Hlasování mělo začít už za půl hodiny a Irwin byl v relaxační zóně za řečništěm patřičně nervózní.
„Klid,“ usmál se na něj Stálý řečník Blom. „Strana je přesvědčena, že jsi připraven dokonale. A jestli si to myslí Strana,“ dodal lišácky, „tak jaképak pochyby?“ Poplácal ho po rameni a šel si pro další mátový ultradrink. Irwin zavřel oči a zkoušel se soustředit, ovšem nešlo to, tak se šel napít také.
„No ale koho to tu máme!“ vykřikl Uster, místopředseda a Hlavní řečník, jako vždycky s úsměvem, jako vždycky hadím. „Irwine! Jdeš dnes poprvé, je to tak?“
Irwin se plaše usmál a neutrálně pokrčil rameny.
„To nevadí, to nevadí!“ ryčel místopředseda tak, že muselo být jasné úplně každému, že to vadí. „Všichni jsme přece jednou začínali!“
„Kromě tebe, místopředsedo!“ zasmál se Blom. „Ty ses řečnící už narodil! Jedna sestra na sále z toho omdlela a druhá hned chtěla podpis na zadek!“
Všichni kolem se řehtali, jenom Irwinovi to nepřipadalo ani trochu komické. Ostatně ani Hlasování ne. A to mělo začít už za dvacet minut.
„Napij se,“ položil mu ruku na rameno Blom. „Napij se, nadechni se a soustřeď se na vítězství. Děláme, co je potřeba. No ne?“ otočil se k ostatním, ti zajásali a někdo dokonce zkoušel tleskat. Uster se zase zazubil.
„To rozhodně!“ zavolal. „To rozhodně.“
*
Řeč byla krátká, úderná a k věci, přesně jak ho vycvičili. Byla v ní špetka melodramatu pro citlivky, malinko filozofie pro přemýšlivé, něco síly pro ty, co vidět sílu potřebují. Ingredience byly namíchány v přesném poměru, spočítaném Umělou inteligencí podle složení dnešního Sněmu všelidového hlasování, nebylo zapomenuto na okrajová témata, apel na přesně ty věci, na které Sněm slyšel, maličko zaváhám k odstranění nelidského faktoru, jeden mírný omyl, na který bude v následné debatě upozorněno poctivým spolustraníkem, aby mohl být napraven a omluven, nepatrná příměs humoru, aby ji našli jen ti, kteří si takových věcí opravdu všimnou a ocení je. Irwin působil civilně, opravdově a zaníceně, přesně jak před virtuálními diváky trénoval, všechny drogy a podpůrné látky zafungovaly přesně tak, jak měly, charisma a mírná dávka pokory z něj přímo zářily. V krátké připravené debatě odpověděl přesně a věcně na všechno, na co byl tázán, omluvil se za objevený přehmat a musel v jednom případě konzultovat informační implantát, neboť otázka (cíleně) mířila částečně do jiného oboru, ve kterém, jak Irwin přiznal, nebyl zdaleka tolik vzdělán. Lidé byli navýsost spokojeni a samotné hlasování, které skončilo drtivou výhrou, doprovázel potlesk vestoje, což se nestává každý den – a jak Irwin věděl, přinese mu to záporné body ve stranickém hodnocení, protože to znamenalo, že svůj první projev trochu přehnal. Byla-li to ale pravda, spolustraníci to po jeho skončení nijak nedávali najevo, naopak plácali Irwina po rameni a i Blom zvedl skleničku k přípitku. Uster v ústředí nebyl, ostatně jako místopředseda měl plno jiných povinností jinde.
*
„O čem hlasovali?“ zeptala se Ada a postavila na jediný volný stůl jeden ze dvou šálků kávy, které nesla.
„Ani nevím,“ zívl Gabriel, aniž By odtrhl oči od obrazovek s výpisy, aby je naposledy zkontroloval, než na ně pustí analýzu. „O nějaké šaškárně, jako obvykle. Zastírací manévr a únava protivníka před opravdovým rozhodováním někdy příští týden. Dík za kafe,“ řekl konečně a obrátil se ke své asistentce.
„Manévr? Protivník? Ty už zase ryješ do demokracie?“ usmála se poťouchle.
„Do téhle? Kdykoliv… Víš, jak to fungovalo dřív, když jsme byli ještě monoplanetární systém?“
Ada neodpověděla, jen si stříkla do kávy trochu sladidla a nabídla Gabrielovi.
„Úplně jinak,“ pokračoval Gabriel, zatímco přebíral nástroj a přepínal ho na sójovou smetanu. „Lidé nehlasovali ve Všelidu. Jednou za nějaké období, pětiletka tomu říkali, zvolili svého zástupce do hlasovacího orgánu,“ usrkl kávu a pak ještě přistříkl z nádobky, „a ten pro zákony hlasoval za ně. Nepřijde mi to vůbec špatné. Lidé se o politiku beztak nezajímají, tehdy aspoň kdejaký magor z provincie nerozhodoval o každé vyhlášce z Hlavní zóny,“ znovu se napil. „A současně mohl každý kontrolovat, jestli jeho velvyslanec v hlasovacím orgánu dělá, pro co ho zvolil. Když ne, vybral příště jiného…“
„Hm,“ odpověděla neutrálně Ada.
„Jasně, já vím, že to neznamená, že by tam nebyl prostor pro korupci, určitě systém fungoval jinak směrem k velitelům a jinak v reálné politice, ale proti tomuhle kabaretu…“ Opřel se zadumaně do křesla a pohledem těkal mezi jednotlivými zobrazovači s průběhem hlasování. „Strany nedělají politiku, ale pí-ár. Podívej se na toho dnešního nováčka: Irwin Stamp. Jak je geneticky domodelovaný, ta linie vlasů v přesně správné výšce, ta barva očí, pohled, skoro až naivní, poslední kousek chleba bys mu dala. A málem mu uvěřila i to, že se jmenuje Irwin. Což nejmenuje, nebo nejmenoval, než ho vzali do parády.“
„To opravdu ne,“ hlesla se záhadným úsměvem Ada, ale Gabriel byl příliš zamyšlený, aby si toho všiml.
„Jasně, o regulích hlasuje, kdo chce, ale jak to hlasování asi vypadá, když pravomoc schvalovat zákony má šedesát miliard lidí a z nich většina jsou primitivové, kteří si buď nevidí na špičku nosu, nebo chtějí jenom takové zákony, ze kterých jim něco kápne?“
„Od toho jsou ale strany, ne?“ namítla Ada a natáhla se i pro Gabrielův prázdný šálek. „Aby grémium odborníků.“
„Aby grémium odborníků přežvýkalo návrhy zákonů a předvedlo je prostému lidu ve stravitelné podobě,“ doplnil sarkasticky Gabriel. „A vsunulo tam pár háčků, kterých si Lojza z Kvadrantu 4 nevšimne, protože obsahují slova, která doma na poli nikdy neslyšel, a když, tak myslel, že to je nový druh traktoru.“
Ada pokrčila rameny, odhodila zmuchlané šálky k uklízecím jednotkám a také se opřela.
„Tím, jak se moc rozšířila,“ pokračoval Gabriel zamračeně, „se ve skutečnosti dramaticky zúžila. Teď už mezi sebou bojují jenom reklamní společnosti. Kdo předvede svůj produkt, zákon, nařízení v zářivějších barvách a šikovnějším řečníkem, tomu oblblé davy kývnou a svolí k čemukoliv.“
„Můžeš také hlasovat,“ namítla Ada.
„Jo. A co to změní? Já, ty a profesor Kamp proti dvěma miliardám vidláků, díky, nechci.“
*
Porada širšího vedení Strany byla svolána na časnou ranní hodinu. Začátek byl slavnostní – Irwin byl představen ostatním pěti Řečníkům a jejich štábům, byl spuštěn krácený záznam jeho proslovu, byly probrány chyby a upozorněno na nedokonalosti, včetně přílišné dokonalosti. Pak přišla krátce na řadu běžná agenda, souhrny připravovaných zákonů a zejména koordinace právě probíhajících akcí. Zlatý hřeb byl ovšem kvadrant 12.
„Kvadrant 12,“ ukazoval Blom na světelné mapě, „tahle díra je teď pro nás střed vesmíru. Zakázka je velmi jednoduchá… a velmi výnosná. Terraformace kvadrantu nabírá zpoždění, podmínky jsou vpravdě pekelné, zásoby nerostů ale enormní. Zajímá nás planeta K12DE02, což je tahle koule,“ zvětšil obraz a namířil na něj prstem. „Plán je klasický – utahat a schválit.“
„Utahat?“ neudržel se Irwin.
„Á, nováček,“ zasmál se Blom. „Nezná terminologii.“
„Vysvětlím,“ zvedl se k překvapení všech Uster, Hlavní řečník a místopředseda strany, uhlazený starší gentleman s nebezpečným pohledem.
„Nejen tady mladý… ach, Irwin, že? Nejen tady mladý Irwin ještě úplně nerozumí našim postupům a tato akce je přece jen příliš důležitá, abychom na ni nesoustředili všechny síly, co máme. Zakázka je enormní, riziko značné a zisk astronomický. Chtěl bys být milionářem, Irwine?“
„Jistě,“ překvapeně vyhrkl Irwin.
„Jistě,“ usmál se ošklivě Uster. „Jistě, proto jsi tady. Jako všichni. A budeš, hochu, teď po akci konečně budeš. Dámy a pánové, Řečníci, blogeři, špioni, sociálové, straníci… Akce, na které aktuálně pracujeme, je riskantní, ale výnosná. Není riskantní proto, že bychom dělali něco nelegálního nebo neběžného, ale… jde o opravdu velké peníze. Ne o desítky nebo stovky milionů, které padnou na stranické výdaje, ani o desítky nebo stovky miliard, o které se navyšují odměny široké členské základně. Tentokrát jde o biliony, stovky bilionů, vážení. Vidíte tu díru? K12DE05?“
„Nula dva,“ opravil ho Blom.
„Nula kurva cokoliv,“ reagoval s ledovým úsměvem Uster. „Tak tahle díra v kvadrantu KI2 je svinsky daleko a svinsky potřeba. Terraformovat takovou svini mohou jenom dvě společnosti a naše zakázka je srandovně jednoduchá. Předkládáme v následujícím týdnu nejdřív tři zákony v sezení, pak čtyři a nakonec pět. To je fáze utahání,“ Uster se zachechtal. „Jedeme naplno. Spustíme současně nadšenou i štvavou kampaň nezávislými společnostmi, jedna bude rýt, že to přeháníme, druhá říkat, jak je to potřeba. Obě se postupně unaví a shodnou, že naši jízdu musíme co nejdřív ukončit – no a my samozřejmě poslechneme veřejné mínění.“ Uster se napil, a pak vycenil zuby ještě víc.
„Poslední předkládaný zákon už bude všechny štvát a nebude to nic významného, pitomá pracovní vyhláška, která nezajímá nikoho kromě blbů, co chtějí mít pocit moci a co nám ji schválí. Půjde o přepravní kvóty uranu na velmi dlouhých cestách, máme na to najatého odborového předáka nějakých debilních kurýrů. Schválí se to a všichni si oddychneme.“
„No,“ navázal Blom, „a teď ty miliardy…“
„Biliony!“ pookřál znovu Hlavní řečník. „Jak jsem řekl, K12DE nula bůhvíco umí zmorfovat jen dvě megakorporace. Terraformace trvá dvě stě let, náklady jsou enormní, zisky nakonec ale mnohonásobné. Zakázka je za biliardy, desítky biliard kreditů, a co čert nechtěl, jedna společnost provádí první zarovnání terénu tlakovými vlnami z oběžné dráhy a druhá jaderným bombardováním!“ Uster se odmlčel a schválně čekal, kdo se chytne. Ticho bylo jenom chvilku.
„Uran,“ řekl Irwin a Hlavní řečník se zazubil.
„Uran!“ vykřikl. „Průmyslové jaderné nálože jsou samozřejmě uranové a hele ho, bude platit vyhláška o přepravě uranu na dlouhé tratě. Takže jedna korporace bude ze soutěže vyřazena, protože jí vyvstane nečekaný logistický problém a tradá… náš kůň zakázku dostane. A my podíl!“ vykřikl Uster znovu a tentokrát vzbudil dlouhý potlesk a ovace.
Irwin tleskal také, přece jenom mu ale hlavou vířily myšlenky.
Uster zamáváním uklidnil povyk a otočil se na mladíka: „Copak, hochu? Něco se ti nezdá?“
„Ne, to ne,“ vyhrkl mladý řečník „jen jsem… oni se nebudou nějak bránit?“
„Zuby nehty, Irwine,“ postavil se zase Blom. „Samozřejmě zákon hned po schválení napadnou a nakonec asi prosadí zrušení, nicméně jak jednou projde Všelidem, platí samozřejmě dvouletá karanténa – a to už bude dávno rozhodnuto. Takže jejich jediná šance je zaútočit předem a zabránit jeho schválení, a na to jsme samozřejmě připraveni. Ostatně, moc možností nemají. Jedna věc je najmout si jinou stranu, ale Pokrokoví do toho nepůjdou, nezapomeň, že sudé kvadranty jsou naše – a malé straničky nemají nejmenší šanci, nemají veřejnou podporu, sítě, média, agenty ani užitečné idioty, prostě nic. Samozřejmě odvedeme pozornost veřejnosti jinam, svedeme lítou bitvu o nějaké nesmyslné dovozní sankce pro mimocelní teritoria, uznáme chybu a vycouváme, lidi pak budou mít tendenci nám jako poraženým zase chvíli fandit. Stáhneme k přepracování několik důležitých návrhů, které se opravdu hlasujících týkají, a necháme ve hře jenom pár vyhlášek, které se schválit musí, aby se stihly implementovat do nového kvartálu. Vyhláška o uranu se bude navíc týkat asi tuctu dalších nebezpečných materiálů a přednese ji přímo odborář. Náš expert, řečník, možná ty, Irwine, bude pak odboráře jenom konfrontovat s problémy a nakonec uzná, že vyhláška je potřeba a při finálním rokování ji jménem strany podpoří. Utahaný Všelid prostě jenom zmáčkne tlačítko, a jestli bude Titancorp, to jsou ti s těmi atomovkami, prskat, pošleme na ně odboráře a ukážeme, že jim jde jenom o zisk, ne o bezpečnost lidí, to zapůsobí pokaždé.“
„Jo,“ přidal se Uster, na rozdíl od Bloma hluboce zabořený v křesle. „A v záloze máme samozřejmě další triky, diskreditaci, frontální útok, trestní oznámení, násilné převzetí některé dceřiné společnosti, prostě cokoliv, co je zastaví, kdyby se nenechali zastrašit a opravdu začali dělat problémy.“
„Ovšem tím vás, moji milí, nebudeme nudit,“ pozvedl Blom sklenku a i ostatní rychle vstali a zvedli plastové číše. „Co přesně máte dělat, kdo je přidělen k jakému úkolu a jaké jsou přesné koordinační instrukce, už máte v poště, tak si to se svými lidmi projděte a jakýkoliv problém ihned hlaste. Sejdeme se tu v tomto složení znovu pozítří a probereme další postup. Lovu zdar!“
*
Gabriel projel naposledy výpisy dnešních hlasování, manuálně spustil zálohy, za což se určitě dočká od Ady výsměšných poznámek na téma staromódnosti, a jen tak ze sportu se pokusil z programů hlasování na další dny odvodit, kam asi straníci míří. Sudý kvadrant, říkal si v duchu, vaše jsou sudé, ale nic tady se sudých kvadrantů netýká, kruci. Nějaké celní vyhlášky, pak další bezpečnostní regule, hmm, tohle je zvláštní, proč by odbory s podporou Strany navrhovaly vyhlášku jako poslední bod velkého zákonového turné? Stáhl vyhlášku a pustil na ni analyzační umělou inteligenci, tu ale na textu nic zvláštního nezaujalo. Už chtěl sáhnout po uložených záznamech, ale místo toho nastavil analýzu na sudé kvadranty a změnil kritéria tak, aby se každý bod zkoumal separátně, a když viděl výsledky, povytáhl obočí a nechal stahovat všechna důležitá data o K12DE02.
*
Ústřední výbor, což bylo nějakých dvacet lidí z nejužšího vedení, zasedal ještě ten den večer v jedné z neoznačených stranických budov poblíž ústředí a Irwin, pro svou funkci Řečníka, byl poprvé přizván, z čehož byl patřičně načepýřený – a zhruba stejně vyděšený. Čekal praní špinavého prádla, bál se ale, jak velkého.
„Titancorp,“ vystřelil místo úvodu Uster. „Někdo jim dal echo, nebo mají hodně dobré analytiky, každopádně už o našem plánu vědí a určitě chystají protiútok.“
„Co můžou dělat?“ ptal se pochybovačně Blom, „můžou proti zákonu protestovat, ale to je boj na našem území a tam…“
„Sakra, Blome!“ uťal ho Uster a vstal od stolu, „Jde o biliardovou zakázku, můžou dělat úplně cokoliv!“
Blom zmlkl a Irwin se tvářil, jako by v místnosti nebyl. „Většině asi nemusím představovat, nicméně tohle je kapitán Skazsky, šéf stranické ostrahy a neoficiální ředitel Cody, největší soukromé policejní organizace ve středních kvadrantech.“
Velký brunátný chlap mírně pokynul hlavou a speciálně na Irwinovi spočinul pátravýma nenechavýma očkama, která se špičatěla z mírně odulé tváře. „Kapitán Skazsky bude řídit bezpečnostní operace následujících dní a po dnešní schůzi vám přidělí ostrahu. Máme něco od rozvědky, kapitáne?“
„Nic,“ odkašlal si policajt, „tedy nic významného. Echo jim mohl dát kdokoliv. Vaši klíčovou vyhlášku si za posledních několik hodin stáhlo něco přes sedm milionů lidí, skoro třetina ji nechala analyzovat UI, výsledky z většiny analýz nemáme, ale samozřejmě naše operační středisko zákony testuje a stopy zametá už v návrhu, takže nepředpokládám!…“
„Děkuji, kapitáne,“ uťal Uster i jeho. „Já bych raději předpokládal. Jestli Titancorp něco vytáhne, musíme rozhodně předem vědět, co to bude. Dostal jste tam své lidi, Skazsky?“
„No,“ podrbal se na hlavě kapitán, „pronikli jsme samozřejmě do odborů, naše policie získala licenci na kontrolu účetnictví a hned jsme je obvinili z několika úniků, ovšem máme oprávnění jenom pro aktivity v tomhle kvadrantu, takže…“
„Takže nic.“ Uster začal přecházet po místnosti, chvíli si prohlížel harmonogram zákonů na interaktivní stěně a pak se otočil k ostatním. „Začneme s protiútokem hned,“ prohlásil. „Vybrali jsme někoho, kdo nám už stejně pije krev, a hodíme ho supům. Lidem. Namočíme do toho Titancorp, přidáme trochu korupce, manipulaci s hlasováním, prostě přesně ty věci, na které jsou hlasovači alergičtí nejvíc. Boj o pitomé vyhlášky přestane lidi zajímat.“
„A naše ostatní plány?“ zeptal se starší chlapík, sedící vedle Bloma, kterého Irwin znal od vidění jako člena předsednictva, ale nevzpomněl si na jméno a bál se, že když vznese dotaz implantátem, špionská UI to chlapíkovi řekne. Uster se na něj otočil.
„Pokračují dál, Damiane,“ řekl. „Ani Strana se o těchhle věcech nemusí nutně dozvědět, dál předkládáme zákony. Až aféra převálcuje všechno, prostě se stáhneme a necháme ve hře vyhlášky podle původního plánu. Máme teď dva základní úkoly,“ otočil se Uster opět k ostatním. „Zaprvé krýt našeho odboráře. Nesmí se o něm dozvědět Titancorp a raději ani nikdo z širšího vedení Strany. Zadruhé musíme rozjet diverzní akci tak, aby si ji nikdo nedal do souvislosti s námi. Očekávám, kapitáne, že se do toho pustí nějaká z vašich menších soukromých policií,“ otočil se opět na Skazského.
„Ano,“ odpověděl po krátkém zaváhání kapitán. „Všechno je připraveno.“
„Výtečně,“ pokývl hlavou Uster, „můžete nás seznámit s plánem operace? Stručně prosím.“
Kapitán se napil vody.
„Ano… Oddíl je připraven, je to zvláštní jednotka s licencí na přepadové akce, místní zásahovka, elitní tým. Z bezpečnostních důvodů neznají cíl, ale ručím za ně, stačí jim jméno a adresa. Mají veškerou potřebnou techniku a výcvik, dorazí na místo, odstaví bezpečnostní okruhy, vypnou záznamy a nahradí svými. Obvinění je připraveno, navrhuji pro jistotu do všeho zamotat vraždu a pokus o zametání stop, vašeho člověka chytíme a s důkazy, které najdeme u něj, předáme formálnímu žalobci. Při deportaci zatčeného nás odchytí připravený novinář a nelegálně získá informace o akci, které zveřejní během dvaceti minut. Žalobce o všem ví a na dotazy novin nerad všechno přizná. Jména a zločin uniknou stejným kanálem.“
„Výborně,“ zamručel Blom. „Důkazy jsou neprůstřelné?“
„Důkazy budou nalezeny na místě a v síťových sekcích obviněného, zálohy budou ve falešných identitách, které opět povedou k pachateli. Na akci bude přizván nezávislý pozorovatel – detektiv z Cody, takže je všechno naprosto čisté. Pachatel může žádat o lidový soud, takže navrhuji většinu důkazů vytáhnout až před ním. Z toho se nikdo nevymotá.“
„Děkuji, kapitáne,“ zamračil se Uster, „s vašimi návrhy souhlasíme. Vražda celé věci také pomůže. Teď nám prosím představte našeho obětního beránka.“
Kapitán Skazsky si opět odkašlal, povolil si trochu límec a přisunul ovladač zobrazovací jednotky blíž k sobě. Objevil se portrét zasmušilého štíhlého muže kolem vizuální padesátky pozemských let, v reálu mu ale určitě nebylo víc než dvojnásobek. Srkal kávu a o něčem zjevně přemýšlel.
„Gabriel Nath, programátor,“ pronesl chmurně kapitán. V sále to zašumělo, někdo možná dokonce vzrušeně vykřikl. Blom zvedl obě ruce, aby straníky utišil.
„Cíl vybralo nejužší vedení Strany a schválil ho Předseda osobně,“ spíš zvolal, než pronesl. „Utište se, prosím,“ dodal a počkal, až šum opravdu ztichne. „Gabriela Natha ti starší z vás znají osobně, mladší o něm jistě alespoň slyšeli. Programátor, hlavní mozek týmu, který vyvinul Všelid, systém, stojící za zákonodárným hlasováním obyvatel všech planet Říše, vynálezce synchronizačních frekvencí a dodnes jeden z neartificiálních Dozorčích. Víme, co tím vzbudíme – a právě to je náš záměr. Navíc,“ dodal po krátké odmlce, „navíc toho opravdu hodně ví a není to člověk, na kterého by byl spoleh. Teď už ne…“ Mlčky pokynul kapitánovi Skazskému, ten si znovu odkašlal a pokračoval v prezentaci. Na dalším obrázku byl běžný sériový mrakodrap v kritické zástavbě.
„Celou akci budeme sledovat dálkově odsud. Jistě víte, co je v sázce, a jistě je vám jasné, že jsme všichni tady spoluviníci. Zasedání nenahráváme a vaše umělé inteligence, analyzátory i komunikátory jsou momentálně na slepé větvi nebo vypnuté. Ti z vás, kteří vysílali do zálohy v síti, byli odříznuti. Můžete dál přistupovat k datům, ale můžete je pouze číst, za diskomfort se vám omlouvám. Data od operační jednotky budou přenášena na zabezpečeném kanále a nebudou ukládána, takže to, co uvidíme, uvidíme jen my a nikde o tom nezůstane záznam. Spojení k nám vede přes tři planety, kdyby je někdo náhodou odposlechl. Na veřejných nahrávkách bude už pouze upravená verze s pokusem o zatčení, zločinem a získávání stop legální cestou z lokálních terminálů. Detektiv z Cody bude mít stejný záznam ve svých implantátech a předá jej žalobci jako důkaz. S naším chlapíkem pracuje asistentka, zaonačíme to tak, že to ona nás upozornila na nelegální manipulaci s hlasováním, a pachatel ji zastřelí. Akce začne za… patnáct minut. Otázky?“
Žádné nebyly.
„Výtečně,“ vydechl Blom. „Jednotka je na místě, kapitáne?“
„Jednotka nezná cíl,“ odpověděl Skazsky. „Velící důstojník je zde v budově a čeká na člověka, který mu řekne jméno a číslo kancelářské jednotky, které je AA103-527BB1. Od nás k nim nevede žádné vysílání, někdo mu to tedy musí říct osobně.“
V sále zase mírně zašumělo a straníci se podezřívavě rozhlíželi.
„Irwine?“ pokynul mladému muži Uster. Irwin vyskočil. „Pamatuješ si kancelář?“
„AA103-527BB1,“ vyhrkl Irwin.
„Výtečně,“ zasmál se jedovatě Uster, „investice do implantátů se zjevně vyplatily!“ dodal a pokynul ke dveřím.
„Poslední dveře vlevo,“ řekl Skazsky a vrátil se k prezentaci, zatímco zpocený Irwin vyrazil za svým prvním velkým stranickým úkolem.
„Jak jsem řekl,“ pokračoval kapitán, když Irwin otevíral dveře, „oběť akce je asistentka pachatele, možná milenka, která celou akci…“ Irwin za sebou zavřel, zhluboka se nadechl a vydechl. Pak se vydal po chodbě a překvapeně si všiml, že kamery za ním neotočily svá nenechavá oka. Došel na konec chodby a chtěl zaklepat na dveře vlevo, ty se ale samy otevřely a objevil se v nich vysoký štíhlý chlapík s naprosto kamenným výrazem ve tváři.
„Já jsem z… Já,“ začal Irwin.
„Cíl?“ odpověděl muž.
„Gabriel Nath…“
„Lokace?“
„AA… 103. 527BB1,“ vyhrkl Irwin, muž přikývl, odstrčil mladíka stranou a zmizel v turbovýtahu, ještě než se Irwin probral.
„Otázky?“ ptal se znovu kapitán Skazsky, když se Irwin celý roztřesený vrátil.
„Výtečně,“ řekl znovu Blom, když pohledem zkontroloval, že Irwin vzkaz předal a ten to mírným pokývnutím potvrdil. „Do akce máme…“
„Jedenáct minut,“ odpověděl Skazsky.
„Tak,“ uzavřel Blom. „Udělejte si zatím pohodlí.“
*
Gabriel přecházel po pokoji a přemýšlel. Ada vedle v místnosti ještě katalogizovala poslední výpisy a nastavovala kontrolní algoritmy a Gabriel se musel zasmát, že pořád zkoumala, jak systém vylepšit. Byl z toho vlastně trochu otrávený. Od celého projektu si kdysi před těmi několika desetiletími sliboval dvě věci: bohatství a pak to, že po něm něco zůstane, něco, co lidi ocení, něco, co potřebují. Jestli celý systém někdo neoceňoval, byl to on, Gabriel Nath, tvůrce. Jako by mu Všelid otevřel oči – lidé hlasovali o všem důležitém už přes dvě stě let, ale teprve teď to bylo vidět v přímém přenosu, teprve teď jim mohl pohlédnout do tváře, poslouchat, co říkají, analyzovat jejich myšlenky, průměrovat názory. Nebyl to hezký pohled…
*
Vznášedlo se zásahovou jednotkou dorazilo k mrakodrapu a tiše se vyzdvihlo do cílového stosedmdesátého podlaží. Parkovací rampa přijala signál a vysunula nástupiště, šest členů zásahovky a jeden pozorovatel neslyšně vpluli do chodby. Velitel zásahu vyslal policejní linkou příkazy řídicím systémům v domě, jednotlivé byty a kanceláře byly okamžitě hermeticky uzavřeny, odříznuty od venkovní sítě a upozorněny na probíhající akci. Veškeré signály ven byly zastaveny kromě zálohové vlny samotné jednotky, která přes obranný vůz a tři planety mířila přímo na zasedání ústředního výboru Strany v sousední městské jednotce. Straníci všechno viděli v několika pohledech a ani nedutali, když policisté probíhali chodbou.
*
Gabriel sebou trhl, když uslyšel dvojici poplachových signálů. Přikročil k nejbližší obrazovce a aplikoval záchranný režim – trvalo mu přesně tři vteřiny, než pochopil, že jdou pro něj: všechny obytné i pracovní jednotky v domě byly zavřeny, jeho naopak odpojena. Nechal obranu na automatickém systému a vrhl se k chodbovému monitoru. Viděl, že běžný signál je odříznut, záložní (tajný) ukazoval speciální jednotku, blížící se neomylně k jeho dveřím.
„Ado!“ zvolal a rozeběhl se chodbou do zadní kanceláře, kde rozrazil skříň a mávl na malý senzor, hlídající tajný trezor se základní výbavou. Dvířka klapla a objemná taška s přístroji, jídlem a oblečením mu sklouzla do ruky.
„Ado!“ zavolal znovu, „pojď sem rychle!“
Od vstupních dveří se ozvala rána.
*
Zásahová jednotka dorazila ke dveřím cílové ubikace, rozestavila se okolo a na pokyn velitele chtěla vtrhnout dovnitř, dveře se ale automaticky neotevřely. Velitel vyštěkl signál, ale dveře se ani nepohnuly, dokonce ani tehdy, když do nich vztekle kopl. Dvacet členů ústředního výboru všechno sledovalo na holoobrazovce, na druhé hned vedle byl pak modifikovaný signál záznamu, zatím přesná kopie toho skutečného.
„Výbušninu!“ vykřikl velitel hrubým hlasem.
Jeden z policistů přiskočil ke dveřím a nalepil na ně cosi malého. „Ustupte o krok!“ zavolal, sám udělal také jeden krok vzad a nějakým pohybem nechal dveře vybuchnout tak, aby se na místě rozpadly na malé kusy. Jednotka vtrhla dovnitř.
*
„Ado!“ vykřikl naposledy Gabriel, mladá žena vyběhla z místnosti opodál a překvapeně zírala na vbíhající ozbrojence na jedné straně a zděšeného Gabriela s taškou v ruce ha druhé. Teprve teď si uvědomila, že na ni mává. Vyrazila k němu krátkou chodbou, pak se ozvalo velmi vysoké hvízdnutí a Adě se podlomila kolena.
*
Zásahová skupina vtrhla do kancelářské jednotky. V signálu přímého přenosu bylo vidět, že cíl, Gabriel Nath, který vypadal ve skutečnosti starší než při prezentaci, stojí na druhé straně krátké chodby, svírá jakési zavazadlo a kyne asistence, aby se s ním ukryla v zadní místnosti. Alternativní záznam ukazoval naopak asistentku, jak běží k jednotce a volá o pomoc.
„Ty mrcho!“ vyhrkl v mírně přehrávaném afektu programátor a zvedl ruku s energetickou pistolí. Zbraň hvízdla a Ada se zhroutila do napřažených rukou policistů s propálenými zády. „Pomoc,“ hlesla ještě a svezla se na zem.
*
Ada udělala ještě jeden nejistý krok a padla Gabrielovi do náručí.
„Pomoc,“ zašeptala.
Gabriel v šoku strhl mladou ženu k sobě a dal signál neviditelným dveřím u zadní kanceláře, které se během milisekundy materializovaly přímo před hlavněmi energetických zbraní přibíhajících policistů.
„Ado!“ zvolal v hrůze, ale dívka v jeho náruči už neodpověděla. Zděšeně ji položil na zem a nevěřícně ustoupil o krok. Vyrazil ke dveřím, pak se zarazil, otočil se, ještě jednou se otočil ke dveřím, aby zaslechl rány z druhé strany, jak se vetřelci pokoušeli vyhodit do vzduchu i tyhle. Věděl, že odolají jen krátce – na rozdíl od hlavních vstupních dveří, které procházely inspekcí a mohly být tedy měněny pouze softwarově, byly tyhle tajné dveře proti nárazové, policejním výbušninám ale samozřejmě dlouho odolávat nemohly. A kdyby ano, odpálí zásahová jednotka zeď k sousedům a od sousedů zpátky, když už nemůžou oknem, které v zadní kanceláři není. Znovu se sklonil k mladé ženě, jako by ji chtěl vzít s sebou, zjistil, že náhle přes slzy nevidí, tak si otřel obličej, sáhl Adě na tvář, pokusil se změřit puls, ale automatická jednotka na jeho ruce už dávno hlásila smrt. Sevřel obličej v dlani, ale okamžitě ho probrala další rána na dveře, tentokrát opravdu hlasitá.
*
Přímý přenos ukázal dvojnásobný pokus o vyhození dveří, alternativní záznam děj přesně kopíroval, jen přidal sprosté nadávky a výhrůžky pachatele z monitoru vedle nich. Následně pyrotechnik umístil na dveře kostku o hraně deseti centimetrů a poručil ostatním, aby vyklidili jednotku a ukryli se na chodbě – v alternativní verzi jen přilepil dvě malé výbušniny na dvě místa, protože by nikdy neohrozil stabilitu budovy a sousední obytné prostory velkým výbuchem. Ozvala se šílená rána, dům se otřásl a do chodby se sesypala hromádka suti a prachu. Na dveře Sousedních jednotek začal někdo vehementně bušit zevnitř, což samozřejmě na falšované relaci vidět nebylo, stejně jako suť a prach. Dveře zůstaly na místě, ale byly zkroucené a stačilo do nich pořádně kopnout, aby se rozletěly na kusy. V alternativním záznamu pachatel jednou vystřelil směrem k policistům, ti výstřel kryli ochranným polem, vrhli se na Gabriela a dvěma ranami ho zpacifikovali. V reálném přímém přenosu Gabriel v místnosti nebyl.
Servisní výtah se řítil střemhlav, Gabriel v něm seděl skrčený, tiskl tašku s nouzovou výbavou k hrudi a zíral před sebe. Čekal, že se něco stane, byl na všechno připravený, obranné systémy v nejvyšší pohotovosti, přeprogramované domovní obvody, priorita vyšší než policejní. Taška v tajné schránce obsahovala všechno, aby mohl přežít venku nezbytně dlouhou dobu, veškerá osobní i pracovní data byla pravidelně vyváděna do ilegálních a nesledovatelných sítí, stejně jako záznamy ze sekundárního okruhu domovního systému. Měl připraveny záložní identity, tajné schránky, alternativní bydliště. Nečekal, že zásah bude tak brutální, a nebyl připraven, že zabijí Adu. Věděl, co udělal špatně: málo analyzoval situaci, nezametal za sebou stopy, sakra, měl už být dávno oficiálně mrtvý při nějaké nehodě a žít někde jinde jako někdo jiný, ale prostě ho nenapadlo, že… A taky měl být nabouraný na nástupní plošiny a rozeznat tak policejní signál o více než minutu dřív. Kruci!
*
„Je to záhada,“ drbal se na hlavě kapitán Skazsky, zatímco kolem se překřikovali straníci. „Nemáme žádné vysvětlení! Ve zdi je servisní výtah, ale stojí na místě a není k němu žádný přístup z téhle strany, sakra. Kdyby se nějak dostal do šachty, mohl třeba spadnout dolů, ale… pošlu tam lidi!“
„Vyhoďte do vzduchu zeď,“ procedil mezi zuby Uster.
„Cože?“
„Ten servisní výtah,“ zavrčel místopředseda. „Jestli je tam za zdí servisní výtah, chci ho vidět, vyhoďte to tam do vzduchu.“
„To ne,“ začal zmateně protestovat kapitán, „to bychom mohli poškodit sousední jednotky, a navíc ten výtah je na svém místě, ukazují to senzory i kamery a hlásí jeho umělá inteligence, takže…“
„Vyhoďte do prdele ty dveře, do hajzlu!“ zařval Uster. „Copak nevidíte, kdo je proti nám?“
„Co?“ zaskuhral nechápavě kapitán.
„Přeprogramoval systémy, byl napíchnutý na policejní signál, měl připravený bezpečnostní kryt, krucinál!“ hulákal Uster. „Klidně mohl přeprogramovat i debilní výtah!“
Skazsky začal vydávat nějaké pokyny a Irwin zatím ve všeobecném zmatku opatrně přešel k přehrávacímu zařízení a pokusil se ho přetočit kousek zpátky. Pak mu došlo, že přímý přenos se nezaznamenává a pustil tedy oficiální modifikovaný záznam vedle, kde se dostal až k místu, kde zločinec zastřelil svou asistentku. Jak padla policistům do náruče, na chvíli pohlédla skelnýma očima přímo do kamery.
„Nějaký problém?“ ozval se zezadu Blom, takže Irwin málem nadskočil.
„Co… co? Ne…,“ vydechl, „žádný… problém. Jen kontroluji… jak je to udělané.“
„Udělané je to dobře, jenom bude muset někdo předělat konec. Sakra!“ ulevil si. „Ustere, co kdyby zastřelil dva policajty a nějak utekl? Nemůže tam mít rukojmí?“
„Skazsky!“ křikl Uster na zmateného kapitána a postavil se s ním, Blomem a vlastně i Irwinem trochu stranou. „To zní dobře: udělejte, že tam je na návštěvě, co já vím, nějaká bába, sousedka. Drží ji pod krkem a má tam, krucinál, třeba tajné dveře k ní do bytu.“
„Jo… jo, to by šlo,“ zamumlal Skazsky.
„Vystřelí na policajty,“ pokračoval Uster, „jednoho zraní, klidně tam nechejte někoho postřelit, pak mu to budeme kompenzovat, uteče k sousedce… to je blbost. Dítě! Může tam být dítě? Sakra, kde jsou lidi z píár sekce, když je potřebuju? Krucinál!“
*
Gabriel nevystoupil do spodní ulice, jak původně plánoval, sjel ještě o šest pater níž a použil stejné zadní dveře servisního výtahu, kterými nastoupil. Strojovna, kde se ocitl, byla spojena se starou kanalizací, opodál byla první schránka se zbraněmi, ale zlomený muž potřeboval nejprve trochu vzduchu, kterého se mu tady dole rozhodně nedostávalo. Poslal výtah zpátky do základní polohy a zkontroloval všechna čidla: zjevně se zatím nepokusili vyhodit šachtu do vzduchu a spojovací tunel nenašli. Ada. Chtěl ji vzít s sebou, ale tunel byl malý. Vlastně na ni dřív nemyslel, nenapadlo ho, že by ji měl do svých problémů zatahovat. Byla prostě… asistentka. Nic nevěděla, nikomu nevadila. Možná, napadlo ho najednou, možná ji zabili kvůli němu, aby to hodili na něj! Přistoupil k nejbližšímu terminálu, přilogoval se do něj s prioritou tajné služby a stáhl záznam z bezpečnostních kamer svého patra. Pak prošel tři bloky podzemím, ignoroval schránku se zbraněmi, vystoupal jiným servisním výtahem o dvanáct pater nahoru a nasedl do autonomního taxíku na prostřední ulici přesně za první vlnou zátarasů.
*
„Je to jen malá komplikace,“ prohlásil před ústředním výborem Blom a chvilku vypadal, že tomu sám věří. „Po pachateli pátrá pět policejních služeb, z toho tedy tři naše, pro kontrolu jedna od Pokrokových a jedna úplně neutrální, která to bohužel má v jurisdikci. Ve skutečnosti ho nepotřebujeme – máme důkazy, máme nahrávky, únik do novin právě probíhá, jenom k tomu máme holt ještě hledaného vraha.“
„Co když se přihlásí?“ zeptal se nervózně Damian, třetí místopředseda.
„Komu?“ zasmál se chmurně Blom. „Jestli se vydá policii, je náš. Kdyby s tím chtěl na veřejnost, jak by to udělal? Na sítích nemá šanci, naši bloggeři a názorovači ho okamžitě sejmou, noviny jsou koupené nebo koupitelné a těm opravdu nezávislým nikdo nevěří, nebo to jsou pošuci. Pokrokoví ho samozřejmě vyhodí – nechtějí válku, po tom všem úsilí, kdy se nám podařilo dohodnout přijatelné podmínky pro obě strany a rozdělit spravedlivě zisk. Podívej,“ nadechl se, „mně je také nepříjemné, že je někde tam venku, ale hrál bych dál podle plánu. Upřímně řečeno, jsem přesvědčen, že teď někde přebírá nějakou svou předem připravenou falešnou identitu a mizí. Nezůstane po něm ani stopy! Vlastně je to stejné, jako kdybychom ho zabili…“
*
Gabriel zaplatil čipem, registrovaným na cizí jméno, a vystoupil z taxíku jen kousek od vnějších zátarasů. Taxíky vystřídal tři, zaplatil pokaždé jinou identitou a vždy šel kousek pěšky, takže pravděpodobnost, že ho vystopují, byla minimální. I tak se nechal vyložit celé tři sektory od ubytovny, nasadil si znovu roušku, kterou v taxíku nakrátko odložil, a zbytek cesty došel.
„Vítejte doma, pane Phillipsi,“ pozdravil ho nadšeně automat u vchodu – podle záznamů, které do něj Gabriel před chvílí nahrál, tu bydlel už třetí týden, což byla i informace, kterou stroj poskytl úřadům, jež vehementně pátraly po komkoliv, kdo se dnes ubytuje. Gabriel pozdravil robota, vzal si „jako vždycky“ klíč od kóje a vyjel výtahem do třicátého nadzemního podlaží. V pokoji vybalil tašku, osprchoval se a lehl si do postele s počítačem, kam předtím nahrál záznam kamer. Když si ho prohlížel, tiše klel. Poznával Skazského práci: stahování a dešifrování dokumentů za přítomnosti elitního agenta z Cody, zabavení záznamů o všech hlasováních za poslední rok a jejich modifikacích, které měl provést on z pozice Dohlížitele a znalce systému, a samozřejmě vraždu Ady, která na všechno přišla a zločin ohlásila. Viděl i to, jak se prostřílel ven, když měl za rukojmí tři děti (tři!), které hlídala Ada „nějakým známým“, viděl sanitní transportér, jak převáží zraněného policistu, viděl reportéra, jak si to všechno natáčí. Záznam byl normálně přístupný v systému, soud, žalobce a libovolný hacker si ho mohli volně prohlížet, modifikace byla tak dokonalá, že by tomu všemu málem uvěřil i sám Gabriel. Jenže oni zabili Adu…
*
Irwin dorazil na novou schůzi čerstvě oholený a s mírně předefinovaným účesem. Vypadal díky tomu mužnější a zamyšlenější, což Blom neopomněl zdůraznit a Uster ignorovat. Šlo o krátký brífink, kterého se účastnili jenom Řečníci, a samozřejmě se řešilo vyjádření Strany k návrhům, které se objevily od včerejšího večera.
„Shrnu to,“ zavrčel Uster. „Pochopitelně jsme zděšeni možností, že by hlasování bylo v minulosti falšováno, vyjadřujeme mírné pochyby a důrazně vyžadujeme vyšetření. Navrhuji bleskovou soutěž, kterou vyhraje Coda. Vraždu odsuzujeme. Návrhy na znovuzavedení mučení a čtvrcení, až Natha chytnou, nepodporujeme. O skutečném trestu musí rozhodnout soud, ať už nezávislý, prošlý standardním výběrovým řízením, nebo lidový. Musí být co nejpřísnější. Blome,“ otočil se na Stálého řečníka, „řekneš to ty. Tady mladý Irwin ti může sekundovat.“
„Fajn,“ pokývl Blom, „připravil jsem si něco, co zhruba odpovídá tvé osnově, zdůrazním to čtvrcení – a náš odpor k němu mírně zamlžím, aby vidlákům nebylo jasné, jestli to pochopili.“
„Žádné vtípky!“ napomenul kolegu ledově místopředseda.
„Neboj, Ustere,“ chmurně se zasmál Blom. „Vím, co mám říkat.“
*
Gabriel sledoval přímý přenos z rokování Všelidu a cítil přitom spíš prázdnotu než vztek. Střední kvadranty patřily oběma stranám, u virtuálního pultíku tedy stáli odborníci na zločinnost a korupci z jedné i druhé, a dokonce přizvali i bezvýznamné zástupce některých menších partají. Právě ohnivě mluvil Blom – nabádal lidi k rozumu, učil je toleranci, vysvětloval, jak málo mají všichni informací a vlastně nevědí, co se stalo, dokud incident policie dopodrobna nevyšetří, a současně se stavěl na jejich stranu a vypadal, že mít Gabriel na krku oprátku, sám nakopne židli, na níž stojí, a ještě se mu pověsí na nohy. Svým způsobem to byl obdivuhodný výkon: patřil každému a všem. Buran slyšel rozezleného kata, humanista myslitele, akademik uctívače rozumu a primitiv skutečného vůdce. Všichni měli pocit, že jim Blom mluví z duše, všichni po projevu vstali a tleskali. Gabriela zaujal Irwin, mladík, který mluvil včera o bezpečnostních vyhláškách. Byl tišší, oproti Blomovi vypadal skromně a mírně zašlápnutě, potleskem ho ale odměnili též, i když jeho řeč byla stručná a kupodivu k věci. Poselství bylo stejné jako Blomovo: Strana, vlastně obě Strany, jsou tu pro vás a dělají všechno, aby si vaši důvěru zasloužily. Gabriel vypnul záznam a nahrál stažené údaje o všech důležitých představitelích strany. Bylo mu jasné, že jestli operace běžela ve stranické režii (a to běžela, protože oba zasahující orgány patřily Skazskému a ten zase Předsedovi), věděl o ní minimálně Ústřední výbor. Měl data o všech členech, nevěděl ale ještě, co s nimi. Jist si byl jen jediným: že za všechno zaplatí. Oni i on.
*
„Co je s tebou, Irwine?“ ptal se Blom mezi čtyřma očima.
Mladík pokrčil rameny a nuceně se usmál. „Nic, vůbec nic,“ vysoukal ze sebe.
„Tebe trápí ta vražda, co, hochu?“ zasmál se Stálý řečník, zatímco dovedl Irwina k nápojovému automatu. „Z toho si nic nedělej, to prostě patří k věci, víš přece, co je ve hře,“ pokynul neutrálně do vzduchu a stroj jim vydal oblíbené pití.
„Jo, já vím, já… nejsem svatý, věděl jsem, do čeho jdu, jenže…“
„Nečekal jsi krev?“ zeptal se vážně Blom.
„Čekal,“ odpověděl k vlastnímu překvapení Irwin okamžitě. „Čekal jsem krev, jenom jsem… nevěděl, že to takhle vypadá.“
*
Začalo to odpoledne. První, co Strana zjistila, byl náhlý dramatický úbytek členské základny. Nešlo o formalitu. Mít alespoň půl miliardy členů znamenalo některé nezanedbatelné výhody – a pak také psychologický efekt, kdy o důležitém zákonu začnou nejprve rozhodovat desítky milionů straníků – a ostatní se už nějak svezou. Nešlo o obyčejnou chybu v databázi. Členové byli ze Strany prostě vyloučeni – a to ještě tak nezdvořile, že mnozí z nich brali s sebou i kamarády a rodinu, nebo rovnou přecházeli ke konkurenci. Jejich záznamy byly navíc obratem odstraněny, nebylo tedy snadné je kontaktovat s omluvou – a zálohy někam zmizely.
Druhá morová rána byla tragikomická – na policii dorazily důkazy o podvodech v účetnictví Strany. Tragikomičnost spočívala ve faktu, že finanční kontrolu Strany už dávno vysoutěžila jedna ze Skazského policií, případ ale nemohla hodit za hlavu, protože by to v době vyšetřování korupce kolem hlasování vzbudilo příliš mnoho otázek. Do předních federálních deníků všech zaměření a poltických směrů dorazily informace o stranickém hospodaření, záznamy o tajných budovách a neveřejných sídlech, výpisy z financování se zdůrazněním příjmů od planet, všelidových příspěvků a darů od sponzorů – a astronomických výdajů.
Nejhorší bylo, že se všechno dělo anonymně. Ústřední výbor samozřejmě věděl, že za akcí je Gabriel, a Skazsky nasadil několik tisíc analytiků a hackerů, aby ho našli, ovšem s nulovým výsledkem. Kdyby se podobná situace, nařčení a obvinění objevila kdykoliv jindy, byla by smetena, svedena na konkurenční boj nebo zapomenuta v říšském dění, ale teď, když každý skloňoval korupci a manipulaci se Všelidem, byla každá relevantní zpráva důležitá a byla jí věnována patřičná pozornost.
*
„Novinky?“ zahájil bez dlouhých cirátů noční zasedání Ústředního výboru Uster a měřil si podezřívavě kapitánku Bickovou, dočasnou náhradu za odstaveného Skazského. Jak byl Skazsky obrovský, tak byla Bicková drobná, ocelový pohled a krutý výraz v obličeji měla ale stejný.
„Pátráme,“ řekla. „Myslíme si, že je pořád na planetě, možná dokonce ve stejné obytné zóně.“ Na zobrazovači se rozzářil satelitní náhled. „Data posílá z různých míst po celém kvadrantu, naše analýzy nicméně ukazují, že jde o časově kódované depeše doručované přes prostředníky. Spojnice je sice někde tady, přesnou lokalitu ale rozhodně nemáme šanci najít, na to je příliš mazaný.“
„Ale je to Gabriel?“ ptal se další Řečník, Vin, otylý starší muž, který měl ve Všelidu na starosti kulturu.
„Bezpochyby,“ odpověděla okamžitě Bicková. „Styl, typ kódu, sémantická analýza, všechno sedí. Některé texty tedy nepsal on, ale rozhodně je posílal. Ve skutečnosti,“ krátce si odkašlala, „ve skutečnosti musí jít o předem pečlivě připravenou akci. Ten člověk byl s dovolením maniak, celá léta shromažďoval informace, nabourával se do systémů, dělal si zadní vrátka, falešné identity, desítky, možná stovky identit! Nic z toho nikdy nepoužil, prostě se jenom připravoval pro případ nouze.“
„Agentko Bicková,“ zvedl se zamyšleně Blom, „udělali jste analýzy toho, co by nám mohl ještě provést?“
„Jistě, pane,“ odpověděla kapitánka a zvýraznila na zobrazovací jednotce soubor se souhrnnou zprávou, kterou automaticky rozeslala zúčastněným. „Podle jeho dosavadních aktivit soudíme, že má všechna data do stupně sedm. Vysoce zabezpečené kanály nahrávat pravděpodobně nemohl, ale všechny naše… běžné akce, porady širšího vedení Strany, účetnictví, interní databáze, ke všemu má přístup. Zveřejněná data se týkají pouze nás, ale předpokládám, že stejně se naboural i do Pokrokových a možná i menších stran, některých bezpečnostních systémů, modifikovaných i originálních záznamů z pořádkových kamer. Zveřejňovaná data vypadají náhodně,“ dodala po krátké pauze, „myslím si, že nás neodposlouchával. Všechny ty systémy, které rozmístil, sbírala data, ale nikdo je nečetl.“
„Chcete říct,“ zeptal se Blom zamyšleně, „že prostě jenom ukládal špínu?“
„Ne,“ odpověděla kapitánka. „Myslíme si, že se prostě jistil. Bál se, že jednou může být někomu nepohodlný, a chtěl pro tu příležitost mít možnost vytáhnout na kohokoliv cokoliv. Kdybyste… kdybychom nepíchli do vosího hnízda, data by ležela a nic by se nedělo. Kdybychom ho prostě zabili… no, je možné, že měl nějaké zálohové mechanismy, které by některá data vypustily ven, ale z toho bychom vybruslili. Takhle ho naprosto nemáme pod kontrolou. Našli jsme některé jeho subsystémy, odstranili je a zvýšili bezpečnost, tím ho ale samozřejmě můžeme (nikoliv musíme!) odříznout jen od nových věcí. Původní databáze pořád má.“
Uster vstal a přešel po místnosti, Bicková i ostatní čekali, co bude.
„Titancorp?“ zeptal se. „Platí ho Titancorp?“
„Nemyslím,“ zavrtěla hlavou kapitánka. „Dělá to… roky.“
„Rád bych…,“ pokývl hlavou Uster, „musíme na něj‘ nastražit léčku. Udělat z něj magora, blázna, vyprovokovat ho. Ať se pí ár hned pustí do vyrábění falešné špíny. Vyrobte cokoliv na kohokoliv, rozešlete to po všech čertech a ať to vypadá jako další zprávy od něj. Irwine, ty jsi neokoukaný, taková ta periodická naděje na lepší politiku, zítra vystoupíš. Připravte si s týmem projev o tom, jak musí demokratický lid Říše držet pospolu a jak není možné, aby jediný oblázek pohnul horou a takové ty bláboly. Damiane, vezmi si na starost sítě a rozjeďte velkou zdůvěryhodňovací kampaň. Vysvětlete, že vyhazování ze strany je lež, poukazujte na audity účetnictví – všechno co nejjednodušeji, žádné složité elaboráty!“
„Rozumím.“
„Síťaři ať mluví o obrodě a sebereflexi, prostě takové ty kecy jako vždycky, když je průšvih. Blome. My budeme všechno koordinovat ze skutečné kanceláře Ústředního výboru, ať je to dostatečně oficiální. Připravíme rozhovor v novinách, úplně na jiné téma, optimistický, radostný, jenom se stínem pochybnosti, že by se křehká rovnováha našeho svobodného systému mohla narušit, kdyby do ní někdo hodil vidle. Bude to rozhovor, který se odehrál před dvěma týdny a ukáže naše skutečné myšlení z doby před… no, fikejme tomu třeba krize důvěry.“
„Promluví Předseda?“ zeptal se Vin, kulturolog. Všichni na okamžik přestali dýchat.
„Ano,“ řekl po několika sekundách ticha Uster. „Promluví Předseda.“
*
Irwin seděl ve své kanceláři a probíral se podklady. Pod záminkou rešerše z historie Strany otevřel některé staré databáze, připojil se na jednu bezvýznamnou ročenku a chvíli procházel takřka bezmyšlenkovitě data. Pak databázi uložil a zavřel, smazal svůj identifikační otisk z přístupového klíče a připojil se v hlavní hale k svému týmu poradců. Věděl, že ho čeká dlouhá noc. A potom možná velmi, velmi zvláštní ráno.
*
Gabriel procházel systémy a kontroloval nová zabezpečení stranických informací. Některá obratem prolomil, jiná by prolomit mohl, ale neudělal to, jen zanechal stopy, že se o to pokoušel a neuspěl. Do některých nových složek se nedostal. Mladí dneska umí, zabručel v duchu. Pak ho analytická UI upozornila na externí update jedné nevýznamné databáze. Systém se tvářil, jako by do staré ročenky data vsunul někdo zvenčí, Gabrielovi ale nebylo jasné, proč by to teď někdo dělal, tak si ročenku stáhl a ze zvědavosti otevřel. Projel modifikovaná data a ztuhl. Rychle se odpojil od systému a reflexivně vyskočil k oknu, pochopitelně za ním ale nic neviděl. Chvíli nervózně přecházel po místnosti, pak se vrátil k terminálu a usadil se s ním na křeslo proti dveřím. Aktivoval obrazovku a znovu si prohlédl, co našel. Na fotce, která měla staré datum pořízení i uložení do databáze, přesto bylo ale jasné, že ji do systému někdo vložil dnes, byla o deset let mladší Ada v objetí s pohledným mladíkem. Oči měla přivřené, pusu od ucha k uchu, náušnice, které neznal, ale byla to ona. Smála se na něj skrz čas a Gabriel si uvědomil, že se mu do očí opět derou slzy. Pustil analýzu na obrázek mladíka, stáhl si data a pak přes zabezpečenou linku a sedm planet zavolal na nalezené ID.
*
„Jmenuji se Irwin,“ řekl mladík v soukromé kanceláři do komunikátoru.
„Já vím,“ odpověděl Gabriel. „A není to tvoje pravé jméno, Ethane.“
„Není,“ smutně se usmál Irwin. „Ale teď jsem Irwin.“
„Nechal jsi mi vzkaz.“
„Nechal.“ Chvíli bylo ticho.
„Asi nemáme mnoho času,“ naznačil Gabriel. „Jestli je to past, je zbytečná, tuhle linku nemáte šanci najít.“
„Není to past. Ale mnoho času určitě nemáme.“ Zase ticho.
„Já… já jsem nevěděl, že chtějí zabít Adu,“ řekl mladý muž. „Když se to plánovalo… já… poznal jsem ji, až když bylo po všem.“
„Aha,“ odpověděl Gabriel a napil se nápoje z neoznačeného hrnku, se kterým seděl v naprosté tmě koupelny, aby se v případě analýzy nahrávky nedaly zachytit žádné stopy – třeba barevné spektrum za oknem.
„Nemůžu takhle dál, nemůžu… to dělat,“ řekl Irwin.
„Tos prohlédl brzy,“ odpověděl Gabriel.
„Čekal jsem špinavé triky, podpásové rány, krádeže, podvody,“ pokračoval mladík, jako by programátorovu poznámku neslyšel. „Čekal jsem tuny korupce a chtěl se do ní zapojit, i s násilím jsem počítal. Nejdřív… možná jsem to nejdřív dělal kvůli Adě, proto jsem šel do výcvikového centra. Mám talent, umím mluvit. Chtěl jsem pohádkové bohatství, abychom mohli… Když jsem k penězům čuchl, chtěl jsem víc a víc. Upravili mne. Už ani pořádně nevím, jestli jsem pořád ještě Ethan, cítím se… Irwinem.“
„Implantáty,“ povzdechl si Gabriel.
„Implantáty,“ potvrdil Irwin. „A modifikace, operace, po dvou letech mne Ada málem nepoznala a po třech mi dala košem. Já…,“ zmlkl a byl překvapen, že se mu na obličeji neobjevily slzy, pak si ale uvědomil, že má jejich systém pod kontrolou, aby je mohl vyvolat, když by bylo potřeba. Nevyvolal je.
„Co nabízíš?“ zeptal se Gabriel po krátkém zaváhání.
„Sebe.“
*
Uster s Blomem udeřili na kapitánku Bickovou hned, jak vešla do dveří, Gabriel to sledoval na zabezpečeném okruhu, a kdyby se necítil pod psa, asi by se bavil.
„Co to má sakra znamenat?“ zařval místopředseda. „Jak jste ho kruci mohli ztratit? Unesli ho?“
„Nemám informace,“ zopakovala už poněkolikáté Bicková. „Unesli, zabili, utekl, ztratil se. Nevím.“
„Ztratil se!“ zavyl Uster. „Za hodinu má mluvit! Víte, co nás stál? Jestli ho unesli… Copak nejste napíchnutí na jeho implantáty, kruci?“
„Jsme. Podle všech signálů je u sebe v hotelovém pokoji,“ řekla kapitánka a položila na stůl displej, kde jasně svítilo jméno Irwina Stampa.
„Ale tam není!“ zakřičel místopředseda Uster a vypadal, že kapitánku praští.
„Já vím,“ odpověděla ledově Bicková a vypadala, že by si to rozhodně nenechala líbit.
Uster aspoň vztekle kopl do nohy stolu, až se nábytek zakymácel.
„Musíme spustit náhradní plán,“ řekl ledově Blom. „Promluvím já, Irwin byl ostatně můj člověk.“ Obrátil se znovu na kapitánku. „Jak se rozjela akce?“ zeptal se.
„Všechno podle instrukcí, tedy zhruba,“ odpověděla Bicková a zvedla terminál, aby otevřela patřičná data. „Zahltili jsme svět informačním balastem, všichni naši agenti na sítích spustili povyk a volají po silné ruce, která v tom udělá pořádek, lidé se chytají a chtějí… no, skoro revoluci.“
„Chm,“ zabručel Uster. „Nakonec se to všechno obrací. Pevnou ruku jim můžeme nabídnout snadno.“
„My ne,“ zachechtal se nevesele Blom. „Proto měl mluvit Irwin, my jsme provaření a patříme… no, k tomu všemu. Mohli jsme zvednout prapor a s vervou se vrhnout do obrodného procesu, teď to bude buď o hodně složitější, nebo nám tu příležitost vyfouknou Pokrokoví. Máme nějakou zálohu?“
„Máme hovno,“ řekl Uster, a pak zapípal komunikátor. Uster zaklel a chtěl přístroj hodit proti zdi, pak se ale zarazil. „Do prdele,“ řekl a pustil komunikátor na stůl, jako by probíjel. Blom i Bicková se překvapeně podívali, kdo volá, Blom okamžitě hovor pustil do velkého terminálu a Bicková vydala rychlé rozkazy ke stopování. Z obrazovky zachmuřeně hleděl Gabriel.
*
„Ahoj Gabrieli,“ řekl Blom.
„Ahoj Blome, ty starej parchante,“ procedil mezi zuby starý unavený muž na druhém konci signálu. „Řekni Skazskému, ať se nesnaží, nemá nejmenší šanci zjistit… vlastně moment, neuvědomil jsem si, že to není Skazsky. Už jste ho sestřelili?“
„Co kurva chceš!“ zařval do obrazovky Uster. „Jsi mrtvej chlap, Nathe!“
„Nekřič,“ odpověděl klidně Gabriel. „Chtěli jste se mnou mluvit, tak jsem tady.“
„Cože?“ nechápal Uster. „Co to zatraceně meleš?“
„Má pravdu,“ zabručel Blom. „Je to Předsedův nápad, rozhodili jsme sítě. Tedy… pozvánky. Nečekal jsem, že… no nečekali jsme odpověď dnes. Jestli vůbec.“
„Cože?“ pořád nechápal Uster, ale to už ho Blom odsunul stranou a kapitánka Bicková kamenným pohledem zastavila všechny protesty.
„Když ses ozval, máme nabídku, Gabrieli,“ řekl vážně Blom. „Ať děláš cokoliv, nech toho.“
„Proč? Já se bavím,“ odpověděl chmurně Gabriel.
„Protože válka vyčerpá všechny a nic ti nepřinese. Poslechni si naši nabídku, prosím. Zajistíme ti plné očištění. Všechno spunktoval Skazsky, který korumpoval svou policii. Když se to vymklo, přiznal všechno a zastřelil se, přiznání máme. Máme původní nahrávku akce u tebe v kanceláři. Tedy… nemáme, nedochovala se, ale zfalšovali jsme tu falešnou tak, že vypadá zhruba jako ta pravá, to tě očistí.“
„Já tu pravou nahrávku mám,“ utrousil Gabriel.
„Cože?“ vyděsil se Blom.
„Měl jsem svoje systémy, ale to je jedno. Pokračuj.“
Blom znejistěl. „No… Potopíme Codu i tu zásahovku, co akci provedla. Vezmeme tě do vedení Strany a můžeš kandidovat na místopředsedu. Teplé místo, luxusní plat.“
„Je mi z vaší politiky na blití,“ odpověděl Gabriel.
„Nevadí, nevadí, samozřejmě se ničeho nemusíš účastnit. Můžeme ti nabídnout pozici bezpečnostního poradce. Podívej, co bys řekl miliardě kreditů? Dostaneš miliardu, ne, dvě miliardy a budeš pracovat pro nás. Jenom hlídat naše data, radit těm mladým pakům, co tu máme, jsi kruci chodící legenda, Gabrieli!“
„Trhni si nohou, Blome.“
„Dobře, žádný problém, žádný poradce. Dvě miliardy platí, s tím už stejně nemusíš nikdy hnout prstem. Můžeš dělat pro policii, pro soud, nebo se můžeš zdekovat a s prachama vypadnout, pak ale potřebujeme nějaké záruky, že data, no… ale ne, sper to čert, já ti věřím, Gabrieli. Tvoje slovo za dvě miliardy kreditů. Nebo víš co, dvě a půl, za to nepohodlí. Budeš si muset najít novou asistentku a tak.“
Gabriel zaskřípal zuby.
„Víš co, Blome?“ řekl. „Táhni k čertu.“
„Co… cože? Gabrieli, rozmysli si dobře, co teď uděláš, protože jestli se teď začneš vztekat, tak.“
„Tak co? Tak mě sundáte? Ale Blome, podívej se na kapitánku Bickovou, jak se zuřivě snaží najít zdroj signálu. Ne, odpojování výstupních dat po obytných čtvrtích fakt nepomůže, tohle nejsou veřejné zdroje, nechte toho, jste směšná, madam.“
Bicková zaklela a zadívala se mu zuřivě do očí.
„Co chcete, pane?“ zeptala se k překvapení všech, možná i svému vlastnímu.
„Nechci nic,“ řekl unaveně Gabriel. „Blome? Nechci ani tvoje miliardy. Už dávno jsem plánoval se sebrat, umřít, změnit identitu, zmizet někam daleko a v pohodě a v klidu žít daleko od všech.“
„No… vidíš!“ vykřikl Blom.
„Už nechci,“ vydechl starý muž. „Teď už ne. Znám vaše zbraně, znám vaše metody, krucinál vždyť já ty zbraně a metody pomáhal vynalézat! A vy mi stejně nikdy nedáte pokoj. Chtěli jste válku a máte ji mít…“
„Krucinál, Nathe, vzpamatuj se,“ sebral se Uster a prodral se k vysílací jednotce. „Co si myslíš, že dokážeš? Jak se postavíš proti naší infrastruktuře, policii, soudům, manipulátorům?“
„Půjdu na to po vašem,“ zasmál se nevesele Gabriel. „Řečníka mi bude dělat Irwin,“ pokynul a mladík vešel do záběru.
„Proboha, Irwine, proč!“ vyjekl Blom, ale Gabriel ho přerušil.
„Řeknu vám proč, chlapci a děvčata, zapište si to za uši. Svět není rozbitý, jak jsem si myslel – vždycky byl takový. Lidi nejsou… no, to je jedno, prostě… ta chyba je v nás všech a vy potřebujete protiváhu. Zatraceně silnou protiváhu. Já mám data. Mám informace, schopnosti, zkušenosti – a hromady a hromady dat. Smetu vás všechny. Lidé chtějí silnou ruku, tak ji kruci mají mít. Já budu myslet, Irwin mluvit. Ten kluk má talent, dobře to víš, Blome. My dva s vámi zatočíme. Vlastně… za hodinu začíná rokování, není to tak?“
„Sakra, Gabrieli!“ vyhrkl Blom. „Proč to děláš? Pojď si kruci v klidu promluvit, vem si naše prachy, pracuj pro nás, tohle neprospěje nikomu!“
Gabriel, který už chtěl přenos vypnout, se zarazil.
„Možná ne,“ řekl. „Ale víš, Blome, najednou mám pocit, že za pokus to stojí.“ Pak zvedl ruku, ale místo aby pohybem vypnul komunikátor, vzal ho do dlaně a zdvihl k obličeji. Dva z nejdůležitějších členů Strany a Říše a šéfka nejsilnější policie známého vesmíru mu pohlédli do očí.
„Neměli jste zabíjet Adu,“ řekl Gabriel a vypnul přístroj.
