Elizabeth Bearová – V Aryamanově domě osamocený signál plane (IN THE HOUSE OF ARYAMAN, A LONELY SIGNAL BURNS)

Policejní podinspektorka Ferron seděla na bobku nad předmětem, o němž se domnívala, že to je nebožtík, ruce měla potažené areaktinem a lokty se opírala o uniformovaná kolena. Mrtvola (pravděpodobná) ležela uprostřed sytě barevného koberce jako měkká růžová Kleinova láhev a její kdysi vlhký povrch okorával. Koberec pod ní byl dosud čerstvý, stélky byly pod tou tíhou jen nepatrně polehlé a nejevily žádnou známku hnědnutí, která by nasvědčovala tomu, že by s nimi nevhodný, feromony zpracovaný objekt byl ve styku déle než čtyřiadvacet hodin. Kolem tělu podobného předmětu se klikatily hnědé cestičky; koberec už hodně krve asimiloval, ale zůstávalo jí stále dost na to, aby Ferron rozeznala obrysy drobných polštářků tlapek a šmouhy po potřísněné srsti.

Ferron se dnes po službě na návštěvu k matce opozdí.

Vzhlédla k vrchnímu konstáblovi Indrapramitovi a unaveně se otázala; „Toto jsou tedy tělesné pozůstatky Dextera Truhly?“

Indrapramit se opřel palci o bradu, prsty zamyšleně propletené před rty, jež mu v letním vedru vysychaly a praskaly. „To nebudeme vědět jistě, dokud nedostaneme výsledky testů DNA.“ Jednou vysokou naleštěnou botou obalenou sterilním návlekem naznačil šťouchnutí do mrtvoly, ale nepřistrčil špičku blíž než na patnáct centimetrů. Štítil se? Nebo byl jenom opatrný kvůli možné kontaminaci?

Nadhodil: „K čemu jste dospěla, šéfová?“

„No.“ Ferron vstala a narovnala ohnutá záda. „Jestli je tohle Dexter Truhla, vybral si příhodné síťové jméno, ne?“

Truhlův přepychový jednopokojový byt byl při příjezdu policejní hlídky zamčený. Hlídku přivolal systém správy bytu poté, co se mu nájemník neozýval při kontrole jeho stavu. Když policisté vyrazili dveře – tísňové postupy byly v systému zablokované – našli tohle. Tuhle růžovou trubici. Tenhle obří párek. Tenhle masitý předmět připomínající dětskou hračku zvanou „úhoř“, dlouhý protáhlý anuloid plný kapaliny.

Ferron si představovala, že kdyby měla tak velkou ruku, aby jej zvedla, hned by jí vystřelil ze sevření.

Ferron byla přesvědčena, že hmotnost té věci je dost velká na to, aby odpovídala vzrostlému dospělému. Ale jak je možné někoho takhle… obrátit naruby?

Podinspektorka ustoupila od mrtvoly a pomalu se otočila dokola, aby se pozorně rozhlédla.

Byt byl upravený pro zábavu. Postel i spotřebiče byly poskládané, stůl západního stylu byl vztyčený a rozložený k večeři, lavice rozebraná na jednotlivé židle. V jednom rohu se nacházel pracovní kout, neposkládaný, protože – jak Ferron předpokládala – uklízet tolik záhadného, technicky vyhlížejícího zařízení by bylo nepraktické. Stěnu nad pracovním koutem zdobily hloubkové projekce ve skrovných modernistických rámech: obrazy nádherných kakofonií hvězd ve zvýrazněných barvách. Nejspíš záběry z některého orbitálního teleskopu, protože jich na nebi bylo příliš mnoho tisíc, než aby mezi nimi Ferron navzdory svému vzdělání rozeznala navagraha – znamení hinduistického zvířetníku.

V protějším koutě bytu, kam by člověk viděl, kdykoliv by zvedl oči od pracovní stanice, stál mosazný Ganéša. Na malém obětním podnose před ním ležely balíčky kumkumu a kurkumy, voňavé květy, starožitný americký deseticent, nevypálená tyčinka agarbathi zapíchnutá do banánu. Přes mosazná stehna boha ležel prostřený hedvábný šál, indigový jako půlnoční obloha.

„Pěkné,“ utrousil Indrapramit suše. „Amík se nám naturalizuje.“

Na jídelním stole bylo prostřeno v západním stylu pro dva. Ferron odhadovala, že mělo jít o romantický večer. Kdyby se jeden z účastníků nenechal obrátit naruby.

„Kde je kočka?“ nadhodil Indrapramit a ukázal na vyhledávající Cestičky otisků tlapek. Ferron usoudila, že se chová klidně.

A musí ho přestat neustále sledovat, jako by očekávala, že se začne každou chvíli sesypávat. Protože projevováním starostí ho jenom znervózní. Už je zpátky v práci měsíc a půl. Je na čase, aby se uklidnila. Aby věřila těm sedmi rokům, po které byli parťáci a přátelé, a aby věřila jemu, že ví, co při návratu do aktivní služby potřebuje – a jak o to má požádat.

Jenže to by znamenalo vzdát se svého přeskokového jednání a vypořádat se s vlastními problémy.

„Už jsem si tím také lámala hlavu,“ připustila Ferron. „Řekla bych, že se skrývá před farangem. Na Čiči Čiči. Na Čiči…“

Přistoupila ke skříňkám a začala je prohledávat. V rohu u kuchyňské výlevky stála téměř vyschlá miska na vodu a prázdná miska na krmivo. Krmivo bude někde nablízku.

Netrvalo ani třicet sekund a našla plechovku ozdobenou rybími kostřičkami a otisky tlapek. Uvnitř se nacházely mastně páchnoucí šedohnědé granule. Postavila misku na pracovní desku a hrst jich do ní nasypala.

„Mňau?“ ozvalo se z temného kouta pod lenoškou, jež se pravděpodobně rozkládala v Truhlovo lůžko.

„Čiči Čiči Čiči?“ Zvedla misku na vodu, vymyla ji a znovu naplnila z kohoutku na pitnou vodu. Něco se vyhouplo z podlahy na pracovní desku a s bláznivým předením jí šťouchlo hlavou do ruky. Byla to papouščí kočka z loňské generace, hyacintově modrá koule nadýchané srsti na sluncově žlutých tlapkách lemovaných po obvodu hnědými skvrnkami. Podobně zbarvený byl i límec odstávající srsti kolem krku a chomáč pod bradou. Měla pronikavé zlaté oči, jež zachycovaly a soustřeďovaly dovnitř vnikající denní světlo.

„Ale? Ty smíš skákat na linku?“

„Mňau,“ řekla kočka a tázavě naklonila hlavu. Neustoupila.

Indrapramit se postavil vedle Ferron. „Ona nemluví?“

„No tak, číčo,“ řekla Ferron. „Jak se jmenuješ?“

Kočka seděla s obdivuhodným smyslem pro rovnováhu na úzkém pruhu pracovní desky mezi okrajem a výlevkou, huňatý modrý ocas ovinutý kolem tlapek. Předení jí rozechvívalo vousky a dlouhé chlupy límce. Ferron jí nabídla granuli a kočka si ji obřadně vzala.

„Musí být nová,“ usoudil Indrapramit. „I když bych u dospělé kočky čekal, že se naučila mluvit už v chovné stanici.“

„Není nová.“ Ferron nastavila geneticky zkonstruovanému zvířeti špičku prstu. To přimhouřilo oči a rozvážně si o její areaktinovou rukavici otřelo nejprve jednu a potom druhou stranu čenichu. „Nevšiml jste si kočičích chlupů na lenošce?“ Indrapramit zůstal nehybně stát a přemýšlel. „Vymazaná.“

„Naše jediná svědkyně. A má amnézii.“ Otočila se k Indrapramitovi. „Potřebujeme zjistit, koho Truhla očekával. Vytáhněte si záznamy o dopravě. A chci přehled pětihodinových intervalů pohybu telefonů všech osob, které se tomuto bytu přiblížily na padesát metrů v době od včerejších dvaceti nula nula do okamžiku, kdy hlídka vyrazila dveře. Pošlete sem nějaké techniky, ať přijdou na to, k čemu slouží ta hromada zařízení v koutě. A kdo požádal o kontrolu stavu?“

„To nám moc nepomůže, šéfová.“ Indrapramitovy zlaté duhovky přejížděly sem a tam po údajích – konstábl přijímal proud dat promítaný přes bezprostřední vjemy okolí. Ferron ho málem mírně pokárala za to, že nevěnuje dostatečnou pozornost místu činu, ale to by bylo neomalené, když Indrapramit jenom plnil rozkazy. „Když se dnes ráno nepřihlásil online do práce, jeho vedoucí si začal dělat starosti. Nepodařilo se mu zkontaktovat ho hlasově ani textově, a proto se obrátil na systém správy bytu. A když ten ohlásil, že na opakované dotazy nedostal žádnou odpověď, zavolal pomoc.“

Ferron chvíli dumala nad roztříštěnými okraji vyražených dveří a potom obrátila pozornost zpět k mrtvole. „Vím, že dveře byly zamčené v tísňovém režimu. Autorizace hlídky nenašla odezvu?“

Indrapramit měl jeden z nejkamennějších výrazů mezi kvalifikovanými, v kamenných výrazech školenými příslušníky Policie města Bengálům. „Očividně ne.“

„Nu, když už jste online, vyřiďte jim, ať přivezou přepravku pro svědkyni.“ Ukázala na hyacintově zbarvenou papouščí kočku. „Já se o ni postarám.“

„Víte určitě, že je to ona?“

„Má ženskou tvář. Lotosové oči jako Draupádí.“

Zadíval se na ni.

Zazubila se. „Hádám.“

Ferron při prohledávání místa činu vypnula všechny své překryvy a informační kanály, ale policejní linka byla nezrušitelná. V rohu jejího rozhraní se diskrétně rozblikala ikona. Její žluť nevyhlížela vedle lososové a korálově červené barvy Truhlových pevně napjatých vnitřností příliš přitažlivě. Přijmout spojení byla záležitost pouhého mrknutí oka. Pixely se zamihotaly při dekódování a z jedné strany rozhraní vyjela Truhlova fotografie zaživa.

Truhla nebyl na pohled výrazný jedinec. Nestrojený, pomyslela si Ferron, pokud se jako strojenost nepočítalo pořízení světle hnědé pleti a černých vlasů s klasickými bráhmanskými rysy. To síťové jméno – Dexter Truhla; a nebylo by logičtější rovnou Dexter Rakev? – nasvědčovalo spíš okázalejší osobnosti. Ferron si to poznamenala; na takových drobných nesrovnalostech se buduje vyšetřování případu vraždy.

„Jak se tedy člověk od tohoto…“ Ferron ukázala na obrázek, jenž se měl vznášet i v Indrapramitově rozhraní, „… dostane k tomuhle?“ – mrtvola na koberci. „Navíc v zamčeném pokoji?“ Indrapramit pokrčil rameny. Zdálo se, že je v přítomnosti mrtvoly docela klidný a Ferron mrzelo, že na něm nedokáže přestat hledat známky stresu. Jeho optimalizace možná funguje. Doufat v něco takového nebylo nic opovážlivého a dobré terapie na posttraumatickou stresovou poruchu byly ve vývoji od prvních let století.

Jenže Indrapramit byl přistěhovalec; celá jeho rodina žila ve vesnici někde poblíž Mumbaí. Neměl tady nikoho blízkého a Ferron měla proto pocit, že je za svého parťáka odpovědná a musí na něj dohlížet. Aspoň tak si to zdůvodňovala.

Nadhodil: „Že by spolkl černou díru?“

„Líbí se mi žít v budoucnosti.“ Ferron zatáhla za lem areaktinové rukavice. „Tolik zajímavých způsobů, jak zemřít.“

* * *

Ferron a Indrapramit se na odchodu z budovy prodírali zástupem Truhlových sousedů. Byl to dům obydlený nepříbuznými lidmi. Truhla zjevně v Bengalúru žádnou rodinu neměl, ale přesto se zdálo, že se všichni (živí) obyvatelé tu zprávu doslechli a sešli dolů. Společné prostory byly přecpané starými i mladými, sourozenci, rodiči a bratranci – všichni kvíleli zármutkem, ronili slzy, opírali se jeden o druhého a dávali interview novinářům a blogbotům. Ferron vrhla jediný pohled na zástupce tisku v obytném komplexu i na ulici venku a přehodila si přepravku s kočkou do levé ruky. Sloupnutou dlaní se opřela o dveře na dvůr. Dveře se otevřely – nebylo myslitelné někoho zamknout uvnitř – a Ferron s Indrapramitem vyšli do stínu domácí solární farmy.

Stromy byly staré. Tenhle obytný blok už tady stál dlouho; dost dlouho na to, aby za sluncem se točící černé čepele spodních listů byly dlouhé jako Ferroniny paže. Někdo z domu je také pečlivě udržoval – byly otřené dočista měkkou tkaninou, aby na nich nezůstala žádná ulpělá částice. Čistými kanálky v jejich kmenech stékala vysrážená voda a shromažďovala se v podzemních nádržích.

Ferron se opřela o kmen a užívala si chládku. Zívla.

„Je vám dobře, šéfová?“

„Jsem unavená,“ přiznala Ferron. „Kdybychom nepotkali tuhle vraždu – jestli to tedy je vražda – byla bych teď v cyklu propadu. Musela jsem se znovu nadopovat a to bude mít kruté následky, až to přestane účinkovat.“

„Šéfová…“

„Je to teprve moje druhá osmačtyřicetihodinovka,“ mávla Ferron nad Indrapramitovými obavami rukou. Zlaté prsteny se zaleskly, ale žádný snubní mezi nimi nebyl. Krátké nehty měla pěstěné a snažila se, aby úprava vyhlížela jako profesionální práce, ze všeho nejvíc proto, aby měla připomínku, že si je nemá okusovat. „Na univerzitě jsem bývala v hypomanickém stavu celé týdny. Pomáhá to při biflování, víte?“

Indrapramit přikývl, ale netvářil se zrovna šťastně.

Podinspektorka setřepala z rukou zbytky areaktinu a protřela si unavené oči znecitlivělými prsty. Všechny informační překryvy se třásly, dokud ten pohyb neskončil. Pošta se hromadila – požadavky tisku, úřední papírování. Teď však nebyl čas to vyřizovat.

„V každém případě jsem se už znovu nadopovala, takže se mnou budete muset ještě nějakých čtyřicet hodin vydržet,“ upozornila ho. „Kde bychom podle vás měli začít?“

„Seznamy vyslýchaných,“ odpověděl Indrapramit pohotově. Sluneční farmou se vinuly popínavé fíky se zralými plody; vrchní konstábl zvedl ruku a jeden zlehka utrhl. Když mu mezi zuby praskl, rozhraním zarezonovala výrazná sladkost krupičkovité struktury. Byl to dobrý fík.

Ferron natáhla ruku a také jeden ukradla.

„Mňau?“ ozvala se kočka.

„Pst.“ Ferron si ze zpocených spánků odhrnula prameny vlasů, jež jí unikly z konzervativního drdolu. „Nechápu, jak můžete nosit ty těžké boty.“

„Moderní materiály,“ vysvětlil. S druhým fíkem v ústech ukázal bradou na její praktické sandály. „Čappály, když by se mohlo stát, že budete muset proběhnout přes rozbité sklo nebo vykopnout dveře?“

Přešla to mlčením. „Rodinu prozatím zvládnou nižší hodnosti. To jsou jenom orientační výslechy. Tady Předsedu Mňaua odnesu k technikům a nechám ji vyšetřit. Moment. Truhla byl zaměstnaný. Co a pro koho dělal?“

„Fyzik,“ odpověděl Indrapramit a přeposlal seznam spolupracovníků a názvů projektů spolu s krátkým popisem biotechnické firmy, pro kterou Truhla pracoval, stejně jako polovina bengalúrských zaměstnaných už od dob medicínské turistiky. Byla to pravděpodobně lepší práce než detektiv mordparty. „Distribuovaná práce. Většina jeho pracovní skupiny se ani nenachází v tomhle časovém pásmu.“

„Na co BioShell potřebuje fyziky?“

Indrapramit mlčky ukázal na listy slunečních stromů, jež při svém nepostřehnutelném pohybu za sluncem slabounce cinkaly. „Kvantové bioinženýrství,“ vysvětlil po přiměřené odmlce.

„A, správně,“ řekla Ferron. „No nic, technici budou chtít, abychom se jim nemotali pod nohama, než ohledají místo činu. Asi můžeme začít sestavovat seznam vyslýchaných.“

„Seznam vyslýchaných a oběd?“ nadhodil Indrapramit s nadějí v hlase.

Ferron se zdržela poznámky, že právě odešli z bytu s naruby obráceným nebožtíkem. „Masala dosa?“

Indrapramit se zazubil. „Opodál v ulici jsem zahlédl SLV.“

„Zavolám našim technikům,“ prohlásila Ferron. „Podíváme se, jestli se nám povede vyklouznout vchodem pro obsluhu a vyhnout se novinářům.“

* * *

Ferron a Indrapramit (a kočka) dorazili k zadnímu vchodu. Indrapramit zkontroloval bezpečnostní kamery v uličce za blokem; jeho informační kanál prozradil, že je s výjimkou popelářského auta opuštěná. Ale když Ferron použila svůj policejní průkaz – zakódovaný v Cloudu a přístupný přes Omni, který nosila na levém boku, aby vyvážila paralyzační pistoli – světla nouzového osvětlení lemující dveře pohasla z bílé na doutnající žlutou a vzápětí zhasla úplně.

„Hrome,“ utrousila Ferron. „Výpadek elektřiny.“

„V bloku se solární farmou? Jak to?“

„Uvolněný kontakt?“ nadhodila a zatřásla dveřmi, jestli se třeba západka nezasunula dřív, než proud vypadl. Kočka zaprotestovala. Ferron zlehka odložila přepravku stranou. Potom zlostně kopla do dveří a se zaklením stáhla nohu zpátky. Ovšem, čappály.

Indrapramit ji shovívavě pozoroval. „Neměla jste se znovu nadopovat.“

Pozvedla na něj obočí a opatrně položila nohu zpátky na zem. Prsty protestovaly. „Chcete mi naznačit, že bych měla modulovat svou reakci na stres, konstáble?“

„Pokud upravujete svoji biochemii…“

Vzdechla. „To není z práce,“ přiznala. „Způsobuje to moje matka. Dala se na Atavistic a…“

„Aha,“ prohlásil Indrapramit. „Utrácí vaše dědictví za virtuální život?“

Ferron odvrátila hlavu stranou. JEŠTĚ NĚCO HORŠÍHO, odtextovala. NEBUDE SCHOPNÁ PLATIT ARCHIVAČNÍ POPLATKY.

 

– NENÍ NA PODPOŘE? NEMĚLY BY TO POKRÝT SOCIÁLNÍ DÁVKY?

– JO, JENŽE ONA ŽIJE V ROZŠÍŘENÉ REALITĚ. BYLA GAMER ODJAKŽIVA, ALE OD OTCOVY SMRTI… JE TO ZÁVISLOST. ARCHIVUJE ÚPLNĚ VŠECHNO. UŽ OD DOBY, KDY JSEM BYLA MALÁ. JSOU TOHO TERABYTY. PETABYTY. YOTTABYTY. JÁ NEVÍM. A NALÉHÁ NA MNE, ABYCH JÍ „PŮJČILA“ PENÍZE.

„Húú,“ řekl. „To je zlé.“ Krátce ji pohladil po paži; soucit a lidské teplo.

Odtáhla se až po chvilce. Neprozradila mu, že tyhle účty už platí posledních osmnáct měsíců a že se to pomalu dostává do bodu, kdy si nebude moci dovolit matčin zvyk dál podporovat. Věděla, co musí udělat. Jenom nevěděla, jak se k tomu má přimět.

Matka je přece matka. Vytvořila na Ferron všechno, DNA počínajíc. Naprogramování k úctě a poslušnosti mělo hluboké kořeny. Povinnost. Štěstí. Nebo jak tomu chcete říkat.

V rozmrzelosti nad tím, že nenachází slova, aby to správně vysvětlila, dodala: „Potřebovala bych sehnat nějakou z těch záplat DNA, které se prodávají na černém trhu, a přeprogramovat své přehnaně přestavěné geny tak, abych se zbavila dceřiné oddanosti.“

Zasmál se, čehož chtěla docílit. „To můžete legálně v Rusku.“

„Propána,“ řekla. „Vy umíte člověka povzbudit. Poslyšte, co kdybychom…“ Než stihla navrhnout, aby zámek vypáčili, světla se zase rozsvítila, dveře konečně zaregistrovaly její autorizaci a cvaklo to v nich.

„No vida,“ prohlásil Indrapramit. „Mohlo to být horší.“

„Mňau,“ ozvala se kočka.

„Neměj obavy, Předsedo,“ odpověděla Ferron. „Na tebe bych nezapomněla.“

* * *

Na ulici panoval ruch: autorikši, cyklokluzáky, bicykly, pedestrialy a houfy chodců. Změť jazyků: kannadština, hindí, angličtina, čínština, japonština. Truhlův obytný blok se nacházel ve starší části Nového Města. Bylo to americké ghetto: většina místních obyvatel sem přišla za prací a angličtina byla jejich hlavním – a mnohdy jediným – jazykem. Když tu neměli rodinu, drželi při sobě. Truhlova adresa byla kdysi módní, ale nyní, padesát let po přestavbě, na ni přišly… ne sice zrovna zlé časy, ale přece jen období skromnější existence. Ulice stále připomínala lepší časy. Po obou stranách ji lemovaly hradby střapatých zelených kvádrů obytných bloků. Jejich středy prorůstaly černé sluneční stromy, aleje před nimi byly tvořeny peřestými cassiemi s větvemi obalenými růžovými, zlatými a červenohnědými květy.

Cassia, pomyslela si Ferron. Řecké slovo s nejistými předchůdci, pravděpodobně související s anglickým slovem Cassia, označujícím skořici. Ale tyto stromy neposkytovaly koření; černé lusky zlaté cassie jsou v ájurvédských tradicích velice účinným lékem a lusky růžové cassie jsou odpradávna používány jako projímadlo pro koně.

Ferron si znovu otřela z čela pot a – když už byla řeč o koních – přitáhla otěže bujnému rozletu svého klasického vzdělání.

Stěny a střešní zahrady obytných bloků hodně prozrazovaly o tom, kdo v nich žije. Dům, kde bydlel Truhla, byl udržovaný, zelený a bujný, plný plodů rajčat a lilků. Několik mladých lidí – pravděpodobně ještě školáků, třebaže ne nutně připravujících se na zaměstnání – lezlo po žebřících nahoru a dolů, plelo, hnojilo, sklízelo a čistilo okna tu a tam zastíněná dlouhou zelenou liánou sladkých brambor. Ale hned vedlejší blok byl natolik povadlý, že to bylo na pokutu. Sluneční stromy v jeho dvoře byly ochablé a vyhlížely nezdravě. Ferron za schnoucím listím na nejbližší stěně rozeznávala tenké trubky odkapávacích zavlažovačů.

Musela nahlas odfrknout, protože Indrapramit poznamenal: „Copak dělají s odpadovou vodou?“

„Možná je ten blok opuštěný.“ Nepravděpodobné. Poptávka po bydlení v Novém Městě nebyla tak malá, aby prázdný dům zůstal opuštěný příliš dlouho.

„Možná nemají na instalatéra.“

To Ferron přimělo znovu odfrknout a vykročit. Nicméně pořídila snímek umírajícího obytného bloku a poslala jej e-mailem na odbor životního prostředí. Ten pokutu udělí, pokud usoudí, že si ji případ zasluhuje.

Bufet Srí Lakšmí Venkatéšvara – SLV – se nacházel asi o sto metrů dál, stánek pod širým nebem stíněný hájkem biotechnicky upravených zederachů, jejichž tabulové listy se natáčely za sluncem. Hlad dosud Ferroninou znovunastartovanou hypománií nepronikl, ale přesto bylo rozumné se najíst: mozek nemusel být v takovém stavu, aby si všiml, že tělo potřebuje údržbu, ale její zanedbání by se následně připočetlo k účtu, který bude třeba nakonec skládat.

Ferron si poručila ohromnou palačinku plněnou bramborami a hráškem, kdežto Indrapramit balíček samos, a k tomu zelené kokosové mléko. Opovrhli stoly k stání v SLV a vydali se po ulici dál, až našli lavičku, na které se mohli najíst. Na obrazovce v jejím opěradle běžely zprávy a reklamy. Ferron odložila přepravku s kočkou na sedátko mezi nimi.

Indrapramit kolem nich kvůli soukromí spustil skin „to není – vaše věc“ a rozbalil první samosu. V blízkých stromech poletovalo hejno žlutozelených papoušků; asi deset nejodvážnějších slétlo dolů a začalo brousit po místech, kam mohly napadat drobečky. Před zrakem nepřipojeného světa se člověk za skin neschoval.

Indrapramit zesílil hlas, aby ho přes jejich hašteření bylo slyšet: „Neměla jste se znovu nadopovat.“

Dosa byla dobrá – právě tak křupavá, jak ji chtěla, a potřená červeným karí. Ferron z ní většinu snědla a přitom kopírovala jména ze seznamu Truhlových známých, o kterých se dosud vědělo. Teprve potom odpověděla:

„Většina vražd bývá vyšetřena v prvních osmačtyřiceti hodinách – pokud se vůbec vyšetří. Najít Truhlova vraha za trochu hypomanického rauše stojí.“

„V tomhle městě se vraždí častěji než jednou za dva dny, šéfová.“

„Jistě.“ Rozčilovalo ji to, ale nebyla vhodná doba dávat to najevo. Věděla, že Indrapramit má s ohledem na historii její rodiny skryté obavy, aby nepropadla návyku na chemikálie pro optimalizaci mysli a jejich zneužívání. Zbývající sousta dosy byla poslána za svými předchůdci a hrášek jí pukal mezi zuby. Obal skončil v koši na recyklovaný odpad vedle lavičky. „Nám ale nepřistane na stole každý případ, který se namane.“ Indrapramit jí hodil zmačkaný papír na hlavu. Ferron jej odrazila také do koše. „Ne, yaar. Jenom tenhle týden všechny.“ Cílené reklamy hrnoucí se z opěradla za Ferron byly zpracovány podle vědeckých poznatků tak, aby upoutávaly její pozornost, o to však byly otravnější. Nějaká až příliš přitažlivá občanka vykřikovala něco o programech optimalizace v geriatrii („Přiveďte své rodiče do moderního věku!“) a ve zprávách se – v přímém hlasitém kontrastu – mluvilo o nejnovějších objevech orbitálních teleskopů: nějaká hvězda v galaxii v Andromedě, vzdálená asi dvacet tisíc světelných let, podle všeho náhle začala vykazovat výkyvy v jasnosti, jež někteří astronomové pokládali za možnou předzvěst výbuchu novy.

Ta část mozku, která jí automaticky vytvářela takové asociace, spustila: Andromeda. Součást souhvězdí Uttara Bhádrapadá. Dvacátá šestá nakshatra v hindské astronomii, ačkoliv pro Řeky nebyla znamením zvěrokruhu. I Pegas byl součástí Uttara Bhádrapadá. Ferron ještě několik cyklů věnovala úvahám o tom, jestli snad není jiná než jen náhodná souvislost mezi legendárním hadem Ahirbudhniou, božstvem Uttara Bhádrapadá, a mořskou nestvůrou jménem Cetus, jež měla sežrat – pohltit, Řekové si potrpěli na melodramatičnost – připoutanou Andromedu.

Celá ta věc spadala pod vliv boha Aryamana, jehož stezkou byla Mléčná dráha – Nebeská Ganga.

Máte příliš vysokou kvalifikaci, madam. Ano, mohla být profesorkou, akademickou pracovnicí, jak snila její matka, po všech těch dlouhých hodinách strávených ve virtuálních reprodukcích mýtů okolního světa. Mohla jí být. Ale kdyby chtěla matce opravdu udělat radost, pustila by se i do egyptologie.

Jenže profesorkou není a je na čase, aby se myšlenkami vrátila zpátky k práci, kterou dělá.

Ferron zapnula informační kanály, které před návštěvou místa činu vypnula. Nerada používala skiny při práci: vyšetřování vraždy je značně závislé na nefiltrovaných vjemech, a když ze své reality odstraníte všechno, co vás rozčiluje a s čím nesouhlasíte, máte velkou šanci nepřehlédnout pravdu skrytou za zločinem. Jenže občas je třeba udělat výjimku.

Připojila se, zapnula filtry spamu a blokování reklam a prošla si složky Známých kontaktů. Pokud šlo o matku, vyžadovalo to ignorovat všechny čekací ikonky se lví hlavou, které blikaly v rohu překryvového pole – a nahromaděné zprávy i osobní vzkazy ve svém asimilátoru.

Lvi. Na vrcholu budovy parlamentu státu Kamátaka v Bengálům stojí socha lva se čtyřmi hlavami, střežícími čtyři hlavní světové strany. Starodávný symbol Indie byl zčásti důvodem, proč si Ferronina matka tu symboliku vybrala. Ale jenom zčásti.

Nastavila u těch zpráv příznak skrýt, přestože se přitom provinile schoulila, a soustředila se na pracovní e-maily.

Když zvedla hlavu, Indrapramit už dokončil vlastní výběr a skoncoval i se svými samosami. „Nuže, co máte?“

„Jenom tohle.“ Zkopírovala soubor s připravovanými výslechy do prostoru jeho hlavy.

Vrchní konstábl po přijetí zamrkal. „Ugh. To je víc, než jsem si myslel.“

* * *

Přední místa na jejím seznamu výslechů zaujímali spolupracovníci mrtvého na základě jednoduché logiky, že pokud někdo ví, jak obrátit člověka naruby, bude to pravděpodobně další fyzik. Indrapramit se vrátil do obytného bloku, aby pokračoval ve výsleších více či méně hysterických sousedů a pátral po jménu potenciální známosti, která měla dorazit na dostaveníčko.

Tenhle úkol sliboval nejméně zábavy. Jenže Ferron měla vyšší hodnost. Hodnost přináší výsady. Jednou bude Indrapramit sám posílat na nevděčnou a ošklivou práci své mladší kolegy.

Ukázalo se, že z nároží, na němž se ulice s Truhlovým obytným blokem protínala s hlavní třídou, jezdí autobus. Vzhledem k tomu, že to bylo tak blízko, mu dala přednost před mag-lev metrem, ale záhy svého rozhodnutí litovala, protože jeho trasa se opile klikatila snad po celém Bengálům.

Měla aspoň to štěstí, že našla volné sedadlo – nebyla špička. Zaregistrovala svou polohu na dispečinku, usadila se a povídala si s hyacintovou kočkou, protože bylo víc slunečno, než bylo záhodno, na to, aby se člověk plahočil pěšky. Každopádně to přečkala na přestupní zastávku; další autobus jel přímo do Univerzitní čtvrti, kde měla kanceláře BioShell.

Dalo se to čekat. Příhodná poloha pro lov mozků a snadná procházka pro každého zaměstnance BioShell, který také vyučuje. Podle počtu profesorů Těch-a-těch na Ferronině seznamu bylo takových dost.

Její technik, malý obtloustlý chlapík jménem Rávindra, ji dohonil, ještě když se opírala o teplé tónované okno druhého autobusu. Schody navzdory své tělnatosti vyskákal po dvou a s pomocí svého průkazu vyšetřovatele vystrnadil z místa občana sedícího vedle Ferron.

Na rozdíl od pořádkových strážníků, kteří už dávno pracovali jako distribuovaní zaměstnanci, technici vykonávali své funkce mezi zařízením a prostředky centralizované laboratoře. Dnes však Rávindra dorazil s vybavením pro práci v terénu. Zůstal stát, zapřel se o svislou tyč držadla a rozložil si brašnu na nyní neobsazeném místě do uličky, zatímco Ferron přemluvila kočku, aby vylezla z přepravky uložené pod sedadlem.

„Hodná číča,“ řekl Rávindra a probíral se hebkou srstí, až našel kontaktní bod za ušima zvířete. Jeho sonda po připojení tiše spokojeně pípla. Kočka úplně ochabla a začala příst. „Chcete kompletní download?“

„Všechno, co se vám podaří,“ přitakala Ferron. „Vypadá to, že byla vymazaná. Aspoň tedy nemluví.“

„To by mohlo být traumatem, šéfová,“ prohlásil pochybovačně Rávindra. „Jo, a už máme výsledky DNA. Tedy té vaší oběti naruby. Když jsem odcházel, zrovna začala pitva a doktor mi řekl, abych vám vyřídil, že na první pohled to vypadá, že všechny kousky tam jsou, i když ne nutně správně poskládané.“

„Nu, to je tedy úleva.“ Autobus se zakymácel. „Aspoň, že je to ta správná mrtvola.“

„Mňau,“ řekla kočka.

„Jakpak se jmenuješ, číčo?“ zeptal se Rávindra.

„Předseda Mňao,“ odvětila kočka sladkým hláskem dětské panenky.

„Ale ne,“ namítla Ferron. „Tak jsem jí začala říkat já.“

„Hm.“ Rávindra se zamračil na údaje, které se mu zjevně odvíjely v překryvovém poli. „Nakrmila jste ji, šéfová?“

„Jo,“ přiznala Ferron. „Abych ji vylákala zpod gauče.“ Přikývl a začal balit nádobíčko. Když odpojil sondu, řekl: „Stáhl jsem všechno, co tam bylo. Moc toho není. A odeberu vzorek tkáně pro další vyšetření, ale nemyslím si, že by ta kočka byla vymazaná.“

„Ale vždyť nic…“

„Já vím. Není vymazaná. Tahle je zbrusu nová. A vytvořila si k vám pouto. Blahopřeji, podinspektorko. Myslím, že máte kočku.“

„To přece nejde…“ vyhrkla a odmlčela se. „Už mám lišáka. Tedy lišáka své matky. Starám se jí o něj.“

„Moje,“ řekla kočka zřetelně, otřela si modro-žlutý čenich o rukáv Ferroniny uniformy a zanechala tam zachycené azurové chloupky.

„Myslím, že by si na sebe mohli zvyknout.“ Zavěsil si brašnu na rameno. „Každopádně není pravděpodobné, že by nám Předseda Mňao jako svědek byla k něčemu, ale projdu si ta data a dám vám vědět. Není toho ani jeden giga.“

„Zatraceně,“ ulevila si. „Doufala jsem, že viděla vraha. Ale i když je úplně nová… jak to, že si nevytvořila pouto s Truhlou?“

„Nenakrmil ji,“ vysvětlil Rávindra. „A nedal jí jméno. Ale je roztomilá.“ Poškrábal kočku za ušima. Přes obličej mu přelétl zvláštní výraz. „Víte, už dlouho si lámu hlavu nad tím, jak se stalo, že jste se rozhodla říkat si Ferron.“

„Moje matka říkávala, že mám hlavu tvrdou jako Železo.“ Ferron se podařilo zdržet se pokrčení ramenou, o němž věděla, že by působilo zoufale pubertálně. „Fascinoval ji Egypt, ale já jsem studovala klasiku – latinu, řečtinu, sanskrt. Trochu čínštinu. A líbil se mi ten název. Ferrum, železo. Ona mi tak neříká. Stále používá moje dětské jméno.“ I když za ni platím účty.

Lví tvář tam stále blikala, odsunutá stranou a bez odpovědi. Ferron ji v záchvatu podrážděnosti odstranila. Přece nezapomene zavolat.

Hned, jak budu mít čas, slíbila přízraku své matky.

Uvědomila si, že na ni Rávindra tázavě hledí. „Jak může klasicista skončit jako vyšetřovatel v mordpartě?“

Ferron odfrkla. „Už jste někdy zkoušel najít zaměstnání jako klasicista?“

* * *

Rávindra vystoupil na příští zastávce. Ferron se dívala, jak odchází a hvízdá na autorikšu, aby se vrátil do laboratoře. Poškrábala Předsedu Mňaoa pod bradou a vzdychla.

Za dalších několik minut vystoupila v univerzitní čtvrti, stále obtížená přepravkou s kočkou. Od zastávky to byla příjemná procházka navzdory vedru na konci období sucha. Byl konec června a Ferron si představovala, jaké to asi bývalo před Změnou, kdy by touhle dobou už monzunové deště zlomily vysokým teplotám vaz.

Cesta od autobusu jí trvala necelou čtvrthodinku, kočka podřimovala rozvalená v přepravce. V místech, kde se Ferron přepravka zlehka otírala o stehno, se na letních kalhotách šířila skvrna potu. Věděla, že jde po Truhlových stopách z těch vzácných dnů, kdy snad měl něco k vyřízení v kanceláři.

Když se Ferron blížila k Indickému přírodovědnému institutu, poznala, že se mění styl oblečení kolemjdoucích – převažovaly živé tkaniny uvědomělých Zelených a, ironicky, špatně padnoucí nemoderní oděvy studentů. Ulice mezi budovami a sochami kulturních hrdinů – R. K. Narayan, Ratan Tata, sněhobílí s vážnými nebo přísnými výrazy – se stále hemžily lidmi a budou ještě dlouho po setmění. Kolem si vykračovala profesorská kasta oblečená v salwar kameez; Ferron si byla až příliš dobře vědoma toho, že ten oděv by stál týdenní plat i hodně vysoce postaveného policisty.

Většina těch lidí byli zaměstnaní. Nosili salwar kameez nebo obleky a v jejich chůzi se projevovala cílevědomost – na rozdíl od většiny občanů, kteří nikam příliš nespěchali, zejména za denního horka. Pohyb po univerzitní čtvrti byl snadnější, protože zde provoz plynul účelně. Ferron, zvyklá kličkovat mezi lidmi na podporách zevlujícími u výkladů, nebo lidmi, kteří vyšli ven kvůli nařízenému tělocviku, cítila, jak z ní opadá stres mezi vší tou zelení, stromy a elegantními starými budovami univerzity z devatenáctého a dvacátého století, jež se tyčily všude kolem.

Když Ferron kráčela pod bradou Mohandáse Gádhího, přepadl ji známý stín podrážděnosti nad tím, že mezi sochami není zastoupen jeden z jejích osobních idolů, průkopnice práce žen u policie Kiran Bédi. Zato tam však za řadou dobře udržovaných květináčů stál hidžrovský aktivista Šabnam Mausi, což bylo do jisté míry uspokojivé.

Některé lidi znervózňovalo, když byli obklopeni takovým množstvím cihel, litého betonu a lomového kamene – odkazem chladnějších, energeticky náročnějších časů. Ferron věděla, že hlavní část univerzitních budov tvoří vhodnější zelené stavby, ale i tyhle do svého okolí celkem zapadaly. Stále však působily převažujícím dojmem návratu do jednodušších časů: řekněme 1870 nebo 1955. Ferron by sice nechtěla, aby celé město vypadalo takhle, ale považovala za dobré, že se něco z historie zachovalo.

Po průchodu areálem se Ferron vynořila do prestižní ulice s mnohem modernějšími budovami. Nesměla sem vjíždět větší vozidla než jízdní kola a vozovka se hemžila jimi, chodci i pedestrialy. Ferron minula stojánek s veřejnými bicykly a nově postavenou, dosud neobydlenou zelenou budovu. Listy jejích slunečních stromů byly dosud mladé, úzké a zavinuté. Zanedlouho se rozvinou a budova bude plně osídlena.

Samotná kancelář BioShell byla výstavní kousek v přízemí obchodního bloku s živou recepční za zamlženými stěnami z fotosyntetického skla. Nesnáším práci, ve které bych se nemohla ani zášťourat v nose, protože by to mohli vidět kolemjdoucí. Lerron se ovšem nerozhodla vyhlížet tak dekorativně jako recepční. Trocha přísné nevzhlednosti jí pomáhala v práci.

„Dobrý den,“ pozdravila Ferron, zatímco si recepční odhrnula hnědé vlasy přes rameno. „Jsem policejní podinspektorka Ferron. Přišla jsem navštívit doktora Ráa.“

„Chviličku, madam,“ odpověděla recepční a vlídně ukázala na křeslo.

Ferron srazila paty do přehlídkového pohovu a lhostejně vyčkávala. Trvalo jenom několik vteřin, než se na duhovce recepční zamihotaly zelené odlesky.

„První dveře napravo a po schodech nahoru. Potřebujete průvodce?“

„Ne, děkuji,“ odpověděla Ferron. Byla ráda, že se nezeptala na kočku. „Myslím, že to najdu.“

Byl tam sice výtah pro postižené, ale ke schodům to nebylo o mnoho dál. Ferron pronesla Předsedu Mňaa požárními dveřmi na vrcholu schodiště a na chvilku se zastavila, aby popadla dech. Z nejbližší místnosti, jejíž dveře zely dokořán, doléhalo ven nepřetržité hučení.

Ferron opatrně přešla po bujném biokoberci posetém fialovými a žlutými kvítky, a zlehka zaklepala. Přes hučení se ozval hlas: „Namaskár!“

Doktor Ráo byl vysoký štíhlý muž s očima lemovanýma hlubokými vráskami. Kráčel mírnou rychlostí na běžeckém trenažéru, před sebou na otočném rameni staromódní klávesnici a monitor. Když Ferron vešla, odsunul rameno stranou, ale šlapal dál. Monitor ztemněl a žlutá kontrolka změnila barvu na zelenou; nyní Ráo nabíjel baterie.

„Namaskár,“ odvětila Ferron. Snažila se na ten stolek s chodícím pásem necivět příliš nápadně.

Podle všeho se jí to nezdařilo.

„Součást mé optimalizace, madam,“ vysvětlil Ráo a omluvně pokrčil rameny. „Mám fibromyalgii a mírné cvičení mi pomáhá. Vy jste určitě ta podinspektorka. Jak vy si užíváte svého nařízeného tělocviku? Nesete se s velkou sebedůvěrou.“

„Já se věnuji kalari payat,“ jmenovala Ferron jihoindické bojové umění. „V mé práci je to užitečná věc.“

„Nu, doufám, že nebudete pokládat za nutné zkoušet si to na mně. To je kočka?“

„Promiňte, saabe,“ řekla Ferron. „To je pracovní záležitost. Může počkat venku, jestli vám vadí…“

„Ale vůbec ne. Naopak jsem milovník koček. Můžete ji pustit ven, jestli se nebojí.“

„Veeennn!“ prohlásila Předseda Mňao.

„Tím je, myslím, rozhodnuto.“ Ferron rozepnula přepravku, hyacintová papouščí kočka vyběhla ven a vyskočila na zábradlí trenažéru.

„Nirandžana?“ vyhrkl Ráo překvapeně. „Promiňte, madam, ale co děláte s kočkou doktora Truhly?“

„Vy tu kočku znáte?“

„Samozřejmě.“ Přestal šlapat a poškrábal kočku pod bradou. Natáhla krk jako líný had a umně balancovala na čtyřech narcisových tlapkách. „Chodí sem zhruba dvakrát do měsíce.“

„Nová!“ nesouhlasila kočka. „Kdo jsi?“

„Nirandžano, já jsem Ráo. Přece mě znáš.“

„Rrráááo?“ Kočka zvědavě naklonila hlavu. Rezolutně prohlásila: „Nová! Moje jméno Předseda Mňao!“

Doktor Ráo svraštil čelo. Přes hlavu kočky se zeptal Ferron: „Je Dexter s vámi? Je v pořádku?“

„Obávám se, že právě proto jsem tady,“ vysvětlila Ferron. „Mám smutnou povinnost vás informovat, že Dexter Truhla byl podle všeho během noci ve svém bytě zavražděn. Saabe, zákon vyžaduje, abych vás upozornila na to, že tento rozhovor je nahráván. Cokoliv řeknete, může být zahrnuto mezi důkazy. Máte právo své odpovědi posílat na skin, nebo neposkytnout informace, ale pokud se rozhodnete to udělat, za jistých okolností může soud povolit stažení a dekódování souvisejících vzpomínek z Cloudu. Rozumíte tomuto upozornění?“

„Propána,“ řekl doktor Ráo. „Když jsem volal policii, netušil jsem…“

„Já vím,“ přikývla Ferron. „Ale rozumíte tomuto upozornění, saabe?“

„Ano,“ prohlásil. Žlutý bod na periferii zorného pole Ferron zezelenal.

Otázala se: „Potvrzujete tedy, že je to jeho kočka?“

„Poznal bych ji kdekoliv,“ ujistil ji doktor Ráo. „Má velice nápadné zbarvení. Dexter ji sem brával docela často. Byla vymazána? To je hrozné.“

„To Vyšetřujeme,“ řekla Ferron s úlevou, že rozhovor už zase řídí ona. „Obávám se, že budu potřebovat podrobnosti toho, na čem pan Truhla pracoval, jeho kontakty, jakékoliv milostné vztahy, konkurenty nebo soupeře z profese…“

„Samozřejmě,“ přisvědčil doktor Ráo. Přitáhl si své uživatelské rozhraní zase zpátky a začal ťukat do klávesnice. „Sestavím vám seznam. Pokud jde o to, na čem pracoval – obávám se, že se to dotýká mnoha obchodních tajemství, ale jak jistě víte, jsme firma pro biomedicínské inženýrství. Dexterův konkrétní projekt byly aplikace čtyřrozměrného inženýrství.“

„Obávám se, že mi to nic neříká,“ přiznala Ferron. „Pochopitelně.“ Stiskl klávesu. Kočka mu nahlížela přes rameno, očividně fascinovaná blikajícími světly na monitoru.

Ve Ferronině překryvu naskočil hyperlink. Přijala jej a dostalo se jí stručného poučení o oboru teoretické fyziky, jenž se zabýval inverzí třírozměrných struktur v prostoročasu. Dlaně jí zvlhly studeným potem. Namluvila si, že to dělá jenom její druhé hypomanické nadopování.

„Operace uvnitř neotevřeného srdce,“ řekla. Za vrcholných dob zdravotnické turistiky ekonomika Bengalúru vzkvétala. Dnes, kdy lidé už tak rozmařile necestovali, našli jiné způsoby, jak prosperovat, ale přesto stát zůstával jedním z center indické lékařské technologie. Ferron zvažovala možné aplikace chirurgie na dálku a pravděpodobný ekonomický dopad takové technologie.

„Jistě. Anebo vyjmutí apendixu bez jizvy. Vkládání kmenových buněk do kostní dřeně bez pooperačního traumatu, takže se tělo může soustředit na léčení choroby místo léčení infekce a ran. Je to revoluční. Pokud se nám to podaří uskutečnit.“

„Saabe…“ Pohladila Předsedu Mňaa po úhledné azurové hlavě. „Dalo by se to použít jako zbraň?“

„Cokoliv se dá použít jako zbraň,“ opáčil. Snad trochu příliš rychle? Ale vodivost jeho pokožky a srdeční tep neodhalovaly žádný klam, žádné zatajování. „Poslyšte, podinspektorko, dala byste si kávu?“

„Hrozně ráda,“ přiznala.

Klepl na několik dalších kláves a sestoupil z trenažéru. Ferron by pokládala psaní na klávesnici za značně neefektivní, ale jemu práce i tak podle všeho odsýpala.

„Náboženské důvody, saabe?“ zeptala se.

„Hmmm?“ pohlédl na monitor. „Ne. Jsem jenom výstřední. Raději pracuji vždycky jen s jedním informačním proudem. A rád odděluji práci a soukromí.“

„Aha,“ zasmála se Ferron a vydala se s ním přes kancelář k soupravě starožitných lakovaných židlí. Předseda Mňao odcupitala za nimi, zastavila se, aby očichala neznámý koberec, a vyválela se na jednom obzvlášť bujném místě. Ferron s pocitem zásadního přiznání dodala: „Také někdy vypínám své informační kanály. Obalím se skinem. Pomáhá mi to v soustředění.“

Mrkl na ni.

Vyzvala ho: „Povězte mi tedy něco víc o Dexterovi a jeho kočce.“

„Nu…“ Provinile se ohlédl po Předsedovi Mňaovi. „Byla velmi vyspělá. Očividně se jí hodně věnoval. Úplné věty, rozhovor zhruba na úrovni bystrého pětiletého dítěte. Mimochodem, je to jedna z našich konstrukcí.“

„Papouščí kočky?“

„Hyacintová varianta. Příští rok se chystáme uvést na trh variantu Eclectus. Karmínová a švestková barva. Víte, že se dožívají mnohem vyššího věku než přírodní materiál? Papouščí kočky by se měly dožívat třiceti až padesáti let, ačkoliv ta konstrukce samozřejmě není na světě dost dlouho na experimentální ověření.“

„To jsem nevěděla. A doktor Truhla…“ Odmlčela se a porovnala seznam nepřátel a kontaktů, který jí poskytl doktor Ráo se soubory a hlášeními ze tří výslechů, jež přišly od Indrapramita během posledních pěti minut. Vtíravě tam také blikala další žádost o kontakt od matky. Zamítla ji. „Jak jsem pochopila, nenarodil se tady.“

„Přicestoval,“ řekl doktor Ráo tlumeně. „Z Ameriky.“

„Hm,“ pozastavila se nad tím Ferron. „Přestěhoval se za prací? Středověká praxe. Jak BioShell ospravedlnila ty náklady – a uhlíkovou zátěž?“

„Jeho unikátními schopnostmi. Vlastně nabíráme lidi z mnoha koutů světa. Byl tady oblíbený, odváděl skvělou práci a byl dostatečně okouzlující – a nadaný – na to, aby mu kolegové prominuli jisté… výstřelky v jeho optimalizaci.“

„Výstřelky…?“

„Pronásledovaly ho deprese, madam,“ objasnil doktor Ráo. „Byl náchylný k poměrně závažným záchvatům existenciální beznaděje. Léky a chirurgické zásahy je sice přiměřeně potlačovaly, takže mohl normálně žít a pracovat, ale zase ne dostatečně na to, aby… aby se cítil úplně dobře.“

„Když říkáte existenciální beznaděj…“ Ferron byla mistrem nedořečených pochybností.

Doktor Ráo byl zjevně plně ochoten zaplňovat prázdná místa v jejích vědomostech. „Zpochybňoval hodnotu a význam v podstatě každého lidského snažení. Samotné existence.“

„Byl tedy tak trochu nihilista?“

„Nihilismus popírá hodnotu. Dexter byl ochoten věřit, že soucit má hodnotu – tedy ne sám o sobě, ale přisouzenou hodnotu. Věřil, že to nejlepší, o co může lidská bytost usilovat, je zmírnění utrpení.“

„To vysvětluje jeho síťové jméno.“

Doktor Ráo se uchechtl. „Že ano? Každopádně byl geniální.“

„Předpokládám, že to znamená, že BioShell jeho ztrátou utrpí.“

„Projekt čtvrté dimenze se bez něj rozpadne,“ upřesnil doktor Ráo otevřeně. „Budeme muset hledat po celém světě, abychom ho nahradili. A to rychle, protože už se připravovalo zveřejnění technologie.“

Ferron pomyslela na osobu obrácenou naruby uprostřed koberce, byt připravený na intimní večeři pro dva. „Doktore Ráo…“

„Ano, podinspektorko?“

„Podle vašeho odhadu, spáchal by Dexter Truhla sebevraždu?“

Sepjal prsty před sebou a vzdychl. „Je to… možné. Ale byl velmi oddán své práci a jeho psychologická hodnocení nenasvědčovala bezprostřednímu nebezpečí. Nerad bych si myslel, že to byl ten případ.“

„Protože máte pocit, že jste mohl udělat víc? Nemůžete nikoho zachránit před ním samým, doktore.“

„Někdy stačí slovo v temnotách,“ namítl.

„Doktor Truhla pracoval z domova. Měl tam nějaké laboratorní zařízení? Je možné, že by zahynul při nehodě?“

Doktor Ráo pozvedl obočí. „Obávám se, že jste ve mně vzbudila zvědavost ohledně způsobu jeho skonu. Neměl by mít doma žádné naše speciální zařízení, laboratoř má zařízenou u nás a jeho domácí práce se měla omezovat na teorii a analýzu. Ale pochopitelně tam bude mít celou řadu uživatelských rozhraní.“

Dorazila káva. Přinesl ji usměvavý mladý muž, jenž položil podnos na stolek a beze slova se vytratil. Nepochybně velmi rád, že je zaměstnaný.

Když doktor Ráo naléval kávu ze solidní staré kameninové karafy, přešel na nezávazný hovor. „Vzrušující zprávy o galaxii v Andromedě, že? Tu hvězdu pojmenovali Al-Rahmán.“

„Myslela jsem, že se hvězdy dnes pojmenovávají souřadnicemi a katalogovými čísly.“

„To ano,“ přisvědčil doktor Ráo. „Ale pro tuhle je trocha romantiky přiléhavá. Vzhledem k tomu, jací lidé jsou, by ji někdo pojmenoval tak jako tak, kdyby se k tomu vědecká komunita neměla. A Abd Al-Rahmán Al-Súfí byl první astronom, který galaxii v Andromedě popsal někdy kolem roku 960 našeho letopočtu. Nazýval ji ‚obláček’. Má také jméno Messier 31…“

„Myslíte si, že to je předzvěst nový, saabe?“

Podal jí kávu – voněla sytě a draze, pravděpodobně původem z hor – a nabídl jí smetanu a cukr. Kleštičkami si dala do šálku jednu kostku, přimíchala smetanu a z talířku, který jí přistrčil, si vybrala citronovou sušenku.

„Tak to říkali ve zprávách,“ odpověděl.

„Znamená to, že tomu nevěříte?“

„Jste bystrá,“ pravil obdivně.

„Vyšetřuji vraždy,“ připomněla mu.

Sáhl do kapsy a vytáhl malý injekční přístroj. Když si jej přitiskl ke kůži, stříkačka znepokojivě zasyčela. Trhl sebou.

„Inzulín?“ zeptala se Ferron a zdržela se vrcholně netaktní otázky, proč se nenechal ošetřit kmenovými buňkami, jestli je diabetik.

Zavrtěl hlavou. „Skotofobin. Také součást mé optimalizace. Mám problémy s krátkodobou paměti.“ Vybral si čokoládovou sušenku a rázně se do ní zakousl.

Sama tu látku užívala ve škole, a když se biflovala na policejní zkoušky. Nenechala se tím nijak vykolejit. „Vy si tedy myslíte, že ta hvězda…“

„Al-Rahmán.“

„… Al-Rahmán. Vy si myslíte, že se z ní nestane nova?“

„Nu, možná ano,“ připustil „Ale co byste řekla, kdybych vám prozradil, že v kolísání její jasnosti je zákonitost vyjádřená opakovanou řadou prvočísel?“

Ostrá kyselost lineckého těsta s příchutí citronu se jí v ústech změnila v písek. „Promiňte?“

„Někdo nám signalizuje,“ řekl doktor Ráo. „Nebo bych spíš měl říci signalizoval nám. Kdysi hodně, hodně dávno. Někdo s technikou potřebnou k tomu, aby vyladil výkon své hvězdy.“

„Vysvětlete mi to blíž,“ vyzvala ho a odložila zbytek sušenky na talíř.

„Al-Rahmán se nachází víc než dva a půl milionu světelných let daleko. To znamená, že jeho světlo, které dnes vidíme, bylo modulováno v době, kdy na stromě hominidů pučel první identifikovatelný výhonek člověka. I kdybychom dokázali na signál odpovědět… Je vysoce pravděpodobné, že už nikdo z nich neexistuje. Je to jenom vzkaz v láhvi. Byli jsme tady.“

„Ve zprávách říkali dvacet tisíc světelných let.“

„Ve zprávách,“ ušklíbl se. „Popíšou někdy správně práci policie?“

„Nikdy,“ prohlásila Ferron procítěně.

„S vědou je to stejné.“ Zvedl hlavu, když osvětlení potemnělo. „Další výpadek proudu.“

Ferron kdesi v koutku mozku zalechtala nezformovaná myšlenka. „Máte solární farmu?“

„BioShell je úplně soběstačná,“ potvrdil jí. „Musí to být nějaká vada, ale ještě jsme nepřišli na to, kde. Každopádně to za chvilku zase naskočí. Všechna naše důležitá zařízení mají individuální zdroje energie.“

Vsunul do úst poslední kousek sušenky, a zatímco žvýkal, zamyšleně míchal kávu. „Je pravděpodobné, že vesmír je – nebo byl – plný inteligentních druhů. A že my se s žádným z nich nikdy nesetkáme. Kvůli obrovským vzdálenostem a časovým škálám. My jsme schopni posílat signály do vesmíru posledních dvě stě let – no dobře. Porovnejte si to s Al-Rahmánem.“

„To je hrozné,“ pronesla Ferron. „Začínám oceňovat perspektivu doktora Truhly.“

„Je to strašné,“ souhlasil doktor Ráo. „Strašné i úžasné. V některých ohledech si říkám, jestli se vůbec můžeme někdy ještě víc přiblížit pochopení boží tvářnosti.“

Zamyšleně popíjeli kávu a dívali se na sebe přes podnos a nízký lakovaný stolek.

„Mléko?“ ozvala se Předseda Mňao. Ferron opatrně nalila trochu na talířek a předložila jí je.

Doktor Ráo řekl: „Víte, galaxie v Andromedě a naše Mléčná dráha se jednoho dne srazí.“

„Jednoho dne?“

Usmál se. S jeho vráskami kolem očí to dělalo divy. „Asi tak za čtyři a půl miliardy let.“

Ferron znovu pomyslela na Uttara Bhádrapadá a na Nebeskou Gangu a na Aryamanův dům – v metafyzickém slova smyslu – když se vydal na tu cestu po nebi. Na takovou vzdálenost trvalo dva a půl milionu let jenom dohlédnout tak daleko.

„V tom případě na to nebudu čekat.“ Dopila kávu a rozhlédla se po kočce. „Nepředpokládám, že bych si mohla před odchodem prohlédnout laboratoř doktora Truhly.“

„Ééé,“ přemítal doktor Ráo, „myslím, že to bychom mohli, a možná i víc.“

* * *

Laboratorní prostory, o něž se Truhla dělil se třemi dalšími výzkumníky, prozrazovaly firemní bohatství BioShell. Bylo to bludiště stolů a neznámého zařízení, nad nímž oči přecházely. Ferron poznala sekvencér genů, čtyři nebo pět mikroskopů a odstředivku, ale na většinu ostatních její omezené znalosti biotechniky nestačily. Nápadné bylo, že téměř všechny předměty v místnosti byly vyvedeny ve smaragdové a zlaté barvě, firemních barvách BioShell.

Postřehla spojovací dveře do skleníku, v němž bujně rostly pravděpodobně prototypové rostliny, a na opačném konci sálu hučely řady kondenzátorů vedle otáčivých dveří lemovaných jinovatkou. Žena černé pleti v laboratorním plášti s kudrnatými, nakrátko ostříhanými vlasy tiskla oči k mikroskopu a ruce měla zasunuté do manipulačních rukávů. Mikrochirurgie?

Ferron se zastavila, ale doktor Ráo ji gestem vybídl, aby šla dál.

„Nebudeme ji rušit?“

„Doktorka Nnebuogor určitě všechno odskinovala, snad kromě požárního poplachu,“ ujistil ji doktor Ráo. „Jediný způsob, jak ji vyrušit, by byl přijít k ní a šťouchnout do ní. Což bych nedoporučoval,“ zvedl varovně ukazováček, „protože je nejspíš zabraná do práce na té nové generaci papouščích koček, o které jsem se vám zmínil.“

„Nnebuogor? Ona je Nigerijka?“

Doktor Ráo přikývl. „Absolvovala vzdělání v Káhiře a v Bengalúru. To, že začala pracovat pro BioShell, byla pro nás opravdová výhra.“

„Zaměstnáváte hodně farangů,“ zkonstatovala Ferron. „A ne prostřednictvím teleprezence.“ Očekávala, že se Ráo bude ježit, ale zřejmě zvolila správný tón, protože jenom pokrčil rameny.

„Naši výzkumníci potřebují mít přístup do zdejší laboratoře.“

„Mňau,“ ozvala se Předseda Mňao.

„Může také?“ otázala se Ferron.

„My jsme kočkám nakloněni,“ ujistil ji Ráo s letmým úsměvem. Ferron tedy položila přepravku na zem a otevřela dvířka. Ráo měl trochu zrychlený tep a Ferron se přistihla, že se dívá stranou, zatímco si upravoval kalhoty a otřepával smítko z rukávu.

Předseda Mňao se pomalu vynořila, přitištěná k jedné stěně přepravky. Bez mrknutí zvedla hlavu k nábytku a zařízení a netrvalo dlouho a hotovila se k výskoku na stůl. Doktor Ráo rázně napřáhl ruku.

„Nešplhat, neskákat,“ řekl. „Nebezpečné. Poraní.“

„Poraní?“ Kočka protahovala R tak roztomile, že k tomu musela být zkonstruovaná. „Neskákat?“

„Ne.“ Ráo se obrátil k Ferron. „Reakci na příkaz Nejsme do nich zabudovali napevno. Myslím, že v tomhle ohledu jsou naše papouščí kočky lepší než ty nepřekonstruované. Ovšem… pořád jsou to kočky.“

„Ovšem,“ přisvědčila Ferron. Pozorovala, jak Předseda Mňao prozkoumává nové prostředí a otírá se tvářičkou o to či ono. „Máte nějaké mazlíčky?“

„Často si bereme domů úspěšné prototypy,“ řekl. „Byla by škoda je zničit. Mám papouščí kočku – červeno-šedou – a zlatého lemura. Samozřejmě biotechnicky vyrobeného. Přírodní jsou chránění.“

Za jejich přihlížení se hyacintová kočka potulovala kolem a očichávala každý povrch. U jedné pracovní stanice se dlouze zastavila, než si ji označkovala lícní žlázou, a s komicky přehnaným překvapením prohlásila: „Moje! Moje vůně.“

Pod stolem byl zastrčen košík vystlaný syntetickým flaušem. Kočka se k němu naklonila, natáhla krk a opakovaně hluboce čenichala.

„Už jsi tady byla?“ zeptala se Ferron.

Předseda Mňao se na ni podívala, oči vyvalené úžasem nad zjevnou Ferroninou nedovtipností, a prohlásila: „Nová!“ Skočila do košíku, schoulila se v něm a opakovaně hluboko zatínala drápky do flauše.

Ferron se přinutila přestat si hryzat nehet palce. Strčila ruku do kapsy uniformy. „Jsou všechny vaše hyacintové kočky klony?“

„Všechny jsou blízce příbuzné, ale ne, klony to nejsou,“ odpověděl doktor Ráo. „A i kdyby byla klon, odlišovala by se malými rozdíly v rozložení barevných polí.“

V tu chvíli doktorka Nnebuogor vzdychla, ucouvla od svého stroje, vytáhla ruce z rukávů a zatřepala prsty jako hudebník po cvičení. Když se otočila a uviděla je, trhla sebou. „Jé, promiňte. Měla jsem zapnutý skin. Namaskár.“

„Mňau?“ nechala se slyšet kočka z přivlastněného košíku. „Ahoj, Nirandžano. Kde je Dexter?“ zajímala se doktorka Nnebuogor. Ferron ucítila, že vědkyně čte její meta-tagy. „A – promiňte, strážníku – proč je tady policie?“

„Vlastně pro vás mám špatné zprávy,“ oznámila Ferron. „Dexter Truhla byl podle všeho včera v noci zavražděn.“

„Zavražděn…“ Doktorka Nnebuogor se jednou rukou opřela o hranu stolu. „Zavražděn?“

„Ano,“ potvrdila Ferron. „Jsem policejní podinspektorka Ferron.“ Což už doktorka Nnebuogor ví. „A obávám se, že vám budu muset položit několik otázek. A také se prostřednictvím teleprezence obrátím na další výzkumníky, kteří používají vaše zařízení. Najde se tady nějaký nerušený kout, který bych k tomu mohla využít?“

Doktorka Nnebuogor se tvářila otřeseně. Rukou, kterou se neopírala o stůl, si zakrývala ústa. Ferronin datový proud ukazoval, že má zvýšený tep a že chladný pot zvýšil vodivost její pokožky. Vina, nebo zármutek? Na to, aby to poznala, bylo příliš brzy.

„Můžete si půjčit moji kancelář,“ navrhl doktor Ráo. „Budu rád, když mé nabídky laskavě využijete.“

* * *

Výslechy zabraly větší část dne a večera a přinesly Ferron velmi málo nových informací – ano, lidé by kvůli tomu, na čem Truhla pracuje – pracoval – pravděpodobně zabíjeli. Ne, nikdo z jeho kolegů neměl důvod. Ne, o jeho milostném životě nic nevědí.

Ferron předpokládala, že by technicky vzato mohla vláčet přepravku s kočkou celou noc s sebou, ale její byt neležel příliš daleko od univerzitní čtvrti. Nacházel se v příbuzenském obytném bloku, plném jejích strýců, bratranců a sestřenic, prarodičů, pra-prarodičů, jejích sester a jejich manželů (a v jednom případě i manželky). Finanční výhodnost společného bydlení byla jediným důvodem, proč si mohla svou matku dovolit podporovat tak dlouho.

Rozhlédla se po pedestrialu, protože na autobus neměla náladu a měla pocit, že toho před večeří už nachodila dost – a tady byl, jako na zavolanou. S přepravkou vyváženou na držadle na něm neomylně kličkovala mezi ostatním provozem a těšila se z větru ve vlasech a z podrážděného troubení rozlévajícího se po širokých třídách.

Mohla jízdu podniknout na autopilota, a proto druhou část své pozornosti věnovala zadávání faktů do expertního systému policie. Doyle věděl všechno o všem, a třebaže si nebyl vědom sám sebe a nebyl samostatný v tom smyslu, jaký má většina lidí na mysli, když se řekne umělá inteligence, konkuroval trénovanému lidskému mozku v rozpoznávání zákonitostí a souvislostí – a se svým suprachlazením byl i podstatně rychlejší.

Pověděla mu i o takových podivnostech, jako byla reakce Předsedy Mňaa na zavedení do společné laboratoře, o niž se Truhla dělil se třemi dalšími výzkumníky BioShell.

Doyle spolykal všechno, co mu Ferron mohla poskytnout, tak rychle, jak mu to dokázala oznámit. Věděla, že ve svých útrobách propojí tyto informace s Indrapramitovými zprávami i se zprávami strážníků a techniků přidělených k tomuto případu.

Napadlo ji, že možná potřebují něco víc. Když ji pedestrial složil v postranní ulici, kde bydlela, poslala výzvu Damini, své oblíbené archinformátorce. „Nazdar,“ pozdravila, když se Damini ozvala.

„Nazdar, šéfová. Co potřebujete?“

Ferron propustila pedestrial zpět do městské dopravy. Odfrčel, nejspíš už přivolaný dalším zákazníkem. Ferron jej zabavila na základě své policejní autorizace. Pokoušela se najít v sobě trochu provinilosti, ale už se příliš zpozdila s návštěvou u matky – a za poslední dobu ignorovala další dvě zprávy. Nejspíš už bylo příliš pozdě na to, aby zabránila krvavému střetu, ale mít nevyhnutelné za sebou také nebylo k zahození.

„Můžete mi vyhrabat všechno, co půjde, na dnešní oběť? Dexter Truhla, rodilý Američan, zaměstnaný v BioShell. Tak daleko do minulosti, kam se jen dostanete, všechny stopy, které mohl zanechat pod jakýmkoliv jménem nebo přezdívkou.“

„Záznamy od školního zubaře a dětské příspěvky z fór v Bonbónkově,“ prohlásila Damini nevážně. „Rozumím. Až budu hotová, šoupnu to do Doyla.“

„Můžete mi také dát vědět? I kdyby bylo pozdě? Jsem nadopovaná.“

„Já budu taká,“ odvětila Damini. „Tohle bude chvíli trvat. Ještě něco?“

„Nic, pokud ovšem nemáte k dispozici nějakou rodinnou terapii.“

„Pche,“ prohlásila archinformátorka. „Všichni mluví a nikdo neposlouchá, co říkají ti ostatní. To bych vám stejně nepomohla. Dobře, ozvu se později.“ Zmizela právě ve chvíli, kdy Ferron došla do haly obytného bloku.

Bylo po večeři, ale polovina rodiny se zdržovala ve společných prostorách a dívala se na zprávy, anebo hrála hry a předstírala, že si zpráv nevšímá. Ferron věděla, že je marné pokoušet se proplížit kolem síní s podlahou ze syntetického mramoru, lehátky, polštáři a kouty zarostlými zelení. Snaha o proklouznutí by je naopak jenom povzbudila k tomu, aby ji zdrželi o to déle.

Informace doktora Ráa o prvočíselné posloupnosti už pronikla mimo vědecké kruhy – anebo byla zveřejněna – a nekonečné procesí komentátorů ji rozebíralo méně pečlivě volenými slovy, než se to podařilo jemu. Starší bratranci a sestřenice se Ferron vyptávali, jestli už novou zprávu o té hvězdě slyšela, dvě sestry a jeden strýc jí oznámili, že se po ní shání matka. Všichni synovci a neteře a malí bratranci a sestřenice si chtěli prohlédnout kočku.

Stárnoucí mausi udělila Ferron pětiminutovou přednášku o tom, jak by malá kosmetická operace zvýšila její hodnotu na sňatkovém trhu a jestli by neměla zvážit zesvětlení své mahagonově hnědé pleti na „hezčí“ snědou. A jako kouzlem se v tetině ruce objevil talíř idli a sambaru a odtamtud se přesunul do ruky Ferron. „A jak vůbec upoutáš nějakého muže, když jsi tak hubená?“

Ferron trvalo dvacet minut, než prokličkovala do svého malého bytečku, jenž byl stále nachystán na spaní tak, jak jej před třemi dny opustila. Přiběhl ji přivítat Saza, závěj té nejjemnější představitelné stříbrné a uhlově černé srsti na drobných nožkách, z níž trčela usměvavá trojúhelníková tvářička s očima jako černé drahokamy. Jeho předky byly lišky chované v Rusku na kožešinu. Výzkumníci s nimi experimentovali a šlechtili je k poddajnosti. Ukázalo se, že k proměně divokého zvířete v domácího mazlíčka stačí pouhých několik generací.

Ferron poněkud zneklidňovala etická stránka věci. Ale to jí nijak nebránilo Sazu adoptovat, když o něj její matka ztratila zájem. Lišky už nebyly nejnovější trend; v módě byly biotechnicky vyrobené kočky a také lemuři – a přísavní mazlíčci mezi těmi, kdo chtěli vypadat odvážně.

Po všem tom spěchu ji nyní přepadla prudká touha oddálit nevyhnutelné. Odložila přepravku s Předsedou Mňaem nahoru na skříň a vzala Sazu do solární farmy na několikaminutové proběhnutí v relativním chladu noci. Když se nabažil honění papoušků, odvedla ho zpátky domů, vyčistila mu záchodek, svlékla si propocenou uniformu a šla se osprchovat. Když si myla hlavu, uvědomila si, že nemá tušení, čím má Předsedu Mňaa krmit. Mohla by žrát liščí krmivo. Ferron bude muset přijít na to, jak pro ni vyčlenit část bytu… aspoň dokud si nebude jistá, že Saza nepovažuje papouščí kočku za vhodnou půlnoční svačinku.

Oblékla si civilní oděv – sal war kameez a bosé nohy – a pokusila se přehradit byt nábytkem. Než odešla, položila obětní balíčky kumkumu a několik květů měsíčku z truhlíků v patiu na podnos před svým idolem Varuny, boha souladu, pořádku a zákona.

* * *

Ferron se neobtěžovala s vysoušením vlasů, než se ohlásila u matčiných dveří. Když si je nechá rozpuštěné, horko se brzy postará samo.

Madhuvanthí nepřišla Ferron pustit dovnitř osobně, protože už nebyla schopná vstát. Dveře se v přítomnosti Ferron prostě odsunuly stranou. Když Ferron vešla, všimla si hlavně toho, že koberec potřebuje zalít a že lehátko, na matka spočívá, potřebuje seřídit – na okrajích poklesávalo po dlouhé době v jedné poloze. Matka na sobě měla nejenom moderní neinvazivní uživatelské rozhraní – kontaktní čočky a snímače vlhkosti pokožky a mozkové aktivity, neviditelně tenoučké drátky přilepené na těle a snímající nervové impulsy a mikropohyby svalů – nýbrž oblek pro úplné vnoření.

Nikoliv poprvé Ferron napadlo, že by odskinovala objemný polstrovaný obrys té věci a podívala se na matku tak, jak ji chtěla vidět. Ale to by nebylo poctivé. Přišla, aby čelila svým problémům, ne proto, aby předstírala, že neexistují.

„Dobrý den, matko,“ pozdravila.

Nepřišla žádná odpověď.

Ferron poslala textovou zprávu. DOBRÝ DEN, MATKO. CHTĚLA JSI MĚ VIDĚT?

Prodleva byla dlouhá, ale ne tak dlouhá, jak by mohla být. JDEŠ POZDĚ, TAMANNO. SHÁNÍM TĚ CELÝ DEN. JSEM PRÁVĚ UPROSTŘED NÁROČNÉHO ÚSEKU. PROMIŇ, odpověděla Ferron. NĚKOHO ZAVRAŽDILI. Text, díky všem bohům, odfiltroval nesmělý sarkasmus, který by doprovázel mluvené slovo. Pohrávala si s náramkem, který ve službě nosit nemohla, jenom aby slyšela sklo cinkat.

Cítila, že matčina pozornost patří něčemu jinému, vnímala její nechuť vůči tomu, že se jí vnutila nepříjemná realita Ferroniny práce. Ta pozornost se bude soustřeďovat na něco jiného tak dlouho, dokud na ni Ferron bude čekat. Byl to souboj vůlí a Ferron vždycky prohrála. MATKO…

Matka odsunula čelní štítek na přilbě virtuální reality a zprudka se posadila. „Do háje,“ prohlásila. „Zabili mě. Nemám dělat dvě věci najednou. Podívej, ten archiv…“

„Matko, nejde to,“ oznámila jí Ferron. „Už nemám žádné úspory, které bych ti dala.“

Madhuvanthí řekla: „Oni mě zabijou.“

Vymažou ti z archivu virtuální historii, pomyslela si Ferron, ale měla dost rozumu na to, aby držela jazyk za zuby.

Poté, co se ticho protáhlo na nějakých patnáct vteřin, Madhuvanthí nařídila: „Prodej lišáka.“

„Je můj,“ odporovala Ferron. „Neprodám ho. Matko, ty opravdu potřebuješ jednou za čas vyjít ze svého předstíraného světa…“

Matka si rozepnula límec obleku pro virtuální realitu, aby mohla načechrat srst fialově a zelenomodře pruhovaného přísavného mazlíčka uvelebeného v teple na jejím hrdle. Ten v odpověď zapulsoval a pravděpodobně se rozvibroval uklidňujícím předením. Ferron se snažila zdržet se soudů, ale jí z představy parazitického mazlíčka bez ohledu na jeho huňatost a barvu naskakovala husí kůže.

Ferronina matka odsekla: „Předstíraného. A tvůj svět není?“

„Matko…“

„Přijď se někdy do mého světa podívat, než jej odsoudíš.“

„Já jsem tvůj svět viděla,“ namítla Ferron. „Kdysi jsem v něm žila, pamatuješ? Celou tu dobu s tebou. Teď žiju tady venku a ty můžeš také.“

Pohled Madhuvanthí by planul ohněm i v období dešťů. „Jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat.“

Všechno uvnitř Ferron se dožadovalo, aby odpověděla ano. Napevno zabudovaná povinnost. Naplánovaná. Naprogramovaná.

Ferron zvedla pravou ruku. „Co kdybychom si zašly na večeři a…“

Madhuvanthí odfrkla a znovu zaklapla čelní štítek. A to byl konec audience.

Optimalizace neoptimalizace, svěží křídla hypománie, nebo ne, Ferron bušilo srdce a nedávno čisté oblečení se na ni už zase lepilo. Otočila se a odešla.

První, čeho si všimla, když se vrátila do svého bytu bylo, že improvizovaná barikáda z nábytku je částečně rozbořená, židle/police odhozená stranou, rozebraný a na bok převrácený stůl povalený naplocho.

„Ale ne.“ Srdce jí vystoupilo až do krku. Vrhla se dovnitř, zapomněla na dveře…

Na hromadě polštářů ležel Saza, pyšný a samolibý. A o jeho hebký šedý bok se opírala do klubíčka schoulená Předseda Mňao, jeho huňatý ohon ovinutý kolem sebe jako přikrývku a zlaté oči pevně zavřené blahem.

„Moje!“ prohlásila rozhodně a zvedla hlavu.

„Asi ano,“ odpověděla Ferron. Zavřela dveře, šla si nalít skleničku a začala se probírat nejnovější úrodou výslechů od Indrapramita.

Podle všeho, co se Indrapramit dozvěděl, byl Truhla tichý člověk. Byl uzavřený, projevoval se ochotně a nadšeně, jenom když přišla řeč na jeho práci. Jeho nejbližším společníkem byla kočka – Ferron se podívala na Předsedu Mňaa, jež se přemístila, aby využila teplého důlku na lůžku mezi Sazou a Ferroniným stehnem – a ta kočka byla cosi jako místní celebrita. Vozila se Truhlovi na rameni, když se věnoval svému tělocviku.

Celkem vzato typický portrét samotářského muže, který si nikoho nepouští blízko k tělu.

„Možná toho bude víc v archinformacích,“ pronesla nahlas a vrátila se ještě jednou k výsledkům Doylových algoritmů pro vyhledávání zákonitostí.

* * *

Po svém večerním cvičení kalari payat – prvním po třech dnech – Ferron přestavěla nábytek na spaní a uchýlila se se svými soubory na lůžko. Nečekala, že se Indrapramit ukáže u ní doma, ale někdy kolem druhé hodiny ranní ji vchodové dveře haly diskrétně upozornily, že má návštěvu. On pochopitelně věděl, že je nadopovaná, a jelikož tu neměl rodinu a bydlel v pokoji na ubytovně s tenkými stěnami, potřeboval tiché místo, kde by se v tuto noční hodinu utábořil a pracoval. Když všichni svědkové spí, nedají se příliš efektivně provádět výslechy – pokud někoho nemají v natolik opodstatněném podezření, aby ho mohli odvézt k výslechu do vězení.

To, že přišel za ní domů, znamenalo, že to budou vědět všichni obyvatelé bloku, a Ferron se mohla těšit na vyptávání tet po ránu, zatímco se bude nacpávat idli. Nezáleží na tom, že Indrapramit je kolega a že ona je jeho nadřízená. V jejím věku jakýkoliv náznak mužského zájmu vyburcoval všechny nezaměstnané příbuzné, kteří měli příliš mnoho volného času.

Přesto ho vpustila dovnitř. Potom se vysoukala z prostoru mezi kočkou a lišákem, navlékla si župan, vklouzla do trepek a vydala se ho přivítat v chodbě. Když se svou poradou zůstanou ve společných prostorách, aspoň to omezí pozdější vědoucí pohledy.

Byl také nadopovaný. Poznala to podle jeho pružného kroku a maličko nesoustředěné pozornosti. A podle skutečnosti, že k ní zaskočil na návštěvu před ranním rozbřeskem.

Tichým hlasem, aby neobtěžovala sousedy, se Ferron zeptala: „Něco příliš příznivého, než abyste to poslal e-mailem?“

„Zajímavá možná komplikace.“

Ukázala na prosklené dveře do solární farmy. Vydal se za ní, boty stále stejně čisté jako ráno. Určitě je natírá antistatickým leštidlem.

Skopla trepky, dala si dobrý pozor, aby vypnula poplašné zařízení, a bosá překročila práh. Sluneční stromy byly na noc svěšené a listy měly svinuté do trychtýřů, které sváděly vysráženou vlhkost ke kořenům. Ve vzduchu se dokonce vznášel náznak chladu.

Ferron se vděčně nadechla a zavrtěla prsty u nohou v obdělané zemi. „Pojďme na střechu.“

Indrapramit ji beze slova následoval nahoru po venkovním schodišti obrostlém bougainvilliemi, nyní v období sucha holými a trnitými, ale po návratu dešťů překypujícími zelení i jinými barvami. Vnitřní stěny obytného bloku byly obrostlé mechem a hustě posázené koriandrem a dalšími ájurvédskými bylinami. Ferron při výstupu utrhla hořký list pískavice a jala se jej hryzat.

Na horním odpočívadle ustoupila stranou, zaklonila hlavu a zadívala se korunami zederachů, citroníků a mangovníků rostoucích v květináčích na hvězdy nad nimi. Polekal ji nahrbený tmavý stín ve větvích marhaníku, ale potom si uvědomila, že to je obrys jedné z domácích opic uvelebené ke spánku. Zajímalo ji, jestli odtamtud v téhle roční době uvidí Andromedu. Konzultace s mapou hvězdné oblohy ji poučila, že je viditelná – ale nízko nad obzorem a v přesvětlené současnosti jenom za pomoci teleskopu. Přesto ji měla mnohem větší šanci najít, než by mívala před sto lety, kdy sotva byly vidět ty nejjasnější hvězdy. Nebeská Ganga se táhla temnotou jako flitry náhodně rozeseté po indigovém závoji a vysoko na obloze se vznášel prohnutý úlomek měsíce. Zhluboka se nadechla a vstoupila na trávu a byliny střešní zahrady. Za prsty nohou se jí zachytávala plazivá máta a šířila svou pronikavou vůni.

„Co tedy máte za velkou novinu?“

„Nejsme jediní, kdo se vyptává na Dextera Truhlu.“ Indrapramit jí přehrál videoklip ženy s bledou pletí, sluncem odbarvenými zrzavými vlasy a úrodou pih, kterou nezakryl ani lesk ochranného krému proti slunci na tvářích. Měla široká ramena, vypadala zdatně a identifikační kódy sunoucí s v informačním pruhu pod obrazem Ferron prozradily, že má u sebe policejní průkaz a pistoli.

„Smluvní polda?“ pronesla soucitně.

„Nebojte, jsem v pořádku,“ ujistil ji dřív, než se stihla zeptat. Natáhl dva prsty a palec a opřel se oběma špičkami vzniklého véčka o prsa pod klíčními kostmi. Nové gesto nervozity. „Údržbu bloku Chicago mi dělali minulý týden a přeprogramování drží. Řekl bych vám, kdybych se rozjížděl. Já vím, že ne každý smluvní polda podlehne stresu a spustí masakr.“ Masakr, který právě Indrapramit musel ošklivým způsobem zastavit. „Dejte mi vědět, kdybyste něco potřeboval,“ řekla, protože cokoliv jiného by znělo jako hlas nedůvěry.

„Děkuji,“ odpověděl. „Jak jste pořídila s matkou?“

„Ech,“ ulevila si. „Myslím, že to já potřebuji injekci. Co tedy požaduje zadavatel? A kdo ji zaměstnává?“

„To je na tom to zajímavé, šéfová. Ona je také Američanka.“ „Nemohla sem dorazit tak brzy. Ledaže by se sem vydala dřív, než zemřel…“

„Ne,“ zarazil ji. „Je vystěhovalkyně, někdejší detektiv z oddělení vražd newyorské policie. Její síťové jméno je Morgand. Žije v Hongasandře a dělá hodně práce pro americké a kanadské policejní složky. Je prověřená, má licenci a podle všeho také velmi dobrou pověst.“

„S kým má teď smlouvu?“

„V policejním průkazu stojí Honolulu.“

„Hm.“ Ferron nespouštěla oči z hvězd a z tmavých listů kolébajících se před nimi. „Takže distribuovaná policejní práce na nejvyšší úrovni. Pátrání po osobě na útěku?“

„Myslíte, že byl na útěku a ten, před kým prchal, ho konečně dostihl?“

„Je to jedna z pracovních teorií.“ Pokrčila rameny. „Každou chvíli by se měla ozvat Damini s nějakými informacemi o minulosti. A vlastně bych jí mohla zavolat. Trvá jí to už dlouho a já budu muset inspektorovi ráno předložit čtyřiadvacetihodinové hlášení.“

Krátkým soustředěním se napíchla na Damini a připojila Indrapramita do konference.

Archinformátorka se ozvala okamžitě: „Promiňte, šéfová. Já vím, že mi to jde pomalu, ale ještě se snažím sestavit úplný obraz. Ten váš nebožtík pohřbil svou minulost opravdu důkladně. Mohu vám podat předběžný nástin s jistou výhradou, že se ještě může změnit.“

„Injektujte,“ zavelela Ferron a otevřela pro data svůj firewall. Přišlo to jako záplava a v jejím překryvovém poli se odvíjely kilometry informací jako nekonečný štůček hedvábí. „No nazdař…“

„Já vím, já vím. Chcete z toho abstrakt? I když ani ten ještě není hotový? Za prvé, podle lokalizace síťových připojení v jeho bytě té noci nebyl nikdo jiný než Truhla.“

„Na schodech v noci, přísahám, potkal jsem muže, co nebyl tam,“ zarecitovala Ferron.

Damini si odfoukla ofinu z očí. „Buď tedy nikdo nevešel dovnitř, anebo ten, kdo vešel, je tak dobrý hacker, aby dokázal zahladit všechny stopy po své přítomnosti. Což není běžné.“

„Rozumím. Co ještě?“

„Doyle našel ve vašem balíku dat dílčí souvislost. Dva výpadky proudu v místech spojených se zločinem. Začal hledat další a identifikoval sérii poklesů napětí během asi jednoho roku. Ke všem došlo v místech nějak spojených s doktorem Truhlou. A ještě lepší je, že Doyle zjistil i příčinu.“

„Ubezpečuji vás, že napětím ani nedýchám,“ ozval se Indrapramit.

„Jak to, že tedy mluvíte? Každopádně je to chytrý virus v rozvodné síti. Odčerpává v nepravidelných intervalech elektřinu z laboratoře a ze solárních farem domácností a převádí ji do soustavy akumulátorů v prostoru Truhlovy laboratoře. Jenže Truhla ty akumulátory neobjednával.“

„Nnebuogor,“ hádala Ferron.

„Dva body,“ řekla Damini. „Je to jenom nepodložený dohad, ale mohla dnes přijít do kanceláře jenom proto, aby zjistila, jestli se tam policie zastaví.“

„To mohla…“ pronesl Indrapramit pochybovačně. „Myslíte, že ho zabila, protože zjistil, že krade elektřinu? Co by z toho měla?“

„Pustím se do jejích e-mailů a médií,“ slíbila Damini. „Moje hypotéza je tedy taková: představte si ten užitkový virus, jak se šíří po chytré elektrické síti od jednoho obytného bloku k druhému. Kvůli spáchání vraždy nemusel být nikdo v místnosti s ním, pokud byly jeho čtyřrozměrné manipulátory na dosah, ne? Stačí nějak překonat bezpečnostní protokoly a… bum. Nebo čvacht, jestli se vám to líbí víc.“

Ferron sebou trhla. Nelíbilo se jí ani jedno. „Nějaké stopy po možných zásazích do manipulátorů?“

„Vymazaná paměť,“ řekla Damini. „Stejně jako u kočky. Jo, a ještě jednu věc jsem zjistila. Dexter Truhla není první totožnost našeho člověka. Nejspíš už třetí, jestli moje lingvistické a sémantické analyzátory mluví pravdu o obsahu webu, který zachytily. Přibrala jsem k tomu i Conana…“ Conan byl další policejní expertní systém, „… a výběr projdu ještě osobně. Ale zdá se, že se náš zesnulý přerodil pokaždé, když se dostal do nějakých profesionálních potíží, což se mu stávalo často. Měl nepopulární názory a neváhal s nimi vystupovat na netu. Když proti sobě popudil komunitu natolik, že to nezvládal, vrátil se jako svůj maňásek – nový vzhled, nová adresa, nové síťové jméno. Podařilo se mi však najisto určit jeho poslední identitu…“ Indrapramit se naklonil a se založenýma rukama se schoulil jakoby před chladem. „Jak se to dá udělat? Pracuje přece ve specializovaném a úzkém obora. Všichni se tam musejí znát přinejmenším podle své pověsti. Do jaké míry změnil svůj vzhled?“

„Inu,“ odpověděla Damini, „kdysi vypadal takhle. Musel také použít nějakou optimalizační taktiku, aby změnil rysy své osobnosti. Kromě těch hlavních. Opravdový chameleón, ten váš otrapa.“

Vybrala z proudu dat jeden statický obrázek a nastavila jim jej. Ferron se zadívala na Indrapramita, jehož elegantní obočí se šplhalo někam na vrch hlavy. Uprostřed jejího zorného pole se vznášela Východoasiatka s dlouhými lesklými tmavými vlasy, asi o šest palců vyšší než doktor Truhla, a blahosklonně se usmívala.

„Madam, saabe, představuji vám doktorku Jessiku Fang,“ pravila Damini.

„No,“ utrousila Ferron po chvíli ticha, „tohle vyžaduje značné investice.“ Vzpomněla si na Aristotela. Když se změní stav mysli, změní se i stav těla a obdobně, když se změní stav těla, změní se i stav mysli.

Indrapramit poznamenal: „Potrpí si na sugestivní jména. Nějaké tušení, proč to mizící kouzlo?“

„Pracuji na tom,“ ujistila ho Damini.

„Mám lepší nápad,“ prohlásila Ferron. „Co kdybychom se zeptali detektiva Morganti?“

Indrapramit spojil špičky prstů. „Šéfová…“

„Poslechnu si to,“ řekla Ferron. „I kdyby to třeba znělo praštěné.“

„Docela nás zmátla ta záležitost s kočkou. Protože Předseda Mňao musí být Nirandžana, že? U klonu by se přece geny pro barevná pole vyjádřily jinak. Jenže Nirandžana to být nemůže, protože není vymazaná, ale nově vyrobená.“

„Správně,“ přisvědčila opatrně Ferron.

„Nuže.“ Indrapramit si svoji dramatickou chvíli užíval. „Když může plastickou operaci podstoupit člověk, proč by nemohla papouščí kočka?“

* * *

„Předsedo Mňao?“ zavolala Ferron, když zavedla Indrapramita do svého bytu. Potřebovali zahnat ranní chlad čajem a už jí bylo jedno, co si pomyslí sousedé. A také potřebovala čistou uniformu.

„Mňau,“ ozvala se Předseda Mňao z příborníku.

„No nazdař.“ Indrapramit vešel za Ferron. Saza seděl klidně uprostřed podlahy, ohon ovinutý kolem tlapek, hotové vtělení nevinnosti. Ferron otevřela dokořán dvířka skříňky, jež už byla na deset palců pootevřená. Předseda Mňao tam předla nad potrhaným balíčkem tuňáka, z něhož se po dně skříňky rozlévaly loužičky mastné vody.

Okázale si olízla tlamičku a seskočila na okraj výlevky, kde zůstala balancovat stejně precizně jako v Trulliově bytě.

„Kočko,“ spustila Ferron. Rozmýšlela si, co chce říci dál, a upamatovala se, že mluví s papouščí kočkou. „Nemysli si, že ti to projde. Zbytek dostane lišák.“

„Liščí krmivo nechutná,“ nechala se slyšet kočka. „Také málo taurinu.“

„Hmm,“ vypravila ze sebe Ferron. Ohlédla se po Indrapramitovi.

Opětoval její pohled. „Řekl bych, že se rychle učí mluvit.“

* * *

Hledám detektiva Morganti jim nečinilo žádné potíže. Rusovlasá Američanka dorazila k obytnému bloku Ferron, když se první paprsky slunce dotkly vertikálních farem na jeho bocích. Seděla na lavičce přede dveřmi a četla si něco na své obrazovce, ale když Ferron a Indrapramit vyšli, zvedla hlavu a vstala.

„Předpokládám, že jste podinspektorka Ferron. A konstáble Indrapramite, ráda vás zase vidím.“

Ferron jí podala ruku. Osobně byla ještě působivější, vysoká, se širokým hrudníkem a rameny komiksového superhrdiny. Ruku nedrtila.

Morganti pokračovala: „Pokud jsem vyrozuměla, jste detektiv pověřený vyšetřováním Truhlova případu.“

„Pojďte s námi,“ vybídla ji Ferron. „Cestou k metru je příjemná francouzská kavárna.“

Měla stinné markýzy a zahrádku a byli usazeni a obslouženi během několika minut. Ferron se bavila tím, že během rozhovoru přesouvala kousky moučníků po talířku sem a tam. Občas ulomila sousto, strčila si je do úst a spláchla máslové vločky hustým nápojem s kardamomovou vůní.

„Nuže,“ řekla po chvíli. „Co provedla Jessica Fang v Honolulu? Předpokládám, že nešlo jenom o osobní útoky na webu. A nenašli jsme na ni žádný zatykač.“

Morganti pozvedla obočí. „Pracujete velmi efektivně.“

„Děkuji.“ Ferron pohodila hlavou k Indrapramitovi. „Většinou je to jeho práce a práce mé archinformátorky.“

Morganti se usmála; Indrapramit mlčky kývl hlavou. Potom Morganti řekla: „Panuje přesvědčení, že je odpovědná za zpronevěru skoro tří milionů kon-dolarů u svého přechozího zaměstnavatele na Havajských ostrovech před jedenácti lety.“

„Z toho by se zaplatilo hodně změn totožnosti.“

„To ano.“

„Ale nemohou to dokázat.“

„Kdyby mohli, honolulská policie by vydala zatykač a nechala by si ji – ho – virtuálně vydat. Mne na ten případ najali před deseti dny.“ Ulomila kousek sýrového croissantu a zamyšleně jej rozžvýkala. „Tak dlouho trvalo pátrání, než jsem ji našla. Ho.“

„Udělala to?“

„O tom žádná.“ Zazubila se jako typická Američanka. „Otázka je… totiž, ano, uvědomuji si, že vražda spadá pod vaši jurisdikci, jenže já nedostanu zaplaceno, dokud případ neuzavřu nebo dokud podezřelého nedopadnu – a dostanu prémii, když získám zpět něco z ukradeného majetku. Nuže, zabit neznámou osobou nebo neznámými osobami4 je z hlediska města Honolulu dokonale přijatelný výsledek, navíc s tím bonusem, že stát Havaj nemusí Bengálům platit náklady jeho věznění. Takže potřebuji vědět, jen tak mezi námi poldy, jestli ta naruby obrácená mrtvola je Dexter Truhla.“

„DNA se shoduje,“ odpověděla Ferron. „To vám mohu důvěrně sdělit. Tiskové prohlášení chystáme, až najdeme a uvědomíme jeho nejbližší příbuzné.“

„Rozumím,“ přikývla Morganti. „Budit to držet pod pokličkou. Zatím vyplním papíry ohledně nároku na částku 2 798 OOO con-dolarů a nějaké drobné z pozůstalosti mrtvého. Mimochodem, nejbližšího příbuzného vám mohu dodat.“

Přišla injektovaná data. Dcera, Maui. Doktorka Fang-Truhla opravdu zpřetrhala všechna pouta.

„Rozumím,“ řekla Ferron jako ozvěna. Usmála se, když se při tom přistihla. Ta žena se jí líbila. „Jistě si uvědomujete, že vás vzhledem k vašemu finančnímu motivu musíme vést jako podezřelou.“

„Samozřejmě,“ opáčila Morganti. „Jsem prověřená a mileráda se nechám vyslechnout na detektoru.“

„To nám usnadní situaci, madam,“ přikývla Ferron. Morganti otáčela šálkem na talířku. „A teď, co mohu udělat, abych vám pomohla objasnit tu vaši vraždu?“

Indrapramit se na lavici neklidně zavrtěl.

„Co přesně Jessica Fang provedla?“ Ferron měla v příručním zásobníku data od Damini. Porovnáním s tím, co jí Morganti řekne, může posoudit vědomosti a upřímnost smluvní policistky.

„Kromě zpronevěry? Obvinili ji, že krade výzkumy a vydává je za své vlastní,“ odpověděla Morganti. „A také… no, upřímně řečeno, prudila na netu. Shazovala kolegy, znevažovala jejich práci, zveličovala svou. Po pravdě, byla dobrá. Ale nikdo není až tak dobrý.“

„Pronásledoval by ho sem někdo z osobních důvodů?“

„Jak jste asi zjistili, tenhle chlapík si své optimalizace nehleděl zrovna moc pilně,“ řekla Morganti. Shrnula si hrst vlasů na záda. „A byl trochu narcis. Sociopat? Antisociální takovým atavistickým způsobem. Normální lidé jen tak… neodkráčejí od všech svých sociálních kontaktů jenom proto, že si to trochu zavařili na netu.“

Ferron pomyslela na distribuovanou politiku svého pracoviště, na slovní přestřelky a střety osobností. A také na svou matku, ani ne tak samotnou v elektronické Serengeti jako spíš strašící ve virtuálních sloupových palácích Egypta, jaký nikdy nebyl.

„Ne,“ přisvědčila.

Morganti dodala: „Většina lidí najde způsob, jak se s tím vypořádat. Jenže většina lidí se nespálí tak ošklivě jako Jessica Fang.“

„Rozumím.“ Ferron zoufale zatoužila po perlivé vodě místo husté kávy. „Vy jste tedy pátrala po Truhlových financích? Mohla byste mi prozradit něco o nich?“

Morganti uvedla, že Truhla dal před týdnem příkazy k likvidaci spousty skrytých aktiv, asi dva dny poté, co se ujala jeho případu. „Bylo to předtím, než jsem ho zkontaktovala, ale je možné, že měl nastavenou výstrahu při hledání jména Jessiky Fang. Anebo měl kontakt v Honolulu, který mu dal vědět, že se po něm začalo pátrat. Připravoval se na další útěk. Jak vám to zní?“

Ferron vzdychla a opřela se. „Skvostně. Zní to naprosto skvostně. Předpokládám, že nemáte tušení, koho mohl očekávat na večeři. Nebo jak se jeho vrah mohl po činu dostat z místnosti, když byla pevně zavřená s Truhlovou autorizací.“ Morganti pokrčila rameny. „Neměl žádné blízké přátele, ani milostné vztahy. Hádám, že si byl až příliš vědom faktu, že se skrývá. Občas hostil spolupracovníky, ale se všemi jsem mluvila a nikdo z nich nepřiznal, že by ho ten večer viděl.“

„Podinspektorko,“ ozval se tiše Indrapramit. „Už je čas.“

„Hrome,“ vzala to na vědomí Ferron. „Ranní porada. Zastihneme vás později?“

„Rozhodně,“ prohlásila Morganti. „Jak už jsem říkala, mně jde jenom o to, abych vyřešila ten případ zpronevěry. Vždycky ráda pomohu kolegyni s vraždou.“

A vlichotím se místní policii, pomyslela si Ferron.

Morgand dodala: „Jedna věc, která se nikdy nezmění: Fang byla posedlá astronomií.“

„Na Truhlových stěnách visely obrazy z vesmíru,“ podotkla Ferron.

Indrapramit poznamenal: „A obětoval svému Ganéšovi indigový šál. Zajímalo by mě, jestli mu ta barva symbolizovala něco kosmického.“

„Indigová,“ řekla Morgand. „Není divné, že máme zvláštní slovo pro tmavomodrou?“

Ferron ucítila, jak ji přemáhá pedantství, a nedokázala mu úplně vzdorovat. „Víte, že tmavomodrá a černá bývají po celém světě často pojmenovány stejným výrazem? Pravděpodobně kvůli barvě půlnoční oblohy. A staří Řekové neměli zvláštní slovo pro modrou barvu. Jejich moře tedy měla pověstnou barvu ‚tmavého vína‘.

Zato v hinduistické tradici měla modrá barva zvláštní význam: je to barva Višnuovy kůže a Krišna má přezdívku Sunil, ‚tmavomodrý‘. Ta barva také symbolizuje to, co je všeobjímající, tedy nebe.“

Napadlo ji i něco trochu méně zřejmého. „Indigová je také barvou Šáního Bhagavána, jednoho z božstev spojovaných s Uttara Bhádrapadá. O tom v poslední době slýcháme často. Pro doktora Fang-Truhlu to mohlo mít velký význam.“

Morgand se se zmateně svraštěným obočím obrátila k Indrapramitovi pro záchranu. „Saabe? Uttara Bhádrapadá?“

Indrapramit vysvětlil: „Andromeda.“

* * *

Morgantiová se rozloučila a Indrapramit a Ferron se připravovali k přihlášení do virtuální kanceláře.

Zatímco Ferron uspořádávala soubory a svou zprávu, Indrapramit dopil kávu. „Potřebujeme prověřit lodě, které připluly z Ameriky, nebo přivezly cestující odtamtud. Honolulu není tak z ruky jako třeba Chicago.“

Pracovali spolu tak dlouho, že si polovinu pracovních rozhovorů nepotřebovali zaznamenávat. „Jenom pro případ, že sem někdo přijel, aby ho zabil. Zase tolik lidí přijet nemohlo, ne?“

„Pošlu na to Damini,“ řekla. „Po poradě…“

Zmocňovala se jí nervozita před poradou. Budou tam hlášení, politikaření, dohadování a spousta času promarněného tím, že se lidé budou snažit dokazovat, že jejich případ si zaslouží víc prostředků než jiné případy.

Stiskla si špičkami prstů spánky. Aspoň že zdejší káva je dobrá. „Tak jo. Teleprezence… teď.“

* * *

Po ranní poradě si objednali další kávu a Ferron si vyvolala a prohlédla menu sendvičů. Nedalo se odhadnout, kdy budou mít čas na oběd.

Něco sezobne po uvědomění nejbližšího příbuzného. Jestli potom ještě bude mít hlad.

Normálně by v případě takhle geograficky vzdáleného nejbližšího příbuzného bengalúrská policie zařídila návštěvu místně příslušného strážníka. Jenže policii v Lahaině se dceru Jessiky Fang nepodařilo při návštěvě u ní doma zkontaktovat a už zběžné pátrání odhalilo, že je nezaměstnaná a prakticky trvale pobývá v umělé realitě.

Už podle síťového jména neměla dcera Jessiky Fang na Maui příliš velké profesionální ambice. Aby se s ní Ferron a Indrapramit mohli setkat, museli přejít do virtuality a vzít na sebe podobu avatárů: SkooterO podle všeho vycházela ze svých virtuálních světů opravdu jenom na biologicky nevyhnutelné cykly propadu. Jelikož byli ve službě, měly avatáry Ferron i Indrapramita standardní neosobní vzhled předepsaný bengalúrskou policií – nažehlené virtuální uniformy, bezvýrazné stejné obličeje.

Není to vřelý osobní dotek, v jaký doufáte, když vám někdo přijde oznámit, že vaši matku zavraždili, pomyslela si Ferron.

„Co kdybyste se protentokrát ujal vedení?“ navrhla.

Indrapramit odfrkl. „Nezapomeňte se o mých vůdčích schopnostech zmínit v příštím osobním hodnocení.“

Opustili svá těla, stále okupující kavárenské židle, přebrodili prvních několik reklamních vrstev – přísliby rychlého zbohatnutí, hollywoodské hvězdičky a bulvární plátky se skandály popových hvězd – do amerických informačních kanálů, kde pro změnu potkávali přísliby rychlého zbohatnutí, hollywoodské hvězdičky, pornografii a bulvární plátky se skandály z Kongresu, až se nakonec připojili k prioritnímu kanálu strážců zákona. Ferron si ověřila adresu a zavedla Indrapramita do jedné umělé reality pro velké množství hráčů, jež vykazovala aktivitu systémového identifikačního čísla SkooterO v reálném čase. Když Damini dostala síťové jméno nejbližšího příbuzného, poslala jim výběr kódových klíčů a autorizací, které je snadno dostaly přes bariéry placeného přístupu.

Nepotřebovali na to zatykač. Byla to zdvořilostní návštěva.

Oblíbenou zašívámou SkooterO byla „historická“ umělá realita, což teoreticky znamenalo, že jde o svět před jedenadvacátým stoletím. V praxi šlo o naprosto pomotaný guláš kovbojů, nindžů, pouličních rváčů v ocvočkovaných vestách, středověkých rytířů, barokních šviháků, Mongolů a pistolníků z Divokého západu. Byli tam Makedoňané, Maurové, afričtí pašeráci zbraní, bojovníci francouzského hnutí odporu i nacisté pohromadě se samuraji a šaolinskými mnichy.

Indrapramitův avatár se zorientoval podle naváděcího majáčku – zářící zelené střelky vznášející se těsně nad jeho neexistujícím zápěstím. Směrový signál je vedl prostorem, který měl vyvolávat dojem předpotopní ledové jeskyně, v níž se asi dvě desítky lidí oblečených jako různá vtělení popové hvězdy z konce dvacátého století Davida Bowieho vybičovávaly k bojovné zuřivosti v rámci přípravy na virtuální bitvu s nějakou konkurenční větví Napodobitelů. Ferron přihlížela, jak dva vyhublí bílí vévodové oblékají diamantového psa do lesklé zbroje, a byla vděčná za kamenný výraz svého uniformovaného avatara.

Věděla, co představují, protože si našla odkazy na webu. Hudba byla zvláštní, ale hodně dobrá. Kostýmy… otřásla se.

Nu, byl to patrně lepší způsob, jak se vypořádat s antisociální agresí, než vylévat si ji na partnerovi.

Na opačné straně jeskyně čtyři norští trpaslíci ze sedmého století vytesávali do skály schodiště bez konce vedoucí dolů. Z hlubin stoupaly vlny tepla. Virtuální řemeslná zručnost té práce byla úchvatná. Ferron a Indrapramit prošli kolem a skrývali své obdivné pohledy. Vytvářet takovou krásu v umělé realitě vyžadovalo stejnou šikovnost, jako by to byl skutečný kámen.

Ledová jeskyně ustoupila lesní mýtině vydlážděné nepravidelnými, mechem porostlými plochými kameny. Na nich stály tvarované průhledné stolky nachystané pro šachy, go, mancalu, cribbage a podobné strategické hry. Většina stolků byla obsazena dvojicemi hráčů a některé přilákaly i diváky.

Indrapramit šel za ukazatelem – a Ferron šla za Indrapramitem – ke stolku, kde jednorožka a Sasquatch hráli hru spočívající ve skládání řad průsvitných červených a žlutých kamenů na mřížku podle pravidel, kterým Ferron nerozuměla. Když se zastavili u stolku, Sasquatch zvedl hlavu. Jednorožka – leskle černá s třpytivě perleťovým rohem a držící lesklý jantarově zbarvený kámen mezi polovinami děleného kopyta – se soustředila na svůj příští tah.

Šipka ukazovala přímo mezi její ohromné, jiskrně zlaté oči.

Ferron si odkašlala.

„Ano, strážníci?“ ozval se Sasquatch. Poškrábal se na temeni. Vlasy měl obzvlášť hebké a vlnily se mu mezi dlouhými zahnutými nehty.

„Obávám se, že si potřebujeme promluvit s vaší přítelkyní,“ oznámil Indrapramit.

„Má vás odstínované,“ vysvětlil Sasquatch. „Jestli nemáte soudní povolení…“

„Máme autorizaci,“ řekla Ferron a použila ji hned, jak Indrapramit dal najevo souhlas.

Jednorožka zvedla hlavu a otřásla se po celém těle, až se jí rozvlnila stříbrná hříva. Nedůtklivým hlasem prohlásila: „Chtěla bych ohlásit závadu.“

„To není Závada,“ informoval ji Indrapramit. Představil sebe i Ferron a zeptal se: „Jste SkooterO?“

„Jo,“ opáčila. Roh se nebezpečně zaleskl. „Neporušila jsem v Indii žádné zákony.“

Sasquatch se diskrétně zvedl a odcouval.

„Mám smutnou povinnost informovat vás o vraždě vaší matky doktorky Jessiky Fang alias doktora Dextera Truhly,“ pokračoval Indrapramit.

Jednorožka zamrkala řasami duhově přecházejících barev. „Promiňte,“ řekla. „Mluvíte o něčem, co jsem natvrdo odfiltrovala. Neuslyším vás, dokud nepřestanete.“

Indrapramitův avatár se nepodíval na Ferron, ale ona přesto cítila, že ji žádá o pomoc. Přistoupila blíž a použila autorizaci nejvyšší úrovně. „Uslyšíte nás,“ oznámila jednorožce. „Omlouváme se za tohle vyrušení, ale je naší zákonnou povinností vás informovat, že vaše matka doktorka Jessica Fang alias doktor Dexter Truhla byla zavražděna.“

Jednorožka opovržlivě odhrnula pysk. „Dobře. To jsem ráda.“

Ferron zase ustoupila. Byla to zhruba taková odpověď, jakou očekávala.

„Vyrobila mě,“ dodala jednorožka. „Ale to z ní ještě nedělá moji matku. Ještě o něčem máte ze zákona povinnost mě informovat?“

„Ne,“ připustil Indrapramit.

„V tom případě Vypadněte.“ Jednorožka položila jantarový herní kámen na mřížku. Kámen a jeho sousedy obklopila zlatá záře. „Vyhrála jsem.“

* * *

„To bychom tedy měli za sebou,“ prohlásil Indrapramit znechuceně. Už byl zase zpátky ve svém těle a nimral se v porci quiche. „A jsem jenom rád.“

Ferron si dala lisovaný sendvič se zeleninou, tapenádou, sýry a nějakou naprosto neidentifikovatelnou evropskou masnou specialitou vyrobenou z uzených proteinů vypěstovaných v živné nádrži. Bylo to zcela exotickým způsobem chutné. „Bylo by snad lepší, kdyby byla nešťastná a nespokojená?“

Vydal nesouhlasný zvuk a nabodl kus vejce se špenátem.

Ferron věděla, že je ve skutečnosti útočná jenom kvůli své matce, ne kvůli dospělé a únik hledající dceři Fang/Truhly.

Možná to dělaly poslední pozůstatky nadopování, ale nedokázala se zdržet, aby nedodala: „To, co dělá, není příliš odlišné od toho, co naše mozky dělají přirozeně, až na to, že dnes víc používáme techniku a filtry než předsudky a neurologii.“ Indrapramit změnil téma: „Pojďme si udělat virtuální prohlídku místa činu.“ Když v rozhraní Ferron zablikala ikona, dodal: „A hele. Konečná pitevní zpráva.“

„A také něco od Damini,“ řekla Ferron. Tahle zpráva byla opatřena prioritním kódem. Ferron vstoupila do simulace Truhlova bytu v umělé realitě a otevřela kontakt. Vzrušení z pátrání rozptýlilo mlhu opadající hypománie. Nadopování už jí zřejmě nevydrželo tak dlouho, jako když byla mladší, a propady byly tvrdší – ale starý dobrý reálný adrenalin léčil všechno.

„Ferron,“ ohlásila se a mračila se přitom na hnědé skvrny na Truhlově virtuálním koberci. Indrapramit se připojil ke konferenci o vteřinku později. „Damini, copak nám odhalily hlubiny netu?“

„Jackpot,“ oznámila Damini. „Už jste měli příležitost podívat se do pitevní zprávy?“

„Sotva jsme skončili s nejbližší příbuznou,“ přiznala Ferron. „Jsi rychlá – já jsem teprve zahlédla ikonu.“

„Stručně řečeno,“ pravila Damini, „není to Dexter Truhla.“ Ferronin avatár pomaličku obešel virtuální místo vraždy. „Vždyť se shodovala DNA. Damini, právě jsme oznámili jeho dceři, že byl zavražděn.“

Praktičtější Indrapramit odložil v reálném prostoru vidličku. Jeho avatár v umělé realitě kopíroval ten pohyb prázdnou rukou. „Kdo to tedy je?“

„Nikdo,“ prohlásila Damini a spokojeně se opřela. „Patolog tvrdí, že je topologicky nemožné někoho obrátit naruby tímhle způsobem. Je to uměle vypěstované. Formálně živý objekt naklonovaný z tkáně doktora Truhly. Ale není to Dexter Truhla. Ostatně, přemýšlejte – který orgán by to vlastně byl?“

„Naklonovaný.“ Ferron v reálném prostoru sebrala z rukávu své uniformy chomáček hyacintově modré srsti a podržela ji tak, aby na ni Indrapramit viděl.

Vyvalil oči. „Ano,“ řekl. „Ale co potom tamto barevné schéma?“

„Připadám vám jako bioinženýr? Indrapramite,“ pronesla Ferron zamyšleně, „nezdá se vám místo činu naaranžované?“ Zamračil se. „Možná.“

„Damini,“ zeptala se Ferron, „jak jste daleko se soubory doktora Truhly? A doktorky Nnebuogor?“

„V Truhlových e-mailech není nic užitečného, kromě několika ostrých výměn s doktorkou Nnebuogor v podobném tónu jako projevy Jessiky Fang. Nnebuogor varovala Truhlu, ať se drží dál od jejích výzkumů. Ale nebyly tam žádné výhrůžky smrtí, žádné milostné dopisy, žádné žádosti o podporu dětí.“

„Projevoval o něco zájem?“

„O tu hvězdu,“ řekla Damini. „O tu, co se z ní má stát nova nebo co. Sledoval ji už několik týdnů, ještě předtím, než se tisková zpráva dostala do mainstreamového zpravodajství. Mimochodem, přehled přihlášení Nnebuogor k síti podporuje hypotézu, že za tím užitkovým virem stojí ona.“

„Přihlášení se dají zfalšovat.“

„To dají,“ přitakala Damini.

Ferron rozloupla sendvič a zamračila se na masný výrobek z bioinkubátoru. Už jí to všechno připadalo mnohem méně lákavé. „Do Truhlova bytu nikdo nepřišel. A vyšlo najevo, že nebožtík vlastně vůbec není nebožtík. Truhla tedy započal přípravy k útěku, nedokončil je a odešel někam jinam.“

„A místo zločinu bylo naaranžované,“ doplnil Indrapramit.

„To je zajímavé,“ řekla Damini. „Truhla už týden nebyl v kanceláři.“

„Zhruba od doby, kdy ho začala vyšetřovat Morganti. Nebo od chvíle, kdy se mu doneslo, že je mu na stopě.“

Ferron utrousila něco ostrého, sebekritického a rozhodně neprofesionálního. A potom dodala: „Jsem idiot. Prořeknutí.“

„Prořeknutí?“ otázala se Damini. „Myslíte tím, jako když lidé nedokážou přestat mluvit o zločinu, kterého se ve skutečnosti dopustili, nebo o osobě, o které nemáte vědět, že s ní mají poměr?“

Ikona naléhavé od Ferroniny mausi Sandhye – od té odpovědné tety, ne od té všetečné – vytrvale blikala na okraji její pozornosti. Bohové, co zase?

„Přesně tak,“ přisvědčila Ferron. „Poslyšte, prověřte všechny Truhlovy pobyty mimo jeho byt za posledních deset dní. A potřebuji důvěrné soudní příkazy pro analýzu DNA v obsahu kompostérů v objektu laboratoře BioShell a také v bydlišti doktora Ráa.“

„Vy myslíte, že ho zabil Ráo?“ Damini se ani nesnažila zakrýt šok.

Mrk, mrk, dělala ikona. Stav tísně. Červený kód. Tvoje matka už to vážně přehnala. „Jenom obstarejte ty soudní příkazy. Chci vědět, čeho se dobereme, než předložím svou teorii.“

„Proč?“ otázal se Indrapramit.

Ferron vzdychla. „Protože je šílená. Proto. A zjistěte, jestli se nedokážete nějak nenápadně dostat k Ráovým diářovým a e-mailovým souborům. Nechci, aby věděl, že se na ně díváte.“

„Počkejte, kde jste,“ prohlásila Damini. „Ničeho se nedotýkejte. Hned budu zpátky.“

* * *

„Matko,“ oslovila Ferron matčin avatár bohyně se lví hřívou. „Mrzí mě to. Sandhyu to mrzí. Všechny nás to mrzí. Ale nemůžeme tě nechat takhle pokračovat dál.“

Byla to ta nejtvrdší věc, kterou kdy vyslovila.

Její matka se Sachmetinýma zlatýma očima podívala na Ferronina avatara a ohrnula pysk. Ferron nepřišla v podobě uniformovaného avatáru, nýbrž ve zbroji zprohýbané bojem, v níž hrávala, když byla mladší, když s matkou trávila hodiny v Atavistiku. To bylo během školní docházky, než začala mít zájem o odvracení – nebo aspoň o pomstu – skutečných příkoří.

Bylo to fér? Trápení její matky bylo skutečné. Trápení opuštěné dcery Jessiky Fang také. A tohle byl utišující lék – proti ovdovění, proti upoutání na lůžko.

Maduvanthí zvolna vycenila zuby naplno a zavrčela: „Samozřejmě. Dovolíš jim, aby tohle všechno zničili. Aby mi vzali všechno, co jsem. Vůbec to není stejné jako vražda.“

„Matko,“ přesvědčovala ji Ferron, „není to skutečné.“

„Jestli není,“ opáčila matka a ukázala na místnost okolo, „co potom je? Já jsem tě udělala. Dala jsem ti život. Dlužíš mi to. Sandhya říkala, že sis přinesla domů jednu z těch nových papouščích koček. Odkud se vzaly peníze na ni?“

„Předseda Mňao je důkazní materiál,“ prohlásila Ferron. „A rozmnožování je nanejvýš sociopatický čin bez ohledu na to, co ti dlužím.“

Madhuvanthí vzdychla. „Dcero, pojď si se mnou jednou, naposledy vyrazit na výpravu.“

„Budeš na to všechno mít svoje vzpomínky,“ pravila Ferron. „K čemu potřebuješ archiv?“

„Vzpomínky,“ ušklíbla se matka. „Co je to vzpomínka, Tamanno? Co si opravdu pamatuješ? Útržky, hrubé obrysy. Jak se to dá srovnávat se schopností prožít to znovu?“

Abys to prožila znovu, musela bys to především skutečně prožít, pomyslela si Ferron. Ale i na pokraji vyčerpání a propadu měla dost rozumu na to, aby si tohle nechala pro sebe.

„Už jsi slyšela o té hvězdě?“ zeptala se. Cokoliv, aby změnila téma. „O té, kterou použili mimozemšťané, aby k nám promlouvali?“

„Její světlo je čtyři miliony let staré,“ prohlásila Madhuvanthí. „Všichni už jsou mrtví. Poslyš, pořádají novou synestetickou výstavu. Řím a Egypt. Něco pro nás obě. Když už se nechceš pouštět do dobrodružství, šla bys aspoň na tu výstavu? Slibuji, že už po tobě nikdy nebudu chtít peníze na archiv. Šla bys tam aspoň projednou se mnou? Slibuji, že zítra začnu archiv redukovat.“

Lvice měla svraštěné obočí. Hlas Madhuvanthí zněl poraženecky tiše. Už nebyly peníze a ona to věděla. Ale nedokázala přestat smlouvat. A umělecká výstava byla ústupek, něco, co vyvolávalo vzpomínky na doby, které trávily spolu v těch imaginárních světech.

„Ferron,“ řekla. Žadonila. „Jenom mě nech, ať to udělám sama.“

Ferron. Ony spolu ve skutečnosti nekomunikují. Nic nevyřešily. Matka dělá to, co závisláci dělají vždycky, když se na ně uhodí – zdržuje, smlouvá, hraje o čas. Ale osloví svou dceru Ferron, když si myslí, že by tím mohla získat dalších čtyřiadvacet hodin ve svém virtuálním ráji.

„Přijdu,“ slíbila Ferron. „Ale nejdřív večer. Mám ještě nějakou práci.“

* * *

„Šéfová, jak jste věděla, že máme hledat tu DNA?“ zeptala se Damini, když Ferron aktivovala její ikonu.

„Povězte mi, co jste našli?“ vybídla ji Ferron.

„DNA v kompostérů BioShell, která odpovídá DNA Předsedy Mňaa,“ oznámila Damini, „a tedy i DNA kočky Dextera Truhly. A kompostér v Ráově domě je prostě plný jeho DNA. Ráovy.

V daleko, daleko větším množství, než byste čekala. Také některé jeho e-maily a údaje z diáře byly vymazány. Pokouším se rekonstruovat…“

„Mějte to připravené do návrhu na podání žaloby,“ řekla Ferron. „Vsadím se, že měl s Truhlou schůzku tu noc, kdy Truhla zmizel.“

Doktor Ráo nežil v obytném bloku, dokonce ani v jednom z těch luxusnějších, ale ve Vertikálním Městě. Jakmile se Damini vrátila se soudními povoleními, Ferron přichystala dokumenty k návštěvě. Bylo dlouho po setmění, když se ona a Indrapramit v doprovodu detektiva Morganti a čtyř strážníků vydali za ním.

Vešli kolem obchodů a vertikální farmy v atriu obřího věžáku. Vzduch voněl zdravě po zeleni a dokonce i v tuto noční hodinu lidé nepřetržitými proudy směřovali po bujných zelených kobercích ke stravovacím prostorám.

Výtah vyvezl příslušníky policie bez námahy nahoru a dopřál jim pohled na světla Bengálům prostírající se do dálky za průhlednou vnější stěnou. Ferron se podívala na Indrapramita a našpulila rty. On v odpověď povytáhl obočí. Podezřelá okázalost. Ale tu už proti Ráovi dost dobře použít nemohli.

Nechali Morgand a strážníky zajistit východy a ohlásili se u Ráových dveří.

„Otevřete,“ řekla Ferron oficiálně a předložila zatykač. „Jménem zákona.“

Dveře se odsunuly stranou a Ferron s Indrapramitem opatrně vešli dovnitř.

Obyvatel bytu musel dveře ovládat na dálku, protože v poklidu seděl na kusu nábytku poskládaném do podoby lenošky. U kolena se mu krčila šedá kočka s červenými špičkami uší a otírala se mu tvářičkou o kalhoty.

„Noví!“ prohlásila kočka. „Noví lidé! Namaskár! Je skoro čas na svačinku.“

„Dextere Truhlo,“ oslovila Ferron vysokého hubeného muže. „Jste zatčen za vraždu doktora Ráa.“

* * *

Když nastoupili do výtahu a nechali se jím vézt dolů po vnější stěně Vertikálního Města, Truhla stál mezi dvěma strážníky s pouty na rukou a Morgand se ozvala: „Jestli tomu tedy dobře rozumím, vy – Truhla – jste ve skutečnosti zabil Ráa, abyste převzal jeho totožnost? Protože jste věděl, že tentokrát jste opravdu namydlený?“

Ani mrknutím oka nedal najevo, že ji slyšel.

Morgand vzdychla a obrátila se k Ferron. „Co vás přivedlo na stopu?“

„Skotofobin,“ řekla Ferron. Truhlova kočka ve své nové šedo-červené livreji tklivě mňoukala v přepravce. „Neměl problémy s pamětí.

Používal jej kvůli nabiflování Ráova životopisu a libůstek, aby se něčím neprozradil.“

Morgand se zeptala: „Ale proč likvidoval svá aktiva? Proč si je nevzal s sebou?“ Ohlédla se přes rameno. „Promiňte, doktorko Fang, že o vás mluvím, jako kdybyste byla socha. Ale velmi přesvědčivě tím dojmem působíte.“

Tentokrát zareagoval Indrapramit a ukázal na Vertikální Město tyčící se jim za zády. „Ráo nechtěl aktiva.“

Ferron přikývla. „Věřila byste, že je po smrti, kdybyste nenašla peníze? A kromě toho, kdyby se dlužná částka – nebo její část – vrátila, Honolulu by mělo méně důvodů po něm pátrat dál.“

„Takže to byla snaha o svedení ze stopy. Jako ten pokus svést podezření na doktorku Nnebuogor a stůl prostřený pro dva…?“

Hlas jí odumřel, když jí prudké modrobílé světlo vrhlo na obličej stíny ostré jako břitva. Na noční obloze něco zaplálo, něco tak jasného a zářivého jako vycházející slunce – ale chladného, tak chladného, jak jen světlo může být. Tak chladného jako odraz v zrcadle.

Morgand zamžourala a zastínila si před září oči. „To je vodíková bomba?“

„Kdyby byla, vypálila by vám oči,“ pravil Indrapramit.

Truhla se zasmál. Byl to první zvuk, který vydal od potvrzení, že rozumí svým právům. „To je supernova.“

Zvedl obě zápěstí spoutaná želízky k sobě a ukázal. „V galaxii v Andromedě. Vidíte, jak nízko je nad obzorem? Ztratí se nám z dohledu hned, jak se ocitneme ve stínu tamtoho věžáku.“

„Al-Rahmán,“ zašeptala Ferron. Stěna výtahu se zakalovala do kouřova a ona se nyní mohla dívat přímo do světla. Nízko nad obzorem, jak Truhla řekl. Tak jasná, až se zdálo, že je viditelná jako koule.

„Tahle hvězda ne. Ta byla stabilní. Možná nějaká blízká,“ řekl Truhla. „Možná to věděli, a proto nám tak zoufale chtěli oznámit, že jsou tam.“

„Mohli to přežít?“

„Záleží na tom, jak blízko u Al-Rahmánu to bylo. Záření…“ Truhla se spoutanýma rukama pokrčil rameny. „To je nejspíš zabilo.“

„Bože na nebesích,“ vyhrkla Morgand.

Truhla si odkašlal. „Nádherné, že?“

Když bodový zdroj toho neuvěřitelného jasu sklouzl za sousední budovu, Ferron zaklonila hlavu. Kolem nebylo žádné rozptýlené světlo: paprsky světla ze supernovy byly rovnoběžné a stíny, které vykreslovaly, byly nekompromisní a černé jako kaluž tuše.

Až do této chvíle by Ferron musela své vjemy překrýt skinem, aby na nebi ukázala galaxii v Andromedě. Ale nyní jí připadalo, že nejdůležitější věc na světě je, že dva a půl milionu světelných let daleko někdo před smrtí vykřikl do prázdna.

Naplnilo ji zvláštní rozjaření. Všichni mluví a nikdo neposlouchá, co říkají ti ostatní – a dokonce ani, co říká on sám.

„Jsme tady,“ oznámila Ferron tomu prastarému světlu, které se rozlévalo po obloze a nepronikalo do stínu, do kterého sestoupila. Když se její kolegové obrátili a užasle hleděli, opakovala ta slova jako mantru: „Také jsme tady! A slyšeli jsme vás.“

 

Věnováno Ashe Cat Srinivasan Shipmanové a její rodině.

Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF v lednu roku 2012.

Přeložil Jiří Engliš