„Kolikrát se to už stalo?“
Spočítala jsi ty ruce? Brzo jich bude o jednu víc.
Pohledem sjela podél těla a ujistila se, že obě ruce se jí stále bezúčelně pohupují podél boků. Prsty se jí nekontrolovatelně chvěly. „Ještě pořád mám obě.“
Ještě jsme neskončili.
* * *
O něco dříve, venku
Nepamatovala si, jak se sem dostala. Možná potřebovala něco vyřídit. Možná zase od něčeho utíkala. To druhé bylo pravděpodobnější, poslední dobou se to stávalo často. Každopádně zahnula za roh a ta ulice byla před ní, a co bylo za ní, ztratilo se jako svět bdících, když člověk usne a propadne se do snu. Nohy ji nesly bez zaváhání, kráčela rychle a neměnila směr: vidíte, vím, kam jdu, neztratila jsem se.
Ulice byla šedavě žlutá a bez života. Fasády se tyčily nad chodníkem jako zkamenělá snaha udělat dojem – pyramidy mrtvých cihel, pilíře drolícího se betonu, vchodová schodiště povýšenecky strmá. Okna nebyla slepá, jen svůj pohled obracela dovnitř. Kdyby zavřené dveře mohly mluvit, syčely by odporem. No li tangere. Ruce pryč!
Ze všeho tu dýchal úmysl potrestat ji, protože se opovažovala kráčet tak blízko, že měla tu drzost vyhledávat úkryt pod převislými střechami. Copak ale mohla za to, že pršelo?
A vůbec: i když se ji nohy snažily přimět k další chůzi, k poklusu, k šílenému běhu co nejdál odsud, poručila si nevnímat je. Zvědavost na protest strachu, hlas rozumu v opozici k instinktivnímu chladu podél páteře, to všechno jí furiantsky našeptávalo: Proč se nepodívat dovnitř? Proč nenechat vzorek rozverných šlápot v desetiletí starém vznešeném prachu, proč nenapsat legrační vzkaz na zašlou vitrážovou tabulku výplně dveří? Odstrašujícím architektonickým monstrům na vztek? Zajedno nakouknutí jí snad nikdo hlavu neukousne.
O něco později, uvnitř, když už bylo pozdě hledat cestu ven, si uvědomila, že ukousnutá hlava by byla ještě to milosrdnější řešení.
* * *
Zvlášť jeden dům ji upoutal hned na první pohled. Vchod stíněný těžkým basreliéfem chránila z jedné strany socha psa. Masivní a silně stylizovaná, tlapy v orientálním stylu „lvích strážců“, hlava svěšená s polokoulemi očí vypoulených vzhůru, morda s vyceněnými zub – celek měl být asi zpodobněním pekelného Kerbera, než sochař změnil názor a ponechal jen jednu hlavu. Duše živých mívaly pro zásvětního strážce připravený koláč; její ruka, jak přejížděla po tupých špičkách zubů, byla ale prázdná. Mezi mramorové čelisti se jí pohodlně vešla celá ruka až po loket a nepřekvapilo ji, když hluboko v hrdle našla klíč. Kdyby tu kdysi bydlela, taky by ho schovávala sem.
Prachem potažené tabulky v ozdobném prosklení těžkých vyřezávaných dveří chvílemi slabě drnčely, když se k nim blížila s klíčem v ruce. Jako kdyby domem táhl průvan. Přiblížila obličej ke sklu, až se jí skoro rozplácla špička nosu, ale uvnitř panovala tma. V deštivém polosvětle zvenčí padajícím do zádveří dokázala rozeznat jen cosi matně bělavého, neurčitě obdélníkového, na podlaze pár kroků za dveřmi. Odemkla a s námahou k sobě přitáhla polovinu dvoukřídlých dveří, jen tolik, aby mohla proklouznout, takže když se opět dovřely, neozvalo se žádné prásknutí doprovázené oblakem prachu, ale pouhé tiché zaklapnutí. Ani si ho nevšimla.
O ten bílý obdélník zahlédnutý sklem dveří zakopla hned při druhém kroku. Byly to přeložené noviny, které nějaký pošťák prostrčil schránkou ve dveřích dávno po tom, co poslední obyvatel tohoto domu naposledy překročil jeho práh. Okraje novinových listů byly zažloutlé věkem a zkroucené vlhkostí, přeložená místa se drolila. V kalném světle deštivého dne, ještě ztenčeném špinavým sklem ve dveřích, rozluštila datum v záhlaví: staré bezmála dvacet let. Nebyla ještě na světě, když je vysázeli, vytiskli a doručili do dávno nevybírané schránky. Možná je sem kdosi hodil schválně: půl titulní strany zabírala zrnitá černobílá fotografie téže uliční fronty domů, v jednom z nichž právě stála, a připojený článek se zaobíral prasklou bublinou realitních kanceláří, která se sem kdysi, i přes ostentativní lukrativnost lokality, marně snažila dostat nájemníky nebo kupce. Dál nečetla, protože se nebylo čemu divit. Viktoriánské barabizny vyšly z módy už daleko dříve než před dvaceti lety.
O pár kroků zpátky, za dveřmi s otlučeným dřevěným táflováním, déšť dál pleskal o dláždění a dutě hrčel v okapových rourách. Uvnitř ale nic z toho neslyšela. Dům byl tichý. Zvuk jejích kroků, kterými se váhavě nořila do tmy v chodbě, tlumil běhoun natažený na podlaze. I v přítmí dokázala rozlišit, že kdysi elegantní koberec hyzdí tu a tam tmavé skvrny, a když na jednu z nich náhodou šlápla, ozvalo se lenivé začvachtání.
Oči jí za chvíli přivykly tmě a skoro v tentýž moment se její natažená dlaň potkala s ohlazeným, ozdobně vysoustruženým dřevem: začátkem schodišťového zábradlí. Schody napravo vedly dolů, nejspíš k suterénu nebo sklepům, a zdálo se jí, že stíny tam dole nejsou tak husté, jak by mohly být – pravděpodobně tam kdesi za rohem ústil světlík. Nalevo se stoupalo do patra, a tím směrem panovala tma tak černá, že v ní šlo sotva rozeznat odpočívadlo o kus výš v místě, kde se schodiště otáčelo. Pevněji se chytila zábradlí, i když se jí pod prsty smekala vrstva prachu, a vykročila vzhůru. Dubové stupně, poctivá tesařská práce, i po desetiletích od posledního naolejování téměř neskřípaly. Připadala si kvůli tomu skoro jako zloděj.
Za odpočívadlem se jí ztratily i poslední odlesky světla z ulice. Pečlivě se držela zábradlí. Schody neúnavně stoupaly, jeden jako druhý, a s každým dalším krokem očekávala to nepříjemné trhnutí, když noha nachystaná na další schod nenahmátne nic a místo toho došlápne na rovnou podlahu. Jenže schody zdánlivě nebraly konce. Zamrzelo ji, že ji nenapadlo počítat stupně k odpočívadlu. Obě poloviny patra přece musely být stejně dlouhé, ne? Namísto toho, ponořená v tekuté tmě, stále stoupala. Jak to, že tu nebylo víc světla? Nepamatovala si, že by okna v uliční frontě byla zabedněná nebo zastíněná. Na chvíli se zastavila, aby si srovnala v hlavě směry – začínalo jí totiž připadat, že takhle dlouhé schodiště nedává v domě jako tenhle žádný architektonický smysl – když ucítila, jak se ve tmě před ní cosi pohnulo, a všechny teorie se jí rázem vypařily z hlavy.
Ten pohyb – protože to byl pohyb, tím si byla jistá, i když nemohla vidět ani vlastní ruku před obličejem – vyšel odkudsi shora, z pater nad ní. S jistotou, která přeskočila smysly a naplnila jí lebku jako roztavené olovo, věděla, že to nebyl jen nějaký potkan. Domy na téhle ulici se jimi musely hemžit, ale tohle bylo… větší. S mnohem většími úmysly. Stála bez dechu a zírala do tmy, a v té bezmyšlenkovité chvíli ucítila cosi černějšího než tma, cosi bez tvaru a bez zábran, cosi uzavřeného do sebe a hnijícího zevnitř a plného zášti jako váček hnusu pod jedovým zubem zmije, a to něco se znovu malinko pohnulo, aby se to na ni podívalo lépe… a ona se na místě otočila a rozběhla se po schodech zpátky dolů.
Taktak že se nepřerazila na odpočívadle, ohyb zábradlí, její jediné vodítko ve tmě, vyhmátla na poslední chvíli. Teď ještě pár schodů a potom chodba s provlhlým běhounem a skvrnou deštivého světla na konci a za dveřmi ulice, volnost, vzduch… Než si stačila uvědomit, kolik schodů jí proletělo pod nohama, bolestivě se zarazila o rovnou podlahu u paty schodiště. Zmateně zamrkala. Co čekala – co zoufale chtěla vidět – byl světlý obdélník zapomenutých novin a umělecký vzor skleněných tabulek ve dveřích. Namísto toho tu chodba zahýbala ostře za roh, za kterým muselo být okno nebo světlík – rozptýlené světlo se tu odráželo od dlaždic na podlaze, lesklých vlhkostí.
Byla ve sklepě. Idiot. Zpanikařila, zavřela oči, poslepu spoléhala na zábradlí a to ji dovedlo až sem. Nevšimla si ani té jedné otočky schodů navíc, v přízemí. Taková blbost. Nechat se takhle vyděsit něčím, co si nejspíš vsugerovala vlastní bujnou fantazií. Otočila se a zamířila opět vzhůru. Tentokrát si byla alespoň jistá, že to nemůže být víc než několik schodů. Dva, nanejvýš tři, než se jí hlava vynoří na úrovni přízemí a ona uvidí dveře a cestu ven.
Směrem vzhůru byla jen tma. Ohavná, zatuchlá tma, která chutnala jako několik dní vystydlé kafe, se zvířeným lógrem, který škrábe v krku. Prodírat se tou tmou bylo jako zapadat do bažiny, kde člověk zjistí, že udělal jeden krok navíc, až už je pozdě. Udělala sotva čtyři, pět kroků a nohy jí ztěžkly, další schod ji odpuzoval – udělat krok bylo jako snažit se přiblížit dva souhlasné póly magnetu: čím víc se snažila, tím těžší to bylo. A pak ten pohyb ucítila znovu, ale ne před sebou a okolo sebe jako předtím: tentokrát se cosi pohnulo v ní. Žaludek se jí bolestivě zkroutil v nenadálém kotrmelci a do úst jí vhrkla pálivá hořkost.
Fajn. Za žaludečními šťávami vybublal vztek. Nahoru to tedy nepůjde. Pokud do sklepa dopadá světlo zvenčí, musí tam být suterénní okno: a tím se ven dostane, i kdyby ho měla rozbít holýma rukama. Několikrát polkla, aby se uklidnila, a vydala se sklepní chodbou do útrob domu.
Okno si výsměšně hovělo ve zdi hned za rohem. Nedokázala určit, kam vede, protože ho kdysi zatřeli žlutou barvou, ledabylé máchance štětkou pokryté mrtvými tělíčky much. Otvíralo se vysunutím spodní poloviny vzhůru. Zabrala za úchytku a málem jí zůstala v ruce. Chytila tedy rám a snažila se ho povysunout, ale dřevo se věkem a vlhkem zkroutilo a zadíralo se tím víc, čím víc s ním lomcovala. Vztekle do něj udeřila pěstí. Sklo zadrnčelo, ale nevysypalo se. Rozmáchla se znovu, když se upamatovala, že střepy bývají ostré – stáhla si svetr a ovinula si jej kolem ruky a předloktí – rozmáchla se znovu a… za oknem se ozvalo zavrčení.
Dva tři údery srdce jen stála, ztuhlá uprostřed pohybu, a poslouchala. Nebyla si jistá, jestli to opravdu bylo zavrčení. Neznělo to jako zvuk, který by vyšel z hrdla živého tvora. Připomínalo to drnčení skla nebo vrzání kamene otírajícího se o kámen, zvuk čehosi těžkého, taženého po dláždění. Spolkla výdech, který jí málem vyrazil z plic jako vzlyk, a opatrně, opatrně znovu zabrala za rám. Kdoví proč se tentokrát pohnul. S ošklivým zapištěním vyjel dobrých deset centimetrů vzhůru a jí se nečekanou ztrátou rovnováhy podlomila kolena. Ruce jí sjely po loupající se barvě rámu a zachytily se o parapet, reflexivně zaťala prsty a přehmátla –
Její zaječení prořízlo tmu sklepa a vyděsilo i ji samotnou. Když konečně popadla dech, stála opřená o protější zeď, vmáčknutá do ní, co nejdál od okna, aniž by si pamatovala, jak se tam dostala. Chlad sklepní zdi prosakoval propoceným tričkem a trochu ji probral. Hřbetem ruky si protřela oči a zaostřila na ten malý proužek světla zvenčí: rám, špinavý venkovní parapet, a na něm to, co nahmátla prvně a co ji tak vyděsilo: studená lidská ruka. Oddělená od zbytku paže hned za zápěstím, bezbarvá jako z vosku, pokrytá zaschlými hnědými kapičkami, odhalené maso potažené černou sraženinou.
Ležela, jako by ji tam někdo upustil.
Je to jenom ruka, a i kdyby tam bylo celé rozkládající se tělo, bude to pořád jen mrtvola: nic, co by jí bránilo dostat se ven. Zopakovala si to ještě několikrát a znovu přistoupila k oknu, oběma rukama zespodu uchopila rám a vší silou zatlačila vzhůru.
Tentokrát se okno pohnulo o dobrých třicet centimetrů. Do tváře ji udeřilo denní světlo. Přimhouřila oči – i přes závoj deště bylo příliš jasné po hodinách (Byly to hodiny? Rozhodně se tak cítila.) strávených v temném domě – a proto ten první padající předmět ani nezahlédla: jen koutkem oka zachytila pohyb. Cosi plesklo jako kus masa o zem, a za prvním mlasknutím následovala další a další, odporné zvuky, z nichž se jí zvedal žaludek, jako když máma vyškrabávala zbytky kaše do záchodové mísy. Reflexivně uskočila, když jí několik rukou spadlo k nohám, a další a další se sypaly zvenčí, žluté hrou světla skrz osleplé okno – desítky rukou, drobných zkrvavených dlaní, s potrhaným masem a roztříštěnou kostí, ne čistě uťaté, ale odkousnuté…
* * *
„Kolik nás už bylo? Copak toho… copak toho už nemáš dost?“
Černý vřed nateklý neviditelnou zlobou, prorostlý zdmi starého domu jako plíseň: tak se to dalo popsat. Některé domy mívaly bůžky. Tenhle měl démona.
Když tě to tak zajímá, běž spočítat ty ruce.
Nepůjde. Nechce. Nebude dělat, co po ní chce, a možná ještě unikne.
Má milá, mou ctností je trpělivost.
* * *
Už nějakou chvíli neječela. V krku ji škrábalo vyčerpáním a při každém polknutí ještě třaslavě vzlykla, i když se vší silou snažila uklidnit. Potácela se pryč od okna, dál chodbou, protože nahoru po schodech cesta nevedla, a po chvíli se jí skutečně povedlo zmlknout.
Tlumené, kňučivé vzlyky odkudsi ze sklepů, které předtím považovala za ozvěnu, ale neustaly.
Je tu ještě někdo. Našlapovala opatrně a snažila se nevydat hlásku, i když ji ochraptělé hrdlo a nos ucpaný slzami nutily ke kašli. Po chvíli začala rozeznávat jednotlivá slova.
„Prosím, je tu někdo? Slyší mě někdo? Prosím, pusťte mě ven! Je tu někdo?“
Chodba se opět stočila v pravém úhlu. Za rohem našla řadu sklepních kójí, buněk oddělených přepážkami na jednu cihlu. Dlouhá chodba, ve které stála a v níž byly všechny sklípky, byla po druhé straně lemována řadou malých okének. Podlouhlá a těsně pod stropem, nejspíš ústila nízko nad chodníkem, a všechna byla zatřená žlutou barvou. Každé dovnitř propouštělo osamělou skvrnu slabého světla a většina chodby tonula ve stínech.
Vyčerpaný pláč a lámané prosby – podle hlasu nějaké mladé dívky, vyděšené k smrti – vycházely hned zpoza prvních dveří. Zatajila dech a naslouchala s uchem přitisknutým ke dveřím, ze kterých se loupaly šupiny bílého laku jako stará kůže. Uvnitř se něco ztěžka hýbalo a škrábalo na dveře, doprovázeno trhanou litanií:
„Pusťte mě, prosím. Nechte mě jít. Já se bojím. Je tu někdo?“
Už se skoro nadechovala, aby tu neznámou dívku uklidnila, když jí slova zmrzla v hrdle. Kdesi za sebou zaslechla zvuk kroků sestupujících po schodech do sklepa.
Panika jí projela jako proud po zásahu paralyzérem, vlna nezvladatelného svalového třasu od ramen až po prsty u nohou. Rozumová část její mysli ustoupila do pozadí a dovolila instinktům převzít vládu nad tělem. Tyji teď potichu, a co nejrychleji, přenesly až na konec chodby, až za poslední sklep. Světlo z oken tam už vůbec nedopadalo. Schoulila se do těsného klubka úpěnlivé hrůzy a doufala, že ji příchozí nezahlédne, že si jí nevšimne.
Ten zvuk nových kročejů ji děsil, s každým dalším se jí kolem hrdla utahovala nová obruč strachu: ty kroky nebyly váhavé a popletené jako předtím její. Dopadaly na zem přesně, odměřeně a svižně. Nevěstilo to nic dobrého.
Za rohem se vynořila postava. Ve žlutavém přítmí ani nedokázala rozeznat, jestli se jednalo o muže či ženu. Příchozí kráčel s hlavou svěšenou a očima upřenýma k podlaze, polodlouhé vlasy, zplihlé a ztmavlé deštěm, mu padaly do čela a zakrývaly tvář. Pohyboval se sebejistě jako někdo, kdo je tu doma, a z jeho svěšených ramen se dalo vyčíst cosi jako mrzutost.
Jako kdyby sem šel vykonat nějakou otravnou, ale nutnou povinnost. Jako kdyby ho poslali vyhodit smetí, pomyslela si. Nehýbala se a sledovala, jak sáhl po kličce na prvních sklepních dveřích, otevřel je dokořán a vešel dovnitř.
Pokusila se splynout se stíny a doufala, že to, co zahlédla zablesknout se v druhé ruce, nebyla čepel nože.
Doufala marně. Skomírající potůček nářku se v mžiku proměnil v příval proseb, hysterické žadonění o milost. Prosím, prosím, nechte mě, neubližujte mi, udělám, co chcete, jen mě nechte. Toho druhého slyšet nebylo. Za celou dobu nepronesl ani slova, neucedil ani jedno zamručení, ani když se dívčino kvílení změnilo v lapání po dechu, přerušované zvuky zápasu, ostrým škrrrr trhané látky a pak výkřikem, přeťatým vpůli. Cosi těžkého žuchlo o dlažbu a poslední pokus o zasténání se ztratil v bublavých křečích člověka topícího se ve vlastní krvi z bodné rány v hrudi.
Po pár vteřinách se ve sklepích znovu rozprostřelo ticho jako pach hniloby nad hřbitovem po morové ráně.
Držela si obě ruce na ústech a ani nedýchala. Jen oči třeštila hrůzou, že teď si vrah přijde pro ni. V duchu proklínala svou smůlu. Proč si jako schovávačku před deštěm musela vybrat zrovna doupě sériového vraha! Tenhle opuštěný dům musel využívat jako skladiště svých obětí, bezpečnou past, do které je nalákal, uvěznil je, týral hrůzou a pak zabil… a ta hromada rukou, kterou objevila úplnou náhodou, to musely být jeho trofeje. Teď už jí bylo jasné, co to bylo za pohyby, které z ní udělaly zvěř štvanou děsem předtím na schodech. Byla to přítomnost jiného člověka, kradmé kroky ve tmě, nic jiného, nic z toho, co jí pohotově a záludně doplnila její zjitřená fantazie. Aniž by o tom měla tušení, pohyboval se kolem ní vrah. Možná se ve tmě těsně minuli. Možná o ní věděl. Určitě ji teď půjde hledat.
Vrah vyšel ze sklepa a na chvíli se zastavil v kaluži světla z nejbližšího okénka. Nůž se mu volně pohupoval v prstech. Čepel se už neleskla. Když udělal první krok, nůž z ochablých prstů vypadl úplně a zazvonil na dlažbě. Neznámý se ani neohlédl a zamířil ze sklepů ven.
Jediná šance, jediná šance, opakovala si v rytmu horečně tlukoucího srdce. Vrah šel nahoru. Někde ve vyšších patrech měl nejspíš v některém z vystěhovaných pokojů svůj kutloch. Schované čisté šaty nebo bůhví co vrazi potřebují. Mezitím mohla proklouznout ke dveřím a utéci…
Když procházela okolo dveří do prvního sklepa, které zůstaly dokořán, téměř proti své vůli nahlédla dovnitř. Co kdyby… ale ne. Bez výčitek se mohla starat jen sama o sebe. Dívčí postava tam ležela zkroucená na zemi bez života, zpod nehybného těla se pomalu rozlévala kaluž tmavé krve a vsakovala se jí do vlasů, rozhozených po zemi. Do obličeje dívce vidět nebylo, byl odvrácený do stínu.
Nůž překročila, jako by to byl živý had.
Okno za ohybem chodby, které prve pootevřela a odkud se vysypala hromada morbidních trofejí, našla zase zavřené. Po rukou ani památky. Cosi jí říkalo, že by ji to mělo zarazit – neslyšela ho uklízet, nedolehlo k ní to pištivé skřípání zadřeného dřeva. Možná byla příliš ohlušená bušením vlastní krve v uších. Ještě teď jí srdce div nevyskočilo z hrudi. Kdoví proč vraha nezarazilo, proč je okno otevřené… anebo se domníval, že se vyděsila a utekla ze sklepů do vyšších pater, kde ji teď určitě hledal. Musela si pospíšit.
* * *
Pokud se jí na schodech ze sklepa zase obracel žaludek, potlačila to hned v zárodku jako logický důsledek pohledu na čerstvou mrtvolu. Vzduch ve starém domě byl studený a sotva se hýbal, ale přesto se jí zdálo, jako by najednou všude byla cítit krev.
Už mohla vidět dveře. Skleněnými tabulkami dovnitř proudilo denní světlo a po dlouhých minutách v prožluklém přítmí sklepa to skoro bolelo jako ono pověstné světlo na konci tunelu: oslepující záře naděje. Proto si ani v první chvíli nevšimla té siluety, která splývala se středovým sloupkem masivních dvoukřídlých dveří, překryta a rozostřena paprsky světla za sebou. To až když její oči uvykly světlu a silueta se pohnula – teprve pak zjistila, že vrah tu na ni čeká.
Nedokázala od něj odtrhnout oči. Bála se ho pustit z dohledu, jako kdyby ji mohl popadnout kolem krku v ten moment, kdy se k němu obrátí zády, i když mu k ní zbývalo ještě hezkých pár metrů. Světlo zezadu omezovalo jeho podobu na pouhou siluetu, nedokázala rozlišit žádnou podrobnost jeho obličeje. Vnímala jen světlo rozptýlené na vlnitých vlasech, které už začaly osy chat, na chloupcích, které se mu ježily na holých pažích v lezavém chladu neobývaného domu.
Krok za krokem sestupovala pozpátku po schodech, lapená jako ptáček v pohledu zmije. Vrah ji stejným způsobem následoval, beze spěchu. S jistotou, že mu nemůže utéci.
Najednou na cosi šlápla, vyklouzlo jí to zpod podrážky se studeným zazvoněním. Byl to nůž, zapomenutý na podlaze sklepní chodby. V bleskurychlém zoufalství se ho chopila a sevřela jej v obou rukou, střenka zrádná a slizká tmavou krví. Vrah ji dohonil třemi skoky a pokusil se jí nůž vyškubnout, chodba byla příliš úzká, aby mu mohla proklouznout, vrazil do ní a natlačil ji na stěnu – a najednou za zády necítila nic, kolena pod ní povolila a spíš cítila než viděla vraha, jak s překvapením ztrácí rovnováhu, klopýtá a padá na ni do otevřené sklepní kóje.
Když se vzpamatovala, ležela na ní mrtvá váha lidského těla. Prsty obou rukou pořád křečovitě svírala střenku nože, jehož čepel celá vězela v hrudi útočníka.
Nešťastná náhoda. Spadli jsme a on se nabodl. Až na to, že pro mě šťastná. Chtěl mě přece zabít!
Odvalila ho ze sebe a vyhrabala se na nohy. Vzápětí se musela opřít o zeď: celá se klepala.
Je po všem. Jsem volná. Zabila jsem ho, ale nemohla jsem jinak. Nechybělo mnoho a skončila jsem jako…
Rozhlédla se a uvědomila si, že nikde nevidí tělo předchozí oběti. Nesmysl. Přece tu byla. Hned v první kóji, ta jediná zůstala otevřená. Jen do té mohli ve svém neohrabaném souboji tak nešťastně – šťastně zapadnout. To před ní přece našla nůž.
Třeba se spletla? Vypotácela se ven a otevřela druhou kóji.
Pak třetí, pak všechny až do konce, aby se ujistila. Nikde nic.
Vrátila se k první a málem polkla vlastní jazyk, když ji do očí praštilo, jak tam ležela vrahova mrtvola. Naprosto stejně, jako předtím ta neznámá dívka: v kaluži krve, s tváří ve stínu. Jen teď tu byl navíc nůž, zaražený mezi žebry, a pod tričkem nasáklým krví se rýsoval oblý hrudník.
Byla to žena. Pokožku na vyvráceném krku měla hladkou, napjatou. Velmi mladá žena.
S pocitem, že dveře kdesi nahoře právě definitivně přestaly existovat, se natáhla a otočila jí hlavu tak, aby světlo z chodby dopadlo na rysy mrtvého obličeje.
Byla to její vlastní tvář.
* * *
„Kde jsi, ty hajzle. Co jsi? Co je tohle za hru?“
Mladá dívka, sotva devatenáctiletá, stojí u paty schodiště. Už se nechvěje. Za ní zůstala scéna vraždy, které se stala svědkem, pachatelem i obětí.
Obětí ještě ne. Ale k tomu dojdeme.
* * *
Možná to byly nějaké výpary z kanalizace. Plísňové spory. Nebo letité kapsy svítiplynu, který tu kdysi ucházel, a ona začínala cítit příznaky nedostatku kyslíku. Byla spousta možností, proč měla tyhle halucinace.
Pak tu byla ještě možnost, že žádné halucinace neměla. Že se tohle všechno opravdu stalo. Tuhle myšlenku svědomitě odmítala dokončit.
Nebylo přece možné, aby s ní samotný dům hrál zvrácenou hru na schovávanou.
Nebylo přece možné, aby si s ní povídal.
Ani nevěděla, pokolikáté se už dnes dostala na dohled – na dotyk – předním dveřím. Přeložený výtisk novin jí zašustil pod nohama: mechanicky ho zvedla. Nepřekvapilo ji, když v zrnité černobílé fotografii na přední straně rozpoznala vlastní podobenku. Pohřešovaná dcera místního politika nalezena brutálně zavražděna ve sklepě rodného domu… datum v záhlaví odkazovalo na den před jedenadvaceti lety.
„To byla tvoje první? Nebo ses tady uhnízdil až potom?“
Jste si všechny tak podobné. Co záleží na tom, která jste byla první? Můžeš to být ty, jestli chceš.
Kousla se do rtu: bolest ji udržovala na té správné straně hranice mezi rozvahou a šílenstvím. Rezolutně sevřela kliku.
„Já to nebudu. Jdu ven.“
Posluž si.
Dveře byly těžké, musela se pořádně opřít, aby se pootevřely. Opravdu ji to tak zadýchalo? Protáhla se mezi křídly dveří a stála na prahu, chráněna před deštěm pod zdobným obloukem, ale už napůl venku – jen pár schodů dolů k chodníku a potom sotva pár vteřin běhu za roh a bude daleko, daleko odsud…
Úlevně vypustila dech, který zadržovala snad půl dne. Napravo od ní to zafunělo v odpověď.
Chtěla se pohnout, ale nedokázala to. Jako kdyby si vyměnili role. Ona vrostlá do kamene a socha psa – pes – líně přešlapující na schodech, tmavomodrý jazyk labužnicky přejíždějící kamenné špičky zubů, kterých se předtím dotkla.
Nedovřené křídlo dveří ji tlačilo do ramene jako náhrobní deska. Naklonila se v náznaku pohybu. Pes zavrčel.
Netušila, co ji to popadlo, že k němu vztáhla ruku. Co si myslela? Že ho uklidní?
Tuna vysoustruženého mramoru se mihla jako blesk. Ruka jí zmizela v psím chřtánu a ozvalo se jediné hlasité krak, jak se kamenné čelisti potkaly a zuby zapadly do sebe. Prasknutí kostí v tom úplně zaniklo.
Malou chvilku – než naskočila bolest – na sebe zírali. Vrať se dovnitř, říkaly ty oči. Nebo si z tebe urvu další kousek, a hlavu si nechám na konec.
Už chápala. Vklouzla zpátky do domu a dveře za ní tichoučce zaklaply. Nepřítomně si sevřela předloktí nad ránou: krev z ní přestala stříkat, ale stále kapala. Na elegantním běhounu v předsíni se rozlézaly čvachtavé loužičky její krve. Až tudy půjde další oběť, bude si myslet, že je to od vlhkosti.
Cesta ven z tohoto domu byla jen jedna. Ta, ke které ji to něco navádělo celou tu dobu.
Poslušně se vydala dolů po schodech do sklepa. Našlapovala opatrně, ze ztráty krve se jí už točila hlava. Té další se tu na schodech bude chtít zvracet z pachu krve, stejně jako mně.
Prošla kolem zaseklého žlutého okna. Za ním se ozývaly došlapy kamenných tlap na dláždění. Pes obcházel na hlídce. Došla až k první sklepní kóji: dveře byly stále otevřené.
Kóje zela prázdnotou, až na lesklý nůž vyčkávající uprostřed podlahy.
S posledním výdechem vyplivla krev a zalitovala, že se nikdy nedoví, kolik jich už tady bylo. Opravdu měla spočítat ty ruce.
