Myš hrající si na mé dlani vypískla, skotačivě poskočila a utekla do úkrytu. Ležel jsem na podlaze desátého patra Věže z Babylonu a přemýšlel. Ignoroval jsem prach pomalu ulpívající na mém těle i hlodavce šmejdící okolo. Věděli, že; bych jim nechutnal, a tak mne celé dlouhé roky nechávali být. Periferním viděním jsem vnímal cestičky, které si během své nekonečné pouti stihli vybudovat. V jejich chování bylo cosi účelného, něco dokonalého, co člověk nikdy nepochopí. Mnohé z jejich tras vedly přes mé končetiny, což mi přišlo veskrze zajímavé. Ačkoliv jsem momentálně žádného hlodavce neviděl, věděl jsem, že tam jsou. Ale člověk se musí občas přesvědčit, aby uvěřil.
A tak jsem vstal. Vyztužené kosti zapraskaly, dlouho nepoužívané svaly zaprotestovaly, ale byly dohnány ke spolupráci vysokou dávkou adrenalinu a povzbuzujících přípravků. Dárek od mých konstruktérů. Zvládl bych to i bez nich, ale rozhodně by mi to trvalo mnohem déle.
Vyplašené myši, pro které jsem se stal pouhým kusem nábytku, polekaně zapískaly a rozutekly se do různých skrýší. Věděl jsem o každé z nich. Proces dlouhodobého pozorování ve mně zanechal následky. Ale nelitoval jsem. Některá rozhodnutí potřebují čas a jistou dávku přemýšlení k tomu. A podle toho, že se Hnusák s Albínem nevrátili, jsem usuzoval, že dlouholetá příprava měla něco do sebe.
Odhodlaně jsem vykročil k průlezu do nižších pater. Výtahu, jehož dveře neslyšně rezavěly ve stěně, jsem se raději vyhnul. Ne, že bych nevěřil jeho konstrukci, ale přece jen je to dost dlouho od poslední revize. Navíc pokud by byl funkční, někdo zdola by se jistě pokusil dostat nahoru.
Alespoň podle toho, co jsem slyšel.
Někde pode mnou by se v současné době měla nacházet parní továrna. Tvrdil to Albín, ale rozhodl jsem se, že se přesvědčím na vlastní oči. Lidská rasa přece nemohla padnout tak hluboko. Těžko pochopitelný fakt pro člověka, který má místo srdce atom dodávající energii jeho útrobám. Pára. Jak archaické a morbidní… A to měla ta zastaralá technologie opravdu proniknout i do Věže? Jak frustrující a ubíjející. Pára…
Bez problémů se mi podařilo sestoupit až do pětky. Strážci pater, která jsem cestou procházel, byli buďto mrtví nebo nezvěstní. Všeobecný úpadek se dal předpokládat, takže mě to ani v nejmenším nepřekvapilo. Přece jen jsem byl první obtížnější překážkou na cestě k vrcholu. Ti pode mnou nebyli stavěni na staletí izolace a utrpení, a tak nemohlo nikoho překvapit, že jim postupně zchátraly mozky i těla.
Sejít do čtverky se mi nepodařilo, což bylo vlastně dobře. Vstup byl chráněn těžkými poklopy schopnými čelit výbuchu několika atomových bomb. Poslední zoufalý pokus strážce pětky, aby se bytosti nižších pater nedostaly nahoru. Nevěděl jsem, jestli mu mám poděkovat, nebo ho zatratit a proklít potomstvo, které po sobě mohl zanechat. Každopádně mě to donutilo najít silně chráněnou bezpečnostní místnost a proniknout do jejích útrob.
Automatické zbraňové systémy, vesměs porouchané a nepotřebné, sledovaly každý můj krok, ačkoli jejich řídící umělé inteligenci muselo být jasné, že pro ně nepředstavuji nejmenší hrozbu a že mi v postupu stejně nemůžou zabránit.
I přes vrstvy prachu a všeobjímající anarchie se jednalo o vítaný náznak normálnosti. Z hlubin zapomnění jsem tahal informace, jak toto místo vypadalo kdysi dávno. Rozmazané momentky se míhaly hlavou jako zběsilé, ukazovaly stíny vědců přecházejících okolo, ozbrojené muže střežící největší tajemství, techniku a svět takový, jakým býval a měl být po tisíce let.
Unaveně jsem zatřepal hlavou a přiložil dlaň na stále funkční skener vypadající jako věc sežvýkaná eony věků. Superpočítač zakopaný kdesi v podzemí ožil, jasné světlo snímače ozářilo zšeřelý prostor, bujarý dívčí hlas mne vyzval ke vstupu ohranou strojovou hláškou. Pamatuji časy, kdy jsme do jednoho podobné věci proklínali. Teď to bylo jiné. Kdyby mi po operaci očí zůstaly slzné kanálky, možná bych se od vlastního organismu dočkal i sentimentální reakce. Dveře se s hlasitým povzdechem a těžko uvěřitelným skřípotem rozjely do stran. Na konci dráhy se ozvalo zadrhnutí a křupnutí některého z mechanismů. Na kontrolním panelu se rozžala rudá dioda indikující poruchu.
Vstoupil jsem do opuštěné místnosti. Zobrazovače rozvěšené snad na každém volném místečku se unaveně rozsvěcely, systémy ožívaly donuceny ke spolupráci zjištěnou mozkovou aktivitou myslícího tvora. Genialita, které lidstvo zřejmě nikdy znovu nedosáhne. „Počítači,“ řekl jsem důrazně. Nebyl jsem si jistý, zda hlasové ovládání stále funguje.
„Počítač připraven,“ ozvalo se praskavě ze zabudovaných reproduktorů.
„Stav komunikačních systémů s uživatelem,“ vybafl jsem okamžitě, abych se ujistil, že nebudu muset ťukat do klávesnice.
„Stav uspokojivý, nutná údržba třetího směrového mikrofonu.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem zamyšleně. „Zobraz záběry monitorovacích kamer na podlažích číslo čtyři a tři.“ Pokud moje paměť vybavená počítačovými čipy neklamala, kamery byly prosvětlovací a zalité přímo v betonovém základu stavby, takže by stále mohly poskytovat uspokojivý obraz. Vzhledem ke spuštěnému bezpečnostnímu uzávěru se jednalo o jedinou možnost, jak zjistit, co se pode mnou děje.
„Kamery na podlažích číslo tři a čtyři jsou nedostupné,“ informoval počítač téměř okamžitě.
„Jak můžou být nedostupné?“ zeptal jsem se spíše ze zvyku.
Počítač však zareagoval: „Neznámá technická porucha. Mám zjistit příčinu?“
„Ano.“
To už jsem seděl před jednou z konzolí a necitlivými pohyby se pokoušel odstranit nánosy špíny, abych docílil alespoň částečné funkčnosti dotykové klávesnice.
„Nenávratné poškození světlovodných kabelů na zmíněných podlažích znemožňuje komunikaci se zabezpečovací technikou,“ vrátil mne strojový hlas do reality. Konzole zatím zobrazovala známky života, který doslova hýřil pode mnou. Abych se přiznal, nevěřil jsem vlastním očím.
„Zobraz kamery ze vstupní haly a podlaží číslo jedna a dva,“ rozkázal jsem. Předpokládal jsem, že by mě systém upozornil, kdyby náhodou taky nefungovaly.
Během vteřiny byly zobrazovače zality požadovanými informacemi. Pokud jsem někdy v životě zažil šok, bylo to zrovna v tuto chvíli. Spatřil jsem vysoké tavné věže křičící zoufalstvím. Z jejich útrob vytékaly proudy rozžhaveného kovu, zčernalé vrcholy byly opatřeny potrubím na odvod spalin. Všude okolo se válely ingoty, ale také ruda připravená na zpracování, ale hlavně neuvěřitelné hromady uhlí. Kolem vozíků umístěných na zvláštních kolejnicích se hemžili dělníci. Něco na jejich vzezření mi přišlo podivné, a tak jsem poprosil počítač o zaostření.
Málem jsem vykřikl hrůzou, když jsem si Uvědomil, že postavy pracantů lidi pouze připomínají. Staletí stagnace se podepsala na jejich fyzickém vzhledu. Tvary oněch bytostí byly neslučitelné s lidskou anatomií, měly přehnaně velké hlavy a obličeje spíše opičí. Zoufale jsem kmital z obrazovky na obrazovku a hledal něco normálního. Cokoli, co by dosvědčilo, že nejsem jedním z posledních pozůstatků staré doby. Že nejsem jeden z mála tvorů, jenž ví, co to znamená být člověkem.
Zděšeně jsem pozoroval přijíždějící parní monstrum, které by se mohlo nazvat lokomotivou jedině ve fantazii šíleného vědce. Z jejího komína stoupala oblaka hutného černého kouře, který svou existencí plival do obličeje dokonalým strojům mého světa, jejichž chod byl notně ekonomičtější a ekologičtější. Mašiny, které jsem jako malý obdivoval při různých slavnostech, neměly do série zapojené mozky plovoucí v gelovém roztoku narůžovělé barvy a jejich nárazníky netvořily lidské paže nepochopitelně naroubované na potícím se kovu. Musel jsem odvrátit pohled, jinak bych se asi zbláznil.
„Počítači?“ řekl jsem do prostoru. Můj hlas zněl cize, jako když drhnou dva ocelové pláty o hranu pekelné brány.
„Ano?“ zareagoval okamžitě.
„Venkovní kamery,“ rozkázal jsem otupěle. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli po šoku z vnitřku chci spatřit svět skrytý za neprostupnými zdmi. Počítač byl však rychlejší než mé úvahy. Surrealistické obrazy byly vystřídány něčím, co vzdáleně připomínalo město. Nejvíc ze všeho Londýn devatenáctého století. Jenže tomuhle výkřiku civilizace nevévodily jen kouřící komíny nově vznikajících továren. Tady vládl mumraj postav, které se vysmívaly všemu lidskému v tom smyslu, jak jsem to chápal já. Po ulicích se plazila různá parní vozidla a mezi dámami v nabíraných šatech částečně kryjících jejich nepřirozenou deformaci se motali gentlemani v kabátech a vysokých cylindrech. Pod jejich nohama se v neskutečném reji pohybovaly různé mechanické zrůdnosti, které nemohly být k užitku ani v nejdivočejších představách. Mezi tím vším pochodovali gigantičtí roboti, jimž ze zad trčely čmoudící roury a jejichž tlakové parní kotle pokryté mědí se zlatavě leskly.
Jenže to nebylo to nejhorší, protože z budov bez ustání vylézaly pohybující se lidské končetiny. Neustále šátraly po procházejících a hledaly něco tajemného a skrytého všem očím. Děsilo mě, že torza vyčnívající z cihel stále dýchala i vyměšovala. Zaneřáděný chodník dával tušit, že se nejedná o nic neobvyklého. Napadlo mě, jestli jde o produkt nepochopitelné vědy nebo ještě šílenější magie, která se po výbuších doprovázejících skon mého světa objevila jako cosi dávno zatraceného a opětovně nalezeného.
„Vypnout,“ nařídil jsem počítači, který okamžitě poslechl. Nalhával jsem si, že to způsobilo něco v mém hlase, ale jednoduše byl tak naprogramovaný. Nemohl jsem z hlavy dostat obrazy parodie lidství, které se mi naskytly. Kdyby šlo jen o páru, dokázal bych to možná pochopit. Ale něco takového bylo pro můj mozek naprosto cizí. Řekl bych, že dokonce odpudivé. Připadal jsem si jako ve vizi společnosti vědeckofantastického autora, který se pravidelně oddával kouření něčeho ostřejšího, než co se balilo do běžných cigaret. Nejhorší na všem byly ony napodobeniny života.
Vzpomněl jsem si na Hnusáka s Albínem. I oni se změnili, ale stále byli lidmi. Pamatovali si všechny ty důležité maličkosti, které nás oddělovaly od zbytku zvířecí říše. Vždyť to nebyl jen rozum, co říkalo, že jsme lidé. Bylo to všechno zkombinované do jediného dokonalého celku. A pak stačila jediná katastrofa, která nás proměnila v myslící zvířata. Protože to, co se nacházelo pod mýma nohama, všechno, co jsem spatřil tam venku, nemělo existovat. Okamžitě jsem pochopil, že zrovna tohle byl důvod, proč se mí dva bývalí společníci vrátili. Jenom tohle je mohlo dohnat k tomu, aby hledali štěstí v nejvyšších patrech Věže z Babylonu. V místech, která snad byla jen nikdy neexistující legendou.
„Počítači, co se nachází v nejvyšších patrech této stavby?“ rozhodl jsem se nechat si zodpovědět palčivou otázku přímo od zdroje.
„Lituji, tato informace nese prioritu nejvyššího zabezpečení. Nemáte oprávnění být obeznámen s těmito fakty.“
Nemůžu říct, že by mě odpověď překvapila. Proslýchalo se, že nahoře je skryto něco, co dokáže napravit svět. Mí přátelé tomu věřili, ale Věž byla jedna obrovská past, takže zřejmě nikdy nedosáhli svého cíle. Za pomoci konzole jsem zkontroloval zabezpečení pátého patra a ujistil se, že se nahoru nemůže nic dostat. Dolů a ven bych nešel, ani kdybych měl možnost. Zbývala jediná varianta. Nejen proto jsem opustil zabezpečovací místnost a začal stoupat.
V desátém patře jsem se navlékl do bitevní kombinézy, o níž jsem doufal, že už ji nikdy nebudu potřebovat. Její umělé materiály byly stavěny na výdrž, takže mne ani v nejmenším nepřekvapilo, že všechno funguje jak má. Nostalgicky jsem se rozloučil s místem, jež mi na dlouhá staletí poskytlo domov, naposled jsem překontroloval zbraně, sebral veškeré potřebné vybavení a šel do dlouho nenavštívených míst plných vzpomínek.
Po dalších dvaceti podlažích jsem stanul na rozcestí. Červená sféra se zde prolínala se zelenou, která někde výš navazovala na modrou. Dělení podle zabezpečení mělo vždy něco do sebe. Neubránil jsem se vzpomínání. V tomto patře totiž odedávna žila čarodějnice, s níž jsme se pravidelně věnovávali fyzickým potřebám našich těl. Alespoň do chvíle, než jsme zjistili, že si lezeme na nervy a že kvalitní ruční práci se stejně nic nevyrovná.
Uvítala mne typickým hlubokým hlasem s příměsí zvonivého podtónu, jejž jsem si tak oblíbil.
„Jsi si jistý, že chceš vystoupat až na vrchol? Skrývá se tam více, než je na první pohled zřejmé.“
Nikde jsem ji neviděl, ale bylo jasné, že o mé přítomnosti ví už od chvíle, kdy jsem se vypravil na cestu. Vždy mne potajmu sledovala. Avšak senzory, jimiž technici vylepšili moje tělo, byly špičkové, uvyklé zjistit nezjistitelné. Její duševní přítomnost jsem vnímal jako letmé hlazení na zadní straně lebky, představovalo směs touhy, lásky a nenávisti.
Neodporoval jsem jí, ale ani jsem neplánoval se svého úmyslu vzdát. Když už se k něčemu rozhodnu, bývám tvrdohlavý.
„Viděla jsi svět venku?“ odpověděl jsem otázkou, abych se vyhnul přímé odpovědi. Odjakživa totiž uměla skvěle argumentovat.
Vyšla zpoza rohu, stále tak krásná. Dlouhé vlnité vlasy připomínaly aureolu dokonalosti rámující jemné rysy jejího obličeje. Stejně jako já nestárla. Ale na rozdíl ode mě měla lidský pohled, žádnou dokonalou optiku, kterou by dneska už nikdo neuměl vyrobit. Všechno, co nebylo vepsáno v její hladké kůži, šlo rozeznat v očích, které byly krásné a barevně neurčité. Ale hlavně přestárlé a smutné. Plné bolesti a prožitých let. Nikdo by neměl žít tak dlouho. Rozhodně ne někdo tak hodný jako ona.
Rozhalila dlouhé roucho, které volně obepínalo dokonale tvarovanou postavu. Ne že bych spatřil víc, než mi chtěla ukázat, ale moje počítačová paměť byla v některých ohledech přehnaně dokonalá. Ladným pohybem vytáhla skleněnou kouli, pohladila její povrch a zašeptala slůvka moci. Uvnitř se převaloval mlžný oblak, těkal a pulzoval, aby se jen o pár chvil později zaostřil na město, které jsem spatřil díky kamerám. Tento pohled byl však mnohem lepší. Člověk měl pocit, že se vznáší mezi volně plujícími vzducholoděmi a všechno se pod ním rozprostírá jako na dlani.
„Myslíš tenhle svět?“ optala se bez známek emocí. Chladný profesionál, kterého už nemůže nic překvapit. Ani smrt.
„Musím jít nahoru. Vždyť tohle není civilizace, to je výsměch,“ oponoval jsem nevyřčené výtce. Nutil jsem se nedívat do působivého obrazu, který mi nabízela kouzelnická pomůcka. Děsil jsem se opět spatřit lidské části zakomponované do budov i zařízení. Nechtěl jsem si připustit, že jsem v mnoha ohledech stejný.
„Nemusíš, jenom chceš,“ odporovala mému prohlášení. „Proč proklínat něco, co nemůžeme pochopit? Co když je to jen evoluce? Slabší kusy nahrazeny silnějšími?“
Mluvila monotónně, až nelidsky. Během řeči si mne hladově prohlížela, jako by vzpomínala na dotyky, kterými laskala mé upravené tělo.
Její logika měla něco do sebe, ale nemohl jsem uvěřit, že by evoluce schvalovala podobné kroky.
„Musím jít nahoru,“ stál jsem si za svým, „a taky půjdu.“
„Jak říkám, chceš. Ale já ti bránit nebudu. Je to tvé rozhodnutí. A je docela možné, že nakonec i k něčemu bude. Budoucnost je neurčitá už od chvíle, kdy ses dole rozhodl, že už nechceš sloužit jako prolézačka pro ty šedé potvory.“
„Nechci znát budoucnost,“ upozornil jsem ji taktně. Odjakživa měla ráda, když jsem se choval společensky. Lépe si pak mohla vzpomenout na to, kým bývala. Pomalu jsem ji obešel a ona se mě nepokusila zastavit. Věděl jsem, že to neudělá. Postavil jsem se vedle ní a opatrně jsem ji pohladil. Vykouzlil jsem tak úsměv na jejím obličeji.
„Snad najdeš své štěstí,“ řekla tajemně. Rty našpulila do polibku, který mi známým gestem poslala. Pak pohladila spoušť příruční zbraně, kterou vytáhla z mého zádového pouzdra. Tušil jsem, že to udělá, ale nebránil jsem jí. Kulka jí pronikla mezi žebra a vyletěla zády ven. Ošklivá smrtící rána, schopná uzemnit i odolnější jedince.
Držel jsem ji v náručí, dokud nevydechla naposledy. Konejšivá slůvka se mi sama drala na rty. V duchu jsem proklínal chirurga, který po vložení čoček vymontoval slzné kanálky, protože se mi chtělo plakat. Tak strašně se mi chtělo, ale nemohl jsem.
Opatrně jsem uložil její tělo na postel a přikryl ho dekou, kterou kdysi sama upletla. Na jednom z rohů byly moje iniciály. Prastará značka, jejíž význam pomalu unikal i mně. Svoje jméno jsem neslyšel tak dlouho, že už možná ani neexistovalo. Nikdo už mi neřekne jinak než Kyborg. Dřepl jsem si vedle ní. Neměnná poloha, která mi vydržela několik hodin, možná i dnů. Nepočítal jsem to.
Když jsem ji naposled políbil na vlasy, byla už studená a ztuhlá. Rozloučil jsem se slovy, o nichž jsem myslel, že už je nikdy nikomu neřeknu, a vypravil se dál. Svět se vzhledem k mému psychickému rozpoložení proměnil ve schody a cizí patra. Snažil jsem se nevnímat nic z toho, co jsem spatřil. Všechny myšlenky patřily pouze poslednímu člověku, na němž mi záleželo. Na nic jiného nezbývalo místo. Mohl jsem se tak snadněji vyhnout utrpení míjejícímu mou postavu na každém kroku. Viděl jsem zničená podlaží i zdemolované osudy, lidi trpící a umírající, prosící a vyhrožující, diskutující nebo bojující – to všechno v prazvláštním sledu náhod a okolností. Svět padl a Věž se stala jeho stokou. Smetištěm, které však oproti venkovním hrůzám připomínalo rajskou zahradu. A já stoupal výš a výš, utopen v hlubinách vlastního stesku.
I přesto mne chaos plynoucí před mýma očima nutil k zamyšlení. Ale já věděl, že přemýšlením nemůžu nic vyřešit. Upínal jsem se k vrcholu jako ke svatému grálu, který spláchne všechny problémy mocnou vlnou nahodilosti a spravedlnosti. Malicherná myšlenka, ale udržovala mne v chodu.
Stoupal jsem stále výš. Nezastavil jsem se, když mne v záblesku poznání opustila levá optika a posilovače na pravé ruce přestaly reagovat. Natož ve chvíli, kdy mě mikroprocesor v mozku informoval, že vzhledem k výšce pater a rychlosti postupu se nacházím ve vzdálenosti Měsíce od Země. Pokračoval jsem, protože nic jiného mi nezbývalo. Jenom naděje, že na konci pouti najdu něco, co možná všechno vysvětlí a napraví.
Další podlaží a jiná prázdná místnost zanesená prachem a zapomenutá dějinami. Albín, nejlepší pistolník, jakého kdy svět nesl, ležel přibližně v jejím středu. Musel být mrtvý už dlouho, ale jeho tělo vypadalo, jako kdyby pouze spal. U rozervaného krku stále visela kapka krve, která zřejmě nikdy nedopadne. Kdyby měla v plánu poslouchat fyzikální zákony, už by tak učinila dávno. Zatlačil jsem mu ledově modré oči, v nichž byla vypálená posmrtná výtka. Nedivil jsem se. Zranění na krku ukazovalo jediným možným směrem. A když se začnou kamarádi vraždit mezi sebou, tomu nejslabšímu vždy zbude poslední výkřik zoufalství provázející jeho mrtvolu jako věčné břímě.
Překontroloval jsem zbraně, i těch několik posledních nábojů, co zbývalo porůznu schováno v kapsách. Při výstupu jsem pomalu zapomněl, co to znamená být vrahem, avšak zvolna jsem se začal rozpomínat. Okolnosti vždy nutily člověka ke změně. Některé z lidí, které jsem potkal, jsem musel zabít, protože to jinak nešlo, jiným jsem nedokázal odmítnout poslední službu, po níž jejich zbídačené mozky toužily. Ale připravit se na setkání s přítelem, jenž rozerval hrdlo jinému, to bylo něco jiného. Třásly se mi dlaně, poškozená pravačka bolela. A já nebyl schopný určit, jestli je to fyzickým vypětím, nahromaděným stresem nebo jen vztekem, který mnou cloumal.
Dál jsem postupoval mnohem obezřetněji. Hnusák byl upír, jeden z prastarých. Mnohem rychlejší než obyčejný člověk. Jeho síla se v mnoha ohledech mohla rovnat té mé, mechanické. Kupodivu jsem se nebál. Už jsem neměl strach z ničeho, kromě cíle své cesty.
Sto pater jsem proběhl ve zrychleném režimu. Atom mého srdce sténal a trpěl, ale nemohl jsem jinak. Hnusáka jsem potkal ve chvíli, kdy už jsem myslel, že jsem ho někde minul. Svíjel se v rohu a naříkal. Pozoroval jsem ho přes mířidla automatické brokovnice s poslední patronou v komoře. Mohl jsem zmáčknout spoušť, ale zastavily mne vzpomínky. A něco, co se ještě před několika lety mohlo nazývat lítostí. Avšak soustrast umřela společně se záběry venkovních kamer Věže. Pára a utrpení, nic jiného jsem neviděl.
Podle toho, jak se Hnusák tvářil, mi bylo jasné, že ví, na co myslím.
„Je mi to vážně líto,“ zašeptal tak tiše, až jeho hlas připomínal nikdy neutuchající vánek ventilačního oběhu Věže. „Musel jsem ho zabít, abych se dostal nahoru, ale selhal jsem,“ pokračoval zlomeně. Stařec, kterého dohnala všechna léta dlouhověkosti.
„Nemusel,“ odpověděl jsem. Čarodějčina věta rezonovala lebkou a nárokovala si více životního prostoru. Již ve chvíli, kdy ji pronášela, jsem věděl, že má pravdu. „Ale chtěl. To je obrovský rozdíl. Byl jsi stejně zaslepený parchant jako já, padre.“
Viditelně sebou trhl, když si uvědomil, že vím, čím býval ještě před katastrofou. Lidstvo rádo ukrývalo vlky ve stádu bezbranných ovcí. V jeho případě doslovně.
„Nic nechápeš. Nahoře by se mohlo ukrývat něco, co by mělo zlikvidovat tu parní obscénnost venku. Je naší povinností se tam dostat a napravit svět.“
Zajistil jsem brokovnici a otočil se k odchodu. Neodpověděl jsem, nemělo to smysl. Ať už se nahoře skrývalo cokoli, použít to na svět venku by nebylo lidské. Osobní nerozvážnost mě hnala nahoru, abych nakonec zjistil, že lidskost není v žádném konečném řešení, ale pouze v humánnosti a pochopení sebe sama.
Zaútočil na mne s vypětím posledních sil ve chvíli, kdy předpokládal, že jsem povolil v ostražitosti. Senzory ječely jako sirény. Ignoroval jsem je, upír v tomto stavu pro mne nepředstavoval nebezpečí. Jeho zuby se po doteku s výztuhami na krku rozletěly ve spršce bělostných úlomků. Nechal jsem ho ležet na podlaze, aniž bych se na něj podíval. Vnímal jsem, že se stočil do klubíčka v očekávání kopance. Nestál mi za to. Už jen kvůli tomu, že jsem díky němu pochopil. Na začátku své pouti jsem pochyboval, že tvorové venku jsou lidmi, ale nějak jsem opomněl zamyslet se, jestli jsme i my stále lidmi. Hnusák řekl víc, než bych od něj mohl kdy čekat.
A tak jsem opět stoupal. Schod za schodem, patro za patrem. A čas ubíhal jako splašený. Neměl jsem potřebu ho měřit. Vlastně by to k ničemu nevedlo. Jen bych se ubíjel nesmyslnostmi. Zmoženě jsem pokládal nohu před nohu, až jsem najednou zjistil, že už nemám kam jít.
Zmateně jsem si prohlédl kovový žebřík, jehož příčky se rozpadaly přímo před očima, a u jehož patky spočívala nesourodá hromádka rezavých šupin. Otvor nad ním byl zakryt jednoduchým plechovým poklopem s dřevěným madlem plným děr po červotočích. Na okamžik jsem se zamyslel, kde se v téměř hermeticky uzavřené věži mohl objevit dřevní škůdce, abych tak oddálil okamžik, kdy budu donucen vystoupat nahoru. Nějak jsem tušil, že se nade mnou nachází poslední patro, ale nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že jsem celou pouť podnikl zbytečně a že nahoře najdu jenom staré nepotřebné haraburdí. Tak jako na každé jiné půdě.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uchopit jednu z příček, ta se však i po letmém doteku rozpadla v prach, jenž zašpinil mou rukavici a v podobě lesklých částeček špinil podlahu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, otřel dlaň do zbytků kombinézy a rozhodl se pro ověřenější postup. Odměřil jsem vzdálenost, napnul svaly a vyskočil. Jednotlivé stupně žebříku se mi míhaly před zorničkami, ale já jim nevěnoval pozornost. Připravoval jsem se na náraz, který musel zákonitě přijít. Helma se po dotyku s padacími dvířky samovolně svezla a pomalu začala padat, moje tělo s mlasknutím prošlo podivnou gumovitou strukturou. Okamžitě jsem pochopil, že vstup nebyl chráněn plechem, ale něčím zajímavějším. To už jsem ale byl nahoře. Obrovská místnost, ve které jsem se ocitl, byla ozářena bílým světlem, které pronikalo odnikud a odevšad zároveň. Její rozloha hanila veškeré fyzikální zákony, které mi kdysi dávno, když byl svět ještě světem, vtloukali různí učitelé do mozku.
Dopadl jsem na nohy jen kousek od otvoru, který se po mém průchodu automaticky uzavřel. Během vteřiny jsem už nebyl schopný určit, kde se původně nacházel. Instinktivně jsem šel do podřepu a s namířenou zbraní propátrával neznámý prostor. Nebezpečí jsem naštěstí nikde nespatřil. Totéž platilo o čemkoli jiném. Kromě světla tam nebylo nic. Dokonce ani zdi. Opatrně, hlavně pak nevěřícně, jsem přejel dlaní po podlaze, abych se zbavil neodbytného pocitu, že se volně vznáším v prostoru. Rukavice narazila na tvrdý povrch a nervová zakončení upravených čidel přenesla dlouho nepoznané brnění v jejich konečcích. Elektřina, uvědomil jsem si okamžitě. Velké množství elektřiny, jejíž význam a účel jsem nedokázal pochopit. Zmateně jsem se rozhlédl, ale nic jsem neobjevil, nic se nestalo. A tak jsem si sedl a čekal. Protože v čekání jsem byl vždy nejlepší.
Časomíra doprovázející atom v mém srdci vypověděla službu po týdnu. Nijak jsem jí to nezazlíval, dokonce jsem jí poděkoval za všechny ty roky věrné služby. Alespoň mě nerušila v přemýšlení. Myšlenky volně proudily lebkou, narážely do jejích stěn, tříštily se a okamžitě byly nahrazovány jinými, mnohem přijatelnějšími. Z temných vod promarněných let a sebelítosti se pomalu začaly vynořovat vzpomínky na to krásné, co mi život dal a vzal. Nevím, jaká doba uběhla, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně šťastný a že jsem udělal vše, co bylo potřeba. Opatrným pohybem jsem otevřel schránku ukrývající atom.
„Čeho si žádáš?“ ozvalo se najednou odevšad. Leknutím jsem utrhl bezpečnostní západku a krátce se zamyslel, jestli se nejednalo o přelud. Bylo mi však jasné, že to halucinace nebyla. Ten hlas byl neuvěřitelně starý, plný bolesti. Jako by ho někdo donutil prožít každý den od stvoření světa.
Zahodil jsem nepotřebné úvahy a odpověděl: „Aby všechno bylo… jak má být.“ Nevím, proč jsem to řekl, ale vím, že jsem o odpovědi nemusel přemýšlet. Že to bylo to jediné, po čem jsem doopravdy toužil.
Hlas si povzdychl. Nebo mi to tak alespoň přišlo. A nakonec promluvil, důrazně a mocně: „Budiž… světlo!“
