Velitel protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích major Milan Brabec v jeden jediný okamžik ztratil veškeré iluze o skvělé bojové připravenosti své jednotky. Na vlastní oči viděl, jak od Horažďovic nad město volným tempem přiletěl stříbřitě lesklý létající talíř. Objekt se sunul po obloze bezhlučně, občas lehce zakolísal. Rozhodně nešlo o žádný standardní letoun NATO: major Brabec dokázal bezpečně rozeznat libovolný spojenecký stroj podle siluety i za bezměsíčné noci, stejně dobře se orientoval v oficiálním leteckém parku armády Ruské federace. A co se týče dronů, v nichž našly neskonalé zalíbení nejrůznější polovojenské a islamistické bojůvky, platil v euroatlantickém prostoru za neomylnou autoritu. Tohle ale viděl poprvé v životě.
Stál uprostřed nástupní plochy (pojem buzerplac standardy Armády ČR neuznávaly) strakonických kasáren se zakloněnou hlavou a s pocitem, že veškeré jeho dosavadní konání nemělo ten nejmenší smysl. V duchu se za svou profesionální jednotku styděl. V tuhle chvíli už měl v areálu panovat čilý ruch, jeho podřízení měli kmitat jako fretky podle mnohokrát nacvičovaných scénářů a obsluhy protiletadlových raketových baterií měly každé hnutí neznámého vzdušného objektu pozorně sledovat přes mířidla svých zbraní.
„Jenže to by chlapi u radarů museli včas písknout poplach. A ne chrápat za bílého dne a spoléhat se na to, že minulý týden tady byli z genštábu na čtvrtletní prověrce bojové připravenosti, takže je minimálně do konce měsíce klid…“ Major Brabec bryskně analyzoval nastalou situaci, pak si znechuceně uplivl na jinak vzorně čistou asfaltovou plochu a ostrým tempem vyrazil do objektu radarové kontroly.
V duchu litoval, že má pod sebou jenom profesionální vojáky, kteří si ve službě odkroutí svých osm a půl hodiny a jdou domů. Maximálně jim může sáhnout na prémie. Odpovídajícím trestem by sice byly zaražené vycházky a měsíční služba na úklid záchodů, ale to fungovalo v časech povinné vojenské služby. Teď by si pouze vykoledoval stížnost uklízeček, že jim bere jejich práci.
„Bojový poplach!“
Major vtrhl do místnosti radarové kontroly jako velká voda. Čekal cokoli, ale byl zklamán i potěšen zároveň. Příslušníci směny seděli na svých místech, sledovali displeje přístrojů a předávali si informace profesionální hantýrkou. Nikdo nehrál karty, nepopíjel v kuchyňce kávu ani nestudoval sportovní přílohu regionálního deníku. Velitelův vpád všechny přítomné poněkud překvapil. Major Brabec tak spolkl jadrné zupácké kletby, kterými hodlal své podřízené počastovat, a docela umírněně řekl: „Sakra, chlapi, máme snad vlčí mlhu nebo co? Skoro nad kasárnama se nám motá cizí letoun a vy jste tady v klidu…“
První zareagoval velitel směny nadporučík Pokorný. „Prvního apríla bylo před čtrnácti dny, veliteli.“
„Co sem motáte apríl? Okamžitě hlašte, odkud ten neznámý létající objekt přiletěl!“
Teď už na velitele útvaru hleděli nechápavě všichni příslušníci směny.
„Už hodinu máme sledovaný prostor úplně čistý. Pokud vás tedy nezajímá dvojice čápů, co před deseti minutama letěla od Radošovic k Ražicím,“ odpověděl Pokorný.
Major Brabec mu v očích četl nevyslovenou otázku. „No ano, viděl jsem neznámý létající objekt, ale jak to tak vypadá, stal jsem se asi obětí nějakého zrcadlení nebo optického klamu. Jinak si to neumím vysvětlit. Přece byste tu věc jinak zachytili!“ Vlastně neměl důvod pochybovat o schopnostech podřízených a techniky, jíž útvar disponoval. Radiolokátoru ALMARA, který patřil ke standardnímu vybavení protiletadlové raketové brigády, se báli i piloti amerických strojů vybavených technologií stealth. Pro radarovou kontrolu ve Strakonicích byli dokonale viditelní už od Norimberku.
Právě v okamžiku, kdy se chtěl major omluvit za své nepodložené pochyby o práci radarové kontroly, vpadla dovnitř tisková mluvčí útvaru. Zajásala.
„Všude vás hledám, veliteli. Právě mi volali z místního deníku a taky z rádia, jestli prý jim můžeme říct něco bližšího o tom divném letadle, co přeletělo nad Strakonicemi. Odkázali je na nás na letišti aeroklubu – prý to je něco vojenského…“
„Ale my tady nic nemáme, veliteli,“ pokrčil rameny nadporučík Pokorný.
„Všichni ven!“ zařval mohutným hlasem major Brabec. „To je rozkaz!“
Osazenstvo místnosti se ozlomkrk vrhlo ke dveřím, div svého velitele neporazilo. Během dvaceti vteřin stáli všichni na asfaltové ploše, hleděli na oblohu a bylo jim jasné, že sofistikované technologie, které využívají, nejsou tak dokonalé, jak si až dosud mysleli.
„Dneska to vypadá na práci přesčas,“ poznamenal koutkem úst jeden z operátorů k nadporučíkovi Pokornému jen milisekundu před tím, než se nádvořím rozlehl hlasitý povel: „Bojový poplach!“
Obsluhy zbraňových systémů vybavených optickými mířidly měly naprosto jasno, operátoři radarové kontroly už méně. Žádný z krizových scénářů nepočítal s tím, že ALMARA může být v některých případech slepá.
* * *
Létající talíř, pokud to byl létající talíř, se choval podivně. Chvilku trhaně kroužil nad Strakonicemi a pak volným tempem zamířil zhruba východním směrem. Bez jakékoli reakce strpěl, aby se dobrých deset minut držel v jeho těsné blízkosti vrtulník záchranné služby. Záchranáři právě vyložili ve strakonické nemocnici zraněného motorkáře, který se vyboural na silnici u Cehnic, a teď se vraceli na základnu do Českých Budějovic. Pilot netušil, v jakém nebezpečí se mimoděk ocitl, když kolem objektu poletoval jako kolibřík kolem květu s nektarem. Létající talíř měly v té chvíli na mušce obsluhy protiletadlových raketových baterií a radista útvaru na záchranářské frekvenci na pilota apeloval, ať vezme nohy na ramena a zmizí.
Dostal ale nečekanou odpověď: „Tady kapitán Mantell. Proboha – vždyť v tom jsou lidé!“ zazněl z vysílačky dramatický hlas.
Lékař na palubě vrtulníku, doktor Lumír Draček, měl mimořádně vyvinutý smysl pro situační humor a pifku na vojáky.
Nikdy nepřenesl přes srdce, že mu před třiceti lety, ještě jako svobodníku absolventovi, odloudil děvče velitel roty, mladý podporučík se zeleným mozkem. Zatímco čerstvě promovaný lékař mohl nabídnout jen své srdce a mizerný základní plat, mladý důstojník tehdy disponoval slušným příjmem, státním bytem tři plus jedna a slibem každoroční rekreace u moře na Rujaně v armádním komplexu Prora. Která žena by odolala… Když před deseti lety doktor Draček svou exlásku náhodou potkal, koketoval chvíli s myšlenkou poslat dávnému sokovi děkovný dopis. A doufal, že své bývalce nebude muset nikdy poskytnout akutní pomoc. Ve společnosti přátel pak dával příhodu rád k dobru.
„To víte,“ říkával, „dělám u letecké záchranky a ještě jsem neviděl vrtulník, který by uvezl vzducholoď.“
Teď ale doktor Draček spolu s pilotem z těsné blízkosti studovali neznámý létající objekt a vesele kašlali na výzvy vojáků.
„Kdo to kdy viděl, aby vypouštěli cvičný cíl nad městem, vždycky jezdili na střelby až k Baltu. Že by jim už zase skroutili prachy?“ meditoval nahlas. „Asi to letí k Temelínu,“ konstatoval po chvíli, když odhadl směr pohybu.
Pak strnul. Létající talíř měl po obvodu několik kulatých tmavých ploch. Jedna z nich náhle zprůhledněla a za ní se cosi mihlo.
„Tady kapitán Mantell,“ řekl doktor Draček do mikrofonu palubní vysílačky už bez jakéhokoli náznaku sarkasmu v hlase, „opravuji své předešlé hlášení. Nejsou v tom lidé!“
Zatímco ve strakonickém deníku a také v rozhlase teď redaktoři marně vytáčeli číslo tiskové mluvčí protiletadlové raketové brigády, aby získali relevantní informaci, již by mohli předložit svým čtenářům a posluchačům, redaktorka místního štábu jedné z privátních televizních stanic už slíbila exkluzivní reportáž editorovi do hlavních večerních zpráv. Záchranářskou frekvenci měla napíchnutou téměř nepřetržitě, a tak sledovala vojensko-lékařskou slovní přestřelku v přímém přenosu.
* * *
„Sakra, tak vypadnete už?“ Velitel brigády trochu ztratil nervy a dal do vysílačky průchod svým emocím. Nejenže už krátce konferoval se svým nadřízeným a vyžádal si vzdušnou podporu, kterou velitelství letectva striktně odmítlo, volal mu navíc i mluvčí jaderné elektrárny. Zajímal se, zda má akce nějakou souvislost s ochranou bezletové zóny v okolí Temelína. Ani ČEŽ neponechával nic náhodě a jeho sekce odposlechů, důmyslně kamuflovaná jako součást klientského call centra, dokazovala, že si svou zvláštní kapitolu v rozpočtu energetické firmy zaslouží.
Odmítnutí kolegů ve zbrani majora Brabce pořádně naštvalo. Argument, že rychlost cíle je na gripeny příliš nízká, nebral. Také si nikomu nestěžoval, že vyjet s technikou z kasáren v době odpolední dopravní špičky není žádný med. A to do akce poslal hlavně pohyblivou jednotku se švédskými ručními protiletadlovými komplety. Vojáci jeli na landroverech. Teprve ve druhém sledu se do akce vydala i pohotovost s ruskými raketami většího kalibru na pásových podvozcích. Doprovázelo je i mobilní řídicí stanoviště, které ale vzápětí uvízlo v koloně před křižovatkou u strakonického hradu.
„No konečně!“ oddechl si major Brabec v okamžiku, kdy záchranářský vrtulník přestal kroužit kolem neznámého objektu a nabral směr na České Budějovice. Z nejvyšších míst dostal velitel brigády maximální důvěru. Což přeloženo do srozumitelné řeči znamenalo, že rozhodnutí je výhradně na něm. Když se zachová správně a uspěje, nadřízení ho pochválí a slíznou smetanu. Když pohoří, odskáče si všechno sám a nahoře si umyjí ruce. Armádní manuály počítaly se vším, ale o řešení invaze či jen prosté návštěvy z jiného světa v nich nebylo ani slovo.
„Zatracená situace,“ vztekal se major Brabec nahlas před tiskovou mluvčí útvaru, která s ním jela ve velitelském vozidle v těsném závěsu za landrovery raketometčíků, „odjakživa se létající talíře objevovaly jen nad Amerikou a najednou tohle… Copak jsou jižní Čechy nějaké Nové Mexiko?“
„Taky nad Ruskem, veliteli. UFO lítalo i nad Uralem, nad Sibiří a tak,“ doplnila mluvčí. Ignorovala mobilní telefon, který jí téměř bez přestání vibroval v kapse stejnokroje. Vyzvánění raději už dávno vypnula. Než dávat novinářům nějaké polovičaté nebo vyfabulované informace, to bude raději ještě chvíli hrát mrtvého brouka.
Kolona vojenských vozidel jela po hlavním silničním tahu ze Strakonic na Vodňany a vojáci neustále udržovali vizuální kontakt se stříbřitým létajícím talířem. „Sledovat a zatím nijak nezasahovat!“ – tak zněl jediný majorův rozkaz, který vydal podřízeným po opuštění kasáren. Což za panující situace bylo asi nejrozumnější řešení. Informace o výskytu UFO nad českou kotlinou se sice už nejrůznějšími kanály dostala k předsedovi vlády, prezidentovi a dokonce k Evropské komisi, ale z tohoto směru major Brabec momentálně žádnou podporu čekat nemohl.
Tajemný objekt nejevil žádnou snahu zrychlovat, měnit prudce výšku nebo dělat manévry, které by byly na štíru s fyzikálními zákony. Sunul se téměř přímočaře a jen občas trochu poskočil nebo se zhoupl. Major Brabec měl sice dojem, že stroj také rotuje kolem své osy, ale to mohlo být jen pouhé zdání. Čím si byl naopak stoprocentně jist, to bylo ticho tajemného objektu. Při letu nevydával žádné zvuky a bobříka mlčení držel i na všech dostupných rádiových frekvencích. Což potvrdili ve svém hlášení útvaroví spojaři, kteří neúnavně pročesávali éter a hledali cokoli neobvyklého.
Kolona vojenských vozidel na hlavním silničním tahu v čase odpolední dopravní špičky budila značnou nevoli řidičů. Landrovery se navíc držely pohromadě, měly mezi sebou minimální rozestupy, takže by se mezi ně případné předjíždějící auto vklínilo jen těžko. Žádný odvážlivec se ale naštěstí k podobnému riskantnímu manévru neodhodlal. Vojáci se tvářili příliš sveřepě a ruční protiletadlové raketové komplety budily posvátnou úctu samy o sobě.
Na mimoúrovňové křižovatce u Vodňan dospěl velitel k zásadnímu rozhodnutí.
„Je to jasné, ten stroj míří k Temelínu. Musíme ho dostat. Ochranná obálka jaderného reaktoru má sice odolat i pádu dopravního letadla, ale kdo ví, čím je ten stříbřitý disk naložený. A kdyby mířil opravdu na srdce elektrárny… Do práce, pánové.“
Kolona zastavila a zcela zablokovala silnici v obou směrech. Pět vojáků s ručními protiletadlovými raketovými komplety zaujalo bojové postavení, zatímco zbytek jednotky jistil okolí, aby náhodou některého z netrpělivých řidičů nenapadlo prokličkovat mezi stojícími landrovery.
„Veliteli,“ ozval se znepokojeným hlasem jeden z mužů obsluhy raketového kompletu, „nefunguje mi infra, nemůžu na něj poslat tepelně naváděnou raketu.“
„Co jste čekal, rotmistře? Naše radary to těleso nevidí, takže se dá celkem úspěšně předpokládat, že tepelná čidla ho taky nezachytí. Musíte přejít na manuál.“
Nedalo mu, aby při této příležitosti podřízeným nepřipomenul, že manuální ovládání raketové střely nepatří nikam do středověku, ale používalo se ještě v poslední čtvrtině dvacátého století u protitankových řízených střel.
Rotmistr jen krátce přikývl. Dostal vzdušného narušitele do zaměřovacího kříže své zbraně, vypnul veškerou automatiku a rychle si v duchu zopakoval všechno, co mu jeho dědeček, myslivec až do morku kostí, říkal o lovu na kachny. Odhadl směr pohybu objektu, rychlost střely, zakalkuloval rychlost a směr větru, zamířil kus před UFO a stiskl spoušť. Raketa vyrazila k bodu na obloze, v němž se její špička naplněná trhavinou měla setkat se stříbřitým diskem.
Očekávaná exploze nenastala. Vojáci, ale i další očití svědkové později líčili, že raketa se zřejmě s létajícím objektem vůbec nestřetla. Jejich kontakt vypadal, jako kdyby střela narazila do něčeho neviditelného a velmi pružného daleko od tělesa, trochu se zbrzdila a odrazila k dalšímu letu. Přesně k temelínské elektrárně. UFO se jenom několikrát zakolébalo, mírně změnilo směr, nabralo trochu větší rychlost, začalo zvolna klesat a měnit odstín barvy.
Na obzoru v místech, kde se tyčily chladicí věže, se zablesklo a po chvíli se ozval i vzdálený výbuch.
„Asi to padá, veliteli,“ konstatoval spokojeně rotmistr. Všichni sledovali vzdalující se těleso, které postupně ztrácelo výšku.
* * *
„Já si snad ani nedám svačinu,“ zaklel doktor Draček. Právě vyprávěl sestřičkám na dispečinku záchranky svůj čerstvý vzdušný zážitek. Už předtím velmi ochotně poskytl telefonické interview redaktorovi místních novin, který dostal horký tip od kolegyně z televize. Poskytla mu ho pochopitelně až v okamžiku, kdy už měla za sebou rychlý živý vstup do odpoledních zpráv, v němž docela odvážně spekulovala, že by mohlo jít o rafinovaný útok některého z vyřazených uchazečů o dostavbu jaderné elektrárny Temelín.
„Musíte do vzduchu, doktore,“ řekla operátorka. „Právě volal nějaký chatař od Bezdreva, že tam mají havárku. Něco se tam zřítilo do rybníka, skákalo to po hladině jako žabka a zarazilo se to v rákosí na druhém břehu. Prý asi nějaký blázen s vodním vznášedlem, nějací Pražáci tam s tím teď každou chvíli blbnou a všichni prý jenom čekali, kdy se něco stane…“
Draček se rychle rozloučil a vyběhl z dispečinku na heliport. Pilot už roztáčel vrtuli stroje.
„Má to být na břehu někde naproti Králičímu ostrovu,“ informoval lékaře záchranář, který byl na palubě a měl od dispečinku přesnější informace.
Vrtulník se rychle vznesl do vzduchu.
„Jednou jsme tam sbírali nějakého Utopence,“ vzpomněl si doktor Draček. „Bylo to takhle v půlce června, taky nás volal nějaký chatař. Letěli jsme tam samozřejmě úplně zbytečně. Kdyby ten volající nebyl plašan a pošuk, tak si toho utopence líp prohlídnul, vykašlal se na umělé dýchání a zavolal rovnou pohřebáky. Když má chlap na nohách brusle, tak nemusíte mít doktorský diplom, abyste diagnostikovali exitus…“ Ponuře se zachechtal.
Vrtulník za pár minut zakroužil nad rybníkem Bezdrev.
„Hele, támhle za rákosím na břehu něco je…,“ ukázal dolů záchranář. Cosi se tam stříbřitě lesklo.
„Do pytle, to bude ten létající talíř, který jsme s Frantou dneska okukovali nad Strakonicemi!“ vydechl udiveně doktor Draček. „Žuchnul na zem. Kanonýři se vyznamenali. Franto,“ obrátil se na pilota, „vezmi to dolů. U toho nemůžu chybět, i když se Aeskulapův slib asi na mimozemské tvory nevztahuje.“
Vedle rozbité stříbřité hmoty leželo nehybně jakési zelené tělo. Pilot si vyhlédl vhodné místo a šel na přistání.
„Co mám nachystat?“ zeptal se rozpačitě záchranář.
„Co já vím? Na pitvu mimozemšťana by mělo stačit pár skalpelů… Ale nachystej pro jistotu defibrilátor a emergency kufřík.“ Stroj dosedl na rozměklý břeh rybníka, lékař se záchranářem vyskočili ven a rozběhli se k postavě. Dvouruké a dvounohé tělo velikosti desetiletého chlapce vypadalo lidsky, až na brčálově zelenou barvu pokožky. Chybělo jakékoli ochlupení, jak doktora upozornil záchranář.
„Myslíš, že přiletěl z planety nudistů? Pomoz mi ho obrátit na záda, ať se podíváme, jaký je to fešák.“
Tvor neměl žádnou tvář, jen matnou oblou plochu místo obličeje. Na hrudi mu zela dlouhá tržná rána. Doktor Lumír Draček sáhl do brašny, vytáhl skalpel a otvor jediným prudkým máchnutím ještě zvětšil. Záchranář vyjekl. Z rozevřené rány vyteklo několik litrů vody a tvor rázem vypadal zase o něco hubenější.
„Klid, to je přece skafandr nebo něco takového,“ zašklebil se lékař. „Pomoz mi dostat ho z toho ven! A připrav si nějaký krátký uvítací projev, až ho zresuscitujeme…“
Za pár vteřin před nimi na zemi ležel hubený zelený tvor s vlhkou vlažnou pokožkou, tříprstými končetinami a tváří bez nosu, s velikými bezzubými ústy a kulatýma rybíma očima bez víček. S očima, které momentálně nevnímaly okolní svět.
„Něco v něm trochu tepe,“ konstatoval Draček, když na chvíli přiložil pravičku na tvorův plochý hrudník.
„Dáme mu kyslík?“
„Nic tě nenapadá? Viděl jsi, co vyteklo z té jeho vrchní kůže?“
„Asi voda…“
„Asi voda… A proč se asi snažil přistát do rybníka?“
„Vy myslíte, doktore, že…“
„Přesně. Popadni ho za nohy, já ho vezmu za ruce.“ Postavička příliš nevážila. Bez ohledu na to, že si zničí boty a kalhoty, se muži s mimozemšťanem probrodili rákosím tak daleko, až jim voda sahala po kolena. Pak tvora opatrně potopili pod hladinu.
Chvíli se nic nedělo, pak se ale lehce pohnuly prsty na jedné končetině. Pak i na druhé.
Lékař se spokojeně usmál. „Vidíš? Říkal jsem to.“
Ve vodě to zašplouchalo, jako by se tam mrskl velký kapr. „Myslím, že můžeme v klidu jít…“
„Ale doktore, to přece nejde, jestli je to, jako že je to nějaký mimozemšťan, tak to musíme někam nahlásit a…“
„Ale hovno,“ zarazil ho doktor. „To mu přece nemůžeme udělat. Vžij se do jeho situace. Doharcuješ se bůhvíproč někam na periferii Galaxie, máš asi nějaké problémy a místo, aby ti někdo pomohl, tak tě sestřelí. Tady mu bude dobře. Když spadne létající talíř v Americe, tak tam mimozemšťany vždycky pitvají. Tajně. Co jinýho by mohli vymyslet naši vědátoři?“
Oba muži se rákosím vrátili na souš.
„Tak vy už jste pitval, doktore?“ Pilot stál nad zeleným skafandrem ležícím na zemi. Vypadalo to jako kůže stažená z nějakého velemloka. „Vždycky jsem si myslel, že mimozemské technologie jsou fortelnější a emzáci skoro nesmrtelní. A zatím je to všechno na rozsypání.“ Máchl rukou k trosce létajícího talíře. Ta se viditelně zmenšovala, stříbřitě lesklá hmota ztrácela kontury, ubývala beze stopy, tála jako zmrzlina na sluníčku.
„Chlapi, viděl bych to asi takhle…“ řekl doktor Draček a několika větami jim nastínil svou vizi věcí příštích.
* * *
Ředitel jaderné elektrárny Temelín měl důvod k radosti. Raketová střela z ručního protiletadlového kompletu dokázala pouze očoudit betonovou ochrannou obálku jaderného reaktoru, aniž by ji jakkoli poškodila. Militantní ekologičtí fundamentalisté tak měli zase o jeden argument proti Temelínu míň.
Velitel strakonické protiletadlové raketové brigády měl nemenší důvod k radosti. Byl povýšen na podplukovníka a prezident USA jej jmenoval do svého týmu konzultantů pro mimořádné situace. Čímž nepřímo potvrdil, že na incidentech v Novém Mexiku i jiných oblastech Ameriky přece jen něco bude.
Doktor Draček vlastně nebyl až tak veliký lhář. Když vládní vyšetřovací komisi tvrdil, že z rychle se rozkládajícího stroje, z něhož nakonec nezbylo vůbec nic, vytáhl jen jakýsi skafandr naplněný vodou, zněla jeho slova velmi uvěřitelně. A měl na to navíc dva svědky.
Velmi dlouho spíš váhal nad svým dalším krokem. Když se konečně odhodlal navštívit ředitele Rybářství Hluboká Vladimíra Císaře a vysvětlit mu, že by si jeho lidé měli počínat při výlovu Bezdreva velmi obezřetně, byl už skoro podzim. Dostalo se mu ale velmi vřelého přijetí.
„Víte,“ svěřil se Císař, když spolu usedli na pivo v hlubocké restauraci U Huberta, „teprve teď chápu, proč mají letos kapři v Bezdrevu takové rekordní přírůstky. Skoro jako by je někdo nacpával, jako když se vykrmují husy. A musím se taky omluvit bezdrevskému porybnému.“
Když doktor Draček nasadil nechápavý výraz, doplnil: „Řekl jsem mu v létě, že je trouba. Prostě jsem se neudržel. Nedivte se. Chlap, kterej se nebojí ani vlastní tchyně, mi najednou začne vyprávět, že v noci za úplňku k rybníku ani nepáchne, že se tam pod hrází zjevuje vodník…!“
