jej vzít s sebou. „Myslím, že dá strážcům co proto. Nechtěl bych být v jejich kůži.“
„Kdyby mu na koních záleželo, dávno by strážce vyměnil,“ neudržel jsem se. „Jsou nedbalí a líní. Mají k dispozici obrovské pastviny, ale všechny koně drží zavřené uvnitř. Většinu navíc uvázali na řetěz jako psy u boudy, krmí je plesnivým senem, napájejí špinavou vodou a nevěnují jim ani základní péči. Jediné štěstí je, že s dorostem nejspíš ještě nikdo nezačal pracovat.“ Všichni dospělí koně měli na zádech obrovské jizvy a já se ani nechtěl domýšlet, co je mohlo způsobit.
Na druhé straně se teď hodilo, že jsou zvířata tak apatická – přesvědčit divokého silného tříročka zvyklého běhat po pastvinách, že musí vlézt na prám a klidně tam stát, by mohla být potíž.
Šedí koníci zvědavě pozorovali hladinu řeky, rozhlíželi se a větřili. Vypadali spokojeně. Vím, že krást se nemá, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že těm nádherným zvířatům spíš pomáhám na svobodu.
Myrmidon odvázal prám. Za chvíli budeme na druhé straně.
A koně krále Dioméda zůstanou dál v Aréově dvorci, vyhladovělí a zanedbaní, bez naděje na slušnější život.
V té chvíli jsem věděl, co musím udělat.
Bylo to bláznovství. Celý život jsem však sloužil Poseidónovi. Nemohl jsem jinak.
Rozběhl jsem se – a skočil. Dopadl jsem na rozbahněný břeh, rychle se zvedl a zamával přátelům. „Jeďte. Dohoním vás. Musím ještě něco vyřídit.“
Vyřídit? Jsi starý hlupák, Aréte, napomínalo mě mé moudřejší já. Koně nepřemýšlejí jako lidé. Kdyi je pustíš z dvorce, daleko nedojdou – zastaví se na první vhodné pastvině, Diomédovi muži je pochytají a zaženou zpět.
Vešel jsem do dvorce a otevřel bránu ohrady doširoka. Přeběhl jsem výběh, odvázal zvířata a sundal jim ohlávky. Nakonec jsem si nechal obrovského bílého hřebce. Svázal jsem z provazu provizorní uzdu, nasadil mu ji a vyhoupl se na zjizvený hřbet.
Koně už pochopili, že se bude něco dít. Stádo se mlelo a přelévalo jako vlny na moři za prudkého větru. Zvířata vířila prach, pohazovala hlavami, přebíhala sem a tam a nervózně odfrkovala. Svítalo. Obloha na východě rudla a sluneční vůz se chystal vyjet na každodenní pouť po obloze.
Zvedl jsem dlaň k čelu, abych pozdravil Foiba Apollóna, pobídl bělouše a snažil se stádo natlačit k otevřeným vratům. Koně zaváhali. Pak však klisna v čele uviděla volnou cestu – a rozběhla se vstříc svobodě.
Z brány vylétli jako hejno ptáků. Zakroužili kolem dvorce a zamířili k severu. Zbídačená, avšak stále životaschopná zvířata podivného bílého plemene podvědomě utvořila klasickou formaci – silná klisna vpředu, další po stranách, tmavá hříbata uprostřed a hřebec vzadu, aby chránil stádo před nepřáteli – a rozběhla se pravidelným, lehkým cvalem. Během chvilky jsme byli na dvě míle od Diomédova vězení a koně cílevědomě pokračovali v cestě, jako by měli lidský rozum a věděli, že se musí dostat co nejdál.
Otočil jsem hřebce a pobídl jej zpět. „Musím se vrátit, bratříčku,“ řekl jsem tiše. „Snadno je doženeš.“
Kousíček od statku jsem seskočil, odepnul hřebci uzdu a pustil jej. Zařehtal jako polnice, pohodil mohutnou hlavou a rozběhl se za stádem. Vycházející slunce vykreslilo na bílé srsti královský nach a propletlo mu hřívu červeným zlatem. Byl nádherný. Povzdechl jsem si a mimoděk si otřel staré oči. Pro ten pohled stálo za to žít. Teď se nějak dostanu přes řeku, vrátím se domů a…
„U Panovy chlupaté prdele, co má tohle znamenat?!“ Z brány vyšel nejistým krokem obrovský zarostlý muž. Byl to můj známý Poseidon z pobřeží. V ruce držel dvě lehká kopí a dlaní si mnul oči, jako by se právě probudil.
„Všechno je v pořádku,“ zalhal jsem. „Běž spát.“
Podíval se na mě jako na nepříjemný hmyz. „Tebe jsem tu ještě neviděl. Kde jsou ty zatracení koně, dědku? Co jsi s nimi udělal?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Utekli,“ řekl jsem podle pravdy. „Někdo asi zapomněl zavřít bránu. Jsou pryč.“
„Někdo zapomněl zavřít bránu? Já tě zabiju!“ zařval obr a bez varování po mně mrštil kopí. Instinktivně jsem se prohnul jako tanečnice z Ostrovů na tržišti v Trozéně. Bronzový list mi rozčísl chitón a škrábl mě na boku, ale v té chvíli jsem bolest nevnímal. Skočil jsem po zbrani, která dopadla do trávy, a popadl ji oběma rukama. Jsem vozataj, ne válečník, ale umírat se mi nechtělo.
Vrhl se na mě jako bouře. Byl mnohem silnější než já, ale nohy se mu třásly po vypitém víně. Pokusil se mě bodnout. Uskočil jsem dozadu, sandál mi podjel na mokré trávě a já se poroučel k zemi. Narazil jsem si kostrč, až mi vhrkly slzy do očí – avšak vzápětí mi nad hlavou hvízdlo druhé kopí a já si uvědomil, že mi pád zachránil život.
Vyskočil jsem na nohy a výhrůžně zvedl zbraň s bronzovým hrotem. Silák zařval a s holýma rukama se vrhl proti mně. Praštil jsem ho ratištěm do žaludku. Zlomil se v pase, ale vzápětí se narovnal, přiskočil ke mně a snažil se mi kopí vyrvat. Okamžik jsme zápasili. Věděl jsem, že proti bojovníkovi takové váhy nemám nejmenší šanci. Nechal jsem jej proto, ať škubne za ratiště – a v poslední chvíli jsem zbraň pustil.
Vousatý válečník přepadl dozadu, až to zadunělo. V následujícím okamžiku jsem mu klečel na hrudi a držel mu pod krkem ostrý vozatajský nůž.
„Tak – a teď chci vědět, proč sis tam na pláži hrál na Poseidóna! Mluv, nebo tě podříznu jako podsvinče!“
Muž se na mě nechápavě podíval, jako by stále ještě nebyl úplně při smyslech. Pak zaklonil hlavu a rozesmál se. „Vždycky jsem chtěl být hercem, dědo. Tragédem, chápeš? A teď díky našemu nejmilostivějšímu králi můžu. Víš, kousek od pobřeží je ostrov Thasos. Těžíme tam nejlepší mramor ve Středomoří.“ Obr se rozkašlal a chvíli bojoval o dech. „Jenomže lidí je málo a na otroky není spoleh. Tak tam správci každého čtvrt roku pošleme loď s osadníky. Ti hlupáci si myslí, že jim bůh zachránil zadek, a pracují jako čerti skoro zadarmo, aby vydělali peníze a mohli si koupit půdu pro své děti. Oni dřou, král má svůj mramor a my ve dvorci požehnaný klid. Nikdo sem neleze, protože se bojí, že naše koně žerou lidi, rozumíš?“
„Aha,“ řekl jsem. „A proč ta zvířata držíte v tak špatných podmínkách?“
„Jsi nějak moc chytrý,“ zamračil se muž. „Proč tě to zajímá? A co jsi zač?“
Pohnul se a já mu přitiskl nůž na kůži. V té chvíli jsem si však uvědomil, že jsem se ocitl v patové situaci. Nedokázal bych podříznout bezbranného člověka – a bylo jen otázkou času, než to zjistí i on.
Pak se za mými zády něco pohnulo.
„Copak to tady máme?“ ozval se nezaměnitelný hlas. „Mistře Aréte, mohl bys svému příteli říct, ať pěkně otevře ústa?“
Bohové, na ten pohled nikdy nezapomenu! V záři ranního slunce vypadala jako dryáda. Vlasy měla mokré, pleť sametovou a na sobě vůbec, ale vůbec nic. V ruce držela amforu s vínem a usmívala se.
I ležící muž zíral na Máiu jako na zjevení. Muselo v tom být nějaké kouzlo. Poslušně otevřel ústa, nechal se napojit – a vzápětí upadl do hlubokého spánku.
„Vrátila jsem se pro tebe,“ usmála se dívka. „Ve dvorci ještě všichni spí. Bohové stojí při tobě. Jsi blázen, mistře Aréte, ale já mám pro blázny pochopení. Pojď – čeká nás dlouhá cesta domů.“
* * *
Přeplavali jsme na druhý břeh, odvázali prám a pustili jej po proudu. Do Poseidonova vozu jsem k oji zapřáhl dva silné thessalské hřebce a k nim po stranách připřáhl – zatím jen s ohlávkou bez udidla a postroje – dva mladé hřebečky. Kýros se postavil na vůz se mnou, Myrmidon dostal zbývajícího šedáka a Máia druhého.
Vyrazili jsme k horám, abychom se vyhnuli vesnicím i městu krále Dioméda. Obydlená místa jsme objížděli širokým obloukem, na noc rozdělávali jen malý oheň a drželi hlídky. Přesto nás nikdo nepronásledoval. Věřil jsem, že se muži z Aréova dvorce vydají po stopách stáda a můj obrovský soupeř se po Máiině lektvaru nebude na boj pamatovat.
Tak jsme putovali. Jaro se probudilo v plné síle a mí noví svěřenci mi rozkvétali před očima stejně jako květy na lukách. Pojmenoval jsem je Euros, Notos, Zefyros a Boreás, protože byli rychlí jako vítr. Mluvil jsem na ně, česal je a krmil, učil je nosit postroj a postupně je připřahal ke spolehlivému páru starších koní, aby se nebáli hrkotajícího vozu a zvykali si na nový úděl.
Po deseti dnech už ochotně chodili ve voze a znali základní povely, ale samotné jsem se je zatím zapřáhnout neodvážil. Na to bude čas doma v Trozéně. Do závodů zbývaly bezmála čtyři měsíce a moje nové spřežení mne každým dnem ujišťovalo, že bude ostatním quadrigám více než důstojným soupeřem.
Mezi mnou a Máiou zůstalo od toho rána na břehu řeky zvláštní pouto. Ráda mi pomáhala s hřebečky, smála se se mnou a mně bylo dobře jako už dlouho ne. Nikdy jsem netoužil po rodině a spokojil se s palácovými otrokyněmi. Teď bych si však dokázal docela dobře představit statek někde v Thessálii, stádečko koní a ji jako ženu, která můj zbývající čas prozáří smíchem a radostí.
Ani mým přátelům neunikla změna. Nejdřív si mě dobírali, ale pak nad tím mávli rukou a Myrmidon se nechal slyšet, že jsem šťastný muž.
* * *
Do Trozény zbývaly dva dny cesty. Přejeli jsme hory a měli před sebou už jen několik posledních hřebenů. V dálce bylo vidět moře a vlahý vítr nám vál v ústrety, jako by nás vítal domů.
Toho večera jsem držel první hlídku. Přátelé usnuli brzy. Noc voněla jarem a hvězdy v horách se zdály být tak blízko, že bych se jich snad mohl dotknout, kdybych chtěl. Koně se pásli kolem a já měl pocit, že kdyby ušli ještě pár kroků, vejdou na oblohu a zůstanou na ní napořád.
Po chvíli se Máia zvedla, přihodila na oheň pár kousků dřeva a posadila se vedle mě. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Nakonec mě vzala za ruku a tiše řekla:. „Brzy se vrátíme domů. Věci pak už možná nebudou jako dřív. Hodně jsi mě naučil, mistře vozataji. Proto bych ti chtěla dát dárek.“
Naklonila se ke mně – a v té chvíli se se mnou zatočil svět. Políbila mě na vrásčitou tvář a přitiskla se ke mně, jako bych byl tím nejvíce žádoucím mužem pod sluncem. Voněla koňmi a nějakými zvláštními bylinkami a byla tak krásná, že jsem nemohl uvěřit. Proč si vybrala právě mě?
„Nikdy jsem se neoženil,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Vezmi si mě, Máio – a já udělám všechno, abys byla šťastná.“
„Nic neříkej,“ usmála se. „A možná se sen vyplní.“
* * *
Probudil jsem se odpočatý a uvolněný. Slunce už stálo vysoko a příjemně hřálo. Připomněl jsem si včerejší večer a srdce se mi rozbušilo. Cítil jsem se mladý a silný. Jakmile dorazíme do Trozény, ožením se. Královna dá svolení – bude spokojená, protože jí dovedu nejrychlejší koně pod sluncem. Určitě mě bude chtít odměnit a já si řeknu o půdu na pastviny, budu chovat koně a…
Posadil jsem se a rozhlédl se. Kýros s Myrmidonem ještě spali. Z ohniště se nekouřilo.
Zalétl jsem pohledem ke koním. Máiin plavák scházel – a čtyři šedí hřebečci s ním.
* * *
„Vykašli se na to, Aréte,“ domlouval mi Kýros snad už posté. „Byla to děvka a tebe je pro ni škoda!“
„Je to moje vina,“ sypal si popel na hlavu Myrmidon. „Ten prsten byl opravdu naší královny. Jenomže když jsem viděl ty Máiiny kozy, neuvědomil jsem si, že ho pár dní předtím dala při zásnubách tomu zmetkoví z Kerasie.“
„Ale jak se mohl o naší výpravě tak rychle dovědět?“
„Ve městě se nic neutají. Určitě má v paláci informátory. Máia nás využila – a my jsme naletěli. Tak už to na světě Chodí.“ Myrmidon se zavrtěl v sedle a otřel si pot z čela. „Netrap se, Aréte. Té holce by uvěřil každý – kdyby vyjela po mně, byl bych v sedmým nebi.“
„A co řekneme královně?“ povzdechl jsem si. „Že nám děvče z Kerasie vyfouklo koně, které jsme poctivě ukradli? A že jsou to shodou okolností nejrychlejší koně na světě nebo aspoň v Thessálii a na letních hrách budou stát proti nám? Asi bych se vůbec neměl vracet – ona mě zabije!“
Táhli jsme se kamenitou cestou. Spěchat nemělo smysl. Dívka měla před námi nejméně desetihodinový náskok a domů zbývaly sotva dva dny cesty.
Nejraději bych se neviděl. Když chtějí bohové udělat z člověka blázna, pošlou staříkovi do cesty mladou ženu. Jak jsem jen mohl takhle naletět?
Vyjeli jsme na nevelké návrší. Kamenitá cesta mezi horami byla v těchto místech dobře sjízdná i s vozem. Jak krásně by se mi tu jelo s větrným spřežením! Byl jsem hlupák, starý hloupý blázen – takhle se nechat oklamat! Přesto jsem na Máiu nedokázal myslet s hněvem v srdci. Stále jsem ji viděl před sebou na světle plavém koni, s božskýma nohama a pasem, který obejmeš dlaněmi, s očima bystrýma, jako jsou oči mých koní, a úsměvem, který rozzáří den. Dostala se mi do hlavy i do srdce. Bude trvat léta, než na ni zapomenu.
„Hej, Aréte, spíš snad?“ Kýros, který stál vedle mě na voze, do mě strčil. „Dávej přece pozor – někdo sem jede!“
Na protější stráni jsem zaznamenal pohyb.
Byla stejně krásná, jako když jsem ji spatřil poprvé. Na koni seděla jako samotná bohyně lovu a jela tryskem ozlomkrk z kopce, jako by měla v patách smečku pekelných psů. Na dlouhém provaze vedla dva hřebečky a další dva běželi za nimi, protože pro koně je přirozené následovat vedoucího jezdce.
„Mistře Aréte!“ volala už zdálky. „Musíš něco udělat! V dlouhé zátoce se vylodili cizinci z moře a chystají se napadnout Trozénu!“
* * *
Na výčitky nebo vysvětlování nebyl čas. Dlouhá zátoka byla zaříznuta hluboko do vnitrozemí. Půda nestála za nic a na mořském břehu stálo jen pár rybářských chatrčí. Pokud by se nepřítel rozhodl zde zakotvit, mohl se za dva dny pěšího pochodu dostat na dohled od města, aniž by jej někdo zpozoroval. Trozéna stejně jako všechna města na pobřeží byla opevněná a dobře střežená – ale jen z moře. Nikdo nepředpokládal nepřátelský nájezd z vnitrozemí. Můj domov by byl dobyt a vypleněn dřív, než by se muži vůbec stačili postavit k obraně.
Tohle nemohl vymyslet někdo, kdo sem přijel zdaleka. Nájezdníky musel vést člověk, který krajinu a místní poměry dobře znal.
Úzká stezka ze zátoky se napojovala na cestu horami nějakých deset mil před námi. Kdybychom pokračovali pomalým tempem, střetli bychom se s nepřítelem – a nejspíš zaplatili životy. Máia viděla nájezdníky hluboko pod sebou z bezpečí horského vrcholu. Mohla pokračovat do města a varovat obránce. Místo toho se rozhodla riskovat život a vrátit se pro nás. Chtěl jsem věřit, že to bylo kvůli mně.
Pobídli jsme koně. Když si pospíšíme, budeme před večerem ve městě a do rána mohou naši bojovníci obsadit průsmyk – poslední před sestupem do nížiny. Nepřátelé určitě nebudou spěchat. Přenocují v horách a teprve na druhý den se vydají k pobřeží, aby s příchodem noci zaútočili. Naši vojáci je překvapí a postřílejí jako králíky.
Zvedl jsem pěst k čelu a rychle se pomodlil, abychom měli úspěch.
Když chcete bohy rozesmát, svěřte jim své plány.
* * *
„Dobrá matko, pomoz nám! Zvedni se – musíš se zvednout!“
Muž na cestě zoufale trhal za otěže a snažil se postavit na nohy prastarou mulu s důlky nad očima a olysalou hřívou. Byla zapřažená do dvoukoláku a já už z dálky viděl, že se nezvedne, leda by se stal zázrak. Musela uklouznout v kamení. Vůz, příliš těžký na nevelkého tahouna, jej přimáčkl k zemi a zlomil mu zadní nohu.
Nejdřív jsem cizince chtěl nechat, ať si poradí sám. Člověk, který naloží zvířeti nad jeho možnosti, si zaslouží leda nakopat zadek. Pak jsem si však všiml, že pod plachtou vozíku leží žena s obrovským břichem a kolem se motají další čtyři děti. Nejstaršímu mohlo být sotva deset let.
A tak jsme zastavili. Stejně nám překáželi v cestě.
„Utekli jsme v poslední chvíli,“ svěřoval se hubený, otrhaný rybář s unavenýma očima, zatímco jsem vypřahal koně. „Viděli jsme deset lodí a na každé je nejmíň pětadvacet mužů. My jsme se vydali po stezce, ale ostatní z vesnice se schovali na druhé straně zátoky. A oni je našli a pobili jako ovce.“ Bosé nohy měl odřené a třásl se po celém těle jako uštvaný kůň. Máia mu dala trochu vína a pro děti odněkud vylovila pár placek od včerejška.
Mulu jsem musel utratit. Tělo jsme shodili ze srázu, aby cizince nenapadlo, že se někomu podařilo utéci. Její postroj jsem rozřízl, nastavil a zpevnil nýtky a několika pruhy kůže.
„Pojedeš do Trozény,“ obrátil jsem se pak na staršího bojovníka. „Tak rychle, jak dokážeš. Přivedeš sem každého bojeschopného muže. Musíme je zastavit za každou cenu.“
Myrmidon krátce přikývl. Tohle byl úkol, který jsem mu mohl svěřit bez obav.
„Ty, Kýre, se pod horami obrátíš k jihu a po pobřeží dojedeš až do Kerasie. Nedáš se odbýt, král tě musí vyslechnout. Ať sem okamžitě pošle vojsko. Jeho město je ve stejném ohrožení jako naše.“ Trochu jsem ztlumil hlas. „Ledacos jsi možná slyšel. Pokud bude král zase vyspávat makové opojení, musíš najít velitele stráží. Je to schopný chlap a pochopí, co má udělat. Máia tě doprovodí a pomůže ti.“
„Co budeš dělat ty, Aréte?“ usmála se dívka, jako bychom byli nejlepší přátelé a ona se nás před pár hodinami vůbec nepokusila okrást.
„Dám pozor na naše nové známé. Půjčím jim do dvoukoláku svého hřebce. Před průsmykem odbočuje z cesty stará stezka k horským pastvinám. Tam je nikdo nenajde. Budou v bezpečí.“
„A čím pojedeš ty?“
„Jsem nejlepší vozataj na celém pobřeží,“ řekl jsem a narovnal se v zádech. „Proto si musím vzít nejméně spolehlivé spřežení.“
Podívala se na mne, jako by mi nerozuměla, ale já už byl rozhodnut.
„Zapřáhnu novou quadrigu. Nemusíš mít strach – pracuji s hřebečky každý den. Zvládneme to.“
„Je jich moc,“ přejela dívka pohledem početnou rybářovu rodinu. „Ve vozíku už není místo a ta nešťastná žena může každou chvíli začít rodit. Přidám jim plaváka. Posadíme na něj dvě starší děti. Je spolehlivý, ponese je bezpečně.“
„A ty?“
„To je snadné,“ usmála se. „Zůstanu s tebou.“
* * *
Navlékl jsem šedákům postroje. „Musíte mi pomoci, děťátka,“ mluvil jsem k nim. „Jste nejlepší koně pod sluncem a přišel čas to ukázat světu. Pojedeme pomalu a opatrně. Budete dávat pozor na cestu a chovat se slušně, aby na vás mohl být Stvořitel koní hrdý. Společně to dokážeme.“
Slova nebyla důležitá. Kůň stejně vnímá spíš tón hlasu a rozpoložení člověka, který s ním pracuje. Přiznávám, byl jsem trochu nervózní. Strach je však lepší než slepá sebedůvěra.
A pak jsme vyjeli. Máia vpředu, za ní rybář s dvoukolákem – a nakonec já se spřežením mladých koní, rychlých jako pstruzi v řece. Opratě jsem si ovinul kolem pasu, postavil se zeširoka na pevný Poseidónův vůz a s pomocí všech bohů, kteří se zrovna dívali, se vydal na cestu.
Netrvalo dlouho a poznal jsem, že jsem se rozhodl správně. Šli jsme rychlým, svižným krokem a mně bylo do zpěvu. Měl jsem pocit, jako by se moji šedáci pro práci ve voze narodili. Vykračovali si klidně a sebevědomě, pohazovali mohutnými hlavami a poslušně reagovali na pokyny. Neplašili se, nedrali se dopředu a dokázali jít vedle sebe, aniž by se štípali do krků nebo se jinak napadali.
Slunce se pomalu přehouplo přes zenit, prodloužilo stíny a nakonec zmizelo za obzorem. Pokračovali jsme dál. V noci bylo jasno. U potůčku v údolí jsme na chvíli zastavili, nechali koně napít a uškubnout pár soust trávy. Přidal jsem jim několik kousků tvrdého chleba. Pořádně najíst dostanou, jakmile dojedeme do bezpečí.
Brzy ráno jsme dorazili k odbočce k pastvinám. Znavený rybář se mi klaněl až k zemi. Teď už jim stačilo ujet míli nebo dvě a zůstat na horských loukách, dokud se bouře nepřežene. Když vše dobře dopadne, zastavíme se u něj později pro koně. A já si byl jist, že v královnině stádu najdu nějaké starší klidné zvíře, které bude rodině dobře sloužit.
Máia si naskočila ke mně na vůz a chytila se mě za pás. Tělem mi projela elektrická jiskra, ale ovládl jsem se a snažil se soustředit na cestu před sebou. Přijížděli jsme k průsmyku a já prosil bohy, aby to naši muži stihli včas.
Nakonec jsem to nevydržel. Pod kopcem jsem pobídl Sedáky do cvalu. Rozběhli se, ale stále zůstávali soustředění a ovladatelní. A pak se za obrovským balvanem u cesty zvedl bojovník a beze slova na mě zamával.
Poznal jsem Myrmidona. Zvládli to. Oni to dokázali!
V té chvíli jsem se cítil jako král. Skvělé spřežení přede mnou, krásná žena po mém boku, úkol, který se mi podařilo splnit – co víc si přát?
Hřebečci letěli jako delfíni po vlnách. Slunce se vyhouplo nad obzor a ozlatilo kameny pokryté ranní rosou. Jakmile projedeme skalní branou v průsmyku, budeme v bezpečí.
Za okamžik jsme byli nahoře. Kopyta zacvakala po kamenech, skalní bariéra se mihla kolem nás…
A pak se stalo něco strašného. Na cestě před námi se objevilo obrovské šedivé monstrum s jasně rudou čabrakou a zlatým altánkem na hřbetě. Byl to jediný královnin slon, klidný a mírný jako dvoudenní hříbě, ale vznešený a impozantní. Vzali jej sebou – královna zřejmě nechtěla zůstat doma a na sloním hřbetě bude v bezpečí.
Museli jsme zvíře vylekat. Zvedlo chobot a poplašeně zatroubilo.
Koutkem oka jsem v přístřešku na sloním hřbetě zahlédl vznešenou Salamis. Po boku jí seděl statný dlouhovlasý mladík.
Už jsem ho viděl. Byl to druhý syn tráckého krále Dioméda.
To nebylo dobré. Jenomže v té chvíli jsem měl před sebou mnohem větší problém.
Vyděšení koně smýkli vozem doprava. Byla tam plošina, na které stál Poseidónův oltář – a pak už jen prudký sráz dolů.
Marně jsem je zkoušel otočit, marně jsem trhal opratěmi. Se zdivočelýma očima a vyceněnými zuby se řítili k nebezpečné propasti – a já si uvědomil, že je nedokážu zastavit.
Láska a smrt jdou ruku v ruce. Když zvolíš jedno, dostaneš druhé. Vyhýbej se výškám, mistře vozataji.
Měl jsem jen okamžik. Mohl jsem se pokusit najít nůž, odříznout se a vyskočit z vozu.
Místo toho jsem pustil opratě, chytil Máiu za pas a vyhodil ji z vozu do kamení. Rozhodl jsem dobře. Dostal jsem lásku – a musím přijmout i smrt. V následující chvíli jsme přeletěli přes okraj srázu.
Vůz narazil na skalní výběžek a roztříštil se mi pod nohama na kusy.
Zavřel jsem oči. Nelitoval jsem života – jen skvělého spřežení mi bylo líto. Chtěl jsem jim dát nový život a místo toho je přivedl na práh smrti.
Neměl jsem se pouštět do rizika. Byla to moje hloupost a pýcha, nic jiného. Pane můj, dej, ať je to rychlé, ať moji nádherní koně netrpí s přeraženýma nohama a ať se znovu narodí v lepších časech.
V té chvíli se mnou něco trhlo.
Boreás, rychlý jako severní vítr, už nepadal k zemi jako kámen. Stál ve vzduchu na místě – a mával obrovskými bílými křídly!
Zamžikal jsem očima, ale vidění nezmizelo. Zefyros, mírný jako západní vítr, zahrabal nohama ve vzduchu a na hřbetě mu doslova vyskočila z kůže stejná křídla porostlá jemnou srstí. A dalším dvěma koním zrovna tak.
Moje quadriga – dokázala létat!
Rozestoupili se ve vzduchu doširoka, aby si nepřekáželi, a pomalu stoupali modrým blankytem vzhůru. Srdce mi bušilo o překot. Visel jsem pod spřežením pegasů na opratích a jen se díval. Nemohl jsem uvěřit. Svět pode mnou byl najednou neuvěřitelně malý. Královna Salamis se slavnostně vystrojeným slonem, horská cesta na východ i oddíl nepřátel, který se blížil k průsmyku – všechno zůstalo hluboko pode mnou.
Bylo to úžasné. Avšak do mého nadšení se mi jako falešný tón vtírala neodbytná myšlenka.
Král Diomédes chová okřídlené koně.
Pokud by dokázal ovládnout vzduch, získal by proti ostatním panovníkům nezpochybnitelnou výhodu. Proto drží vše v tajnosti. Letecká jednotka by – zvlášť v boji na dálku – mohla být neporazitelná.
Královna bude nadšená. Jen jsem zvědav, jak vše vysvětlí Diomédovu synovi.
Koně jsou v Aréově dvorci neustále připoutáni.
Ale ne všichni, otřásl jsem se. Dospělá zvířata mají na zádech obrovské jizvy.
Museli jim odřezat křídla.
A v té chvíli jsem už věděl, co udělám. Celý život jsem sloužil Trozéně a jejím vládcům. Nastal čas projevit úctu bohům a obětovat Stvořiteli koní.
Pokusil jsem se spřežení navést dolů. Nakonec se nám podařilo přistát na břehu moře v mokrém písku. Dlaně jsem měl rozedřené do krve a nohy potlučené od ostrých skal, ale srdce mi zpívalo paján a v duši jsem měl mír.
Odstrojil jsem koně a sundal jim uzdy. „Musíte zmizet,“ řekl jsem tiše. „Někam daleko do hor, kde nejsou lidé. Zkuste najít své stádo a dostat je na bezpečné místo. Leťte, dokud je čas. Nedovolím, aby vám někdo ublížil, ale pokud zůstanete tady, nedokázal bych vás ochránit.“
Porozuměli mi nebo ne? Těžko říct. Boreás do mě šťouchl ušlechtilou hlavou, Euros mi očichal kapsu, jestli v ní nezbyl kousek chleba, Notos se o mě opřel, jako by se chtěl podrbat, a Zefyros mi dýchl do dlaně. Pak se rozběhli po pláži, rozevřeli křídla – a vznesli se ke slunci. Za pár chvil z nich zůstaly jen malé tečky nad obzorem.
Z průsmyku sem dolehl hluk boje. Věděl jsem, že nemusím mít strach. Trozéna slavně zvítězí.
A tak jsem se pěšky vydal k místu, kde nechala naše armáda koně, abych splnil poslední královnin příkaz.
Nechodit jí už nikdy na oči.
* * *
„Mistře Aréte! Ty ses vrátil!“
Chlapec, který se mi rozběhl v ústrety, byl mým nejmladším žákem. Nechali jej s ostatními výrostky hlídat koně a já byl rád, protože nebudu muset nic vysvětlovat.
„Vrátil jsem se,“ přikývl jsem. „Ale zároveň musím znovu odjet. Povinnosti volají. Dáš mi koně?“
Vybral pro mě pěkného tmavého valacha s pevnýma nohama, krátkou hřívou a bystrým pohledem. „Královna se bude vdávat, že ano?“ mluvil přitom. „Včera ráno k nám připlulo pět lodí. Byli na nich tráčtí kopiníci a vedl je druhý Diomédův syn. Prý mu otec dal lodě a vyslal jej do Trozény k vznešené Salamis na námluvy. Královna jej nejdřív chtěla rychle vyprovodit. Pak ale přijel Myrmidon na uštvaném koni, že sem táhnou nepřátelé – a Trák se rázem stal vítanou posilou. Ničeho se nebál a hned řekl, že je válečník a královně pomůže, ať už si ho vezme nebo ne. A ona si ho určitě vezme. Slyšel jsem totiž, že cizinci z moře nejdřív napadli Kerasii. Ten kerasijský bastard jim zaplatil zlatem, aby město nechali být, a dal jim průvodce, který je měl doprovodit do dlouhé zátoky a oklikou po souši zavést do Trozény. To by byl pěkně vypečený spojenec, co říkáš, mistře Aréte?“
„Svatá pravda,“ usmál jsem se. Už mě nic netrápilo. Bohové to tak chtěli. Tenhle boj jsem nemohl vyhrát, i kdybych Diomédovy koně do Trozény nakrásně přivedl. Ukradl jsem vzácná zvířata otci budoucího vládce města a vznešená Salamis by ode mne dala velice rychle ruce pryč.
Máia říkala, že dřív začnou koně létat, než by si královna vzala barbara z Trácie. Nu, stalo se.
Už se nejspíš neuvidíme.
Bude mi chybět.
Zamával jsem chlapci a rozjel se k horám. Oklikou jsem se vyhnul vracející se armádě, projel průsmykem plným pachu krve a smrti a odbočil skoro neznatelnou stezkou do zapomenutého údolí, kde bylo jezírko se sladkou vodou. Kdysi, v bláhových dnech mládí, jsme sem jezdili plavit koně a někdy s sebou vzali i děvčata. Tohle místo mělo zvláštní kouzlo a já si uvědomil, že už jsem na ně skoro zapomněl. Nechal jsem valáška, ať se pase na zelené trávě, a ulehl do stínu pod vysokou borovici. Ze všeho nejvíc se mi chtělo spát.
* * *
Možná za to mohla vzpomínka na bezstarostné dny, možná na tom místě opravdu bylo něco kouzelného. Ve snu ke mně přišly tři krásné ženy.
„Pegasové nebyli stvořeni, aby sloužili lidem. Mistr Arétes jim dal svobodu. Pán moří a stvořitel koní si přeje, abychom jej odměnily,“ řekla první. Na hlavě měla přilbu jako válečník a v ruce držela kopí. „Moudrý je dost a o slávu nestojí. Proto mu dávám sílu. Ať je do konce svých dní zdravý a silný jako mladík. Má toho ještě hodně na práci – a není nic horšího než héros s bolavými klouby a roztřesenýma rukama.“
„Dala bych mu moc, ale myslím, že netouží po vlastní říši,“ prohlásila druhá, vznešená paní se zdobenou čelenkou a bohatě nařaseným rouchem. „Já bych se přimlouvala za trochu zlata, aby si mohl koupit pěkný statek někde v Thessálii. I hrdina potřebuje domov, aby se měl kam vracet.“
„A na mně jako obvykle zůstala nejkrásnější žena pod sluncem,“ usmála se třetí, zlatovlasá, s plnými ňadry a širokými boky. Byla úplně nahá, ale působila tak přirozeně, že mi na tom nepřišlo nic nepatřičného. „Dostane ji. Možná nebude úplně nejkrásnější, ale on bude až do konce života přesvědčen, že ano.“
* * *
Probudil jsem se nad ránem. Po noci bez pokrývky a bez ohně bych se měl cítit unavený a rozlámaný, ale nebylo to tak zlé. Osedlal jsem koně a napil se vody z potoka. Pak jsem se vydal po cestě přes hory, kudy jsem včera spěchal do Trozény plný obav a naděje. Neměl jsem pevný cíl ani představu, co dál, ale netrápil jsem se. Takhle to mělo být.
Jaro už bylo v plném proudu. Horské louky připomínaly barevný koberec, slunce na bezoblačném nebi příjemně hřálo a kůň mě nesl kamenitou stezkou bezpečně a spolehlivě. V kapse jsem objevil poslední obolos. Budu si muset najít stálou práci.
Odpoledne jsem uviděl odbočku k rybářské vesnici a stočil koně na ni. Nerad jsem okrádal chudáky, ale většina obyvatel už stejně nebyla naživu a já doufal, že v rozvalinách domů objevím nějaké jídlo.
Trvalo mi skoro do tmy, než jsem sjel až k moři. Když jsem vyjel na pláž, ucítil jsem kouř.
Seděla na vyhřátém kameni, sušila si dlouhé vlasy a na malém ohni pekla ryby. Usmála se a zamávala, jako by čekala právě na mne.
A v té chvíli jsem věděl, že je konec. Byl jsem navždy polapen – a nechal jsem se chytit dobrovolně a rád.
„Mistře Aréte,“ zapředla jako kočka. „Copak tady děláš?“
„Nemohl jsem se od tebe odloučit, krásná Máio,“ přistoupil jsem na její hru. „K čemu je mi bohatství a přízeň královny, když nemůžu být s tebou?“
„Myslela jsem, že vznešenou Salamis raní mrtvice, když jsi pustil ty koně,“ pronesla věcně a pohledem zkontrolovala zlátnoucí ryby. „Jenomže co mohla dělat? Musela předstírat, že s tebou nemá nic společného. Myslím, že se k sobě budou s Trákem dobře hodit. Zaslouží si jeden druhého.“
„A co velký král Kerasie? Jak to přijde, že nesedíš u něj na hostině?“
„Měla jsem zabránit, aby ty nejrychlejší koně na světě získala Trozéna. Jakýmkoliv způsobem. Úkol jsem splnila. Jenomže můj zaměstnavatel už jaksi není přítomen. Když zjistil, že jste se ubránili nájezdu, sebral se a zmizel i s pokladnicí. A nestačil mi zaplatit. Proto jsem tady.“
„Tomu nerozumím.“
„To je snadné, mistře Aréte. Muži z Trozény odtud odvezli jako kořist devět lodí. Kde myslíš, že je desátá?“
„To vědí jen bohově.“
„A já. Pár cizinců, kterým se podařilo přežít, se pokusilo utéci. Než sem dorazila trozénská armáda, najeli kousek odtud na útes a nejspíš se všichni utopili.“ Máia se usmála a prohrábla si vlhké vlasy. „Vezli zlato, které dostali od vládce Kerasie. Říkala jsem si, že by byla škoda je tady nechat a že si za všechnu tu práci zasloužím odměnu. Dokážu se potápět. Nepodařilo se mi vylovit všechno, ale je ho dost na pěkný statek v Thessálii s velkými pastvinami pro koně. Budu se vdávat, víš? Beru si vozataje.“
„Výborný nápad. Tvůj vyvolený musí být šťastný muž.“
„Říkala jsem si, že bychom se po svatbě mohli vypravit do Trácie. Zkusit najít Diomédovo stádo. Chovali bychom okřídlené koně. A já bych mohla létat!“
„Zapomeň na ně,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pegasové nepatří do našeho světa. Nech je, ať odletí do příběhů a snů.“ Vzal jsem ji za ruku.
Moře tiše zpívalo a já si byl jist, že ani Apollón by nám krásnější svatební píseň nezahrál.
„I lidé mohou létat,“ řekl jsem s jistotou a přivinul ji k sobě. „To láska nám dává křídla.“
