Jedna
Ze začátku, když za mnou do tmy ještě problikávala světla z mého domu, mráz jenom zábl. Když jsem se pak prodírala závějemi a pronásledování mě hřálo, mráz štípal.
Nakonec už konejšil.
Bylo to nanejvýš nebezpečné, ale když už jsem si nepřipouštěla strach, ani takové nebezpečí mi nijak nebezpečné nepřipadalo. Sníh mi křupal pod nohama a lepil se mi na vlněné nohavice. Zachumlala jsem se do loveckého pláště po otci. Šla jsem, protože na běh jsem už neměla sílu. Stopy šelmy přede mnou zahlazoval padající sníh, každá vločka jim pomáhala se skrýt. Meč na zádech mě tížil čím dál víc a já ztrácela víru ve své síly, kdyby přece jen došlo na boj. Každá jehličnatá větvička, která se o mě otřela, věštila mé dceři smrt. Konec. Konec. Konec. Celý příspěvek
